Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor právo a právní věda Katedra trestního práva Diplomová práce

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor právo a právní věda Katedra trestního práva Diplomová práce Kategorizace trestných činů v trestním zákoníku ČR 2009 Adéla Janstová 2010

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma: Kategorizace trestných činů v trestním zákoníku ČR 2009 zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury. 2

Ráda bych na tomto místě poděkovala prof. JUDr. Vladimíru Kratochvílovi, CSc. za odborné rady při zpracování této práce. 3

Obsah 1 Úvod... 6 2 Historický vstup do problematiky... 8 2.1 Počátky kodifikace trestního práva a kategorizace trestných činů u nás 8 2.2 Zákon č. 117/1852 ř.z. - Obecní zákon trestní o zločinech, přečinech a přestupcích... 10 2.3 Zákoník uherský z roku 1878 a 1879... 11 2.4 Osnovy z roku 1921 a 1926... 12 2.5 Osnova z roku 1937... 13 2.6 Trestní právo v Protektorátu... 14 2.7 Zákon č. 86/1950 Sb. - Trestní zákon... 15 2.7.1 Závaţné přestupky, kárné provinění a činy malého významu.. 16 2.8 Zákon č. 140/1961 Sb. - Trestní zákon... 17 2.9 Zákon č. 150/1969 Sb. - Zákon o přečinech... 19 2.9.1 Trestný čin a přečin... 20 2.10 Zákon č. 175/1990 Sb. - novela trestního zákona... 22 3 Teorie ke kategorizaci trestného činu a teoretické pojetí kategorizace trestného činu v trestním právu ČR... 24 3.1 Pojmy... 24 3.2 Vnitřní kategorizace pojmu... 26 3.3 Funkce... 26 3.4 Materiální a formální pojetí trestného činu... 27 3.4.1 Materiální pojetí... 27 3.4.2 Formální pojetí... 28 3.4.3 Materiálně-formální a formálně-materiální pojetí... 29 3.4.4 Pojetí trestného činu v českém trestním zákoně... 30 3.4.5 Pojetí trestného činu ve slovenském trestním zákoně... 32 4

4 Platná právní úprava... 35 4.1 Trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.)... 35 4.1.1 Kategorizace trestných činů v novém trestním zákoníku... 36 4.1.2 Účel kategorizace... 36 5 Přístupy vybraných zahraničních trestních zákonodárství... 38 5.1 Francouzský trestní zákoník Code pénal z roku 1810... 38 5.2 Nový francouzský Trestní zákoník z roku 1994... 39 5.3 Německý trestní zákoník z roku 1871... 41 5.4 Slovenský zákon č. 300/2005 Z.z. - trestní zákon... 42 5.4.1 Kategorizace trestných činů v zákoně č. 300/2005 Z.z.... 43 5.5 Exkurs do některých dalších zahraničních trestních zákonodárství 45 5.5.1 Anglosaské právo... 45 5.5.2 Itálie... 46 5.5.3 Malta... 47 5.5.4 Litva... 48 6 Závěry a doporučení de lege ferenda... 50 7 Resumé... 59 8 Prameny... 62 5

1 Úvod V roce 2009 byl - s účinností k 1.1.2010 přijat nový trestní zákoník, který nahradil mnohokrát novelizovaný trestní zákon z roku 1961, ten byl poplatný tehdejší ideologii a i přes zmíněné novelizace zůstával nemoderní normou. Přináší řadu změn a je zaloţen na přesvědčení, ţe ochranu demokratického státního a společenského zřízení, práv a svobod jednotlivců a ochranu jejich ţivota, zdraví a majetku je třeba dosahovat především mimotrestními prostředky 1 a má být zaloţen na subsidiární úloze trestního práva. Kromě jiného zavádí i novou kategorizaci trestných činů. Bipartice s kategoriemi zločinu a přečinu nahradila monopartici, která znala jedinou kategorii soudně trestného činu, kterým byl trestný čin. Pojem trestný čin nicméně zůstává nadřazeným pojmem. S tímto souvisí i nové pojetí trestného činu v trestním zákoníku, která má určovat charakter nové kodifikace trestního práva 2. V práci bych ráda objasnila tuto problematiku, která není příliš diskutovaným tématem, ačkoli by si to určitě zasluhovala. Nová kodifikace má naše trestní právo hmotné posunout do podoby kodexu, který má plně snést srovnání s moderními trestními zákoníky ostatních demokratických zemí. I na Slovensku, se kterým nás spojuje společná historie i právní vývoj, který nelze opomenout, byl nedávno přijat nový trestní kodex, a proto bych chtěla stručně pojednat i tom. I tam byla zavedena nová kategorizace trestných činů, která se však zde odráţí i v nově přijatém trestním řádu. Ráda bych alespoň krátce, zmínila přístupy i jiných zahraničních trestněprávních zákonodárství, které by mohly být inspirativní, uţ proto, ţe nový procesní předpis u nás zatím přijat nebyl. V práci se nejprve zabývám historií a vývojem trestního zákonodárství u nás, kde se zaměřuji právě na kategorizaci trestných činů, ale i pojetí trestného činu v daných předpisech. Okrajově zmiňuji i další protiprávní a 1 Důvodová zpráva k trestnímu zákoníku [online].praha: Ústav práva a právní vědy, 2008, [cit. 2010-02-13]. Dostupné z : <http://www.ustavprava.cz/files/dz_k_tz.doc>. ISSN 1802-9116. 2 Tamtéţ 6

soudně trestná jednání mimo kategorii trestného činu. Druhá část se týká teoretického pojetí kategorizace trestného činu v trestním právu. Chci vysvětlit pojmy, které s tímto tématem souvisí. Ty bývají často zaměňovány nebo ztotoţňovány. Také samotný pojem kategorizace a její funkce a zmiňovaná pojetí trestného činu v trestněprávních kodifikacích. To by mělo přispět k lepšímu pochopení tématu. Třetí část vysvětluje naši platnou právní úpravu, tedy jiţ zmiňovaný nový trestní zákoník, kategorizaci trestných činů v něm i její účel. Ve čtvrté části se věnuji přístupům některých zahraničních trestněprávních zákonodárství. Jako první je to francouzský zákoník z roku 1810, který byl vzorem a měl vliv na zákonodárství řady evropských zemí a dále na něj navazující francouzský trestní zákon z roku 1994. Podobný vliv jako Códe penal měl i německý trestní zákon z roku 1871. Ze současných právních úprav je to slovenská trestněprávní úprava. Dále chci v této kapitole nabídnout pohled na kategorizaci v anglosaském právu - které má odlišné rozlišení protiprávních deliktů v důsledku jiného pojetí i vývoje právního systému - a také pak v Itálii, na Maltě a v Litvě. Poslední, závěrečná část se věnuje hodnocení nové kodifikace z hlediska kategorizace trestných činů i toho jak se promítá do procesního práva. Zmiňuji moţné nedostatky, za které povaţuji nedostatečně provedený korektiv rozsahu trestního bezpráví, zařazení všech nedbalostních činů mezi přečiny, to, ţe není definována míra závaţnosti pro přečiny a tím jejich konkrétní odlišení od zločinů a od přestupků, nová koncepce trestného činu opilství a především pak to, ţe nebyl v rámci rekodifikace trestního práva přijat také nový trestní řád. Snaţím se najít moţná řešení, pro která hledám inspiraci i ve výše zmíněných právních úpravách. 7

2 Historický vstup do problematiky 2.1 Počátky kodifikace trestního práva a kategorizace trestných činů u nás Trestní právo bylo zpočátku závislé na obyčejích předstátní společnosti, tyto obyčeje se transformovaly i do středověké společnosti. Rozvoj trestního práva nastal aţ v dobách stavovské monarchie. Stavovské trestní právo pak ovlivnilo i trestní právo v období feudálního absolutismu. Platil zde Koldínův zákoník z r. 1579 s úpravou především práva městského. Trestní právo bylo dále obsaţeno v Obnoveném zřízení zemském, českém i moravském. Trestní zákoník Josefa I. z r. 1707 (Constitutio Criminalis Josefina) měl jen platnost subsidiární. 3 Plného nahrazení se trestní právo dočkalo teprve vydáním tereziánského zákoníku. Hrdelní řád Marie Terezie (Constitutio Criminalis Thereziana) z roku 1768 vycházel z Josefiny a rovněţ navazoval na trestní právo rakouské. Tereziánský zákoník byl poplatný feudálním přeţitkům a zachovával prakticky všechny nedostatky feudálního pojetí trestního práva. 4 Věnuje se především tortuře a v hmotněprávní části tomu, co je trestné. Všeobecný zákoník o zločinech a trestech Josefa II. z r. 1787 je povaţován za osvícenský a odpovídal jiţ potřebám burţoazie. Snaţí se i o převýchovu pachatele a tresty smrti jsou výjimečné. Objevuje se zde pokroková zásada nulum crimen sine lege a nulla poena sine lege, vypočítává téţ okolnosti přitěţující a polehčující. 5 Dělil se na dvě části: část I. O proviněních a trestech hrdelních a část II. O proviněních a trestech politických. 6 Dalším byl Zákoník o zločinech a těžkých policejních přestupcích z r. 1803, ten jak uvádí Kallab rozeznával a upravoval ve dvou samostatných dílech zločiny a těţké policejní přestupky vycházeje z rozlišení Feuerbachova, ţe zločiny míří proti přirozeným, z rozumu vyplývajícím právům, kdeţto přečiny míří 3 SKOBLOVÁ, Jitka. Historie trestního práva [online]. Vydáno 23.7.2000 v internetovém publikačním prostoru juristic. [cit. 2010-01-28]. Dostupné z : <http://trestni.juristic.cz/30486/clanek/trest2>. ISSN 1802-789X 4 Tamtéţ 5 Tamtéţ 6 Viz. ADAMOVÁ, Karolina; SOUKUP, Ladislav. Prameny k dějinám práva v českých zemích. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004. 357 s. ISBN 8086898040. 8

proti právům vyplývajícím z positivního práva, a jejich trestání tedy (do r. 1852) nepříslušelo soudům, nýbrţ politické vrchnosti. 7 Tento zákon ovlivnil vývoj u nás aţ do r. 1949. 8 Vycházel z formalistického třídění zločinů a těţkých policejních přestupků. 9 Obsahuje moderní principy trestního práva a řízení. Trestné činy tyto zákoníky buďto nijak nerozlišovaly a pokud ano, tak hlavně podle jejich tíže, coţ potom souviselo i s tresty, které za ně náleţely. Hrdelní řád Marie Terezie hovoří například o přetěţkých nebo těţkých hrdelních přečiněních (za ty pak náleţejí příslušné hrdelní tresty - tvrdší nebo levnější, atd.). Jedná se o dělení materiální, protoţe přečinění se rozlišují podle závažnosti (podle chráněných zájmů, podle nebezpečnosti činu). Zákoník Josefa II. rozlišoval provinění hrdelní pro ty vyţadoval zlý úmysl a svobodnou vůli, a politická i pro ta vyţadoval svobodnou vůli, oboje potom musela být trestním právem za taková označena (ostatními protiprávními jednáními se pak měly zabývat jiná nařízení). Kaţdé z těchto kategorií odpovídaly určité tresty. Dělení mělo materiální východisko v samotném zákoníku, kde se provinění rozlišovala podle závaţnosti a dále pak zákon vyţadoval aby byla za taková označena. Zákoník z roku 1803 spočíval ve formalistickém rozlišování deliktů na zločiny (proti přirozeným, z rozumu vyplývajícím právům) a na těţké policejní přestupky (proti právům vyplývajícím z positivního práva). Jak bylo zmíněno, rozlišování trestných činů mělo význam především pro určení trestu, který měl odpovídat závaţnosti provinění, jinak se ale jednalo pouze o kategorizaci různých protiprávních jednání. 7 KALLAB, Jaroslav. Trestní právo hmotné platné v zemi české a moravskoslezské. Praha : Melantrich, 1935. s 34. 8 SKOBLOVÁ, Jitka. Historie trestního práva [online]. Vydáno 23.7.2000 v internetovém publikačním prostoru juristic. [cit. 2010-01-28]. Dostupné z : <http://trestni.juristic.cz/30486/clanek/trest2>. ISSN 1802-789X 9 KRATOCHVÍL, Vladimír. Kategorizace deliktů (trestněprávních a navazujících). Brno : Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 1984. 9

2.2 Zákon č. 117/1852 ř.z. - Obecní zákon trestní o zločinech, přečinech a přestupcích Posledním z řady trestních zákoníků habsburské monarchie je Obecní zákon trestní z roku 1852 č. 117 ř.z., který platil pro území Čech, Moravy a Slezska. Jeho základ z velké části tvořil text předchozího trestního zákoníku z roku 1803. 10 To je patrné i z jeho znění: Císařský patent ze dne 27. května 1852, jímţ se prohlašuje a počínajíc dnem 1. září 1852 v platnost uvádí nové, pozdějšími zákony doplněné, několika novými ustanovenými rozmnoţené vydání zákoníka trestního o zločinech a těţkých policejních přestupcích ze 3. září 1803, jakoţto jediný zákon trestní o zločinech, přečinech a přestupcích pro celou říši, vyjímajíc hranici vojenskou. Pro osoby podléhající vojenským soudům platil zákon č. 19/1855 ř.z. Vojenský trestní zákon, který obsahoval i skutkové podstaty nevojenských deliktů. Obecní zákon trestní platil, jen s dílčími úpravami téměř celé století. Asi do konce 60. let byly jeho novelizace prováděny v liberálním duchu. 11 Později byly vydávány speciální předpisy: zákon 108/1873 o policejním dohledu - postihující tuláctví a ţebrotu nebo zákon 89/1885 proti obecně nebezpečnému uţívání třaskavin proti anarchistické činnosti. Při revisi z r. 1852 byla část o těţkých policejních přestupcích přepracována potud, ţe byla jako druhý díl připojena k oddílu jednajícímu o zločinech, a činy, v tomto díle shrnuté, byly rozlišeny podle soudů, jimţ byly přikázány, v přečiny a přestupky. 12 Obecní zákon trestní má tedy dva díly, a to Díl I. O zločinech ( 1-232) a Díl II. O přečinech a přestupcích ( 233-532). Ke zločinu je tady vyţadován zlý úmysl ( 1) a počítá se i z důvody, kterého vylučují ( 2). Zločiny mohou být páchány proti státu a jeho představitelům, proti náboţenství, proti svévoli státních úředníků, proti ţivotu a zdraví, osobní svobodě a cti občanů a proti vlastnictví a rozhodovaly 10 SKOBLOVÁ, Jitka. Historie trestního práva [online]. Vydáno 23.7.2000 v internetovém publikačním prostoru juristic. [cit. 2010-01-28]. Dostupné z : <http://trestni.juristic.cz/30486/clanek/trest2>. ISSN 1802-789X 11 ADAMOVÁ, Karolina; SOUKUP, Ladislav. Prameny k dějinám práva v českých zemích. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004. 357 s. ISBN 8086898040. s. 325. 12 KALLAB, Jaroslav. Trestní právo hmotné platné v zemi české a moravskoslezské. Praha : Melantrich, 1935. s 34 10

o nich soudy krajské nebo porotní. Přečiny a přestupky mají tři skupiny: proti veřejné bezpečnosti, proti bezpečnosti jednotlivců, proti veřejné mravopočestnosti 13, rozhodovaly o nich soudy krajské v prvním stupni a v druhém soudy okresní. 14 Rozlišují se tedy tři kategorie deliktů (tripartice trestných deliktů). Rozhodujícím základem této kategorizace byla závaţnost typu soudního deliktu. Kategorizace měla své hmotněprávní (jednotlivým kategoriím soudně trestných deliktů náleţely různé tresty) i procesní důsledky (ty se týkaly řešení otázky, který druh soudu rozhodoval v daném případě o té které kategorii deliktů). 15 Zločiny byly činy nejtíţe trestné, coţ se projevovalo v trestech samých, následcích odsouzení, i v podmínkách promlčení. Přečiny byly zpravidla těţší činy neţ přestupky, ale rozhodovala i příslušnost soudů. 16 O zločinech a přečinech konaly řízení zpravidla krajské soudy (sborový nebo porotní), kdeţto o přestupcích konal řízení soud okresní (samosoudce) a krajský ve druhém stupni. 2.3 Zákoník uherský z roku 1878 a 1879 Trestní zákon byl původně vyhlášen i pro Slovensko a platil tam po devět roků (do r. 1861). Samostatný uherský trestní zákon pro zločiny a přečiny byl vyhlášen 1878, pro přestupky pak 1879. Samotný trestní zákoník uherský tedy zakotvoval bipartici. Rozdíl spočíval v tíţi činů a ve způsobu potrestání. Za zločin totiţ moţno pokládati jen čin, na nějţ jest stanoven trest smrti, káznice nebo ţaláře. Na přečin jest stanoven trest vězení nebo pokuty. O přestupcích, jeţ jsou trestné uzamknutím nebo peněţitým trestem, 13 Právnická fakulta Masarykovy univerzity, el-portál [online]. Brno: Masarykova univerzita 2009-06-10. [cit. 2010-01-28]. Dostupné z : <http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/js09/dejiny/web/prednasky/4._staroveke_a_st redoveke_trestni_pravo.pdf>. ISSN 1802-128X 14 SOLNAŘ, Vladimír; FENYK, Jaroslav. Systém českého trestního práva. Praha : Novatrix, 2009. 157, 502283 s. ISBN 9788025440339. díl II. s. 43. 15 KRATOCHVÍL, Vladimír. Trestní právo hmotné: Obecná část. 2. přeprac. a dopl. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1996. 348 s. ISBN 802101301X. s. 58 16 KALLAB, Jaroslav. Trestní právo hmotné platné v zemi české a moravskoslezské. Praha : Melantrich, 1935. s 35. 11

platí pak zvláštní zák. čl. XL/1879; obecný trestní zákon tu platí subsidiárně. 17 Uherský zákoník znal institut korekcionalizace ( 72, 92). Jeho podstata spočívala v tom, ţe podle zmocnění zákona mohl soudce vzhledem k polehčujícím okolnostem překvalifikovat zločin na přečin a uloţit trest určený pro tuto kategorii, tj. vězení. Institut korekcionalizace zároveň relativizuje jednoznačný závěr o formálně pojaté kategorizaci deliktů v tomto zákoně, z čehoţ můţeme dovozovat závěr, ţe uherské trestní zákonodárství budovalo ve skutečnosti na tripartici, opřené o mimoprávní její základ, tj. o tíži jednání. 18 2.4 Osnovy z roku 1921 a 1926 Od vzniku republiky byly snahy o odstranění duality právního řádu a modernizaci. Byla zaloţena Komise pro reformu trestního zákona, která měla připravit návrh osnovy trestního zákona. Za 1. republiky pak byly navrţeny dvě osnovy trestního zákona. Práce ministerstva spravedlnosti začaly v roce 1920 a výsledkem byl Zatímní návrh obecné části trestního zákona z roku 1921. V roce 1924 byly dokončeny práce na zvláštní části trestního zákona, která byla vydána i s revidovanou verzí obecné části v roce 1926. Návrh celého trestního zákona byl publikován jako Přípravné osnovy trestního zákona o zločinech a přečinech a zákona přestupkového. 19 Osnovy tedy pouţívaly členění (správně dělení A.J.) na zločiny, přečiny a přestupky. Dělícím kritériem u těchto dvou osnov byla pohnutka. 20 Podle Zatímní osnovy z roku 1921 to byla nízká pohnutka činu pachatele a podle osnovy z roku 1926 nízké smýšlení jako znak lépe (úplněji) charakterizující osobu delikventa. Osnova jednak sama v některých případech určovala co 17 KALLAB, Jaroslav. Trestní právo hmotné platné v zemi české a moravskoslezské. Praha : Melantrich, 1935. s. 35. 18 KRATOCHVÍL, Vladimír. Kategorizace deliktů (trestněprávních a navazujících). Brno : Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 1984. s. 44 19 SKOBLOVÁ, Jitka. Historie trestního práva [online]. Vydáno 23.7.2000 v internetovém publikačním prostoru juristic. [cit. 2010-01-28]. Dostupné z : <http://trestni.juristic.cz/30486/clanek/trest2>. ISSN 1802-789X 20 SOLNAŘ, Vladimír; FENYK, Jaroslav. Systém českého trestního práva. Praha : Novatrix, 2009. 157, 502283 s. ISBN 9788025440339. s. 46. 12

povaţovat za zločin a co za přečin (o přestupcích to stanovila výlučně) a jednak, ve většině případů, ponechávala určení kategorie trestného činu na soudci podle hledisek uvedených v 1 odst.2 (1921), resp. v 14 odst.3 (1925) jednalo se tu o kategorizaci soudcovskou, kdy soud na základě konkrétnějších zjištění nejprve určil typ základu trestní odpovědnosti a na něj navázal příslušný trestem, určeným zákonem pro tuto kategorii deliktu. 21 Z hlediska formálně logického zakotvovaly osnovy bipartici trestných činů dvojího typu. První vycházela z charakteru deliktů podle závaţnosti porušení jakoţto kriminálních (které ohroţují nebo porušují právní statky závaţným způsobem) či nekriminálních (činů, které této povahy sice nejsou, ale přece je nutné je stíhat trestem, protoţe porušují obecný pořádek nebo alespoň pro něj představují abstraktní nebezpečí). Druhá pak existovala uvnitř kategorie trestných činů kriminální povahy, a to tzv. zločiny a přečiny, kde základem klasifikace byla pohnutka, resp. později smýšlení pachatele. 22 Pokud pachatel jednal z nízkého smýšlení jednalo se o zločiny, pokud ne, tak o přečiny, o tom rozhodoval soud. To se pak odrazilo i v moţnosti dvojích sankcí pro případného pachatele. 2.5 Osnova z roku 1937 Kvůli špatné ekonomické situaci i hospodářské krizi ve dvacátých letech minulého století nevstoupila ţádná z vypracovaných osnov v platnost, nicméně nutnost přijetí nového kodexu stále trvala a v roce 1936 byla dokončena další verze. Ani tato předloha ale nebyla přijata. 23 Podobně jako v předešlém případě byla příčinou nepříznivá - především pak ale politická - situace ve společnosti, související s nástupem fašismu ve třicátých letech. Osnova z roku 1937 odlišovala zločiny způsobem trestu (ţalář), přestupky byly za takové výslovně v zákoně označeny a zbytek tvořily 21 KRATOCHVÍL, Vladimír. Kategorizace deliktů (trestněprávních a navazujících). Brno : Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 1984. s. 45. 22 Tamtéţ, s. 47. 23 SKOBLOVÁ, Jitka. Historie trestního práva [online]. Vydáno 23.7.2000 v internetovém publikačním prostoru juristic. [cit. 2010-01-28]. Dostupné z : <http://trestni.juristic.cz/30486/clanek/trest2>. ISSN 1802-789X 13

přečiny. 24 Samotná kategorizace byla kombinací tripartice rakouského trestního zákona 1852, pojaté čistě formálně, doplněná korekcionalizací uherského trestního zákoníku 1878, kterou bylo moţno aplikovat opačně, tj. od přečinů ke zločinům. 25 2.6 Trestní právo v Protektorátu Po jednání s prezidentem Háchou v noci z 14. na 15. března 1939 odjel Adolf Hitler do Prahy. Zde byl pak 16. března oficiálně vydán Hitlerův výnos o zřízení tzv. Protektorátu Čechy a Morava (č. 75/1939 Sb.). Článek 11. tohoto výnosu v odst.1 říkal, ţe: Říše můţe vydávati právní předpisy s platností pro protektorát, pokud toho vyţaduje společný zájem., článek 12. potom, ţe: Právo platné nyní v Čechách a na Moravě zůstává v účinnosti, pokud neodporuje smyslu převzetí ochrany Německou říší. To znamená dualismus práva německého a práva rakousko-uherského, které ale hrálo druhořadou roli. V německém právu platí trestní zákoník z roku 1871, který spočíval na druhu a výměře trestu jako dělítku, znal také korekci ve směru zostření či zmírnění a rovněţ korekci trestů beze změny právní kvalifikace - typ korekce závisel na tom, zda příslušné skutkové okolnosti jí odůvodňující byly formulovány jako zvláštní (výslovně) anebo jen jako všeobecné okolnosti přitěţující či polehčující. 26 Německý trestní zákon převzal tripartici, která měla význam pro trestnost pokusu, pro promlčení atd. Rozlišuje zločiny, přečiny a přestupky. 24 SOLNAŘ, Vladimír; FENYK, Jaroslav. Systém českého trestního práva. Praha : Novatrix, 2009. 157, 502283 s. ISBN 9788025440339. s. 46. 25 KRATOCHVÍL, Vladimír. Kategorizace deliktů (trestněprávních a navazujících). Brno : Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 1984. s. 50 26 KRATOCHVÍL, Vladimír. Kategorizace deliktů (trestněprávních a navazujících). Brno : Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 1984. s. 50. 14

2.7 Zákon č. 86/1950 Sb. - Trestní zákon V Československu byla po osvobození v roce 1945 plně obnovena platnost trestněprávních předpisů vydaných do 30. 9. 1938, a to na základě ustanovení ústavního dekretu č. 11 z roku 1944. Dekret byl schválen a znovu usnesen jako zákon č. 12 roku 1946. Formálně se tedy trestní právo vrátilo v podstatě ke stavu, který existoval před druhou světovou válkou. Nadále platí rakouský trestní zákon z roku 1852. Po únoru 1948 začala vláda uplatňovat poţadavek změny právního systému v souvislosti s politickým poţadavkem o vybudování společnosti nového typu. V roce 1948 byla vydána Ústava 9. května a podle ní musí být výklad a pouţívání všech právních předpisů v souladu s Ústavou a výslovně se ruší předpisy, které odporují Ústavě a zásadám lidově demokratické republiky. Na podzim 1948 byla vyhlášena tzv. právnická dvouletka s cílem změny celého právního systému a do jejího rámce bylo zahrnuto i vypracování nového trestního zákona. V r. 1950 byly legislativní práce skončeny a dne 12. 7. 1950 byl v Národním shromáţdění usnesen nový trestní zákon č. 86/1950 Sb. Zavedl jednotný pojem trestný čin v 2: Trestným činem je jen takové pro společnost nebezpečné jednání, jehoţ výsledek uvedený v zákoně pachatel zavinil. Odstranil tedy dosavadní rozlišování trestných činů (zločiny, přečiny, přestupky). Spolu s trestním zákonem byl vydán trestní zákon správní, který kodifikoval přestupky. V roce 1961 byla tato úprava nahrazena vytvořením dvojí kategorie protispolečenských činů, které nejsou činy trestnými: provinění a přestupků. 27 Provinění byla nová kategorie deliktů protispolečenských jednání nedosahujících stupně nebezpečnosti trestného činu. Zákonem č.38/1961 Sb. byly také zřízeny tzv. místní lidové soudy. Podle sovětského vzoru se v tomto trestním zákoně objevuje materiální pojetí trestného činu ve zmíněném 2, který mimo dalšího vyţaduje také nebezpečnost jednání pro společnost. Při nepatrné nebezpečnosti činu pro 27 SOLNAŘ, Vladimír. Systém československého trestního práva : základy trestní odpovědnosti. Praha : Academia, 1972. s. 33. 15

společnost mělo být moţné upustit od stíhání, a pokud by nebyl čin vůbec pro společnost nebezpečný, nešlo o trestný čin. 2.7.1 Závaţné přestupky, kárné provinění a činy malého významu V prosinci roku 1953 byl přijat zákon 102/1953 Sb., kterým se mění a doplňují některá ustanovení trestního práva správního. Závažnější přestupky svěřil do pravomoci prokurátorů a soudů v 1: Aby se pak při posuzování trestných činů a závaţných přestupků neuplatňovala hlediska zcela odlišná a aby se tak přispělo k důslednému zachovávání a upevňování socialistické zákonnosti, je třeba řízení o takových přestupcích soustředit u prokurátorů a soudů. Co je to závaţný přestupek zákon ale nevysvětluje. Zákon č. 24 z dubna 1957 o kárném (disciplinárním) stíhání rozkrádání a poškozování majetku v socialistickém vlastnictví pak zavádí kategorii mimosoudního deliktu kárné provinění 28. Podle 1 odst. 1: Drobné rozkrádání a jiné úmyslné poškozování majetku v socialistickém vlastnictví, pokud se ho dopustil na majetku spravovaném podnikem, úřadem, ústavem nebo jinou organisací socialistického sektoru jejich zaměstnanec, se stíhá jako kárné (disciplinární) provinění. a odst. 2: Jako kárné provinění nelze stíhat čin uvedený v odstavci 1, jestliţe uţití kárných (disciplinárních) opatření ( 5 odst. 1) by zřejmě nepostačilo k výchově zaměstnance. Jako kárné provinění nelze stíhat čin, převyšuje-li škoda 500 Kčs. Pravomoc k rozhodování o nich pak byla svěřena kárným orgánům podle 2. Zákonem č. 14/1957 Sb. se mění a doplňuje trestní zákon správní č. 88/1950 Sb. mimo jiné o 35a: Kdo rozkrádá nebo úmyslně poškozuje majetek, který je v socialistickém vlastnictví, a jde o čin malého významu, bude potrestán pokutou do 5.000 Kčs nebo veřejným pokáráním nebo odnětím svobody aţ na tři měsíce." a o 137a: Kdo na majetku osobním nebo soukromém způsobí škodu tím, ţe a jde o čin malého významu, bude 28 KRATOCHVÍL, Vladimír. Kategorizace deliktů (trestněprávních a navazujících). Brno : Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 1984. s. 58 16

potrestán pokutou do 3.000 Kčs nebo veřejným pokáráním nebo odnětím svobody aţ na jeden měsíc." Tato protiprávní jednání ale nebyla kategoriemi trestného činu. Trestní právo bylo koncipováno na monopartičním principu podle trestního zákona z roku 1950. Dalo by se uvaţovat o bipartici soudně trestných jednání, protoţe závaţné přestupky, stejně jako trestné činy, byly k rozhodování svěřeny také soudům. Nebo o kategorizaci mimosoudních deliktů, kam by mohly patřit přestupky, kázeňské přestupky a kárná provinění. Nebo o bipartici výše uvedených soudně trestných a mimosoudních jednání. Činy malého významu nebyly samostatnou kategorií, šlo spíš o hodnocení závaţnosti nebo nebezpečnosti činu. Myslím, ţe takováto rozdělení by měla především materiální základ, společenskou nebezpečnost. 2.8 Zákon č. 140/1961 Sb. - Trestní zákon Zákon je zaloţen na koncepci jednotného pojmu trestný čin. 29 Ten byl vymezen v 3 jako pro společnost nebezpečný čin, jehoţ znaky jsou uvedeny v tomto zákoně a k jehoţ trestnosti je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li tento zákon výslovně, ţe postačí zavinění z nedbalosti. Důvodová zpráva k takové definici uvádí: Trestný čin ( 3 odst. 1) je v osnově definován dvěma základními znaky, a to nebezpečností činu pro společnost a skutečností, ţe jde o čin, jehoţ znaky jsou uvedeny v zákoně. Oproti platné úpravě osnova prohlubuje materiální pojetí trestného činu tím, ţe výslovně stanoví, ţe není trestným činem čin, který sice jinak vykazuje znaky trestného činu, ale jehoţ stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný. Osnova téţ uvádí některé okolnosti, které jsou významné pro určení stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Osnova vychází i z toho, ţe stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je závislý téţ na vývoji společenských vztahů. 30 Omezení oblasti trestní represe na jednání určité, ne celkem nepatrného stupně, jak uvádí 29 NOVOTNÝ, Oto a kolektiv. Trestní právo hmotné : Obecná a zvláštní část. Praha : Hugo Grotius, a.s., 1992. s. 50. 30 Důvodová zpráva k zákonu č. 140/1961 Sb. Aspi [databáze]. Verze 12. Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009 [cit. 10-01-28]. 17

komentář, bylo výrazem materiálního chápání trestného činu a pomocné úlohy trestní represe. Protoţe všechny trestné činy jsou pro společnost nebezpečné, je třeba, aby se všechny i stíhaly. Korektiv, který vylučuje případy formálně spadající pod znaky uvedené v zákoně, ale objektivně nevyţadující trestní postih, je tedy vytvořený v oblasti trestního práva hmotného. 31 Poţadavek úmyslného zavinění (nestanovil-li tento zákon výslovně, ţe postačí zavinění z nedbalosti) v odst. 3 měl vyjadřovat zásadu bez zavinění není trestného činu ani trestu, úmysl se tedy vyţadoval tehdy, pokud to zákon výslovně vyţadoval, ale i tehdy, pokud skutková podstata výslovně nevyjadřovala, o jakou formu zavinění jde. 32 Trestným činem pak nebyl čin, jehoţ stupeň nebezpečnosti pro společnost byl nepatrný, i kdyţ jinak vykazoval znaky trestného činu a stupeň nebezpečnosti činu pro společnost byl určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Zákon v rámci základní kategorie trestný čin rozlišoval další subkategorie, mezi něţ patřily: trestné činy menší nebezpečnosti pro společnost, trestné činy mimořádně vysokého stupně nebezpečnosti pro společnost, zvlášť závažné úmyslné trestné činy, zvlášť závažné trestné činy, trestný čin malého stupně společenské nebezpečnosti. 33 Některé prameny uvádějí, ţe se jednalo o klasifikaci nebo kategorizaci 34 další, ţe šlo o bipartici soudních deliktů ve smyslu trestných činů na jedné a provinění na druhé straně. 35 31 MATYS, Karel; BENČÍK, Michal. Trestný zákon : komentár. Bratislava : Obzor, 1978. s. 55. 32 Tamtéţ, s. 51. 33 KRATOCHVÍL, Vladimír; KUCHTA, Josef. Trestní právo hmotné: Obecná část. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1986. s. 23. 34 KRATOCHVÍL, Vladimír. Trestný čin v československé a české trestněprávní vědě a trestním zákonodárství : pojem (struktura), dělení, klasifikace. Brno : Masarykova univerzita, 1995. ISBN 8021010665. s. 17. 35 NOVOTNÝ, Oto a kolektiv. Trestní právo hmotné : Obecná a zvláštní část. Praha : Hugo Grotius, a.s., 1992. s. 50. 18

2.9 Zákon č. 150/1969 Sb. - Zákon o přečinech Zákon o přečinech byl přijat v prosinci 1969 a to z mnoha důvodů které uvádí důvodová zpráva k němu jako byl například pokles občanské kázně různé nešvary, které narušovaly plynulé zásobování trhu, přijímání úplatků, machinace s devizovými hodnotami, melouchaření, uvolnění pracovní morálky nebo prostituce v souvislosti s turistickým ruchem. 36 Zavedl novou kategorii soudně trestného deliktu přečiny. Zároveň byla zrušena kategorie provinění a místní lidové soudy. 37 Jako pojem nadřazený pojmům trestný čin a přečin se pouţíval výraz čin soudně trestný. 38 Zákon o přečinech tedy zavádí jednotný soudní postih jednak provinění dosud stíhaných podle zákonů č. 38/1961 Sb., č. 60/1961 Sb. a 58/1965 Sb., jednak přestupků stíhaných do 31.12.1969 podle 1 zák. opatření č. 99/1969 Sb., jednak takových jednání proti zájmům socialistického hospodářství, která je nutno za dané situace postihovat jako činy společensky nebezpečné, a tedy soudně postiţitelné. 39 Průměrný stupeň nebezpečnosti přečinů pro společnost je však podstatně vyšší neţ dřívějších provinění, čehoţ odrazem jsou i podstatně přísnější trestní sankce. 40 Jak píše Solnař, zákon o přečinech zavedl určitého druhu bipartici tím, ţe vytvořil kategorii přečinů, která zahrnovala v podstatě nejen dosavadní oblast provinění, ale i část dosavadní oblasti trestných činů. Poněvadţ o přečinech rozhodují nyní řádné soudy, stávají se tyto na rozdíl od dřívějších provinění složkou trestního práva, jehoţ okruh se tím podstatně rozšířil. 41 Přečin zákon vymezoval v 1 jako činy zaviněné, pro společnost nebezpečné, jichţ znaky jsou uvedeny v zákoně o přečinech a jeţ nedosahují 36 Důvodová zpráva k zákonu o přečinech, citována podle : HORÁK, Miloš; ROLENC, Oldřich. Zákon o přečinech: komentář. Praha: Orbis, 1975. s. 7-8. 37 NOVOTNÝ, Oto a kolektiv. Trestní právo hmotné : Obecná a zvláštní část. Praha : Hugo Grotius, a.s., 1992. s. 50. 38 KRATOCHVÍL, Vladimír. Trestný čin v československé a české trestněprávní vědě a trestním zákonodárství : pojem (struktura), dělení, klasifikace. Brno : Masarykova univerzita, 1995. ISBN 8021010665. s. 20 39 Důvodová zpráva k zákonu o přečinech, citována podle : HORÁK, Miloš; ROLENC, Oldřich. Zákon o přečinech: komentář. Praha: Orbis, 1975. s. 7-8. 40 SOLNAŘ, Vladimír. Systém československého trestního práva : základy trestní odpovědnosti. Praha : Academia, 1972. s. 31. 41 Tamtéţ, s. 30. 19

stupně společenské nebezpečnosti trestného činu, čin jehoţ stupeň této nebezpečnosti byl nepatrný nebyl přečinem. Přečiny byly vymezeny dvěma základními znaky: nebezpečnost pro společnost ta vychází z materiálního pojetí přečinu, a formální znaky uvedené v zákoně - jejich souhrn tvoří skutkovou podstatu přečinu. Materiální stránky definice přečinu, měla vyjádřit hranici mezi přečinem a trestným činem a vyčlenit z oblasti přečinu činy, jimiţ jsou zájmy společnosti jen zcela nevýrazně ohroţeny nebo narušeny. 2.9.1 Trestný čin a přečin S účinností od 1.1.1970 bylo tedy trestní právo budováno na bipartici činu soudně trestného a tento pojem se třídil na dvě základní kategorie, tj. na trestné činy a přečiny. Jde o kategorii materiálně opřenou o typový charakter a stupeň společenské nebezpečnosti. Z hlediska trestně-politické funkce kategorizace šlo o to diferencovat určitá jednání, společností pociťovaná jako pro ni nebezpečná, s ohledem na jejich různou závažnost, s níţ spojuje i odlišné morální hodnocení těchto činů (vyjádřené téţ v trestech), jakoţ i odlišný způsob vyřizování těchto deliktů. Legislativně-technická funkce kategorizace potom spočívala v tom, ţe přispívala k přehlednosti a tím i srozumitelnosti zákona a v tom, ţe měla umoţnit i jednotnou interpretaci a aplikaci právně zakotvené kategorizace (zásada jednotné socialistické zákonnosti). 42 Podle Solnaře pak přečiny byly v podstatě trestnými činy v širším slova smyslu. Poměr trestného činu a přečinu z hlediska stupně nebezpečnosti pro společnost lze podle něho chápat buď tak, ţe jde o jakýsi průměrný stupeň nebezpečnosti, který je ovšem u přečinů niţší neţ u trestných činů, nebo tak, ţe jde o celkově pojímaný stupeň, kde horní hranice přečinů navazuje na dolní hranici trestných činů; konečně by bylo lze přečiny a trestné činy srovnávat téţ podle horní hranice stupně nebezpečnosti pro společnost; pak by byl rozdíl v tom, ţe trestné činy 42 KRATOCHVÍL, Vladimír; KUCHTA, Josef. Trestní právo hmotné: Obecná část. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1986. s. 23. 20

dosahují stupně vyššího, třeba by v niţším stupni se mohly přečinům vyrovnat. Převáţně se tento poměr jeví tak, ţe skutkové podstaty trestných činů, tedy navazují tam, kde trestné činy přestávají. Někde se však skutkové podstaty přesahují (překrývají A.J.). Přečiny jsou v zákoně blíţe charakterizovány a konkretizovány dílem vymezením širším v poměru k trestným činům, takţe protějškem přečinu je několik trestných činů podobné povahy, dílem vymezením užším, takţe protějškem přečinu je v podstatě jediný trestný čin. 43 Podobně vymezuje rozdíly i komentář k trestnímu zákonu: rozdíly jsou ve způsobu, jak je ta-která kategorie vymezená v zákoně, sankcích, pravomocích orgánů, které o věci rozhodují, a v zápise do rejstříků trestů. Trestné činy jsou nejzávaţnější kategorií protispolečenských jednání. Zákon je vymezuje jednak určitým vyšším stupněm nebezpečnosti pro společnost (materiální určení), jednak přesným popisem znaků (formální určení). Přečiny svou povahou navazují na trestné činy. Je moţné je označit za trestné činy v širším smyslu. Přečiny představují drobnou zločinnost. Definují se obdobně jako trestné činy, tj. materiálně i formálně. Zákon i tady obsahuje přesný popis znaků, typová nebezpečnost pro společnost je však niţší neţ u trestných činů. 44 Oba předpisy (trestní zákon v 3 odst. 2 i zákon o přečinech v 1 odst.2) zmiňují nepatrný stupeň nebezpečnosti, podle téhoţ pramenu jde o dolní hranici nebezpečnosti pro společnost, přičemţ při přečinech leţí tato hranice níţe neţ stejnojmenný stupeň nebezpečnosti pro společnost u trestných činů. Dolní hranice nebezpečnosti trestných činů se pak osobitým způsobem řeší tam, kde trestnému činu odpovídá obdobné ustanovení v zákoně o přečinech. Právní řád tu dodatečně vytvořil mírnější skutkové podstaty, které modifikují dosah ustanovení trestního zákona. Vzájemný poměr trestného činu a korespondujícího přečinu není však ve všech případech stejný. Přečinem je pouze čin, který nedosahuje stupně společenské nebezpečnosti trestného činu. Primárně se tedy řeší otázka, zda jde o trestný čin. To platí i tam, kde hraniční stupeň nebezpečnosti pro společnost se blíţe konkretizuje v zákoně o přečinech, a ne v trestním zákoně. Zároveň však musí být splněny i 43 SOLNAŘ, Vladimír. Systém československého trestního práva : základy trestní odpovědnosti. Praha : Academia, 1972. s. 30-31. 44 MATYS, Karel; BENČÍK, Michal. Trestný zákon : komentár. Bratislava : Obzor, 1978. s. 40. 21

formální znaky trestného činu, resp. přečinu. 45 Určení stupně nebezpečnosti činu je ponecháno také na úvaze soudu a jeho zhodnocení všech okolností a vzájemných souvislostí: Při úvaze o tom, zda skutek vykazující znaky přečinu podle 1 odst. 1 zák. 150/1969 Sb. není vzhledem k stupni nebezpečnosti pro společnost trestným činem, musí soud zhodnotit všechny z tohoto hlediska významné okolnosti v jejich vzájemné souvislosti ( 3 odst.4 tr.zák). 46 2.10 Zákon č. 175/1990 Sb. - novela trestního zákona Tato novela trestního zákona zrušila zákon o přečinech a tím i kategorie soudně trestného deliktu přečin. Podle důvodové zprávy k tomuto zákonu proto, ţe: V době koncipování nynějšího trestního zákona tehdejší vedení státu předbíhalo společenský vývoj, předpokládalo brzký přechod k všelidovému státu a řešení méně závaţných deliktů přenechalo místním lidovým soudům (zák. č. 38/1961 Sb.), které rozhodovaly o tzv. proviněních. Tyto soudy však nezískaly patřičnou autoritu. V období překonávání krize let 1968-1969 bylo nutno zajistit účinnější postih deliktů o nízkém stupni nebezpečnosti pro společnost. Byl proto vydán zákon o přečinech č. 150/1969 Sb., jímţ byla vytvořena kategorie přečinů jako soudně trestných deliktů s tím, ţe jde o opatření přechodné; kategorizace deliktů nebyla tímto zákonem provedena důsledně, avšak změnit tento stav bude moţné aţ na základě vypracování nové koncepce trestního zákonodárství. 47 V této souvislosti se dále cituje z důvodové zprávy, ţe nové společenské vztahy vznikající této době umoţňují zrušit bez náhrady většinu přečinů. Zbývající přečiny jejichţ existence v trestním právu má opodstatnění mohou být začleněny zpět do trestního zákona. Tím bude odstraněna disproporce v kategorizaci deliktů a z hlediska materiální stránky vzniknou v podstatě tři 45 MATYS, Karel; BENČÍK, Michal. Trestný zákon : komentár. Bratislava : Obzor, 1978. s.53-54. 46 Z rozhodnutí NS č. 30/71, citováno podle : HORÁK, Miloš; ROLENC, Oldřich. Zákon o přečinech: komentář. Praha: Orbis, 1975. s. 11. 47 Důvodová zpráva k zákonu č. 175/1990 Sb. Aspi [databáze]. Verze 12. Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009 [cit. 09-04-14]. 22

typy trestných činů: trestné činy s trestní sazbou do jednoho roku odnětí svobody, za něţ můţe být nepodmíněný trest uloţen jen zcela výjimečně, trestné činy ostatní a trestné činy závažné, pro něţ je v trestním řádu zakotvena příslušnost krajského soudu ( 17 odst. 1 tr.ř.) - sazba s dolní hranicí trestu odnětí svobody nejméně pět let, resp. další kritéria této příslušnosti. 48 S účinností od 1.7.1990 bylo tedy československé právo budováno patrně opět na principu monopartičním. Jak uvádí týţ pramen, lze se domnívat, ţe důvodová zpráva tu v jakémsi prvopočátku naznačuje na příkladu platného trestního práva koncepci tripartice, jeţ by mohla být dále sledována při tvorbě nového trestního kodexu. V samotném zákonném textu novely však naznačená tripartice vyjádřena výslovně není, nemluvě o dalších důsledcích hmotněprávních, diferencovaných právě s ohledem na tři skupiny trestných činů. Kromě zmíněné tripartice, naznačené mimo samotný text novely, rozlišuje novelizovaná zákonná textace následující skupiny (kategorie) trestných činů: trestné činy malého stupně nebezpečnosti pro společnost ( 294/2), trestné činy vyššího než malého stupně nebezpečnosti pro společnost ( 75), trestné činy menší nebezpečnosti pro společnost ( 24), trestný čin závažný úmyslný ( 51/1), trestný čin zvláště závažný ( 41/2), trestné činy velmi vysokého stupně nebezpečnosti pro společnost ( 29/2), trestné činy mimořádně vysokého stupně nebezpečnosti pro společnost ( 29/3 písm. a). Vzhledem k tomu, ţe všechny uvedené typy (kategorie) trestného činu se opírají o jeho materiální stránku (zřejmě jako celek) měli bychom i de lege lata (od 1.7.1990) hovořit o kategorizaci trestných činů, kdyţ zatím jen v její zárodečné (tj. dílem obsaţená jen v DZ) ne zcela propracované podobě. Kromě popsané materiální kategorizace trestných činů se tyto delikty klasifikují podle různých kritérií, jeţ více nebo méně preferují některý z prvků materiální stránky. 49 Podle důvodové zprávy novelizace trestního práva hmotného obsahově navazuje na provedené politicko-právní analýzy účinnosti trestních předpisů a přihlíţí k aktuálním poţadavkům trestní politiky. 48 KRATOCHVÍL, Vladimír; MATES, Pavel; KUCHTA, Josef. Trestní právo hmotné: Část obecná a zvláštní: Úvod do studia. Brno : Masarykova univerzita, 1991. 146 s. ISBN 8021002352. s. 32 49 Tamtéţ, s. 32-33 23

3 Teorie ke kategorizaci trestného činu a teoretické pojetí kategorizace trestného činu v trestním právu ČR 3.1 Pojmy Mimo pojmu kategorizace trestných činů se v literatuře setkáváme s řadou dalších, na první pohled podobných a pro laika zaměnitelných pojmů, proto by bylo vhodné zde alespoň některé z nich uvést a objasnit rozdíly. Struktura trestného činu sleduje vnitřní stránku (zde ovšem nikoliv ve smyslu subjektivní stránky trestného činu) tohoto pojmu, tedy jeho vnitřní uspořádání jako systému. Naproti tomu výraz dělení směřuje k vnější stránce trestného činu (zde ovšem nikoliv ve smyslu objektivní stránky trestného činu), tedy k jeho jevovým formám, ve kterých jakoţto trestněprávní pojem (systém) existuje de lege lata, nebo existovat má, to de lege ferenda. Základem dělení je podstatný znak předmětu této logické operace, tj. dělení jako takového. Na rozdíl od struktury trestného činu, představuje dělení samo o sobě tzv. klasifikační systém. Dělení se tedy opírá o podstatný znak předmětu tohoto dělení, tj. o znak který je proto základním kritériem uvedeného dělení. 50 Klasifikace je dělení předmětů do tříd na základě podobnosti předmětů kaţdé třídy a téţ jejich odlišnosti od předmětů jiných tříd v nejpodstatnějších znacích, kde kaţdá třída zaujímá mezi ostatními určité stálé místo. 51 Podle téhoţ zdroje a názoru autorů je nejpodstatnější znak jakoţto základ klasifikace tvořen a působí pouze prostřednictvím některého elementu (nebo elementů a jejich znaků), z nichţ se skládá předmět klasifikace. Klasifikace bere za svůj základ znak nejpodstatnější, vycházející jen z některého elementu (a jeho znaku), resp. elementů (a jejich znaků) předmětu 50 KRATOCHVÍL, Vladimír. Trestný čin v československé a české trestněprávní vědě a trestním zákonodárství : pojem (struktura), dělení, klasifikace. Brno : Masarykova univerzita, 1995. ISBN 8021010665. s. 8 51 Strogovič, M.S., Logika. Bratislava, SN 1951. s. 110. Citováno podle : KRATOCHVÍL, Vladimír. Trestný čin v československé a české trestněprávní vědě a trestním zákonodárství : pojem (struktura), dělení, klasifikace. Brno : Masarykova univerzita, 1995. ISBN 8021010665. s. 8 24

klasifikace. Podle Strogoviče je nejpodstatnějším znakem ten, na kterém závisí a ze kterého vyplývají všechny ostatní znaky klasifikovaných předmětů a jevů. 52 Kategorizace, stojící na stejném základě jako klasifikace, chápe a bere tento základ jako společného jmenovatele všech elementů (a jejich znaků) předmětu kategorizace, tedy jako objektivně univerzální základ. 53 Odlišnost pojmů klasifikace a kategorizace které, jak je výše uvedeno, spočívají na stejném základě, jejich kritérium je tedy totoţné, a to nejpodstatnější znak - je spatřována v rozsahu, v jakém tento nejpodstatnější znak funguje jakoţto kritérium klasifikace, potom rozlišujeme v rámci klasifikace kategorizaci. Kategorizace se opírá o nejpodstatnější znak kategorizovaného předmětu, který jakoţto kritérium funguje ve své nejúplnější podobě, v dialektické jednotě všech svých prvků, z nichţ se skládá. Klasifikace naproti tomu bere za své kritérium nejpodstatnější znak, prostřednictvím jen některého jeho prvku (či prvků), jeţ z objektivních důvodů favorizuje vůči ostatním. Tím získává kategorizace charakter univerzální, nejobecnější klasifikace. 54 Jak tentýţ autor uvádí, vlastní třídění trestných činů, tzn. klasifikace v širším smyslu (lato sensu), zahrnuje jednak kategorizaci těchto deliktů, jednak klasifikaci v uţším smyslu (stricto sensu). Rozdíl mezi kategorizací a klasifikací stricto sensu s odvíjí od povahy kritéria těchto způsobů třídění. Kategorizace trestných činů vychází z diferencovaného typového charakteru a stupně jejich materiální stránky dané všemi prvky trestného činu, tj. subjektem, subjektivní stránkou, objektem a objektivní stránku. Naproti tomu klasifikace stricto sensu se v tomto ohledu orientuje zpravidla jen na určitý, dominující prvek. 55 52 Strogovič, M.S., Logika. Bratislava, SN 1951. s. 110. Citováno podle : KRATOCHVÍL, Vladimír. Kategorizace deliktů (trestněprávních a navazujících). Brno : Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 1984. s. 24. 53 KRATOCHVÍL, Vladimír. Trestný čin v československé a české trestněprávní vědě a trestním zákonodárství : pojem (struktura), dělení, klasifikace. Brno : Masarykova univerzita, 1995. 39 s. ISBN 8021010665. s. 8. 54 KRATOCHVÍL, Vladimír. Kategorizace deliktů (trestněprávních a navazujících). Brno : Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 1984. s. 25-26. 55 Tamtéţ, s 26. 25

3.2 Vnitřní kategorizace pojmu Historicky bylo moţné setkat se s těmito pojmy: kategorizace materiální (na základě závaţnosti deliktu) a formální (na základě druhu a výměry trestu, soudní příslušnosti, typu protiprávnosti) 56. Dále kategorizace zákonná (přímo zakotvená v obecné a zvláštní části terasního zákona, resp. přestupkového zákona) a soudcovská (případy, kdy o zařazení konkrétního činu do té které kategorie rozhoduje n základě zákonného zmocnění a kritérií soudce; (je-li tento typ kategorizace doplňkem zákonné, jde o korekcionalizaci těsně navazující na zákonnou kategorizaci). Pojem kategorizace funkční pak má podle všeho vyjadřovat fakt, ţe kategorizace plnila svou funkci. Nicméně kaţdá kategorizace ve své konkrétní historické době plnila svou funkci, takţe v tom smyslu existovaly spíše jen kategorizace více či méně funkční. 57 3.3 Funkce Existuje celá řada nejrůznějších výčtů funkcí kategorizace právních deliktů, resp. trestných činů. Jsou to funkce obsahové kam se zahrnují funkce trestně politické. A funkce formální formální třídění je pouze legislativně technickou pomůckou. Dále funkce gnoseologická umoţňuje hlubší proniknutí k podstatě deliktu, trestného činu. 58 56 KRATOCHVÍL, Vladimír. Kategorizace deliktů (trestněprávních a navazujících). Brno : Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 1984. s. 78. 57 Tamtéţ, s. 78 58 Tamtéţ, s. 28-29. 26

3.4 Materiální a formální pojetí trestného činu Nejzásadnější změnou v novém trestním zákoníku je právě změna základní koncepční povahy v trestním právu hmotném ( 13 odst. 1), kterou je "opuštění materiálního pojetí trestného činu ve prospěch pojetí formálního se zachováním materiálních východisek, při určení, co má být trestným činem a při vymezení typové závaţnosti jednotlivých trestných činů" a formální pojetí trestného činu je v trestním zákoníku dále prohloubeno i v 14 právě zaváděnou kategorizací trestných činů na přečiny a zločiny. 59 Bylo by vhodné nejprve vysvětlit obecně moţná pojetí trestného činu v právních úpravách i to jak se objevovaly v československé trestněprávní úpravě. 3.4.1 Materiální pojetí Materiální pojetí trestného činu spočívá v tom, ţe jeho východiskem je materiální stránka trestného činu, jakoţto rozhodující základ trestnosti určitých typů jednání fyzických osob. Materiální pojetí trestného činu kodifikoval po sovětském vzoru jiţ trestní zákon z roku 1950. Jak uvádí učebnice trestního práva hmotného, trestným činem bylo jen jednání pro společnost nebezpečné, jehoţ výsledek uvedený v zákoně pachatel zavinil ( 2 trestního zákona z roku 1950). Ve spojitosti s ustanovením 1 o účelu trestního zákona, který vymezoval chráněné zájmy slovy lidově demokratická republika, její socialistická výstavba, zájmy pracujícího lidu a jednotlivce, mělo být předností tohoto obsahového pojetí především zdůraznění třídní podstaty trestného činu vyjádřením jeho podstatné společenské vlastnosti. Současně šlo i o odlišení trestných činů od méně závaţných protispolečenských činů tím, ţe trestným činem měl být pouze čin určitého, vyššího stupně nebezpečnosti pro 59 PIPEK, Jiří. Pojetí trestného činu a princip oportunity a jejich vztah v českém trestním právu (Platná úprava a návrhy rekodifikace). Právní fórum: český právnický měsíčník. Praha : ASPI Publishing, 2004, č. 7, s. 280. 27

společnost. Materiální pojetí přešlo i do kodifikace trestního práva z roku 1961. 60 Materiální pojetí trestného činu převzaly po sovětském vzoru v různých formulacích i jiné bývalé socialistické státy. Materiální pojem trestného činu je základem kriminalizace vybraných činů, vyjadřuje představu společnosti o tom, co smí být pod trestem zakázáno a je důleţitým kriminálně politickým instrumentem. 61 Chápe nebezpečnost činu jako samostatný znak trestného činu vedle jeho znaků formálních. Výhody tohoto pojetí jsou uznávány při řešení problémů bagatelních deliktů, které by neměly být trestné, ač formálně znaky trestných činů nesou. Řešení tohoto problému by mělo vycházet ze subsidiarity trestního práva a jeho ochranné funkce uplatnění hlediska společenské nebezpečnosti činu jako interpretačního principu umoţňuje u ustanovení o méně závaţných trestných činech restriktivním výkladem jejich zákonných skutkových podstat bagatelní případy eliminovat ( minima non curat praetor - o drobné záležitosti se praetor nestará ) 62. 3.4.2 Formální pojetí Formální pojetí vychází z toho, ţe trestnost činu je podmíněna pouze uvedením jeho typových znaků v zákoně, tj. ve formální skutkové podstatě. Formální pojem trestného činu má umoţnit přísné rozlišování trestných činů a činů beztrestných a být tak rozhodující pro garanční funkci trestního zákona. Toto pojetí vychází ze zásady nullum crimen sine lege certa, ze které vyplývá i poţadavek určitosti trestněprávních norem. Doslova nutí zákonodárce, aby dbal na propracovanost trestního práva a jeho institutů, aby usiloval o náleţitou určitost, přesnost a jasnost trestněprávních norem a vystříhal se neurčitých trestněprávních norem. To však neznamená, ţe pojem trestného činu a jeho zákonná skutková podstata jsou v právních řádech zaloţených na formální definici (formálním pojetí) 60 NOVOTNÝ, Oto; VANDUCHOVÁ, Marie a kolektiv. Trestní právo hmotné 1. Obecná část. Praha : ASPI, a.s., 2007. s. 114. 61 Tamtéţ, s. 114-115. 62 Tamtéţ, s. 117-118. 28