Aleš Binar, Ph.D. VZNIK NÁRODNÍCH STÁTŮ PŘÍKLAD ITÁLIE A NĚMECKA Rozšiřující studijní text k předmětu Vybrané kapitoly světových a českých dějin (VKD)
Sjednocení Itálie Sjednocení Itálie neboli Risorgimento (ri, znovu, sorgere, vznikat), se uskutečnilo v letech 1850 až 1861/1870. Na základě usnesení vídeňského kongresu zůstalo území Itálie rozčleněno do osmi, respektive desíti států. Na jihu Itálie existovalo Království obojí Sicílie (Neapolské království) a Beneventské vévodství, ve střední části Itálie Papežský stát, republika San Marino, Toskánské velkovévodství a vévodství Lucca, samotný sever Itálie byl pak rozčleněn mezi Sardinské království (Piemont), Parmské vévodství, Modenské vévodství a Rakousko, které zahrnovalo Milánsko a Benátsko. Kromě toho v Modeně a Toskánsku vládli příslušníci Habsburské dynastie, v Království obojí Sicílie pak Bourboni a v Papežském státě papež. Pouze v Piemontu vládla domácí savojská dynastie. V Itálii však od dob napoleonských válek existovalo silné hnutí za sjednocení Itálie. Nejvýznamnějším reprezentantem byl Giuseppe MAZZINI (viz výše). V roce 1848 využil Piemont revoluční situace a na naléhání šéfredaktora listu Il Risorgimento hraběte Camilla CAVOURA vyhlásil Sardinský král KAREL ALBERT dne 22. března 1848 válku Rakousku. Dne 25. července 1848 se střetla vojska Sardinského království s rakouskými vojsky v bitvě u Custozzy, v níž však byli Italové poraženi. Rakousko poté obsadilo Milán a dne 9. srpna 1848 donutilo Sardinii uzavřít příměří. V březnu 1849 však Italové obnovili válečné akce. Dne 23. března však došlo k jejich opětovné porážce v bitvě u Novarry. Po porážce u Novarry abdikoval Karel Albert ve prospěch svého syna VIKTORA EMANUELA II., který v roce 1852 jmenoval Camilla Cavoura ministerským předsedou. Ten aktivní zahraniční politikou, mj. účasti na Krymské válce, učinil ze Sardinie důležitého činitele mezinárodních vztahů, především se sblížil s Francii. Dne 20. července 1858 na schůzi v Plombières se dohodl s francouzským císařem Napoleonem III. na společném postupu při vytlačení Rakouska ze severní Itálie; oplátkou nabídl Francii Savojsko a Nizzu. Původní plán zněl, že ze Savojska se územním rozšířením stane Horní Itálie, která bude s ostatními zeměmi součástí federované Itálie. Přípravu na válku nezůstali Rakousku utajeny a poté, co Cavour odmítl rakouské memorandum požadující jejich ukončení, vyhlásilo Rakousko Sardinii válku. Následně vyhlásila Francie válku Rakousku. Spojená francouzská a sardinská vojska doplněná o dobrovolníky pod vedením Giuseppe GARIBALDIHO porazila dne 4. června 1859 rakouská v bitvě u Magenty. Zakrátko následovala druhá rakouská porážka v bitvě u Solferina dne 24. června. Po těchto vojenských neúspěších přistoupil rakouský císař na jednání o příměří s Napoleonem III.; ten se totiž obával vzedmutého nacionalizmu a proto byla urychleně dne 11. července 1859 podepsáno příměří ve Villafrance. Jím se Rakousko vzdávalo ve prospěch Francie Milánsko, kterou Napoleon III. na základě předchozích dohod vyměnil s Italy za Savojsko a Nizzu. Válka byla definitivně ukončena dne 10. listopadu 1895 Curyšskou mírovou smlouvou, která potvrdila podmínky příměří. Ukončením války však sjednocování Itálie teprve začalo. Ohlasem války byla totiž revoluce, která vypukla v Modeně, Parmě a v Toskánsku. V březnu 1860 byl proveden v těchto zemích plebiscit, ve kterém se většina voličů vyslovila pro spojení s Piemontem. V dubnu 1860 vypuklo povstání i v Neapolsku. Na podporu povstání se na Sicílii vylodil dne 6. května 1860 Garibaldi se svou tisícovku dobrovolníků a společně s revolučními vojsky byli Bourboni
poraženi, definitivně v bitvě na řece Volturno ve dnech 1. a 2. října, a v říjnu 1860 proveden plebiscit, který dopadl obdobně jako ve střední a severní části Itálie. Paralelně a za souhlasu Napoleona III. okupovala Piemontská vojska větší část Papežskéh státu, Umbrii. Dne 4. března 1861 vyhlásil sardinský parlament sjednocení Itálie. Navzdory tomu italské území nebylo zcela pod vládou Itálie. Mimo Itálii zůstala oblast Lazia (tj. město Řím a okolí) a na severu Benátsko. Kromě toho Italové si činili nárok na další území patřící Francii (Savojsko, Nizzu a Korsiku) a Rakousku (Tyrolsko, Přímoří, Dalmácii). O dobytí Říma se pokusil v srpnu 1863 opět Giuseppe Garibaldi, který zahájil postup na Řím. Na nátlak Francie bylo proti Garibaldimu vysláno italské vojsko, které jej v bitvě u Aspromonte porazilo. Později se Garibaldi pokusil ještě o jeden pokus dobytí Říma, tentokrát byly jeho jednotky rozprášeny v bitvě u Mentany francouzským vojskem, které v zajišťovalo papežovu suverenitu. Připojení zbývajících území k Itálii bylo realizováno až v letech 1866 a 1870, v souvislosti s válkami za sjednocení Německa.
Sjednocení Německa Rozhodnutím vídeňského kongresu bylo území Německa přetvořeno v tzv. Německý spolek, jakési volné konfederace 38 zemí. Členskými zeměmi spolku byly mj. Rakouské císařství, pět království, tj. Prusko, Bavorsko, Württembersko, Hannoversko a Sasko a řada velkovévodství, vévodství, knížectví a svobodných měst, mj. Bádensko, Hamburk nebo Lichtenštejnsko. [INTERMEZZO: Lichtenštejnsko jako relikt spolku, vztahy s Českem, Opavsko.] Přitom Rakousko a Prusko bylo členem spolku pouze částí svého území; mimo hranice zůstávaly celé Uhry a Halič, respektive Východní Prusko a Poznaňsko. Formou personální unie byl spolek spojen s dalšími zeměmi, jednalo se o Spojené království (Hannoversko, do r. 1837), Dánsko (Launburg a Holštýnsko, do r. 1864) a Holandsko (Lucembursko a Limubursko). Celková rozloha spolku činila asi 630 100 km² a před svým zánikem roku 1865 měl 47,7 miliónů obyvatel. Spolek měl vlastní ústavu, tzv. Spolková akta (v platnost r. 1820), a jeho nejdůležitějším orgánem byl Spolkový sněm (Bundestag), který zasedal ve Frankfurtu nad Mohanem, nicméně nedisponoval žádnou faktickou mocí, sloužil pouze ke koordinaci společné zahraniční a hospodářské politiky. Územní roztříštěnost však byla neúnosná a od třicátých let byly činěny pokusy spolek reformovat. Prvním výsledkem bylo založení německého celního spolku (Deutsche Zollverein) roku 1834, který zahrnoval většinu spolkového území mimo Rakousko a Hannoversko a několika dalších útvarů. K prvnímu pokusu o sjednocení Německa došlo během revoluce roku 1848. Dne 31. března 1848 se ve Frankfurtu sešel přípravný parlament (tzv. Vorparlament), který navrhoval přetvořit spolek států (Staatenbund) na spolkový stát (Bundesstaat) a připravil volby do ústavodárného Národního shromáždění (Nationalversammlung), které se sešlo dne 18. května 1848. V této době se vyhranily dvě koncepce sjednocení Německa, tzv. velkoněmecké a tzv. maloněmecké řešení. Velkoněmecká koncepce navrhovala do spolkového státu včlenit všechny stávající členské státy, maloněmecká pak nezahrnovala Rakousko. Požadavek sjednocení Německa bez obou velmocí, tzv. třetí Německo, však nenacházel větší podporu. Dne 28. března 1849 byl přijat návrh ústavy, na základě které se Německo stávalo dědičným císařstvím, a pruskému králi byla nabídnuta císařská koruna. Friedrich Vilém IV. však odmítl jednat s parlamentem a rozhodl sjednotit Německo vlastní cestou, tj. jednáním s jednotlivými panovníky německého spolku. Ani tento pokus se nezdařil a sněm byl nakonec dne 18. června 1849 rozehnán. Pruské unionistické snahy však narazily na odpor Rakouska a vzájemné vztahy hrozily během roku 1850 přerůst ve válečný konflikt. V listopadu 1850 proběhlo jednání v Olomouci a následně na jaře 1851 v Drážďanech, na nichž se Prusko zřeklo dosavadních sjednocovacích pokusů a došlo k obnovení Německého spolku. Šlesvická válka. Podmínky ke změně situace nastaly v šedesátých letech 19. století. V roce 1862 se předsedou pruské vlády stal Otto von BISMARCK, který za svůj hlavní cíl označil sjednocení Německa ( železem a krví ). V roce 1863 úspěšně vytlačil Rakousko při jednání o reformě německého spolku. V roce 1864 pak společně s Rakouskem vedl válku proti Dánsku, během které bylo dobyto území Šlesvicka a Holštýnska. Na základě tzv. Gasteinské dohody z roku 1865 bylo jejich území spravováno Pruskem a Rakouskem. Jednalo se však
o nevyhovující stav, Šlesvicko bylo totiž od území Pruska odděleno Holštýnskem, a právem lze v situaci vidět hledání záminky pro střet s Rakouskem. Prusko-rakouská válka. Od jara 1866 začalo Prusko připravovat válku s Rakouskem. Dne 8. dubna 1866 uzavřelo Prusko spojenectví s Itálií a obratnou diplomacii zajistilo neutralitu Francie. Bezprostřední záminkou pro válku pak byl pruský návrh rozpuštění Německého spolku a jeho nahrazení sjednoceným Německem avšak bez Rakouska. Rakousko obvinilo Prusko z porušení ujednání Vídeňského kongresu a Gasteinské dohody. Dne 14. června 1866 byla pruským vojenským vpádem do na území rakouských spojenců zahájena pruskorakouská válka. Na straně Pruska stála Itálie, na straně Rakouska německé státy Hannoversko, Hesensko, Sasko, Bavorsko, Bádensko, Württembersko aj. Na severní frontě si po celou dobu války udržovala iniciativu pruská vojska. Nejdříve vpadla do Saska a pronásledovala ustupující saská vojska, pod vedením krále ALBERTA, do Čech (3. armáda). Současně vstoupila do východních Čech (1. armáda), zde také došlo ke dvěma menším střetům a to bitvě u Jičína dne 29. června (mezi saskými a pruskými) a u Trutnova dne 27. června (mezi rakouskými a pruskými jednotkami). Koncem června se podařilo rakouským (Severní armáda pod vedením gen. von BENEDEK) a saským jednotkám spojit a zaujmout pozice u Hradce Králové dne 3. července 1866 došlo k bitvě u obce Sadové. Zde současně došlo ke spojení všech tří proudů pruské armády pod vedením náčelníka generálního štábu von MOLTKA. Rakouská strana disponovala 215 000 muži, pruská 220 000 muži. Během bitvy se podařilo pruské straně v poslední fázi bitvy zaútočit pravé křídlo rakouské armády, které bylo mezitím oslabeno předchozími boji. Celkem Prusové ztratili 9200 mužů, Rakušané 44 300 mužů. Po porážce u Sadové rakouská vojska ustoupila přes Moravu k Vídni, kde se připravovala k obraně. Dne 26. července 1866 bylo uzavřeno v Mikulově mezi Rakouskem a Pruskem příměří. Vojska německých států byla paralelně poražena pruskou armádou pod vedením generála von Manteuffela. Válečný konflikt byl ukončen dne 23. srpna 1866 pražskou mírovou smlouvou. Rakousko ztratilo území Holštýnska, ale především vyklidilo německý prostor, mj. vystoupilo z Německého spolku, který mocensky ovládlo Bismarckovo Prusko, které vytvořilo z ostatních německých států Severoněmecký spolek (Norddeutsche Bund). Na jižní, italské frontě, však rakouská vojska dominovala bojišti. Jižní armáda arcivévody Albrechta porazila italskou armádu dne 24. června v bitvě u Custozzy. Obdobně na jaderském moři měla převahu rakouská strana, která porazila italské vojsko dne 20. července v bitvě u Visu. V bitvě prorazila rakouská klínová formace řadu italské flotily a v následné bitvě jednotlivých lodí mezi sebou utrpěli Italové citelné ztráty. Dne 3. října 1866 byla uzavřena vídeňská mírová smlouva, ve které Rakousko uznávalo Italské království a současně mu na základě plebiscitu, který byl proveden v říjnu 1866, odstupovalo Benátsko. Severoněmecký spolek sdružoval celkem 22 států severně od řeky Mohan. Spolek přijal ústavu, jeho hlavou byl pruský král jako prezident spolku, spolek dále měl funkci kancléře
spolku. Mimo Rakousko nebyli součástí spolku tři jihoněmecké státy, Bádensko, Württembersko a Bavorsko. Během prusko-rakouské války Prusko anektovalo území několika sousedních států a rozšířilo své území o Hannoversko a některé drobné státy ve středu Německa. Prusko/německo-francouzská válka. Po porážce Rakouska se začaly zhoršovat vztahy mezi Francii a Pruskem. Příčinou byl jednak vliv, jaký měla Francie na tři německé katolické země, které odmítaly vstoupit do spíše protestantského Severoněmeckého spolku, i francouzské nároky na územní kompenzace na Rýnu (Lucembursko). Tyto nároky však konference v Londýně, zprostředkována Spojeným královstvím, Lucembursko neutralizovala. Na konferenci byla Francie izolována, což společně s výsledkem znamenalo její diplomatickou porážku (tzv. lucemburská krize). Mnohem vážnější spor se rozhořel ohledně Hohenzollernské kandidatury na španělský trůn. Ten byl roku 1869 nabídnut princi Leopoldovi, který jej dne 19. června 1870 přijal. Francii přímo hrozilo, že se dostane do obklíčení (Severoněmecký spolek a s ním spojené Španělsko). Na nátlak francouzské diplomacie byla kandidatura odvolána. Za této situace Bismarck však vyprovokoval Napoleona III. tzv. Emžskou depeší k tomu, aby Francie sama vyhlásila dne 19. července 1870 válku Prusku. Podkladem Emžské depeše byl telegram diplomata Heinricha Abeken ze dne 13. července 1970 Otto von Bismarckovi o jednáních v Emži (Vilém I. a francouzský diplomat Benedetti); Vilém I. povolil Bismarckovi, aby text upravil a publikoval v takové podobě, která pobouřila francouzskou veřejnost. Na straně Pruska stály kromě Itálie i zbývající německé státy, tj. Bádensko, Württembersko a Bavorsko. Jejich panovníci byli nuceni na podzim 1870 souhlasit se vstupem do Severoněmeckého spolku. Ostatní mocnosti (Spojené království, Rusko a Rakousko-Uhersko) vyhlásili v konfliktu neutralitu. Během mobilizace a následného konfliktu se ukázala vojenská převaha populačně a ekonomicky slabšího Pruska nad Francii. Prusové totiž byli schopni rychleji mobilizovat a v bitvách u Wissemborgu dne 4. srpna 1870 a u Wörthu dne 6. srpna 1870 měla Spojená německá armáda asi 460 000 mužů, zatímco francouzská Rýnská armáda jen asi 260 000. Postupujícím německým jednotkám se podařilo obklíčit 2. armádu maršála BAZAINA u Met. Dne 27. října pak maršál kapituloval a do německého zajetí putovalo 196 000 mužů. Vojska pod vedením maršála MACMAHONA se pokusila pomoci 2. armádě, byla však v bitvě u Sedanu dne 1. září 1870 drtivě poražena, francouzský císař byl zajat a spolu s ním asi 100 000 mužů. Německá vojska postupovala dále na Paříž a po vítězství v bitvě u Chatillonu dne 19. září bylo francouzské hlavní město obleženo. Město kapitulovalo dne 18. ledna 1871. Dne 26. února 1871 byla ve Versailles podepsána předběžná mírová smlouva, která byla nahrazena Frankfurtskou mírovou smlouvu ze dne 10. května 1871, na jejímž základě Francie ztratila Alsasko a Lotrinsko a bylo nuceno zaplatit reparace ve výši 5 miliard franků. Německé jednotky pak opustili Francii až roku 1873. Dne 18. ledna 1871 v zrcadlovém sále ve Versailles vyhlášení Německého císařství (Deutsche Reichsgründung) jeho přetvořením ze Severoněmeckého spolku. Současně byla přijata nová ústava, která vycházela z ústavy spolku. Na jejím základě se Německo stalo federací 25 států. Legislativními orgány federace byl parlament s komorami Reichstag a
Bundesrat, přičemž ve volbách do Reichstagu bylo zavedeno všeobecné a rovné hlasovací právo pro muže. V čele císařství stal císař, který také jmenoval říšského kancléře.
Doporučená literatura TARABA, Luboš: Divná válka. Francouzsko-pruská válka 1870-1871. Praha Baset 2006, 440 s. http://www.documentarchiv.de/nzjh/ndbd/emser-depesche.html