JAROSLAV GOLOVANOV Netradiční ruský Evropan Když jsem v říjnu 1964 poprvé přijel do Moskvy, zašel jsem do redakce deníku Komsomolskaja pravda. Chtěl jsem mluvit se Slávou Golovanovem, o kterém jsem věděl, že se zabývá kosmonautikou. O dva roky později jsem vyrazil na služební cestu do Sovětského svazu znovu, Sláva a někteří další mě doprovázeli do různých výzkumných ústavů. Potom jsme se na mezinárodním astronautickém kongresu na podzim 1967 v Bělehradě spřátelili. Nabídl mi, abych přijel znovu, že mě seznámí s lidmi, kteří znali zesnulého hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova, který žil až do své smrti v utajení. V květnu 1968 mě Sláva vodil po Moskvě za těmito napůl utajovanými lidmi za inženýry ze třicátých let, kteří s mladým Koroljovem pracovali, zašli jsme i za jeho matkou a druhou ženou. Dověděl jsem se, že Koroljova za velkého teroru koncem třicátých let uvěznili, propuštěn byl až v roce 1944. Sláva mi tehdy řekl: Ty o tom můžeš napsat, já ne. Přitom to bylo i jeho riziko. Také později mi ledacos prozradil, co jsem nemohl bezprostředně použít, ale zpřesňovalo to obraz sovětské kosmonautiky. 32
JAROSLAV GOLOVANOV: NETRADIČNÍ RUSKÝ EVROPAN Promiň mi okupaci, jsem proti Sláva nebyl typický Rus byl Evropan a demokrat. Zřejmě tento nadhled pochytil od svých rodičů: otec Kirill Golovanov řediteloval divadlu, které se dnes jmenuje Gogolovo, matka Anfisa tam byla hereckou hvězdou pod uměleckým pseudonymem Andrejevová. Jaroslav Kirillovič Golovanov se narodil v Moskvě 6. června 1932. O politické situaci jsme mluvili vždycky otevřeně. Buď v jeho autě při zapnutém motoru, anebo v restauraci nějakého velkého hotelu, anebo při procházkách. A od léta 1968 také v bytě profesora Konstantina Feoktistova, prvního vědce-kosmonauta. Když jsem přijel do Moskvy několik let po sovětské invazi v srpnu 1968, řekl mi Sláva v autě při spuštěném motoru, tím se jistil proti odposlechu: Prosti menja za okupaciju, ja protiv. (Promiň mi okupaci, já jsem proti.) A potom vyprávěl, jak probíhaly tyto události u nich v redakci a jak si většina jeho kolegů uvědomila, že se vrací stalinismus. V září 1989 mne zavedl k zástupkyni šéfredaktora Jadvize Juferové, která mi dala všechna telefonní čísla na sebe: Zavolejte, kdyby se u vás něco mimořádného dělo. Přitom mne oba ubezpečovali, že nic tragického se stát nemůže. Samozřejmě jsem toto spojení v listopadu využil. Komsomolskaja pravda tedy měla od začátku zpravodajství o naší sametové revoluci v trochu jiném tónu než jiné moskevské noviny, jejichž pražští zpravodajové byli pod vlivem zdejší konzervativní ambasády. Otec Slávovi doporučoval, aby šel studovat na kameramana, matka by ho nejraději viděla jako architekta. Osmnáctiletý mladík se přihlásil na tajnou fakultu Baumanovy vysoké školy technické zaměřenou na raketové strojírenství. Rodičům to vysvětlil jednoduše: Když jsme byli za 33
LIDÉ V MÉ PAMĚTI Jaroslav Golovanov (Foto: K. Pacner) Sláva s autorem na Výstavě úspěchů národního hospodářství v Moskvě (Foto: archiv autora) 34 lide v me pameti.indd 34 19.12.2013 11:49:28
JAROSLAV GOLOVANOV: NETRADIČNÍ RUSKÝ EVROPAN války v roce 1942 evakuováni v Omsku, přečetl jsem si román Aelita od Alexeje Tolstého. A ten mě přivedl k raketám, které budou létat do vesmíru. Na nezbytnou studijní praxi se dostal do Dněpropetrovska na pracoviště vedené hlavním konstruktérem Michailem Jangelem. Studium zakončil na jaře 1956 diplomovou prací na téma výpočet raketového kapalinového motoru o tahu 100 tun ve Vědecko-výzkumném ústavu číslo 1 (NII-1) ministerstva leteckého průmyslu. Vojenskou službu absolvoval u gardových minometů kaťuší. Umístěnku dostal do laboratoře v NII-1, kterou řídil budoucí akademik Georgij Petrov. Spolu s dalšími inženýry studoval v letech 1956 1957 podmínky vstupu jaderné hlavice do atmosféry. Výsledkem byly dvě tajné studie, pod nimiž byl podepsán. V kosmonautickém výcviku Avšak jeho táhlo psaní. V listopadu 1957 navázal spolupráci s oddělením vědy redakce Komsomolskaja pravda a v únoru 1958 ho šéfredaktor Alexej Adžubej, zeť vládnoucího Nikity Chruščova, přijal za redaktora. A potom začal jeho raketový vzestup. Psal nejen reportáže do novin, ale brzy i knihy, nejdřív ze zahraničních cest po Africe a na Gibraltar, potom romány ovšem věnované kosmonautice. Hned v prvním Kuzněcy groma (Kováři hromu) popisoval život raketových konstruktérů, především utajovaného hlavního konstruktéra Sergeje Koroljova, aniž ho směl jmenovat. Když si hlavní konstruktér jeho knihu přečetl, pozval ho k sobě do konstrukční kanceláře. A nabídl mu, aby se přihlásil k výcviku na kosmonauta. V červenci a srpnu 1965 absolvoval Golovanov spolu s Michailem Rebrovem z armádního deníku Krasnaja zvězda a Jurijem Letunovem z moskevského rozhlasu lékařské prohlídky v Ústavu 35
LIDÉ V MÉ PAMĚTI lékařsko-biologických problémů. Nejlepší z této trojice se měl podívat do vesmíru. Avšak po smrti Koroljova v lednu 1966 byl tento plán zrušen. V redakci Sláva postupoval: byl vedoucím oddělení, potom členem redakční rady a nakonec vědeckým komentátorem. Tahle hodnost mu umožnila, že nebyl svázán s každodenní novinářskou dřinou a mohl si vybírat, o čem chce psát. Začátkem roku 1966 ho přijali do Svazu spisovatelů. Přes deset let byl zvláštním zpravodajem deníku na kosmodromu Bajkonur a v řídicích střediscích. Proto mohl napsat několik knih o kosmonautice. V roce 1982 mu vyšla obsáhlá kniha (asi 1200 stran rukopisu) Doroga na kosmodrom (Cesta na kosmodrom). Jsou to dějiny kosmonautiky, zvláště pak ruské, nicméně se tam snažil propašovat některá napůl utajovaná fakta. Navštívil pětadvacet zemí, chlubil se: Koupal jsem se ve všech oceánech planety. V polovině sedmdesátých let se rozhodl, že se musí blíže seznámit se svou rodnou zemí vymyslel seriál o ruské černozemi, pobýval ve třiceti oblastech evropského Ruska. První knihu věnovanou Koroljovovi vydal v roce 1973. Musel ji ukončit rokem 1938, kdy mladého inženýra zatkla tajná policie NKVD a ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen k mnoholetému pobytu v pracovním táboře. Často jsme spolu potom mluvili o dalším dílu. Říkal, že ho má rozpracovaný, ale cenzura ho nepustí. Přitom vyprávěl různé podrobnosti s tím, abych je využil já což jsem opatrně dělal. Jakmile nastoupil v Kremlu Michail Gorbačov, využil toho. Napsal obsáhlý seriál o prvních kosmonautech bez příkras, se všemi problémy, které vznikaly. Když neměl šéf jeho deníku odvahu ho zveřejnit, nabídl rukopis šéfredaktorovi 36
JAROSLAV GOLOVANOV: NETRADIČNÍ RUSKÝ EVROPAN Izvěstijí. Ten projevil větší hrdinství a zmínil se o něm před Gorbačovem členu politbyra Alexandru Jakovlevovi. Jakovlev si vzal obtahy a druhý den volal šéfredaktorovi: Tys mně dal! Skoro celou noc jsem nespal Šéf Izvěstijí už se sesouval v křesle, když Jakovlev pokračoval: Ty kosmonauty otiskni. Je to konečně pravdivý příběh. Seriál vyšel, celý svět z něho citoval, potom ho Sláva vydal jako malou knihu. Když se v roce 1989 chystal ke kosmické výpravě reportér Tojohiro Akijama z japonské televizní společnosti TBS, snažil se Golovanov přimět vládní činitele, aby nejdřív vyslali do vesmíru sovětského novináře. Chtěl se znovu pokusit o zařazení do výcviku. Neprošel kvůli svému zdraví. A start Japonce platilo Tokio v dolarech. Fakta a mýty o Koroljovovi Kniha o Gagarinovi byla malým pokusným balonkem. Vzápětí se Sláva intenzivně pustil do Koroljova. Rukopis mu narůstal do ohromných rozměrů, až na 1400 stran. Kniha vyšla pod názvem Koroljov fakty i mify (fakta a mýty) v roce 1994. V tomto hlavním díle svého života popisuje historii sovětské kosmonautiky až do Koroljovovy smrti, je realisticky krutý i vůči jejímu hrdinovi. Západní autoři z něho stále citují. Sláva si padesát let vedl deníky, měl těch malých zápisníků spoustu. Říkal mi, že si do nich zapisuje denně. Měl heslo: Ani den bez řádky! Když dokončil Koroljova, pustil se do přepisování deníků ke knižnímu vydání. Nejdřív je otiskoval ve svém rodném deníku jako Zamětky vašego sovremennika (Zápisky vašeho současníka). A potom je vydal ve třech dílech knižně. Opět měl úspěch, byť jenom v hranicích Ruska. V knize Pravda o programmě Apollon jako první ruský autor objektivně popsal lety amerických kosmonautů na 37
LIDÉ V MÉ PAMĚTI Měsíc. Za neostalinistického režimu Leonida Brežněva to bylo nemožné. Jaroslav Golovanov vydal dvacet knih, podílel se na mnoha televizních scénářích nejen z oblasti vědy, ale i na dramatech. Pokud mohu soudit z internetových stránek ruských deníků, zatím se nikde nevynořuje jeho nástupce. Jeho rodinný život byl dost bouřlivý. Třikrát se oženil, měl čtyři děti. Jeho třetí manželkou byla Žeňa (Jevgenija) Ablac, reportérka Izvěstijí, která se začátkem devadesátých let stala členkou státní komise vyšetřující zločiny KGB. Napsala o tom knihu. Studovala na Harvardově univerzitě v USA, kde získala v roce 2004 hodnost Ph.D. Měli spolu dceru. Se všemi dětmi, stejně jako s bývalými ženami, vycházel Sláva dobře. Zemřel náhle 21. května 2003 ve svém dřevěném domečku ve vesnici Peredělkino u Moskvy. Bylo mu jednasedmdesát let. Část jeho popela uložili do hrobky jeho rodičů na Danilevském hřbitově. Druhou část dali podle jeho poslední vůle v urně do moře poblíž Genuezské pevnosti na Krymu. 38