MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ Lesnická a dřevařská fakulta Ústav ekologie lesa DIPLOMOVÁ PRÁCE

MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ Lesnická a dřevařská fakulta Ústav ekologie lesa DIPLOMOVÁ PRÁCE Užovka stromová (Elaphe longissima) v oblasti Podyjí a Bílých Karpat 2006/2007 Petr Onderka

Abstrakt Práce řeší problematiku výskytu kriticky ohroženého hada užovky stromové, tj. užovky Aeskulapovy (Elaphe longissima), jež se u nás vyskytuje na severním okraji svého přirozeného areálu. V ČR se vyskytují stálé populace v Bílých Karpatech, v údolí Ohře na Karlovarsku a Chomutovsku a v Národním parku Podyjí. Užovka stromová a její biotopy v NP Podyjí a v CHKO Bílé Karpaty jsou předmětem této práce. Cílem diplomové práce jsou: monitoring stanovišť užovky stromové ve sledovaných oblastech, posouzení kvality vybraných biotopů pro sledovaný druh, posouzení antropogenních vlivů na místní populace užovky stromové, celkové zhodnocení kvality prostředí pro místní populace užovky stromové, návrh managementu území. Výsledky mají sloužit jako podklad pro porovnání s ostatními lokalitami výskytu užovky stromové u nás a být nástrojem k ochraně druhu. Abstract This project deals with the problems of occurrence the critically endangered species Aesculapian Snake (Elaphe longissima), which occurs in the Czech Repulic on the northern edge of its natural area. In the Czech Republic, the permanent populations occur in Bílé Karpaty (The White Carpatians), in the valley of the Ohře river near the town Karlovy Vary (Carlsbad) and Chomutov and at the National Park Podyjí. The subject of this work is the Elaphe longissima and its biotopes in National park Podyjí and CHKO Bílé Karpaty. The aims of this Diploma thesis are: the monitoring of the Aesculapian Snake s biotops in the studying areas, estimation of the antropogenic influence on the local population of the snake, total valuation of an enviromental quality for local population and the suggestion of the area management. The results can serve as a basis for comparison with other localities with the Aesculapian Snake in our country and can be used to protect the species.

Poděkování Touto cestou bych rád poděkoval svému vedoucímu diplomové práce Ing. Josefovi Suchomelovi, Ph.D. za všestrannou pomoc při zpracovávání. Děkuji také RNDr. Blance Mikátové a RNDr. Mojmíru Vlašínovi, kteří mě nasměrovali na počátku výzkumu a svému kolegovi, studentovi Marku Jedličkovi z Agronomické fakulty MZLU v Brně, s nímž jsem spolupracoval na výjezdech. Chtěl bych vyjádřit své díky rovněž průvodci na Novém hrádku Petru Badoškovi, který nám poskytl mnohé potřebné údaje z vlastních pozorování na této lokalitě výskytu. Mé poděkování patří také pracovníkům Správy Národního parku Podyjí, kteří mi vyšli vstříc, zvláště pak zoologovi Ing. Václavu Křivanovi, Ing. Martinu Škorpíkovi a z pracovníků Správy CHKO Bílé Karpaty děkuji zoologovi Mgr. Ondřeji Konvičkovi a také zaměstnancům Vzdělávacího a informačního střediska CHKO Bílých Karpat Janě Urbančíkové a Bc. Vladimíru Šáchovi, kteří mě podpořili a zúčastnili se se mnou na projektu Bojíte se hadů?, který navazuje na tuto práci.

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem práci vypracoval pouze s použitím uvedené literatury. V Brně 26.4.2007 Bc. Petr Onderka

Zadání práce

OBSAH 1. Úvod... 8 2. Cíl práce... 9 3. Metodika... 10 4. Literární přehled... 11 4.1 Rod Elaphe užovka... 11 4.2 Druh Elaphe longissima užovka stromová... 11 4.2.1 Popis... 11 4.2.2 Zbarvení... 12 4.2.3 Pohlavní dvojtvárnost... 12 4.2.4 Stanoviště... 12 4.2.5 Chování... 13 4.2.6 Potrava... 14 4.2.7 Rozmnožování... 14 4.2.8 Růst... 15 4.2.9 Rozšíření druhu... 16 4.3 Charakteristika sledovaných oblastí... 18 4.3.1 Úvod do problematiky... 18 4.3.2 Základní údaje o sledované oblasti NP Podyjí... 19 4.3.2.1 Charakteristika území... 19 4.3.2.2 Geomorfologie... 20 4.3.2.3 Základní klimatická charakteristika území... 20 4.3.2.4 Charakteristika teplotních poměrů... 21 4.3.2.5 Charakteristika srážkových poměrů... 21 4.3.2.6 Charakteristika trvání slunečního svitu... 21 4.3.2.7 Mezoklimatická charakteristika... 21 4.3.2.8 Pedologické poměry... 22 4.3.3 Základní údaje o sledované oblasti CHKO Bílé Karpaty... 22 4.3.3.1 Charakteristika území... 23 4.3.3.2 Geomorfologie... 23 4.3.3.3 Základní klimatická charakteristika území... 24 4.3.3.4 Charakteristika teplotních poměrů... 25 4.3.3.5 Charakteristika srážkových poměrů... 25 4.3.3.6 Charakteristika trvání slunečního svitu... 25 4.3.3.7 Mezoklimatická charakteristika... 25 4.3.3.8 Pedologické poměry... 26 5. Výsledky... 28 5.1 Monitoring stanovišť druhu ve sledovaných oblastech... 28 5.1.1 Obecná charakteristika stanoviště... 28 5.1.2 Charakteristika vybraných stanovišť v NP Podyjí... 28 5.1.2.1 Úvod do problematiky - výběr stanovišť... 28 5.1.2.2 Šobes... 30 5.1.2.3 Nový hrádek... 32 5.1.2.4 Papírna... 34 5.1.2.5 Bývalý Willingerův a Faltýskův mlýn... 35 5.1.2.6 Vinice u Hnánic Fládnitzské vřesoviště... 36 5.1.3 Charakteristika vybraných stanovišť v Bílých Karpatech... 37 5.1.3.1 Úvod do problematiky - výběr stanovišť... 37 5.1.3.2 Valašské Klobouky... 38 5.1.3.3 Nedašova Lhota Červený Kameň... 39

5.1.3.4 Vršatecké podhradie Vršatec... 39 5.1.3.5 Sidonie Vlárský průsmyk Svatý Štěpán... 40 5.1.3.6 Brumov Bylnice... 41 5.1.3.7 Bohuslavice nad Vláří... 41 5.1.3.8 Žítková, Starý Hrozenkov, Vyškovec... 41 5.1.3.8 Lopeník Bošačky, Březová - Strání... 41 5.1.3.8 Velká nad Veličkou... 41 5.2 Posouzení kvality vybraných biotopů... 42 5.2.1 Vybrané biotopy v NP Podyjí... 42 5.2.1.1 Vinice Šobes... 42 5.2.1.2 Nový hrádek... 43 5.2.2 Kvalita biotopů v CHKO Bílé Karpaty... 45 5.3 Posouzení antropogenních vlivů na místní populace... 45 5.3.1 Oblast NP Podyjí... 45 5.3.1.1 Historické ovlivnění oblasti NP Podyjí člověkem... 45 5.3.1.2 Antropogenní vliv na místní populace užovky stromové... 46 5.3.2 Oblast CHKO Bílé Karpaty... 46 5.3.2.1 Historické ovlivnění oblasti CHKO Bílé Karpaty člověkem... 46 5.3.2.2 Antropogenní vliv na místní populace užovky stromové... 49 5.4 Celkové zhodnocení kvality prostředí a management... 50 5.4.1 Kvalita prostředí v oblasti NP Podyjí a management... 50 5.4.2 Kvalita prostředí v oblasti Bílých Karpat a management... 51 6. Diskuze... 53 7. Závěr... 56 8. Summary... 57 9. Seznam použité literatury... 58 10. Přílohy... Chyba! Záložka není definována. 10.1 Užovka stromová hlava dospělého exempláře shora... Chyba! Záložka není definována. 10.2 Areál rozšíření užovka stromová... Chyba! Záložka není definována. 10.3 Výskyt druhu v ČR užovka stromová... Chyba! Záložka není definována. 10.4 Fotografie... Chyba! Záložka není definována. 10.4.1 Fotografie dospělého jedince užovky stromové z Nového hrádku... Chyba! Záložka není definována. 10.4.2 Fotografie biotopů: Vinice Šobes... Chyba! Záložka není definována. 10.4.3 Fotografie biotopů: Nový hrádek... Chyba! Záložka není definována. 10.4.4 Fotografie ostatních lokalit výskytu v NP Podyjí... Chyba! Záložka není definována. 10.4.5 Fotografie rakouských lokalit výskytu v NP Thayatal Chyba! Záložka není definována. 10.4.6 Fotografie z oblasti výskytu Bílé Karpaty... Chyba! Záložka není definována. 10.5 Mapy oblasti výskytu NP Podyjí... Chyba! Záložka není definována. 10.5.1 Potenciální lokality a lokality výskytu v oblasti NP Podyjí.Chyba! Záložka není definována. 10.5.2 Biotopy v NP Podyjí úsek Šobes Nový hrádek... Chyba! Záložka není definována. 10.5.3 Biotop Vinice Šobes... Chyba! Záložka není definována. 10.5.4 Biotop Nový hrádek... Chyba! Záložka není definována.

10.6 Mapy oblasti výskytu CHKO Bílé Karpaty (BK)... Chyba! Záložka není definována. 10.6.1 Potenciální lokality a loklality výskytu v severní části BK..Chyba! Záložka není definována. 10.6.2 Potenciální lokality a lokality výskytu v jižní části BKChyba! Záložka není definována.

1. Úvod O výskytu a rozšíření plazů na území České republiky byla publikována celá řada údajů. První soupisy herpetofauny byly publikovány v 18. století. Přibližně od konce padesátých let došlo k výrazným změnám v krajině zániku řady mokřadních a stepních biotopů a úbytku rozptýlené zeleně. Mokřady byly plánovitě vysoušeny a přeměňovány na obdělávanou půdu či zalesňovány. Melioracemi a rychlým zalesňováním mokřin mizí biotopy např. pro ještěrku živorodou (Zootoca vivipara) či zmiji obecnou (Vipera berus). Stepní biotopy byly zalesňovány nebo po zrušení pastvy postupně zarůstaly, meze a remízy v polích byly rozorávány. Mizely i skládané zídky a hromady kamení oddělující jednotlivá políčka. Pestrá mozaika pasteveckopěstitelsky využívané krajiny se postupně ztrácela a byla nahrazována rozlehlými plochami zemědělských plodin. Tyto změny působily na populace plazů výrazně negativně. Charakter krajiny měnily také rozsáhlé stavební práce (výstavba nových sídlišť, nových dopravních komunikací, zejména silnic, výstavba přehrad, regulace vodních toků). Negativní dopad těchto zásahů na biotu je dobře znám. Tímto způsobem však vznikají také nové biotopy, zejména pro dobře přizpůsobivé druhy plazů. Na okrajích silnic a železničních náspech, zejména mimo městské aglomerace vznikaly biokoridory, jimiž se mohly takové druhy šířit. Právě tato místa jsou vhodnými náhradními biotopy pro ještěrku obecnou (Lacerta agilis), slepýše křehkého (Anguis fragilis) nebo užovku hladkou (Coronella austriaca). Některé druhy, jako např. ještěrka obecná (Lacerta agilis), slepýš křehký, užovka obojková (Natrix natrix) a výjimečně i zmije obecná zase mohou úspěšně využívat skládky inertních odpadů a rumišť. Na těchto místech jsou časté úkrytové možnosti a vhodná místa k přezimování i dostatečné potravní zdroje. Plazy jsou osídlovány i extensivně obhospodařované sady a zahrádky, kamenolomy, pískovny, extensivně využívané vodní plochy apod. U některých druhů tato stanoviště představují dokonce převažující podíl ve spektru známých lokalit. Ani tyto nově vznikající biotopy nestačily nahradit úbytek původních stanovišť, zejména u druhů, jako jsou např. želva bahenní (Emys orbicularis), ještěrka zelená (Lacerta viridis), užovka stromová (Elaphe longissima) či zmije obecná. Převážně negativní dopad těchto změn v krajině proto vyvolal potřebu jejich účinné ochrany. Vědomosti o výskytu a rozšíření jednotlivých druhů byly v té době velmi kusé. Znalosti o výskytu a rozšíření jednotlivých druhů plazů jsou velmi důležité pro praktickou ochranu (MIKÁTOVÁ et al. 2001). Užovka stromová patří mezi druhy v ČR kriticky ohrožené, a proto jsem se rozhodl věnovat se problematice výskytu tohoto našeho nejvzácnějšího a největšího hada. Účelem práce je poznat životní podmínky užovky stromové v jednotlivých oblastech v NP Podyjí a v Bílých Karpatech, lépe pochopit problematiku výskytu vzhledem k biotopům a začlenění druhu do ekosystému. 9

2. Cíl práce Cílem diplomové práce jsou: monitoring stanovišť užovky stromové ve sledovaných oblastech, posouzení kvality vybraných biotopů pro sledovaný druh, posouzení antropogenních vlivů na místní populace užovky stromové, celkové zhodnocení kvality prostředí pro místní populace užovky stromové, návrh managementu území. Výsledky mají sloužit jako podklad pro porovnání s ostatními lokalitami výskytu užovky stromové u nás a být nástrojem k ochraně druhu. 10

3. Metodika Na území NP Podyjí byly vybrány významné lokality výskytu užovky stromové: vinice Šobes a Nový hrádek. Lokality brány jako předmět výzkumu byly zařazeny do programu výjezdů. Na jednotlivých výjezdech byly zapisovány potřebné vstupní údaje: popis lokality, rozčlenění lokality a popis jednotlivých významných částí lokality (biotopů), fytocenóza (bylinné, keřové a stromové patro výčet druhů), z pohledu užovky stromové také výčet potenciálně významných živočichů, výčet a popis přítomných plazů, výskyt a počet jedinců užovky stromové (přesné místo, chování, přibližná délka těla odhadovaná), datum, počasí, teplota aj. Na základě těchto vstupních údajů, dostupných informací z použité literatury, ústních sdělení ze strany zaměstnanců správy NP Podyjí a osob problematiky znalých (pohybujících se po území parku pravidelně), byly vyhodnoceny charakteristiky biotopů. Byly pořízeny digitální fotografie zobrazující jednotlivé biotopy, z nichž některé byly vybrány a zařazeny do přílohy 10.4 Fotografie. Tento fotografický materiál a charakteristiky (včetně problematiky výskytu) ucelují, spolu s mapami lokalit podkreslenými foto snímkem (viz. 10.5 Mapy), názornou představu o biotopech; jsou výstupem práce a mohou sloužit jako podklad pro porovnání s ostatními lokalitami výskytu v rámci ochrany druhu. V Bílých Karpatech je ve srovnání s NP Podyjí problematika výskytu užovky stromové zcela odlišná. Užovka stromová se zde vyskytuje v oblasti celých Bílých Karpat a výskyt plynule navazuje až do oblasti Malých Karpat ve SR. Z toho důvodu, že cílem této práce je zjištění a hodnocení biotopů také v Bílých Karpatech, bylo nutné vycházet především z literatury dostupných informací a s neméně důležitých informací od místních obyvatelů a lidí problematiky znalých. Zdejší biotopy jsou pomyslně rozděleny hranicí mezi ČR a SR, tu ale ovšem užovky stromové nerespektují a problematika jejich výskytu tedy nemůže být vyhodnocována pouze vzhledem k území české strany Bílých Karpat. Lokality výskytu zde zaujímají poměrně rozsáhlou oblast (viz. 10.5 Mapy), ve které by se příliš podrobné popisování biotopů minulo účinkem a navíc by bylo časově příliš náročné a proto problematika výskytu v Bílých Karpatech v této práci není příliš konkretizována a je zde řešena obecněji. Přítomnost užovky stromové na jednotlivých lokalitách byla zjišťována jednorázovými výjezdy, na kterých byli dotazováni lidé pohybující se na lokalitách nebo v jejich blízkém okolí. Na základě ústních sdělení a dostupných informací je v práci usuzováno na celkovou problematiku výskytu užovek stromových v Bílých Karpatech včetně možností ochrany a managementu. Srovnání problematiky výskytu v NP Podyjí a výskytu v Bílých Karpatech má sloužit pro vymezení odlišného managementu a přístupu k ochraně druhu. 11

4. Literární přehled 4.1 Rod Elaphe (FITZINGER, 1833) užovka Do rodu patří středně velké užovky, od druhů nepřesahujících v dospělosti 1m až po druhy dorůstající délky mezi 2 3 m, svalnatého těla, obvykle s nápadně plochým břichem. Hlava bývá jen slabě odlišena od trupu. Velké oči mají okrouhlou zornici. Šupiny na hřbetě uspořádané v 19 33 řadách jsou hladké či slabě kýlnaté, většinou se dvěma apikálními póry. Počet břišních štítků kolísá mezi 172 281, anální štítek je zpravidla rozdělen, podocasních štítků je 45 105 párů. Chrup je aglyfního typu, maxilární zuby jsou stejně velké, hladké, rozloženy bez přerušení, někdy se dozadu či dopředu lehce zvětšují, jejich počet kolísá mezi 14-24. Mandibulární zuby jsou vpředu poněkud zvětšeny. Více než 50 druhů je rozšířeno v Severní a Střední Americe (na jih do Kostariky), v jižní a střední Evropě a v mírném, subtropickém a tropickém pásmu Asie, včetně západopacifických ostrovů (na sever po Japonské ostrovy a Kunašir, na jih po Sundské ostrovy). Jedná se o ekologicky velmi rozrůzněný rod zahrnující druhy od pouštních až po pralesní. Vesměs obratně šplhají. Kořist zpravidla usmrcují dušením v závitech těla. Potravní spektrum zahrnuje nejrůznější drobné obratlovce, případně i ptačí vejce. Většinou do rodu patří druhy vejcorodé, výjimkou je vejcoživorodost (Elaphe rufodorsata) (BARUŠ et al., 1992). Rod Elaphe zahrnuje např.: užovku iberskou (Elaphe scalari), užovku pardálí (Elaphe quatuorlineata), užovku levhartí (Elaphe situla), ale také známý teraristický druh užovku červenou (Elaphe guttata). V české republice žije jediný druh: užovka stromová (Elaphe longissima). 4.2 Druh Elaphe longissima (LAURENTI, 1768) užovka stromová, (viz.8.1-obr. 1a, b) 4.2.1 Popis Obecná charakteristika druhu je popsána (PECINA 1979, ZWACH 1990, DIESENER et al. 1997). Tělo je poměrně štíhlé, hlava dlouze eliptická. Oko má kruhovou zornici. Celková délka jen vzácně přesáhne 2m. Délka ocasu je v délce těla (index L/Lcd) obsažena 3,2 až 5,6krát. Šupiny na hřbetě jsou hladké, někdy u velkých jedinců v zadní části těla mírně kýlnaté, mají dvě apikální jamky a jsou uspořádány ve 21 či 23 řadách. Břišních štítků je 194 až 248, po stranách jsou ohnuty vzhůru a tvoří tak na břiše dvě podélné lišty. Anální štítek je rozdělen (výjimečně nerozdělen). Podocasních štítků je 60 až 93 párů. Hornočelistních štítků po 8 na obou stranách, vzácně na jedné straně 9 nebo 7. Užovky stromové z našeho území lze na základě provedených měření charakterizovat následujícími biometrickými hodnotami. U samců jsou hřbetní šupiny (Sq) uspořádány zpravidla ve 21 řadách, výjimečně v 23 řadách. U samic jsou uspořádány ve 23 řadách. V podélné řadě je hřbetních šupin (Sqdlong) u samců 301 314, průměrně 309; u samic 288 312, průměrně 300. Počet břišních štítků (Ventr) kolísá u samců mezi 215 231, nejčastěji okolo 223 226; u samic mezi 219 231, nejčastěji okolo 224 227. Anální štítek je rozdělen (A 1/1). Podocasních 12

štítků (Scd) je u samců 73 83 párů, průměrně 78 párů. Supralabiálních štítků (Lab) je na každé straně po 8 (kombinace 8/8), v jednom případě jich bylo nalevo 9 a napravo 8 (kombinace 9/8). Celková délka dospělých zkoumaných samců kolísala mezi 80 1525 mm, nejčastěji okolo 1 050 1 200 mm, u samic mezi 800 1430, nejčastěji okolo 1 050 1 200 mm. Délka ocasu v délce těla (index L/Lcd) je u samců 3,9 4,5krát průměrně 4,2krát; u samic 4,4 5,0krát, průměrně 4,6krát. V celkové délce je ocas obsažen (index Ltot/Lcd) u samců 4,9 5,9krát; průměrně 5,3krát, u samic 5,5 7,6krát, průměrně 6,1krát. Lác (1970) zdůrazňuje, že všichni ním studovaní jedinci ze Slovenska měli hřbetní šupiny bez kýlů. Naopak kýlnatost šupin u velkých exemplářů (nad 1m) se zdá být příznačná pro karlovarskou populaci (BARUŠ et al., 1992). 4.2.2 Zbarvení Hřbetní strana je olivová, olivově šedá, hnědá až měděná, vzácně šedožlutá až krémově žlutá. Vyskytuje se i albinismus, melanismus a erytrismus. Okraje jednotlivých šupin jsou obvykle bílé, někdy splývají v podélné bílé linie, případně tvoří na hřbetě síťovitý vzor (eber. leprosa). U některých jedinců jsou na hřbetě naznačeny temnější podélné pruhy (eber. romana, resp. lineata). Břicho je bělavé, jasně žluté až krémové, vzácně s tmavými skvrnami. Černošedé až černé kusy mívají břicho tmavošedé, často se světlejším břišním lemem (eber. subgrisea). V rámci uvedené barevné variability byla popsána řada barevných variet. Od oka ke koutku tlamy se táhne tmavý pruh, u větších kusů často nevýrazný. Hlava dole a podél tlamy je žlutá, za hlavou jsou dvě žluté skvrny, které jsou výraznější u mladých jedinců. Mláďata mívají na hřbetě příčné tmavé pásky, rozpadající se v přední části na jednotlivé skvrnky, kresba za hlavou je výrazná. Pro mláďata a juvenilní kusy je charakteristický příčný tmavý proužek pod okem (BARUŠ et al., 1992). 4.2.3 Pohlavní dvojtvárnost U dospělých jedinců je vyjádřena rozdílným tvarem báze ocasu, který se u samic od kloaky rychle zužuje, zatímco u samců je kořen ocasu silný až mírně vypouklý. Ocas samců je relativně delší, u slovenských exemplářů např. poměr délky těla k délce ocasu je u samců (n = 14) průměrně 4,18; zatímco u samic (n = 7) 4,65; poměr celkové délky k délce ocasu je u samců (n = 15) průměrně 5,3; u samic (n = 11) 6,1. Samci mají většinou vyšší počet párů podocasních šupin než samice. U našich užovek stromových u samců (n = 15) průměrně 78 párů, u samic (n = 11) 70 párů podocasních štítků (BARUŠ et al., 1992). 4.2.4 Stanoviště Zatímco v jižních částech areálu, např. Zakavkazsku, Turecku a Bulharsku, se zdržuje užovka stromová často na značně vlhkých stanovištích, u nás dává přednost prosluněným sušším biotopům (avšak s možností nalézt vlhká místa) lesostepního charakteru, jako jsou křovinami porostlé kamenité stráně, zarostlé vinohrady a sady, opuštěné lesní kamenolomy, okraje pastvin, lesní průseky, případně řídké listnaté lesy. Vždy v blízkosti lesních nebo křovinatých komplexů, otevřené krajině se vyhýbá. Největší koncentrace jedinců je na místech s množstvím úkrytů, dostatkem potravy a možností klást vejce. Bývají to skalní strže, zarostlé kamenné zídky a rozvaliny, 13

opuštěná stavení, zarostlá smetiště a skládky dřev, pilinovitě a hnojiště. Blízkosti lidí se užovky stromové nevyhýbají, naopak se stahují k samotám, okrajům vesnic a k hospodářským stavením. K tomu jevu dochází u nás např. na lokalitách v oblasti Vlárského průsmyku (Sidonie) či v Poohří. Antropogenní prvky, jako jsou hnojiště, chlévy, stáje apod., představují mikroklimaticky vyhovující stanoviště i v méně klimaticky příhodných oblastech (možnost inkubace vajec, úkrytů, přezimování, ale také potravní zdroje) a u severních populací, k nimž patří i zmíněný Vlárský průsmyk a Poohří, mají pro přežívání užovek a jejich šíření zásadní význam. Oblíbenými úkryty užovek stromových jsou skalní štěrbiny, nory hlodavců, dutiny pod kameny a kládami, vykotlané kmeny, hromady listí, skládky dřev, komposty, hnůj apod. Mechanizace v zemědělství a lesnictví, chemizace a zástavba společně s dalšími negativními antropickými vlivy vedou k rychlému ubývání vhodných stanovišť a k přímému ničení populací (mechanické vyvážení hnoje, motorismus, nezákonný odchyt, a zejména provedené rekultivace půdy vážně ohrožují i památný výskyt na Karlovarsku). Hypsometrické rozšíření v Čechách je mezi 300 700 m n.m., na Slovensku zřídka přesahuje 900 m n. m.. V Rakousku je hypsometrické rozpětí známých lokalit 140 až 1 400 m n. m. V jižních částech areálu vystupuje užovka stromová až do 1 800 2 000 m (BARUŠ et al., 1992). 4.2.5 Chování Užovka stromová je aktivní ve dne. Úkryty opouští časně zrána a během dopoledne se sluní a pohybuje. Přes dopoledne se obvykle ukrývá a odpoledne se opět vyhřívá poblíž úkrytu až do večera, kdy se vydává aktivně hledat potravu. K výraznému zvýšení pohybové aktivity, zejména u samců, dochází v době páření. Mimořádně pohyblivá jsou novorozená mláďata. Gravidní samice tráví mnoho času sluněním. Před svlékáním, po nasycení a při chladných a deštivých dnech, zůstávají užovky stromové skryty. V horkých dnech se stahují k vodě a na vlhká místa. Užovky stromové jsou poměrně teplomilné. Podle pozorování v zakarpatsku začíná jejich aktivita při teplotě vzduchu mezi 19-21 C. Nejaktivnější jsou v rozmezí teplot vzduchu mezi 21 26 C. Tělesnou teplotu jedince skrývajícího se v polostínu, kdy teplota vzduchu dosahovala 32 C a povrchu půdy na slunci 36 C, zaznamenali tito autoři 31 C. Dospělé kusy se zdržují na poměrně malém území a používají stejný úkryt i po celá léta. Není vzácností najít v jediném úkrytu více kusů, nezřídka ve společnosti užovek obojkových (Natrix natrix). Určitou rivalitu v době páření lze pozorovat mezi samci, kteří soupeří za vzájemného proplétání a přetlačování a vytvářejí charakteristické lyrovité postoje, kdy zůstanou propleteni zadními částmi těl a zdvihají nad zem volné části těla, někdy dojde mezi soky i ke kousnutí. Milně bývá soupeření samců interpretováno jako páření. Užovka stromová velmi obratně šplhá a využívá díky břišním hranám i malé nerovnosti kmenů a skal. Dobře plave, je schopna překonat i říční toky. Kořist aktivně vyhledává, případně se zmocní živočicha, který se dostane do její blízkosti. Loví jak na povrchu, tak přímo v norách hlodavců, vzácně ve větvích stromů. Větší živočichy zachytí výpadem tlamy a okamžitě je ovine smyčkami těla. Zakousnutí a smyčky uvolní až po udušení úlovku, pak jej začne, obvykle od hlavy, polykat. Polykání si často usnadňuje šviháním hlavy a přední části těla. Menší a bezbrannou kořist obvykle polyká živou, bez předchozího škrcení. Ptačí vajíčka polyká celá, během 14

polykání je rozdrtí a skořápku nevyvrhuje. Trávení trvá 3 5 dní. V době svlékání potravu nepřijímá. Mláďata začínají lovit až po prvním svlečení pokožky. Potravu nepřijímají také samice ve vyšším stupni gravidity a obvykle ani samci v době páření. Detekuje za pohybu přičemž zvedá ocas. Pije dlouze přímo z vody nebo z povrchu zarosené vegetace a předmětů. V sebeobraně nepodaří-li se jí utéci, stáčí se do terče, rozšiřuje a zplošťuje hlavu, kouše a často vydává hlasité chřestění nárazy vibrujícího konce ocasu o podklad listí apod., případně se snaží ulehčit útěk vydávením pozřené potravy. Při uchopení někdy vylučuje z kloaky páchnoucí sekret. Tam kde užovky stromové užívají stanoviště v těsné blízkosti lidských sídel a kde jim není ubližováno, chovají se vůči člověku velmi důvěřivě a jejich úniková vzdálenost je velmi malá. To lze u nás pozorovat například v okolí Sidonie či na Karlovarsku. Ze zimního spánku se u nás probouzí koncem dubna až května a je aktivní do konce září až začátku října. Ke svlékání staré pokožky dochází až 4krát ročně, častější je svlékání u mláďat a při napadení ektoparazity (BARUŠ et al., 1992). 4.2.6 Potrava Loví zejména teplokrevné obratlovce a příležitostně požírá i ptačí vajíčka. Mláďata loví ještěrky. Nepohrdne ani zdechlinami. V potravním spektru převažují drobní hlodavci, a to jak dospělí, tak i celá hnízda mláďat ( zejména nejrůznější druhy hrabošovitých a myšovitých, ale i plchovitých), dále hmyzožravci (rejsci, bělozubky, krtci), v daleko menší míře jsou zastoupeni ptáci. Ze zajetí jsou známy případy, kdy užovka stromová pozřela mladé užovky obojkové a hladké a skokany hnědé. V obou případech se jedná o výjimky, které se v normálním potravním spektru neuplatňují (BARUŠ et al., 1992). 4.2.7 Rozmnožování K páření dohází v květnu až červnu, obvykle zrána. Pářící chování je komplexní a má všechny základní prvky charakteristické pro užovkovité. Během námluv se samec dotýká samice a pronásleduje ji ve snaze zůstat s ní v kontaktu. Přitom vzrušeně vyplazuje jazyk, tiskne se ke hřbetu samice a potřásá tělem. K zastavení samice používá i zakousnutí do přední části jejího těla. Pro vlastní páření, ke kterému obvykle dochází až po několika neúspěšných pokusech o zavedení hemipenisu, je charakteristické koitální kousání, kdy je samec zakousnut za hlavou samice. K zakousnutí dochází ještě před spojením a zřejmě stimuluje samici k otevření kloaky. Kopulace trvá asi 45 minut. Spermatogeneze u samců probíhá od dubna do října, samice jsou monoestrické s ovulací počátkem června. Poměr pohlaví byl u jedinců ze zakarpatska zaznamenán 1,5 ve prospěch samců. Většina vajíček je nakladena od konce června do začátku srpna. Jsou bílá s pergamenovitým obalem, 35 70 mm dlouhá a 15 25 mm široká. Bývá jich 4 30, většinou 5 9. Snůšky nad 20 vajíček jsou však nepochybně velkou vzácností. Velikost a počet vajíček závisí do určité míry na velikosti samice. Bylo pozorováno, že samice se kolem čerstvě nakladených vajec stáčí, setrvává na nich několik hodin až dní a dokonce je brání kousáním. Snůšky užovky stromové umisťují pod mech, ztrouchnivělé listí, do vykotlaných trouchnivých pařezů a kmenů, pilin, kompostu, hnoje, dutin ve skalách a zídkách. Vhodná místa pro kladení používá často po řadu let větší množství samic, mnohdy společně s užovkami obojkovými, takže vznikají velká 15

nahloučení vajec, respektive jejich skořápek. Většina mláďat se u nás líhne koncem léta (BARUŠ et al., 1992). 4.2.8 Růst Velikost mláďat je udávána 120 200 mm, 200 mm, 230 314, při průměrné hmotnosti 7,6g. Mláďata se poprvé svlékají po 8 dnech, k následující ekdyzi dochází za dalších 30 40 dní. Pohlavní dospělosti je nejdříve dosaženo ve třetím roce života. U samice chované v zajetí byl zaznamenán věk 10 let, u jedné samice dokonce věk 20 let, druhá ve věku 25 let byla stále naživu. Pozoruhodné je, že ve věku 20 let ještě stále poměrně rychle rostla, kdy například za poslední 2 roky vyrostla o 12 cm na prozatím konečnou délku 188 cm. Rekordní délka 2 250 mm je udávána u jedince z okolí Kremže. Nejdelší známý exemplář z našeho území (z Malých Karpat) měřil 2 150 mm, největší jedinec změřený v karlovarské populaci měřil 1 800 mm. U jedenácti jedinců v této oblasti byla zaznamenána délka 1 000 mm 1 500 mm. U jedince z Podyjí byla zjištěna délka 1 620 mm. Vzhledem k možnému výskytu jedinců rekordních délek i u nás není plně oprávněný názor, že naši jedinci užovky stromové nedorůstají takových délek jako jedinci z jižních populací (BARUŠ et al., 1992). 16

4.2.9 Rozšíření druhu Souvislý areál celkového rozšíření druhu (viz. 10.2 obr. č. 2) zaujímá území od severovýchodního Španělska a střední Francie přes Švýcarsko, Rakousko, jihovýchodní Polsko, ukrajinské Karpaty, Moldávii po jihozápadní Ukrajinu, na jihu přes Apeninský poloostrov na Sicílii, Balkánský poloostrov až do Řecka a přes černomořskou část Malé Asie do západního Zakavkazska a Krasnodarského kraje, kde je souvislý výskyt v oblastech přiléhajících k Černému moři. Další oblasti souvislejšího rozšíření jsou potom až v jihovýchodním Ázerbajdžánu a v severním a západním Íránu. Izolované lokality jsou známy v severozápadním Španělsku, na západní Korsice, v Německu (Schlagenbad, Kirschhorn, Lörrach, Passau, Schlitz), v Čechách, v Dánsku (zde patrně již vymřela) a ve východní Gruzii (BARUŠ et al., 1992). Území České republiky leží na okraji areálu druhu. Vzhledem k nutné potřebě znát rozšíření původních druhů plazů, vyskytujících se na našem území, která se zvyšovala s rostoucí potřebou tyto živočichy chránit, zajistila Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky shromáždění a následné zpracování údajů tykajících se rozšíření našich plazů a v této návaznosti byl vydán Atlas rozšíření plazů v České republice (MIKÁTOVÁ, VLAŠÍN et ZAVADIL 2001). Síťové mapování výskytu všech původních druhů plazů v ČR, na jehož podkladě byl tento atlas zpracován, bylo zahájeno v roce 1995. Získané údaje byly vyneseny do standardních síťových map zavedených k mapování rostlin a živočichů v ČR (SLAVÍK 1971, BUCHAR 1982). Tato síť vymezuje sférické lichoběžníky, zvané pole síťového mapování nebo kvadráty (kv.). Každé pole má rozměr 10 minut zeměpisné délky a 6 minut zeměpisné šířky, na úrovni střední Evropy je to přibližně 11,2 x 12,0 km. ČR sestává z 677 kvadrátů plně nebo jen částečně zasahujících její území. Výskyt užovky stromové je v současné době znám na základě spolehlivých údajů z 18 kvadrátů (viz. 10.3 obr.č. 3), tj. 2,6% a evidovány jsou také údaje z dalších 17 kvadrátů, které však nejsou příliš spolehlivé (může se jednat o zjištěnou nebo předpokládanou introdukci, migrující jedince, případně i o špatnou determinaci). Zatímco na Slovensku je výskyt užovky stromové poměrně rozsáhlý, u nás tento druh považujeme za kriticky ohrožený a z hlediska výskytu velice ojedinělý a vzácný. Naše lokality z Bílých Karpat: Valašské Klobouky, Sidonie; Žítková; Broumov Bylnice, Bohuslavice nad Vláří; Svatý Štěpán, patrně spojitě navazují údolími vodních toků (přítoky Váhu) na rozšíření v trenčínské oblasti. Zejména lokality Horní Srnie (VARGA 1962) a Sietne jsou velmi blízko lokalitám známým z území ČR (Vlárský průsmyk) a prakticky na ně navazují. Lze také předpokládat kontakt populací v blízkosti Nedašova Lhota Červený kameň. V roce 1987 byla užovka stromová pozorována v okolí obce Červený Kameň. Nejsevernější nález z této oblasti pochází z lokality Střelná (okres VS, kv.6874) (MIKÁTOVÁ et al. 2001). Současné nálezy z Podyjí (MIKÁTOVÁ et al. 1989) je patrně možno hodnotit jako pozůstatky dříve souvislejšího rozšíření. Tomuto názoru by odpovídaly historické nálezy z 19. a první třetiny 20. století. Nejstarší věrohodný nález na našem území pochází zřejmě od německého herpetologa Mülera (MÜLLER in HEINRICH 1856, MÜLLER in KOLENATI 1861), který v roce 1826 odchytil a ve Ferdinandově muzeu (dnešní Moravské zemské muzeum Brno) uložil exemplář užovky stromové z úpatí 17

Pavlovských vrchů. Před rokem 1920 ji zaznamenává RADKOFSKY (in ADOLPH 1922, 1929) z Chvalatic u Vranova nad Dyjí, ze Znojemska tento druh uvádí i AMBROŽ (1931). V Rakousku byl zjištěn výskyt v těsné blízkosti našich hranic v okolí zámečku Karlslust, tedy ve stejném kvadrátu jako nálezy z moravského území v kvadrátu 7161 (Lukov Nový hrádek, Hnánice vinice Šobes, Podmolí). Od doby, kdy zde byl její výskyt doložen, je zde opakovaně nalézána (MIKÁTOVÁ et al. 2001). Přes početnost nálezů v tomto kvadrátu nejsou známy novější údaje z kvadrátů sousedních. Výskyt užovky stromové je uváděn i z další oblasti nepříliš vzdálené od hranic (údolí řeky Kamp, pahorkatina Weinviertel THEISCHINGER 1973, CABELA et TIEDEMANN 1985). Tato oblast výskytu však již s největší pravděpodobností nemá kontakt s našimi populacemi (MIKÁTOVÁ et al. 2001). Další lokality z Moravy (Znojmo, Pohořelice, Čejč) uvádí VOGEL (1952). Podrobněji se však o těchto nálezech nerozepisuje, výskyt na těchto lokalitách však již po roce 1952 potvrzen nebyl. Z Břeclavska byl později zaznamenán pouze nález z Lednice. Vzhledem k ojedinělosti nálezu je však možné předpokládat, že se jednalo o nález nepůvodního jedince. Z dalších oblastí, kde byla užovka stromová opakovaně zjištěna, je území brněnské aglomerace (CZIZEK 1901 in ADOLPH 1929, KREJČIŘÍK 1983 in MIKÁTOVÁ et al. 1989). Je známo, že se na území města Brna užovka stromová dříve vyskytovala, patrně se jednalo o jakousi okrajovou výspu jejího rozšíření. Historické i současné údaje ze severní Moravy podrobně zhodnotili HUDEČEK et ŠUHAJ (1992). Nálezy ze severní Moravy a Slezska považují HUDEČEK et ŠUHAJ (1992) za nepravděpodobné nebo nepříliš spolehlivé. Izolovaný výskyt užovky stromové mimo souvislý areál tvoří lokality v Poohří. O původu této populace se názory různí (introdukce různého původu, reliktní výskyt z období atlantického klimatu). VOGEL (1952, 1968) vyslovuje ničím nepodepřenou domněnku, že výskyt užovky stromové v Poohří je nepůvodní, avšak na přístup uvedeného autora k problematice užovky stromové ve střední Evropě ihned reagoval MERTENS (1969). Snad první záznam o výskytu těchto užovek na Karlovarsku pochází z roku 1943 od Döblera, knihovníka hraběte Buquoye, který se domníval, že užovka byla na panství vysazena vrchností (ŠOLCOVÁ-DANIHELKOVÁ 1966, ŠOLCOVÁ 1974). Dostupné archiválie studoval Šapovaliv, avšak informaci o introdukci užovek nikde nenalezl. Částí místních obyvatel je také tradován názor, podle něhož byly vysazeny užovky stromové rodinou Mathoniů. Ani pro tento předpoklad však nejsou důkazy (MIKÁTOVÁ et al. 2001). Byly vysloveny i další hypotézy, např. o šíření tohoto hada Římany, vysazení této populace řeckým obchodníkem Avramidesem, rozšiřovaní hadů lazebníky nebo lékaři (ŠTĚPÁNEK 1949, 1956). Původ západočeské populace zatím není stále jasný. V Německu však existují tři izolované recentní populace, o jejichž autochtonním výskytu se dnes nepochybuje (BÖHME 1993, GUNTHER et. WAITZMANN 1996). Naopak původní výskyt zde potvrzují subfosilní až subrecentní doklady z pleistocénu, postpleistocénu i holocénu z JV Anglie, Duryňska, Horního i Dolního Saska, Meklenburska a SV Polska včetně recentního výskytu užovky stromové ve východním a jižním Polsku a v Dánsku, kde výskyt pravděpodobně zanikl v minulém století (BÖHME 1993). Z tohoto pohledu otázku původu užovky stromové v Poohří u nás nikdo doposud nehodnotil, kromě jediného autora (BÁRTA 1983). 18

Nejstarší hodnověrný údaj z Čech pochází z roku 1880, kdy byla užovka stromová dokladována z Krondorfu (dnes Korunní) BYER (1984). Přibližně o 20 let později byla zabita u Welchau (dnes Velichov) (REINHARDT 1938). Kvadrát 5644, ve kterém se lokalita Korunní nachází, je dodnes centrem výskytu v Poohří. Užovka je zde známa z celé řady lokalit (Horní Hrad, Jakubov, Kotvina, Malý Hrzín, Oslovice, Boč, Kamenec, Korunní, Korunní Kyselka, Krásný les, Peklo, Perštejn, Stoličná (syn. Boží Stolec), Štráž nad Ohří, Srní 710 m n.m, Velichov. Jsou známy i nálezy ze sousedních kvadrátů, ojedinělé údaje je však vždy nutné hodnotit obezřetně a existenci populace podle možností prověřit. Další nálezy z Čech jsou rovněž ojedinělé a málo věrohodné (MIKÁTOVÁ et al. 2001). V osmdesátých letech byly učiněny nelegální pokusy o introdukci druhu z kvadrátu 5644 do středních Čech (kvadráty 6050 a 6152). V okolí míst, kde byla zvířata vypuštěna, jsou doposud pozorováni jedinci tohoto druhu. Pozoruhodné je pozorování u Soběnova, východně od hradišťského vrchu (kv.7253) z prvé poloviny 60. Let. Na toto pozorování je nutné přihlížet s ohledem na výskyt v Rakousku. Biotopy na popisovaných místech neodpovídají lokalitám známým z Moravy nebo Poohří (MIKÁTOVÁ et al. 2001). Lokality obývané užovkou stromovou náleží většinou do mírně teplé oblasti s průměrnými teplotami v dubnu a říjnu nejméně 6-7 C a se 140-160 dny, ve kterých teplota dosáhne 10 C a více. Do mírně teplé oblasti patří i lokality, z nichž původ výskytu není znám (kv. 6472, 6750). Z hlediska klimatického tedy není výskyt na uvedených kvadrátech vyloučen. Je zajímavé, že údaje o výskytu z oblastí, které klimaticky náleží do mírně teplé oblasti, jsou historické, nebo pokud jsou z novější doby, je možné, že se jedná o introdukce (Brno, Břeclavsko). Výskyt na okraji areálu rozšíření druhu není výrazněji vázán na teplé oblasti (obdobně je tomu v Německu, ale i na Slovensku). Zřejmě nejvýše položená lokalita u nás se nachází v nadmořské výšce 710m n. m. (kv. 5644) (MIKÁTOVÁ et al. 2001). 4.3 Charakteristika sledovaných oblastí 4.3.1 Úvod do problematiky Při podrobnějším věnování se výskytu tohoto vzácného kriticky ohroženého a atraktivního hada u nás, jsem se zaměřil na lokality výskytu v NP Podyjí, kde se užovka stromová vyskytuje sporadicky na celém území parku. Výskyt zde navazuje na lokalitu v Rakousku, v těsné blízkosti našich hranic v okolí zámečku Karlslust, která leží v kvadrátu 7161 (Lukov Nový hrádek, Hnánice vinice Šobes, Podmolí. V tomto kvadrátu byla užovka spolehlivě prokázána roku 1983. Od doby, kdy zde byl její výskyt doložen, je zde opakovaně nalézána. Přes početnost nálezů v tomto kvadrátu nejsou známy novější údaje z kvadrátů sousedních. Výskyt užovky stromové byl zaznamenán i z další oblasti nepříliš vzdálené od hranic (údolí řeky Kamp, pahorkatina Weinviertel. Tato oblast výskytu však již s největší pravděpodobností nemá kontakt s našimi populacemi (MIKÁTOVÁ et al. 2001). Naopak spíše obecněji jsem se zaobíral výskytem užovky stromové v oblasti dnešní CHKO Bílé Karpaty, kde je tento druh pravděpodobně přítomen v celém pásmu pohoří od severu ohraničeném Valašskými Klobouky až na jih po Velkou nad Veličkou. Životní podmínky užovky stromové jsou v této oblasti značně odlišné v porovnání 19

s podmínkami výskytu z oblasti NP Podyjí, přičemž toto srovnání je nejen zajímavé, ale může přinést také informace a uvědomění, jaké podmínky je nutné zachovat či vytvořit pro přežití druhu. 4.3.2 Základní údaje o sledované oblasti NP Podyjí Národní park byl vyhlášen ke dni 1.července 1991 nařízením vlády ČR č.164/1991. K zajištění ochrany přírody na území NP Podyjí a jeho ochranného pásma byla zřízena Správa NP Podyjí (ANONYMUS 2007a). 4.3.2.1 Charakteristika území Počátek velkoplošné územní ochrany středního toku Dyje se datuje rokem 1978, kdy byla na ploše 103 km² vyhlášena Chráněná krajinná oblast Podyjí. Její větší část byla součástí hraničního pásma a byla tedy turistické veřejnosti nepřístupná. Vzhledem k mimořádným přírodovědným kvalitám území bylo po změně politického klimatu v roce 1989 započato s přípravami k přehlášení Podyjí do kategorie národní park. V roce 1991 byly vyhlášeny dva nové národní parky - Šumava a Podyjí. NP Podyjí je rozlohou nejmenším národním parkem v ČR - 63 km², plocha jeho ochranného pásma činí 29 km². NP Podyjí je situován mezi Znojmem a Vranovem nad Dyjí při státní hranici se sousedním Rakouskem. K 1.1.2000 byl vyhlášen Národní park Thayatal i na pravém rakouském břehu Dyje, čímž vzniklo jedinečné bilaterární území evropského významu. Členité území Podyjí je součástí pahorkatiny jihovýchodního okraje Českomoravské vrchoviny, pouze východní okraj zasahuje do Dyjsko-svrateckého úvalu. Geologické podloží je převážně tvořeno kyselými horninami moravika dyjské klenby a dyjského masivu. Národní park reprezentuje výjimečně zachovalou ukázku krajiny říčního údolí v pahorkatinném stupni střední Evropy. Kaňon Dyje vytváří unikátní říční fenomén s četnými meandry, hluboce zaříznutými údolími bočních přítoků, nejrůznějšími skalními tvary, kamennými moři a skalními stěnami. Většina obdobných říčních údolí byla u nás pozměněna výstavbou přehrad, komunikací a rekreačních objektů. Území vyniká vysokou pestrostí rostlinných a živočišných společenstev danou střídavou expozicí svahů v údolí Dyje. Přirozenou osou území je řeka Dyje, která na své 40 km dlouhé cestě z Vranova do Znojma vytvořila v horninách českého masivu kaňonovité údolí, jehož hloubka dosahuje až 220 m. Celé údolí je takřka souvisle porostlé přirozenými a přírodě blízkými lesy. V západní části najdeme zbytky původních podhorských bučin s jedlí a tisem, které východním směrem střídají dubohabrové porosty. Mimo běžné lesní druhy dřevin se setkáme i se vzácnějšími a pro Podyjí charakteristickými druhy (ANONYMUS 2007). V celém území se výrazně projevuje tzv. údolní fenomén, v jehož důsledku pronikají západním směrem do údolí teplomilné živočišné a rostlinné druhy z jihovýchodní teplé panonské oblasti. Naproti tomu ze západu migrují údolím druhy podhorské, se kterými se pak můžeme setkat na chladnějších a stinných severních svazích údolí. Počet zvláště chráněných druhů rostlin je 77 (ANONYMUS 2007a). 20

4.3.2.2 Geomorfologie Národní park Podyjí leží na JV okraji provincie České vysočiny, tvořené Českomoravskou soustavou a podsoustavou Českomoravské vrchoviny, která se v této oblasti dělí na Znojemskou pahorkatinu (střední část území) a Bítovskou pahorkatinu (západní část území). Nejvýchodnější část patří k provincii Západních Karpat, soustavě vněkarpatských sníženin a podsoustavě Západní vněkarpatské sníženiny, která je zde tvořena Dyjsko-svrateckým úvalem, a to jeho zvýšenou částí - Jaroslavickou pahorkatinou. Území národního parku má charakter členité pahorkatiny vráso-zlomových struktur a hlubinných vyvřelin České vysočiny s kernou a hrásťovou stavbou a s rozsáhlými zbytky zarovnaných povrchů. Reliéf svojí výškovou členitostí odpovídá plochým až členitým vrchovinám. Tvary reliéfu jsou dány různou odolností hornin a stupněm jejich narušení. Rozdíly jsou mezi ostřejšími tvary vytvořenými v rulách proti zaobleným tvarům v žulách a plochým tvarům na neogenních sedimentech při východním okraji národního parku. Nejvýznamnějším tvarem reliéfu je údolí Dyje a její přítoky, které vytvářejí zaklesnuté meandry vzniklé jako důsledek snižování erozní báze především v neogénu. V údolí Dyje můžeme vidět významné periglaciální tvary reliéfu, jako jsou skalní mrazové sruby, balvanité sutě, balvanité proudy, kamenná moře. Poslední období vývoje povrchu území je charakterizováno stupňujícími se vlivy a zásahy člověka. Jde zejména o různé druhy těžby surovin, skládek odpadů, opuštěné mlýny, jezy, náhony, v odlesněných oblastech velkoplošné zemědělství, v lesních porostech provádění holosečí, doprava dřeva a nadměrné stavy spárkaté zvěře. Růst devastace povrchu a zejména zvýšená eroze předpokládají urychlená ochranná opatření. (ANONYMUS 2007a) 4.3.2.3 Základní klimatická charakteristika území Základní klimatické charakteristiky se na území národního parku mění od západu k východu, a to především v závislosti na klesající nadmořské výšce. Dochází tak ke zvyšování teplot a snižování srážek. Podle klimatické regionalizace (QUITT 1971 in ANONYMUS a 2007) zasahují na území NP Podyjí čtyři klimatické oblasti: Západní část území (až k údolí Klaperova potoka) tvoří mírně teplá oblast MT 9. Střední část leží v mírně teplé oblasti MT 11. Na ni navazuje teplá oblast T 2 (k okrajům údolí Dyje mezi Znojmem a státní hranicí) a do nejvýchodnějšího okraje národního parku zasahuje teplá oblast T 4. Oblast MT 9 charakterizuje dlouhé, teplé, suché až mírně suché léto, přechodné období je krátké s mírným až mírně teplým jarem a mírně teplým podzimem, krátká mírná a suchá zima s krátkým trváním sněhové pokrývky. Oblast MT 11 má léto dlouhé teplé a suché, krátké přechodné období s mírně teplým jarem a podzimem, zima je krátká, mírně teplá a velmi suchá s krátkým trváním sněhové pokrývky. Teplá oblast T 2 má dlouhé teplé a suché léto, velmi krátké přechodné období s teplým až mírně teplým jarem i podzimem, zima je zde krátká, mírně teplá, suchá až velmi suchá, s velmi krátkým trváním sněhové pokrývky. 21

Oblast T 4 je charakteristická velmi dlouhým, velmi teplým, velmi suchým létem, přechodné období je velmi krátké s teplým jarem a podzimem, zima je krátká, mírně teplá a suchá až velmi suchá, s velmi krátkým trváním sněhové pokrývky (ANONYMUS 2007a). 4.3.2.4 Charakteristika teplotních poměrů Průměrná roční teplota v západní části NP se pohybuje podle nadmořské výšky kolem 7 o C. Ve východní části, v okolí Znojma, je již průměrná roční teplota 8,8 o C. Nejchladnějším měsícem je zde obvykle leden, naopak nejteplejším je červenec. V lednu bývá průměrná teplota západní části NP -3,4 o C, v okolí Znojma -1,9 o C. V červenci stoupá teplota v západní části v průměru na 16,9 o C, východní část má pak průměrnou teplotu 19,0 o C (ANONYMUS 2007a). 4.3.2.5 Charakteristika srážkových poměrů Celý okres Znojmo, a tedy i území NP, patří mezi extrémně suché oblasti naší republiky. V chladném půlroce zde spadne 219-268 mm srážek, což je 33,9-35,5 % ročního úhrnu, v létě je pak srážkový úhrn 329-397 mm (66,1-64,5 %). Nejvíce srážek obvykle spadne v letním období (v červnu), minimum připadá na březen. Průměrný roční úhrn srážek se v okolí Vranova nad Dyjí pohybuje kolem 620 mm, v okolí Znojma pak 564 mm. Průměrný nástup sněhové pokrývky připadá na počátek prosince a její ukončení na první dekádu března. Průměrný počet dnů se sněhovou pokrývkou se na západě pohybuje kolem 46, na východě 40 (ANONYMUS 2007a). 4.3.2.6 Charakteristika trvání slunečního svitu Počet jasných dnů se zvyšuje s rostoucí nadmořskou výškou. Jejich průměrný počet je v okolí Znojma 39,5 ročně, v západní části NP už 54,2. Rozdíl vzniká především v létě a na počátku podzimu. Zamračených dnů je na západě v průměru 123,8, ve východní části 137,5 ročně. Průměrné trvání slunečního svitu je v červenci kolem 270 hodin a v prosinci 36 hodin (ANONYMUS 2007a). 4.3.2.7 Mezoklimatická charakteristika Mezoklimatické podmínky jsou ovlivněny tvarem a členitostí terénu a složením aktivního povrchu. Nejvýrazněji se uplatňuje hluboko zaříznuté údolí Dyje (tzv. říční fenomén) a jejích přítoků, kde dochází ke vzniku inverzních jevů, projevují se rozdíly mezi svahy s jižní resp. severní expozicí, rozdíly mezi klimatem lesních porostů a orných půd bez zastoupení vegetace apod. Tyto místní rozdíly spolu s dalšími ekologickými faktory mají vliv na velikou pestrost biotopů a druhovou diverzitu bioty. Znalost rozsahu inverzních poloh má značný význam. Jezera studeného vzduchu (inverzní polohy) se vyznačují slabou výměnou vzduchu jak v horizontálním, tak ve vertikálním směru. V území NP se slabší inverze objevují v oblasti Vranova nad Dyjí a táhnou se údolím Dyje až pod Býčí horu a Větrník. NP jako celek je charakterizován převládajícím směrem proudění ze SZ kvadrantu (38%). Druhý význačný směr větru je JV (11 %). V okolí Vranova bylo zjištěno nedostatečné až velmi slabé provětrávání (ANONYMUS 2007a). 22

4.3.2.8 Pedologické poměry Z celkové výměry národního parku 6 283 ha zaujímá lesní půda 5 270 ha. V celkem 69 lesních typech v 1. - 3. vegetačním stupni je obsaženo 11 půdních typů a subtypů. Na základě provedené typologie a revize typologického mapování v roce 1990 zde mají největší zastoupení oligotrofní a mezotrofní hnědé půdy (35,3 resp. 38,3 %). Jedná se o půdy vzniklé převážně na kyselých vyvřelých a metamorfovaných horninách (granity, granodiority, ruly, svory, fylity), převážně mělké - středně hluboké, zrnitostně písčité - hlinitopísčité, kamenité, se střední až malou zásobou živin (zvláště u oligotrofních hnědých půd na nezpevněných sedimentech - písky, štěrkopísky, slepence, droby). Dále následují z 6,4 % illimerizované půdy (sem patří i hnědozemě a parahnědozemě). Jsou to kvalitní hluboké půdy, hlinité až jílovitohlinité, s dobrými živinnými poměry. Vyvinuly se na spraších a sprašových hlínách. Ze skupiny hydromorfních půd se zde přibližně ve stejném plošném rozsahu (1,0 resp. 0,9 %) vyskytují pseudogleje a gleje na hlínách a aluviálních naplaveninách. Podzolové půdy (+ hnědé půdy podzolované) jsou vázány na štěrkopísky, slepence, ruly a diority. Jde tedy o minerálně chudší, lehké a skeletovité, středně hluboké půdy (podíl z celkové výměry 5,9 %). K vývojově nejmladší skupině patří nevyvinuté půdy a rankery (12,2 %). Jsou vázány na ruly, granodiority, písky a jiné horniny. Mají převážně mělký profil, značnou skeletovitost a vysychavost. Dle klasifikace v NP Podyjí proběhla, se zde nachází v největším zastoupení, při celkové výměře zemědělské půdy 1 013 ha, hnědá půda, typická na kyselých až neutrálních vyvřelých a metamorfovaných horninách, středně hluboká až mělká, hlinitopísčitá až písčitohlinitá se středním až malým přirozeným obsahem živin. Druhým nejrozšířenějším typem jsou hnědozemě, vyskytující se na spraších a částečně i na smíšených svahovinách z karbonátového materiálu. Jsou to velmi kvalitní půdy, zásobeností a živinami na úrovni černozemí, lišící se však hlavně horšími fyzikálně - chemickými vlastnostmi (illimerizace). Vývojově za hnědozeměmi následují illimerizované půdy vázané na těžké smíšené svahoviny, kyselá až neutrální intruziva a metamorfované horniny (žuly a ruly), překrývající smíšené svahoviny. Malou část, hlavně podél místních vodotečí, zaujímá nivní půda typická, která vznikla na bezkarbonátových nivních uloženinách, JV od Čížova pak hnědá půda illimerizovaná na kyselých až neutrálních intruzivech a metamorfovaných horninách a drnoglejová půda na aluviálních až deluviálních uloženinách (ANONYMUS 2007a). 4.3.3 Základní údaje o sledované oblasti CHKO Bílé Karpaty Chráněná krajinná oblast Bílé Karpaty byla zřízena výnosem Ministerstva kultury ČSR č.j.17.644/80 ze dne 3.listopadu 1980, o zřízení chráněné krajinné oblasti, rozprostírající se na ploše 715 km 2 na území okresů Hodonín, Uherské Hradiště a Gottwaldov (dnes Zlín). Jejím řídícím orgánem je Správa CHKO. Jedná se o bilaterální CHKO, kdy česká část má délku 70 km, orientaci severovýchod-jihozápad a leží v nadmořské výšce 175-970 m. Bílé Karpaty představují mimořádnou oblast mezi našimi velkoplošnými chráněnými územími 23