Role mezinárodního společenství v konfliktu ve Rwandě

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Mezinárodní vztahy a evropská studia Role mezinárodního společenství v konfliktu ve Rwandě Magisterská práce Jana Dolejšová Vedoucí práce: PhDr. Petr Suchý, Ph.D. UČO: 102786 Obor: MVES Imatrikulační ročník: 2006 Brno, 2009

Poděkování Ráda bych tímto poděkovala vedoucímu své diplomové práce PhDr. Petru Suchému, Ph. D. za jeho čas, cenné rady a užitečné připomínky, které mi v průběhu jejího zpracování poskytl. 2

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla jsem všechny použité prameny. V Brně, 27. 4. 2009 Jana Dolejšová 3

OBSAH ÚVOD 6 1 HISTORICKÉ PŘÍČINY KONFLIKTU 9 1.1 Předkoloniální období 9 1.2 Koloniální období 9 1.3 Období nezávislosti 11 1.4 Občanská válka 13 1.5 Dohody z Arushi 14 1.6 Radikalizace společnosti 15 1.7 Genocida 16 1.8 Situace po skončení konfliktu 18 2 ORGANIZACE SPOJENÝCH NÁRODŮ A KONFLIKT VE RWANDĚ 19 2.1 Varovné signály 19 2. 2 Prvotní aktivity OSN mise UNOMUR 24 2.3 Dohody z Arushi 25 2.4 Peacekeeping a OSN 27 2.5 Mise UNAMIR 28 2.5.1 Schválení UNAMIR 28 2.5.2 Mandát UNAMIR 30 2.5.3 Financování a vybavení UNAMIR 34 2.5.4 Úsilí Belgie o posílení mandátu UNAMIR 35 2.5.5 Stažení belgického kontingentu 36 2.5.6 Jednání RB o roli UNAMIR po vypuknutí masakrů 39 2.5.7 Cesta k UNAMIR II 42 2.6 Operace Turquoise 44 4

2.7 Role OSN po skončení konfliktu 46 2.7.1 Humanitární pomoc a repatriace uprchlíků 46 2.7.2 Mezinárodní soudní tribunál pro Rwandu 50 2.8 Sebereflexe OSN 52 3 USA A RWANDA 54 3.1 Postoj USA vůči misi UNAMIR 54 3.2 Dlouhodobé příčiny postoje USA ke konfliktu ve Rwandě 57 3.2.1 USA a peacekeeping 57 3.2.2 Vliv veřejného mínění a amerického Kongresu 72 3.2.3 Neexistence významných zájmů ve Rwandě 73 3.3 Bezprostřední příčiny postoje USA ke konfliktu ve Rwandě 74 3.4 Informovanost US administrativy 77 3.5 G-word 79 3.6 Mohly Spojené státy genocidě ve Rwandě zabránit? 81 ZÁVĚR 84 POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE 88 5

Úvod Na jaře 1994 zažila Afrika jednu z nejčernějších kapitol své novodobé historie. Genocida ve Rwandě si vyžádala přibližně osm set tisíc obětí, převážné menšinových Tutsiů, přičemž trvala asi pouze sto dní. Často tak bývá označována za vůbec nejrychlejší genocidu historie. Genocidou vyvrcholilo dlouhodobě přítomné etnické napětí ve Rwandě, na jehož vzniku má svůj nemalý podíl bývalý rwandský kolonizátor Belgie. Snaha většinových Hutuů o vyhlazení menšinových Tutsiů byla promyšlená a pečlivě naplánovaná. Vraždění však neprobíhalo pouze ze strany příslušníků ozbrojených sil a milicí, ale také obyčejných lidí, kteří pod vlivem všudypřítomné propagandy zabíjeli své sousedy. Ačkoliv se samotná genocida odehrála během pouhých sto dní, její důsledky ochromily region na několik dalších let. V jejím průběhu i po jejím skončení došlo k masovému úprku uprchlíků do uprchlických táborů v sousedních zemích. Zde však panovaly velmi špatné podmínky a vznikala tak živná půda pro radikalizaci a ozbrojování. Důsledkem byla značná nestabilita v regionu a potažmo další konflikt v tehdejším Zairu. I po patnácti letech vyvolává hořkost nejen samotná genocida, ale taky role mezinárodního společenství, které jí nedokázalo zabránit. Zatímco Organizace spojených národů bývá v souvislosti s tímto selháním označována za bezzubou a neschopnou, pasivita Spojených států amerických je chápána jako mocenský kalkul. Bývají osočovány, že životy černochů ve Rwandě pro ně neměly žádnou cenu, tím méně, že Rwanda není zemí, kde se nachází důležité nerostné suroviny. Cílem této práce je poskytnout komplexní pohled na postoj OSN a Spojených států ke konfliktu ve Rwandě a zasadit jej do širšího rámce. Velice často dochází k tomu, že jak OSN, tak Spojené státy bývají obviňovány, že pouze nečinně přihlížely, jak se ve Rwandě snaží jedno etnikum vyhladit druhé. Většinou však již nebývají uváděny okolnosti a hlubší souvislosti, které je k tomu vedly, či pouze velice vágně. Účelem této práce tedy není cíleně zdůrazňovat, jak zásadně mezinárodní společenství ve Rwandě selhalo, ale spíše analyzovat příčiny pasivity ze strany OSN a Spojených států. 6

Na základě prvotního zkoumání problematiky tedy byla zformulována následující hypotéza: Pasivní postoj Organizace spojených národů vyplýval z její nedostatečné akceschopnosti, která byla zapříčiněna především nedostatečnou politickou vůlí členských států, zejména Spojených států amerických. Pasivita USA byla dána především neexistencí důležitých národních zájmů v regionu a nedůvěrou v mise OSN, zejména po neúspěšné intervenci v Somálsku. Vzhledem k povaze tématu byla pro jeho zpracování použita převážně cizojazyčná literatura. Využity byly jak zdroje sekundární, tak v nemalé míře také zdroje primární. Jde především o dokumenty týkající se dané problematiky, které byly odtajněny a uveřejněny Národním bezpečnostním archivem USA v roce 2004, dále pak jednotlivé rezoluce RB OSN či rozhovory s aktéry, kteří měli se situací ve Rwandě co do činění. Při zpracování byl využit empiricko-analytický přístup. Práce je rozdělena do tří základních částí (kapitol), obsahující dílčí podkapitoly. První část přináší vhled do konfliktu ve Rwandě, genocida z jara 1994 je zde zasazena do historických souvislostí. Pro zpracování této části byla vzhledem k její povaze v převážné míře užita metoda deskriptivní. Druhá část práce se zabývá postojem Organizace spojených národů ke konfliktu ve Rwandě. Nejprve poukazuje na fakt, že OSN byla o dění ve Rwandě náležitě informována. Zde je třeba vyzdvihnout zejména často zmiňovaný telegram od generála Dallaira. Značná část kapitoly je věnována peacekeepingové misi UNAMIR. Druhou část uzavírají podkapitoly týkající se aktivity OSN po skončení genocidy a sebereflexe OSN. Třetí část práce je zaměřena na roli Spojených států během genocidy, a to jak na půdě OSN, tak mimo ni. Nejprve je zde vykreslen postoj Spojených států především vůči misi UNAMIR, aby mohl být následně zasazen do hlubšího kontextu přístupu USA k peacekeepingovým misím OSN obecně. Proměna politiky Spojených států vůči peacekeepingu byla jednou z klíčových příčin pasivity během genocidy ve Rwandě. Kapitola se následně věnuje dalším z těchto příčin, které jsou pro účely této práce rozděleny na dlouhodobé a bezprostřední. Další dvě podkapitoly pak ukazují, že 7

americká administrativa měla o situaci ve Rwandě poměrně dobrý přehled, přesto se ji zdráhala nazvat pravým jménem, tedy genocidou. Závěrečná kapitola se snaží odpovědět na otázku, zda mohly Spojené státy genocidě ve Rwandě zabránit, případně jakým způsobem. 8

1 Historické příčiny konfliktu 1.1 Předkoloniální období Rwanda s rozlohou asi 26 000 km 2 leží ve střední Africe, sousedí s Ugandou, Tanzanií, Burundi a Demokratickou republikou Kongo. Obyvatelstvo Rwandy tvoří příslušníci tří hlavních etnik Hutuové (asi 90%), Tutsiové (asi 10%) a Pygmejové Twa, představující asi 1% populace. Původními obyvateli území Rwandy byli právě příslušníci Twa, od sedmého do desátého století sem začali přicházet Hutuové a ve třináctém a poté v patnáctém a šestnáctém století pak probíhalo osídlování Tutsii. Zatímco Hutuové byli převážně zemědělci, Tutsiové se věnovali především pastevectví a lovu. Ačkoliv postupem času Tutsiové získali do vlastnictví velkou většinu půdy, podmanili si Hutuy a utvořili jakousi vládnoucí vrstvu v nově vytvořených feudálních státech, nepanovala mezi oběma etniky žádná větši nevraživost, naopak mezi sebou udržovaly obchodní i rodinné styky (Bell-Fialkoff 2003: 196). Rwanda začala rozkvétat především v 18. a 19. století, spolu s rozvojem a upevňováním státních institucí však docházelo rovněž k většímu vnímání rozdílů mezi Hutuy a Tutsii. Tutsiové začali být chápání jako vládnoucí elitní vrstva a Hutuové naopak jako běžní občané Rwandy (Human Rights Watch 1999). 1.2 Koloniální období Zásadnější eskalace ve vnímání rozdílů mezi Hutuy a Tutsii však přišla až spolu s evropskými kolonialisty. Na konci 19. století připadla oblast Rwandy Německu a jako Rwanda-Burundi se stala součástí Německé východní Afriky. Němci se snažili území spravovat s co nejmenšími náklady a co největšími zisky, uplatňovali tedy systém nepřímého vládnutí, tzn. víceméně zachovali stávající systém a ještě více koncentrovali moc do rukou Tutsiů, které nepokrytě upřednostňovali, poskytovali jim mnohé výhody a prohlubovali tak rozdíly a pocity nevraživosti mezi oběma etniky. S touto politikou posléze pokračovala i Belgie, které Rwanda připadla jako mandatorní území po první světové válce. Ve dvacátých letech pak Belgičané začali prosazovat politické a administrativní reformy, zrušili stávající hierarchickou strukturu a nahradili ji administrativními jednotkami ve formě tzv. chiefdoms a sub-chiefdoms. Do čela 9

těchto administrativních jednotek byli dosazováni Tutsiové a získali tak v podstatě monopol na moc. Protežováni byli rovněž v dalších oblastech, jako bylo například vzdělání. Upřednostňování Tutsiů Belgičany bylo dáno jejich přesvědčením, že Tutsiové jsou více podobní Evropanům a tudíž inteligentnější, vhodnější ke spolupráci a schopnější vůdci. Tato teze byla ještě podporována pokrouceným výkladem rwandské minulosti, vyzdvihujícím Tutsie jako nejkultivovanější z etnik žijících na území Rwandy, jako ty, kteří si díky své vyšší inteligenci a schopnostem podrobili obyvatele, kteří do této oblasti přišli před nimi, tedy Twa a Hutuy (Human Rights Watch 1999). V důsledku monopolizace moci v rukou Tutsiů čelili Belgičané problému, jak od sebe jednotlivá etnika efektivně rozeznávat. Fyzické znaky nebyly v tomto směru dostačujícím ukazatelem 1, Belgičané proto přišli se zavedením identifikačních kartiček, na nichž stálo, k jakému etniku daná osoba náleží. Tento systém začal fungovat v roce 1933 a zůstal zachován i po získání nezávislosti. Díky identifikačním kartám pak bylo v roce 1994 relativně snadné určit, kdo je Hutu a kdo Tutsi a také díky tomu bylo možné vyvraždit tolik lidí v tak krátkém časovém období. Tzv. tutsifikací, zejména ve 30. letech, Belgičané přiživovali již existující dělící linii mezi Tutsii a Hutuy. Jakkoliv byla tato linie v minulosti sotva patrná, za koloniálního období nabyla velmi výrazných rozměrů a bylo zřejmé, že reakce Hutuů, víceméně vyloučených z politického a sociálního života, na sebe nenechá dlouho čekat. Od padesátých let tak byly politické požadavky ve Rwandě formulovány především v etnické rovině. V březnu 1957 byl uveřejněn tzv. Bahutu Manifesto, v němž Hutuové požadovali podíl na moci a demokratizaci Rwandy. Tento manifest, označující Tutsie za pouhé přistěhovalce a Hutuy za původní obyvatele a tedy právoplatné držitele moci, byl mimo jiné podepsán budoucím rwandským prezidentem Kayibandou. Na konci 50. let pak došlo k založení politických stran, na základě již zcela jasně dominující etnické konfliktní linie Hutuských Parmehutu (Parti du mouvement de l'émancipation des Bahutu) a APROSOMA (Association pour la promotion sociale des masses) a tutsijských UNAR (Union nationale rwandaise) a RADER (Rassemblement démocratique rwandais) (Steering Committee of the Joint Evaluation of Emergency Assistance to Rwanda 1996). 1 Pro Tutsie byla charakteristická vyšší postava, jemnější obličejové rysy a užší nos. 10

Během padesátých došlo pod tlakem OSN k utlumení belgické jednostranné podpory Tutsiů. Hutuové získali několik pozic v administrativě, byl jim usnadněn přístup ke vzdělání, avšak tyto změny by se jen stěží daly označit za uspokojivé a vyvolaly pouze hlad po větším zrovnoprávnění ze strany Hutuů a znepokojení ze strany Tutsiů (Human Rights Watch 1999). S obratem v belgické politice a zvyšujícím se sebevědomím Hutuů směřoval vývoj situace ve Rwandě stále zřetelněji k otevřenému konfliktu. Ten vypukl v plné míře v roce 1959, kdy zpočátku menší nepokoje přerostly v sociální revoluci Hutuů, během které byly zabity stovky Tutsiů. Belgická vláda reagovala vysláním vojenských jednotek, které de facto zaujaly prohutuský postoj; do čela administrativních jednotek Rwandy bylo jmenováno 300 Hutuů a tutsijská nadvláda tak byla definitivně u konce. Oficiálním stvrzením tohoto faktu se staly lokální volby v roce 1960, v nichž obrovskou převahu získaly hutuské strany. V září 1961 pak v parlamentních volbách drtivou většinou zvítězila strana Parmehutu 2, proběhlo všelidové referendum o zrušení monarchie s jednoznačným výsledkem 80% ve prospěch republiky a do čela Rwandy byl jako prezident zvolen Grégoire Kayibanda. O několik měsíců později, 1. července 1962, pak Rwanda získala formální nezávislost na Belgii (Steering Committee of the Joint Evaluation of Emergency Assistance to Rwanda 1996). 1.3 Období nezávislosti Události let 1959-1962 vedly k početné emigraci Tutsiů do okolních zemí, odkud pak zorganizováni v partyzánská hnutí podnikali vpády do Rwandy ve snaze nabourat tamější režim a získat zpět svůj podíl na moci. Tyto útoky však pouze zostřovaly napětí mezi Hutuy a Tutsii v zemi, vyvolávaly další represálie a útlak vůči Tutsiům a zapříčiňovaly další vlny uprchlíků. Krátce po nastolení nezávislosti se začala Rwanda ubírat stále více směrem autoritářského státu. Strana Parmehutu uzurpovala moc ve svých rukou a v roce 1965 už byla jedinou stranou, kandidující do parlamentních a prezidentských voleb (Steering Committee of the Joint Evaluation of Emergency Assistance to Rwanda 1996). 2 Parmehutu získala ve volbách 78% hlasů (tedy 35 ze 44 křesel v parlamentu), zatímco UNAR pouhých 17%. 11

Mezitím se však přístupu k mocenským pozicím začali dožadovat Hutuové ze severu země, kteří byli doposud z politického života víceméně vyloučeni, jelikož veškeré klíčové pozice byly obsazeny elitou z jihu. Ve snaze odvrátit hrozící konflikt mezi samotnými Hutuy, započala vláda další štvavou kampaň proti společnému nepříteli Tutsiům. Ta se nicméně nakonec obrátila proti ní, když se z pronásledování Tutsiů stalo také pronásledování Hutuů z jihu, které vyvrcholilo v puč 5. července 1973. Prezident Kayibanda byl svržen a jeho místo zaujal generál Juvénal Habyarimana. V roce 1975, tedy dva roky po vojenském puči, kterým byla moc ve Rwandě vložena do rukou Habyarimany, nastolil nový prezident vládu jedné strany MRND (Mouvement Révolutionnaire National pour le Développement). Všichni obyvatelé Rwandy se automaticky stali jejími členy (Human Rights Watch 1999). Ačkoliv byl Habyarimanův režim značně autoritářský, došlo za jeho vlády k mírnému zlepšení situace v oblasti lidských práv (Steering Committee of the Joint Evaluation of Emergency Assistance to Rwanda 1996). Přesto však ani zdaleka nemůžeme tvrdit, že konfliktní linie mezi Hutuy a Tutsii byla utlumena, území Rwandy neustále čelilo více či méně četným vpádům tutsijských partyzánských sil z okolních států a napětí mezi Tutsii a Hutuy tak spíše rostlo nežli naopak. Po ekonomické stránce si Rwanda v prvních dekádě Habyarimanovy vlády značně vylepšila svou pozici. Její hospodářství však spočívalo především v zemědělské produkci, zejména pak v pěstování kávy, která byla hlavní rwandskou obchodní komoditou. Koncem osmdesátých let však došlo k prudkému úpadku cen kávy na světových trzích a režim rovněž čelil opozici především na jihu země kvůli nespravedlivému přerozdělování půdy 3. Kombinace těchto dvou faktorů představovala pro dříve poměrně populární Habyarimanovu vládu dramatický pokles podpory a začaly se objevovat hlasy, volající po reformách a návratu k multipartijnímu systému. Eskalovalo rovněž napětí mezi etniky a uprchlíků v sousedních zemích stále přibývalo, přičemž podmínky v uprchlických táborech byly přinejmenším neuspokojivé. Uprchlická krize, ekonomický úpadek, vzájemná nevraživost mezi Hutuy a Tutsii, 3 Za Habyarimanova režimu byla moc ve Rwandě koncentrována v rukou tzv. akazu, kruhu osob podporujících Habyarimanu, které stály v čele nejvyšších postů v zemi a kontrolovaly tak rozhodovací procesy a vlastnily či rozhodovaly o vlastnictví většiny rwandské půdy (Abong, Bigagaza, Mukarubuga 2002: 56). 12

volání po politických reformách, vysoká hustota obyvatel a nedostatek půdy tak vytvořily živnou půdu pro občanskou válku. 1.4 Občanská válka Opozice v řadách uprchlíků se začala formovat již od revoluce v roce 1959, kdy se k moci dostali Hutuové. Od té doby byla Rwanda terčem periodických více či méně úspěšných útoků přicházejících z okolních států, které se kromě útočišť uprchlíků staly základnami mobilizujících se partyzánských hnutí. Na přelomu roku 1987 a 1988 tak v Ugandě vznikla Rwandská vlastenecká fronta - RPF 4, která bezprostředně začala plánovat invazi do Rwandy.Ta byla započata 1. října 1990. Mezi hlavní požadavky RPF mimo jiné patřil konec útlaku Tutsiů, zrušení identifikačních karet a provedení ekonomických a politických reforem (Melvern 2006: 13). Zpočátku rychlý postup vojáků RPF byl zastaven krátce poté, co rwandské vládě přispěchaly na pomoc francouzské a zairské jednotky, které spolu s rwandskou armádou donutily RPF stáhnout se zpět do Ugandy. Krátce poté, v lednu 1991, ale RPF zaútočila znovu, tentokrát pod vedením Paula Kagameho, jehož taktika spočívala v guerillové válce. Druhá invaze RPF byla úspěšnější a jednotky postupovaly velmi rychlým tempem. V roce 1992 měly na dosah hlavní město Kigali, avšak kombinace několika faktorů 5 jim zabránila město dobýt. Otevřela se tak cesta k mírovému vyjednávání s rwandskou vládou 6. Ta mezitím pod tíhou útoků RPF, domácí opozice a mezinárodního nátlaku nastartovala reformní procesy. V létě 1991 byla přijata nová ústava, zakotvující multipartijní stranický systém, post ministerského předsedy či svobodu tisku (Melvern 2006: 32). Jak sílily hlasy opozice, Habyarimana byl donucen sestavit koaliční vládu, zahrnující i opoziční strany. To se mu povedlo až na druhý pokus v dubnu 1992, důsledky tohoto kroku však byly značně kontraproduktivní. Země zmítaná válkou, bortící se ekonomika a eskalující etnické napětí netvořily zrovna vhodné podmínky pro razantní politické změny. Sestavením koaliční vlády došlo k rozmělnění politických 4 Mnoho členů RPF tvořili uprchlíci, kteří dříve vstoupili do ugandské armády NRA, kde se jim dostalo poměrně kvalitního výcviku. Šlo tedy o trénované, zkušené a dobře vybavené vojáky (Melvern 2006: 13-14). 5 Velkou roli sehrál mezinárodní nátlak na mírové řešení situace či obavy z francouzských posil. 6 Během konfliktu bylo uzavřeno několik příměří, boje však pokaždé pokračovaly (Human Rigths Watch 1999). 13

požadavků a další etnické mobilizaci. Vládnoucím Hutuům se tyto změny pochopitelně nelíbily a v jejich důsledku tak došlo k ještě větší radikalizaci (Steering Committee of the Joint Evaluation of Emergency Assistance to Rwanda 1996). 1.5 Dohody z Arushi Prezident Habyarimana se v létě 1992 nacházel ve velice složité situaci. Jednotky RPF měly nad rwandskou armádou jednoznačnou převahu, v důsledku tlaku domácí opozice a mezinárodního společenství musel provést reformy, které ve svém důsledku daly vzniknout radikální hutuské opozici, a ekonomická situace Rwandy se stále zhoršovala. To vše mu podkopávalo půdu pod nohama a ztrácel podporu i dříve loajální části obyvatel. Mírové jednání tedy bylo rozhodně v jeho zájmu. Mírový proces v Arushi navázal na sérii předchozích jednání, jejichž výsledkem však vždy bylo pouze dočasné příměří. Jednání v tanzánské Arushi byla zahájena 12. července 1992 za přítomnosti pozorovatelů z pěti afrických zemí (Burundi, Zairu, Senegalu, Ugandy a Tanzanie), Belgie, Francie, Spojených států, Německa a OAU. Cesta k dohodě byla zdlouhavá a složitá. Zatímco zástupci RPF byli velmi dobře zorganizovaní, vládní vyslanci naopak často nedokázali přijít s jednotným postojem, což se také odrazilo ve výsledném znění dohody, které reflektovalo převahu RPF 7. Nejmarkantnější vítězství pro RPF představovala část dohody, zabývající se ozbrojenými silami, podle níž po vojenské reformě získá RPF čtyřiceti procentní zastoupení v armádě, avšak padesát procent všech důstojnických funkcí. Dalším důležitým faktorem bylo naprosté vyloučení radikální hutuské strany CDR 8 z podílu na moci. Ta měla být poměrně rozdělena mezi vládní a opoziční strany, přičemž mělo dojít k celkové změně politického systému z prezidentského na parlamentní a přijetí nové ústavy referendem (Steering Committee of the Joint Evaluation of Emergency Assistance to Rwanda 1996). Jednostranně výhodná smlouva byla podepsána po roce vyjednávání v srpnu 1993 prezidentem Habyarimanou a předsedou RPF Kanyarengwem. Habyarimana se tak 7 RPF dala najevo svou převahu rovněž vojensky, když v únoru 1993 porušila nastolené příměří a znovu zaútočila na pozice rwandské armády. 8 CDR vznikla v únoru 1992 odštěpením od MRND. Strana zastávala velice radikální názory, volala po čistotě hutuského národa, členy se tedy mohli stát pouze čistokrevní Hutuové, hlásala nenávistnou propagandu vůči Tutsiům (Melvern 2006:52). 14

ze své složité situace nejen nedostal, ale dokonce se pro něj ještě více zkomplikovala. Výsledek dohody neuspokojil vládu a pochopitelně ani radikální Hutuy. Habyarimana se snažil podpis dohody odkládat na co nejpozdější termín, když k němu však nakonec došlo, uchýlil se ke zdržování implementace dohody. Nikdy například nedošlo k vytvoření přechodné vlády, jak dohoda z Arushi stanovila. Na implementaci dohody měla dohlížet mise OSN UNAMIR, její vyslání se však neustále zdržovalo, což celému procesu politických reforem rozhodně nepomohlo. Situace ve Rwandě namísto uklidnění pouze nadále vyostřovala. 1.6 Radikalizace společnosti K radikalizaci společnosti ve Rwandě postupně docházelo již před podpisem dohody v Arushi. Rozsáhlá kampaň zaměřená proti Tutsiům započala již po invazi RPF v roce 1990. Rwandou se šířily myšlenky, že Tutsiové jsou zde cizinci a nemají nárok zde žít, že nikdy neuznali revoluci z roku 1959 a stále touží po vysokých vládních postech a bohatství a jsou tedy zodpovědní za přetrvávající chudobu Hutuů, že Hutuové jsou a vždy byli oběťmi a mají tak neoddiskutovatelné právo na sebeobranu (Human Rights Watch 2006: 6). Protitutsijská propaganda dosáhla postupně neuvěřitelných rozměrů. Jejími nástroji se staly zejména sdělovací prostředky, zpočátku tisk, např. noviny Kangura, později také rádio, především Rádio Rwanda, vysílající zejména projevy vládních představitelů, a rádio RTLM (Radio-Télévision Libre des Mille Collines), které se neslo v lidovějším duchu, o to však bylo jeho vysílání nenávistnější (Melvern 2006: 52-53). Rádio se ukázalo jakožto velice efektivní nástroj protitutsijské propagandy a sehrálo důležitou roli v organizaci samotné genocidy na jaře 1994. Pouhý měsíc po podepsání dohody v Arushi byl vydán dokument definující nepřítele. Podle tohoto dokumentu existovaly dva typy nepřátel, a sice hlavní nepřátelé, tedy Tutsiové jako takoví, a přívrženci nepřátel, zahrnující především umírněné Hutuy, stojící v opozici Habyarimanovi (Human Rights Watch 2006: 9). Stále silnější propaganda podněcovala nenávistné tendence vůči Tutsiům, kteří se stále častěji stávali terčem útoků ze strany radikálních Hutuů. Počet vražd Tutsiů vzrostl především po porušení příměří ze strany RPF v únoru 1993 a atentátu na 15

prezidenta Burundi v říjnu 19939. Tyto útoky se stávaly čím dál organizovanějšími a masovějšími. Po obou událostech rovněž vzrostlo volání po vytvoření efektivní domobrany. Již dříve probíhalo rekrutování a výcvik civilistů, kteří se stávali součásti milicí, z nichž asi nejznámější byly milice Interhamwe, pod patronací Habyarimanovy vládní strany MRND. Ačkoliv Interhamwe byly původně zamýšleny jako nástroj proti odpůrcům strany, staly se postupně jedním z nejradikálnějších článků síly Hutuů, stále hlasitěji se projevujícího hnutí radikálních Hutuů, nespokojených s ústupky vlády vůči RPF a toužících po likvidaci Tutsiů. Kromě milicí došlo později pod hlavičkou dokumentu Organizace civilní obrany ze začátku roku 1994 k vytvoření jednotek civilní obrany, určených na boj proti nyní už jasně definovanému nepříteli (Human Rights Watch 2006: 12-13). Jak milice, tak civilní obrana byly velice dobře zásobovány zbraněmi. Vyzbrojováno bylo rovněž civilní obyvatelstvo. V roce 1993 začalo do země proudit masivní množství zbraní, kromě střelných zbraní pak především mačet a běžných zemědělských nástrojů 10, které byly jednak levnější a jednak snadněji obhajitelné před kontrolory Světové banky, z jejíž programů bylo paradoxně vyzbrojování převážně financováno. Rwanda jakožto jedna z nejchudších zemí regionu byla součástí rozvojových programů Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Na její rozvoj bylo vyhrazeno asi 216 milionů dolarů, přičemž odhady říkají, že asi 100 milionů dolarů Rwanda během let 1990 až 1993 vydala za zbraně a stala se tak třetím největším importérem zbraní v Africe. Rwandská vláda tuto skutečnost obhajovala především probíhající válkou s RPF a tedy nutností zajištění obrany (Melvern 2006: 56-57). 1.7 Genocida Záminkou pro zahájení genocidy se stal atentát na prezidenta Habyarimanu, který se dne 6. dubna 1994 vracel z jednání v Tanzánii, kde mělo dojít k definitivnímu souhlasu se sestavením přechodné koaliční vlády. Sestřelení jeho letadla nebylo nikdy 9 Nedávno zvolený hutuský prezident sousedního Burundi byl zavražděn skupinou tutsijských vojenských představitelů. Tato událost vyvolala mezi rwandskými Hutuy přesvědčení, že zde byli zapleteni rovněž rwandští Tutsiové, kteří by tak v případě, že by byl svobodně zvoleným prezidentem Rwandy zvolen Hutu, zavraždili i jeho (Human Rights Watch 2006: 11). 10 Většina těchto zbraní pocházela z Číny. 16

vyšetřeno se zdárným koncem a dodnes je předmětem spekulací, kdo atentát spáchal 11. Jisté je, že vláda atentátu využila, když z něj obvinila RPF a vytvořila si tak dokonalou záminku pro následné masakry. Během několika hodin se příslušníkům vládních ozbrojených sil a milicí podařilo vyvraždit politické představitele opozice jak z řad Tutsiů, tak umírněných Hutuů, včetně premiérky Agathe Uwilingiyimana 12. Jejich místa tak zabrali extrémističtí Hutuové pod vedením plukovníka Bagosory. Během několika dnů tak byli vyvražděni víceméně všichni přívrženci opozice a vláda tak mohla začít s masakry obyčejných Tutsiů. Postupně došlo k mobilizaci a později i k formalizaci systému civilní obrany, do něhož byly inkorporovány jednotky Interhamwe a začalo rozsáhlé rekrutování a trénink dalších členů, převážně mladých mužů (Human Rights Watch 2006: 16). Byla to právě vynikající organizace, která umožnila vyvraždit tak obrovské množství Tutsiů během několika málo týdnů. Zapojeni byli příslušníci ozbrojených sil, milicí, administrativního aparátu včetně lokálních struktur a také obyčejní obyvatelé, ať už z přesvědčení o správnosti a nutnosti masakrů díky masivní propagandě či ze strachu z důsledků nečinnosti. Iniciátorům genocidy se brilantně podařilo mezi obyčejnými Hutuy rozšířit nenávist k Tutsiům, paranoiu a strach z přívrženců RPF, kteří byli vykreslováni jako původci veškerého zla, strádání a útlaku Hutuů. V průběhu masakrů došlo několikrát ke změně strategie. Zpočátku byli vyhledáváni a v podstatě dům od domu vražděni jednotlivci, především tedy političtí odpůrci. V momentě, kdy extrémisté převzali veškerou kontrolu, začali preferovat masovější způsob vyvražďování Tutsiů. Ti byli vyhnáni ze svých domovů a různých jiných úkrytů na veřejná místa, do kostelů či škol, kde potom byli zabiti najednou v rámci rozsáhlejší operace. Finální fází pak bylo nalezení a zavraždění zbylých, dosud se ukrývajících Tutsiů (Human Rights Watch 1999). Vražednými nástroji se ve velké většině staly mačety, dále pak střelné zbraně, sekyry, nože či zemědělské nástroje. Mnoho Tutsiů bylo před svou smrtí mučeno, ženy byly bity a znásilňovány. V období dubna až června 1994 došlo ve Rwandě k vyvraždění neuvěřitelného množství Tutsiů a 11 Podezřelými jsou jak RPF, tak přívrženci Habyarimanovy opozice z řad Hutuů, rovněž ovšem extrémisté, kteří byli součástí Habyarimanovy vlády. 12 V rámci prvních masakrů bylo rovněž zabito deset belgických vojáků UNAMIR, což ve svém důsledku vedlo ke stažení belgických jednotek z mise UNAMIR. Více viz kapitola XY. 17

umírněných Hutuů, odhady ačkoliv se různí se většinou pohybují mezi pěti sty tisíci až jedním milionem mrtvých. Odpověď RPF na masakry na sebe nenechala dlouho čekat. Již druhý den po atentátu na prezidenta Habyarimanu RPF obnovila svoje válečné operace a začala postupovat do nitra Rwandy. Postup RPF paradoxně zpomalila francouzská operace Turquoise, jejímž původním účelem bylo zastavení genocidy a zpřístupnění oblasti pro humanitární pomoc obětem a uprchlíkům. Touto operací však Francouzi dosáhli víceméně pouze vytvoření koridoru pro prchající pachatele genocidy do sousedního Konga (Steering Committee of the Joint Evaluation of Emergency Assistance to Rwanda 1996). Ani vojenské úspěchy RPF však nedokázaly zabránit probíhajícím masakrům. RPF dobyla Kigali 4. července, plnou kontrolu nad Rwandou však získala až asi o dva týdny později a genocida tak byla u konce až po vyvraždění téměř tří čtvrtin rwandských Tutsiů. 1.8 Situace po skončení konfliktu Po skončení konfliktu a genocidy se moci ujala RPF. Její pozice však rozhodně nebyla lehká. RPF si musela poradit s ekonomickými problémy, s rozpolcenou společností, s problémy s uprchlíky či s potrestáním pachatelů genocidy. Po vítězství RPF došlo k masovému úprku Hutuů do uprchlických táborů v sousedních zemích. Tyto tábory však neměly dostatečnou kapacitu pro pojmutí takového množství uprchlíků a životní podmínky v nich byly značně neuspokojivé. Velice snadno tak docházelo k radikalizaci a militarizaci uprchlíků a začaly vznikat nové hutuské milice. To se nepříznivě projevilo nejen na situaci v samotných uprchlických táborech, ale i v celém regionu. V táborech rovněž často řádily nejrůznější epidemie a jejich obyvatelé trpěli nedostatkem potravin. Nová vláda se také musela vypořádat s potrestáním viníků genocidy. Těch bylo však v důsledku rozsáhlé propagandy tolik, že nebylo v možnostech rwandské vlády vést žaloby proti všem. Soudní systém se nacházel v žalostném stavu a ani kapacity věznic zdaleka neodpovídaly vzniklým nárokům. Rwandská vláda se tuto situaci rozhodla řešit obnovením tradičních soudů gacaca, jejichž základním účelem je poskytnout platformu pro vyjádření obětí, přiznání a omluvu pachatelů a najít tak cestu k celonárodnímu usmíření (Zorbas 2004: 36). Důležitým nástrojem pro potrestání 18

viníků se stal rovněž Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu, založený Organizací spojených národů již v roce 1994 13. 2 Organizace spojených národů a konflikt ve Rwandě 2.1 Varovné signály Projevy etnického násilí ve Rwandě nebyly na počátku 90. let rozhodně nových jevem, po invazi RPF však začaly být provokovány a podporovány vládou a stávaly se čím dál více organizovanými, cílenými a sofistikovanými. Mezinárodní společenství bylo o rostoucím násilí informováno zpočátku prostřednictvím svých zastupitelských úřadů v Kigali, se zvyšující se intenzitou útoků pak i skrze nevládní organizace, zabývající se lidskými právy. Ačkoliv zprávy o rostoucím etnickém násilí se začaly s větší frekvencí objevovat během roku 1993, především pak po podpisu Arushských dohod, již v období předcházejícím se objevovaly varovné signály. V listopadu 1992 například jeden z vlivných představitelů Habyarimanovy MRND na adresu Tutsiů prohlásil: Osudnou chybou v roce 1959 bylo nechat je odejít Patří do Etiopie a my je hodíme do řeky Nyabarongo a najdeme jim tak zkratku, jak se tam dostat. Na tomto trvám. Musíme jednat. Všechny je vyhladit! (Organization of African Unity 1998: 56). Podobné projevy ze strany představitelů a příznivců vlády nebyly ojedinělé a od roku 1993 byly v podstatě na denním pořádku. V dubnu 1993 byl do Rwandy vyslán speciální zpravodaj Komise pro lidská práva OSN Waly Bacre Ndiaye, který záhy vypracoval zprávu o stavu lidských práv ve Rwandě, která však byla v OSN zametena pod stůl. V této zprávě Ndiaye popisuje probíhající násilnosti, především etnicky a také politicky motivované, přičemž jako jejich pachatele či iniciátory ve většině případů označuje vládní představitele, jak na celostátní tak lokální úrovni, rwandskou armádu a milice, ale také jednotlivce z řad běžných občanů Rwandy. Klíčovou částí celé zprávy však je pasáž, kde se zabývá otázkou, zda je možné probíhající projevy násilí označit za genocidu a ačkoliv nedochází k jednoznačnému závěru, že tomu tak je, upozorňuje na fakt, že oběťmi násilných činů jsou ve velké většině Tutsiové, přičemž motivem k násilí na Tutsiích není žádný jiný objektivní důvod než je jejich příslušnost k této etnické skupině a bylo 13 Více k Mezinárodnímu trestnímu tribunálu pro Rwandu viz kapitola 2. 7. 2. 19

by tedy možné na tyto případy aplikovat Úmluvu o genocidě z roku 1948 (Report by Mr. B.W. Ndiaye. Special Rapporteur, on his mission to Rwanda from 8 to 17 April 1993). Podle Paula Larose-Edwardse neexistuje žádný důkaz, že by se Ndiayeho zpráva dostala k výše postaveným úředníkům OSN a mohla tak vzbudit jejich pozornost směrem k událostem ve Rwandě (Larose-Edwards 1994: 6), přesto lze pochybovat, že i kdyby se tak stalo a tato zpráva dosáhla vyšších míst, vyvolala by ze strany OSN nějakou větší odezvu. OSN měla tendenci konflikt ve Rwandě vnímat jako malou občanskou válku v centru Afriky a probíhající násilí na civilistech chápat jako běžný průvodní jev takovéto války. I přesto, že se v Ndiayeho zprávě objevil náznak, že by násilí ve Rwandě mohlo vykazovat prvky genocidy, není pravděpodobné, že by se jí OSN zabývala se zvýšenou pozorností. Termín genocida ostatně nevyvolal žádnou razantní akci ani v dubnu 1994, kdy již bezpochyby o genocidu šlo, namísto toho se mezinárodní společenství snažilo jeho použití pro popis dění ve Rwandě vehementně vyvarovat, jak bude demonstrováno dále. Tendence ze strany OSN situaci ve Rwandě trivializovat se projevila již při vyslání mise UNAMIR, když byl generál Dallaire pověřen velením této mise, aniž by mu byly poskytnuty odpovídající informace o stávajících okolnostech v zemi. Se zprávou Ndiayeho nebyl Dallaire obeznámen a jeho představa o podmínkách ve Rwandě byla značně zkreslená informacemi, pocházejícími od OSN. Jejich obsah vyplýval ze zkreslené představy o povaze konfliktu a nebyl tak očekáván nijak zvláštní průběh peacekeepingové mise. Ačkoliv násilí bylo ve Rwandě neustále přítomno a jeho intenzita se stále stupňovala, nelze tvrdit, že před rokem 1993 existovaly relevantní náznaky událostí roku 1994. Dění ve Rwandě bylo ze strany mezinárodního společenství chápáno jako jakýsi průvodní jev občanské války, jako běžná součást konfliktu v Africe. Toto vnímání se bohužel nezměnilo ani na přelomu let 1993 a 1994, kdy již násilí bylo velmi intenzivního a systematického charakteru a mezinárodní společenství o něm bylo, jak ilustrují následující případy, poměrně dobře informováno. V listopadu 1993 ohlásil poručík UNAMIR Marc Nees rozhodnutí přijaté na meetingu pod vedením Habyarimany distribuovat zbraně, granáty, mačety a další zbraně mezi 20

Interhamwe a mladé členy CDR, jejichž účelem mělo být zabíjení Tutsiů a ostatních Rwanďanů Interhamwe a CDR nepodporujících. 1. prosince 1993 rwandská humanitární organizace ARDHO publikovala zprávu o nedávných útocích na Tutsie, doprovázených prohlášeními o nutnosti a prospěšnosti jejich vyhlazení. 3. prosince varovali vysocí představitelé RAF generála Dallaira před probíhajícími a chystajícími se násilnostmi na civilistech, které měly vyprovokovat RPF k porušení příměří a vytvořit tak záminku pro násilí daleko větších rozměrů. 13. ledna 1994 humanitární organizace CLADHO již poněkolikáté upozornila na nenávistné vysílání radia RTLM, šíření zbraní a vojenský výcvik milicí. 2. února vydali belgičtí vojenští důstojníci memorandum, v němž poukazovali na šíření zbraní v rámci Interhamwe a napojení jejích členů na rwandské vládní představitele. 11. února upozornil belgický ministr zahraničí Willy Claes generálního tajemníka OSN na fakt, že sami rwandští vládní představitelé přiznávají, že další prodlužování současného zablokovaného politického stavu může vyústit v explozi násilí. Koncem února časopis Kangura psal o plánovaném finálním útoku na Tutsie v Kigali, na začátku března upozornil belgický ambasador na nenávistné vysílání RTML volajícím po vyhlazení Tutsiů. Dva dny před pádem Habyrimanova letadla prohlásil rwandský plukovník Bagosora na večírku mimo jiné v přítomnosti generála Dallaira, že jediným možným řešením pro Rwandu je vyhlazení Tutsiů (Human Rights Watch 1999). Již na základě těchto několika málo příkladů je zřejmé, že mezinárodní společenství mělo přístup k informacím o dění ve Rwandě. Kromě toho se ve zprávách nevládních organizací a rovněž samotné OSN se objevovaly zmínky o možném vypuknutí genocidy již v roce 1993. Samotná vyšetřovací komise ustavená OSN v roce 1999 uvádí, že varovné signály nadcházející genocidy rozhodně existovaly, avšak byly špatně vyhodnocovány jednak misí UNAMIR, jednak Generálním sekretariátem a v neposlední řadě také členskými státy OSN. Také proto byl mandát mise UNAMIR definován tak, že mise nemohla na zhoršující se situaci adekvátně reagovat. UNAMIR postrádala jakoukoliv záložní variantu či plán v případě nejhoršího možného vývoje (Carlsson, Han, Kupolati 1999: 42). Klíčovým a rovněž nejdiskutovanějším varovným signálem se stal telegram, jež dne 11. ledna 1994 zaslal generál Dallaire svému nadřízenému Mauricovi Barilovi na Odbor pro mírové operace OSN (DPKO Department of Peacekeeping 21

Operations). V tomto telegramu upozorňoval na informace, které o den dříve obdržel od informátora, přezdívaného Jean-Pierre, později identifikovaného jako designovaný premiér Faustin Twagiramungu, jenž měl na starosti trénink milicí Interhamwe. Ačkoliv vystupoval v opozici proti RPF, dle svých vlastních slov nesouhlasil s vyhlazením Tutsiů a nemohl podporovat zabíjení nevinných lidí (Organization of African Unity 1998: 57). Twagiramungu odhalil řadu velice závažných informací. V první řadě upozornil Dallaira na strategii, která měla vyústit ve stažení belgických vojáků ze země. Sám Twagiramungu stál v čele demonstrací, jejichž účelem mělo být vyprovokovat RPF a belgické vojáky ke střelbě, následkem čehož by sami byli zabiti. To by zaručilo odchod zbylých belgických jednotek z Rwandy. Tato již v lednu 1994 velmi znepokojující informace ještě více nabývá na váze v kontextu událostí z dubna, kdy po zavraždění deseti vojáků skutečně došlo ke stažení Belgičanů a tím k poměrně závažnému oslabení jednotek UNAMIR. Twagiramungu dále upozornil na existenci sedmnácti set vytrénovaných příslušníků Interhamwe, rozmístěných po čtyřicetičlenných skupinách po celém Kigali, schopných vyvraždit tisíc Tutsiů během dvaceti minut. Sám měl za úkol vytvořit seznamy všech Tutsiů žijících v Kigali, pravděpodobně kvůli jejich vyhlazení. Twagiramungu rovněž hodlal odhalit UNAMIR hlavní skladiště zbraní, za předpokladu, že jemu a jeho rodině bude garantována ochrana (Carlsson, Han, Kupolati 1999: 10). Ve svém telegramu Dallaire žádal o ochranu pro Twagiramunga a jeho rodinu a oznámil DPKO svůj záměr zabavit zmíněné zbraně do třiceti šesti hodin. Sám Dallaire považoval tento svůj zamýšlený krok za plně spadající pod mandát UNAMIR. DPKO však bylo jiného názoru a z New Yorku tak přišla negativní odpověď na oba Dallairovy požadavky. Ve své odpovědi zástupce vedoucího DPKO Kofiho Annana Iqbal Riza zdůraznil, že s těmito informacemi je nutné zacházet s nejvyšší mírou opatrnosti, a trval na tom, že konfiskace zbraní je mimo mandát UNAMIR. Instruoval Dallaira, aby se zdržel jakýchkoli kroků v tomto směru a naopak o získaných informacích podal zprávu prezidentu Habyarimanovi. Habyarimana samozřejmě popřel, že by měla vláda jakékoliv spojení s uvedenými záležitostmi a slíbil celou věc prošetřit, nic zásadního se však nestalo. OSN rovněž neposkytla ochranu Twagiramunguovi, Dallairův telegram tak byl prakticky zameten pod stůl. 22

Dallaire ještě několikrát varoval New York před zhoršující se situací a žádal o širší interpretaci svého mandátu a také o posílení jednotek UNAMIR. Jediným výsledkem však bylo povolení ústředí OSN, aby Dallaire asistoval s odhalováním a zabavováním zbraní rwandským autoritám, což za dané situace nebyl žádný významný krok. Úsilí o zvýšení počtu vojáků UNAMIR bylo rovněž marné. Jak již bylo naznačeno, Dallairův telegram se stal symbolem ignorování varovných signálů ze strany mezinárodního společenství. Úředníci DPKO později ospravedlňovali svůj postup v tomto případě tím, že podobných telegramů dostávalo DPKO obrovské množství a ten Dallairův se nijak zvlášť nelišil od standardního typu varování. Na základě předchozích zkušeností DPKO tedy údajně nebylo nutné věnovat mu zvláštní pozornost. Podle některých zdrojů však byl ve skutečnosti Dallairovu telegramu přikládán daleko větší důraz než úředníci DPKO přiznávají. Jakmile dorazil, konal se v DPKO zvláštní meeting, na kterém vysocí úředníci diskutovali o možnostech, jak s danými informacemi naložit (Barnett, M. (2002): Eyewitness to a Genocide: the United Nations and Rwanda, New York, Cornell University Press. Citováno z Lang 2002: 149). To napovídá, jak velice vážně danou situaci brali, přesto však nenásledovala ze strany OSN žádná aktivita. Jako jedno z možných vysvětlení se nabízí fiasko mise UNOSOM v Somálsku, kde bylo v rámci jedné z operací v říjnu 1993 zabito osmnáct amerických a jeden malajský voják a záběry, jak jsou jejich těla vláčena ulicemi Mogadishu šokovaly nejen americkou veřejnost. OSN již nemohla riskovat další ztrátu své kredibility a nebyly tak ochotna pouštět se do nejistého podniku, jakým se Rwanda mohla stát stejně lehce jako Somálsko. Obsah Dallairova telegramu se podle vyšetřovací komise OSN i přes velmi obezřetné zacházení v DPKO vůbec nedostal k rukám samotného generálního tajemníka, o Radě bezpečnosti nemluvě. Tehdejší generální tajemník Boutros Boutros Ghali v rozhovoru pro PBS uvádí, že jedním z důvodů, proč se tak nestalo, byl vliv Spojených států v rámci DPKO: Věřím, že DPKO bylo tehdy velmi propojeno s americkou administrativou a jednalo s ohledem na její požadavky a doporučení (PBS Interview with Boutros Boutros Ghali, 21. 1. 2004). Vyšetřovací komise ve své zprávě z roku 1999 uvádí, že zaslání telegramu pouze Barilovi byla ze strany Dallaira chyba, stejně jako nepostoupení telegramu do vyšších 23

míst. Když už se tak nestalo v lednu, mělo k tomu dojít alespoň v únoru, kdy UNAMIR informovala ústředí OSN, že prezident Habyarimana v dané věci nepodnikl žádné kroky a situace ve Rwandě se naopak rapidně zhoršovala. Rada bezpečnosti byla o Dallairovu telegramu informována až díky vágní zmínce ve zprávě generálního tajemníka dne 31. března 1994, což bylo pozdě a rozhodně nedostačující (Carlsson, Han, Kupolati 1999: 33). Otázkou zůstává, nakolik by jiný postoj OSN v tomto konkrétním případě napomohl situaci ve Rwandě. Zabavení daného množství zbraní by jistě nebylo nijak výrazným zásahem pro již poměrně dobře ozbrojené milice Interhamwe, vyslalo by však přinejmenším signál, že mezinárodní společenství nehodlá vyzbrojování radikálních Hutuů pouze nečinně přihlížet. Rovněž úsilí vyprovokovat stažení belgických jednotek ze země se ve světle pozdějších událostí jeví jako poměrně závažný varovný signál. Nelze pochopitelně tvrdit, že pokud by byl brán seriózněji, mohlo se smrti deseti belgických vojáků a potažmo stažení zbylých belgických jednotek zabránit, UNAMIR však mohla být na podobnou variantu minimálně lépe připravena. OSN však zvolila reakci, která nejenže nepřinesla žádný hmatatelný výsledek, ale navíc upozornila rwandskou vládu na fakt, že z jejích vlastních řad unikají informace, které se k OSN rozhodně dostat neměly. 2. 2 Prvotní aktivity OSN mise UNOMUR Aktivně se OSN do konfliktu ve Rwandě zapojila v roce 1993 na základě žádostí Ugandy a Rwandy o vyslání vojenských pozorovatelů podél společné hranice. Toto opatření mělo zabránit využití hraniční oblasti pro vojenské účely, především pak pro dodávky zbraní do Rwandy. 22. června 1993 tak Rada bezpečnosti OSN rozhodla o ustavení mise UNOMUR - United Nations Observer Mission Uganda-Rwanda, zpočátku na období šesti měsíců 14. Na základě rezoluce RB OSN 846 (1993) a následných konzultací s ugandskou vládou tak došlo do konce září 1993 k rozmístění 81 vojenských pozorovatelů 15 na ugandské straně hranice. Hlavním úkolem mise bylo monitorovat pohraniční oblast, kontrolovanou RPF, především pomocí mobilních patrol, a zabránit tak případným dodávkám veškerého 14 Po uplynutí této doby mělo dojít k revizi mise, její mandát byl prodloužen 20. prosince 1993. 15 Účastníky mise UNOMUR byly vojenští pozorovatelé z Bangladéše, Botswany, Brazílie, Kanady, Maďarska, Nizozemí, Senegalu, Slovenska a Zimbabwe. 24

materiálu, který by bylo možné využít pro vojenské účely. Mise rovněž usnadňovala transport potravin, léků a lékařského vybavení do potřebných oblastí. Když došlo v říjnu 1993 k ustavení mise UNAMIR na základně Arushských dohod, byla mise UNOMUR na doporučení generálního tajemníka OSN začleněna pod nově vzniklou misi. UNOMUR tak spadala pod vedení UNAMIR, její primární úkoly však zůstaly zachovány. Po vypuknutí genocidy a následném obnovení bojů mezi RPF a FAR rozšířila UNOMUR svoji aktivitu po celé délce ugandsko-rwandských hranic. V červnu 1994 pak došlo k dalšímu prodloužení mandátu UNOMUR o tři měsíce s tím, že bude postupně redukován počet pozorovatelů a k 21. září 1994 dojde k ukončení mise. Generální tajemník OSN Boutrous Boutrous Ghali během svého hodnocení působení mise UNOMUR vyjádřil názor, že ačkoliv UNOMUR nemohla kvůli tragickému vývoji událostí ve Rwandě naplno implementovat svůj mandát, hrála významnou roli ve snaze vybudovat důvěru, zmírnit napětí a usnadnit implementaci Arushských dohod (United Nations Observer Mission Uganda-Rwanda). Oproti tomu Frederick H. Fleitz tvrdí, že UNOMUR roli určené svým mandátem dostála, avšak dopad jejích aktivit na konflikt ve Rwandě nebyl nikterak významný (Fleitz 2002: 173). Mise UNOMUR měla vskutku pouze malý vliv na chod událostí ve Rwandě, v rámci svého, i když velmi omezeného, mandátu však svou úlohu plnila. Hrála například užitečnou roli v usnadnění logistické podpory UNAMIR, když během uzavření letiště v Kigali sloužilo ugandské letiště Entebbe jako jediná základna, odkud mohl do Rwandy proudit jak personál, tak vybavení UNAMIR. Vojenští pozorovatelé UNOMUR na letišti Entebbe koordinovali logistické aktivity a pomáhali eskortovat konvoje se zásobami přes ugandsko-rwandskou hranici. 2.3 Dohody z Arushi Ačkoliv aktivně se OSN do konfliktu zapojila až vysláním mise UNOMUR, jeho pasivní součástí se stala již během mírových jednání. Jednání o ukončení konfliktu započaly již krátce po jeho vypuknutí, avšak uzavřená příměří nebyla dodržována. Největší diplomatickou aktivitu vyvíjely především Organizace africké jednoty, Francie a Spojené státy americké. OSN se jednání ve většině případů účastnila jako pozorovatel. Nejinak tomu bylo v případě uzavření Arushských dohod. 25

Přestože OSN nehrála příliš aktivní roli během vyjednávání Arushských dohod, jejich finální podoba jí přisoudila velmi důležitou roli v jejich implementaci. OSN měla podle Arushských dohod poskytnout neutrální mezinárodní sílu (NIF Neutral International Force), která by dohlížela na jejich implementaci během téměř dvouleté přechodné fáze, po níž by následovaly národní volby. Dle Dohod z Arushi měla mít nově vzniklá NIF poměrně širokou škálu úkolů, zahrnující: Garance bezpečnosti v zemi a dohled nad dodržováním práv kompetentními autoritami a orgány Zajištění bezpečnosti distribuce humanitární pomoci Pomoc při zajištění bezpečnosti civilistů Asistenci při vyhledávání skladišť zbraní a neutralizaci ozbrojených gangů v zemi Pomoc při odstraňování min Asistenci při znovunabytí zbraní, které byly distribuovány mezi civilisty Monitoring dodržování příměří oběma stranami (čl. 54 Arusha Accord). Mandát mise UNAMIR, vzniklé na základě Arushských dohod, však velkou většinu těchto úkolů nereflektoval, jak je demonstrováno níže. Neutrální mezinárodní síla měla být původně vytvořena Organizací africké jednoty, vzhledem k jejím zkušenostem s Neutral Military Observer Group (NMOG), vyslané do Rwandy krátce po vypuknutí občanské války, monitorující demilitarizovanou zónu v okolí Kigali. Tímto návrhem však nebyla nadšena ani rwandská vláda, ani OSN, která by vzhledem k nedostatečné kapacitě OAU vykonávat takovouto misi musela poskytovat NIF jak logistickou, tak finanční podporu a tím by se zní de facto stávala mise OSN (Jones 2001: 104). Zajištěním NIF tedy byla pověřena přímo OSN. V srpnu 1993 tak byla do Rwandy vyslána skupina odborníků, pověřených studiem stávajících podmínek ve Rwandě, možných funkcí NIF a prostředků nutných k jejímu fungování. Vedením skupiny byl pověřen brigádní generál Romeo A. Dallaire, v té době působící v čele UNOMUR, později velitel peacekeepingové mise UNAMIR, schválené rezolucí RB OSN 872 dne 5. října 1993. Ve své zprávě skupina podtrhla 26

nutnost vyslání mise, jakou požadovaly Arushské dohody, přičemž její optimální velikost by měla činit 8000 mužů, minimálně ovšem 4 500 5000 (Jones 2001: 105). 2.4 Peacekeeping a OSN Koncepce peacekeepingu prošla v průběhu existence OSN určitým vývojem. Ačkoliv přímo v Chartě OSN nenalezneme definici peacekeepingu, nejužívanější je definice OSN zpočátku 90. let, která říká, že peacekeepingové operace jsou operace OSN zahrnující vojenský personál, prováděné za účelem zachování nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti v oblastech konfliktu. Tyto operace jsou dobrovolné a založené na konsenzu a kooperaci. I když zahrnují vojenský personál, svých cílů na rozdíl od donucujících operací OSN nedosahují použitím zbraní (Fleitz 2002: 51). Peacekeepingová mise musí splňovat několik základních předpokladů. S působením mise musí souhlasit obě strany konfliktu, akceptována by měla být rovněž obyvatelstvem dané země. Snižuje se tak riziko napadení účastníků mise, jelikož ani pro jednu stranu konfliktu nepředstavuje vojenskou hrozbu ani nenarušuje suverenitu státu. Další nezbytnou podmínkou peacekeepingových misí je jejich nestrannost. Ta je nutná pro vzájemnou důvěru mezi znepřátelenými stranami a misí a zmírňování napětí. Poslední základní podmínku pro peacekeepingové operace OSN představuje minimální užití síly, resp. užití síly pouze v případě sebeobrany. Se změnou povahy konfliktů po skončení studené války došlo k posunu ve vnímání peacekeepingu. Zatímco tzv. klasický peacekeeping během studené války byl většinou zaměřen na monitoring hranic mezi znepřátelenými stranami, s nárůstem etnických a vnitrostátních konfliktů se tato funkce stala méně relevantní a do popředí se dostaly úkoly jako monitoring a dohled nad dodržováním lidských práv, organizace a monitoring voleb, šíření informovanosti, repatriace, demobilizace apod. (Thakur, Thakur, Schnabel 2001: 12). Změna mezinárodního prostředí po konci studené války rovněž znamenala nárůst optimismu a upevnění víry v roli OSN v nových podmínkách. To se odrazilo mimo jiné také v nárůstu peacekeepingových misí během devadesátých let. OSN se těmto změnám snažila přizpůsobit a provedla několik zásadních změn. Mezi ty nejvýznamnější patří beze sporu zrušení Odboru pro zvláštní politické záležitosti, který 27