KDE JSME VOJÁKOVALI PÍŠE EDA BECK Poznámka redakce : Následující texty a tabulka jsou výňatky z Edova dopisu. Jiné části dopisu uvádím na jiném místě (ve vzpomínkách na kamarády). Na jednom z portálů spolků veteránů, vojenských muzeí, bývalých útvarů jsem našel anketu pro návštěvníky, kde se klade otázka Jak vzpomínáte na svou vojenskou službu? a nabízejí se k volbě následující odpovědi: S nostalgií a se slzami v očích. S nostalgií a s úsměvem. Nijak. Nevzpomínám si. Začnu velet a křičet. Zalezu do kouta a brečím. Stávám se nepříčetným. Podle celé řady příspěvků na stránky, ať už v textech, nebo fotografiích, mám pocit, že většina z nás by v anketě volila variantu vzpomínám s nostalgií a s úsměvem. Proto si myslím, že Edův nápad si zasluhuje uznání a následování. Napište, co si pamatujete. Mimochodem, fotografii Puaza 4 nebo UZ nemůžu zatím sehnat. Pokud jde o historii radiolokátorů, najdete něco na konci tohoto dokumentu. Eda píše:... když se vrátím alespoň ke třem jménům: Gála, Baňas, Gregor. Jak si jistě Františku vzpomínáš, všichni tři byli na vojenské katedře z naší čety. A to mne přivedlo na myšlenku, že se, za laskavé pomoci dalších, kteří se přidají, pokusíme sestavit jmenovitý seznam studentů našeho ročníku - absolventů vojenské katedry. Všechno, na co jsem si vzpomněl, jsem sestavil do tabulky, kterou přikládám. Netvrdím, že to tak zrovna musí být, ale domnívám se, když tabulku zveřejníš, že většina disciplinovaných vojáků se přihlásí ke svému útvaru. Proto je také tímto zdravím a prosím, aby zapátrali ve své paměti a správně zařadili sebe, případně i své bojové druhy. Myslím, že v ostatních ročnících podobný příklad nemáme. S přátelským pozdravem Eda Beck
TABULKA ZAŘAZENÍ KE ZBRANI" - tady je jako doc, abyste v ní mohli snadno pracovat 1. četa RL 2. četa - RL 3. četa - PUAZO 4. četa - PUAZO Bartoš Hana Badura Boczek Čančík Heřmanský Baňas Gröpel Čihák Hrdlička J. Beck Kaufmann Hrdlička D. Kohoutek Cihelka Pavlík Jedlička Konopásek Cviček Rybka Kadlec Kovář Dvořák Šabatka Klepal Krupička Gála Škapa Kohout Kulfirst Gregor Šuta Kuča Kulhánek Hudec Teplický Nigrin Kvičera Pilka Tichý Novomeský Lovětínský Prášil Timko Pecina Malý Prostecký Tomek Petráš Mikýsek Radomskij Urych Richter Navrátil Říha Vaváček Rolný Šejnoha Szatmáry Vojtík Rozlívka Volejník Vítek Vrožina Rozsypal Votava Jelínek Zelený Silber Žilka Sládek Slavík Strach Svoboda L. Šolc Veselý ZBÝVÁ ZAŘADIT NEVOJÁK (ASI) Bydžovský Němeček Vypler Čížek Nowak Chaloupka Potměšil Jaroměřský Seidel Klíč Svoboda H. byl u RL Kraus Šafránek Šebesta Vrba
A TADY NĚCO ZE SLÍBENÉ HISTORIE RADIOLOKACE Pramen: Ministerstvo obrany &Armáda České republiky, Radiotechnické vojsko (k 50. výročí vzniku), http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=1072 Mnoho lze také nalézt v knize Price, A.: Nástroje temnot, historie elektronické války 1939-1945, Mladá Fronta, Praha 2006 Postupem času se letouny staly základními prostředky vzdušného napadení, které vedly ke vzniku protiletadlového dělostřelectva a nutnosti organizovat protivzdušnou obranu. Ke včasnému zjišťování přibližujících se letounů nepřítele se používaly naslouchací zaměřovací přístroje, jejichž dosah a přesnost byly ve srovnání s dnešními přístroji nepatrné a závislé na pozorovacích podmínkách. Přítomnost rušivých hluků znemožňovala pozorování, a proto v bojové situaci jejich použití bylo omezené. Později, v polovině 30. let, se objevily optické zaměřovače, postupně kombinované s analogovým počítačem (PUAZO, ÚZ vz. 40N). Všechna tato zařízení byla začleněna do výzbroje protiletadlových baterií a oddílů. Naslouchací zařízení americké provenience, 30. léta, určovalo náměr i odměr. V roce 1919 dospěl skotský fyzik sir Robert A. Watson-Watt k poznatku, že odraz elektromagnetické energie od změny prostředí lze využít k měření vzdálenosti objektů. První měření vzdálenosti pomocí rádiových vln uskutečnili roku 1924 fyzikové Appleton a Barnett při měření výšky ionosféry pomocí systému s kmitočtovou modulací. Za tím účelem ozařovali ionosféru kmitočtově modulovanou vlnou. Vlna odražená od ionosféry v určité výšce přicházející na vstup přijímače měla stejný kmitočtový průběh, byla však zpožděna vůči vyslané vlně o čas potřebný k uběhnutí dvojnásobku dráhy elektromagnetickou vlnou. Sčítáním vyslané a přijaté vlny vznikly zázněje, jejichž kmitočet byl přímo úměrný výšce ionosféry.
Roku 1928 byl zkonstruován první praktický radiolokační systém. Byl jím rádiový letounový výškoměr, pracující s kmitočtovou modulací a založený na odrazu vln od zemského povrchu letounem. Toto zařízení bylo v USA patentováno pod číslem 2011392 k 10. 8. 1928. Dosud uvedené radiolokační metody měření vzdálenosti pracovaly s odrazy od velkých objektů, jako je ionosféra nebo zemský povrch, které dávaly silné odrazy. Do roku 1930 nebylo známo, že i malé objekty mohou dát měřitelné odrazy. V roce 1931 pozorovali poštovní inženýři v Anglii odrazy od letounů, avšak považovali je za rušení. Podobné výsledky o odrazu rádiových vln od letounů byly publikovány roku 1933 ve Spojených státech. Zjistilo se, že letouny dávají slabé odrazy, které lze detekovat citlivým přijímačem. V této době se stala úloha zjištění objektů pomocí elektromagnetických vln technologickým problémem - začíná rozvoj radiolokace na celém světě. V roce 1934 předal skotský fyzik sir Robert A. Watson-Watt podrobně propracovaný projekt přístroje na zjišťování letadel impulzní metodou. Poznámka: Augustin Žáček, prof. UK. Žáčkovo zdokonalení magnetronu, které popsal například ve vědeckém Zeitschrift für Hochfrequenztechnik v listopadu 1928, objevil a použil - sir Robert Alexander Watson-Watt; britský patent na teď už funkční radar mu byl udělen v dubnu 1935. Na jaře 1938 byl vybudován řetězec britských výstražných radiolokátorů CH sloužící pro obranu Londýna a ústí Temže i pro navádění nočních stíhačů na nepřátelská letadla. Tyto radary pracovaly na vlně 15 m s impulzním výkonem 150 kw při délce impulzu 12 ms a s opakovacím kmitočtem 25 Hz, později byl výkon zvýšen na 1 MW a měly dosah 200 km. V roce 1940 byl systém doplněn radiolokátory CHL, pracujícími na vlně 1,5 m. V roce 1939 došlo k výrobě prvních britských radiolokátorů pro letouny typu AI, které pracovaly na vlně 1,5 m. Nejdůležitějším předpokladem pro úspěšnou technickou realizaci radaru byla konstrukce vysokofrekvenční výkonové elektronky pro konstrukci vysílače. Tím se stal magnetron, který se podařilo vyvinout v roce 1932 v Anglii, a majáková trioda, vyvinutá v polovině 30. let v Německu. Je zajímavé, že magnetron, sestrojený na Birminghamské univerzitě, nebyl bezprostředně využit pro rozvoj radiolokace v Anglii, ale byl později předán Spojeným státům, kde zapůsobil jako revoluční konstrukční prvek. Dostal tak americkou radiolokaci v období 2. světové války na přední místo ve světě. Tak došlo koncem 30. let ke kvalitativnímu skoku v oblasti zjišťování a sledování vzdušných cílů. Ve výzbroji tehdejších velmocí (Anglie, Německo, SSSR) se objevila tato nová zařízení pro "radiové zjišťování a měření vzdáleností letounů" nazývaná "radar", z anglického "RAdio Detection And Ranging" (rádiové zjištění a zaměřování), která mnohonásobně zvětšila dosah i přesnost určení polohy letounu. V roce 1941 byly provedeny první úspěšné zkoušky s centimetrovým palubním radarem. Německá armáda na počátku války v této technice zaostávala. Její radiolokátory pracovaly jen v pásmu metrových vln. Až po ukořistění spojeneckého radiolokátoru němečtí vědci odhalili tajemství dutinového magnetronu a do konce války Němci začali vyrábět a využívat vlastní radiolokační přístroje i centimetrového pásma. První radary pracovaly v pásmu metrových vln (15 m, 4 m, 1,5 m). Později byly konstruovány radary pracující v decimetrovém pásmu (50-60 cm) a později v centimetrovém pásmu (10 cm
a 3 cm). Snaha zkrácení používaných vlnových délek byla zdůvodněna možností zúžení vyzařovacího diagramu při přijatelných rozměrech antény, což umožnilo zvětšit dosah zjištění cílů, zlepšit přesnost měření úhlových souřadnic, rozlišovací schopnost a do určité míry také odolnost radarů proti rušení. Rovněž v Německu byl na počátku války sestrojen výstražný radar typu FREYA, který pracoval na vlnové délce 2,4 m a měl dosah 120 km, a radar WÜRZBURG RIESE, pracující na vlně 60 cm s dosahem 70 km. Později v roce 1942 byl vyvinut palubní střelecký radar FUG s vlnou 2 m a dosahem 4-6 km. Technické problémy na "cm" pásmu zpočátku vedly v Německu k závěru, že toto pásmo není vhodné pro radiolokační účely. Později se ukázalo, že takový závěr byl omylem, který způsobil zaostávání vývoje radiolokace v Německu. Do konce 2. světové války radiolokátory pracovaly především na třech vlnových délkách: 1,25 cm, 3,2 cm a 10 cm. Největší výkony byly již tehdy na deseticentimetrových přístrojích (dosahovaly impulzních výkonů přes 1 MW). A tohle byl už dost moderní radiolokátor P-15