UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Tábory nucené práce

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Právnická fakulta Katedra právních dějin Tábory nucené práce Diplomová práce Josef Žďárský Vedoucí diplomové práce: Prof. JUDr. Jan Kuklík, DrSc. Praha, leden 2010

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci zpracoval samostatně a že jsem v ní vyznačil všechny prameny, z nichž jsem čerpal, způsobem ve vědecké práci obvyklým. V Praze 4. 1. 2010 Josef Žďárský

Poděkování Děkuji panu Prof. JUDr. Janu Kuklíkovi, DrSc., vedoucímu mé diplomové práce, za cenné připomínky a účinnou pomoc při zpracování. V Praze 4. 1. 2010 Josef Žďárský

Obsah: 1. Úvod... 1 2. Tábory na území ČSR v letech 1945-1948... 3 2.1 Tábory v létě 1945... 3 2.2 Sběrná, internační a pracovní střediska v etapě organizovaného odsunu... 6 2.3 Závěrečná fáze existence táborů... 8 3. Tábory nucené práce v ČSR v letech 1948-1954... 11 3.1 Zákon č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce... 11 3.1.1 Období přípravy návrhu zákona... 11 3.1.2 Konečné znění zákona č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce... 13 3.1.3 Prováděcí předpisy k zákonu č. 247/1948 Sb... 15 3.2 Vznik a vývoj soustavy táborů nucené práce... 17 3.2.1 Období zřizování prvních TNP... 17 3.2.2 Rozmach táborového systému v letech 1949-1950... 20 3.2.3 Likvidace většiny TNP... 25 3.2.4 TNP jako součást vězeňské soustavy v letech 1951-1954... 28 3.4 Vnitřní režim v táborech nucené práce... 29 3.4.1 Životní podmínky internovaných osob... 29 3.4.2 Pracovní povinnosti v TNP... 33 3.4.3 Ostraha táborů... 35 3.5 Tábory nucené práce při uranových dolech... 37 4. Přikazovací komise... 42 4.1 Činnost a působnost komisí... 42 4.2 Sociální složení internovaných osob... 48 4.3 Akce D a akce T-43... 49 5. Závěrem... 54 Použitá literatura... 56

1. Úvod Na přelomu 40. a 50. let 20. století byl pod silným sovětským vlivem v Československu nastolen totalitní komunistický režim, k jehož základním rysům patřila faktická likvidace občanských práv a svobod, nedodržování demokratických zásad a vytvoření systému masové perzekuce politicky nepohodlných osob. Jedním z projevů legalizované mimosoudní perzekuce obyvatel byla internace osob spojená s nucenou prací, ke které sloužily právě tábory nucené práce (TNP). Pracovní tábory se na našem území vyskytovaly v různých podobách již od 30. let 20. století. Ve válečných letech byly na okupovaném území republiky pobočky a pracovní komanda některých koncentračních a zajateckých táborů, po druhé světové válce v letech 1945-1948 potom sběrné, internační a pracovní tábory pro tzv. státně nespolehlivé obyvatelstvo, tedy zejména Němce, Maďary a kolaboranty. Jako legální nástroj politické i sociální perzekuce obyvatelstva existovaly v Československu od sklonku roku 1948 do počátku roku 1954 tábory nucené práce. Vytvoření systému TNP umožnilo vládnoucí komunistické straně vypořádat se hned s několika problémy, kterým musela v době převzetí moci čelit. Jednak bylo třeba upevnit moc nastupujícího totalitního komunistického režimu a izolovat jeho odpůrce. Díky zákonu č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce, mohly být do táborů zařazovány osoby bez soudů a bez rozsudků se všemi souvisejícími důsledky pouze na základě rozhodnutí tzv. přikazovacích komisí při krajských národních výborech. Tento nástroj politické moci tedy umožňoval cílený postih konkrétních osob, které nebylo v danou chvíli možno stíhat z jiných zákonných důvodů. Další přínos pro totalitní režim znamenaly TNP v zajištění dostatečného množství pracovní síly, která aktuálně scházela v mnoha hospodářských odvětvích především z důvodu jejich nízké atraktivity pro dělnictvo. Otrocká práce internovaných osob byla pro totalitní režim velice ekonomicky výnosná. Zařazení do tábora přineslo internovaným osobám mnohá příkoří, kterým museli každodenně čelit. O těchto utrpeních, bezpráví, urážkách a ponižování podaly mnohé osoby svá svědectví. Teprve po roce 1989, kdy došlo k pádu komunismu a dále již nehrozil postih od tehdejších mocenských struktur, se objevily první publikace, které 1

otevřeně hovořily o táborech nucené práce a veřejnosti se tak dostaly nezkreslená fakta o jejich existenci. Tato práce si klade za cíl v úvodu stručně charakterizovat první poválečné tábory z let 1945-1948 pro tzv. státně nespolehlivé obyvatelstvo, především však popsat vývoj systému TNP z období 1948-1954, etapu jeho největšího rozmachu a následnou likvidaci či částečnou transformaci v zařízení jiného typu, dále nastínit okolnosti vzniku a zároveň obsah legislativní úpravy, která doprovázela vznik TNP, zejména přijetí zákona o TNP a dalších provádějících právních předpisů, a analyzovat činnost přikazovacích komisí, které o zařazení do táborů rozhodovaly. V neposlední řadě bude jedním z témat vnitřní režim v táborech, životní a pracovní podmínky internovaných a také charakteristika specifických táborů fungujících při uranových dolech v ČSR. Shodou okolností jsme si v uplynulých měsících připomínali 20. výročí od pádu komunismu v ČSR. Bylo by smutným paradoxem historie zapomenout v tak krátké době od sametové revoluce na zvrácenou tvář totalitního režimu, zejména pak na projevy osvědčených způsobů masové perzekuce nepohodlných obyvatel, jakými existence TNP bezpochyby byla. Doufám, že tato práce rovněž přispěje svým dílem k připomenutí a posílení vědomí o zrůdnosti tohoto zavrženíhodného totalitního nástroje, který kdysi v Československu negativně zasáhl do desítek tisíců životů. 2

2. Tábory na území ČSR v letech 1945-1948 2.1 Tábory v létě 1945 První poválečné měsíce se nesly v duchu rozsáhlého zatýkání, zajišťování a internování osob. Společností se nesla výrazná protiněmecká atmosféra a bylo slyšet volání po důsledné očistě ve vlastním národním prostředí. Rozsáhlé represe byly zaměřeny proti tzv. státně nespolehlivému obyvatelstvu, tedy Němcům, Maďarům, ale i zrádcům a kolaborantům z řad Čechů a Slováků. Zvláštní místo v široké škále opatření zaujímalo shromažďování a izolování lidí v masovém měřítku. K zajištění nucené migrace osob a potřeb trestní politiky bylo třeba zřídit nebo obnovit zařízení s dostatečnou kapacitou pro umístění většího počtu osob. K těmto účelům byla v prvních poválečných měsících využívána specializovaná zařízení z předchozích období, pro něž se vžil název tábor (s přívlastky podle převažujícího poslání shromažďovací, ubytovací, sběrný, záchytný, internační, koncentrační, kárný, trestní, pracovní, zajatecký, atd.). 1 Pojem tábor však vešel nejvíce do povědomí světové veřejnosti v souvislosti s nacistickými koncentračními tábory. Potřeba vytvářet tábory však nesouvisela výhradně s potřebou politicko-trestní represe, nýbrž s nutností zajistit ubytování pro některé skupiny civilistů. Mnozí z těchto osob byli totiž pod nátlakem přemístěni nebo více či méně dobrovolně přesídleni již v průběhu války a chtěli se opět vrátit do svých domovů. Zákonným pramenem pro represe vůči státně nespolehlivému obyvatelstvu byly tzv. retribuční dekrety prezidenta republiky, zejména pak dekret č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, vydaný 19. června 1945 (tzv. velký retribuční dekret). Tento dekret s drobnými změnami nahrazoval stejnojmenný londýnský dekret a byly jím stanoveny, se zpětnou účinností, přísné tresty za skutky spáchané v období druhé světové války. Na Slovensku byla z politických důvodů schválena samostatná obdobná norma, a to nařízení Slovenské národní rady č. 33 z 15. května 1945. Další normou byl dekret č. 17/1945 Sb., o Národním soudu. Byl jím zřízen Národní soud se sídlem v Praze, jemuž příslušela agenda retribučního soudnictví v případě zvlášť vyjmenovaných osob. 1 Staněk, T., Tábory v českých zemích 1945-1948, 1. vydání, Šenov u Ostravy, Tilia., 1996, s. 10 3

Přijetím dekretu č. 137/1945 Sb., o zajišťovací vazbě, byla uzákoněna možnost zajistit státně nespolehlivé osoby i na delší dobu, než umožňoval dosavadní právní řád. Současně byl vydán také dekret prezidenta republiky č 126/1945 Sb., o zvláštních nucených pracovních oddílech, jenž se opíral o ustanovení 14 písm. b) velkého retribučního dekretu. 2 Toto ustanovení umožňovalo odpykání celého trestu nebo jeho části ve zvláštních nucených pracovních oddílech. Právním základem pro postih některých dalších provinění se stal dekret č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti. Zatýkání osob začalo již v květnu 1945, aniž by byl tento proces jakkoliv koordinován nebo regulován. Chyběly ústřední pokyny a samotné zatýkání mnohdy provázely excesy. Až koncem května 1945 ministerstvo vnitra zakázalo národním výborů soudit nebo dokonce trestat na životě osoby podezřelé ze zrady, kolaborace a zločinů spáchaných v období okupace. Tyto úřady (správní komise) měly nadále vykovávat pouze úkoly spojené se zajišťováním osob, jejich střežením a zabavováním majetku. Rozhodovat o vině a trestu mohly pouze mimořádné lidové soudy. V Československu vznikla po osvobození celá řada objektů nesoucích název tábor, ty měly sloužit k soustředění Němců a dalších osob. Byly využity pobočky koncentračních táborů z doby okupace, místa ubytování osob nasazených na práce, resp. tzv. pracovních táborů nebo zařízení určená původně k soustředění Židů nebo Cikánů. Zatýkání, příprava odsunu Němců a zavádění pracovní povinnosti přivedly v prvních poválečných měsících tisíce lidí také do dalších objektů, které neměly původně s táborovými zařízeními nic společného, jako byly kasárna, kinosály, školy, skladiště atd. Zpočátku zde byly umístěny jak osoby internované, tak osoby určené k vysídlení mimo hranice ČSR. Důvody vzniku táborových zařízení v poválečné ČSR byly několikeré: a) bylo třeba zabezpečit pobyt a pracovní nasazení válečných zajatců; b) zabezpečit přechodné soustředění početných skupin uprchlíků, zavlečených osob (Displaced Persons DP), repatriantů a reemigrantů; c) dočasné zadržení Němců před jejich nuceným vysídlením za hranice; d) vyrovnat se s nedostačujícími kapacitami věznic a trestních ústavů; e) zajistit prostory pro osoby, které byly nuceny opustit svá bydliště za účelem pracovního 2 Janák, D., Kapitoly o československém vězeňství 1945-1955, 1. vydání, Opava, Slezské zemské muzeum Opava, 2002, s. 79 4

přidělení. 3 Tábory byly zpočátku zřizovány národními výbory (resp. správními komisemi) nebo bezpečnostními úřady. Tendence zakládat a organizovat tábory z jednoho centra narážela na velkou překážku. Místní úřady totiž z vlastní iniciativy zajistily a zkoncentrovaly značné množství osob v objektech, které si samy vyhledaly. Tento fakt je hlavní příčinou toho, že dodnes není možné zcela přesně určit počty jednak táborových zařízení a jednak počty osob v nich internovaných, neboť neexistuje žádná ucelená centrální evidence, která by dokládala tato čísla pro první poválečné měsíce. Nicméně kvalifikované odhady hovoří o počtu zhruba 600 táborů a 150 tis. umístěných osob. Úřady odpovědné za správu táborů a jejich vydržování vydávaly interní pokyny týkající se jejich provozu a střežení. Scházela jakákoliv celostátní rámcová úprava, takže bylo pro toto období více než typické, že tato pravidla se místně odlišovala. Jedním z prvních dochovaných ucelených návrhů vnitřního režimu táborového života v Čechách byl domácí řád pro sběrný tábor v Plzni-Karlově, který vypracovalo plzeňské policejní ředitelství. 4 V tomto materiálu byly mimo jiné poměrně podrobně rozebrány všechny úkoly související se shromažďováním osob německé národnosti a jejich následným hromadným odsunem do Německa. Obsahem tohoto řádu byly podrobné instrukce týkající se nástupu internovaných osob do tábora, jejich ubytování, stravování, hygieny, denního režimu, výkonu pracovní povinnosti, zdravotních prohlídek, kontaktu s osobami mimo tábor atd. Tento řád sehrál později velice důležitou úlohu, neboť z jeho konstrukce zásad a pokynů vycházel již jednotný a závazný domácí řád pro internační tábory ministerstva vnitra. Vedle pravidel pro internované osoby vydávaly místní orgány i závazné pokyny pro činnost strážních oddílů. Snahou bylo zabránit za každou cenu útěkům z tábora a z pracovních přidělení. Styk vězňů s cizími osobami byl vyloučen a přiblížit se k táboru bylo možno maximálně na padesát metrů. Opustit tábor bylo vězňům umožněno pouze na základě rozhodnutí vyšetřovací komise NV. O povolení případného přístupu do tábora pro třetí osoby rovněž rozhodoval NV popř. policejní ředitelství. Strážní měli oprávnění na místě vězně trestat při vyhýbání se práci nebo nedbalém pracovním výkonu. Ostraha tábora směla použít zbraň v zásadě při pokusu o útěk vězňů nebo při 3 Staněk, T., Tábory v českých zemích 1945-1948, 1. vydání, Šenov u Ostravy, Tilia., 1996, s. 27 4 Tamtéž, s. 31 5

jakémkoliv odporu hromadného charakteru, ovšem i zde platilo, stejně jako u domácích řádů, že jednotlivé úpravy se poměrně lišily. Co se týče zacházení s vězni, kteří byli převážně německé národnosti, nutno zmínit, že dle pokynů pro příslušníky Národní bezpečnostní stráže bylo výslovně zakázáno jakékoliv šikanování či dokonce mučení uvězněných osob. Nejen kvůli zájmu mezinárodního společenství o podmínky v táborech a zacházení s vězni bylo nutné, navzdory celospolečenské averzi vůči německému obyvatelstvu, nepřekračovat určité limity a vyhnout se nekontrolovaným násilným projevům msty a nenávisti. Problematická pak byla v tomto směru nařízení národních výborů, resp. jejich správních komisí, díky kterým docházelo k častým přehmatům a excesům, výjimkami nebyly ani popravy osob v prvních poválečných měsících. Nedůsledný a komplikovaný přístup k této otázce značně znesnadňoval účinnější kontrolu nepřiměřených zákroků místních orgánů. Životní podmínky v některých z těchto táborů byly vskutku katastrofální a mnohé nedostatky se s blížící se zimou roku 1945 stávaly ještě naléhavějšími. K jejich zlepšení přispívaly i návštěvy zástupců kontrolních orgánů Mezinárodního červeného kříže, samozřejmě pouze s předchozím svolením příslušných československých orgánů. 2.2 Sběrná, internační a pracovní střediska v etapě organizovaného odsunu Výsledkem postupimské konference byla shoda vítězných mocností o provedení odsunu obyvatel německé národnosti ze zemí východní a střední Evropy do Německa. Při ministerstvu vnitra byl zřízen zvláštní Úřad pro odsun Němců, ministerstvo obrany zase dohlíželo na technické provádění odsunu. Bylo nutné provést reorganizaci táborů a vytvořit síť internačních, sběrných a pracovních středisek. První z nich byly určeny k soustředění zajištěných osob, které byly vyšetřovány pro skutky trestné podle retribučního dekretu č. 16/1945 Sb. a měly být postaveny před mimořádné lidové soudy. Do druhého typu táborů měli být v jednotlivých regionech dodáváni Němci určení k odsunu a tyto tábory také měly poskytnout přechodné ubytování pro lidi, kteří museli opustit své domovy. A konečně pracovní střediska byla určena pro osoby podléhající pracovní povinnosti a osoby přidělené mimo dosavadní bydliště. 6

Prosazení pokynů specifikujících poslání jednotlivých typů táborů bylo však velice obtížné. Řada objektů byla na sběrná střediska přeměněna již koncem roku 1945. V této fázi hovoříme o počátku tzv. soustavného odsunu. Sběrná střediska měla sice sloužit pouze ke krátkodobému soustředění osob určených k odsunu, ve skutečnosti však byla délka pobytu často mnohem delší než plánované dva týdny, což byla doba mezi dvěma po sobě jdoucími transporty. Minimální kapacita těchto zařízení měla být alespoň 1200 osob, což bylo množství, které připadalo na jeden ucelený odsunový transport. V období srpna a září 1945 můžeme v českých podmínkách hovořit o zformování táborové soustavy 5 s ústřední správou, dozorem a kontrolou. Vrchní dohled nad tábory vykonávalo v té době speciální oddělení ministerstva vnitra (s označením V/4 a později Vb/3). Nezbytná byla spolupráce s SNB, justicí a zdravotní správou, armádou, úřady ochrany práce a institucemi, jež zajišťovaly osídlení pohraničí a konfiskaci zabaveného majetku. Situace v táborech byla úzce spjata s průběhem vyšetřování internovaných osob. Vzhledem k intenzivnímu zatýkání a zajišťování v prvních poválečných měsících byly tábory přeplněné a mnohdy se stávalo, že kvůli špatné koordinaci velitelé táborů ani nevěděli, proč byla konkrétní osoba zadržena a zda se proti němu právě vede trestní řízení. Nepodařilo se realizovat požadavek na vytvoření krajských internačních středisek. Hlavní příčinou, proč se národní výbory bránily likvidaci malých internačních táborů a vzniku stabilních krajských a okresních internačních středisek, byla obava ze ztráty možnosti využívat koncentrované Němce jako pracovní síly. Nepřehlednost ve správě velkého počtu typově různých táborů, nedodržování předpisů a nekázeň dozorců vedly k častým útěkům jak ze středisek, tak především z míst pracovního přidělení. V průběhu tzv. organizovaného odsunu, který proběhl pod dozorem Spojenecké kontrolní rady z větší části v roce 1946, celkem odešly z Československa téměř tři miliony Němců. Na našem území zůstalo asi 185 000 příslušníků německé národnosti, většinou antifašistů, specialistů a osob ze smíšených manželství. V souvislosti s tím, jak dovolovala dopravní situace po druhé světové válce a také možnosti přijímání tohoto obyvatelstva v cílových oblastech, byly vypravovány 5 V druhé polovině října se podařilo zjistit více než 300 různých internačních a dalších objektů (včetně věznic), ke kterým příslušelo kmenově více než 150 tis. osob. 7

transporty, většina z nich směřovala do západní zóny, což si odsunované obyvatelstvo též přálo. Většinou měli zájem dostat se do americké nebo britské zóny poválečného Německa. V první polovině roku fungovalo na území Československa více než 100 sběrných středisek a jejich počet se neustále snižoval, tak jak přibýval počet již odsunutých Němců. Statistiky uvádějí, že v září 1946 byl celkový počet fungujících sběrných táborů již snížen na méně než 70. S postupem času došlo ke změnám v organizaci táborů, které vedly k úpravě podmínek týkajících se pracovního nasazení jejich příslušníků, zásobování, stravování, zdravotní péče, výkonu strážní služby apod. Střediska se stala zvláštními hospodářskými jednotkami napojenými na státní rozpočet, kam plynuly příjmy za přidělené pracovní síly. Ačkoliv se podmínky v táborech s postupem času znatelně zlepšily, nadále představoval pobyt v nich pro internované osoby nemalou fyzickou a psychickou zátěž. Přesné počty osob, které zahynuly v táborech v tomto období nelze určit, avšak kvalifikované odhady hovoří o 6 7 tisících obětí. 2.3 Závěrečná fáze existence táborů V zimě roku 1946 byl sice hromadný odsun přerušen, ale republiku sami opouštěli jednotlivě nebo po skupinách příslušníci rozdělených rodin, říšští Němci, Rakušané atd. Zastavení odsunu německého obyvatelstva, přerušení transportů a dokončení retribuce přirozeně ovlivnilo organizaci a provoz táborových zařízení a umožnilo selektivní likvidaci táborových zařízení. Pro tzv. dodatečný transfer mělo sloužit oblastní sběrné středisko v Lešanech, které však bylo do března 1947 pod karanténou, neboť jej zasáhla epidemie úplavice. Intenzita a počty odsunovaných osob v jednotlivých transportech se nedají srovnávat s masivním odsunem, který probíhal v roce 1946, proto i počet táborů postupně klesal, kdy ke konci ledna 1947 hovoří dobové záznamy již pouze o 48 táborech s 13 159 příslušníky. Vnitřní režim středisek doznal na jaře 1947 určitých změn. Změny domácích řádů přispěly k určitému uvolnění atmosféry, která byla jinak dosti stísněná, zejména 8

když se vzdálila perspektiva brzkého odsunu. Nově se měl důvěrník z řad osazenstva například podílet na sestavování týdenního jídelníčku, kontrole zásobování a příjmu zásilek pro internované. Všechny stížnosti se měly řádně prošetřovat. Pracovní doba byla stanovena na 8 hodin denně a nesměla být bez závažné příčiny prodlužována. Nedělní a sváteční práce se připouštěla jen výjimečně. Do domácího řádu byla dále zapracována opatření týkající se zaměstnávání a vyplácení odměn 6, povolena byla i účast na nedělních bohoslužbách. Byl zrušen zákaz kouření, držení zápalek a zapalovačů. Velitelé středisek mohli povolovat krátkodobé návštěvy a dovolené k vyřízení neodkladných záležitostí. Přesto byli na sklonku roku 1947 českoslovenští představitelé nepříjemně konfrontováni s kritikou pracovní povinnosti a používání táborového systému, se kterou na mezinárodním fóru vystoupila American Federation of Labour (AFL) na půdě OSN. AFL připravila návrh pověřit Mezinárodní úřad práce důkladným prozkoumáním důsledků nucených prací a otrockých táborů v ČSR a dalších zemích směřujících do sovětské sféry vlivu. Právní stanoviska a expertizy československé vlády však dovozovaly, že se jednalo o součást mimořádných opatření v souvislosti se stavem branné povinnosti státu a že pracovní povinnost není v rozporu s mezinárodní úmluvou o otroctví a nucené práci z roku 1926, která byla součástí československého právního řádu. Obtíže, které vznikly v důsledku zastavení hromadného odsunu, přiměly československou vládu k tomu, aby s odvoláním na státně bezpečnostní zájmy, požadavky českých osídlenců a hospodářské potřeby rozhodla o přesídlení většího počtu Němců z pohraničí do vnitrozemí. 7 Výnosy ministerstva vnitra stanovovaly podmínky pro jejich následné přidělení ( rozptyl ) na zemědělské práce a do hornictví. Zachování několika vybraných středisek v českých zemích bylo zdůvodňováno potřebou pokračovat v přesídlování Němců v rámci tzv. dodatečného odsunu a také zajistit ubytování a výživu lidem, kteří neměli ani domov, ani stálý pracovní poměr. Některé tedy fungovaly ještě v roce 1948 i později, jak tomu bylo v případě několika zbývajících oblastních odsunových zařízení, resp. nemocničních středisek a objektů pro opuštěné a přestárlé osoby. Je více než příznačné, že vybrané objekty byly přeměněny 6 Z náhrady za práci Němců přidělených okresními úřady ochrany práce a z plné mzdy za osoby přidělené zaměstnavatelům přímo z táborů byly strhávány dvacetiprocentní srážky, které byly hlavním příjmem rozpočtové kapitoly ministerstva vnitra, ze které se poskytovaly úvěry na provoz středisek. 7 Staněk, T., Tábory v českých zemích 1945-1948, 1. vydání, Šenov u Ostravy, Tilia., 1996, s. 173 9

na tábory nucené práce (TNP), k jejichž zřízení přistoupil komunistický režim na sklonku 40. let. 10

3. Tábory nucené práce v ČSR v letech 1948-1954 3.1 Zákon č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce 3.1.1 Období přípravy návrhu zákona Tábory nucené práce byly zřízeny na základě zákona č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce, který byl přijat Národním shromážděním dne 25. října 1948. K přijetí této normy bylo hned několik důvodů. Lze je spatřovat zejména v potřebě izolovat nepřátele režimu, která vycházela z politiky ostrého kursu proti reakci 8 Ta spočívala v zostření perzekuce a přijetí řady opatření, která měla ochránit komunistický režim v období jeho otřesu, jehož bezprostředním podnětem byl pohřeb prezidenta republiky Edvarda Beneše dne 8. září 1948. Ve společnosti se záhy začaly objevovat projevy masové nespokojenosti, hospodářské a zásobovací obtíže a část veřejnosti dokonce otevřeně vystoupila proti novému režimu. Dalším a neméně významným důvodem vzniku táborů nucené práce byly potřeby ekonomické. Bylo totiž třeba vyhovět volání podniků a úřadů práce a zajistit pracovní sílu, která v ČSR scházela po dokončení poválečných odsunů sudetských Němců. TNP byly proto zřizovány zejména v místech s nedostatkem pracovních sil, jako byly hutě, železárny, doly, lomy, stavební podniky, státní statky, atd. Tlak na přijetí zákona a zavedení mechanismu nucených prací sílil i s ohledem na blížící se zahájení pětiletého plánu. Návrh na přijetí zákona o pracovních táborech přednesl generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský, který se odvolával na existenci obdobných zařízení, kde byly mimo jiné využívány proti osobám postiženým poúnorovými čistkami. Až na dva členy předsednictva ÚV KSČ se všichni ostatní členové shodli nad potřebou rychlého přijetí takového zákona. 9 Všeobecná shoda panovala nad otázkou charakteru táborů, které měly být pracovně výchovnými zařízeními, nikoliv koncentračními tábory. Vrcholní představitelé státu však neměli jednotný názor na to, jaké skupiny osob by měly být po nejvíce do táborů zařazovány. Všichni souhlasili s tím, že to budou hlavně osoby vyhýbající se práci a šmelináři, 8 Kaplan, K., Bílek, J., PTP v letech 1950-1954,Tábory nucené práce v Československu v letech 1948-1954, 2. vydání, Praha, Nakladatelství R., 1992, s. 79 9 Jednalo se o bývalé sociálně demokratické funkcionáře, místopředsedu vlády Zdeňka Fierlingera a předsedu parlamentu Oldřicha Johna. 11

ovšem někteří viděli v zřízení TNP zejména šanci, jak se vypořádat s politickými odpůrci režimu. Samotný návrh znění zákona připravovalo ministerstvo vnitra. Tvůrci zákona se inspirovali v nařízení Slovenské národní rady z 23. března 1948 a z prováděcího nařízení Sboru pověřenců z 23. dubna 1948 o zřizování pracovních útvarů. Autoři ovšem brali v úvahu i zkušenosti z dřívějších donucovacích pracoven. Po diskuzích ve vládě a předsednictvu ÚV KSČ nakonec zvítězila tvrdší verze osnovy zákona, kterou prosazoval zejména generální tajemník KSČ Rudolf Slánský, včetně jeho návrhu, aby do táborů nucené práce byly na určitou dobu zařazovány i osoby po odpykání trestu podle zákona č. 231/1948 Sb., na ochranu republiky, i dalších platných norem. 10 Zároveň byl pro zřizovaná zařízení zformulován konečný název tábory nucené práce, a nikoliv pracovní střediska, jak se nejprve zamýšlelo, a to zejména z toho důvodu, aby byl zdůrazněn právě aspekt oné nucené práce. Podle důvodové zprávy měly být výběrovými orgány pro zařazování osob do TNP zvláštní komise okresních národních výborů, zákon se však již o nich nezmiňoval a předkládání návrhu krajským komisím v praxi převzali bezpečnostní referenti ONV. Důvodová zpráva ve svém úvodu konstatovala, že budovatelské úsilí pracujícího lidu, bez něhož není myslitelná bezpečnost národa i jednotlivce, nutně vyžaduje opatření proti těm, kdo se práci vyhýbají a neplní svou občanskou povinnost a tím rozvracejí hospodářskou a politickou výstavbu státu. 11 V období od poloviny září 1948 probíhala souběžně s přípravou návrhu zákona o táborech nucené práce v denním tisku informační kampaň. Později se však politické vedení rozhodlo omezit oficiální informace poskytované tisku, utlumit tak informační kampaň, a zvolilo taktiku, při které měla být veřejnost spíše později postavena před hotovou věc. Od října 1948 příslušní pracovníci ministerstva vnitra zjišťovali možnosti pro zřízení TNP. Původní představa o využití sběrných středisek při odsunu Němců z let 1945-1947 se uskutečnila jen z části. Z původních 300 středisek totiž zbylo pouze 25, a navíc nebyla všechna tam, kde bylo pracovní síly třeba. Několik úředníků a zmocněnců 10 Zejména hospodářských zákonů: zák. č. 165/1946 Sb. z. a n., o trestní ochraně národních podniků, znárodněných podniků a podniků pod národní správou; zák. č. 15/1947 Sb. z. a n., o stíhání černého obchodu a podobných pletich; zák. č. 27/1947 Sb. z. a n., o trestní ochraně provádění dvouletého hospodářského plánu 11 Malý, K. Soukup, L. (ed.)vývoj práva v Československu v letech 1945-1989, Soukup,L. Zákon o táborech nucené práce v ČSR z r. 1948, 1. vydání, Praha, Nakladatelství Karolinum, 2004, s. 417 12

ministerstva vnitra vyhledávalo již konkrétní vhodné objekty, neboť jejich umístění v blízkosti největší potřeby nasazení internovaných osob se stalo nutnou podmínkou. Ministerstvo průmyslu určilo počátkem října s ohledem na silný nátlak podniků na představitele KSČ toto pořadí důležitosti pro zřizování TNP: doly, hutě a keramický průmysl. Od října 1948 také vznikaly ústřední instituce pro řízení TNP a krajské komise pro zařazování osob. Na ministerstvu vnitra bylo vytvořeno samostatné oddělení a poté odbor III/b A. Později se z tohoto odboru stala Správa TNP. 3.1.2 Konečné znění zákona č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce Výsledkem všech jednání byl obecně koncipovaný zákon, který umožňoval při volném výkladu postihnout široký okruh osob, jímž vedle internace mohly být uloženy dodatečné tresty. Z dnešního pohledu se jeví osnova zákona o TNP jako poměrně stručná. Zákon však upravil některé instituty a postupy (např. činnost komisí) pouze rámcově a zmocnil ministerstvo vnitra, aby vydalo prováděcí předpisy. Rámcové pojetí zákona umožňovalo různorodý výklad jeho znění, zejména v otázce činnosti komisí a ve zřizování táborů. 12 Dle ust. 1 zákona o TNP je účelem zřízení TNP potřeba vychovávat osoby uvedené v 2 k práci jako občanské povinnosti a možnost využití jejich pracovních schopností k prospěchu celku. Tábory mělo zřizovat a spravovat ministerstvo vnitra s možností delegace této působnosti na krajské národní výbory. Zákon velice široce definoval možná místa výkonu práce zařazených pracovních sil, a to pro výkon prací podnikaných státem, národními podniky a svazky lidové správy ke splnění jednotného hospodářského plánu. V 2 stanovil, že do táborů mají být zařazeny tělesně i duševně způsobilé osoby ve věku 18 60 let, které se práci vyhýbají nebo ohrožují výstavbu lidově demokratického zřízení nebo hospodářský život, zvláště veřejné zásobování, a osoby, které jim to umožňují. 13 Dále osoby, které byly odsouzeny pro některý z činů 12 Malý, K. Soukup, L. (ed.)vývoj práva v Československu v letech 1945-1989, Soukup,L. Zákon o táborech nucené práce v ČSR z r. 1948, 1. vydání, Praha, Nakladatelství Karolinum, 2004, s. 421 13 viz 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce 13

uvedených v zákonech postihujících ochranu lidově demokratické republiky a jejího hospodářství. U správních přestupků, u nichž při uložení trestu na svobodě podle dosavadních zákonů mohlo být vysloveno, že trest na svobodě delší tří měsíců bude odpykán v donucovací pracovně, měl nově dle odst. 2 2 zákona o TNP být tento trest vykonán v táboře nucených prací. O zařazení do tábora a době trvání pobytu rozhodovaly tříčlenné komise (tzv. přikazovací komise), jejichž členy a náhradníky jmenovaly krajské národní výbory. Jak stálo v důvodové zprávě zákona, tyto orgány veřejné správy lidově demokratické republiky, potažmo přímo zástupci pracujícího lidu, byli sami nejlépe schopni posoudit, které osoby splňují nejlépe zákonné podmínky pro zařazení do tábora nucené práce, jakožto i potřebnou délku pobytu v táboře. Do tábora mohly být osoby zařazeny na dobu od tří měsíců do 2 let. Spodní hranice tří měsíců vycházela z výchovné funkce táborů a byla zvolena proto, aby se projevilo výchovné působení a tábor měl neustále dostačující počet pracovníků pro zajištění všeobecně prospěšných prací. 14 Komisím při KNV zákon dále umožňoval, kde toho povaha případu vyžadovala, zakázat osobě zařazené po jejím propuštění z tábora pobyt v určitém okrsku nebo místě či jí určit místo pobytu. Dalšími doplňujícími pravomocemi byla možnost nařídit vyklizení bytu zařazené osoby, rozhodnout o uvalení národní správy na živnostenský podnik nebo majetkovou podstatu zařazené osoby či takové osobě odejmout živnostenské oprávnění. Zákon o TNP dále stanovoval, že odvolání proti rozhodnutím komisí při KNV neměla odkladný účinek a rozhodnutí o zařazení do tábora nucené práce se vyznačovalo poznámkou v soudním rejstříku trestů. Komise při krajském národním výboru mohla na návrh správy tábora po uplynutí nejméně tří měsíců dobu pobytu v táboře zkrátit, mělali za to, že zařazená osoba svou pracovitostí a svým chováním dávala jistotu, že po propuštění povede pracovitý, spořádaný a bezúhonný život, nebo prodloužit, nedávala-li osoba svým chováním v táboře této jistoty. Zařazené osoby měly být propuštěny, nehledě k určené době povinného pobytu, staly-li se trvale tělesně nebo duševně nezpůsobilými k práci a k pobytu v táboře. Hlavní povinností osob zařazených do tábora bylo dle 7 zákona o TNP konat uložené práce, a to jak v samotných táborech, tak mimo ně. Státní aparát měl tedy možnost využívat této levné pracovní síly ve výrobním procesu v průmyslu a 14 Malý, K. Soukup, L. (ed.)vývoj práva v Československu v letech 1945-1989, Soukup,L. Zákon o táborech nucené práce v ČSR z r. 1948, 1. vydání, Praha, Nakladatelství Karolinum, 2004, s. 417 14

zemědělství dle aktuálních potřeb v okolí táborů. Ust. 7 spolu s ust. 1 zákona o TNP se opíralo o 32 ústavy 15, byl tak po formální stránce zajištěn soulad existence táborů nucené práce s právním řádem, neboť dle zmíněného 32 ústavy byl každý občan povinen pracovat podle svých schopností a svou prací přispívat k prospěchu celku. Za odvedenou práci podle pracovního výkonu v zemědělství nebo průmyslu, kam byly osoby zařazeny, dostávaly osoby plat. Z tohoto příjmu se hradily nejprve náklady pobytu v táboře a ze zbytku byla část uvolněna na výživu příslušníků rodiny, kteří byli odkázáni výživou na zařazeného a které byl zařazený ze zákona povinen živit. Zbývající část platu měla být zařazenému vyplacena při propuštění z tábora. Zákon obsahoval ještě obecnou proklamaci, dle které se zařazeným osobám dostávalo v táborech mravní, odborné a osvětové výchovy 16. Do doby, než zahájí svou činnost přikazovací komise při krajských národních výborech, mělo jejich působnost podle tohoto zákona vykonávat ministerstvo vnitra. Zákon č. 247/1948 Sb. rušil nařízení Slovenské národní rady č. 7/1948 Sb. z. SNR ze dne 23.3.1948 o zřízení pracovních útvarů a prováděcí nařízení sboru pověřenců č. 18/1948 Sb. z. SNR ze dne 23.4.1948 ke zřízení pracovních útvarů. Pracovní tábory založené na Slovensku podle těchto předpisů se změnily na tábory nucené práce. Zákon o táborech nucené práce nabyl platnosti dne 17. listopadu 1948 a zrušen byl dne 31.7.1950. Nicméně další legalizaci TNP upravil zákon č. 88/1950 Sb., trestní zákon správní, a zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákon. 17 3.1.3 Prováděcí předpisy k zákonu č. 247/1948 Sb. Ust. 9 zákona o TNP zmocňovalo ministerstvo vnitra za součinnosti se zúčastněnými ministerstvy k vydání podrobných prováděcích předpisů. Z poměrně velkého množství směrnic, vyhlášek a výnosů jsou zřejmě nejdůležitější vyhlášky 18, 15 ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky 16 8 zákona č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce 17 Bártík, F., Tábor Vojna ve světle vzpomínek bývalých vězňů, 1. vydání, Praha, Vyšehrad, 2008, s. 26 18 vyhláška MV č. 3037 ze dne 27. listopadu 1948 a č. 360 ze dne 19. února 1949 15

kterými MV zřizovalo tříčlenné zařazovací komise a určovalo jejich sídla a obvody jejich působnosti. Dalším velmi významným prováděcím předpisem, jehož vydání přímo avizoval zákon o TNP, byl Prozatímní ústavní, výchovný a kázeňský řád, který byl vydán výnosem ministerstva vnitra dne 22. prosince 1948, měl celkem 5 částí a 21 příloh, mezi kterými byly například vzory různých tiskopisů a pomůcek. Ten se stal hlavní směrnicí určující režim v táborech a postavení internovaných osob. Rozděloval zařazené osoby do dvou stupňů podle zdravotní způsobilosti k pracovní schopnosti a do třech táborových tříd. Tyto třídy měly zásadní význam pro nejrůznější výhody uvězněných (jako např. počet povolených návštěv, vycházek, balíčků atd.), ale především měly třídy vliv na možnost zkrácení nebo prodloužení pobytu v táboře. Přestoupení do mírnější či přísnější třídy záviselo na chování zařazené osoby a na plnění jejích pracovních povinností. Zkrácen mohl být trest pouze osobě v I. třídě, a naopak osobám ve třetí třídě mohl být trest o jednu třetinu prodloužen, nicméně celková délka pobytu v táboře nucené práce nesměla ani po prodloužení přesáhnout maximální hranici dvou let. Znění Prozatímního řádu bylo vůči internovaným osobám koncipováno poměrně velkoryse, takže obsahoval některá ustanovení, nezvyklá pro instituce tohoto nebo podobného druhu, která ani neodpovídala původnímu závěru iniciátorů TNP i tvůrců zákona. Především šlo o zavedení systému tzv. samosprávy, která se ovšem neuskutečnila vůbec, a když, tak ve zcela pokřivené podobě 19. Táborová samospráva se skládala z velitele světnice, navrhovaného obyvateli světnice, z velitele baráku, navrhovaného velitelem TNP a zástupci světnice, z táborové rady jako pomocného orgánu správy tábora a vrcholného orgánu samosprávy, kterou tvořilo plénum, předsednictvo a komise, z tzv. táborového sněmu, tj. měsíčního shromáždění internovaných, které schvalovalo rozhodnutí táborové rady. Všem orgánům samosprávy byl nadřízen velitel tábora nebo dozorci, kteří podle své pravomoci rozhodovali nebo schvalovali rozhodnutí samosprávy, pokud vůbec fungovala. 20 Prozatímní ústavní, výchovný a kázeňský řád byl mnohokrát měněn a doplňován, avšak dlouhou dobu představoval základní normu pro chod táborů i postavení internovaných osob. Nahrazen byl až jednotnými táborovými řády v roce 19 Kaplan, K., Bílek, J., PTP v letech 1950-1954, Tábory nucené práce v Československu v letech 1948-1954, 2. vydání, Praha, Nakladatelství R., 1992, s. 86 20 tamtéž 16

1950. Další neméně důležité pokyny, které byly přílohou prozatímního táborového řádu, upravovaly ostatní pochody týkající se pravidel v táborech nucené práce. Netýkaly se však v každém případě pouze internovaných osob a jejich povinností, ale i osob v táborech zaměstnaných, byly jimi například pokyny pro ostrahovou-strážní a dozorčí službu, směrnice pro zdravotní službu, samosprávu, mravně-politickou a osvětovou výchovu. 21 3.2 Vznik a vývoj soustavy táborů nucené práce 3.2.1 Období zřizování prvních TNP I když bylo zřejmé, že TNP začnou fakticky fungovat až v roce 1949, k manifestačnímu zahájení činnosti táborového systému došlo již na počátku prosince 1948. Pro tento akt byl vybrán tábor v Kladně Dříni Na šestém, jenž už od konce září 1948 představoval jakýsi prototyp TNP, vedený v agendě ministerstva vnitra pod nejasnou zkratkou NPP a obsazený správními vězni pracujícími ve Spojených ocelárnách v Kladně. Do tohoto tábora s pobočkou u Dolu Antonín Zápotocký v Kladně Dubí začala ve čtvrtek 2. prosince 1948 přikazovat oběti komise č. 1 v Praze. Prvních 29 mužů zařazených do TNP podle zákona č. 247/1948 Sb. nastoupilo v pátek 10. prosince 1948. 22 V denním tisku byla obnovena informační kampaň, která trvala až do vánočních svátků. Jejím obsahem byly z počátku zejména výhružky pro všechny absentéry a simulanty z řad dělnictva. Kampaň tedy směřovala vůči osobám vyhýbajícím se práci, nikoliv proti politickým protivníkům režimu, a jejím hlavním smyslem byla snaha udržet při zahájení pětiletého plánu absenci a fluktuaci v největších podnicích těžkého průmyslu na přijatelné úrovni. První zachycený přehled o TNP pochází z 13. prosince 1948, kdy v českých zemích se dle záznamů nacházelo 7 sběrných táborů pro muže (Kladno Dříň, Dolní Jiřetín, Lešany u Benešova, Brno, Ostrava Kunčice, Lazy u Orlové a Doubrava u Fryštátu - poslední ze jmenovaných však byl koncem ledna 1949 zlikvidován a 21 Janák, D., Kapitoly o československém vězeňství 1945-1955, 1. vydání, Opava, Slezské zemské muzeum Opava, 2002, s. 125 22 Borák, M., Janák, D.,Tábory nucené práce v ČSR v letech 1948-1954, 1. vydání, Šenov u Ostravy, Tilia, 1996, s. 151 17

internované osoby byly přesunuty do TNP na dole Stalin v Ostravě Hrušové) a 3 sběrné tábory pro ženy (Lešany u Benešova, České Budějovice a Znojmo). Jejich celková kapacita činila 3490 osob, připočteme-li kapacitu blíže nespecifikovaných táborů na Slovensku, získáme celkovou kapacitu 5890 osob. Z těchto sběrných táborů měly být osoby přidělovány do jakýchsi menších dceřiných středisek u jednotlivých průmyslových podniků. V druhé polovině měsíce prosince měla být navýšena kapacita každého stávajícího TNP o 100 až 200 míst, ministerstvo vnitra tedy počítalo s dalším vybavováním a rozšiřováním zřízených táborů. Jak vyplývá z dochovaných záznamů, k poslednímu dni roku 1948 mohlo být v československých táborech nucené práce teoreticky internováno až 9 950 osob, během poměrně krátké doby se podařilo navýšit celkovou kapacitu TNP o více než polovinu. Ve druhé polovině prosince se přešlo od pouhých plánů ke skutečnému konstituování řady TNP po správní i personální stránce. Už 7.12.1948 požádalo oddělení BP/10 bezpečnostního referenta ÚNV Ostrava o výběr kvalifikovaného hospodářsko-správního personálu pro TNP, které budou v nejbližších dnech ve smyslu zákona č. 247 ze dne 25. října 1948 aktivovány 23 Návrhy měly být předloženy nejpozději do 15. prosince, neboť velitelé TNP měli na svá místa nastoupit ve dnech 15. 20. prosince 1948. Představu o tom, které tábory byly fakticky připraveny začít fungovat v prosinci 1948, si můžeme učinit rovněž na základě Oběžníku oddělení BP/10 o vydání Prozatímního ústavního, kázeňského a výchovného řádu pro TNP ze dne 22.12.1948, který byl adresován velitelstvím 7 táborů nucené práce v Dolním Jiřetíně, Horním Žďáru u Jáchymova, Českých Budějovicích, Ostravě Kunčicích, Doubravě, Ostravě Hrušové a Lešanech. Chceme-li popsat genezi TNP, musíme rozlišit dva momenty. Tím prvním je nesporně zřízení tábora jako jistý administrativně právní akt. Ten byl v každém případě proveden výnosem příslušného ministerstva, zpočátku vnitra, později národní bezpečnosti, respektive spravedlnosti. Tyto výnosy buď stanovily přesné datum zřízení tábora nebo především v první fázi jmenovaly k jistému dni velitele tábora. Obojí postup zakládal stejnou skutečnost: úřední cestou byl zřízen tábor nucené práce jako instituce v rámci příslušného rezortu. Druhým základním bodem bylo zahájení provozu 23 Borák, M., Janák, D., Tábory nucené práce v ČSR v letech 1948-1954, 1. vydání, Šenov u Ostravy, Tilia, 1996, s. 153 18

tábora, čímž rozumíme okamžik, kdy do tábora nastoupili první internovaní. Také při zrušení tábora musíme rozlišovat dvě data den, kdy byl tábor oficiálně ministerským výnosem zrušen, a den, kdy byla likvidace ukončena. Obě data se mohla pochopitelně při zřízení tábora krýt, jak se v některých případech stalo, u zrušení táborů takový případ nenastal. 24 Některé tábory tak měly pouze přechodný charakter. Příkladem takového tábora je tábor v Kladně Dubí. Oficiálně totiž existoval tábor nucené práce v Kladně Dříni s pobočkou v Kladně Dubí, z níž byl vytvořen samostatný TNP k 1.1.1949. Nelze vyloučit, že v táboře v Kladně Dříni se koncem roku 1948 nacházeli soudní či správní vězni, odsouzeni ještě před účinností zákona č. 247/1948 Sb. Situační zpráva z 1.1.1949 kromě tří táborů v Kladně a Dolním Jířetíně a šesti TNP uváděných v oběžníku ministerstva vnitra z 22.12.1948 se zmiňuje ještě o táborech ve Stárkově, Oslavanech, Třinci a Znojmě. 25 TNP ve Stárkově na okrese Broumov měl sloužit potřebám Východočeských uhelných dolů v Trutnově a podle dostupných pramenů byl zřízen až 1.1.1949. Stav TNP ke konci roku 1948 byl tedy následující. Skutečný provoz byl zatím zahájen pouze v jediném TNP v Kladně Dříni s pobočkou v Kladně Dubí, z níž se stal samostatný tábor 1.1.1949. K provozu byl připraven ještě TNP v Dolním Jířetíně. Administrativně bylo zřízeno dalších 5 táborů nucené práce formou jmenování jejich velitelů ke dni 15.12.1948 (České Budějovice, Horní Žďár u Jáchymova, Otrava Kunčice, Doubrava a Lazy). Od 17.12.1948 byl mezi zřízenými tábory uváděn Ostrava Hrušov místo nevyhovujících Lazů a dále 5 táborů (Lešany, Třinec, Stárkov, Oslavany a Znojmo). Poslední dva jmenované byly zřízeny až během ledna 1949, takže v prosinci bylo v českých zemích určitě zřízeno 9 TNP, k 1.1.1949 potom již 11 TNP pro celkový počet 10 930 osob. Tyto tábory s výjimkou tábora v Kladně a Dolním Jířetíně se teprve obsazovaly stálým personálem, tj. veliteli, hospodáři a účetními, ostraha měla nastoupit až v období od 2. do 10. ledna 1949. 24 Borák, M., Janák, D.,Tábory nucené práce v ČSR v letech 1948-1954, 1. vydání, Šenov u Ostravy, Tilia, 1996, s. 154 25 Tamtéž, s. 154 19

3.2.2 Rozmach táborového systému v letech 1949-1950 Období leden 1949 - říjen 1950 můžeme nazvat obdobím rozmachu táborového systému na území Československa. Bylo tomu tak i navzdory tomu, že počátkem roku 1949 podniky poukazovaly na průtahy v zařazování osob do TNP a podle některých informací přestávaly věřit v přísun pracovních sil z tohoto zdroje. I přes tento částečně skeptický přístup řady hospodářských subjektů byl ovšem v řadě krajů registrován značný zájem o zřizování nových táborů. Například během ledna 1949 jednalo oddělení BP/10 o zřízení dalších táborů pro Škodovy závody v Českém údolí v Plzni, doly v Sokolově i cementárny a vápenky v Berouně, uvažovalo se také o zřízení tábora pro sklárny Bohemia v Nové Roli. Však vzhledem k tomu, že tehdejšímu perzekučnímu aparátu se nedařilo naplnit ani tábory již zřízené a fungující, jak tomu mělo být podle původních předpokladů, byly další prognózy a konstatování ohledně vzniku dalších TNP již značně opatrnější. V průběhu ledna 1949 probíhaly jakési instruktážní schůzky k problematice TNP iniciované ministrem vnitra na všech nově vzniklých krajských národních výborech. Velmi ilustrativní záznam byl z tohoto jednání pořízen na KNV Ostrava. Schůzi řídil zdejší bezpečnostní referent Evžen Holuša, ministerstvo vnitra reprezentoval dr. Kubík. Jeho úvodní vystoupení velmi plasticky dokumentuje tehdejší úpadek všech právních hodnot v naší republice. Je přitom příznačné, že ačkoliv se dr. Kubík v úvodu svého expoze ohradil proti ztotožňování TNP s nacistickými koncentráky, byla jeho řeč až pozoruhodnou obdobou myšlenek fašistických teoretiků práce. A to včetně takových detailů, jako že tábor musí být ekonomicky soběstačnou jednotkou a chovanci nedostanou nic zadarmo. Pro komunistický totalitní režim byl symptomatický i jeho výrok, že na chovance je třeba pohlížet jako na lidi nemocné. 26 Nedostatek obětí vhodných k zařazení do TNP vedl velké podniky, především doly, které na přirozený trh práce již rezignovaly, k tomu, aby obrátily svůj zájem k jistějšímu zdroji pracovní síly, kterým byli v danou chvíli vězni. Proto již v průběhu ledna a února 1949 využilo oddělení BP/10 výhradní právo ministerstva vnitra zřizovat 26 Jirásek, Z., Janák, D., Tábory nucené práce a další projevy mimosoudní perzekuce 1948 1954 /Sborník konference SÚ ČSAV a KH FF SU/, 1. vydání, Filozofická fakulta Slezské univerzity v Opavě, 1991. s. 10 20

a rušit tábory nucené práce a hned 3 TNP (Horní Žďár u Jáchymova, Doubrava a Lazy) byly v krátké době oficiálně zrušeny a předány pod aparát ministerstva spravedlnosti, které začalo po přeměně tyto objekty využívat jako vězeňské tábory (tzv. trestní oddíly). Podobné opatření bylo připraveno i pro Mostecko a z dochovaných záznamů je zřejmé, že byly většinou rušeny ještě prázdné TNP či tábory s pouhým zlomkem počtu internovaných osob, které byly schopny ve skutečnosti pojmout. Tyto osoby byly okamžitě přemístěny do jiných TNP. Přeměna TNP ve vězeňské tábory na Ostravsku se přibližně kryje s opuštěním původní myšlenky na vybudování zdejší rozsáhlé sítě TNP, která měla umožnit internaci několika tisíců osob. Je nutné podotknout, že velké podniky i přes výše uvedené nadále spatřovaly v TNP především relativně značný okamžitý a v dlouhodobější perspektivě průběžně doplňovaný zdroj pracovních síl, o jejichž přísun by se nemusely starat; otázka profesních kvalit byla druhořadá. 27 Přístup hutních podniků k potřebě pracovních sil byl v zásadě stejný, avšak od přístupu dolů se poněkud lišil. Důvodem k tomu byla jednak úzká souvislost s investiční výstavbou, kdy např. Třinecké železárny kladly větší důraz na kvalifikaci a dlouhodobější nasazení internovaných osob a jednak neochota nasadit na práci vězně, kteří by nahradili internované muže, s ohledem na charakter pracovišť a na možnosti ostrahy vězňů. Všechny tyto tendence vycházely z dobového nedostatku pracovních sil a byly projevem postupné deformace a likvidace skutečného pracovního trhu a jeho nahrazení direktivně administrativním přidělováním pracovníků, především do těžkého průmyslu a pohraničních oblastí. Tyto procesy byly součástí vytváření centrálně plánované a řízené ekonomiky sovětského typu. Během ledna 1949 zahájila činnost většina přikazovacích komisí a od února již začal počet táborů pozvolna stoupat. V Čechách fungovalo v lednu 1949 5 TNP (pro muže pracovní tábory v Kladně Dříni, Kladně Dubí a Dolním Jířetíně, pro ženy potom tábor v Českých Budějovicích a pro muže i ženy sběrný tábor v Lešanech). Během února byl uveden do provozu tábor ve Stárkově a v březnu byl zřízen v původní zemské donucovací pracovně v Pardubicích TNP pro muže i ženy. Na jižní Moravě fungoval v lednu pouze TNP v Oslavanech, později vznikly další TNP opět ze zemských donucovacích pracoven v Brně a ve Znojmě. Dne 1.4.1949 byl zřízen a 27 Borák, M., Janák, D., Tábory nucené práce v ČSR v letech 1948-1954, 1. vydání, Šenov u Ostravy, Tilia, 1996, s. 156 21

současně uveden do provozu tábor v Ostravě Vítkovicích, který byl zdrojem pracovní síly pro Vítkovické železárny. Tento tábor bezprostředně sousedil s vězeňským táborem, od něhož byl oddělen pouze plotem. Na Slovensku byly na počátku roku 1949 celkem tři tábory, a to v Novákách, Ilavě a Ústiem n. Oravou. V polovině roku 1949 existovalo na území ČSR na 16 táborů, počítáme-li mezi ně i záložní nezřízený tábor v Hodoníně u Kunštátu. Plánovaná celková kapacita činila 11 600 míst, avšak toto bylo pouze fiktivní číslo, neboť celých 6 500 míst bylo pouze teoreticky ve sběrném táboře v Lešanech. Skutečný kmenový stav činil ve všech táborech nucené práce 3 385 osob, takže plánovaná kapacita táborů byla využita pouze na 60,4%. V letních měsících došlo k dalšímu rozšíření sítě TNP, které souviselo s požadavky ministerstva zemědělství na pracovní síly pro státní statky v řídce osídlených oblastech, například v jihomoravském pohraničí. Na zdejších tisících hektarů vinic a zemědělské půdy mohly být na práci dle názoru ministerstva vnitra nejúčelněji využity ženy. Ještě v průběhu července 1949 byly proto zřízeny 3 nové ženské TNP v Širokých Třebčicích na Karlovarsku, ve Valticích na Mikulovsku a v Uherčicích u Moravských Budějovic. Jistou zajímavostí je, že pro tyto tábory nucené práce byly využity jako ubytovací prostory zámecké objekty a nikoliv dřívější tábory pro Němce, donucovací pracovny nebo podnikové ubikace, jak tomu bylo ve většině ostatních případů. Vytvoření základní sítě táborů nucené práce pro muže i ženy bylo završeno počátkem srpna 1949 novým rozdělením sběrných TNP a přikazovacích komisí, které do nich měly zařazovat oběti. Ve sběrných táborech 28 měly být podle směrnic pro třídění a rozdělování osob ze dne 4.8.1949 tříděny internované osoby podle druhu provinění, fyzického stáří, pracovní schopnosti a odbornosti a poté odesílány do příslušných TNP. Do dolů měly být posílány osoby ne starší 50 let a s potřebnou zdravotní klasifikací. Pro hutě měli být zase vybíráni zejména zámečníci, kováři a obdobné profese. Platilo pravidlo, že dopadené zběhy bude SNB eskortovat do TNP po bývalých zemských donucovacích 28 V českých zemích to byly celkem 4 sběrné tábory pro muže (TNP ve Všebořicích, bývalé zemské donucovací pracovny v Brně a Pardubicích, TNP v Ostravě Kunčicích) a stejný počet pro ženy (bývalá ZDP v Pardubicích, TNP v Českých Budějovicích, v Širokých Třebčicích a ve Valticích) 22