FRANCOUZSKÉ UMĚNÍ dědictví šlechty

FRANCOUZSKÉ UMĚNÍ dědictví šlechty

Marie Mžyková Francouzské umění dědictví šlechty

Francouzské umění dědictví šlechty

Francouzské umění ze šlechtických sbírek Výstava v Císařské konírně Pražského hradu Hlavní část vystavených děl a sbírkových předmětů pochází ze sbírek hradů a zámků ve správě Národního památkového ústavu, z Kanceláře Senátu Parlamentu ČR a muzejních a galerijních fondů z Galerie výtvarných umění v Ostravě, Oblastní galerie v Liberci, Regionálního muzea v Teplicích, Muzea v Bruntále, zámku Lešné u Zlína a majetku Lesního závodu zámku Židlochovice. Vystavena jsou také díla z přední centrální instituce, jakou představuje Národní galerie v Praze. Do jejích fondů byla včleněna díla prvořadých francouzských mistrů (Charles Le Brun, Antoine Coypel, François Boucher, Hubert Robert ad.), pocházející ze sbírek Pálffyů, Nostitzů, Waldsteinů, Clary-Aldringenů ad. Autenticitu francouzských sbírek potvrzují i zápůjčky od přímých potomků šlechtických rodů, Lobkowiczů, Sternbergů, Kinských. Národní knihovna v Praze zapůjčila světový unikát Rohanské hodinky z konce 15. století. François Boucher (?) 1703 1770 Zátiší s růžemi, Francie, 1755 1768 Muzeum v Bruntále, zámek Bruntál, původem ze zámku Lednice ze sbírek knížat Liechtensteinů

Francouzská kultura v středoevropské reflexi Pokud francouzský životní styl zejména od dob monarchie Ludvíka XIV. podněcoval způsob života aristokratických vrstev v celé Evropě, pak kulturní a filozofické klima Francie se nepominutelně vtisklo i do středoevropské kultury právě vlivem šlechty. Skrze ni byly prohlubovány ceremonielní, reprezentační i estetické normativy Francie, přejímané i habsburským dvorem. Ačkoliv v architektuře doby baroka převažovaly italizující tendence, francouzský vliv se výrazněji promítal ve výzdobě a výbavě salonů právě tak, jako v dekorativně přebohatých zahradách. Francie ovlivnila životní styl aristokratických vrstev i z hlediska módy nebo stolování. Ostatně samotná francouzština se v době baroka stala prostředkem komunikace, elegance a identifikace i kosmopolitních šlechtických vrstev. Vliv Francie vzrostl i v oblasti vzdělanosti, spjaté s encyklopedisty a s idejemi osvícenství, Vídní dílem přijímanými, dílem pronásledovanými. Avšak s prudkým nástupem buržoazie v průběhu 19. století docházelo k přejímání a napodobování někdejší šlechtické kultury, nicméně život aristokracie začal být nahlížen ponejvíce v úhlu literárních i výtvarných fabulací, završených v době romantismu. Vliv francouzského životního stylu a módy doby Marie Antoinetty, přesahující již do vypuknutí Francouzské revoluce, připomínají oděvy, objednávané českou šlechtou v Paříži, a to v závratných cenách. Vystavené obleky Jana Rudolfa hraběte Czernina na slavnostní obřad korunovace českého krále Leopolda II. od pařížské firmy Schmalz z přelomu devadesátých let 18. století byly pořizovány v nákladu srovnatelném s hodnotou menšího paláce. Z doby krátce následující však pochází také ukázky francouzských zbraní, jimiž v napoleonské době řinčela celá Evropa... Francouzskou umělecko-řemeslnou produkci z oblasti keramiky a skla, hodinářství či kovů připomínají díla předních tvůrců, jakým byl štrasburský modelér fajánsí, Paul Hannong nebo v oblasti kovů nejvýznamnější bronzier doby novoklasicismu a empíru, Pierre Thomire (1751 1843). Ve své firmě Thomire et Cie zpracovával nejluxusnější hodinové schrány s figurálními stafážemi; vyhledávaným artiklem byly jeho svícny, antikizující nástolce či vykuřovadla, vedle toho i nábytek nebo nábytkové doplňky. Francouzské sklářství tu reprezentuje podmanivá romantická tvorba É. Rousseaua, ale také nekonformní kolekce vrstveného, řezaného a leptaného skla z Nancy z přelomu 19. a 20. století, s vyhlášeným mistrem Émile Gallé (1846 1904). K charakteru vystavených děl V České republice je touto výstavou poprvé připomenuto rozsáhlé panorama francouzského umění, pocházejícího z někdejších šlechtických sbírek. Jádrem výstavy jsou obrazy mistrů velikosti Charlese Le Bruna, Hyacinthe Rigauda, Charlese Antoine Coypela, Huberta Roberta, Élisabeth Vigée Le Brun, Françoise Vincenta, Françoise- -Pascala-Simona barona Gérarda, Eugèna Delacroixe, Alexandra-Gabriela Descampse ad. Malířskou kolekci doplňují ukázky jednoho ze zakladatelů tradic francouzské portrétní miniatury, Pierre Halla (1739 1793), vedoucí například přes Louise-Marie Sicarda (činného 1791 1819) až k dvornímu malíři císařovny Josefiny a později učiteli kreslení císařovny, Jeanu-Baptiste Isabeyovi (1767 1855). Tento vynálezce úspěšného typu portrétu sous voile, pod závojem, ovlivnil za svého pobytu ve Vídni za Vídeňského kongresu v letech 1815 1814 celou středoevropskou produkci. K výstavě patří ukázky sochařské tvorby, v níž nelze pominout dílo nejvýznamnějšího novoklasicistního mramoráře, Jeana-Antoine Houdona (1741 1828), jenž se proslavil zejména podobiznami Voltaira i Rousseaua, podobně jako Félix Lecomte (1737 1817) zaujal svou biskvitovou podobiznou francouzské královny Marie Antoinetty. Do Čech přichází francouzské rody S výjimkou Rohanů, jimž záleželo i na zdůrazňování původu i prostřednictvím sbírek (již v Čechách objednávali imaginární portréty dávných bretaňských předků), v majetcích francouzských rodů usazených v Čechách se významné francouzské akvizice téměř nezachovaly. Členové těchto rodů přicházeli do střední Evropy a do zemí Koruny české hlavně v dobách výrazných dějinných zvratů. Za třicetileté války se zde usadily rodiny z Lotrinska (Des Fours), z části Nizozemí (Buquoy, Courriers) i z Francie (Raduit de Souches). Po rychlém nabytí lén za válečných časů bylo jejich cílem získání inkolátu, domovského práva. A pokud k tomu došlo, z hlediska dalšího kariérního uplatnění byla nezbytná loajalita vůči panovníkům habsburské monarchie, jež byla v permanentních rozporech s Francií. Proto se francouzská (či nizozemská) šlechta nesnažila upoutat svým původem, naopak usilovala o splynutí s domácím prostředím a snažila se začlenit mezi zdejší aristokracii. Ovšem hlavní proud čelných představitelů a zastánců ancien régime emigroval z Francie až za Francouzské revoluce. Také během napoleonských válek se vojenská šlechta usazovala jak v Čechách, tak zejména na Moravě i ve Slezsku. Za těchto 8 9

okolností docházelo k sňatkové provázanosti se šlechtou z habsburské monarchie tak, že do sklonku 19. století zde mělo majetkové a rodové vazby na sedmdesát francouzských šlechtických rodin. Francouzské nákupy, dary, objednávky Díla francouzských mistrů byla získávána hlavně nákupy při cestách po Francii (např. nákupy Kounitzů u malířů Charlese Beguina či Gérarda Petitota) nebo v aukcích (např. autoportrét Alexise Grimou získaný Lambergy). Obrazy byly získávány od vakantních umělců na jejich cestách k drážďanskému, polskému či k petrohradskému dvoru. Od dekorativně zaměřeného Alexandra-Françoise Desportese (1661 1743), jenž putoval ke dvoru polského krále Jana Sobieského, pochází lovecká zátiší ze zámku v Jindřichově Hradci. Uplatnil se i jako návrhář kartonů pro gobelíny, z nichž reprezentativní soubor Nová Indie zdobí salony Arcibiskupského paláce v Praze. Významnou součástí francouzských akvizic jsou přímé objednávky šlechty z Koruny české v ateliérech nevýznamnějších francouzských mistrů. Dominik Ondřej hrabě Kaunitz objednal svou podobiznu u Hyacinthe Rigauda (1659 1743), onoho malíře, jenž zejména portrétem krále Ludvíka XIV. z roku 1701, jehož dílenská kopie je na Sychrově, vytvořil kánon evropského reprezentativního portrétu, uplatňovaného až do sklonku 19. století. V samém závěru doby rokoka vznikl líbezný portrét Marie Sidonie kněžny Kinské od oblíbeného portrétisty markýzy Pompadour, dvorního malíře Françoise-Huberta Drouaise (1727 1775). Jiný významný obraz z této řady vytvořila slavná Louise-Élisabeth Vigée-Le Brunová (1755 1842). Vznikl již ve Vídni za emigrace této přední portrétistky popravené královny Marie Antoinetty, putující až do Petrohradu. Tento portrait historié či kryptoportrét Sophie Friesové v roli Sapfó lze pokládat za svatební: byl namalován v roce 1794, kdy došlo k hraběnčině svatbě s Jindřichem hrabětem Haugwitzem. Ze sbírek frankofonních Haugwitzů ze zámku Osová Bitýška pocházela i další francouzská díla, například obraz Rybolov před horou Vesuv, jenž za svého italského pobytu vytvořil krajinář Pierre-Jacques Volaire (1729 1799). Krbové hodiny s plastikou císaře Justiniána Francie, 1. čtvrtina 19. století Zámek Ratibořice, původem ze zámku Hrubý Rohozec ze sbírek hrabat Des Fours-Walderode 11

Pierre-Jacques Volaire 1729 1799 Rybolov před horou Vesuv Neapol, 1784 Zámek Jaroměřice nad Rokytnou, původem ze zámku Osová Bitýška ze sbírek hrabat Haugwitzů Do kategorie tentokrát schwarzenberských objednávek patří obrazy dvorního malíře Françoise-Pascala barona Gérarda (1770 1837), portrét maršálka Karla ze Schwarzenberga z orlických sbírek, portrét Josefa knížete Schwarzenberka z Hluboké nad Vltavou, a vystavená českokrumlovská podobizna Pauliny Schwarzenbergové, roz. vévodkyně z Arenbergu-Archotu. Obraz má i dosah kulturně historický. Připomíná tragický osud kněžny, která uhořela v Paříži na plese pořádané jejím švagrem, tehdejším rakouským vyslancem Karlem ze Schwarzenbergu, na počest zasnoubení Napoleona Bonaparte s rakouskou arcivévodkyní Marií Louisou. Výjimečně byly u nás francouzské akvizice zapomenuty : týká se to i monumentálních pláten, které patřily do sbírek posledního trevírského arcibiskupa-kurfiřta Klementa Václava Saského, jenž byl synem polského krále Augusta III. Při ohrožení Trevíru rýnskou armádou byly odváženy sbírky a při zastávce na příjemném loveckém zámku v Židlochovicích byly zde obrazy uloženy. Avšak habsburský majetek byl po vzniku samostatného Československa v roce 1919 zkonfiskován. Z trevírského souboru pochází díla Francoise-André Vincenta (1746 1816), jenž byl ve své době konkurentem Davidovým. Když v roce 1768 získal hlavní cenu Královské akademie malby a sochařství, vytouženou Římskou cenu (Prix de Rome), získal stipendijní pobyt na Francouzské akademii v Římě. Cílem tříletého studia na Francouzské akademii v Římě bylo studium antických památek a tradic. Vincenta ovšem upoutaly nejen antické památky, ale také příkladné děje ze starého Říma, jež byly za Francouzské revoluce aktuální. Po návratu do Paříže jej zajímaly příběhy velkodušnosti a odpuštění. Podle závěru Corneillova dramatu Cinna od Pierra z pařížského Théatre française vyobrazil římského císaře Augusta (Gaius Octavianus Augustus), jenž odpustil Cinnovi, který jej měl připravit o život, a nabídl mu přátelství. V jiném případě se opíral o Plútarchovo podání historie: na obraze, vystaveném na pařížském Salonu v roce 1791, zas připomněl velkorysost illyrského krále Glauka, jenž zachránil a přijal na svém dvoře malého syna épeirského krále zabitého v boji s makedonským králem Kassandrem. Zvláštní kategorii francouzských akvizic tvoří panovnické dary diplomatům (obrazy, sochy, porcelán, kovy a zbraně), Karlu knížeti Schwarzenbergovi, ale i Klementu Václavu Lotharovi knížeti Metternichovi. V kynžvartských sbírkách se nachází také dar města Paříže diplomatu Richardovi knížeti Metternichovi z roku 1870 v podobě Thomirova reprezentativního stolního souboru. Zcela zvláštní kapitolu tvoří dary Richardu Metternichovy od dcery Alexandra Dumase st., Marie-Alexandrine (1831 1878). Vedle osobních památek na jejího otce zaujme soubor jejích precizních kreseb z roku 1867, doplněných bronzem, především rozměrná Litanie Svatého jména Ježíš a Svaté Panny s autoportrétem Marie-Alexandrine, uvádějící významné osobnostmi francouzských dějin od Karla Velikého po Alexandra Dumase a Balzaca. I jiným kuriózním způsobem se včlenily do šlechtických sbírek francouzské akvizice z ruského Petrohradu. Z onoho Petrohradu, kam carevně Kateřině II. přicházela díla francouzských mistrů, doporučená jejím uměleckým poradcem, Denisem Diderotem, proto současníky označovaného za největšího vykradače Francie. Z okruhu petrohradské carské šlechty pocházela Anna Lazarevna Lazarevová, která se provdala za majitele zámku Luka nad Jihlavou, Viktora hraběte Sedlnického z Choltic. S jejím petrohradským věnem přišly na Moravu také francouzské akvizice, zejména obrazy (například od J. Courtoise, zvaného Bourguignon). Vzhledem k arménskému původu jejích předků, zakladatelů Lazarevského institutu pro 12 13

studium jazyků, literatur a dějin Orientu v Moskvě, sběratelský zájem Lazarevů byl zaměřen na obrazy spjatými s tvorbou. Proto se v jejich sbírkách objevilo dílo Alexandra-Gabriela Decampse (1803 1860), jenž patřil k umělcům, putujícím do vzdálených oblastí koloniální Francie. Ale i v jádru politického dění, jakým byla Paříž, se představitelé dynamického romantismu typu jako byl Eugène Delacroix (1798 1863) zaměřovali na život v oblastech dramatických osvobozovacích bojů. Hraběnčin otec, hrabě Lazarev, se nechal vyobrazit v arménském kostýmu obdobným způsobem, jako Delacroix na obraze z lazarevských sbírek (dnes v Národní galerii v Praze) představil hraběte Palatiana v řeckém kroji. Mimo specifického zájmu rodu Lazarevů, pocházejících z neevropských oblastí, náměty připomínající odboj porobených národů nepatřily k běžnému repertoáru šlechtických sbírek. Zatímco druhá třetina 19. století byla ve znamení nástupu ekonomicky sílící buržoazie, šlechta vítala revokace feudální moci a slávy, nesenou onou vlnou romantismu, jakou představovali malíři, označovaní jako Malí trubadúři. Jejich tvorba se výrazněji rozvinula v důsledku politických událostí spjatých s romantickou revolucí v červenci 1830 ve Francii za vlády krále Francouzů Ludvíka Filipa (1830 1848). Tehdy monarchisté a umělci v čele s básníkem Chateaubriandem demonstrovali své ideje věrnosti králi připomínkami idealizovaného středověku. Tento program se však míjel s národně-ideovými zájmy českých vlastenců, kteří se obraceli ke slovanském dávnověku, zatímco trubadúrský styl stavěl na představách ušlechtilého rytířství a křesťanské zbožnosti, nebo života uprostřed venkovské přírody. Malí trubadúři se opírali o své vzory, k nimž patřil Ingres a intimisté, rozvíjející již počátkem 19. století své idylické vize. Patřili k nim francouzští malíři, pobývající delší část života v Itálii, jako Pierre-Athanase Chauvin (1774 1832) nebo François-Marius Granet (1775 1849), oba zastoupení v lobkowiczkých sbírkách. Jiné představitele Malých trubadúrů zahrnovaly také sbírky zmíněných Widmannů-Sedlnických, kteří měli kromě petrohradského příbuzenstva i další zajímavé vazby: hraběnka Anna byla v příbuzenském vztahu s rodem Talleyrandů (s Dorothée de Talleyrand-Périgord, vévodkyní de Dino, tudíž i s její nevlastní sestrou, kněžnou Zaháňskou). Eugène Delacroix 1798 1863 Hrabě Palatiano v řeckém obleku souliotes Francie, kolem 1827 1828 Národní galerie v Praze, původem ze zámku Luka nad Jihlavou ze sbírek hrabat Widmannů-Sedlnických 14

smyslem pro romantiku uchopili tuto inspiraci, ponořenou do závoje tajemna. Styl trubadúrský však vstoupil do architektury a interiérové výbavy a zejména v středoevropských zemích se naplno včlenil do programu novogotiky. Sbírky princů královské krve Pobývala také v Paříže, kde se nechala portrétovat, tudíž ocitala se v uměleckém prostředí. K widmannovským pařížským akvizicím z okruhu Malých trubadúrů patří odlitek plastiky malého Jindřicha Navarrského, budoucího krále Jindřicha IV. od Françoise Bosia, ale také obraz malíře Charlese-Marie Boutona (1781 1853), Šílenství krále Karla VI. Zatímco Paříž uchvátil romantismus delacroixovského ražení, sentimentálně podbarvený proud trubadúrské tvorby záhy našel zázemí v druhém velkém uměleckém centru Francie. Tím byl Lyon, přes nějž se vraceli čeští malíři z Itálie a načerpali zde tuto v Čechách tiše trpěnou inspiraci (např. J. V. Hellich, Josef Mánes). I němečtí a rakouští malíři (Franz Ludwig Catel, Peter Fendi) s tradičním Alexandre-Gabriel Deschamps 1897 1834 Pohled do umělcova ateliéru Francie, kolem 1850 Národní galerie v Praze, původem ze zámku Luka nad Jihlavou ze sbírek hrabat Widmannů-Sedlnických V souboru francouzského umění v České republice mají zásadní význam rohanské sbírky ze zámku Sychrov, z nichž pochází také unikátní iluminovaný rukopis z počátku 15. století, tzv. Rohanské hodinky, převedené do fondů Národní knihovny v Praze. Na Sychrově zůstal zachován nejrozsáhlejší soubor francouzských podobizen mimo území Francie, zahrnující na 250 maleb. Rohanové jako princové královské krve spříznění s většinou západoevropských panovníků prchali z Francie poté, kdy pod gilotinou končili i někteří členové jejich rodu a jejich příbuzenstva. Do Francie se nevrátili ani po té, kdy jim po sebevraždě posledního mužského potomka z rodu Bourbonů vznikl dědický nárok na královský majetek s podmínkou jejich návratu. Naopak, členové rodové větve Rohan-Guémané-Rochefort, vévodové z Montbazonu se roku 1820 usadili na Sychrově, kam dali převést svou portrétní galerii, ukrytou za Francouzské revoluce v Soubiském paláci v Paříži. V souboru úzce se dotýkajícím francouzských dějin jsou obrazy králů i jejich královských potomků, pocházejících především od dvorských umělců z ateliéru Pierre Mignarda a především Hyacintha Rigauda. Nepochybným završením tohoto souboru je monumentální jezdecký portrét krále Ludvíka XIV. Jde o autorské dílo nejvlivnějšího představitele francouzské kulturní scény druhé poloviny 17. století, Charlese Le Bruna (1619 1690), jenž byl nejen ředitelem slavné manufaktury Gobelinů, ale především spoluzakladatelem a ředitelem Královské akademie malby a sochařství; již za jeho éry byl v Salonu d Apollon v Louvru poprvé v roce 1667 zorganizován výstavní salon. Mnohé portréty v rohanské galerii mají především dosah kulturně-historický: přibližují výrazné postavy rodu Rohanů, mezi nimi Velkého kapitána Jindřicha II. z Rohanu či proslulou intrikánku a milostnici Marii z Rohanu, vévodkyni de Chevreuse, vystupující ve všech spiknutích proti kardinálovi Richelieu i proti Mazarinovi. A že se vlivnému rodu Rohanů nevyhýbaly aféry, připomínají osobnosti nejen z prostředí dvorské šlechty. Právě skrze Rohany lze spatřit vyostřenou reflexi církve, jež byla vrcholnou duchovní, ale i politickou a diplomatickou oporou a základnou 16 17

francouzské monarchie: důstojnou, reprezentativní, jakou představoval kardinál Armand Gaston Rohan-Soubise (pokládaný za syna krále Ludvíka XIV.), ale i tu, jež mohla přispět k pádu království. Právě francouzské duchovenstvo stále výrazněji podléhalo nástrahám moci a světských požitků, což znevěrohodňovalo jeho poslání. Toho druhu byly excesy kardinála Louise-Reného-Édouarda de Rohana- Guémené, jenž byl pod vlivem proslulého šarlatána Josepha Balzama. V souboru miniatur je připomenut tento Rohan, přezdívaný le cardinal collier skrze jeho osudové klopýtnutí v pověstné náhrdelníkové aféře. Ta bývá dávána do souvislostí s posledními událostmi, jež byly zážehem Francouzské revoluce. Také další z rohanských postav, princ Louis, přiblížený portrétem malíře Alexise-Louise Valbruna (1803 1852) se nevyhnula aférám: šlo o generála Jules-Armanda-Louise z Rohanu-Guémené, jenž poněkud problematickým způsobem vstoupil do českých dějin. Krátce byl manželem Kateřiny Vilemíny Zaháňské (známé i jako paní kněžna z knihy Babička Boženy Němcové), zároveň byl milencem její sestry Marie Pauliny; od ní Rohanové získali pražský palác (dnes ministerstvo školství a tělesné výchovy). Z poněkud neurovnaného života prince Louise si rozhodně nevzal příklad jeho adoptovaný syn z větve Rohan-Rochefort, princ Kamil, rovněž připomenutý v souboru portrétních miniatur. Šlo o zaníceného botanika, člena vědeckých společností a mecenáše, jenž se věnoval charitě a posléze byl prohlášen čestným občanem města Prahy. Mnozí z těchto členů rohanského rodu však byli zpopularizováni právě skrze své aféry a to jak v hudbě (např. Gaetano Donizetti) tak v literatuře. Vedle Stendhalova románu Červený a černý hlavně šlo o romány Alexandra Dumase st., Tři mušketýři, Královnin náhrdelník, Josef Balzamo - Paměti lékařovy. Mnohá francouzská díla však byla ze Sychrova rozprodávána za Rohanů (zejména sběrateli a mecenáši umění Josefu V. Novákovi) kvůli finančním nárokům spjatým s přestavbou zámku, tak i kvůli splácení dluhu za královnin náhrdelník ; z původních sychrovských sbírek pochází např. obraz Charlese Antoine Coypela, Zkáza Armidina paláce, nacházející se dnes v Galerii výtvarných umění v Ostravě. Rohanskými sbírkami začíná i končí etapa akademického proudu francouzského umění ze šlechtických sbírek. Teprve v řadách nově nobilitované šlechty z 19. století se výrazněji promítal zájem o tvorbu, vymykající se již akademickým tradicím v oblasti umění. Příkladem je sbírka libereckého velkoprůmyslníka barona Heinricha von Liebiga, jenž byl zároveň sběratelem umění a donátorem. Shromáždil unikátní sbírku francouzského umění druhé poloviny 19. století, kterou nakonec odkázal městu Liberci. Jde o nekonformní tvorbu francouzských realistů (Ernest Meissonier) a zejména představitelů tzv. barbizonských krajinářů, kteří se v polovině 19. století vzepřeli diktátu akademismu a věnovali svůj zájem světelným proměnám krajiny. Jejich malby mající charakter syrové, svěží skici, způsobily radikální zlom ve vývoji umění. Z počátečního odmítání jejich způsobu projevu, od nějž vedla cesta směrem k impresionismu, probudila celoevropský zájem. Obrazy realisticky zaměřených malířů a zejména Barbizonců i plenéristů (Léon Augustin Lhermitte, Constant Troyon, Charles Émile Jacque, Paul Désiré Trouillebert, Charles Emile Jacque), byly posléze včleněny do Oblastní galerie v Liberci. Výstavu Francouzského umění uzavírá tato nonkonformní tvorba z doby, kdy se Francie a zejména Paříž stala nepominutelnou Mekkou umění jak pro výtvarníky, tak pro milovníky umění. Uměleckou tvorbu z prostředí Francie na přelomu 19. a 20. století dokládají ukázky proslulé sklářské tvorby z města Nancy, s nímž Češi zejména prostřednictvím Sokolstva, udržovali nejpřátelštější styky ještě za první republiky. Koflík ve tvaru labutě s miskou Sèvres, počátek 19. století Zámek Ratibořice, původem ze zámku Sychrov ze sbírek knížat Rohanů-Guémené 18 19