Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Soukromoprávní delikty v římském právu Bakalářská práce Autor: Anastasia Kolesnikova Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: doc. JUDr. Petr Bělovský Praha Duben, 2013
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Praze, dne 25.04.2013 Anastasia Kolesnikova 2
Poděkování Toto poděkování patří vedoucímu mé bakalářské práce doc. JUDr. Petru Bělovskému za odbornou pomoc a trpělivost. 3
Anotace Bakalářská práce se zabývá výzkumem soukromoprávních deliktů v římském právu. V prvních kapitolách (I. aţ III.) jsou uvedeny obecná informace o deliktech - všeobecné charakteristiky, vývoj a charakteristické rysy soukromoprávních deliktů. Kapitola IV. je věnována jednotlivým deliktům a jejich podrobnému popisu a výzkumu - iniuria, furtum, damnum iniuria datum, rapina, metus, dolus, fraus creditorium. V V. kapitole se předloţená práce zabývá charakteristikou a stručným popsáním quasi deliktů. Cílem práce je prozkoumání soukromého protiprávního jednání (deliktů) v římském právu. Klíčová slova Římské právo, Delikt, Soukromé právo, Quasi delikt, Soukromoprávní delikt Annotation This thesis is concerned with the research of private delicts in Roman law. In the first chapters (I. to III.) are stated general information about delicts - general characteristics, development and characteristic features of private delicts. Chapter IV. is devoted to individual delicts and their detailed description and research - iniuria, furtum, damnum iniuria datum, rapina, metus, dolus, fraus creditorium. In the chapter V. the introduced work investigates the characteristics and brief description of quasi delicts. The aim of this thesis is to explore private lawless behavior (delicts) in a private Roman law. Key word Roman law, Delict, Private law, Quasi delict, Private delict 4
Obsah Úvod...6 1. Všeobecná charakteristika povinností soukromoprávních deliktů...8 2. Vývoj soukromoprávních deliktů...12 3. Charakteristické rysy soukromoprávních deliktů...17 4. Jednotlivé delikty...22 4.1 Iniuria...22 4.2 Furtum...25 4.3 Damnum iniuria datum...32 4.4 Rapina...34 4.5 Metus...35 4.6 Dolus...36 4.7 Fraus creditorium...37 5. Quasi delikty...39 5.1 Pojem povinnosti quasi deliktů...39 5.2 Jednotlivé typy quasi deliktů... 40 Zá...42 Seznam pouţité literatury... 45 Oficiální zadání bakalářské práce...47 5
Úvod Římské právo je základem našeho kontinentálního systému práva a proto je důleţité jej znát a orientovat se v něm. Skutkové podstaty těchto základních deliktů v době před dvěma tisíci lety daly vzniknout deliktům v našem právu, tak jak je známe. Můţeme tedy vysledovat vývoj aţ k počátku a poučit se z úprav minulých, staletími prověřených. Delikty v římském právu jsou jedním ze dvou typů protiprávního jednání. Oproti tzv. crimen jednání, které ohroţuje zájmy společnosti, veřejné zájmy a je právem veřejným, delicta (nebo také maleficia) byla protiprávní jednání mířící proti soukromé osobě, jednotlivci a spadala mezi právo soukromé, majetkové. Majetkové proto, ţe dávalo vzniknout nárokům jednotlivce na pokutu nebo náhradu škody. Za pokutu a náhradu škody poté pachatel ručil svým majetkem stejně jako při obligaci zaloţené smlouvou. Deliktům soukromoprávním (delicta privata) obecně v římském právu bylo věnováno mnohem více pozornosti, neţli trestným činům (crimina), coţ můţeme vidět na činnosti římských právníků. Jasným důkazem je rozsah Digest. Zatímco trestní činy zabírají 2 knihy, právu soukromému majetkovému je věnováno celých 48 knih. Crimen je zločin, bezprávný čin proti státnímu a společenskému zřízení stíhaný veřejnou obţalobou 1 a nebyl tolik prozkoumáván z toho důvodu, ţe byla povaţována za sféru politickou a státní a právníci se jí věnovali jen příleţitostně. Terminologie crimen delicti byla ještě v klasické době zcela jasná a dobře chápaná, ovšem uţ v poklasické době toto rozdělení ztratilo smysl a oba termíny se uţívaly namátkou a ad hoc 2. Ius civile v době republiky znalo tři skutkové podstaty deliktů, které byly typizované. Jednalo se o fatum neboli krádeţ, damnum iniuria datum poškození či zničení věci cizí a iniuria uráţku na cti. Později za občanských válek přidalo praetorské právo další dvě skutkové podstaty a to: vis ac metus donucení, vydírání a dolus podvod. 1 Bartošek, Milan. Encyklopedie římského práva. 1. vyd. Panorama Praha, 1981. 100 s. 2 lat. - zatím, k tomuto (zpravidla momentu, ale používá se I nečasově v tom smyslu, že úprava apod. Se vztahuje pouze pro tento případ a jen k tomuto účelu, že se to zřídilo pouze pro tento případ nebo napsalo pouze pro tuto příležitost; bylo nařízeno pouze pro tuto situaci. Rebro, Karol. Latinské právnické výrazy a výroky. 1. vyd. Wolters Kluwer, 2012. 27 s. 6
Poklasická jurisprudence poté přidala ekvivalent ke quasi kontraktům a to tzv. Quasi delikty, které můţeme charakterizovat jako závazky vznikající ze situací podobných situacím deliktů, kterým ovšem chybí nějaká podstatná náleţitost, nejčastěji zavinění. 7
1. Všeobecná charakteristika povinností soukromoprávních deliktů Mezi důvody vzniků povinností zaujímají přední místo delikty - delicta, maleficia. Delikt (lat. delictum) je protiprávní čin, přestupek. V závislosti na dopadech spojených s delikty, jsou rozděleny v římském právu na veřejné delikty, delicta publica, a soukromé delikty, delicta privata. Termín crimina není znám zdrojům římského práva. Zdroje pouţívají výraz iduicia publica. Termín delicta publica je pozdějšího původu a byl široce distribuován jako termín, který je jednoznačně staví příslušnou skupinu deliktů proti té skupině, kterou zdroje se nazývají delicta privata. Delikt (lat. delictum) původně jen delictum privatum je bezprávný čin, ublíţení jednotlivci, jeho rodině nebo majetku porušením právního příkazu či zákazu, jímţ nezávisle na vůli pachatelově vznikají nová práva a právní povinnosti 3. Existuje taková definice: delikty jsou jednotlivé typické akty nepřátelského poškození cizích statků, s nimiţ zákon spojuje soukromý trest 4. Veřejné delikty byly takové, které se zakládaly na porušení státních zájmů, a které byly trestány tělesným treste, někdy i trestu smrti. - crimina capitalia - nebo majetkovou pokutu, která po obecnému pravidlu přecházela ke státu. Případy těchto deliktů byly v pravomoci zvláštních trestních soudů a rozhodovalo se podle zvláštních pravidel řízení. Za císařství bylo místo soukromé ţaloby na pokutu zavedeno mimořádné řízení, stíhající delicta privata. Teprve v širším smyslu delictum zahrnuje trestné činy vůbec, tedy i crimina nazývaná pak delicta publica (veřejné). 5 Naopak soukromé delikty byly povaţovány za narušení pouze zájmů soukromých osob; nároky z těchto deliktů byly předloţeny poškozeným jednotlivcům. Peněţní sankce, na vymáhání kterých byly zaměřeny tyto ţaloby, šly k poškozenému a vymáhaly se v obecném řízení stanoveném pro řešení majetkových sporů. Stejným případy těch delicta privata, za které byl stanoven tělesný trest. 8 způsobem se projednávaly 3 Bartošek, Milan. Encyklopedie římského práva. 1. vyd. Panorama Praha, 1981. 131 s. 4 Vážný, Jan. Římské právo obligační. Část I. Nákladem právnické fakulty Komenského v Bratislavě, Bratislava, 1924. 9 s. 5 Svoboda L.; Varcl L.; Vidman L. Encyklopedie antiky. 1. vyd. Academia, nakladatelství Československé akademie věd, 1973, Praha. 137 s.
Subjektem bezprávného činu (deliktu) mohla být přiznána pouze fyzická osoba a osoba, která způsobila újmu také fyzické osobě. Důleţitým rysem římského práva bylo to, ţe v něm nepřiznávalo se moţným způsobit škodu (z hlediska práva) právnické osobě. Tím spíš, navíc pojem deliktu nepřipouštěl, ţe jeho subjektem můţe se stát právnická osoba (společnost, korporace atd.). Odpovědnost za následky deliktu byla přísně individuální a bezpodmínečná: Nikdo není zbaven odpovědnosti za přestupek. 6 Podle této absolutností se rozumělo, ţe i úřední osoba bude odpovědná za bezprávný čin, přičemţ bez ohledu na to, jestli delikt byl uskutečněn v průběhu sluţebních povinností nebo v soukromé občanské podstatě. Odpovědnost byla osobní pouze v tom poměru, ţe se jednalo o osobní majetek (v případě individuální odpovědnosti: prosit o prominutí, atd. - je to také nebylo moţné pověřovat jiné osobě nebo činit na úkor jiné osoby). Ačkoliv při uskutečnění činnosti, která je posuzována jako delikt, aktivně se účastní individuum, důsledky - nová práva a nové povinnosti - nastávají bez ohledu na vůli této osoby. Proto pro svoje uznání jako delikt, tato činnost by měla odpovídat některým omezeným poţadavkům, tj. delikt měl nějaké povinné rekvizity. Subjektem deliktu mohlo vystupovat plně fyzická osoba způsobila k právním úkonům; způsobit škodu můţe i člověk alieni iuris (ţena, poddaný syn, stavovská neplnoprávná osoba), ale odpovědnost můţe být uloţena v kaţdém případě pouze na plnoprávného římského občana, který je povinen nést odpovědnost i za své podřízené. Delikt musí být sestavován výhradně hmotným porušením práv jiné osoby v poměru k jeho osobnosti a majetku; čistý úmysl, atentát, ohroţení v ţádném případě nelze vykládat v souvislosti s deliktním právem - bud delikt je spáchán a je dokonalý, anebo bezprávný čin vůbec není (osoba pokoušela se, ale nepodpálila úrodu; zamýšlela urazit, ale neřekla nic, a podobně; avšak není stejné: napřáhnout ruku, ale neudeřit, protoţe "napřáhnout ruku" samo o sobě můţe být charakterizováno jako uráţka). Materiální strana deliktu musí být doprovázena vinou subjektu, jeţ delikt zapříčinil, přičemţ viny zvláštního, soukromoprávního druhu, který se odlišoval v římském právu od forem a typů viny přiznaných pro trestní právo. 6 Nemo delictis exuitur Ulpianus D. 4. 5. 2. 3 9
Stíháni nastupuje jen v případech stanovených právem civilním (delicta) nebo praetorským ediktem. Stíháni nemá při tom na mysli náhradu škody, nýbrţ téţ jen trest, a to peněţitou pokutou (poena), jeţ, nastupujíc na místo nevykonané soukromé pomsty, případně poškozenému 7. Deliktem se přiznávalo porušení práv jiné osoby, ale ne vţdy předem stanovené právem, tj. strana mohla poprvé prokázat, ţe v souvislosti s některými těmi nebo jinými zvláštnostmi vztahů, povahou poškození apod. v poměru proti ní spáchán delikt, alespoň před tím nikdy právnicky tato činnost nebyla povaţována za právní přestupek; jinými slovy, přísný princip zákonnosti, podobný tomu, co byl důleţitý v trestním právu, nepouţíval se. Jen v některém poměru toto rozsáhlé uváţení omezovalo všeobecný poţadavek římského pořádku právní ochrany: aby bylo přiznáno, právo by mělo disponovat pro své ochranu speciální ţaloby v konkrétní kvalifikované podobě. Nicméně, v případě s delikty toto omezení zeslabovalo se moţností uchylovat se k ţalobám praetorského práva, "dobré svědomí", na základě momentálních kolizí. Delikt předpokládal pouze materiální případnou odpovědnost za způsobenou škodu - bez rozdílu osobní nebo materiální vlastnosti. Tato odpovědnost mohla rozprostírat se na náhradu jak přímé škody, tak nepřímé, přímých a nepřímých úbytků. Konkrétní hodnoty byly stanoveny jednotlivými ţalobami, přičemţ nelze bylo libovolně měnit částku a rozsah náhrady škody v rámci subjektivního poţadavku. Odpovědnost byla vyjádřena buď v přesně vyznačené oprávněnými nařízení sumě, nebo ve dělitelné sumě škody (tak, ve skutečnosti to bylo spojování náhrady škody a pokuty za přestupek). Od doby zákonů dvanácti desek do období císařství prošel římský systém soukromých deliktů významnými změnami, vypracované praetorem a právníky, se pozice postupně zmírnil kazuistický charakter starodávného zákona v této oblasti. Nicméně římské právo nikdy nevypracovalo obecný princip, na základě kterého by kaţdá majetková škoda, způsobená protiprávní činností, podléhala náhradě škody. Naopak čin se přiznával být deliktem pouze při existenci příslušné zvláštní normy, týkající se tohoto druhu skutků - zda-li byl ten skutek zařazen mezi delikty určené zákonem nebo praetorským právem. Existovala a neustále se doplňovala řada deliktů, ale nebyla jednotná definice deliktu. V tomto smyslu je průběh rozvoje povinnosti z deliktů blízký procesu rozvoje 7 Sommer, Otakar. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. II. Nezměněné vydání. Nákladem spolku Čsl. Právníků Všehrd. 30 s. 10
smluvních závazků, které také navţdy zůstaly v římském právu, tj. povinnostmi právem uznaných smluv a a k nim přirovnaných smluv, kde však nevzniká povinnost z ţádné právní dohody. Nicméně v průběhu historického vývoje se z deliktů vytvořily některé vlastnosti společné pro všechny nároky týkající se odškodnění, které tak stanovily základní obsah povinností plynoucí z deliktů. 11
2. Vývoj soukromoprávních deliktů V obyčejném průběhu dějin římských závazků rozlišujeme dvě historické vrstvy: staré občanské právo a systém pozdější doby (za republiky). Ale tady je nutné říct, ţe chronologicky tyto vrstvy nejsou od sebe odděleny výraznou linií: počátky nové vrstvy trvale se prolíná se zbytky starých, a proto toto dělení má podmíněnou povahu. Starověký Řím Počátky starověkého Říma spadají do období zhruba od poloviny 8. století do 5. století před naším letopočtem. V čele pospolitosti ţijící u řeky Tiber stáli tehdejší vojenští velitelé (v latině reges = králové), ujal se pro toto Římské období název doba královská, či královský Řím. Z historických pramenů vyplývá, ţe společnost Římanů byla společností rodovou a rod tvořil základní jednotku pospolitosti. Rod byl v tomto případě subjektem drţby nemovitého majetku. Římanům, podobně jako Řekům, slouţila tzv. kurie (curia lat. - podle tradice jednotka územní; skupina občanů venkovského města, zejména jeho senát 8), tedy vyšší organizační jednotka, sloţená z několika příbuzných rodů. Cílem kurie pak bylo společně naplňovat vojenské, náboţenské a politické poţadavky. Jednu kurii pak tvořilo deset rodů a v jejím čele stál hodnostář. Deset kurií pak vytvářelo tzv. kmen (v latině tribus). Spojením tří kmenů pak vznikl podle tradice populus Romanus, tedy národ Římský. Nutno dodat, ţe rozdělení na jednotlivé personální skupiny sebou neslo i rozdělení v rámci územních jednotek s přesně danými hranicemi. Při organizačním řízení Římské společnosti známe následující útvary. Lidová shromáţdění (komicia), rada stařešinů (senát - senatus) a úředníci, neboli magistráti (magistratus). Jednoduchý a přísně formální systém starého občanského práva určitě nestačil, kdyţ asi polovina hospodářského ţivota republiky v Římě začala pod vlivem rozvíjejícího oběhu podstatně měnit. Bylo zapotřebí v nových - a navíc flexibilnějších - formách, které jsou schopné poskytnout právní vyjádření novým vztahům. Tyto formy se postupně, jedna po 8 Bartošek, Milan. Encyklopedie římského práva. 1. vyd. Panorama Praha, 1981. 124 s. 12
druhé vytvořily se. V současné době nemáme moţnost dohledat přesně okamţik výskytu kaţdého z těchto nových závazků; jenom obecný průběh vývoje, a to pouze v samých obecných vlastnostech. Římský stát za republiky Dlouhodobý proces tvorby Římského státu nelze přesně datovat na určité časové období, nicméně vznik Římu se datuje do průběhu 6. aţ 5. století před naším letopočtem. Spolu se vznikem státu postupně ubývalo na významnosti rodů, ale daleko více se začala prosazovat významnost majetku a území. Patricijové i plebejové byli podle majetku včleněni do šesti tříd (tzv. classes) a kaţdé majetkové třídě náleţel určitý počet centurií, tedy hlasovacích jednotek. Při přidělování centurií se příliš nehledělo na početnost třídy, spíše v poměru opačném. Toto přerozdělení bylo důsledkem reforem Servia Tullia, které také zcela vytlačily vliv starého shromáţdění lidového a nastolily dva druhy nových shromáţdění. Centurijní a tributní. Toto rozdělení na jednotliví třídy tak dokonale přisoudilo rozhodovací vliv do rukou bohatších. Oblast, ve které nejdříve vznikly obligatio (závazky) byla oblast přestupků, deliktů. Závazek, obligatio, podle definice pozdějšího římského práva a po našim současným představám, je právní vztah mezi dvěma osobami, následkem kterého jedna z nich - creditor - má právo poţadovat od jiné osoby - debitor - plnění něčeho ve svůj prospěch: obligatio est juris vinculum, quo necessitate adstringimur alicujus solvendae rei secundum nostrae civitatis jura 9 - tak říká právní definice Institucích Justiniána. Státní moc v starodávných dobách nezasahovala do konfliktu mezi jednotlivci, reagovat at tak či onak na způsobenou uráţku byla věc uraţeného. Odsud je institut pomsty: svým zločinem pachatel činnosti vydával sebe všanc uraţené osobě; samá totoţnost pachatele byla objektem pomsty, přičemţ obsah trestného činu bylo nepodstatné - ublíţení na zdraví, osobní uráţky, způsobení majetkové poškození. Ve všech případech oběť vykonala pomstu na samého pachateli: osoba pachateli byla odpovědná za přestupek. V takové podobě poprvé vznikl pojem odpovědnosti jedné osoby před jinou. Ale to ještě není povinnost: pachatel je předmětem pomsty, ale ještě nic nedluţí; je odpovědnost, ale ještě není dluh. 9 (I. 3. 13) 13
Pomsta však můţe být vyloučena na základě dohody mezi pachatelem a uraţenou osobou: obet odmítá pomstu za předpokladu, jestli pachatel zaplatí cokoliv. Ale v tomto poměru ještě nemáme ţádné další závazky: povinnost pachateli zaplatit neexistuje; kdyţ nezaplatí, to vše se vrátí do původního stavu, to znamená, ţe bude předmětem msty uraţené osoby. Kousek po kousku, stát začíná vměšovat se do této oblasti a nejdřív omezuje, a pak úplně zakazuje pomstu; místo msty vznikají známé soukromé (tj. jdoucí ve prospěch osoby) pokuty. To co dřív bylo dobrovolné, je nyní povinné. Zároveň, státní moc samozřejmě bere na sebe úkol obdrţení uraţeným určené pokuty. A tady poprvé vzniká právnický stav dluhu, povinnosti: pachatel uţ je zavázán, musí zaplatit pokutu oběti (poena). Ale neuskutečnění této povinnosti ještě přitahuje za sebou následky, podobné tím, které přicházely dříve za neplnění dobrovolné dohody o výkupném, to je pomsty. Státní moc v prvních krocích jedná velmi opatrně: všechny její zákazy mohou se vyskytnout bezmocné, kde oni narazí do podráţděných do extrému citů uraţeného. Následkem toho uvedená fixace pokut především se vztahuje na lehčí delikty, při kterých osobní rozčílení není tak intenzivní. Normy o vztahů z deliktů proto dlouho mají smíchanou přechodnou povahu, a právě tímto je označováno nejstarší římské právo - právo zákonů dvanácti desek. Povinnosti z deliktů podrobí se od druhé poloviny republiky velmi významným změnám. Na jedné straně reformují se delikty starého občanského práva, na druhé straně, praetorský edikt vytváří nové delikty. Odpovědnost za delikty vysvobozuje se od nejvýraznějších prvků staré pomsty; vedle odpovědnosti v podobě pokuty (actiones poenales) vzniká v některých případech jednoduchá povinnost nahradit způsobenou škodu (actiones rei persecutoriae); někdy náhrada škody a pokuta sloučeny do jedné ţaloby (actiones mixtae). Ale stará idea o deliktní odpovědnosti, jako o čistě osobní, se odráţí ještě ve skutečnosti, ţe v podstatě nyní dědic delikventa zodpovídá pouze v rámci svého obohacování z daného konkrétního deliktu est certissima juris regula ex maleficiis poenales actiones in heredem nec competere nec dari solere 10. 10 (G. 4, 112); (D. 50. 17) 14
Doba soukromé pomsty Zdá se, ţe odpovědnost z deliktů historicky předcházela odpovědnosti ze smluv. To je docela pravděpodobné, i mnoho historiků římského práva si myslí (Girard, Pokrovskiy), ţe představě odpovědnosti z deliktů předcházela myšlenka o odpovědnosti delikventa (pachatele), která se odráţela v tom, ţe delikvent byl odsouzen k pomstě poškozeného. Stát, který se teprve nedávno začal upevňovat a konstituovat,na delikventa ţádným způsobem nepůsobil, toto právo nechal na poškozené oběti. To je první etapa ve vývoji právních norem vztahujících se k deliktům. Doba dobrovolných dohod, které mají nahradit soukromou pomsta náhradou škody Zcela pochopitelně, avšak brzy, v zájmu udrţovaní potřebného klidu vládnoucími třídami, a také pořádku, byl stát nucen přistoupit k definování podmínek, při kterých je pomsta poškozené oběti legitimní a vylučovala novou pomstu za strany toho, na koho byla zaměřena. Ve stejnou dobu a ze stejných důvodů bylo účelným ochraňovat dohody delikventa a poškozené oběti, na základě kterých poškozená oběť odmítala soukromou pomstu a dostávala od pachatele určitou majetkovou náhradu škody. To je druhá etapa rozvoje povinnosti z deliktů, která se projevuje v zákonech dvanácti desek v usnesení o ohroţení osobnosti iniuria. Zákony dvanácti desek dopouštějí pomstu za způsobení úrazů, s cílem vyhnout se jakékoli povinnosti, membrum ruptum 11, pokud se neuskutečnila dobrovolná dohoda mezi smluvními stranami. Doba kompozice Následující třetí etapa rozvoje povinnosti z deliktů vyznačuje se vytvořením státem povinných kompozic, tj. pokut, které pachatel platí poškozené oběť i, ale se kterými oběť uţ musí být spokojená bez obrácení se k pomstě. 11 lat. zničený úd - iniuria. Bartošek, Milan. Encyklopedie římského práva. 1. vyd. Panorama Praha, 1981. 226 s. 15
Přechod k této fázi také vyjádřen v zákonech dvanácti desek: platba peněţní pokuty můţe být, jak je uvedeno výše, stanovena dohodou stran v případech membrum ruptum (způsobení úrazů na sebe, s cílem uhnout se jakékoli povinnosti), ale je to jediný právní následek méně váţných zranění, os fractum. Stejně tak pomsta můţe být odstraněna dohodou stran o smluvní pokutě, pokud zloděj je chycen na místě činu, naopak, jen k záplatě peněţité náhrady odsuzoval se zloděj, nechycený na místě činu. Vývoj pojmu deliktu V poslední etapě rozvoje povinností z deliktů se některé delicta privata se stávají delicta publica. Původně s těmito jednotlivými činy bylo spojeno jen uspokojení bezprostředně poškozené oběti nebo její rodiny: vraţda, a za určitých podmínek některé násilné činy, atd. Jednotlivé činy začínají být stíhané státem bez ohledu na přání poškozené oběti a přinášejí s sebou trest, ukládaný státem v rámci výkonu systému trestního soudnictví. 16
3. Charakteristické rysy soukromoprávních deliktů Zrušení trestu smrti pachatele. Popsaný průběh historického vývoje, úzce spojený se zhoršením situace v Římě, se zvýšením masové chudoby niţších vrstev obyvatelstva a rostoucí nestabilitou moci vládnoucích tříd, ovlivnil celou řadou charakteristik systému povinností ze soukromých deliktů ve vývoji římského práva. Pouze historickým původem těchto závazků se vysvětluje pravidlo o ukončení, alespoň některých z nich, povinnosti trestu smrti, ale ne jeho capitis deminutio: pomsta z přesvědčení Římanů by měla být zaměřena na pachatele právního přestupku, ale ne na jeho dědice, zároveň capitis deminutio 12, která měnila právní postavení osoby, nebyla spojena s jeho fyzickou existencí, ale pouze s tím, co bylo nutné k realizaci pomsty. Soukromoprávní zavinění Obsah zavinění z hlediska soukromého práva - nejdůleţitější moment pro kvalifikaci deliktů, včetně poměru rozdílů mezi soukromými a ve skutečnosti trestnými činy. Přítomnost zavinění v té či jiné podobě je nezbytné k nástupu důsledků soukromoprávní odpovědnosti. Na rozdíl od trestního práva soukromoprávní zavinění nemuselo bezpodmínečně obsahovat morální prvek, tj. aby existovalo škodlivé zaměření vůle. Hlavní věc je v objektivním výsledku skutku, přičemţ - také na rozdíl od kvalifikace římských zločinů - poškození můţe být způsobeno nejen aktivním jednáním subjektu, ale jeho nečinností. V závislosti na poměru pachatele k důvodům vzniku deliktu jsou čtyři hlavní formy soukromoprávního zavinění: 1) Úmyslné poškození (dolus), je neoddělitelně spojeno se zlomyslným úmyslem (dolus malus): osoba chtěla příchodu škodlivých následků a vědomě realizovala svoje jednání směřující k poškození pro jinou osobu; kritériem zde byl rozpor občanské počestnosti spřaţené s určitou "výzvou" právnímu postavení jiné osoby. 12 lat. změna právního postavení římského občana. Bartošek, Milan. Encyklopedie římského práva. 1. vyd. Panorama Praha, 1981. 94 s. 17
2) Neúmyslné poškození: osoba nepřála škodlivých následků, ale kvůli svého občanského stavu byla nucená dodrţovat určitá hranice zákonného a sociálního chování, prokazovat poţadovanou ve společnosti obezřetnost. Co se týče nedbalosti, ona se dělí na podtypy: a) hrubá nedbalost, hrubé zavinění (culpa 13 lata), která přirovnává se k dolus: kdyţ osoba, která spáchala delikt ukázala se, ţe nepochopila, co je příznačné pro průměrného člověka a obyčejného hostitele (například, ţe v zásobárně nesmí se rozţíhat oheň, alespoň pro připravení jídla), b) lehké zavinění, nebo lehká chyba, nedopatření (culpa levis): kdy porušení je takové, ţe jeho nedopustil by starostlivý majitel, jenţ dobře se stará o svých věcech (například, je zřejmé, ţe nesmí se nechávat otevřenými sudy s vínem, i kdyţ jsou v uzavřené místnosti, atd.); c) velmi malá (nepatrná) nedbalost nebo zavinění nejlehčí (culpa levissima), tj. kdy porušení je takové, ţe jeho se lze vyhnout pouze nejvyšší bdělosti a prozíravosti, které nemůţou být vyţadovány od kaţdého a které jsou povinné pouze ve velmi zvláštních situací, ale to ještě není absolutní omlouvá okolnostem. 3) Náhodné poškození, způsobené víc případem (casus 14 ), spíš neţ chováním osoby: subjekt nejen nechtěl způsobit škodu, ale také dodrţoval všech podmínek normálního právního jednání vůči jiné osobě, ale přece on se stál materiální způsobeného poškození. Případ z hlediska soukromého práva také nevysvobozoval od odpovědnosti. Ale byla výjimka, kdyţ nesplnění závazku nebo přímé zapříčinění škody byla spojeno s účinnosti vyšší mocí (vis major). Obecný pojem o vyšší mocí, která zbavila odpovědnosti z osoby, omezoval se na fyzické nemoţnosti člověka odporovat jí - cui resisti non potest. Konkretně římské právo řadilo mezi účinností vyšší moci na člověka ztroskotání lodi, vyzvané mořskou bouří, povodeň, zemětřesení, erupce sopky - tento seznam byl vyčerpávající a v tuto dobu podléhal rozšiřování s velkou opatrnosti. 13 střední článek mezi dolus a casus, nedbalé jednání, jež náleželo do skutkové podstaty trestného činu. Bartošek, Milan. Dějiny římského práva (ve třech fázích jeho vývoje) 2. přepracované vyd. Academia, nakladatelství Československé akademie věd, 1995, Praha. 144 s. 14 Casus znamenal v trestním právu neúmyslné porušení statku chráněného právem. Bartošek, Milan. Dějiny římského práva (ve třech fázích jeho vývoje) 2. přepracované vyd. Academia, nakladatelství Československé akademie věd, 1995, Praha. 144 s. 18
Odpovědnost více pachatelů Pouze původní myšlenkou pomsty lze vysvětlit to, ţe v případě společného vykonávání deliktů několika osobami, mohla být pokutová ţaloba předkládána kaţdému z nich samostatně. Částka pokuty v některých případech byla výrazně vyšší neţ výše škody poškozeného. Právo pomsty mělo krátkou jednoroční promlčecí lhůtou: ten, kdo se nemstil okamţitě, u něho se předpokládalo se, ţe prominul přestupek. Dopustilo-li se deliktu (nebo facta, která praetor stíhal trestní soukromou ţalobou) několik osob, příslušela postiţenému trestní ţaloba proti kaţdé z nich, aniţ by tu mělo zahájení sporu s jedním nebo zaplacení se strany jednoho účinek konsumpční. Jinými slovy, byla tu solidarita kumulativní (kaţdý ze spoludluţníků ručí za celé plnění, aniţ by splnění jedním z nich učiněné osvobozovalo ostatní) 15. Zvláštnosti noxalní odpovědnosti Historickým původem deliktních závazků se vysvětlují zvláštnosti actiones noxales: tyto nároky na náhradu škody nebo o vydání zvířat nebo otroků, kteří způsobili škodu, nebyly vztaţeny na majitele zvíře nebo otroka, ale na toho, kdo je vlastnil v době podání nároku. Toto mělo za cíl dát oběti příleţitost získat náhradu škodu, pokud vlastník zvíře nebo otroka souhlasí nahradit ztráty, nebo prokázat své pocity pomsty proti zvířeti nebo otroku, jestliţe vlastník zvíře nebo otroka se rozhodně vydat jednoho nebo druhého poškozenému. Podle starobylé zásady, které v příčině jednotlivých deliktů zjednaly průchod předpisy práva civilního (zákon XII tabulí, lex Aquilia, lex Praetoria) a ediktu praetorského, jest z deliktů dětí poddaných a otroků propuštěna proti majiteli moci ta ona actio ex delicto nebo actio noxalis. Oproti této jest majetník moci oprávněn, zprostili ze závazku k plnění pokuty (noxiam sarcire) tím, ţe vydá ţalobci pachatele (noxae nebo in noxam dedere). I kdyţ byl jiţ odsouzen, zůstává majetníku moci volno, místo co by zaplatil sumu kondemnační (litis aestimatio) 16. Bez ohledu na to, jak důleţité byly známky historického původu povinnosti z deliktů, se postupem času spolu s ţalobami zaměřenými na vymáhání poena, soukromé pokuty, 15 Vážný, Jan. Římské právo obligační. Část I. Nákladem právnické fakulty Komenského v Bratislavě, Bratislava, 1924. 32 s. 16 Heyrovský, Leopold. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. opravené vydání. Knihkupectví C.K. České Univerzity J. Otto, Praha, 1910. 807 s. 19
nahrazující staré pomstu, objevily další nároky, zaměřené na náhradu škody způsobenou deliktem v pravém slova smyslu. Instituce Justiniána hned po Gaiusovi, dokonce rozlišuje tři typy pohledávek z deliktů: a) actiones poenales, pokutové ţaloby; nepřecházely na dědice pachateli: zemřel-li dříve, neţ byla zahájena ta která actio poenalis, nemohou býti jeho dědicové stíháni jiţ trestní ţalobou. Oni mohou ovšem býti stíháni náhradní ţalobou, na př. kondikcí (condictio furtiva), v některých případech pak praetor poskytoval poškozenému proti dědicům pachatelovým náhradní ţalobu, směřující k tomu, aby vydali své obohacení z deliktu zůstavitelova. Princip však jest, ţe trestní ţaloba na dědice pachatelovy nepřechází 17 ; b) actiones rei persecutoriae, nároky, zaměřené na náhradu škody způsobenou deliktem; ţalující strana vyţadovala pouze ztracenou věc nebo jinou hodnotu, přijatou ţalovanou stranou; c) actiones mixtae, nároky, zaměřené zároveň na vymáhání pokuty a na náhradu škody. Sequens illa divisio est, quod quaedam actiones rei persequendae gratia comparatae sunt, quaedam poenae persequendae, quaedam mixtae sunt. 18 (I. 4. 6. 16). Ex maleficiis vero proditae actiones aliae tantu poenae persequendae cause comparatae sunt, aliae tam poenae quam rei persequendae et ob id mixtae sunt. 19 (I. 4. 6. 18.). Nicméně význam rozdělení pohledávek z deliktů na tří kategorie není zcela jasné. Je moţné s jistotou říci jednu věc: právníci v některých případech poukazují na toto rozdělení, aby odůvodnili porušení těchto zásad, kterým závazky vyplývající z deliktů, byly uskutečněny dlouhou dobu na zpět: tak se přechod ţaloby na dědice poškozené oběti odůvodňují v některých případech tím, ţe actio... rei habet persecutionem 20 (D. 4. 2. 16, 2). Stejnou úvahou je odůvodněno zmizení nároků vůči osobám, které způsobily škodu společně s pachatelem, který jiţ vynahradil ztráty oběti 21, apod. 17 Vážný, Jan. Římské právo obligační. Část I. Nákladem právnické fakulty Komenského v Bratislavě, Bratislava, 1924. 32 s. 18 lat. Všechny žaloby sloužící k vymáhání věci jsou věcnými žalobami, má se však za to, že z těch žalob, které jsou osobní a které vznikají ze smlouvy, jsou téměř všechny vytvořeny za účelem vymáhané věci. Iustiniani Institutiones. Justiniánské Instituce. 1. vyd. Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2010. 327 s. 19 lat. Ze žalob z deliktů jsou některé poenální, jiné jsou poenální a reipersekutorní, a proto jsou smíšené. Iustiniani Institutiones. Justiniánské Instituce. 1. vyd. Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2010. 327 s. 20 Corpus Iurus Civilis. Text und Ubersetzung. II Digesten 1-10. C.F. Muller Juristischer Verlag, Heidelberg, 1995. 355 s. 21 (D. 4. 2. 14. 15; D. 4. 3. 17) 20
Nepochybně i to, ţe celý průběh rozvoje římského práva v oblasti deliktů, postupný přechod od kdysi pevně fixní poena (soukromá pokuta, nahrazující staré pomstu) k náhradě škod způsobených deliktem, jasně svědčí o narůstání role peněz v římské ekonomice, vývoje měny a posílení hodnoty obchodu. Nicméně římský systém deliktů se nikdy nezbavil stop svého historického původu, stejně jako i římské smluvní právo. 21
4. Jednotlivé delikty (iniuria, furtum, damnum iniuria datum, rapina, metus, dolus, fraus creditorum) 4.1 Iniuria Iniuria po starobylému civilnímu právu Iniuria, útok na osobu, prochází, jako základ vzniku závazků, významné změny mající prvopočátek v zákonech dvanácti desek a aţ do období říše. Iniuria neboli uráţka na cti byla, t.j. jednání učiněné v úmyslu dáti najevo neváţnost k cizí osobnosti. Úmysl tento je nezbytným znakem deliktu 22. Je to delikt známý jiţ v zákonu dvanácti desek. Ve dřívější době se však uráţka na cti spatřovala pouze v útocích proti tělesné integritě. Zákony dvanácti desek toto chování stíhaly tvrdými pokutami a v některých případech se dokonce v sankci objevily prvky odvety talio 23. Podrobněji byla iniuria rozpracována aţ v právu praetorském, kde k tzv. reálné iniurii (útok fyzický) byla definována i nová skutková podstata k iniurii docházelo i slovními uráţkami, posunky a útoky na cudnost. Dále pak iniuria zahrnovala bránění ve výkonu práv či v uţívání věcí, k veřejnému uţívání. Zlý úmysl je jediným předpokladem uráţky na cti, která mohla být provedena přímo či nepřímo. O nepřímé uráţce mluvíme, pokud byla uráţena manţelka, děti, otroci nebo jiné blízké osoby. Poškozený disponoval ţalobou actio iniuriarum aestimatoria, poenální ţalobou, která ukládala peněţitou pokutu. Výše pokuty byla určována rozhodčími, volnou úvahou, dle návrhů poškozeného. V procesu rozhodování o výši pokuty brali rozhodčí v potaz intenzitu útoku, místo, kde k uráţkám došlo a také postavení uráţeného člověka. O tom píše i Gaius ve své učebnici. Ţaloba nebyla dědičnou, jelikoţ se řadila k actio vindictam spirant ţalobám pomstou dýchajícím. 22 Sommer, Otakar. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. Wolters Kluwer, 2011. 101 s. 23 lat. odveta, soukromá pomsta, svépomocné způsobení téhož zla pachateli deliktu, jaké on způsobil poškozenému. Bartošek, Milan. Encyklopedie římského práva. 1. vyd. Panorama Praha, 1981. 307 s. 22
V zákonech dvanácti desek iniuria je narušení jen na tělesnou nedotknutelnost římského občana, a navíc narušení, vyjádřené v určité zákonem předpokládané činnosti, kdy kaţdá z nich nese odlišný důsledek. Zákony dvanácti desek mají tři druhy iniuria: 1. Nejtěţší stupeň je způsobení úrazů sám sobě, s cílem vyhnout se jakékoli povinnosti, membrum ruptum, coţ má za následek pomstu poškozené oběti na začátku: oko za oko, zub za zub (talio), pokud nedojde k dohodě mezi stranami: si membrum rupsit ni cum eo pacit talio esto. 2. Druhý stupeň tvoří méně váţné zranění, os fractum, které s sebou přináší pouze povinnost zaplatit oběti pokutu: na zničení celého údu, kdyţ se vinník se škodujícím jinak nedohodl, odvetu, na zlomení nebo roztříštění kosti, bylo-li učiněno svobodnému, pokutu 300 assů, bylo-li učiněno otrokovi, pokutu 150 assů, na kaţdé jiné ublíţení na těle pokutu 25 assů 24. 3. A konečně třetí nejvíce stupeň iniuria bylo způsobení ran (bez zranění), uráţející chování atd. - verberatio, pulsatio které mělo za následek povinnost osoby, která způsobila tyto škodu, zaplatit pokutu v hodnotě 25 assů. Zákony dvanácti desek iniuria se vztahují pouze na útoky na tělesnou nedotknutelnost, které s sebou přinášejí povinnost zaplatit pokutu jednou pro vţdy pro určité typy iniuria ve stanovené částce. Iniuria po praetorskému právu Obě tyto vlastnosti deliktu iniuria byly zásadně změněny praetorským právem. Od útoku na tělesnou nedotknutelnost iniuria byla přeměněna na delikt proti jednotlivci všeobecně, při útoku jak na tělesnou nedotknutelnost, tak i na nehmotný soukromý majetek člověka: čest, rodinné vztahy atd. Někteří vědci (např. Rudolf von Jhering) vyznačují dvojakou funkci iniuria v tomto postavení, které přisuzovalo tomuto deliktu praetorské právo: "realistické", při pomoci kterého se udrţovala fyzická osobnost, a "ideální", které slouţilo ochraně jak nehmotného 24 Heyrovský, Leopold. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. opravené vydání. Knihkupec C.K. České Univerzity J. Otto, Praha, 1910. 796 s. 23
soukromého majetku, tak i především za nimi postavených postavených majetkových zájmů vládnoucích tříd, které nenašly jiný způsob obrany v římském systému deliktních závazků. Ale praetor nejen ţe značně rozšířil pojem iniuria. On také přiměřeně změnil pravidla odpovědnosti za iniuria: namísto ţalob o vymáhání pevně určitých částek pokuty byla zavedeny actio iniuriaruma estimatoria, po které výše pokuty, při existence iniuria atrox, v kaţdém jednotlivém případě byla stanovena praetorem, a v jiných případech byla určována soudcem in iudicio. Další vývoj iniuria Další rozvoj odpovědnosti za iniuria spočívá v tom, ţe zveřejněný během diktatury Sully zákon lex Cornelia de iniuriis přeměnil v delicta publica jednotlivé typy fyzických útoků na osobu a násilné vloupání do cizího obydlí: pulsare, verberare, vi domum introire. Podle zákona L. Kornelia (lex Cornelia de iniuriis) mohla iniuria, spáchaná určitými násilnostmi, býti stíhána od pohaněného pouze veřejným trestním řízením. Teprve dle reskriptu Alexandra Severa bylo pohaněnému volno místo agere ex lege Cornelia dobývati pokutu peněţnou, soudcovským oceněním určenou, skrze soukromoprávní praetorskou actio imiuriarum 25. Císařské zákonodárství rozšířilo trestní odpovědnost na jiné druhy iniuria, a nakonec poskytlo poškozené oběti ve všech případech iniuria právo volby mezi actio iniuriarum aestimatoria a trestním pronásledováním. Trestní pronásledování podle Hermogenianusa se stálo obvyklým důsledkem iniuria. Takovým způsobem se v historickém osudu iniuria odráţejí všechny hlavní rysy dějin římských deliktů všeobecně: historická cesta poena od akta soukromé pomsty přes dobrovolnou částečně povinnou kompozici k trestu ukládanému trestním soudem, a postupný přechod od velmi kazuistické charakteristiky struktury deliktu k více zevšeobecněné definici. 25 Heyrovský, Leopold. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. opravené vydání. Knihkupec C.K. České Univerzity J. Otto, Praha, 1910. 797 s. 24
4.2 Furtum Obsah furtum Druhý zákonem dvanácti desek jiţ známý delikt - krádeţ, furtum, je osobitý a zajímavý. Základní delikt proti majetku furtum však nesouhlasil však s krádeţí v moderním slova smyslu. Jeho obsah byl širší: to byl delikt proti vlastnickým právům všeobecně. Furtum jest majetkový delikt, zahrnující naši krádeţ, zpronevěra a loupeţ, v některých případech i podvod. Je to úmyslné bezprávné osvojení si movité věci za účelem obohacení. 26 Pro existenci furtum bylo zapotřebí vytvořit pro sebe majetkový prospěch protiprávním jednáním ohledně cizí, a podle převládajících názorů právníků, movitou věc, bylo nutné animus furandi. Bylo zapotřebí, aby narušitel jednal invito domino, tj. proti vůli majitele. Ale samotná contrectatio se spočívala nejen v tajném odcizení věci, jako je krádeţ, a nejen v přivlastnění nalezené věci a nejen v skutku otroka, který kdyţ utíkal, kradl sám sebe u svého pána (D. 47. 2. 61), ale také v činnostech, které by v moderním zákonodárství byly přiznány přivlastněním, zpronevěrou nebo podvodem. Ještě navíc se spolu s furtum rei objevil furtum usus, delikt, který se spočíval v neoprávněném pouţití věci, např. ze strany depozitáře, který převzal věc do úschovy bez nároku na její uţívání nájemcem nebo příjemcem půjčky, který pouţíval cizí věc v rozporu s nájemní smlouvou nebo smlouvou o půjčce, a také furtum possessionis, který se spočíval v odnětí vlastnění věci jednotlivce, oprávněného k takovému vlastnictví, jako například toho, kdo drţí zástavu na základě ručící listiny, svědomitého majitele, od kterých věc měla být odebrána jen soudem, atd. Furtum neboli krádeţ je nejstarším deliktem římského práva a původně bylo jako krádeţ označováno pouhé odnesení cizí věci (termín je odvozen od latinského slova ferre = nést). Později však došlo k rozšíření pojmu i na loupeţ, zpronevěru a také zčásti podvod. Furtum bylo definováno mnohými právníky, avšak nejznámější je definice právníka Paula z doby klasické, později převzata Justiniánem. Dle Pavlové definice bylo furtum pokládáno za jakékoli protiprávní nakládání s věcí v úmyslu obohatit se. Pojmem furtum tedy bylo označováno mnoho dalších činů, mezi něţ patří i zpronevěra věci, zatajení nalezené věci 26 Sommer, Otakar. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. II. Nezměněné vydání. Wolters Kluwer, 2011. 97 s. 25
ztracené, nedovolené uţívání věci ve vlastní prospěch, ale i například krádeţ drţby (tzv. krádeţ věci vlastní). Vhodný objekt byl jedním z předpokladů skutkové podstaty krádeţe. Svobodný člověk mohl být předmětem krádeţe, pouze pokud byl podroben cizí moci (persona alieni iuris). Nemovité věci nemohly být ukradeny a taktéţ se krádeţ netýkala res nullius a res sacrae, v posledním případě při zcizení věci posvátné se jednalo o zločin svatokrádeţe crimen sacrilegii. Pokud byla odcizena věc státní, nebyla to krádeţ, ale crimen peculatus. Dalším předpokladem furta bylo tzv. contrectatio rei neboli skutečné působení na věc, nakládání s ní, protoţe samotný úmysl nestačil, bylo třeba animus furandi projevit navenek určitými činy. Concentratio můţe se státi odnětím nebo ponecháním si cizí věci, jejím uţíváním (furtum usus) nebo odnětím vlastní věci z drţby bonae fidei possessora nebo zástavního věřitele nebo usufrukruáře; také přijetí věci plněné omylem (indebite per errorem solutum) jest furtum, stalo-li se vědomě bezprávné 27. Dolus animus furandi (úmysl ukrást) byl subjektivním předpokladem furta a znamenalo to, ţe krádeţ nešlo spáchat z nedbalosti. Pokud se pachatel omylem zmocnil věci vlastní v domnění, ţe jde o moc cizí, také se nejednalo o furtum. Znakem furta je také úmysl se obohatit. Na pohnutce pachatele vůbec nezáleţelo, kdyby například chtěl ukradenou věc později darovat na dobročinné účely, pořád by byl pokládán za pachatele furta. Delikt krádeţe zakládal římským občanům právo na sepsání dvou ţalob: actio furti a condictio furtiva. První z výše uvedených ţalob byla ţalobou poenální a ta po pachatelovi vyţadovala splacení čtyřnásobné ceny ukradené věci quadruplum, ale pouze v případě byl-li chycen při krádeţi, kdy se jednalo o krádeţ zjevnou furtum manifestum. Pokud zloděj nebyl přistiţen při krádeţi, bylo poţadováno touto ţalobou duplum dvojnásobek. V případě, ţe byla věc nalezena u člověka, který ji neukradl, ţaloba zněla na trojnásobek ceny věci. Tuto částku musel zaplatit člověk, u kterého byla nalezena věc a také člověk, který mu věc podstrčil. Tato ţaloba mohla být podána kýmkoli, kdo měl zájem na tom, aby věc nebyla ukradena, tedy nejen vlastník věci, ale i drţitel v dobré víře či majitel nějakého věcného práva k cizí věci. Ţaloba se pasivně vztahovala na zloděje a všechny, kdo mu pomáhali radou či skutkem. Ţaloba nebyla dědičná. 27 Sommer, Otakar. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. II. Nezměněné vydání. Wolters Kluwer, 2011. 97 s. 26
Actio furti přísluší 1. Kaţdému, kdo má škodu z furta. Bývá to zpravidla vlastník uzmuté věci nebo, kdo má k ní jiné právo věcné.. 2. Actio furti jest propuštěna proti tomu, kdo sám spáchal furtum, anebo jehoţ pomocí neb návodem stalo se furtum. Spoluvinníci jsou zavázani kumulativně.. 3. Actio furti má vţdycky v zápětí infamii pro odsouţeného, jakoţ I pro toho, kdo unikl odsoutení smírem učiněným se škodujícím 28. Druhá ze ţalob condictio furtiva je ţalobou reipersekutorní, slouţí tedy k vymáhání věci ukradené, nahrazení škody a dala se nahradit reivindicatiem (ţalobou vlastnickou). Touto ţalobou disponoval pouze vlastník věci, popřípadě zástavní věřitel. Tato ţaloba byla pozůstalostní. Zvláštním podmínkám podléhaly hostince, stáje a dopravní lodě. Majitelé těchto ţivností odpovídali za bezpečnost vnesených věcí, došlo-li ke krádeţi, podléhali ţalobě na dvojnásobek ceny věci. Takto však ručili jen za své zaměstnance a osoby v podniku ţijící. Za krádeţe spáchané zákazníky a hosty neodpovídali. Druhy furtum: - furtum manifestum (zjevná krádeţ; chycení při činu); - furtum nec manifestum (nezjevná krádeţ); - furtum oblatum (ukradená věc res furtiva byla objevena u spolupachatele krádeţe); - furtum prohobitum (bránění se domovní prohlídce konané za účelem nalezení kradené věci); - furtum non exhibitum (nepředloţení soudu věci nalezené při domovní prohlídce); - furtum conceptum (ukradená věc nalezena u třetí osoby, která není zlodějem); - furtum nocturnum (noční krádeţ); - furtum balnearium (krádeţ v lázních). 28 Heyrovský, Leopold. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. opravené vydání. Knihkupec C.K. České Univerzity J. Otto, Praha, 1910. 782 s. 27
Furtum manifestum a nec manifestum Podle zákonů dvanácti desek furtum měl za následek pokutovou ţalobu, actio furti, směřoval k zaplacení dvojnásobku hodnoty odcizených věcí (in duplum), pokud to bylo furtum nec manifestum, tj. kdy zloděj nebyl chycen na místě činu. Při přítomnosti furtum manifestum, tj. kdyţ zloděj byl chycen na místě činu, podroboval se tělesnému trestu. Tento trest mohl být i v podobě okamţitého zabití zloděje v případě ozbrojené nebo noční krádeţe. V ostatních případech furtum manifestum magistrát předával addicit zloděje poškozené oběti, a to bylo sporné, zda se zloděj okamţitě stával otrokem oběti nebo zůstával do 60 dnů ve právním stavu iudicatus, tj. dluţníka, který v případě, jestli ho nevykoupila v této stanovené lhůtě třetí osoba, by mohl být prodán do otroctví trans Tiberim - Poena manifesti furti ex lege XII tabularum capitalis erat. Nam liber verberatus addicebatur ei cui furtum fecerat; utrum autem servus efficeretur ex addictione, an adiudicati loco constitueretur, veteres quaerebant. In servum aeque verberatum animadvertebatur. 29 (G. 3. 189). S odlišnostmi v následcích furtum nec manifestum a furtum manifestum byly spojeny usnesení zákonů dvanácti desek o pořádku provedení obhlídky. První - slavnostní s dodrţováním zvláštních formalit, obhlídka lance licioque měla za následek odpovědnost, jak za furtum manifestum osoby, u které ukradená věc byla nalezena prostřednictvím takové obhlídky. Druhý typ obhlídky, prováděný bez dodrţování zvláštních formalit, ale v přítomnosti svědků, měl za následek odpovědnost po actio furti concepti in triplum, tj. ve výši trojnásobku hodnoty odcizených věcí, osoby, u níţ byla objevena věc, a které bylo moţné předloţit ve formě recese actio furti oblati ve stejné částce tomu, u koho byla věc jím poctivě nabytá. Na základě praetorských reforem se systém pokutových ţalob změnil: spolu s actio furti nec manifesti in duplum, s actio furti concepti a actio furti oblati in triplum praetor likvidoval tělesný trest za furtum manifestum a k němu přirovnané případy, zavedl pro všechny tyto případy tři ţaloby in quadruplum: actio furti manifesti proti zlodějům, kteří byli chyceni na místě činu, actio furti non exhibiti proti těm, u koho byla věc nalezena prostřednictvím obhlídky, a actio furti prohibiti proti těm, kdo se bránil takové obhlídce. 29 lat. Podle zákona 12 desek stíhal zjevnou krádež trest hrdelní: neboť svobodný člověk býval po zbičování přiřčen tomu, koho okradl. Staří (právníci) se však neshodli v názoru, zda se dostával do postavení člověka přisouzeného. (Pachatel - ) otrok býval rovněž zbičován a popraven. Kincl, Jaromír. Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň : Aleš Čenek, 2007. 233 s. 28
Ale dlouho před dobou Justiniána actiones furti concepti, oblati, prohibiti, non exhibiti zmizely, a v zákonodárství Justiniána se udrţuje jediná pokutová ţaloba actio furti proti lupičům, komplicům a překupníkům, zaměřená na pořádkovou pokutu ve výši dvojnásobku hodnoty věci v případech furtum nec manifestum a čtyřnásobku v případech furtum manifestum. Tato ţaloba můţe být podána nejen majitelem, ale i vlastníkem věci, detentorem a všeobecně jakoukoli osobou, jejíţ zájmy jsou porušeny furtumem. Existencí zároveň s trestnou ţalobou actio furti také actiones rei persecutoriae byla způsobena jednoduchá a jasná situace: krádeţ nemůţe slouţit jako základ vzniku vlastnických práv. Proto, bez ohledu na odpovědnost za actio furti, zloděj musí vrátit ukradené věci. Její návrat zajišťovalo v rámci obecných zásad ospravedlnění, actio adexhibendum, interdictum utrubi, a také ţaloby ze smluv, na základě kterých věc vlastnil jednotlivec, který provedl furtum usus: actio depositi directa, actio commodati directa, atd. Ale v případech, kdy předloţení těchto ţalob nebylo moţné, jako je například předkládání ospravedlnění po zániku odcizené věcí, oběť byla nucena omezit se předloţením actio furti. Za účelem její naplnění byla uvedena condictio furtiva, kterou vlastník odcizené věcí, avšak ne jiná poškozená osoba, měl právo předloţit místo ospravedlnění. Condictio furtiva byla zjevně v rozporu s obecnými zásadami, na základě kterých se právo vlastnictví chránilo ne povinnostmi, ale majetkovým nárokem. Ale zároveň condictio furtiva byla čistou actio rei persecutoria: na rozdíl od trestní actio furti, tento nárok se ukončoval ne smrtí, ale capitis deminutio ţalované strany, jako i náhradou škody jedné ze stran, společně způsobilých tu škodu, a nemohl být předloţen jako actio noxalis. Zákon Aquilliusa Je důvod si myslet, ţe zákony dvanácti desek a další zákonodárství vedly další (spolu s iniuria a furtum) delikty: skutky, které působily jinému jednotlivci majetkovou škodu, ale bez přítomnosti delikventa animus furandi, bez úmyslu lucrum sibi faciendi. Jednotlivé případy takové odpovědnosti byly do jisté míry zevšeobecněny plebiscitem, přijatým po iniciativě tribuna Aquilliusa (doba publikovaní není známa), který dostal jméno lex Aquilia. Ulpianus říkal: 29
Lex Aquilia omnibus legibus quae ante se de damno iniuriae loquae sunt, derogavit, sive XII Tabulis, sive alia quae fuit: quas leges nune referre non est necesse. 30 (D. 9. 2. 1.) - Zákon Aquilliusa zrušil všechny předchozí usnesení o nezákonně způsobené škodě, jako zákony dvanácti desek a další, které nyní není nutnost odkazovat. Lex Aquilia se skládal ze tří kapitol: Pouze první a třetí kapitola zákona Aquiliova vztahuje se ke škodě způsobené bezprávným uškozením věci. Kapitola druhá však týkala se adstipulatora 31. (1) První kapitola určovala odpovědnost za vraţdu otroka nebo zvířete. (2) Druhá kapitola upravovala odpovědnost adstipulatora za škodu způsobenou hlavnímu věřitele (stipulator) osvobozením dluţníka z odpovědnosti. (3) Třetí kapitola definovala odpovědnost za zranění cizího otroka nebo zvíře a za zničení nebo poškození cizí věci. Byla třeba existence některých zvláštních podmínek pro odpovědnost za vraţdu nebo zranění otroka nebo zvířete, a také za zničení nebo poškození cizí věci: (1) Škoda by měla být způsobena bezprostředním působením na pachatele: pro uplatňování práva pachatel musel zabít zvíře a nezpůsobit mu smrt, například, vyvoláním úleku, který by pobídl zvíře k uskutečnění smrtelného skoku do propasti: actio legis Aquiliae propuštěna pouze, kdyţ věci bylo uškozene přímým tělesným působením na jejím těle (t.zv. damnum corpore corpori datum) 32. (2) Škoda by měla být způsobena corpore, přímým materiálním působením na cizího otroka, na cizí zvíře nebo věc; za takové zranění se nepovaţovalo, například, odstranění okovů z otroka, který tímto způsobem dostával moţnost uniknout od vlastníka, nebo otevření klece, ze které pták můţe letět ven. (3) A konečně škoda by měla být způsobena vlastníkovi otroka, zvířete nebo věci; lex Aquilia neochraňovala ostatní osoby, projevující zájem v nedotknutelnosti poškozeného majetku. 30 Corpus Iurus Civilis. Text und Ubersetzung. II Digesten 1-10. C.F. Muller Juristischer Verlag, Heidelberg, 1995. 733 s. 31 Heyrovský, Leopold. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. opravené vydání. Knihkupec C.K. České University J. Otto, Praha, 1910. 789 s. 32 Heyrovský, Leopold. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. opravené vydání. Knihkupec C.K. České University J. Otto, Praha, 1910. 789 s. 30