19. dubna 2002, Bartošovice v Orlických horách Studentská komory Rady vysokých škol ŠKOLNÉ
Studentská komora Rady vysokých škol prohlašuje, že vzdělání, včetně vzdělání vysokoškolského, je základním právem každého. Tím se přihlašujeme k zásadám a hodnotám vyjádřeným a uznaným Všeobecnou deklarací lidských práv z roku 1948, Evropskou sociální chartou z roku 1961, Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966 a Listinou základních práv a svobod z roku 1991. Prohlašujeme, že přístup k vysokoškolskému vzdělání jako právu je otázkou spravedlnosti v demokratické společnosti a musí být otevřen všem podle jejich schopností. Společně se sdružením národních studentských organizací v Evropě - ESIB a dalšími národními i mezinárodními studentskými organizacemi v Evropě i jinde sdílíme přesvědčení, že snahy učinit vzdělání zbožím, k nimž v současné době dochází v České republice i v jiných zemích, jakož i na mezinárodní úrovni, ať již prostřednictvím zavádění školného či jiných poplatků za studium na vysoké škole, nebo jinými způsoby, jsou v rozporu s hodnotami, k nimž se evropské státy včetně České republiky přihlásily již podpisem Všeobecné deklarace lidských práv v roce 1948, a jež potvrdily dalšími právními a politickými dokumenty přijatými na úrovni vnitrostátní i mezinárodní. I. Zásady a východiska Každý má právo na vzdělání. Tuto zásadu Česká republika uznává v čl. 33 odst. 1 větě první Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku. Současně je nezbytné touto zásadou poměřovat všechna ostatní právní ustanovení týkající se zajištění práva na vzdělání. Zejména omezení práva na vzdělání, pokud je ústavní zákon připouští, je třeba v souladu s čl. 4 Listiny základních práv a svobod vykládat a používat tak, aby sama podstata práva na vzdělání nebyla dotčena.
Vzdělání je právem, nikoli zbožím. Z povahy vzdělání jako práva vyplývá, že je ústavně chráněnou hodnotou, nikoli zbožím či statkem, který by měl být předmětem soukromoprávních vztahů. Pokud by tomu tak totiž bylo, pak by bylo zcela nadbytečné, aby ústavní pořádek právo na vzdělání zvlášť zaručoval. Listina základních práv a svobod sice připouští (čl. 33 odst. 3), aby vzdělání bylo poskytováno osobami soukromého práva za úplatu, avšak činí to jako výjimku z obecného pravidla (čl. 33 odst. 2 a 3), že zajištění vzdělávání je úkolem státu, jak lze dovodit též v mezinárodně právních závazků České republiky. Vzdělání je věcí veřejného zájmu. Stát uznal svými ústavními předpisy, že vzdělání není pouze soukromou žáležitostí jednotlivců, ale věcí obecného zájmu celé společnosti. Tato zásada je zřejmá jak ze samotné záruky práva na vzdělání vůbec (čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a práva na bezplatné vzdělání ve veřejných vzdělávacích institucích zvláště (čl. 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), jakož i ze skutečnosti, že Listina základních práv a svobod uznává právo občanů na pomoc státu při studiu (čl. 33 odst. 4). Mezinárodní smlouvy o lidských právech, zejména Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech rovněž dosvědčují, že vzdělání je i mezinárodním společenstvím pokládáno za předmět veřejného zájmu. Právo na vysokoškolské vzdělání nelze oddělit od práva na vzdělání vůbec. Obecně sdílená společenská představa, co je standardním vzděláním, je proměnlivá a podléhá historickému vývoji. Doba, kdy vysokoškolské vzdělání bylo převážně pokládáno za výsadu nepočetné elity (jakkoli definované) je minulostí. Stejným vývojem ostatně již před časem prošel pohled společnosti na vzdělání středoškolské, které je dnes obecně pokládáno za standard, kterého by každý měl dosáhnout. To potvrzuje i bezdpodmínečná bezplatnost středoškolského vzdělání podle čl. 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jestliže tedy Listina základních práv a svobod zaručuje právo na bezplatné vysokoškolské vzdělání podmíněně (čl. 33 odst. 2), činí tak v duchu dřívějšího tradičního pojetí studia na vysoké škole. Naproti tomu Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech předpokládá trvalé rozšiřování počtu osob, jímž se dostane vyššího než středního vzdělání,
přičemž za základní prostředek, jež k tomu má být smluvními státy použit, stanoví postupné zavádění bezplatného vyššího vzdělání (a tím spíše vylučuje zavádění školného ve smluvních státech, kde před jejich přistoupením k Paktu nebylo). Taková mezinárodněprávní ujednání i sama povaha práva na vzdělání vyžaduje restriktivní výklad podmínek, za nichž může být bezplatnost vzdělání na vysokých školách omezena. Vysokoškolské vzdělání by mělo být v zásadě bezplatné. Jestliže má být v souvislosti se studiem na vysoké škole stanoven nějaký poplatek, je třeba důsledně zkoumat, zda jeho zavedení vyhovuje podmínkám, jež stanoví Listina základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy, jimiž je podle Ústavy Česká republika vázána. Mimo pochybnost tak zejména zůstává, že vysoké školy, jež nejsou státní, mohou vyžadovat za poskytované vzdělání úplatu. Okruh takových vysokých škol však musí být pečlivě vymezen, neboť v důsledku rozdílného pojmosloví ústavního pořádku a prováděcího zákonodárství může se tato věc jevit poněkud nejasnou. S ohledem na znění čl. 33 odst. 3 Listiny základních práv a svobod je třeba mít za to, že vzdělání může být za úplatu poskytováno pouze na vysokých školách, jejichž zřizovatelem není stát. V žádném případě tedy nemůže být ustanovení čl. 33 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vztahováno na veřejné vysoké školy (ve smyslu zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, v účinném znění), neboť tyto vysoké školy jsou zřízeny přímo zákonem státu, byť jako právnické osoby od státu rozdílné. Ve smyslu ústavněprávním však na ně musí být pohlíženo jako na školy státní, se všemi důsledky, jež z takového postavení podle čl. 33 Listiny základních práv a svobod vyplývají. Mají-li být stanovena omezení bezplatnosti vzdělání na vysoké škole podle čl. 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, musí přitom být brány v úvahu mezinárodní smluvní závazky České republiky a musí být dbáno toho, aby taková omezení byla ještě v souladu se základními principy spravedlnosti a rovnosti v požívání práva na vzdělání. Nepřijatelná jsou taková omezení bezplatnosti vysokoškolského vzdělání, která by někoho vylučovala z přístupu ke studiu na vysoké škole z důvodu majetku.
Bezplatné vysokoškolské vzdělání je věcí spravedlnosti. V dnešní společnosti je vzdělání základním nástrojem a podmínkou sociální mobility. Co nejširší přístupnosti vysokoškolského vzdělání pro mladé lidi, neomezené zejména povinností platit finanční příspěvek na své vzdělávání, je tak důležitým prostředkem k dosažení větší spravedlnosti v rámci společnosti. Znevýhodnění části mladých lidí, kteří se ucházejí o studium na vysoké škole vybaveni menší mírou sociálního a kulturního kapitálu než jiní nemá být zvětšováno požadavky týkajícími se kapitálu ekonomického. Ve vztahu k těm studentů, kteří získávají vysokoškolské vzdělání v institucích, kde je v souladu s právem přípustné poskytovat vzdělání za úplatu je úkolem státu zajistit jim, v souladu s čl. 33 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, takovou pomoc, aby mohli požívat práva na vzdělání bez ohledu na zejména výši jejich majetku (resp. majetku jejich rodin). Systém státní pomoci studentům by obecně měl být zaveden tak, aby náklady, jež studentům vysokých škol všech typů vznikají v souvislosti s jejich studiem, i když je samotné vzdělání bezplatné, nebyly překážkou v přístupu k vysokoškolskému vzdělání. Zavedení takové systému pomoci je podle Listiny základních práv a svobod samostatným úkolem státu II. Cíle a doporučení 1. v podobě jakéhokoli poplatku za studium, jemuž by podléhali všichni nebo podstatná část studentů veřejných vysokých škol je v rozporu s výše uvedenými zásadami a je proto nepřijatelné.
2. Stávající poplatky spojené se studiem na vysoké škole Pokud jde o poplatky spojené se studiem na vysoké školy, jak jsou stanoveny zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, v současně účinném znění, poplatek za studium v době přesahující standardní dobu studia je legitimní ve smyslu čl. 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Naproti tomu máme pochybnosti o smysluplnosti poplatku za studium dalšího studijního programu, který ve své podstatě představuje postih studenta za jeho schopnosti. 3. Zápisné Jsme otevřeni diskusi o možnosti zavedení zápisného, jako podmínky zápisu studenta do studijního programu, resp. jeho další části, za následujících podmínek. Zápisné by bylo stanovena na základě kalkulace průměrných nákladů s vyřizování záležitostí studenta přímo nesouvisících se studiem ve studijním programu a bylo by paušální úhradou těchto nákladů. Výše zápisného v akademickém roce by nepřevýšila výši měsíční minimální mzdy. Vysoká škola by dále neměla právo požadovat od studenta žádné další úhrady za úkony a služby ve věcech přímo nesouvisících se studiem. 4. Státní pomoc studentům vysokých škol Požadujeme naplnění čl. 33 odst. 4 Listiny základních práv a svobod přijetím zákona, který by ustavil komplexní systém státní pomoci studentům vysokých škol.
Studentská komora Rady vysokých škol 19. 4. 2002