Biochemie imunitního systému. Jana Novotná

Podobné dokumenty
Komplementový systém a nespecifická imunita. Jana Novotná Ústav lékařské chemie a biochemie 2 LF UK

Imunitní systém.

Specifická imunitní odpověd. Veřejné zdravotnictví

RNDr. Ivana Fellnerová, Ph.D. Katedra zoologie, PřF UP Olomouc

Variabilita takto vytvořených molekul se odhaduje na , což je více než skutečný počet sloučenin v přírodě GENETICKÝ ZÁKLAD TĚŽKÉHO ŘETĚZCE

IMUNOGENETIKA I. Imunologie. nauka o obraných schopnostech organismu. imunitní systém heterogenní populace buněk lymfatické tkáně lymfatické orgány

Imunitní odpověd - morfologie a funkce, nespecifická odpověd, zánět. Veřejné zdravotnictví

Funkce imunitního systému

Výskyt MHC molekul. RNDr. Ivana Fellnerová, Ph.D. ajor istocompatibility omplex. Funkce MHC glykoproteinů

nejsou vytvářeny podle genetické přeskupováním genových segmentů Variabilita takto vytvořených což je více než skutečný počet sloučenin v přírodě

Játra a imunitní systém

SKANÁ imunita. VROZENÁ imunita. kladní znalosti z biochemie, stavby membrán n a fyziologie krve. Prezentace navazuje na základnz

III/2- Inovace a zkvalitnění výuky prostřednictvím IVT

PREZENTACE ANTIGENU A REGULACE NA ÚROVNI Th (A DALŠÍCH) LYMFOCYTŮ PREZENTACE ANTIGENU

Antigeny. Hlavní histokompatibilitní komplex a prezentace antigenu

Imunitní systém člověka. Historie oboru Terminologie Členění IS

Protinádorová imunita. Jiří Jelínek

Obsah. Seznam zkratek Předmluva k 5. vydání... 21

Obsah. Seznam zkratek Předmluva k 6. vydání... 23

SPECIFICKÁ A NESPECIFICKÁ IMUNITA

Imunitní systém. Přesnější definice: Tkáně a buňky lidského těla schopné protektivně reagovat na vlivy působící proti udržení homeostázy.

OBRANNÝ IMUNITNÍ SYSTÉM

LYMFOCYTY A SPECIFICKÁ IMUNITA

Funkce imunitního systému. Imunodefekty. Biomedicínská technika a bioinformatika

Systém HLA a prezentace antigenu. Ústav imunologie UK 2.LF a FN Motol

Humorální imunita. Nespecifické složky M. Průcha

ÚVOD DO TRANSPLANTAČNÍ IMUNOLOGIE

CZ.1.07/1.5.00/

Nespecifické složky buněčné imunity. M.Průcha

Ivana FELLNEROVÁ Katedra zoologie PřF UP v Olomouci

Výukové materiály:

Imunitní systém. Antigen = jakákoliv substance vyvolávající imunitní odpověď Epitop = část antigenu rozpoznávaná imunitními receptory

Souvislost výživy s obranyschopností organismu. Lenka Konečná

BIOCHEMIE IMUNITNÍHO SYSTÉMU

IMUNITA PROTI INFEKCÍM. Ústav imunologie 2.LF UK Praha 5- Motol

T lymfocyty. RNDr. Jan Lašťovička, CSc. Ústav imunologie 2.LF UK, FN Motol

2) Vztah mezi člověkem a bakteriemi

Co jsou imunodeficience? Imunodeficience jsou stavy charakterizované zvýšenou náchylností k infekcím

Krevní skupiny a jejich genetika. KBI / GENE Mgr. Zbyněk Houdek

RECEPTORY CYTOKINŮ A PŘENOS SIGNÁLU. Jana Novotná

Změny v parametrech imunity v průběhu specifické alergenové imunoterapie. Vlas T., Vachová M., Panzner P.,

Struktura a funkce imunitního systému

Jan Krejsek. Funkčně polarizované T lymfocyty regulují obranný i poškozující zánět

KOMPLEMENTOVÝ SYSTÉM

HLA - systém. Marcela Vlková

RNDr. Ivana Fellnerová, Ph.D. Katedra zoologie PřF UP Olomouc

Imunologie. Věda zabývající se zkoumáním imunitního systému.

PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY. Ústav experimentální biologie. Oddělení fyziologie živočichů a imunologie BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Základy imunologických metod: interakce antigen-protilátka využití v laboratorních metodách

6. T lymfocyty a specifická buněčná imunita

IMUNITNÍ SYSTÉM OBRATLOVCŮ - MATKA PLOD / MLÁDĚ VÝVOJ IMUNITNÍHO SYSTÉMU OBRATLOVCŮ CHARAKTERISTUIKA IMUNITNÍHO SYSTÉMU OBRATLOVCU

KOMPLEMENT ALTERNATIVNÍ CESTA AKTIVACE KLASICKÁ CESTA AKTIVACE (LEKTINOVÁ CESTA) (humorálních, protilátkových):

GLOMERULONEFRITIDY A GLOMERULOPATIE PATOGENETICKÉ MECHANISMY

bílé krvinky = leukocyty leukopenie leukocytóza - leukopoéza Rozdělení bílých krvinek granulocyty neutrofilní eozinofilní bazofilní agranulocyty

BÍLÉ KRVINKY - LEUKOCYTY

VZTAH DÁRCE A PŘÍJEMCE

ZÁNĚT A TĚLNÍCH TEKUTIN. se nacházejí v různých částech organismu: v tělních tekutinách (včetně krve) v granulích buněk

mechanická bariéra kůže a slizničních epitelů anaerobní prostředí v lumen střeva přirozená mikroflóra slzy

Doc. RNDr. Antonín Lojek, CSc. RNDr. Milan Číž, PhD. Mgr. Lukáš Kubala, Ph.D. Oddělení patofyziologie volných radikálů Biofyzikální ústav AV ČR, Brno

Krev a míza. Napsal uživatel Zemanová Veronika Pondělí, 01 Březen :07

Zhoubné nádory druhá nejčastější příčina úmrtí v rozvinutých zemích. Imunologické a genetické metody: Zlepšování dg. Zlepšování prognostiky

RNDr. Ivana Fellnerová, Ph.D. Katedra zoologie, PřF UP Olomouc

T lymfocyty. RNDr. Jan Lašťovička, CSc. Ústav imunologie 2.LF UK, FN Motol

Obranné mechanismy člověka a jejich role v průběhu infekčních onemocnění

MUDr. Martina Vachová

Atestační otázky z oboru alergologie a klinická imunologie

BÍLÉ KRVINKY - LEUKOCYTY

Základy Hematologie/ZHEM. Fyziologie leukocytů. Radim Vrzal

IMUNOLOGIE: OTÁZKY KE ZKOUŠCE

Nespecifické složky buněčné imunity. RNDr. Jan Lašťovička, CSc. Ústav imunologie 2.LF UK, FN Motol

BUŇKY NESPECIFICKÉ FUNKČNÍ CHARAKTERISTIKA BUNĚK. Buňky zánětlivé reakce. Buňky prezentující antigen. Buňka přirozené cytotoxicity

Teorie protinádorového dohledu Hlavní funkcí imunitního systému je boj proti infekcím

FYZIOLOGIE I. Martina Novotná. Konzultační hodiny: Po: Čt:

CZ.1.07/1.5.00/ Člověk a příroda

CO TO JE IMUNOLOGIE? IMUNITNÍ SYSTÉM SE VYVÍJÍ A JE OHROŽOVÁN PATOGENY IMUNOLOGIE JE SOUBOR SLOŽITÝCH REAKCÍ BUNĚK A MOLEKUL

ANTIMIKROBIÁLNÍ MOLEKULY NESPECIFICKÉ IMUNITY

Morfologie krvinek 607

imunologie vznikla z mikrobiologie

RNDr. Ivana Fellnerová, Ph.D. Katedra zoologie, PřF UP Olomouc

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ

(akt , pro IMUNL)

Obranné mechanismy organismu, imunita. Tento výukový materiál vznikl za přispění Evropské unie, státního rozpočtu ČR a Středočeského kraje

Imunopatologie. Viz také video: 15-Imunopatologie.mov. -nepřiměřené imunitní reakce. - na cizorodé netoxické antigeny (alergie)

Imunitní systém, transplantace

ČLENĚNÍ IMUNOLOGIE. Jolana Fialová SOU Domažlice, Prokopa Velikého 640 Stránka 19

Václav Hořejší Ústav molekulární genetiky AV ČR. IMUNITNÍ SYSTÉM vs. NÁDORY

B lymfocyty. B-lymfocyty (B buňky) jsou buňky zodpovědné především za specifickou, protilátkami zprostředkovanou imunitní odpověď.

PAMPs. DAMPs. (Pathogen-Associated Molecular Patterns) (Danger, Damage-Associated Molecular Patterns) Druhy imunitních reakcí

imunita Druhy imunitních mechanismů Prezentace navazuje na základní znalosti z biochemie, cytologie, fyziologie a anatomie

Imunopatologie. Luděk Bláha

MUDr Zdeněk Pospíšil

Obecné vlastnosti FYZIOLOGIE KRVE. Bílkoviny krevní plasmy Anorganické látky KREVNÍ PLASMA. Další organické součásti krevní plasmy

IMUNOLOGIE: VELKÝ OBOR OD MOLEKUL K PACIENTŮM CCA 20 NOBELOVÝCH CEN

imunitní reakcí antigeny protilátky Imunitní reakce specifická vazba mezi antigenem a protilátkou a je podstatou imunitní reakce

ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA IMUNITNÍHO SYSTÉMU

CZ.1.07/1.5.00/

rní tekutinu (ECF), tj. cca 1/3 celkového množstv

EXTRACELULÁRNÍ SIGNÁLNÍ MOLEKULY

Intracelulární detekce Foxp3

Transkript:

Biochemie imunitního systému Jana Novotná

Imunita Imunitní systém integrovaný systém v těle, systém využívající integraci mezi orgány, tkáněmi, buňkami a jejich produkty v boji proti různým patogenům. Specifičnost imunitní odpovědi schopnost rozpoznat a odlišit vlastní od cizího. Schopnost uchovat si paměť zachování informace o cizorodém patogenu, alergenu atd.

Nespecifická imunita Chemické bariéry: kůže nízké ph, antimikrobiální peptidy (b-defensiny), kyselina mléčná, nenasycené mastné kyseliny, epitely, sliznice - dýchací a gastrointestinální traktrakt, lysozym,fosfolipasa A sliny, slzy, mateřské mléko žaludek žaludeční šťáva, proteázy, neutrofily, makrofágy pohlcení, fagocytóza patogenů.

Vrozená a adaptivní imunita

Buněčné komponenty imunitního systému

Buněčné komponenty imunitního systému lymfoidní buňky B buňky (B lymfocyty) rozeznávání antigenu, plasmatické buňky produkující protilátky, antigen prezentující buňky (APC), některé B buňky se diferencují na buňky paměťové. Charakteristické receptory: CD znaky (cluster of differentiation) - CD1, CD2 atd., povrchové IgM, IgD, MHC glykoproteiny II třídy, receptory pro komplement T buňky (T lymphocyty) regulace adaptivního imunitního systému, centrální role v iniciaci, propagaci a kontrole specifické imunitní odpovědi na antigen rozeznávání cizího od vlastního, ale až poté, když byl patogen zpracován antigen prezentující buňkou a prezentován na jejím povrchu spolu s molekulami MHC

Buněčné komponenty imunitního systému lymfoidní buňky Dělení T buněk podle CD markerů dva základní podtypy T h helperské (pomocné) buňky regulují přirozenou i adaptivní imunitní odpověď, uvolňují cytokiny (stimulující, pro diferenciaci) cytotoxické T c lymphocyty - schopné donutit buňku k apoptóze, popř. ji přímo zničí za pomoci cytotoxických mechanismů proti nádorům, viry infikovaným buňkám, produkce TNFa a TNFb, rozpoznání MHC třídy I Další podtypy: natural killers (přirození zabíječi, NK buňky), proti nádorům, viry infikovaným buňkám T reg regulační, T sup - supresorové

Buněčné komponenty imunitního systému - myeloidní buňky Neutrofilní granulocyty nejčastější typ, první buňky do místa zánětu, dominantní fagocytující buňka, použití respiračního vzplanutí, přitahovány do místa aktivace komplementu komponentou C5a (chemoatraktivní peptid uvolněný z komponenty C5); Bazofilní granulocyty krevní analog tkáňových žírných buněk, stimulovány komponentou C3 komplementu; Žírné buňky sídlí ve tkáních, tkáňové granulocyty, produkují cytokiny, uvolňují heparin a histamin; Eozinofilní buňky atakují parazity příliš velké pro fagocytózu, adherují na cizorodé organismy přes C3b komponentu komplementu, uvolňují enzymy a využívají oxidační vzplanutí.

Buněčné komponenty imunitního systému Monocyty Mononukleární fagocytující buňky v krvi, zrají v kostní dřeni. Prekurzory makrofágů, procesují antigeny na peptidy a prezentují je T buňkám Makrofágy Tkáňové fagocyty, procesují antigeny na peptidy a prezentují je T buňkám, hlavní proti bakteriím virům a prvokům. Dendritické buňky kůže (Langerhansovy buňky), lymfatické uzliny a slezina. Rozpoznávají a pohlcují cizorodé sacharidové antigeny.

Adaptivní imunita

Maturace a selekce of B lymfocytů

Komunikace mezi složkami imunitního systému Signály, které aktivují nebo inhibují imunitní buňky vykonávat jejich funkci v rámci imunitního systému povrchové bílkoviny T buněčné receptory, hlavní major histokompatibilitní komplex (MHC), ko-stimulační molekuly Komunikace buněk přímým kontaktem mezi buňkami nebo pomocí rozpustných faktorů cytokinů, s různě širokým účinkem endokrinním, parakrinním autokrinním

Komunikace mezi složkami imunitního systému Funkčnost cytokinů 1. pleiotropní různý účinek 2. redundantní mnoho různých účinků na různé buňky 3. synergistický vzájemný zesilující účinek 4. antagonistický jeden neguje funkci druhého

Cytokiny Lymfokiny - produkují aktivované T-lymfocyty, řídí odpověď imunitního systému signalizací mezi imunokompetentními buňkami. Interleukiny - cílové buňky jsou hlavně leukocyty. Chemokiny - specifická třída, zprostředkování chemotaxe mezi buňkami, stimulují pohyb leukocytů a regulují jejich migraci z krve do tkání. Monokiny - produkují hlavně mononukleární buňky, jako jsou makrofágy.

Hlavní histokompatibilitní komplex (MHC) Molekuly buněčného povrchu kódované velkým souborem vysoce polymorfních, evolučně daných genů Hlavní úloha - procesování a vazba antigenů U člověka označován jako HLA systém (human leukocyte antigen) Dva hlavní typy HLA bílkovinných molekul molekuly I. třídy membránově vázané glykoproteiny, na povrchu všech jaderných buněk, důležité pro rozpoznání buněk a histokompatibilitu. Cizí antigen (virový, nádorový) je prezentovaný ve spojení s těmito antigeny - umožní cytotoxickým T lymfocytům (CD8+) reagovat (např. lyzovat buňky) HLA restrikce. Zdravé buňky jsou ignorovány molekuly II. třídy - membránově vázané glykoproteiny na povrchu pouze některých buněk, hlavně antigen prezentujících buněk (APC) které následně předkládají zpracovaný antigen T lymfocytům CD4+ (helper) molekuly III. třídy ostatní proteiny jako složky komplementu, cytokiny, enzymy.

HLA komplex, struktura HLA molekul

Komplementový systém

Komplementový systém Přirozený imunitní systém, rozeznává vlastní od cizího. První reakce na setkání s mikrobem a jeho eliminace. Jedna z hlavních efektorových drah zánětu. Systém 19 faktorů enzymy, přítomné v krvi jako zymogeny. Kaskádová aktivace jednotlivých komponent. Syntéza v játrech (parenchym), makrofágy, monocyty, G.I. a močovým systémem, neutrofily (skladují velké množství některých komponent komplementu).

Komplementový systém Dráha klasická - fylogeneticky nejmladší, aktivace komplexem antigen-protilátka. jednotlivé složky označovány jako komponenty C1 C9 2. Dráha alternativní - fylogeneticky nejstarší, aktivace povrchem patogenu jednotlivé složky označovány jako faktory B, D a properdin 3. Dráha lektinová (manose-binding lectin, MBL) varianta klasické dráhy Dráhy se od sebe liší způsobem aktivace klíčové složky C3

Klasická dráha Lektinová dráha Alternativní dráha Komplex antigen/protilátka povrch patogenu Manosu vážící lektin vazba na manosu povrchu patogenu Povrch patogenu C1q,C1r, C1s C4 C2 MBL, MASP-1, MASP-2 C4 C2 C3 B D C3 konvertáza C3a, C5a C3b Terminální komplex komponent C5b, C6, C7, C8, C9 Peptidy, mediátory zánětu, usnadnění fagocytózy Vazba na receptory fagocytujících buněk Opsonizace patogenu odstranění imunokomplexu Membránu atakující komplex (MAC), lýza patogenu

Hlavní účinky komplementu Stimulace chemotaxe - C3a, C5a jsou anafylatoxiny (hormonům podobné peptidy). Přitahují všechny typy fagocytujících buněk (neutrofily, makrofágy, bazofily). způsobují kontrakci hladkých svalových buněk zvyšuje se permeabilita cévní stěny (to vede k edému). uvolnění histaminu (žírné buňky, bazofily), uvolnění lysozomálních enzymů z granulocytů. Zprostředkování opsonizace: fagocytující buňky mají na svém povrchu receptory pro složky komplementu. Odstranění imunokomplexů, fagocytóza

Mediátory zánětu Leukocyty uvolňují různé mediátory stimulující a regulující zánět. Prozánětlivé cytokiny z makrofágů IL1, IL6, TNF-a jsou endogenní pyrogeny. Produkce C-reaktivního proteinu játry. Žírné buňky, bazofily, neutrofily, v pojivové tkáni a krevní destičky produkce látek zvyšující vasodilataci (histamin, kininy, leukotrieny, prostaglandiny).

Produkce mikrobicidních reaktivních kyslíkových intermediátů ve fagocytárních vezikulech

Biologická funkce protilátek

4 polypeptidové řetězce: 2 identické těžké (H) 2 identické lehké (L) H řetězce: μ, δ, γ, α, ε (rozdíly ve složení AK) L řetězce: κ, λ Izotypy = třídy IgG: IgM (μ) IgD (δ) IgG (γ) IgA (α) IgE (ε) Struktura imunoglobulinu

Třídy imunoglobulinů

Diverzita protilátek Lidský imunitní systém musí být schopen produkovat protilátky proti veškerým cizím antigenům. Problémem je, že imunitní systém musí zvládnout syntézu více jak miliardy různých protilátek. Tato obrovská protilátková rozmanitost vzniká náhodným výběrem z několika genů a jejich sestřihem.

Genetické základy tvorby imunoglobulinů Geny pro H-řetězec (14. chromozóm) geny se člení do sekvenčních oblastí V, D, J, C (mezi nimi jsou dlouhé nekódující sekvence) V (několik set zajišťují variabilitu) D (diverzita, cca 50) J (spojovací, 6) C (kódují izotypy Ig - Cμ, Cγ, Cα, Cδ, Cε) Geny pro L-řetězec (κ - 2. chromozom, λ - 22. chromozom) struktura jednodušší V, J, C

Izotypový přesmyk v průběhu imunitní odpovědi na antigen dochází k přesmyku od tvorby IgM k produkci IgG nebo jiných tříd Ig mechanismus: segment Cμ je vyštěpen a na jeho místo se dostane v pořadí další segment př. Cγ (produkce protilátek IgG) směr přesmyku (volbu izotypu) regulují cytokiny - hlavně IL-4 (stimuluje produkci IgG1, IgE), TGF-β, IL-10... změna se týká konstantní domény H-řetězce; antigenní specifita je zachována

Rozeznávání antigenu T a B buňkami v lymfatické uzlině B buňky rozeznávají specifický antigen v rozpustné formě pomocí membránově vázaného imunoglobulinu. T buňky rozeznávají specifický antigen jako fragment peptidu pomocí buněk prezentujících antigen (APC), většinou makrofágy, spolu c MHC II. třídy

Primární a sekundární protilátková odpověď

Imunitní systém je souhrn mechanismů zajišťujících integritu organismu. Rozeznává a likviduje cizí či vlastní, ale potenciálně škodlivé struktury. Projevuje se obranyschopností, ale na druhou stranu i autotolerancí.

Použitá literatura N.V. Bhagavan, Chung-Eun Ha: Essentials of Medical Biochemistry With Clinical Cases