PRVNÍ JJST_ KORINŤANŮM

PRVNÍ JJST_ KORINŤANŮM

NOVÝ ZÁKON 7 PRVNÍ LIST KO R U TAN Ů M

M ALÝ STUTTGARTSKÝ KOMENTÁŘ NOVÝ ZÁKON 7 Franz-Josef Ortkemper PRVNÍ LIST KORINŤANŮM KARMELITÁNSKÉ NAKLADATELSTVÍ KOSTELNÍ VYDŘÍ 1999

Verlag Katholisches Bibelwerk GmbH, Stuttgart 1993 Karmelitánské nakladatelství s.r.o., Kostelní Vydří 1999 ISBN 8 0-7 1 9 2-3 8 5-0

Předmluva k českému vydání Komentář, který začínáte číst, umožňuje srozumitelnou formou, aby se i neodbomík seznámil s podstatou toho, čím exegeze přispívá k lepšímu pochopení biblického textu. Autor komentáře se vyhýbá vykladačským jednostrannostem a extrémním pozicím, představuje nám jakýsi konsenzus současných exegetů katolických i evangelických. Snaží se vyjít vstříc otázkám a problémům dnešního člověka, přináší podnětné aplikace textu do praxe. Najdeme i formulace, které nás zarazí. Autor zdůrazňuje lidskou stránku Písma i apoštolova působení. Tuto stránku jsme se v naší době naučili brát vážně, nesmíme však právě v těchto případech zapomínat na božskou stránku Písma a inspirovanost apoštolových slov. Apoštol má jistě své osobní či dobově podmíněné představy, své preference, své rozpaky a svá hledání. Ty však nejsou argumentem proti autoritě Písma - Duch svátý těchto představ, preferencí i hledání užívá jako nástroje svého svého promluvení k nám. Bible je plně slovo lidské i slovo Boží současně. Proto se v bohoslužbě slova čte z prvního listu svátého apoštola Pavla Korinťanům" a po čtení se vyznává: Slyšeli jsme slovo Boží. Podle konstituce o liturgii č. 7 Kristus,je přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté. Čtenáři, který to bude mít na paměti, přinese tento komentář odborný i duchovní užitek a jasné slovo k nejedné aktuální otázce (úsilí o jednotu církve, teologie kříže, charismatické hnutí, křesťané mezi nevěřícími, financování církve). Místa, která by mohla čtenáře neorientujícího se v exegetické diskusi pohoršit nebo zavést, jsme doplnili stručnými poznámkami překladatele, rovněž tak místa, kdy se nám zdálo, že autor příliš ustupuje tlakům sloganů a ideologií naší doby, popř. několik dalších míst, která autor při výkladu opominul. Cenné podněty, jak přistupovat k Písmu a k poznatkům biblických věd, jakož i k některým speciálním problémům listů do Korintu, najde čtenář také v úvodu Jacoba Kremera k 2. listu Korinfánům. Jaroslav Vokoun 5

OBSAH Předmluva k českému vydám... 5 Obsah... 6 PRVNÍ ČÁST: ÚVOD Vznik a dobové pozadí 1. listu K orinfanům... 9 1. K o rin t... 9 2. Pavel založil církevní o b ec... 10 3. Korintská církevní obec... 10 4. Podnět k napsání listu... 11 5. Místo a doba sepsání... 12 6. Otázka jednoty listu... 13 DRUHÁ ČÁST: KOMENTÁŘ I. Ovod listu (1,1-9 )... 15 1. Adresa a pozdrav (1,1-3 )... 15 2. Díkůvzdám (1,4-9)... 18 Π. Lpění na vlastní m oudrosti" - ohrožení jednoty církevní obce (1,10-4,21)... 21 1. Vytváření skupin v obci (1,10-17)... 21 2. Moudrost světa - bláznovství kříže (1,18-2,5)... 25 a. Slovo o křííi (1,18-25)... 25 b. Obec malých lidí (1,26-31)... 29 c. Kázání v slabosti, s velikou bázní a chvěním (2,1-5).. 32 3. Moudrost Boží (2,6-16)... 34 a. Skrytá moudrost Boíí (2,6-9)... 34 b. Zjevení moudrosti Boíí (2,10-16)... 36 4. Nesmyslnost vytváření skupin (3,1-23)... 39 a. Nedospělost Korinťanů (3,1-4)... 39 b. Církevní obec: Boíí sad ( 3,5-9 )... 40 c. Práce v církevní obci ve znamení soudu (3,10-15)... 41 d. Církevní obec jako chrám Boíí (3,16-17)... 42 e. Zpátky ke středu víry! (3,18-23)... 43 5. Apoštol a církevní obec (4,1-21)... 46 a. Pouze soud Páně je směrodatný (4,1-5)... 46 b. Korintská povýšenost (4,6-8 )... 48 c. Kontrapunkt: Trpící apoštol (4,9-13)... 50 d. Apoštolův příklad (4,14-16)... 51 e. Ohlášení návštěvy (4,17-21)... 53 ΙΠ. Zlořády v církevní obci (5,1-6,20)... 54 1. Případ hrubé nemravnosti (5,1-13)... 54 a. Vyloučení hříšníka z obce (5,1-5 )... 54 b. Čistota a zodpovědnost církevní obce ( 5,6-8 )... 56 c. Odstranění jednoho nedorozumění (5,9-13)... 57 6

2. Proti chození před pohanské soudy (6,1-11)... 59 a. Právní spory mezi bratřími jsou pohoršením (6,1-8)... 59 b. Křest - nový začátek bez důsledku? (6,9-11)... 61 3. Proti bezmezné mravní uvolněnosti (6,12-20)... 63 IV. O manželství a bezženství (7,1-40)... 65 1. Proti přehnané askezi (7,1-7)... 66 2. Stanoviska k jednotlivým situacím (7,8-16)... 67 a. Neprovdané a vdovy (7,8-9)... 67 b. Rozvod? (7,10-11)... 67 c. Nábožensky smíšená manželství (7,12-16)... 68 3. Boží volám - pro každého jiné (7,17-24)... 69 4. O bezženství (7,25-35)... 71 a. Přednosti bezženství (7,25-28)... 71 b. Konec je blízko (7,29-31)... 72 c. Ještě jednou: Přednosti bezženství (7,32-35)... 73 5. Další dvě otázky (7,36-40)... 74 a. Rada snoubencům (7,36-38)... 74 b. Nový sňatek po smrti partnera (7,39-40)... 75 V. Otázka masa obětovaného modlám (8,1-13)... 76 1. Přednost lásky před poznáním (8,1-3)... 77 2. Bůh a bohové (8,4-6 )... 78 3. Ohled na slabé" (8,7-13)... 79 VI. Apoštolská svoboda (9,1-27)... 81 1. Právo apoštola (9,1-14)... 81 2. Apoštol se vzdává svého práva (9,15-18)... 83 3. Stát se všem vším (9,19-23)... 84 4. Běžci na stadionu (9,24-27)... 85 VII. Proti pádu zpět do modloslužby (10,1-11,1)... 86 1. Varování před náboženskou sebejistotou (10,1-13)... 87 a. Osud generace putující pouští (10,1-5)... 87 b. Proti korintské sebejistotě (10,6-11)... 88 c. Shrnutí (10,12-13)... 89 2. Svatá večeře nebo pohanská obětní hostina (10,14-22)... 90 a. Svatá večeře - společenství s Pánem (10,14-17)... 90 b. Svatá večeře a pohanské obětní hostiny (10,18-22)... 91 3. Praktická nařízení pro všední den (10,23-1 1,1 )... 93 Vffl. Bohoslužebné otázky (11,2-11,34)... 95 1. Zahalování hlavy při bohoslužbě (11,2-16)... 95 2. Správné slavení svaté večeře (11,17-34)... 99 a. Zlořády při svaté večeři (11,17-22)... 99 b. Tradice svaté večeře (11,23-26)... 100 c. Pravidla pro slavení večeře Páně (11,27-34)... 103 7

IX. O darech Boží milostí (12-14)... 105 1. Církevní obec jako tělo (12,1-31)... 105 a. Pán je Jelit" (12,1-3)... 105 b. Mnoho daru - jeden Duch (12,4-11)... 107 c. Mnohé části - jedno tělo (12,12-27)... 110 d. Rozmanité služby v církevní obci (12,28-31)... 112 2. Velepíseň lásky (13,1-13)... 114 a. Charismata bez lásky jsou bezcenná (13,1-3)... 115 b. Láska se projevuje skutky (13,4-7)... 116 c. Láska nikdy nezanikne (13,8-13)... 119 3. Prorokování a mluvení jazyky při bohoslužbě (14,1-40)----- 122 a. Kritérium: Budování církevní obce (14,1-5)... 122 b. Obhajoba srozumitelnosti (14,6-12)... 125 c. Extatická modlitba - srozumitelná modlitba (14,13-19)... 126 d. Účinek na nevěřící (14,20-25)... 128 e. Pořádek při bohoslulbách (14,26-33a)... 129 f Ženy - odsouzené k mlčení? (14,33b-36)... 131 g. Závěrečné napomenutí (14,37-40)... 133 X. Vzkříšení Krista a křesťanů (15,1-58)... 134 1. Základ: Vzkříšení Kristovo (15,1-11)... 134 2. Důsledky popírání vzkříšení (15,12-19)... 140 3. Cíl: Bůh všechno ve všem (15,20-28)... 143 4. Žít z naděje vzkříšení (15,29-34)... 146 5. Tělesnost" zmrtvýchvstání (15,35-49)... 148 a. Analogie z oblasti pozemského stvoření (15,35-41)... 148 b. Realita vzkříšení: nové tělo (15,42-49)... 150 6. Smrti - kde je tvé vítězství? (1 5,50-58)... 153 XI. Závěr Uštu (16,1-24)... 156 1. Sbírka pro Jeruzalém (1 6,1-4 )... 156 2. Plány cest a doporučení (16,5-12)... 158 3. Závěrečná napomenutí a pozdravy (16,13-24)... 159 TŘETÍ ČÁST: DODATKY 1. Literatura... 163 2. Otázky pro práci s biblí... 165 SEZNAM EXKURZŮ Strany v Korintu... 22 Mluvení jazyky (glosolálie)... 123 Popírání vzkříšení v K orintu... 140

PRVNÍ ČÁST ÚVOD V z n ik a d o b o v é p o z a d í 1. listu K o rin ť a n ů m 1. Korint Již Homér označil ve své slavné Iliadě Korint jako bohaté město. Za své bohatství město vděčilo své jedinečné poloze u Isthmu, úzkého, pouhých šest kilometrů širokého pruhu země, oddělujícího Korintský záliv od Saronského. U obou moří existoval přístav, Lechaion na západě a Kenchreia na východě. Oba přístavy byly spojeny válečkovou dráhou, po níž bylo možné transportovat menší lodi z jednoho přístavu do druhého. Větší lodě se musely překládat; již v Pavlově době existovaly plány na stavbu kanálu. Díky této příznivé poloze byl Korint hlavním překladištěm mezi Východem a Západem. Město dosáhlo svého bohatství nejen díky kvetoucímu obchodnímu tranzitu. Bylo i významným finančním a bankovním centrem a bylo proslavené hrnčířstvím a keramikou, výrobou bronzu a koberců. Římané r. 146 př. Kr. starý Korint úplně zničili. Poté, co Julius Caesar r. 44 př. Kr. město znovu založil, dosáhlo opět velmi rychle starého bohatství. Caesar v něm usídlil především římské veterány a propuštěnce. Město pak velmi rychle přitáhlo mnoho jiných lidí. V Pavlově době již byl Korint hlavním městem provincie Achaia s prokonzulem v čele. Korint se opět vyvinul v rušné a mnohotvárné město osídlené Římany a Řeky, Židy a Orientálci. Tomu odpovídala rozmanitost jeho světonázorového a náboženského rá 9

zu: chrámy řeckých a římských božstev, orientální mysterijní kulty, židovská obec - to všechno existovalo v Korintu vedle sebe. Korint byl opravdovým tavícím kotlem; množství náboženských a filosofických idejí soutěžilo a mísilo se navzájem. Téměř příslovečnou se stala neřestnost Korinťanů. Zčásti však za špatnou pověst města může nepřejná propaganda Athén - konzervativních a Korintu odedávna konkurujících. Korint nebyl horší a samozřejmě ani lepší než srovnatelná přístavní města. 2. Pavel založil církevní obec V tomto městě plném ruchu a intrik se na své druhé misijní cestě zastavil na půldruhého roku apoštol Pavel a založil zde početnou církevní obec. Nejprve bydlel u manželského páru Aquily a Priscilly, křesťanů ze židovství, bohatých obchodníků, kteří později svůj obchod přeložili do Efezu. Do Korintu přišli r.49, protože císař Claudius vykázal z Říma všechny Židy. Antický historik Suetonius zdůvodňuje tento edikt tím, že Židé neustále podněcovali rozbroje na popud jistého Chresta. V Římě tedy již tehdy zjevně existovala i křesťanská skupina nebo obec. Podle Sk 18,12-17 byl Pavel ke konci svého působení v Korintu obžalován židy u prokonsula Gallia, který jejich žalobu zamítl. Tato epizoda umožňuje datovat Pavlův pobyt v Korintu. Dopis císaře Claudia městu Delfám - vytesaný do kamene - zmiňuje, že Gallio (mimochodem starší bratr filosofa Senecy) je současným prokonsulem Achaie. Podle toho musel Pavel založit korintskou církevní obec v letech 50/51. 3. Korintská církevní obec Žádný jiný spis Nového zákona nám nepodává tak detailní vhled do problémů a konfliktů, do života, víry a růstu 10

některé z raně křesťanských velkoměstských obcí církve. Tato obec byla co do počtu členů přehledná; mohla čítat okolo stovky, nanejvýš dvou stovek členů. K bohoslužbám se mohla scházet ještě v soukromých domech, samozřejmě u křesťanů, kteří patřili k horní vrstvě. Velká část obce patřila k nízkým vrstvám, jak ukazuje 1 Kor 1,26-29; střední vrstva tehdy prakticky neexistovala. V tehdejší společnosti stály proti relativně úzké horní vrstvě široké nízké vrstvy, v nichž ovšem několik málo jedinců mohlo dosáhnout relativního bohatství. Obec sestávala převážně z křesťanů z pohanství. Křesťané ze židovství tvořili menšinu. Již příslušnost k rozdílným sociálním vrstvám nutně vedla k napětím a konfliktům v církevní obci. Navíc měli její členové nanejvýš rozdílnou náboženskou minulost; v důsledku toho se zvěst apoštola Pavla setkávala se zcela rozdílnými předpoklady a po jeho odchodu byla rozvíjena zřejmě velmi tvůrčím způsobem. A konečně bylo pro mladé, dynamické společenství beztak těžké najít svou autentickou cestu v úplně jinak smýšlejícím náboženském prostředí. Není třeba se tedy vůbec divit, když po Pavlově odchodu došlo v obci k vážným těžkostem. 4. Podnět k napsání listu V obci došlo k hlubokým sporům a vytváření skupin; slavení večeře Páně a ostatních bohoslužebných shromáždění se dělo zčásti přímo chaoticky a bez lásky, členové obce se navzájem soudili u soudu, obec samozřejmě ovlivňovalo i prostředí přístavního města, někteří křesťané se nedokázali dost důsledně oddělit od své pohanské minulosti, docházelo k teologickým konfrontacím až po popírání vzkříšení mrtvých - zkrátka, Pavel se cítí z mnoha důvodů nucen zasáhnout do obce listem a udělat pořádek. Musíme si dát pozor, abychom z těchto několika informací nevytvořili negativní obraz této obce. V podstatě se velmi dobře rozvíjela, byla velmi živá. 1 Koř 1,4-8 není jistě pouhá laskavá zdvořilost se strany apoštola! To, že se 11

v obci začaly vytvářet různé skupiny a teologické směry, je také důsledkem nutné diferenciace, jaká se projevuje i v dnešních obcích a dnešní církvi. Problémem bylo, jak se tyto skupiny k sobě navzájem chovaly. V 1 Kor 12 jde Pavlovi přímo o to ukázat Korinťanům, jak velkým bohatstvím jsou v podstatě různá obdarování a směry v obci. Obec potřebuje pluralitu! 5. Místo a doba sepsání Pavel se v době napsání dopisu nachází v Efezu, jenž je po Korintu druhým velkým centrem jeho misijní činnosti. Tam se zdržoval během své třetí misijní cesty asi po tři roky, mezi r.52 a 55. Protože Pavel v 1 Kor 16,8 ohlašuje, že až do letnic zůstane v Efezu a pak půjde přes Makedonii do Korintu (1 Kor 16,5), mohl by být dopis napsán na jaře r.55 v Efezu, někdy kolem velikonoc; k tomu by se hodila - jinak poněkud nemotivovaná - zmínka o velikonočním beránkovi v 1 Kor 5,7. Mezi Korintem a Efezem panoval čilý lodní styk; proto také čile kolují informace mezi Pavlem a církevní obcí. V dopise samém Pavel zmiňuje především dva zdroje informací: V Efezu ho vyhledala delegace církevní obce a předala mu dopis s otázkami obce (1 Kor 7,1; 16,17). Za druhé měl Pavel ústní informace, především z domu Chloé (1 Kor 1,11). To, že by informace z dopisu pocházely spíše od horní vrstvy v obci a obrážely její problémy, zatímco ústní informace spíše mínění nízkých vrstev, je nejspíš spekulace. 6. Otázka jednoty listu V dnešní biblistice se dalekosáhle prosadilo mínění, že list Filipanům jakož i druhý list Korinťanům byly sestaveny pozdějším redaktorem z různých Pavlových listů. Totéž předpokládají mnozí i o našem dopise. V textu je totiž několik zlomů a textových švů. Tak se například zdá, že se 12

Pavlovo jednoznačné stanovisko k masu obětovanému modlám v 10,1-22 do určité míry odlišuje od mnohem tolerantnějšího v kap. 8 a 10,23-11,1. Návrhy na rozčlenění listu do několika dopisů se ovšem extrémně rozcházejí; počítá se s dvěma až šesti různými dopisy; shoda je v nedohlednu. Na druhé straně nejsou napětí v textu tak jednoznačná, aby se musely předpokládat různé dopisy. Spíše volnější řazení témat v 1 Koř může právě tak souviset s tím, že se Pavel musí ve svém listě zabývat velmi mnohými a rozdílnými otázkami a problémy v obci. Proto v následujícím textu vycházíme (stejně jako tři nejnovější komentáře H. Merkleina, W. Schrageho a A. Strobela) z jednoty listu. Příslušnost sporných*1textů k listu se bude muset prokázat v příslušných výkladech. 13

DRUHÁ ČÁST KOMENTÁŘ I. Ú v o d listu (1,1-9 ) Úvod svého listu utváří Pavel podle konvencí antických listů, přesněji podle židovského a blízkovýchodního listovního formuláře. Uvádí odesilatele a adresáty (v. 1-2), pak následuje přání Božího požehnání (v. 3) a díkůvzdání (v. 4-9). Pavel zde užívá svého řeckého jména; jeho židovské jméno zní Saul (Šavel). Obě jména nosí od narození. Rozšířená představa o tom, že se při obrácení stal z Šavla Pavel", tedy není zcela přesná. (Přesto můžeme toto oblíbené rčení užívat dál...) 1. Adresa a pozdrav (1,1-3) To, jak Pavel rozšiřuje údaj o odesilateli a adresu, obsahuje důležitou informaci: Nepíše jako soukromá osoba, ale mluví jako povolaný apoštol", jako legitimní vyslanec svého Pána. Proto záměrně hned na počátku dopisu poukazuje na svou apoštolskou autoritu, kterou někteří v obci zpochybnili. Pavel se považuje za povolaného samotným Bohem, za pověřeného ke zvěstování evangelia zjevením Vzkříšeného u Damašku (Gal l,15n; 1 Kor 15,8-10). Plní pověření někoho většího, než je sám. To dodává jeho slovu autoritu a váhu. Pavel se do této úlohy nevetřel z vlastního rozhodnutí, spíše byl proti své vůli překvapen a Bohem povolán. Nepovolali ho lidé, obce nebo skupiny (srov. Gal 1,1), ale sám Kristus. Prvokřesťanské vyznání Ježíš je Kristus 15

(= Mesiáš)*4se v řecký mluvícím prostředí stává stále více a více vlastním jménem: Ježíš Kristus - nebo zde Kristus Ježíš. Pavel uvádí jednoho spoluodesilatele, Sosthena. Nazývá ho bratrem", jak se křesťané odpočátku označovali. Apoštol není osamělý harcovník"; píše v souladu s ostatními, vědom si svého spojení s mnoha jinými, kteří spolu s ním reprezentují Ježíšovo poslání. Také oslovenou obec Bůh vyznamenal; je církví Boží". Církev je pro Pavla již veličinou přesahující jednotlivé obce, ale lze ji vidět a zažít v místní obci. Formulace která je v Korintu" naznačuje, že každá obec reprezentuje celek církve" (Vk. Schragé). Církev je všude tam, kde se křesťané scházejí a vědomě spolu žijí jako křesťané. Nejen apoštol má svou autoritu propůjčenu Bohem, ale také obec má svou důstojnost v tom, že byla povolána a posvěcena v Kristu. Charakteristické jsou formulace v trpném rodě: povolána, posvěcena. To i ono, autorita apoštola i důstojnost obce, je darem. Tento vhled víry by měl v podstatě předem zamezit jakémukoli sklonu k sebepředvádění nebo samolibosti. Pavel se bude ve svém listě nejednou vyrovnávat právě s těmito chybnými postoji. Vzdor všem zlořádům a mrzutostem nazývá Pavel Korinťany posvěcenými". Svatostí" se zde nemíní morální dokonalost - k té měla korintská obec značně daleko! Svatost, kterou má apoštol na mysli, nespočívá v lidských výkonech, ale ve vyvolení Božím, jehož znamením a vyjádřením je křest (srov. 6,11). Pokud by bylo třeba důkazu, že církev" je již u Pavla veličinou přesahující místní obec, pak bychom ho našli ve v. 2b: Se všemi, kteří vzývají jméno našeho Pána Ježíše Krista, ať jsou shromážděni kdekoliv, jinde či u nás." Bohužel není zcela jasné, k čemu se tato část věty vztahuje. Vztahuje se k odesilatelům dopisu? Pak by znamenala: i všichni ostatní stojí za mým dopisem. To asi není míněno. Vztahuje se k adresátům? Pak by Pavel svůj dopis adresoval takříkajíc všem křesťanům na světě. Ani to není velmi pravděpodobné. K nejzřejmějšímu výkladu dojdeme, když tuto poznámku připojíme k bezprostředně předcházejícímu přístavku po 16

volaným svátým". Vzývám stejného Pána spojuje křesťany všude ve světě. Pavel připomíná Korinťanům, že jsou částí většího společenství. To dává účast na světové solidaritě se všemi věřícími, současně však pomáhá relativizovat přebujelé sebevědomí některých kruhů v korintské obci. Výraz vzývat jméno Páně pochází ze Starého zákona. Tam je Bůh (v řeckém překladu Kyrios, Pán) tím, ke komu se obrací volání lidí (JI 3,5). Křesťanská obec přenáší tento starozákonní titul Boží zcela samozřejmě na Krista. Vzývání jména se děje při bohoslužbách; děje se v přesvědčení, že vyvýšený Pán je přítomen v obci, že je jí blízko. V závěrečném přání - požehnání Pavel navazuje na staletý pozdrav pokoje svého lidu a připojuje k němu pojem milost", zcela ústřední v jeho teologii. Všechno to, co Bůh v Kristu člověku dává a zaslibuje, osobní příklon, odpuštění a láska Boží, je obsaženo ve slově milost". Podobně obsáhlé je i slovo pokoj"; Pavel v něm slyší i hebrejské šálom. Sálom ve Starém zákoně znamená všestranně zdravý, zdařilý, šťastný život, až po spásu na konci časů, kdy Bůh definitivně učiní vše dobrým. Toto přání požehnání je výrazem hluboké sympatie, která Pavla spojuje s jeho obcí. On stejně jako oni má Boha jako Otce. S velikou samozřejmostí uvádí Pavel Otce a Ježíše Krista vedle sebe. Ježíš Kristus je Pán obce, svým vzkříšením vyvýšený k Otci, přítomný při bohoslužbách, očekávaný při parúsii (druhém příchodu). K němu se obrací celá naděje křesťanů. Jemu křesťané patří v životě i ve smrti (Řím 14,8). To zahrnuje nejen pocit hlubokého bezpečí, ale také závazek odpovídající životní praxe. Na tento závazek bude apoštol v následujícím listě důrazně poukazovat. H Církev Boží" - tak již Pavel označuje skutečnost, přesahující jednotlivou církevní obec. Přesto však Pavel při tomto slově nemyslí na církev jako velkou organizaci, už vůbec ne na oficiální církev". Slogan, Ježíš ano - církev ne" by byl pro Pavla úplně scestný. Církev Boží, to je pro něj malá místní obec v Korintu, kde lidé spolu žijí a slaví bohoslužbu, navzájem se znají a podporují ve víře, nesou navzájem bře- 17

měna a starosti života, často si však také jdou na nervy! Samozřejmě apoštol ví také o spojení této malé místní obce v Korintu s ostatními obcemi všude na světě. Nesmíme si tehdejší poměry nehistoricky idealizovat. V listě uslyšíme, že to na mnoha místech v mladé korintské obci skřípalo a jak těžko tito lidé spolu vycházeli. Vzdor všem zlořádům nazývá apoštol korintskou obec církví Boží. Vzdor jejich nesvatému životu nazývá křesťany v Korintu posvěcenými v Ježíši Kristu. Pavel nesní o církvi čistých" bez poskvrny. Pavel vidí velmi střízlivě, co všechno je v obci pokřivené. Přesto projevuje sflu a zralost tím, že za vším tím malicherným žárlením a hádáním, za všemi těmi rozčilujícími pokusy vidí, jak se profiluje hlubší skutečnost. Tato obec, v níž to chodí tak lidsky, je církví Boží. Tito lidé, kteří jsou tak nedůslední a slabí, jsou povoláni Bohem. Tyto lidi, kteří jsou tak egoističtí a bezohlední, nazývá přesto svátými. Zbývá otázka, zda by nám neprospělo stejné obrácení pohledu od rozčilujících podružností k jádru. A zbývá otázka, jak můžeme v našich dnešních - většinou nepřehledných - místních obcích umožnit takové zkušenosti srdečnosti a důvěry, které pomáhají nést vytrvale víru ve stále méně a méně křesťanském prostředí. 2. Díkůvzdání (1,4-9) I zde se Pavel řídí stylem listů své doby, nyní v jejich helénistické formě, kde odesilatel slibuje adresátovi svou přímluvnou modlitbu. Není to však přímluva, ale díkůvzdání. Pavel narušuje formální tón, nachází přímo srdečná slova. Neděkuje, jak je v antických dopisech zvykem, za zdraví, úspěch, štěstí..., ale za milost Boží. Středem, jímž se celý text řídí, je realita Boha. Bůh je tím, kdo vlastně jedná - v Kristu. Milost" není pro Pavla abstraktní a suchý pojem z katechismu. Je to jedno z klíčových slov jeho teologie. Milost pro něho znamená osobní, nezasloužený Boží příklon k člověku; příklon, který není ani v nejmenším Boží povinností, ale pochází ze svrchované lásky Boží. Taje darována 18

skrze Ježíše Krista, má základ v jeho oběti na kříži (1,18-25; 2,2). Pro Pavla je to osobní zkušenost. Je třeba slyšet podtón vděčnosti, když Pavel v listu Gal 1,11-16 (srov. 1 Koř 15,10) mluví o svém obrácení. Milost je svobodný dar Boží velkorysosti a dobroty, což Pavel výslovně vyjadřuje trpným rodem která vám byla dána. Boží milost lze rozpoznat ve velkém duchovním bohatství obce, které Pavel s radostí uznává. Myslí zde skutečně to, co říká: Korintští jsou bohatí, protože je obohatil Bůh. Jeho jistota je založena na důvěře v tvůrčí působení milosti Boží. Když výslovně zdůrazňuje, že ON je obohatil, pak v tom již spoluzaznívá tichý kritický podtón. Charismatické bohatství obce, o němž se ještě bude podrobně mluvit v kap. 12-14, je vázáno na Krista! Nikoli náhodou vybírá Pavel jako příklad dvě taková obdarování: slovo" (logos) a poznání" (gnósis). Obojí je v korintské obci vysoce ceněno, ovšem i přeceňováno. Zcela vědomě mluví Pavel o každém slovu" a každém poznání". I druzí mají poznání a zkušenosti, které mohou být odlišné od vlastních a přesto je nutno brát je vážně. Zde se opět ozývá kritický podtón proti určitým skupinám, které považovaly svou pozici za absolutní. V kap. 1-4 a 8-10 o tom apoštol ještě bude podrobně mluvit. Křesťanské kázání je ve svém jádru slovo o kříži" (1,18), které nelze oslabit moudrostí slov" (1,17). Poznání, které je obci tak bohatě darováno, nesmí působit pýchu a povýšenost (8,1), ale musí být utvářeno láskou (13,ln.8n). Pokud v. 6 přeložíme ve shodě s řeckým textem: V té míře, v jaké u vás bylo potvrzeno svědectví o Kristu", pak by i zde byla opět tichá korektura charismatického vzplanutí v Korintu. Svědectví o Kristu je zvěst o něm; apoštol nesvědčí sám o sobě. Tato zvěst v obci zakořenila. Její vnitřní síla a dynamika má základ v tom, že jí ke vzrůstu pomáhá Bůh sám. On činí to rozhodující, jak na to opět poukazuje vazba trpného rodu. Bohatá charismatická výbava obce (ne už tolik jednotlivců) je zřetelným znamením, jak mocně obec vyrostla ve víře. Pavel hned připojuje - dnešní čtenář to ani nezaznamená - kritické slovo. Dopis je napsán do ožehavé situace obce; 19

můžeme počítat s tím, že Korinťané s nejvyšší pozorností postřehli sebemenší narážku. Bohatá duchovní zkušenost v obci vedla zčásti k náboženskému entuziasmu, který zjevně žil v blouznivé iluzi, že naplnění již nastalo (4,8; 15,12). Mocnou sprchou realismu Pavel zchlazuje charismatické kruhy v Korintu, které si myslely, že už mají všechno nyní a zde. Duchovní dary neznamenají, že už mají plnost, ale poukazují k ní do budoucnosti. Křesťanská obec je vždy čekající obec, doufající ve zjevení Ježíše Krista, které je ještě stále před námi. Vezměme výraz zjevení doslova: to, co je teď ještě skryté, pak vystoupí ze své skrytosti. Pak bude setkání s Kristem bezprostřední. Společenství s ním, dnes ještě skryté a také stále ohrožované, dosáhne svého cíle v hledění tváří v tvář (13,12), v setkání s ním v nesrovnatelné duchovní hloubce. Naděje křesťanů daleko přesahuje dnešek. Vůči korintské zbožnosti s jejím přepjatým pocitem duchovního vzletu vysílá Pavel korintské loďce církve, která již se domnívá, že se plaví mořem blaženosti, zřetelný signál STOP... (W. Schrage). On, Pán, jak to stojí na počátku v. 8, bude oporou naděje obce. K němu se obrací jistota, že v den soudu nebudeme obviněni. Když Pavel mluví o dni, navazuje na starozákonní představy. Den soudu nebude dnem neštěstí (srov. knihu Am 5,18). Pavel nechce vzbuzovat strach. Křesťané nemusí mít z onoho dne hrůzu. Soudcem je Ježíš Kristus, v němž se jednání Boží milosti stalo tak zřetelným a názorným. Myšlenka soudu je přesvětlena očekáváním, že Pán v onen den vystoupí ze své skrytosti a prokáže, že je pánem nad všemi mocnostmi smrti, které ohrožují a zpochybňují život (srov. 15,20-28.51-58). Tato jistota zahrnuje lidské úsilí o způsob života odpovídající víře (srov. kap. 5-6). Pavel uzavírá díkůvzdání chválou Boží spolehlivosti; Bůh se přihlásí k těm, kteří v něho vkládají naději. On je ten, kdo si vyvolil obec - a nenechá ji bez pomoci. Jakožto Bohem povolaným (užívání trpného rodu trvá důsledně až sem!) je jim již nyní darováno společenství s jeho Synem. Je již skutečností, ač je skryto pod pozemskými útrapami. Ježíš Kristus je Syn Boží, má hluboké, nesrovnatelné spo 20

lečenství s Bohem. V něm se otevřel a sdělil Korinťanům sám Bůh. Společenství s ním nepřipouští žádného jiného Pána a žádné jiné vazby. Zamyslíme-li se nad spory mezi Pavlem a jeho obcí, můžeme se divit vstřícnému, srdečnému tónu, jímž list začíná. To není pouze tím, že se Pavel drží tehdy obvyklého formuláře dopisu; to by se mohl vyjádřit stručněji a zdrženlivěji a v listu Galaťanům to také udělá. Není to jen pokus naklonit si čtenáře a vytvořit příznivou atmosféru pro následující výklady. Pavel se nenechá zmást zčásti chaotickým stavem své obce, protože vidí Boží jednání. Prokazuje sílu a zralost uvidět za všemi hádkami, zlostnými pokusy odlišit se, dokonce za nebezpečím zbloudění od pravé víry hlubší skutečnost: tyto lidi při vší jejich nedůslednosti a problematičnosti přesto povolal do obce Bůh, s nimi začal příběh, který dovede k dobrému konci. Pro dnešní pastýře a obce se zde nabízí podnět k velmi vážnému zpytování svědomí: známe tento pozitivní, přejný vzájemný pohled, vycházející z hloubi víry? Π. L p ě n í n a v la stn í m o u d r o sti" - o h ro žen í jedn o ty círk ev n í o b ce (1,1 0-4,2 1 ) První a největší oddíl tohoto listu se zabývá jedním ohrožením, které sahá až k podstatě obce, totiž rozmělněním evangelia v učení o moudrosti, což nakonec vede k vlastnímu rozkladu. Pavel vidí ohroženu jednotu obce, jakož i svou apoštolskou autoritu. 1. Vytváření skupin v obci (1,10-17) Apoštol Pavel přechází přímo k věci a důrazně napomíná obec k jednotě. Řecké sloveso parakaló1má u Pavla velkou 1) ČEP, Král překládá prosím"; Lit napomínám". 21

obsahovou váhu a významovou šíři. Vedle významu prosiť v něm spoluzaznívají i významy napomínat, povzbuzovat, zvát, těšit, domlouvat... 2. Pavel nechce autoritářský rozkazovat; apeluje na porozumění Korinťanů. Oslovuje Korinťany jako bratry (toto slovo by bylo výstižné překládat bratři a sestry"). Jde mu o bratrské napomenutí, ne o autoritářské rozkazování - postoj, který si v Korintu vykládali i jako Pavlovu slabost. Odvolání na jméno Ježíše Krista dává prosbě velkou váhu; současně je zřetelné, že vlastní autoritou není Pavel, ale Kristus. Cílem prosby je jednomyslnost církevní obce, která je i jinde pro Pavla důležitým cílem (Řím 12,16; 15,5; 2 Kor 13,11; Flp 1,27-2,4), vždyť jen tak může obec poskytovat bezpečí a posílení ve víře. Jednota pro Pavla vůbec neznamená uniformitu. Tomu by odporoval již obraz těla, který Pavel rozvíjí v 1 Kor 12, aby Korinťanům ozřejmil, že jejich rozmanitost je nedocenitelným bohatstvím. Jednota však je ohrožována, když se jednotlivci nebo skupiny v obci snaží zvýrazňovat na úkor lásky a odtahují se od druhých. Přesně tak tomu bylo v Korintu. Ve v. 11-12 Pavel uvádí základní fakta. Jeho informace pocházejí od lidí z domu Chloé; patrně tím jsou míněni její otroci. V obci se vytvořily tři (nebo čtyři) různé skupiny, které si zřejmě všechny přivlastňují nárok, že žijí křesťanství nejautentičtěji. Toto vytváření klik ještě nezpůsobilo rozkol obce - večeři Páně slaví společně. Strany v Korintu O stranách v Korintu se mnoho spekulovalo, často přímo s kriminalistickým darem kombinace. Výsledek je zatím v nedohlednu a diskuse zůstala podnes spíše disharmonickým koncertem. Výsledky přednášené zčásti s pozoruhodnou sebejistotou - musí téměř všechny zůstat hypotetické. Držme se toho, co plyne z textu! Stoupenci různých skupin v obci se odvolávají každý na.svého" ručitele. To, že se část obce přitom odvolává na Pavla, je téměř samozřejmé, Pavel přece tuto obec založil. 2) Takto Souček. 22

Pokud v Korintu existovala vlastní Pavlova strana, pak se tato skupina asi vytvořila až jako reakce na určitou opozici proti Pavlovi. Apollos byl podle Sk 18,24-28 křesťanem ze židovství, pocházejícím z Alexandrie, řečnicky nadaným a vysoce vzdělaným mužem, který se podle Sk 19,1 zdržoval po určitý čas v Korintu. Tam zřejmě díky svým řečnickým schopnostem rychle získal nadšené stoupence. Pavel se sice snaží ukázat, že je mezi nimi soulad (1 Koř 16,12); ale 3,5-15 prozrazuje, že mezi Pavlem a Apollem asi došlo k nedorozuměním. Z 1 Kor 3,6.10 vyplývá, že Apollos působil zřejmě nějaký čas v Korintu jako Pavlův nástupce. Nic ostatně nemluví pro to, že by se sám Apollos v Korintu vypracoval na představitele nějaké školy. Byl za něj prohlášen - snad až po svém odjezdu - určitými kruhy v Korintu. Existují určité důvody pro to, že následující konfrontace s korintskou christologií moudrosti je zaměřena především na stranu Apollovu; mluví pro to především to, že obsahuje překvapivé narážky na alexandrijské spekulace o moudrosti. Je to však jen hypotéza, která má určitou pravděpodobnost, ale není přísně dokazatelná. Ještě složitější je to se stranou Kéfovou. To, že by sám Petr pobýval v Korintu, je čirá spekulace. Nanejvýš by se dalo přemýšlet o tom, že korintská Kéfova strana se skládala ze spíše konzervativně zaměřených křesťanů ze židovství, z nichž možná někteří připutovali do Korintu z Petrovy syrské misijní oblasti. Pavel měl, jak známo, nejednou potíže s křesťany ze židovství, kteří více lpěli na židovské tradici, nebyli zcela srozuměni s otevřením se pohanům a ostatně ani neuznávali Pavlův nárok, že je apoštol, protože se odvolával až na povelikonoční pověření. Je možné, že spor o maso obětované modlám v 8,1-11,1 se vztahuje ke skupině Kéfově, ale dokázat to nelze. Ještě obtížnější je blíže charakterizovat stranu Kristovu. Jako samostatná strana asi vůbec neexistovala. Je možné, že si každá strana pro sebe nárokovala, že hájí autentickou zvěst o Kristu. Pravděpodobnější je, že apoštol Pavel chce tímto čtvrtým heslem v podstatě dovést celou záležitost s vytvářením skupin v obci ad absurdum. Sám Pavel nám nepodává žádné bližší informace o profilu nebo programu příslušných skupin. Zdá se, že ho to zvlášť nezajímá. Konkrétní podrobnosti korintského sporu skupin Pavel ve své další argumentaci neprobírá. Nevyrovnává se s jednotlivou stranou; ukazuje, že problémem jsou strany jako takové. 23

To se děje hned ve v. 13 ve formě řečnických otázek, na něž se samozřejmě čeká záporná odpověď. První otázkou Pavel upozorňuje Korinťany na zlý důsledek jejich stranického sporu. Tím, že si každá z rivalizujících skupin vyhrazuje Krista výlučně pro sebe, rozdělují skupiny Krista, který nepatří jedné nebo druhé skupině, ale naopak všichni patří jemu, jak Pavel opravuje ve v. 3,23 (H. Merkleiti). V dalších otázkách si apoštol volí jako příklad vlastní osobu; pln ironie ukazuje absurditu korintského kultu osobnosti: jde o Krista, ne o Pavla! V Korintu se důrazy nebezpečně posunuly; lidští zprostředkovatelé víry jsou příliš přeceňováni, to, oč ve víře jde, ustupuje do pozadí. Odkazem na kříž vnáší Pavel do hry centrum své teologie, která je v Korintu vrcholně ohrožena, jak se dále ukáže (především 1,18-25). Třetí otázka míří stejným směrem. Pavel naráží na křestní formulaci ve jméno Kristovo*4 křest je základem úzké osobní vazby na Ježíše Krista. Váže na Krista, ne na lidi! Ve verších 14-16 zjišťuje Pavel s ulehčením, že v Korintu nikoho nepokřtil, přičemž si během diktování přece jen vzpomene na jednotlivce, které pokřtil. Často se soudilo, že v Korintu panovalo mínění, jako by křest byl základem duchovního otcovství toho, kdo křtil, jak to bylo obdobně chápáno v iniciačních ritech tehdejších pohanských mysterijních náboženství. Pravděpodobnější je, že verše 14-16 jsou ironickou odbočkou, navazující na 13c a ještě jednou ironizující celou absurditu korintského sporu stran. Pavel tím jistě nechce označit jako věc druhořadého významu křest, ale osobu toho, kdo křtí. Ta má zcela ustoupit za věcí. Závěrečný verš 17 vůbec neznamená znevážení křtu; ten je pro apoštola rozhodně důležitý jako počátek křesťanské existence (srov. Řím 6). Pavel už zná něco jako dělbu práce; křtění většinou přenechával jiným spolupracovníkům, sám viděl svůj nejdůležitější úkol v kázání evangelia. V pozadí stojí Pavlovo pojetí charismat; mnozí v obci mají svůj osobní úkol. Pavel vkládá důvěru ve spolupráci mnohých. Ve verši 17b se Pavel dostává k jádru sporu. Nechce kázat moudrostí slov, aby zvěst o kříži neztratila obsah. Zde jde na jedné straně o způsob kázání ( moudrostí slov ); forma 24

a obsah si musí navzájem odpovídat, jinak bude zvěst o kříži popírána již způsobem svého předldádání, i když kazatel třeba přitom jako řečník zazáří. Především však jde o obsah kázání. Slovem moudrost" Pavel navazuje na pojem, který byl zřejmě v Korintu vysoko ceněn a který Pavla bude dále ještě hodně zaměstnávat. Upozorňuje Korinťany na důsledek jejich teologie moudrosti, který si asi ani neuvědomovali: zbavuje zvěst o kříži obsahu. I Sázet na určité teologické idoly - to považuje Pavel za nepřiměřené a absurdní. Jde mu o zvěst, ne o sebeprofilování hledané v tom, že se člověk vyznamenává jako stoupenec té či oné teologické veličiny. Musí tomu být právě naopak: osoby stojí ve službě zvěsti. Pavel chce Korinťanům připomenout tuto společnou zvěst: slovo o kříži. V kázání 0 kříži jde o život a o smrt, o otázku, co může dát našemu smrtelnému životu nakonec smysl. Jak nepřiměřeně působí vzhledem k závažnosti takových otázek pokusy jednotlivců nebo celých skupin profilovat se! Jak ukáže 1 Kor 12-14, je Pavel obhájcem plurality v církevní obci. Jestliže v našem textu tak naléhavě napomíná k jednotě, pak mu nejde vůbec o propagaci nějaké jednotné teologie. Jeho problémem zde není rozmanitost různých teologických přístupů, ale absolutizace vlastního stanoviska a své skupiny, vzájemné vymezování, které velmi rychle může vést k vylučování druhých. I hesla o jednotě se dají zneužít! S velkým důrazem Pavel podtrhuje, že mu jde o obsah zvěsti, ne o osobu zvěstovatele. Náš text by nás měl vést 1 k velkým otazníkům nad rozšířenou tendencí odmítat zvěst víry kvůli nedokonalosti jejích zprostředkovatelů. 2. Moudrost světa - bláznovství kříže (1,18-2,5) a. Slovo o kř& (1,18-25) Pavel mluví o centru své teologie: o kříži. Obrací se proti - zřejmě vlivnému - proudu v Korintu, který si blouznivě 25

myslel, že již žije v čase naplnění (srov. 4,8), který však neměl příliš pochopení pro realitu kříže a jeho důsledky pro život (srov. 4,9-13). Ve světě jejich náboženských představ hrál rozhodující roh pojem moudrost". Všechno mluví pro to, že apoštol Pavel přijímá tento pojem z korintské obce a kriticky se s ním vyrovnává. Pojmy moudrost" nebo moudrý" se v 1 Koř 1-3 vyskytují nápadně často, zatímco v ostatních Pavlových Uštech jsou vzácné. Apoštol Pavel nazývá své kázání záměrně slovem o kříži" (srov. 2,2). Je to čiré bláznovství - ze stanoviska moudrosti světa", jíž se zvěst o kříži musí jevit jako absurdní. Celý oddíl pracuje s ostrými protiklady. Překvapí nás, že se zde proti bláznovství" nestaví moudrost", ale moc Boží". I tento výraz (řecký dynamis) hrál zřejmě v Korintu velkou roli vedle moudrosti. Ve shodě s tím se v následujícím textu objevuje i opačný pojem - slabost. Zvěst o kříži volá nevyhnutelně k rozhodnutí. Jde v něm o spásu nebo zkázu, což je teze, s kterou dnes máme těžkosti: kdo odmítne zvěst o kříži, bude ztracen, kdo ji přijme, bude zachráněn. Boží soud odhalí toto rozhodnutí v jeho definitivním významu. Z tohoto Pavlova výroku však nesmíme dělat dogma. Na jedné straně musíme vzít v úvahu polemickou situaci, do níž Pavel mluví, a za druhé nesmíme takovýto polemicky vyhrocený výrok oddělovat od celku Písma. Jedno zůstane v každém případě v platnosti: zachránit může pouze Bůh.3 Zvěst o kříži odpomje všem lidským očekáváním. To, že Boží úmysly a lidské potřeby a plány se rozcházejí, věděl už Starý zákon, který Pavel cituje ve v. 19 patrně zpaměti (srov. Iz 29,14; Ž133,10). Moudrost moudrých, která se točí sama kolem sebe, je Božím soudem odhalena jako neudržitelná. I ve třech triumfálních ironických otázkách v. 20 zaznívají texty ze Starého zákona, které mluví o nadřazenosti moudrosti Boží (Iz 19,12; 44,25). Všechny tři instituce moudrosti jsou hluboce zpochybněny slovem o kříži. Pavel 3) Zatímco tradicionalisté mluví s podivuhodnou lehkostí o věčném zavržení, modernisté se soustřeďují jednostranně na Boží lásku. Písmo sv. zvěstuje především Boží lásku, nezamlčuje však ani možnost věčného ztroskotání. Záhuba, o níž mluví v. 18, není důsledkem předurčení, ale důsledkem odmítnutí kříže jako nástroje Boží spásy. 26

nachází potvrzení v Písmu: Boží a lidská moudrost jsou diametrálně rozdílné. Ne vlastní síla moudrosti, ale slovo o kříži přináší lidem spásu. Obtížný v. 21a je cele formulován z pozice kříže a namířen proti Korinťanům. Svět se míjí s Bohem, protože ho chce poznat podle měřítek své moudrosti. A právě to dělají i Korinťáné, když se hádají a předhánějí se ve svém úsilí o moudrost. Právě jim hrozí, že se minou s Boží moudrostí, protože neberou vážně zvěst o kříži. Bůh však nenechá padnout lidi, kteří se s ním minuli. Zalíbilo11se mu (řecké slovo, které je základem, vyjadřuje současně, že jde o rozhodnutí svobodné, přejné lásky nakloněné lidem) zachránit ty, kdo darují víru bláznovské zvěsti. Není tomu tak, že by člověk dosáhl Boha - Bůh dosáhne člověka! Zde se paradoxie ještě stupňuje: slovo o kříži je bláznovstvím nejen v očích nevěřících, ale skutečně! Kříž je a zůstane nestravitelným soustem. Zůstane hádankou i víře, nevejde se jednoduše do obvyklých kategorií lidské moudrosti. Jádrem celého textu jsou v. 22-25. To, že se Bůh zjevuje v bezmoci Ukřižovaného, musí nevěřícímu připadat absurdní. Židé a Řekové zde reprezentují celý nevěřící svět. Ztělesňují různé formy slepoty vůči poselství kříže. Kritika je samozřejmě opět určena Korinťanům. Židé a Řekové nejsou ti druzí - ti, kdo jsou mimo; ztělesňují postoje, které lze najít uvnitř církevní obce. Požadavek prokázat se znameními Pavel odmítá - jak by se mohli lidé pasovat na soudce svrchovaného Božího jednání? Stejně málo může být Boží jednám měřeno tím, zda odpovídá vlastní moudrosti a jejím očekáváním. Apoštol Pavel staví proti tomu záměrně zvěstování ukřižovaného Krista. Ježíš Kristus je a zůstává Ukřižovaný. Kříž není pro Pavla pouhá minulost. I vzkříšený Pán zůstává tím, kdo prošel smrtí na kříži a kdo je smrtí na kříži trvale poznamenán. Kříž pro něj není přechodné stadium překonané velikonocemi. Pro jednoho je to pohoršení, skandalon, pro jiného předmět vrtění hlavou a rozhořčení, avšak pro věřícího projev zcela odlišné moudrosti Boží. Podle židovského očekávání se Mesiáš prokazuje svým (politickým) úspě 27

chem; Ukřižovaný však právě není zářný vítěz a osvoboditel. Je tím, kdo podlehl, kdo je zcela na dně, patří ke ztroskotancům, k obětem lidských dějin. Vyznávat jej jako Mesiáše - to se musí vzhledem k politickým mesiášským nadějím jevit jako nepřijatelné pohoršení, skoro jako rouhání. V řečtině odpovídá slovu pohoršení slovo skandalon; označuje to, oč člověk klopýtne a přijde k úrazu, to, co přináší svody a zkázu. Kříž vyvolává odpor a rozhořčení. Těm, kdo hledají moudrost, vhled do vnitřních souvislostí světa, se musí zvěst o ukřižovaném Spasiteli jevit jako obrovská pošetilost. Uctívat nábožensky někoho, kdo zemřel na kříži smrtí zločinců, to se muselo normálně cítícímu současníkovi zdát přespříliš. Mluvit o takových hrůzách, jako je ukřižování, bylo v lepších kruzích tabu, jak to dokládají slavná slova Ciceronova: Již samo slovo kříž budiž vzdáleno nejen tělu římských občanů, ale i jejich myšlení, jejich očím, jejich uším" (Cicero, Pro Rabirio 5,16). Karikatura, kterou našli na římském Palatinu naškrábanou na zdi, je dokladem sarkastického posměchu, jemuž tehdy byli křesťané a jejich zvěst o kříži vystaveni: otrok klečí před ukřižovaným s oslí hlavou; pod tím je neobratně načmáráno řeckými písmeny: Alexamenos uctívá svého boha." Tyto příklady mohou ilustrovat, co má Pavel na mysli, když mluví o pohoršení a bláznovství. Musel při své misijní činnosti sám zažít, jak často narážela jeho zvěst o kříži na tvrdošíjné odmítání a naprosté nepochopení. Avšak povolaným - těm, kdo věří (v. 21), kdo se otevírají této zvěsti a chápou ji v její hloubce - se ukáže, že domnělé bláznovství je ve skutečnosti moudrost a domnělá slabost je ve skutečnosti síla. V Ukřižovaném se ukazuje Boží solidarita se slabými, s oběťmi, Boží větší moudrost, která nestojí na straně vítězů, ale na straně těch, kdo podlehli; ukazuje se Boží větší moc, která dokázala překonat Ježíšovo ztroskotání na kříži: Zemřel sice na kříži v slabosti, ale z Boží moci je živ" (2 Koř 13,4). Kříž a vzkříšení patří pro Pavla stále k sobě. Bez vzkříšení by kříž zůstal absurdním, nesmyslným koncem Ježíše z Nazareta; bez kříže by vzkří 28

šení zůstalo laciným happyendem, který se příliš snadno přenáší přes bolestnou, rozpornou skutečnost tohoto světa. I Tento oddíl končí působivými paradoxy. Bůh se zjevuje v bláznovství a slabosti Ukřižovaného. Ten, kdo podlehl, je vítězem. Bůh je jiný než všechno lidské očekávání. Lze ho nalézt v hloubi zoufalství a smrti, není prostě povznesený nad všechny hrůzy a děsy. Historická událost kříže ve své strašlivé tragičnosti dokazuje, že Boží moc a moudrost je docela jiná. Zde selhává naše logika a začíná docela jiná logika Boží. Je třeba víry, abychom tyto souvislosti pochopili. Pavel neříká (jakbychom to asi formulovali my): Tomu, kdo se rozhodne pro víru, se otevřou tyto perspektivy. Mluví o povolaných". Víra je pro něj nakonec dar. Když neponecháme Pavlův text v jeho historickém odstupu, stane se převratně aktuálním. Všude, kde se křesťané staví na stranu obětí, utlačovaných a ukrácených, získají skličující zkušenost, že narážejí na prudký odpor etablovaných a mocných. Pak se stane zcela aktuálním, co Pavel říká o pohoršení kříže. Slova o pohoršení kříže však v žádném případě nesmíme zneužívat jako alibi pro vlastní nedostatky - což je v současnosti nemalé nebezpečí uvnitř církve. Ve zvěsti o Bohu, který se v Ježíšovi staví na stranu obětí, se skrývá politická a sociální třaskavina a současně neobyčejně útěšná síla. Bůh, který se v Ježíšovi staví na stranu obětí - tato zvěst nás vede ke skromnosti a tichosti i vůči našim judaistickým bližním. Když Marc Chagall maloval své Bílé ukřižování" (1938), tušil tyto souvislosti asi více než mnozí křesťané. b. Obec malých lidí (1,26-31) Ukřižovaný jako střed křesťanského kázání, Bůh na straně bezmocných a sedřených - to má důsledky pro život křesťanů a pro měřítka, která v něm platí. Konkrétně se tyto důsledky ukazují už v sociálním složení církevní obce, které nyní Pavel Korinťanům připomíná. Z těch, kdo jsou společensky vlivní, našli jen málokteří cestu do obce. Pavel uvádí tři skupiny: 1. moudré a vzdělané; 2. mocné, hospodářsky 29

a společensky vlivné; 3. vznešené, pocházející z vážených rodin. Dobře situovaní v obrazu obce nechybí úplně, jak ukazuje i pohled na 1 Kor 11,17-34. Velká část obce se skládá z malých Udí, řemeslníků, přístavních dělníků, otroků, malých obchodníků. Pavel ovšem tyto skupiny přímo nejmenuje, snad aby nikoho neurazil. Použitím středního rodu ve v. 27-28 navazuje Pavel na pohrdavý úsudek horní vrstvy o malých lidech a podrobuje jej zásadní teologické kritice: právě to, co je v očích světa slabé, nízké a pohrdané, si vyvolil Bůh. Pouze na jednom místě vynechá střední rod a řekne: moudré - snad aby Korinťanům zřetelně ukázal, jak dalece jsou vzdáleni tomu, aby brali zvěst o kříži vážně. To, že se obec skládá do značné míry z Udí bez vlivu, bezprávných a chudých, má na pozadí zvěsti o kříži svůj hluboký smysl: Bůh vyvoluje a povolává to, co není ničím. Avšak ti, kdo se považují za elitu, chlubí se svou domnělou důležitostí, kdo jsou pyšní na svou moudrost a společenské postavení, jsou odhaleni ve své nicotnosti. A proč tomu tak je? K tomu Pavel záměrně říká ve v. 29: aby se totiž nikdo nemohl před Bohem vychloubat, nezakládal si na svých přednostech nebo výkonech a zapomínal přitom, že za všechno, co má, vděčí Bohu. Poprvé se zde objevuje pojem, který je pro Pavla ústřední: vychloubat se, spoléhat se výlučně na to, co máme - to je pro Pavla základní hřích člověka. Překlad zde nutně zakrývá důležitý aspekt. Řecký text zní doslova: Aby se žádné tělo (maso) nechlubilo před Bohem. Tělem se zde míní člověk ve své křehkosti a pomíjivosti: Všechno tělo je jako tráva (Iz 40,6). Tím nepřiměřenější je postoj samolibé povýšenosti. Je to pouze Bůh, komu křesťané zcela vděčí za to, že jsou křesťany; z Boží moci je v originále zdůrazněno postavením na začátek v. 30. Bůh je vyvolil a povolal do obce. Žijí v Kristu Ježíši", v hlubokém společenství s ním, které má svůj základ ve křtu. Jeho kříž dává zazářit pravé Boží moudrosti (srov. v. 24). To je míněno zcela bezvýhradně: pouze on je zosobněná moudrost, a Pavel vědomě připojuje: pro nás. Také zde Pavel výslovně zdůrazňuje Boží iniciativu. Od Boha vychází iniciativa ke spáse, kterou apoštol Pavel 30

vyjádřil třemi důležitými, pro jeho teologii ústředními pojmy. Každý sám o sobě obsahuje celou zvěst o vykoupení; snad je zde i narážka na křest (1 Kor 6,11). 1. Spravedlnost. Pavel neužívá tohoto výrazu v našem dnešním sociálním smyslu. Má na mysli naopak správný vztah k Bohu, na jehož základě může člověk při soudu před Bohem obstát. V tomto pojmu spravedlnosti" spoluzaznívá jeden základní vhled, který Pavel získal: ne na základě svých skutků, své dokonalosti, svého vlastního životního díla může člověk obstát před Bohem, ale jen proto, že Bůh člověka nezaslouženě obdarovává a přijímá. Spravedlnost" není zásluha, ale bezvýhradně dar Boží. To je zřetelné právě v souvislosti tohoto místa. 2. Posvěcení. Také zde platí, že posvěcení, blízkost Bohu a hluboké společenství s ním je dar Boží; křesťané jsou posvěcení v Kristu Ježíši" (1 Kor 1,2). 3. Vykoupení. Pojem vykoupení není u Pavla zúžen na vykoupení z hříchu, je mnohem obsáhlejší. Znamená osvobození od všeho zlého, co zužuje a ukracuje lidské životní možnosti: od zlého a od hříchu, od moci smrti, ode všech tísnivých zkušeností nesmyslnosti a marnosti (srov. např. Řím 8,18-23). To všechno neuvádí Pavel ze zájmu o dogmatiku. Chce Korinťanům ukázat, jak mnoho se vzdálili od středu víry, když spolu navzájem vedou spor o to, která skupina má lepší moudrost a poznání. Spravedlnost, posvěcení, vykoupení: za to všechno vděčíme Kristu, jeho odevzdání se smrti. Proto pouze jemu patří dík a chvála, ukřižovanému a vzkříšenému Pánu, jak Pavel důrazně shrnuje ve volné narážce na Jer 9,22n. Také zde Pavel mluví polemicky proti těm Korinťanům, kteří si myslí kdovíco o své vlastní moudrosti a poznání. Kdo pochopil něco ze zvěsti o kříži, ví, že základním postojem křesťanů nemůže být sebechvála, ale jen vděčnost. Protože všechno přichází od Boha, je možné se chlubit" pouze v Pánu", v kříži Ježíše Krista (Gal 6,14). Není sporu, že tento oddíl obsahuje pro každé křesťanské společenství plno třaskavé látky. Je to jedinečná provokace; 31

provokace zvěstí o kříži. Přehodnocení všech hodnoť* z v. 1,25 se zde stává konkrétním. Důstojnost chudých - jsou si jí naše obce vědomy, určuje praxi v obcích? Nepřiměřenost všech třídních a hodnostních rozdílů - co říká dnešní křesťanstvo tváří v tvář takovéto převratné zvěsti - nejen s ohledem na tituly prelátů? (Pavel ostatně nehlásá žádné převrácení třídních rozdílů; kdyby ti, kdo jsou dole, byli pak nahoře - co by se změnilo?) Nepůsobí naše samolibé pokusy zviditelnit se nutně směšně, když víme, že každý člověk vděčí za sebe i za poslední smysl svého života Bohu? K obci Ježíše Krista mohou samozřejmě patřit i prominentní a vlivní lidé, pokud se vystaví provokaci slova o kříži - odhodí světské kategorie jako nesměrodatné a osvojí si kategorie Božího vyvolení** (H. Merklein). Kdybychom to vzali vážně, mělo by to nepředstavitelné důsledky... c. Kázání v slabosti, s velikou bázní a chvěním (2,1-5) Poté, kdy apoštol Pavel v 1,26-31 vyložil, jak dobře církevní obec svým - tak málo prominentním - složením odpovídá zvěsti o kříži (1,18-25), nyní ukazuje, že i jeho vlastní zvěstování a jeho vlastní vystupování v Korintu bylo určováno zvěstí o kříži. Připomíná svůj první pobyt v Korintu, který byl všechno jiné než působivý, spíše neslavný. A to mu zřejmě někteří Korinťané vyčítají. Ve v. 2 označuje apoštol Pavel zcela promyšleně Ukřižovaného jako střed své zvěsti (srov. Gal 3,1; 6,14). Ukřižovaný byl ústředním tématem jeho zvěstování v Korintu. Ke zvěsti o kříži samozřejmě pro Pavla patří i vyznání vzkříšení Ukřižovaného; obojí podle něj patří neoddělitelně k sobě (1 Kor 15,3-5). Přesto má vůči Korinťanům důvod pokládat zvláštní důraz na kříž a na tomto důrazu neúprosně trvat. Bylo možné předpokládat, že Korinťané jeho zvěst znají. Tím víc Pavel žasne, že se od tohoto středu vzdalují směrem ke zvěstování nadnesenými slovy nebo moudrostí" (v.l). Při svém prvním vystoupení v Korintu jim nenabízel právě to, co se mezitím stalo Korinťanům tak důležitým: kázání 32

řečnicky elegantní. Jak ukazuje 2 Koř 11,6, zřejmě Pavlovi v Korintu předhazovali jeho nedostatečné řečnické nadání. Kdo káže kříž, nemůže to činit ohňostrojem řečnických nápadů. To by jen odvádělo od obsahu, od Toho, který se zvěstuje. O obsah však jde Pavlovi v první řadě! Nato vykládá výraz moudrost11. Korinťané byli přímo fascinováni určitým druhem kázání moudrosti*1. Oproti tomu Pavel nazývá kázání kříže tajemstvím**. Varianty řeckého textu se zde rozcházejí; je však třeba dát přednost variantě tajemství** před variantou svědectví** zejména kvůli souvislosti textu: zvěst o Ukřižovaném zůstává tajemstvím, protože odporuje všemu lidskému očekávání a chápání. Ve v. 3 nejde v žádném případě o to, že by Pavel po fiasku své misijní činnosti v Athénách (srov. Sk 17,16-34) nyní přišel do Korintu s úzkostnou otázkou, zda tam bude mít větší úspěch. Jde o mnohem hlubší souvislosti. Při apoštolově kázání se nemá zaskvít lidská schopnost přesvědčovat a lidská moudrost, ale má se ke slovu dostat Bůh. Proto apoštol vystupoval v slabosti. Jak víme z jiných míst, byl Pavel poznamenán nemocí, o níž se však nemůžeme dozvědět nic bližšího (srov. Gal 4,13-15; 2 Kor 12,7-10). Ubohost jeho osobního zjevu odpovídá ubohosti Ukřižovaného, kterého zvěstuje. Bázeň a chvění jsou jedinou přiměřenou reakcí, když se člověk setká s Boží pravdou a skutečností. Tak tomu je všude už ve Starém zákoně, kde se lidé smějí dostat na stopu Božímu tajemství (srov. např. Ex 20,18; Iz 19,16). Bázeň a chvění jsou jedině přiměřeným způsobem, jak zvěstovat Ukřižovaného, v němž se projevuje Boží moc a Boží moudrost (1,24). Výraz moudrost** se objevuje také ve v.4, a sice ve všech konkurujících řeckých variantách. Opět zde jde o jednotu formy a obsahu. Obsah určuje formu. Skvělá rétorika by pouze odváděla od jádra. Proto Pavel nesází na zdatnost v umění přemlouvat, na triky řečnické propagandy, které byly v jeho prostředí samozřejmě známé a běžné (srov. 1 Sol 2,3-8). Důvěřuje vnitřní přesvědčivosti toho, co káže. Ačkoli nebyl skvělý řečník, ačkoli se Korinťanům zdál slabý, ačkoli se vědomě vystříhal řečnické chytristiky, proka 33

zovalo zvěstování o kříži, že je působené Duchem a má sílu, projevovala se jeho vnitřní přesvědčivost, protože mu Duch Boží propůjčoval věrohodnost. Kázání o kříži projevovalo v Korintu svou moc - to je ten pravý zázrak. Na konci Pavel ještě jednou cíleně formuluje antitezi: Víra se neopírá o lidskou moudrost, ale o moc Boží. K víře nevede řečnické umění nebo lidské poznání a moudrost - to činí sám Bůh. To, že poselství o kříži mohlo vzdor své neokázalosti Korinťany přesvědčit, v tom se prokazuje jeho pravdivost, v tom se ukazuje jeho původ: ne od lidí, ale od Boha. 3. Moudrost Boží (2,6-16) Ve verších l,17b-25 Pavel vyložil, že se slovo o kříži nedá zvěstovat moudrostí slov. Z toho neslevuje ani v 2,6-16. Jestliže nyní mluví o moudrosti pozitivně, může tak činit jen proto, že tato moudrost pochází výhradně od Boha, a je proto jiná, nesrovnatelně jiná než všechna lidská moudrost. Jak obtížný a problematický je oddíl 1 Kor 2,6-16, ukazují obě extrémní tvrzení, podle nichž není podstatný obsah tohoto oddílu vůbec křesťanský nebo byl připojen k listu v pozdější době. My budeme v následujícím textu vycházet z toho, že pochází od Pavla. Výkladové obtíže plynou z toho, že Pavel nyní navazuje na jazyk a terminologii jedné skupiny v obci, jejíž členové si namýšleli, že jako dokonalí" disponují hlubší, jen jim dostupnou moudrostí. Pavel naváže na elitářské pojmosloví těchto lidí, aby mohutně korigoval jejich pojetí; vystavuje se tím samozřejmě nebezpečí nepochopení. a. Skrytá moudrost Boží (2,6-9) Poté, co Pavel jednoznačně postavil do středu křesťanství kázání o kříži, může nyní (jako již v 1,24.30) navázat na pojem moudrosti pozitivně. Je to zcela jiná, nesrovnatelná moudrost Boží, o níž už mluvil v 1,18-25. Pojem dokonalí"4 odráží sebevědomí Korinťanů; jejich nárok nechce Pavel 34

potvrdit, ale vyvrátit! Mezi řádky zaznívá tichá ironie, která zcela zřetelně vystupuje ve 3,1-4). Moudrost Boží se diametrálně odlišuje od moudrosti tohoto světa (srov. 1,20). Pavel doplňuje: a odlišuje se od moudrosti vládců tohoto světa. Myslí již na ukřižování zmíněné ve v. 8. Mocipáni myslí v kategoriích moudrosti tohoto světa. Proto zůstávají slepí pro hlubší moudrost Boží, která se ukazuje v kříži. Je sporné, zda jsou zde míněny politické a náboženské autority, které přivedly Ježíše na kříž, nebo démonské mocnosti číhající v pozadí světa. Snad se Pavel vyjádřil schválně dvojznačně: Politicky mocní připravili Ježíše o život, a tím se projevili jako nástroj protibožských, démonských mocností. Tyto temné sfly, které radikálně zpochybňují život a jeho smysl, však nakonec nezvítězí; budou zničeny, budou muset ustoupit vládě Boží, až bude Bůh všechno ve všem (1 Kor 15,21-28). Ve verši 7 Pavel pozitivně popisuje moudrost, kterou zvěstuje. Je to moudrost Boží, proto je to moudrost v tajemství", skrytá moudrost, jež není v rukou lidí. Slovo o kříži zůstává podle čistě lidských měřítek vždycky bláznovstvím. Pouze víra v něm odhaluje hlubší moudrost Boží, předcházející všem časům a všemu stvoření. Když Pavel výslovně poukazuje na tento koncept božského jednání, platný již přede všemi věky, pak tím chce zřejmě naznačit: Kříž byl odpočátku předvídán v Božím plánu; lidské dějiny se Bohu nevymkly z rukou. Boží plán je odpočátku zaměřen k naší slávě". Tak se dostávají do zorného pole souvislosti, o nichž Pavel stále znovu mluví; účast na Ježíšově údělu kříže je i pro křesťany cestou do slávy (srov. Řím 8,17; 2 Koř 4,10). Vládci tohoto světa byli k této hlubší moudrosti Boží slepí - stejně jako jsou svým způsobem i Korinťané. Mocní nepoznali, kdo Ježíš v jádru je: Pán slávy." Když ho popravili, dosáhla paradoxně svého cíle právě božská moudrost. Je naprosto neobvyklé, že Pavel označuje Ukřižovaného jako Pána", (kromě Gal 6,14). Snad Pavel opět užívá pojmu, který do diskuse uvedla určitá skupina v korintské 4 4) Takto Král; ČEP: dospěli ve víře"; Petrů, L it:,.nejpokročilejší" 35

obci - skupina zdůrazňující jednostranně vzkříšení. Kvůli ní Pavel připomíná kříž, výraz moudrosti Boží, která dělá kříž přes všechna lidská očekávání a vysoko je překonává. Očekávaná sláva je výhradně Boží dar, nikoli lidská sebeoslava. Pána slávy ukřižovali: Pavel tím ještě jednou staví do ostrého světla celou trýznivou paradoxu kříže. Jedním citátem z Písma ještě jednou shrnuje, co bylo dosud řečeno. Původ tohoto citátu je sporný. Pavel patrně navazuje na Iz 64,3, případně tento citát zkombinoval s jinými apokalyptickými tradicemi. Zaslíbená sláva je tak nesrovnatelná, že se vymyká každé lidské představě. Je lidskému chápání nedostižná. Přesahuje všechny možné zkušenosti v rámci světa. Bude to velké Boží překvapení pro ty, kdo ho milují, kdo jsou od něj vyvoleni. Tím Pavel uvádí následující oddíl. I Pavel dobře ví o aroganci lidské moci. Kde mocní působí smrt nevinných, kde svévolně a cynicky rozhodují o životě druhých, tam se ukazuje démonský škleb jejich mocenského nároku. Proč se něco takového stále znovu děje, proč Bůh dopouští, aby se to dělo, a proč tak dopustil u Ježíše, zůstává nejasnou a skličující záhadou. b. Zjevení moudrosti Boží (2,10-16) Boží skutečnost, Boží plány a jeho nejhlubší úmysly se světem zůstávají člověku skryty, jsou nerozluštitelným tajemstvím. Jestliže lidé přesto o tom mohou něco tušit a poznat, pak jen tehdy, když jim to Bůh odhalí, rozluští, daruje věřícím svého Ducha, dá se sám poznat. Toto zjevení je určeno nám, říká Pavel záměrně, tedy nejen malému elitnímu kruhu, ale všem věřícím (srov. 1,21). Pouze ze zjevení, jen tím, že nám Bůh sám daroval svého Ducha, mohou lidé poznat hlubiny Boží, jeho nejnitemější záměry; to není míněno všeobecně nábožensky, ale míněn je konkrétně Boží plán spásy a v něm kříž. Podle zásady široce rozšířené v antické filosofii a v teologii zjevení, že stejné může být poznáváno a posuzováno pouze stejným, uvádí Pavel srovnání se sebepoznáním člo 36

věka. Pouze svým duchem (zde, ve v.l la, je míněn lidský duch, osobní střed člověka) člověk dokáže poznat své nejhlubší úmysly a svou nejvnitřnější podstatu a v nich sám sebe. Ve v. 1 lb činí Pavel závěr z menšího na větší: právě tak jen Bůh může vědět sám o sobě, ostatním zůstává absolutním tajemstvím. Pouze Boží svátý Duch sám jej může vyzpytovat. V řečtině stojí doslova to (co je) Boží, čímž není myšlena Boží podstata ve filosofickém smyslu, ale jeho úmysly se světem, zahalené v kříži. Žádný člověk není s to je pochopit, ledaže by mu je zjevil, odhalil sám Bůh (= jeho Duch). Pouze věřící dokáží vidět, co jim Bůh daroval. V Korintu se někteří spoléhají na ducha, který je v nich, o němž se domnívají, že jím disponují. Apoštol Pavel odkazuje na Ducha, který přichází od Boha. Je to Duch Boží, nezasloužený dar jeho svrchované svobody, a ne duch světa; to je patrně vyjádřeno opět polemicky. Přijetí Ducha, které má Pavel na mysli, nevede k rozvinutí vnitřních možností člověka, nevede k hlubšímu sebepoznání, ale k poznání toho, co nám bylo darováno Bohem. Přijetí Ducha a zjevení jsou pro Pavla výhradně milostí. Ještě jednou Pavel výslovně zdůrazňuje, že ve svém zvěstování nepředává slova lidské moudrosti, ale vhled darovaný Božím Duchem. Zvěst může být přijata pouze tehdy, pokud i její adresáti přijali Božího Ducha. Jen tak dokáží být citliví pro to, co je opravdu duchovní1*. Verše 14 a 15 jsou určovány protikladem, který Pavel patrně opět převzal z Korintu (v 3,1 pak tuto korintskou terminologii použije proti samotným Korinťanům): mluví o člověku pneumatickém**, tzn. určovaném Božím Duchem; jeho protikladem je psychický**, pozemsky určený člověk, neobnovený Božím Duchem. Tato terminologie je pro nás asi překvapivá. Nepřejímá zde Pavel (z gnóze či helénisticky ovlivněné moudrosti?) dualistické pojetí člověka, tzn. obraz člověka, v němž je znehodnoceno všechno pozemské a tělesné včetně duševního? Pavlovi však je jednoznačně jasné: Duch** je pro něj výhradním darem Božím a nikoli něčím, co si člověk přinesl z dřívější nebeské exis 37

tence, jak tomu bude později v gnózi. Pavlovi je nadto jasné, že všichni křesťané přijali Ducha při křtu (3,16; 12,13); netýká se to tedy jen jedné elitní, zvláště obdarované skupiny v obci. Člověk určovaný jen pozemskými vlivy nepřijímá zjevení Božího Ducha; považuje je za bláznovství. Zdráhá se, uzavírá se mu. Ve v. 14b pak Pavel řekne, že ani on vlastně nemůže nic jiného. Pavel tím nechce upřít určitým lidem v korintské obci možnost poznání. Chce je naopak pobídnout, aby projevili své duchovní možnosti, které přece v hloubi mají, a pronikli hlouběji do víry, viděli a žili kříž jako její střed. Veď 15 by mohl, vyňat ze souvislostí korintských sporů, potvrzovat přepjaté mocenské nároky v církvi; v dějinách církve zčásti působil tak, jako by byl církevní úřad vyňat z jakékoli kritiky a posuzování a nemusel se zodpovídat. Jak plyne z 4,3n a 9,3, kritizovala část obce Pavla velmi energicky. Je možné, že to naznačuje už teď a upírá Korinťanům kompetenci rozhodovat o něm jako o apoštolovi. To však je nanejvýš vedlejší myšlenka. V naší souvislosti může v. 15 znamenat pouze: Kdo je naplněn Božím Duchem, má vhled do hlubin božského srdce, zkrátka do všeho; tomu, kdo Ducha nemá, naproti tomu zůstane všechno skryté, nesrozumitelné, připadá mu to přímo jako bláznovství. Duch však není něco, co máme, aleje to dar. Boží myšlenky a plány vysoko přesahují lidské plány. To Pavel nakonec shrnuje citátem z Iz 40,13. Bůh zůstává větším, nepochopitelným, nevyzpytatelným. Žádný člověk nepronikne do jeho myšlení. V závěru Pavel překvapivě neříká: máme Ducha Hospodinova (v řečtině zde stojí: nous), ale říká: Máme Ducha Kristova5. Kristus je pro Pavla Ukřižovaný (srov. 1,17.23n.30; 2,2). Věřící mají Ducha Kristova - jako dar! Nekonečný odstup mezi Bohem a člověkem překlenul sám Bůh. 5) ČEP: My však mysl Kristovu máme"; obdobní Král; Petrů: Naše myšlenky jsou myšlenky Kristovy.*4 38

4. Nesmyslnost vytváření skupin (3,1-23) a. Nedospělost Korinťanů (3,1-4) Nyní je zřejmé, že při všem, co apoštol zatím řekl, myslel současně neustále na spor skupin v Korintu. Ten mu připadá přímo dětský. Určití lidé v Korintu tvrdí, že mají hlubší moudrost a pochopení, považují se za naplněné Duchem a dokonalé; ve skutečnosti neuroticky usilují o to, aby na sebe upozornili. Pavlovi to může připadat pouze k smíchu a k zlosti. Co těmto lidem klade na srdce, to je určitě pořádně nahněvá. Zcela jasně popírá jejich tvrzení, že mají plnost Ducha. Jejich nezralé konkurenční uvažování je usvědčuje ze lži. Při vzpomínce na Pavlův pobyt v Korintu, při němž založil církevní obec, Korinťané zřejmě vznesli výtku, že jeho zvěstování bylo dosti všední, chyběly v něm hluboké vhledy do věci a hluboké poznání. Tehdy, odpovídá jim Pavel, byli ještě začátečníky ve víře. Ilustruje to obrazem, vzatým z populární stoické filosofie jeho doby: obrazem mléka pro kojence, začátečníky, a pevné stravy pro dospělé, pro pokročilé. Na skupinu, na kterou zde Pavel naráží, to určitě působilo jako studená sprcha: zůstali nedospělými dětmi, začátečníky ve víře! Tím je Pavel připravuje o základ jejich přehnaného sebevědomí. Jsou stále ještě zaměřeni světsky, egoisticky (doslova: tělesně), jak ukazují jejich žárlivé a nesmyslné hádky. Mezi jejich vysokým sebevědomím a jejich praxí zeje široká propast. Žijí (doslova: chodí) po lidsku. Dospělost se neprojevuje ve vzletných teoriích a idejích, ale v každodenním chození", ve způsobu života. Ten zůstal dětský". Projevuje se to v tom, jak nezrale jsou straničtí pro Pavla nebo pro Apolla. Tím se dává nepřiměřené místo osobám na úkor toho, oč ve víře jde. I I To platí i dnes: tam, kde se tak výrazně stanou předmětem obdivu nebo stranění nebo i kritiky osoby, je třeba se sebekriticky zastavit. Důležité je to, oč jde v evangeliu, a jen to! 39

b. Církevní obec: Boží sad (3,5-9) Na své vlastní osobě jakož i na osobě svého nástupce Apolla ukazuje Pavel celou absurditu korintského kultu osobnosti. Služebníky jsou oba, to je v řeckém textu zdůrazněno postavením na začátek věty a uvozující řečnické otázky tomu dodávají mocný důraz. Již jejich označení služebníci vylučuje jakékoli osobní zájmy, ale i jakoukoli přehnanou, či dokonce výlučnou vazbu na ně. Každý z obou přispěl svým způsobem - nebo lépe řečeno: jak mu bylo darováno - k tomu, aby lidé přišli k víře. Každý vykonal úkol, který na něj vložil Pán (srov. 12,7), jak to názorně ukazuje výmluvný obraz sázení a zalévání. Pavel obec zasadil, založil; Apollos ji zaléval, pokračoval ve zvěstování. Oba dva, Pavel i jeho nástupce, vykonali práci pro obec nepostradatelnou. O osobní rivalitě neprozrazuje text nic. To rozhodující, růst, však dal Bůh. Rozhodující není, co dělají lidé, ale to, co dělá Bůh: on dal vzrůst. To relativizuje činnost Pavlovu i Apollovu, a tím spíše to relativizuje nesmyslné stranění Korinťanů jednomu z obou - ba dovádí je to ad absurdum. Apollos navázal na Pavlovu činnost. Jejich vztah neurčuje rivalita a konkurence, ale solidarita a jednota. Tato jednota neznamená uniformitu. Přes všechnu rozdílnost však tito služebníci nedovolí, aby byli stavěni proti sobě. Patří k sobě6. Jsou služebníky jedné církevní obce, které Bůh dává zdar. Je zbytečné se ptát, kdo z nich lépe posloužil Božímu dílu. To posoudí pouze ten, který je pověřil. On uzná a ocení námahu, kterou lidé vynaložili na jeho dílo. Shrnující v. 9 to zdůrazňuje ještě jednou: nakonec záleží na Bohu. Zvěstovatel a obec jsou podřízeni Božímu jednání. Pavel a Apollos jsou Božími spolupracovníky**, lidé se smějí podílet na tom, co může nakonec udělat pouze Bůh - každý svým způsobem, se svými důrazy a obdarováními (srov. v. 5). To ještě jednou varuje církevní obec před upřednostňováním jednoho způsobu zvěstování, který by se stal měřítkem všech ostatních. Veršem 9 přechází Pavel k novému 6) Takto ČEP; řecký doslova:, jsou jedno. 40

okruhu obrazů, k obrazu stavby. Tím si již připravuje argumentaci veršů 10-15. Určitým kruhům v Korintu musela apoštolova jasná řeč v odstavci 3,1-4 znít jako provokace. V odstavci 3,5-9 Pavel obraznou, srozumitelnou řečí zápasí o souhlas obce. Nechtěl by ji hanět, ale přesvědčit ji, prospět jí a dovést ji dále. I Různí spolupracovníci v obci - se svými rozličnými dary - nejsou konkurenty, a už vůbec ne protivníky, ale pracují na tomtéž díle. Ani církevní obec se nesmí chápat jako kruh stoupenců toho či onoho člověka, toho či onoho teologického nebo církevně politického směru; obec je obcí Boží. K Němu má vést každé zvěstování. c. Práce v církevní obci ve znamení soudu (3,10-15) Apoštol Pavel se samozřejmě označuje jako architekt obce; on položil základ, na němž ostatní dál staví. Na počátku výslovně uvádí, že za svou církevní službu vděčí milosti Boží - Bůh ho povolal proti jeho vlastním přáním (srov. 15,10). Jiný stavěl dál na základu, který Pavel položil; základy, na nichž se dál nestaví, nemají smysl. Nápadné je, že zde Pavel mluví ve 3. osobě. Myslí na Apolla? Na to by mohl ukazovat v. 4,6. Verš 10 však naznačuje obecnější výklad, protože Pavel mluví o tom, aby si každý dával pozor, jak dál staví. Apoštol Pavel má spíše na mysli obecně kazatele, kteří po něm působili v Korintu. Základ je položen; nemůže být nahrazen nějakým jiným. Základem totiž není nějaké Pavlovo soukromé mínění, ale Ježíš Kristus sám, a sice jako Ukřižovaný (1,23; 2,2). Pavel ostatně neříká: základ, který jsem položil já, ale základ, který je položen*'. I pro něj samotného je položený základ nedotknutelný, zvěst o kříži je dána. Ve verši 12 pak nejde o další stavební činnost, ale o stavební materiál. Obraz zde ustupuje obsahu. Pavel uvádí dvě řady stavebního materiálu: jednak řadu ušlechtilých kovů, což nejsou zcela jistě nejdůležitější stavebniny. Proč tomu tak je, ukazuje druhá řada: stavební materiály jsou již vybírány se zřetelem na zkoušku ohněm soudu (v. 13-15). Proto 41

také stojí v první řadě ušlechtilé kovy, které odolají zkoušce ohněm. Den soudu ukáže, zda jednotliví zvěstovatelé vytvořili něco trvalého nebo jen prchavého. Kdokoli dál staví na stavbě církevní obce, bude se muset zodpovídat při soudu; pak se ukáže, jakou měla jeho práce cenu. Verše 14a 15 uvádějí kladný i záporný výsledek zkoušky ohněm. Ukáže-li se to, čím dotyčný kazatel přispěl k budování obce, jako trvalé, obdrží svou mzdu. Překvapivě se v pokračování nemluví o trestu, který musí očekávat ten, jehož dílo nedostojí měřítkům soudu. Utrpí škodu, ztrátu, ale při soudu bude zachráněn, třebaže jen s velkými obtížemi. Tak je asi třeba vykládat zvláštní výraz,jako ohněm". Toto místo bylo často vztahováno na očistec, to však neodpovídá kontextu; tento výklad pochází až od Klementa Alexandrijského a Origena. Snad je v pozadí výraz z Am 4,11: Byli jste jako oharek vyrvaný z plamenů ohniště". Pavel neočekává zničení svých odpůrců v ohni. Budou však muset zakusit, že jejich práce pro obec neměla žádnou cenu, zatímco jiní, jako sám Pavel, dojdou cti, protože jejich obce zůstanou věrné evangeliu (srov. Flp 2,16). V tomto smyslu je asi třeba rozumět i slovům o mzdě: ta spočívá v eschatologické radosti z díla, na němž se člověk sám podílel. Očekávaná záchrana těch, kdo svůj úkol splnili jen zcela nedostatečně, souvisí s Pavlovým hlubokým přesvědčením, že záchrana člověka je nakonec vždy nezaslouženým darem Boží milosti, nikoli lidským dílem. Pavel nechce šířit ochromující strach ze soudu. Jeho výroky však nesmějí vést ani k falešné jistotě. d. Církevní obec jako chrám Boží (3,16-17) Veršem 16 se Pavel opět obrací přímo na obec. I v předcházejících napomenutích ji měl na zřeteli s jejím nepřiměřeným přeceňováním určitých osob a s jejím nesmyslným straněním. Nevíte" - tímto obratem se dovolává souhlasu Korinfanů s tím, co jim má říci. Obraz obce jako Božího chrámu není odtažitá eklesiologie, ale je řečen polemicky do napjaté situace v korintské obci. Představa obce jako Božího chrámu je připravena ve Sta 42

rém zákoně; najdeme ji i v Kumránu. Tento obraz jednak říká, že obec patří Bohu: on je tím, kdo vytváří obec. Na druhé straně říká, že je obec místem jeho přítomnosti; Boží Duch v ní přebývá. Jako v chrámu, tak i v církevní obci lze zvláště intenzivně zakusit přítomnost a blízkost Boží. Duch není pro Pavla abstraktním pojmem, ale Boží dynamickou přítomností, která uvádí do pohybu a tvoří život. Přebývání naznačuje trvalou přítomnost Boží; Boží Duch není v obci přítomen pouze v několika zvláště koncentrovaných a inspirativních momentech, ale i ve zkušenostech lopoty všedního dne. Tím nesnesitelnější jsou pro Pavla všechny spory, všechny snahy o zviditelnění; tím větší je zodpovědnost obce, aby Boží blízkost byla patrná a zazářila v jejím chování. Tím větší je zodpovědnost těch, kdo lehkovážně riskují soudržnost, ba existenci obce. Pavel má na zřeteli celou obec, ne snad jen některé kazatele v ní. Verš 17 ukazuje, že Pavel hodnotí situaci obce jako velmi povážlivou. Existence obce je v nebezpečí. Stranické spory ohrožují obec, vedou k rozkolu a rozbíjejí ji. Proto Pavel vyostřuje své varování: kdo zkazí obec, toho zasáhne Boží soud na konci časů. Znovu a znovu zdůrazňuje úplnou nesmyslnost stranických sporů. Ty hrozí rozvratem obce, která je přece chrámem Božím, svátým, to znamená nedotknutelným vlastnictvím Božím. Toto výslovné varování se obrací ke všem, kdo ničí obec svou vlastní moudrostí a z ní pocházejícím hašteřením. Jejich působení je destruktivní. e. Zpátky ke středu víry! (3,18-23) Oddílem 3,18-23 končí Pavel své výklady týkající se sporů v korintské obci. Tím se uzavírá tématický okruh, který začal 1,10-17. Ještě jednou se Pavel obrací proti lidem v obci, kteří si myslí, že mají patent na moudrost a na pravdu; podle jeho soudu propadli hroznému sebeklamu. Nemají si nic namlouvat: spor korintských stran není nevinná záležitost, ale rozkládá obec. Paradoxem ať se stane bláznem, aby byl opravdu moudrý navazuje Pavel na výroky o paradoxu kříže 1,18-25. Kdo 43

chce být v tomto světě moudrý ve smyslu zvěsti o kříži, ten se dostane do konfliktu s měřítky a standardy vládnoucími v tomto světě, protože zvěst o kříži staví na hlavu všechno, co obvykle mezi lidmi platí (srov. 1,25). Pavel podepírá přehodnocení všech hodnoť* citáty z Písma, tj. ze Starého zákona. Z Boží perspektivy je to, čemu svět říká moudrost, čiré bláznovství. I v Písmu se nacházejí stopy tohoto poznání. Pavel cituje Job 5,13 a Ž1 94,11, přičemž v posledním citátu nahrazuje slovo lidé** slovem moudří**, aby jej obrátil na situaci v Korintu. Bůh nachytá moudré** právě na to, v čem si připadají tak jistí, na jejich chytrost. Jejich mazanost se jim stane osudnou. Co se v lidské hře na důležitost naparuje jako poslední výkřik moudrosti, není ve skutečnosti zhola nic. To už je starý náhled Písma a Pavel jej Korinťanům předkládá k úvaze. Proto je přehnané stranění určitým lidem v Korintu tak nesmyslné. Tím, že se odvolávají na Pavla, Apolla nebo Kéfu, chlubí se jimi a zaplétají se do sporů o své mistry, ztrácejí ze zřetele to podstatné: vztah ke Kristu a k Bohu. Svým nedospělým kultem osobností se v podstatě stali závislými, poddanými určitých Udí. Ve skutečnosti by tomu mělo být naopak. Zvěstovatel má být služebníkem obce! Působivý klimax (vzestupná gradace) v. 22 je uzavřen postřehem všechno je vaše**. Tím Pavel přijímá zřejmě tehdy běžné úsloví stoické filosofie, podle něhož moudrému všechno patří, moudrý se nemusí dát ničím vyrušovat z niterného klidu své duše, protože vnější svět ho již nemůže nijak podstatně vzrušovat. Apoštol Pavel dává této výpovědi zcela jiné zaměření. Křesťanská svoboda nespočívá na člověku samém, na jeho vnitřním klidu a pohodě a na moudrém odstupu od věcí, ale na důvěře v Krista a příslušnosti k němu. Klimax v. 22 nejprve svrhává předáky stran z jejich trůnů, na které je v Korintu vyzvedu (H. Merklein). Mají pouze služebnou funkci (3,5-17). Korinťané zůstávají nezralí a závislí, jestliže se od nich neemancipují. Svobodnější by mohli být, ti Korinťané... Smějí však být také svobodní ode všech sil, které ovládají lidi a šíří strach. Ty nemohou křesťanovi 44

nic udělat - dokonce ani svět s veškerou svou fascinací a ohroženími, ani naše ohrožená pomíjivá existence, klenoucí se mezi životem a smrtí, přítomností a budoucností. Všechny tyto mocnosti ztratily svou hrozivost, ba i sama smrt! Pavel Korinťanům připomíná velikou svobodu, která nakonec spočívá na smrti a vzkříšení Ježíše Krista (Řím 14,8; 2 Kor 5,15; Řím 6,5n). Pro ilustraci je třeba si přečíst Řím 8,35-39, kde Pavel tuto bezpečnou důvěru ve vítězství oděl do přímo hymnické řeči. Kdo proto ví, že jeho život je nesen láskou Ježíše Krista a životodárnou Boží mocí, ten se nemusí naprosto ničeho bát. V závěrečném v. 23 se z hesla rozkolníků z 1,12 ( Já patřím Kristu! ) stává povzbuzení obce: Vy však jste Kristovi!" V Kristu jednal sám Bůh; k němu Pavel nakonec obrací pozornost. On je cílem dějin, k němuž ukazuje 15,25-28: Bůh všechno ve všem. V něm je život křesťanů zakotven, v něm má svůj nejhlubší smysl. Jak směšně a dýchavičně vedle toho působí všechny spory v Korintu, vedené se zarputilostí, jako by šlo o bytí a nebytí! Jak nepřiměřená je na tomto pozadí všechna hra na důležitost a celý kult osobností! Pavel nakonec obrací pohled znesvářených Korinťanů ke středu víry, ke Kristu, k Bohu, životu a smrti, přítomnosti a budoucnosti našeho života. Na tomto středu nakonec všechno závisí. Tento střed by nám měl umožnit relativizovat i mnohé hlučné spory v dnešní církvi. Jak mnohé nesmyslné hádky často ochromují naše obce, vážou cenné síly, blokují důležité kroky vpřed. Obec má být právě ve své jednomyslnosti chrámem Božím, místem Boží blízkosti, místem zkušenosti s Bohem -jaký to nárok! Obzvlášť by se měli nad takovým textem zamyslet ti, kdo se prosazují jako (konzervativní nebo progresivní) vůdčí osobnosti a dávají se dokonce uctívat, nebo ti, kdo se připojují k chóru ctitelů, aby padlo trochu světla i na ně! Pavel to nazývá velmi přesně chlubit se člověkem" - a Bůh se ztrácí se zřetele! 45

Až podnes působí mnoha vykladačům těžkosti to, že z v. 3,23 se zdá, jako by byl Kristus podřízen Bohu. Pavel to však říká takto. V jednom by nám jeho výrok mohl pomoci. Může nás varovat před tím, abychom druhé křesťany obviňovali z kacířství kvůli jednotlivým větám, které si lze špatně vykládat. To by ani apoštol Pavel neměl šanci! 5. Apoštol a církevní obec (4,1-21) a. Pouze soud Páně je směrodatný (4,1-5) Na konci třetí kapitoly šlo o nezávislost církevní obce na osobách, které určité knihy v obci postavily příliš do popředí. Nyní jde o vnitřní svobodu apoštola vůči obci. V posledním smyslu slova není zodpovědný obci, ale pouze Pánu. V korintské obci zřejmě existovala silná kritika Pavlova vedení obce až po hranice zlé pomluvy. Jak vyplývá z v. 3, chtěli dokonce, aby se Pavel veřejně zodpovídal před obcí (srov. i 9,3). To lze z Pavlových výroků odvodit nepřímo, protože Pavlovi stačí, aby pouze naznačoval události, které byly Korinťanům velmi dobře známé. Podrobnosti, které bychom rádi znali, nám proto zůstávají nejasné. Je třeba samozřejmě počítat i s tím, že Pavel interpretuje jednotlivé nesourodé informace falešně nebo přehnaně. Ve verších 1-2 Pavel ještě mluví obecně; všichni, kdo konají službu zvěstování, jsou jen pomocníky, slouží někomu většímu. Jsou správci Božích tajemství, tzn. zvěsti o Kristu, přesněji, zvěsti o kříži (srov. 2,1.7). Jsou správci, nikoli pány zvěsti! Mají služebnou, podřízenou funkci. Nejde o ně samotné, ale o to, čím jsou pověřeni. Tím nejdůležitějším, co se požaduje od správce, je spolehlivost a věrnost tomu, co mu bylo svěřeno. Pak se nemusí bát vydat počet tomu, kdo jej pověřil. Trpný rod ukazuje, že je míněn Bůh - to on očekává především věrnost. Nevysloveno stojí mezi řádky Pavlovo přesvědčení, že svou službu plnil věmě. Nepřímo se již jeho výrok obrací na obec, která zřejmě klade jiná měřítka. 46

Ve verších 3-4 se Pavel zabývá tím, jak ho posuzují určité kruhy v korintské obci. Jakkoli je oprávněné poměřovat zvěstovatele podle toho, zda jsou věrni svěřené zvěsti, přesto je nepřiměřené chtít rozhodnout jako soudce s definitivní platností. To poslední Pavel ostře odmítá. Tvrdí sice, že mu je lhostejný soud lidí, protože je pro něj důležitý pouze soud Hospodinův. Zdá se však, že jej ve skutečnosti soud Korinťanů pořádně zlobí - jinak by o tom nemluvil. Pavel příkře odmítá požadavek Korinťanů, aby se zodpovídal obci. K tomu nemají Korinťané ani právo, ani pověření. To vůbec neznamená, že by byl jako církevní služebník imunní vůči jakékoli kritice nebo dotazu. Jestliže Pavel dodává, že se neodvažuje posoudit ani sám sebe, pak tím neodmítá ani sebekritiku ani sebezpytování; v. 4a ukazuje, že se Pavel nad sebou jistě hluboce zamýšlí. Je si svou věcí přesto úžasně jist. Nemá co skrývat před obcí - není si vědom žádné viny vůči ní. Přesto i pro něj platí výhrada, že poslední soud nad jeho apoštolskou službou vyřkne Pán. Tím, kdo prohlédne i skryté motivy jeho jednání lépe než on sám, je Pán. Pouze Bůh dokáže nahlížet do hlubokých, temných propastí lidského srdce, to je základním přesvědčením Starého zákona (srov. 1 Sam 16,7; 1 Král 8,39; Mdr 1,6; Sir 42,18). Lidem chybí k takovému poslednímu soudu nad druhými oprávnění. Soud přísluší pouze Pánu - to však má za následek, že se lidé musí vzdát ukvapeného posuzování druhých, jak Pavel záměrně formuluje s narážkou na Mt 7,1. Veřejné uznání zasloužilých mužů bylo v tehdejší římské říši rozšířeným zvykem. Pavel to obrací: ústřední je pouze uznání, kterého se mi dostane od Boha (H. J. Klauck). Od Boha stojí v řeckém textu zdůrazněně na konci. Chvála přijde od Boha - proto není třeba vyhledávat chválu a uznání od jiných. Obrazy v 1 Koř 4,1-5 se podobají některým obrazům v synoptických podobenstvích (např. Lk 12,35-48; 16,1-15). To zřetelně ukazuje, jak byl vztah mezi církevními služebníky a obcemi odpočátku napjatý. Neexistuje totiž jen nebezpečí nečestného jednání vůči vedoucím obce. Existuje 47

i opačné nebezpečí, že se mluví dojemnými slovy o církevní službě a (nevědomky) se uplatňuje moc. Pavel doporučuje sebekritiku a radí, abychom poslední soud nad druhými přenechali Bohu, který jediný zná nejhlubší motivy člověka a má přehled o celém lidském životě. Náš oddíl se v žádném případě nehodí k tomu, aby zásadně vyňal církevní služebníky z kritiky. To by znamenalo přehlédnout, že apoštolovy výroky jsou podmíněny situačně. b. Korintská povýšenost (4,6-8) Pavel odkazuje na to, co říkal o sobě a Apollovi od v. 3,5; říkal to kvůli Korinťanům, kteří přikládali příliš velký význam jednotlivým osobám na úkor toho, oč by mělo jít. Pavel zde má především na zřeteli Apollovu skupinu, která apoštolovi předhazovala příliš málo moudré" kázání. Týká se to však i ostatních. To, že se jednotlivé skupiny snaží profilovat odvoláváním na určité učitele a tím se navzájem odlišit, a tak riskují, že v obci vznikne hluboká trhlina, posuzuje jako nadýmání"7. Význam zásady ne nad to, co je psáno" je sporný a nejasný. Jsou míněny starozákonní citáty prvních čtyř kapitol, nebo Starý zákon jako celek, nebo obsahuje tento obrat napomenutí žít (pokorně) podle Písma, nebo jde o jádro Písma, např. o přikázání lásky? Mnohé mluví pro výklad, že zde Pavel myslí na starozákonní citáty, které dosud ve svém dopise uvedl. Téměř všechny totiž mluví o mezích lidské moudrosti a poznání. Tak Písmo svým způsobem podpírá Pavlovu zvěst o kříži. Tou se Korinťané mají poměřovat a jí se mají nechat napravovat.8 7) Řeckyfysioun, tak doslova Král; ČEP překládá aby se nikdo ncpyšnil"; Lit: Nikdo ať nevynáší jednoho (kazatele) na úkor druhého." 8) Schlatter vidí smysl zásady ne nad to, co je psáno (= gegraptai, tj. v Písmu), v připomenutí mezí lidské autority apoštolu, popř. mezí charismatické svobody či údajné moudrosti". Zajímavě překládá Petrů abyste měli v nás příklad, že máte podle Písma ve všem brát míry". Kraličtí překládají:...abyste se na nás učili nad to, což psáno jest, výše nesmýšleti." Lit:...abyste se na nás poučili, že nemáte v ničem nadsazovat". Následující v. 7 patří k biblickým veršům nejčastěji citovaným svátým Augustinem. Tento verš sloužil i koncilu oranžskému jako doklad, že bez Boží milosti nejsme schopni vykonat nic pro spásu. 48

Proti nesmyslným rivalitám v Korintu klade Pavel tři řečnické otázky; styl se stává živým. První otázka je namířena proti fatálnímu sklonu vyvyšovat se nad druhé s odvoláním na určité stranické špičky". Základním významem řeckého slova je rozlišovat" - Ušit se od druhých, abych se jim mohl cítit nadřazený. To rozhodující říkají následující dvě otázky. Křesťan nemá vůbec nic, co by nebyl přijal - nač tedy jakékoli chlubení? Pavlovy výroky mají obecnou platnost daleko za hranicemi korintské situace. Úplně všechno je dar, to předem vylučuje jakoukoli povýšenost, každé podkuřování sobě nebo druhým. Chování Korinťanů je v podstatě infantilní: vychloubají se svým učitelem, tzn. slávou někoho jiného (Chrysostomos). Pavel zde navazuje na to, co řekl v 1,29-31 a 3,21n. Kdo se chlubí v Pánu", ten vděčně uznává, že nemá opravdu nic, co by nebyl přijal. Proč by měl ze sebe ještě dělat důležitého? Nebylo by to nic jiného než prázdná nafoukanost. Se sžíravou ironií pranýřuje Pavel ve třech krátkých větách povýšenost a od světa odtržené blouznění těch v Korintu, kdo si namlouvají, že již dosáhli naplnění, že již došli zaslíbeného cíle. Ano, kdyby tomu tak bylo, říká apoštol sarkasticky, pak bych mohl mít i já užitek z vaší plnosti. Pěkné naplnění to je, když si vjíždíte do vlasů! Zřejmě jedna z korintských skupin propadla blouznivé myšlence, že už dosáhla naplnění, dokonalé podoby života. Slůvko už" stojí zdůrazněně na začátku a objevuje se i v 2 Tim 2,18, kde se autor ostře obrací proti pojetí některých lidí v obci, kteří si myslí, že vzkříšení už" nastalo. Něco podobného se asi tvrdilo v Korintu. Je možné, že Korinťané v tom byli ovlivněni současnými módními filosofickými proudy, které tvrdily, že moudrý člověk už má nyní všechno, stojí nade vším, nemůže se ho už dotknout bolest a smrt. Tak v Korintu vzniká takové křesťanství, kterému se ztrácí budoucí naděje nebo je přinejmenším odsunuta na okraj, a tím je křesťanství zfalšováno v důležitém bodě. Zde je v jádru ohrožena křesťanská víra. Křesťanská víra neočekává naplnění života od vlastních sil člověka, ale od Boha jako dar. Především: neočekává naplnění od přeskočení bolestí, od zdánlivě svrcho- 49

váného postoje nad nimi, ale skrze utrpení. Pavel je zde velmi střízlivý a blízký realitě; pokouší se dostat Korinťany opět z oblak na zem. Blaženost, kterou si namlouvají, považuje za iluzi. Sám se cítí jako poutník, nikoli jako ten, kdo už je u cíle. Platí pro něj: Skrze kříž ke slávě, skrze smrt k životu. To nelze obejít. c. Kontrapunkt: Trpící apoštol (4,9-13) V ostrém kontrastu s duchovními vzlety4*korintských blouznivců popisuje Pavel svou vlastní žalostnou, málo imponující existenci. Zatímco se oni cítí na vrcholu blaženosti, koná Pavel svou všední, únavnou, neokázalou misijní práci, zápasí s mnoha překážkami. Není vyloučeno, že někteří v Korintu apoštolovi vyčítali jeho bědný zjev. Pavel však nechce bědovat a naříkat; uvádí to pro ilustraci, že zvěstování kříže nutně formuje i život. Kdo má jako apoštol kázat slovo o kříži, nestojí nad druhými, ale úplně dole, právě až na posledním místě. Pavel uvádí srovnám s těžkými zločinci odsouzenými k smrti, kteří v římském divadle museli posloužit pro zábavu senzacechtivého publika při gladiátorských zápasech nebo bojích s divou zvěří; andělé jsou vedle lidí takříkajíc kosmickým publikem. Srovnává se tedy s takovými, kteří byli připraveni o poslední zbytek lidské důstojnosti. Hlouběji už nelze vůbec klesnout. Ve třech tvrdých ironických antitezích ve v. 10 staví Pavel do protikladu zkušenosti své vlastní opovrhované existence a pyšné sebevědomí Korintanů. Přitom zčásti navazuje na protiklady z 1,26-28. S hořkou ironií karikuje sebehodnocení Korinťanů, když říká, že jsou chytří v Kristu44. Kristus je přece Ukřižovaný! Křesťanská existence je utvářena křížem a má se vystavit rozporům světa a osvědčit se v nich. Kříž Kristův utváří existenci svého apoštola. Pavel to objasňuje působivým výčtem svých zkušeností s utrpením ve v. 11-13. Ještě podrobněji o tom mluví v 2 Kor 11,23-33 (srov. 2 Kor 4,7-12; 6,4-10; 12,10; Řím 8,35; Flp4,12). Hlad a žízeň stojí vědomě v protikladu k sytosti ve v. 8. Pavel líčí chudobu a útrapy svého života kazatele putujícího v otrhaných starých šatech beze všeho zabezpečení, pokořovaného, 50

často považovaného za nejhorší špínu. Pavel tato utrpení nevyhledává; nepropaguje masochistické oslavování utrpení. Toto utrpení je mu vnuceno, je důsledkem zvěsti, kterou má hlásat. Ve v. 12 poukazuje výslovně na to, že si na své živobytí vydělává prací vlastních rukou, což v Korintu důsledně dodržuje, v neposlední řadě kvůli napětím v obci. Podle obecného prvokřesťanského pojetí náleží apoštolovi právo na obživu od církevní obce (srov. 9,4-18). Verše 12b a 13a vyzařují ducha kázání na hoře (srov. Lk 6,28; Mt 5,44). Vším ponižováním se Pavel nenechá dohnat k hořkosti; neodpovídá prostředky odplaty a pomsty - proti zlu, které mu působí lidé, staví bez váhání smírnou sílu víry (srov. Řím 12,14.20). Neoplácí stejnou mincí, ale svolává Boží požehnání na ty, kteří mu spílají. Zdá se, jako by byla téměř zapomenuta předcházející vyostřená polemika. Nakonec se Pavel ještě jednou označuje - oproti vysokému sebevědomí Korinťanů - za špínu světa, když na sebe vztahuje dvě tehdejší nadávky, které mají téměř shodný význam a označují zcela zpustlého, bezcenného a bezectného člověka. Tak si cení svěť* existence posla kříže. Korinťané se nebezpečně přiblížili tomuto hodnocení. Pavel je chce přivést z výšin nadšení odtrženého od světa zpátky na pevnou půdu skutečnosti. Křesťanská víra se musí osvědčit v každodenní věrnosti - i v utrpení a v mezních situacích. d. Apoštolův příklad (4,14-16) Ve verši 14 apoštol Pavel náhle přechází ke smířli věj Šímu tónu. Chtěl by obec získat. Jeho jasná slova nechtějí Korinťany zahanbit (jinak 6,5 a 15,34, kde užívá totéž slovo jako podstatné jméno), lze si ovšem stěží představit; že by Korinťané na jeho slova reagovali jinak než se zahanbením nebo také rozhořčeným odmítnutím. Pavel je oslovuje jako milované děti. To není míněno jen jako bezobsažná fráze; jeho kritika vzešla z toho, že mu na nich záleží - tak jako otec, kterému záleží na jeho dětech, jim nekompromisně a současně laskavě řekne, jak se věci mají. Apoštol Pavel zplodil" církevní obec evangeliem; míněno je založení obce (srov. 3,10n). Považuje se za jejího 51

otce; tím charakterizuje jedinečnost svého vztahu k obci, které poskytl základní uvedení do evangelia. To je pro něj základem duchovního otcovství a autority. Cítí se trvale za obec zodpovědný. V Gal 4,19 a 1 Sol 2,7 vyjadřuje svůj vztah k obci obrazem matky. Všechny ostatní, kdo vedle něho a po něm v obci působili, nazývá vychovateli. To, že mluví o tisících vychovatelů (doslova o desetitisících), je ironickou narážkou na korintské stranické spory. Vychovatel (paidagogos) nebyl tehdy zrovna lichotivý výraz. Pedagog nebyl - jako v dnešní řeči - vychovatel vyučující a doprovázející mladého člověka, ale většinou nikterak zvláště vzdělaný otrok, který měl mladé lidi krotit" v jejich volném čase. V tomto případě však užití tohoto výrazu není příliš hanlivé. Pavel nazývá své spolupracovníky vychovateli v Kristu". Sám sebe jasně odlišuje od ostatních zvěstovatelů. Cítí svůj vztah k obci jako jedinečný. Přesto i jako otec obce zůstává Pavel jejím služebníkem" (srov. 3,5-9). Na to ukazuje i to, že připojuje slova v Kristu Ježíši". Důraz spočívá podle souvislosti jasně na tom, že si Pavel jako zakladatel obce činí nárok na zvláštní autoritu, že svůj vztah k obci považuje za jedinečný a na základě toho chce Korinťanům vyhnat z hlavy jejich ctižádostivé chvástání. Výzva k napodobování se nachází pouze v listech obcím, které Pavel sám založil. Tato výzva vyvozuje důsledky z 4,6-13a současně navazuje na 1,10. Pojem napodobování je široce rozšířen v antické etice jednání podle vzorů. Pavel ovšem klade tento důraz jinak. Korinťané nemají napodobovat apoštolovy velké ctnosti, ale jeho nízkou existenci pod křížem. Pavel zde neagituje pro svou vlastní osobu nebo dokonce pro stranu hlásící se k Pavlovi, ale chce Korinťany dovést k tomu, aby také oni vyvodili potřebné důsledky ze zvěsti o kříži. Mají ho napodobovat, protože on sám se řídí Kristovým křížem. Měřítkem se jim má stát obraz trpícího apoštola, který přijímá svůj život s jeho mnohými překážkami a zápasy v důvěře v blízkost Pána a zůstává bez rozmrzelosti věrný (4,6-13), nechce sám zazářit a netlačí se do popředí, ale slouží cílům ukřižovaného Pána (2,1-5) a je vzorem proto, že si sám bere za příklad Krista (11,1). 52

e. Ohlášení návštěvy (4,17-21) Pavel považuje situaci v Korintu za tak povážlivou, že do obce poslal Timotea, jednoho ze svých nejdůvěmějších spolupracovníků (srov. Flp 2,19-23; 1 Sol 3,2); Timoteus je patrně v době psaní listu už na cestě, není totiž uváděn jako spoluodesilatel. Podle 16,10 nemůže být ani tím, kdo dopis doručil. Timoteus je důležitým mužem v Pavlově misijním sboru; Pavel se výslovně zmiňuje o jeho věrnosti (srov. 4,2), což mu má u Korinťanů připravit dobré přijetí. Timoteus má obci nově připomenout apoštolovy základní pokyny. V původním textu se mluví o cestách". Jde o židovský starozákonní výraz označující především mravní nařízení a Boží přikázání. Míněny jsou cesty", jimž apoštol vyučuje - po nichž však také sám chodí! Výslovně připojuje v Kristu Ježíši", což se v původním řeckém textu vztahuje k cestám. Nejde o všeobecné mravní instrukce, ale konkrétně o praktické životní důsledky toho, že se bere vážně Ježíš Kristus jako Ukřižovaný. Zaznívá zde zřejmě i myšlenka napodobování apoštolovy existence utvářené Kristovým křížem. Pavel výslovně dodává, že takto vyučuje ve všech obcích, že tato nařízení tedy mají platnost nezávisle na korintské situaci. Verš 18 osvětluje vyhrocenou situaci v obci. Někdo tam zřejmě rozšířil pověst, že si Pavel už netroufá do obce a vyhýbá se měření sil a konfrontaci. Tito lidé se přepočítali. Pavel ohlašuje svou brzkou návštěvu. Výhrada bude-li Pán chtít" není míněna jako omluva předem; v Pavlově okolí je to dosti běžné rčení (jako i my často říkáme při svém plánování dá-li Pán Bůh"). Pak se ukáže, co se skrývá za slovy Pavlových nafoukaných" protivníků. Již volba slov9 ukazuje, jaký výsledek Pavel očekává. Považují se za chytré, silné, důležité lidi (4,10), nadělají mnoho krásných slov, ale k čemu vede celé jejich chytré žvanění? Jenom k hádkám a rozkolu! Naproti tomu evangelium něco přineslo, zvěst o kříži prokázala svou působivost (srov. 2,4). Tak nepůsobí velká slova, ale vnitřní přesvědčivost evangelia. 9) ČEP: domýšlivci; Lit: nadutci. 53

Veršem 21 končí Pavel první část svého listu, v němž konfrontoval slovo o kříži s moudrostí tohoto světa. Napjatá situace v obci je nadmíru zřejmá. I vztah obce k apoštolovi je silně zatížen, protože někteří se snaží prosazovat bezmezné a neštítí se ani zlých pomluv. S lehce hořkým humorem hrozí obci holí, aby ji přivedl k rozumu. Je rozhodnut v obci zasáhnout, velmi však doufá, že toho zůstane ušetřen. Láska a smířlivý postoj sluší křesťanovi lépe než nevlídná přísnost - pokud druhá strana dovolí, aby se s ní takto jednalo. ΙΠ. Z lo řá d y v círk ev n í ob ci (5,1-6,2 0 ) V oddílu 5,1-6,20 se Pavel začíná zabývat skandály a zlořády v církevní obci, o nichž byl asi informován ústně (srov. 1,11; 11,18). V předcházejícím textu se Pavel vyrovnával s životním pocitem členů obce, kteří se již cítili dokonalí a naplnění (srov. 4,8.10). To, o čem musí mluvit nyní, je v příkrém rozporu s takovou samolibostí. 1. Případ hrubé nemravnosti (5,1-13) a. Vyloučení hříšníka z obce (5,1-5) V církevní obci došlo k případu krvesmilstva, jaký by nebyl trpěn ani v pohanském okolí - a obec jej trpí! Pavel neuvádí žádné jméno, ale každý v obci to určitě ví. Zůstává také nejasné, jak tomu přesně bylo: šlo o trvalý kvazimanželský poměr k vlastní matce nebo k nevlastní matce za života otce nebo po jeho smrti? Nejpravděpodobnější je, že nějaký muž z obce žil se svou nevlastní matkou po rozvodu nebo po smrti otce. Žena otce označuje ve Starém zákoně nevlastní matku, srov. Lv 18,8; Dt 27,20. Potlačme však svou zvědavost a obraťme se k důležitější otázce, jak Pavel toto manželství nadivoko posuzuje (podle římského práva 54

bylo zakázáno i manželství mezi nepokrevními příbuznými) a jaký postup předepisuje obci. Pavel považuje za nepochopitelné, že obec trpí způsoby jednání, které by byly nemyslitelné i u nekřesťanů. A co je horší, obec nejenže nezasáhne, ale ještě se pyšní svou velkou liberálností, možná dokonce tvrdí, že křesťan stojí vysoko nad takovými měšťáckými pravidly - stopy takové mentality se pak nacházejí v 6,12-20. Jednání, které je pro Pavla úplně nepochopitelné, snad souvisí se stavem v obci popisovaným v kap. 1-4. Slova o nadutosti se již objevila v 4,6.18.19. Obec trpí tak zjevně chybné jednání, místo aby nad ním cítila bolest. Podle Pavla je zde jednoznačně překročena hranice toho, co lze připustit ve jménu křesťanské svobody. Pro Pavla existuje v takto křiklavém případě - když to zjevně dotyčnému (a některým v obci) nedochází - pouze jediný závěr: jeho vyloučení z obce. Ve svém dopise, který se bude předčítat v obci (tímto způsobem bude apoštol duchovně přítomen), zaujímá jasné stanovisko. On sám už se rozhodl. Vyloučení z obce (srov. v. 13b) není jen organizační opatření, takříkajíc vyškrtnutí z matriky. Je to slavnostní jednání shromážděné obce. Obec se má shromáždit a slavnostně hříšníka vyobcovat a předat ho satanovi - ne s cílem jeho zničení, ale pro jeho záchranu při posledním soudu (srov. 3,15). I v tomto mimořádném případě nejhorší nemravnost^ má poslední slovo vůči hříchu plus na straně milosti" (Řím 5,15). Je možné, že Pavel myslí na varovný výstřel", který má dotyčného přivést k rozumu. Pravděpodobnější je, že za tím stojí přesvědčení, že Boží Duch přijatý při křtu nebude zcela uhašen ani tak křiklavě nesprávným jednáním, takže zbývá poslední šance. Předání satanovi, démonské moci číhající na pozadí světa, je třeba chápat v rámci tehdejšího názoru, že satan působí nemoc, zkázu a smrt (srov. 2 Koř 12,7; Lk 13,16). Obec má vyřknout slavnostní prokletí, které přímo svolává na pachatele neštěstí - i to je pro nás představa, kterou můžeme jen těžko sdílet. Mělo by se však pozitivně poznamenat: Obec nezačne jednat sama, nesáhne k prostředkům represe a násilí. Tím, že potrestání krvesmilníka přenechá vyšší moci, 55

vzdá se toho, že by na něj sama vztáhla ruku. Jestliže se později církevní inkvizice odvolávala na toto místo, činila tak neprávem. Celá váha tohoto oddílu spočívá v závěru v. 5b. Pachatel nemá upadnout do nicoty, ale má být zachráněn v soudu na konci časů a dojít spásy. Mimořádně špatný případ vyžaduje přísný zásah. V normálních" případech pochybení se strany členů obce Pavel zastává stanovisko, že mají být přivedeni s klidem a laskavostí na správnou cestu (Gal 6,1). b. Čistota a zodpovědnost církevní obce (5,6-8). Obrazem kvasu upozorňuje Pavel obec na rozpor mezi jejich samolibostí a jejich skutečným chováním. O chlubení" už byla podrobně řeč v 1,29.31; 3,21; 4,7. Obrazu kvasu je (jinak než u Mt 13,33) užito negativně (jako i Mt 16,6). Názorně ukazuje nebezpečí nákazy zlem (srov. Gal 5,9: nákaza bludným učením). Z tohoto nebezpečí plyne jednoznačný důsledek: obec musí odstranit hříšníka ze svého středu. Ve verši 7-8 získává obraz kvasu hlubší rozměr. Pavel navazuje na obřad židovského pesachu: o velikonočním týdnu se v upomínku na exodus odstraňoval z domu všechen kvas. Od pesachu se pohled obrací dál k Ježíšovi na kříži, který jako nový pesachový beránek vydal svůj život na smrt za lidi, aby přinesl nový velikonoční život Boží. Tomuto novému životu, působenému Bohem, musí odpovídat i nově chování křesťanů; mají být novým těstem, nekvašeným chlebem, to znamená konkrétně: mají překonat zlobu a nečistotu v církevní obci jakož i ve vlastním životě a vést život v čistotě a upřímnosti, život, který ve své jasnosti nabývá přímo svátečního charakteru, život odpovídající velké velikonoční naději. Ve v. 7 Pavel říká nejen, že Korinťané mají odstranit starý kvas, ale současně, že už přece jsou nekvašeným těstem. Pro Pavla plyne imperativ napomenutí už předem z indikativu přípovědi spásy již darované. Obec se má stát tím, čím je. 56

c. Odstranění jednoho nedorozumění (5,9-13) Pavel již jednou napsal obci list; tento list se ztratil. Korinťané zjevně špatně pochopili jednu z formulací tohoto listu, případně jí ostře odporovali. Proto Pavel vidí, že musí upřesnit své stanovisko. Jestliže ve svém tehdejším dopise žádal, aby se vyhýbali styku se smilníky, pak se to týkalo výhradně vzájemných vztahů v církevní obci. Ne bez skryté ironie upozorňuje Pavel na absurdní důsledky takového nedorozumění: křesťané se nemohou prostě vystěhovat ze světa. Pavel je realista: Korinťané žijí v pohanském prostředí, jehož neřesti vypočítává ve stručném katalogu neřestí. V tomto prostředí se mají osvědčit. Katalog neřestí ukazuje na několika vybraných příkladech, v čem se Korinťané mají jednoznačně distancovat od svého dřívějšího pohanského způsobu života. Vzdor těmto jasně vymezeným hranicím se Korinťané nemají stáhnout do ghetta. Jsou totiž skutečně mnoha způsoby vevázáni do svého nekřesťanského prostředí - jako manželští partneři, přátelé, sousedé, pracovníci, otroci. Nemohou tento svět ponechat sobě samému. Mají dosvědčovat křesťanskou alternativu ve světě, v němž žijí, nikoli v dobrovolně zvoleném ghettu. Osvědčit se jako křesťan v takovémto názorově odlišném prostředí je možné pouze tehdy, když v obci panuje jasná linie. V rámci obce žádá Pavel důslednost; v poněkud rozšířeném katalogu uvádí způsoby chování, které jsou s křesťanstvím zcela neslučitelné. Křesťan nemůže žít jako darebák. Ten, kdo nosí čestné jméno bratr" a přesto nechce upustit od těchto způsobů jednání, od toho se má církevní obec jasně oddělit a nepřipouštět ho ani k společné hostině církve ani k soukromému stolování. Společenství při jídle je přece výrazem hlubokého osobního společenství a shody. Vůči hříšníkům mimo obec se však má obec vzdát soudu; ten přísluší pouze Bohu. Ve svých vlastních řadách má dbát na to, aby se víra žila autenticky a věrohodně. Nakonec se apoštol ještě jednou vrací k případu krvesmilníka z 5,1-5. Požaduje zde jasné oddělení, přičemž cituje formuli exkomunikace z Dt 17,7. 57

H Některé věci z tohoto oddílu nám dnes působí těžkosti. Mohou se na tento text právem odvolávat ti, kdo dnes v církvi volají po ostřejších zásazích autority (magisteria)? Asi stěží. V 1 Kor 5 jde o otázky orthopraxie, přiměřeného chování a způsobu života křesťanů. Překvapí nás, že Pavel v 1 Koř 15 neexkomunikuje ty, kdo se odchylují od církevního učení tím, že popírají vzkříšení, ale argumentuje a snaží se je přesvědčit! Pavlova napomenutí nelze jednoduše nehistoricky převzít ve všem. Malá korintská obec jako mizivá menšina v úplně jinak smýšlejícím prostředí byla ve zcela jiné situaci než farní obec dnešní lidové církve. Přísné uplatnění napomenutí z 1 Kor 5 by bylo přímo problematické. Vyloučit z obce např. alkoholika by dnes bylo zcela nepřiměřené; to bychom si asi nemohli dovolit už s ohledem na naše hlubší psychologické poznatky. Připomeňme si výchozí bod: v 1 Kor 5 jde především o korintského křesťana, který se proviňuje způsobem bijícím do očí a zjevně to vůbec neuznává. Tohoto konkrétního případu se týká Pavlovo napomenutí, aby toho, kdo jedná špatně, vyloučili z obce. Jako pozitivní závěr shrňme: 1. Cílem přísné církevní kázně, kterou zde Pavel žádá a vykonává, je nakonec záchrana dotyčného. 2. Kalvín v souvislosti s naším místem varoval před podáváním sv. večeře komukoli bez rozdílu. Najít správnou rovnováhu mezi tvrdým rigorismem a lehkomyslným udílením laciné milosti4*je i dnes těžké. 3. Křesťanův život musí být jednoznačný. Křesťané se musí svým způsobem života jasně odlišovat od toho, co se dělá a považuje za správné. Křesťanské obce se musí ptát, jak dalece se odlišují od svého okolí, zda mají co postavit jako křesťanskou alternativu proti panujícím představám o životě nebo zda jsou jen kopií toho, co je ve společnosti beztak obvyklé (včetně chybného jednání) 4. Logickým důsledkem toho, k čemu Pavel napomíná, by byla v neposlední řadě církev, která vystupuje skromněji navenek a sebekritičtěji uvnitř. 58

2. Proti chození před pohanské soudy (6,1-11) a. Právní spory mezi bratřími jsou pohoršením (6,1-8) Nový oddíl vypadá, jako by byl v této souvislosti cizím tělesem. Asociace se slovem soudit11na konci 5. kapitoly patrně vedla Pavla k tomu, aby se nyní zabýval otázkou pohoršlivých soudních sporů mezi křesťany před pohanskými soudci. Pavel diktuje svůj list velmi nesoustavně. To je zřejmé i z toho, že ve v. 1-6 vytýká obci, že své soudní spory řeší u pohanských soudů; takový spor by bylo určitě možné urovnat ve vlastních řadách. Ve v. 7-8 jde ještě mnohem dále, když Korinťanům naznačuje, že by se měli raději vzdát svého práva než se pouštět do procesů. Již formou vyčítavé otázky vyjadřuje apoštol Pavel své rozhořčení, že se členové církevní obce odvažují" svůj soukromý právní spor (snad šlo o záležitosti dědictví nebo majetku, anebo o sousedský spor, bližší podrobnosti neznáme) řešit před pohanským soudem. To, že Pavel (v řeckém textu) označuje pohany jako nespravedlivé", nás dnes zaráží; toto označení není v první řadě míněno jako negativní hodnocení, ale má ozřejmit nesmyslnost chování Korinťanů10. Pavel zde zcela setrvává v židovské tradici, v níž bylo zapovězeno chodit k pohanským soudům; ve shodě s tím se v židovské diaspoře rozvinulo vlastní soudnictví. Tím více by to mělo platit pro svaté", jak Pavel často nazývá křesťany (srov. 1,2). Apoštol Pavel žádá, aby se právní případy řešily uvnitř církevní obce, mezi svátými". Představa, že svati" budou účastni Božího soudu nad lidmi, má kořeny v židovských očekáváních budoucnosti (srov. Mdr 3,8; Dan 7,22); nachází se také v synoptické tradici (srov. Lk 22,30). Podivná a zvláštní je představa, že křesťané budou soudit dokonce i anděly, přičemž se myslí zřejmě na zlé andělské mocnosti. Pavel zde nechce podávat informace o posledních věcech"; chce ukázat hloubku nesmyslnosti v jednání Korinťanů, rozpor mezi vysokými nároky křesťanství a realitou obce. Pavel 10) Označeni nespravedliví4* není míněno v morálním smyslu stejně jako označení křesťanů jako svati44v témže verši původního textu. 59

usuzuje z většího na menší: když křesťané mají účast na eschatologickém soudu Božím, oč spíše by měli být schopni najít rozumné řešení pro všední právní spory! Chce připomenout i to, že nynější právní spory jsou maličkosti v perspektivě přesvědčení, že se lidé jednou budou muset před Bohem zodpovídat za celý svůj život. To, že Pavel charakterizuje pohanské soudce jako ty, kdo v úsudku církevní obce neznamenají nic, zní našim uším překvapivě. Pro pochopení je nutno vzít v úvahu polemickou souvislost. Máme-U na zřeteli vysoké sebevědomí obce jakožto nového Božího lidu, vyvoleného Bohem, pak tahanice u pohanských soudů jsou přímo popřením tohoto sebevědomí. Církevní obec přiznává pohanským soudcům kompetenci, kterou by si oni sami ani nemohli přičítat. Negativní ocenění pohanů na jedné a prohlášení křesťanů za soudce světa na druhé straně vzbuzuje nepříjemnou otázku, zda zde Pavel nemluvil příliš směle. Pavel je nanejvýš rozzlobený. V obci, která je tak domýšlivá na svou moudrost a své duchovní bohatství, by přece mělo být možné najít někoho moudrého (rozumného), kdo je schopen dělat zprostředkovatele - táže se ironicky. To, že se místo toho soudí bratr s bratrem*1(slovo bratr zde neříká Pavel náhodou), pociťuje jako vážné provinění proti podstatě obce, která tím poskytuje svému pohanskému okolí žalostnou podívanou. Nedokáže se vyrovnat s banálními maličkostmi každodenního soužití - jak nepřiměřeně pak působí vysoké nároky, jež tak sebejistě vznáší! Pavel může pouze projevit svou hlubokou nespokojenost s církevní obcí, která by měla všechny důvody stydět se, protože se jí nedaří převést základní přesvědčení své víry do každodenního života. Ve verších 7-8 apoštol Pavel překonává to, co dosud řekl: považuje právní pře mezi křesťany zásadně za problematické. To, že křesťané spolu vůbec vedou procesy, že své spory zjevně dokážou vyřešit už jen právní cestou, je pro církevní obec vysvědčením o její ubohosti. Jestliže už v pohanské antice platí zásada, že je lépe bezpráví trpět než bezpráví činit (Platon, Gorgias 509c:...tvrdíme, že větší zlo je bez 60

práví činit a menší bezpráví snášeť\ abychom uvedli aspoň jeden příklad), čím spíše by to mělo platit pro křesťany, kteří se nechají inspirovat zvěstí kázání na hoře (srov. Mt 5,39n)! Jestliže se křesťané soudí před pohanskými soudy, pak se dopouštějí bezpráví a loupeže, a to na bratřích; toto paradoxní vyostření má ještě jednou ukázat nesmyslnost takového chování. Uvnitř celého oddílu lze pozorovat postupnou radikalizaci. Pavel nechce zpochybňovat právo a právní řád, ale odporuje sobeckému dovolávání se práva. Ti, kdo milují, rezignují na své právo, nikoli na právo jako takové** (W. Schragě). H Tento malý oddíl obsahuje třaskavou nálož pro naše měšťácké** obce. Jak křesťané - sousedé, příbuzní - přistupují ke svým konfliktům a protikladným zájmům? Souzení se stalo namnoze pravidlem, téměř již pohromou země, kryto (a podporováno!) jistotou právní ochrany. Musíme se samozřejmě držet naší dnešní skutečnosti. Žijeme v daleko složitějším světě než tehdejší korintská obec; komplexnost našeho, až do posledního detailu zajištěného (a snad právě proto tak nejistého) světa však někdy přímo hraničí s absurditou. Jak je možné v takovém světě žít podle kázání na hoře? V mnoha případech konfliktů lpějí i křesťané neústupně na svém právu. Přitom by bylo často lidštější a křesťanštější zříci se své právní pozice. Jestliže např. spor o dědictví vyústí v hlubokou a nezahojitelnou roztržku, je třeba se ptát, zda cena za prosazení vlastního práva nebyla příliš vysoká. Tím spíše by se měli ptát křesťané, nakolik je jejich chování určováno duchem kázání na hoře, duchem smíření. Řečeno ostře: Formuje křesťanství naše vnitřní smýšlení neboje to jen vnější pozlátko? b. Křest - nový začátek bez důsledků? (6,9-11) Pro apoštola Pavla je chování obce nesnesitelné. Mělo by jim to být přece jasné! Žít dál ve strukturách bezpráví tohoto světa - to vylučuje z Božího království. Tento ústřední pojem Ježíšova zvěstování nacházíme u apoštola Pavla jen zřídka. Křesťané očekávají Boží království v budouc 61

nosti - z této naděje však mají žít už dnes. Hrubě chybné postoje vypočítané v katalogu neřestí zde stojí zástupně za mnohé jiné, neslučitelné s křesťanskou nadějí Božího království. Pavel zde klade tentokrát důraz na pochybení v sexuální oblasti, čímž již připravuje následující oddíl 6,12-20. Homosexualitu - ta je zde totiž míněna11 - musíme na základě novějších antropologických poznatků posuzovat diferencovaněji, než to činil Pavel (srov. k jejímu hodnocení i Řím 1,27).12 Na druhé straně klade Pavel důraz na hrabivost, která chce mít stále víc - což je velmi aktuální téma! Tím navazuje na 6,7. Ústřední je v. 11, v němž apoštol Pavel připomíná Korinťanům jejich křest, jímž radikálně skoncovali se svou minulostí. Bůh obrny 1 jejich hříšnou minulost, přenesl je z jejich starého života do oblasti své svatosti, své úplné jinakosti, učinil je spravedlivými, uvedl jejich porušený vztah k Bohu do pořádku. Ve křtu se zcela těsně spojili s Kristem, byli naplněni Duchem svátým, jeho obnovující, proměňující, dynamickou přítomností. To, že je minulost vyřízena, se musí stále potvrzovat v každém novém rozhodnutí. Nová skutečnost je trvale ohrožena. Korinťané již mohutně upadli do stalých způsobů chování. Dokazují to svými soudními spory, ale i svůdnými liberálními hesly, s nimiž se Pavel musí vyrovnávat v dalším textu. I Katalog neřestí má sloužit především napomenutí. Nechce vyřknout definitivní soud o věčném osudu konkrétních lidí. Napomíná Korinťany, aby lehkovážně neztratili to, co jim bylo darováno ve křtu. Kriticky se ptá, nakolik jejich způsob života odpovídá základním pravdám křesťanství. Jen tak můžeme dnes takovýto text rozumně pochopit, nikoli tak, že bychom spekulovali o věčném osudu druhých, o jejich zavržení, ale tak, že si uvědomíme zodpovědnost za vlastní život před Bohem. 12 11) ČEP mluví o nemravných a zvrácených, malakoi a arsenokoitai. 12) Tehdy i dnes platí Pavlovo odsouzení praktikování homosexuality jako typického příznaku společnosti v mravním rozkladu; dnes však víme, že ve výjimečných případech může být homosexualita také vrozená a neodstraní tel -ná. 62

3. Proti bezmezné mravní uvolněnosti (6,12-20) V korintské církevní obci se šířily nanejvýš uvolněné názory. Jedna skupina v obci zřejmě považovala prostituci za něco normálního a vybudovala si pro to docela velkolepou teologickou konstrukci. Jedno z jejích hesel znělo: Všechno je mi dovoleno." Mohla se přitom (neprávem) odvolávat dokonce na samotného Pavla, který si křesťanské svobody velice cenil (srov. Gal 5,1; 1 Kor 3,21). V tom mu však rozuměli od základu špatně. Svoboda pro něj neznamená bezuzdnost ani libovůli (srov. Gal 5,13). Proti korintskému heslu má dvě námitky: ne všechno je pro člověka dobré, ne všechno člověku skutečně prospívá (srov. 1 Koř 10,23), a leckterá zdánlivá svoboda je ve skutečnosti otroctvím. Bezuzdné vyžití pudů může vést do hluboké nesvobody. Další korintské heslo znělo: Jídlo je pro břicho a břicho pro jídlo; Bůh učiní konec oběma." To je svůdný slogan, který straší i dnes v mnohých hlavách. Jídlo a pití jsou zcela normální vnější záležitosti, týkající se jen pomíjivé části člověka, mravně zcela neutrální (ani to již zcela neplatí!) - a podobně i sexuální potřeby jsou úplně přirozené, mělo by se jim právě tak nepředpojatě vyhovět jako potřebám jídla a pití. Apoštol Pavel vědomě staví proti povrchnímu korintskému výrazu břicho" teologicky bohaté slovo tělo". Člověka nelze rozdělit na tělo a ducha. Tělo není jen přechodným bydlištěm ducha. Tělem" se může u Pavla myslet celá osoba - znamená u něj komplexní celek člověka. Svým tělem člověk navazuje kontakt s druhými rozmanitým způsobem. O tomto těle Pavel říká, že patří Pánu. Křesťan má na základě svého křtu hluboké osobní společenství s Kristem (srov. Řím 6,1-23). Je míněn celý člověk se vším všudy, člověk s celým svým životem. Žádnou oblast nelze vyčlenit z této vazby na Pána a z odpovědnosti vůči němu. Jestliže se někteří v Korintu domnívají, že se sexualita týká jen vnější, pomíjivé části člověka, pak proti tomu apoštol Pavel staví svou naději ve vzkříšení, které zahrnuje i tělo člověka (1 Koř 15,44; Řím 8,11). Naproti tomu břicho a jídlo patří pomíjivému světu. 63

Nadto apoštol Pavel připomíná Korinťanům představu, kterou přece dávno znají - o církevní obci jako Kristovu tělu (srov. 12,12.27). Být spojen s Kristem a spojovat se s nevěstkou - to se vzájemně vylučuje. Pavel připomíná smysl sexuálního styku, naznačený v Gn 2,24 - člověk se zcela odevzdává druhému, dává se mu poznat v hloubi své osoby. Dokonce i ve zvrácené formě prostituce vidí ještě záblesk něčeho z této původní stvořitelské vůle, jakkoli je to zle znetvořené. Pavel přechází ke komentování třetího korintského hesla (tak lze nejpřijatelněji vyložit obtížný v. 18): sexuální aktivity, tvrdí se v Korintu, se prý týkají jen vnější stránky člověka, zatímco ve skutečnosti záleží jen na nitru, jen na smýšlení. Proti tomu apoštol Pavel klade ve v. 19n ještě jednou centrální, základní pravdy víry: nejen církevní obec je chrámem Božím (srov. 3,16n), ale je jím i jednotlivý křesťan. Jeho tělo je chrámem Ducha svátého, místem jeho trvalé přítomnosti. Pavel zde formuluje vysoký nárok. Křesťan je povolán dosvědčovat celou svou existencí Boží přítomnost a činit ji hmatatelnou. Žádnou oblast života nelze vyloučit z příslušnosti ke Kristu, který se lidem daroval až po smrt. Za představou vykoupení stojí vzpomínka na vysvobození izraelského lidu z egyptského otroctví (srov. Iz 52,3; 43,3n). Ježíš Kristus překonal obětováním svého života mocnosti smrti, které ohrožují a omezují lidský život. Jemu patřit, jemu se podřídit - v tom je svoboda (Gal 5,1). Důležitým kritériem mravního posuzování lidského jednání je pro Pavla otázka, nakolik je užitečné, zda člověku prospívá nebo vede k zaostávání za jeho možnostmi. Pavel varuje před špatně pochopenou svobodou, která může vést do nových tlaků a závislostí; neintegrovaná a nezvládnutá sexualita může vést ke skličující nesvobodě. Apoštol varuje před povrchním viděním sexuality, redukované na egoistické uspokojování potřeb. Jejím cílem je osobní setkání. Sexualitu posuzuje z pozice Gn 2,24. Při pohlavním styku se člověk druhému cele vydává. Partneři se jeden druhému otevírají v hloubi své osoby. Sexualita je podle Gn 2,24 darem laskavého Tvůrce. Jejím cílem je hluboké společen- 64

ství dvou lidí podle vůle Boží. Proto Pavel odmítá tendence nepřátelství k tělu. Tělo pro něho není ničím nedůležitým nebo dokonce méněcenným. Jestliže odmítá bezuzdné sexuální vyžití, pak ne proto, že by zaujímal postoj nepřátelský tělu, ale vzhledem k svému vysokému ocenění těla. Apoštol Pavel připomíná Korinťanům, že s celou svou existencí patří Pánu. Skrze křest jsou s ním hluboce spojeni. Z tohoto společenství s Kristem nelze vyloučit žádnou oblast života. Křesťanem člověk není v nějaké zvláštní náboženské zóně, ale celým svým životem. Zneužívání druhého člověka, ať by to bylo k čemukoli, je s křesťanstvím neslučitelné. IV. O m a n želstv í a b ezžen stv í (7,1-4 0 ) Jak ukazuje verš 7,1, přechází nyní Pavel k otázce, kterou mu Korinťané položili v dopise - bohužel ztraceném - a na niž tedy měli různý názor. Musel-li Pavel v oddíle 6,12-20 zaujmout stanovisko k bezmezné sexuální uvolněnosti, pak zde najednou zastává pozice přísně asketické, téměř nepřátelské vůči manželství. Nelze vyloučit, že je zčásti hájila tatáž skupina v Korintu. Není přece tak mimořádné, když stojí těsně při sobě vysoké neživotné ideály a křiklavě nesprávné jednání. V každém případě mají oba postoje tentýž kořen: tam, kde se znevažuje tělesné a pozemské kvůli duchovnímu, následuje buď nevázanost, protože tělesné se prý netýká toho pravého, duchovního, nebo naopak neradostná askeze, protože člověk si přece nesmí nic začít s tělesným". Je také možné, že určitá atmosféra konce světa podporovala názor, že je lépe vůbec se neženit. 65

1. Proti přehnané askezi (7,1*7) Pavel doslovně cituje pozici, kterou někteří v Korintu hájí a která je tam předmětem velkých sporů: Je pro muže lépe, když žije bez ženypavlova odpověď ve v. 7,2 vedla k mnohé kritice: Pavel prý vidí manželství jen jako nutné zlo, jako pojistný ventil proti vykolejením. Zde je třeba vzít Pavla v ochranu, neboť takové výtky úplně přehlížejí situaci, do níž píše. Nechce zde podávat systematické učení o manželství, argumentuje spíše proti podle jeho názoru přehnané asketické tendenci v církevní obci. Činí tak argumenty, jimiž, jak soudí, bude tuto skupinu moci nejspíše přesvědčit. Velmi realisticky vidí, že při takovéto superaskezi lidé prostě přeceňují své možnosti. Pohled na 1 Kor 13 ukazuje dostatečně, že dovede také mluvit o lásce s pochopením. Dnešnímu čtenáři může připadat zvláštní, že ve v. 3-4 mluví o manželské povinnosti; tato slova měla bohužel nejeden neblahý dozvuk v církevní praxi. Neměli bychom však přehlížet jedno pozitivum obou těchto veršů: Pavel zde přiznává muži a ženě stejná práva. Tím překonává patriarchální pojetí, jež bylo všude v jeho okolí samozřejmé. Ve v. 4 žádá, aby manželé mysleli a jednali vždy z pozice toho druhého a ne ze své vlastní" (F. Lang). Požadavek korintských asketů zříci se zcela sexuálního styku nebere Pavel ve v. 5-6 příliš vážně. Činí jim sice ústupek, ale se třemi jasnými výhradami. Takovéto zřeknutí 1. se musí dít pouze po vzájemné dohodě, 2. musí být jasně časově omezené, 3. má sloužit svobodě pro modlitbu. V žádném případě nesmí jeden partner vnucovat askezi druhému. Muž a žena jsou opět kladeni zcela samozřejmě naroveň. Pavel výslovně dodává, že to chápe jako ústupek, ne jako přikázání. Na citlivé rovině manželské lásky by chtěl co možná nejméně předepisovat. Osobně apoštol Pavel dává jednoznačně přednost bezženství (srov. však 9,5). Nechápe je však absolutně. Žít bez ženy je zvláštní dar milosti (řecký charisma"). Nemůže a nechce udělat z bezženství zákon pro všechny. V uskutečňování křesťanství existuje legitimní rozmanitost; každý má 66

jít svou přiměřenou cestou podle svých možností a darů. Když Pavel označuje bezženství jako charisma**, pak v tom zaznívá jedna myšlenka, pro něho zcela ústřední: charisma propůjčuje jednotlivci Bůh k budování obce - charisma slouží druhým! Připusťme, že Pavel zde nemluví o manželství právě s nadšením. Je však třeba vzít v úvahu situaci, do níž píše. Proto nelze verš 7,2 dovést až do absurdního důsledku, jako by podle jeho pojetí bylo jediným smyslem a účelem manželství vyhnout se smilstvu. Spíše je tomu tak, že proti rigoristům mezi Korinťany střízlivě odkazuje na meze lidských možností. Asketické přemrštěnosti odmítá, protože přeceňují člověka a přesahují jeho síly. Ještě jedna věc si zaslouží zmínku: Pavel je přesvědčen o stejné důstojnosti muže a ženy. Oběma připisuje stejná práva a povinnosti. V jeho prostředí to nebylo vůbec samozřejmé. 2. Stanoviska k jednotlivým situacím (7,8-16) a. Neprovdané a vdovy (7,8-9) Také zde apoštol Pavel setrvává v linii své dosavadní argumentace. Považuje za žádoucí, aby neprovdané a ovdovělé nevstupovaly do manželství - jako on, ale pouze tehdy, mají-li dar zdrženlivosti. Dává jim tak výslovně plnou svobodu rozhodování. To je důležité. V této oblasti nesmí být žádný nátlak... (Λ. Strobel). Pavel se opět realisticky řídí v rozhodování podle možností jednotlivce. Křečovité potlačování sexuality pro něj nepředstavuje alternativu; Pavel vidí velmi zřetelně, že by to bylo nad lidské možnosti. b. Rozvod? (7,10-11) Korintští asketé, jak se zdá, propagovali i rozloučení dosavadních manželství. Pavel se obrací rozhodně proti tomu, přičemž se výslovně odvolává na Ježíšovo nařízení. Ježíšovu slovu přikládá jednoznačně větší váhu než své vlastní radě. Naráží na synoptickou tradici, která tehdy ještě kolovala ústně a byla ostatně vykládána do stále nových situací 67

(srov. Mk 10,9; Mt 19,6). Podle židovského práva mohl podnět k rozvodu vyjít pouze od muže, podle řeckého i od ženy. Pavel zde oslovuje oba: muže a ženu; opět jsou si muž a žena postaveni zcela naroveň. Ježíšův zákaz rozvodu platí. Z verše 1 la se zdá, že Pavel má na zřeteli zcela určité manželství v Korintu a jeho problematiku. Po rozluce zůstávají partnerům jen dvě možnosti: buď zůstat svobodný nebo se snažit o smír. Pozdější církevní manželské právo odvodilo z tohoto Pavlova pokynu možnost rozluky od stolu a lože, pokud je manželství nenapravitelně rozbito. I Ježíšovo a Pavlovo nařízení nerozlučitelnosti manželství je neoddiskutovatelné. Církev je jím trvale vázána. Stejně vážně je vázána praxí Ježíšova milosrdenství. Jak může dnešní církev přesvědčivě spojit obojí - vzhledem k tolika postiženým lidem? Otázka, která je bohužel otevřená! c. Nábožensky smíšená manželství (7,12-16) Pavel se zde musí zabývat stanoviskem několika přehnaně horlivých lidí v Korintu, kteří požadovali rozloučení manželství mezi pohany a křesťany patřícími k obci s poukazem na to, že pohanský partner poskvrňuje křesťanského. Musíme přitom myslet patrně na případy, kdy se pouze jeden z partnerů stal křesťanem, zatímco druhý zůstal pohanem. Pavel se zde nemůže odvolat na žádné Ježíšovo nařízení; musí sám hledat křesťansky obhajitelnou cestu. Nejprve se ve v. 12-14 zabývá případy, kdy chce nekřesťanský partner manželství udržet. V celém oddílu se opět přisuzovala muži stejná práva jako ženě. Pavel nemůže sdílet úzkosti korintských horlivců, že by mohl nekřesťanský partner poskvrnit křesťanského. Jeho mínění je přesně opačné! Nakažlivá není nevíra, ale víra! Svatost" křesťanského partnera přímo přechází na toho druhého. Pavel výslovně předpokládá, že pohanský partner svolí žít dál s křesťanským, a to v důsledku zahrnuje, že je pohanský partner ochoten přijmout určité hodnoty a způsoby jednání, které jsou pro jeho křesťanského partnera nevyhnutelně nutné. Odkaz na nečistotu případně svatost dětí se zdá na první 68

pohled zvláštní; jeho účelem je patrně podpořit Pavlovo hledisko. Má-li tato poznámka mít smysl, musí se jednat o nepokřtěné děti. Křesťanského partnera by přece nikdy nenapadlo odloučit se od nich. I vůči nim jistě důvěřuje, že na ně přeskočí" něco z jeho víry a jeho svatosti. Ve verši 15n se Pavel zabývá případem, kdy si pohanský partner přeje rozvod. Pavel zde ukazuje velkou toleranci a široké srdce: respektuje svobodu pohanského partnera. Na něm spočívá rozhodnutí, zda chce pokračovat v manželství nebo ne. V tomto druhém případě má křesťanský partner svobodu uzavřít nové manželství. Tak to ještě předpokládá dnešní církevní právo (Privilegium Paulinum). Křesťanský partner si nemá vynucovat trvání manželství, zvláště ne v klamné naději, že by mohl druhého obrátit či dokonce zachránit. Oba se mají v pokoji rozejít. Pavel se opět projevuje jako střízlivě uvažující pastýř, jemuž neleží na srdci jen věčná spása, ale i pozemské blaho dotyčných lidí. I Apoštolovo přesvědčení o nakažlivé síle víry by mohlo pomoci i dnes umenšit některé (církevní) úzkosti... 3. Boží volání - pro každého jiné (7,17-24) Apoštol Pavel rozšiřuje to, co dosud řekl, v principiální výklad a současně mluví o několika dalších problémech, které byly pro obec zjevně důležité. Každý má mít možnost žít tak, jak mu to Bůh přisoudil - tato zásada se táhne jako červená nit tímto oddílem a činí jej tak sympatickým. Pavel nemá velký smysl pro uniformní křesťanství. Je spíše pro svobodu a rozmanitost křesťanského povolání, které každého zastihuje vždy v jeho jedinečné situaci. V 1 Kor 12-14 rozvine tuto zásadu obrazem o těle a jeho částech (srov. zvi. 12,11) a vyzve obec, aby respektovala rozdíly v uskutečňování křesťanství. Bůh volá každého jinak (srov. Řím 12,3). Skutečnost, že Bůh povolává lidi do své církve, relativizuje rozdíly vládnoucí jinak ve společnosti. Zda někdo pochází ze židovství nebo z pohanství, nemůže být už rozho 69

dující. Rozhodující je, zda se člověk důsledně podrobuje Boží vůli, zda jí dovolí, aby určovala jeho život. Pavel zde může - na rozdíl od pozdějšího listu Galatským (např. 5,2-4) - ještě zcela nepolemicky uvést jako příklad obřízku. Kdo byl povolán jako žid, nemá se pokoušet obřízku operativně odstranit. Kdo byl povolán jako pohan, nemá se nechat obřezat. Pro Pavla platí křestní formulace citovaná v Gal 3,28, že pro toho, kdo věří v Krista, kdo našel v Kristu svou novou identitu, jsou vyváženy a překonány všechny stavovské a rasové rozdíly. To, že Pavel již o několik let později musí v galatských obcích o tento princip těžce zápasit, ukazuje, jak je těžké uplatnit toto zásadní hledisko svobody a stejné důstojnosti všech v konkrétní životní skutečnosti, a to dokonce i uvnitř církve. Udivuje nás, co Pavel říká o otroctví. Rozhodující verš 21b je v řeckém originálu bohužel velmi zhuštěný a víceznačný, takže přesný překlad je předmětem sporů. Chce Pavel poradit otrokům, aby raději zůstali v otroctví, nebojím naopak radí, aby využili možnosti propuštění?13 Protože celý oddíl je určován slovem zůstat*4, mluví mnohé pro opačný překlad.14 To dobře zapadá i do mohutné relativizace připojené ve v. 22: kdo byl do církevní obce povolán jako otrok, dosáhl v Kristu svobody; kdo naproti tomu přišel do obce jako svobodný, je nyní ve službě Kristově. Kdo se připojí ke Kristu, stává se svobodným - a současně je vázán na Krista. Svoboda a vázanost - tím jsou zmíněny dva póly napětí, které nelze zjednodušováním zrušit. Přispěl tím Pavel k dalšímu trvání otroctví? Je třeba přiznat, že z principu stejné důstojnosti všech lidí, vysloveného v Gal 3,28, ještě nevyvozoval všechny důsledky pro změnu společnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že jeho obec tehdy byla v mizivé menšině, to ani patrně nebylo možné. Jakou jinou radu by byl Pavel mohl realisticky dát? To, že pozdější církev, když získala moc a vliv, vyvodila důsledky přfliš pozdě (a spíše z donucení), zůstává historickým selháním, které nás musí učinit jasnozřivými a sebekritickými, aby 13) Tak překládá ČEP, Král, Petrů a autor tohoto komentáře. 14) ČEP pod čarou. 70

chom nezaspali výzvy naší doby.15 Pro spravedlnost budiž doplněno, že výzva v. 23, abychom ze sebe nedělali otroky lidí, vedla mnohé k občanské statečnosti a k posílení sebevědomí. Jako základ této svobody uvádí apoštol Ježíšovu oběť na kříži a ukazuje tím na hlubokou souvislost: Ježíš si svou svobodu vůči mocným uchoval i ve svém umírání. H Relativizace všech rozdílů stavu a rasy - nezažíváme dnes spíše neblahé návraty k myšlení, o němž se zdálo, že již bylo dávno překonáno? V závěrečné větě zdůrazňuje apoštol slova před Bohem" jejich postavením na konec věty a tím pojmenovává rozhodující motiv své tolerance a svobody - a současně jejich nezrušitelné meze. 4.0 bezženství (7,25-35) a. Přednosti bezženství (7,25-28) Nyní se projevuje, že Pavel měl při svých zásadních výkladech ve v. 17-24 stále ještě na zřeteli konkrétní dotazy z korintské obce. Pro pochopení oddílu je rozhodující, že se apoštol i zde zabývá otázkami a zčásti i míněními, která byla v obci zastávána. To ukazuje již úvodní obrat v. 25. Obec se dotazovala, zda se svobodní (v řeckém textu se mluví o pannách, čímž mohou být míněni i neženatí mužové, srov. Zj 14,4) smějí oženit či vdát nebo mají zůstat svobodní. Někteří přehnaně horliví křesťané v Korintu zřejmě zastávali názor, že je hřích se oženit (popř. vdát - odtud formulace ve v. 28). Poněkud nezdařená věta v. 26 by mohla ukazovat na to, že tento požadavek byl už v Korintu motivován nadcházejícím trápením". Pavel se nemůže odvolat na žádné slovo Páně (neznal Mt 19,10-12?). Přesto své radě připisuje autoritu; jeho apoštolské pověření je darem Boží milosti (srov. 3,10; 15,10). Jeho rada neženit se nevychází 15) Autor komentáře zde kritizuje církev z pozic poválečné emancipační a rovnostářské vlny. Tato pozice se projevuje v komentáři na více místech. Dnes již vidíme rovnostářské a emancipační ideje, a tím i údajné selhání církve, jak by on sám řekl, diferencovaněji" 71

z možnosti zdrženlivosti jako ve v. 8n, aleje naopak motivována eschatologicky: Pavel očekává brzký konec (srov. 7,29-31), jemuž bude předcházet velká bída a trápení. Toto očekávání sdílí spolu s vlivnými kruhy raného křesťanstva (srov. Mk 13) jakož i současného židovstva. I tam se zastává názor, že manželství a rodina znamenají v trápeních konce času zátěž navíc. Uveďme příklad ze syrské Baruchovy apokalypsy 10,13.15 (vznikla po r. 70 po Kr.): A vy, ženichové, nevstupujte, a panny ať se nezdobí věnci, a vy, ženy, neproste, abyste porodily... Proč tedy rodí v bolestech a pohřbívají v úpění?16 Pavlova rada je diferencovaná a střízlivá. Vzhledem k blízkému konci je dobré a přiměřené nevstupovat do manželství. Pavel však z toho nedělá všeobecně závazný předpis. Výslovně ustanovuje proti rigoristickým proudům v Korintu, že se nemají rozlučovat existující manželství. Jednoznačně se obrací proti názorům v Korintu, že by vstoupit do manželství bylo hříchem. Ačkoli sdílí eschatologickou motivaci Korinťanů, čelí dobře mířenými slovy jejich asketickému přehánění. b. Konec je blízko (7,29-31) Stejně jako již ve v. 17-24 odkazuje apoštol od jednotlivých otázek na širší teologické souvislosti. Nově se vyskytující etické problémy, jejichž hotové řešení se nedá nalistovat v katechismu, staví apoštol do světla důležitých základních pravd víry a tak se snaží dospět k zodpovědnému nařízení. Oddíl začíná a končí poukazem na krátkost času a pomíjivost světa. Mýlil se Pavel ve svém očekávání blízkého konce? Třebaže měl z pozice svého očekávání blízké parúsie zkrácenou a tím vyostřenou perspektivu, v zásadě je (tato 16) Viz: Knihy tajemství a moudrosti II. Zmíněné vydání se kloní ke vzniku po r.100; jak ukazuje poslední citovaný verš, nechápe text eschatologicky, ale jako narážku na zkázu Jeruzaléma r. 70. 72

perspektiva) přesto platná: tento svět nemá trvání, dospěje nezadržitelně ke svému konci, třebaže to může ještě trvat staletí.*1vědomí pomíjivosti světa nás může uchránit před tím, abychom přikládali pomíjivým věcem absolutní význam, abychom se na ně vázali jako na nepomíjivé hodnoty (R. Schnackenburg). Na tomto základě popisuje apoštol správný křesťanský postoj pětinásobným,jako by ne. Nemá se tedy křesům zabývat tímto světem skutečně vážně a nemá usilovat o jeho zdar? To, co nás zaráží, spočívá právě v tom, že Pavel vyžaduje postoj vnitřního odstupu vůči věcem, které nejsou samy o sobě záporné: manželství, smutek a radost, majetek. Pavel nehájí rezignující útěk ze světa, jak to bylo běžné v tehdejší židovské apokalyptice - a jak se to dnes opět kolem nás šíří: nevyplatí prý se přece vůbec v tomto světě angažovat, protože je stejně předurčen k zániku. K tomuto pesimismu má Pavel velmi daleko. Distance od světa u něho má pozitivní předznamenání: Staré pominulo, hle, je tu nové (2 Kor 5,17). Pavel očekává pro tento svět, který je pro něj Božím stvořením, dobrou budoucnost od Boha. Ukazuje střízlivě na to, že hodnoty tohoto světa nemohou být tím posledním, konečným. Jsou pomíjivé a tím jsou relativizované. Vědomí jejich předběžnosti dává vnitřní svobodu a klid. Takový postoj by bylo snadné zaměnit se stoickým postojem neotřesitelnosď* mudrce, široce rozšířeným v apoštolově prostředí. Stoický postoj se snaží vyhýbat emocím jako je smutek a bolest, usiluje být nad věcí. Pavel se tomu naopak nevyhýbá, křesťan má plakat s plačícími a radovat se s radujícími (Řím 12,15). Současně šije střízlivě vědom pomíjivosti tohoto světa a svého života, čímž je možno mnohé relativizovat blahodárným (!) způsobem. To, co zde apoštol hájí, bylo často popisováno jako útěk od světa. Zdá se přiměřenější mluvit o postoji vnitřní svobody. c. Ještě jednou: Přednosti bezženství (7,32-35) Nelze přeslechnout, že apoštol osobně dává přednost bezženství. Korektiv uvedený v 7,7, že každý má svůj specific 73

ký dar od Boha, se poněkud ztrácí se zřetele. Pavlova pozice odpovídá jeho osobní životní zkušenosti a je ji proto třeba vzít zcela vážně. Ještě jednou navazuje na v. 25-28. Jestliže tam položil důraz na to, že svobodní lidé budou vzhledem k nastávajícím trápením konce časů bezstarostnější a bez úzkosti navíc o partnera a děti (srov. 7,29-31), pak nyní klade důraz na nerozdělenou službu, na to, že s nimi může Pán volně nakládat. Apoštol Pavel opět oslovuje stejným způsobem ženy a muže - formulace jsou téměř paralelní. Mluví jednostranně a vyostřeně. Podle 7,7-9 může i zde myslet pouze na ty, kdo mají charisma k bezženství. Formuluje ideál, od něhož se realita často hodně vzdaluje: svobodní se mohou zcela soustředit na dílo Páně, mohou jako Pavel postavit všechnu svou energii do služeb evangelia. Toto zdůvodnění celibátní životní formy je srozumitelné a ukazuje tuto životní formu jako něco, co má smysl. Umožňuje vložit celou svou sílu a energii do díla Páně. Bere zde Pavel dost vážně manželství a jeho vysoké ocenění v bibli? Je jisté, že si láska k druhému člověku může překážet s láskou k Bohu. Může tomu však být i obráceně: ve zkušenosti lidské lásky se zakouší Bůh. Zdá se, že sám Pavel cítí, že jeho vyhrocený způsob vyjadřování je možno pochopit falešně. Proto výslovně zdůrazňuje, že nechce své čtenáře spoutat zákonem, že pro ně chce jen to nejlepší, chce jim pomoci, aby s vytrvalostí a věrností mohli sloužit Pánu a nebyli od toho ničím odváděni. 5. Další dvě otázky (7,36-40) a. Rada snoubencům (7,36-38) Kvůli slovesu ve v. 38, které v řečtině zpravidla znamená provdat, se od dob staré církve až po 19. stol. zastával názor, že se zde mluví o otci, který stojí před otázkou, zda má provdat svou dceru. Nové jazykové výzkumy však ukázaly, že toto sloveso může nabývat i významu oženit se. Především však dřívější výklad prakticky znemožňuje silné sexuální ladění kontextu. 74

Výklad textu se stane nejpřesvědčivějším, když se vztáhne na mladého muže17, který přemýšlí o tom, zda si má vzít svou snoubenku. Možná se předpoldádá, že se oba snoubenci vzhledem k blízkosti konce dohodli, že se zřeknou manželství. Pravděpodobnější je, že toto zřeknutí požadovaly asketické kruhy v Korintu. Pavel se opět snaží jít realistickou cestou, v linii toho, co dosud hájil. Argumentuje přitom - zcela jinak než dosud - výlučně z perspektivy muže. Jestliže může mladý muž zachovat zdrženlivost, je to tak dobře, jestliže ne, je přiměřenější se oženit. Potlačovaná sexualita by nepřinesla svobodu, ale křečovitost. Stejně jako v 7,28 odmítá apoštol pojetí hájené v Korintu, že vzhledem k brzkému příchodu Páně je jeho sňatek hříchem. Na jedné straně napravuje přehnanou úzkostlivost, na druhé straně nezakrývá, že si osobně vysoce cení bezženství. b. Nový sňatek po smrti partnera (7,39-40) Pro Pavla jako pro Ježíše platí manželský závazek věrnosti až do smrti partnera. Na otázku, zda se ovdovělá žena může po smrti svého muže opět vdát, odpovídá v linii své dosavadní argumentace. Vdova je v zásadě volná. To, že se podruhé má vdát v Pánu, znamená zřejmě, že se má provdat za křesťana. I zde dává apoštol přednost zřeknutí se manželství. Opět z toho nedělá zákon. Je to jeho osobní rada; jestliže se přitom výslovně dovolává své duchovní autority, ač s určitou zdrženlivostí, není to zřejmě jen hraná skromnost, ale souvisí to asi s tím, že mu ji v Korintu zčásti upírali. H Apoštol Pavel zde nepředkládá systematické učení o manželství. Reaguje na dotazy z korintské obce a vyrovnává se s blouznivecko-asketickými proudy v církvi. Oproti nim hledá realistickou střední cestu. Pozice přehnaně asketické a dokonce manželství nepřátelské uvádí na pravou míru. Vztah ke konkrétní situaci dodává jeho výrokům samozřejmě do určité míry charakter nahodilosti1*. Je nutno je zařadit do rámce toho, co se v celé bibli říká o manželství; 17) Takto překládá CEP. 75

právě Starý zákon se vyznačuje velmi vysokým hodnocením manželské lásky. Zřeknutí se manželství si Pavel velmi cení. Jeho motivem je na jedné straně očekávání blízkého konce, na druhé straně myšlenka svobody pro službu Pánu. Vložit všechnu svou energii, všechen čas a celý svůj život do služby evangeliu, to je i dnes oprávněná motivace pro životní formy bez manželství. Pavel se výslovně varuje zákonných úprav. Takovouto životní formu si člověk může vybrat pouze svobodně - je-li mu darována jako charisma. Bez tohoto charismatu by to bylo nad síly člověka, jak apoštol velmi střízlivě vidí. V. O tázk a m a sa o b ěto v a n éh o m o d lá m (8,1-13) Apoštol Pavel se zabývá dalším bodem z dotazů v dopise z Korintu (srov. 7,1). Smí křesťan jíst maso obětované modlám? Pro nás dnes je to na první pohled podivná otázka; pro raně křesťanské obce byla velmi naléhavá, jak ukazuje pohled na Řím 14,1-23 a apoštolský dekret Sk 15,29. Ve městě jako Korint mohli křesťané stěží uniknout kontaktu s pohanskými obětními kulty. Nejenže maso na trhu pocházelo z velké části z pohanských obětí (antika neznala čistě světskou porážku); i při mnohých společenských příležitostech jako byly rodinné svátky, spolkové slavnosti nebo soukromá pozvání se člověk téměř nutně dostával do kontaktu s pohanským obětním kultem, zvláště když se takové sváteční hody konaly často při chrámu. A kdo zastával nějaký veřejný úřad nebo patřil do lepších kruhů, mohl se jen stěží vyhnout takovým pozváním už jen z profesionálních a společenských důvodů. Většina členů obce, patřící k nižším vrstvám, si z finančních důvodů vůbec nemohla maso dovolit; tím více byli takoví lidé odkázáni na hostiny pro lid, které byly běžné při velkých veřejných svátcích a při nichž se podávalo i maso. 76

H Jak se má křesťan chovat v takových případech? Tato otázka byla zřejmě v Korintu předmětem velkých sporů. Pro nás je překonaná. Ale i dnes zůstává zdrojem hlubokých rozkolů v dnešních církvích otázka, nakolik se křesťané mohou přizpůsobit způsobům chování obvyklým v jejich okolí nebo kdy musí odporovat a ukázat vlastní postoj. Jak Pavel tehdy přistupoval k takovým problémům? 1. Přednost lásky před poznáním" (8,1-3) My máme pravé poznání (gnósis) - tak znělo heslo liberálně smýšlejících kruhů v korintské obci. A proto byli tito lidé přesvědčeni, že stojí nad takovými věcmi. Pavel proti tomu záměrně poukazuje na lásku - ta jediná buduje církev a prospívá soudržnosti obce. Kdo si namlouvá, že má poznání, ten shlíží spatra na ty, kdo se ještě trápí skrupulemi, o nichž si vědoucí myslí, že je má již dávno za sebou. Takové poznání působí negativně a destruktivně, zatímco láska buduje. Ve v. 7nn to apoštol upřesní. Těm, kdo se domnívají, že mají poznání, apoštol pravdivé poznání přímo upírá - protože se proviňují proti lásce. Ve své povýšenosti (srov. 4,6.18; 5,2, kde se Pavel rovněž vyrovnává s takovými falešnými postoji) úplně zapomínají na jeden důležitý základní poznatek: Poznání Boha předpokládá, že jsme od něho předem poznáni. Zde má sloveso poznať jiný odstín. Ve shodě se starozákonním jazykovým územ se tím míní Boží příklon k člověku, plný lásky a porozumění; je předpokladem toho, že lidé mohou ve víře a lásce odpovědět na Boží lásku, která jim vychází vstříc. Tomuto základnímu poznání odpovídá na straně člověka postoj skromnosti a vděčnosti. Ti z Korinťanů, kteří se nafoukané (výstižný obraz vnitřní prázdnoty tohoto postoje) chlubí tím, že přeceňují své poznání1*, pochopili tyto souvislosti jen málo. 77

2. Bůh a bohové (8,4-6) Žádní bohové neexistují - říkají vědoucí41 Korinťané a v tom mají pravdu. Není Boha kromě jediného - říkají a mají pravdu. Tak to odpovídá základnímu vyznání víry Izraele (Dt 6,4). Přesto je jejich pohled příliš jednoduchý. Nejenže tímto poznáním zdůvodňují svou liberální pozici: jestliže bohové nejsou, proč by pak nebylo dovoleno jíst beze všeho maso jim obětované? Především přehlížejí, že bohové nejsou jednoduše nic. Když jim lidé přisuzují moc, pak svou moc vykonávají - je bezpočet bohů a pánů, jimž se lidé svěřují a vydávají! Snad již v pozadí stojí poukaz na démonské mocnosti (výslovně uvedený až v 10,20), o jejichž realitě je apoštol přesvědčen. Jestliže rozlišuje mezi bohy a pány, pak je možné, že v prvním případě má na mysli řecká božstva, v druhém případě kultické postavy šířících se orientálních kultů; je však také možné, že pouze připravuje vyznání citované ve v. 6. Tím, že si korintští liberálové nepřipouštějí žádné pochybnosti a v sebejistém přesvědčení o neexistenci bohů se účastní pohanských obětních hostin, vytvářejí pro tyto bohy prostor, ať už si to přejí nebo ne, a právě tím zatemňují křesťanské vyznání jediného Boha. Toto základní vyznání formuluje Pavel působivou větou, která by mohla pocházet z křestní liturgie. Vedle přihlášení k jedinému Bohu, základu a cíli všech věcí, klade přihlášení k jedinému Pánu, Ježíši Kristu. Máme zde před sebou starou věroučnou formulaci, která podobně jako 1 Koř 15,3n formuluje důležité základní výpovědi víry a která je podstatně starší než 1.list Korinťanům. Tento starý vyznavačský výrok zřetelně vyjadřuje přesvědčení, že Ježíš Kristus je prostředníkem stvoření, předpokládá tedy víru v jeho preexistenci. Navazuje přitom na starozákonní výroky o Moudrosti Boží jako prostřednici stvoření (srov. např. Př 8,27.30; Mdr 9,9). Nejen celek světa, i církevní obec (,,my ) mu vděčí za svou existenci. Tato stará věroučná formulace je svědectvím hluboké důvěry: počátek a konec, původ a cfl všech věcí jsou obklopeny Bohem a jeho láskou, zjevenou v Ježíši Kristu - 78

a také my, každý jednotlivec v církevní obci. V tomto vyznání je třeba vytrvat a převést je do své vlastní životní skutečnosti - také v jednoznačném chování vůči pohanskému obětnímu kultu. 3. Ohled na slabé (8,7-13) Po tomto jasném vymezení vůči vědoucím" jim apoštol může učinit i ústupky, které však zřetelně omezuje myšlenkou ohleduplnosti a lásky. My všichni máme pravé poznání - tak zní jejich heslo, citované v 8,1. Nyní se Pavel stává obhájcem těch, kdo takové poznání nemají. Korintští vědoucí" jim říkají slabí"; podle toho se asi sami označovali za silné" - označení, jemuž se zde Pavel pečlivě vyhýbá. Úzkostliví členové v Korintu se ještě nedokázali vnitřně osvobodit od své pohanské minulosti a přikládají masu pohanských obětí ještě stále náboženský význam. Tím by se zatížilo jejich slabé svědomí", kdyby přesto jedli, protože by si mysleli, že dělají něco zakázaného. Toto hodnocení, zdá se, jde opět na konto silných" v Korintu, kteří se cítili vysoko povzneseni nad skrupule svých spolukřesťanů; věřili, že svědomí silné poznáním dává autonomní svobodu (Chr. Wolff). Bezpochyby ve v. 7 zaznívá tichá výtka i vůči slabým"; apoštol Pavel by je chtěl vyvést z jejich úzkostlivosti. Ve verši 8 dává apoštol Pavel silným" v podstatě za pravdu a stejně jako i v Řím 15,1 jasně ukazuje, že takovéto svobodomyslné pozice sdílí. Je možné, že slabí" v Korintu hrozili silným" kvůli jejich liberálnímu postoji Božím soudem. Tyto myšlenky apoštol jasně odmítá - nebo byl v. 8a v Korintu také heslem, s nímž apoštol souhlasí? Poučné je, jak apoštol dál formuluje v. 8b: slabí, kteří nejedí maso obětované modlám, o nic nepřijdou, a silní, kteří je jedí, tím nic nezískají: nejsou pro to lepšími, osvícenějšími, zralejšími křesťany. Lehce polemický podtón nelze přeslechnout. Ačkoli apoštol dává v zásadě za pravdu silným, varuje je před povýšeností a upozorňuje je na to, že hranicí jejich svobody 79

je pohoršení svědomí slabých (v. 9). Pavel mluví do svědomí těm, jejichž názor v zásadě sdílí! Něco podobného pozorujeme ostatně i v Řím 14, kde mluví podstatně naléhavěji do svědomí silným než slabým, ačkoli i tam zcela zřetelně sdílí teologické mínění silných! Jak se zdá, někteří ze silných se zcela demonstrativně účastnili kultických hostin, když přijímali pozvání ke slavnostem v pohanských chrámech. Nelze vyloučit, že subjektivně chtěli zcela poctivě prospět slabým tím, že jim chtěli pomoci rozptýlit jejich skrupule. Na to by mohlo ukazovat i sloveso oikodomein (budovat, vzdělávat), užité ironicky ve v. 1018. Ve skutečnosti pohoršují silní slabé a mohli by je přivést k pádu: uvádějí slabé do nebezpečí, že budou jednat proti přesvědčení vlastního úzkostlivého svědomí. Apoštol nekárá přímo účast silných na těchto slavnostech - kárá je za to, že jsou tím ohrožováni slabí. Přechází přitom k přímému oslovení a apeluje na poznání silných. Demonstrativně předváděné poznání" ohrožuje spásu spolukřesťanů, je zdrojem zkázy místo budování, nepochází z lásky, ale z bezohlednosti. Úzkostlivý křesťan je tím, za něhož se Kristus vydal na smrt - Pavel zde užívá silný motiv z centra křesťanské víry. Kdo jej nebere vážně, hřeší proti samému Kristu. Pavel končí až přehnaně vyhroceným osobním závěrem: chci zanechat všeho, co by mohlo být druhému pohoršením, i kdybych měl sám o sobě právo to udělat. I Zdá se, že apoštol nedává zcela za pravdu ani jedné straně. Slabé se pokouší vyvést z jejich úzkostlivého postoje, silným důrazně vštěpuje, že nemají své úzkostlivé spolukřesťany zbytečně pohoršovat. Ačkoli dává v zásadě za pravdu silným, obrací se jeho napomenutí na obě strany. Nedobrý kompromis nebo příznak slabosti? - Kdyby se ti, kdo dnes vedou církev, řídili apoštolovým noblesním příkladem, vypadalo by patrně mnohé v církvi lépe a příkopy by nebyly tak hluboké. 18) ČEP překládá podle smyslu správní, ale smývá ironii. 80

V I. A p o što lsk á sv o b o d a (9,1-27) Zdánlivě bez souvislosti přechází Pavel k jinému tématu. Někteří se přitom domnívají, že na toto místo byla vsunuta část jiného dopisu z Pavlovy korespondence s korintskou obcí. Z dobrých důvodů však lze tento oddíl vykládat jako původní součást dopisu: zatímco se apoštol v kap.8 zabýval správným poměrem svobody a lásky na příkladu požívání masa z pohanských obětí, pak v kap. 9 to činí na příkladu svého vlastního chování, když se zříká toho, aby byl vydržován církevní obcí. I zde došlo k nedorozuměním mezi apoštolem a obcí. 1. Právo apoštola (9,1-14) Tón se stává polemickým. Pavel se na obec obrací neméně než šestnácti otázkami! Čtyři řečnické otázky na počátku připouštějí pouze kladnou odpověď. Samozřejmě je Pavel apoštolem... Jak ukazuje v. 2, byla mu jeho apoštolská autorita upírána nejen mimo obec, ale i v samotné korintské obci. Přitom se poukazovalo na to, že přece není svědkem velikonoc. Nadto prý je jeho rezignace na obživu od sboru nepřímým přiznáním; v podstatě má špatné svědomí, když se odvolává na apoštolskou autoritu. Nepřátelé se neštítili ani osobních pomluv (v. 3, srov. 4,3-6). Naproti tomu trvá Pavel na svém apoštolském úřadu, jehož základ vidí ve zjevení Vzkříšeného u Damašku (srov. 1 Kor 15,8; Gal l,15n). Také existence korintské obce je odvozena z jeho působení; Pavel se považuje za jejich otce (1 Kor 4,15). Jako pečeť je právoplatným potvrzením, tak je obec v Korintu viditelným svědectvím legitimity jeho nároku, že je apoštol (srov. 2 Kor 3,2). Právo misionáře, aby ho obec živila, je vyloženo nápadně zeširoka, přičemž získáváme zajímavé průhledy do nejranějších dějin misie. Pavel se stejně jako Bamabáš vzdává práva být podporován obcí (v. 6). Na svou obživu si vydě 81

lával prací vlastních rukou (srov. 1 Sol 2,9; 2 Kor 11,7-10). Přitom by byl měl jako všichni ostatní nárok na to, aby se o něj obec postarala. Zcela samozřejmě byli prvokřesťanští putující misionáři na cestách se svými manželkami a také o ně se obce staraly. Prvokřesťanští misionáři byli zpravidla ženatí, i Petr. Vedle apoštolů uvádí Pavel bratry Páně, kteří hráli v prvotní církvi vedoucí roli. Zda se přitom jednalo 0 bratry v tělesném smyslu nebo o jiné blízké Ježíšovy příbuzné, je dodnes předmětem ostrého sporu.19 Význam této otázky však bývá často přeceňován. Služba misionáře je práce jako každá jiná. Práce si zaslouží odměnu - to apoštol ozřejmuje ve v. 7 třemi přijatelnými příklady z profesionálního života. Ve v. 8n připojuje jako důkaz z Písma slavný příklad o mlátícím dobytčeti z Dt 25,4, který je v Dt výrazem postoje velmi přátelského ke zvířatům. Metodami tehdy obvyklé exegeze to ve v. 9n vztahuje na misionáře: ti mohou počítat s tím, že za svou práci obdrží přiměřenou mzdu. Pavel krouží kolem tohoto tématu ve stále nových rozbězích. Ve v. 11 sahá k obrazu setby a sklizně (srov. 3,6-8), což je rozšířený obraz misijní činnosti, ovlivněný zřejmě odpovídajícími Ježíšovými podobenstvími (srov. Mt 13; Mk 4). Pavel založil církevní obec v Korintu, rozséval duchovní setbu - není pak více než spravedlivé, aby sklidil aspoň pozemskou úrodu? Korinťané zcela samozřejmě podporovali jiné misionáře (v. 12). Majetné kruhy obce Pavlovi zřejmě zazlívaly, že pro sebe nic nechtěl a také nadále nechce; svou roli u Korinťanů vznášejících se v duchovní výši mohlo hrát 1v Řecku rozšířené pohrdání prací rukou. Apoštol Pavel nechtěl klást žádné překážky do cesty zvěstování evangelia. Chtěl se vyhnout jakémukoli podezření, že je považuje za zdroj zisku. Přitom je možné, že roli hrála i starost, aby nebyl zaměňován s putujícími a žebrajícími kazateli - filosofy, kteří si za své učení nechávali samozřejmě platit. Ve verši 13 Pavel přidává další argument. Zda šíře výkladu ukazuje na osobní zranění? Pro Korinťany byla úplně 19) Podle katolické i reformační víry je Panna Maria pannou i po porodu, srov. např. Bratrské vyznání XVII.4. 82

samozřejmá představa, že knčží ustanovení při svatyni jsou vydržováni z příjmů svatyně. Pavel připomíná příslušná starozákonní nařízení (srov. Lv 6,9; Nm 18,8.31; Dt 18,1-8). Nakonec poukazuje na jeden Ježíšův výrok. Cituje velmi volně Lk 10,7; tato slova tehdy ještě kolovala ústně. Poukazem na slova Páně dosahuje jeho argumentace vrcholu. 2. Apoštol se vzdává svého práva (9,15-18) Stejně jako všichni ostatní misionáři by měl Pavel právo vyžadovat svou obživu od obce. Dobrovolně se tohoto práva vzdal. Bude tak činit i v budoucnu. V překladu se bohužel ztrácí vášnivost Pavlova vzrušení: Raději bych chtěl zemřít, než... Ať mě nikdo nezbavuje této chlouby4*(tak doslova). Pavel náhle přerušuje větu; její pokračování není bez sebeironie. Dosud v 1 Kor Pavel striktně odmítal chlubení (1,29.31; 3,21; 4,7; 5,6). A tak hned v další větě relativizuje myšlenku chlouby: nemůže vůbec jinak, než zvěstovat evangelium, leží to na něm jako nutnost. Tato nutnost zde není míněna jako osudová, ale ve smyslu neodolatelnosti Božího volání, jak se projevuje i v příbězích povolání velkých proroků (srov. Jer 1,6; 20,9). Kdyby se Pavel stal svému povolání nevěrným, pak by jej zasáhlo prorocké běda44 (Oz 7,13)). Tyto věty z něho vybuchují s eruptivní silou. Zjevně jej pomluvy a osočování se strany církevní obce hluboko ranily. Současně zde mluví o nejosobnější věci: o svém povolání Bohem. Verš 17 formuluje Pavel dialekticky: kdyby se byl stal misionářem z vlastního svobodného rozhodnutí, obdržel by za to odměnu. Bůh ho však popadl a přemohl a postavil na svou cestu, uložil mu, aby vyřídil zvěst. Proto je jedinou přiměřenou reakcí dobrovolně se vzdát odměny. Evangelium má stát v centru, Boží volání se nesmí ničím zatemňovat. Ve verších 4,11-13 Pavel - v souvislosti se všemi trápeními a nouzí, které charakterizují jeho apoštolskou existenci posla Ukřižovaného - mluvil i o námaze své práce na výdělek; 83

tím, že si sám vydělává na své živobytí, podílí se na ponížení svého Pána - to je paradoxně jeho sláva a jeho odměna! H Kázání Ukřižovaného utváří také existenci toho, kdo je tímto kázáním pověřen. To, co zde apoštol říká, vede nás dnešní zvěstovatele k nepříjemnému zpytování svědomí. I naše zajištěná existence, podobná úřednickému statutu, v nás musí vzbuzovat neklid. Jak můžeme věrohodně vyznávat našeho ukřižovaného Pána? Jaký vztah máme k penězům a k majetku? O Platonovi se vypráví, že se rozplakal, když mu poprvé nabídli honorář za jeho filosofické myšlení... 3. Stát se všem vším (9,19-23) Bezvýhradný vztah k evangeliu paradoxně Pavlovi otevírá přímo královskou svobodu. Protože je svobodný, nemusí brát žádné ohledy a může se stát služebníkem všech, může se pro ně angažovat s celým osobním nasazením. Rád by získal11pro evangelium co nejvíce lidí. Slovo získal se opakuje pětkrát. V jazyce misie to znamená učinit z lidí křesťany. Proto Pavel přistupuje, pokud je to ovšem zodpovědně možné, na jejich předpoklady. Může se přizpůsobit židovským zvykům, vyhýbá se zbytečným provokacím. Ačkoliv se sám už nepovažuje za podrobeného Zákonu, může z lásky dbát židovských zvyků (srov. pro ilustraci Sk 16,3; 21,10-26). Ve styku s pohany se dovede od Zákona zcela odpoutat; vyjadřuje to slovy: Byl jsem jim jako bez Zákona. Hned se však opravuje: Samozřejmě se cítí vázán zákonem Kristovým, zákonem lásky, s níž jeden nese břemeno, jímž je obtížen druhý (tak Gal 6,2; srov. Řím 13,8-10). Odkazem na slabé Pavel navazuje na diskusi o masu obětovaném modlám v 1 Kor 8 (srov. zvi. 8,13). To, že zde nezmiňuje silné, není jistě náhoda. Slavnou formulací stát se všem vším uzavírá pečlivě řečnicky vybudovanou pasáž. To vše se neděje z pohodlné přizpůsobivosti, ale pro evangelium, které by chtěl přinést co největšímu počtu lidí. 84

Pavel zde formuluje dodnes platnou zásadu misijní práce: vžije se do myšlení lidí, naváže na to, co jimi hýbá a čeho se obávají. Nejde mu o laciné bratříčkování, ale o to, aby se evangelium dostalo k lidem. Abych mnohé získal - to je v ostrém protikladu k mnohému dnešnímu církevnímu snění o malém stádci. Vyhlásit malé stádce za pastorační cíl, to by byla teologicky přímo nehoráznost! Zvěst evangelia chce zasáhnout co nejvíce lidí, a to předpokládá, že se říká a žije tak, aby přitahovala, propagovala a získávala; že se posel věnuje lidem, m áje opravdu rád. To je Pavlův program: získat mnohé, třebaže realisticky ví, že asi může zachránit jen některé1*. Nevzdává však zápas předem! 4. Běžci na stadionu (9,24-27) Protože souvislost s předchozím oddílem není na první pohled jasná, předpokládají opět někteří, že jde o vsuvku z jiného Pavlova dopisu do Korintu. Text však má dobrý smysl i v dnešní souvislosti. Ve v. 15-18 Pavel potvrdil a zdůvodnil svůj postoj: vzdává se obživy se strany obce. Ve v. 19-23 označil svůj nesobecký přístup k otázkám a životním situacím druhých lidí za bezpodmínečný předpoklad takového kázání evangelia, které si získává lidi. Teď, ve v. 24-27, ukazuje, jak intenzivně musí člověk na sobě pracovat, aby takový nesobecký postoj důsledně uskutečňoval. Obrazy z oblasti sportu, jichž nyní užívá, byly pro křesťany v Korintu určitě působivé, vždyť se hned v jejich blízkosti konaly isthmické hry. U putujících kazatelů populární filosofie, kteří tehdy šířili svou moudrost mezi lidmi na ulicích a tržištích, patřily obrazy závodu k železné zásobě jejich výuky; měly symbolizovat především asketický zápas o získání pravé ctnosti. Jako první příklad volí Pavel běh o závod. Obraz srovnává jen v jediném bodě; myšlenku soutěže nechává Pavel hned padnout. Záleží mu jedině na tom, že běžec musí tvrdě trénovat, něčeho se vzdát. Třeba při isthmických hrách to znamenalo desetiměsíční trénink s citelným odříkáním: 85

vzdání se vína, masa a sexuálního styku se ženami. Jestliže už závodníci ve sportu takto shromažďují všechny své síly, aby získali pomíjivý věnec vítěze (při isthmických hrách to byl smrkový věnec, v Olympii olivový), oě více sebekázně by měl od sebe vyžadovat křesťan, vždyť v jeho případě jde 0 zisk nepomíjivého věnce věčného života - to je jediný bod srovnání, o který zde Pavlovi jde. Obraz se mění - následuje pěstní souboj. Pavel vidí sám sebe jako boxera, který však nebojuje proti druhému - vede rány proti sobě samému, cíleně a s velkou disciplinou. Snaží se zvládnout sám sebe. Chtěl by totiž celou svou silou zabránit tomu, aby se jeho životní plán nezdařil, aby, když káže druhým, sám nedosáhl cíle svého života. Nepřímo tím napomíná i Korinťany. 1 Jiným kázat a sám být zavržen je hrozná možnost pro každého, kdo stojí kdekoli ve službě zvěstování: kázat jiným, ale svým životem své kázání usvědčovat ze lži a tím zmařit své poslání. V II. P ro ti p á d u zp ět d o m o d lo slu žb y (10,1-1 1,1 ) Apoštol Pavel ještě stále vede rozhovor se skupinou křesťanů v Korintu, která věřila, že svou křesťanskou svobodu musí dokazovat tím, že se bez rozpaků účastní obětních hodů v pohanských chrámech (kap. 8). Ukázal jim na svém vlastním příkladu, že se křesťanská svoboda může projevit i v tom, že člověk ustoupí (kap. 9). Co jej zaráží na Korinťanech, okázale předvádějících svou svobodu, je jejich velká sebejistota, s níž se nyní vyrovnává v. 10,1-13, aby se pak od v. 14 ještě jednou vrátil k tématu masa obětovaného modlám. Pavel je tedy ještě stále zabrán do rozhovoru s blouzniveckými proudy v Korintu, které věřily, že mají hluboké 86

poznání (3,18; 13,2) a žijí již v čase naplnění - s následkem samolibého sebeuspokojení (1 Koř 4,8). 1. Varování před náboženskou sebejistotou (10,1-13) Náboženská sebejistota v Korintu se opírá o zjevně magické pojetí křtu a večeře Páně; proti němu Pavel vystupuje do boje nejprve s příklady z izraelského exodu a putování pouští. a. Osud generace putující pouští (10,1-5) Ve stylu tehdejší rabínské exegeze klade apoštol vedle sebe jako v koláži události od sebe vzdálené - z tradice exodu a pouště (srov. Ž178 a 106): oblak, starozákonní symbol skryté, pomáhající blízkosti Boží (Ex 13,21; 14,19n; Mdr 19,7) a přechod Rákosového moře (Ex 13,17-14,31) chápe jako předobrazy*1křesťanského křtu. Poznámka, že otcové byh pokřtěni v Mojžíše**, je samozřejmě utvořena podle starokřesťanské formule křtu v Krista** (srov. Řím 6,3). Předmětem srovnání je zde především záchrana, která přišla v události u Rákosového moře, jakož i ve křtu. Nakrmení lidu manou (Ex 16,4.14-18) i vodu ze skály (Ex 17,6; Nm 20,7-13; 21,16-18) chápe apoštol jako předobrazy** svaté večeře. Z hlediska svaté večeře je třeba chápat i charakteristiku jídla a nápoje jako duchovních** skutečností; darem svaté večeře je hluboké osobní spojení se Vzkříšeným, který dává Ducha, svou trvalou přítomnost. Svou poznámkou, že skála putovala s lidem pouští, přejímá Pavel legendární židovskou tradici, podle níž skála, z níž tryskala voda, doprovázela Izrael přes hory a doly. Výklad skály jako Krista má paralelu u soudobého židovského filosofa Filona Alexandrijského, který skálu vykládal jako božskou moudrost, která existuje, preexistuje** od počátku, od věčnosti. Také v Pavlově textuje v pozadí přesvědčení o Kristově preexistenci (srov. 1 Kor 8,6; Flp 2,6). 87

Ačkoli se korintská církevní obec skládala převážně z křesťanů pocházejících z pohanství, může Pavel nazývat Izrael v poušti našimi otci ; stojí za tím jeho přesvědčení, že křesťanské církvi platí velká Boží zaslíbení daná otcům. Pětkrát zdůrazňuje, že všichni*4v době putování pouští přijímali Boží dobrodiní. Všechno spěje k rozhodující výpovědi ve v. 5, že jim to nebylo nic platné; byli - podle doslovného překladu - rozprostřeni** po poušti (srov. Nm 14,16.30). Tím vším Pavel argumentuje proti náboženské sebejistotě v Korintu. V následujícím textu v této argumentaci pokračuje. b. Proti korintské sebejistotě (10,6-11) Typologickou exegezí (typos = předobraz, předloha, vzor, příklad) nyní Pavel vztahuje události putování pouští na Korinťany. Přitom zčásti přechází (taktním zahrnutím sebe sama) do první osoby množného čísla. Varování před žádostí zlého se patrně vztahuje na touhu po egyptských hrncích masa (Ex 16,1-4; Nm 11,4.34; 14,1-4). Varování před modloslužbou (apoštol cituje Ex 32,6 z příběhu o zlatém teleti) a před smilstvem (Nm 25,1-9) není náhodné: Pavel tím zřetelně naráží na demonstrativní účast silných** v Korintu při pohanských kultických hodech (srov. 8,1-13). Uvádí přitom omylem počet 23 tisíc těch, kteří propadli soudu; podle Nm 25,9 to bylo 24 tisíc. Pavel cituje zpaměti; patrně zaměnil toto místo s Nm 26,62, kde se mluví o 23 tisících Izraelců povolaných do služby. Když se Korinťané účastní pohanských obětních hodů, pokoušejí trpělivost Páně, provokují jej k hněvu. Pavel opět připomíná ve v. 9 osud generace pouště, která se pozvedla proti Bohu a byla zahubena hady (Nm 25,ln). Reptání** proti Bohu a proti Mojžíšovi je pro generaci pouště přímo charakteristické, je výrazem nedostatečné důvěry v Boží vedení (srov. Ex 16,2n; Nm 14,1-4.36n; 16,11; 17,6). Zhoubcem je míněn patrně anděl, kterého Bůh poslal trestat (srov. Ex 12,23; také 2 Sam 24,16). Naráží se na Nm 17,6-15, kde velká část reptajícího lidu zahyne na mor. 88

Všechny uvedené jednotlivé příklady směřují ke shrnutí ve v. 11: Pavel připomíná staré příběhy kvůli přítomnosti. Odkaz na jejich typologický význam tvoří rámec celého oddílu. Jsou zapsány, aby varovaly následující generace. Pavel předkládá Korinťanům všechny tyto odstrašující příklady, aby se nenechali ukolébat falešnou jistotou, jako by jim svátosti automaticky*1zaručovaly spásu. Pro korintskou obec získává toto napomenutí ještě na váze tím, že sdílí s Pavlem přesvědčení, že žije na konci časů (srov. 7,9-31). I když už toto přesvědčení nesdílíme, zůstává přesto pravdou, že nám vyměřený čas života je omezen - a že je to čas neodvolatelného rozhodnutí. c. Shrnutí (10,12-13) Apoštol končí důrazným napomenutím (v. 12) a útěšným výhledem k věrnosti Boží (v. 13). Ještě jednou se obrací proti příliš sebejistým lidem mezi Korinťany. Ti si myslí, že disponují hlubokou moudrostí, ale ve skutečnosti mají téměř infantilní magické pojetí křtu a svaté večeře, jako by jim jejich přijetí zaručovalo spásu. Apoštol důrazně poukazuje na ještě otevřenou budoucnost příběhu víry. Korinťané si myslí, že stojí pevně ve víře (srov. 16,13); právě taková sebejistota vede příliš snadno k pádu. Křest a svátá večeře dávají darem osobní blízkost Ježíše Krista, která se musí stále uchovávat ve všedních dnech. Z této těsné osobní vazby na Krista čerpá Pavel svou důvěru. Uzavírá pohledem na věrnost svého Boha, který křesťany v Korintu nevystaví zkoušce, jež by byla nad jejich síly. I Způsob výkladu Písma, jaký zde apoštol užívá, se nám může zdát příliš vykonstruovaný. Za touto typologickou** exegezí stojí přesvědčení: Boží jednání s člověkem zůstává po generace stejné, stejné však zůstává i ohrožení a pokušení lidí. Pavel je udiven sebejistotou korintských blouznivců, kteří si myslí, že s Boží láskou mohou zacházet skoro jako s jistým vlastnictvím. Jako bychom lásku mohli vlastnit... 89

2. Svatá večeře nebo pohanská obětní hostina (10,14-22) a. Svatá večeře - společenství s Pánem (10,14-17) Na rozdíl od 8,4.8.10.13, kde Pavel do určité míry připouští liberální41pozici a nezavrhuje zásadně jedení masa obětovaného modlám, zde vytyčuje jasně srozumitelnou mez. Existovaly proto domněnky, že 10,1-22 pochází z nějakého jiného Pavlova dopisu; pak by se ovšem muselo předpokládat, že mezi napsáním těchto dvou dopisů změnil svůj názor. Vysvětlení tohoto posunu důrazu by však mohlo spočívat i v tom, že apoštol nyní - na rozdíl od 8. kap. - myslí zvláště na účast na pohanských kultických hodech. Stejně tak je možné, že nyní vidí problém z jiné perspektivy. Právě sebejistota Korinťanů ho vede ke skepsi; slovy a proto44 totiž zřetelně navazuje na to, co bylo řečeno výše (srov. 10,12). Je také možné, že jsme zde svědky Pavlova vlastního hledání; když se zabývá hesly Korinťanů, uvědomuje si nebezpečí jejich liberální pozice. Na jedné straně vidí, co je na ní oprávněné, na druhé straně se mu vyjasňuje, jak snadný je pád z takové sebejistoty. Proto mluví pro jasné oddělení od modloslužby. Apeluje přitom na pochopení Korinťanů, zápasí o jejich souhlas. Ve verši 16n cituje Pavel starou tradici svaté večeře. Večeře Páně zde není hlavním tématem, ale slouží jako argument. Přesto získáváme cenné poznatky o vytvářející se liturgii a teologii svaté večeře. To, že apoštol ve v. 16 (a v odpovídajícím v. 21) uvádí nejprve kalich Páně, má prostý důvod, že tak přímo připravuje v. 17, kde z jednoho chleba odvozuje jedno tělo církevní obce. Text se nápadně liší od slov ustanovení svaté večeře v i l,23-25 (tělo - smlouva v mé krvi). Tento text je bližší Mk 14,22-24 (tělo - krev). To ukazuje na to, že liturgické formulace tehdy ještě nebyly ustálené. Pavel znal i typ slov ustanovení Markova evangelia. Bylo by nepřiměřené stavět různé tradice proti sobě. Kalich požehnání (výraz židovské tradice), nad nímž recitujeme požehnání (zde je patrné počínající liturgické rozvinutí kupící slova)20, dává účast na krvi Kristově. Analo- 90

gicky paralelně se říká o chlebu, že dává darem účast na těle Kristově. Darem svaté večeře je osobní společenství s Ježíšem Kristem, vzkříšeným Pánem (v. 21n), který bezvýhradně vydal své tělo, sám sebe, až na smrt. To připomíná především výraz krev Kristova, který na jedné straně ukazuje na Ježíšův úděl násilné smrti, na druhé straně - užitím titulu Kristus - na smysl této násilné smrti, která se stala pro nás, v hluboké solidaritě s trpícími lidmi. Ti, kdo slaví svátou večeři, jsou zahrnuti do tohoto dění Kristovy oběti života. Dvakrát se důrazně mluví o jednom chlebu. Je možné, že to ukazuje na liturgickou praxi v Korintu běžnou, užívat při svaté večeři jediný chléb, který se rozdílel mezi účastníky slavnosti a symbolisoval jejich těsné vzájemné společenství. Tak jim dával hmatatelně zakusit, že se účastníci slavnosti stávají jedním tělem. Hluboké osobní společenství s vyvýšeným Pánem je základem hluboké sounáležitosti obce, která se stává přímo jedním tělem. Tuto myšlenku Pavel rozvíjí a prohlubuje v 1 Kor 12. Formulace řečnických otázek ve v. 16 pochází samozřejmě od Pavla. Tím apoštol zapojuje tradici svaté večeře (tradici ostatně starší než 1. list Korinťanům!) jako prvek do své argumentace, která v dalším textu bude směřovat k tomu, že účast na svaté večeři a účast na pohanských obětních hostinách jsou neslučitelné. b. Svatá večeře a pohanské obětní hostiny (10,18-22) Účast na svaté večeři a účast na pohanském obětním kultu se navzájem vylučují. Pavel rozvíjí tuto myšlenku překvapivým způsobem. Nejprve naráží na obětní kult provozovaný v jeho době ještě v jeruzalémském chrámu. Podle Lv 7,6 smějí kněží jíst z oběti za vinu; tato hostina vytváří úzké společenství mezi nimi a Bohem. Jíst před Hospodinem je výrazem hlubokého osobního spojení s Bohem (srov. Dt 12,7.18; 14,23.26; 15,20; Ž123,5n; Iz 25,6). Z některých z těchto míst je ještě patrné, s jak velkou radostí, ba uvolněností byly tyto náboženské hostiny spojeny a současno) Spíše však jde o řecký ekvivalent hebrejského názvu třetího kalicha sváteční hostiny 91

nějak hluboké lidské společenství vytvářely a dávaly zakusit. Jak daleko k tomu mají naše dnešní bohoslužby! Pavel se téměř s hrůzou zdráhá srovnat to přímo s pohanským obětním kultem: Modly přece nejsou nic! To je přímo v linii toho, co bylo řečeno v 8,4-6. Pak ale činí překvapivý obrat, připravený už v 8,5b: za modlami a jejich kultem stojí démoni, protibožské síly, s nimiž by se člověk zapletl účastí na pohanském kultu. A pak přijde - v umělecké formě paralelismu - rozhodující výrok: Společenství s Pánem a společenství s démony se navzájem vylučuje. V obou případech by se totiž vytvořilo skutečné, reálné společenství účastníků slavnosti s Pánem nebo s démony. Pro Pavla je bez diskuse, že se to spolu neslučuje. Přímo by to vyvolávalo žárlivost Páně (srov. Dt 32,21). Pavel zde přenáší starozákonní Boží titul na Krista. To, že kult pohanských bohů platí ve skutečnosti démonům, je připraveno starozákonní polemikou proti modlám (srov. vedle Dt 32,21 i Lv 17,7; Dt 32,17; Iz 65,11; Ž1 106,37). I Pavlovo stanovisko nám dnes působí potíže v dvojím ohledu: Nejprve se ozývá otázka: Smíme takto snižovat náboženskou praxi těch, kdo věří jinak? Za polemickými výroky se ovšem skrývá apoštolova velká starost, aby se v důsledku příliš bezstarostného směšování s pohanskými prvky postupně neztratil křesťanský profil obce. Nebezpečí, které je aktuální i v naší dnešní náboženské situaci. Ukázat jasný postoj, aniž bychom snižovali jinak smýšlející, to by bylo to pravé! Za druhé jsou pro Pavla ve shodě s jeho tehdejším obrazem světa tyto nadlidské síly realitou. Těmto výrokům můžeme lépe porozumět, když si uvědomíme realitu a záhadu zla v našem světě, které, jak se jeví, tíží tento náš svět jako tragický osud a často je zcela nad naše chápání.21 21) Toto zlo není jen lidskou, ale i nadlidskou realitou. 92

3. Praktická nařízení pro všední den (10,23-11,1) Po jednoznačném stanovisku, směřujícím k jasnému oddělení od pohanského obětního kultu v 10,1-22, působí následující oddíl překvapivě. Apoštol Pavel nyní střízlivě hledá schůdná řešení. Znovu se vrací ještě vyhroceněji otázka, zda 10,1-22 nebylo do dnešní souvislosti vloženo z nějakého Pavlova dřívějšího dopisu. Tato hypotéza má cosi do sebe: Pavlovo přísné stanovisko se v Korintu mohlo setkat s příkrým odmítnutím, v neposlední řadě proto, že se ukázalo neproveditelné v běžném životě. Pavel by pak v dalším dopise svůj pohled zmírnil (v oddílech 8,1-13 a 10,23-11,1). To by sice bylo srozumitelné vysvětlení pro napětí uvnitř oddílu 8,1-11,1, ale není zdaleka přijímáno všeobecně. Napětí v rámci textu lze vysvětlit i bez takovýchto literárně kritických konstrukcí. Apoštol zaujímá v 10,1-22 stanovisko k účasti na pohanském kultu - a říká jednoznačné Ne. Naproti tomu nejde v 8,1-13 (srov. však 8,10!) a 10,23-11,1 o kult, ale o společenské styky (F. Lang). Nadto je třeba vzít v úvahu, že zde apoštol musí najít řešení pro zcela nové problémy, při kterých se nemůže opřít o žádný precedens, neřku-li katechismus! Ať už je tomu jakkoli, jsme zde svědky vzrušujícího procesu hledání norem; apoštol musí sám teprve s námahou hledat správnou cestu. Jako ve verši 6,12 cituje Pavel jedno z liberálních hesel kolujících v Korintu (viz tam). Všechno je dovoleno11- proti tomuto svůdnému sloganu zde nestaví jen kritickou otázku, zda-li je také všechno prospěšné. Důležitější pro něj je, zda něco přispívá k soudržnosti církevní obce nebo ji poškozuje. V 1 Kor 14 uvidíme, jak se apoštol snaží podle tohoto kritéria uvést do pořádku i problémy charismatického hnutí v církvi (srov. 14,3n aj.) Křesťan si má především položit otázku, zda své svobody užívá pro sebe nebo pro druhé (10,24; srov. Řím 15,2), zda jeho chování přispívá k posílení nebo k znejistění druhých ve víře. V církevní obci bylo zřejmě několik skrupulózních křesťanů (pocházejících snad ze židovství), kteří se úzkostlivým ověřováním snažili uchránit před kultickým znečištěním. 93

Apoštol je povzbuzuje, aby bez jakýchkoli skrupulí a ověřování jedli maso prodávané na trhu (srov. 8,1-13). Své dovolení opírá o slova žalmu 24,1: Země je dobré stvoření Hospodinovo; její dary křesťan smí a má požívat s vděčností (Řím 14,6). Všechno patří Hospodinu; proto se smí jíst všechno, i kdyby snad maso na trhu pocházelo z porážky v chrámu. Pavel přenáší opět na Krista starozákonní Boží titul - Pán, Hospodin. Stejně nenuceně se mohou křesťané chovat, když jsou o svátcích pozváni do pohanských domů - předkládané maso mají sníst, aniž by si malicherně ověřovali, odkud to pochází. Pavel se zde snaží pomoci slabým při výchově svědomí tím, že usiluje o překonání přehnané úzkostlivosti. Jinak tomu však je, když křesťana někdo (pohanský hostitel?) upozorní, že předkládané maso pochází z kultické porážky. Pavel zde užívá pohanský výraz hierothytón - obětovaný božstvu, bohům".22 - V tomto případě má křesťan přiznat barvu. Má přestat jíst s ohledem na toho, kdo jej upozornil a kdo si tím možná chce vyzkoušet, jak vážně bere jako křesťan svou víru. Ohled je však nutno brát i na spolukřesťana, pro kterého by to mohlo být pohoršením. Pavel myslí buď na to, že je přítomen při hostině, anebo také se později doslechne o chování svého spolukřesťana. Pavel hned dodává, že svědomím, na něž se musí brát ohled, je svědomí toho druhého, nikoli vlastní. Rozhodnutí osobního svědomí přiznává velkou důležitost. Křesťané se nesmí nechat připravit o svou svobodu zbytečnou úzkostlivosti druhých. Ještě jednou připomíná apoštol zásadu: jestliže požívám dary Božího stvoření s vděčností, proč si mám dělat výčitky nebo si je nechat namluvit? Může však být radno, aby se křesťan sám svrchovaně vzdal své svobody - kvůli druhému. Apoštol uzavírá tím, že načrtává základní křesťanský postoj tak, jak jej také sám žije. Cokoli křesťan činí, má sloužit slávě Boží a užitku druhých. Své chování má zařídit tak, aby nikoho nepohoršoval (tak doslova v. 32), ani církevní obec, 22) Srov. Souček. 94

ani ty, kdo stojí mimo. Má dbát na to, aby jeho chování bylo jiným pochopitelné a jasné. Nehledat vlastní výhody, ale to nejlepší pro druhého - kritériem je pro apoštola sám Kristus. Respekt před druhým, ať už je to žid, pohan nebo křesťan, to je postoj, který se sám snaží příkladně žít (srov. 9,20-22). Takový respekt nemá nic společného s pohodlným přizpůsobováním. Pavel dbá na důstojnost těch, kdo smýšlejí jinak. I V prostředí jinak smýšlejících se křesťané mají chovat tak, aby to na lidi jiné víry působilo přitažlivě, upřímně a jako pozvání. V době, kdy se křesťanství dostává stále více do diaspory, nabývají tyto instrukce na významu. Pavel jistě nehájí oportunistickou nevýraznost. Žádá naopak, aby křesťané získávali druhé svým životem. Především však se křesťané mají vyvarovat všeho, co by lidem jiného smýšlení zbytečně uzavíralo cestu k víře. Jak působí na lidi jiného smýšlení to, jak se chováme jako jednotlivci i jako církevní činitelé, jak působí naše kázání nebo církevní prohlášení, jak působí naše bohoslužba včetně své jazykové podoby (srov. 14,23-25)? Tuto otázku je třeba si klást důsledně - a to na všech rovinách církví! V i n. B o h o slu žeb n é otá zk y (1 1,2-1 1,3 4 ) 1. Zahalování hlavy při bohoslužbě (11,2-16) Tento oddíl patří v Pavlových listech k nejzáhadnějším. Zdá se, jako by ani Pavel nebyl přesvědčen o úspěchu své argumentace. Na jedné straně vcelku volně řadí všechny možné argumenty, které ho napadají, protože se mu zřejmě žádný nezdá zvláště přesvědčivý. Na druhé straně ve v. 13 se ve své argumentaci přímo chytá stébla. Přesto je text bohatší, než se na první pohled zdá. 95

Nejprve k situaci, na kterou Pavel reaguje: Již jsme v různých souvislostech narazili na blouznivecké tendence v korintské církevní obci, především na mínění některých, že již unikli podmínkám tohoto světa a žijí v budoucím světě (srov. výklad k 4,8). V církevní obci zřejmě existovala skupina žen charismatického ražení, které si myslely, že svou svobodu musí předvádět tím, že se proti tehdejšímu zvyku účastnily bohoslužeb bez pokrývky hlavy, případně s rozpuštěnými vlasy, aby projevovaly svou vnitřní svobodu vůči podobným konvencím. Jejich chování vzbudilo v obci pohoršení. Zmíněným Korinťankám přitom nešlo jen o vnější konvence, ale o zásadně stejné postavení muže a ženy, protože k tomuto bodu se apoštol ve své argumentaci stále znovu vrací. Ve skutečnosti totiž nežádaly nic jiného, než aby se vyvodily odpovídající důsledky z jadrného vyznání křestní liturgie (Gal 3,28). Pavel obvykle argumentuje podle vzorce: už láska nám zakazuje druhé charismaticky šokovat. Kupodivu však apoštol v následujícím textu takto neargumentuje.23 Apoštol se snaží spíše o teologickou argumentaci, která se mu však úplně nedaří. Verš 2 by bylo možné chápat jako humornou nadsázku: vždyť Korinťané se právě nediží tradice, kterou jim apoštol předal, přičemž zde myslí zřejmě na praktické pokyny pro život obce.24 Verš 3 nás udiví zejména odstupňováním: Bůh - Kristus - muž - žena, jako by žena stála na významové stupnici zcela na konci. Toto pohoršení nelze patrně odstranit ani odborným vysvětlením, že v pozadí stojí myšlenková schémata 23) Autor tohoto komentáře se několikrát odvolává na Gal 3,28n způsobem blízkým feministické exegezi. Přesný překlad klíčového místa ve v. 29 však nezní všichni jste jedno (tak chybně ČEP, Král), ale všichni jste j/jeden (tak Petrů, Lit a oficiální překlad dekretu o ekumenismu), srov. apoštolův obraz církve jako těla Kristova. Smyslem argumentace není stírání přirozených rozdílů, ale společná účast na zaslíbeních - církev je semeno Abrahamovo. Pikantní je, že apoštol zcela nefeministicky formuluje ve v. 26: Všichni jste synové... 24) Tento dojem ovšem vzniká pouze tehdy, když rozdělíme v. 11,1 a 11,2 do dvou různých oddílů, jak je to dnes obvyklé. Pokud je čteme společně, dávají jasný smysl bez jakýchkoli dalších hypotéz. 96

helénistické židovské diaspory. Pavel ovšem stupnici narušuje tím, že muže a ženu podřizuje stejným způsobem Bohu. Ve verších 4-5 (jako v 7. kap.) se o muži a ženě přesto pojednává formálně stejně. Pavel referuje o mravu pro něj obvyklém, že muž je při bohoslužbách bez pokrývky hlavy, žena naproti tomu chodí se zahalenou hlavou (k důležitému v. 5 později). Ve verších 7-9 stojí v pozadí interpretace obou textů o stvoření z Gn 1 a 2 25 Výrok v Gn l,26n o tom, že člověk je obrazem a podobou Boha, je v Gn 2,18-25 omezen na muže. A navíc: muž je odleskem Boha, žena je odleskem muže. Je možné se ptát, zda takováto argumentace mohla přesvědčit Korinťánky lpějící na své rovnosti. Spíše je musela přivést do ráže. Odvozovat z pořadí stvoření muže a ženy vyšší hodnotu muže není záměrem Gn 2,18-25, naopak. Argumentace ve v. 7-9 se trochu opravuje ve v. 11-12: v horizontu víry ( v Pánu ) mají muž a žena tutéž důstojnost (Gal 3,28); to, že žena byla podle Gn 2 stvořena z muže, je oslabeno skutečností, že se muž rodí z ženy. Oba však nakonec pocházejí od Boha. Záhadou a předmětem sporů však zůstává v. 10. Často je vykládán tak, že zahalení hlavy žen je zde třeba chápat jako ochranný prostředek proti zlým andělům, kteří by jinak mohli vzplanout touhou po krásných lidských dcerách (srov. Gn 6,1-4, text, o němž se právě kvůli jeho nejasnosti v tehdejším židovstvu hodně diskutovalo). Bylo by však poněkud zvláštní si představovat, že by apoštol počítal s přítomností padlých andělů právě při bohoslužbách, při nichž, jak věří, je přítomen Kristus. Proto se Chr. Wolff domnívá, že se zde míní anděl jako strážce pořádku.26 Zdá se, že sám Pavel cítí, že jeho argumenty asi nemohou jinak smýšlející Korinťany přesvědčit. Proto ve v. 13 připomíná formou řečnické otázky to, co tehdy bylo obvyklé jako dobrý mrav, a apeluje na cit Korinťanů pro slušnost. Když zdůrazňuje, že se žena modlí k Bohu, pak chce zřejmě poukázat na chování, které vidí jako neuctivé. Ve v. 14n se posléze odvolává na přirozenost, 25) Tato interpretace se dnes některým jeví jako nepřiměřená. 26) Andělé jsou skutečně přítomni při bohoslužbě obce, srov. Ž1 137,1 podle LXX a Vulgáty a zpěv Sanktus. Andělé jsou strážci Božího řádu a žena zahalením hlavy vyznává, že tento řád a své místo v něm respektuje. 97

míněn je spíše mrav. Ve v. 16 konečně rezignovaně počítá s tím, že asi vždycky někteří lidé mají chuť se hádat, a proto své stanovisko nezmění. A konečně se veršem 16 snaží jakýmkoli dalším námitkám čelit tím, že se odvolá na svou autoritu a na obyčej panující ve všech církevních obcích. Nemusí tomu ale být vždy tak, že má pravdu většina** (F. Lang). Pozitivní funkce v. 5 bývá bohužel příliš snadno přehlížena. Pavel počítá docela samozřejmě s tím, že při bohoslužbách v Korintu ženy veřejně vystupují, veřejně se modlí nebo prorocky mluví (míněno je zřejmě totéž, co dnes nazýváme kázáním). O mluvení jazyky se zde nemluví - Pavel je v 1 Kor 14 zřetelně odliší od prorockého mluvení, které je vzdělavatelné, povzbuzující, potěšující (14,2n). Skutečnost, že ženy při bohoslužbě kážou, je v nápadném napětí s 14,33-36, kde Pavel odsuzuje ženu k mlčení. Nejen kvůli tomuto napětí se 14,33-36 většinou považuje za pozdější vsuvku do listu.27 V poslední době se setkáme i s míněním, že se 14,33-36 vůbec nevztahuje na bohoslužbu církve (viz tam).28 I 1 Kor 11,2-16 nepatří zcela jistě k vrcholům Pavlovy teologie. Přesto je sympatické a lidské, jaké úsilí zde Pavel věnuje problému časově podmíněnému a závislému na měnlivé módě a mravu. Neusmívejme se tomu příliš snadno - podívejme se nejprve na mnohé diskuse v dnešní církvi, které jsou neméně bizarní a opět se týkají postavení ženy v církvi, jako např. otázka ministrantek. 27) I v tomto případě jde o součást posvátného textu, kterou nemůžeme zlehčovat. Podrobněji viz v poznámce překladatele k 14,33-36. 28) Výklad této pasáže je ukázkou, jak postupuje vykladač, když je smysl textu sice naprosto jasný - ženy mají nosit pokrývku hlavy, ale vykladači je význam textu nepřijatelný. Exegeze se pak podle slov W. Pannenberga stává dokladem, že lze exegezí dospět k jakémukoli závěru. Proto je při čtení komentářů důležité rozpoznat, jaké má jejich autor předporozumění a být podezřívavý při výkladu míst, která se mu do jeho konceptu nehodí. 98

2. Správné slavení svaté večeře (11,17-34) a. Zlořády při svaté večeři (11,17-22) Slovo chváliť* se v 1 Kor 11 vyskytuje nápadně často, ve v. 2,17.22. Snad apoštol užívá slova pocházejícího z listu od obce: Ne, nezaslouží si chválu, jak se falešně domnívají. Pavel přechází k tématu bohoslužebných shromáždění obce, přesněji řečeno ke slavnosti večeře Páně. Shromážděním se myslí bohoslužba. Ta obci není k užitku, ale ke škodě. Pozitivně se tím vyjadřuje, že apoštol považuje bohoslužby za velmi důležité pro vnitřní růst obce. O nepořádcích při svaté večeři apoštol neví z dopisu s dotazy, který mu z obce poslali (srov. 7,1) a který patrně pocházel z majetných kruhů obce. Pavel byl ústně - neuvádí kým - informován o tom, že při shromážděních obce vzniká rozkol. Nyní nejsou míněny strany uváděné v kap. 1-4. Rozkol, o němž se zde mluví, má sociální důvody, jak se hned ukáže. Pavel sice diplomaticky naznačuje, že by mohlo jít o přehnané zprávy, ale zdá se, že jim v jádru věří. Považuje takové rozkoly dokonce za nevyhnutelné, aby se ukázalo, kdo je v obci věrný a spolehlivý, kdo svou víru uchová v obtížných situacích. Zjevně přitom myslí na Boží soud, který již začíná působit v současné obci. Zcela otevřeně popírá, že by si bohoslužebná shromáždění obce ještě vůbec zasluhovala označení večeře Páně. Za tímto označením se skrývá přesvědčení, že vlastním hostitelem je při této večeři sám Pán. Večeře Páně se konala patrně v neděli (srov. 16,2), pozdě odpoledne nebo večer, nejspíše v soukromých domech majetných členů obce. Byla ještě spojena s opravdovou hostinou. Z 1 l,21n.33 vyplývá, že bohatí členové obce, kteří mohli přijít dřív, si hojně popřávali přinesených jídel a nápojů. Když později dorazili chudší křesťané, otroci nebo dělníci, kteří mohli přijít až poté, co skončili svou práci, zůstaly pro ně jen žalostné zbytky. Pavel je doslova rozzloben těmito nešvary. To, že se dává malým lidem dokonce i při svaté večeři pocítit jejich závislost a podřízenost, je hlubokým ponížením těch, kteří jsou přece sestrami a bratry; dokonce se to rovná pohrdání 99

církví Boží, ba pohrdání samým Bohem! A pak apoštol cituje starou tradici večeře Páně, jak ji sám přijal (11,23-26). Upomíná Korinťany na smysl a obsah večeře Páně, s nímž je jejich chování v příkrém rozporu. Přitom bohatí křesťané v Korintu zřejmě ani neměli velké výčitky svědomí. Vždyť to byli oni, kdo dával obci k dispozici prostory. Oni to byli, kdo daroval chléb a víno pro večeři Páně. V jejich prostředí bylo považováno za samozřejmé, že např. při slavnostech spolků dostávali při hostině větší porci ti, kdo se zasloužili o spolek. Bohatí křesťané však ještě nepochopili rozhodující pravdu křesťanské víry: v církevní obci se scházejí lidé z nejrůznějších vrstev, všichni však mají stejnou důstojnost a zaslouží si všichni stejný respekt. Ptá-li se Pavel ve v. 22 boháčů, zda nemají domy, kde by jedli a pili, pak jim chce říci: Ve svých čtyřech stěnách ať se chovají podle norem své sociální vrstvy; při večeři Páně však mají normy církevní obce absolutní přednost" (G. Theissen). Zda-li se boháči dopouštěli i přímo cynických výroků, že chudí ještě přijdou včas k večeři Páně a to je nakonec rozhodující (jak někteří v tomto textu vidí), nezdá se mi tak jisté. V chování bohatých Korinťánů jistě spolupůsobily dobře srozumitelné důvody: Typicky lidský sklon ke družnosti mezi svými; nechuť k trapným situacím, když bohatí a chudí, svobodní a otroci sedí fyzicky u jednoho stolu - fyzické společenství je zkrátka něco jiného než distancované dávání almužen; starost, aby si člověk nezkazil náladu" pro přijetí svátosti takovýmto nepříjemným dotykem s těly chudých" (G. Bomkamm). b. Tradice svaté večeře (11,23-26) Ve verších 23b-25 narážíme na nejstarší podloží tradice. Pavel tento prvek tradice poznal ( přijal") patrně kolem roku 40 po Kr. v Antiochii nebo Damašku a r. 50/51 to sděluje Korinťanům. Přijmout" a odevzdat" jsou v židovství přímo odborné výrazy pro předávání učení. Když Pavel říká, že toto podání přijal od Pána, pak tím ukazuje na Pána jako původce této tradice; užívá zde jiné řecké předložky než 100

v Gal 1,12, kde vypráví o svém bezprostředním pověření Vzkříšeným. Tuto tradici Korinťanům schválně připomíná, aby svou porušenou praxi svaté večeře mohli uvést do souladu s Ježíšovým příkladem. Tradice svaté večeře pochází podle jednomyslného svědectví Nového zákona od samotného Ježíše; její původ je v poslední noci před jeho smrtí. Kdo tvrdí něco jiného, nemůže se opřít ani o Nový zákon, ani o shodu exegetů. Slavnosti večeře Páně v prvokřesťanských obcích lze v každém případě nejsnáze vysvětlit převzetím Ježíšovy poslední hostiny a pokračováním v ní. Ježíš při této večeři při slovech požehnání chleba a vína vyložil smysl své nadcházející smrti (Chr. Wolff). Ve verzi, kterou máme před sebou, jde samozřejmě o liturgický4*text (srov. formu oslovení za vás ). Reprodukuje liturgii svaté večeře tak, jak ji apoštol poznal a odevzdal svým obcím. Text je významově velice hutný. Tradice svaté večeře vidí Ježíšovu smrt a vzkříšení v jediné perspektivě: Pán44Ježíš je ten, který šel na smrt a nyní je Pánem vyvýšeným k Bohu. Důraz na noc jeho vydání je zřetelně historický; tím je tento prvek tradice jasně odlišen od mytických kultických legend. Vydáním44se nemyslí jen Jidášova zrada,29 ale míněno je celé vydání Ježíše na smrt. Ježíš není jen obětí lidské svévole a usurpované moci; trpný rod naznačuje, že se v jeho smrti děje Boží vůle (srov. Řím 4,25; 8,32), která pro nás lidi zůstává často nejasná a záhadná. Ježíš svobodně odevzdává své tělo na smrt. Jeho smrt je posledním důsledkem jeho úplného odevzdání se do vůle Boží, posledním důsledkem toho, že se vydal lidem. Při židovské sváteční hostině vzal hospodář chlebovou placku, vyslovil nad ní požehnání, rozlámal ji na kousky a rozdělil stolovníkům. Na konci hostiny tomu odpovídalo díkůvzdání nad kalichem s vínem. Ježíš navazuje na tyto symbolické úkony a dává jim zcela nový smysl. Při lámání chleba přidává slova to je mé tělo za vás.44důraz spočívá na za vás44. Ke kalichu s vínem přidává tento kalich je nová smlouva v mé krvi44. Tělem 4a krví44se myslí v se 29) V řečtině i latině označuje toto slovo jak tradici, tak zradu. 101

mitském jazykovém úzu vždy celý člověk se všemi svými aspekty. Je to sám Pán, kdo se dává v chlebu a vínu. Jeho oběť života je přítomná a živá ve večeři Páně. Účastníci slavnosti se stávají spolustolovníky Pána, který se jim sám dává (10,4b.l6). Slova, jimiž Kristus vykládal smysl své smrti, by bylo možno parafrázovat takto: Dávám za vás sám sebe, bezvýhradně, se vším, co mám. Chtěl bych zde být zcela pro vás, být a zůstat vám blízko. Verš 10,17 připojuje ještě jeden důležitý důsledek: úzké spojení s Kristem spojuje i účastníky slavnosti v úzké společenství; stávají se jedním tělem, jsou spolu tak hluboce spojeni, jako by byly zrušeny tělesné hranice mezi nimi, jako by patřili k jednomu jedinému tělu. Tento tradiční prvek předpokládá, že symbolické jednání s kalichem následuje po jídle. Mezi oběma symbolickými úkony žehnání chleba a vína se tedy konala vlastní hostina. V korintské obci (i u Marka a Matouše) se oba symbolické úkony posunuly na závěr hostiny a splynuly v jednotu. Mluví-li apoštol (stejně jako Lk 22,20) o nové smlouvě v mé krvi, pak je to jistě původnější verze oproti Mt 26,28 a Mk 14,24, u nichž už je tato formulace výrazněji připodobněna slovům o chlebu: To je má krev, krev smlouvy.11pavel stejně jako Lukáš vykládají, že jde o novou smlouvu, což je zřejmá narážka na Jer 31,31-34: Ježíšova trpělivá poslušnost, jeho oběť života jsou základem nového, definitivního, už nezničitelného společenství s Bohem. Jiné texty Nového zákona uvádějí další aspekt smyslu eucharistie: je to společná hostina se Vzkříšeným (srov. Lk 24,28-31.36-43;Jan21,l 2n). Samozřejmě i pro Pavla je vyvýšený Pán tím, kdo se dává darem chleba a vína svému lidu. Na to ukazuje už dvojnásobný titul Kyrios - Pán ve v. 23. Jestliže zde apoštol tento aspekt zvláště nezdůrazňuje, pak asi pro svůj odstup od korintských blouznivců, kteří byli přesvědčeni, že už žijí v nové realitě vzkříšení. Ti přeskakují kříž, a pro ně apoštol připojuje k textu svaté večeře svůj vlastní výklad: Večeře Páně je zvěstováním smrti Páně, dokud nepřijde. Čas naplnění je teprve před námi! Ve večeři Páně se smí církevní obec setkávat se Vzkříšeným, který 102

sám prošel smrtí. Svatá večeře dává společenství s ním - v předběžnosti a omezenosti tohoto života. c. Pravidla pro slavení večeře Páně (11,27-34) Nyní se apoštol vrací k neudržitelným poměrům při večeři Páně v korintské obci. Proto citoval tradici svaté večeře. Nehodným přijímáním večeře Páně nemyslí individuální nehodnost jednotlivce; tak se toto místo v pastoraci často aplikovalo a vzbuzovala se nepřiměřená úzkost. Apoštol má na mysli naopak bezohlednost a nedostatečnou solidaritu korintských boháčů, jejich starost jen o sebe samotné. Kdo pokořuje chudé, prohřešuje se proti samotnému Pánu; jsou to přece bratři a sestry, pro něž on sám zemřel (srov. 8,1 ln). Také požadované zkoumání sama sebe ve v. 28 nesměřuje obecně k vlastní mravní hodnosti, ale konkrétně k ohledu na chudé, který s vnitřní logikou plyne ze slavnosti večeře Páně, protože taje památkou toho, že se Ježíš vydal lidem. Oslavovat Ježíšovu solidaritu s lidmi a přitom jednat nesolidámě, to je stěží překonatelný nerozum, je to urážka Pána. Nejpozději ve v. 29 se tělem Páně myslí nejen eucharistický dar, ale i tělo církevní obce, která se slavením večeře Páně stává tělem Kristovým11. To plně ukazuje neúnosnost poměrů v Korintu. Církevní obec svým chováním popírá to, čím v hloubi je: společenstvím lidí, kteří se slavením Ježíšovy oběti života navzájem spojují způsobem, který vysoko překonává všechny ostatní formy lidského společenství. To je pohled víry. Praxe je od toho náhony vzdálena. Proto apoštol považuje obec za hluboce nemocnou. Nežije to, čím je. Působí nám určité těžkosti, že se ve v. 30 téměř zdá, že případy nemoci a úmrtí v obci jsou důsledkem a trestem za její nehodné chování. Na jiném místě Nového zákona jsou takové představy jednoznačně odmítnuty (srov. Jan 9,2n). Ve v. 31n se Pavel vyjadřuje - aby přímo nenapadal obec - v první osobě množného čísla. Ve v. 31 vyzývá ke kritickému sebezpytování. Když církevní obec kriticky přezkoumá své chování a svůj postoj a vyvodí odpovídající důsledky, může uniknout Božímu soudu. Ve v. 32 chápe nemoci a úmrtí v obci jako znamení soudu Páně, který se děje už 103

v přítomnosti. Toto znamení má Korinťany vést k zamyšlení a obrácení, aby mohli uniknout definitivnímu soudu Božímu (srov. 5,5). Doufejme, že těmto Pavlovým výrokům rozuměli správně! Kdyby jen spekulovali o tom, zda všichni nemocní a zemřelí v obci byli nehodní", vyhnuli by se úspěšně zkoumání sama sebe. A na něm Pavlovi záleží. Ve verši 33n stanoví apoštol několik pravidel, aby zabránil nejhorším zlořádům při večeři Páně. Je třeba čekat jeden na druhého a začínat s jídlem společně, aby se skutečně vyjádřilo společenství a chudí už nebyli pokořováni tak netaktním způsobem. Výzva z v. 34a směřuje k bohatým v obci: mají se doma najíst tak, aby mohli při shromáždění obce vyčkat počátku společného jídla. Nakonec Pavel ohlašuje svou návštěvu. Střízlivě vidí, že bude zapotřebí dalších pravidel. I Pokrmy užívané při svaté večeři mají překrásnou symboliku. Chléb, základní složka denní stravy, a víno, nápoj radosti (srov. Ž1 104,14η), se stávají znameními příklonu a přítomnosti vyvýšeného Pána, který svou obec neponechává osamocenou v námahách jejího každodenního života, a radostí, kterou jí dává nyní zakoušet, jí ukazuje na eschatologické naplnění.30 Otrlost boháčů v Korintu je hluboce děsivá. Pohrdají chudými a zahanbují je. Slaví večeři Páně a upírají patřičný respekt chudým. Pavlova zřetelná slova by nás dnes měla zděsit ještě více. Když naši bratři a sestry v třetím světě slaví večeři Páně v hluboké chudobě a my činíme totéž v našem bohatství - nepostihuje i nás soud, že jím e,.nehodně", nedáme-li se pohnout k větší solidaritě, a to nejen ve slovech? Ve večeři Páně slavíme Ježíšovu solidaritu s lidmi, kterou osvědčil až po zkoušku opravdovosti - vlastní smrt. Bereme dost vážně, co slavíme? Tato souvislost by nás měla přivést k zamyšlení, zda jsme eucharistii nechápali často příliš individualisticky jako se 30) Chléb a víno jako znamení" přítomnosti a milosti Vzkříšeného jsou znamení reálná, tj. to, co znamenají, také skutečně obsahují a dávají. V tomto smyslu je třeba chápat i výše uvedená slova o symbolických úkonech" a o tom, že jim Ježíš dává nový smysl". 104

tkání jednotlivce s jeho Pánem. Apoštol Pavel zdůrazňuje společenství jako rys eucharistie. Náboženský egoismus zde nemá místo. IX. O d a rech B o ží m ilo sti (1 2-1 4 ) Kapitoly 12-14 patří svým obsahem těsně k sobě. Pavel se zabývá dalším zlořádem v bohoslužebné praxi korintské církevní obce. V obci existovala malá skupina křesťanů, kteří při bohoslužbách s pozoruhodnou pravidelností upadali do náboženské extáze, zajíkavě mluvili (nebo zpívali?) v nesrozumitelných (rytmických?) slovech nebo výkřicích. To považovali za zvláště intenzivní zkušenost Boží blízkosti, která je uváděla přímo do stavu opojení (14,6-19). Tito lidé mluvící jazyky11požívali v církevní obci velkou vážnost. Avšak i sami sebe považovali za něco zvláštního a hleděli poněkud opovržlivě na normální každodenní křesťanství druhých lidí. Pavel se pokouší začlenit tuto skupinu - pomocí obrazu těla a jeho částí - pevněji do církevní obce. Uznává extatický prvek a nezakazuje ho. Rozhodně se však staví proti jeho přeceňování. I velepíseň lásky" v 1 Kor 13 patří do této souvislosti (13,1). Různorodost v obci je v Pavlových očích neocenitelným darem, pokud se různá nadání integrují do obce. Kde upadají do duchovního sobectví, tam hrozí, že církevní obec rozbijí, místo aby ji budovaly. 1. Církevní obec jako tělo (12,1-31) a. Pán je Ježíš (12,1-3) Z formulace ve v. 12,1 vyplývá, že Pavel otevírá další téma z dopisu, který obsahoval dotazy Korinťanů (srov. 7,1; 8,1; 16,1.12): působení Ducha". Korinťané tedy již dávno pociťovali elitářské chování pneumatiků" jako obtíž (již 105

v 2,10-16 a 3,1 jsme se setkali s elitářskými proudy). Pro své naduté sebevědomí potřebují poučení; apoštol musí překonat jejich neznalost"! Obec musí polknout další hořkou pilulku. Pavel připomíná Korinťanům - z nichž většina přišla ke křesťanství z pohanství -jejich pohanskou minulost. Němé modly" jsou již ve starozákonní polemice častým poukazem na bezmoc obrazů bohů vytvořených lidskýma rukama (srov. Ž1115,5.7; Hab 2,18). Korinťané se nechali fascinovat pohanskými extatickými kulty. Ve svém okolí zažívali mnoho pohanských slavností a procesí, např. při svátku na počest boha Dionýsa, kdy se účastníci slavnosti vybičovávali až k opojení a extázi. Pavel vzkazuje Korinťanům spíše mezi řádky: Zkušenost náboženské extáze, posvátné hrůzy nebo stržení nadšením je sama o sobě velmi dvojznačná. Je to zkušenost přítomnosti Ducha nebo sebemanipulace a sebeklam? Záhadný a sporný je v. 3. Docházelo opravdu v Korintu skutečně k takovému proklínání Ježíše, třeba v kruzích s gnostickým nátěrem, které považovaly pozemského Ježíše za bezvýznamného a svou religiozitu koncentrovaly na nebeského Krista? Se stopami takového postoje jsme se už nejednou setkali, např. v odklonu od kázání o kříži (srov. také 4,8). Pavel ovšem přistupuje k těmto tendencím velmi klidně, což mluví spíše pro to, že si tento výrok sám vytvořil, aby korintské pneumatiky upozornil na důsledky jejich základního náboženského postoje, na jaké ještě ani nepomysleli.3 1V tom případě by apoštol Pavel takto formuloval kontrastně ke křestnímu vyznání, v němž se říká: Ježíš je Pán" (srov. Řím 10,9; Flp 2,11). Toto přihlášení k Ježíši jako Pánu zaujalo v obcích křesťanů z pohanství místo, které mělo v obcích křesťanů pocházejících ze židovství vyznání Ježíš je Kristus" (= Mesiáš). Pravost náboženské zkušenosti nepotvrzuje extatické nadšení, ale její obsah a věrnost zacho- 31 31) Výrok anathéma Jesús můžeme spíše přeložit spolu se Schlatterem Proklet je Ježíš.44Tak to chápali odpůrci křesťanství: Ježíš zemřel na kříži a to je dokladem, že ho Bůh zavrhl. Překlad budiž proklet...44by také mohl citovat výrok nepřátel - oficiální formuli exkomunikace ze synagogy, kterou zpočátku sdílel i horlivý farizeus Pavel, než se obrátil. Král překládá vyhýbavě: Nezlořečí Ježíši. 4 106

vávaná v každodenním životě. To, že někdo může Ježíše Krista poznat v celé jeho hloubce, to je dar, působení Ducha, zcela a výhradně milost. Neklamným znamením, že působí Duch Boží, je vyznávat Ježíše Krista jako Pána, který se stává určující silou života. Vytrvalé vyznávání Krista v každodenním životě znamená mnohem víc než okamžité (a také prchavé) nadšení.32 b. Mnoho darů - jeden Duch (12,4-11) Tři paralelně utvořené věty ve v. 4-6 vrcholí ve výroku působí všechno ve všech. Různá charismata jsou dary, vděčíme za ně Bohu. Trojčlenné souvětí již naráží na trojiční koncept: Duch, Pán, Bůh (srov. 2 Kor 13,13).33 Vedle charakteru charismat jakožto darů staví Pavel další hledisko, které je pro něj důležité: charismata jsou darována jednotlivcům, aby byla k užitku církevní obci (v. 7). Následuje výčet různých darů Boží milosti ve v. 8-10. Vrcholí opět ve výroku, že za všechna tato různá obdarování vděčíme jednomu a témuž Duchu (v. 11), že tedy mají stejnou hodnotu.34 Byl to Pavel, kdo zavedl do teologického jazyka pojem charisma. Podnětem byly scestné představy Korinťanů o působení Ducha, které se tímto pojmem snažil uvést na správnou míru. Většinou se vyhýbá mluvení o působení Ducha", jak se tomu říkalo v Korintu, a místo toho mluví o darech milosti" (charismatech). Přitom jsou pro něj zvláště důležité dvě myšlenky: 1. Charisma je nezasloužený dar, pocházející ze svrchované svobody Boží. To zakazuje jakoukoli povýšenost. Přiměřenou reakcí je vděčnost, nikoli ostentativní předvádění vlastních schopností. 2. Charisma je darováno jednotlivým křesťanům k užitku druhých. Má sloužit budování a prospěchu církevní obce. Tato myšlenka se táhne jako červená nit celou 14. kapitolou: 14,3-6.12.17.26. Charisma je darováno kaž 32) V daném kontextu se myslí spíše na bohoslužebné vyznání, viz napr. Ty jediný jsi Pán v Gloria. 33) Schlatter vidí ještě užší souvislost: Komu dá Duch dar, toho Kristus povolá ke službě a Bůh Otec mu dá účinné působení. 34) Nemohou být tedy navzájem v rozporu, na rozdíl od pohanských božských sil. 107

dému osobně, každý přijal své vlastní. Jednotlivec však je členem společenství křesťanů, má své nadání zužitkovat pro společenství. Jen v tom je jeho smysl. Přesné vymezení různých charismat, která Pavel vypočítává, není zcela snadné. Nejprve vedle sebe klade v řečnické figuře veršů 4-6: dary milosti - služby - působení moci. Ve v. 7 ještě následuje zjevení Ducha. Jde zjevně o nadřazené pojmy, které mají pojmenovat totéž vždy z různého hlediska. Charismata jsou služby", každý má nasadit projevy moci", které mu byly darovány, do služby druhým (zde se asi již naráží na působení mocných činů ve v. 10). Jsou to projevy Ducha Božího; lze v nich zakusit něco z Božího Ducha, který naplňuje křesťany a hýbe jimi. Jednotlivec je nevlastní, nemá je používat ve svůj prospěch, ke své vlastní slávě, k pozvednutí vlastního sebevědomí, ale ku prospěchu všech. Seznam charismat ve v. 8-10 je míněn jako příklad. Pavel vypočítává některá z charismat, která byla ceněna v Korintu, aby tak ukázal, oč mu jde především: jakkoli různá jsou to obdarování, za každé vděčíme Bohu, každé má přinést užitek při budování obce. Ve v. 28 a v Řím 12,6-8 vypočítává Pavel zčásti zcela jiná charismata. Z toho je vidět, že jeho záměrem není dokonalý nebo dokonce systematický seznam charismat, ale že chce na několika důležitých příkladech ukázat svůj základní záměr, totiž že se jednotlivá charismata musí začlenit do církevní obce. V Řím 12,6-8 vstupují do zorného pole spíše organizační a sociální úkoly. U obou seznamů charismat 1 Kor 12,8-10 a 12,28 je hned nápadné, že Pavel klade mluvení jazyky v obou případech na konec - zjevně zcela vědomě. V Řím 12,6-8 glosolálie úplně chybí. Vymezení obou charismat uvedených ve v. 8 není zcela jednoduché: slovo moudrosti - slovo poznání. Pojem moudrost" hraje důležitou roli v 1 Kor 2,6-16; Pavel uvádí tento úsek poznámkou, že zvěstuje moudrost. Pojem poznání" určuje úsek 8,1-13. Snad se ve shodě s tím míní slovem moudrosti vhled do Božích úradků působením Ducha, zatímco slovo poznání je více zaměřeno na rovinu jednání: 108

jak se mají křesťané zachovat v tolika těžkých dílčích otázkách správně, přiměřeně své víře? Prvním z charismat vypočítávaných ve v. 9 je v původním řeckém textu prostě víra bez jakéhokoliv dalšího dodatku. Tento výrok je záhadný - víra je přece tím, co mají všichni členové církevní obce společné. Buď je míněna zvláštní síla a intenzita víry ve smyslu té víry, která hory přenáší(l Kor 13,2), nebo míří Pavlova formulace proti nadřazenosti určitých kruhů v církevní obci, které na základě svého údajného poznání hledí povýšeně na normální každodenní víru svých spolukřesťanů. Také víra - věrně žitá každý den - je působením Ducha. Dar uzdravování se může vztahovat na uzdravování nemocných, působení mocných činů na exorcismy (vymítání démonů). K jistotě zde těžko dospějeme. Zkušenost s uzdravováním nemocných a vyháněním démonů provází cestu rané církve. Také u Lk 4,18 a Mt 12,28 jsou tyto jevy odvozovány z působení Ducha. Měli bychom se střežit před tím, abychom chtěli tyto tehdejší zkušenosti jednoduše nechat ožít, či jimi dokonce chtěli manipulovat. Kritickou otázkou kladenou tímto textem ovšem zůstává, nakolik dnešní činnost církve a obce může způsobit uzdravení nebo pomoci lidem najít opět cestu ke středu jejich života. Co se míní profétif* (řecké slovo pro proroctví), nabývá ostřejších obrysů v 1 Kor 14. Pavel zjevně očekává dar proroctví u mnohých v obci, i u žen (11,4-5). Proroctví konfrontuje obec s vůlí Boží, povzbuzuje ji a posiluje (14,3n), současně to však je kritická řeč, která stanoví měřítka a může zaujmout a přesvědčit i nevěřící (14,24n). Profétie odhaluje církevní obci Boží vůli nyní a zde. Potřebuje však diakritické" posouzení (14,29); to je patrně míněno rozlišováním duchů ve v. 12,10. Proroctví potřebuje zkoumání z centra víry (srov. Řím 12,6).35 Právě tak je podrobeno omezení i mluvení v jazycích*1: potřebuje překlad a výklad (srov. 14,27n). Tím, že Pavel mluví o různých druzích mluvení jazyky, ukazuje, že se zřej 35) Příklady novozákonní profétie najdeme např. ve 14,24, Zj 1-3 a Sk 13,1-4. 109

mě projevovalo různými výrazovými formami. (K mluvení jazyky srov. exkurz k 14,2.) Ve verši 11 formuluje Pavel ještě jednou, na čem mu záleží: Je to Duch Boží, jeho hybná síla, která jednotlivým křesťanům dává darem příslušnou zvláštní schopnost, a sice každému tak, jak Duch chce. Charismata jsou nedisponovatelný, nezasloužený dar. Každý křesťan má své charisma, nikdo nevyjde naprázdno. Každý může vnést do celku církevní obce své specifické obdarování. To nyní Pavel rozvíjí obrazem těla a jeho částí. c. Mnohé části - jedno tělo (12,12-27) Obrazem těla a jeho částí navazuje Pavel na představu, která byla v jeho prostředí velmi rozšířena.36 *V proslavené bajce Menenia Agrippy o sváru částí těla jde nakonec o to, aby se uklidnil vzbouřený lid, jde o uchování moci. U Pavla je tomu opačně. Pointou tohoto obrazu je právě ukázat význam malých lidí v církevní obci. Cílem obrazuje souhra lidí s různými schopnostmi a úkoly k budování velkého celku. Pavel mu dává překvapivé vyznění: tak je to i s Kristem.4*Tento obrat ve v. 12c přichází zcela nečekaně. Pavel zřejmě naráží na představu, která už je Korinťanům běžná. Středem a podstatou církevní obce je její příslušnost ke Kristu, ba obec přímo je Kristem44. Bez něj není ničím. Tento výrok ve v. 12 a charakteristika církevní obce jako tělo Kristovo 4ve v. 27 tvoří rámec celého oddílu. Protože Kristus je středem obce, je obec i přes rozmanitost svých členů jedno. Církevní obec se neshromažďuje z lidské iniciativy; skládá se z povolaných44(1,2). Křest spojuje jednotlivce s Kristem - spojuje však i všechny pokřtěné v tak hluboké společenství, že jsou v něm zásadně překonány všechny dosavadní etnické, náboženské a sociální rozdíly (srov. Gal 3,27n). 36) Tam však jde o stát jakožto přirozený organismus, např. u Xenofona, Livia, Cicerona, Marca Aurelia, Epikura. Zajímavější je, jak tento obraz převzali helénizovaní židé: židovstvo je tělo. Podle Josepha Flavia trpí celé tělo židovstva, trpí-ii nejvznešenější část, totiž Jeruzalém. Naproti tomu podle apoštola Pavla trpí celé tělo, když trpí jeho přehlížená a zdánlivě zbytečná část. 110

Lidé zcela různého původu a sociálních vrstev nacházejí v církevní obci jednotu. Důsledky plynoucí z tohoto přímo revolučního výroku pro život nebyly až dodnes v církvi a v našich obcích vyvozeny. Napojení jedním Duchem ve v. 13b by se mohlo vztahovat k večeři Páně (srov. 10,3-4; jeden chléb tvoří jedno tělo církevní obce, 10,17). Večeře Páně dává darem osobní společenství se vzkříšeným Kristem. Duch - skrytá a přece účinná přítomnost Pána - je středem obce. Duch byl darován všem, nejen těm, kteří se mohou prokázat nápadnými charismaty. Dynamická moc Ducha je tím, co svádí obec dohromady. Pavel říká důrazně: jeden Duch - jedno tělo. Veršem 14 přechází apoštol Pavel k tomu, k čemu směřoval. Nejde mu o systematickou teologii církve, jde mu o to promluvit do konfliktní situace korintské obce smířlivě a s napomenutím k jednotě. Jednota obce se stává živou skutečností právě tím, že se její členové navzájem přijímají ve své různosti. Obraz těla zde slouží jako vhodná pomůcka pro argumentaci. V prvním kroku argumentace (v. 14-20) se snaží ukázat, že rozmanitost částí je nutná, aby tělo mohlo fungovat; žádnou část nemůže postrádat. Bližšímu pohledu se ukazují jemné odstíny. Pavel staví do kontrastu ruku a nohu, oko a ucho. Noha si může připadat méně významná než ruka - nástroj lidské tvorby. Ucho si může připadat jako méně důležité než oko - v řeckém prostředí se vysoko cení vidění a nazírání. Tím již Pavel zcela nenápadně naráží na situaci v korintské církevní obci. Chtěl by povzbudit sebevědomí těch v obci, kteří si připadají beznadějně méně důležití než charismatičtí mluvčí obce (H. J. Klauck). Ve druhém kroku argumentace (v. 21-26) mluví Pavel již zcela zřetelně: jestliže uvádí oko a hlavu jako veličiny, které mají převahu a myslí si, že nejsou odkázány na ruku a nohu, pak tím chce dovést ad absurdum domýšlivost určitých kruhů v církevní obci (v. 21). Stává se obhájcem lidí, kteří jsou málo ceněni, obhájcem těch, kdo požívají malou společenskou vážnost (srov. 1,26-29). Ve v. 23n se dává zcela vést záležitostí, která je jeho cílem, když - dobově podmíněně - 111

rozlišuje mezi slušnými a neslušnými částmi těla: právě nenápadní lidé v církevní obci, právě charismata obcí málo ceněná si zaslouží zvláštní ocenění a uznání. Všední službu těch, kdo působí spíše ve skrytu, nelze dosti vysoko ocenit. Bez ní by nemohlo tělo církevní obce existovat. To vštěpuje těm, kdo se vyhřívají na výsluní své vážnosti a tím v podstatě vyvolávají riziko rozštěpení obce (v. 25). Spor o důležitost nebo nedůležitost jednotlivých členů by byl směšný. Vzpomeňme si jen na 11,17-34. V obci, jejímž základem je Kristus, by měla být samozřejmostí vzájemná solidarita - i přes hranice společenských skupin (v. 25n). Základním postojem by měla být sympatie v nejvlastnějším smyslu slova (řecký soucítění"). Nakonec apoštol ještě jednou připomíná obci, z čeho v hloubi žije: ze společenství s Kristem. Nazývá obec tělem Kristovým" (v. 27). V jeho prostředí, zvláště ve stoické filosofii, se v mnoha obměnách setkáváme s myšlenkou, že vesmír je jedním velkým tělem; jednotlivý člověk je částí vesmíru, který zahrnuje a spojuje všechny lidi. I Pavel má zřejmě na mysli něco jako všeobepínající tělo Kristovo (E. Sckweizer). Ve křtu a svaté večeři jsou křesťané zapojováni do tohoto těla; jsou obklopeni osobní láskou a náklonností svého Pána. H Vzdor mnohým nedostatkům v korintské církevní obci, na něž si Pavel musí stěžovat, nazývá tuto obec tělem Kristovým". To by nám dnes mohlo pomoci, abychom viděli pohoršení v dnešních obcích a v dnešní církvi s trochu větším klidem. Nebo máme spíše říci: s větší láskou? d. Rozmanité služby v církevní obci (12,28-31) Dobře překládá ekumenický překlad: A v církvi ustanovil Bůh jedny za.... Důraz neleží na obci nebo církvi (ekklésia je zde bezpochyby viděna jako skutečnost větší než jednotlivá obec), ale na diferenciaci (rozlišení) darů - zcela v duchu souvislosti textu. Pavel zde nerozvíjí učení o církvi; ještě stále máme před sebou působivé napomínání. Přesto 112

nám tyto verše dávají nahlédnout do vývoje církevních služeb a struktur obce v rané církvi. Jako první tři charismata (!) uvádí Pavel: apoštoly, proroky, učitele. Ti jsou zřetelně vyňati ze souvislosti. Je docela možné, že modelem je zde struktura církevní obce v Antiochii, v níž Pavel přijal rozhodující ráz svého křesťanství (srov. Skl3,l-3).Je nápadné, že Pavel popisuje tato tři první charismata personálně (vázána na osoby). Zde již vykrystalizovaly pevné církevní služby, které však Pavel zahrnuje do seznamu charismat!37 Nestojí nad obcí, ale mají své specifické funkce uvnitř obce. Apoštolové, povolaní vzkříšeným Pánem při jeho zjevení (1 Kor 15,8; 9,1), byli činní spíše v širších oblastech, zatímco proroci a učitelé byli vázáni spíše na místní obec.38 V Řím 12,6 stojí proroci v čele seznamu charismat. Jejich úkol má charakter zvěstování; sdělují obci, co může víra v Krista znamenat nyní a zde, ale také, co od ní Pán chce dnes. Učitelé mají střízlivější úkol: předávání pokladu křesťanské víry; to se dělo především v přípravě na křest. Tyto úřady nebyly navzájem přísně vymezeny. I Pavel může sám sebe považovat za učitele (srov. 4,17; 14,19). Při pokračování seznamu charismat ve v. 12,28 přechází Pavel opět od osob k charismatům. Opakuje některé dary uváděné v seznamu 12,8-10 a připojuje diakonické úkoly (službu a pomoc) a úkoly vedení obce (spíše organizační činnosti). Různé druhy mluvení jazyky, tak přeceňovaného v Korintu, stojí opět zřetelně na konci. Pomoc chudým a organizační úkoly jsou řazeny před nimi - což snad může být útěchou pro mnohého, kdo se musí v dnešní církvi vyčerpávat správními úkoly, překračujícími někdy rozumnou mez! Ve verši 29n následuje další seznam charismat ve formě řečnických otázek, které přirozeně všechny vyžadují zápornou odpověď. Charismata jsou vybrána s ohledem na situaci 37) Charisma a oficiální církevní služba tedy nejsou zásadně v konfliktu. 38) Apoštoly se zde zřejmě nemyslí dvanáct svědků Ježíšova života a vzkříšení, ale zakladatelé církevních obcí. Apoštoly jsou příležitostně nazýváni i Bamabáš, Silas a Apollos. 113

korintské obce. Ani neudivuje, že mluvení jazyky je uvedeno opět až na konci. Není tomu tak, že by jeden člověk měl všechna charismata, ale každý má svůj dar. Od pojetí vedoucího obce jako muže pro všechno** (model, který bohužel ještě zdaleka nevymřel, i co se týče očekávání zdola!) je to vše na hony vzdáleno. Jediný služebník církve nemá strhnout všechnu kompetenci na sebe. I apoštolově, proroci a učitelé se mají soustředit a omezit na své poslání! Verš 31, který je přechodem k velepísni lásky v 1 Koř 13, by se neměl rozdělovat. Vyšší dary jsou ty, které slouží k užitku obce (12,7) a budují obec (14,3-5). To je opět řečeno polemicky proti přeceňování mluvení jazyky, které Korinťanům připadá senzační. I v 1 Kor 13 se nacházejí stopy polemiky, hned v 13,1! Tam chce Pavel Korinťanům ukázat lepší cestu. Láska je kritériem, podle něhož může být přiznán jednomu z darů (profétii) vyšší statut než jiným (glosolálii)** (F. Lang). Z tohoto hlediska zapadá 1 Kor 13 organicky do souvislosti kap. 12-14. 2. Velepíseň lásky (13,1-13) Spojující poznámka v 12,3 lb ukazuje, že Pavel teďbude mluvit o tématu, které považuje za zvláště důležité. 1 Kor 13 patří k tomu nejhlubšímu, co bylo napsáno o lásce. Pavlovi se zde zdařilo dílo velké jazykové a tvůrčí síly. Svou rytmickou stavbou a pregnantním a stručným jazykem se text zřetelně odlišuje od okolního kontextu. Pavel snad všechny jeho části nediktoval takto spontánně; je možné, že jeho části formuloval už při jiné příležitosti a podržel je v paměti. Uvidíme však, jak úzce je tento text propojen s celou souvislostí kapitol 12-14 a kolik obsahuje narážek na jiná místa 1 Kor. Je zřetelně rozčleněn do tří částí. Velmi promyšleně zvolená 1. osoba jednotného čísla je míněna typicky a zve čtenáře k tomu, aby se sám ztotožnil s tím, co je zde řečeno. 114

a. Charismata bez lásky jsou bezcenná (13,1-3) Verše 1-3 mají působivou stavbu. Nejprve se uvádějí velkolepé výkony, které mohou křesťané podat, ve v. 2 v gradaci, při níž se přímo tají dech. Třikrát však nás poznámka lásky však kdybych neměl * vrací na zem. Zvláště působivé je to ve v. 2, kde se výčet všech charismat a schopností vyšplhá hodně vysoko a zřítí se do nicoty. Bez lásky nejsou ani největší obdarování a výkony nic. V Božích očích jsou bez ceny (srov. 7,19). Polemický podtón nelze přeslechnout. Postavil-li Pavel v seznamech charismat v kap. 12 mluvení jazyky přímo provokativně až na konec (12,8-10; 12,28-30), pak je zde stejně provokativně klade na začátek. Jazyky lidské** snad jsou narážkou na div mluvení jazyky ve zloišenosti letnic, jak ji poznáváme ze Sk 2,5-11.39 Formulace.jazyky andělské** ukazuje, jak Korinťané pojímali mluvení jazyky: jako zakoušení nebeského světa - už teď. Pavel to silně relativizuje. Bez lásky, která není zaměřena na sebe, ale na druhého, a která proto buduje a rozvíjí obec (14, 3), je celé mluvení jazyky prázdným duněním. Ostřeji to Pavel asi nemohl formulovat. Dunící kov je velký kovový gong, který zval v pohanských chrámech k obětem. Zvučící zvon** je buďbubínek podporující rytmus nebo malý činel.40 Již Platon užíval tohoto obrazu, aby ironizoval řeč bohatou na slova a chudou na obsah. Tento výrok je ostrý: bez lásky je mluvení jazyky pouhý rámus, nic víc (srov. 14,6-8). I prorokování, jehož si Pavel vysoce cení a jež bude - jako vhled do tajemství (srov. 2,1.7; 4,1), do Božího plánu spásy - ještě hrát velkou roli v 1 Koř 14, a také poznání, ceněné určitými kruhy v Korintu (srov. 8,1), ba i taková víra, nad níž bychom užasli a jež má sílu hory přenášet a umožnit to, co se zdá nemožné, to všechno by bez lásky nemělo cenu. Zdá se, že Pavel zná tradici Mk 11,23. Dokonce špičkové náboženské výkony, ať už je to velko 39) Totožnost mluvení jazyky a události letnic je badateli zpochybňována, mluvení jazyky odpovídá spíše tomu, co se popisuje v Sk 10,46; 19,6 a Mk 16,17. 40) Řecky kym balon, srov. cimbál4*; Souček: gong, Prach: cimbál44. 115

lepé zřeknutí se něčeho cenného, jako je rozdání celého majetku chudým, nebo dokonce mučednictví upálením, musí být prozkoumány z hlediska jejich nejhlubší motivace. I za nimi by se mohl subtilním způsobem skrývat úmysl uniknout konkrétním požadavkům lásky tím, že se člověk chce jednorázovým okázalým činem vyhnout namáhavému každodennímu nasazení*' (H. J. Klauck). Pavel je zde velmi střízlivý. I ty nejvyšší ideály mohou stát ve službě sobectví. Velká charismatická obdarování nabývají svou hodnotu až tím, že se postaví do služeb církevní obce, že prospívají obci a jsou k užitku ostatním (srov. 12,7). Obětovat se pro druhého nebo ovládat druhého - to se snadno zamění. Z veršů 13,1-3 mluví jistě střízlivost, která mnohé v korintské obci provokovala. Již volbou slova agapé vybral Pavel pojem, kterému dává přednost řecký překlad Starého zákona (Septuaginta). Zněl střízlivěji než slova erós afília, která se jinak užívala v Pavlově řecký mluvícím prostředí. b. Láska se projevuje skutky (13,4-7) Apoštol Pavel popisuje lásku, která se dá stěží vyjádřit přiměřeně lidskými slovy, ve stále nových variacích, stále nových rozbězích, jako by byla nevyčerpatelná. Užívá patnácti sloves, tedy slovního druhu vyjadřujícího činnost: na činech záleží! Na počátku stojí dva pozitivní popisy lásky, na konci pět; tvoří rámec osmi poznámek, které říkají, co láska nedělá. Zdá se, že především negativní články řetězu jsou řečeny kriticky do situace korintské obce. Pojmenovávají nebezpečí pro lásku, nebezpečí, která hrozí, že ji zničí, zatímco pozitivní výroky ukazují na velké možnosti lásky dát lidskému životu smysl a hloubku, propůjčit mu hodnotu. Pavlovi se zde podařil popis lásky představující bezpochyby vrchol jeho listů. Je téměř nemožné uniknout strhující síle tohoto textu. Kdo se nechá pozvat na tuto cestu, objeví obzor bez hranic, který ovšem nepodněcuje ke kontemplaci, ale k jednání (A. Strobet). Láska je trpělivá.41 Skutečně milující má dlouhý dech, vytrvalost, nevzdává se předčasně druhého, poskytuje mu 41) Petru, Lit: shovívavá44. 116

čas. Láska je laskavá.42 Milující smýšlí o druhém dobře, přistupuje k němu s předběžnou důvěrou, přejně, blahosklonně, s respektem, povzbuzuje druhého. Trpělivost a laskavost (nebo dobrota) jsou ve Starém zákoně vlastnosti Boží (Ex 34,6n; srov. Řím 2,4 - jako lidský postoj: 2 Kor 6,6; Gal 5,22). To, co zde Pavel říká o lásce, vypovídá něco i o Bohu! Láskaje vždycky odpovědí na vstřícnou lásku Boží. Láska nezávidí - tím začíná řada negativních vymezení lásky. Vybaví se nám 3,3, kde si apoštol Pavel stěžuje na žárlivost a hádky v církevní obci v souvislosti s různými skupinami, které se odvolávají každá na své autority: Pavel, Kéfas, Apollos... Milující netrvá fanaticky na tom, že pouze on, jeho skupina je v právu. Horlivost (ou zéloi, v řečtině stejný výraz jako pro žárlivost), kterou zde Pavel odmítá,, je fanatismus, který si namlouvá, že jeho vlastní záležitost je záležitostí Boží a že Boží záležitost absolutně potřebuje, abych ji hájil a chránil1*(h. Schlier). Takováto horlivost nakonec vyplývá z hlubokého strachu, který od Boha nečeká nic. Činí slepým pro dobré úmysly a správné postřehy druhých. Ohrožuje jednotu církevní obce, rozbíjí společenství. V takovéto horlivosti se v podstatě projevuje nepřátelský postoj k druhým (A Strobel). Láska se nevychloubá, nenaparuje**,43 nechce budit dojem ani předstírat víc než ve skutečnosti je, neobtěžuje předváděním vlastní velikosti. Láska se nenadýmá44 - Pavel zde používá totéž sloveso jako ve 4,6 a 8,1. Ve 4,6 šlo o to nedělat se důležitým na účet druhých, jednat z pokorného vědomí, že všechno, co člověk má, přijal od Boha (4,7). V 8,1 šlo o sebejistotu, s níž se liberálové v obci domnívají, že mají převahu nad druhými v otázce masa obětovaného modlám, a tím zraňují lásku. Milující se vyhýbá jakémukoli hraní si na důležitého, které by pouze rozevíralo propast mezi ním a druhými, nestaví na odiv své vědění**, své poznání**, nevyvyšuje se nad druhé, cítí se s nimi solidární. Láska nejedná nečestně - i zde by mohlo jít o narážku na 42) Takto ČEP; Král: dobrotivá", Petrů, Lit: dobrosrdečná". 43) Srov. Prach. 44) Takto Král; a Lit. 117

situaci v Korintu, protože řecké sloveso znamená, jednati nevhodně, neslušně**.45 Hned nás při tom napadnou demonstrativní mravní prohřešky některých Korinťanů, o nichž Pavel mluvil v 6,12-20 (srov. i 5,1-13 a 8,10-13). Kdo miluje, bude ctít a respektovat platné mravní normy nebo společenské konvence (11,2-16) jako příspěvek k dobrému lidskému soužití. A již vůbec nebude druhé demonstrativně šokovat nebo úplně znejisťovat. K lásce patří cit pro takt, aby druhého zbytečně nezraňovala. Láska pro sebe nehledá výhody (doslova: své věci). Milující nemyslí jen na sebe, ale na druhé (srov. 10,24), snaží se jim prospět (10,33). Neprosazuje své stanovisko nebo své zájmy bezohledně - a již vůbec ne, když jde o náboženská přesvědčení nebo praktiky jako v souvislosti 10,24.33. Nestaví do popředí zájmu sebe, ale bližního. Apoštol Pavel se zde neobrací proti zdravému sebehodnocení, ale spíše proti přepjatému egocentrismu, kterému se ztrácí se zřetele druhý člověk. Láska se nedá vydráždit ke hněvu, nereaguje popuzeně, nerozčiluje se zbytečně nad druhými. Láska nepočítá křivdy,46 ale přemáhá zlo dobrem (Řím 12,21). Je možné, že zde Pavel myslí i na soudní spory, které spolu vedli někteří Korinťané (zmiňované 6,1-8). Láska nechce vyčítat druhému jeho chyby až na věky, nežádá náhradu, nepěstuje připomínání minulého bezpráví (H. Schlier), nevede spis o tom, co druzí zanedbali. Zná tvůrčí odpuštění, které umožňuje druhému nový začátek. To, co udělal zlého, ho nemá tížit až k hořkému konci. Taková schopnost odpouštět je proto tak důležitá, protože jen tak je možné lidské soužití, jen tak mohou mít lidé společnou budoucnost. I zde je velkým příkladem odpouštějící Bůh (srov. Ž1 32,2 - v řecké bibli je totéž sloveso). Láska nemá radost ze špatnosti - snad je zde narážka na 6,7n. Jestliže Pavel klade proti bezpráví s důrazným ale pravdu 47 jde mu o vnitřní pravdu, soulad vlastního života 45) Viz. Souček; Král: V nic neslušného se nevydává*4; Petrů; a Lit: Nedělá, co se nepatří.** 46) Král: neobmýšlí zlého. 47) Srov. Král: Neraduje se z nepravosti, ale spoluraduje se pravdě. 118

(srov. Řím 1,18). Milující nemůže špatnost ani relativizovat ani schvalovat. Říká k ní jednoznačné Ne. Snaží se dopomoci druhému k jeho pravdě. Láska k druhému je možná pouze tehdy, když si dotyčný zasluhuje respekt, protože se straní bezpráví a usiluje o život ve shodě s pravdou. Právě to se snaží milující v druhém podporovat. Je působivé, že v řeckém textu stojí v závěrečné čtyřčlenné řadě v. 7 slovo všechno" vždy na začátku.48 K víře (míněna je zde mezilidská důvěra) a naději (srov. 13,13) přistupuje trpělivost a stabilita. - Míněna není naivní slepota nebo slabost, která ale také druhému všechno promine. Právě vytrvalost" na konci verše má v řečtině silně aktivní přídech. Milující má sílu zachovat druhému věrnost i v jeho neúspěších a selháních, darovat mu novou důvěru vzdor zklamáním. Láska jde až na nejzazší možnou mez, nepočítá, nedovolí si nedůvěřovat. Trpělivost je síla, nikoli slabost! První sloveso, překládané většinou jako snáší", může mít i význam přikrývá". Láska přikrývá mnohé hříchy", jak formuluje 1 Petr 4,8 v narážce na Přísloví 10,12. Jak 5,20 ukazuje, že tato slova z Přísloví byla v rané církvi zřejmě velmi rozšířena. Milující dokáže přijímat druhého i s jeho propastnými stránkami. Sází na jeho ještě neodhalené možnosti, nikdy v něho neztrácí naději. Láska osvědčuje svou pravost právě v krizi. Skrývají se v ní nevyčerpatelné rezervy důvěry. Zůstat s druhým spojen, i když se okamžitě nedají těžkosti nebo konflikty utlumit nebo vyřešit, vystavit se do určité míry i temným stránkám toho druhého, neutéci od něj - v tom by teprve byla zkouška pravé lásky. c. Láska nikdy nezanikne (13,8-13) Nyní se ukazuje zcela zřetelně, že Pavel má před očima korintskou církevní obec: prorocké mluvení, mluvení v jazycích a poznání, tyto dary, kterých si Korinťané tolik cenili, jsou předběžné, pomíjivé. Všechno jednou vypadne",49 pouze láska přetrvá pomíjivost. Jejím charakteristickým rysem 48) Kupodivu zcela chybí v ČEP, ale Král: Všecko snáší, všemu věří, všeho se naděje, všeho trpělivě čeká ; podobně Petrů a Lit. 49) Takto Král. 119

je právě stálost, věrnost. Přesáhne až do věku, kdy budeme vidět Boha tváří v tvář (v. 12). Ve v. 1-3 Pavel vyložil, že charismata bez lásky jsou bezcenná. Nyní poukazuje na jejich předběžnost a pomíjivost; to se týče nejen mluvení jazyky, které Korinťáné tak přeceňovali, nejen poznání, na němž si někteří v Korintu tolik zakládali, ale i profétie, jíž si tolik cenil Pavel. Dvakrát Pavel zdůrazňuje slovo částečně1*tím, že je klade na začátek.50 Teď poznáváme Boha jen fragmentámě (zlomkovitě), předběžně; naše mluvení o něm zůstává koktavým pokusem. Až v čase naplnění, až přijde to, co je dokonalé,51 pomine zlomkovitost; slovem dokonalé popisuje Pavel dokonání v Bohu, cíl, k němuž všechno směřuje. V. 10 je zřetelnou korekturou korintského přeceňování charismat. Ta jsou pomíjivá, patří k provizoriu tohoto času. V následujícím textu ozřejmuje apoštol Pavel na dvou příkladech rozdíl mezi předběžným a dokonalým: na rozdílu mezi světem dítěte a světem dospělých a na obrazu zrcadla. Užívá srovnání, které bylo v jeho době velmi rozšířené, když proti nedospělému dítěti staví dospělého muže (srov. Ef 4,13); třikrát zdůrazňuje, jak velice se liší svět dítěte od světa dospělého. Dítě myslí, mluví a soudí v rámci své omezené dětské zkušenosti. Později se mu spolu s dospělostí otevírá nový obzor s novým prohloubeným chápáním světa, takže dřívější forma chápání světa a zvládání života se nutně a ochotně odloží** (A. Strobel). Budiž zde poznamenáno, že dnes přikládáme dětství mnohem větší autonomii a význam a vidíme i věci, které se vyplatí vzít si s sebou z dětství do světa dospělých. Srovnání dětství a dospělosti má Korinťanům říci, že charismata, jichž si tak cení, jsou předběžná a pomíjivá. Snad zde Pavel připravuje drobný šleh: toto přeceňování je znamením ještě nezralé víry. Ve verši 12 připojuje Pavel další obraz: v zrcadle vidíme skutečnost zobrazenou jen nepřímo, zprostředkovaně. Do protikladu k nynějšímu jen zprostředkovanému vidění staví apoštol budoucí vidění tváří v tvář**. Snad u tohoto obrazu 50) Srov. Král: Z částky zajisté poznáváme, z částky prorokujeme.44 51) Takto Král; ČEP: plnost44. 120

hraje roli i zkušenost, že se tehdy zrcadla vyráběla z kovu a většinou zobrazovala skutečnost poněkud zkresleně. Ba více: Nyní vidíme,jako v hádance41, jak Pavel formuluje v návaznosti na Nm 12,8. Pavel to vědomě staví proti sebejistotě Korintanů, kteří se již nyní domnívají, že žijí v čase naplnění (4,8). Prorocké zkušenosti a vizionářské zážitky zůstávají předběžné, nezřetelné, dvojznačné. Bezprostřední vidění Boha je vyhrazeno době dokonání. Nyní je naše poznání Boha jen zlomkovitě. Bůh zůstává stále ještě Bohem skrytým, hádankou, Bohem, jehož cesty nepochopíme a jehož přítomnost si nemůžeme vynutit nebojí manipulovat. Ve verši 12b podtrhuje Pavel ještě jednou: Nyní poznávám jen zčásti; v čase naplnění poznám tak, jako mne poznává Bůh. Míněn zde není intelektuální vhled, ale poznání v lásce, jehož cílem je osobní společenství. V biblickém jazykovém úzu má slovo poznat44často přídech setkání v lásce. Nepřehlédněme důležitý odstín - to, že nás Bůh přijímá v lásce, už je skutečnost. Bůh už dávno začal s láskou. Naše plná, jednoznačná odpověď na ni bude možná až v čase naplnění. Zde a dnes zůstává i náš vztah k Bohu ohrožený a předběžný. Avšak jeho láska, s kterou nám vychází vstříc, která předchází všechno naše usilování, je již skutečností. Ve verši 13 Pavel shrnuje ( nyní však"). Trojice víra, naděje a láska" vrcholí (jinak než v 1 Sol 1,3; 5,8) v lásce. Jen na základě postoje lásky dospějí Korinťané k přiměřenému zacházení s dary milosti. Víra, naděje a láska - to jsou základní postoje, které charakterizují křesťanský život v provizoriu tohoto času. Jsou trvalé a - na rozdíl od pomíjivých charismat - přetrvají i v čase naplnění. Víra nakonec znamená spolehnout se bezvýhradně na Boha, který povolal ukřižovaného Ježíše do svého života (15,3-5). V tom je základ naděje, že Bůh daruje život v plnosti tam, kde náš život naráží na nevyhnutelnou hranici smrti (15,20-28). Tato naděje je určena všem (15,22.28). Mnohé z toho, co říká apoštol Pavel v 13,4-7 o lásce, se říká ve Starém zákoně o Bohu: je trpělivý a dobrotivý, nepřipomíná zlé věci, zachovává lidem nezlomnou věrnost. Křesťanská láska je napodobování Boha". Pavel zde cení 121

lásku výše než víru a naději. Tím nepřímo kritizuje přepjatá hnutí propagující v korintské obci útěk ze světa; k lásce patří i to, že druhému odporuji, když hrozí, že ujede do nebezpečných proudů. Láska, prokazovaná ve skrytosti všedního dne, po celý život, je cennější, trvalejší než všechny sebevíce atraktivní duchovní zkušenosti. Láskaje větší než víra a naděje. Toto Pavlovo hodnocení obsahuje také narážku. Orthopraxie, správné jednání, praxe lásky je to, na čem záleží. I Apoštol Pavel předkládá směrodatný náčrt křesťanského života. Na pozadí ztroskotání optimistického programu seberealizace se vyplatí zamyslet se nově nad Pavlovým programem. Seberealizace ve smyslu odhalování a uskutečňování vlastních možností, ve smyslu hledání svébytného životního konceptu - ano. Kde však se toto heslo chápe ve smyslu přirozeného egoismu, musí přivést společnost na okraj jejích možností. Jako křesťané máme vzít Pavlovu utopii křesťanského života vážně a vnést ji do společnosti, která se stále více rozpadá do individuálních zájmů a skupinových sobectví. 3. Prorokování a mluvení jazyky při bohoslužbě (14,1-40) a. Kritérium: Budování církevní obce (14,1-5) Velký chvalozpěv na lásku formuloval apoštol Pavel s plným ohledem na konkrétní problémy korintské obce. Nyní se k nim vrací. Verš 14,1a navazuje na 12,31b, zatímco 14,1b se vrací k 12,31a. Pavel ještě jednou důrazně vyzývá k lásce. Taje sice darem, ovocem Ducha" (Gal 5,22; srov. Řím 5,5), současně však je postojem, o který se člověk musí snažit a který se může rozvíjet a růst. Řecké sloveso podtrhuje úsilí; znamená spěchat, pronásledovat, běžet za něčím, usilovat o něco.52 V následujícím textu staví apoštol do kontrastu mluvení jazyky a prorokování. Cílem jeho argu- 52) Viz: Souček. 122

mentace je ukázat, že přednost patří v každém případě prorockému mluvení. To totiž buduje církevní obec, prospívá druhým (srov. 12,7). Mluvení jazyky (glosolálie) Z 1 Kor 14 získáváme názorný obraz fenoménu mluvení jazyky" v Novém zákoně - přesto zůstává mnoho nejasností. Extatické jevy byly v antické religiozitě široce rozšířeny; nejslavnějším příkladem se stala Pýthia v Delfách. Ve světovém městě Korintu, kde splývaly všechny možné náboženské ideje a proudy v jedno, se Korinťané při náboženských slavnostech a procesích setkávali s mnoha extatickými jevy. To do značné míry vysvětluje, proč se v církevní obci vysoce oceňovalo mluvení jazyky, jímž se zřejmě dal budit silný dojem i za hranicemi obce. Udiví nás to tím méně, že vidíme, jak i dnes se cizorodé a tajemné fenomény setkávají s často udivujícím zájmem. Ani Starému zákonu nejsou takové jevy cizí; např. Nm 11,24-30 vypráví o tom, jak sedmdesát starších lidu upadlo do prorockého vytržení (srov. také Iz 28,11; JI 3,1-5). V Závěti Jobově, židovském spise z 1. stol. po Kr., čteme o jedné z dcer Jobových: A dostala jiné srdce, takže už nemyslela na pozemské věci. Mluvila oduševněle andělským jazykem a vysílala k Hospodinu píseň podobnou zpěvu andělů" (ZJob 48,2n). V Korintu byli členové obce, kteří při bohoslužbách upadali do podobného náboženského vytržení a extáze, při níž zapomínali na sebe a byli zaměřeni zcela na Boha, nebo upadali do koktání či zpívání v nesrozumitelných zvucích a výkřicích. To považovali za zvlášť intenzivní zkušenost Boží blízkosti; přítomnost Božího Ducha se jim jevila jako zakusitelná způsobem, který přímo bere dech. Již koncem 1. stol. nemá Lukáš zřejmě žádné osobní zkušenosti s těmito jevy. Ve Sk 2,4-11 chápe glosolálii tak, že lidé všech národů vnímají svatodušní kázání ve své vlastní řeči.53 Zda to, s čím se setkáváme v dnešních letničních nebo charismatických společenstvích jako s mluvením jazyky", je totožné s tím, co tehdy zakoušeli Korinťané, zdá se mi víc než sporné. 53) Mluvení jazyky44 zřejmě v soudobé profánní řečtině označovalo užívání archaických výrazů a obratů, nikoli neartikulované výkřiky. Tento význam je zřejmě blízký cizím jazykům44mk 16,17 a andělské řeči44 13,1. 123

Naproti tomu je v naší dnešní konfrontaci s esoterickými náboženskými proudy vysloveně užitečné vidět, jak tehdy apoštol Pavel přistupoval k fenoménu mluvení jazyky. Bere extatické jevy v korintské obci vážně jako výraz autentické náboženské zkušenosti. I o sobě tvrdí, že má toto nadání (14,18). Výslovně napomíná církevní obec, aby nebránila mluvit jazyky (14,39). Nezakrývá však ani svou skepsi a zdrženlivost. Každá zkušenost s Bohem, jakkoli by byla intenzivní, se osvědčuje ve věrném zachovávání lásky ve všedním životě (kap.13). V následujícím textu bude apoštol především klást kritickou otázku, zda mluvení jazyky podporuje spíše náboženský individualismus nebo soudržnost obce. Rozhodujícím kritériem je pro něj to, zda slouží budování obce a podporuje její společenství. Náboženský individualismus či dokonce egoismus by byl rozporný sám v sobě. Ten, kdo mluví jazyky, se domnívá, že pronikl do tajemné, nevýslovné skutečnosti Boží. Apoštol Pavel namítá dvojí: takováto extáze se odvrací od bližních; její projevy zůstávají nesrozumitelné (14,2). Pavel vidí především důvod ke kritické otázce, zda taková extáze, stavěná na odiv obci, není náhodou egoistickým kroužením kolem sebe sama (14,4). Příklon k Bohu spolu s odklonem od lidí, s vyloučením těch, kdo nejsou nadáni mluvením jazyky - to by byl v apoštolových očích nesmysl. Vyšší místo přikládá jednoznačně prorokování. Prorocké mluvení je všem srozumitelné, potěšuje druhé, povzbuzuje je, podporuje jejich víru. Řecké paraklésis znamená napomenutí, povzbuzení i útěchu - u Pavla často znamená napomenutí s tím podtónem, že toto napomenutí je pomocí a ukazuje dobrou cestu. Obsahem proroctví je dodání mysli, povzbuzení, útěcha a napomenutí, orientování obce. Proroctví by bylo možno nejspíše srovnat s dnešním kázáním; nesmíme však přitom úplně přehlédnout extatický prvek. Prorok dokáže církevní obci zprostředkovat, co nám evangelium dává i co od nás žádá, a to takovým způsobem, že to lidi strhne, že se jim otevřou nové obzory a životní možnosti. 124

Tento dar očekává apoštol Pavel u mnohých v obci, samozřejmě i u žen (srov. 14,29-31; 11,5). V žádném případě by apoštol nechtěl Korinťanům rozmlouvat jejich charismatické bohatství. Skoro přehnaně jim ve v. 14,5 přeje, aby toto bohatství ještě dále rostlo, aby zasáhlo všechny členy obce (srov. Nm 11,29: Kéž by všichni byli proroci"), přičemž ještě jednou dává jednoznačně přednost prorokování před mluvením jazyky. Nechce však posledně zmíněnému upřít oprávnění, zvláště pak ne, je-li extatické mluvení překládáno do srozumitelné řeči, takže z něj mají užitek i ostatní v obci. Kdo chce druhým prospět, bude se snažit být jim srozumitelný. Rezignovat na tuto snahu by bylo projevem nedostatku lásky. b. Obhajoba srozumitelnosti (14,6-12) Téměř se zdá, jako by chtěl Pavel zase hned odvolat dovolení z v. 5. Kdo druhého uvádí do zmatku charismatickými projevy a nestará se o srozumitelnost, ten mu neprospěje. Pavel připomíná své vlastní působení v Korintu. Kdyby v církevní obci vystupoval jako ten, kdo mluví jazyky, pak by jí nebyl přinesl nic. Ne, mluvil srozumitelnou řečí a tím obci zprostředkoval zjevení, dal jí vhled do toho, co je vlastním Božím plánem s lidmi, v čem je skrytý smysl lidského života. Otevřel jí poznání, a sice to, že přijetí útrap kříže a statečné nesení těžkostí tohoto života je předpokladem naplnění v Bohu, předpokladem, který nelze charismaticky přeskočit. Mluvil v obci prorocky a otevřel jí sílu slova o kříži, slova, které dává útěchu i ukazuje cestu. Zprostředkoval jí křesťanské učení, uvedl ji do základů křesťanské víry a křesťanské životní praxe. To všechno je daleko všednější, fádnější a především méně senzační než mluvení jazyky. Z dlouhodobého hlediska to však formuje život silněji. Ne bez ironického, humorného spodního tónu uvádí Pavel dvě velmi dobře srozumitelná přirovnání z oblasti hudby a vojenství. Když hudební nástroje vydávají jen nezřetelné disonance, neví nikdo, co se hraje. A jestliže polnice jako nástroj, jímž se dával signál v římském vojsku, vydá jen plechové pazvuky, pak těžko nastoupí oddíl k boji. Stejně 125

málo dokáže nesrozumitelné žvatlání toho, kdo mluví jazyky, pohnout obcí; jsou to slova do větru, jak se Pavel vyjadřuje pomocí běžného římského úsloví. Smyslem lidské řeči je dorozumění, komunikace. Ta se může zdařit jen tehdy, když někdo ovládá dotyčnou řeč, jinak si mluvící a naslouchající zůstanou cizí, žijí v různých světech. Kdo se nevyzná v systému jazyka druhého, nemůže mu rozumět a nemůže se mu stát pochopitelným. Zůstane druhému cizincem; Pavel zde užívá řecké slovo barbaros, které zvukově napodobuje mluvu cizinců a má velmi pohrdavý přídech. Bez přechodu se pak ve v. 12 vrací do korintské situace: Tak je to i s vámi. Korinťané mají usilovat o duchovní dary, které prospívají životu obce, vedou lidi dohromady a spojují je. Problém srozumitelnosti, překladu křesťanské zvěsti do řeči přístupné dnešnímu člověku, je jedním z nejnaléhavějších úkolů dnešní církve, patrně i jedním z těch, jejichž naléhavost si mnozí ještě ani neuvědomují. Vzít na sebe tento úkol, to je otázka lásky. c. Extatická modlitba - srozumitelná modlitba (14,13-19) Apoštol Pavel začíná mluvit o bohoslužebném shromáždění, protože odtud pochází tento problém. Ještě jednou žádá (srov. 14,5), aby mluvení jazyky bylo vykládáno, jinak obci neprospěje. Ve 12,10.30 a 14,27n jsou mluvení jazyky a jeho výklad věcí různých osob, jinak než zde, kde se má ten, kdo mluví jazyky, sám modlit o dar výkladu. Tato poznámka předpokládá, že dar výkladu není dán samozřejmě každému. Touto modlitbou vyznává ten, kdo mluví jazyky, že on sám je také odkázán na Boha. Jestliže apoštol Pavel ve v. 15 vytváří ostrý kontrast: modlitba ve vytržení ducha - modlitba s vědomou myslí, pak mu nejde o obhajobu racionalistického suchopáru a střízlivosti. Jde mu o srozumitelnost modlitby, o uskutečnění ohleduplnosti a lásky, která je zraňována právě tehdy, když určití lidé vystupují z komunikačního procesu bohoslužeb, upadají do 126

extáze a vzdalují se druhým. Může to být subjektivně pro jednotlivce skvělá zkušenost s Bohem, obci to však nic nepřinese. Pavel připojuje větu vystavěnou zcela paralelně: chce nejen zpívat chválu v Duchu (tak doslova), ale také s rozumem. Náboženské nadšení, ba radost, nejsou výsadou charismatiků. Mohou vyrůstat i ze střízlivých forem zbožnosti. Ve verši 16 (přímé oslovení!) jedná apoštol Pavel jako obhájce prostých lidí v obci. Nezasvěceným" není ještě asi míněn nevěřící z 14,23, který se (podobně jako bohabojní" v synagoze) začíná zajímat o křesťanskou víru. Míněni jsou spíše členové obce, kteří nemají zkušenost s mluvením jazyky. Ti nemohou k chválám toho, kdo se modlí v jazyku, říci své stvrzující, souhlasné Amen - protože mu nerozumí. Nemohou se na modlitbě podílet, nemohou se do ní zapojit - a to je znamením hlubokého narušení vzájemnosti! Ať je děkovná modlitba v jazyku sebelepší, ať je ten, kdo se modlí v jazyku, sebevíce povznesen a nadšen - to mu Pavel v žádném případě neupírá. Přesto z toho nezasvěcený nemá žádný duchovní zisk a zůstává úplně bezradný, jaký asi má tato modlitba smysl a obsah. Překvapí nás, že apoštol Pavel ve v. 18 reklamuje schopnost mluvit jazyky i pro sebe, ba tvrdí, že v tom každého v Korintu předstihne. Tím závažnější je omezení, které si sám ukládá. Ve veřejnosti církevní obce nemá podle jeho přesvědčení taková zkušenost s extatickou modlitbou co pohledávat. V nadsázce staví do protikladu: raději pět slov s rozumem, než deset tisíc (= bezpočet) slov v jazycích. Ve shromáždění obce se nechce předvádět; zde dává přednost několika srozumitelným slovům před záplavou extatické řeči" (Chr. Woljf). Pouze srozumitelné mluvení dokáže uvádět druhé do základních znalostí křesťanské víry. Pavel zde uvádí řecké slovo katéchesó (srov. katecheze). Zcela mimochodem se dozvídáme něco o rozmanitém bohatství forem modlitby v prvokřesťanské bohoslužbě. Mnohé z toho bylo přejato ze synagogální bohoslužby: žalmy (ve v. 15 přeloženo chvalozpěvy"), chvály, díkůvzdání, responsorium (= odpověd) Amen". 127

d. Účinek na nevěřící (14,20-25) Již v 3,1-4 vytýkal apoštol Pavel Korinťanům dětinské chování - v protikladu k jejich nezdravě vysokému sebevědomí. To, že tak přeceňují mluvení jazyky, ukazuje podle Pavlova soudu celou jejich nezralost. Nechají se těmito mimořádnými jevy příliš okouzlit a zaslepit. Pokračování ve v. 21-22 je jen stěží srozumitelné. Pavel nejprve cituje text z Izajáše. Znění neodpovídá ani (dnešnímu) hebrejskému textu ani oficiálnímu řeckému překladu Septuaginty; snad cituje podle jiného řeckého překladu. Je možné také, že slova z Izajáše (která se původně vztahovala k cizí řeči asyrských dobyvatelů) převzal z křesťanských kruhů, které se tím snažily vyložit letniční zkušenost, pro nekřesťany tak matoucí. V nynější souvislosti 1 Kor 14 mluví provokativně kriticky do situace obce. Mluvení jazyky nedovede nevěřící k víře. Vinu na tom nenesou nevěřící, ale ti v Korintu, kdo tak bezměmě přeceňují mluvení jazyky a nechtějí s ním přestat. Na první pohled je obtížný v. 22. Jeho význam je jasný, jakmile poznáme, že v. 22a předjímá v. 23, v. 22b pak vv. 24n. Mluvení jazyky může způsobit pouze to, že nevěřící setrvají ve své nevíře, naproti tomu prorocké mluvení dokáže vzbudit víru a upevnit ji. Apoštol Pavel to ilustruje na příkladu, který se v rané církvi stával opravdu často: Na bohoslužby přijde nevěřící nebo hledající. I synagogální obce byly otevřené účasti pohanů. To mělo, jak ukazuje souvislost Pavlova listu, i misijní důvod. Případ první: Nevěřící přijde na bohoslužby. Celá obec upadne do extáze a mluví jazyky. Nevěřící je zmaten a udiveně konstatuje: Všichni se zbláznili (srov. Sk 2,1)! Zkušenost s takovou bohoslužbou ho odradí a nechá chladným. Případ druhý: Nevěřící přijde na bohoslužby a zažije prorockou řeč. Dozví se, jak křesťané z víry vykládají své životní otázky, jak ve víře nacházejí jasnou orientaci pro své jednání. Cítí, jak velmi se tato zvěst dotýká jeho vlastních nejnitemějších otázek, tužeb, pochybností, jak velmi tato zvěst odhaluje i převrácenost jeho dosavadního života. Dospívá k bolestnému poznání, že ve svém dosavadním životě 128

často sázel na falešné hodnoty. Je možné, aby se obrátil: Vpravdě, v tom, co u vás zažívám, je vidět Bůh! Tím, že pohané padnou na kolena a vděčně vyznají Boží přítomnost, se naplňuje jejich obrácení očekávané u Iz 45,14 (srov. Zach 8,23; Dan 2,47). Apoštol Pavel zde líčí případ obrácení, jaký prvotní obce zažívaly často. Nesmíme jej zkratově přenášet na naši dnešní situaci. Kdybychom v. 24 vykládali jako trapnou a přehnanou misijní horlivost, která omezuje svobodu druhého, pak bychom stěží postihli to, co apoštol mínil. Pavel zcela jistě nechce, aby se nyní všichni s misijní horlivostí vrhli na ubohého hosta, stavěli na odiv jeho nejtajnější záležitosti a potom aby do ubožáka hučeli": I ty potřebuješ Ježíše!" Naopak - tu přijde nevěřící na bohoslužby církevní obce a to, co zde zažije jako svědectví, mu jasně ukáže, že tam jsou Udě trápení stejnými otázkami jako on, že ve víře našli odpověď, směr cesty a důvěru a že bez postranního úmyslu (!) mluví o této zkušenosti. Nevěřící při bohoslužbách - to se dnes stalo do značné míry obvyklým případem. Zdá se, že jej snažně ignorujeme. Mluvíme nadále v.jazyku", v nesrozumitelné řeči církve. Není divu, přitahují-li takovéto bohoslužby stále méně lidí. Ještě jednou: Pro Pavla je otázka srozumitelnosti a přístupnosti otázkou lásky! e. Pořádek při bohoslužbách (14,26-33a) Nyní se dozvídáme, co bylo podnětem kapitol 12-14: bohatý, ale současně nepořádkem ohrožený bohoslužebný život korintské obce. Čtenáři je hned jasné, jakou asi živostí a kreativitou korintská bohoslužebná shromáždění překypovala. Každý muž a každá žena mohli něčím přispět: písní (žalmem), učením... Žalmem se asi míní náboženská píseň, kterou dotyčný sám složil. V podstatě uvádí Pavel ještě jeden malý katalog charismat. Všechna charismata obce mohou splynout při bohoslužbách ve své plné pestrosti. Výčet je opět exemplární, nejde o úplnost. Velká spontánnost měla ovšem svůj povážlivý rub; někdy se bohoslužba převracela 129

v chaotický zmatek, stávala se spíše jevištěm bezohledného sebepředvádění. Pavel se cítí nucen stanovit pravidla pro řádný průběh bohoslužeb. Jakkoli rezervovaný má vztah k mluvení jazyky, přesto mu přiznává místo při bohoslužbách, ovšem se třemi omezeními: 1. Ke slovu se mají dostat nanejvýš tři lidé mluvící jazyky, aby to pro obec nebylo příliš. 2. Mají mluvit jeden po druhém a neskákat si neukázněné do řeči. 3. Mluvení jazyky je při bohoslužbě obce oprávněné pouze tehdy, když je někdo může vykládat - buď sám ten, kdo mluví jazyky, nebo jiný člen obce, který je toho schopen. Není-li výklad možný, nemá mluvení jazyky v bohoslužbě obce co pohledávat; má se pak provozovat jenom tiše pro sebe nebo doma. To všechno má zajistit, aby i mluvení jazyky sloužilo budování obce a ne snad rozkolu v ní. Pro prorokování stanoví apoštol Pavel zcela obdobná pravidla: vystoupení proroků má být omezeno na dva nebo tři (slůvko nanejvýš z v. 27 zde chybí!). Je-li dáno prorocké vnuknutí někomu jinému, má první zmlknout; někteří v obci zřejmě dokázali mluvit nekonečně. Tím způsobem prospěje zjevení všem v obci. I prorokování vyžaduje posouzení obcí, v níž někteří mají charisma rozlišování duchů (diakrisis - 12,10). Ti mají kriticky a tvořivě zkoumat, co slyšeli. Kritériem takového rozlišování je shoda se základními výpověďmi víry (srov. Řím 12,6), především však otázka, jak dalece se prorok shoduje se základními výroky o Ježíšovi (12,3). Cílem prorokování je prospěch církevní obce, její vrůstání do víry a povzbuzení ve víře. Je možné vnutit nedisponovatelnému zjevení Božímu taková pravidla? Na to odpovídá v. 32. Zjevení, které prorok přijímá, je spontánní a nedisponovatelné. Prorok však dokáže ovládat svou potřebu promluvit. Má se vřadit do církevní obce a jejího řádu. Přitom vůbec nejde, jak ukazuje v. 33a, o strnulý princip řádu, ale o pokoj: o zdar společenství v obci, který má nakonec základ v Bohu. Pavel nenazývá Boha, jak bychom v této souvislosti čekali, Bohem řádu, ale Bohem pokoje. To zní jako závěrečná poznámka. 130

f. Ženy - odsouzené k mlčení? (14,33b-36) Tento oddíl patří k těm částem Pavlových listů, o něž se vedou největší spory. Podívejme se co nejpřesněji, co zde stojí! Text nejprve poukazuje na to, že prý je v celé církvi běžné, že ženy mají ve shromážděních obce mlčet. V. 36 dává adresátům, u nichž se zřejmě obává, že ještě setrvávají v odporu, na srozuměnou, že by se neměli považovat za něco zvláštního a stavět se proti univerzální praxi církve*4 (H. J. Klauck). Křesťanská zvěst nevyšla od nich, aby snad jako první obec mohli ustanovovat měřítka pro druhé, a nejsou ani jedinými, jimž byla zvěst určena. Mají tedy všechny důvody vřadit se do praxe celé církve. Sama instrukce je, co se týče obsahu, jasná. Je to dvakrát vysloveno ve v. 34: Ženy nemají právo mluvit ve shromáždění obce, mají se podřídit. Zdůvodněno je to poukazem na Mojžíšův zákon; v exegezi se často poukazuje na Gn 3,16, tam se však o mlčení ženy nemluví. Pravděpodobnější je, že se naráží na židovský zvyk, podle něhož se ženy mohly účastnit synagogální a chrámové bohoslužby pouze jako posluchačky, což se odůvodňovalo z Tóry. Jako další argument uvádí text vládnoucí mrav (v. 34b). Zvláště provokativně na nás dnes působí poznámka, že se ženy mají zeptat doma svých mužů, když se chtějí něčemu naučit; to, že v obci žijí také neprovdané a vdovy, se zde ztrácí se zřetele. Toto místo je v nápadném rozporu s 11,4, kde Pavel zcela samozřejmě vychází z toho, že ženy a muži mluví v obci prorocky. Ještě vzdálenější to je programové tezi o rovnosti muže a ženy v Gal 3,28. Jak si máme tento rozpor vysvětlit? Tím, že v 14,34n se mluví jen o nedisciplinovaném skákání do řeči nebo neuvážených poznámkách** a naráží se na to, že i Korinťanky byly nakaženy posedlostí diskusemi? O tom v textu nic nestojí; nadto se od v. 14,2 užívá sloveso mluvit průběžně ve smyslu prorockého mluvení nebo mluvení jazyky. Nebo se zde nemyslí na bohoslužebné shromáždění, ale na organizační vedení obce, které bylo záležitostí mužů? To už teprve v textu nestojí! Nebo že by Pavel v 11,5 něco nerad připustil, ale v 14,34 řekl své pravé mínění? Ani to asi nepřesvědčí. 131

Již před nějakým časem se prosadilo přesvědčení, že v. 33b-36 byly do dnešní souvislosti vřazeny pozdějším autorem při sestavování Pavlovy korintské korespondence kolem r. 100. Mluví pro to: 1. Napětí vůči 11,4n, které v každém případě potřebuje přijatelné vysvětlení. 2. Skutečnost, že text zřetelně porušuje souvislost 1 Kor 14; verš 37 by se mohl bez přechodu připojit k v. 33a. Kapitola 1 Kor 14 pojednává systematicky o tématu prorokování a mluvení jazyky**. V této souvislosti se náš oddíl jeví úplně nemotivovaný. 3. Skutečnost, že tyto verše se jazykově ( podřídit**, Ef 5,22 ; dovolit**, 1 Tim 12,12) a věcně stýkají s výroky pozdějších listů 1 Tim 2,1 ln a Ef 5,24. 4. Všechny staré řecké rukopisy obsahují náš text. Některé důležité rukopisy ovšem uvádějí v. 34n na jiném místě, totiž v návaznosti na nynější v. 40. Zřejmě se pociťovalo, že na obvyklé místo tématicky příliš nepatří. Hypotéza pozdějšího vložení tohoto textu do listu se zdá přijatelná. V Ježíšově hnutí hrály ženy významnou roli. V pavlovských obcích nacházíme ženy ve vedoucím postavení. To bylo v příkrém rozporu se zvyky prostředí raného křesťanstva, kde žena hrála sotva nějakou roli ve veřejnosti (s odhlédnutím od několika výjimek) a zcela samozřejmě byla vázána na své domácí povinnosti. Toto zásadně patriarchální ovzduší určovalo v průběhu let stále více také praxi křesťanských obcí a potlačilo původní impuls k zrovnoprávnění ženy. Text 1 Kor 14,33b-36 je dobově podmíněný (což platí i v případě, že by pocházel od Pavla) a nemůže být směrodatný pro dnešní diskusi o postavení ženy v církvi. Směrodatný by naproti tomu byl Gal 3,28!54 54) Předchozí výklad bychom mohli brát jako ukázku, jak ideologický tlak v duchu doby (marxisticko-feministická emancipační exegeze od 60. let) může zatemnit jinak ostrý pohled exegeta. Seriózní vykládač tuší právě na místech, která se nám jeví jako rozporná, něco důležitého, podezřelá jsou naopak místa příliš hladce zapadající do systému. To, že takováto exegeze text nevykládá, ale znehodnocuje nebo převrací podle vnějších kritérií, je čtenáři snad zřejmé. Neobstojí ani argument historický - prvotní církev měla před očima ženu ve vedoucích rolích, i náboženských (stejně jako mluvení jazyky v pohanském kultu), a vědomě odmítla jít touto cestou. Starý Řím rozhodně v té době nebyl patriarchální společností! Přijatelný a velice aktuální je naproti tomu zřejmě výklad Schlatterův: Žena má i v těch nejvyšších duchovních projevech (prorokování) zůstat ženou. 132

g. Závěrečné napomenutí (14,37-40) Verš 37 navazuje bezprostředně na v. 33a. Kdo je naplněn Duchem, ten pozná v tom, co apoštol napsal, příkaz Páně. Zdá se, že Pavel musí počítat s odporem proti tomu, co napsal jako nařízení o prorokování a mluvení jazyky. Proto se výslovně odvolává na autoritu svého Pána. Není však zřejmé, na která Ježíšova slova se zde asi odvolává. Tuto těžkost zřejmě pociťovali už staří opisovači; někteří mají přikázání Páně, jiní příkaz Boží. Ať už tomu je jakkoli, apoštol Pavel považuje za nutné odkázat oslovené proroky a charismatiky na přikázání Pána, s nímž je ve shodě. Když to nepoznají, nebudou ani oni uznáni (Bohem při soudu). Pavel považuje taková silná slova v korintské situaci za nutná. Verš 39 ještě jednou všechno shrnuje: Korinťané mají horlivě usilovat o dar proroctví, protože ten buduje obec (srov. 14,1.3.5). Současně dodává: Nebraňte mluvení jazyky (srov. 14,26-28). Cokoli se děje při bohoslužebných shromážděních, má se dít ve slušnosti a řádu. Apoštol zde myslí na průběh bohoslužby zaměřený na prospěch církevní obce - průběh určovaný řádem a vzájemným ohledem. Pavel to nepíše, protože by byl fanatikem pořádku, ale protože bohatství charismat, jimiž obec překypuje, hrozí, že se zvrhne v chaos a nepořádek. H Při zpětném pohledu na celou kapitolu by bylo možné nabýt dojmu, že Pavel není zcela důsledný a že jeho úsudek mocně kolísá. Jednou se zdá, že téměř docela odmítá mluvení jazyky, přímo je zaplavuje posměchem a ironií, a pak mu zase přizná místo v obci a výslovně napomíná, aby se mu nebránilo. Není si jist svým úsudkem? Nebo je tomu spíše tak, že Pavel zde velmi citlivě koná službu vedení cír- Závažnější je, že zaslepenost feministickou problematikou (ta je skutečně dobově podmíněná**) ponechává bez povšimnutí to nejdůležitější, co tento text přináší - ekumenický princip shody všech obcí Božího lidu**, z níž se Korinťané vylučují. Problematika ženy je jen aplikací tohoto principu - aplikací nepochybně aktuální i dnes, kdy ordinace žen v některých církvích je hlavním argumentem pravoslavných pro opuštění ekumenického hnutí, příčinou rozkolu v anglikánské, starokatolické a některých luterských církvích. Jednostranné svévolné kroky tehdy v Korintu i dnes ohrožují jednotu církve! A právě o tuto jednotu církve jde v celém 1. listu Korinťanům. 133

kevní obce a dává si pozor, aby své osobní preference a teologicko-pastorální soudy prostě nevnucoval celé obci? Pavel sám si mluvení jazyky příliš necení, aspoň ne při bohoslužebném shromáždění. Svému osobnímu soudu však nepřikládá absolutní význam. Je schopen připustit různost stylů zbožnosti. Jednomu však přikládá největší význam: jednotě a pokoji v církevní obci. Pavel zde vykonává vedení obce způsobem, který by mohl být vzorem pro všechny formy vedení obce a církve dnes. Na tomto pozadí se Pavlova nejistota" jeví jako přímo sympatická. X. V zk říšen í K rista a křesťanů (15,1-5 8 ) Apoštol Pavel otevírá poslední velké téma svého listu. Podnětem je to, že jedna ze skupin v obci popírá vzkříšení mrtvých(l Kor 15,12)atím zpochybňuje jeden z ústředních bodů křesťanské víry. Je možné, že jde o tutéž skupinu v obci, která tvrdila, že vzkříšení již nastalo, a byla přesvědčena, že již žije v čase naplnění (4,8). Mohl tu být i vliv představ řeckého myšlení, které vycházelo z nesmrtelnosti duše a jemuž bylo tělesné vzkříšení mrtvých cizí; Pavel v následujícím textu silně zdůrazní tělesnost" vzkříšení (15,35-49). Pavlův způsob reakce na tuto velkou výzvu je příkladný. Nedává radu, aby ty, kdož popírají vzkříšení, vyloučili z obce. Pokouší seje přesvědčit argumenty. Celá 15. kapitola je svědectvím takového přesvědčování. 1. Základ: Vzkříšení Kristovo (15,1-11) Apoštol Pavel připomíná Korinťanům podstatný obsah své zvěsti, kterou jim odevzdal za svého prvního pobytu v Korintu kolem r. 50 po Kr. Slavnostní úvod ukazuje, jakou váhu přikládá tomu, co následuje. Klade velký důraz na doslovnost toho, co jim zvěstoval k jejich záchraně. On sám 134

to přijal od jiných a odevzdal Korinťanům; evangelium se zde je v í, jako dar, který se předává dál od zastavení k zastavení, od obce k obci, od osoby k osobě (Λ. Strobel). Korinťané přijali evangelium, získali tím pevnou oporu pro svůj život, zakusili, že je to slovo, které zachraňuje; nyní se však zdá, že je evangelium u nich ohroženo, zdá se, že se od něho vnitřně vzdálili a jeví se dokonce jako možné, že přišli k víře nadarmo (tak doslovný řecký text). Verše 3b-5 se slovem i obsahem zřetelně odlišují od kontextu. Ve v. 3a označuje sám Pavel to, co následuje, jako součást tradice, kterou předal Korinťanům. Nepochází od něho samotného; on sám ji přejal. Sotva byl který text Nového zákona v posledních desetiletích zkoumán tak intenzivně jako tento. Přitom se ukázalo, že se jedná o velmi starou a pevně formulovanou součást tradice, kterou Pavel poznal v antiochijské obci; snad sahá dokonce až do jeruzalémské prvotní obce. Text obsahuje nejstarší nám známé křesťanské vyznání víry, které vedle sebe staví čtyři rozhodující výpovědi o Kristu a spojuje je spojkou a : 1. Kristus zemřel za naše hříchy, podle Písma, 2. a byl pohřben 3. a třetího dne byl vzkříšen, podle Písma, 4. a zjevil se Kéfovi, potom Dvanácti. Věty o tom, že Kristus zemřel a že byl vzkříšen, jsou vystavěny zcela paralelně. Subjektem vyznání je Kristus. Kristus1*zde není vlastní jméno; jak ukazuje odkaz na Písmo, slovo Kristus se zde užívá ve smyslu mesiášského titulu. Toto staré vyznání víry se užívalo v křesťanských obcích již po několika málo letech od Ježíšovy smrti. Z něho se později vyvinula vyznání víry, která jsou nám dnes běžná. 1. Myšlenka zástupného utrpení za naše hříchy** vychází ze slov za vás v tradici svaté večeře (1 Kor 11,24), jimiž zjevně už Ježíš před svou smrtí vyložil její smysl. Poukaz na Písmo (v řeckém textu je užito množné číslo) se zjevně vztahuje na píseň o Božím služebníku Iz 53,4-12, protože pouze zde Starý zákon mluví o smrti za druhé. Poukazování 135

na naplnění Písem v souvislosti s Ježíšovou smrtí - jež je v Novém zákoně běžné - je způsobem, jak raná obec zvládá trýznivou záhadu této smrti; ukazuje se zde zápas rané církve o smysl Ježíšova poslání a údělu. V této - lidsky viděno absurdní - smrti se lidské dějiny nevymkly Bohu z rukou; Ježíšova smrt odpovídá jeho vůli, je zahrnuta do jeho vůle. 2. Pohřeb je potvrzením reality Ježíšovy smrti. Ježíš vytrpěl smrt jako všichni lidé. Hrob se jeví jako definitivní konec, kdy už nelze doufat v nic. Je možné, že za touto formulací stojí i znalost událostí při Ježíšově pohřbu; pak by v této výpovědi šlo o totožnost Ukřižovaného a Vzkříšeného. 3. Forma trpného rodu opisuje jednání Boha, který křísí a dává život, překonává moc smrti a temnotu hrobu. Sloveso je v perfektu: Vzkříšený je přítomný, živý Kristus. Vzkříšení Ježíše Krista neznamená jeho návrat do pozemského života v časoprostoru, ale jeho přijetí do zcela jiného, trvalého života Božího, jeho přijetí do Boží transcendence a věčnosti, které už neznají čas. Z tohoto hlediska se zdá dodatek třetího dne obtížný. Buď je to narážka na objev prázdného hrobu třetího dne, což se ovšem nezdá pravděpodobné, protože prázdný hrob nehraje roli ani ve staré věroučné formulaci, ani v Pavlově další argumentaci. Nebo se myslí na první zjevení Vzkříšeného, pokud se lokalizuje do Jeruzaléma. Pravděpodobnější je, že jde o narážku na Oz 6,2: Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nám dá povstat a my před ním budeme žít. I židovstvo vztahovalo Oz 6,2 na eschatologické vzkříšení mrtvých. Tento text se ovšem jinak v Novém zákoně nikdy necituje! K. Lehmann tento výklad modifikoval: třetí den je ve Starém zákoně a v židovství často dobou Božího zásahu ve prospěch Izraele nebo spravedlivého (Gn 22,4; Ex 19,11.16; 2 Král 20, 5.8; Est 5,1; Oz 6,2n; Jon 2,1). Při této interpretaci dává smysl i dodatek podle Písma. Bůh, který ve vzkříšení Ježíše Krista ze smrti jednal jako životodárný Bůh, je tentýž, který již v dějinách svého lidu byl znovu a znovu přítomen a pomáhal. 136

4. Čtvrtý člen této staré věroučné formulace uvádí svědky zjevení. Neargumentuje prázdným hrobem, ale zjeveními Vzkříšeného. Řecké slovo ( byl viděn ; Bůh jej učinil viditelným, zjevil se ) se v řeckém Starém zákoně často užívá pro zjevení samotného Boha, který vystupuje ze své skrytosti (Gn 12,7; 17,1; 26,2.24; 35,9). Již ve Starém zákoně je s takovým zjevením často spojeno to, že člověk je povolán ke službě. Vzkříšený povolává a posílá; tak tomu ostatně je téměř ve všech příbězích o zjevení v evangeliích! Ve vzkříšeném Ježíšovi se svědkové setkávají s transcendentní skutečností Boží. Proto bude pro pozdější příběhy o zjevení v evangeliích tak obtížné vyjádřit tyto nesrovnatelné zkušenosti přiměřenými slovy a obrazy. Stará věroučná formulace uvádí zjevení Kéfovi (Petrovi, srov. Lk 24,34; Mk 16,7; Jan 21,1-23); Petr je zde nazýván svým aramejským jménem. Následuje zjevení Dvanácti jakožto představitelům nového Božího lidu - nejstarší zmínka o Dvanácti v Novém zákoně (srov. Mt 28,16-20; Lk 24,36-53). Dvanáct" je už pevné označení skupiny, takže se zde nebere výslovně v úvahu, že chybí Jidáš.55 Ve verši 6 se styl mění ve výčet dalších zjevení, který Pavel připojuje ze staré tradice. Zjevení více než pěti stům bratří se mohlo odehrát v Galileji. Evangelia o něm nevyprávějí, stejně jako naopak Pavel neříká nic o zjeveních ženám, o nichž vyprávějí evangelia. Je nepravděpodobné, že by apoštol Pavel narážel na zkušenost letnic Sk 2,1-4, protože Pavel váže přijetí Ducha svátého na křest (12,13). Připojuje poznámku, že většina z těchto pěti set je ještě naživu; tím chce říci, že je ještě možné se jich zeptat a přezkoumat jejich věrohodnost - jsou ještě jednotlivě známi. Není bez důvodu, když výslovně říká, že někteří z nich už zesnuli; korintští odpůrci vzkříšení se nad tím mají zamyslet: že by ti, kdo směli zažít zjevení Vzkříšeného, zůstali sami trvale ve smrti? Konečně uvádí Pavel ve v. 7 zjevení Jakubovi, jímž není míněn nikdo z kruhu Dvanácti, ale Jakub, bratr Páně, který přes počáteční skepsi vůči Ježíšovi (srov. Mk 6,3; 3,21) při 55) Jinak je tomu u Mt a Lk - některé rukopisy ovšem mají Jedenácti**. 137

šel k víře až po zjevení Vzkříšeného a později se stal - až do své smrti r.62 po Kr. - prvním mužem jeruzalémské prvotní obce. Všemi apoštoly*1musí být míněn jiný okruh než Dvanáct, zmíněných již ve v. 5. Pavel patrně myslí na další kruh křesťanů ze židovství, kteří své pověření mohli odvozovat ze zjevení Vzkříšeného. Zjevení z v. 6 evangelia neuvádějí. Mluví pouze o zjevení těm, kteří byli s Ježíšem spojeni už během jeho pozemského života a mohli jej tedy opět poznat. Ve verších 8-11 pak Pavel vkládá do řady velikonočních zjevení svůj vlastní zážitek obrácení u Damašku (kol. r. 33 po Kr.). Tím vznáší vysoký nárok, že je rovnocenným svědkem toho, že Vzkříšený žije (srov. 9,ln). Tento zážitek obrácení u Damašku (srov. Sk 9,1-9 par; Gal l,12.15n) je rozhodujícím obratem v Pavlově životě; tento obrat z pronásledovatele učiní apoštola, jenž za neuvěřitelných obtíží a lopot procestuje polovinu tehdejšího známého světa, aby šířil zvěst o Ježíši - Kristu. Řecké sloveso pro pracovat" ve v. 10 má vlastně význam lopotit se". Mimochodem: Již lopotný Pavlův život by měl usvědčit ze lži znovu šířenou absurdní tezi, že Pavel byl špion nasazený do prvotní církve... Apoštol Pavel označuje zjevení u Damašku jako poslední ze všech; jinak je tomu u Lukáše, který uzavírá zjevení Vzkříšeného vyprávěním o nanebevstoupení Sk 1,9. Množství projevů pokory ve v. 8-10 by mohlo souviset s tím, že se Pavel v rané církvi pro svou minulost cítil vystaven mnoha podezřením a také mnoha útokům pro svou teologickou pozici ukazující vpřed. Je tedy docela dobře možné, že výraz nedochůdče" může pocházet z argumentační výzbroje jeho teologických protivníků. Je samozřejmě možné, že apoštol takto pokorně označuje sám sebe, zahanben svou předkřesťanskou minulostí. Byl rozhodným pronásledovatelem církve, a to jej velmi tížilo (Gal 1,13; Flp 3,6). Hlásí se ke své minulosti. Současně však chválí nezaslouženou Boží milost, která z něj učinila někoho jiného - apoštola (srov. 1,1; Řím 1,5; Gal l,15n). Vzkříšení Ježíše Krista ze smrti je podstatným obsahem nejstaršího křesťanského vyznání víry, které vzniklo již ně 138

kolik let po Ježíšově smrti. Nakonec přikládá Pavel velký význam tomu, že toto přesvědčení víry je obecným majetkem raného křesťanstva. Nejen on sám tak káže, tak kážou všichni a tak to také Korinťané ve víře přijali. Tím se Pavel vrací zpět na začátek a ještě jednou se zcela vědomě obrací na adresu korintských popěračů vzkříšení. H Náš text patří k nejdůležitějším v Novém zákoně. Je to vůbec nejstarší svědectví o Ježíšově vzkříšení. Sám Pavel je již převzal. Je tedy podstatně starší než 1. list Korinťanům. Máme zde před sebou velmi starý text, který vznikl již několik málo let po Ježíšově ukřižování. Pavel ho cituje, aby vzal vítr z plachet těm lidem v Korintu, kteří popírají vzkříšení mrtvých. Chce jim ozřejmit, že tím popírají rozhodující jádro křesťanské víry. Prázdný hrob nehraje v jeho argumentaci žádnou roli. Tím rozhodujícím jsou pro něj zjevení Vzkříšeného. Ta jsou základem víry prvotní církve ve vzkříšení. Skutečnost, že se jim zjevil živý Pán, svedla malomyslné a rezignované učedníky teprve opět dohromady. Je historicky jisté, že nejpozději kolem r. 40 po Kr. patří víra v Ježíšovo vzkříšení z mrtvých k rozhodujícímu jádru víry raných křesťanských obcí. Uvádějí se jmenovitě lidé, jimž se Vzkříšený po své smrti zjevil jako živý. Samo Ježíšovo vzkříšení se však vymyká historickému důkazu. To má důležitý teologický důvod. Víra rané církve ve vzkříšení totiž neznamená, že byl Ježíš jen znovu oživen. Ježíšovo vzkříšení podle svědectví Nového zákona znamená od počátku: Ježíš vešel skrze svou smrt do věčného, definitivního života u Boha, který už nezná smrt. Žije nyní v Boží sféře, v oné dimenzi skutečnosti, která už není přístupná naší zkušenosti a kterou nazýváme Bůh. Podle svědectví Nového zákona vešel Ježíš ve své smrti do zcela jiného, nepomíjitelného života, do života Božího, do skutečnosti, kterou už nemůžeme přiměřeně vyjádřit naší řečí, a také skutečnosti, která se vymyká historickému důkazu. Je věcí víry. Přesto víra nevisí prostě ve vzduchu. Je zde mnoho tehdejších svědků, kteří o sobě říkají: Ježíš se nám zjevil jako ten, kdo žije. Tomu se ovšem nemůžeme vyhnout: těmto 139

svědkům musíme darovat víru. Skoro všichni tito lidé položili za své přesvědčení život. Proto jsou to věrohodní svědkové. Pavel spojuje v l.listu Korinťanům otázku Ježíšova vzkříšení s otázkou vzkříšení mrtvých obecně. Nejde zde totiž o nějakou událost před dávnou dobou, ale o střed naší dnešní víry. Jde nakonec o otázku: Co se s námi stane při smrti? V co smíme pro sebe doufat? 2. Důsledky popírání vzkříšení (15,12-19) Popírání vzkříšení v Korintu Jedna skupina křesťanův Korintu ( někteří mezi vámi ) popírá vzkříšení mrtvých. Říkají, že vzkříšení mrtvých" (všeobecné) neexistuje; vzkříšení mrtvých zásadně popírají. Tím zpochybňují podstatný prvek křesťanské víry, vylamují přímo její střed. V Korintu, přístavním městě, v němž se mísily rozmanité náboženské ideje, to ani příliš neudivuje. Předpokládat vzkříšení mrtvých" nebylo pro řecký vzdělané lidi tak jednoduché (srov. Sk 17,32). Byla široce rozšířena představa, že při smrti je nesmrtelná duše osvobozena z žaláře těla. V 1 Kor nacházíme nejednou stopy takovéhoto pohrdání tělem - ne u Pavla, ale u Korinťanú! Někteří Korinťané hájili stanovisko, že tělesné aktivity jsou mravně zcela indiferentní - a ve shodě s tím propagovali bezmeznou nevázanost (6,12-20). Současně v Korintu nacházíme stopy přehnaně přísné tělesné askese (7). V tomto myšlenkovém horizontu, znehodnocujícím pozemskou skutečnost, byla víra ve vzkříšení těla zcela nemyslitelná. Vedle toho bylo v tehdejším prostředí rozšířeno mínění, že se při smrti lidská osoba úplně rozpadá. Proto se všechno očekávání od života muselo soustředit na tento svět. Kniha Moudrosti 2,1-23 charakterizuje takový životní postoj, obrácený zcela k tomuto světu, jak byl častý v kruzích vzdělanců již v 1. stol. před Kristem. Pojetí běžná v přístavním městě Alexandrii, kde Kniha Moudrosti vznikla, se asi od korintských příliš neodlišovala, zvláště když víme, že zde byla živá kulturní výměna a Alexandrie se svou slavnou vysokou školou udávala tón. 140

Životní postoj zmiňovaný v Knize Moudrosti 2,1-23 vypadal na první pohled velmi moderně a životaschopně, při bližším pohledu však je svědectvím propastného zoufalství a bezperspektivnosti. Na jednom papyru z 2. stol. po Kr. se nachází soustrastný dópis jedné egyptské rolnice, končící slovy: Člověk je proti tomu bezmocný" (p.oxy, 1,115,9n). Korintští odpůrci vzkříšení asi nehájí takovýto povrchní postoj. Nejednou jsme už narazili na stopy pojetí, jako by křesťané žili již v čase naplnění (srov. 4,8), jako by již nyní přijali všechno od Boha. V takové koncepci nezbývalo místo pro budoucí Boží jednání a už vůbec ne pro vzkříšení mrtvých, v něž bylo - na pozadí paradigmat myšlení tehdejšího světa - beztak těžko věřit. Mimochodem: těžké to je i dnes! Od konce 1. stol. otřásají křesťanskou vírou gnostické proudy, v nichž panuje mimo jiné také přesvědčení, že vzkříšení mrtvých již nastalo" (vyrovnává se s ním 2 Tím 2,18). Již Jan Zlatoústý viděl v 38. homílii na 1 Kor, že korintská pozice je blízká té, která se odmítá v 2 Tim 2,18! První náznaky takových gnostických tendencí existovaly patrně už v Korintu - a pocházely možná ze špatného pochopení určitých Pavlových výroků. Skrze křest jsme nové stvoření: staré pominulo, hle, je tu nové!" (2 Kor 5,17). Již dnes máme prvotiny Ducha (Řím 8,23). Je docela dobře možné, že Korinťané dovedli takovéto Pavlovy výroky do extrému a přeslechli Pavlovu eschatologickou výhradu, jasně vyslovenou právě v Řím 8,23. Pro Pavla, který má kořeny ve farizejské tradici, je zcela samozřejmé, že Ježíšovo vzkříšení je třeba vidět v souvislosti s nadějí ve všeobecné vzkříšení mrtvých. Pro Korinťany, kteří jsou formováni zcela jiným prostředím, to samozřejmé není. Z těchto rozdílných předpokladů zřejmě pramení podstatná část potíží s dorozuměním mezi Pavlem a částmi obce. Pochybnosti vyslovené v Korintu ho nutí k ujasnění své vlastní pozice. Je mu jasné, že otázka Ježíšova vzkříšení úzce souvisí s otázkou vzkříšení mrtvých. V otázce Ježíšova vzkříšení nejde Pavlovi o minulou událost, ale nakonec o otázku, v co mohou lidé pro sebe doufat. Hned ve v. 12 Pavel zřetelně ukazuje na toto úzké propojení. Tázací věta má předem upozornit na nemožnost pozice těch, kdo v Korintu popírají vzkříšení. Ve dvou krocích argumentace se Pavel snaží ozřejmit vnitřní souvislost obou 141

těchto věroučných přesvědčení; je pro něj samozřejmé, že spolu stojí a padají v. 13-15 a v. 16-19. V obou případech začíná toutéž tezí: Není-li zmrtvýchvstání (v. 13) / vzkříšení (v. 16), pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A pak v obou případech provádí zkoušku1*zvažováním opaku: Jaké by to mělo důsledky, kdyby měli pravdu ti, kdo popírají vzkříšení? 1. zkouška (v. 14-15): Naše zvěstování by bylo prázdné, bezobsažné a bezpředmětné, víra obce by byla nesmyslná, byla by zasažena v samém středu, byla by iluzí a sebeklamem. Pavel by zastával lež, ba dokonce sama víra v Boha by byla zpochybněna ve svém jádru, totiž víra v osobního Boha, který miluje člověka, je člověku nablízku a svou lásku mu neodnímá ani ve smrti; víra v Boha, který dává život mrtvým** (Řím 4,17), který vzkřísil z mrtvých Ježíše, našeho Pána** (Řím 4,24; srov. 10,9; 1 Sol 4,14). 2. zkouška (v. 17-19): Jestliže není pravda, že byl Ježíš vzkříšen, je po víře v podstatě veta, je víra neužitečná a zbytečná. My lidé bychom zůstali sami s oběma velkými problémy, které radikálně zpochybňují život a jeho smysl: s problémem viny, která nás (ovšem tam, kde nejde o maličkosti) vede k zásadním pochybnostem o sobě, připravuje nás o sebeúctu; neexistoval by žádný nový tvůrčí počátek z obnovující milosti Boží. Osamoceni bychom však zůstali ještě více s problémem smrti, která v podstatě zpochybňuje smysl života; neexistoval by žádný nový tvůrčí počátek v Božím vzkříšení. Zesnulí by byli ztraceni a my také. Smrt by měla definitivně a neúprosně poslední slovo. Z těchto závěrů je zřejmé, jak ti, kdo v Korintu popírali vzkříšení, podceňovali problém smrti. Ve verši 19 Pavel shrnuje: Naděje, chtějící se opírat výlučně o tento pozemský život, musí ztroskotat. Ztroskotá na problému viny, ztroskotá na problému smrti., Je-li totiž jen život, který je zde pro každého člověka, nic není trpčího než tento** - čteme v jednom pozdně židovském spise (2 Bar 21,13).56 Má Pavel na mysli, že by křesťané byli na tom žalostněji než všichni ostatní proto, že by pak na sebe byli brali všechna 56) Viz: Knihy tajemství a moudrosti II. 142

svá odříkání a omezení a všechno své úsilí mamě, jak tomuto místu rozumí někteří vykladači? To by přece bylo trochu triviální a sobecké. Jako by křesťanská angažovanost a lidské nasazení neměly svůj smysl především samy v sobě! Tak politováníhodně bídně by na tom byli proto, že by se svou důvěrou v Boha podléhali iluzi, proto, že pád z výše jejich naděje by byl tím hořčejší. Těmi, kdo svou naději vložili na Krista jen v tomto životě, jsou ti, kdo v Korintu popírají vzkříšení. Jejich naděje je příliš malá, protože nesahá až za hranice smrti. 3. Cíl: Bůh všechno ve všem (15,20-28) Zkoušky, co by plynulo z opaku ve v. 13-15 a 16-19, ukázaly hrozné eventuální důsledky. Kdyby Kristus nebyl vstal z mrtvých, nebyla by žádná naděje. Proti tomu staví Pavel neotřesitelnou jistotu své víry: Kristus však byl vzkříšen z mrtvých, a proto mají naději mrtví i my. Kristus je totiž prvorozený z těch, kdo zesnuli. Prvotiny, které se podle Ex 23,19 (srov. Lv 23,9n; Dt 26,1-11) měly přinášet Bohu, platí zástupně za celou žeň. Tímto srovnáním ilustruje Pavel své přesvědčení, že Ježíšovo vzkříšení je základem naděje pro všechny (srov. Řím 8,29). Jestliže Pavel označuje Krista jako prvorozeného z těch, kdo zesnuli (a nikoli: z těch, kdo byli vzkříšeni), pak tím chce bránit entuziasmu Korinťanů; na Kristu už se stalo to, co mají věřící ještě před sebou (Chr. Wolff). Verše 21n obracejí pozornost k velkým biblickým souvislostem. Za paralelou Adam - Kristus stojí biblická představa korporativní osobnosti: praotec utváří osud následujících generací. Protože všichni lidé patří k Adamovi, musí zemřít všichni bez výjimky; člověk je omezená, smrtelná bytost, celou jeho existenci určuje smrt. Protože všichni patří Kristu, budou v něm všichni učiněni živými v novém aktu stvoření - Bohem, který povolává k bytí to, co není (srov. Řím 4,17). Pavel zde užívá budoucího času, což je opět zřetelná korektura korintské pozice! V Adamovi tvoří lidé 143

společenství osudu vzhledem ke smrti - v Kristu" jsou společenstvím naděje vzhledem k zaslíbení trvalého, věčného života. Ve v. 21b spočívá důraz na Ježíšově skutečném lidství. Protože na kříži Ježíš solidárně sdílí úděl smrtelných lidí, je jeho vzkříšení základem naděje pro lidi propadlé smrti. Skrze jednoho člověka - Adama - přišla smrt, skrze jednoho člověka - Ježíše Krista - přijde vzkříšení z mrtvých, na němž se budou moci podílet všichni. Ježíšovo vzkříšení vede k naději na vzkříšení těch, kdo mu patří (6,14; 2 Kor 4,14; 1 Sol 4,14; Řím 8,11). V Řím 5,12-21 Pavel podrobně rozvinul paralelu Adam - Kristus. Ve verši 22 říká Pavel dvakrát všichni", jako by Ježíšovo vzkříšení ze smrti bylo základem života pro všechny. To je sice ve v. 23 zase omezeno: všichni, kdo patří Kristu", ale pak se opět perspektiva univerzálně otevírá až po Bůh všechno ve všem" (v. 28). Toto místo dovedlo Origena k jeho učení o smíření všech (zavrženému církví). To by nás mělo přinejmenším varovat před tím, abychom Pavlovy výroky chápali naopak příliš úzce. Samozřejmě, že mu zde nejde o otázku spásy nekřesťanů. Argumentuje proti těm, kdo v Korintu popírají vzkříšení. Ježíšovo vzkříšení má univerzální význam. Je počátkem naplnění všeho. Proti tomu je perspektiva naděje Korinťanů přímo žalostně malá. Ve verších 23-28 nejde Pavlovi - vzdor mnoha časovým údajům - o, jízdní řád" událostí. Chce ukázat perspektivu naděje, která vyplývá z Ježíšova vzkříšení ze smrti, a současně opravit korintské předjímání vzkříšení - naše vzkříšení je ještě před námi. Kristus je prvorozený"; při jeho parúsii, příchodu ve slávě" (srov. 1 Sol 2,19; 3,13; 4,15), který Pavel očekává ještě za svého života (15,52), dojdou všichni, kdo mu patří, naplnění a života. V Novém zákoně se setkáváme i se zcela jinými představami, např.: Ještě dnes budeš se mnou v ráji" v Lukášových pašijích (Lk 23,43). To by nás mělo ještě jednou varovat před tím, abychom zde hledali scénář nadcházejících událostí. Pavel zde mluví na nejzazší hranici toho, co mohou lidé vědět. Tím spíše to platí o všem, co se říká ve v. 24-28. Neměli bychom zde chtít vědět a poznat více, než je nutné pro zvlád 144

nutí života v naději. Na konci se prosadí Boží vláda, která je v naší dnešní zkušenosti tak bolestně skrytá, ba zdá se přímo slabá a neúčinná. Na konci budou zničeny všechny protibožské síly, které ohrožují a ničí život. Za v. 24 stojí zkušenost Božího mlčení a vzdálení, zkušenost reality kříže, kterou chtějí někteří v Korintě tak málo vzít na vědomí. Skutečnost, že Kristus vládne od svého vzkříšení, je zcela protikladná naší současné zkušenosti, pro niž je charakteristický kříž. Proto v. 25 vyslovuje slovy Ž1110,1 naději, že mu Bůh jednou podrobí všechno. Ke starozákonnímu citátu připojuje Pavel všechno*', aby tím naznačil, že definitivní porážka protibožských mocností je teprve před námi. Smrt se zde jeví jako hrozivá osobní moc (srov. 1 Kron 21,15; Iz 25,8; Zj 6,8; 20,14). Ona je tím velkým odpůrcem života, posledním nepřítelem samotného Boha, který však bude konečně zbaven moci. Pavel to formuluje v přítomném čase: Smrt bude zcela jistě zbavena moci, ačkoli v přítomnosti ještě vykonává svou hrozivou moc. Její moc je však již v zásadě zlomena. Nemá již žádnou moc nad Kristem vzkříšeným z mrtvých (Řím 6,9). Nic už nedokáže věřící odloučit od Boží lásky, která se stala v Kristu přístupnou - ani smrt (Řím 8,38η). V životě i ve smrti jsou věřící v ruce Páně (Řím 14,7-9). Vůči Korinťanům má Pavel všechny důvody zdůraznit budoucí vítězství nad smrtí. Pak bude konečně všechno položeno Kristu k nohám, jak Pavel formuluje citátem z Ž1 8,7. Současně připojuje důležitou korekturu: Bůh sám samozřejmě zůstane vyňat z tohoto podrobení, ba nyní se sám Syn podrobí Bohu, aby byl Bůh skutečně všechno ve všem. Pro čtenáře bible, který zkoumá různé překlady, uveďme, že ve v. 25-27 není v řeckém textu vždy zřejmé, zda se jako o subjektu mluví o Bohu nebo o Kristu. Právě nad v. 28 si církevní Otcové lámali hlavu v době christologických sporů, protože by bylo možné tento verš vyložit ve smyslu subordinacionismu, tedy ve smyslu podřízení Syna Otci (srov. i v. 24). Ještě jednou: Pavel zde argumentuje na nejzazší hranici toho, co lze říci lidskou řečí. Bylo by scestné chtít zde vědět příliš mnoho. Připomeňme si ještě jednou, oč Pavlovi jde. Vyrovnává se s tím, že ti, 145

kdo v Korintu popírají vzkříšení, mají podle jeho přesvědčení příliš malou naději, a chtěl by jim několika slovy otevřít mnohem širší perspektivu křesťanské naděje. Proti dotěrné otázce, kde že je v tomto rozporuplném světě možno tuto moc pocítit, staví velkou vizi budoucnosti, že totiž jednou budou definitivně překonány všechny strašlivé mocnosti smrti, které ochromují a ničí lidský život, protože jejich odzbrojení začalo vzkříšením Ježíše z mrtvých a jednou dosáhne cíle: Bůh bude všechno ve všem. Tohoto cíle se nedosáhne lidským úsilím; bude to výhradně čin Boží. 4. Žít z naděje vzkříšení (15,29-34) Až dosud Pavel argumentoval nerozlučnou souvislostí mezi Ježíšovým vzkříšením a vzkříšením mrtvých. V následujícím textu to zkouší s několika volně řazenými příklady, případně hledisky nanejvýš rozdílné váhy. První příklad (v. 29): V Korintu byli někteří křesťané, kteří se dávali podruhé pokřtít zástupně za zemřelé příbuzné a přátele; tak se mělo i jim dostat požehnání křtu, především zaslíbeného vzkříšení. To samozřejmě předpokládá magické pojetí křtu, které v Korintu nebylo nepravděpodobné. Tak scestné, jak se nám to může zdát na první pohled, to všechno není; takové pokusy o zástupné skutky pro mrtvé nebyly ani v tehdejším prostředí neobvyklé a udržely se až po církevní praxi odpustků do našich dnů. V prvních staletích byl zástupný křest obvyklý v některých okrajových křesťanských skupinách, až byl zakázán třetím koncilem v Kartágu r.379. Pavel sám nezaujímá k této věci žádné stanovisko. Pouze mu skýtá vítaný argument, neboť dává smysl, jen když se počítá se vzkříšením mrtvých. Jeho argumentace je přirozeně účinná pouze v případě, že křest za mrtvé provozují v Korintu právě ti, kdo popírají vzkříšení. Druhý příklad (v. 30-32a): Pavel poukazuje na mnohá odříkání a nebezpečí, jimž se vystavuje jako apoštol. Mluví o nich jako o každodenním umírání (srov. Řím 8,36; 2 Kor 4,10n; 11,23-33). Jako v 4,9n je staví před oči Korinťanům 146

s jejich přepjatým vědomím, že už nastalo naplnění. Obce, které s takovým úsilím založil, budou jednou - při parúsii - jeho slávou (srov. 2 Kor 1,14; Flp 2,16; 1 Sol 2,19); srov. však 15,10, kde Pavel poukazuje na to, že za vše nakonec vděčí Boží milosti. V Efezu, kde se zdržuje v době napsání listu (16,8), se ocitl v přímém nebezpečí života. Je nepravděpodobné, že by tam byl předhozen divé zvěři, protože jinak o tom nemluví; byl by to ostatně stěží přežil. Divoká zvěř je zde obrazem smrtelného ohrožení; míněna je nanejvýš vážná situace ohrožující život, do níž se Pavel dostal v Efezu. Úsporný způsob, jak na ni naráží, by mohl ukazovat na to, že Korinťané o tom věděli - bližší podrobnosti bohužel neznáme. Proč by to byl všechno podstupoval jinak než v síle naděje v jiný život? To bychom neměli chápat v tom smyslu, že by v první řadě spekuloval s nebeskou odměnou, ale hlouběji - ve smyslu společenství s Kristem v utrpení, které v sobě chová zaslíbení vzkříšení (Flp 3,10η; srov. Řím 8,17). Třetí hledisko (v. 32b): Kdyby nebylo vzkříšení z mrtvých, měli by pravdu ti, kdo ve smyslu pijácké písně z Iz 22,13 razí heslo: Jezme a pijme, neboť zítra zemřeme (srov. Mdr 2,1.6-9 a k tomu výše uvedený exkurs Popírání vzkříšení v Korintu). Toto heslo vypadá líbivě a optimisticky jen na první pohled, na druhý pohled však prozrazuje hluboké zoufalství. Pavel končí varováním před sebeklamem a svedením. Jak rád se člověk nechá uchlácholit! Špatná společnost kazí dobré mravy - toto tehdy okřídlené rčení z jedné řecké komedie má Korinťany ještě jednou varovat, aby se nenechali příliš nekriticky ovlivňovat všemi možnými módními idejemi včetně těch, které šíří odpůrci vzkříšení. Jestliže hájí přítomnostní eschatologii odtrženou od reality, jsou jako v opojení. Je třeba se dostat zpátky na střízlivou půdu skutečnosti. Chlubí se, že mají zvláštní poznání Boha - ve skutečnosti o Bohu nevědí nic. 147

5. Tělesnost44zmrtvýchvstání (15,35-49) Tělesnost vzkříšení byla zjevně nepřijatelná těm, kdo v Korintu popírali vzkříšení. Je patrně dodnes hlavní námitkou proti křesťanské naději budoucnosti. I mnozí dnešní křesťáné mají právě v tomto bodě těžkosti. Můžeme s napětím očekávat, jak bude Pavel argumentovat. a. Analogie z oblasti pozemského stvoření (15,35-41) Otázku ve v. 35 chápou ti, kdo v Korintu popírají vzkříšení, zjevně jako protiargument: Jak si má člověk konkrétně představit vzkříšení mrtvých? Myslí si, že touto otázkou mohou vyvrátit víru ve vzkříšení. Pavel to považuje za pořádnou hloupost, zcela nepochopitelnou. Tazatelé totiž přitom předpokládají zcela hrubou představu vzkříšení, jako by přitom byla jednoduše obnovena dřívější tělesnost taková, jaká byla. Druhá otázka ve v. 35 totiž zní - s lehce ironickým podtónem: V jakém těle přijdou (z hrobů)? Předmětem sporu je tělesnost*4vzkříšení. Korintští odpůrci vzkříšení zřejmě popírali i Ježíšovo tělesné** vzkříšení. Pavel předkládá k úvaze trojí. Bezprostředně se přitom obrací na fiktivního spolubesedníka, navazuje na jeho zkušenosti. 1. Ve verši 36 poukazuje na fakt známý ze zkušenosti, že semeno musí nejprve zemřít, má-li z něj být nová rostlina. To zcela odpovídá tehdejším vědomostem o setbě a růstu. Podle našeho dnešního stavu znalostí je tomu totiž tak, že klíček v semínku právě neumírá. To Pavel nevěděl, přesto zůstává zřejmé a i pro nás pochopitelné, kam svým přirovnáním mířil. I v tehdejším židovstvu se užívalo srovnání se semenem ke znázornění vzkříšení mrtvých. Poukaz na umírání zrna je současně formulován zcela vzhledem k záležitosti, o niž jde: budoucímu životu předchází nevyhnutelně smrt. To se obrací opět proti těm v Korintu, kdo se domnívají, že již teď mají naplnění. 2. Pavel poukazuje na to, že z nepatrného semínka vzniká něco nesrovnatelně nového, co na semeni není zpočátku vůbec vidět, např. z pšeničného zma stéblo a klas (v. 37). 148

V. 37a zní v řečtině: A co zaséváš, není tělo, které vzejde.4* Zde tedy jde o to, jak rozdílné je tělo vzkříšení od pozemského těla. To je něčím překvapivě novým, nesrovnatelně jiného druhu. Tím Pavel v žádném případě nepopírá identitu pozemského a vzkříšeného člověka. Právě slova o vzkříšení Ukřižovaného přikládají této identitě maximální význam (15,3b-5). 3. Ve verši 38 připomíná Pavel velkou rozmanitost a bohatství druhů rostlin. Z různých semen vzniká nepřehledné množství bylin. Doslova přeložen zní v. 38a: Bůh mu (=zrnu) dává tělo, jak chtěl.44pavel si to zjevně představuje tak, že Bůh bezprostředně působí při růstu každé rostliny ze semena, že je zde patrná jeho stvořitelská moc. Při veškerém pokročilém přírodovědeckém poznání, které stále více rozuzluje tajemství života, zůstává i pro nás dnes možný úžas nad tímto zázrakem, rozmanitostí a krásou živého. A projevy nedostatku úcty před tím se již dávno začínají mstít... Apoštol Pavel považuje námitky korintských odpůrců vzkříšení za naivní. Podkládají mu, že chápe život vzkříšených jako pouhé pokračování nebo prodloužení tohoto pozemského života. Ne, předkládá jim Pavel k úvaze, při vší kontinuitě je to tělo nesrovnatelně jiného charakteru. Obraz zrna, které umírá, aby z něho mohlo vzniknout něco nového, znázorňuje srozumitelně přesvědčení jeho víry. Je zde vidět něco z Boží stvořitelské moci, z jeho tvůrčí fantazie, která přivádí na svět plno živých bytostí a forem, které Pavel ve v. 39-41 vypočítává v návaznosti na Gn 1. Ve verších 39-41 je třeba dbát některých odstínů, které se v překladech ztrácejí. Proto zde překládáme doslovně z řečtiny: 39Ne všechno maso je totéž maso, ale jiné je maso člověka, jiné maso dobytka, jiné maso ptáků, jiné ryb.40 A jsou těla nebeská a těla pozemská; jiná však je záře nebeských, jiná pozemských.41 Jiná je záře slunce, a jiná záře měsíce, a jiná záře hvězd; hvězda se totiž od jiných odlišuje svou září." Pozemské živé bytosti, jakkoli jsou odlišné, jsou shrnuty pod heslem maso". To připomíná jejich ubohost a pomíjivost. Jaká rozmanitost stvořitelského díla se však ukazuje 149

už na nich! U nebeských těles se výraz mění na tělo, totéž slovo jaké bylo v dotazu Korinťanů. I živým bytostem náleží záře, aleje zcela jiného (nižšího) charakteru. Pavlovu argumentaci zde můžeme těžko sledovat, protože pro nás jsou nebeská tělesa dávno zcela zbavená kouzla. Pro Pavla ještě mají numinózní lesk něčeho nebeského; vidí je jako oduševnělé světelné bytosti, jejichž svit se ve své fascinující rozmanitosti jeví jako zázrak. Pavel chce skeptické odpůrce vzkříšení v Korintu upozornit na rozmanitost již u pozemských forem života, až po úžas, který vzbuzuje zář, vycházející z hvězd v jejich nekonečné rozmanitosti. Podivuhodná stvořitelská síla a kreativita Boží, která se v nich projevuje, se tím více projeví v novém stvoření. b. Realita vzkříšení: nové tělo (15,42-49) Apoštol Pavel vztahuje obraz zrna ještě jednou a ještě výrazněji na otázku tělesnosti vzkříšení. Ve čtyřech úchvatných antitezích popisuje nesrovnatelnou jinakost skutečnosti vzkříšení ve srovnání s pozemskou realitou. Důraz leží jednoznačně na tom, že tato tělesnost, darovaná Bohem, bude něčím zcela novým: zasévá se v. 42b pomíjitelné v. 43a v poníženosti v. 43b v slabosti v. 44a přirozené tělo vstává nepomíjitelné v slávě v moci duchovní tělo Také Pavel šije samozřejmě vědom souvislosti mezi semenem a rostlinou, která z něj nově vzniká. Jestliže ve v. 44 užívá s důrazem slova tělo, pak mu jde především o identitu a individualitu osoby, která nebude novou skutečností prostě vymazána a úplně nově stvořena, ale bude v tuto novou skutečnost proměněna. Obrazem setí není míněna jen smrt nebo pohřeb člověka, ale jeho stvoření Bohem a celá jeho životní cesta až po smrt (srov. Ž1 90,5, kde je třeba hebrejský text rekonstruovat zřejmě: Ty vyséváš lidi).57 57)...rok za rokem, jsou jako tráva, která dorůstá** - dle Krause, Psalmen II 150

Tyto čtyři antiteze jsou formulovány působivě. Na jedné straně v tomto životě zakoušíme svou pomíjivost (v. 42), křehkost, ubohost a bídu (v. 43a doslovně: bezectnost), slabost (v. 43b); naše pozemské tělo, jakkoli může být krásné a plné síly, přesto podléhá vyčerpání a chátrání (v. 44a). Na druhé straně smíme doufat, že budeme vzkříšeni k nepomíjivému, nesmrtelnému životu (v. 42b), k životu ve slávě, cti (v. 43a), v síle (v. 43b řecký dynamis). Čtvrtá antiteze ve v. 44a shrnuje tři předcházející: zasévá se přirozené (řecký psychikos) tělo, vzkříšeno bude duchovní (řecký pneumatikos) tělo. Zde by byl doslovný překlad z řečtiny zcela nesrozumitelný, protože psychickým se v řečtině nemyslí duševní, ale pozemské, přirozené, to, co patří tomuto světu. Ve verši 44a Pavel srovnává pomíjivé pozemské tělo s nepomíjivým duchovním tělem. Tělesnost vzkříšení je určována Duchem, Kristem, který se stal Duchem oživujícím" (v. 45) svým vzkříšením z mrtvých. Duch je už nyní ve věřícím živou skutečností, třebaže skrytě, jako závdavek" budoucího naplnění (2 Kor 5,5; 1,22; Řím 8,23). Oživující Duch Boží, který překonává smrt, přebývá již nyní v těch, kdo věří; tvoří most mezi přítomnou pozemskou, pomíjivou, žalostnou existencí a budoucí duchovní, nepomíjející, naplněnou existencí (srov. 6,14.19; Řím 8,11). Ve verši 44b nejde samozřejmě o logický argument, ale o vyznání víry, opírající se o přiznání k Ježíšovu vzkříšení: můžeme důvěřovat, že Boží stvořitelská moc, která stvořila nynější pomíjivé tělo, stvoří i tělo budoucí, nadzemské, nepomíjející. Proti spiritualistickým tendencím v Korintu - v mnohých kruzích se patrně myslelo na nesmrtelnost Ducha, darovaného při kftu - zdůrazňuje Pavel vzkříšení těla, a sice těla proměněného Bohem. To, že je pro Pavla v souvislosti se vzkříšením tak důležitá tělesnost", má tři důvody: 1. Chce uchovat kontinuitu osoby; ve shodě s tím formuluje i staré vyznání ve v. 15,3b-5, že vzkříšen byl Ukřižovaný. 2. Z pozice biblické víry ve vzkříšení nemůže Pavel chápat naplnění prostě mimo svět". 151

3. Ve shodě s biblickým myšlením je pro něj tělo předpokladem komunikace mezi lidmi. Pavel neočekává individualisticky zaměřenou blaženost, ale společné naplnění všech, k němuž patří nejen vztah k Bohu, ale i k druhým lidem. Ještě jednou (srov. v. 21n) se apoštol Pavel vrací k paralele Adam - Kristus. V. 45 zní v řečtině: Je také psáno: první člověk, Adam, se stal duší živou (psýché), poslední Adam Duchem oživujícím/4příčestí má vědomě přítomný tvar. Oživující Duch našeho Pána již působí. Aby podepřel svědectví z v. 44b, uvádí Pavel citát z Písma a připojuje ke Gn 2,7 dvě slova: první a Adam, aby mohl zřetelněji načrtnout paralelu mezi prvním a posledním Adamem. Životní síla prvního Adama je omezená, je pomíjivou bytostí (psýché). Pavel to říká tak, jako by pomíjivost platila již od stvoření (jinak Řím 5,12). Poslední Adam, Kristus, Vzkříšený, má moc předávat životodárného Ducha, svou nepomíjivou životní sílu, trvalý život vzkříšení. V. 46 se stane srozumitelným, když jej chápeme jako korekturu mínění hájeného v Korintu, že již žijeme v naplnění. Ne, říká Pavel, žijeme v této pozemské, ohraničené skutečnosti, musíme v ní obstát a také ji protrpět, abychom pak, ne bez kříže a umírání, dostali darem slíbený definitivní život. Pouze Boží životodárný Duch dokáže dát ve smrti nový život. Ve verši 47-49 rozvíjí Pavel paralelu Adam - Kristus. Prvního člověka, Adama, učiněného z pomíjivé látky země (Gn 2,7) srovnává s druhým člověkem, Kristem, který je z nebe a který při parúsii přijde z nebe jako Vyvýšený. Pavel chápe vzkříšení jako obnovu Božího aktu stvoření, překonávající první stvoření. Adam a Kristus reprezentují staré a nové lidstvo. Jako první Adam určuje osud smrtelných, pomíjivých lidí, kteří z něho pocházejí, tak určuje druhý Adam, Kristus, život lidí, kteří mu patří: náležejí již do oblasti nebeského světa. V. 49 však ujasňuje, že to je jednoznačně budoucí skutečnost - opět jde o zřejmou korekturu blouzniveckých tendencí v korintské obci. 152

I Od Adama - z hlediska našich vlastních možností - jsmeli odkázáni sami na sebe, jsme smrtelní lidé určení k zániku. Od Krista - z hlediska Božích možností - jsme povoláni k životu, k takovému životu, který je ještě před námi, ve který doufáme, který smíme v důvěře očekávat od Boží stvořitelské moci, přesahující nesrovnatelným způsobem všechny možnosti naší lidské představivosti. 6. Smrti - kde je tvé vítězství? (15,50-58) Verš 50 začíná vlastní úvodní formulací, která má vzbudit pozornost. Proti korintským odpůrcům vzkříšení, kteří se domnívají, že již žijí v naplnění, Pavel lapidárně konstatuje: smrtelný člověk, řecký doslova tělo a krev, pomíjivá látka, nemůže zdědit Boží království. Někteří Korinťané se vybičovali k šílenému opojení, jako by tu již bylo naplnění; Pavel je střízlivě upomíná na jejich smrtelnost. Sir 14,18 ukazuje, jak těsně souvisí výraz tělo a krev s vědomím pomíjivosti člověka (srov. Sir 17,31). Myšlenka Božího království - ústřední v Ježíšově zvěsti - se u Pavla vyskytuje opravdu zřídka (srov. 6,9n). Představa dědictví11naráží na staré biblické zaslíbení země - pojem shrnující všechno, co se Bůh rozhodl dát lidem. Druhá polovina věty říká totéž ještě jednou jinými slovy ; jako smrtelní a pomíjiví lidé, neodvolatelně propadlí smrti, nemůžeme jednoduše beze zlomu přejít do nepomíjitelnosti Božího království (viz také kontrast mezi pomíjivostí člověka a nepomíjivosti Boží v Řím 1,23). Je třeba proměny, jak Pavel dále rozvádí v prorockém poučování ve v. 51-52. Apoštol ještě stále počítá s tím, že se ještě za svého života dočká návratu11 našeho Pána, oproti 1 Sol 4,13-18 však očekávání blízkého příchodu znatelně ochladlo. Byla-li tam problémem smrt několika křesťanů (budou mít účast na budoucím naplnění?), pak zde je Pavel přesvědčen, že většina jeho čtenářů zemře před Pánovým příchodem; sám sebe mezi ně zjevně nepočítá (v. 52d). Protože očekávání blízkého konce (srov. výklad k 7,29-31) se v této formě nenaplnilo, 153

provedly již mnohé staré rukopisy opravu v. 51 - problém byl pociťován již velmi brzy. Apoštol Pavel neuvádí žádný termín parúsie; 1 Sol 5,1-11 zdůrazňuje, že záleží pouze na tom, aby byl člověk každý den připraven. Pro nás dnes by to znamenalo: počítat s vlastní smrtí a být na ni připraven.58 Jakkoli tomu je: nikdo nebude moci vejít do naplnění neproměněn; živí i mrtví musí být proměněni. Základní význam řeckého slovesa je udělat jinak. Tak, jak jsme, nemůžeme vejít do naplněného života Božího. Je nutné, aby nás Bůh znovu stvořil. To se stane v mžiku, jakoby v jediném okamžiku, v momentu parúsie - mimo oblast našeho pozemského života a tím mimo všechnu naši představivost. Naplnění si už nelze představovat v pojmech času. Pavel dalekosáhle rezignuje na líčení událostí konce. Z tradičních představ soudobé apokalyptiky přejímá pouze polnici, ohlašující den Páně (srov. JI 2,1; Sof 1,14-16). Nejde mu o uspokojování zbožné zvědavosti - musíme se obejít bez konkrétních představ. Jde mu o to, že nikdo nemůže vejít do Božího života tak, jak je; potřebujeme proměnu. Opět je nápadně mnoho tvarů v trpném rodu: Je to Bůh, kdo dává darem nový život a působí proměnu. Myšlenka proměny určuje i vysvětlující verše 53n. Představa proměny přechází v obraz oblečení nového šatu (naznačený již v. 49, kde doslovný překlad zní a jako jsme nosili obraz pozemského, budeme nosit i obraz nebeského11). Naše smrtelná, pomíjivá existence musí (řecké sloveso zdůrazňuje, že tomu tak musí být podle Boží vůle, srov. Lk 24,26) být proměněna v novou, nesmrtelnou, nepomíjející existenci. Ta nebude jednoduše přehozena" přes člověka; obraz oblečení nového oděvu vyjadřuje i vnitřní proměnu nechat se zcela určovat Ježíšem Kristem, jak to formuluje Gal 3,27 vzhledem k životnímu obratu a hlubokému zářezu, jakým je křest. Tuto představu nacházíme i v 2 Kor 5,1-10, kde Pavel hledá stále nové obrazy a přirovnání, aby mohl slovy vyjádřit v podstatě nepopsatelné naplnění v Boží blízkosti. V obrazu oděvu jde o identitu osoby: budeme proměněni a zasáhne nás to velmi 58) Proč bychom však nemohli počítat i s tím, že se právě my dožijeme Kristova příchodu - viz 1 Sol 4,15? 154

hluboko, a přece zůstaneme sami sebou. S ohledem na korintské spiritualisty hovoří Pavel vědomě v budoucím čase: Očekávaná proměna je ještě před námi! Opět užívá trpného rodu: je to zcela a výhradně Boží čin. Opakovaným výrazem přesvědčení, že naše pomíjivost bude jednou překonána krokem do nepomíjivosti, dává Pavel své řeči vyústit ve velkolepé finále, nesené jeho nesrovnatelně pevnou jistotou. Cituje (velmi volně)59 dva prorocké výroky. Iz 25,8 zní: (Bůh) zničí smrt navždy. Pavel vytváří gradací působivý obraz: Smrt, která jinak sama všechno nemilosrdně pohlcuje, bude sama pohlcena (srov. 2 Kor 5,4). Pavel mluví o smrti,, jako by byla úplně pohlcena a dočista vypita ta, která přece sama požírala a pohlcovala lidi (M. Luther). Smrt, kterou zdánlivě nikdo nemůže zadržet, je zbavena provždy své ničivé moci. Slovo z Oz 13,14 je původně slovem soudu proti nevěrnosti Izraele, jedním z nejostřejších slov v knize Ozeáš vůbec, slovem plným ostré ironie: Mám je vyplatit ze spárů podsvětí, vykoupit ze smrti? Kde je, smrti, tvá morová rána? Podsvětí, kde je tvůj smrtící žár? Lítost však bude mým očím skryta." Pavel přímo obrací smysl těchto slov a činí z nich posměšný popěvek na poraženou smrt. Smrt, jejíž moc ničí všechen lidský život, dosud vítězná, je definitivně poražena. V novém Božím světě je moc smrti překonána (Zj 21,4). Bůh je Bohem milosrdenství a života. To stojí na konci dvojotázky v. 55 v plné jistotě vítězství. Zbraní60 či ostnem61 je míněna buď hůl poháněče nebo ostrý bodec štíra 62 Obraz názorně vyjadřuje despotickou vládu smrti, kterou Bůh zbavil moci; stejně jako ve v. 26 je zde smrt personifikována (zosobněna). V. 56 již ve zhuštěné formě předjímá celou teologii Řím 5,12n; 7,7-13. Smrt nás potkává v tisíceré podobě, v mnoha formách zaviněného zničení lidského života, jakož i v ničivém šílenství těch, kdo sami musí z vlastních sil prokázat smysl svého života (to se 59) Nám se to tak jeví, zatímco v Pavlově době nebyl text Starého zákona ještě ustálen. 60) Takto ČEP. 61) Takto Král. 62) Takto Petrů; ČEP pod čarou: žihadlo. 155

v jádru myslí šifrou Zákon"). Nad těmito hrozivými skutečnostmi destrukce života má ohromnou převahu vítězství, které Bůh dává darem (přítomný čas!) skrze smrt a vzkříšení Ježíše Krista, vítězství, které Pavel vděčně chválí. V posledním verši se Pavel vrací zpět do střízlivé skutečnosti. Napomíná církevní obec, aby se nedala ničím odvést od této základní naděje. Víra ve vzkříšení nemá svádět k tomu, abychom se oddávali snům stranou tohoto světa a jeho bídy, ale má nám spíše dát sílu v něm obstát, pevně a neochvějně konat dílo Páně", spolupůsobit při budování obce (srov. 3,9; 9,1; 16,10; Řím 14,20). Víra ve vzkříšení dává darem jistotu, že všechna snaha o to není mamá. H Právě tento závěrečný verš ukazuje zřetelně: Víra ve vzkříšení neznamená lacinou útěchu a vůbec již ne odvádění od pozemských úkolů - naopak. Dává sílu vydržet, daruje dlouhý dech, chrání před rezignací, když se ukazuje, že práce v tomto světě je bezmezné namáhavá. X I. Z á v ěr listu (16,1-24) 1. Sbírka pro Jeruzalém (16,1-4) Na sbírce pro svaté" v Jeruzalémě Pavlovi velmi záleží; zřejmě také ona byla předmětem otázek církevní obce (srov. 7,1.25; 8,1). V 2 Kor 8 a 9 znovu o ní podrobně mluví (srov. také Řím 15,25-28). Křesťany nazývá svátými" (viz pozn. k 1,2); patrně se tak označovala sama jeruzalémská církevní obec. Svatí" (srov. Řím 15,25n) v Jeruzalémě63 se zřejmě nacházeli v hospodářských těžkostech (srov. Sk 11,27-30). Pavel při apoštolském koncilu (48/49 po Kr.) výslovně přislíbil podporovat jeruzalémskou obec (Gal 2,10). Tuto sbírku chápe jako důležité znamení sounáležitosti církevních 63) ČEP: církev v Jeruzalémě"; Lit: křesťané". 156

obcí křesťanů pohanského původu s jeruzalémskou obcí ze židovství, z níž vyšlo evangelium (Řím 15,27). Navíc mezi Pavlem a Jeruzalémem panovalo napětí; snad i proto tak horlivě usiloval o tuto záležitost. Sbírka se zřejmě konala ve všech Pavlových obcích. V listě Galatským se ovšem 0 příslušném apoštolovu nařízení nemluví; zřejmě naráží na ústní instrukce, které v následujícím textu konkretizuje. Prvního dne v týdnu, tedy v neděli, která již tehdy vystřídala slavení sabatu, v den vzkříšení Pána, kdy se obec shromažďuje k bohoslužbě, má každý doma něco odložit podle svých možností, aby Pavel při své návštěvě Korintu rychle shromáždil značný obnos pro Jeruzalém. Je zvláštní, že se nepočítá se sbírkou při bohoslužbách; možná ještě neexistovala odpovídající správa obce, případně pokladna. Ve finančních záležitostech je namístě kontrola. Proto Pavel pošle několik důvěrníků určených obcí s doporučujícími listy do Jeruzaléma; dopisy zřejmě mají doporučovat 1obcím ležícím při cestě, aby je přijaly. Jejich osobní návštěva v Jeruzalémě má sloužit také k prohloubení jednoty mezi církevními obcemi. Pavlovi samotnému není ještě jasné, zda půjde do Jeruzaléma s nimi; to nesouvisí ani tak s jeho rezervovaným postojem vůči Jeruzalému jako spíše s jeho cestovním programem (Řím a Španělsko, srov. Řím 1,13; 15,24.28). V neposlední řadě to závisí na tom, zda sbírka dosáhne takové výše,64 aby se taková cesta vyplatila - jemný náznak, známý v nesčetných variacích od kazatelů vyzývajících ke sbírce. Pavel skutečně sbírku v Jeruzalémě sám osobně předal a byl tam také zatčen (Řím 15,25; Sk 21,27nn). Tak se dostal do Říma zcela jiným způsobem, než jak si představoval. Sbírku zde označuje slovem charis, dar lásky, chápe ji jako dobrovolný dar, nějako právní závazek vůči jeruzalémské obci. 64) Petrů: Bude-li to stát za to ; ČEP: Ukáže-li se vhodné". 157

2. Plán cest a doporučení (16,5-12) Pavel ohlašuje svou návštěvu v Korintu. Mezi 4,19 a 16,8 neexistuje tak závažné napětí, aby tyto verše musely pocházet ze dvou různých dopisů. Také v Rím 1,11.15 mluví Pavel obecně o svém programu cest, který na konci dopisu konkretizuje (Řím 15,22-24). Nezvolí si krátkou cestu po moři, ale bude putovat Makedonií, aby cestou navštívil obce ve Filipách a Soluni. Rád by pak strávil pokud možno celou zimu v Korintu. V této době bylo cestování velmi nepohodlné, cesta po moři nebyla tehdy v zimě prakticky možná. Jak list ukazuje, bylo v Korintu třeba něco urovnat. Pro další cestu, patrně do Říma a Španělska, Pavel očekává, že jej Korinťané vyprovodí či vypraví;65 k tomu patřila i pomoc při organizační přípravě cesty. Všechny tyto plány však podřizuje vůli svého Pána. Jak ukazuje v. 8, píše apoštol 1.list do Korintu v Efezu. Chce tam zůstat do letnic; nevíme přesně, zda to již tehdy byl křesťanský svátek vztahující se k událostem letnic nebo ještě židovský svátek týdnů (šavuot). Z 1 Kor 5,7n by bylo možné usuzovat, že Pavel napsal list na jaře kolem velikonoc, k čemuž se dobře hodí i poznámka v 16,8. V Efezu, velkém obchodním a přístavním městě (přístav již ovšem dávno ustoupil souši) se Pavlovi otevřelo široké pole misijních možností. Otevřené dveře" jsou pro to obvyklým obrazem (srov. Sk 14,27; 2 Kor 2,12; Kol 4,3). Pavel se samozřejmě setkává i s odporem. Chce však v každém případě ještě využít příležitostí, které se nabízejí. Dříve než sám přijde do Korintu, navštíví z jeho pověření obec Timoteus. Patrně je již na cestě (srov. 4,17). Pavel počítá s tím, že list dorazí do Korintu ještě před Timoteovým příchodem. Timoteus tedy putoval po souši, zatímco list šel přímo lodí a byl snad předán delegací obce zmíněnou v 16,17n. Pavel má zřejmě oprávněnou starost, zda Korinťané přijmou Timotea dobře a zda bude Timoteus stačit na sebevědomou ješitnost některých. Proto Pavel zdůrazňuje 65) Dva významy slovesa propempein', ČEP, Petrů: vypravit"; Král, německé překlady: vyprovodít. 158

autoritu svého spolupracovníka: podgí se na tomtéž poslání jako sám apoštol, spolupracuje na díle Páně (srov. 15,58), na budování obce. Pavel chce zřejmě vyčkat jeho návratu z Korintu, patrně především kvůli zprávám o stavu obce, které má přinést. V.l lc se vztahuje buď na ty, kdo Timotea doprovázejí, nebo na to, že ho někteří křesťané z Korintu mají doprovodit do Efezu k Pavlovi. Apollos, který po určitou dobu v Pavlově misijní práci v Korintu pokračoval (srov. 3,5-9), se mezitím zřejmě nachází také v Efezu. Je možné, že někteří Korinťané prosili o jeho návštěvu. Pavel mu v žádném případě nebránil, jak jej snad někteří v Korintu podezřívali. Sám Apollos se rozhodl necestovat v tuto dobu do Korintu, patrně aby ještě neprohluboval propast v obci. Podobně jako v 1 Kor 3,5-6 přikládá i zde apoštol velkou váhu konstatování, že on a Apollos žijí ve vzájemné shodě. 3. Závěrečná napomenutí a pozdravy (16,13-24) Závěrečných pět napomenutí ve v. 13 se vyskytuje i jinde v Pavlových listech. Výzva k bdělosti vzhledem k brzkému příchodu Páně se nachází i v 1 Sol 5,6; napomenutí k pevnosti ve víře připomíná 1 Kor 15,1; následují výzvy k statečnosti (doslova: mužnosti) a k tomu, aby byli silní; především však k lásce. Zvláště důrazně apoštol vyzývá Korinťany, aby se podřídili domu Štěpánovu a všem těm, kdo spolupracují a namáhají se v církevní obci. Také 1 Sol 5,12n napomíná, aby se podřídili autoritám obce - i to ukazuje na těžkosti v obci. Pavel pokřtil dům Štěpánův (1,16). Jeho dům (tj. patriarchální rodinu včetně čeledi) nazývá prvotinami41provincie Achaje (srov. Řím 16,5); patřilo k ní jižní a střední Řecko s hlavním městem Korintem. Jakožto první obrácení se zvláště cítili zavázáni ke službě obci; mezitím však zřejmě vzniklo napětí mezi nimi a ostatními členy obce. Struktury obce se totiž vytvářely teprve postupně. Není divu, že právě v tak výrazně charismatické obci, jako byl Korint, přitom 159

vznikaly třenice. Vedle Štěpána zmiňuje Pavel ještě dva další členy obce, o nichž jinak nevíme nic bližšího. Tito tři se nyní právě nacházejí u Pavla v Efezu a patrně mu přinesli list s dotazy zmíněný v 7,1. To vede k předpokladu, že s sebou do Korintu vzali list s Pavlovými odpověďmi. Pavel pociťuje jejich přítomnost jako svého druhu setkání s celou obcí. Jejich návštěva byla dobrou zkušeností pro obě strany a apoštola uklidnila. Z toho by se měla radovat i obec. Jejich návštěva zřejmě přispěla k uklidnění a k vyjasnění nedorozumění mezi apoštolem a částí obce. To, že ještě jednou ve v. 18b výslovně zdůrazňuje autoritu vyslanců, ukazuje zřetelně na napětí. Skutečnost, že Pavel může vyřizovat pozdravy ode všech obcí provincie Asie, která zahrnovala západní část Malé Asie, obráží úsjjěch jeho působení během jeho tříletého pobytu v Efezu. Rada pozdravů nadto ukazuje, jak se u Pavla sbíhají mnohé nitky. Jednotlivá církevní obec je už chápána jako část širšího celku; i to by mohlo relativizovat mnohé půtky uvnitř obce. Aquila a Priska, zřejmě majetný manželský pár křesťanů ze židovství, se s křesťanskou obcí setkali již v Římě. Vyhnáni ediktem císaře Claudia se nejprve přestěhovali do Korintu, kde je poznal Pavel (Sk 18,2n.l8n). Nyní žijí v Efezu; jejich dům je místem setkávání jedné obce církve v domě (srov. Řím 16,3-5). Pozdravy všech bratří" se vztahují na celou místní obec církve v Efezu, jejíž částí byla církev v domě Aquily a Prisky. Podle smyslu by se mohlo místo bratří" přeložit bratři a sestry." Křesťané rané doby jsou navzájem duchovně spojeni. Tento ekumenický záběr by současně mohl obsahovat nepřímé napomenutí, aby se neuzavírali do vnitřních problémů své obce, ale viděli za hranicemi vlastní obce celek. Políbení tehdy bylo obvyklým znamením srdečného pozdravu. Zde je již zapojeno liturgicky do bohoslužeb (srov. Řím 16,16; 2 Kor 13,12; 1 Sol 5,26). V závěru listu Galaťanům se - nikoli náhodou - nezmiňuje. Ve 2. stol. již pevně patřilo k začátku večeře Páně jako znamení srdečné sounáležitosti křesťanů. 160

Pavel diktoval svůj list písaři (srov. Řím 16,22). Nyní přidává vlastnoruční pozdrav (srov. Gal 6,11) - toto gesto má zdůraznit jeho spojení s obcí. Překvapivě a jakoby bezdůvodně přísný se objevuje v. 22a. Je možné, že šlo o liturgickou formuli vyloučení, která stála na počátku slavnosti večeře Páně a ještě jednou vyzývala každého ke zkoumání (srov. 11,27-29), jak je to s jeho láskou k Pánu.66 Také aramejské zvolání marána-tha ukazuje na bohoslužebnou slavnost obce.67 Lze je číst dvojím způsobem: Marán atha - náš Pán přišel, a Marána tha - Pane náš, přijdi V tomto posledním významu chápe toto zvolání Zj 22,20, tedy jako modlitbu. Tak je to zřejmě míněno i zde. Z aramejského znění lze usuzovat, že modlitba pochází z palestinské prvotní církve a je již starobylá. Jejím místem v životě ( Sitz im Leben ) byla patrně slavnost večeře Páně. Je tak dokladem velmi živého osobního vztahu církevní obce ke Vzkříšenému. Prosbou o milost list začal (1,3), přáním milosti končí. Tak tomu je ve všech apoštolových listech. Pavel zde ještě připojuje slova o svém srdečném osobním svazku s Korinťany. Jakkoli byl jeho vztah k obci v tom či onom narušen, jakkoli musel obec napomínat a kárat, přesto se cítí s ní spojen v lásce a ve společné víře v Krista Ježíše. 66) Schlatter vidí formuli exkomunikace na tomto místě jako motivovanou právě apoštolovým pozdravem: formule vyjadřuje, s kým je apoštol ve společenství. Podobně Eugen Walter, který vidí formuli exkomunikace, jež se jako taková může vztahovat samozřejmě jen na věřící, ve vztahu ke slovům, jnaránatha", srov. anathéma Jesús a Kyrios Jesús ve v. 12,3. 67) Uchováno např. v tzv. liturgii dvanácti apoštolů. 161

TŘETÍ ČÁST D O D A T K Y 1. Literatura F a s c h e r E., D er erste B rief des Paulus an die Korinther. Erster Teil: Einfíihrung und A uslegung der Kapitel 1-7. Theologischer Handkom m entar zum Neuen Testam ent, 4. Auflage, Berlin 1988 K la u c k H.J., 1. Korintherbrief. Die Neue Echterbibel. K om m entar zum N euen Testam ent m it der Einheitsiibersetzung, 2. Auflage, W íirzburg 1987 L a n g F., Die Briefe an die Korinther. Das Neue Testam ent Deutsch, 16. Auflage, Góttingen und Zurich 1986 M e rk le in //., D er 1. B rief an die Korinther. Kapitel 1-4. Ó kum enischer Taschenbuchkom m entar zum Neuen Testam ent, Giitersloh-W íirzburg 1992 S c h r a g e W., Der 1. B rief an die Korinther. 1. Teilband, 1 K or 1,1-6,11. Evangelisch-K atholischer K om m entar zum N euen Testam ent, Ziirich- B raunschw eig-n eukirchen-v luyn 1991 S tr o b e l A., D er 1. B rief an die Korinther. Zíircher B ibelkom m entare, Zurich 1989 V o ig t G., G em einsam glauben, hoffen, lieben. Paulus an die Korinther I, Góttingen 1989 W o lf f C h r., D er 1. B rief des Paulus an die Korinther. 2. Teil: Auslegung der Kapitel 8-16. Theologischer Handkom m entar zum N euen Testam ent, Berlin 1982, 3. Auflage 1990 163

ČESKÝ PŘEKLAD ČERPÁ DÁLE Z NÁSLEDUJÍCÍCH KOMENTÁŘŮ: S ch la tter A., Die Korintherbriefe. Berlin 1953 (ev.) W a lte r E.y D er erste B rief an die Korinther. Leipzig 1968 (kat.) Grundkurs Bibel Neues Testam ent. 6. Kursteil. Stuttgart 1989 DÁLE POUŽITÁ A CITOVANÁ DÍLA: N e w m a n J. - S iva n G. Judaism us od A do Z. Praha 1992 Knihy tajem ství a m oudrosti, I. díl Praha 1995. II. díl Praha 1998 Na každý den. Praha 1991 (výklad vybraných m íst z 1 K oř s. 48-63 od J.Vokouna) Platon, Gorgias, Praha 1994 DÍLA CITOVANÁ ZKRÁCENĚ: Č EP - Bible. Ekum enický překlad, Praha 1979 Král - Bible svátá podle posledního vydání K ralického z roku 1613. Praha 1984 Lit - Nový zákon. Text užívaný v českých liturgických knihách, Kostelní Vydří 1998 Petrů - Nový zákon, přel. Ondřej Petrů. Řím 1970 Prach - Prach Václav, Řecko-český slovník. Praha 1942 Souček - Souček J.B., Řecko-český slovník k Novém u zákonu, 2. doplněné vydání připravili Jan Heller a Petr Pokorný, Praha 1973 164

2. Otázky pro práci s biblí 1. Co má apoštol Pavel na mysli, když v 1,18-31 označuje zvěst o kříži jako pohoršení a bláznovství? Co by m ohla slova o pohoršení a bláznovství znam enat dnes? 2. V nádherném venkovském kostele vystupuje urozený veledůstojný osobní generální vrchní dvorní kazatel, vyvolený oblíbenec vybrané společnosti, vystupuje před kruhem vyvolených a káže dojatě na text, který si sám zvolil: Bůh si vyvolil to, co je v očích světa neurozené a opovržené* - a nikdo se nezasm ěje44 (S.Kierkegaard). K jakým kritickým otázkám nutí 1 Koř 1,18-31 dnešní církev a dnešní společnost? 3. Již nizozemský filosof práva Hugo Grotius (1583-1645) varuje: Před soudcem se spor prodlužuje, rostou náklady a ještě přibývá právnických kliček...44 Jaké motivy pohnuly Pavla k tomu, aby v 6,1-8 radil vzdát se vlastního práva? Kde by bylo 6,1-8 aktuální dnes? 4. Jednomu antickému filosofovi se připisuje výrok: Svobodný člověk je ten, kdo žije jak chce.44svoboda, seberealizace - zaujm ě te k těmto oběm a pojm ům stanovisko na základě Pavlova pohledu v 6,12-20. 5. Apoštol Pavel je pro své stanovisko k manželství a bezženství v kap. 7 některými lidm i považován za pruderního a opovrhujícího manželstvím. Do jaké míry je toto hodnocení oprávněné? 6. Jaké pozitivní podněty přináší texty 6,12-20 a 7,1-40 pro naše dnešní hledání platných m ěřítek v oblasti sexuality a lásky? 7. Často se tvrdí, že Pavel byl nepřítelem žen. Zaujm ěte k tomu stanovisko na základě kap. 7; 11,2-16 a 14,33-36. 8. Co chápe Pavel v 11,17-34 jako nehodnou účast při večeři Páně? Jaké důsledky by to mělo m ít pro naši dnešní bohoslužebnou praxi a náš dnešní život obce? 165

9. Pavel rozvíjí v kap. 12 svou vizi církevní obce. V čem by mohl obraz těla vyvést naše dnešní obce a naši dnešní církev ze slepých uliček? 10. Kde všude najdete v kap. 13 narážky na jiné pasáže 1. listu Korinťanům? 11. Dnes v církvi existují m nohé charismatické skupiny, které se více nebo m éně etablují vedle oficiální církve. Jaké podněty k zamyšlení dává 1 Koř 14 těmto skupinám? Jaké podněty by zde mohly najít běžné církevní obce? 12. Napište dopis jednom u dnešnímu křesťanovi nebo nevěřícímu, který má problém y s vírou ve vzkříšení, a využijte přitom i Pavlových argumentů z 1 Koř 15. o AUTOROVI: Franz-Josef Ortkemper (*1939) vystudoval teologii v Miinsteru a Mnichově, roku 1965 přijal kněžské svěcení, působil jako kaplan v Coesfeldu, Geldemu a Miinsteru, v letech 1972-1979 byl rektorem domu Franze Hitze v Miinsteru, od r. 1979 do r. 1988 byl farářem v Recklinghausenu. Od roku 1989 je ředitelem Katolického biblického díla ve Stuttgartu. 166

V řadě MALÝCH STUTTGARTSKÝCH KOMENTÁŘŮ vyšlo nebo se k vydání připravuje: 1. M. Limbeck EV A N G ELIU M SV. M A TO UŠE, 280 str., 160 Kč 2. M. Limbeck EV A N G ELIU M SV. M A RKA, 208 str., 160 Kč 3. P. - G. Miiller EVAN GELIUM SV. LUKÁŠE, 176 str., 167 Kč 4. F. Porsch EV A N G ELIU M SV. JA NA, 216 str., 185 Kč 5. K. Kliesch SKUTKY APOŠTOLŮ, 148 str., 155 Kč 6. M. Theobald LIST ŘÍMANŮM, 480 str. (vyjde v r. 2000) 7. F.-J. Ortkemper 1. L IST KORINŤANŮM, 176 str., 179 Kč 8. J. Kremer 2. LIST KORINŤANŮM, 128 str. (vyjde v r. 2000) 9. W. Radí L IST GALAŤANŮM, 88 str., 99 Kč 10. R. Hoppe LIST EFEZANŮM / LIST KOLOSANŮM, 168 str., (vyjde v r. 2000) 11. B. Mayer LIST FILIPANŮM / LIST FILEMONOVI, 104 str., (vyjde v r. 2001) 12. O. Knoch 1. A 2. LIST SOLUŇANŮM, 90 str., (vyjde v r. 2001) 13. U. Borse 1. A 2. LIST TIMOTEJOVI / LIST TITOVI, 146 str., (vyjde v r. 2001) 14. F. Laub LIST ŽIDŮM, 192 str., (vyjde v r. 2001) 15. R. Hoppe LIST JAKUBŮV, 120 str., (vyjde v r. 2001) 16. P. A. Seethaler 1. A 2. LIST PETRŮV / LIST JUDŮV, 152 str. 17. W. Baur 1., 2. A 3. LIST JANŮV, 128 str. 18. H. Giesen KNIHA Z JE V E N Í A PO ŠTO LA JA N A, 176 str., 175 Kč 167

Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří vydalo v řadě ČESKÉHO KATOLICKÉHO BIBLICKÉHO DÍLA: Anneliese Hechtová: Přístupy k bibli. M etody pro skupiny. Ú vodní kurz, České Budějovice 1997, neprodejný účelový tisk svazek 1: Karel Flossmann, Liturgický rok A. Výklad: 1. čtení, řxilm, 2, čtení, brož., 570 str., 220 Kč svazek 2: Meinrad Limbeck, Evangelium sv. M atouše, Malý stuttgartský komentář, Nový zákon 1, brož., 280 str., 160 Kč svazek 3: Karel Flossmann, Liturgický rok B. Výklad: 1. čtení, falm, 2, čten í; brož., 360 str., 220 Kč svazek 4: Meinrad Limbeck, Evangelium sv. Marka, Malý stuttgartský komentář, Nový zákon 2, brož., 208 str., 160 Kč svazek 5: Karel Flossmann, Liturgický rok C. Výklad: 1. čtení, řulm, 2, čten í; brož., 360 str., 258 Kč svazek 6: Paul-Gerhard Miiller, Evangelium sv. Lukáše, Malý stuttgartský komentář, Nový zákon 3, brož., 176 str., 167 Kč svazek 1: Felix Porsch, Evangelium sv. Jana, Malý stuttgartský komentář, Nový zákon 4, brož., 216 str., 185 Kč svazek 8: Heinz Giesen, Kniha Z jeven í apoštola Jana, Malý stuttgartský komentář, Nový zákon 18, 176 stran, 175 Kč svazek 9: Erich Zenger, První zákon. Židovská bible a křesťané, 160 str., 149 Kč 168

svazek 10: Klaus Kliesch, Skutky apoštolů, Malý stuttgartský komentář, Nový zákon 5, brož., 148 str., 155 Kč svazek 11: Franz-Josef Ortkemper, P iv n í list Korinťanům, Malý stuttgartský komentář, Nový zákon 7, brož., 172 str. 179 Kč svazek 12: W. Radí, List Galaťanům, Malý stuttgartský komentář, Nový zákon 9, brož., 88 str., 99 Kč svazek 13: J. Kremer, D ruhý list Korinťanům, Malý stuttgartský komentář, Nový zákon 8, brož., cca 130 str. (vyjde v r. 2000) svazek 14: A. Deisler, C h odit s Bohem. Významné texty Starého zákona, brož., 88 str., 79 Kč 169

k o m p l e t n í s o u b o r STAROZÁKONNÍCH KOMENTÁŘŮ Je to doposud nepřekonaný soubor komentářů, který je dílem starozákonní překladatelské komise. Komplet všech pěti dílů je nezbytnou pomůckou pro všechny vážnější zájemce o Písmo svaté. Výklady ke Starému zákonu I. - Pentateuch Vydal Kalich, váz. 596 str., 90 Kč Výklady ke Starému zákonu Π. - Knihy výpravné váz., 736 str., 296 Kč Výklady ke Starému zákonu ΙΠ. - Knihy naučné váz., 824 str., 495 Kč Výklady ke Starému zákonu IV. - Knihy prorocké váz., 888 str., 495 Kč Výklady ke Starému zákonu V. - Knihy deuterokanonické váz., 328 str., 190 Kč Uvedené ceny u připravovaných titulů jsou předběžné. Tituly můžete objednat na adresách: Karmelitánské nakladatelství zásilková služba Kostelní Vydří 58 380 01 DAČICE tel/fax: 0332-42 02 95 Karmelitánské nakladatelství obchodní oddělení Kolejní 4 160 00 PRAHA 6 tel: 02-2431 6029 fax: 02-20 181 721 170

MALÝ STUTTGARTSKÝ KOMENTÁŘ NOVÝ ZÁKON 7 FRANZ JOSEF ORTKEM PER PRVNÍ LIST KORINŤANŮM Z německého originálu 1. K orintherbrief vydaného nakladatelstvím Veriag Katholisches Bibelwerk GmbH ve Stuttgartu v roce 1993 přeložil a poznámkami doprovodil Jaroslav Vokoun Odborný konzultant po stránce exegetické doc. ThDr. Petr Chalupa SBD Vydalo Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří v roce 1999 jako svoji 497. publikaci V řadě Českého katolického biblického díla svazek 11. Vydání v KN první Redigovala Věra Holá Fotografie na obálce Vojtěch Kodet Obálka a grafická úprava Anna Kubů Sazba Jakub Kubů, Praha Výroba ERMAT Praha, s.r.o. Tisk: Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.