VYPRAVENO DNE 30. 4. 2014 KRAJSKÝ ÚŘAD KRAJE VYSOČINA Oddělení ostatních správních činností Žižkova 57, 587 33 Jihlava, Česká republika, Sp.zn.: OOSČ 735/2013 OOSC/23 Účastníci řízení: Rozhodnutí - Navrhovatel: Statutární město Jihlava, Masarykovo nám. 1, 586 28 Jihlava, IČO 00286010, zastoupen na základě plné moci advokátem JUDr. Radkem Ondrušem, AK se sídlem Bubeníčkova 502/42, 615 00 Brno - Odpůrce: Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko, svazek obcí se sídlem Žižkova 93, 586 01 Jihlava, IČO 48460915, zastoupen na základě plné moci advokátem JUDr. Oldřichem Chudobou, AK se sídlem Kvestorská 5, 140 00 Praha 4 Výrok Krajský úřad Kraje Vysočina (dále jen krajský úřad ), správní orgán příslušný podle 169 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád ), rozhodl dne 30. 4. 2014 o návrhu Statutárního města Jihlavy, Masarykovo nám. 1, 586 28 Jihlava, IČO 00286010 (dále též navrhovatel ) ze dne 7. 10. 2013 proti Svazu vodovodů a kanalizací Jihlavsko, svazku obcí se sídlem Žižkova 93, 586 01 Jihlava, IČO 48460915 (dále též: odpůrce ), t a k t o : I. Podle 141 odst. 7 správního řádu se návrhu vyhovuje a odpůrce je povinen zaplatit navrhovateli částku ve výši 35.547.500,45 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05% ročně z částky 35.547.500,45 Kč od 1. 2. 2013 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. II. Podle 141 odst. 11 správního řádu, ve spojení s 79 odst. 2 správního řádu, se žádnému z účastníků n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení. Odůvodnění I. Předmět a průběh řízení, podklady ze kterých krajský úřad vycházel Krajský obdržel dne 7. 10. 2013 návrh navrhovatele na zahájení sporného řízení správního o zaplacení částky 35.547.500,45 Kč s příslušenstvím s návrhem na nařízení předběžného opatření. O návrhu na předběžné opatření rozhodl krajský úřad samostatným rozhodnutím ze dne 18. 10. 2013, č.j.: KUJI 71451/2013, Sp.zn. OOSČ 735/2013 OOSC/4, kterým tento návrh zamítl. V samotném návrhu se navrhovatel domáhal, aby krajský úřad zavázal odpůrce k zaplacení částky 35.547.500,45 Kč (s příslušenstvím), která představuje poměrný podíl navrhovatele stanovený podle klíče uvedeného v čl. 12.8. stanov odpůrce (poměrnost dle počtu obyvatel jednotlivých členských obcí odpůrce) na podílu odpůrce v obchodní společnosti Svaz VKMO s.r.o., se sídlem Brno, Soběšická 156, IČO 25572245, zapsané v obchodním rejstříku vedeném
Krajským soudem v Brně, oddíl C, vložka 34545, jež je úplným vlastníkem obchodní společnosti VODÁRENSKÁ AKCIOVÁ SPOLEČNOST, a.s., se sídlem Soběšická 820/156, Brno, IČO 49455842, zapsané v obchodním rejstříku, vedeném Krajským soudem v Brně, oddíl B, vložka 1181. Navrhovatel má za to, že jeho podíl na obchodním podílu odpůrce ve společnosti Svaz VKMO s.r.o. musí být v souvislosti s jeho vystoupením z odpůrce, ke kterému došlo ke dni 31. 12. 2012, také vypořádán. Kromě obecných zásad spravedlnosti a hospodárnosti při nakládání s veřejným majetkem opírá navrhovatel tento svůj názor o usnesení valné hromady odpůrce ze dne 4. 12. 2012, která rozhodla, že odpůrce vyplatí navrhovateli podíl ze svého obchodního podílu v obchodní společnosti Svaz VKMO s.r.o. ke dni 31. 12. 2012 (čl. 1. bod 5 usnesení 47. Valné hromady SVaK Jihlavsko ze dne 4. 12. 2012). Dále navrhovatel ve svém návrhu specifikoval výši svého nároku na částku 35.547.500, 45 Kč, kterou dovozuje z klíče stanoveného v čl. 12.8.stanov odpůrce (poměrnost podle počtu obyvatel, konkrétně 50.669:82.059) s tím, že podle listin založených ve sbírce listin obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Brně pro obchodní společnost Svaz VKMO s.r.o., činila výše čistého obchodního majetku této společnosti ve smyslu 6 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., ke dni 31. 12. 2012 částku 308.684.000,- Kč a podíl odpůrce v této obchodní společnosti činí 18,65 %. Na podporu svých tvrzení navrhovatel označil a předložil příslušné listinné důkazy. Krajský úřad přípisem ze dne 9. 10. 2013 vyrozuměl známé účastníky o zahájení řízení a poučil je o jejich procesních právech. Dne 14. 10. 2013 obdržel krajský úřad vyjádření odpůrce k návrhu na vydání předběžného opatření, ve kterém odpůrce vedle vyjádření k návrhu na vydání předběžného opatření dále upozornil, že dle usnesení 47. Valné hromady odpůrce (odst. 1, písm.e, bod 5) byly stanoveny zásady vyrovnání mezi účastníky, ze kterých plynou určité povinnosti vůči odpůrci i navrhovateli. Aby tedy mohlo dojít ke spravedlivému vyrovnání majetku, je nutné provést jeho ocenění, včetně podílu odpůrce ve Svazu VKMO s.r.o., a zápočtu závazku navrhovatele vůči odpůrci (např. úvěrů hrazených odpůrcem za navrhovatele), což se musí objevit ve smlouvě o majetkovém vyrovnání. Dne 21. 10. 2013 obdržel krajský úřad repliku navrhovatele k vyjádření odpůrce. Navrhovatel zde v reakci na vyjádření odpůrce uvádí, že odpůrce implicitně uznává důvodnost nároku uplatněného navrhovatelem, o čemž svědčí skutečnost, že se odpůrce dovolává vzájemného započtení tohoto nároku a svého nároku vůči navrhovateli. Započtení je možné jen v případech existujících nároků, odpůrce tak eo ipso uznává nárok navrhovatele. Navrhovatel se dále vyjadřuje k argumentaci odpůrce potřebou ocenění majetku, kterou označuje za účelové, obecné, zcela nekonkrétní a proto nepřezkoumatelné, a nakonec ničím nepodložené tvrzení. Pokud by odpůrce měl vůči navrhovateli nějaké nároky, měl je vyčíslit tak, aby byly v souladu se stanovami vypořádány do 31. 1. 2013, což odpůrce neučinil. Navrhovatel vyzval odpůrce ke specifikaci jeho nároků na peněžité plnění v návrhu smlouvy o majetkovém vypořádání v souvislosti s jeho vystoupením z odpůrce, avšak odpůrce v tomto směru zůstal nečinný, což je v rozporu s jeho obranou v tomto řízení. Pokud jde o argument o nutnosti ocenění, odkázal se navrhovatel na rozhodnutí krajského úřadu v souvisejícím řízení, vedeném pod sp.zn. OOSČ 467/2013, kde se krajský úřad s tímto argumentem vypořádal. Dále se navrhovatel vyjádřil i k argumentu nutnosti započtení pohledávek s tím, že je připraven všechny důvodné nároky odpůrce obratem uspokojit, pokud je však odpůrce uplatní. Číslo stránky 2
Dne 25. 10. 2013 obdržel krajský úřad další vyjádření odpůrce, ve kterém zpochybňuje příslušnost krajského úřadu k vedení tohoto řízení, když uvádí, že se v daném případě nejedná o spor z veřejnoprávní smlouvy, ale navrhovatel opírá svůj nárok o znění dohod o převodu hmotného majetku, které jsou nepochybně smlouvami soukromého (občanského) práva. Odpůrce v této souvislosti poukazuje i na žalobu, kterou podal navrhovatel proti odpůrci u Okresního soudu v Jihlavě o zaplacení nájemného ve výši 11.394.843,- Kč za užívání mimo jiné vodohospodářského majetku, který byl současně předmětem sporného řízení vedeného krajským úřadem. Navrhovatel přitom svůj nárok v obou řízeních (soudním i správním) zakládá na stanovách odpůrce. Okresní soud přitom uznal svou pravomoc a v této věci rozhodl. V další části tohoto podání odpůrce zopakoval svou argumentaci o komplexnosti celého procesu vystoupení a nedůvodnosti návrhu, resp. jeho rozporu se stanovami. Podáním ze dne 30. 10. 2013 odpůrce doplnil své vyjádření v tom směru, že návrh je nedůvodný i proto, že valná hromada odpůrce uložila předsednictvu zajistit řádnou identifikaci vypořádaného majetku a znalecký odhad jeho tržní ceny ke dni 31. 12. 2012, což navrhovatel odsouhlasil a nyní svými návrhy u krajského úřadu a soudu postupuje v rozporu s těmito zásadami vyrovnání. Dále poukázal na to, že tato valná hromada vzala na vědomí, že neuzavření dohody o majetkovém vypořádání není zapříčiněno ani ze strany odpůrce, ani ze strany navrhovatele, a že odpůrce má do doby vypořádání majetku veškerá práva a povinnosti jako vlastník. Návrh i z tohoto důvodu opětovně označil za nedůvodný. K výzvě krajského úřadu k vyjádření k podkladům rozhodnutí ze dne 1. 11. 2013 obdržel krajský úřad dne 7. 11. 2013 vyjádření navrhovatele, ve kterém se strukturovaně vyjádřil ke všem argumentům odpůrce a jeho obranu označil za účelovou. V závěru svého podání uvedl, že v průběhu řízení bylo z listin, které navrhovatel navrhl provést jako důkaz prokázána 1. právní povinnost odpůrce zaplatit navrhovateli podíl na hodnotě obchodního podílu odpůrce ve Svazu VKMO s.r.o., a to stanovami odpůrce a usnesením valné hromady odpůrce ze dne 4. 12. 2012, ty také tvoří základ právního nároku navrhovatele na podíl na hodnotě obchodního podílu odpůrce ve Svazu VKMO s.r.o.; 2. výše hodnoty obchodního podílu odpůrce ve Svazu VKMO s.r.o. (18,65% z 308.684.000,- Kč ke dni 31. 12. 2012), a to výpisem z obchodního rejstříku v části obchodní společnosti Svaz VKMO s.r.o.; 3. skutečná výše podílu navrhovatele na hodnotě obchodního podílu odpůrce ve Svazu VKMO s.r.o. (50.669 : 82.059), a to stanovami odpůrce a usnesením valné hromady odpůrce ze dne 4. 12. 2012, a skutečná výše nároku navrhovatele na podíl na hodnotě obchodního podílu odpůrce ve Svazu VKMO s.r.o. (35.547.500,45 Kč), a to usnesením valné hromady odpůrce ze dne 4. 12. 2012 a matematickým výpočtem; 4. doba splatnosti nároku navrhovatele vůči odpůrci na podíl na hodnotě obchodního podílu odpůrce ve Svazu VKMO s.r.o. (31. 1. 2013), a to stanovami odpůrce. Vzhledem k tomu, že odpůrce nesplnil svůj peněžitý závazek ve lhůtě splatnosti, svědčí navrhovateli zákonný nárok na úrok v prodlení ve výši 7,05% ročně z dlužné částky; 5. odpůrcem tvrzené nároky vůči navrhovateli nebyly v řízení žádným způsobem specifikovány ani co do výše, ani co do důvodu, a také nebylo prokázáno, že by je odpůrce vůči navrhovateli uplatnil, nebylo tedy prokázáno, že by tyto nároky byly splatné. Tvrzené nároky nebyly odpůrcem ani v řízení procesně řádně uplatněny. Součástí tohoto podání je i vyčíslení nákladů řízení, jejichž náhradu navrhovatel na odpůrci požaduje, a to v celkové výši 233.760,- Kč, navýšenou o DPH. Ještě před vydáním rozhodnutí v této věci obdržel krajský úřad dne 13. 12. 2013 usnesení Ministerstva vnitra ČR, odboru dozoru a kontroly veřejné správy (dále jen ministerstvo ) ze dne Číslo stránky 3
10. 12. 2013, č.j.: MV-133471-13/ODK-2013, kterým bylo zahájeno přezkumné řízení vůči výrokům I. a II. rozhodnutí krajského úřadu ze dne 12. 9. 2013, č.j.: KUJI 61198/2013, sp.zn.: OOSČ 448/2013 OOSC 25 a usnesení ministerstva ze dne 10. 12. 2013, č.j.: MV-133594-13/ODK-2013, kterým bylo zahájeno přezkumné řízení vůči výrokům I., II. a III. rozhodnutí krajského úřadu ze dne 18. 9. 2013, č.j.: KUJI 63081/2013, sp.zn.: OOSČ 467/2013 OOSC 22. Krajský úřad dospěl k závěru, že přezkumná řízení zahájená těmito usneseními představují v této věci předběžnou otázku, na jejímž řešení závisí vydání rozhodnutí v právě projednávané věci a řízení svým usnesením ze dne 13. 12. 2013, č.j.: KUJI 83345/2013, sp.zn.: OOSČ 735/2013 OOSC/10, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 1. 2014, č.j.: KUJI 745/2014, sp.zn.: OOSČ 735/2013 OOSC/13 přerušil. Usnesení o přerušení řízení i opravné usnesení byla k odvolání navrhovatele zrušena rozhodnutím ministerstva ze dne 10. 3. 2014, č.j.: MV-15980-5/ODK-2014, které bylo krajskému úřadu doručeno dne 14. 3. 2014. Ministerstvo dále uložilo krajskému úřadu svým opatřením proti nečinnosti ze dne 24. 3. 2014, uložilo ve smyslu 80 odst. 4 písm. a) správního řádu, aby o návrhu navrhovatele rozhodl do 30 dnů ode dne oznámení tohoto opatření. Krajský úřad následně přípisem ze dne 17. 3. 2014 vyrozuměl účastníky o pokračování řízení a vyzval je ve smyslu 36 odst. 3 správního řádu, aby se vyjádřili k podkladům pro vydání rozhodnutí. Pokračování řízení požadoval i navrhovatel ve svém přípisu ze dne 3. 3. 2014, ke kterému připojil přípis ministerstva ze dne 27. 2. 2014, č.j.: MV 427-11/ODK-201, ve kterém se ministerstvo v souvislosti s tím, že neshledalo důvody k zahájení přezkumného řízení ve vztahu k dřívějšímu rozhodnutí krajského úřadu v související věci vedené pod sp. zn. OOSČ 699/2013 vyjadřuje i k otázce věcné příslušnosti krajského úřadu k vedení tohoto sporného řízení. Spisový materiál v předmětné věci byl krajskému úřadu ministerstvem vrácen dne 27. 3. 2014. Posledním podkladem, který je součástí spisu, je vyjádření odpůrce ze dne 31. 3. 2014 k výzvě krajského úřadu ze dne 17. 3. 2014. Odpůrce zde opětovně namítá nedostatek pravomoci, resp. věcné příslušnosti krajského úřadu v této věci, když tvrdí, že se nejedná o spor z veřejnoprávní smlouvy. Odpůrce zde dále zpochybňuje existenci nároku navrhovatele uplatněného v návrhu na zahájení tohoto řízení, když tvrdí, že takový nárok nevyplývá z žádného právního předpisu, ani ze stanov odpůrce. Uvádí, že navrhovateli mohl k 1. 2. 2013 vzniknout nárok domáhat se uzavření smluv o majetkovém vypořádání, přičemž ale stanovy odpůrce nestanoví, která ze stran má návrh smlouvy připravit. Odpůrce dále v této souvislosti popisuje okolnosti, za kterých byly mezi účastníky tohoto řízení vzájemně předkládány návrhy smluv o majetkovém a finančním vypořádání. V závěru odpůrce navrhl návrh zamítnout a současně učinil žádost, aby bylo ve věci nařízeno ústní jednání a vyhradil si právo své vyjádření dále doplnit. Krajský úřad k této rekapitulační části odůvodnění podotýká, že z důvodu procesní ekonomie zde neuvádí doslovný obsah jednotlivých podání, neboť oběma účastníkům bylo umožněno se s veškerými podklady rozhodnutí seznámit a krajský úřad tudíž vychází z toho, že jejich obsah je jim znám. Krajský úřad při svém rozhodování vycházel z těchto podkladů a z důkazů, které účastníci na podporu svých tvrzení připojili, a při svém rozhodování se řídil právní úpravou, která na danou věc dopadá - 141, 159 170 správního řádu. Dále se krajský úřad již v této rekapitulační části odvodnění vyjadřuje k požadavkům odpůrce, které učinil v samotném závěru svého posledního vyjádření ze dne 31. 3. 2014. Krajský úřad v této věci nenařídil ústní jednání a ani neposkytl odpůrci další lhůtu k doplnění jeho vyjádření. Krajský úřad vychází z toho, že správní řízení je v zásadě písemné a ústní jednání správní orgán nařídí kromě případů, kdy tak stanoví zákon, pouze tehdy, jestliže je to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků. Číslo stránky 4
V předmětné věci byly až doposud veškeré úkony v řízení činěny v souladu se zásadou písemnosti vyjádřenou v 15 odst. 1 správního řádu písemně; účastníci byli náležitě seznámeni s veškerými podklady pro vydání rozhodnutí, které tvoří především právě jejich písemná podání. Opakovaně se k předmětu řízení i podkladům pro vydání rozhodnutí vyjadřovali. Odpůrce svůj požadavek na nařízení ústního jednání uplatněný v samotném závěru řízení nedoplnil ani žádným důkazním návrhem, který by mohl či měl být realizován právě na ústním jednání. Krajskému úřadu tak není zřejmé, z jakého důvodu odpůrce nařízení jednání požaduje, jaké úkony by v rámci tohoto jednání měly být provedeny, když veškeré podklady jsou již v písemné formě založeny ve správním spisu. Z těchto důvodů nepovažuje krajský úřad požadavek odpůrce za důvodný a ústní jednání ve věci nenařídil a neakceptoval ani výhradu odpůrce své vyjádření dále doplnit, neboť má za to, že v předmětné věci měli oba účastníci dostatek času a prostoru, aby se k předmětu řízení vyjádřili. II. Řešení ostatních procesních otázek a. Vymezení odůvodnění rozhodnutí ve vztahu k předmětu řízení Předmět tohoto sporného řízení byl určen návrhem navrhovatele, krajský úřad jako příslušný správní orgán je obsahem návrhu vázán a může se zabývat pouze otázkami a skutečnostmi, které jsou součástí předmětu řízení nebo s ním bezprostředně souvisejí. Krajský úřad v této souvislosti konstatuje, že předmětem návrhu, kterým bylo zahájeno toto sporné řízení, a tedy i předmětem tohoto řízení, je toliko nárok navrhovatele, který v řízení uplatnil, resp. důvodnost či oprávněnost tohoto nároku. Krajský úřad se tedy v tomto řízení zabýval pouze řešením otázky, která je předmětem řízení tedy, zda je nárok navrhovatele na to, aby mu odpůrce vyplatil částku 35.547.500,45 Kč, která představuje poměrný podíl na podílu odpůrce ve Svazu VKMO s.r.o., který si navrhovatel nárokuje v souvislosti se svým vystoupením z odpůrce, a to na základě stanov odpůrce, které otázku vystoupení členské obce ze svazku upravují, oprávněný. Předmětem návrhu nebyly otázky jiných ať již skutečných či domnělých závazků a pohledávek, které mezi sebou navrhovatel a odpůrce případně mají, ani způsob jejich vypořádání. Z tohoto důvodu nejsou tyto otázky ani předmětem tohoto řízení a krajský úřad se proto nebude a ani nemůže v odůvodnění svého rozhodnutí jakkoliv vypořádávat s námitkami, které činil v průběhu řízení odpůrce, a které se týkají právě uvedených záležitostí, které s předmětem tohoto řízení tedy s posouzením důvodnosti nároku, který vznesl navrhovatel přímo nesouvisejí. Krajský úřad v této souvislosti tedy podotýká, že poukazy odpůrce na nutnost posoudit celou věc vystoupení navrhovatele z odpůrce komplexně a zohlednit vzájemné závazky nejsou ve vztahu k předmětu tohoto řízení relevantní a krajský úřad jako příslušný správní orgán, vázán návrhem, kterým bylo toto řízení zahájeno, posuzoval izolovaně pouze důvodnost nároku navrhovatele, který uplatnil ve svém návrhu. I s ohledem na znění 170 správního řádu, které vylučuje při postupu podle části páté správního řádu, použití ustanovení občanského zákoníku o započtení, není krajský úřad oprávněn se těmito vzájemnými závazkovými vztahy zabývat, nebo snad dokonce působit jako jakýsi arbitr při jejich vzájemném vypořádávání. b. Pravomoc krajského úřadu vést toto řízení Odpůrce opakovaně ve svém podání ze dne 25. 10. 2013 a ze dne 31. 3. 2014 zpochybnil pravomoc krajského úřadu vést toto sporné řízení, když uvedl, že navrhovatel svůj nárok opírá o znění dohod o převodu hmotného majetku, které jsou nepochybně smlouvami soukromého (občanského) práva. Odpůrce v této souvislosti dále poukázal i na žalobu, kterou podal navrhovatel proti odpůrci u Okresního soudu v Jihlavě o zaplacení nájemného ve výši Číslo stránky 5
11.394.843,- Kč za užívání mimo jiné vodohospodářského majetku, který byl současně předmětem sporného řízení vedeného krajským úřadem. Ve svém podání ze dne 31. 3. 2014 odpůrce na podporu této námitky odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a uvedl, že smlouva o založení odpůrce není veřejnoprávní smlouvou. K této námitce se ve svém podání ze dne 7. 11. 2013 vyjádřil navrhovatel a uvedl, že svůj nárok neopírá o znění dohod o převodu hmotného majetku, ale o znění stanov odpůrce a o usnesení valné hromady ze dne 4. 12. 2012. Vyjádřil se i k řízení vedeném Okresním soudem v Jihlavě pod č.j.: 122 C 54/2013, kde naopak svůj nárok nezakládá na stanovách odpůrce. Krajský úřad se již s námitkami své věcné příslušnosti vést sporné řízení vypořádal mj. ve svém rozhodnutí ze dne 26. 11 2013, č.j.: KUJI 79781/2013, OOSČ 699/2013 OOSC/13, jehož výrokem I. bylo na základě návrhu navrhovatele v typově zcela shodném řízení rozhodnuto o povinnosti odpůrce zaplatit částku 52.189.015,03 Kč. Toto rozhodnutí, ve kterém krajský úřad o návrhu navrhovatele rozhodoval jako o sporu z veřejnoprávní smlouvy, bylo na základě podnětu odpůrce na zahájení přezkumného řízení posouzeno ministerstvem, které důvody k zahájení přezkumného řízení neshledalo, o čemž vyrozumělo účastníky svým přípisem ze dne 27. 2. 2014, č.j.: MV 427-11/ODK-201. Obsah tohoto přípisu, ve kterém ministerstvo rozsáhle a přesvědčivě odůvodňuje závěr, že smlouva o založení odpůrce je skutečně smlouva veřejnoprávní a k řízení o sporech z ní je věcně příslušný krajský úřad, je oběma účastníkům znám, neboť jim byl prostřednictvím jejich právních zástupců doručen. Přípis je rovněž součástí spisového materiálu v nyní projednávané věci, neboť jej navrhovatel připojil ke svému návrhu na pokračování řízení ze dne 3. 3. 2014. Krajský úřad s odkazem na závěry obsažené v tomto přípisu ministerstva konstatuje, že námitky odpůrce o nedostatku resp. absenci věcné příslušnosti krajského úřadu vést toto sporné řízení, nejsou důvodné. Pokud jde o odůvodnění tohoto konstatování, odkazuje krajský úřad především na citovaný přípis ministerstva, které se mj. vyjádřilo i k argumentu odpůrce, že v související věci vedené pod č.j.: 122 C 54/2013 uznal svou příslušnost Okresní soud v Jihlavě. K dnešnímu dni je situace naopak taková, že i tento orgán soudní moci dospěl k závěru, že se jedná o spor, k jehož řešení je dána pravomoc správního orgánu, nikoliv soudu v občanském soudním řízení. Krajský úřad dovozuje svou příslušnost k vedení tohoto sporného řízení z následujících ustanovení správního řádu: Podle 141 odst. 1 správního řádu řeší ve sporném řízení správní orgán spory z veřejnoprávních smluv. Podle 160 odst. 1 správního řádu mohou stát, veřejnoprávní korporace, jiné právnické osoby zřízené zákonem a právnické a fyzické osoby, pokud vykonávají zákonem nebo na základě zákona svěřenou působnost v oblasti veřejné správy, za účelem plnění svých úkolů vzájemně uzavírat veřejnoprávní smlouvy. Podle 160 odst. 6 správního řádu mohou územní samosprávné celky vzájemně uzavírat veřejnoprávní smlouvy týkající se plnění úkolů vyplývajících z jejich samostatné působnosti při výkonu veřejné moci, jen stanoví-li tak zvláštní zákon. Podle 169 odst. 1 písm. b) správního řádu rozhoduje spory z veřejnoprávních smluv příslušný krajský úřad, jde-li o veřejnoprávní smlouvu podle 160 a jsou-li smluvními stranami obce, které nejsou obcemi s rozšířenou působností. Konečně podle 182 odst. 2 správního řádu se ustanoveními tohoto zákona řídí i veřejnoprávní smlouvy vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; vznik těchto smluv, jakož i nároky z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Číslo stránky 6
Spor, který je předmětem tohoto řízení, vyplývá ze zakladatelské smlouvy dobrovolného svazku měst a obcí, uzavřené dne 2. 7. 1993 podle 20a odst. 1 a 2 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění platném v době uzavření této smlouvy a 20f a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době uzavření této smlouvy. Součástí této veřejnoprávní koordinační smlouvy ( 160 správního řádu), uzavřené na základě právě uvedených zvláštních zákonů, na jejímž základě vznikl odpůrce, jsou též stanovy. V souvislosti se zpochybněním své pravomoci krajský úřad uvádí, že jeho pravomoc je založena výše uvedenými ustanoveními správního řádu, neboť spor, o který v tomto řízení jde, vyplývá ze smlouvy, jejímiž smluvními stranami byly (jsou) obce, a která naplňuje definici koordinační veřejnoprávní smlouvy uzavřené v samostatné působnosti obcí, které jsou jejími smluvními stranami, přičemž možnost uzavřít takovou smlouvu vyplývala z výše uvedených zvláštních zákonů. Jednotlivé dohody o převodu hmotného majetku tvoří v tomto řízení pouze podklad pro vydání rozhodnutí a vyplývá z nich, jaký majetek byl navrhovatelem do odpůrce vložen, avšak z dosavadního průběhu řízení jednoznačně vyplynulo, že o rozsahu tohoto majetku není mezi účastníky sporu, když tento byl jednoznačně co do druhu i výše (finanční částka ve výši 35.547.500,45 Kč) přesně vymezen navrhovatelem v podaném návrhu. Navrhovatel dále jednoznačně a srozumitelně uvedl, jakým algoritmem a na základě jakých dokumentů k této konkrétní částce dospěl, přičemž odpůrce v tomto směru výši nároku navrhovatele ani nijak nerozporoval, resp. do určité fáze řízení pouze uváděl, že je třeba tento nárok zahrnout do komplexního procesu vzájemného vypořádání, a teprve ve svém posledním vyjádření ze dne 31. 3. 2014 zpochybnil odpůrce samotnou existenci nároku navrhovatele. Navrhovatel konkrétně opírá svůj nárok vedle obecných zásad spravedlnosti a hospodárnosti zejména o čl. 12.4. stanov odpůrce, podle kterého musí být v případě vystoupení obce smlouvy o finančním vypořádání mezi vystupující obcí a svazkem vypořádány nejpozději do 1 měsíce ode dne zániku členství s tím, že navrhovatel z odpůrce vystoupil ke dni 31. 12. 2012 a finanční vypořádání tedy mělo být provedeno nejpozději do 31. 1. 2013, resp. k tomuto dni navrhovateli vznikl nárok na vyplacení podílu navrhovatele na podílu odpůrce ve Svazu VKMO s.r.o. ke dni vystoupení navrhovatele z odpůrce. III. Odůvodnění rozhodnutí o návrhu Jak již uvedl krajský úřad výše, předmět tohoto sporného řízení byl určen návrhem navrhovatele, krajský úřad jako příslušný správní orgán je obsahem návrhu vázán. Předmětem návrhu byl nárok navrhovatele na zaplacení částky 35.547.500,45 Kč, která představuje poměrný podíl na majetkovém podílu navrhovatele v obchodní společnosti Svaz VKMO s.r.o., který si navrhovatel nárokuje v souvislosti se svým vystoupením z odpůrce, a to na základě stanov odpůrce, které otázku vystoupení členské obce ze svazku upravují, a na základě usnesení valné hromady odpůrce ze dne 4. 12. 2012. Svůj nárok tedy dovozuje navrhovatel z veřejnoprávní smlouvy o založení odpůrce, resp. ze stanov odpůrce, které jsou nedílnou součástí této veřejnoprávní smlouvy. K důvodům svého rozhodnutí uvádí krajský úřad následující: Pravidla pro dokazování ve sporném řízení jsou upravena v 141 odst. 4 správního řádu, podle něhož správní orgán vychází ve sporném řízení z důkazů, které byly účastníky navrženy. Pokud navržené důkazy nepostačují ke zjištění stavu věci, může správní orgán provést i důkazy jiné. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází správní orgán při zjišťování stavu věci z důkazů, které byly provedeny. Správní orgán může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků. Sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční a správní orgán zde nemá na rozdíl od správního řízení, které se zahajuje z moci úřední, inkviziční Číslo stránky 7
povinnost, která by jej zavazovala ke zjištění skutečného stavu věci, na jehož základě by mohl rozhodnout. Krajský úřad na základě stavu věci, který byl v mezích právě uvedeného zjištěn, má za to, že navrhovatel v řízení prokázal, že mu odpůrce měl nejpozději ke dni 31. 1. 2013 vyplatit částku 35.547.500,45 Kč, která představuje poměrný podíl na majetkovém podílu navrhovatele v obchodní společnosti Svaz VKMO s.r.o.. Krajský úřad má na základě skutečností a podkladů, které navrhovatel uvedl ve svém návrhu, a které doložil listinami, které učinil přílohou svého návrhu za prokázané, že výše hodnoty obchodního podílu odpůrce v uvedené obchodní společnosti činila ke dni 31. 12. 2012 18,65 % z 308.684.000,- Kč a výše podílu navrhovatele na hodnotě tohoto obchodního podílu byla dána poměrem 50.669 : 82.059 (obyvatel) a činí tedy částku 35.547.500,45 Kč. V souvislosti se skutečností, že navrhovatel z odpůrce následně ke dni 31. 12. 2012 vystoupil, mu jednoznačně vznikl nárok na vyplacení tohoto jeho podílu na obchodním podílu odpůrce ve Svazu VKMO, s.r.o.. Tuto skutečnost ostatně deklarovala i valná hromada odpůrce usnesením ze dne 4. 12. 2012 (čl. 1 bod 5 usnesení 47 valné hromady odpůrce ze dne 4. 12. 2012). Nárok na vyplacení požadované částky v žádném ze svých podání nijak nezpochybnil ani odpůrce, který svou procesní obranu založil pouze na argumentaci spočívající v tvrzení, že proces vypořádání je třeba řešit komplexně a zohlednit při něm veškeré závazky a pohledávky, které v souvislosti s vystoupením mezi navrhovatelem a odpůrcem vznikly. Tuto argumentaci krajský úřad nijak nezpochybňuje, nicméně, jak uvedl výše, v tomto řízení, jehož předmět byl vymezen návrhem, na jehož základě bylo zahájeno, krajskému úřadu nepřísluší tyto širší souvislosti procesu vzájemného vypořádání zkoumat a zabývat se jimi. Krajský úřad je jako správní orgán příslušný k rozhodnutí sporu, který je předmětem tohoto řízení, oprávněn toliko posoudit oprávněnost nároku, který svým návrhem vůči odpůrci uplatnil navrhovatel, a je nucen konstatovat, že navrhovatel prokázal, že tento nárok je důvodný. Odpůrce měl na základě skutečností, které navrhovatel v řízení uvedl a doložil, povinnost vyplatit navrhovateli nejpozději do 31. 1. 2013 podíl na svém obchodním podílu v obchodní společnosti Svaz VKMO s.r.o., což však v rozporu s veřejnoprávní smlouvou, o kterou navrhovatel svůj nárok opírá, neučinil. Předmětná veřejnoprávní smlouva sice výslovně otázku vypořádání majetkového podílu v obchodních společnostech neupravuje, nicméně odpůrce v průběhu řízení nijak nezpochybnil skutečnost, že tento podíl má být vypořádán stejným způsobem, ve stejné lhůtě a podle stejného klíče, jako ostatní majetek, což ostatně vyplývá i z několikrát citovaného usnesení valné hromady odpůrce ze dne 4. 12. 2012. Pokud odpůrce teprve ve svém posledním vyjádření zpochybnil samotnou existenci nároku navrhovatele, odkazuje se zde krajský úřad opětovně na výše citovaný přípis ministerstva ze dne 27. 2. 2014, č.j.: MV-427-11/ODK-2014, ve kterém je mj. uvedeno, že majetkové vypořádání podle stanov odpůrce se týká celé majetkové podstaty odpůrce. Součástí majetkové podstaty odpůrce je nepochybně i jeho majetkový podíl v obchodní společnosti Svaz VKMO s.r.o. a navrhovateli vznikl v souvislosti s jeho vystoupením z odpůrce nárok na poměrnou část veškerého, tedy i tohoto majetku odpůrce. Pokud tento nárok nebyl uspokojen či vypořádán ve lhůtě stanovené ve stanovách odpůrce, ocitl se odpůrce v prodlení a návrh navrhovatele je proto důvodný. Ostatně, jak již bylo uvedeno, povinnost vyplatit navrhovateli tento podíl jednoznačně vyplývá i z usnesení valné hromady tedy nejvyššího orgánu odpůrce - ze dne 4. 12. 2012, jehož zákonnost a rozpor se stanovami sice odpůrce namítá, avšak toto své obecné tvrzení nepodporuje žádnými relevantními důkazními návrhy. Krajskému úřadu nepřísluší v této souvislosti hodnotit klíč, podle kterého má být dle stanov vypořádán majetek odpůrce v případě vystoupení některé členské obce, ani to zda v důsledku realizace takového postupu v případě vystoupení největší obce, kterou je navrhovatel, bude ohrožena samotná existence odpůrce, neboť takový postup byl mezi členskými obcemi dohodnut a smluvně zakotven. Číslo stránky 8
Na základě uvedených skutečností konstatuje krajský úřad, že navrhovatel v řízení doložil a prokázal, že nárok, který vůči odpůrci uplatnil ve svém návrhu ze dne 7. 10. 2013 je důvodný a oprávněný. Odpůrce v řízení důvodnost tohoto nároku žádným relevantním tvrzením či důkazem nevyvrátil a krajský úřad proto rozhodl návrhu vyhovět a zavázal odpůrce vyplatit navrhovateli finanční částku ve výši 35.547.500,45 Kč, která představuje poměrný podíl na majetkovém podílu navrhovatele v obchodní společnosti Svaz VKMO s.r.o., vypočtený dle klíče stanoveného v čl. 12.8. stanov odpůrce, na kterou vznikl navrhovateli nárok v souvislosti s jeho vystoupením z odpůrce, a to na základě stanov odpůrce. Tento nárok byl pak deklarován i usnesením valné hromady odpůrce ze dne 4. 12. 2012. Odpůrce dle názoru krajského úřadu i přesto, že ve svém posledním podání existenci tohoto nároku popírá, svou dřívější argumentací o nutnosti zohlednit tento konkrétní nárok navrhovatele v komplexním procesu vzájemného vypořádání, existenci nároku, o který v tomto řízení jde, implicitně uznal a krajský úřad tedy při svém rozhodování přihlédl i k poslední větě ustanovení 141 odst. 4 správního řádu a vzal v tomto směru za své skutkové zjištění shodná (byť v jednom případě implicitně vyjádřené) tvrzení účastníků tohoto řízení, a to i přesto, že odpůrce své dřívější tvrzení v závěrečné fázi řízení negoval a existenci nároku navrhovatele popřel. K většině námitek, které v řízení uplatnil odpůrce, a které souvisely s předmětem řízení, se krajský úřad již vyjádřil. Ve zbývajících bodech se krajský úřad v zásadě ztotožňuje s argumentací navrhovatele tak, jak jí uvedl ve svém vyjádření ze dne 7. 11. 2013, kde navrhovatel argumentaci odpůrce shrnul a vyjádřil se k ní. IV. Odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení Podle 141 odst. 11 správního řádu přizná správní orgán ve sporném řízení účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Podle 79 odst. 1 správního řádu jsou náklady řízení zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, včetně správního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, tlumočné a odměna za zastupování. Statutární město Jihlava se v řízení nechalo zastupovat advokátem, což je nepochybně jeho právem, vzniká však otázka, do jaké míry lze odměnu za zastupování statutárního města, které disponuje rozsáhlým aparátem svých úředníků zařazených do svého úřadu - magistrátu, v nyní řešeném případě považovat za oprávněné náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti navrhovateli ve smyslu 141 odst. 11 správního řádu. Při hledání odpovědi na tuto otázku lze podpůrně vycházet z judikatury správních soudů vztahující se k přiznávání úhrady nákladů řízení za zastupování správních orgánů ve správním soudnictví. Správní judikatura nepřiznává správním orgánům právo na náhradu nákladů za zastupování advokátem v případech, v nichž je správní orgán personálně a finančně vybaven, aby svůj postup či své rozhodnutí byl způsobilý u správních soudů adekvátně hájit sám. V této souvislosti lze odkázat na právní větu rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 1998, č. j. 6 A 90/96-23, publikovaného pod č. 873 v časopise Soudní judikatura č. 5/2001: Povinnost správního úřadu jím vydané rozhodnutí hájit na soudě proti správní žalobě představuje samozřejmou součást povinností plynoucí z běžné správní agendy, k níž je úřad personálně i finančně ze státního rozpočtu vybavován. Nelze proto spravedlivě žádat na žalobci, aby hradil náklady, vzniklé tím, že správní úřad udělil k zastupování plnou moc advokátovi. Krajský úřad dále odkazuje též na právní větu usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 1999, č. j. 6 A 7/99-39, publikovaného pod č. 1015 v časopise Soudní judikatura č. 4/2002: Důvodem hodným zvláštního zřetele pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení při zpětvzetí žaloby ( 146 odst. 2, 150 a 250h odst. 2 o. s. ř.) žalovanému (za zastoupení advokátem) lze ve věcech správního soudnictví spatřovat i ve skutečnosti, že žalovaný je významným ústředním Číslo stránky 9
orgánem státní správy. Schopnost a povinnost hájit vlastní rozhodnutí na soudě je v takovém případě integrální součástí řádného výkonu státní správy, k němuž je takový správní úřad dostatečně vybaven. Z aktuální správní judikatury vyplývá, že správní soudy při rozhodování o náhradě odměny za právní zastupování správního orgánu využívají buď moderačního práva ( 60 odst. 7 s. ř. s.), nebo vyhodnotí náklady na odměnu advokáta správního orgánu jako náklady, které nejsou účelně či důvodně vynaložené ( 60 odst. 1 s. ř. s.), a jejich náhradu proto správnímu orgánu nepřiznávají. Aktuálně lze zmínit např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. října 2003, č. j. 6 A 76/2001-41: Jsou-li důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává. Důvodem hodným zvláštního zřetele pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému (za zastoupení advokátem) lze spatřovat i ve skutečnosti, že žalovaný je významným ústředním orgánem státní správy. Schopnost a povinnost hájit vlastní rozhodnutí na soudě je v takovém případě integrální součástí řádného výkonu státní správy, k němuž je takový správní úřad dostatečně vybaven. Je tedy patrno, že mu náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. Odkázat je možné též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. dubna 2007, č. j. 6 As 40/2006-87, v němž soud dovodil, že některým osobám veřejného práva není zpravidla namístě přiznávat v řízení před správními soudy náklady zastoupení advokátem, neboť nejde o náklady účelně vynaložené: Česká advokátní komora jako orgán veřejné správy disponuje na svěřeném úseku veřejné správy dostatečnými znalostmi a zkušenostmi, pro něž musí být schopna kvalifikovaně hájit svůj veřejně mocenský akt v soudním řízení správním, včetně řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud svůj přístup k (ne)přiznávání úhrady nákladů za právní zastupování orgánů veřejné moci ostatně zastává v nezměněné podobě dosud. Krajský úřad v této souvislosti odkazuje též na aktuální rozsudky Nejvyššího správního soudu: Především na rozsudek ze dne 17. února 2010, č. j. Pst 1/2009-348, bod 669: Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení 60 odst. 1 s. ř. s. Odpůrce ve věci úspěšný nebyl, takže mu náhrada nákladů řízení ze zákona nenáleží. Navrhovatel (vláda České republiky) sice byl ve věci plně úspěšný, nicméně Soud vycházel toho, že má právo na náhradu nákladů řízení toliko důvodně vynaložených. V nyní projednávané věci Soud dospěl k závěru, že navrhovatelem byla vláda, která disponuje dostatečným odborným aparátem tak, aby se nemusela nechat zastupovat advokátem na základě plné moci. (...) Soud má navíc za to, že se z povahy věci nejedná o natolik specializovanou agendu, která by legitimovala využití externích odborníků pro zastupování v soudním řízení. (...). Dále na rozsudek ze dne 19. května 2010, č. j. 3 Aps 2/2010-88: Žalovaný (Magistrát hlavního města Prahy, zastoupený advokátem) měl ve věci úspěch, přičemž navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení spočívající v nákladech vynaložených na právní zastoupení. Podle odst. 7 citovaného ustanovení může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává, jsouli pro to důvody zvláštního zřetele hodné. Důvodem hodným zvláštního zřetele pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení lze ve věcech správního soudnictví spatřovat i skutečnost, že schopnost a povinnost žalovaného hájit své zájmy v soudním řízení je integrální součástí řádného výkonu veřejné správy, k němuž je tento správní orgán dostatečně vybaven. Nejvyšší správní soud mu proto právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Na rozsudek ze dne 29. dubna 2009, č. j. 8 As 50/2008-75: Úspěšnému žalovanému správnímu orgánu (zde Ministerstvu financí) nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, byť byl zastoupen advokátem. Kasační soud přihlédl k tomu, že žalovaný je významným ústředním orgánem státní správy, který má řadu kvalifikovaných zaměstnanců, včetně právních útvarů a také úředníků, kteří se sami podíleli na koncipování napadeného rozhodnutí. Lze proto od něj právem očekávat, že v řízení o kasační stížnosti bude také své rozhodnutí schopen kvalifikovaně hájit na soudě; tuto povinnost považuje kasační soud za integrální součást řádného výkonu státní správy. A na rozsudek ze dne 22. října 2009, č. j. 9 As 3/2009-91: Přestože Nejvyšší správní Číslo stránky 1 0
soud ze spisu náklady žalovaného (shodou okolností Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství) zjistil, nemůže tyto náklady považovat za důvodně vynaložené, neboť žalovaný disponuje dostatečným množstvím vlastních pracovníků, kteří jej mohli v tomto řízení zastupovat.). Ve světle shora uvedené judikatorní praxe se proto krajský úřad zabýval tím, zda náklady vynaložené navrhovatelem statutárním městem Jihlava na zastupování advokátem v tomto řízení lze považovat za důvodně (účelně) vynaložené náklady strany sporného řízení, resp. zda je možné po odpůrci spravedlivě žádat, aby tyto náklady navrhovateli hradil. Krajský úřad má především za to, že ačkoli se závěry citované judikatury vztahují převážně vůči státu, resp. vůči státním správním orgánům, není důvod je v plném rozsahu neaplikovat i ve vztahu k územním samosprávným celkům jako veřejnoprávním korporacím (o čemž ostatně svědčí i citovaná aktuální judikatura Nejvyššího správního soudu). I tyto subjekty totiž hospodaří s veřejnými prostředky a stejně jako státní rozpočet jsou i rozpočty územních samosprávných celků ve značné míře tvořeny daňovými příjmy. Podobně jako stát jsou i územní samosprávné celky entitami určenými k plnění veřejných cílů, resp. k výkonu veřejné správy (ať již půjde o samosprávu či o přenesenou působnost), tedy k činnostem ve veřejném zájmu a ve prospěch občanů, a proto by i ony měly minimalizovat náklady a dopady spojené s výkonem veřejné správy, a to včetně nákladů spojených se soudními či správními řízeními, v jejichž rámci je jejich činnost přezkoumávána. Z výše citovaných rozhodnutí správních soudů vyplývá, že náklady na odměnu za právní zastupování správního orgánu nebude možné považovat ve smyslu 141 odst. 11 správního řádu za účelně vynaloženou tehdy, jestliže je správní orgán (potažmo územní samosprávný celek) dostatečně personálně vybaven k tomu, aby byl sám způsobilý v řízení samostatně vystupovat (resp. obhájit výsledek své činnosti). Tato podmínka přitom bude splněna tehdy, jestliže se sporné řízení týká typicky (běžně, obvykle) zajišťovaného úseku veřejné správy. Jak již bylo uvedeno, je statutární město Jihlava veřejnoprávní korporací, která jedná a vykonává veřejnou správu prostřednictvím svých orgánů. V daném případě se jedná o záležitost související s majetkem města, která má přesah do oblasti správního řízení a vyžaduje i jisté znalosti v oblasti řešení početních úloh. K výkonu této agendy je přitom statutární město Jihlava adekvátně personálně vybaveno. Krajský úřad z internetových stránek (www.jihlava.cz) zjistil, že Magistrát města Jihlavy má zřízeno jednak specializované právní oddělení, do jehož působnosti podle veřejně dostupných informací patří mmj. zajišťování právního poradenství odvětvovým odborům magistrátu se zaměřením na výkon státní správy a správní řízení a zastupování města při soudních jednáních, není-li město zastoupeno jiným způsobem. Magistrát města Jihlavy má dále zřízen specializovaný majetkový odbor, odbor správy realit a správní odbor. Krajský úřad nepovažoval za nutné individuálně prověřovat odbornost jednotlivých pracovníků uvedených útvarů magistrátu, neboť s ohledem na povinnosti stanovené zákonem č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, v platném znění, bylo možné oprávněně předpokládat, že příslušní zaměstnanci splňují požadavky na výkon svých funkcí a jsou tedy k výkonu daných správních činností odborně způsobilí. Pokud jde o aritmetickou rovinu posuzované věci, má krajský úřad za to, že vypočet hodnoty podílu v obchodní společnosti při znalosti všech vstupních hodnot představuje operaci zvládnutelnou pro žáka II. stupně základní školy. Krajský úřad tak má za to, že Magistrát města Jihlavy je více než dostatečně personálně a odborně disponován k tomu, aby jako veřejnoprávní korporace, své zájmy (bývalé) strany veřejnoprávní smlouvy mohl v řízení adekvátně hájit sám prostřednictvím svých zaměstnanců, a proto náklady na právní zastoupení vynaložené navrhovatelem (odměna za zastupování advokátem) nelze považovat za důvodně (účelně) vynaložené náklady ve sporném řízení, resp. nelze je považovat za náklady potřebné Číslo stránky 1 1
k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti navrhovateli ( 141 odst. 11 správního řádu), jejichž úhradu by bylo možno po odpůrci spravedlivě požadovat. Podle 79 odst. 2 správního řádu může být rozhodnutí ve věci nákladů řízení ve výrokové části jiného rozhodnutí nebo může být vydáno samostatně; lze je vydat i v průběhu řízení. Rozhodnutí se oznamuje pouze osobám, jichž se týká. Vzhledem k této možnosti rozhodl krajský úřad o náhradě nákladů řízení v rámci rozhodnutí ve věci tak, že výrokem č. II. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení žádnému z účastníků. Odpůrce neměl ve věci úspěch a náhradu nákladů řízení ostatně ani nepožadoval a navrhovateli, který ve věci úspěch měl, a uplatnil požadavek na náhradu nákladů řízení ve výši 233.760,- Kč + DPH, nebyla přiznána úhrada nákladů na odměnu za zastupování advokátem z výše uvedených důvodů. O náhradě jiných nákladů navrhovatele nebylo rozhodováno, neboť navrhovatel úhradu jiných nákladů nepožadoval a ze správního spisu ani nevyplývá, že by takové náklady vznikly. K otázce přiznání resp. nepřiznání nákladů řízení úspěšnému navrhovateli se v typově shodném řízení vyjádřilo i ministerstvo ve svém rozhodnutí ze dne 3. 4. 2014, č.j.: MV-427-14/ODK-2014, kterým bylo zamítnuto odvolání navrhovatele a potvrzen výrok II. rozhodnutí krajského úřadu ze dne 26. 11. 2013, č.j.: KUJI 79781/2013, sp.zn. OOSČ 699/2013 OOSC/13, kterým bylo v řízení o návrhu na zahájení správního řízení sporného o zaplacení částky 52.189.015,03 Kč s příslušenstvím rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Ministerstvo se v tomto rozhodnutí ztotožnilo s právním názorem krajského úřadu, že navrhovatel, který je statutárním městem, nemá v případě úspěchu v tomto řízení nárok na náhradu nákladů řízení, které tvoří náklady na právní zastoupení advokátem, neboť tyto náklady nelze považovat za náklady účelně vynaložené. Tento závěr podpořilo ministerstvo rovněž odkazy na další, krajským úřadem výše neuvedenou, judikaturu např. i Ústavního soudu, která na daný případ dopadá. Poučení o odvolání Proti výroku č. I. tohoto rozhodnutí se podle 169 odst. 2 správního řádu nelze odvolat. Proti výroku č. II. mohou účastníci řízení podat podle 83 odst. 1 ve spojení s 79 odst. 2 správního řádu odvolání do 15 dnů ode dne oznámení tohoto rozhodnutí; odvolání se podává Ministerstvu vnitra ČR prostřednictvím Krajského úřadu Kraje Vysočina, který rozhodnutí vydal. Podání odvolání má podle 85 odst. 1 správního řádu odkladný účinek. V Jihlavě dne: 30. 4. 2014 Otisk úředního razítka Mgr. David Marek v.r. úředník oddělení ostatních správních činností Rozdělovník: - Statutární město Jihlava, Masarykovo nám. 1, 586 28 Jihlava, prostřednictvím advokáta JUDr. Radka Ondruše, AK se sídlem Bubeníčkova 502/42, 615 00 Brno - Svaz vodovodů a kanalizací Jihlavsko, svazek obcí se sídlem Žižkova 93, 586 01 Jihlava, prostřednictvím advokáta JUDr. Oldřicha Chudoby, AK se sídlem Kvestorská 5, 140 00 Praha 4 Číslo stránky 1 2