Právní vztahy a právní skutečnosti

Právní vztahy a právní skutečnosti

INTRO Realizace práva tvorba, aplikace, kontrola zákonnosti vytváření právních vztahů

Právní vztah vztah mezi dvěma případně více subjekty, který je regulovaný právem, jehož účastníci v něm vystupují jako nositelé subjektivních práv a povinností soukromoprávní vztah mezi subjekty soukromeho prava

Judikatúra NS ČR Soukromoprávní vztahy se vyznačují zejména rovným postavením jejich účastníků spočívajícím v tom, že ve vzájemném právním vztahu žádný z nich nemá nadřazené postavení, není oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech druhého účastníka a vynucovat plnění povinností autoritativně; základní právní formou, jíž se uplatňuje metoda právní regulace v těchto vztazích, je smlouva, popřípadě zákonem předvídaná právní skutečnost...

Právní vztahy relativní a absolutní Relativní vztahy se odehrávají mezi dvěma nebo i více - přesně určeným počtem subjektů (např. mezi poškozeným a škůdcem, jedním pronajímatelem a více nájemci bytu). Naproti tomu u vztahu absolutního je na jedné straně subjekt, který má absolutní právo a na druhé straně neurčitý počet těch, kteří mají povinnost (např. vůči vlastníkovi, mají všichni povinnost nerušit jej ve výkonu jeho vlastnického práva).

Struktúra Právní vztahy mají svoji strukturu, kterou tvoří: a) způsobilý subjekt (fyzická či právnická osoba); b) objekt (jde o to, čeho se vztah týká, tedy určité chování, které může, ale také nemusí ještě mít svůj předmět); c) obsah (jimi jsou práva a povinnosti). Např. ve smluvním vztahu je předmětem jednak subjektivní právo věřitele požadovat plnění a subjektivní povinnost dlužníka plnit, jednak hmotná věc, která má být vydána a zaplacena.

Předpoklady právního vztahu K tomu, aby právní vztah mohl vzniknout, je třeba, aby byly splněny tři předpoklady, jimiž jsou: 1) právní norma; 2) právní skutečnost; 3) subjekty a objekty.

Právní skutečnosti Právní skutečnosti jsou tedy takové skutečnosti (okolnosti, podmínky), s nimiž právní normy spojují vznik, změnu či zánik právního vztahu. Členění právních skutečností se v literatuře provádí podle celé řady kritérií, zda jsou nebo nejsou závislé na vůli člověka. Podle toho se pak dělí na volní jednání (projev lidské vůle v okolním světě) a objektivní skutečnosti, které na vůli člověka závislé nejsou (např. přírodní události).

Další členění právních skutečností se provádí podle toho, zda jsou v souladu s právem či nikoli a podle tohoto kritéria se rozlišují: a) jednání právní a jednání protiprávní; b) právní události a protiprávní stavy

Právní a protiprávní jednání je možno ještě dále členit na ta, která mají povahu činnosti nebo nečinnosti a dále podle toho, zda jsou činěna s úmyslem způsobit následek předvídaný právní normou nebo bez takového úmyslu

Právní jednání Právní jednání mohou mít povahu individuálního právního aktu a právního úkonu. Individuální právní akt či úřední rozhodnutí je aktem aplikace práva, které činí soud nebo správní orgán. Právní úkon je projev vůle subjektu, který směřuje ke vzniku, změně nebo zániku subjektivních práv a povinností, které právní norma s takovým projevem spojuje

Právní úkony se člení s ohledem na počet zúčastněných subjektů na jednostranné (např. veřejný příslib, reklamace vad zboží) a dvoustranné, případně vícestranné (zejména smlouvy, při nichž může být na obou stranách po jednom, ale také více subjektech).

Pokud jde o náležitosti úkonů, patří mezi ně: a) náležitost osoby (úkon může učinit pouze osoba, která je k němu způsobilá); b) náležitosti vůle (úkon musí být učiněn svobodně, vážně a je třeba, aby byl prostý omylu); c) náležitosti projevu vůle (je třeba, aby úkon byl učiněn srozumitelně, co do obsahu určitě, v předepsané nebo dohodnuté formě-písemné, ústní, ale i učiněné mlčky a plnění musí být možné a dovolené, nesmí se tedy zákonu příčit, obcházet jej ani být v rozporu s dobrými mravy).

Právní události a protiprávní stavy Právní události jsou takové skutečnosti, s nimiž právní normy spojují vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti. Na rozdíl od právních jednání nejsou závislé na vůli člověka a v tomto smyslu lze o nich hovořit jako o skutečnostech objektivních

Protiprávní stav je objektivně vzniklá situace, která je v rozporu s právem. Výraz objektivně zde znamená, že ke vzniku stavu došlo nezávisle na vůli člověka.

Právní jednání v NOZ 545 Právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. 546 Právně lze jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit. 547 Právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

Náležitosti právního jednání náležitost osoby, 15 odst. 2.. Svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat) náležitosti projevu vůle, 546 Právně lze jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit.

náležitosti vůle, 551 O právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby. 552 O právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena vážná vůle. Zdánlivé právní jednání 554 K zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.

Zdánlivé právní jednání Rozdíl 40/1964 nedostatek vůle, vážnosti, určitosti a srozumitelnosti projevu vůle spojoval s absolutní neplatností právního úkonu, vychází nová úprava z pojetí, že v takových případech se o projev vůle vůbec nejedná ( 551-554 NOZ).

O právní jednání dle 551 NOZ nejde, chybí-li vůle jednající osoby, nebo vůle nebyla zjevně projevena ( 552) dalším nedostatkem, který má za následek tzv. zdánlivost právního jednání, je nedostatečná určitost či srozumitelnost jednání, pro kterou nelze ani výkladem zjistit jeho obsah ( 553)

553 (1) O právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem. (2) Byl-li projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku. 555 (1) Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.

Forma právních jednání 559 Každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem.

Neplatnost právních jednání 574 Na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. 575 Má-li neplatné právní jednání náležitosti jiného právního jednání, které je platné, platí toto jiné právní jednání, pokud je z okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby.

Nová úprava NOZ vychází z pravidla, že stanoví-li zákon, že je právní jednání neplatné, bude se jednat pouze o neplatnost relativní. Absolutní neplatnost by měla nově být pouze výjimečným následkem, a to v následujících případech ( 580 a 588): 1) Jednání je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, nebo 2) zavazuje k plnění od počátku nemožnému, anebo 3) odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek.

Hlavní důvody neplatnosti 580 (1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. (2) Neplatné je právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.

581 Není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.

582 (1) Není-li právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí. Zahrnuje-li projev vůle současně více právních jednání, nepůsobí nedostatek formy vyžadované pro některé z nich sám o sobě neplatnost ostatních.

Omyl 583 Jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné. 585 Vyvolala-li omyl jednajícího osoba třetí, je právní jednání platné. Měla-li však osoba, s níž se právně jednalo, na činu třetí osoby podíl, anebo o něm věděla či alespoň musela vědět, považuje se i tato osoba za původce omylu.

Následky neplatnosti 586 (1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. (2) Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. 587 (1) Kdo byl k právnímu jednání přinucen hrozbou tělesného nebo duševního násilí vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu, má právo namítnout neplatnost právního jednání. (2) Kdo přivedl jiného k právnímu jednání hrozbou nebo lstí, nahradí vždy újmu z toho vzniklou. 588 Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

Důsledky jednání učiněných pod hrozbou násilí SOZ je spojoval s absolutní neplatností, přičemž část právní nauky dokonce dovozovala, že se nejedná o absolutní neplatnost, nýbrž o neexistenci, protože vůle jednajícího chybí. NOZ se vrací k zásadě třebas donucen, přece jen to chtěl, neboť donutit lze osobu i k tomu, aby jednala k svému prospěchu nebo k užitku osoby sobě blízké apod. Pak není důvod konstruovat pro tyto případy absolutní neplatnost, nýbrž je věcí donuceného, aby sám uvážil, chce-li zachovat platnost toho, co učinil pod donucením. I takové jednání se tedy bude považovat za platné, pokud by se dotčená osoba jeho neplatnosti nedovolala.

Relativní neúčinnost 589 (1) Zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno. (2) Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka (odpůrčí žaloba).