Česká zemědělská univerzita v Praze

Česká zemědělská univerzita v Praze Fakulta agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů Katedra obecné zootechniky a etologie ZDRAVOTNÍ PORUCHY MORČAT A MOŽNOSTI JEJICH PREVENCE Vedoucí bakalářské práce: doc. Ing. Lukáš Jebavý, CSc. Autor: Jaroslava Khunová Benešová 2012

OBSAH 1 ÚVOD... 4 1.1 MORČE... 4 1.2 CÍL PRÁCE... 6 2 LITERÁRNÍ REŠERŠE... 7 2.1 ONEMOCNĚNÍ KŮŽE... 7 2.1.1 VNĚJŠÍ PARAZITI... 7 2.1.1.1 SVRAB... 7 2.1.1.2 VŠENKY... 9 2.1.1.3 ROZTOČI (CHEYLETIELLA PARASITOVORAX, CHIRODISCOIDES CAVIAE)... 10 2.1.1.4 TROMBICULÓZA, BLECHY, KLÍŠŤATA... 10 2.1.2 NEMOCI KŮŽE BAKTERIÁLNÍHO PŮVODU... 11 2.1.2.1 PODODERMATITIS... 11 2.1.3 ALERGIE... 12 2.1.4 PLÍSNĚ (DERMATOFYTÓZA)... 13 2.1.5 HORMONÁLNÍ PŘÍČINY NEMOCI KŮŽE... 14 2.1.6 ABSCES (CERVIKÁLNÍ LYMFADENITIDA) A KOŽNÍ NÁDORY... 15 2.2 NEMOCI ZAŽÍVACÍHO ÚSTROJÍ... 16 2.2.1 PŘERŮSTÁNÍ ZUBŮ (MALOKLUZE)... 18 2.2.2 PRŮJEM (DIARRHOEA)... 19 2.2.2.1 ENTEROTOXÉMIE (PRŮJEM V DŮSLEDKU LÉČBY ANTIBIOTIKY)... 21 2.2.2.2 BAKTERIÁLNÍ ZÁNĚTY STŘEV... 22 2.2.2.2.1 Salmonelóza... 22 2.2.2.2.2 Pseudo-tuberkulóza... 23 2.2.2.2.3 Tyzzerova nemoc... 23 2.2.2.2.4 Jiné bakteriální záněty střev... 24 2.2.2.3 PARAZITÁRNÍ ZÁNĚT STŘEV... 24 2.2.2.3.1 Kokcidióza... 24 2.2.2.4 GIARDIÓZA... 25 2.2.3 ZÁCPA (OBSTIPACE)... 26 2.2.4 NADMUTÍ (TYMPANIE)... 26 2.2.5 NECHUTENSTVÍ (ANOREXIE)... 27 2.3 NEMOCI DÝCHACÍHO ÚSTROJÍ... 29 2.3.1 BAKTERIÁLNÍ PNEUMONIE... 30 2.3.2 ZÁPAL PLIC... 31 2.4 NEMOCI POHYBOVÉ A NERVOVÉ SOUSTAVY... 31 Autorka nenese žádnou odpovědnost za případné následky 2

2.4.1 KŘEČE, TŘES... 31 2.4.2 KULHÁNÍ... 32 2.4.3 OCHRNUTÍ... 32 2.4.4 NEDOSTATEK VITAMINU C... 33 2.4.5 ONEMOCNĚNÍ KLOUBŮ (OSTEOARTRITIDA)... 35 2.4.6 LYMFOCYTÁRNÍ CHORIOMENINGITIDA (LCM)... 36 2.5 ONEMOCNĚNÍ VYLUČOVACÍHO A ROZMNOŽOVACÍHO SYSTÉMU... 36 2.5.1 LEDVINOVÉ A MOČOVÉ KAMENY... 36 2.5.2 ZÁNĚTY MOČOVÝCH CEST... 37 2.5.3 TOXÉMIE (KETÓZA) BŘEZÍCH SAMIC... 38 2.5.4 OVARIÁLNÍ CYSTY... 39 2.5.5 IMPAKCE... 40 2.6 NÁDOROVÁ ONEMOCNĚNÍ... 40 2.6.1 LEUKÉMIE... 40 3 VÝSKYT ONEMOCNĚNÍ U MORČAT REGISTROVANÝCH CHOVATELŮ V ČR... 41 3.1 CELKOVÁ ČETNOST JEDNOTLIVÝCH ONEMOCNĚNÍ... 41 3.2 ONEMOCNĚNÍ KŮŽE... 42 3.3 ONEMOCNĚNÍ ZAŽÍVACÍHO ÚSTROJÍ... 44 3.4 ONEMOCNĚNÍ DÝCHACÍHO ÚSTROJÍ... 47 3.5 ONEMOCNĚNÍ MOČOVÉHO A ROZMNOŽOVACÍHO ÚSTROJÍ... 48 3.6 ONEMOCNĚNÍ NERVOVÉHO A POHYBOVÉHO ÚSTROJÍ... 51 3.7 ONEMOCNĚNÍ V OBLASTI OČÍ, UŠÍ, NOSU A KRKU... 52 4 ZÁVĚR... 54 5 POUŽITÁ LITERATURA... 55 5.1 TIŠTĚNÉ ZDROJE... 55 5.2 INTERNETOVÉ ZDROJE... 56 6 SEZNAM OBRÁZKŮ... 58 7 SEZNAM GRAFŮ... 58 8 PŘÍLOHY... 59 8.1 MORČE - ZÁKLADNÍ BIOLOGICKÉ ÚDAJE... 59 8.2 MORČE - VÝZNAMNÉ FYZIOLOGICKÉ HODNOTY... 59 8.3 SEZNAM VHODNÉ ZELENINY S UVEDENÝM OBSAHEM VITAMINU C... 60 8.4 SEZNAM VHODNÉHO OVOCE S UVEDENÝM OBSAHEM VITAMINU C... 63 Autorka nenese žádnou odpovědnost za případné následky 3

1. ÚVOD 1 Úvod 1.1 Morče Morče je vlastně takové zvířátko, které klame tělem. Ačkoliv vypadá jako neohrabaný medvídek, přesto se v něm skrývá spousta energie. Na svět pohlíží korálkovýma očima a šibalským výrazem ve tváři, kterým si získává srdce mnoha dětí a dospělých. (Velenská 2009) Morče domácí (Cavia aperea var. Porcellus) dle zoologického členění zařazujeme do třídy: Savci (Mammalia); řádu: Hlodavci (Rodentia); podřádu: Dikobrazočelistní (Hystricognathi) a čeledi: Morčatovití (Caviidae). (Velenská 2007) Hlodavci patří vůbec k nejpočetnější skupině savců, která začleňuje přibližně 1800 jednotlivých druhů, což představuje dobrou polovinu všech savců (Alderton 2000). Morčata pocházejí z Jižní Ameriky, kde dodnes žijí divocí předkové našich morčat domácích ve volné přírodě. Na naší Zemi se objevila někdy před 35 až 40 miliony let. Naproti této době je člověk jako domácí zvířata nechová příliš dlouho. Jak dokazují archeologické nálezy, přibližně před 10 000 lety se morčata začala přátelit s člověkem, objevovala se postupně v blízkosti lidských příbytků, kde si přilepšovala zbytky jídel. Časem lidé zjistili, že morčata jim mohou posloužit ke zpestření jídelníčku. Začali je tedy cíleně chovat. V době mezi 9000 až 3000 před n. l. docházelo k jejich postupné domestikaci, tedy přeměně divokého morčete na domácí. Dodnes se s přesvědčivostí neprokázalo, zda to na počátku zdomácnění bylo morče divoké (Cavia aperea), k čemuž se přiklání většinový názor, nebo podle některých zoologů morče horské (Cavia tschudii). (Velenská 2009, Schippers 1999, Motyčkovi 1992, Behrend, Skogstad 2006) Jak uvádějí (Behrend, Skogstad 2006): U Kečuů, tedy inckého národa, nebyla morčata pouze obměnou v jídelníčku, ale i obětními zvířaty. Především morčata s hnědými a bílými skvrnami byla obětována bohu slunce nebo vkládána do hrobů spolu s mrtvými. Morčata nesloužila Inkům jen jako zdroj potravy a obětina, chovali je rovněž jako domácí mazlíčky pro obveselení své a svých dětí. Zvířata žila s Inky v domech a volně pobíhala i v jejich okolí. Již tehdy morčata existovala v mnoha barevných variantách. Jak popisuje (Schippers 1999), v dobách objevení Jižní Ameriky chovali Inkové například červená, hnědá, černá nebo dvoubarevná morčata. (Altmann 2006) dodává, že u mumií morčat nalezených na starých pohřebištích, byly zjištěny všechny barvy srsti až na černou, ale to pravděpodobně jen proto, Autorka nenese žádnou odpovědnost za případné následky 4

1. ÚVOD že černá barva mohla být spojována se zlem. Ještě dnes se v Jižní Americe můžeme setkat se starými zvyky Inků; například podle dodnes praktikovaných rituálů morče přejímá do svého těla lidské nemoci a neduhy. Již tehdy, v dobách Inků, byla vyšlechtěna i zvířata s odlišným typem srsti (Velenská 2009). V tom jak přesně se morčata dostala do Evropy, se zdroje dosti rozchází. Některé tvrdí, že morčata si sebou přivezli již první španělští mořeplavci po objevení Ameriky roku 1492 (např. Altmann 2006, Birmelin 2008), jiné se přiklánějí k tomu, že do Evropy se dostala až později s Angličany či Holanďany (např. Schippers 1999). Jak uvádí (Behrend, Skogstad 2006), není jasné, zda potomci prvních morčecích mořeplavců přežili. Tradovalo se totiž, že morčata přivezli až okolo roku 1670 holandští obchodníci svým dětem. Každopádně již roku 1533, kdy je popsal švýcarský biolog Conrad Bessner v Knize zvířat, byla v Evropě známá. Bessner tehdy sice morče zval indickým králíkem, ale velice přesvědčivě popsal, čím se živilo, jaké barvy lidé tehdy znali a jak byla morčata přivezena z Nového světa přes Španělsko a Portugalsko do Anglie (Schippers 1999). Zpočátku byla velmi vzácná a tedy i drahá. V Anglii se prodávalo morče za jednu Guineu a z této ceny pochází jeho anglické pojmenování Guinea pig, tedy prasátko za jednu Guineu. V anglicky mluvících zemích je označení Guinea pig používané dodnes, i když se v poslední době stále více setkáváme s označením Cavy. Pro zajímavost, německé pojmenování je odvozeno od toho, že byla dovezena přes moře, tj. Meerschweichen. (Verhoef-Verhallen 2007, Schippers 1999) Velmi záhy se začalo s cíleným chovem, protože byl zpočátku velmi výnosný. Díky tomu, že se dobře množila, začala se rozšiřovat napříč Evropou, jejich cena klesala a postupně si mohla malé kvikálky pořídit širší vrstva lidí. Díky své přátelské povaze a malé velikosti se stala oblíbeným domácím mazlíčkem. To bylo bezpochyby ovlivněno i tím, že chov i péče o ně jsou velmi jednoduché. Negativním následkem vzrůstající obliby začalo být využívání morčete jako pokusného zvířete. Jak uvádí (Hanzák, Volf, Dobroruka 1965): K pokusům je morčat používáno od roku 1852 v ohromném množství, zejména v době, kdy nebyl ještě znám a používán křeček zlatý. Jako laboratorní zvíře má morče velkou tradici, a to hlavně z důvodu, že je velmi citlivé a dobře reaguje. Sehrálo velkou roli v boji proti tuberkulóze, na niž je morče obzvlášť citlivé. I německý lékař a mikrobiolog Robert Koch používal morčata ke svým pokusům a dá se říct, že tedy i ona přispěla k jeho významným objevům (např. již v roku 1882 identifikoval původce tuberkulózy). Morčata jsou jako laboratorní zvířata pro vědecké, medicínské a farmaceutické experimenty využívána dodnes - slouží např. ke studiu Autorka nenese žádnou odpovědnost za případné následky 5

1. ÚVOD anafylaxe, juvenilní cukrovky, kurdějí, oční neuropatie, tuberkulózy, leukémie, genetiky atd. Morčecího séra se používá v testech při diagnostice nakažlivých nemocí (Harkness 2010). Chovu morčat se nejvíce věnovali v Anglii, kde již začátkem devatenáctého století pořádali první výstavy. Jak ale dále uvádí (Schippers 1999), opravdu populární se stali až po druhé světové válce. I v dnešních dobách najdeme v některých jihoamerických zemích morče coby součást jídelníčku. V Peru, Kolumbii, Ekvádoru a Bolívii tam všude se chovají velká plemena morčat (Cuy) pro maso. Morče je zde považováno za hospodářské zvíře a jen v Peru je ročně vyprodukováno kolem 17 000 tun masa (přibližně 67 milionům kusů zvířat). Největším peruánským hospodářským plemenem je Cobayo, které při délce těla kolem 50 cm může dosáhnout váhy i přes 4,5 kg (Altmann 2006). V Evropě se historicky morčata na maso nikdy nechovala (snad s výjimkou italského venkova v průběhu 2. světové války). Zato jsou dodnes s oblibou chována ve velkém počtu domácností a to v mnoha plemenech s rozličným zbarvením a typem srsti. Morčata patří k nejoblíbenějším domácím mazlíčkům a jsou vůbec nejčastěji chovanými hlodavci. Působí lidem potěšení, ale často jen do té doby, dokud nezačnou být nemocná. Ačkoliv patří mezi nejčastěji chovaná zvířata, literární osvěta v tomto směru nenabízí ani zdaleka takové množství informací jako v případě chovu psů či koček. Obecně sice platí, že morčata nebývají příliš často nemocná, ale toto rčení je pravdivé pouze při správné péči. Bohužel si morčata často pořizují i lidé, kteří nemají povědomost o jeho potřebách, což často vede ke zdravotním poruchám. (Schippers 1999, Birmelin 2008, Altmann 2006, Velenská 2007) 1.2 Cíl práce Prvotním cílem mé bakalářské práce je shromáždění a studium českých a zahraničních odborných zdrojů v oblasti zdravotních poruch morčat a možnosti jejich prevence. Z těchto informačních zdrojů chci následně vytvořit literární rešerši a zmapovat tak oblast nejčastějších onemocnění vyskytujících se u morčete domácího. Nabyté znalosti bych ráda konzultovala i s veterinárními lékaři a specialisty na chov morčat. V rámci druhého zvoleného cíle bakalářské práce, jako návazný krok po literární rešerši, zrealizuji průzkum mezi oficiálními českými chovateli morčat v České republice. Cílem průzkumu bude zjistit s jakými zdravotními poruchami (a jak často) se chovatelé setkávají. Pro doplnění či konfrontaci s odbornou literaturou bych chtěla dále zjistit, jaké způsoby léčby chovatelé volí a jaké jsou možnosti prevence. Autorka nenese žádnou odpovědnost za případné následky 6

2 Literární rešerše 2.1 Onemocnění kůže 2.1.1 Vnější paraziti Parazitární onemocnění jsou často spojena se silným svěděním a prořídnutím srsti, zpravidla v oblasti hřbetu. Nejrozšířenější parazitární dermatitidou u morčat je svrab. Tito drobní roztoči dokáží v poměrně krátké době zamořit celý chov (Velenská 2007). 2.1.1.1 Svrab Svrab je u morčete způsoben vnějším parazitem zvaným Trixacarus caviae. Tento roztoč je mikroskopický organismus, který žije ve svrchních vrstvách pokožky morčete (Anonym a 2008). (Zelenková 2007) k tomu dodává: Samičky si zde hloubí chodby a kladou vajíčka, živí se kožními šupinkami, mazem, nečistotami na povrchu těla. Projevuje se urputným drbáním až do krve. (Anonym a 2008) poukazuje, že jsou známy i případy kdy obvyklé drbání a vypadávání srsti, morče mající svrab vůbec nevykazovalo. Pokud se svrab neobjeví a není léčen včas, může dojít až k velkému zbídačení morčete, případně i k jeho smrti. Zmíněné příznaky jsou často doprovázeny divokým běháním dokola s příznaky připomínajícími křeče. Podle (Schippers 1999) podléhají tomuto onemocnění často březí samičky, které pak mohou potratit. Onemocnění také může být doprovázeno nechutenstvím s následným vyhubnutím zvířete. (Birmelin 2008) uvádí, že v souvislosti se silným napadením tímto parazitem se mezi odborníky diskutuje o oslabeném imunitním systému. Diagnózu stanovuje veterinární lékař na základě mikroskopického rozboru vzorku seškrábnutého z kůže zvířete. Proti svrabu naštěstí existuje řada účinných léků. (Vítková 2006) uvádí hned několik možných léčebných postupů: Ivermectin (přípravky Ivomec, Noromectin) aplikace podkožně, za 7-10 dní zopakovat; postižená místa lze i potřít, v případě potřeby lze ve stejném intervalu provést 2-3 ošetření Doramectin (Dectomax) aplikace podkožně, za 7-10 dní zopakovat; postižená místa lze i potřít, v případě potřeby lze ve stejném intervalu provést 2-3 ošetření Selamectin (Stronghold) 0,1 ml 6% pro štěňata a koťata nakapat na kůži za krk Autorka nenese žádnou odpovědnost za případné následky 7

(Zelenková 2007) doporučuje: Osvědčený je Ivomec, který se aplikuje injekčně po 10 dnech a zopakuje se 2-3x. Ale pozor! Nesmí se dávat březím a kojícím samicím! U nich se mi osvědčila koupel (pozor na oči, nos a uši!) v Neostomosanu ředěném v poměru 1:400. Nechá se působit asi 10min a poté se důkladně opláchne. Toto opakujeme 2x týdně po dobu 2-3 týdnů. Jak (Hůlková 2008) dodává, ke svrabu morče často přijde z podestýlky, sena nebo z výběhu venku. Časté jsou případy, kdy si morče svrab přinese již ze zverimexu či od jiného chovatele. Zdroj dále poukazuje na vhodnost nahrazení dřevité podestýlky bílou papírovou buničinou. To je důležité hlavně u zvířat se strupy, aby nedošlo k infekci ran. Alternativou je použití podestýlky Asan či případně jednorázové podložky pod miminka. Svrab se může u morčat vyskytovat i v uchu, i když toto onemocnění je typické spíše pro králíky. Jeho původcem je Psoroptes cuniculi (zasahuje zvukovod, ušní boltec), případně Notoedres cati (zasahuje ušní boltec, hlavu). Nemocná zvířata pravidelně třesou hlavičkou a škrábou se v ouškách. Na ušních boltcích jsou viditelné žlutohnědé stroupky. Při léčbě se požívají stejné přípravky jako při svrabu vyvolaného Trixacarus caviae (označovaného též jako svrab Sarkoptový) doplněné o ušní kapky, případně o zásyp proti roztočům. Kapky jako např. Chronicin, které snižují svědivost a likvidují zánět, se kapou 3 x denně (Vítková 2004, Schippers 1999). U většiny druhů svrabu morčat není třeba se obávat přenosu na člověka. (Michlíčková, Křížová 2008) Obrázek 1: Svrab u morčete. Zdroj: http://www.guinealynx.info/mites.html Autorka nenese žádnou odpovědnost za případné následky 8

2.1.1.2 Všenky Všenky u morčat mají dva nejčastější původce: Gliricola porcemi a Gyropus ovalis (Anonym b 2002). Dle (Anonym a 2008) jsou všenky malinký, bezkřídlý, zploštělý hmyz žijící v srsti morčete. Všenky okusují morčeti kůži a živí se tekutinou, která je vylučována přes povrch poranění, které svým útokem sami vytvoří. Onemocnění je často spojeno s nadměrným svěděním, které může vést k sebepoškozování s následnou bakteriální infekcí. Všenky dosahují délky 1-2 mm, mají žlutobílou barvu, jsou viditelné i pouhým okem. Kromě pohybujících se parazitů pozorujeme i nehybnou formu v podobě vajíček přichycených na jednotlivé chlupy. Spatřujeme je jako černé nebo bílé flíčky v srsti morčete. Vyskytují se hlavně v oblasti krku, uší a dutiny břišní (Richardson 2000, Anonym a 2008). (Tejml, Jakubková, Brunhoferová, Vítková 2004) doporučuje pro zjištění přítomnosti všenek použít cca 5 cm průhlednou lepicí pásku, kterou přitlačíme na srst morčete (ideálně v okolí uší) při rozsáhlé invazi se na tuto pásku všenky nalepí. Jako léčebné řešení navrhuje provést u všech zvířat v chovu některou z následujících možností: Ivermectin (přípravek Ivomec, Noromectin), nebo doramectin (Dectomax) oba se aplikují podkožně, případně se potírá zevní část ušního boltce, za 7-10 dní se léčba zopakuje. Fipronil (Frontline) - jednorázový postřik. Z dalších přípravků, lze použít: Biokill (účinná látka permethrin) - jednorázový postřik, Advantage (účinná látka imidacloprid) - jednorázový postřik, Stronghold (účinná látka selamectin) - doba účinku 1 měsíc, Arpalit neo, Petosan, Kadox atd. Případně také koupele v amirazu (přípravky Tactic, Ectodex) ředěný 2 ml na 1 l vody se zopakováním po 10 dnech. Důležitým opatřením je dezinfekce ubikace a jejího vybavení např. růžovým roztokem hypermanganu, nebo chlorovými přípravky (Savo), případně můžeme vystříkat Jacutinem, Biokillem, (Tejml, Jakubková, Brunhoferová, Vítková 2004). Při postřiku přípravkem jako je např. Frontline nebo Arpelitem musíme dát velký pozor, abychom nezasáhli oči ani čenich. Můžeme si také prostředek nejdříve nastříkat do dlaně a pak rukou zlehka projedeme srstí zvířete. (Velenská 2009) (Michlíčková, Křížová 2008) Důležité upozornění při odvšivování 1% Arpalitem: POZOR na záměnu s 5% Arpalitem! Autorka nenese žádnou odpovědnost za případné následky 9

Morče nesmí být březí. Může dojít k poškození plodu či potratu apod. Morče musí být, kvůli škodlivým výparům, umístěno ve vzdušné ubikaci. Tzn. např. při ploše 0,50 m² nesmí plné stěny přesáhnout výšku 30 cm. Ideální je klec s mělkým dnem. Z téhož důvodu nedávejte do ubikace budku! 2.1.1.3 Roztoči (Cheyletiella parasitovorax, Chirodiscoides caviae) Roztoči v srsti často nevedou k žádným velkým klinickým problémům, i když je jimi morče doslova zamořeno (Richardson 2000). Cheyletiella parasitovorax neboli též dravčík je parazit vyskytující je hlavně v chovech s větším počtem zvířat, kde postihuje především mláďata a je přenosný též na člověka. Na kůži způsobuje načervenalé svědivé pupínky a skvrny. (Tejml, Jakubková, Brunhoferová, Vítková 2004): Žije na povrchu kůže a živí se tkáňovým mokem. Rychlý pohyb a žlutošedá barva jim dala i název walking dandruff - pochodující lupy. Napadení se projevuje zvýšenou tvorbou šupin na krku, hřbetu, při rozhrnutí srsti podél páteře pozorujeme množství lupů ulpívajících na srsti, stroupky se začervenalou kůží, slepenou srstí, vše doprovázeno silným svěděním. Roztoči rodu Chirodiscoides caviae jsou 0,5 mm velcí vnější parazité bílé barvy. V kožíšku vypadají jako jemný moučný posyp. (Michlíčková, Křížová 2008): Při bližším zkoumání je možné velmi dobře zaznamenat pohyb roztočů a jejich prolézání srstí. Jejich škodlivý účinek na zvíře, konkrétně na srst, nebývá příliš velký, avšak snižují kvalitu srsti a zbytečně zvíře zneklidňují. Trvalý přenos na člověka nehrozí. Parazitují pouze na morčatech. Diagnostika se provádí pod mikroskopem z lepící pásky. (Richardson 2000) doporučuje použít lepící pásku Vapona (obsahující dichlorvos). Léčba: účinkují stejné přípravky, které se používají při hubení všenek. (Michlíčková, Křížová 2008) dodává: Biokill není příliš účinný, patrně proto, že obsahuje jako účinnou látku pyretridy, které nejlépe účinkují v nižších teplotách, kdežto morčecí chov je umístěn v teplotě 22-25 C. Naprosto spolehlivě však účinkuje Kadox spray. 2.1.1.4 Trombiculóza, Blechy, Klíšťata Morčata jsou někdy pokládána za zvířata, která mají blechy, klíšťata či jiné malé cizopasníky; k tomuto ovšem dochází v domácích chovech jen velmi výjimečně (Alderton 2002). S trombikulózou (můžeme pozorovat larvy - malé růžové kuličky, přichycené v místech se Autorka nenese žádnou odpovědnost za případné následky 10

slabou kůží např. okolo uší kde sají krev) a klíšťaty se prakticky můžeme setkat jen u zvířat chovaných ve venkovních výbězích, případně u zvířat krmených zeleným krmivem. Opatřením proti blechám a trombiculóze (Neotrombicula autumnalis) může být použití Biokillu, Arpalitu, Frontlinu, případně pokapání ivermectinem. (Richardson 2000) varuje před používáním spreje Nuvan Top (obsahující dichlorvos). Tento sprej, určený pro psy a kočky, obsahuje látky pro morčata toxické. Pokud by přeci jen byl Nuvan Top podán, je zapotřebí dle autora podat intraperitoneálně (ip.) atropin síry (0,1mg/kg), která v tomto případě funguje jako protijed. Při zbavování klíšťat používáme nejlépe jodový prostředek, kterým klíště zakapeme a teprve potom opatrně vyndáme, následně místo ještě vydesinfikujeme. 2.1.2 Nemoci kůže bakteriálního původu Bakteriální napadení kůže se častokrát objevuje sekundárně po poranění. Onemocnění bývá svědivé, příznaky mohou být zaměnitelné s parazitálním onemocněním. (Tejml, Jakubková, Brunhoferová, Vítková 2004) dodává: změny nezmizí ani po antiparazitární léčbě, kůže je zarudlá, může šupinatět, tvoří se stroupky, vypadává srst, chlupy se mohou slepovat. Nemoci bakteriálního původu lze léčit dle (Tejml, Jakubková, Brunhoferová, Vítková 2004) několika způsoby: 1) Antibiotické přípravky a. Lokální použití - přímo na místo poranění; kapky - chronicin, mast - aureomast, framykoin, zásyp - aureo nebo framykoinový zásyp, spray - aureospray b. Globální použití - při rozsáhlejší infekci či těžším průběhu onemocnění. Zde je nezbytná obezřetnost vzhledem k riziku enterotoxémie 2) Koupele a šampóny - Peroxyderm, Lactaderm, Dermilen, Nolvasan, Medivet 3) Dezinfekce - jodové přípravky (Betadine, Jodisol) či slabý roztok hypermanganu. 2.1.2.1 Pododermatitis Pododermatitida je zánětlivé onemocnění vyskytující se na spodních částech tlapek způsobené otlačením. Bývají k ní náchylné hlavně větší a těžší zvířata, březí samice a zvířata chovaná v klecích s drátěným roštem na spodní části. Pozor si musíme dát i na příliš hrubou podestýlkou. Na tlapkách se nejprve projevuje hyperkeratóza (drsná zesílená kůže), ta může začít vředovatět s častou kontaminací bakteriemi Staphylococcus aureus. Autorka nenese žádnou odpovědnost za případné následky 11

Léčba bývá poměrně zdlouhavá, protože rána je neustále drážděna. Často i obnovována, v okolí rány se může množit granulační tkáň, nedochází k hojení a léze se může i rozšiřovat. (Vítková 2006): Infekce se může rozšířit na hlubší tkáně, a sice na šlachy a kosti s následným vznikem zánětu. Toto onemocnění je velmi bolestivé, morčata se nerada pohybují, často polehávají, naříkají. Léčba zahrnuje, jak ošetření lokální - omývání, dezinfekce postižených končetin, používání antibiotických mastí, tak celkové - aplikace antibiotik. Současně musí být zvířata přemístěna na měkkou podestýlku. Prevence vzniku pododermatitidy spočívá v chovu morčat v čistém a suchém prostředí, na měkké podestýlce a v zabránění obezity. Ránu je vhodné čistit přípravky s obsahem jódu (např. Betadine). Při léčbě pokročilých lézí zvěrolékař často nasazuje kombinaci léčivé masti (např. PanaVeyxal Salbe, Chlumského roztok) s širokospektrální antibiotickou léčbou. V závažnějších případech může být prospěšná bandáž končetiny (krytí končetiny s nutnými převazy případně s debridementem rány). Někdy je nutný i razantní chirurgický zákrok. (Velenská 2007, Vítková 2006, Horáková 2011, Anonym b 2002, Richardson 2000) Obrázek 2: Pododermatitis, zdroj: http://www.hvcruzcubierta.com Obrázek 3: Pododermatitis - ošetření rány. Zdroj: Jaroslava Khunová 2.1.3 Alergie Jedná se o reakce organismu na opakované setkání s alergenem. Alergenem může být složka potravy, podestýlka, lék, výměšky parazitů, ale třeba škodlivé látky obsažené v kobercích atd. Objevuje se svědění nebo začervenání kůže a sliznic. Může se také objevit slzení očí, výtok z nosu, kýchání i kopřivka. Setkáváme se i s otoky hlavy a končetin. Autorka nenese žádnou odpovědnost za případné následky 12

Vždy je nutné zamyslet se nad tím, jestli jsme v posledních dnech nepoužili jinou podestýlku, nezařadili nový druh krmení atd. Snažíme se tedy vždy najít příčinu a eliminovat ji. (Altmann 2006) doporučuje začít kompletní výměnou podestýlky. S alergickou reakcí se můžeme setkat i po bodnutí hmyzem, kousnutím parazitem apod. (Vítková 2011) doporučuje: Svědivá místa lze potřít přípravky s obsahem kortikoidů (př. triamcinolon) nebo antihistaminik (Fenistil aj.). Pro snížení svědivosti lze podat Dithiaden 1/4 tablety 2x denně na dospělé morče. V těžších případech (otoky okolo očí, zúžení dýchacích cest) musíte navštívit veterináře, ten pak aplikuje zklidňující injekce. (Tejml, Jakubková, Brunhoferová, Vítková 2004) 2.1.4 Plísně (dermatofytóza) Plísňové onemocnění bývá u hlodavců časté. U morčat se setkáváme s plísněmi rodu Microsporum Gypseum a Trichophyton Mentagrophytes. Příznakem bývá vypadávání srsti, převážně v charakteristických kruhových ložiscích. Nejdříve se většinou plíseň objevuje na nose a kolem uší, následně se rozšiřuje na trup a na končetiny. Můžeme také zpozorovat stroupky s bílým povlakem, někdy se srst také láme. Jak uvádí (Tejml, Jakubková, Brunhoferová, Vítková 2004) plísně se objevují především u mladých nebo oslabených jedinců: Spousta infekcí často probíhá skrytě, takže si jich nevšimneme. Imunitní systém zdravých zvířat udrží infekci pod kontrolou. Při březosti, stresu nebo jiném onemocnění se spory plísní aktivují a propukne onemocnění. Většina autorů se shoduje, že onemocnění je převážně nesvědivé. (Velenská 2007) naproti tomu poznamenává: Přestože se o dermatofytózách dočteme, že nesvědí, ze zkušenosti můžeme potvrdit přesný opak. Diagnóza se stanovuje pomocí kultivace plísní (orientačně pomocí detekčních půd DTM medium, Woodovy lampy atd.). Léčba může být prováděna lokálně nebo celkově, přičemž se dává přednost lokálnímu ošetření (má rychlejší účinek a méně vedlejších účinků). (Vítková 2004) navrhuje několik léčebných postupů lokální léčby: Koupel v Imaverolu 1:50 (1 díl Imaverolu k 50ti dílům vlažné vody) - 3-4x vždy po 4 dnech zopakovat, přípravek se neoplachuje Autorka nenese žádnou odpovědnost za případné následky 13

Ketokonazol (Nizoral krém, šampón) nebo clotrimazol (Canesten, Imazol, Imacort) - pouze na Microsporum Natamycin (Pimafucort) - obsahuje též antibiotikum, takže likviduje kromě dermatofytózy i sekundární infekci. Jako doplněk lze použít i Panolog emulzi - 1 2x denně do vymizení příznaků, minimálně 2 týdny. Celková léčba: Ketokonazol (Nizoral tablety) 10-40 mg/kg minimálně po 2 týdny (Nizoral působí jen na některé druhy plísní). Nejčastěji používané jsou koupele s Imaverolem (pozor na oči, uši a nos), Nizoral (krém, šampón, tablety). Osvědčený je též krém Canesten. Léčba je dosti zdlouhavá, a abychom se plísně skutečně zbavili, je nutné ji aplikovat ještě 1 až 2 týdny po vymizení příznaků. Plíseň je přenosná na člověka! Je tedy nutné zachovávat hygienu a pečlivě si mýt ruce. Při aplikaci léčiv nejlépe používáme rukavice. (Velenská 2007) upozorňuje: Hygienu je nutno zachovávat, ale vystříhat se nadměrného mytí mýdlem. Tím se totiž odstraňuje z kůže maz, obsahující nenasycené mastné kyseliny přirozenou obrannou bariéru proti plísním. (Tejml, Jakubková, Brunhoferová, Vítková 2004, Velenská 2007, Michlíčková, Křížová 2008, Zelenková 2007) 2.1.5 Hormonální příčiny nemoci kůže V důsledku hormonálním výkyvů můžeme na kůži morčat pozorovat symetrické lysiny. Nejčastěji se objevují na bocích, bříšku nebo zádi a jsou nesvědivé. K těmto lysinám často dochází u samic ve spojitosti s graviditou a porodem, objevují se i v případě ovariálních cyst. Cysty se objevují většinou u samic mezi 2-4 rokem a právě lysiny častokráte na onemocnění poukážou. Podobně je to i u onemocnění zvaného Cushingův syndrom, tedy nadměrné činnosti nadledvinek. Onemocnění se diagnostikuje sonograficky (u ovariálních cyst též), případně krevním testem. Prognóza tohoto onemocnění není dobrá. Ovariální cysty naštěstí lze řešit kastrací. (Tejml, Jakubková, Brunhoferová, Vítková 2004, Richardson 2000) Autorka nenese žádnou odpovědnost za případné následky 14

2.1.6 Absces (cervikální lymfadenitida) a kožní nádory Skutečné nádory se u morčat naštěstí vyskytují velice zřídka a objevují se téměř vždy pouze u starých zvířat. Bouličky v kůži nebývají nádory, ale ucpané tukové žlázy nebo abscesy, které musí být někdy odstraněny zvěrolékařem. (Schippers 1999) Abscesy se u morčat naopak vyskytují poměrně často. Abscesové bouličky (opouzdřený zánět) vznikají uzavřením infikované rány, jsou naplněny hnisem a pro morče jsou bolestivé. Při neošetření může absces prasknout a krví se pak infekce šíří dál. Převážně se vyskytují v oblasti krku. (Richardson 2000, Michlíčková, Křížová 2008) Abscesy u hlodavců vznikají nejčastěji po pokousání či jiném poranění, sekundárně pak hematogenním rozsevem z jiného místa v těle. Hnis hlodavců má, jak známo, tužší konzistenci (nedozrává do tekutého stavu jako např. u člověka) a může být různě zabarven. Při léčbě abscesů u hlodavců se nedoporučuje jejich prosté naříznutí, vyprázdnění a desinfekce, jako je to běžné u jiných druhů. Došlo by k dalšímu šíření v organismu a ke vzniku nových abscesů. Správné je chirurgické odstranění celých abscesů i s pouzdrem, ve chvíli, kdy je organismus již pod antibiotickou clonou. Velmi častá je lokalizace abscesů v podčelistí. Nezřídka je takový absces spojený píštělí se zubem. (Hájková 2005) Přítomnost kožních abscesů souvisí s působením Streptococcus zooepidermicus, Staphylococcus aureus a Yersinia pseudotuberculosis. (Knotková, Knotek 2000) Streptokoky se podle (Vítková 2006) běžně nacházejí na sliznicích nosu, ústní dutiny a spojivce. V případě jejich poranění např. o ostré seno se bakterie mohou dostat přes sliznici a cestovat ke krčním mízním uzlinám, kde způsobují abscesy. Autorka nenese žádnou odpovědnost za případné následky 15

Obrázek 4: Absces. Zdroj: http://www.kralici.cz/morcata/alba.asp?a=20379&page =0&comment=y Obrázek 5: Hnisavý obsah abscesu. Zdroj: Herriot 2006 2.2 Nemoci zažívacího ústrojí O trávení (Schippers 1999) říká: Protože jsou morčata býložravci, mají poměrně dlouhou trávicí trubici. Během látkové výměny dochází k neustálé tvorbě a rozkladu látek. Trávení a dýchání jsou důležité v procesech, kdy jsou z uhlohydrátů, tuků, bílkovin a vody získávány potřebné stavební látky. Přijímaná potrava a látková přeměna v těle musí být v rovnováze. K tomu jsou důležité vitaminy a minerály. Tempo látkové přeměny určuje štítná žláza. Trávení začíná vlastně už v tlamičce. Potrava je rozkousána zuby a je smíchána se slinami. Pak potrava postupuje hltanem do žaludku, kde je za působení kyselých žaludečních šťáv dále zpracovávána. Po určité době se směr potravy dostane do dvanácterníku a pak postoupí do tenkého střeva, odkud se živiny dostanou do krevního oběhu. Část směsi se mezitím dostane do slepého střeva, kde zůstane asi šest až dvanáct hodin. Zde se celulóza co možná nejvíce mění na živiny. Nakonec se výkaly, v podobě podlouhlých bobečků dostanou přes tlusté střevo a konečník ven z těla. Zároveň dochází také k vylučování moči přes ledviny a močový měchýř. Anatomii trávicího ústrojí u morčete domácího popisuje (Richardson 2000) na následujícím obrázku: Autorka nenese žádnou odpovědnost za případné následky 16

Obrázek 6: Anatomie trávicího ústrojí morčete - zdroj: Richardson 2000 Jak již bylo uvedeno, morče má poměrně dlouhý trávicí trakt (asi 2,5 m), přičemž morče domácí má trávicí trubici o něco kratší než divoké. V porovnání s ostatními hlodavci, má velmi dlouhé tlusté střevo. To zaujímá až 60 % z celku střev. Stěna tlustého střeva je tenká a obsahuje malé váčky, pomocí nichž morče dokáže v tlustém střevě zadržet až 65% veškeré potravy, kterou má v jednu chvíli v těle. Celý proces trávení trvá od 5 hodin až po několik dní. Průměrná doba trávení je cca 13 30 hodin. Morče tráví jídlem většinu dne. Průměrná denní spotřeba vychází na cca 6 g krmiva na 100 g živé váhy morčete. Průměrná denní spotřeba vody na pití se pohybuje okolo 85 ml u dospělého morčete; toto množství je ovšem silně ovlivněno množstvím zelené potravy, kterou morčeti podáváme. (Richardson 2000). Velice podstatná část trávení se odehrává ve slepém střevě, které je jen asi 15 cm dlouhé. Dochází zde totiž k trávení celulózy (vlákniny z rostlin) za pomoci bakterií přítomných ve střevě (střevní mikroflóry). Tento proces trvá 6-12 hodin. Jak píše (Altmann 2006): Největší část trávení probíhá ve slepém střevě. Trávení napomáhají určité druhy bakterií, které jsou důležitým zdrojem bílkovin a vitamínů. Bakterie mléčných kyselin jsou mimo jiné nepostradatelné pro trávení potravy bohaté na vlákninu a ve slepém střevě produkují vitaminy B a vitamín K, nezbytný mimo jiné pro srážlivost krve. Aby mohlo morče využít tyto důležité vitamíny a bílkoviny ze slepého střeva, dochází k jejich vyloučení ve formě výměšků ze slepého střeva, které se liší nejen složením, ale i barvou a konzistencí od normálního trusu. Autorka nenese žádnou odpovědnost za případné následky 17

Jsou měkčí, mají světlejší hnědavou barvu a jsou potaženy lesklým povlakem. Většinou je morče ihned po vyloučení znovu pozře přímo u řitního otvoru. Mláďata požírají v prvních dnech života výměšky slepého střeva, které jsou pro ně životně důležité, od jiných morčat. Příjem tohoto zvláštního trusu je u morčat nejen normální, ale pro jejich život i bezpodmínečně nutný. Kdybyste jim v tom bránili déle než dva až tři týdny, zemřela by. Tento děj se odborně nazývá koprofágie a podle (Vítková 2006) ji morče může za den provést i 100 až 200 krát. Morčata jsou díky koprofagii schopna získat velké množství živin z jinak poměrně těžko stravitelné rostlinné potravy. (Becková 2008): Při druhém průchodu střevem se optimálně zužitkuje již natrávená výživná kaše, tělo dostane bílkoviny a vitaminy - především vitaminy skupiny B a regeneruje se střevní flóra. 2.2.1 Přerůstání zubů (malokluze) Chrup morčete tvoří 20 zubů (zubní vzorec: 1013/1013). Skládá se z řezáku, třeňáků a stoliček. Morčata, jako i ostatní hlodavci nemají špičáky. Mezi řezáky a třeňáky se nachází mezera, které se odborně říká diastema. Stejně jako řezáky, tak i ostatní zuby morčat neustále dorůstají. Zuby, které v průběhu celého života dorůstají se i neustále obrušují. Tento typ zubů je označován jako hypsodontní (Vítková 2006, Vanderlip 2003). (Hájková 2005): U některých druhů jsou hypsodontní pouze řezáky (potkan, myš, křeček, pískomil), u jiných celý chrup (morče, činčila, psoun, králík). K přerůstání dochází buď při nedostatku tvrdé potravy nebo vhodných předmětů ke hlodání, nebo také při špatném skusu, kdy na sebe díky deformacím čelistí zuby správně nenaléhají. Řezáky mají sklovinu pouze na přední straně, čímž je při obrušování zajištěn vznik velmi ostré hrany. Při nedostatečném obrušování začnou zuby přerůstat a zvíře začne mít problémy s přijímáním potravy. (Vítková 2006): Horní třeňáky a stoličky často přerůstají směrem k tváři, kde poraňují sliznici tváří. Spodní zase směřují dovnitř a poškozují jazyk. Odhalit abnormality těchto zadních zubů je obtížné, na rozdíl od řezáků, kde je to zřejmé. Jak uvádí (Hájková 2005) je pro malokluzi typické, že po předložení potravy se k misce morče s chutí žene, ale nemůže žrát. Případně obtížně žvýká. Dalším charakteristickým znakem je slinění (morče má oslintanou srst kolem tlamičky, někdy až spodní části krku). Zvíře začíná hubnout a objevuje se průjem. Pokud by se včas neprovedla korekce zubů, dochází k rozvoji sekundárních komplikací (ketóze, lipidóze jater, selhání ledvin) s následným úhynem (Novotná 2010). Malokluzi může zvěrolékař diagnostikovat na základě klinického vyšetření dutiny ústní pediatrickým laryngoskopem nebo otoskopem, případně rentgenologickým vyšetřením lebky Autorka nenese žádnou odpovědnost za případné následky 18

a zubů (Novotná 2010). Úpravu řezáků provádí veterinář zpravidla bez anestezie, u abnormalit zadních zubů je narkóza nutná. (Hájková 2005) dodává: Při korekci řezáků je důležité si uvědomit, že spodní řezáky jsou o polovinu až dvě třetiny delší než horní. Často dochází k omylu a zkrácení dolních řezáků, i když to není nutné. Zvířeti je tím pak zbytečně omezen až znemožněn příjem potravy. Zvířata, u kterých se malokluze již vyskytla, je třeba sledovat, zpravidla se totiž opakuje. Úpravu zubů je pak potřeba v určitých časových intervalech opakovat (v rozmezí 4-16 týdnů). Morčecímu pacientovi musí být během rekonvalescence věnována zvýšená péče ohledně správné skladby krmení, doporučuje se přidávání vitaminu C (15 25 mg/morče/den) ke zlepšení dásní a zpevnění závěsného aparátu zubů (Hájková 2005, Vítková 2006, Richardson 2000). (Novotná 2010): Příčiny vzniku malokluze jsou multifaktoriální. Na vzniku onemocnění se nejvíce uplatňuje nesprávný způsob a skladba krmiva, traumatické poranění čelistí a zubů, metabolické onemocnění (hypovitaminóza C, hypovitaminóza A, hypokalcémie, sekundární nutriční hyperparatyreóza), infekční onemocnění nebo neoplazie. Podle (Vítková 2006) příčinou špatného obrušování může být i genetická dispozice (rodiče s abnormalitami čelistí, zubů apod.), proto by se v rámci prevence nemělo na postižených jedincích chovat. Hlavní prevencí však zůstává optimální skladba krmiva, obohacená o tvrdý chléb, větvičky ovocných stromů na okus (vhodné jsou též bříza nebo vrba). Traumatické postižení řezáků (zlomení zubu) má stejný praktický dopad jako nesprávné zkrácení zubů. Morče má problém přijímat potravu, proto po dobu, než řezáky dorostou, podáváme potravu strouhanou nebo v malých kouscích, přičemž je nutné dbát na dostatečný obsah vlákniny (Hájková 2005). 2.2.2 Průjem (Diarrhoea) Trávení rostlinné potravy, která tvoří velký podíl v jídelníčku hlodavců, je složitější a náročnější ve srovnání s trávením potravy živočišného původu. Trávicí trakt hlodavců, kde hlavní roli hraje slepé střevo, je tomu náležitě přizpůsoben. Slepé střevo je velmi objemné a trávení rostlinné potravy v něm probíhá díky mikrobiální účasti. Rovnováha v této části trávení může být narušena mnoha faktory, výsledkem pak bývá pomnožení patogenních mikroorganismů, ale i přemnožení některých bakterií ve střevě přirozeně přítomných, v jejichž důsledku se objeví průjem. (Hájková 2005, Reece 1998) Autorka nenese žádnou odpovědnost za případné následky 19

Příznakem průjmu jsou dle (Altmann 2006) měkké, lepkavé, kašovité nebo vodnaté výkaly. Příčinou jsou nevhodná a nekvalitní strava, příliš rychlé změny v jídelníčku, infekce a zánět střev. (Schippers 1999) dodává: Průjem může mít různé příčiny. U krátkodobého průjmu jde většinou o dietní chybu. Příliš mnoho krmení téhož druhu, příliš zeleného krmení nebo náhlý přechod z jednoho druhu krmení na druhý mohou způsobit průjem. Mezi časté příčiny průjmových onemocnění patří i léčba antibiotiky. Střevní mikroflóra je na jejich podání velmi citlivá. Antibiotika totiž neničí pouze bakterie způsobující onemocnění, proti kterému jsou podána, ale i přirozené střevní mikroorganismy. Jak uvádí (Richardson 2000) průjem je velmi závažným onemocněním morčat. Jelikož u morčat nedochází nikdy ke zvracení, vše co morče v rámci potravy přijme, musí projít celým zažívacím ústrojím. Příčinou průjmů bývají většinou dietní chyby. Pokud je příčina průjmu bakteriálního původu, je zapotřebí podrobit morče důkladnému veterinárnímu vyšetření. Mezi nejčastější onemocnění, které lze z pohledu bakteriálního s průjmem asociovat, patří: Salmonela a Pseudotuberkulóza. Mezi příčiny průjmů způsobených nevhodným zkrmováním a změnou stravy podle (Richardson 2000) patří: 1. Rostliny s projímavým účinkem - při požití většího množství rostlin s projímavým účinkem (v České republice se nejčastěji jedná o pampelišku). Řešení problému např. kombinace s rostlinami s opačným, tj. stavějícím účinkem, jako jsou např. listy ostružníku nebo šťovíku. 2. Tráva - pokud morče čerstvě natrhanou trávu nepozře během několika hodin, je nezbytné tuto trávu vyhodit. 3. Plesnivá a pomrzlá potrava - vede ke vzniku vředů a následně k průjmu. Jako prevenci je nezbytné důsledně zkontrolovat, zda-li se na potravě nevyskytuje plíseň, častokráte se jedná napříkld o spodní stranu listů. Stejně tak potravu z lednice je nezbytné nechat nejprve ohřát (ideálně přes noc) a teprve poté ji můžeme dát morčeti k snědku. Pokud už by morče takovouto potravu snědlo a začaly se projevovat příznaky průjmu, (Richardson 2000) doporučuje dočasně vysadit veškerou zelenou stranu a nahradit ji dostatečným množstvím vitaminu C. Jako alternativní metodu též doporučuje podat nemocnému morčeti exkrementy od zdravého jedince tak, aby došlo rychleji k obnově střevní mikroflóry. Autorka nenese žádnou odpovědnost za případné následky 20