D I P L O M O V Á P R Á C E. Mezinárodní distributorské smlouvy

Právnická fakulta Masarykovy Univerzity Katedra mezinárodního a evropského práva D I P L O M O V Á P R Á C E Mezinárodní distributorské smlouvy Kateřina Holendová 2008/2009 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Mezinárodní distributorské smlouvy zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. 1

Za odborné vedení a pomoc při zpracovávání tématu práce bych ráda poděkovala JUDr. Kláře Svobodové, své vedoucí práce. 2

OBSAH Obsah...3 Seznam zkratek...6 1. Úvod...8 2. Mezinárodní právo soukromé a obchodní...10 2.1 Mezinárodní právo soukromé...10 2.2 Právo mezinárodního obchodu...11 2.3 Metody úpravy v českém mezinárodním právu soukromém a obchodním.11 2.4 Mezinárodní právo soukromé procesní...13 2.5 Prameny českého mezinárodního práva soukromého...13 2.5.1 Prameny mezinárodního práva soukromého vnitrostátního původu...14 2.5.2 Prameny mezinárodního práva soukromého mezinárodního původu. 14 2.5.3 Prameny mezinárodního práva soukromého komunitárního původu..15 2.6 Evropský hospodářský prostor...17 3. Distributorská smlouva jako smluvní typ...21 3.1 Charakteristika, účel a význam...21 3.2 Vnitrostátní právní úprava distributorské smlouvy a její prameny...23 3.2.1 Obchodněprávní režim distributorské smlouvy...23 3.2.2 Rámcová distributorská smlouva...25 3.2.3 Dílčí kupní smlouvy...27 3.2.4 Kupní smlouvy distributora a koncového zákazníka...27 3.2.5 Občanskoprávní režim distributorské smlouvy...28 3.3 Odlišení distributorské smlouvy od smlouvy o obchodním zastoupení a dalších podobných smluvních typů...29 3.3.1 Obchodní zastoupení...29 3.3.2 Porovnání smlouvy o obchodní zastoupení a smlouvy distributorské..30 3

4. Distributorská smlouva v mezinárodním měřítku...32 4.1 Užití distributorské smlouvy v mezinárodním obchodu...32 4.2 Právní režim mezinárodní distributorské smlouvy z pohledu českého mezinárodního práva soukromého...34 4.2.1 Režim rámcové distributorské smlouvy...34 4.2.2 Režim jednotlivých kupních smluv...36 4.2.3 Režim koncových kupních smluv...37 4.3 Doporučení Mezinárodní obchodní komory, UNCITRAL, UNIDROIT a další prameny neprávního charakteru...38 4.3.1 Světová obchodní organizace...39 4.3.2 Mezinárodní obchodní komora v Paříži...40 4.3.3 Komise OSN pro právo mezinárodního obchodu...40 4.3.4 Mezinárodní ústav pro sjednocení soukromého práva v Římě...41 4.3.5 Haagská konference mezinárodního práva soukromého...41 4.3.6 Mezinárodní obchodní zvyklosti...41 4.4 Judikatura...42 5 Konstrukce smlouvy a vhodné doložky...43 5.1 Rámcová smlouva...44 5.1.1 Smlouva o výhradním prodeji...44 5.1.2 Vstup zboží na trh a plán distribuce...45 5.1.3 Legislativa státu prodeje...46 5.1.4 Cena...47 5.1.5 Změna a ukončení smlouvy...47 5.2 Kupní smlouvy mezi výrobcem a distributorem...48 5.2.1 Kupní smlouvy dle Vídeňské úmluvy...49 5.2.2 Kupní smlouvy bez užití Vídeňské úmluvy...50 5.3 Kupní smlouvy mezi distributorem a zákazníkem...51 4

6. Závěr...53 Seznam použité literatury...57 Knižní publikace...57 Odborné články...59 Internetové zdroje...59 Právní předpisy...60 Judikatura...61 Příloha:...62 Smlouvy o právní pomoci...62 Úmluvy v oblasti unifikace kolizních norem...62 Úmluvy unifikující hmotněprávní přímé normy...62 Úmluvy v oblasti mezinárodního obchodu...63 Úmluvy v oblasti rozhodčího řízení...63 Úmluvy v oblasti ochrany autorských a průmyslových práv...63 5

SEZNAM ZKRATEK ESD MOK, ICC Evropský soudní dvůr Mezinárodní obchodní komora v Paříži Nařízení Rady č. 44/2001 nařízení Rady č. 44/2001 o soudní příslušnosti a uznávaní a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech obchodní zákoník zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů občanský zákoník zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Římská úmluva Římská úmluva o právu rozhodném pro smluvní vztahy ze dne 19.6.1980 Vídeňská úmluva, CISG Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží ze dne 11. 4. 1980 Smlouva o ES Smlouva o založení Evropského společenství ze dne 1. 1. 1958, ve znění pozdějších změn UNIDROIT Mezinárodní ústav pro sjednocení soukromého práva ZMPS zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů WTO Světová obchodní organizace 6

tzn. EU ES Nařízení Brusel I to znamená Evropská unie Evropská společenství Nařízení č. 44/2001 o soudní pravomoci, uznání a výkonu soudních rozhodnutí v občanskoprávních a obchodních věcech ze dne 22. prosince 2000 Nařízení Brusel II Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 tj. to jest č. číslo Sb. příp. Sbírky případně 7

1. ÚVOD V následující práci se věnuji mezinárodní distributorské smlouvě, kterou lze považovat za neopomenutelnou součást mezinárodního obchodu. Jedná se o jednu z nejčastěji zastoupených forem realizace obchodu na území cizího právního státu, a přesto patří do oblasti práva, jemuž teorie nevěnuje příliš velkou pozornost. V naší vnitrostátní úpravě není komplexní úprava tohoto typu smluv a podobná je i situace v jiných právních řádech. Přesto se jedná o smluvní typ v mezinárodním obchodě běžně užívaný. Cílem této diplomové práce je poskytnutí co nejkomplexnějšího pohledu na mezinárodní distributorské smlouvy z hledisek teoretických i praxe samotné a vytvoření rozboru právního režimu distributorským smluv především při užití v obchodních stycích českých obchodníků. Budu se zabývat otázkami režimu distributorských smluv v mezinárodním měřítku a normami, kterými jsou tyto smlouvy upraveny. Vzhledem ke skutečnosti, že není ani komplexní vnitrostátní úprava, považuji za vhodné věnovat pozornost i vnitrostátní úpravě distribuce zboží, a především možnostem jejího pojetí a úpravy. Prostřednictvím této práce bych chtěla ověřit, že je zde dostatečný důvod pro vytvoření samostatného smluvního typu a zároveň zda je zde dostatečný podklad vytvořený praxí pro to, aby úprava mohla být komplexní. Distributorská smlouva jako smluvní typ není vytvořena právními předpisy, ale jedná se o vymezení vzniklé praxí. Zabývám se tedy obsahem tohoto ne zcela jasně vymezeného pojmu v co nejširší míře. Vycházím především z praxe užívané v obchodním styku. V mezinárodním měřítku jsem čerpala z literatury věnující se této obchodní praxi, většinou se jednalo o publikace mezinárodních organizací a odborné články na toto téma. V práci jsem se pokusila nastínit i výhody tohoto smluvního typu a některá jeho úskalí. Jedna kapitola je věnována porovnání s jiným podobným smluvním typem a v textu práce se na jiné smluvní typy odkazuji, protože při absenci vlastní úpravy jsou jiné smluvní typy vhodným východiskem pro dotvoření smlouvy innominátní. 8

Moje diplomová práce bude rozčleněna do 4 částí. V první části přiblížím obecně problematiku mezinárodního práva soukromého a obchodního, základní otázky a principy v této oblasti, jednotný vnitřní trh Evropské unie a nejdůležitější prameny mezinárodního práva soukromého a obchodního. Ve druhé části se věnuji rozboru distributorské smlouvy jako smluvního typu. Budu se zabývat tedy jejími základními charakteristikami a strukturou, kdy vycházím především z českého vnitrostátního právního řádu. Rozbor distributorské smlouvy z hlediska českého právního řádu je též podstatný v okamžiku, kdy se bude mezinárodní distributorská smlouva řídit českým právem. Pro lepší orientaci v problematice se v této části zabývám také odlišením distributorské smlouvy od jiných smluvních typů. Třetí část bude věnována problematice mezinárodních distributorských smluv a jejich režimu. V rámci této části se zaměřuji na prameny práva, které se mohou uplatnit při posuzování režimu jednotlivých částí distributorské smlouvy. Dále se v této části zabývám odbornou literaturou a činností činnosti odborných organizací, zabývajících se tímto tématem. V této části jsou také uvedeny některé důležité judikáty, v nichž jsou stanovena pravidla pro určení režimu mezinárodní distributorské smlouvy a které se staly podkladem při dalším rozhodování v podobných otázkách. Poslední, čtvrtá část, je věnována konstrukci mezinárodní smlouvy v praxi, kde především kladu důraz na to, co by měla distributorská smlouva obsahovat za ustanovení. Doufám, že poznatky v práci uvedené zprostředkují čtenáři vhled do problematiky mezinárodních distributorských smluv a s jejich pomocí zjednoduší konstrukci takové smlouvy s přihlédnutím k možným rizikům. 9

2. MEZINÁRODNÍ PRÁVO SOUKROMÉ A OBCHODNÍ 2.1 Mezinárodní právo soukromé Mezinárodní právo soukromé je v českém právu a právní vědě samostatné právní odvětví, které se zabývá problematikou soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem. Mezinárodní prvek není v zákoně o mezinárodním právu soukromém a procesním (č. 97/1963 Sb.), jako základní předpis v českém mezinárodním právu soukromém, specifikován, ale považujeme za něj skutečnost, kdy je soukromoprávní vztah spojen i s jiným státem nebo jiným právním řádem. Mezinárodním prvkem může být příslušnost účastníka k jinému státu, skutečnost zakládající nebo výrazně ovlivňující mezinárodní vztah, jež se udála na území jiného státu, pokud se předmět vztahu nachází na území jiného státu nebo pokud je právní vztah svým vznikem závislý na právním vztahu, který se řídí cizím právem. Pokud je vztah k jinému státu zanedbatelný a nemá významnější vliv na sporný právní vztah, nebude se k němu přihlížet a budeme posuzovat vztah jako vnitrostátní. 1 Právní úprava těchto vztahů je záležitostí každého státu, přesto v současném globalizovaném světě se klade důraz na nutnost sjednocení této úpravy. Sjednocení je vyžadováno především potřebou ekonomickou a společenskou, kdy ve světě dochází k větším a častějším vazbám mezinárodního charakteru a bariery tvořené komunikací, jazykem či vzdáleností se stávají zanedbatelnými. Sjednocování úpravy mezinárodních soukromoprávních vztahů probíhá především prostřednictvím mezinárodních úmluv, které vytvářejí kompromisy mezi úpravami fungujícími v jednotlivých státech. Vliv na koncepci úprav v jednotlivých státech má v současné době také pro státy v Evropských společenstvích komunitární právo, které se těmito otázkami také zabývá. Evropská společenství jsou schopna tvořit právní normy, kterými jsou její členské státy zavázány a které zavazují i osoby soukromé z těchto států. 1 Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. 6. opravené a doplněné vydání, Brno: Nakladatelství DOPLNĚK, 2004, s. 18 10

Mezinárodním právem soukromým se tak rozumí soubor právních norem, které výlučně upravují soukromoprávní vztahy (tj. vztahy práva občanského, obchodního, rodinného, a pracovního) s mezinárodním prvkem, včetně právních norem upravujících postup soudů a jiných orgánů a účastníků, příp. i jiných osob, a vztahy mezi nimi vnikající v řízení o soukromoprávních věcech, v němž je obsažen mezinárodní prvek. 2 Jedná se však přesto o právo vnitrostátní. 2.2 Právo mezinárodního obchodu Jedná se o oblast práva zabývající se mezinárodními ekonomickými vztahy. Do tohoto odvětví spadají vztahy mezi mezinárodními organizacemi a státy, vztahy mezi státem a subjekty, které na jeho území realizují obchodní činnost, a vztahy mezi obchodníky z různých států. Poslední jmenované tvoří jádro práva mezinárodního obchodu a jsou svou povahou podřízeny režimu mezinárodního práva soukromého. Směr vývoje práva mezinárodního obchodu je výrazně ovlivněn ekonomickým a politickým prostředím, kdy státy v reakci na něj vytvářejí normy, které se zabývají úpravou mezinárodně obchodních vztahů. Velkou roli v tomto procesu také sehrávají mezinárodní organizace, které navrhují úpravu mezinárodních obchodních vztahů ve snaze dosáhnout co nejširší míry unifikace. Normy organizacemi vytvořené nemají přímou závaznost, pokud je státy nepřijmou za své. V tomto směru je výjimkou komunitární právo, které je tvořeno také mezinárodní organizací, ale pro státy ES je závazné bez dalšího. Právo mezinárodního obchodu obsahuje tedy především normy zaměřené na regulaci obchodních závazkových vztahů s mezinárodním prvkem. 3 2.3 Metody úpravy v českém mezinárodním právu soukromém a obchodním Vzhledem ke skutečnosti, že v případě mezinárodního práva není jedna entita, která by tvořila právo, jemuž budou podřízeny všechny osoby, mají normy mezinárodního práva soukromého specifický charakter. Z teoretického hlediska 2 Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. 6. opravené a doplněné vydání, Brno: Nakladatelství DOPLNĚK, 2004, s. 23 3 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 17 11

dělíme normy podle aplikace na normy přímé a normy kolizní. Hlavní rozdíl je dán metodou, jíž tyto normy působí na právní vztahy při aplikaci. Kolizní normy nemají klasický hmotněprávní charakter. Jsou svou strukturou podobné normám blanketovým, protože jejich podstatou je odkaz na jiné normy, ale na rozdíl od vnitrostátních blanketových norem odkazují na právní řád jako celek. Principem těchto norem je především nutnost rozhodnutí, dle jakého právního řádu, a tedy dle jakých hmotněprávních norem bude právní vztah posuzován. Jejich obvyklý název kolizní normy odpovídá uvedené představě kolizí, střetu právních řádů, které tyto normy řeší. 4 Kolizní metoda zachází se všemi právními řády jako se sobě rovnými a lze ji považovat a odraz představy o spravedlnosti státu, jehož je původu. Výběr kolizní normy, která bude na posouzení vztahu použita, vychází obvykle z místa soudu, tedy z místa, kde je nutno toto rozhodnutí provést. Soud v případě rozhodování o právním vztahu tedy nejprve vezme kolizní normu vlastního státu a podle ní rozhodne, jaké právo na vztah použije. Podle vnitrostátních věcných norem práva pak soud rozhodne ve věci samé. Přímé normy jsou normami, které mají hmotněprávní charakter a stanovují práva a povinnosti stran samostatně, bez nutnosti užití dalších norem. Stávají se tak součástí právních řádů smluvních států nejčastěji na základě mezinárodní smlouvy způsobem předepsaným jejich ústavními předpisy a upravují výlučně soukromoprávní poměry s mezinárodním prvkem, které jsou zařazeny do předmětu úpravy příslušné smlouvy. 5 Ve vnitrostátním právu tím vzniká určitá dvojakost, kdy se jedny normy užívají pro vnitrostátní vztahy a jiné normy jsou určené stejným vztahům s mezinárodním prvkem. Normy přímé se aplikují bezprostředně, tzn. bez předchozího užití norem kolizních a mají před kolizními normami přednost. Tato metoda úpravy je velkým krokem k unifikaci práva a dává účastníkům právních vztahů větší právní jistotu. 4 Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. 6. opravené a doplněné vydání, Brno: Nakladatelství DOPLNĚK, 2004, s. 23 5 Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. 6. opravené a doplněné vydání, Brno: Nakladatelství DOPLNĚK, 2004, s. 24 12

2.4 Mezinárodní právo soukromé procesní Dalšími normami v mezinárodním právu soukromém jsou mezinárodní normy procesní. V práci je jen stručně představím, protože se jedná o neopomenutelné normy v mezinárodním právu, ale vzhledem k tématu práce jejich podrobnější popis nevnímám jako nutný. Nejedná se o samostatnou metodu úpravy v mezinárodním právu soukromém, ale jedná se o samostatný typ norem. Jejich účelem je rozhodnout, jaký soud bude spor z konkrétního závazkového vztahu rozhodovat. Odkazem na soudy určitého státu fakticky určují i procesní normy, kterým bude jednání podřízeno, protože soud postupuje podle svých procesních norem. Nepovažujeme je za normy kolizní, protože neodkazují přímo na právní řád státu. V rámci mezinárodního práva soukromého procesního se nevyskytují žádné normy přímého charakteru, protože přímé normy jsou ze samotné jejich podstaty normami věcnými. Přesto je nutné, aby státy a jejich orgány mezi sebou při řešení sporu komunikovaly a spolupracovaly a tato spolupráce bývá upravena především mezinárodními smlouvami o justiční spolupráci. Otázkou s tímto související je pak uznávání a výkon cizozemských rozhodnutí. Jedná se v podstatě o zásah do suverenity státu, proto je kladen důraz na splnění určitých podmínek a státy si tyto otázky upravují úmluvami, které jsou ve většině případů založeny na reciprocitě. 2.5 Prameny českého mezinárodního práva soukromého Nejvýznamnější prameny práva v českém právním řádu jsou právní normy zakotvené v zákonech, mezinárodních smlouvách, komunitárním právu a dalších právních předpisech například podzákonného charakteru. Prameny mezinárodního práva soukromého jsou především trojího typu: prameny vnitrostátního původu, prameny komunitárního práva a prameny mezinárodního původu. Ve všech třech případech je považujeme za součást vnitrostátního právního řádu, avšak způsob jejich vzniku a začlenění do právního řádu je odlišný. 13

2.5.1 Prameny mezinárodního práva soukromého vnitrostátního původu Prameny vnitrostátního práva jsou zákony. Za nejvýznamnější považujeme zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Tento zákon upravuje výběr rozhodného práva v otázkách sporů, vyplývajících ze vztahů občanskoprávního, rodinného, pracovního charakteru s mezinárodním prvkem. Zákon také stanoví právní postavení cizinců a postup justičních orgánů pří úpravě těchto vztahů. Dalším zákonem, který se zabývá mezinárodním právem soukromým, je zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, ten se v jedné ze svých částí zaměřuje konkrétně na otázky postupu při vydávání a uznávání rozhodčích nálezů. Další normy, které zařazujeme mezi normy mezinárodního práva soukromého, jsou kolizní normy obsažené v zákoně č. 191/1950 Sb., směnečném a šekovém, které řeší otázky rozhodného práva ve věcech směnečného a šekového práva. Ojedinělá ustanovení týkající se vztahů s mezinárodním prvkem lze nalézt i v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině, 262/2006 Sb., zákoníku práce, 527/1990 Sb., zákoně o vynálezech a zlepšovacích návrzích, 207/2000 Sb, o ochraně průmyslových vzorů, v zákoně č. 121/2000 Sb., autorském zákoně, v obchodním zákoníku a v zákoně č. 61/2000 Sb., o námořní plavbě. Specifickou roli v mezinárodním právu soukromém sehrávají zákony ústavní a Ústava, které jsou považovány za normy veřejného pořádku. Hlavním účelem těchto norem je udržovat veřejný pořádek a jako takové jsou prakticky nadřazené soukromoprávním zájmům. Výhrada veřejného pořádku tak tvoří mez, která nesmí být při užívání cizího právního řádu na základě kolizní normy překročena. 6 2.5.2 Prameny mezinárodního práva soukromého mezinárodního původu Druhým typem pramenů mezinárodního práva soukromého jsou mezinárodní smlouvy. Aby se mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, stala se součástí českého právního řádu, je nutné, aby byl dán souhlas k její ratifikaci Parlamentem ČR a byla řádně vyhlášena dle článku 10 Ústavy ČR. Tímto 6 Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. 6. opravené a doplněné vydání, Brno: Nakladatelství DOPLNĚK, 2004, s. 46 14

ustanovením je také dána takové smlouvě aplikační přednost před zákonem. Mezinárodní smlouvy mohou být dvoustranné i vícestranné. Smlouvy se mohou zabývat unifikací hmotněprávních norem, procesně právních norem a norem kolizního práva. Česká republika je zavázána větším množstvím mezinárodních smluv, jež se svým působením mohou překrývat. V případě, že dochází ke střetu mezinárodních smluv, je nutno rozhodnout dle následujících principů. V případě střetu dvou smluv, kdy jeden ze států je zavázán oběma a druhý jen jednou z nich, užije se smlouva zavazující oba státy. V případě, kdy dojde ke střetu smluv, které zavazují oba státy, je nutné nejprve prověřit, zda v jedné nebo obou není řešen jejich vzájemný vztah. Pokud ano, postupujeme podle daného řešení. Pokud ne, prověříme, zda se smlouvy týkají přesně téhož předmětu. Pokud jedna ze smluv má předmět užší a lze ji považovat za lex specialis, užijeme tuto úpravu. Pokud se překrývají i v předmětu, vycházíme ze zásady lex posterior derogat legi priori. 7 Stručný výčet mezinárodních smluv, kterými je vázána Česká republika a týkají se mezinárodního práva soukromého, uvedu v příloze práce. 2.5.3 Prameny mezinárodního práva soukromého komunitárního původu Další normy, které mohou být pramenem mezinárodního práva soukromého, jsou normy původu komunitárního. Primárními prameny komunitárního práva jsou dvě Římské smlouvy, a to smlouva o založení Evropského společenství (dříve Evropského hospodářského společenství) a smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii; tyto smlouvy tvoří páteř Evropského společenství. V roce 1993 se k nim přidala smlouva o Evropské unii, v níž jsou stanoveny především cíle EU. Státy Evropské unie zmocnily na základě Amsterodamské smlouvy orgány ES k vydávání sekundárních právních aktů. Dánsko, Velká Británie a Irsko vyjádřily v druhém protokolu k ní, že aplikaci její hlavy IV mají fakultativní. Zatímco Velká Britanie a Irsko této možnosti nevyužívají, Dánsko se striktně drží mimo jeho účinek 7 Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. 6. opravené a doplněné vydání, Brno: Nakladatelství DOPLNĚK, 2004, s. 50 15

a nařízení ES se na něj nevztahují. 8 Sekundární prameny práva mohou orgány ES vydávat pouze s odkazem na konkrétní článek, který obsahuje zmocnění k takovému předpisu. Zmocnění k vydávání opatření v oblasti soudní spolupráce a řešení sporů s mezinárodním prvkem je zakotveno v čl. 65 SES, kde je stanoveno zmocnění k vydávání opatření ve věcech soudní spolupráce v občanských věcech s mezinárodním prvkem, pokud je to nutné k řádnému fungování vnitřního trhu. Jedná se o opatření ke zlepšení a zjednodušení systému mezinárodního doručování soudních a mimosoudních písemností, spolupráce při opatřování důkazů a uznání a výkonu soudních a mimosoudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dále o podporu slučitelnosti kolizních norem platných v členských státech a předpisů pro řešení kompetenčních sporů a o odstraňování překážek řádného průběhu občanskoprávního řízení, v případě potřeby podporou slučitelnosti úpravy občanskoprávního řízení v členských státech. 9 Nejdůležitějšími prameny mezinárodního práva soukromého komunitárního původu jsou v současné době nařízení Brusel I, která se zabývají pravomocí soudů k rozhodování mezinárodních sporů občanských a obchodních, a nařízení Brusel II týkající se rozhodování sporů rodinného práva. Dalším v současné době novým nařízením je nařízení Řím I, které je svým obsahem prakticky totožné s Římskou úmluvou. 10 Dále je pro komunitární právo běžná forma směrnic, jež jsou však adresovány státům, nikoliv jednotlivci. Jednotlivec se může směrnice za určitých okolností dovolat, především pokud je stát v prodlení s plněním povinností v ní stanovených, přesto je však směrnice primárně pokynem pro státy. Obsah směrnice má každý členský stát povinnost transformovat do svého právního řádu vlastní normou. Dalšími sekundární prameny komunitárního práva jsou také rozhodnutí, která jsou adresována jednotlivci, ale nemají platnost obecnou, ale pouze individuální na 8 Rozehnalová, N., Týč, V. Evropský justiční prostor. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2005, s. 22 9 čl. 65 SES 10 Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. 6. opravené a doplněné vydání, Brno: Nakladatelství DOPLNĚK, 2004, s. 46 16

subjekty, o jejichž právech bylo rozhodováno. Za poslední sekundární prameny komunitárního práva považujeme doporučení a stanoviska, která však nejsou právně závazná a vynutitelná. 11 Za případný další zdroj práva by mohla být vnímána judikatura jednotlivých národních soudů, ta však není v českém právním řádu vnímána jako zdroj práva, a to ani pro oblast mezinárodního práva soukromého, ač určitý faktický význam má. Pro právo komunitární je směrodatná judikatura Evropského soudního dvora, který určuje závazný výklad norem komunitárního práva. Judikatura Soudního dvora je obecně považována za směrodatnou, jakoby obsah práva ES nebyl určen jen zněním vlastního textu příslušného předpisu, ale také jeho výkladem na základě předchozí judikatury Soudního dvora. 12 2.6 Evropský hospodářský prostor Členstvím České republiky v Evropské unii k 1. 5. 2004 se staly aktuálními i otázky úpravy jednotného evropského trhu, jehož je Česká republika nyní součástí. V rámci tohoto trhu jsou vytvářeny další normy a podmínky, které stanovují práva a povinnosti při obchodování na českém trhu, a jsou tedy neopomenutelné i při uzavírání distributorských smluv, kterými se tato práce zabývá. V této podkapitole se tedy věnuji prvkům jednotného evropského trhu, které mají vliv na distribuci zboží. Nejvýraznější změny pro realizaci obchodů s sebou přinesla závaznost práva Evropské unie. Jedná se o svébytný systém práva včetně vlastních mechanismů vynucování, který funguje paralelně s českým právním řádem. Právo vytvářené EU směřuje především ke zdokonalení a sjednocení jednotlivých právních řádů pro zajištění co nejhladšího fungování evropského vnitřního trhu. 13 Základem tohoto 11 Týč, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 5. Aktualizované vydání, Praha: LINDE PRAHA, a.s., 2006, s. 69-71 12 Týč, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 5. Aktualizované vydání, Praha: LINDE PRAHA, a.s., 2006, s. 84 13 Janatka, F. a kolektiv. Obchod v rámci Evropské unie a obchodní operace mimo členské země EU. Praha: Aspi Publishing, 2004, s. 52 17

trhu je volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu uvnitř a svoboda podnikání. 14 Prvním krokem k vytvoření vnitřního trhu se stalo vytvoření celní unie a sjednocení postupu navenek. Cílem tohoto kroku bylo mimo jiné i držení ekonomické rovnováhy na vnitřním trhu a jeho rozvoj, přesto je realizace společné politiky omezena závazky ES navenek, a to především v rámci WTO. Tato opatření vedla k zajištění volného pohybu zboží především vytvořením zóny volného obchodu. Svoboda pohybu byla následně rozšířena i na služby, kapitál a osoby. Volný pohyb osob s sebou přinesl další navazující otázky, které s ním souvisejí. Zrušení hranic a umožnění volného pohybu osob dává plnou možnost pohybu i osobám mimo EU, jakmile do ní jednou vstoupí, čímž se vytvořila nutnost zajistit společnou politiku zemí společenství i ve věcech vstupu na jejich území osobami mimo Evropskou unii. Vznikl tím tzv. evropský prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti, která je další fází evropské integrace. 15 Pro rozvoj jednotného vnitřního trhu je důležitý rozvoj a zjednodušení dovozu a vývozu v rámci států EU. Hlavní komplikací v této oblasti bývá různost požadavků pro vstup na trh u jednotlivých států. Často se jedná především o různé technické specifikace, nutnost kontrol, označování zboží a některé administrativní požadavky. Součástí evropského vnitřního trhu se tak stává právě nutnost sjednocení právní úpravy těchto požadavků. Tato harmonizace je od roku 1985 realizována především prostřednictvím směrnic, jež jsou závazné pro státy EU. Jedná se o právní akty, které je stát povinen transformovat do svého právního řádu, aby se staly závazné pro jednotlivce. Prostřednictvím vlastního mechanizmu vynucování práva ES je povinnost transformace směrnic zajišťována. Technické normy vypracované evropskými soukromoprávními normalizačními institucemi na základě zmocnění od EU nahrazují vnitrostátní technické normy. Pokud v nějaké oblasti evropské normy 14 článek 14. Smlouvy o ES 15 Týč, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 5. Aktualizované vydání, Praha: LINDE PRAHA, a.s., 2006, s. 256 18

zatím nejsou, užívá se norem vnitrostátních a uplatňuje se i směrnice o všeobecné bezpečnosti výrobků z roku 1992 a princip vzájemného uznávání. 16 Základní složkou jednotného vnitřního trhu je svoboda podnikání upravená v článku 48 Smlouvy o ES. Jednotný trh garantuje všem společnostem, které jsou založené podle práva některého ze států ES, stejné zacházení jako občanům EU. Podnikání může být realizováno i prostřednictvím zakládání dceřiných společností, jiných organizačních složek nebo jiných forem zastoupení v jiném členském státě. Stejně tak právo nabízí možnost přesídlení, kdy se společnost po přesídlení podřizuje vnitrostátnímu právu nového státu. 17 Nejrozvinutější součástí práva jednotného evropského trhu je ochrana hospodářské soutěže. Za protisoutěžní jednání je považováno především sjednávání kartelových dohod o cenách, sladění omezení výroby nebo o rozdělení trhu, které jsou považovány za neplatné bez nutnosti odlišit, zda se jedná o vertikální nebo horizontální dohody. Dalším nezákonným jednáním je zneužívání dominantního postavení, pokud může poškodit spotřebitele nebo konkurenty. Dohody, které tvoří součást distribuční sítě, se posuzují souhrnně. 18 Hospodářská soutěž může být omezena z důvodů technického pokroku, kdy je například možný společný výzkum. Další výjimku tvoří například lepší obsluha spotřebitelů a otázky přenosu technologií. Na distributorské smlouvy v praxi má vliv především zákaz vyloučení paralelního importu. Jedná se o vytvoření sítě distributorů, kteří mají rozdělené území do teritorií a kde jednotlivá teritoria jsou absolutně chráněna. Komise EU akceptuje situaci, kdy je sjednáno, že si distributoři nezasahují přímo do svých teritorií, ale vždy by měla být umožněna jiná cesta k dodání zboží na dané území. Za nepřípustný považujeme zákaz a omezení pasivního prodeje a exportu. Komise také 16 Janatka, F. a kolektiv. Obchod v rámci Evropské unie a obchodní operace mimo členské země EU. Praha: Aspi Publishing, 2004, s. 32 17 Týč, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 5. Aktualizované vydání, Praha: LINDE PRAHA, a.s., 2006, s. 167 18 Janatka, F. a kolektiv. Obchod v rámci Evropské unie a obcodní operace mimo členské země EU. Praha: Aspi Publishing, 2004, s. 38 19

zakázala dohody o dodržování prodejních cen bez závislosti na tom, zda se jedná o omezení maximální nebo minimální ceny. Doporučené ceny však obecně zakázány nejsou, pokud se nejedná o cenový kartel mezi distributory, což je těžko prokazatelné. V případě cenových doporučení je také důležité, zda je na jejich dodržení ze strany výrobce vyvíjen nátlak, například pod hrozbou přerušení dodávky. 19 19 Fiala, T. Distribuční dohody. Právní Rádce, 2001, č.8, s. 5. 20

3. DISTRIBUTORSKÁ SMLOUVA JAKO SMLUVNÍ TYP 3.1 Charakteristika, účel a význam Distributorskou smlouvu lze považovat za samostatný smluvní typ, ačkoliv ji český zákon za něj neoznačuje. Jedná se o smlouvu upravující vztahy mezi výrobcem zboží, který je zde v pozici prodávajícího, a distributorem zboží jako kupujícím. Smlouva se ovšem netýká pouze nákupu zboží mezi těmito stranami, ale je uzavírána za účelem dlouhodobé spolupráce mezi těmito stranami a upravuje povinnosti stran i ve vztahu ke třetím stranám. Předmětem zájmu této smlouvy jsou často také některé praktické otázky týkající se realizace zajištění prodeje ve vztahu k vnitrostátnímu právu a povinnostem, které jsou prodejci právem ukládány. 20 Distributorskou smlouvu lze charakterizovat jako smlouvu rámcovou. V první řadě je zde vyjádřena vůle stran uzavřít v budoucnu více smluv kupních týkajících se přesně vymezeného zboží. Strany v ní stanoví množství, objem a frekvenci dodávek zboží, které se uskuteční, ale zároveň i povinnost distributora zboží prodávat na trhu za určitých podmínek, za určitou cenu a v určitém množství. Smlouvu lze tedy rozdělit na tři části. Za první část považuji rámcovou smlouvu, v níž se stanoví vůle jednotlivých stran této smlouvy ohledně uzavírání budoucích smluv a povinnosti s tím související. Obecně lze říci, že v této části je upravena dlouhodobá dohoda stran se všemi souvisejícími povinnostmi. Za druhou část lze považovat jednotlivé kupní smlouvy, které mohou být již předem upraveny v některých svých částech v původní rámcové smlouvě. Jednotlivé kupní smlouvy se pak realizují v průběhu delšího období a jsou ovlivněny rámcovou dohodou stran obsaženou v rámcové smlouvě. Poslední částí je pak úprava vztahů distributora vůči osobám, které jeho prostřednictvím budou zboží na trhu nakupovat. Tato úprava se zabývá v podstatě vztahy třetích osob, protože tyto osoby nejsou subjekty této smlouvy a nemohou její vznik a obsah přímo ovlivnit. Tyto 20 Van Houte, H The Law of International Trade. London: Sweet & Maxwell. 2002, s. 179 21

smlouvy kupní mohou být také zčásti upraveny v rámcové smlouvě prostřednictvím omezení, k nimž je distributor zavázán. 21 Účelem distributorské smlouvy je zajistit, aby se zboží výrobce dostalo na trh. Výrobce však často nedisponuje vhodnými prostředky, znalostmi a vědomostmi nebo oprávněními pro to, aby na trh sám vstoupil, proto je pro něj vodné využít k tomu služeb distributora, který již na daném trhu působí. Distributorem je obvykle obchodní společnost splňující všechny potřebné právní, administrativní i odborné požadavky pro působení na trhu a uvádění zboží a služeb do prodeje. Výrobce tedy uzavírá smlouvu, jejímž účelem je zajištění vstupu jeho zboží na trh prostřednictvím osoby distributora. 22 Distributorskou smlouvu lze považovat za významný prostředek obchodu, protože usnadňuje vstup na trh společnostem. Velkou roli hraje pro menší výrobce, pro které by tvorba vlastní distribuční sítě byla neekonomická a nereálná, a tím je fakticky omezena možnost jejich uplatnění na trhu. Prostřednictvím smluvního distributora se jim otevírá možnost využití jeho distribuční sítě a často i obchodního jména, které získává důvěru v cílových zákaznících. Tato forma obchodní činnosti dále dává možnost uplatnění podnikatelům, kteří nevyrábějí vlastní výrobky, ale jejich podnikání je založeno na službách, a tedy na rovnoměrném zásobování trhu na větším území a větší šíři sortimentu. Užívání distributorské smlouvy je často ekonomičtější, díky čemuž může být příznivě ovlivněna cena zboží na trhu, protože se sníží náklady na jeho výrobu a dopravení na trh. Dále distributorská smlouva zajišťuje širší možnost výběru pro zákazníka, protože jejím prostřednictvím se zboží uplatňuje na větším území, a stává se snadněji dostupným. Distribuce zboží často také zajišťuje lepší informovanost zákazníků. 23 21 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 539 22 Machková, H. Sato, A., Zamykalová, M. Mezinárodní obchod a marketing. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, 2002, s. 104 23 Machková, H., Černohlávková, E., Sato, A. a kol. Mezinárodní obchodní operace. 3. přepracované vydání. Praha: Grada Publishing a.s., 2003, s. 105 22

Distributorská smlouva je často užívána pro běžné typy zboží, které jsou tedy i snadno nahraditelné, proto pro jeho odbyt je nutná jeho snadná dostupnost. V takových případech je vhodné zvolit distributora s co nejširší sítí prodejců. Distributorských smluv je často také využíváno při uvádění na trh děl duševního vlastnictví, jako například hudebních, filmových nebo knižních prací, kde autor většinou nedisponuje prostředky k uvedení na trh. Takové smlouvy jsou obvykle rozšířeny o podrobnou úpravu autorských práv k dílu. Stejným způsobem může obsahovat úpravu dalších souvisejících práv a vztahů týkajících se vlastností zboží a stran. 24 3.2 Vnitrostátní právní úprava distributorské smlouvy a její prameny Distributorská smlouva jako smluvní typ není v českém právním řádu upravena. Lze říci, že ani není jasně definované, co ještě lze za distributorskou smlouvu považovat a za jakých podmínek. V nejobvyklejším použití se jedná o rámcovou smlouvu s dílčími kupními smlouvami a často i například se začleněním smlouvy o výhradním prodeji. Pokusím se v této části práce nastínit, jaký právní režim může distributorská smlouva mít. 3.2.1 Obchodněprávní režim distributorské smlouvy Ve většině případů bude distributorská smlouva v režimu obchodního zákoníku již na základě faktu, že subjekty distributorské smlouvy jsou podnikatelé dle 2 obchodního zákoníku, protože v 261, odstavec 1 uvedeného předpisu je jasně stanoven předpoklad, že pro podřízení obchodnímu zákoníku stačí samotná povaha účastníků závazkového vztahu. Distributorská smlouva má natolik obchodní povahu, že její využití mezi stranami, z nichž ani jedna není obchodník, je téměř nemožné. Toto tvrzení lze vyvodit především ze samotného účelu distributorské smlouvy, kdy jedna ze stran je výrobcem určitého zboží, a tedy podnikatelem. Otázka, zda strana druhá, tedy distributor, může být i nepodnikatelem, je sporná a budu se jí věnovat v dalším odstavci. Nejčastěji jsou podnikatelé oba subjekty, kdy předmětem podnikatelské činnosti výrobce je právě výroba zboží a předmětem 24 Van Houte, H The Law of International Trade. London: Sweet & Maxwell. 2002, s. 182 23

podnikatelské činnosti distributora často i jen distribuce zboží od různých výrobců skrze svou vlastní distributorskou síť. Jedná se tedy o relativní obchod, tj. závazkový vztah mezi dvěma podnikateli týkající se jejich podnikatelské činnosti. 25 V některých případech se uplatňuje distributorská smlouva, kde výrobce vytváří vlastní síť prodejců prostřednictvím fyzických osob, které jeho výrobky šíří pouze v malém okruhu svých blízkých. Jedná se o klasické schéma například u výrobců kosmetiky, kteří své výrobky na trh nedávají prostřednictvím maloobchodní sítě, ale pouze prostřednictvím svých zástupců, kteří obvykle bývají v pozici distributora. V takových smlouvách lze považovat osobu distributora za nepodnikatele, protože obvykle nesplňuje ani jednu z podmínek uvedených v 2 obchodního zákoníku. Činnost takto prováděná obvykle není soustavnou činností, ale má pouze příležitostný charakter. Nejedná se o jednotlivé typy podnikatele uvedené v odstavci 2 výše zmíněného ustanovení, tedy ani o osoby zapsanou v obchodním rejstříku dle obchodního zákoníku, ani o osobu podnikající na základě živnostenského oprávnění dle zákona číslo 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání. Ve většině případů se nejedná ani o podnikání na základě jiného než živnostenského oprávnění a stejně tak není tato činnost zemědělskou výrobou. V takových situacích nelze právní režim smlouvy posuzovat podle obchodního zákoníku pouze na základě ustanovení 261 odstavce 1 a je nutno prověřit využití dalších možností zákona. 26 Distributorská smlouva může být podřízena obchodnímu zákoníku dále na základě ustanovení 262 obchodního zákoníku, tedy na základě dohody subjektů, že smlouva bude podřízena tomuto zákonu, tzv. fakultativní obchody. 27 Dohoda musí mít písemnou formu a obvykle je součástí samotné distributorské smlouvy v podobě krátké doložky. V situacích uvedených v předchozím odstavci, kdy jedna 25 Marek, K. Obchodněprávní smlouvy. 5. aktualizované vydání, Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2004, s. 7 26 Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol. Kurs obchodního práva Obchodní závazky, 4. vydání, Praha: C.H.BECK, 2007, s. 25 27 Marek, K. Obchodněprávní smlouvy. 5. aktualizované vydání, Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2004, s. 8 24

ze stran není podnikatelem, je právě toto řešení obvyklé. Obchodní zákoník zde výslovně stanoví, že dohoda o podřízení vztahu obchodnímu zákoníku je neplatná, pokud směřuje ke zhoršení postavení účastníka nepodnikatele. Dále v této věci zákon stanoví, že se u tohoto druhu smluv užijí ustanovení občanského zákoníku a předpisy směřující k ochraně spotřebitele vždy, je-li to ve prospěch nepodnikatele. Stejným způsobem je omezena odpovědnost za porušení smlouvy nepodnikající strany, tedy je podřízena občanskému zákoníku. Distributora nepodnikatele, tak, jak jsem jej uvedla v předchozím odstavci, ve většině případů nepovažujeme za spotřebitele, protože nepořizuje zboží pro vlastní soukromou potřebu, proto je užití ustanovení o ochraně spotřebitele dle občanského zákoníku 52 sporné. Obchodní zákoník neupravuje distributorskou smlouvu konkrétně, bude pro ni tedy užita úprava obecná. Smlouva se budu řídit obecnými ustanoveními o závazkovém právu, upravenými v 261 a následujících, kde je upraven vznik závazku, jeho zajištění a zánik. Ve většině případů se jedná o úpravu nekomplexní, která je úpravou rozšiřující danou oblast v občanském zákoníku. Úpravu obchodního zákoníku považujeme za úpravu zvláštní vůči úpravě občanskoprávní, která se užívá subsidiárně. Jak jsem již uvedla dříve, distributorská smlouva je v podstatě složena z několika částí, které samy o sobě můžeme považovat téměř za samostatné smlouvy. Proto se budu postupně zabývat režimem jednotlivých částí distributorské smlouvy. 3.2.2 Rámcová distributorská smlouva Za první část lze považovat smlouvu rámcovou, která je typem innominátním a není pro ni žádná speciální úprava. Tato část bude usměrňována pouze obecnými ustanoveními o závazkových vztazích. V této části se strany domlouvají na dlouhodobé spolupráci. Po obsahové stránce tato smlouva zčásti připomíná smlouvu o smlouvě budoucí, upravenou v 289 a následujících obchodního zákoníku s tím rozdílem, že nestanoví jednu smlouvu budoucí, ale jejich větší množství. Distributorská smlouva obvykle v této části stanoví počet plánovaných smluv s obdobím, během něhož mají být uskutečněny, nebo časový interval mezi 25

jednotlivými smlouvami. Od smlouvy o smlouvě budoucí se obvykle liší i podrobností, se kterou uvádí obsah budoucích smluv, jež bývá v distributorské smlouvě menší. Dále se také od smlouvy o smlouvě budoucí liší možností vymáhání závazku, kdy v případě, že jedna ze stran neuzavře smlouvu podle smlouvy o smlouvě budoucí v daném termínu, může být donucena k uzavření takové smlouvy soudem, což je postup, který se u závazků k budoucím smlouvám obsažených v distributorských smlouvách neužívá. V distributorské smlouvě naproti tomu bývá často upraveno větší množství dalších konkrétních povinností. Uvádění zboží na trh je spojeno s povinnostmi, které jsou stanoveny subjektům veřejnoprávními normami. Splnění těchto povinností může být prostřednictvím distributorské smlouvy delegováno na jednu nebo druhou ze stran. V tomto ohledu se jedná o povinnosti správního typu týkající se například schválení bezpečnosti daných výrobků, jejich prezentace, zajištění zákonných podmínek prodeje a možností reklamace a zajištění oprávnění k nakládání s duševním vlastnictvím. S těmito veřejnoprávními povinnostmi často souvisí i povinnosti mající soukromoprávní charakter a jejichž účel je především ekonomický. Ve smlouvě může být upravena povinnost zajistit odpovídající prezentaci zboží zákazníkovi prostřednictvím komerční reklamy nebo jiných metod a zajištění dostatečné sítě prodejců. Tyto povinnosti jsou pro splnění účelu smlouvy obvykle nezbytné a jejich porušení může být považováno za závažné porušení smlouvy. 28 Do distributorské smlouvy je také možno začlenit smlouvu o výhradním prodeji, která je upravená v 745 a následujících. Cílem této smlouvy je dohoda, že výrobce nebude dodávat určené zboží v určité oblasti nikomu jinému, než odběrateli. Dle umístění úpravy této smlouvy v zákoně můžeme dovozovat, že je přípustná pouze v mezinárodním obchodu a použije se v případech, kdy se distributorská smlouva bude řídit českým právem. Tato smlouva musí být písemná a musí v ní být jasně určena oblast, na níž se výhradnost prodeje vztahuje, a zboží, na něž se vztahuje. Tomuto typu smlouvy se zákon věnuje poměrně podrobně, proto 28 Rozehnalová, N. Právo mezinárodního obchodu. Praha: ASPI, a.s., 2006, s. 538 26

je v něm stanovena doba, na kterou je smlouva uzavřena, tj. doba jednoho roku, není-li uvedeno ve smlouvě jinak, a také výpovědní lhůta, pokud byla smlouva uzavřena na dobu neurčitou a nebyla v ní výpovědní lhůta sjednána. Smlouva o výhradním prodeji může zavazovat i distributora k tomu, aby neodebíral daný typ zboží od jiného výrobce, tzv. smlouva o výhradním odběru, není to ale hlavní účel, ke kterému směřuje tato úprava. 29 Část smlouvy, obsahující smlouvu o výhradním prodeji, bude-li se řídit českým právem, se bude vždy řídit obchodním zákoníkem, kde je tento smluvní typ upraven. Ustanovení obchodního zákoníku ohledně smlouvy o výhradním prodeji mají kogentní povahu, a není tedy možné se od nich smlouvou odchýlit. Z určitého úhlu pohledu tak lze distributorskou smlouvu, nebo alespoň její rámcovou část, považovat za typ smlouvy o výhradním prodeji a v teorii je v této souvislosti někdy uváděna. 3.2.3 Dílčí kupní smlouvy Další částí distributorské smlouvy jsou jednotlivé dílčí kupní smlouvy. Pokud je celá smlouva v režimu obchodního zákoníku, tak pro ně užijeme úpravu 409 a následujících obchodního zákoníku, kde je podrobně upravena kupní smlouva. Většinová část této úpravy je dispozitivní a strany si své závazky mohou ve smlouvě sjednat odlišně. Základní kostra pro tyto smlouvy bývá stanovena již ve smlouvě rámcové, kde si strany předem určí jak má smlouva přibližně vypadat. Je na vůli stran, jak podrobně se obsahem kupních smluv v rámci smlouvy rámcové zabývají. Samotné jednotlivé dílčí kupní smlouvy pak konkrétně upravují práva a povinnosti účastníků včetně způsobu dodání, přechodu vlastnického práva, rizika škody na zboží, předání dokladů a dalšího nakládání se zbožím. Kupní smlouva je komplexně upravena v obchodním zákoníku a nevnímám jako nutné se jednotlivým jejím částem věnovat v této práci podrobně. 3.2.4 Kupní smlouvy distributora a koncového zákazníka Za třetí část distributorské smlouvy jsou považovány kupní smlouvy, které jsou uzavřeny mezi distributorem a koncovým zákazníkem. Jedná se tedy 29 Beneš, V. a kol. Zahraniční obchod. Praha: Grada Publishing, a.s., 2004, s. 176 27

o smlouvy, kterých se nemusí účastnit přímo výrobce. Za součást je považujeme především proto, že se jim často věnuje pozornost již v rámcové smlouvě, kde se stanovují povinnosti distributorovi, jakou formou bude nadále zboží prodávat. Obvykle je možno tímto způsobem ovlivnit cenu, množství a další povinnosti, které se následně projeví ve smlouvě mezi distributorem a koncovým zákazníkem. Tyto kupní smlouvy se mohou řídit obchodním zákoníkem, ale mohou být podřízeny i občanskému zákoníku, protože zde již není ničím neobvyklým to, že jedna ze stran, koncový zákazník, je nepodnikatelem. Na tyto smlouvy se také nezřídka vztahuje režim spotřebitelských smluv. 30 Důvodem, proč na ně je kladen důraz již samotným výrobcem, i když se ho přímo netýkají, má především ekonomický původ. Zájmem výrobce je co největší prodej jeho zboží. Nejde tedy jen o nutnost je uvést na trh, ale i o pozitivní ohlasy konečných zákazníků, často spotřebitelů. Zákazník, pokud bude se zbožím a službami s ním souvisejícími nespokojen, je bude vnímat především jako problém související přímo s tímto zbožím, a tedy výrobcem, nikoliv distributorem. Pro výrobce je tedy žádoucí možnost regulovat, jakým způsobem se dostává zboží ke konečnému zákazníkovi a jaká je kvalita služeb distributora. Jejich úprava v rámcové smlouvě bývá zaměřena na cenu, metody obalu a prezentování zboží zákazníkovi a také na reklamační podmínky. 31 3.2.5 Občanskoprávní režim distributorské smlouvy Je na zvážení, zda se může distributorská smlouva řídit jen občanským zákoníkem. Za předpokladu, že nebude uzavřena mezi dvěma podnikateli a nebude v ní obsažena vůle účastníků užít obchodní zákoník, tak by to mělo být možné. V takové smlouvě by neměla být doložka o výhradním prodeji, protože ta nemá v občanskoprávní úpravě právní základ. Celá smlouva by byla podřízena obecné úpravě závazků v 488 a následujících občanského zákoníku. Jednotlivé kupní smlouvy by se řídily úpravou kupní smlouvy podle občanského zákoníku, která je obsažena v 588 a následujících. Platné české právo tento způsob vytvoření distributorské smlouvy nevylučuje, ale vzhledem k jejímu hlavnímu využití 30 52 a následující zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník 31 Van Houte, H The Law of International Trade. London: Sweet & Maxwell. 2002, s. 181 28

v obchodním styku jsem se s ním doposud nesetkala ani v literatuře. Nabízí se zde otázka, zda by se jednalo stále o distributorskou smlouvu, ale vzhledem k absenci její úpravy, a tím i absenci náležitostí tohoto smluvního typu, předpokládám, že není důvod tuto možnost odmítnout. 3.3 Odlišení distributorské smlouvy od smlouvy o obchodním zastoupení a dalších podobných smluvních typů Smlouva distributorská je na první pohled obsahem velice podobná smlouvě o obchodním zastoupení upravené jako smluvní typ v 652 a následujících obchodního zákoníku. Obě smlouvy lze použít pro uvedení výrobků na trh prostřednictvím jiného podnikatele a oba typy smluv se v praxi používají velice podobným způsobem. 32 Pro pořádek nejprve zběžně charakterizují smlouvu o obchodním zastoupení a následně poukážu na konkrétní odlišnosti od smlouvy distributorské. 3.3.1 Obchodní zastoupení Smlouvou o obchodním zastoupení zmocňuje jeden podnikatel jiného, aby za něj dlouhodobě sjednával uzavírání určitého druhu smluv. Druh těchto smluv není zákonem omezen a je pro něj užito pojmu obchody. Dané obchodní smlouvy jsou sjednávány jménem zastoupeného a na jeho účet, nikoliv na účet zastupujícího. 33 Zákon konkrétně specifikuje i osoby, jež mohou být obchodním zástupcem. Jednou z charakteristických vlastností obchodního zastoupení je, že se jedná o službu úplatnou. Obchodnímu zástupci náleží za tuto činnost provize, která je ve většině případů stanovena ve smlouvě a měla by odpovídat zvyklostem v daném místě podnikání. Obchodní zastoupení může být nevýhradní, což znamená, že zastoupený může pověřit i jiné osoby svým zastupováním na daném území a taktéž obchodní zástupce může vykonávat stejnou činnost pro další zastupované. 32 Beneš, V. a kol. Zahraniční obchod. Praha: Grada Publishing, a.s., 2004, s. 267 33 Marek, K. Obchodněprávní smlouvy. 5. aktualizované vydání, Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2004, s. 233 29

Smlouva o obchodním zastoupení však může být koncipována i jako výhradní. Výhradní smlouva může být polootevřená na straně zastoupeného, kdy se zastoupený zaváže, že pro dané území nebude mít jiného obchodního zástupce, nebo polootevřená na straně zástupce, kdy se obchodní zástupce zaváže, že na daném území nebude zastupovat žádnou jinou osobu. V případě, že se k této formě omezení zavážou obě strany, jedná se o smlouvu výhradní uzavřenou. Zákon také nabízí možnost začlenění konkurenční doložky do smlouvy o obchodním zastoupení. Tato doložka představuje dohodu, že obchodní zástupce i po skončení obchodního zastoupení po určitý čas, maximálně 2 roky, nebude na stanoveném území vykonávat činnost, která je předmětem obchodního zastoupení na vlastní nebo i cizí účet. 34 3.3.2 Porovnání smlouvy o obchodní zastoupení a smlouvy distributorské Podobnost mezi distributorskou smlouvou a smlouvou o obchodním zastoupení je dána především účelem obou smluv, kterým je zprostředkování obchodu. Smlouva o obchodním zastoupení může být využita i k širšímu množství obchodů, jež prostřednictvím zástupce budou realizovány, zatímco distributorská smlouva se zaměřuje konkrétně na distribuci zboží, což znamená, že jejím prostřednictvím se uzavírají především smlouvy kupní. Další odlišnosti jsou v realizaci samotné smlouvy. Distributorský vztah je založený na tom, že zboží přechází do vlastnictví distributora a z jeho vlastnictví přechází do vlastnictví koncového zákazníka. Distributor tedy při realizaci koncových prodejů jedná na svůj vlastní účet, nikoliv na účet výrobce. Toto pravidlo platí i za předpokladu, že je distributor částečně omezen v nakládání se zbožím distributorskou smlouvou. V případě obchodního zastoupení jedná zástupce na účet zastoupeného, nikoliv na vlastní účet, takže v případě kupní smlouvy ke konečnému zákazníkovi se jedná jen o jeden přechod vlastnictví od zastoupeného zákazníkovi. Lze tedy říci, že při užití distributorské smlouvy jednají zúčastněné osoby samostatně, zatímco jednání zástupce v obchodním zastoupení není samostatné. 34 Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol. Kurs obchodního práva Obchodní závazky, 4. Vydání, Praha: C.H.BECK, 2007, s. 398 30