25. Revoluční rok 1848

25. Revoluční rok 1848 V Evropě před rokem 1848 rostlo napětí mezi vládnoucími elitami, které se vrátily k moci na základě rozhodnutí vídeňského kongresu, a těmi, kdo se s cenzurou, zákazem sdružování, či hlásání odlišných názorů odmítli smířit. Opozice vůči stávajícím vládám, složeným z aristokratů a bohaté buržoazie, volala především po ústavě a uzákonění základních lidských a občanských práv, republikáni odmítali monarchii, Italové a Němci usilovali o sjednocení politicky roztříštěných území, nesamostatné národy chtěly získat větší míru autonomie. Vypuknutí revolucí urychlila vlna neúrody obilí způsobená opakovanými suchy v letech 1844 1847. Situaci zkomplikovala i nákaza brambor, které byly hlavním zdrojem obživy v mnoha chudých oblastech Evropy. Nedostatek potravin zvýšil jejich cenu, většinu výdělku dělníků pohltily výdaje na základní obživu, ostatní výrobky proto nešly na odbyt. Továrny musely vinou nižší poptávky po průmyslovém zboží omezit výrobu a propustit část zaměstnanců. Ačkoliv k prvním ozbrojeným konfliktům došlo na Apeninském poloostrově, nejsilnější ohlas a největší úspěch měla revoluce ve Francii. Odtud se revoluční vlna rozšířila do většiny evropských zemí, s výjimkou Velké Británie a Ruska. Francie Francie byla sice po červencové revoluci v roce 1830 ústavní monarchií, nespokojenost s vládou, která byla jen v rukách nejbohatších, bankéřů, majitelů burz, železnic, dolů či továren, nebo velkostatkářů, přesto narůstala. Volební právo mělo pouze jedno procento obyvatel z celkového počtu 30 milionů Francouzů, k požadavkům opozice proto patřilo především rozšíření volebního práva. Vláda tzv. červencové monarchie byla předmětem veřejné kritiky pro svou zkorumpovanost a omezování svobody shromažďování a tisku. Vedle přívrženců republiky proti ní stáli i bonapartisté, obdivovatelé sesazeného císaře Napoleona I. Rostoucí počet nezaměstnaných radikalizoval dělnictvo, které žádalo levný chléb a právo na práci. Nashromážděné politické a sociální napětí ve Francii přerostlo v revoluci, bezprostředním podnětem k ní se stal zákaz opozičního banketu, svolaného na 22. února 1848 do Paříže. Na veřejném protestním shromáždění hodlala buržoazie za účasti svých příznivců kritizovat poměry v zemi a požadovat volební reformu, která by dala volební právo i méně bohatým. Zákaz měl opačný účinek, než vláda zamýšlela. Proti shromážděným dělníkům, řemeslníkům a studentům zasáhla národní garda, došlo k pouličním bojům, které přerostly v tzv. únorovou revoluci během krátké doby vyrostlo v pařížských ulicích na 2 000 barikád. Když se na stranu nespokojenců přidala i většina gardistů, vláda kapitulovala a Ludvík Filip se vzdal trůnu. 25. února 1848 byla vyhlášena druhá francouzská republika. Revolucionáři vytvořili prozatímní vládu, která pod tlakem pařížských ulic odstranila nenáviděnou cenzuru a zrušila zákaz sdružování, vyhlásila rovnost všech občanů a vypsala volby do Národního shromáždění na základě všeobecného hlasovacího práva. Nákaza brambor způsobila v Irsku neúrodu a následný hladomor, kterému podlehlo více než 1 milion obyvatel. Stejné množství lidí se kvůli obživě vystěhovalo z rodné země do zámoří zejména do USA a Austrálie. Jaké bylo politické postavení Irska v rámci Velké Británie? Zjistěte, co je typické pro většinu irských příjmení, podle nichž lze i dnes poznat v USA potomky irských přistěhovalců. Proč právě Velká Británie a Rusko byly v Evropě takřka jedinými státy, v nichž nedošlo v letech 1848 1849 k žádným revolucím? Ludvík Filip Orleánský (1773 1850) byl představitelem vedlejší dynastie Bourbonů a tzv. červencové monarchie. Po únorové revoluci 1848 se vzdal vlády a odešel do Velké Británie, kde strávil tento poslední francouzský král zbytek svého života. 160

Boje na pařížských barikádách 22. 24. února 1848. Důležitou úlohu hráli i nespokojení dělníci, vedení socialistou Louis Blancem [lui blankem] (1811 1882), vláda jim slíbila, že každý z nich bude mít právo na práci a že se stát postará o nezaměstnané. Pro dělníky bez práce byly zřizovány tzv. národní dílny, které měly za státní peníze vytvářet nová pracovní místa. Národní shromáždění, které se sešlo na základě voleb a v němž měli převahu přívrženci monarchie a umírnění republikáni, však sociální sliby prozatímní vlády pro nedostatek financí odmítlo. Právo na práci bylo zrušeno, národní dílny byly rozpuštěny, o práci tím přišlo více než 100 000 lidí. V červnu proto dělníci v Paříži znovu povstali, ale v krvavých čtyřdenních bojích byli poraženi. Podle nové ústavy vypracované Ústavodárným shromážděním měl v čele republiky stanout prezident, volený po vzoru USA na čtyři roky lidovým hlasováním. V prosinci 1848 byl prvním prezidentem zvolen Ludvík Bonaparte (1808 1873), od něhož buržoazie očekávala, že skoncuje s dělnickými nepokoji a bude vládnout v duchu ústavy a zákonů, ale pevnou rukou. Mnozí si od jeho podpory slibovali, že bude jako synovec Napoleona I. pokračovat v jeho úspěšné zahraniční politice. Jako prezident Francie obcházel Ludvík Bonaparte parlament často tím, že se obracel v závažných rozhodnutích nikoliv na něj, ale formou referend přímo k občanům. S pomocí armády provedl 2. prosince 1851 státní převrat a parlament rozpustil. Využil své popularity a dal si v lednu 1852 potvrdit plebiscitem nejen uskutečněný státní převrat, ale i zásadní ústavní změny, jimiž si prodloužil prezidentský úřad na deset let. O jedenáct měsíců později se nechal po vzoru svého strýce prohlásit císařem Napoleonem III. období druhé Francouzské republiky tak skončilo. Itálie a Německo Ještě dříve než ve Francii propuklo několik revolucí na Apeninském poloostrově, už v lednu 1848 se vzbouřil lid na Sicílii a v Neapoli proti absolutistické vládě krále Ferdinanda II., na kterém si povstalci vynutili vydání ústavy. Brzy se nepokoje rozšířily i do ostatních částí Itálie, zejména do těch, které ovládalo Rakousko Milán i Benátky vyhlásily nezávislost a vyzvaly sardinského krále Karla Alberta, aby jim s pomocí papeže pomohl sjednotit Itálii. O sjednocení politicky roztříštěné Itálie italsky tzv. risorgimento [risordžimento] (obrození, vzkříšení) usilovali vlastenci sdružení v různých tajných spikleneckých spolcích (asi nejznámější bylo hnutí Mladá Itálie) už od konce napoleonských válek. Napoleon III., vlastním jménem Charles Louis [šárl luj] Napoleon Bonaparte, byl synem Ludvíka, mladšího bratra císaře Napoleona I. a po smrti syna prvního francouzského císaře byl považován za jediného legitimního dědice císařství. Dvakrát se neúspěšně pokusil o svržení červencové monarchie Ludvíka Filipa, za což si odseděl šestiletý trest ve vězení, odkud se mu ale roku1846 podařilo uprchnout do Velké Británie, kde žil až do vypuknutí únorové revoluce v roce 1848. V prezidentských volbách konaných ve Francii 10. prosince 1848 se utkali dva hlavní protikandidáti generál Eugène Cavaignac [eužen kaveňak] (1802 1857) a Ludvík Bonaparte. Jak ukazuje dobový obrázek z tisku, šlo o velmi tvrdý souboj mezi tábory příznivců obou politiků. Napoleonův synovec nad svým protivníkem jednoznačně zvítězil získal 74,4 % ze všech odevzdaných hlasů. Ke Cavaignacově porážce bezesporu přispělo, že byl hlavním strůjcem masakru dělnického povstání z června 1848. Z jaké dynastie pocházeli vládci Království obojí Sicílie (Neapolska)? 161

Povstání Italů na rakouských územích v severní Itálii úspěšné nebylo. Rakušané v čele se zkušeným maršálem Václavem Radeckým (1766 1858) potlačili nejprve odpor v Miláně a v červenci 1848 porazili i armádu sardinského krále v bitvě u Custozzy [kustozi]. Která území v Itálii byla na základě rozhodnutí vídeňského kongresu ať přímo, nebo nepřímo pod kontrolou rakouských Habsburků? Pod dojmem vítězného postupu Rakušanů se hnutí za sjednocení Itálie na podzim roku 1848 silně zradikalizovalo. V únoru 1849 byl z Říma vyhnán papež a na území bývalého církevního státu byla vyhlášena Římská republika, v jejímž čele stáli vůdci hnutí Mladé Itálie Giuseppe Mazzini [džuzepe macíny] a Giuseppe Garibaldi. V březnu 1849 obnovil sardinský král válku proti Rakousku, ale už 23. března byl u Novary Radeckým opět poražen. Tato porážka rozhodla o konečném neúspěchu pokusu o sjednocení Itálie (v létě 1849 rakouské vojsko dobylo i Benátky), bylo však jen otázkou času a příznivějších okolností, kdy se odvěký sen italských vlastenců konečně splní. Revoluční Itálie roku 1848 se podobala mozaice, jejíž kamínky se nechtějí spojit: vladaři, a král Karel Albert především, zase jednou jednali hlavně v zájmu svých států a zklamali tak naděje federalistů. Na povrch zase vypluly staré regionální nesváry, kdy Lombarďané nedůvěřovali Piemonťanům, Benátčané z vnitrozemí Benátčanům na laguně, Sicilané se bouřili proti neapolské nadvládě, Turín soupeřil s Janovem, Florencie s Livornem... Porážka hnutí osmačtyřicátého roku nepochybně znamenala vážnou ránu pro boj za italskou nezávislost a svobodu, ten však postoupil již tak daleko, že nebylo myslitelné jej zastavit. (Giuliano Procacci Dějiny Itálie, s. 250) Vyhledejte v textu uvedené zeměpisné názvy oblastí i měst na mapě dnešní Itálie ve školním atlasu světa. Ferdinandovo štěstí nad vítězstvím reakce v Neapolském království Tato dobová karikatura velmi dobře vystihuje situaci většiny italských zemí po porážce revolučních pokusů v roce 1848. Panovníci se zde vrátili k absolutistické vládě a tvrdě pronásledovali všechny, kteří usilovali o občanské svobody. Pomník maršála Radeckého (na kolorované fotografii z roku 1900) Ačkoliv pomník Václava Radeckého z Radče v Praze již nestojí, našli bychom památky připomínající tohoto slavného českého vojevůdce na mnoha jiných místech bývalé habsburské monarchie včetně samotné Vídně. O popularitě tohoto českého generála svědčí i slavný, dodnes oblíbený Radeckého pochod, kterým každoročně ukončuje svůj novoroční koncert Vídeňská filharmonie. Zjistěte, kde v Praze stál památník maršála Radeckého a co se s ním stalo. Kdo složil Radeckého pochod? Jezdecký pomník Karla Alberta v Římě Karel Albert (1831 1849) vládl na Sardinii, v Savojsku a Piemontu [pjemontu], kde leželo i hlavní město Sardinského království Turín. Pocházel ze savojské dynastie, jediného původem italského panovnického rodu vládnoucího na Apeninském poloostrově, a proto do něj vkládali italští vlastenci naděje, že zemi sjednotí. Václav Radecký z Radče (1766 1858) byl český šlechtic a od roku 1836 rakouský maršál. Zjistěte, kolika panovníkům habsburské monarchie tento úspěšný vojevůdce sloužil. 162

Na řadě míst Německého spolku propukly na jaře 1848 revoluční bouře. Vystrašení panovníci odvolávali neoblíbené ministry a vyhlašovali rovnost občanů, svobodu tisku, povolovali zřizování občanských gard a slibovali ústavní vlády. Podobně si počínal i pruský král Fridrich Vilém IV. (vládl v letech 1840 1861), který po úspěšném ozbrojeném březnovém povstání v Berlíně musel přislíbit, že svolá ústavodárný sněm a bude podporovat snahu o sjednocení Němců v jednom státě. Politickému sjednocení Německa bránila především vzájemná rivalita Rakouska a Pruska, obě země soupeřily o dominantní postavení v Německém spolku, v němž bylo sdruženo více než 30 různě velkých států. K největším z nich vedle habsburské monarchie a Pruska patřily i Sasko, Bavorsko a Hannoversko. Do Frankfurtu nad Mohanem byl svolán celoněmecký parlament, který měl vypracovat ústavu pro sjednocené Německo. První celoněmecké ústavodárné shromáždění, vytvořené na základě všeobecných voleb, začalo zasedat v květnu roku 1848. Od samého počátku byla jednání komplikovaná, poslanci se dlouho nedokázali dohodnout na podobě sjednocení a státoprávní formě nově vytvořeného státu. Stáli tu proti sobě stoupenci republiky a zastánci konstituční monarchie. Část poslanců usilovala o koncepci tzv. Velkého Německa zahrnujícího území celé bývalé Svaté říše římské národa německého (tedy včetně rakouských a českých zemí), druhá skupina prosazovala vznik Malého Německa, tj. sjednocení pouze německých území v čele s Pruskem. Pro odpor rakouské vlády se poslanci nakonec usnesli na maloněmecké variantě sjednocení. Giuseppe Mazzini (1805 1872) byl italský revolucionář a politik, který usiloval o sjednocení Itálie a patří právě proto k největším italským národním hrdinům. Založil revoluční spolek Mladá Itálie, jehož cílem bylo vyhnat Rakušany a zrušit italské monarchie. Svého snu vytvořit ze sjednocené Itálie republiku se však nedožil. Zjistěte, v čem bránila politická roztříštěnost Německa jeho většímu hospodářskému rozmachu. Zasedání frankfurtského parlamentu v kostele sv. Pavla v letech 1848 1849 zde jednalo na 600 poslanců zvolených z celého Německého spolku kromě zástupců Čechů. V březnu 1849 dospěli poslanci frankfurtského parlamentu ke schválení říšské ústavy, podle níž mělo být Německo císařstvím. Císařskou korunu nabídli pruskému králi Fridrichu Vilému IV., který ji však z rukou revolučního parlamentu odmítl, korunu byl ochoten přijmout jen od králů a knížat zemí Německého spolku. Negativní postoj pruského krále předznamenal konec frankfurtského Národního shromáždění. Revoluce v mnoha německých státech (v Prusku, Sasku, Bádensku a Falci) byla potlačena již na jaře 1849, v červnu téhož roku rozehnala pruská vojska i frankfurtský parlament. Pokus o Germania (Philippe Veit [filip fajt]) symbol silného jednotného státu všech Němců v Evropě 163

sjednocení Německa svobodnou volbou zástupců lidu všech německých států se nezdařil. Země zůstala rozdrobena a většina králů a knížat se znovu vrátila k absolutistickému způsobu vlády a omezení občanských práv a svobod. Habsburská monarchie Pod vlivem revolučních hnutí v zemích západní a jižní Evropy přišli se svými požadavky i obyvatelé mnohonárodnostní habsburské monarchie. Usilovali o odstranění absolutistické vlády a přebudování podunajské monarchie na nových, federativních základech. Revoluční hnutí v rakouské monarchii začalo v Praze. 11. března 1848 se v pražských Svatováclavských lázních konala schůze občanů, kteří si zde zvolili Svatováclavský výbor. Jeho úkolem bylo vypracovat petici rakouskému císaři Ferdinandovi I. s českými požadavky. Češi usilovali především o zrovnoprávnění češtiny s němčinou, rozšíření občanských svobod a zrušení roboty za náhradu. Budova Svatováclavských lázní na Novém Městě pražském, kde se v březnu 1848 v tanečním sále konalo veřejné shromáždění, svolané prostřednictvím letáků tajného klubu Repeal [ripíl]. Dříve než vyslaní zástupci Pražanů dorazili do Vídně, vypukla v hlavním městě monarchie 13. března revoluce. Ještě téhož dne byl odvolán neoblíbený kancléř Metternich, se svými autonomními požadavky se přihlásili i Maďaři. Ferdinand I. byl nucen souhlasit s účastí rakouských poslanců na jednáních celoněmeckého sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem. Nová vláda slíbila, že svolá ústavodárné shromáždění. Na základě dohody mezi delegací uherského sněmu a vídeňskou vládou byla 17. března ustavena samostatná uherská vláda, jedním z jejích nejdůležitějších členů byl demokrat Lajos Kossuth [lájoš košút] (1802 1894). Revoluční zmatek ve Vídni napomohl uherské samostatnosti, v této době byly Uhry na rakouské vládě v podstatě nezávislé. Liberálové a radikálové v Čechách Po březnových událostech ve Vídni přestala i v Praze fakticky existovat cenzura a ve větších městech vznikaly národní gardy. Všichni s nadějí čekali na slíbenou ústavu, na venkově lidé odmítali robotu a očekávali její zrušení. Císař v dubnu odpověděl na pražskou petici tzv. kabinetním listem, v němž souhlasil se zrovnoprávněním češtiny i se svoláním českého zemského sněmu, který měl zaručit posílení pravomocí českých zemí. Lajos Kossuth byl hlavní postavou revoluce v Uhrách v letech 1848 1849. Po sesazení Habsburků se stal prezidentem nezávislých Uher. Po porážce revoluce se mu podařilo ze země uprchnout a zbytek svého života strávil v cizině v USA, Velké Británii a Itálii. Celý svůj život zasvětil boji za úplnou nezávislost uherského státu. V roce 1851 byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Po rakousko-uherském vyrovnání se do své vlasti mohl kdykoliv vrátit, to ale odmítl. V současném Maďarsku je Kossuth považován za jednoho z nejvýznamnějších národních hrdinů, o čemž svědčí i to, že celá řada ulic a náměstí nese jeho jméno. Je po něm pojmenován i první okruh maďarského veřejnoprávního rozhlasu (viz logo níže). Jak se jmenuje román Julesa Verna [žila] inspirovaný postavou Lajose Kossutha? Účast Čechů na jednání frankfurtského parlamentu odmítl přední český politik a historik František Palacký v Dopisu do Frankfurtu z 11. dubna 1848 s tímto odůvodněním: Sem Čech rodu slovanského i se vším tím nemnohým, co mám i co mohu, oddal sem se zcela i navždy ve službu svému národu. Tento národ malý sice jest, ale odjakživa zvláštní a sám o sobě stávající; panovníci jeho účastnili se od věkův ve svazku knížat německých, národ ale sebe sám nikdy k národu německému nepočítal, aniž také 164 od

Císařská odpověď uspokojila umírněné liberály, kteří hájili stanovisko zemské šlechty a bohatších středních vrstev. Patřili k nim např. František Palacký, František Ladislav Rieger [rígr] (1818 1903) nebo Karel Havlíček Borovský. Liberální politici věřili, že o další modernizaci monarchie rozhodnou poslanci ústavodárného říšského sněmu, zvolení v letních volbách roku 1848. Představitelé mladé generace zastávali vůči vídeňské vládě mnohem radikálnější postoj. Jejich mluvčí, zejména Josef Václav Frič (1829 1890) nebo Karel Sladkovský (1823 1880), požadovali zapojení co nejširších vrstev obyvatel do veřejného života, tlumočili požadavky dělníků a usilovali o odstranění dětské práce. Neměli však žádný politický vliv a ve svých snahách zůstali osamoceni. Karel Havlíček Borovský Josef Václav Frič Karel Sabina Mnohonárodnostní společnost u nás rozdělovala i otázka účasti poslanců z Českého království na sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem. Zatímco čeští Němci pozvání přijali, František Palacký ho naopak jménem česky mluvících obyvatel rezolutně odmítl. Rozdílné vnímání snahy o sjednocení Německa vedlo k definitivnímu rozdělení českého obyvatelstva podle jazyka na dva nesmiřitelné národy, český a německý. Slovanský sjezd a červnové povstání v Praze Společným zájmem českých politiků bylo v rámci habsburské monarchie vybojovat českému národu rovnoprávné postavení. K zajištění tohoto cíle hledali Češi spojence v řadách dalších slovanských národů v říši Poláků, Ukrajinců, Slováků, Jihoslovanů. Společné zájmy slovanských národů v rakouské říši měly být projednány na Slovanském sjezdu, který se sešel 2. června 1848 v Praze. Mezi více než 300 delegáty byli i zástupci Poláků, Rusů a Srbů žijících mimo Rakousko. Slovanský sjezd byl od počátku vnímán jako protiváha frankfurtského sněmu, proti jeho konání byli proto jak rakouští, tak i čeští Němci, a dokonce i Maďaři. Mezi účastníky sjezdu převažovali příznivci tzv. austroslavismu, jehož hlavním mluvčím byl František Palacký. Podle Palackého mělo být silné federalizované Rakousko v čele s císařem a ústavní vládou zárukou existence malých slovanských národů žijících na území habsburské monarchie ohrožených tím, že budou pohlceny sjednoceným velkým Německem, nebo rozpínavostí carského Ruska. jiných po všecka století kdy k němu byl počítán. I kdyby se zouplna za pravdu přijalo, že koruna Česká kdy byla říší Německou ve svazku lenním..., nemůže žádnému skutečnému znalci dějin přijíti na mysl, aby, co se dotýče záležitostí vnitřních, pochyboval o někdejší suverenitě a svézákonnosti vlády a země České. Celému světu jest povědomé, že císařové němečtí, co se této jich hodnosti dotýče, odjakživa s národem českým ani dosti málo činiti neměli, že jim v Čechách ani nad Čechy nepříslušela moc ani zákonodární ani soudní ani exekutivní... země Česká spolu se svými korunními zeměmi nepočítala se k žádnému z někdejších desíti krajův německých,... že tudíž celé dosavadní spojení země České s říší Německou pokládáno i považováno býti musí nikoli za svazek národu s národem, ale za svazek panovníka s panovníkem. Žádá-li ale kdo, aby nad tento dosavadní svazek mezi knížaty nyní spojil se národ český sám s národem německým, jest aspoň toto vždy požadavek nový, nemající žádného historického základu právního, jemuž já o své osobě hověti oprávněna se necítím, pokud neobdržím k tomu výslovného i platného mandátu. (Minulost našeho státu v dokumentech, s. 206) Jak s konaným Slovanským sjezdem v Praze souvisejí termíny panslavismus a pangermanismus? Proč Maďaři nesouhlasili s konáním Slovanského sjezdu v Praze? Přes nezdar, který v revoluci myšlenka austroslavismu utrpěla, zůstala snaha o federalizaci říše dlouho programem českých politiků. Tento politický program František Palacký 165

podrobně rozpracoval František Palacký v sérii osmi článků s názvem Idea státu rakouského z roku 1865. Účastníci Slovanského sjezdu v Praze slovenskou inteligenci na sjezdu zastupoval Ľudovít Štúr. Patřil k malé skupině radikálů, usilujících o rozbití monarchie. V rámci kritiky Rakouska Štúr pronesl: Náš cieľ je zachovať rakúsku ríšu? Náš cieľ je zachovať nás... Pádom Rakúska nepadáme my... Jednání sjezdu bylo přerušeno 12. června, neboť v Praze toho dne propukly po velké sbratřovací mši ozbrojené boje. Po skončení mše, jíž se u sochy sv. Václava na dnešním Václavském náměstí vedle delegátů Slovanského sjezdu účastnilo i mnoho Pražanů, se část shromážděného davu vydala k budově zemského vojenského velitelství v Celetné ulici, kde sídlil generál Alfred Windischgrätz [vindyškréc] (1787 1862). Demonstranti se před zemským velitelstvím střetli s vojskem v Praze vypukla revoluce. Ve městě vyrostlo na 400 barikád hájených hlavně studenty a dělníky. Ačkoliv vídeňská vláda nechtěla, aby do konfliktu zasahoval, generál Windischgrätz pražskou revoluci tvrdě potlačil. Po pěti dnech bojů se Praha vzdala, byl v ní vyhlášen stav obležení. Slovanský sjezd se rozešel, aniž by jeho účastníci dospěli k nějakému závěru, v zemi zavládla vojenská diktatura, která znemožnila svolat slibovaný český zemský sněm. Bombardování Prahy z Letné Dělostřelecký útok na Prahu, který nařídil generál Windischgrätz, způsobil velké hmotné škody (na obr. hoří Staroměstské mlýny a vodárenská věž). Cílem útoku bylo především zastrašit obránce barikád a donutit Pražany ke kapitulaci. Kníže Alfred Windischgrätz zahájil svou vojenskou kariéru za napoleonských válek, v roce 1840 byl jmenován nejvyšším vojenským velitelem v Čechách. K tvrdému potlačení pražského červnového povstání ho vedly i osobní důvody, neboť při první srážce demonstrantů s vojskem v Celetné ulici zbloudilá kulka zabila jeho manželku a těžce poranila i jeho syna. Stejně nelítostně skoncoval i s říjnovou revoluci ve Vídni. V revolučních letech 1848 1849 patřil spolu s generály Radeckým a Jelačićem k hlavním oporám trůnu a zachráncům monarchie. UČITEL: V celé Evropě to letos vře. U nás to začalo v březnu na schůzi ve Svatováclavských lázních. HYNEK: Svatováclavské lázně, to zapiš, Smyle, to velitele potěší. UČITEL: Poslali jsme odtamtud císaři do Vídně ostrou petici, že chceme SMYL: Pomalu, pomalu! Co je to petice? UČITEL: To je z latiny. Česky bychom řekli prosba. SMYL: poslali z lázní ostrou prosbu a dál? UČITEL:...že chceme svobodu tisku, shromažďování, náboženského vyznání, že si chceme sami volit vládu HYNEK: Volit vládu! Já bych vás hnal! Od čeho je panovník? UČITEL: Představte si, že císař souhlasil a slíbil konstituci. To bylo slávy! 166

Tančili jsme konstituční polku, pekly se konstituční rohlíky a tenhle klobouk, co mám na hlavě, ten je také konstituční, jelikož je mnohem nižší, než kdyby nebyl konstituční. SMYL: To všechno mám psát? Ty klobouky, ty rohlíky? HYNEK: To nepiš. VEVERKA: Poslouchej, kantore. Tady je vojenský ležení. Co se v Praze tancuje, nás nezajímá. Řekni, jestli nás potřebujete nebo ne. UČITEL: Potřebujeme. Moc. Ten Windischgrätz! Svolali jsme na Žofín Slovanský sjezd. A on hned zesílil v Praze hlídky. A to víte jak začnou chodit ulicemi stráže po dvou po třech, tak to Pražáky znervózní. V Celetné se něco semlelo a začalo se střílet. Windischgrätzová vykoukla z okna, a nějaká zbloudilá kulka pic! a bylo po ní. Umíte si představit, jak to Windischgrätze dopálilo. Vojsko hned do ulic a naši začali stavět barikády. VEVERKA: Co začali stavět? UČITEL: Barikády! To je taková hromada všeho možného: kostky dlažební, kredence, pytle s pískem, povozy VEVERKA: Vozová hradba. UČITEL: No, jsou to spíš krámy. VEVERKA: Ale né, to je vozová hradba, tomu nerozumíš. UČITEL: K nám taky přišli, studenti, a vzali nám na barikádu prádelník. Krásný kousek, s mým vlastním monogramem. To jsem poznal, že jde do tuhého, a mazal jsem na Vlašim a rovnou k vám. HYNEK: Ty tedy myslíš, že je ten pravý čas, že je nouze nejvyšší? UČITEL: No, císaři pánu se to mele ve Vídni, teď kdyby se mu to sesypalo ještě v Praze VEVERKA: Kolik má Windischgrätz mužů? UČITEL: Deset tisíc. VEVERKA: A kolik je našich? UČITEL: To je právě to. My Češi vlastně žádné vojsko nemáme. Včera jsem se díval z okna, kdo je na barikádě: čtyři studenti, hostinský Kaněra a krejčí Suchánek s učedníkem. (ukázka ze hry Blaník Divadla Járy Cimrmana) Zrušení poddanství a nástup Františka Josefa I. Ve Vídni se uprostřed července roku 1848 sešel nově zvolený říšský sněm, který měl pro západní část habsburské monarchie vypracovat ústavu. Společně s volenými zástupci dalších národů rakouské říše se tohoto sněmu zúčastnili také čeští poslanci mezi jinými i František Palacký a František Ladislav Rieger. 7. září 1848 přijali poslanci historicky významný zákon, který definitivně zrušil poddanství a s ním spojenou robotu. Další jednání říšského sněmu přerušilo počátkem října nové ozbrojené povstání ve Vídni, k němuž daly podnět uherské události. Vídeňané, kteří sympatizovali s maďarskou revolucí, povstali, aby zabránili rakouským vojákům v pochodu do Uher. Proti vzbouřené Vídni úspěšně zakročil generál Windischgrätz. Ústavodárný sněm byl přesto přeložen do poklidné moravské Kroměříže, navíc v nedaleké Olomouci sídlil po útěku z Vídně císařský dvůr. Po porážce říjnového povstání ve Vídni nahradil 2. prosince 1848 slabého a ústupky vůči revoluci zdiskreditovaného císaře Ferdinanda I. jeho osmnáctiletý ctižádostivý a rozhodný synovec František Josef I. (1830 1916). Rozehnání kroměřížského sněmu a májové spiknutí 1849 Mladý císař František Josef I. (vládl v letech 1848 1916) se rozhodl obnovit co nejrychleji starý pořádek v říši. 7. března 1849 na jeho příkaz vojsko rozehnalo kroměřížský sněm, který již nestihl schválit dojednané znění velmi liberální ústavy, podle které se Rakousko mělo stát konstituční monarchií s dvoukomorovým parlamentem. Zjistěte, proč se červnovému pražskému povstání také někdy říká svatodušní bouře. Které dílo Aloise Jiráska líčí mimo jiné i události roku 1848? Jaká pověst se váže k hoře Blaník u Vlašimi? František Josef I. se dostal k moci především díky své matce Žofii, která iniciovala rodinnou dohodu, na jejímž základě se nemocný a bezdětný císař Ferdinand I. vzdal trůnu ve prospěch svého mladšího bratra Františka Karla Josefa. Ten pak své právo na nástupnictví pod vlivem manželky přenesl na svého nejstaršího syna Františka Josefa. 167

Neúspěchem skončilo i povstání připravované českými radikály na květen 1849. Tzv. májové spiknutí bylo prozrazeno a jeho aktéři pozatýkáni policií. Josef Václav Frič, Karel Sabina a řada dalších byli odsouzeni k trestu smrti, který jim byl později změněn na dlouholetý žalář; uvězněno bylo asi 1000 osob, v Praze a okolí byl opět vyhlášen stav obležení. Porážka revoluce v Uhrách Na jaře 1849 vzdorovala revoluce už pouze v Uhrách, kde se Maďaři v čele s Lájosem Kossuthem postavili císaři i jeho armádě. V boji však zůstali zcela osamoceni. Tím, že odmítli respektovat práva nemaďarských národů v Uhrách Slováků, Rumunů, Rusínů či Chorvatů, které stejně jako oni usilovaly o zrovnoprávnění, docílili toho, že se Chorvati a většina Slováků přidali na stranu císařské armády. Maďaři v dubnu 1849 sesadili Habsburky z trůnu a vyhlásili samostatnou uherskou republiku. Císař František Josef I. v této situaci požádal o vojenskou pomoc ruského cara, teprve s jeho pomocí se podařilo rakouské armádě porazit 13. srpna 1849 uherská vojska v bitvě u Világose [világoše]. Maďaři byli poraženi, v Uhrách byl vyhlášen výjimečný stav, vojenské soudy odsoudily k trestu smrti několik set maďarských revolucionářů. Další tisíce jich byly uvězněny, pokud se jim nepodařilo, jako např. Kossuthovi, včas ze země uprchnout. Revoluce v Uhrách a i v celé habsburské monarchii mohla mít úspěch jedině jako společná akce všech národů, které zde žily. Osamocený postup naopak vedl k postupné porážce všech revolučních ohnisek a k obnovení centralistické absolutistické vlády v celém Rakousku. Přes celkový neúspěch přinesla revoluce z let 1848 1849 trvale pozitivní změny zrušení poddanství a roboty znamenalo konec feudalismu a počátek občanské společnosti. Zrušení ghett a dalších omezení Židů vedlo k jejich postupnému úplnému zrovnoprávnění. 1. Které důvody vedly v roce 1848 k vypuknutí revolucí v mnoha evropských zemích? 2. Co vedlo k pádu tzv. červencové monarchie ve Francii a jaký byl další vnitropolitický vývoj v období tzv. druhé republiky? 3. Jaké byly politické a státoprávní poměry na Apeninském poloostrově na počátku roku 1848? 4. Proč se sešel v květnu 1848 frankfurtský parlament a co bylo výsledkem jeho jednání? 5. Proč byl pokus o sjednocení Itálie a Německa v letech 1848 1849 neúspěšný? 6. Jaký byl cíl Slovanského sjezdu a jak jeho jednání dopadlo? 7. Proč byly pokusy o revoluční změny v habsburské monarchii v letech 1848 1849 nakonec neúspěšné? 8. Jaké pozitivní změny u nás revoluční rok 1848 přinesl? Památník v Trenčíně věnovaný třem významným slovenským politikům a vlastencům v popředí stojí bronzová socha Ľudovíta Štúra (1815 1856), za ní jsou postavy Hurbana a Hodži. V letech 1848 1849 bojovali za zájmy Slováků. Podíleli se na zformulování petice Žiadosti slovenského národa z 10. května 1848 v Liptovském Mikuláši. Jejich požadavky na národní rovnoprávnost, zřízení samostatného slovenského sněmu, nebo zavedení spisovné slovenštiny do všech typů škol uherská vláda odmítla a na všechny tři vůdce národního hnutí vydala zatykač. banket zde opoziční shromáždění ve Francii usilující zejména o volební reformu nacionalista člověk nekriticky upřednostňující svůj národ před ostatními petice prosba, žádost stanné právo totéž jako výjimečný stav; mimořádné opatření vyhlášené vládou ke zvládnutí mimořádné situace, provázené často omezením osobní svobody a zvýšením pravomocí policie či armády Otakar Frankenberger Václav Radecký z Radče (Slovo k historii č. 2) Alois Jirásek Filosofská historie Jiří Kořalka Pozvání do Frankfurtu (Slovo k historii č. 24) Otto Urban Kroměřížský sněm 1848 1849 (Slovo k historii č. 16) Filosofská historie, režie: Otakar Vávra (1937) 168

26. Evropské mocnosti ve druhé polovině 19. století Velká Británie Ve druhé polovině 19. století prožívala Velká Británie období největšího hospodářského rozmachu a velmocenského vzestupu ve svých dějinách její postavení mezi ostatními státy bylo zcela výjimečné. I když měl rozhodující postavení v zemi parlament, celé období je označováno jako viktoriánský věk, podle královny Viktorie, která délkou své vlády předčila všechny své předchůdce. Pluralitní parlamentní monarchie Během vlády královny Viktorie (vládla v letech 1837 1901) se ve Velké Británii upevnil parlamentní demokratický systém. Výkonná moc se soustředila v rukách vlády, která byla odpovědná parlamentu. Vládu řídil premiér, zastupující politickou stranu, která zvítězila ve volbách. Ve Velké Británii existovaly pouze dvě politické strany, které mezi sebou soupeřily o přízeň voličů. Konzervativní strana, která prosazovala dodržování tradic, získávala podporu zejména mezi velkostatkáři, aristokracií, členy královské rodiny a u anglické církve. Naproti tomu liberální strana, podporující svobodné podnikání a obchod, hájila zájmy průmyslové a obchodní buržoazie. Benjamin Disraeli [benžemin dyzrejli] (1804 1881) byl vůdcem konzervativců a několikanásobným premiérem, ke kterému měla královna Viktorie názorově velmi blízko. Jeho jméno bylo spojeno s koloniálními výboji (např. dosáhl připojení Indie k britské říši a připravil obsazení Egypta). Disraeli prosadil jako odpůrce liberálního kapitalismu přijetí řady sociálních reforem (např. stanovením maximální pracovní doby) a opatření v oblasti veřejné hygieny (státem podporované ozdravění městských čtvrtí, výstavba vodovodů a kanalizace, kontrola nezávadnosti vody a potravin atd.). Britský politický systém se vyznačoval pozoruhodnou vnitřní stabilitou. Přes mnohá radikální hnutí, demonstrace, ba často i násilnosti, nebyla od 17. století Velká Británie na rozdíl od většiny evropských zemí zasažena žádnými revolucemi. Moderní demokracie se zde prosazovala prostřednictvím postupných změn, reformní cestou bylo postupně rozšířeno volební právo nebo přijato několik zásadních sociálních zákonů. Viktorie (1819 1901), královna Velké Británie a od roku 1877 císařovna indická, měla velmi konzervativní názory na společnost. Odraz však nenašly vzhledem ke konstitučnímu způsobu vládnutí ani tak v ekonomice a v politice, jako spíše v životním stylu. Z literatury je nám dobře známá upjatá a navenek mravně bezúhonná společnost viktoriánské Anglie. Viktorie, jako první z panovníků Británie, užívala Buckinghamský [bakinghemský] palác jako své londýnské sídlo. Kteří spisovatelé druhé poloviny 19. století kritizovali tuto strnulou, pokryteckou a předsudky svázanou britskou společnost? Kde sídlili britští a angličtí panovníci předtím? Právo volit zástupce do parlamentu bylo původně privilegiem založeným na vlastnictví majetku určité hodnoty. Volební reformy v průběhu 19. století postupně snižovaly hodnotu majetku nutného k přiznání volebního práva a původní privilegium se tak rozšiřovalo na stále větší okruh lidí. Do konce 19. století se mohlo parlamentních voleb zúčastnit více než 60 % Angličanů, včetně mnohých kvalifikovaných dělníků a pracovníků v zemědělství. Ženám a nemajetným bylo však volební právo přiznáno až po skončení první světové války. Velký vliv na politický život ve Velké Británii mělo silné odborové hnutí, usilující o zlepšení pracovních a životních podmínek dělníků. Odbory přispěly roku 1900 ke vzniku nové politické strany Labour Party [lejbr párty], která v parlamentu prosazovala všeobecné hlasovací právo a další rozšíření sociálního zákonodárství. Jak by zněl český překlad této dodnes fungující britské parlamentní strany? Britská královna a indická císařovna Viktorie na dobové fotografii z roku 1882. Nástupci královny Viktorie se stali Eduard VII. (vládl v letech 1901 1910) a Jiří V. (vládl v letech 1910 1936). 169

Dílna světa Klidný politický vývoj Velké Británie byl umožněn i díky hospodářské stabilitě. Anglie měla velký náskok před ostatními státy, protože průmyslová revoluce začala právě zde. Těžiště výroby se od textilního průmyslu postupně přesunulo k průmyslu těžkému, hutnictví a strojírenství. Ostrovní království mělo nejvíce zmechanizovanou výrobu na světě, angličtí výrobci byli díky tomu schopni vyrábět zboží levněji a mohli snadno porazit jakoukoliv mezinárodní konkurenci. Po celé 19. století zůstala Velká Británie světovou průmyslovou velmocí. Její technickou a hospodářskou převahu měla demonstrovat první světová průmyslová výstava, která se v roce 1851 uskutečnila právě v Londýně. V hospodářské vyspělosti předstihly Velkou Británii na počátku 20. století Spojené státy americké a Německo. William Gladstone [viljem gledstoun] (1809 1898) byl jako vůdce britských liberálů přesvědčeným stoupencem volného obchodu, rovnosti před zákonem bez ohledu na vyznání či původ a nevměšování se státu do záležitostí občanů jak v případě podnikání, tak i jejich osobního života. Jako předseda liberálů byl celkem čtyřikrát britským premiérem, naposledy v roce 1892, kdy mu bylo již 82 let. Byl odpůrcem násilné koloniální expanze. Jeho snaha prosadit samosprávu Irska však nakonec neuspěla. Kde má sídlo úřadující ministerský předseda Velké Británie? Křišťálový palác Většina exponátů první světové průmyslové výstavy v roce 1851 byla umístěna v Křišťálovém paláci, unikátní stavbě, která byla smontována během šesti měsíců z připravených železných a skleněných dílů v londýnském Hyde Parku [hajd]. Stavba výstavního paláce, jenž se rozkládal na ploše 70 000 m 2, byla projektována tak, aby mohla pojmout i vzrostlé stromy v parku. Po výstavě byla stavba rozebrána a přenesena. Slavný Křišťálový palác, jeden z prvních projevů vskutku moderní architektury, byl nakonec v roce 1936 zničen požárem. Ve které zemi a v jakém roce se uskutečnila zatím poslední výstava EXPO? Britské impérium Velká Británie byla největší koloniální říší na světě. V roce 1889 žilo v britských koloniích 347 milionů obyvatel (v samotné Velké Británii v té době žilo pouze 38 milionů lidí), do první světové války se jejich počet zvýšil téměř na 400 milionů. Kolonie se staly zdrojem surovin, odbytištěm britského zboží a cílem investic. Kromě toho znamenaly pro mnoho Britů příležitost, jak získat v britských mimoevropských državách nový zdroj obživy, ať už ve sféře podnikání či v armádě nebo v koloniální správě. Nejvýznamnější kolonií Velké Británie byla Indie. Do mateřské země odtud proudily ročně miliony žoků bavlny, juty a obilí, rychlé lodě přepravovaly zásilky čaje, kávy a koření. Opačným směrem mířily dodávky látek či průmyslového zboží. Britové bránili rozvoji indického průmyslu všude tam, kde by jim mohl konkurovat. Britové nechtěli opakovat zkušenost s americkými koloniemi, které díky necitlivému přístupu vlády v Londýně nakonec Proč byla v roce 1864 I. internacionála založena právě v Londýně? Dobová karikatura britské koloniální politiky rozpínavost britského impéria, které až do roku 1914 ovládalo více než jednu pětinu zemského povrchu, nekritizovali jen příslušníci jiných států, ale i někteří Britové si uvědomovali, že jejich vysoká životní úroveň byla vykoupena zbídačováním domorodého obyvatelstva v koloniích. 170

vyhlásily nezávislost. Většině zámořských osad s převahou britských přistěhovalců se proto dostalo samosprávného postavení. Obyvatelé Kanady, Austrálie či Nového Zélandu tak mohli o svých vnitřních záležitostech rozhodovat sami. Britské koloniální panství K podobnému kroku se však britská vláda neodhodlala v případě své nejstarší kolonie Irska. Když se irským vlastencům nepodařilo prosadit svébytné postavení své země parlamentní cestou, začali se ve svém boji uchylovat i k násilí. Na únor 1867 připravovalo Irské republikánské bratrstvo rozsáhlé povstání, které mělo svrhnout britskou nadvládu. Jejich plány však byly prozrazeny a pokus o povstání Irů byl v zárodku potlačen. Čajový klipr typ rychlé plachetnice, která se snažila maximalizovat účinky větru; sloužila především k dopravě čaje z Asie do Velké Británie. Irsko bylo jedinou evropskou zemí, která zaznamenala v letech 1850 1870 úbytek obyvatelstva. Velké množství vystěhovalých Irů z ostrova bylo způsobeno opakovanými neúrodami brambor a z toho plynoucími hladomory. O úbytek obyvatelstva se postaral i nesmlouvavý přístup londýnské vlády, která ve velkém přidělovala irskou půdu anglickým velkostatkářům a ti z takto získané půdy vyháněli původní nájemce, kteří tak ztratili základní zdroj obživy. Od roku 1801 bylo Irsko spojeno zákonem o unii s Anglií ve Velkou Británii. I přes sjednocení obou zemí bariéry mezi oběma národy zůstaly jak v oblasti náboženské, tak i politické. V čem se Irové liší od Angličanů v otázce náboženského vyznání? Velká Británie díky svým koloniím a převaze na moři ovládala světový obchod. V roce 1870 činil její podíl na světovém zahraničním obchodu 22 %. K ekonomickému růstu přispělo zejména prosazení svobodného podnikání a obchodu. V zemi se soustřeďoval obrovský kapitál, který britští podnikatelé investovali do podnikání v cizích zemích, např. v USA, nebo v koloniích (stavba železnic, zakládání plantáží, budování těžebního i spotřebního průmyslu). Znak Irského republikánského bratrstva s výmluvným heslem Irsko pro Iry. Z hospodářského vzestupu a rozšiřování britského impéria netěžily všechny vrstvy britské společnosti. Stát se musel potýkat s vysokou kriminalitou v průmyslových centrech, zejména v Londýně, doprovázenou např. dětskou prostitucí. Za těmito negativními společenskými jevy stála chudoba (na dobové fotografii zástup dětí čekající na příděl polévky), způsobená vysokou nezaměstnaností, i velmi rozšířený alkoholismus. Velké množství volných pracovních sil a zavádění strojní výroby snižovalo cenu lidské práce. Liberální kapitalismus vedl k představě, že za své společenské postavení je zodpovědný každý sám. Nejvíce na tento systém doplácely právě děti ze sociálně slabého prostředí, které měly jen minimální šanci změnit svůj těžký osud. 171

Francie V prosinci 1852 se Ludvík Bonaparte prohlásil jako Napoleon III. (vládl v letech 1852 1870) dědičným císařem Francouzů z boží milosti a z vůle národa. Ustavení tzv. druhého císařství schválilo v lidovém hlasování 97 % francouzských voličů. Za svůj strmý vzestup vděčil Ludvík Bonaparte nejen svému jménu, ale i slibům, které dával bohatým i chudým. Zatímco dělníkům slíbil práci, podnikatelům svobodu podnikání a nedotknutelnost jejich majetku. Všichni od jeho vlády očekávali zachování základních občanských práv, politickou stabilitu, hospodářský vzestup a úspěšnou zahraniční politiku, která měla z Francie znovu učinit první kontinentální velmoc. Od bonapartismu k ústavní vládě Zpočátku vládl Napoleon III. téměř absolutně, ve svých rukách soustředil v podstatě veškerou moc. V 50. letech ostře pronásledoval své odpůrce, zejména z řad republikánů. Pro styl vlády, který se v mnohém podobal politice Napoleona I., se vžilo označení bonapartismus. Jeho hlavním rysem bylo propojení autoritativní vlády s přímou demokracií pro svá zásadní rozhodnutí hledal Napoleon Bonaparte podporu přímo u občanů, využíváním plebiscitu tak obcházel rozhodování parlamentu. Zákonodárná moc byla potlačena ve prospěch moci výkonné a sloužila v podstatě jako kulisa pro diktaturu jednotlivce. Proč se Ludvík Bonaparte prohlásil císařem Napoleonem III., ačkoliv jeho předchůdcem byl Napoleon I.? Co o politice Napoleona III. vypovídá heslo, kterým se řídil: Ordre et gloire pořádek a sláva? Napoleon III. se opíral o majetné vrstvy, armádu, katolickou církev a především o funkční byrokratický aparát. Loajalitu dělnictva si zajišťoval metodou cukru a biče. Jakékoliv politické dělnické organizace byly přísně zakázány, stávka byla postavena mimo zákon. Pokud tato pravidla dělníci neporušovali, zajišťoval jim Napoleonův systém veřejně prospěšné práce, podporoval fungování charitativních dělnických spolků apod. Navenek se všemocnost císaře Napoleona III. projevovala jeho okázalým vystupováním, i vedením velkého a honosného dvora, který stál Francii mnoho peněz. Od počátku 60. let 19. století postupně Napoleon III. přesouval zákonodárnou moc zpět do rukou parlamentu, uvolňoval svobodu slova a shromažďování, umožnil dokonce činnost opozice. Do roku 1870 se tak Francie stala parlamentní monarchií. Hospodářský vzestup Císař Napoleon III. byl přesvědčen, že povinností státu je zajistit hospodářský růst a přispět k blahobytu pro nejširší vrstvy obyvatel. Státní podpora výstavby železnic, kanálů a přístavů přispěla k rozvoji ocelářství, k těžbě uhlí a strojírenství. Rozmach moderní dopravy umožnil rolníkům lépe uplatnit zemědělské produkty i na vzdálených trzích. Ve snaze omezit nezaměstnanost podpořil Napoleon III. program veřejných prací. Nejznámější byla přestavba Paříže, která měla město zmodernizovat a zkrášlit. Druhé císařství trvale poznamenalo podobu současné Paříže. Podle představ císaře Napoleona III. se Paříž měla stát hlavním městem světa, městem pro několik milionů obyvatel, kde by bylo příjemné a zdravé žít. Chtěl ji přetvořit na metropoli, která by důstojně reprezentovala druhé císařství před ostatními evropskými monarchy. Součástí užitkových i uměleckých předmětů byly často symboly jak druhého císařství, tak i samotného Napoleona III. (na obr. nádobí z té doby). Císařovna Evženie (1826 1920) udávala spolu s císařským dvorem tón světové módě. Dámy začaly po vzoru císařovny nosit krinolíny a velké toalety s volány. 172

Jeden z nejstarších a nejznámějších pařížských obchodních domů obchodní dům Printemps vznikl v roce 1865. Honosná budova se sochami a velkými okny byla již v roce 1881 osvětlena plynovými lampami, které o sedm let později nahradilo elektrické osvětlení. Přestavba Paříže na místě křivolakých uliček vyrostly v metropoli nad Seinou [sénou] přímé a široké bulváry lemované parky a novými budovami. Postavena byla nová nádraží, ústřední tržnice, budova opery, byl otevřen moderní obchodní dům. Široké bulváry neplnily jen estetickou funkci, ale i vojenskostrategickou, propojovaly totiž kasárny na okraji města s vládními budovami v centru, navíc šířka ulice znemožňovala stavbu barikád. Pařížská asanace, jíž padly za oběť historické, ale i chudinské čtvrti se stala vzorem pro modernizaci i jiných evropských měst. Budova Pařížské opery měla demonstrovat slávu a lesk druhého císařství. S její stavbou se začalo roku 1861, byla však dokončena až pět let po pádu císařství. Zahraniční politika Vedoucí roli na evropském kontinentu měla zajistit Francii výbojná zahraniční politika. Francie pokračovala v budování koloniální říše, co do rozsahu třetí největší na světě, a zasahovala do všech vážných světových konfliktů, např. v Číně, Mexiku, severní Itálii nebo na Blízkém východě. Součástí zámořské expanze bylo i otevření Suezského průplavu v roce 1869, který výrazně zkrátil spojení Evropy s jižní Asií a Dálným východem a byl vybudován především díky francouzskému kapitálu. V letech 1853 1856 bojovala Francie po boku Velké Británie a Sardinského království na straně Turecka v krymské válce proti Rusku. Mír mezi znepřátelenými stranami byl z iniciativy Napoleona III. uzavřen právě v Paříži. Za podporu při sjednocování Itálie získala Francie roku 1860 jako odměnu Savojsko a Nizzu. Eiffelova věž [efelova] železná, 300 metrů vysoká vyhlídková věž nazvaná po svém tvůrci, francouzském inženýrovi Alexandru Gustavu Eiffelovi (1832 1923) byla postavena v roce 1889 na počest stého výročí pádu Bastily a u příležitosti deváté světové průmyslové výstavy. Stavba měla oslavit úspěchy vědy a techniky své doby a dodnes tvoří typickou dominantu Paříže. Výbojná zahraniční politika měla vyjít vstříc zájmům armády, která Napoleonovi III. pomohla k moci, umožnila mu posílit prestiž císařství a v neposlední řadě odvést pozornost Francouzů od domácích vnitropolitických a sociálních problémů. Ačkoliv tato Napoleonova politika stála státní pokladnu mnoho peněz, významné úspěchy Francie na mezinárodním poli příliš neslavila, velkým fiaskem skončila např. francouzská výprava do Mexika. Suezský průplav Autorem technického řešení stavby Suezského průplavu, slavnostně otevřeného roku 1869 za účasti císařovny Evženie, byl francouzský inženýr Ferdinand de Lesseps (1805 1894). 173

Poprava císaře Maxmiliána Habsburského v Mexiku (E. Manet) Maxmilián Habsburský (1832 1867), mladší bratr rakouského císaře Františka Josefa I., se stal obětí nešťastné Napoleonovy zahraniční politiky. Napoleon III. jej s pomocí armády dosadil do funkce mexického císaře. Mexičané nechtěnou cizí vládu svrhli a Maxmilián (vládl v letech 1864 1867) byl roku 1867 vzbouřenci popraven. Zjistěte, jaký byl osud Maxmiliánovy manželky Charlotty Belgické [šarloty]. Pád císařství Stále častějších nezdarů v zahraniční a hospodářské politice využívala opozice ke kritice režimu Napoleona III. Protestní hnutí vyvrcholilo na začátku roku 1870 dvousettisícovou protivládní demonstrací v Paříži, která byla zorganizována pod heslem Ať žije republika! Vláda se domnívala, že nejlepší způsob, jak oslabit vnitřní nepokoje v zemi, bude začít válku proti Prusku na jehož mocenský i hospodářský růst hleděl Napoleon III. s obavami. Přesvědčen o síle francouzských armád se nechal francouzský císař při první příležitosti vlákat do válečného konfliktu a v červenci 1870 vyhlásil Prusku válku. Jeho cílem bylo zabrat nová území na levém břehu Rýna, zabránit sjednocení Německa a oslabit Prusko. Vláda se také domnívala, že úspěšné rychlé války využije k nacionalistické propagandě a upevnění režimu. Zatímco na stranu napadeného Pruska se přidala většina německých států, Francie zůstala v nastávající válce bez spojenců. Vinou nešťastně vedené zahraniční politiky se druhé císařství před osudovým konfliktem s Pruskem dostalo do mezinárodní izolace. Vztahy s Velkou Británií byly napjaté kvůli budování Suezského průplavu, s Ruskem od skončení krymské války a s Rakouskem, protože Francie podpořila italský odboj proti němu. A nakonec i se Sardinským královstvím kvůli vyslání expedičního sboru, který měl na příkaz Napoleona III. chránit papeže a zabránit připojení církevního státu k nově vzniklé Itálii. Válka mezi Francií a Pruskem začala v létě 1870, francouzská vojska na ni nebyla dostatečně připravena, záhy proto utrpěla řadu porážek. Sám francouzský císař byl po bitvě u Sedanu 2. září 1870 zajat. Napoleonova kapitulace prokázala vratkost císařského režimu o dva dny později vypukla v Paříži revoluce, která svrhla císařství a byla znovu vyhlášena republika. Pařížská komuna a třetí republika Prozatímní vláda republiky se rozhodla pokračovat ve válce a její vojenské jednotky několik měsíců neúspěšně čelily německé armádě, která pronikla až k samotné Paříži. Za této nepříznivé situace francouzská vláda na konci února 1871 předběžně souhlasila s návrhem mírové smlouvy s Německem. Kapitulace prozatímní vlády a ponižující podmínky předběžné mírové smlouvy diktované vítězným Německem se hluboce dotkly národního cítění Francouzů. Na základě mírové dohody definitivně podepsané 10. května 1871 ve Frankfurtu nad Mohanem musela Francie odstoupit Německu své východní oblasti, Alsasko a značnou část Lotrinska, a zavázala se zaplatit do tří let válečnou náhradu v astronomické výši pět miliard franků. Některé pohraniční oblasti Francie zůstaly Která opera byla složena k příležitosti slavnostního otevření Suezského průplavu? Stavitel Suezského průplavu, Ferdinand de Lesseps, se po několika letech pustil do budování dalšího významného průplavu. Tento jeho pokus však zkrachoval. O jakou stavbu šlo a který stát ji místo Francie nakonec dokončil? Poražený a vítěz zajatý císař Napoleon III. a pruský ministerský předseda Otto von Bismarck Druhé císařství ve Francii se vyznačovalo bouřlivým kulturním rozvojem. Pro většinu tehdejších umělců byla Paříž mekkou, kterou toužili navštívit a kde chtěli pracovat a žít. Kde leží skutečná Mekka? Vilém I. (1797 1888) byl předtím, než se stal německým císařem, od roku 1861 pruským králem. Z jaké dynastie pocházeli pruští králové? 174

do doby, než bude částka zaplacena, v německých rukou. Vyhlášení německého císařství ve Versailles v roce1871 Porážkou a zánikem francouzského císařství padla poslední překážka, která bránila ve vytvoření jednotného Německa. 18. ledna 1871 bylo Německé císařství slavnostně vyhlášeno v zrcadlové síni Ludvíka XIV. ve versailleském zámku u Paříže. Císařem nově vzniklého Německa se stal pruský král Vilém I. Vyhlášení císařství přímo v sídle francouzských králů pokládali Francouzi za velké ponížení. Potupné mírové podmínky vyvolaly mezi obránci obklíčené Paříže odpor. Když se vládní vojsko pokusilo Pařížany odzbrojit, vypuklo další povstání. V březnu 1871 byla ve městě vyhlášena revoluční vláda drobných řemeslníků, dělníků a demokraticky smýšlející inteligence nazvaná Pařížská komuna. Tvořili ji především mladí lidé, republikáni a socialisté různých směrů. Cíle komunardů nebyly jasné ani jednotné. Někteří byli vedeni vzpomínkami na Velkou francouzskou revoluci, jiní vůlí pokračovat v boji proti Německu, další se pokoušeli realizovat své představy o zavedení sociální rovnosti. Všechny spojovala nenávist vůči vládě národní zrady, tedy legální vládě, která mezitím přesídlila do Versailles. Po dvou měsících vyčkávání se tato vláda rozhodla pro ráznou akci a zahájila útok proti Paříži. V týdnu od 21. do 28. května 1871 byla revoluce krvavě potlačena versailleským vládním vojskem, posíleným asi o 100 000 vojáků propuštěných z německého zajetí. Při pouličních bojích a na barikádách zahynuly tisíce lidí. Po dobytí města začaly masové popravy při brutálních represích zahynulo na 30 000 komunardů, další desítky tisíc těch, kterým se nepodařilo včas uprchnout, byly uvězněny, nebo poslány do trestaneckých kolonií. Zeď komunardů na slavném hřbitově Pére Lachaise [pér lašéz] byla obklíčena poslední hrstka komunardů, kteří se bránili převaze vládního vojska podporovaného Němci. Zajatí komunardi byli u hřbitovní zdi postříleni. Francie rychle splatila válečnou náhradu, a tím docílila odchodu německých vojsk ze svého území. Tzv. třetí republika (1875 1940) se přihlásila k odkazu Velké francouzské revoluce, její hymnou se stala Marseillaisa a státním svátkem 14. červenec. Roku 1875 byla Pařížská komuna měla velký ohlas po celé Evropě. Mezi levicově smýšlející inteligencí a v celém dělnickém hnutí vzbudila vlnu solidarity a sympatií s komunardy nejen hrdinskou obranou Paříže, ale především svou snahou vytvořit lepší a spravedlivější společnost. Rada Komuny, zvolená v narychlo uspořádaných volbách v Paříži, vydala celou řadu opatření, kterými chtěla odstranit největší sociální křivdy v tehdejší společnosti, zlepšit životní podmínky nejchudších obyvatel Paříže, odstranit nezaměstnanost, ulehčit práci dělníkům v továrnách apod. Většinu z navrhovaných opatření však Pařížská komuna s ohledem na krátkou dobu svého trvání (od 18. března do 28. května 72 dní) nestihla realizovat. Komunardi prosazovali zvýšení dělnických mezd a omezení těžké práce žen ve výrobě, předání dílen a továren opuštěných jejich majiteli do správy dělníků, stanovení pevné ceny základních potravin, stěhování chudiny do domů bohatých a upravení cen nájemného ve prospěch nejchudších. Místo armády a policie měly bezpečnost zajišťovat nově vytvořené dobrovolnické sbory, státní úředníci byli do svých funkcí voleni a jejich činnost kontrolována lidem, školství všech stupňů mělo být bezplatné. 175

schválena nová ústava a francouzský politický systém patřil k nejdemokratičtějším v Evropě. V čele republiky stál silný prezident a vláda, jejíž ministři měli být odpovědni parlamentu, do něhož se volilo na základě všeobecného volebního práva pro muže. Ve Francii byly tehdy plně obnoveny všechny občanské svobody, zavedeno bezplatné školní vzdělání a důsledné odloučení církve od státu. V posledních desetiletích 19. století pokračoval rozmach průmyslu a budování zámořského impéria francouzský vliv pronikl do severní a rovníkové Afriky. Francie spolu s Paříží zůstávala centrem evropského kulturního a uměleckého života. Hlavním rysem francouzské zahraniční politiky byla snaha po odplatě (revanši) Německu za porážku ve francouzsko-pruské válce a pokořující mír. Soupeření republikánské Francie a císařského Německa se stalo osou evropské politiky až do první světové války. Nepřátelství s Německem vedlo Francii ke spolupráci s carským Ruskem, ale i k urovnání koloniálních sporů a následnému spojenectví s Velkou Británií (spojenecká aliance uvedených tří zemí se označuje jako Trojdohoda). Itálie a Německo Touha po sjednocení Itálie a Německa byla hnací silou revolucí v těchto zemích v roce 1848. Porážka revolucí sjednocovací proces oddálila, ale nezastavila. Do čela sjednocovacího procesu na Apeninském poloostrově se znovu postavilo Sardinské království, hospodářsky nejvyspělejší stát v celé Itálii. Sardinskému ministerskému předsedovi Camillo Cavourovi [kamilo kavúr] (1810 1861) se podařilo malé království na další konflikt s Rakouskem, jehož porážka byla nezbytná ke sjednocení Itálie, mnohem lépe připravit. Cavour podporoval hospodářský rozvoj (zejména v Piemontu se rozvíjel průmysl), posílil armádu a navázal přátelské vztahy se sousední Francií. Rakouské vojsko vedené samotným císařem Františkem Josefem I. bylo spojenou sardinsko-francouzskou armádou poraženo v červnu 1859 u severoitalských měst Magenty [maženty] a Solferina. Na základě míru uzavřeného v listopadu v Curychu byla Lombardie připojena k Sardinskému království. Současně vypukla ve střední Itálii lidová povstání, která svrhla za pomoci Garibaldiho [garibaldyho] dobrovolníků zdejší prorakouské vládce. V plebiscitu pak rozhodli obyvatelé Parmy, Modeny a Toskánska o připojení k Sardinskému království. Francie za podporu ve vítězné válce s Rakouskem získala od sardinského krále Savojsko a město Nizza [nyca] s okolím. Garibaldi se za pomoci dobrovolníků pokusil dobýt i papežský stát a připojit ho spolu s Římem k Piemontu. Tento záměr se však Garibaldimu nezdařil, neboť se Napoleon III. prohlásil ochráncem papeže a na jeho podporu vyslal do Říma francouzský expediční sbor, který ve věčném městě setrval až do roku 1870. Velký podíl na další fázi sjednocení měl revolucionář Giuseppe Garibaldi [džuzepe garibaldy] (1807 1882). Po vypuknutí povstání na jihu Itálie proti neapolskému králi Františku II. na jaře roku 1860 se Garibaldi přeplavil s tisícovkou dobrovolníků z Janova na Sicílii a s pomocí místních povstalců dobyl ostrov a posléze i sousední Nea- Trojdohoda ruský plakát Jaká byla politická situace na Apeninském poloostrově po roce 1849? Kterých osm států zde existovalo? Camillo Cavour byl vzdělaný liberálně smýšlející aristokrat. Jako dlouholetý předseda vlády Sardinského království omezil vliv církve, podporoval rozvoj průmyslu, výstavbu železnic, přístavů a kanálů, byl stoupencem svobodného obchodu. Dožil se naplnění svého snu sjednocení Itálie pod vládou savojské dynastie. Švýcarský spisovatel a politik Henri Dunant [ánri dynó] (1828 1910) se stal pod dojmem krvavé bitvy u Solferina roku 1863 spoluzakladatelem Červeného kříže na pomoc raněným a nemocným vojákům za války. O rok později inicioval zavření Ženevské konvence o postavení raněných a armádách v poli. Kde má sídlo dnešní Mezinárodní červený kříž a proč právě zde? Co je cílem organizace označované jako Červený půlměsíc? 176

polsko, Království obojí Sicílie zaniklo. Po plebiscitu se k Sardinskému království připojila i jižní Itálie. Do konce roku 1860 byla většina Itálie sjednocena a v březnu 1861 bylo v Turíně vyhlášeno Italské království. Na zasedání prvního všeitalského parlamentu se králem sjednocené Itálie stal Viktor Emanuel I. (vládl v letech 1861 1878). Sjednocení Itálie shora bylo dovršeno připojením Benátska pražským mírem roku 1866. V roce 1870 využili Italové francouzské porážky ve válce s Pruskem a obsadili Řím, který se v lednu 1871 stal hlavním městem Italského království. Papežům byla vyhrazena jen část uprostřed Říma (dnešní Vatikán). Italské království bylo liberální konstituční monarchií, která i přes politické sjednocení zůstala vnitřně velmi nesourodým státem. Mezi jednotlivými částmi Itálie i nadále přetrvávaly velké hospodářské rozdíly. Proti sobě tu stály bohatý průmyslový sever a chudý zemědělský jih, který trpěl velkou mírou vystěhovalectví nejen do bohatších severních regionů, ale i do zámoří. Prostřednictvím emigrace se zejména do USA rozšířila i sicilská mafie pod názvem Cosa nostra. Počátky mafie sahají do období napoleonských válek, kdy tato tajná organizace nahrazovala neexistující státní správu. Po sjednocení Itálie se snažila italská vláda mafii zlikvidovat, to se jí však nikdy nepodařilo. Nemalý podíl na tomto neúspěchu měla i nedůvěra obyvatel jižní Itálie vůči ústřední římské vládě. Jaký význam má označení mafie v současné době? Viktor Emanuel I. (1820 1878) byl prvním králem sjednocené Itálie ze savojské dynastie. Do roku 1861 vládl jako sardinský král Viktor Emanuel II. V čem byl rozdíl ve sjednocování Itálie shora a zdola? Zjistěte, odkdy je Vatikán samostatným státem. Které italské oblasti patří k hospodářsky nejvyspělejším v současné době? Itálie se v dalších letech stala důležitou evropskou mocností, která se po vzoru Velké Británie a Francie snažila vytvořit si vlastní koloniální panství v severní Africe a na pobřeží Rudého moře. Sjednocování Itálie Po roce 1848 začalo v Německém spolku nepokryté soupeření mezi dvěma nejmocnějšími státy, Pruskem a Rakouskem. Prusko dosáhlo významného úspěchu již roku 1834, kdy vznikl pod jeho vedením celní spolek, který rušil cla v obchodu mezi členskými státy. Členy tohoto hospodářského sdružení byla většina států Německého spolku. Prusku se podařilo zabránit vstupu Rakouska a stanout v čele ekonomicky sjednoceného německého území. Klíčovou postavou politického sjednocení Německa byl konzervativní politik Otto von Bismarck [oto fon bizmark] (1815 1898), který se stal v roce 1862 pruským ministerským předsedou. Usiloval o Giuseppe Garibaldi italský národní hrdina, bojovník za svobodu, který se zbraní v ruce vybojoval pro Italy národní samostatnost. Už v mládí se zapojil do činnosti revolučního hnutí Mladá Itálie, proti Rakušanům bojoval už v roce 1834. Před pomstou nepřítele musel utéct do Jižní Ameriky. Účastnil se revoluce roku 1848 i boje proti Rakušanům, se svými dobrovolníky se roku 1859 už jako generál vyznamenal ve vítězných bitvách u Magenty a Solferina, o rok později velel legendárnímu pochodu tisícovky vlastenců v červených košilích, se kterými inicioval připojení Neapolska k Sardinskému království. 177

vojenské posílení Pruska a sjednocení středního a jižního Německa (bez Rakouska) pod pruskou vládou. Stejně jako v případě Itálie bylo i německé sjednocení závislé na vojenské porážce Rakouska, které jako předsednická země Německého spolku mělo v regionu velký vliv. Proto roku 1866 vyprovokoval Bismarck, vědom si vojenské převahy na válku dobře připraveného Pruska, Rakousko k válce. Prusko-rakouská válka byla sledem pruských vítězství, lépe vycvičená a vyzbrojená pruská armáda měla nad Rakušany jasnou převahu. Rozhodující bitva byla svedena 3. července 1866 u Hradce Králové. Po ní se otevřela vítězným pruským armádám cesta na Prahu a na Vídeň. Pruské tažení podpořili na jihu Italové, ale byli Rakušany poraženi, přesto jako spojenci vítězných Prusů získali od Rakouska Benátsko. Bismarck zastavil postup pruských armád na Vídeň na jižní Moravě a nabídl rakouskému císaři velkorysý mír. Rakousko se muselo jen vzdát zasahování do německých záležitostí a souhlasit s vytvořením nového Severoněmeckého spolku, sdružujícího státy severně od Mohanu, v čele s Pruskem, které posílilo svůj vliv i tím, že zabralo území některých menších spojenců Rakouska. Pruský ministerský předseda Bismarck dosáhl svého hlavního cíle vytlačil Rakousko z německého prostoru, pokračovat v dalším nepřátelství s ním proto bylo zbytečné. Naopak se tu naskytla možnost navázat v budoucnu mezi oběma středoevropskými konzervativními monarchiemi strategické partnerství. K dokončení sjednocení shora bylo ještě třeba získat velké jihoněmecké státy (zejména Bavorsko), dosud stojící mimo vliv Pruska, které byly pod ochranou Francie, jež si na své východní hranici nepřála vznik silného souseda. Posledním dějstvím německého sjednocování byla válka s Francií v roce 1870. Bismarckovi se podařilo postavit Francii do role útočníka a vyvolat u německé veřejnosti vlnu vlastenectví, která donutila jihoněmecké panovníky souhlasit v průběhu války se vstupem do Severoněmeckého spolku. Otto von Bismarck vládl německé politice po tři desetiletí jako pruský ministerský předseda (1862 1890) a německý železný kancléř (1871 1890). Tuto přezdívku si vysloužil pro způsob, jakým sjednotil Německo. Bismarckovým heslem bylo rčení Síla přemáhá právo. Co to o jeho způsobu vlády vypovídá? Bismarck cvičí severoněmecký parlament (soudobá karikatura) 30. září 1862 krátce po svém jmenování pruským ministerským předsedou pronesl Bismarck na půdě parlamentu: Německo nehledí na liberalismus Pruska, nýbrž na jeho moc... Hranice Pruska, utvořené vídeňskými smlouvami, se nehodí pro zdravý státní život; veliké otázky doby se neřeší řečmi a rozhodnutím většiny to bylo velkou chybou let 1848 a 1849 nýbrž železem a krví. Severoněmecký spolek (1866 1870) Hned na počátku ozbrojeného konfliktu se projevila jasná pruská vojenská převaha, Francouzi byli poraženi a zajetím Napoleona III. se druhé císařství zhroutilo. Dne 18. ledna 1871 bylo v Zrcadlovém sále ve Versailles na slavnostním shromáždění knížat a vojevůdců vyhlá- Zrcadlový sál zámku ve Versailles, v němž bylo v roce 1871 vyhlášeno Německé císařství. Kdo nechal zámek ve Versailles vybudovat? 178

šeno Německé císařství. V jeho čele stanul pruský král Vilém I. (vládl v letech 1871 1888). Následná mírová smlouva s poraženou Francií přinesla sjednocenému Německu pět miliard franků válečné náhrady a zisk Alsaska-Lotrinska na levém břehu Rýna. V novém federativním státě složeném z 22 monarchií a tří svobodných měst si rozhodující roli podrželo Prusko. Předseda pruské vlády byl současně i německým kancléřem (označení pro předsedu celoněmecké vlády). Po sjednocení nastal v Německém císařství velký hospodářský rozmach, díky kterému začalo záhy hrát vůdčí roli na evropském kontinentě. Na konci 19. století patřilo Německo spolu s Velkou Británií a USA k průmyslově nejvyspělejším státům světa. Německé císařství hodlalo vést jako hospodářská velmoc i světovou politiku. Předpokladem této světovosti měl být i zisk kolonií a budování silné námořní flotily k jejich ochraně. Urychlení německé zámořské expanze bylo spojeno s panováním císaře Viléma II. (vládl v letech 1888 1918). Do konce 19. století získalo tzv. vilémovské Německo své državy v rovníkové a jižní Africe a na tichomořských ostrovech. Ve srovnání s ostatními koloniálními mocnostmi však bylo německé zámořské impérium slabé a ekonomicky bezvýznamné. Více zisků přineslo jen hospodářské pronikání do Turecka a Číny. Kromě nepřátelských vztahů s Francií se na přelomu 19. a 20. století velmi zhoršily i vztahy s Velkou Británií, která se cítila novým ekonomicky silným státem na kontinentě ohrožena. Německo našlo po odchodu Bismarcka z politiky spojence v Rakousko-Uhersku a Itálii, které s ním měly podobné mocenské zájmy. Rusko Rusko bylo v 50. letech 19. století zaostalým zemědělským státem, založeným na neefektivním nevolnictví, s nepatrně rozvinutým průmyslem. Na světový trh dodávalo Rusko pouze obilí a další zemědělské produkty. Třicetiletá vláda cara Mikuláše I. (vládl v letech 1825 1855) byla dobou společenské stagnace. Hned po nástupu na trůn musel nový car čelit povstání děkabristů, tato zkušenost ho poznamenala na celý život. Tajná policie pronásledovala sebemenší náznaky svobodomyslných projevů, cenzura dohlížela, aby nevycházely spisy o svobodě, či přirozených právech člověka. Po červencové revoluci ve Francii carské Rusko omezilo kontakty zejména se západoevropskými státy např. Rusové mohli cestovat do ciziny a to včetně studijních cest pouze výjimečně. První polovina 19. století byla i obdobím dalších ruských koloniálních výbojů, kterými se rozloha ruského impéria značně zvětšila. Ruská vojska si postupně podrobovala Kavkaz, pronikala do Střední Asie a na Dálný východ, zejména se však Mikuláš I. pokusil využít úpadku Osmanské říše a proniknout přes Balkán k Egejskému moři a na Blízký východ. Krymská válka (1853 1856) Krymská válka byla největší střetnutí evropských mocností od dob napoleonských válek, jejím prostřednictvím chtělo Rusko řešit tzv. východní otázku. Konflikt vyvolalo Rusko, v červenci 1853 vpadla ruská vojska bez vyhlášení války do podunajských knížectví Moldavska a Valašska a obsadila je. Když Rusové zničili na konci téhož roku turecké loďstvo v Černém moři, stála Osmanská říše téměř na pokraji porážky. Západoevropské mocnosti si však nepřály, aby Válečný křižník Bismarck jedna z nejobávanějších válečných lodí nacistického Německa za druhé světové války. Zjistěte, které další objekty nesly nebo nesou Bismarckovo jméno. Na rozdíl od USA v Německu zapustilo hluboké kořeny socialistické hnutí. Německá sociální demokracie se stala svou širokou členskou základnou a organizovaností vzorem pro jiné socialistické strany v Evropě, včetně českých zemí. Navzdory zákazům a zatýkání síla strany trvale rostla. Od 90. let 19. století byli sociální demokraté jednou z nejsilnějších stran v říšském sněmu. Bismarck podobně jako Napoleon III. ve Francii uplatňoval vůči dělnictvu politiku cukru a biče. Ve snaze oslabit politický vliv dělnické strany prosadil v prospěch dělnictva v říšském sněmu celou řadu sociálních reforem (např. zavedení rozsáhlého sociálního pojištění, které zahrnulo všechny vrstvy obyvatelstva a mělo hmotně zabezpečit občany v případě nemoci, úrazu či stáří). Přes cenzurní zákazy byla desetiletí vlády Mikuláše I. zlatým věkem ruské literatury. Ruští spisovatelé jako např. Puškin, Gogol či Tolstoj se stali světově uznávanými autory. Zjistěte, kterými díly se tito autoři proslavili. 179