Festival 2011 Autoři Texty Ko Un: Mé jediné jméno je básník Ko Un: Mé jediné jméno je básník s Ko Unem v Soulu hovořila Ivana Bozděchová Po dlouhých obdobích protirežimních postojů jste v posledních zhruba deseti letech zastával postoje prorežimní. Jak se tato změna společenského postoje reflektuje ve vaší tvorbě? V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem v době vojenského režimu oponoval diktatuře, v té době si všichni přáli demokracii. Pak jsem v devadesátých letech našel jiné poslání - vytvoření jedné země na korejském poloostrově. De facto nikdy jsem nebyl v žádné vládě, nebyl jsem členem ani žádné demokratické vlády. Jak víte, měli jsme občansky velmi těžkou situaci v době vojenské diktatury a potom se podařilo vytvořit demokratickou společnost. Náš lid po ní velmi toužil. A pak jsem se snažil věnovat veškeré své úsilí dalšímu korejskému projektu, bojoval jsem za sjednocení Koreje. Takže to není přesné mluvit o tom, že jsem byl provládní v nějaké době, je to jiný pohled na věc. Ve skutečnosti nejsem po třicet let nikdo jiný než básník, mé jediné jméno je básník, tak jako tomu bylo před třiceti lety.
V eseji Poetická revoluce jste napsal: Jak jsem v dětství vnímal hvězdy jako potravu, je vlastně to samé jako pozdější poetické zpěvy ke hvězdám. Má minulost, které jsem se chtěl tolik zbavit, byla vlastně mou šancí." - Jak je tomu dnes, cítíte to stále stejně? Veškeré moje prožitky pocházejí z osobní minulosti. Této minulosti ale nedovoluji, aby mi šlapala na paty, aby se mnou byla a dostihla mě, protože jdu po cestě do budoucnosti, kterou jsem ještě nezažil. Jak jste zmínila, v dětství, když jsem poprvé uviděl hvězdy, jevily se mi jako jídlo. I dnes, podobně jako tehdy, občas v noci vycházím ven a dívám se na hvězdy a stále v nich vidím jídlo, jsou velmi reálné stejně jako jídlo. Tato stopa z dětství ve mně pořád zůstává, je skutečná, ostrá, i když zkušenosti a možnosti už mám jiné. Bude třeba víc síly k lásce než k nenávisti V tomto světě i v tamtom světě žije se ráno, večer i v noci Osamělý svit lampy Ve stejné eseji jste také uvedl, že poezie je astrologie. Potřebujeme v moderním světě astrologii stejně jako poezii?
Poezie je spjata s astrologií a s nebeskými událostmi, dění na zemi je odrazem dění na nebi. Co se týče vztahu k astrologii: myslím, že má rodná řeč je pro mě cizí jazyk a zároveň je to dialekt vesmíru. V roce 2008 vyšel ve Spojených státech obsáhlý výbor rekapitulující padesát let vaší tvorby. Taková bilance jistě není konečná - na co se mohou vaši čtenáři těšit v blízké budoucnosti? Padesát let mého psaní představuje polovinu historie moderní korejské poezie, protože jsme právě v tom roce slavili sté výročí moderní korejské poezie. Pochopitelně po padesáti letech psaní se snažím psát básně pro budoucnost a je mým zvykem, že dost často zapomínám verše, které jsem napsal. Jsem šťastnější, když píšu nové básně, než když jsem psal verše předchozí. Básně, které píšu dnes, mě činí šťastnějším, než jsem byl včera. Miluju historii, ale ještě raději než minulost mám čistý list papíru. V centru Soulu jsem poblíž pomníku krále Sedžonga (1397-1450) viděla vaši báseň o něm. Jak byla napsána, je za jejím vznikem nějaký příběh? Vzpomínám si, že jsem v rozhovoru pro New York Times v polovině osmdesátých let řekl, že poezie jsou hudební dějiny. Myslím, že dnes bych mohl uvést ještě další označení, nicméně v minulosti, jíž jsme prošli, zněla hudba bezpočtu lidí. Historie není jen paměť nebo vzpomínka, je to oživování, oživování našich snů. Historie není pouhý hrob, pouhý náhrobek, historie je život sám. Král Sedžong představuje vůdčí postavu z naší historie, vytvořil pro náš národ písmo, takže ani dnes není jenon mužem z patnáctého století, je to člověk, který se mnou kráčí tímto světem. Korejská vláda založila v roce 1989 cenu krále Sedžonga a organizace UNESCO ji každoročně vyhlašuje na podporu činnosti vlád, vládních i nevládních organizací z celého světa, které se péčí o jazyk významně zasluhují o snižování negramotnosti. Písmo hangul, které král Sedžong vytvořil, je příkladem takového úsilí, proto je tato cena po něm pojmenována.
Když vám bylo už přes padesát let, narodila se vám dcera. Co to v tomto věku znamenalo pro vás jako člověka i jako básníka? Dcera se narodila poté, co jsem poznal svou manželku. Takže bychom myslím měli začít mluvit nejdřív o manželce. Zemřel bych o patnáct let dřív, kdybych byl nepotkal svou ženu. Nejen to, ani moje literatura by nemohla bez ní vzniknout. Poezie, kterou jsem psal před tím, než jsem poznal manželku, byla pouhý proces. Po setkání s ní se osud mé tvorby začal otevírat. Tehdy to mohlo znamenat všechno, co jsem mohl mít, a přesto se mi ještě navíc narodila dcera. Myslím, že teď je dcera světem, se kterým se nemůžu vyrovnat. Je to svět, který nezvládám dost důkladně. Dcera řekla, že když maluje, nedělá to sama, přichází někdo a otírá jí štětec. Jsem na tom stejně, když píšu básně, nejsem to jen já, kdo tvoří, snad jsou ve mně všichni básníci z dávných časů, vstupují do mě a píšou se mnou. Až zemřu a znova se narodím, možná budu zase básníkem. To je ta budoucnost, ke které se teď blížím, když píšu básně. Můj život je má budoucnost. Nový jako dnes splacený dluh nový jako dnes navršený hrob po kolikáté? Životy žiješ stále znovu Tamhle motýl možná jeden
možná dva? Když dcera spala, cítil jsem z její spící tváře mír, a když se probudila, překvapila mě svou mluvou. Když se narodila, zažil jsem, že se i můj jazyk obnovuje, znovurodí. Kdykoliv se dcera naučila nové slovo, naučil jsem se nové slovo i já. Což by mohlo znamenat, že je můj jazyk na úrovni pětadvaceti let věku... Blíží se Festival spisovatelů Praha 2011, kterého se zúčastníte. Jaká je vaše pražská inspirace napsal jste už báseň o Praze, jak jste jednou slíbil...? Ještě než jste položila tu otázku, měl už jsem představu o Praze i inspiraci. Když jsem byl v roce 2002 v Praze, šel jsem záměrně na místo, kde žil Jan Neruda. Třeba mě Jan Neruda povede i při psaní básně o Praze. Když jsem navštívil Malagu ve Španělsku, přednesl jsem tam přednášku na literárním čtení a po přednášce vznikla báseň o Malaze. Tamním lidem se moc líbila a naplánovali památník poezii v centru města. Vydali básnický výbor a zahrnuli tuto mou báseň do toho svazku na oslavu tisíciletí Malagy (loni jej vydala univerzita v Malaze). Takže připravili něco, abych přijel na oslavu. Příští rok v dubnu v Praze, až večer něco popiju, snad taky vznikne báseň. Festival spisovatelů Praha 2011 bude mít téma Někdo to rád horké. Co se vám pod ním vybaví?
Musím se zmrazit, než přijedu do Prahy roztát. Malá vážka usedá na konec rákosové palice celý svět se rozprostře kolem ní Ivana Bozděchová Soul, podzim 2010