Univerzita Palackého v Olomouci

Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta Hana Krmenčíková Právní úprava biologické identifikace osob ( 113 TŘ) Diplomová práce Olomouc 2012

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma Právní úprava biologické identifikace osob ( 113 TŘ) vypracovala samostatně a citovala jsem všechny pouţité zdroje. V Pardubicích dne... Hana Krmenčíková Poděkování Ráda bych na tomto místě poděkovala svému vedoucímu diplomové práce doc. JUDr. Alexandru Nettovi, CSc. za rady, připomínky, inspiraci a pomoc poskytnutou při psaní mé diplomové práce. 2

Seznam zkratek apod. atd. a podobně a tak dále č. číslo čl. DNA KÚP LZPS např. násl. OČTŘ odst. OKTE písm. resp. Sb. Sb. rozh. tr. sp. zn. TŘ TZ tzn. tzv. ZISVS článek deoxyribonukleová kyselina Kriminalistický ústav Praha Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. například následující orgány činné v trestním řízení odstavec odbory kriminalistické techniky a expertiz Policie České republiky písmeno respektive Sbírka zákonů Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v části trestní spisová značka zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. to znamená takzvaný zákon č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů 3

ZOOÚ ZoPČR ZP PP zákon č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 237/2008 Sb., o Policii České Republiky Závazný pokyn policejního prezidenta 4

Obsah Seznam zkratek... 3 Úvod... 7 1. Kriminalistické stopy... 9 1.1. Pojem a význam kriminalistických stop... 9 1.2. Druhy kriminalistických stop... 10 1.2.1. Paměťové stopy... 10 1.2.2. Materiální stopy... 11 1.2.3. Mikrostopy... 12 2. Kriminalistická identifikace... 14 2.1. Pojem a objekty kriminalistické identifikace... 14 2.2. Principy kriminalistické identifikace... 14 3. Vybrané metody biologické identifikace osob... 16 3.1. Portrétní identifikace... 16 3.1.1. Identifikace na základě popisu osob... 16 3.1.2. Identifikace podle fotografií... 18 3.2. Daktyloskopie... 18 3.2.1. Daktyloskopické stopy... 19 3.3. Kriminalistická odorologie... 22 3.3.1. Pachové stopy, jejich vyhledávání a zajišťování... 22 3.3.2. Identifikace osob podle pachových stop... 23 3.3.3. Pachová stopa jako důkaz v trestním řízení... 24 3.4. Kriminalistická trasologie... 25 3.4.1. Vyhledávání a zajišťování trasologických stop... 25 3.4.2. Identifikace osob podle trasologických stop... 25 3.5. Kriminalistická biologie... 26 3.5.1. Biologické stopy jako objekty zkoumání a jejich druhy... 27 3.5.2. Vyhledávání, zajišťování a zkoumání biologických stop... 28 3.5.3. Zajišťování biologických stop při pitvě... 30 3.5.4. Zkoumání kosterních nálezů... 31 3.6. Kriminalistické vyuţití analýzy DNA... 32 3.6.1. Stručná historie kriminalistické genetiky... 33 3.6.2. Zajišťování srovnávacích vzorků pro analýzu DNA... 33 3.6.3. Analýza DNA a její vyuţití v kriminalistice... 34 3.6.4. Počátky vytváření národních databází DNA... 35 3.6.5. Právní úprava a vytvoření Národní databáze DNA v České republice... 36 3.6.6. ND DNA a systém CODIS... 38 3.6.7. Rizika spojená s vedením ND DNA... 39 5

3.7. Nové metody identifikace osob... 40 4. Právní úprava biologické identifikace osob... 42 4.1. Právní úprava postupu orgánů činných v trestním řízení v rámci dokazování... 42 4.1.1. Právní úprava vyhledávání a zajišťování kriminalistických stop... 43 4.1.1.1. Ohledání ( 113 TŘ)... 43 4.1.1.2. Prohlídka těla a podobné úkony ( 114 tr. řádu)... 44 4.1.1.3. Prohlídka a pitva mrtvoly a její exhumace ( 115 TŘ)... 45 4.1.2. Odborné vyjádření a znalecký posudek... 45 4.1.3. Problém vynutitelnosti odběrů biologických materiálů (srovnání se zahraničními úpravami). 46 4.1.4. Ochrana základních lidských práv a svobod osob při vynucení odběru biologických materiálů (srovnání se zahraničními právními úpravami)... 49 4.2. Informační systémy vyuţívané Policií České republiky a jejich právní úprava... 52 4.2.1. Policejní informační systémy vyuţívané při biologické identifikaci osob... 52 4.2.2. Ochrana osobních údajů při pouţívání informačních systémů policií... 53 Závěr... 55 Použité zdroje... 58 Shrnutí... 64 Summary... 64 Seznam klíčových slov... 65 List of keywords... 65 6

Úvod Tématem mé diplomové práce je právní úprava biologické identifikace osob. Jedná se o kriminalistické téma, které se zdá být stále aktuálnější. Kaţdý den nám média ze všech stran přinášejí zprávy o páchaných zločinech, jejichţ počet roste úměrně s finančními, politickými i etnickými problémy ve společnosti. Identifikace osob umoţňuje zjištění pachatelů a je prvním krokem na cestě za jejich dopadením. Díky dynamickému vývoji techniky mohou pachatelé trestných činů pouţívat stále nové a důmyslnější nástroje a postupy k páchání trestné činnosti. Často se můţe zdát, ţe zločin byl proveden tak dokonale, ţe pachatele není moţné dopadnout. Díky mnoţství a rozmanitosti metod kriminalistické identifikace, z nichţ některé umoţňují vypátrání pachatele trestného činu i po mnoha letech od jeho spáchání, tomu tak ale není. Výstiţná je myšlenka italského soudce a advokáta Carlo Goldoniho, který ve své eseji napsal: Dokonalý zločin neexistuje, existují pouze nedokonalí vyšetřovatelé. 1 Ve své diplomové práci jsem si za cíle stanovila popsání nejčastěji pouţívaných metod biologické identifikace osob a nastínění právní úpravy těchto metod, činnosti orgánů činných v trestním řízení při dokazování a ochrany základních lidských práv a svobod těmito postupy dotčených. Práce je rozdělena do čtyř kapitol a na ně navazujících podkapitol. První dvě kapitoly jsou úvodem do dané problematiky a mají za úkol čtenáře obecně a stručně seznámit s pojmy souvisejícími s tématem. Třetí a čtvrtá kapitola jsou jádrem této diplomové práce. V první kapitole jsou definovány kriminalistické stopy, jejich základní druhy a také jsou zde nastíněny metody vyhledávání s zajišťování těchto stop. Druhá kapitola obsahuje základní poznatky o kriminalistické identifikaci a principy, z nichţ vychází. Třetí kapitola je rozdělena do sedmi podkapitol, které popisují jednotlivé metody biologické identifikace osob. Jde o vybrané metody, které jsou v kriminalistické praxi pouţívány nejčastěji. První část je věnována portrétní identifikaci, která je nejstarší 1 KLOUBEK, Martin. Neodkladné a neopakovatelné úkony související s ohledáním místa činu [online]. Policista.cz, 22.září 2008 [cit. 27.března 2012]. Dostupné na < http://www.policista.cz/clanky/reportaz/neodkladne-a-neopakovatelne-ukony-souvisejici-s-ohledanim-mistacinu-353/> 7

identifikační metodou. Je zde popsána identifikace na základě úředního a laického popisu, jeţ umoţňují sestavení portrétu popisované osoby a identifikace podle fotografie. Druhá část se věnuje daktyloskopii. Jde o hojně pouţívanou metodu v kriminalistické praxi. Jsou zde popsány způsoby vzniku daktyloskopických stop, jejich druhy a metody jejich vyhledávání, zajišťování a zkoumání. Třetí část popisuje kriminalistickou odorologii, zejména pachové stopy, jejich zajišťování a jejich pouţití jako důkazu v trestním řízení. Další část se stručně zabývá kriminalistickou trasologií identifikací podle stop bosých nebo obutých nohou, stop bipedální lokomoce či jiných podobných stop. Pátá část je věnována kriminalistické biologii, která slouţí k vyhledávání, zajišťování a zkoumání biologických stop nejen lidského původu. V této práci jde ale o stopy lidského původu, a proto je tomuto tématu věnována velká pozornost. Jsou zde popsány jednotlivé druhy biologických stop i kriminalisticko-technická činnost při jejich zkoumání. Dvě zvláštní podkapitoly jsou věnovány zajišťování těchto stop při pitvě a zkoumání kosterních nálezů. Šestá část se zabývá analýzou DNA a jejím kriminalistickým vyuţitím. Stejně jako páté části je jí věnována také zvýšená pozornost, protoţe se jedná o metodu velmi mladou, aktuální a často pouţívanou. Je velmi přesná a umoţňuje kriminalistům identifikovat osobu i s odstupem několika desítek let. Druhá polovina této části je věnována vytváření, provozování a právní úpravě Národní databáze DNA a její srovnání se zahraničními právními úpravami. Poslední část této kapitoly poskytuje pohled na některé další moderní metody biologické identifikace, které dosud nejsou příliš rozšířeny a pouţívány, ale jeţ by do budoucna mohly být rovnocennými metodám ostatním. Čtvrtá kapitola se věnuje právní úpravě identifikace osob. V první části se zabývá postupem orgánů činných v trestním řízení při dokazování v trestním řízení. Jsou zde popsány jednotlivé postupy při ohledání podle 113 a následujících trestního řádu, odborné vyjádření a znalecký posudek a také moţnost vynucení odběru biologického materiálu OČTŘ. Na to navazuje ochrana základních lidských práv a svobod při takovém vynucení. Druhá část poskytuje popis policejních informačních systémů vyuţívaných při identifikaci osob a s nimi související ochranu osobních údajů. 8

1. Kriminalistické stopy 1.1. Pojem a význam kriminalistických stop Kriminalistická stopa je základním pojmem v kriminalistice neboť kriminalistika bývá definována jako věda zabývající se stopami. Podstatou kriminalistické stopy je exaktně zjištěná skutečnost formulovaná ve filozofické teorii odrazu, která uvádí, ţe vzájemným působením dvou nebo více objektů dochází k předávání informací o jednotlivých objektech. 2 Příkladem takového působení můţe být vrţení kamene proti skleněné tabuli, kdy dojde k její destrukci a naopak na kameni ulpí mikroskopické částečky skla. 3 V kriminalistické vědě se objevuje mnoho definic kriminalistické stopy, ale ve všech se promítají stejné podmínky a to, ţe kriminalistickou stopou je kaţdá změna v materiálním prostředí nebo ve vědomí člověka, která souvisí příčinně, místně nebo časově s kriminalisticky relevantní událostí, je zjistitelná, zajistitelná a vyuţitelná současnými metodami, prostředky a postupy. 4 Ke vzájemnému působení objektů dochází neustále, ale pro kriminalistiku mají význam jen ty změny, které souvisí s kriminalisticky relevantními událostmi. Pod ty v kriminalistické praxi spadá šest kategorií událostí trestné činy, přestupky, sebevraţdy, náhlá úmrtí, nešťastné náhody a působení přírodních sil. 5 Také je důleţité, aby změna existovala alespoň do svého zjištění, a aby byla vyhodnotitelná současnými metodami, postupy a prostředky. Pokud změny splňují tyto podmínky, jsou kriminalistickými stopami. V praxi je někdy velmi obtíţné určit, zda je daná změna kriminalistickou stopou či není. Proto platí v kriminalistické praxi zásada, ţe na místech kriminalisticky relevantních událostí musí kriminalisté povaţovat všechny změny za stopy a teprve jejich následným zkoumáním se zjistí, zda jsou či nejsou kriminalistickými stopami, tedy mají-li ke konkrétní události vztah. 6 2 PORADA, Viktor, a kol. Kriminalistika. Brno : CERM, 2001, s. 69. 3 MUSIL, Jan; KONRÁD, Zdeněk; SUCHÁNEK, Jaroslav. Kriminalistika. Praha : C.H.BECK, 2004, s. 75. 4 PORADA: Kriminalistika, s. 70. 5 Tamtéţ, s. 69. 6 MUSIL: Kriminalistika, s. 77. 9

Význam kriminalistických stop spočívá v tom, ţe nám poskytují obraz o kriminalisticky relevantní události, která nastala a informace získané ze stop můţeme vyuţít jako důkazy při zjišťování objektivní pravdy o vyšetřované události. Kriminalistickotechnický význam nemají všechny kriminalistické stopy. Spočívá v tom, ţe stopu lze vyuţít k identifikaci osob, věcí nebo zvířat, které tuto stopu vytvořily a ty stopy, které jej nemají, nelze vyuţít v procesu kriminalistické identifikace. Kriminalisticko-taktický význam má naproti tomu kaţdá kriminalistická stopa a spočívá v tom, ţe poskytuje informace způsobu provedení kriminalisticky relevantní události, o osobách, které se na ní podílely, o jejich vlastnostech, způsobu provedení činu, o příchodu na místo a odchodu z něj, apod. 7 1.2. Druhy kriminalistických stop V dělení kriminalistických stop nenajdeme ţádný všeobecně uznávaný model kategorizace, i kdyţ v minulosti byly snahy o taxativní vymezení všech kriminalistických stop. Tento model se ale neosvědčil, protoţe v kriminalistické praxi je třeba se zabývat všemi stopami, které byly v daném případě objeveny a taxativní výčet by v tom případě byl příliš svazující a mohla by nastat situace, kdy by i zabránil zjištění objektivní pravdy o dané události. Proto se nyní pouţívá základní dělení kriminalistických stop na stopy materiální a paměťové. 1.2.1. Paměťové stopy Paměťové stopy vznikají ve vědomí člověka, zprostředkovaně pomocí receptorů lidských smyslů. Dále se v literatuře nedělí, v úvahu přichází jejich členění podle receptoru smyslu, který je zprostředkoval; na zrakové, sluchové, čichové, hmatové a chuťové. V praxi se nejčastěji objevují stopy zrakové - tedy to, co někdo viděl, nebo stopy sluchové to, co někdo slyšel. Další druhy se objeví spíš výjimečně, v úvahu můţe připadat ještě čich, například kdyţ někdo cítil podivný zápach na místě činu. 8 Paměťové stopy jsou specifické svou povahou, jejich výlučnost spočívá v tom, ţe: a) jde o stopy zprostředkované, nikoli přímé, jejich vznik je zprostředkován pomocí lidských smyslů; 7 KAŠPAR, Karel. Kriminalistika : (Úvod, technika, taktika). Praha : [s.n.], 2008, s. 17. 8 MUSIL: Kriminalistika, s. 81. 10

b) jejich tvorba zatím není dostatečně objasněna, protoţe kaţdá osoba je schopna vnímat jen omezený počet podnětů, víme ale, ţe je lze dělit na krátkodobé, střednědobé a trvalé podle jejich charakteru; c) jsou zásadně ovlivněny vlastnostmi osoby, jejíţ receptory smyslových orgánů je zaznamenaly, zásadní je vnímání, fixování, uchování ale i pozdější reprodukce daných informací; d) doba, která uplyne mezi vjemem a fixací paměťové stopy do vědomí člověka, můţe být různě dlouhá, obvykle se pohybuje v řádu několika desítek vteřin; e) těchto stop nelze v procesu dokazování ve většině případů vyuţívat opakovaně; f) mohou být nedostupnými pokud je konkrétní osoba nechce nebo nemůţe sdělit, neexistují prostředky, kterými by bylo moţné danou informaci získat; g) stávají se definitivně ztracenými okamţikem smrti osoby, která je má zafixovány ve své paměti. 9 Paměťové stopy někdy bývají označovány jako stopy ideální z důvodu, ţe nemají materiální podklad. Ve skutečnosti ale i tyto stopy mají materiální povahu, jeţ však není zatím dostatečně prozkoumána. Také bychom mohli najít jejich označení jako kriminalisticko-taktické stopy (proto, ţe se vyuţívají v praxi především v kriminalistické taktice, tedy při výslechu, rekognici, konfrontaci, apod.). 10 1.2.2. Materiální stopy Materiální stopy bývaly někdy v literatuře označovány jako jediné stopy, které nemohou klamat. 11 Jsou to stopy, které vznikají kdekoliv jinde neţ v lidském vědomí, tedy v organické i anorganické přírodě. Různých klasifikací materiálních stop se objevuje mnoho, jsou zde však čtyři základní kategorie, do nichţ lze tyto stopy rozdělit: a) Stopy odráţející vnější stavbu objektu, který je vytvořil (např. daktyloskopické, balistické nebo trasologické stopy). b) Stopy odráţející vnitřní strukturu objektu, který je vytvořil (např. biologické, chemické nebo pyrotechnické stopy). 9 PORADA: Kriminalistika, s. 71. 10 VICHLENDA, Milan, a kol. Kriminalistika : I. díl. Holešov : [s.n.], 2003, s. 19. 11 ŠIMOVČEK, Ivan, a kol. Kriminalistika. Bratislava : IURA EDITION, 2001, s. 44. 11

c) Stopy odráţející funkční a dynamické vlastnosti objektu, který je vytvořil (např. stopy hlasu, chůze nebo ručního písma). d) Stopy obsahující sdruţenou informaci to jsou stopy, které se současně řadí do více výše uvedených skupin (např. daktyloskopická stopa vytvořená krví). 12 Dalším druhem stop jsou stopy počítačové a účetní, ty se objevují v účetních výkazech, závěrkách, bilancích, daňových přiznáních, softwaru apod. Porada uvádí další dělení pouţívané pro kriminalistickou praxi podle změn, které nastaly při jejich vzniku v materiálním prostředí: a) stopy vstřícné odráţející vzájemného působení dvou objektů; b) stopy plošné, kdy objekt, který vytváří stopu nedeformuje objekt stopu přijímající, a objemové, kdy naopak dochází k plastické deformaci přijímajícího objektu; c) stopy statické, které se dělí na stopy navrstvení a stopy odvrstvení podle toho, zda byla přenesena nějaká hmota na nositele, a dynamické, které se dělí na rýhy, stopy sešinutí a zhmoţdění; d) stopy periferní, které vypovídají o půdorysu objektu, který je vytvořil; e) stopy oddělení, které umoţňují sestavení celku původního objektu z oddělených částí. 13 Materiální stopy bývají také někdy označovány jako stopy kriminalisticko-technické, protoţe s nimi pracuje především kriminalistická technika, lze na ně na rozdíl od stop paměťových aplikovat vědecky podloţené a všeobecně uznávané kriminalistické metody. 1.2.3. Mikrostopy Zvláštním druhem stop jsou tzv. mikrostopy. Mikrostopy jsou materiální stopy, které pro své nepatrné geometrické rozměry, malé mnoţství hmoty, nízkou koncentraci, malou změnu ve struktuře nositele nebo malý odraz funkčních a dynamických vlastností jsou prostým okem slabě viditelné nebo neviditelné a pro účely vyhledávání nebo fixace nebo zjišťování nebo zkoumání nebo vyhodnocování vyţadují pouţití současných špičkových metod a prostředků. 14 Mohou to být jakékoliv materiální stopy, určujícími jsou jejich 12 MUSIL: Kriminalistika, s. 82-83. 13 PORADA, Viktor, a kol. Kriminalistika ( úvod, technika, taktika ). Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství A. Čeněk, 2007, s. 60-61. 14 SUCHÁNEK, Jaroslav, a kol. Kriminalistika kriminalistickotechnické metody a prostředky. Praha: PA ČR, 1999, s. 242. 12

rozměry. Stále více pachatelů trestných činů po sobě zahlazuje stopy nebo se snaţí ţádné nevytvářet. Díky větší dostupnosti informací a snadnějšímu přístupu k nim mají širší znalosti o stopách, které mohou při páchání činu na místě činu či v jeho okolí zanechat. Proto se na místech kriminalisticky relevantních událostí nalézá stále méně klasických stop, někdy zůstanou kriminalistům k dispozici pouze mikrostopy, o nichţ pachatel vůbec neví, ţe je vytvořil, nebo si jich nevšiml. V kriminalistické teorii a praxi vznikly nové metody, postupy a operace vyhledávání, zpracovávání, zajišťování, zasílání, zkoumání a vyhodnocování mikrostop. Při jejich vyhledávání je potřeba dodrţovat stanovené postupy, aby nedošlo k přehlédnutí, poškození či znehodnocení stop. Je zde potřeba pečlivě postupovat při ohledání místa činu, ale také při ohledání různých objektů zajištěných na místě činu. Zásadními jsou nové a většinou velmi citlivé metody zkoumání malých stop, které umoţňují kriminalistům práci s mnoţstvím látky nebo rozměrem objektu, které doposud zpracovat nešly. Pokroky lze zaznamenat především v kriminalisticko-biologických a kriminalisticko-chemických zkoumáních. Velký význam má také zavedení metod elektronové skenovací mikroskopie, které umoţňuje zkoumání objektů, které dříve byly pouze zhruba popsatelné při pozorování optickým mikroskopem. Jde o významnou součást kriminalistické činnosti, která napomáhá v objasňování kriminalisticky relevantních událostí. 15 Obecně však platí, ţe ke zkoumání a vyhodnocování mikrostop se přistupuje aţ tehdy, nevedlo-li zkoumání a vyhodnocování klasických stop k získání dostatku informací potřebných pro vyšetření kriminalisticky relevantní události, tedy kdyţ nejsou k dispozici jiné stopy. 16 15 PORADA: Kriminalistika, s. 92. 16 MUSIL: Kriminalistika, s. 89. 13

2. Kriminalistická identifikace 2.1. Pojem a objekty kriminalistické identifikace Kriminalistická identifikace je proces, během kterého se zjišťuje kterým konkrétním objektem byla vytvořena konkrétní kriminalistická stopa. Jedná se o proces ztotoţňování objektů podle kriminalistických stop a jiných zobrazení, ve kterém se hledá souvislost osoby nebo věci s kriminalisticky relevantní událostí. 17 Objekt kriminalistické identifikace, který je jednoznačně spojen s událostí, která je vyšetřována, je v kriminalistické terminologii objekt zjišťovaný (hledaný, identifikovaný). Je to především ten objekt, který konkrétní stopy vytvořil, můţe to ale být i objekt o němţ se má za to, ţe se jeho vlastnosti nějakým způsobem odrazily ve stopách trestného činu. Cílem kriminalistické identifikace je individualizovat tento objekt - ztotoţnit jej nebo vyloučit jednoznačně jeho totoţnost. Ne vţdy ale skončí vyšetřování jedním z těchto způsobů. Někdy lze díky poškozeným nebo nekvalitním stopám na místě činu zjistit pouze skupinovou příslušnost objektu (určení velikosti obuvi, typu palné zbraně, apod.), není zde tedy dostatek shodných specifických znaků, coţ se označuje jako nedovršená kriminalistická identifikace. Kromě zjišťovaného objektu se v kriminalistické terminologii objevuje i druhý pojem, kterým jsou objekty ztotoţňující (identifikující) to jsou objekty, které zobrazují vlastnosti zjišťovaného objektu, jsou jimi kriminalistické stopy a srovnávací materiály. 2.2. Principy kriminalistické identifikace Kriminalistická identifikace vychází z těchto principů: 1) Princip individuálnosti objektů je vyloučeno, aby dva objekty měly absolutně stejné všechny své vlastnosti. Musí se jednat o objekty materiálního světa s relativně stálými prostorovými hranicemi (prostorově neohraničené látky jako jsou plyny nebo kapaliny mohou být v různých případech zcela identické). Individuálními objekty kriminalistické 17 HEJDA, Jan, a kol. Základy kriminalistiky. Praha : Oeconomica, 2003, s. 37. 14

identifikace jsou osoby, zvířata a monolitní věci. Prostorově ohraničené objekty můţeme individuálně identifikovat, protoţe kromě obecných vlastností mají i vlastnosti specifické. Obecné vlastnosti vznikají vţdy u všech objektů a jsou vţdy společné pro určitou skupinu objektů (obuv, střelnou zbraň). Specifické vlastnosti (individuální identifikační znaky, markanty) jsou nahodilé a spojené s procesem vzniku konkrétního objektu a podmínkami jeho existence (pouţíváním, opotřebováním, vývojem konkrétního člověka, apod.). 2) Princip relativní stálosti objektů mezi okamţikem spáchání trestného činu a jeho vyšetřováním uběhne různě dlouhá doba a objekty v této době podléhají změnám. Působí na ně vlivy chemické, fyzikální, vlivy počasí, a další změny ovlivňující jejich stabilitu. Pro úspěšnou kriminalistickou identifikaci je důleţité, aby změny na objektech, ať jimi uţ jsou stopy nebo srovnávací materiály, byly co nejmenší. Čím je objekt stálejší, tím je pro identifikaci cennější. 3) Způsobilost objektů projevovat své vlastnosti navenek objekty odráţejí a zanechávají své obecné i specifické vlastnosti ve vnějším prostředí, tedy vytvářejí stopy. Kriminalisté při své činnosti vyuţívají různé databáze a moderní prostředky identifikace a díky nim jsou schopni individuálně identifikovat daný objekt, který stopu vytvořil nebo který je s ním spojen. 4) Princip totoţnosti znamená, ţe se objekt musí ve dvou či více znacích shodovat sám se sebou, aby bylo moţno jej identifikovat. Objekt odráţející zobrazí objekt odráţený a totéţ platí i naopak. 15

3. Vybrané metody biologické identifikace osob 3.1. Portrétní identifikace Identifikace osob podle vnějších znaků je oborem kriminalistické techniky a zabývá se zkoumáním zákonitostí vnějších znaků osoby a rozpracováním metod a prostředků na zjišťování totoţnosti osob podle jejich vnějších znaků. Je vůbec nejstarší metodou identifikace osob, za jejího zakladatele je povaţován francouzský policejní důstojník Alphonse Bertillon, který v roce 1879 vypracoval a zavedl do praxe systém registrace osob na základě 11 různých tělesných měr (tato metoda se jmenuje bertillonáţ). Všechny tyto míry byly zaznamenány na jedné kartě a zaloţeny v kartotéce. Antropometrické údaje na kartě byly doplněny o nápadné individuální znaky osob. Tato metoda se jiţ nepouţívá, protoţe zanikla s rozvojem moderních identifikačních metod, ale dosud jsou pouţívané některé její prvky. Portrétní identifikace slouţí jednak jako prostředek individuální identifikace osob (neznámých mrtvol či identifikaci osob podle fotografií) a také jako prostředek pátrání po hledaných osobách. 18 3.1.1. Identifikace na základě popisu osob Zjištěné identifikační znaky lze dělit na znaky anatomické (statické), kterými jsou například tělesná výška, hmotnost, popis jednotlivých částí obličeje apod. a znaky fyziologické (dynamické), mezi které náleţí například gestikulace, mimika, způsob řeči apod. Třetí skupinou vnějších znaků jsou tzv. zvláštní znamení jedince. Ta jsou pro kaţdého člověka specifická a proto lze často právě podle nich nejlépe identifikovat danou osobu, mají tedy asi největší identifikační hodnotu. Vyuţívá se jich především při pátrání po hledaných osobách. Zvláštním znamením mohou být např. tetování, piercing, mateřská znaménka, jizvy apod. Především se uvádějí ta, která jsou na první pohled viditelná, tedy vyskytující se na obličeji a jiných oděvem nezakrytých místech. 19 18 STRAUS, Jiří, a kol. Kriminalistická technika. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2008, s. 56. 19 PORADA: Kriminalistika, s. 188-189. 16

V kriminalistické praxi se rozlišují dva druhy popisu osob, a to podle způsobu jakým se provádí na: a) úřední popis, jeţ je prováděn úřední osobou k tomu speciálně vyškolenou, která zná správnou terminologii a dokáţe správně popsat jednotlivé znaky charakterizující popisovanou osobu. Při úředním popisu osoby se v tomto sledu postupně zapisují: tělesná výška, tělesná hmotnost, postava, zdánlivé stáří, tvar hlavy, tvar lebky, obličej, vlasy, čelo, obočí, oči, uši, nos (který je nejlépe zapamatovatelnou částí obličeje), vousy, ústa a rty, zuby, brada, ruce, nohy, způsob chůze a drţení těla, způsob mluvy a znalost řečí a zvláštní znamení a tetování. Úřední osoba pouţívá při popisování osoby jednotný systém popisu (např. při popisu úst se jejich velikost porovnává vzhledem k šířce nosu a hodnotí se zda jsou malá, střední nebo velká) a b) laický popis, jeţ získává odborně školený policista výslechem osoby (laika), která se dostala na určitou dobu do přímého styku s popisovanou osobou. Policista se snaţí získat od vyslýchaného co nejpřesnější popis jednotlivých vnějších znaků s zvláštních znamení jedince a poté je převést do terminologie úředního popisu. Laický popis je ovlivňován objektivními vnějšími vlivy (např. vzdáleností od popisované osoby, viditelností v době pozorování, atd.) a subjektivními vlivy (schopnost vyslýchaného přesně vnímat, zapamatovat si a reprodukovat viděné skutečnosti). 20 Vytvoření portrétu popisované osoby podle laického popisu pro potřeby pátrání lze sestavit těmito způsoby: 1) Grafická metoda na základě svědkova slovního popisu nakreslí grafik podobu pachatele. 2) Plastická metoda na základě výpovědi svědka vymodeluje výtvarník hlavu pachatele. 3) Fotomontáţ svědkovi, který jiţ předem popsal morfologické znaky pachatele jsou ukazovány fotografie z alb, v nichţ je uspořádán soubor osob různých typů. 4) IDENTIKIT jednotlivé části obličeje jsou nakresleny na průsvitných fóliích, svědek z nich vybere a provede sestavení portrétu. 20 PORADA: Kriminalistika ( úvod, technika..., s. 106-112. 17

5) MIMIC přístroj, který promítá pomocí diapásů s přefotografovanými částmi obličejů jednotlivé znaky ve skutečné velikosti. Umoţňuje posuv pásů horizontálně nebo vertikálně a je v něm zabudována kamera se systémem Polaroid. 6) PORIDOS (PORtrétní IDentifikace OSob) počítačový systém pro operační systémy DOS a Windows, k sestavování portrétů se pouţívají obrazy dílčích obličejových částí a doplňků uloţených v obrazovém katalogu, které lze libovolně kombinovat a měnit. Stejnou funkci plní i systém FACETE, který je určen pro operační systém Mac. 21 3.1.2. Identifikace podle fotografií V kriminalistické praxi se pouţívají dvě metody identifikace osob podle fotografie, a to obě souběţně. První z nich metoda popisu se řídí zásadami úředního popisu osob. Ze zkoumaných fotografií se vyhledávají charakteristické vnější znaky popisované osoby a z nich se poté skládá její popis. Při této identifikační metodě je nutné zaměřit se zejména na ty morfologické znaky, jeţ se stárnutím a dalšími vlivy aţ tak příliš nemění (např. vnější ucho člověka). Druhou paralelně pouţívanou metodou je metoda somatometrická, která se běţně vyuţívá v antropologii. Proměřují a srovnávají se jednotlivé partie obličeje s vyuţitím tzv. antropometrických bodů na lebce. V kriminalistické praxi jí lze pouţít za podmínky, ţe obličej na obou fotografiích je stejně situován. Při identifikaci mrtvoly neznámé totoţnosti se také vyuţívá fotografií. Po vyfotografování mrtvoly společně s okolím na místě nálezu a dalším zajištěním kriminalistických stop se při dokumentaci postupuje podle zásad kriminalistické identifikace. Mrtvola se upraví pro fotografování k identifikačním účelům (umyje se, sešije se potrhaná kůţe, přiměřeně se nalíčí apod.) a fotografuje se vţdy vsedě. 22 3.2. Daktyloskopie Daktyloskopie je obor kriminalistické techniky, který zkoumá obrazce papilárních linií na vnitřní straně posledních článků prstů rukou, a na dalších článcích prstů rukou, na 21 PORADA: Kriminalistika, s. 189-190. 22 PORADA, Viktor, a kol. Kriminalistika (PORADA: Kriminalistika ( úvod, technika..., s. 113-114. 18

dlaních a prstech nohou a chodidlech z hlediska zákonitosti jejich vzniku, vyhledávání, zajišťování a zkoumání s cílem identifikovat osobu, která otisky vytvořila. 23 Daktyloskopické stopy jsou velmi významné z hlediska kriminalistické praxe jednak proto, ţe se na místech kriminalisticky relevantních událostí objevují velice často, ale také proto, ţe jsou velmi specifickými stopami, které nemohou být vytvořeny jinými ţivočichy. Jsou jednoznačně lidského původu. Jsou tvořeny papilárními liniemi, jeţ jsou vytvořené pouze na vnitřní straně článků prstů, na dlaních, na prstech nohou a chodidlech. Papilární linie tvoří souvislé vyvýšené reliéfy o výšce asi 0,1-0,4 mm a šířce asi 0,2 0,7 mm a vytvářejí sloţité obrazce, tzv. dermatoglyfy. 24 3.2.1. Daktyloskopické stopy Daktyloskopickými stopami jsou všechny otisky a vtisky prstů, dlaní a bosých nohou, které odráţejí informaci o povrchové struktuře odráţejících částí lidského těla, a byly způsobeny činností mající příčinný, místní, časový nebo jiný vztah k zjišťované kriminalisticky relevantní události. Jejich vznik můţe proběhnout několika způsoby: 1) Vytvořením zrcadlově převráceného reliéfu povrchové struktury papilárních linií, čímţ vznikne plastická stopa. Tento druh stop vzniká pokud přijímající objekt je schopen plastické deformace (např. plastelína, usychající lak na nehty). 2) Na papilární linie se přenese látka z povrchu předmětu, tím vznikne porušení povrchové struktury nosiče stopy. Tyto stopy jsou označovány jako odvrstvené. 3) Na vhodný nosič se přenese látka z povrchu papilárních linií. Tyto stopy jsou naopak označovány jako navrstvené. 4) Latentní (neviditelné či obtíţně viditelné) daktyloskopické stopy vznikají většinou přenosem potu, který je stále přítomen na povrchu lidské pokoţky, na jiný nosič. 25 Daktyloskopická stopa slouţí jako materiální zdroj informací o kriminalisticky relevantní události. Individuální identifikaci subjektu umoţňují charakteristické znaky papilárních linií identifikační znaky. Podle jejich počtu ve stopě se daktyloskopické stopy dělí na stopy upotřebitelné, částečně upotřebitelné a neupotřebitelné i identifikaci. Ze všech 23 STRAUS, Jiří; PORADA, Viktor. Kriminalistická daktyloskopie. Praha : Vydavatelství PA ČR, 2005, s. 49. 24 MUSIL: Kriminalistika, s. 138-139. 25 STRAUS: Kriminalistická technika, s. 34-38. 19

těchto typů lze ale bez ohledu na jejich upotřebitelnost získat informace důleţité pro vyšetřování kriminalisticky relevantní události. 26 Dalším objektem daktyloskopie jsou daktyloskopické srovnávací materiály. To jsou otisky obrazců papilárních linií osob jiţ zařazených do daktyloskopických evidencí, osob podezřelých ze spáchání konkrétní trestné činnosti, osob domácích (členové rodiny, uţivatelé bytu), otisky osob, které nechtějí nebo nemohou prokázat svou totoţnost, a neznámých mrtvol. 27 3.2.2. Metody vyhledávání a zajišťování daktyloskopických stop Výskyt daktyloskopických stop je na místě činu běţný. Stačí si uvědomit kolika různých objektů se pachatel dotkne. Vzniku daktyloskopických stop lze předejít například pouţitím rukavic, ale i tak se v kriminalistické praxi objevují hojně. Zejména na nábytku, na částech budov, na předmětech, které pachatel pouţil, na zbraních, na tělech obětí, na pachatelových věcech apod. Daktyloskopické stopy můţeme rozdělit na viditelné a neviditelné (latentní). Oba typy, ale zvlášť ty latentní, jsou snadno přehlédnutelné a poškoditelné či zničitelné. Proto v praxi platí zásada, ţe se, pokud je to moţné, vyhledávají a zajišťují všechny nalezené daktyloskopické otisky a stopy a teprve následně se zjišťuje, které z nich mají vztah k objasňované události. Tuto zásadu nelze vţdy bezvýhradně dodrţet. 28 Vyhledání stop viditelných pouhým okem nečiní kriminalistům většinou větší obtíţe. Dělí se na plastické, které se zajišťují fotograficky s pouţitím šikmého osvětlení, a plošné, které se snímají daktyloskopickou fólií. Mnohem častěji se ale objevují stopy latentní, které nejsou buď viditelné vůbec a nebo jen obtíţně. V některých případech postačí k jejich zviditelnění šikmým osvětlením a natáčením předmětu do různého sklonu tak, aby bylo moţno otisk vyfotografovat. V ostatních případech se vyuţívají kriminalisticko-technické metody, ze kterých se vzhledem k vlastnostem stopy i jejího nosiče vybírá ta nejvhodnější. Fyzikální metody jsou zaloţeny na skutečnosti, ţe latentní stopy tvořené odparkem potu jsou mírně adhezivní, proto na nich ulpívají jemné práškovité hmoty. V praxi se pouţívají prášky z najemno mletých kovů, asi nejtypičtějším je argentorát (hliníkový prášek), které se nanášejí pomocí jemných vlasových štětečků na otisk. Chemické metody jsou zaloţené na chemických 26 PORADA: Kriminalistika, s. 196. 27 MUSIL: Kriminalistika, s. 140. 28 Tamtéţ, s. 141. 20

reakcích se sloţkami odparku potu a vyuţívají se ke zviditelnění latentních stop na porézních materiálech (papír, surové dřevo). Pouţívá se např. roztok dusičnanu sodného. Mezi fyzikálně chemické metody patří např. vyuţití par jódu vhodné zejména k vyvolání stop na papíře. Jedná se však o zviditelnění pouze dočasné. V praxi se také vyuţívají páry kyanoakrylátu. Latentní stopy lze zviditelnit a posléze sejmout i na lidském těle. Při násilné trestné činnosti pachatel často zanechá na kůţi oběti své daktyloskopické otisky buď viditelné (krev, znečištění) nebo latentní (tvořené potem). Na kůţi se daktyloskopické stopy zajišťují obtíţně proto, ţe sloţení potní substance a latentní daktyloskopické stopy jsou velmi podobná. 29 Daktyloskopické stopy se zajišťují čtyřmi způsoby in natura, snímáním na daktyloskopickou fólii, ofotografováním pod různým nasvícením nebo odlitím plastických stop sádrou či jinou vhodnou látkou. 30 3.2.3. Zkoumání daktyloskopických stop a možnosti identifikace osob Identifikace osob podle daktyloskopických stop se řídí jednak základními principy kriminalistické identifikace a jednak třemi tzv. daktyloskopickými zákony. 1. Individuálnost obrazců papilárních linií neexistují dvě osoby, které mají naprosto shodné obrazce papilárních linií. 2. Neměnnost obrazců papilárních linií obrazce papilárních linií člověka jsou celý ţivot relativně neměnné. Mění se pouze růstově, případně se vytváří jizvy po zraněních, tvar však obrazce zachovávají celý ţivot stejný. 3. Neodstranitelnost obrazců papilárních linií obrazce jsou neodstranitelné, pokud není zničena zárodečná vrstva kůţe (v tom případě se jiţ nevytváří znovu ţádné obrazce). Po zhojení, pokud není poškozena zárodečná vrstva kůţe, se vytváří stejné papilární linie, tytéţ obrazce. Identifikace osob se provádí srovnáváním zajištěných daktyloskopických stop s kontrolními vzorky (otisky osob podezřelých, osob domácích, osob jejichţ otisky jsou jiţ uloţeny v daktyloskopické evidenci, atd.). Kontrolní (srovnávací otisky) se většinou získávají pomocí daktyloskopické černě, která se nanese na příslušnou část pokoţky osoby a poté se 29 FÜRBACH, Martin. Možnosti detekce latentních daktyloskopických stop z lidské kůže [online]. Kriminalistika, 2003, č. 3, [cit. 2011-11-23]. Dostupný na: <http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/casopisy/kriminalistika/2003/03_03/martin.html>. 30 PORADA: Kriminalistika, s.197-200. 21

otiskne do daktyloskopické karty nebo na čistý list papíru. Protoţe můţe být nepříjemné smývání černé barvy z rukou, zavedlo se i tzv. čisté daktyloskopování, které se provádí pomocí daktyloskopického vosku. Dříve se srovnávání daktyloskopických stop a kontrolních vzorků provádělo manuálně. S rozvojem výpočetní techniky se vyvinuly nové specializované počítačové programy, které celý srovnávací proces urychlily a zefektivnily. Systém vybere několik nejpodobnějších otisků daktyloskopické stopě z místa činu, porovná je a zpracuje znalecký posudek, to vše během několika minut. Od roku 1994 v ČR funguje klasifikační systém AFIS 2000. 31 3.3. Kriminalistická odorologie Kriminalistická odorologie je odvětvím kriminalistické techniky, které se zabývá zkoumáním vzniku, významu a vlastností tělesného pachu člověka a zajišťováním a analýzou pachových stop pro kriminalistické účely. Pach je plynná látka, která je schopna po dosaţení určité koncentrace ve vzduchu vyvolat čichový vjem člověka nebo odezvu analytického přístroje. 32 Lidský pach je označován jako pach tělesný a lze jej rozpoznat pomocí biologických (čichových) nebo technických prostředků. V současné době ale v kriminalistické praxi neexistuje ţádná přístrojová metoda identifikace osob podle pachu. 3.3.1. Pachové stopy, jejich vyhledávání a zajišťování Pachové stopy vznikají podobně jako stopy daktyloskopické, a to ulpěním lidského potu, jeţ je zdrojem pachových stop, na předmětu či místě, jehoţ se osoba dotkla. K přenosu ale můţe dojít také bez dotyku osoby, například spadem částeček kůţe na místě činu. Typickým znakem pachových stop je to, ţe jsou časově nestálé. Je tedy důleţité je zajistit co nejdříve po jejich vytvoření, aby pro kriminalisty měly identifikační význam. Při vyšetřování na místě činu se pachové stopy vyhledávají a zajišťují jako první, protoţe jsou neviditelné a nezviditelnitelné. Jsou také přenositelné a hrozí tedy jejich poškození či zničení. Na místě se pachové stopy zajišťují na logicky vytipovaných místech či předmětech, se kterými pachatel mohl přijít do styku (např. cesta odchodu a příchodu 31 MUSIL: Kriminalistika, s. 144-148. 32 VICHLENDA, Milan, a kol. Kriminalistika. Holešov : SPŠ MV v Holešově, 2003, s. 66. 22

pachatele). Rozlišujeme stopy zdroje pachu a pachové stopy. Jejich vyhledávání a zajišťování se liší. 1) Stopy zdroje pachu se hledají snáze. Jsou jimi buď předměty (zbraně, oblečení), které jsou na první pohled viditelné a nebo drobnější objekty, které uţ lze přehlédnout (vlasy). Vyhledávají se pomocí osvětlovacích prostředků, případně pomocí lupy a zajišťují se do vhodných obalů (sklenice s víkem, plastové láhve, atd.) 2) Pachové stopy většinou existují spolu s další kriminalistickou stopou (např. biologickou). Lze je zajistit nasátím injekční stříkačkou či plastovou lahví, ovšem pouţívanější metodou je zajištění pachové stopy na speciální snímač. Ten je tvořen sterilní tkaninou aratex, která se přikládá na místo předpokládaného výskytu pachové stopy a překryje se tenkou hliníkovou fólií. Po určité době se snímač uzavře do sterilní skleněné nádoby. Takto vznikají pachové konzervy. 3.3.2. Identifikace osob podle pachových stop V současné době se k identifikaci osob nejčastěji vyuţívá metoda pachových konzerv. K tomu se vyuţívá speciálně vycvičených sluţebních psů, kteří provádějí porovnávání vzorků z pachových konzerv se srovnávacími vzorky, případně s osobou či předmětem. Srovnávací vzorky se získávají od prověřovaných osob, nejčastěji od obviněného tak, ţe se snímač přiloţí na část jeho těla, která by měla odpovídat části těla ze které pochází pachová stopa. Pachová identifikace se provádí nejdříve po 24 hodinách od vytvoření pachové konzervy. Trvanlivost konzerv je asi 1 rok. Samotná identifikace probíhá tak, ţe pes si v uzavřené místnosti postupně očichá předloţené pachové konzervy, mezi nimiţ jsou i některé matoucí, a při zjištění shody označí příslušnou pachovou konzervu zalehnutím k ní (v případě srovnávání s člověkem označí člověka štěkáním). Tato metoda se několikrát opakuje s měnícím se pořadím pachových konzerv, pouţitím jiných pachových konzerv či pouţitím několika psů po sobě. Pokud pes pachovou konzervu neoznačí, opakuje se tento postup znovu a pokud ji neoznačí ani podruhé, porovnávání je negativní. Tato metoda je zaloţena na čichové paměti a její výsledky nelze vědecky verifikovat. Její věrohodnost zajišťují pouze dosaţené výsledky za dlouhou dobu jejího pouţívání. 33 33 STRAUS: Kriminalistická technika, s. 169-189 23

3.3.3. Pachová stopa jako důkaz v trestním řízení V praxi existuje několik přístupů k pouţití pachové stopy jako důkazu v trestním řízení. Trestní řád je účinný od roku 1962 a za tuto dobu se tyto přístupy měnily. Od roku 1962 asi do roku 1995 převaţoval v praxi názor, ţe pachová stopa je pouhou indicií k objasnění trestné činnosti, nikoli důkazním prostředkem. Tímto se zabýval Nejvyšší soud ČSR v roce 1989, který vyslovil názor, ţe pachovou stopu nelze pouţít jako usvědčující důkaz proti pachateli, ţe je pouze podkladem pro získání dalších důkazů, které poté lze v trestním řízení pouţít a hodnotit. Pachovou stopu vyhodnocuje sluţební pes pomocí rekognice a nelze na něj pouţít 103, resp. 93 odst. 2 TŘ, protoţe pes logicky nemůţe vypovídat. Soudy tedy zpravidla ani kladný výsledek vyhodnocení pachových stop nepokládal za usvědčující důkaz, často tato skutečnost ani nebyla součástí spisu a byla orgány činnými v trestním řízení zatajována. V té samé době byl ale v kriminalistické praxi prosazován zcela opačný přístup, který hleděl na pachovou stopu jako na usvědčující důkaz, který mohl existovat samostatně, bez dalších důkazů svědčících o vině podezřelého. Oba tyto přístupy se v praxi vyskytují zřídka. V současné době převládá v soudní praxi názor, ţe pachová stopa je důkazem podpůrným, coţ dokládají i nálezy Ústavního soudu ČR (sp. zn. I. ÚS 394/97 a II. ÚS 418/99). Oba tyto nálezy shodně pokládají pachové stopy za důkazy podpůrné, které mohou dokázat maximálně skutečnost, ţe se podezřelý na místě nálezu pachové stopy nacházel, ale bez dalších důkazů jasně prokazujících vinu podezřelého neobstojí. Ve velmi podobném duchu se později vyjádřil ve svém usnesení i Nejvyšší soud ČR (sp. zn. 4 Tz 107/2002). 34 89 odst. 2 TŘ stanovuje, ţe za důkaz můţe slouţit vše, co můţe přispět k objasnění věci a kaţdá ze stran můţe důkaz vyhledat, předloţit nebo jeho předloţení navrhnout. Obecně tedy pachová stopa důkazem být můţe, ale o její přípustnosti rozhoduje vţdy soud vzhledem ke konkrétnímu případu. To vychází ze základní zásady trestního procesu, jíţ je zásada volného hodnocení důkazů. V trestním řádu jí najdeme v 2 odst. 6, kde je uvedeno, ţe orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení zaloţeném na pečlivém uváţení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. 34 VANTUCH, Pavel. Pachová stopa jako důkaz v trestním řízení [online]. IPrávník, 2008, č. 4, [cit. 2011-11- 24]. Dostupný na: <http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/trestni-pravo/art_5206/pachova-stopa-jako-dukaz-vtrestnim-rizeni.aspx>. 24

3.4. Kriminalistická trasologie Trasologie je kriminalistickým oborem, který se zabývá vyhledáváním, zajišťováním a zkoumáním stop bosých a obutých nohou, dopravních prostředků a dalších stop podobného druhu. 35 Z jednotlivých druhů trasologických stop, jsou pro účely identifikace osob důleţité hlavně: stopy bosých nohou; stopy obuvi, z nichţ lze druhově určit typ obuvi, který osoba měla na sobě, v některých případech lze určit i výrobce; stopy bipedální lokomoce, pomocí kterých lze určit jak se člověk pohyboval (zda běţel, šel, skákal); jiné stopy podobného druhu, jako jsou otisky uší, rtů, loktů, kolen, rukavic, zubů apod. 3.4.1. Vyhledávání a zajišťování trasologických stop Trasologické stopy jsou ve většině případů na první pohled viditelné, ale mohou se objevit i trasologické stopy latentní. Ohledávání stop se provádí většinou rovnou v terénu a podle mechanismu jejich vzniku je dělíme na plošné (jsou často latentní, objevují se většinou ve vnitřních prostorách, na pevných podloţkách, vytvářejí se přenosem nečistot z podráţky obuvi na podloţku) a plastické (ty jsou naopak většinou v terénu, v měkkých materiálech, jsou viditelné). Při ohledávání je nutné brát v úvahu, ţe pachatel se nepohyboval pouze na samotném místě činu, ale ţe musel i někudy přijít a odejít, takţe se stopy ohledávají v širším okolí místa činu. Kriminalisté volí vhodný způsob zajištění trasologických stop podle druhu konkrétní stopy. Mohou stopu zajistit v originále i s podkladem, ofotografovat jí spolu s měřítkem, sejmout jí na daktyloskopickou fólii, zajistit jí elektrostatickým snímáním a nebo plastickým odlitím stopy sádrou či jinou vhodnou látkou. 36 3.4.2. Identifikace osob podle trasologických stop Trasologické stopy jsou kriminalistickými experty zkoumány proměřováním jejich geometrických bodů a srovnáváním jednotlivých identifikačních markantů. Srovnávání se provádí mezi zajištěnými trasologickými stopami z místa činu a srovnávacími vzorky. Ty se 35 PORADA: Kriminalistika ( úvod, technika..., s. 155. 36 STRAUS: Kriminalistická technika, s. 221-227. 25

vytvářejí, pokud je to moţné, stejným způsobem jakým vznikla srovnávaná stopa. Pokud jde o stopy plošné, nejčastěji se vyuţívá daktyloskopické černě, případně prášku, jeţ se otiskne na daktyloskopickou fólii nebo čistý list papíru. Stopy plastické se vytvářejí do materiálů jako jsou plastelíny nebo sochařské hlíny, otisk zubů se získává do speciální otiskové hmoty, kterou vyuţívají zubní lékaři. Při samotné identifikaci se kriminalisté zaměřují především na individuální identifikační znaky (sešlapaná podráţka na jednom místě). Expertízní činnost na mnoha pracovištích zjednodušuje softwarový systém LUCIA, který se pouţívá nejen v trasologii ale i dalších kriminalistických odvětvích (identifikace osob podle písma, kriminalistická balistika, mechanoskopie apod.). Umoţňuje digitalizování obrazu stop a jejich porovnávání pomocí metody překrývání jednotlivých snímků. Neopomenutelný význam má v rámci trasologie identifikace osob podle otisku ucha. Jiţ Charles Darwin označil ucho člověka za jeden z identifikačních znaků. Jeho následovníci postupně dospěli aţ k závěru, ţe neexistují dvě naprosto identické uši. Tento závěr umoţňuje kriminalistům individuálně identifikovat osobu na základě tvaru jejího ucha. Tvar ucha je také stálý, za ţivot se příliš nemění, ve stáří se prověšuje kůţe, ovšem chrupavky, které určují tvar ucha, zůstávají nezměněny. Stopy uší se zajišťují stejně jako stopy daktyloskopické, protoţe jsou také stopami latentními a nejprve je třeba je zviditelnit. Potom se fotografují s měřítkem a nakonec zajišťují na černou daktyloskopickou fólii. Kontrolní otisky se poté získávají od osob tak, ţe se jejich ucho přitlačí na tabulku skla, zrcátko, případně Petriho misku. Kriminalisté potom porovnávají tyto kontrolní otisky s otisky zajištěnými na místě činu a mohou individuálně identifikovat pachatele. 37 3.5. Kriminalistická biologie Kriminalistická biologie je aplikovanou biologickou vědou, která slouţí kriminalistické praxi vyhledáváním, zajišťováním, zkoumáním a vyhodnocováním biologických stop lidského, zvířecího nebo rostlinného původu. 38 Kriminalistická biologie je součástí kriminalistické techniky. Jejím hlavním úkolem je identifikace osob. Donedávna kriminalistické zkoumání umoţňovalo ve většině případů pouze druhovou identifikaci. Individuální identifikaci v této době umoţňovaly pouze kosterní nálezy, ale bylo k tomu 37 STRAUS, Jiří; POSPÍŠIL, Luboš. Vyhledávání, zajišťování a zkoumání stop uší. Kriminalistický sborník. 2004, 2, s. 43-49. 38 MUSIL: Kriminalistika, s. 169. 26

zapotřebí dalších nebiologických stop jako jsou šperky či zachovalé části oděvu. V současné době je jiţ situace výrazně jiná a to díky velkému posunu v oblasti molekulární biologie, která nyní umoţňuje metodami zkoumání deoxyribonukleové kyseliny (DNA) velmi často individuální identifikaci osob (o ní více v následující kapitole). Uţívání poznatků z lékařské vědy a jejich aplikování do kriminalistické praxe má kořeny jiţ ve středověku a je spojováno s lékařskými poznatky, které měly vztah ke kriminalisticky relevantním událostem a které bychom dnes mohly označit za soudní lékařství. Jako příklad lze uvést, ţe je často citováno, ţe Gaius Julius Caesar byl pobodán více bodnými ranami, ovšem pouze jedna z nich byla smrtelná, protoţe zasáhla ţivotně důleţitý orgán. Postupně se rozvíjely a vyuţívaly lékařské poznatky získané na základě prováděných pitev a z nich se mimo jiné vydělila i kritéria rozlišující různé druhy poranění a způsoby jejich vzniku. Kriminalistická biologie se začala formovat na základě lékařských poznatků v 19. století díky technickým a vědeckým pokrokům. Dlouhou dobu se vědci snaţili přijít na způsob, jak odlišit lidskou krev od zvířecí. Velkým průlomem byl rok 1901, kdy se německému lékaři Paulu Uhlenhuthovi toto podařilo. Tento rok je pokládán za vznik kriminalistické biologie. 39 3.5.1. Biologické stopy jako objekty zkoumání a jejich druhy Biologický materiál, který je objektem kriminalistického zkoumání se dělí do několika skupin: 1) Materiál lidského původu, který se v kriminalistické praxi objevuje nejčastěji. Podle procesu oddělení od lidského organismu dělí do tří podskupin na: a. samovolně odloučený materiál (např. moč, pot, lejno, slzy, sliny, vypadlé vlasy apod.); b. materiál odloučený působením vnějšího násilí (např. krev, části tkání a orgánů, vytrţené vlasy apod.); c. materiál pocházející ze zaniklého organismu, který vznikl po smrti jedince (mrtvoly, části jejich těl, kosterní nálezy a kosti). 2) Materiál zvířecího původu má pro kriminalistickou praxi minimální význam. Vyuţívá se jej pouze v okrajových případech a spíše pouze do doby, neţ se vyloučí, ţe by šlo o materiál původu lidského. 39 STRAUS: Kriminalistická technika, s. 78-81. 27