Vysoká škola ekonomická v Praze. Diplomová práce Pavel Ráž

Vysoká škola ekonomická v Praze Diplomová práce 2006 Pavel Ráž

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vztahů Hlavní specializace: Mezinárodní politika a diplomacie Název diplomové práce: Palestinsko-izraelský konflikt: vliv židovských náboženských stran na mírový proces Vypracoval: Pavel Ráž Vedoucí diplomové práce: PhDr. Otakar Volenec, CSc. 2

P r o h l á š e n í Prohlašuji, že diplomovou práci na téma Palestinsko-izraelský konflikt: vliv židovských náboženských stran na mírový proces jsem vypracoval samostatně. Použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury. V Praze dne 15. srpna 2006 Podpis 3

Děkuji PhDr. Otakaru Volencovi za odborné vedení a Ing. Radce Havlové za rady a připomínky, jenž provázely vznik této práce. 4

Obsah 0 Úvod...3 1 Historické pozadí konfliktu a současnost mírového procesu...6 1.1. Šestidenní válka kořeny současného sporu...7 1.2. Otázka okupovaných území a situace do konce 80. let...9 1.3. Palestinská intifáda...13 1.4. Počátky mírového procesu...15 1.5. Stagnace mírového procesu po roce 1995...19 1.6. Éra Ariela Šarona...23 1.6.1. Bezpečnostní bariéra...23 1.6.2. Mezinárodní iniciativy a cestovní mapa (road map)...25 1.6.3. Palestinská samospráva...26 1.6.4. Plán stažení z pásma Gazy...29 1.6.5. Mezinárodní reakce na plán na stažení a jeho realizace...30 1.6.6. Konec Šaronovy éry a současná situace...32 2 Izraelská společnost...34 2.1. Historická a geografická podmíněnost komplexnosti izraelské společnosti...34 2.2. Etnické a náboženské složení izraelské společnosti...36 2.2.1 Pozice náboženství v Izraeli...37 2.2.2 Status quo...39 2.2.3 Nejvýznamnější náboženské instituce...41 2.3 Hlavní konfliktní linie izraelské společnosti...44 2.4 Religiózní Židé...47 2.4.1 Ortodoxní judaismus...48 2.4.2 Neortodoxní judaismus...49 5

2.4.3 Ultraortodoxní Židé...51 3 Židovské náboženské strany a mírový proces...55 3.1 Charakteristika politického systému...55 3.2 Politické strany v Izraeli...56 3.3 Náboženské politické strany...59 3.3.1 Národní náboženská strana...61 3.3.2 Šás...64 3.3.3 Jahadut Ha-Tora...66 3.3.4 Meimad...68 3.4 Zahraniční podpora...71 3.5 Radikalizace židovské a palestinské společnosti...73 4 Závěr...76 5 Literatura...79 6 Seznam příloh...81 6

0 Úvod Mírový proces na Blízkém východě je po léta komplikovanou a citlivou otázkou na poli mezinárodních vztahů. V konfliktu mezi nesmiřitelnými nepřáteli, Izraelci a Palestinci, se jen obtížně a zdlouhavě nachází prostor ke kompromisu, který by obě strany byly ochotny přijmout. I přes snahu velmocí, především USA jako nejvýznamnějšího zahraničního hráče, se proces k pozitivnímu výsledku posouvá velmi pomalu. Vedle mezinárodního tlaku je však pro dlouhodobě udržitelnou dohodu rozhodující především vnitřní souhlas obou stran s řešením situace a ochota na daném řešení spolupracovat. Přijetí určitého stanoviska tak předpokládá alespoň rámcovou shodu v jednotlivých táborech, na které je možno takovou oboustrannou dohodu vybudovat. Tento předpoklad je ovšem podkopáván velmi výraznou vnitřní diverzifikací obou znepřátelených stran. Často se hovoří o jednotlivých frakcích uvnitř palestinského hnutí, jednotlivých ozbrojených křídlech navzájem stojících proti sobě. Stejně tak existuje v izraelské společnosti celá řada politických stran a hnutí, které mají často naprosto protichůdné názory a představy o řešení izraelskopalestinského konfliktu. Vedle, pro západní svět, klasického a dobře pochopitelného dělení na politickou pravici a levici se v Izraeli dostává na scénu další faktor rozdělující politickou scénu země. Je jím silný vliv náboženství a jeho odraz v politice v podobě náboženských stran. Tyto náboženské politické strany zastupují jednotlivé proudy judaismu, odrážejí rozdílnou míru náboženského zápalu částí izraelské společnosti a rovněž se liší ve svém přístupu k sionismu. Ve stínu nárůstu islámského fundamentalismu a extremismu zůstává poněkud upozaděna aktivita horlivých vyznavačů jiných náboženství, od křesťanství po judaismus. Je skutečností, že v případě Islámu se tyto projevy vyznačují bezprecedentní agresivitou a brutalitou. Nicméně i v Izraeli, založeném na sionistických myšlenkách sekulární většiny, získávají na 7

vlivu ortodoxní náboženské skupiny, které výrazně ovlivňují jak vnitřní tak zahraniční politiku Státu. A právě oblast zahraniční politiky, konkrétně otázka mírového procesu a vlivu zástupců ortodoxního judaismu na něj, je předmětem této diplomové práce. Práce se sestává ze 3 hlavních kapitol. V první části je popsáno historické pozadí konfliktu a mírový proces od jeho zahájení až po současnost. Práce se vrací k roku 1967 a Šestidenní válce jakožto klíčové události celého konfliktu. Izrael dosahuje rozhodného vítězství a okupuje území jež jsou dnes úhelným kamenem celého sporu. Následuje stručný popis vývoje situace až do počátku 90. let, kdy se rozbíhá mírový proces mezi izraelskou a palestinskou stranou. Vstřícná atmosféra a optimistická očekávání míru jsou surově přervána vraždou ústřední postavy izraelské snahy o smír, Jicchaka Rabina, a mírový proces stagnuje. V posledním oddílu první části se práce zabývá znovu nastartováním procesu, kdy bývalý nesmiřitelný protivník Palestinců, Ariel Šaron, dává mírovému procesu nový impuls a stahuje armádu a osadníky z pásma Gazy. Jeho vážné zdravotní potíže spolu s parlamentními volbami a formování nové vlády v období březen až duben 2006 tvoří přirozené časové ohraničení první části práce. Další část práce je věnována izraelské společnosti, její struktuře a specifikům. Začíná etnickou a náboženskou strukturou Izraele a dále pak nechává stranou nežidovská vyznání a nežidovské obyvatele státu a soustřeďuje se především na náboženské odlišnosti v rámci židovské společnosti. Rozebírá jednotlivé proudy judaismu, jejich zastoupení v Izraeli a jejich vztah ke většinové sekulární společnosti a sionismu obecně. Z mnoha dělících linií v izraelské společnosti vystupuje právě vztah sekulárních a náboženských židů nejmarkantněji a je chápán jako potenciálně největší hrozba pro jednotu izraelské společnosti. Rostoucí vliv náboženských stran s jejich specifickým vnímání zákonů a náhledů na charakter státu může pro demokratický a sekulární Stát Izrael představovat potenciální ohrožení stávajícího stavu a 8

vychýlení směrem k teokratickým tendencím. Spory mezi těmito dvěma tábory jsou dále prohlubovány významnými finančními a dalšími privilegii náboženské menšiny. Neschopnost či spíše nemožnost sestavit fungující vládu bez účasti náboženských stran představuje prostor pro doslovné politické vydírání a zároveň další posilování privilegií a vlivu ortodoxních Židů ve společnosti. Na znalosti historických souvislostí mírového procesu a pochopení složitosti a specifik izraelské společnosti s důrazem na náboženské otázky následně staví závěrečná část práce, která se věnuje nejvýznamnějším náboženských stranám a jejich vlivu na mírový proces. V úvodní části kapitoly je podán přehled relevantních náboženských politických stran a dále následuje pohled na ty strany, které v nedávné minulosti byly nebo v současnosti jsou součástí vládních koalic a popis jejich postojů a působení na mírový proces. Tématu izraelsko-palestinského konfliktu je obecně v české i zahraniční literatuře věnována značná pozornost. Vzhledem ke komplexnosti izraelsko-palestinského konfliktu a s ním spojeného mírového procesu jsem se záměrně soustředil pouze na relativně úzce vymezenou oblast dané problematiky. Cílem práce je jasné a srozumitelné osvětlení významu a vlivu náboženské politické reprezentace židovského státu na formulovaní a prosazování izraelských postojů v mírovém procesu a k palestinsko-izraelskému konfliktu obecně. Při zpracování diplomové práce jsem vycházel především z česky a anglicky psané literatury. Vzhledem k vysoké aktuálnosti tématu jsem v hojné míře rovněž pracoval s elektronickými médii (internet). Pro názornější ilustraci jsou součástí diplomové práce mapy a dokumenty obsažené v přílohách. Tyto dokumenty pocházejí především z oficiálních internetových stránek Organizace spojených národů, izraelských státních institucí a nevládních organizací. 9

1 Historické pozadí konfliktu a současnost mírového procesu Dlouhodobá snaha o vytvoření židovského státu v oblasti Palestiny byla završena roku 1948 po válce proti okolním arabským státům vznikem Státu Izrael. Rezoluce Organizace Spojených Národů 181/II z 29.11. 1947 o rozdělení britského mandátního území Palestiny na dva státy, židovský a arabský 1, byla islámskými a arabskými státy odmítnuta a z následného ozbrojeného střetu vyšel vítězně Izrael. Konkrétním důsledkem války byl fakt, že arabský stát navržený v plánu OSN nevznikl vůbec, neboť území, která měla být jeho součástí si k sobě připojily Egypt (pásmo Gazy) a Jordánsko (Západní břeh). Zbylá území vymezená pro arabský stát (hlavně severní Galilea a Negev) obsadil Izrael 2. Z Izraelem dobytých území uprchlo do roku 1950 do okolních států na 914 000 Palestinců 3. Již zde tkví jeden z kořenů sporu o blízkovýchodní vyrovnání. Otázka návratu uprchlíků hraje roli v aktuálním mírovém procesu i po téměř 60 letech. Válka z roku 1948 však byla pouze prvním z celé řady ozbrojených konfliktů, kterými měl Izrael projít v boji za uhájení své samostatnosti. Angažování se Izraele na straně Velké Británie a Francie v dalším blízkovýchodním konfliktu, suezské krizi roku 1956, proti Egyptu, který znárodnil Suezský průplav, vyneslo Izraeli v části mezinárodního společenství nálepku agresora. Pro tuto práci má ovšem zásadnější význam ozbrojený konflikt z června roku 1967, tzv. šestidenní válka. 1 Mapa plánu OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947 viz. příloha 1 2 srovnání plánu OSN z roku 1947 a situace v roce 1949 viz. příloha 2 3 http://www.un.org/unrwa/refugees/whois.html 10

1.1 Šestidenní válka kořeny současného sporu V tomto konfliktu Izrael díky preventivnímu úderu a kvalitě své armády dobyl působivých vítězství a obsadil rozsáhlá území nepřátelských států. Zároveň také vznikl mýtus o neporazitelné izraelské armádě a neschopných arabských vojscích. Odvrácenou stranou tohoto vítězství byla zátěž v podobě okupace dobytých území, nutnost péče o obyvatelstvo žijící na těchto území a další zhoršení vztahů s okolními státy zatížené územními spory. Vypuknutí války předcházely dlouhodobější spory především se Sýrií ohledně vodních zdrojů a napjaté vztahy s Egyptem, který nešetřil válečnou rétorikou. Egypt se tradičně stylizoval do pozice vůdce arabského světa a egyptský prezident Násir neskrýval své ambice chopit se této role, to vše se sovětskou podporou. Kromě verbálních útoků Egypt podnikl kroky směřující k válečnému konfliktu. Uzavřel Tiranskou úžinu pro izraelské lodě a izoloval tak přístav Ejlát, jedinou izraelskou námořní cestu do Rudého moře. Dále přesunul vojska blíže k hranicím a po výzvě prezidenta Násira k odchodu sil OSN, obsadil demilitarizované pásmo na Sinajském poloostrově. Se sbližování arabských států tak počátkem června 1967 musel Izrael čelit koalici Egypta, Sýrie, Jordánska a Iráku. Izrael zahájil preventivní protiútok proti Egyptu 5. června a během prvních několika hodin zničil podstatnou část egyptského letectva, získal vzdušnou převahu a více méně tak rozhodl válku ve svůj prospěch. Přes opakované izraelské výzvy Jordánsko nedodrželo příměří a zahájilo útok na Izrael. Sýrie se ani po opakovaných egyptských výzvách do akce nezapojila. Přesto proti ní Izrael zahájil válečné operace na Golanských výšinách. 11

Po skončení války kontroloval Izrael na Egyptu dobyté pásmo Gazy a sinajský poloostrov, na Jordánsku východní část Jeruzaléma a západní břeh Jordánu a na Sýrii Golanské výšiny. Celkově se pod izraelskou kontrolou ocitlo území o rozloze 68 500 km 2 s 1,2 milionu Arabů. 4 To vše představovalo pro Izrael těžké břemeno. Od Sinaje přes východní Jeruzalém až po Golanské výšiny byl Izrael okupantem 5. Válka tak skončila velkým vojenským vítězstvím Izraele. Vedle vojenského úspěchu způsobilo mezi mnohými Židy v Izraeli i v diaspoře vlnu euforie a nacionalismu obsazení Starého města v jordánském Východním Jeruzalémě, kde se nachází zeď nářků, Chrámová hora a další posvátná místa judaismu. Hlavně náboženští sionisté interpretovali vítězství v Šestidenní válce jako zázrak, Boží znamení a přiblížení se konečného vykoupení židovského lidu a návratu biblických území do židovských rukou. 6 Reakce mezinárodního společenství na okupaci V otázce Šestidenní války a jejích důsledků se začala výrazně angažovat OSN. Již v průběhu konfliktu vyzvala Rada bezpečnosti k ukončení bojů. Po válce rozhodla o stálé přítomnosti pozorovatelů pověřených dohledem na dodržování příměří v oblasti Golanských výšin a Suezského průplavu. Následnou rezolucí č. 242 z 22.11.1967 definovala Rada bezpečnosti OSN podmínky nastolení míru na Blízkém východě. Rezoluce byla navržena Velkou Británií a přijata jednomyslně. Tato rezoluce, která byla pramenem formule území za mír, je dodnes jedním ze základů na kterých probíhá mírový proces. Požadovala stažení Izraele z území okupovaných v důsledku Šestidenní války a nastolení spravedlivého a trvalého míru na Blízkém východě. Tento mír měl být založen na ukončení všech nároků nebo válečných stavů a na respektování a uznávání suverenity, územní celistvosti a politické nezávislosti 4 Pojar, M.: Izrael. 1. vyd., Praha, Libri 2004. Str. 63 5 Mapa viz. příloha 3 6 Biblický pojem Erec Jisrael Země Izrael je daleko širší a nejasnější než oficiální název země Medinat Jisrael Stát Izrael. Erec Jisrael přesahuje nynější hranice Státu Izrael a označuje celou biblickou zemi zahrnující i okupovaná palestinská území (Judeu, Samaří a Gazu) 12

všech států v této oblasti a jejich práva žít v míru v rámci bezpečných a uznávaných hranic bez hrozeb a aktů násilí 7. Rezoluce rovněž obsahovala 8 : Potvrzení nezbytnosti zaručení svobody plavby mezinárodními vodními cestami v oblasti (reakce na blokádu Tiranské úžiny) Nalezení spravedlivého řešení problému uprchlíků Zaručení územní nedotknutelnosti a politické nezávislosti každého státu v této oblasti prostřednictvím opatření zahrnujících vytvoření demilitarizovaných zón 1.2 Otázka okupovaných území a situace do konce 80. let V rezoluci 242 se nehovořilo o Palestincích, zmiňoval se jen problém uprchlíků. Mnozí izraelští vůdcové odmítali samotný pojem palestinského národa. Premiérka Golda Meirová tvrdila, že nic takového jako Palestinec neexistuje a že mezi středozemním mořem a hranicemi Iráku existují už dva státy Izrael a Jordánsko - a není tam místo pro třetí. Palestinci musí najít řešení svých problémů spolu s Jordánskem, protože nějaký Palestinský stát mezi námi a Jordánskem se může stát pouze základnou, ze které by bylo ještě příhodnější napadnout a zničit Izrael 9. Obdobný názor sdělil 10 let po přijetí rezoluce i tehdejší premiér Jicchak Rabin americkému prezidentovi Carterovi, kdy byl ochoten akceptovat jordánskopalestinský stát ale nikoli třetí stát v této oblasti tzn. čistě palestinský 10. 7 Čejka, M.: Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 1. vyd., Brno, Centrum strategických studií, 2005. Str. 117 8 Úplné znění rezoluce 242 viz. příloha 4 9 Izrael, Gilbert, M.: Izrael: dějiny. 1.vyd., Praha, BB art, 2002. Str. 410 10 tamtéž, str. 466 13

Izraelská vnitřní diskuze o okupovaných územích V důsledku Šestidenní války se i v samotném Izraeli rozvinula debata o tom, jak vládnout a jak dlouho vládnout palestinským Arabům. Výrazná menšina prosazovala co nejrychlejší návrat dobytých území. Ale i izraelská vláda byla ochotna stáhnout se na předválečné hranice. Mělo se tak stát výměnou za plný mír. Časový horizont takové akce však byl velmi vzdálený. Otázka výměny okupovaného území za definitivní mír s arabskými sousedy je tak od Šestidenní války permanentně přítomná ve vnitroizraelských diskuzích. Počáteční úvahy o povaze okupační správy naznačovaly, že se Izrael nechystá k anexi nebo osídlování dobytých území. Pásmo Gazy i Západní břeh měly zůstat arabské a být pouze spravovány. Izraelský ministr obrany Moše Dajan to vyjádřil slovy: Nesmíme se vměšovat, angažovat se, vydávat nařízení, jmenovat administrátory a stát se vládci. Protože uděláme-li to, bude to pro nás špatné 11. Po skončení války proudily do spravovaných oblastí, jak byly v Izraeli nazývána okupovaná území, značné finanční částky do jejich rozvoje. Názory na osidlování území se s postupem času vyvíjely. Již v roce 1969, jen 2 roky po válce Moše Dajan prohlásil, že Izrael by měl zřídit židovské a izraelské osady všude ve spravovaných oblastech a neměli by to být stanové tábory, které se postaví a zase strhnou... 12. Pojem Palestinec Izraelská okupace Západního břehu působila jako určitý katalyzátor palestinského nacionálního hnutí a probouzela k životu aspekty národního cítění. Obyvatelé okupovaných území začínali přijímat novou identitu: nikoli Arabů nebo palestinských Arabů, ale 11 Izrael, Gilbert, M.: Izrael: dějiny. 1.vyd., Praha, BB art, 2002. Str. 392 12 tamtéž, str.400 14

Palestinců. Palestinci a palestinské hnutí se stávaly významnou silou, se kterou se muselo počítat i na mezinárodním poli. Vítězství v Šestidenní válce a především následná okupace dobytých území se všemi svými důsledky (vztahy s okolím, problém s osadami, urychlení palestinského nacionalismu atd.) se tak v mnoha ohledech jeví jako Pyrrhovo vítězství pro Izrael. Následný vývoj na okupovaných územích je charakterizován postupnou výstavbou osad, které byly zpočátku budovány mimo hlavní centra arabského osídlení. Do roku 1970 jich přibylo 40. Arabům bylo od roku 1972 umožněno překračovat tzv. zelenou linii (linii příměří mezi Jordánském a Izraelem z roku 1949). Dalším důsledkem Šestidenní války bylo těsnější sepětí Izraele se Spojenými Státy, mimo jiné i v důsledku francouzského zbrojního embarga. USA se tak staly daleko nejbližším a nejdůležitějším spojencem Izraele, do židovského státu putovaly významné vojenské dodávky. Z druhé strany zásoboval arabské státy, především Egypt a Sýrii svými zbraněmi Sovětský svaz. Válka roku 1973 a její následky Na Blízkém východě vypukly závody ve zbrojení, které vyústily do Jomkipurské války v roce 1973. Tato válka byla pro Izrael opět vítězná i když tentokrát za cenu značných ztrát (v Šestidenní válce padlo 777 Izraelců, v Jomkipurské 2378) 13 a počátečních porážkách. Válka z roku 1973 měla vedle nabourání mýtu o neporazitelnosti izraelské armády významný dopad na izraelskou domácí politickou scénu. V roce 1977 ve volbách zvítězil nad labouristickou Stranou práce pravicový blok Likud a vláda levice tak byla po téměř 30 letech 13 Pojar, M.: Izrael. 1. vyd., Praha, Libri 2004. Str. 65 15

vystřídána pravicovou vládou. Výsledky voleb byly reakcí na obvinění vlády z nepřipravenosti země na válku roku 1973. Paradoxně to byla pravicová vláda, které se podařilo v roce 1979, po předchozím jednání v Camp Davidu pod patronací USA, uzavřít mír s první arabskou zemí Egyptem. Vnitropoliticky však znamenala období vlády Menachema Begina (1977 1983) vrchol revizionistické politiky rozvíjené na okupovaných územích. Západní břeh Jordánu byl nazýván biblickými jmény Judsko a Samařsko a pravicové strany v čele s blokem Likud hlásaly plné začlenění těchto území do Izraele. Odmítaly vrátit jakoukoliv část území na západ od Jordánu Arabům a rozeběhla se intenzivní výstavba osad ve všech částech okupovaných území. Jedním z hlavních iniciátorů výstavby byl tehdejší ministr zemědělství a předseda ministerského výboru pro osady Ariel Šaron, prominentní generál, který bezprostředně po Jomkipurské válce odešel z armády a vstoupil do politiky. Libanonská krize Na přelomu 70. a 80. let byl Izrael vtažen do dalšího ozbrojeného konfliktu, tentokráte v sousedním Libanonu. Ten byl od roku 1970 sídlem Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), která se tam musela uchýlit z Jordánska. Po vypuknutí občanské války v Libanonu v letech 1975-76 Izrael vybudoval obranný systém podél severní hranice. Ani ten však nezabránil dalšímu pronikání palestinských teroristů na izraelské území. V březnu 1978 izraelské síly v rámci operace Litani vstoupily do Libanonu a okupovaly 10 km široké pásmo, jenž vyčistily od vojenských základen OOP. Po vytvoření mezinárodních jednotek se stáhly zpět. 16

Společný záměr libanonských křesťanských falang a Izraele zbavit se OOP v Libanonu vyústil v policejní akci, která se však změnila v regulérní válku se Sýrií, která skončila podepsáním příměří. Po bombardování Bejrútu v roce 1982 opustila OOP Libanon. Následné zavraždění izraelského spojence v Libanonu, čerstvě zvoleného prezidenta Bašira Džemajela, vyprovokovalo jeho křesťanské falangy ke krvavé odplatě a vraždění v táborech Sabra a Šatíla, to vše s vědomím Izraelců. Ministrem obrany byl v té době Ariel Šaron, který byl nucen po odmítavé reakci uvnitř Izraele i v zahraničí rezignovat. Izrael se stáhl na své původní hranice v roce 1985 a válka samotná poškodila mezinárodní postavení Izraele a ve svých vnitropolitických důsledcích vedla k pádu Beginovy vlády. 1.3 Palestinská intifáda Dalším výrazným okamžikem bylo zahájení palestinského povstání intifády v roce 1987. Na Západním břehu a v Gaze mnohokráte docházelo k protestům doprovázeným házením kamenů, zapalováním pneumatik a demonstracemi. Koncem roku 1987 vypuklo skutečné ozbrojené násilí. Intifáda čerpala svou sílu hlavně z 27 palestinských uprchlických táborů v Izraeli. Masa uprchlíků z roku 1948, jimž Jordánci nedovolili před rokem 1967 začlenit se do jordánské společnosti, zůstávala ve svých táborech i po roce 1967 a zbytek žil ve velmi nuzných podmínkách jinde na Západním břehu. Odtud se rekrutovalo tvrdé jádro extremistů rozhodnutých bojovat proti Izraeli. Intifáda začala kvůli celé sérii událostí. Mezi hlavní důvody patřila vzrůstající nezaměstnanost mezi Palestinci, nespokojenost obyvatelstva s diplomatickou strategií Organizace pro osvobození Palestiny, rozčarování nad pasivitou ostatních arabských zemí a také arogance izraelských okupačních sil. Život prostých Palestinců na Západním břehu a v pásmu Gazy byl 17

poznamenán četnými komplikacemi, mj. složitým systémem pohybu mezi palestinskými městy vázaným na různá povolení a mnohahodinovým čekáním na kontrolních stanovištích. Intifáda trvala skoro pět let. Z počátku podceňované povstání však postupem času dovedlo mnohé Izraelce z otázce, zda okupace daných území může dále pokračovat. V průběhu intifády (1988) došlo rovněž k založení extrémní organizace Hnutí islámského odboje, později známého pod názvem Hamas. Hamas se sám označuje jako odnož Muslimského bratrstva, egyptské fundamentalistické skupiny. Přiřazuje se rovněž k takzvanému řetězu džihádu (svaté války), začínajícímu při povstání proti Britům v Palestině roku 1936 a pokračujícímu džihádem vyhlášeným islámskými představiteli po rezoluci OSN o rozdělení Palestiny roku 1947. Tato síla se hlásila k zavedení islámské vlády nad celou Palestinou. Odmítala jakoukoli formu židovského státu nebo přítomnosti Židů na palestinském území. Rovněž se přihlásila k používání teroru jak proti Izraeli, tak proti palestinským Arabům, kteří se stavěli proti jejich negativistickým cílům. Hlavní body programy Hamasu představovaly 14 : Odmítnutí legitimity OOP jako jediného vůdce palestinského lidu Odmítnutí jakéhokoli trvalého kompromisu, jenž by mohl být uzavřen s Izraelem Celé území mandátní Palestiny od moře k řece bylo prohlášeno za muslimské dědictví Svatá válka měla být vedena nejen proti Izraeli, ale i proti zkaženým a degenerovaným elementům palestinské společnosti (palestinští kolaboranti s Izraelem, drogový dealeři, prostitutky) 14 Itrovigne, M. Hamás: islámský terorismus ve Svaté zemi. 1. vydání. Praha. Vyšehrad. 2003. Str. 85 18

Ve statutu Hamásu z roku 1988 se říká: prorok prohlasil: poslední den nenastane, dokud všichni muslimové nebudou bojovat proti Židům a dokud je muslimové nezabijí [...] 15 I přes zjevnou nejednotnost Palestinců směřoval vývoj k postupnému zahájení rozhovorů mezi palestinskou a izraelskou stranou. OOP prostřednictvím Palestinské národní rady vyhlásila nezávislý arabský stát v Palestině v hranicích, jaké byly navrženy v rezoluci OSN 181/II z 29.11.1947, kterou tehdy arabské státy odmítly a rovněž palestinští Arabové ji neuznali. Jedním z cílů OOP bylo dosáhnout ukončení americké politiky nejednat s touto organizací. Krokem, který měl tomuto cíli pomoci bylo veřejné vystoupení Jásira Arafáta koncem roku 1988, kdy se výslovně zřekl terorismu a vyjádřil ochotu jednat o uznání Izraele. 1.4 Počátky mírového procesu Za pokračující intifády přišel Izrael s širší iniciativou, jak urovnat vztahy s arabskými sousedy. Součástí této iniciativy byl i návrh na volby na Západním břehu a v Pásmu Gazy na jejichž základě měla vzniknout palestinská reprezentace, která by vedla jednání o přechodném období autonomie a později o trvalém řešení. Tuto iniciativu ze 14. května 1989 navrženou vládou národní jednoty (Likud a Strana práce), lze do určité míry považovat za začátek pozdějšího mírového procesu. Jaký vývoj prodělal mírový proces od svých počátku lze dokumentovat na podmínkách, které si Izrael v tomto návrhu stanovil pro případná jednání 16 : Izrael nebude vyjednávat s OOP, jen s Palestinci nespojenými s OOP a žijícími na okupovaných územích. 15 Itrovigne, M. Hamás: islámský terorismus ve Svaté zemi. 1. vydání, Praha, Vyšehrad, 2003. Str. 84 16 Pojar, M.: Izrael. 1. vydání, Praha, Libri 2004. Str. 71 19

Status okupovaných území se nezmění. Při jakékoli formě autonomie Izrael zůstane suverénní a okupační mocností. Izrael nesouhlasí s vytvořením dodatečného palestinského státu v Pásmu Gazy a v oblasti mezi Izraelem a Jordánem. Madridská konference O více než rok později, 30.10-1.11.1991, se konala mezinárodní konference v Madridu, která byla konkrétním vyústěním sedmiměsíční kyvadlové diplomacie ministra zahraničí Spojených států, Jamese Bakera, ve snaze přivézt znepřátelené strany k jednání. Konference proběhla za účasti USA, SSSR, Izraele, Egypta, Sýrie, Libanonu, společné jordánsko-palestinské delegace. OSN a Evropská unie se zúčastnili konference jako pozorovatelé. Mírový proces pokračoval bilaterálními jednáními Izraele se Sýrií, Libanonem a jordánskopalestinskou delegací. V průběhu pěti kol bilaterálních jednání Izrael odmítal jakékoliv územní ústupky, východního Jeruzaléma se nemělo týkat nic. V podstatě byl Izrael ochoten diskutovat pouze o určité omezené autonomii pro Palestince. Tento nerealistický plán však Palestinci odmítali. Posun ve vývoji umožnily Izraelské volby v roce 1992, které po téměř nepřerušených patnácti letech ukončili převahu pravicového Likudu. Volby vynesly k moci Stranu práce a premiérem se stal Jicchak Rabin. Jednání v Oslo a jeho důsledky Paralelně s oficiálními jednáními ve Washingtonu probíhaly tajná jednání mezi zástupci Izraele a OOP. Dělo se tak nejdříve v Londýně, později pak v norském Oslo. 9. září 1993 20

poslal J. Arafat dopis premiéru J. Rabinovi, ve kterém potvrdil, že OOP uznává právo Izraele na mírovou a bezpečnou existenci, zříká se terorismu a dalších druhů násilí a přejímá odpovědnost nad všemi složkami OOP. Den na to, v odpovědi J. Rabina, Izrael uznal OOP jako představitele Palestinců v mírových jednáních a 13. září 1993 byla oběma aktéry ve Washingtonu podepsána Deklarace principů přechodné samosprávy obsahující soubor vzájemně dohodnutých obecných zásad pro pětileté přechodné období palestinské samosprávy než měl vstoupit trvalý status v platnost. Rabin, bývalý voják, náčelník generálního štábu v období Šestidenní války, měl v úmyslu rychle dosáhnout dohody s Palestinci. Byl přesvědčen, že: Dohody s Palestinci by mělo být dosaženo nejdéle do devíti měsíců 17, nechtěl ztrácet čas. Politika Strany práce vůči Palestincům byla založena na zásadě území (vrácené Palestincům) za mír (pro Izraelce). Podstatou dohody z Osla bylo 18 : předání moci Palestincům v Gaze a Jerichu vyjmutí otázek Jeruzaléma, uprchlíků, osad, bezpečnostních mechanismů a hranic z jednání v přechodném období Izrael je odpovědný za bezpečnost podél mezinárodních hranic, za bezpečnost Izraelců na Západním břehu Jordánu a v Pásmu Gazy a za izraelské osady v těchto oblastech Důsledky dohod z Oslo měly pro Izrael širší význam. Izrael se vymanil z izolace v arabském světě. Byl umožněn mír s Jordánskem (smlouva podepsána 26.října 1994) a byly navázány oficiální styky s řadou arabských zemí Marokem, Tuniskem, Alžírskem i když ještě ne 17 Gilbert, M.: Izrael: dějiny. 1.vydání, Praha, BB art, 2002. Str. 536 18 Pojar, M.: Izrael. 1. vydání, Praha, Libri 2004. Str. 76 21

diplomatické. Diplomatické styky byly díky jednání s Palestinci navázány s Čínou, Vietnamem a řadou dalších zemí. Mírový proces se však nezastavil v tomto bodě a i přes pokračující teroristické útoky se Rabin snažil využít historické příležitosti a postoupit v dohodách co nejdále. Po jednání izraelského ministra zahraničí, Šimona Perese, velkého soupeře premiéra Rabina ve Straně práce, s J. Arafatem byl vypracován komplexní plán s časovým rozvrhem na zavedené palestinské samosprávy v různých oblastech Západního břehu a rozvrh fázového stahování izraelských jednotek. Západní břeh byl rozdělen do tří zón 19 : Zóna A podle dohody do ní byla zařazena velká města (Ramalláh, Betlém, Džanín, Kalkíjíja, Nábulus) Palestinci zde mají výlučnou civilní i bezpečnostní samosprávu (celkem 3,5 % Západního břehu) Zóna B zahrnula další, hlavně hustě osídlené venkovské oblasti Západního břehu. Ty se rovněž dostaly pod palestinskou samosprávu, ale pouze v civilních záležitostech. Bezpečnostní otázky zůstaly v rukou Izraele (26 % Západního břehu) Zóna C zahrnula všechny zbývající oblasti Západního břehu. Ty zůstaly pod plnou civilní i bezpečnostní správou Izraele. V podstatě vše, co do ní spadalo, bylo záležitostí týkající se tzv. trvalého statusu tzn. sporné otázky Východního Jeruzaléma, židovské osady, vojenské základny (70,5 % Západního břehu) 20. 28. září 1995 byla ve Washingtonu podepsána tzv. dohoda Oslo II, která stanovily časový rozvrh a jasný model rozšíření palestinské samosprávy na Západní břeh. 19 Čejka, M.: Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 1. vydání, Brno, Centrum strategických studií, 2005. Str. 194 20 Mapa viz. příloha 5 22

Otázka pásma Gazy byla mnohem méně kontroverzní. Gaza představovala přelidněné území, prolezlé terorismem, navíc s minimem židovského obyvatelstva. Mnoho Izraelců proto nebylo proti, vzdát se tohoto území. Možnost předání Západního břehu Jordánu pod palestinskou správu však vyvolala silné protesty, osobní útoky na premiéra Rabina i jeho rodinu a bezprecedentní kritiku opozice. Rehavam Ze evi, vůdce pravicové strany Moledet před zákonodárci prohlásil: Toto je šílená vláda, která se rozhodla spáchat národní sebevraždu 21. Dohoda v Knesetu prošla minimální většinou 61 ku 59 hlasům. I přes silný odpor pravice a religiózních kruhů proti dohodě a obtíže spojené s jejím vyjednáním panovala mezi příznivci mírového procesu optimistická očekávání s nadějí na konečné vyřešení vleklého konfliktu. J. Rabin se stal zosobněním nového izraelského přístupu k Palestincům a hlavním hybatelem mírového procesu. Avšak 4. listopadu 1995, po masové demonstraci na podporu mírových jednání, byl J. Rabin zavražděn židovským pravicovým extremistou, Jigalem Amilem. 1.5 Stagnace mírového procesu po roce 1995 V důsledku vraždy premiéra Rabina, došlo ke stagnaci mírového procesu. V izraelských volbách roku 1996 sice Strana práce uhájila pozici nejsilnější parlamentní strany, ale díky přímé volbě premiéra, ve které zvítězil kandidát pravice Benjamin Netanjahu, vládla v Izraeli opět pravicová vláda. Ta změnila přístup k Palestincům z původní koncepce území za mír na politiku založenou na zásadě mír za bezpečnost. Tato koncepce měla za cíl upozadit otázku území a soustředit se primárně na otázku bezpečnosti. I přes údajnou izraelskou vládu jestřábů byla podepsána v 15.1. 1997 dohoda o odsunu izraelských ozbrojených sil 21 Gilbert, M.: Izrael: dějiny. 1.vydání, Praha, BB art, 2002. Str. 576 23

z Hebronu, odkud se následně Izrael skutečně stáhl. Po zbytek roku 1997 k žádné další dohodě nedošlo. Následující rok 1998 byla za výrazného amerického přispění ve Wye Plantation podepsána dohoda o tzv. druhém stažení izraelských ozbrojených sil ze Západního břehu, když se Izrael zavázal 22 : Vyklidit 13 % Západního břehu Změnit statut určitého procenta zóny B v zónu A (tzn. přechod území pod plnou palestinskou kontrolu) Otevřít letiště a přístav v Gaze Nicméně ani po schůzi Palestinské národní rady, která jednomyslně zrušila protiizraelské články palestinské charty, nezahájil Izrael realizaci uzavřené dohody. Odmítal tak učinit s ohledem na neplnění určitých palestinských závazků vyplývajících z dohody. Mírový proces byl v podstatě zmrazen až do izraelských voleb v květnu 1999. Po vítězství Strany práce se dal mírový proces opět do pohybu pod vedením nového premiéra Ehuda Baraka.V září 1999 byly podepsány za asistence Egypta v Šarm aš-šajchu izraelsko-palestinské dohody. Mezi 12 body dohody byla mimo jiné stanovena i první fáze stahování izraelské armády ze Západního břehu Jordánu, datum zahájení rozhovorů o konečném statusu palestinského území (13.září 1999), otevření bezpečného koridoru pro Palestince z Gazy na Západní břeh. Dohodu ihned kritizoval Ariel Šaron, který po mnoha ministerských postech dosáhl na pozici vůdce pravicového Likudu, v jehož čele vystřídal Benjamina Netanjahua. 22 Pojar, M.: Izrael. 1. vydání, Praha, Libri 2004. Str. 83 24

Rok 2000 - druhá intifáda a nástup pravice 24.5. 2000 opustily po 18 letech izraelské jednotky území jižního Libanonu 23. V témže roce měla být připravena k podpisu konečná dohoda s Palestinci o permanentním statusu v podstatě mírová smlouva s vyhlášením palestinského státu. V červenci 2000 za tímto účelem zprostředkoval americký prezident Bill Clinton rozhovory Ehuda Baraka s Jásirem Araftem v americkém Camp Davidu. I s ohledem na blížící se konec svého druhého funkčního období vystupoval prezident Clinton v blízkovýchodním konfliktu velmi aktivně a snažil se přivézt obě strany k dohodě. I přes zdánlivě uvolněnou atmosféru, skončila jednání nezdarem. Arafat byl velice neústupný v otázce Východního Jeruzaléma, kde požadoval úplnou palestinskou svrchovanost, což nebyli ochotni přijmout Izraelci. Dalším kritickým bodem jednání byla neschopnost dosáhnout kompromisu v otázkách konečné velikosti palestinského území a v otázce palestinských uprchlíků. Arafat trval na právu na návrat pro každého ze 3,5 milionu palestinských uprchlíků do Izraele. Na tento princip nemohli Izraelci přistoupit. V teritoriální otázce představovala Arafatova výchozí pozice návrat k hranicím z roku 1967. Na izraelská očekávání o územním kompromisu reagovali Palestinci stanoviskem, že teritoriálního kompromisu dosáhli již v roce 1993 v Oslo, kdy uznali Izrael v hranicích tzv. zelené linie (po roce 1949). Rozhovory již od počátku stagnovaly. I přes izraelské ústupky, kdy byl premiér Barak ochoten přistoupit na možnost rozdělení Starého města do té doby něco nemyslitelného skončila konference nakonec nezdarem. 23 Pojar, M.: Izrael. 1. vydání, Praha, Libri 2004. Str. 87 25

Neúspěšná jednání dále vyhrotila vnitropolitickou situaci uvnitř izraelské vládnoucí koalice. Situaci ještě vyostřil nový vůdce pravicové opozice Šaron, který 28. září 2000 navštívil Chrámovou horu Posvátný okrsek. 24 Nedlouho po této provokativní návštěvě vypukla mezi Palestinci tzv. 2. intifáda ozbrojený boj proti Izraeli, jenž uvrhla palestinská území znovu do výru násilí. Druhá intifáda byla vyústěním složitého řetězce dlouhodobě neřešených problémů. Ani v obdobní mírového procesu se nedařilo oběma stranám konfliktu minimalizovat násilí. Na okupovaných územích se dále usazovali židovští osadníci, na palestinských územích došlo k propadu životní úrovně od zahájení mírových rozhovorů až o 30 % 25. Vedle izraelských restrikcí palestinského obchodu přispívalo k nespokojenosti Palestinců především zneužívání zahraničních finančních prostředků na pomoc Palestincům orgány Arafatovy exekutivy a všeobecná zkorumpovanost vládního hnutí. V izraelské politice, za situace plné násilí, jenž nepřála dalšímu vyjednávání, ztratil Ehud Barak podporu pro svou politiku v Knesetu a v nových volbách 6.2. 2001 zvítězil pravicový blok Likud a premiérem byl zvolen Ariel Šaron. 24 Chrámová hora je posvátné místo jak pro Židy, tak pro muslimy. Podle náboženského statusu quo (viz. 2.kapitola) je pod patronátem muslimské nadace, přičemž politizování těchto posvátných míst je s tímto statusem v rozporu. 25 Čejka, M.: Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 1. vydání, Brno, Centrum strategických studií, 2005. Str. 214 26

1.6 Éra Ariela Šarona S nástupem Šarona k moci se zdálo, že mírový proces nemá šanci na žádný výrazný pokrok. Šaron byl bývalý tankový velitel a ministr obrany, během jehož vlády byl podniknut útok Izraele do Libanonu. Jeho jméno bylo spojováno s masakry v palestinských uprchlických táborech a tvrdou linií, nepřijatelnou pro palestinskou stranu. Na obou stranách nyní v čele stáli dva zapřísáhlí nepřátelé, Ariel Šaron a Jásir Arafat. Situace tomu opravdu nasvědčovala, během roku 2001 vystupňovali Palestinci teror vůči izraelskému obyvatelstvu, Izrael reagoval tvrdě, spirála násilí se opět roztočila na plno. Následující rok 2002 pak byl co se týče teroristických akcí proti Izraeli nejhorším za posledních 10 let, zahynulo v něm 450 Izraelců a 1 202 Palestinců 26. 1.6.1 Bezpečnostní bariéra V odpovědi na neustávající teroristické útoky začal Izrael 16. června 2002 se stavbou tzv. bezpečnostní bariéry kolem palestinských území s cílem minimalizovat teroristické útoky. Tato stavba se setkala s odmítavými stanovisky nejen ze strany Palestinců, ale rovněž ze strany mezinárodního společenství a řady států. Například 9. července 2004 vydal mezinárodní soudní dvůr stanovisko, že: tato stavba představuje porušení mezinárodního práva 27. Zastánci bezpečnostního plotu argumentovali tím, že právě tato stavba je hlavním důvodem, proč se podařilo snížit počet teroristických akcí mezi lety 2002 a 2005 o 90 % 28. Symbolem 26 Pojar, M.: Izrael. 1. vydání, Praha, Libri 2004. Str. 94 27 http://en.wikipedia.org/wiki/israeli_west_bank_barrier 28 http://en.wikipedia.org/wiki/israeli_west_bank_barrier 27

bariéry se stala až 8 metrů vysoká betonová zeď oddělující Západní břeh od Izraele. Ve skutečnosti bariéra z betonu tvoří pouhá 3 % bezpečnostního plotu. Zbytek je tvořen především z ostnatého drátu a příkopům, zabraňujícím v jízdě vozidlům 29. Podle upravené verze má být bariéra dlouhá přibližně 720 km 30. Odpůrci bariéry argumentují především porušováním lidských práv a mezinárodního humanitárního práva, kdy je omezena možnost Palestinců volně se pohybovat po Západním břehu. Bariéra oddělí přibližně 200 000 Palestinců žijících ve Východním Jeruzalémě od zbytku Západního břehu. Rovněž vidí v této stavbě pokus o anexi území ještě před eventuální definitivní dohodou. To se týká především Východního Jeruzaléma, jenž je obklopen prstencem židovských osad a ochranou zdí. Faktem rovněž je, že v některých částech se bariéra odchyluje od tzv. Zelené linie linie příměří dojednaná v roce 1949 s Jordánskem a to od 200 m až po 22 km k osadě Ariel dovnitř Západního břehu 31. Bezpečnostní experti argumentují tím, že topografie území nedovoluje v některých částech vystavět bariéru přesně na Zelené linii. Podle mezinárodního soudního dvora však v takovém případě je legální postavit bariéru pouze na území Izraele. Podle rozhodnutí izraelského kabinetu z 18. února 2005 o podobě bariéry tak zůstane přibližně 7 % území a okolo 10 000 Palestinců na izraelském území. Tato v podstatě anexe okupovaného území je tak jedním z hlavních důvodů, proč stavba budí takovou nevoli na tolika stranách. Jedná se o jasné porušení mezinárodního práva a to nezůstává u mezinárodního společenství bez odezvy. 29 Mapa bezpečnostní bariéry viz. příloha 6 30 http://securityfence.mfa.gov.il/mfm/web/main/document.asp?subjectid=45874&missionid=45187&language ID=0&StatusID=0&DocumentID=-1 31 http://electronicintifada.net/cgi-bin/artman/exec/view.cgi/7/2155 28

Téměř nepovšimnuta zůstává podobná bariéra oddělující pásmo Gazy, jež byla vystavěna již v roce 1994. Důvodem mnohem menší kontroverze v tomto případě je to, že tato bariéra byla vybudována v souladu s linií příměří z roku 1949 a nikde se významněji od této linie neodchyluje. Šaron však musel čelit nejen zvýšené teroristické aktivitě Palestinců, nýbrž rovněž i vnitropolitické krizi, která nastala po odstoupení ministrů Strany práce z vlády. Po předčasných volbách vytvořil vládu opět blok Likud a Ariel Šaron se udržel v pozici premiéra. 1.6.2 Mezinárodní iniciativa a Cestovní mapa (road map) tzv. cestovní mapa je plán schválený v červenci 2002 kvartetem ve složení Spojené Státy, Evropská Unie, Spojené národy a Rusko. Cílem bylo konečné a úplné vyřešení palestinskoizraelského konfliktu 32 (s předpokladem do roku 2005). Plán představoval jakousi cestovní mapu k míru včetně nezávislého palestinského státu. Plán předpokládal řešení problémů ve třech etapách 33 : 1.etapa: zastavení teroru z palestinské strany, rušení židovských osad na palestinské půdě postavených po březnu 2001, zastavení výstavby nových osad, zastavení deportací, útoků na palestinské civilisty, konfiskací palestinské půdy a majetku jako odvety za teroristické útoky. 32 http://www.state.gov/r/pa/prs/ps/2003/20062.htm 33 kompletní znění road map viz. příloha 7 29

2. etapa: uspořádání voleb na palestinských územích a svolání mezinárodní konference, která by vyhlásila palestinských stát 3. etapa: ukončení celého konfliktu, svolání 2. mezinárodní konference k vyřešení definitivní hranice Státu Palestina, otázky židovských osad, Jeruzaléma a uprchlíků. Arabské země měly uznat Stát Izrael a uzavřít s ním mírové smlouvy. Plán byl schválen na vrcholné konferenci v Šarm-aš-Šajchu v červnu 2003 představiteli USA, Egypta,Saudské Arábie, Bahrajnu, Jordánska a palestinské samosprávy. Izrael potvrdil rušení nelegálních osad, Palestinci zastavení 2. intifády. Vzhledem k silnému odporu na obou stranách však násilné akce a odvety neustávaly a plán s jeho nerealisticky krátkými termíny poslední etapa měla proběhnout v letech 2004-2005 nebyl ve skrze realizován. Násilí, které pokračuje do dnešních dnů, spolu s nedostatečnou politickou podporou utvrzuje v tom, že tento plán selhal. Ani Spojené Státy, jako nejvýznamnější prostředník nakonec nevyjadřují příliš podpory k realizaci tohoto plánu. 1.6.3 Palestinská samospráva Palestinská samospráva je hlavní složkou výkonné moci, jenž vznikla jako výsledek mírových jednání v Oslu. Význam a reálná moc byla během několika let její existence značně zpochybněna řadou korupčních skandálů, neschopností vypořádat se s násilím a konečně nízkou podporou ze strany vlastních obyvatel, kterým nedokázala poskytnout základní zajištění. Od jejího vzniku držel veškerou moc ve svých rukou Jásir Arafat. Až na jaře 2003 v důsledku amerického tlaku a ve snaze o naplnění cílů Cestovní mapy došlo k částečné decentralizaci pravomocí a premiérem byl zvolen Mahmud Abbas. Jeho nástup 30

měl znamenat počátek post-arafatovské éry a přinést průlom při řešení střetu, avšak Abbas již po čtyřech měsících odstoupil jeho mírové snahy byly zastíněny pokračujícími útoky Hamasu a do značné míry také mocenským soubojem s Jásirem Arafatem. Známý je spor Arafata s Abbásem ohledně postu ministra vnitra. Jásir Arafat chtěl dosadit svého člověka, i když to měl v kompetenci Mahmúd Abbás. 34 Se stejným problémem se potýkal i Abbásův nástupce na postu palestinského premiéra Ahmad Kurája. Smrt Jásira Arafata Smrt Arafata, dlouhodobého vůdce Palestinců, 11. 11. 2004, měla výrazný vliv na palestinskou samosprávu a přinesla s sebou nebezpečí i pozitiva. Hrozbu představuje právě islamistické hnutí Hamas, které je mnohem radikálnější a nekompromisnější než sekulární Arafatův establishment. Hamas považoval vždy teror za klíčovou složku své taktiky a nebyl účelově pragmatický ani zkorumpovaný. Pozitivem je uvolnění nepřiměřené koncentrace politické moci, kterou Arafat ve svých rukou kumuloval. Byl palestinským prezidentem, vůdcem OOP a stál rovněž v čele její největší frakce Fatah. Určitý posun k demokratičnosti v palestinské autonomii může být za klidné situace výhodou. V současné rozbouřené situaci, kdy je palestinská společnost zpolarizovaná a zradikalizovaná však může paradoxně větší demokratičnost palestinských struktur vézt k ještě větší destabilizaci včetně hrozby občanské války. 34 http://www.psp.cz/kps/pi/prace/pi-3-040.pdf 31

OOP vs. Hamás V rámci palestinské společnosti bylo po dlouhou dobu dominantní silou Organizace pro osvobození Palestiny s hnutím Fatah, jako jeho hlavní frakcí. Skupina byla založena Arafatem a jeho stoupenci na konci 50. let, když chtěli shromáždit rozptýlené Palestince k útokům na izraelský stát. Velký rozvoj zaznamenala organizace na konci 70.let, kdy získala potřebnou finanční podporu od arabských států. Poslední období je charakterizováno nástupem hnutí Hamas (hnutí islámského odporu). Podle vlastních prohlášení vzniklo s vypuknutím intifády v prosinci 1987. Ve svém statusu je Hamas definován jako: jedna z odboček Muslimského bratrstva 35 v Palestině. 25.1. 2006 zvítězil Hamás ve volbách na palestinských územích. Získal 76 ze 132 křesel 36 a vytvořil vládu v čele se svým předákem Ismailem Haníjou. V současnosti je nejvýraznější vnitro-palestinský konflikt charakterizován kontroverzí právě mezi Fatáhem (potažmo OOP) a Hamásem. Z teoretického hlediska jsou politické koncepce OOP a Hamásu zásadně protikladné. OOP sice s jistou mírou váhavosti a nikoli bez dvojakosti ale přece jen přijímá od roku 1987 ideu, že v Palestině mohou koexistovat dva samostatné a nezávislé státy podle toho, jak je vymezuje rezoluce OSN. 37 Hamás obviňuje OSN jako hlavní nástroj židovského komplotu 38 a považuje za zradu a hřích spokojit se s jakýmkoli řešením, které nezahrnuje záměr definitivního zničení Státu Izrael a vybudování islámského státu v hranicích od pobřeží Středozemního moře po řeku Jordán. 35 Muslimské bratrstvo je nadnárodní fundamentalistická organizace. Bratrstvo bylo založeno r. 1928 šejchem Hassanem al-bannou v Ismailii, v Egyptě. 36 http://www.psp.cz/kps/pi/prace/pi-3-040.pdf 37 Itrovigne, M. Hamás: islámský terorismus ve Svaté zemi. 1. vydání,praha, Vyšehrad, 2003. Str. 42 38 Hamás tvrdí, že Židé měli nařídit, aby vznikla Organizace spojených národů, jejímž prostřednictvím nyní ovládají svět. Rovněž tvrdí, že Židé zorganizovali druhou světovou válku, z níž vyšli s pohádkovým bohatstvím, protože obchodovali se zbraněmi. 32

1.6.4 Plán stažení z pásma Gazy Od nástupu Šarona k moci v roce 2001 se mírový proces utápěl v oboustranném násilí. Šaronova neústupnost byla zjevná a proto překvapily jeho výroky pronesené v roce 2003 o nutnosti učinit bolestivé ústupky. 27. května 2003 nazval Šaron izraelskou přítomnost na Západním břehu a v Pásmu Gazy okupační 39. V roce 2004 premiér Šaron poprvé nastínil svůj plán na jednostranné stažení Izraele z Pásma Gazy. Plán spočíval ve zrušení osad v Pásmu Gazy ( a čtyř osad na severu Západního břehu) a odchodu izraelské armády z této oblasti. Tento plán se však setkal s tvrdou opozicí a Šaron byl nucen souhlasit s uspořádáním vnitrostranického referenda o jeho plánu. Ačkoli se zdálo, že členové Likudu jsou tomuto plánu nakloněni, v referendu nakonec 65 % členů strany bylo proti stažení 40. Po řadě peripetií a přepracování plánu, byl tento záměr nakonec vládou schválen 41. Šaronovo neústupné prosazování plánu na stažení mu získalo mnoho nepřátel na pravici politického spektra a důsledkem byl odchod 2 ministrů Národní náboženské strany z vlády. Šaron tak v Knesetu již dále nedisponoval potřebnou většinou. Mnoho jeho kritiků zprava tvrdilo, že Šaron ignoruje mandát daný mu ve volbách a naopak přijal za své postoje svých oponentů z levicové strany práce, která neuspěla ve volbách s podobným plánem na stažení. 39 Pojar, M.: Izrael. 1. vydání, Praha, Libri 2004. Str. 96 40 http://en.wikipedia.org/wiki/israel%27s_unilateral_disengagement_plan 41 Mapa plánu stažení viz. příloha 8 33

Změna Šaronova postoje v porovnání s minulostí je patrná i na předvolebních prohlášeních roku 2003 kdy prohlásil, že nedělá rozdíl mezi komunitami jako Netzarim (v Pásmu Gazy) a Tel Avivem 42. Jeho plán mu přinesl silnou kritiku na domácí politické scéně, kde byl nucen k prosazení svých záměrů zformovat koaliční vládu národní jednoty se Stranou práce ( Šimon Perés jako více premiér). Tato vláda byla ustanovena v lednu 2005. Pro vystěhované osadníky byla schválena finanční náhrada ve výši 200 000 až 300 000 USD. Definitivní schválení plánu na stažení Knesetem proběhlo díky spolupráci se Stranou práce poměrně hladce 16. února 2005. Demolice a vystěhování mělo proběhnout v rozmezí srpen až září 2005. Kromě politických odpůrců musel Šaron čelit rovněž odmítavé reakci veřejnosti. V srpnu se podle různých odhadů sešlo v Jeruzalémě a Tel Avivu 150 000 až 300 000 odpůrců stažení. 43 1.6.5 Mezinárodní reakce na plán na stažení a jeho realizace O co větší obtíže provázely prosazení plánu v Izraeli samotném, o to vstřícnější postoj zaujímalo mezinárodní společenství. S realizací plánu na stažení z Pásma Gazy se totiž rýsovala naděje na pokrok v mírovém procesu a na oživení plánu cestovní mapy, prosazovaného nejvýznamnějšími hráči mezinárodní diplomacie. Americký prezident George.W. Bush prohlásil: velmi podporuji odvážnou iniciativu na stažení z Gazy a části Západního břehu. Toto stažení představuje příležitost položit základy k návratu k plánu cestovní mapy 44. Za Evropskou Unii vyjádřil podporu plánu vysoký představitel pro zahraniční a bezpečnostní problematiku Javier Solana: Vítám iniciativu izraelského premiéra 42 http://en.wikipedia.org/wiki/israel%27s_unilateral_disengagement_plan 43 http://en.wikipedia.org/wiki/israel%27s_unilateral_disengagement_plan 44 http://en.wikipedia.org/wiki/israel%27s_unilateral_disengagement_plan 34

na stažení z Gazy. Představuje to příležitost k znovunastartování implementace plánu cestovní mapy 45. Izraelský plán na stažení se dočkal podpory i ze strany arabských států, konkrétně Egypta a Jordánska a rovněž od palestinské autonomie. 8.2. 2005 na summitu v Šarm aš Šajch vyhlásili izraelský premiér Šaron a předseda palestinské samosprávy Abbás příměří, jenž mělo oficiálně ukončit více než 4 roky trvající násilí a terorismus trvající od druhé intifády. Demolice budov a evakuace civilistů v rámci plánu na stažení byla provedena po 15. srpnu 2005. Část z nich odmítla opustit své domovy a museli být vystěhováni násilně. Přes počáteční obavy z průběhu násilného vystěhování byla nakonec celá operace úspěšně ukončena 12. září, kdy poslední izraelský voják opustil pásmo Gazy. Izrael upustil od původního plánu demolice synagog. Po stažení izraelských vojáků, tak celý svět mohl v přímém přenose vidět rozvášněné Palestince ničící židovské svatostánky. Celý plán na stažení z pásma Gazy je možno brát rovněž jako taktický krok. Židovský stát se stažením zbavil zátěže problémového území, kde v moři cca 1,5 milionu Palestinců žilo pouze okolo 9,5 tisíc židovských osadníků. Ekonomický i náboženský význam pásma Gazy pro Izrael ve srovnání se Západním břehem je prakticky nulový. Bezpečnostní výdaje značně převyšovaly potenciální přínos z držení daného území. Stažení z Gazy a její předání pod kontrolu Palestinců ( ikdyž Izrael si zachoval kontrolu nad pobřežím, leteckým prostorem a všemi hranicemi včetně hraničních přechodů do Egypta) je i přesto vnímáno jako první krok v navrácení okupovaných území. 45 http://en.wikipedia.org/wiki/israel%27s_unilateral_disengagement_plan 35

Izrael mohl vědomě sázet na sváry a nejednotnost v palestinském táboře po smrti Arafata s tím, že palestinské vedení nebude schopno na spravovaném území udržet klid a zamezit teroristickým útokům na Izrael. Nestabilní bezpečnostní situace v pásmu Gazy by pak mohla oddálit stažení ze Západního břehu, kdy by nebyla zaručena výměna území za mír. Nejaktuálnější dění na Blízkém Východě jen potvrzuje dlouhodobou nestabilitu v regionu. Šaron si bezesporu uvědomoval, že čím déle se spor s Palestinci odkládá, tím obtížnější bude jeho řešení. Zároveň mohl při své iniciativě počítat s podporou mezinárodního společenství, jenž vnímá tento konflikt velmi citlivě. Svým rozhodnutím vzal vítr z plachet Palestincům a obrazně řečeno, nechal míč na jejich straně hřiště. Palestinci nyní musí dokázat, že jsou schopni si vládnout sami. 1.6.6 Konec Šaronovy éry a současná situace Jako již několikráte v minulosti, byl však mírový proces ochromen nepředvídatelnými událostmi. Šaron po prosazení svého plánu na stažení ztratil podporu bloku Likud, vystoupil z něho a v listopadu 2005 založil novou středovou stranu Kadima (kupředu). V předčasných volbách stanovených na březen 2006 měla být Kadima jasným favoritem. K získání většiny tehdy podle průzkumů teoreticky stačila koalice se Stranou práce. Podařilo by se tak vyhnout se spolupráci s některou s religiózních stran. V lednu 2006 však postihla Šarona vážná mozková příhoda. Jeho stav mu nadále neumožňoval vykonávat funkci předsedy vlády. Oficiálně zůstal Šaron předsedou vlády až do dubna 2006. Po dobu jeho nemoci ho však zastupoval jeho nástupce v čele Kadimy, Ehud Olmert ( v Šaronově vládě vykonával funkci ministra průmyslu, obchodu a práce). Díky ztrátě 36

charismatického vůdce nezískala Kadima v parlamentních volbách tak výraznou podporu, jak se předpokládalo a musela vytvořit koalici nejen se Stranou práce ale rovněž stranou Gil (věk, izraelští důchodci do Knesetu) a náboženskou stranou Šás. Premiérem se po volbách stal Ehud Olmert. Další ránu míru v oblasti zasadily volby do Palestinské legislativní rady 25.1. 2006, ve kterých zvítězilo radikální hnutí Hamás. Hamás, který ve svých stanovách odmítá uznání existence Státu Izrael získal 56 %, což mu umožnilo sestavit většinovou vládu bez účasti ostatních subjektů. Na palestinské straně se tak k moci dostal pro Izrael neakceptovatelný subjekt k jednání. Hamás při své předvolební kampani vsadil na populistická témata, na domácí problémy, na refomy, korupci a klientelismus zosobněný OOP. Na všechny tyto otázky upozorňoval opakovaně a řekl, že je chce řešit. Hamas tvrdil, že je islamistickou stranou, která má čisté ruce, není zkorumpovaná a chce změnit poměry Palestinců, které trápí chudoba, nezaměstnanost a v poslední době i bezpráví v pásmu Gazy. Ikdyž nástup Šarona do funkce premiéra provázela skeptická očekávaní, za doby svého působení bezesporu pohnul mírovým procesem. Jeho odchod z politické scény společně s neschopností Palestinců udržet klid na svých územích a nástupem radikálního hnutí Hamás k moci, vytvořily konstelaci, jenž se nezdá být příznivá pro další posun v jednáních o míru na Blízkém Východě. S rozpoutáním izraelských vojenských operací na území Gazy a jižního Libanonu, které následovaly po únosu izraelského vojáka ozbrojeným křídlem hnutí Hamás tak mírový proces opět uvízl na místě. 37

2 Izraelská společnost Izraelská společnost je považována za jednu z nejrozmanitějších společností světa. V jednom státě zde žijí příslušníci různých vyznání, mezi kterými jsou výrazné odlišnosti. Rovněž v rámci dominantního židovského náboženství panují velmi významné rozdíly především v přístupu k náboženství, síle víry, ale rovněž podstatné kulturní, etnické rozdíly, sociální a ekonomické odlišnosti. To vše je do značné míry podmíněno specifickou historií a historickým vývojem židovského národa v průběhu posledních 2000 let. 2.1 Historická a geografická podmíněnost komplexnosti izraelské společnosti Od přelomu letopočtu žili Židé v diaspoře 46 prakticky po celém světě často ve velmi odlišných podmínkách. Specifické podmínky rozdílných kulturních okruhů měly za následek to, že se Židé do určité míry přizpůsobili lokálním odlišnostem i když si zachovali podstatu židovské víry. Základy jejich víry byly a jsou hluboce ukotveny v Tóře a Talmudu. 47 V průběhu staletí se tak v rámci židovské diaspory vytvořily značné rozdíly mezi jednotlivými skupinami, které pak hráli roli v izraelské společnosti ve druhé polovině dvacátého století. Po vzniku Státu Izrael v roce 1948 se konečně naplnil sen Židů o vlastním domovu a 46 Diaspora - řecký termín označující"rozptýlení", hebr. ekvivalent "galut". Termín se používá především pro židovské osídlení mimo Erec Jisrael, původně po zničení Chrámu (70 n. l.), dnes v zemích mimo Izrael. 47 Tóra je považována za záznam božího zjevení. V zásadě rozlišujeme psanou a ústní Tóru. Psanou Tóru tvoří 5 knih Mojžíšových (Pentateuch). Celá hebrejská bible se nazývá Tenach a vedle Tóry ji tvoří Knihy proroků a Spisy (celkem 22 posvátných knih). Vedle psaného slova (Tóry) existoval v judaismu vždy vysvětlující výklad. Část byla ve 2. 5. století sepsána do Talmudu (učení). Talmud obsahuje pojednání a diskuse židovských učených akademií v Palestině a Babylonu. 38

přistěhovalecké vlny, které započaly dávno před vznikem státu, nabraly na nové intenzitě. Traumatizováni zkušenostmi z druhé světové války, přicházeli do Izraele Židé z celého světa, upevněni v představě, že bezpečnost si mohou zajistit jedině sami a nespoléhat na druhé. S příchodem Židů z různých oblastí světa se pak ve vznikající izraelské společnosti projevily rozdíly mezi skupinami žijící tak dlouhou dobu v tak odlišných regionech. Aškenázové Zásadně se hovoří o dvou či třech hlavních oblastech, které daly vzniknou odlišnostem v rámci světového židovstva. Dělící linie probíhá především mezi Aškenázskými a Sefardskými Židy, občas bývá zmiňována i třetí skupina tzv. orientálních Židů. Aškenázové představují skupinu typickou pro střední a východní Evropu. Byli to právě Aškenázové, kteří v převážné většině začali přicházet do Palestiny ve druhé polovině 19. a 1. polovině 20. století. Sionistické hnutí, jehož vrcholem byl vznik Státu Izrael se zrodilo rovněž právě mezi aškenázskými Židy. Aškenázové měli dominantní vliv na podobu státu po jeho vzniku a po dlouho dobu dominovali na politickém i ekonomickém poli v Izraeli. Obecně se dá říci, že byli vzdělaní, moderní a více sekularizovaní. Sefardé Sefardská diaspora obývala především oblasti Středomoří a severní Afriky. Její vznik se datuje do roku 1492, kdy byli Židé vyhnáni z Pyrenejského poloostrova a rozptýlili se po daných oblastech 48. Větší příliv Sefardů do Izraele nastal až po založení státu. Jedním z významných motivů byl nepřátelských postoj v arabských státech, kde do té doby žili. Tento postoj souvisel s protiizraelskými náladami v daných zemích a rovněž s vojenskými 48 Mapa viz. Příloha 9 39

konflikty vedenými mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy 49. Sefardští Židé jsou obecně tradicionalističtější, ortodoxnější a více protiarabsky zaměření. 50 Po příchodu do Izraele byli často vystaveni přezíravému a pohrdavému jednání ze strany aškenázské většiny kvůli svému nižšímu vzdělání a menšímu ekonomickému významu. Konflikt mezi Aškenázy a Sefardy představoval významnou konfliktní linii především v minulosti (hlavně 60. a 70. léta). S postupným vyrovnáváním pozic se tento konflikt víceméně utlumil na minimum a diskriminace sefardské části společnosti zůstává nadále spíše na slovní než praktické úrovni. S postupným přílivem Sefardů do Izraele ve druhé polovině 20. století se vyrovnával i poměr mezi oběma hlavními skupinami. Před rokem 1989 dokonce Sefardé již představovali více jak 50 % židovského obyvatelstva. S rozpadem SSSR a následným přílivem ruských (aškenázských) Židů do Izraele se poměr opět vyrovnal. Třetí skupinu představují tzv. orientální Židé, kteří přišli do Izraele především z Asie z oblastí Kavkazu, Iráku, Iránu, Indie a Afgánistánu. Svým počtem představují oproti dvou hlavním proudům výraznou menšinu, jejich některé skupiny mají však poměrně výrazné zastoupení v důležitých oborech. To platí např. o iráckých Židech v bankovnictví. 2.2 Etnické a náboženské složení izraelské společnosti Stát Izrael je státem židovským. Judaismus je většinovým náboženstvím právě jen v Izraeli. Na rozdíl od křesťanství je judaismus geograficky vázán ke konkrétnímu regionu. Na území 49 Paradoxem je, že v období středověku byly životní podmínky Židů žijící v arabských oblastech lepší než např. Židů v Evropě. V arabských zemích žili s místním obyvatelstvem víceméně v symbióze, toleranci a bez pogromů. 50 Čejka, M.: Judaismus, politika a stát Izrael. 2. vydání, Brno, Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2003. Str. 62 40

20 770 km 2 (hranice z roku 1967) zde žije přibližně 6,2 mil. obyvatel. Izrael však ani zdaleka není místem, kde žijí výhradně Židé. Co se týče národnostního složení, představují okolo 19 % obyvatel židovského státu Arabové, počet křesťanů přesahuje 2 % 51, přičemž i mezi Araby existuje arabská křesťanská minorita. Z definice izraelského státu jako státu demokratického v regionu Blízkého východu ojedinělá forma státního zřízení požívají jeho obyvatelé rozsáhlých práv, v okolních zemích těžko dosažitelných. To platí i pro izraelské Araby, kteří se těší rozsáhlejším právům než Arabové v okolních arabských zemích s často teokratickými či diktátorskými režimy 52. Deklarace nezávislosti ze 14.5.1948 zaručuje náboženskou svobodu a rovnoprávnost občanů bez ohledu na vyznání, současně však vyhlašuje Izrael jako židovský stát 53. Svoboda vyznání je jedním ze základních práv a judaismus je oficiálně pouze jedním ze 14 státem podporovaných vyznání. I přesto, že je Izrael řazen do skupiny demokratických států, působí zde silné propojení religionizity s politikou, což je většinou aspekt typický právě pro teokratické režimy.teokracie vykonává boží vůli a řídí se božími zákony, neřídí se dodržováním základních lidských práv, bůh je na prvním místě před lidmi. 2.2.1 Pozice náboženství v Izraeli I když v Izraeli nedošlo nikdy oficiálně k odluce náboženství od státu, byl stát budován na sekulárních základech především pod vlivem aškénázských Židů. Již v počátcích státu se tak projevila další výrazná konfliktní linie izraelské společnosti a to vztah religiózních a sekulárních Židů. Tento vnitrospolečenský konflikt je v současnosti považován za 51 Pojar, M.: Izrael. 1. vydání, Praha, Libri 2004. Str.153 52 Pojar, M.: Izrael. 1. vydání, Praha, Libri 2004. Str. 154 53 http://www.mzv.cz/servis/upload/sti/{ea8433c6-e29b-4747-b6b4-59709fe739f1}.doc 41

nejvýraznější dělící linii a částí veřejnosti je dokonce vnímán jako významnější a nebezpečnější než konflikt s Araby. Religiózní Židé představovali při vzniku státu pouze relativně nepočetnou menšinu. V rámci zachování jednoty židovstva v té době ovšem převážně sekulární zakladatelé státu v čele s Davidem ben Gurionem přistoupili na kompromis s náboženskými kruhy ohledně budoucí podoby státu. Sionističtí představitelé se domnívali, že tyto náboženské kruhy postupem času zmizí nebo zeslábnou natolik, že nebude problém přizpůsobit zákony sekulární povaze státu. Výsledkem kompromisu je např. současná podoba izraelské ústavy. Náboženské strany poukazovaly na fakt, že nejvyšší písemnou autoritou může být výhradně Tóra, a proto byly místo ústavy přijímány tzv. Základní zákony (Basic Laws), upravující nejvýznamnější oblasti. V současnosti má Izrael těchto základních zákonů 11. Tyto zákony měly být postupně zformovány do plnohodnotné ústavy. Vývoj se však ubíral opačným směrem než zakladatelé předpokládali a svůj rostoucí význam využily náboženské politické strany k blokování změn. Mezi základní zákony patří např. 54 : Kneset (1958) Země Izrael (1960) Prezident státu (1964) Vláda (1968) Armáda (1976) Jeruzalém (1980) Moc soudní (1984) 54 Čejka, M.: Judaismus, politika a stát Izrael. 2. vyd., Brno, Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2003. Str. 27 42

2.2.2 Status quo V rámci kompromisu s náboženskou obcí byl přijat tzv. Status quo (oficiálně Dohoda o statusu quo). Status quo postihuje vztah státu a náboženství, kdy sekulární stát akceptuje a dodržuje určitá náboženská pravidla. Tento kompromis byl v podstatě dojednán ještě před vznikem státu, po založení Státu Izrael izraelský parlament potvrdil dohodnutý monopol ortodoxních religiózních institucí a náboženského práva v určitých záležitostech. Mezi hlavní body Statu quo patří ustanovení 55 : Sobota (šabat) je vyhrazena pro celonárodní den odpočinku 56 Budou dodržována náboženská potravinová pravidla (kašrut) ve veřejných a vládních institucích Jurisdikce ve věcech osobního statusu bude ponechána v rukou religiózních institucí Existující autonomní náboženské vzdělávací systémy budou uznány státem I přes sekulární příslušnost většiny nejvyšších představitelů země je pro ně nemyslitelné veřejné nedodržování omezení vyplývajících ze statusu quo. Zákaz jakékoli pracovní aktivity v sobotu, představuje pro většinu Izraelců nepříjemnou komplikaci. Ať vzhledem k případným obchodním aktivitám se zahraničím, či např. v rovině používání veřejné dopravy, řízení auta či dokonce používání elektrospotřebičů a výtahů. 55 Čejka, M.: Judaismus, politika a stát Izrael. 2. vydání, Brno, Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2003. Str. 23 56 Křesťaně mají volný den i neděli, muslimové i pátek 43

Potravinová pravidla Nad dodržování náboženských potravinových pravidel bdí religiózní instituce, především ortodoxní rabíni, kteří zároveň vystavují povolení o košer stravě 57. Košer strava je konzumována i v armádě. Podle náboženského práva nepatří mezi košer stravu např. vepři, koně, velbloudi, osli, tlustokožci. Zákonem je zakázáno pěstování a porážka prasat 58 (není zde vysloveně uveden zákaz konzumace, což často obcházejí přistěhovalci hlavně z bývalého Sovětského svazu, mezi kterými se vepřové maso těší značné oblibě). Náboženství a rodinné právo Otázka výlučné jurisdikce náboženských institucí především v oblasti rodinného práva je snad tím nejkontroverznějším ustanovením statusu quo. Jedná se především o otázku sňatku, rozvodu, pohřbů a dalších. V Izraeli v podstatě neexistuje institut civilního sňatku. Zákon o sňatku a rozvodu doslova říká, že tyto záležitosti: budou ve výlučné pravomoci ortodoxních rabínských soudů a sňatky a rozvody v Izraeli budou prováděny v souladu s židovským náboženským právem (tzv. Halacha). 59 V podstatě jediným způsobem, jak mohou sekulární Židé (kterých je v Izraeli okolo 50 %) uzavřít nenáboženských sňatek, je oddání v cizině, kdy stát zpětně uzná tento sňatek (nejčastěji se tak děje na Kypru). S liberálním demokratickým přístupem je rovněž neslučitelná záležitost rozvodu, kdy žena je v podstatně nevýhodnějším postavení než muž. Muž musí dát svolení k rozvodu, bez jeho souhlasu nemůže rozvod proběhnout resp. manželství může ještě rozvézt Nejvyšší soud. 57 Košer znamená správný, vhodný. Od košer je odvozeno kašrut, rituální způsobilost, tj. soubor předpisů, které dělí zvířata na čistá a nečistá. Další zásadou je šechita rituální porážka. Základním náboženským principem košer porážky je přesvědčení, že Žid nesmí konzumovat krev, neboť ta obsahuje duši. A nesmí jíst uhynulé zvíře. Proto při košer porážce zvíře není před usmrcením omráčeno, protože neexistuje záruka, že omráčení je nezabije. A především: v mase omráčeného a následně zabitého zvířete zůstává krev. Při rituální porážce proto speciálně vyškolený řezník-schochet přetne ostrým nožem zvířeti krční tepny a nechá je vykrvácet. Srdce zvířete po přetnutí tepen ještě pracuje a vypumpuje krev z těla. Maso je poté ještě přesně stanovenou dobu máčeno ve vodě a nasolováno, aby z masa zmizela veškerá zbylá krev. 58 Pojar, M.: Izrael. 1. vydání, Praha, Libri 2004. Str. 123 59 Čejka, M.: Judaismus, politika a stát Izrael. 2. vydání, Brno, Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2003. Str. 28 44

Náboženství a vzdělání Autonomní náboženské vzdělávací systémy jsou velmi často úzce propojeny s jednotlivými náboženskými stranami, které si tak vychovávají své příznivce. Systém religiózních škol je v Izraeli rozdělen na oficiální školy a na neoficiální ale uznané náboženské školy. Oficiální školy se dělí dále na státní náboženské školy a tzv. nezávislé školy. Na obou typech těchto škol jsou vedle náboženství vyučovány i některé světské předměty. V systému neoficiálních škol pak jsou veškeré světské předměty pomíjeny a výuka se soustředí výlučně na náboženské předměty. 2.2.3 Nejvýznamnější náboženské instituce Větší význam náboženství v izraelské společnosti oproti klasickým demokraciím západního světa se odráží i v řadě náboženských institucí, které v Izraeli existují. Mezi nejdůležitější náboženské instituce patří: Ministerstvo pro náboženské otázky Vrchní rabinát Rabínské náboženské soudy Ministerstvo pro náboženské otázky je oficiálně na vrcholu pomyslné pyramidy. Spadají pod něj všechny uznané náboženské instituce v Izraeli. Nemá tak na starosti pouze náboženské instituce židovské víry, nýbrž rovněž další vyznání. V jeho rukou spočívají významné politické, administrativní a právní pravomoci. Přerozděluje např. finanční prostředky a granty ortodoxním institucím a ješivám 60, spolupodílí se na správě a opravách posvátných míst (např. Zeď nářků). Ministerstvo rovněž iniciuje legislativní úpravy náboženských záležitostí a po 60 Ješiva škola vyššího náboženského vzdělání určena ke studiu Talmudu 45

schválení je vykonává přes ústřední a lokální instituce. Asi nepřekvapí fakt, že toto ministerstvo je již tradičně v rukách představitelů náboženských stran, kteří si tak do značné míry zajišťují kontrolu nad náboženskou legislativou. Další významnou náboženskou institucí je tzv. Vrchní rabinát. V čele této instituce stojí dva vrchní rabíni aškenázský a sefardský. Vrchní rabinát je nejvyšší institucí v záležitostech Halachy (oba vrchní rabíni předsedají Nejvyššímu odvolacímu rabínskému soudu v Jeruzalémě). Jeho prestiž však není příliš vysoká především mezi sekulárními Židy, kdy jsou rabíni považování spíše za součást státní byrokracie. Příliš oblíben není vrchní rabinát ani mezi ultraortodoxními Židy s jejich rezervovaným přístupem ke státním institucím. Rabínské náboženské soudy byly uzákoněny v Izraeli zákonem o náboženských institucích z roku 1953. V zemi tak působí 20 rabínských lokálních soudů vedle struktury soudů obecných. Do výlučné příslušnosti rabínských soudů spadají některé oblasti rodinného práva (sňatky, rozvody, pohřeb) a osobního statusu židovských obyvatel Izraele. Náboženští soudci musí být před svým jmenováním schváleni Vrchním rabinátem, což s sebou nese poměrně značnou závislost těchto soudů na vrchních rabínech. Na rozdíl od běžných soudců, kteří přísahají loajalitu státu a jeho zákonům, slibují náboženští soudci loajalitu pouze státu. Kdo je Žid? S citlivou oblastí náboženství souvisí rovněž otázka, kdo je vlastně Žid? Definice židovství jako takového je i díky historickému vývoji (diaspora) značně problematická a nevyjasněná. Není totiž zcela jasné, zda má být židovství chápáno jako náboženství, národnost nebo 46

kultura 61. Pro religiózní Židy národnost a náboženství splývá v jedno jediné (dle Halachy 62 jsou to zaměnitelné pojmy). V jednom z nejdiskutovanějších izraelských zákonů, Zákonu o návratu, je Žid definován jako 63 : konvertita k judaismu, který nevyznává žádné jiné náboženství nebo je narozen z židovské matky Zákon o návratu byl přijat za účelem usnadnění přistěhovalectví Židů z celého světa. Dle něho každý Žid, ať je kdekoli, má právo vrátit se jako tzv. nový přistěhovalec do Izraele a získat občanství. Tento návrat je spojen s finančními příspěvky a podporou pro nové přistěhovalce. Tvůrci Zákona o návratu pojali současný Izrael za pokračovatele biblického Izraele, proto Zákon o návratu. Otázka, kdo je vlastně Žid, je v Izraeli citlivé téma a názory na tuto problematiku se liší především mezi vyznavači různých proudů judaismu. Tyto směry budou rozebrány v další části této kapitoly, proto zde jen krátký přehled. Kdo je Žid? Směr judaismu Ortodoxní Názor Žid je z židovské matky nebo konvertita prostřednictvím ortodoxního rabína Konzervativní progresivní Z židovské matky a i reformní přístup konverze V USA obecně nesouhlasí jen s mateřskou linií V Evropě kloní se spíše k mateřské linii 61 V minulosti tento problém v podstatě neexistoval. Otázka, kdo je vlastně Žid vyvstala až s asimilací a uvolněním pravidel od konce 18. století, kdy se značná část Židů odklání od náboženství. Do té doby žili Židé v uzavřených komunitách, odděleně od většinové společnosti. Jako Židé se narodili, žili a zemřeli. 62 Halacha směr, jímž je třeba kráčet. Je to celý soubor náboženských zákonů, zjednodušeně řečeno, odpovídá na otázky jak má Žid žít? a Co očekává Bůh od člověka?. 63 Much, T.: Svár bratří v domě izraelském: židovstvo mezi fundamentalismem a osvícenstvím. 1 vyd., Praha, Themis, 2000. Str. 72 47

Otázku definice řešil i Nejvyšší soud, který v roce 1987 rozhodl, že: otázka kdo je Žid, má být posuzována podle národních sekulárních zákonů a ne podle Halachy. 64 Nejvyšší soud je nejvýznamnější soudní orgán v Izraeli. Sestává se z 11 soudců a i přes deklarovanou vyváženost podporuje ve většině svých rozhodnutí liberální a demokratické principy vlastní sekulární většině. Působí často jako ochránce světských obyvatel před vlivem náboženských stran a bloků. 2.3. Hlavní konfliktní linie izraelské společnosti V rámci rozmanitosti izraelské společnosti existuje celá řada konfliktních linií, které se navzájem nedají zcela oddělit a v mnoha případech se navzájem prolínají a vytvářejí tak ještě komplikovanější vzájemné vazby a rozpory uvnitř společnosti. Vedle již v textu zmíněného rozdělení na aškenáze a sefardy, lze za další dělící linie v Izraeli považovat následující: Židé vs. Arabové Izraelští Arabové tvoří až 19 % obyvatel státu. 65 V Izraeli jsou však menšinou poměrně upozaděnou. I přes existenci arabských politických stran, které se pravidelně dostávají do parlamentu, nezasedají jejich zástupci ve vládách ačkoli se v některých případech v minulosti vláda opírala o jejich hlasy v Knesetu. Vzhledem k vysoké natalitě arabského obyvatelstva Izraele, lze předpokládat postupně se zvyšující podíl Arabů v izraelské společnosti. V rámci arabské komunity v Izraeli pak dále probíhá náboženské dělení na stoupence šíitské a sunitské větve islámu a malou část arabských křesťanů. 64 Much, T.: Svár bratří v domě izraelském: židovstvo mezi fundamentalismem a osvícenstvím. 1 vyd., Praha, Themis, 2000. Str. 76 65 Pojar, M.: Izrael. 1. vydání, Praha, Libri 2004. Str.153 48

Levice vs. Pravice I v Izraeli existuje dělení politických subjektů na levici a pravici. Oproti západním státům však nejvýraznější rozdíl mezi stranami na opačných pólech politického spektra neprobíhá na úrovni socio-ekonomických receptů na fungování společnosti. Hlavní rozdíl mezi levicově a pravicově smýšlející politickou reprezentací spočívá v míře ochoty jednat s Palestinci a Araby a přístupu k územním ústupkům. Levicové strany jsou obecně přístupnější k jednání o mírů a postoupení okupovaných území. Pravicové strany naopak často vyznávají tvrdý přístup bez ústupků a nejsou příliš ochotny jednat. Starousedlíci vs. nový přistěhovalci Ani po vzniku Státu Izrael se nezastavil příliv židovských přistěhovalců do země. V průběhu existence bipolárního systému byl výrazně omezen příchod Židů z komunistického bloku. Židé z ostatních částí světa sice do Izraele přicházeli, avšak postupně nikoli v masivních přistěhovaleckých vlnách. Ke zlomu došlo po rozpadu východních bloku a především samotného Sovětského svazu, ve kterém do té doby žily milióny Židů. V následujícím období došlo k masivnímu nárůstu přistěhovalectví ze zemí bývalého Sovětského svazu, což významným způsobem ovlivnilo složení izraelské společnosti. Mnoho ruských Židů si s sebou do Izraele přivedlo i své nežidovské příbuzné. Rozrůstající se rusky mluvící komunita je často velice uzavřená, komunikuje pouze mezi sebou, odmítá se učit hebrejský jazyk. Přitom hebrejština společně se službou v armádě byla od založení státu považována za jeden z hlavních jednotících prvků státu. Tento trend tak přispívá k dalšímu dělení izraelské společnosti.došlo k založení politických stran, které reprezentují zájmy ruských přistěhovalců a po celá devadesátá léta jsou přítomny v 49

parlamentu. Zřejmě nejvýznamnější stranou reprezentující imigranty z oblastí bývalého Sovětského svazu je Yisrael Beytenu (Izrael, náš domov) 66. Sionisté vs. nesionisté Sionismus jako židovské nacionalistické hnutí byl produktem rostoucích národních hnutí v Evropě. Tato hnutí společně s relikty diskriminace Židů (provázené i latentním antisemitismem) přispěly ke vzniku vlastního židovského národního hnutí, jehož cílem byl návrat evropských Židů na Střední východ do Palestiny. Iniciátorem hnutí byl vídeňský žurnalista Theodor Herzl. Sionisté museli překonat jak opozici fundamentalistů, tak odpor stoupenců asimilace, ale do 1. světové války hnutí značně zesílilo. Vrcholem sionistických snah pak byl vznik státu Izrael v roce 1948. Sionismus tedy vzešel z prostředí sekulárních středoevropských Židů. Vedle snahy o přiblížení židovské komunity moderní sekularizované evropské společnosti, představovalo hnutí rovněž boj proti tradičním náboženským poutům, především pak proti zasahování kléru do politiky. Z pochopitelných důvodů tak hlavně rabíni ostře vystupovali proti Sionistům v obavě ze ztráty svého vlivu ve světských i náboženských otázkách. Obviňovali Sionismus ze snahy o roztříštění židovství. Z uvedeného vyplývá, že obecně by se dala dělící linie mezi sionisty a nesionisty vézt rovněž na úrovni religiózních a sekulárních. Ovšem i v rámci religiózních kruhů existují zastánci sionistických myšlenek. Podrobněji je tato problematika zmíněna ve třetí kapitole věnované náboženským politickým stranám. 66 http://www.yisraelbeytenu.com/ 50

Sekulární vs. religiózní Všechny výše zmíněné linie se nějakým způsobem více či méně prolínají, žádná neexistuje v čisté podobě. Nejobecněji se asi protínají na úrovni mezi světskými (sekulárními) Židy a religiózními (náboženskými) Židy, což je rovněž hlavní konfliktní linie izraelské společnosti. Pro mnoho Židů představuje tento vnitrospolečenský konflikt větší nebezpečí než vnější ohrožení státu. Za konflikt, který nejvíce ohrožuje Izrael považuje rozpory mezi sekulárními a věřícími Židy 62 % židovských obyvatel státu 67. Za výslovně sekulární se považuje přibližně 50 % izraelských Židů. Pro tuto část společnosti je charakteristické oslabení úlohy judaismu v každodenním životě a přiblížení se hodnotám moderní západní společnosti. Židovství je pro ně spíše národnost a státní příslušnost k židovskému státu. Druhá část společnosti je charakterizována různým stupněm religionizity. Rozdílům v rámci religiózní části izraelské společnosti se bude věnovat zbývající část této kapitoly. 2.4 Religiózní Židé Téměř 50 % izraelských Židů charakterizuje sama sebe jako religiózní 68. Avšak v rámci této části společnosti existují významné rozdíly. Dělení podle jednotlivých přístupů je velmi složité, opět neexistují ostré hranice mezi jednotlivými skupinami. Při určitém zjednodušení lze rozdělit nábožensky orientované Židy do dvou hlavních skupin ortodoxního židovstva a neortodoxního religiózního judaismu. 67 Much, T.: Svár bratří v domě izraelském: židovstvo mezi fundamentalismem a osvícenstvím. 1 vydání, Praha, Themis, 2000. Str. 13 68 Much, T.: Svár bratří v domě izraelském: židovstvo mezi fundamentalismem a osvícenstvím. 1 vydání, Praha, Themis, 2000. Str. 13 51

2.4.1 Ortodoxní judaismus V rámci ortodoxního judaismus působí rozmanité skupiny od tzv. klasického reformního židovstva přes ortodoxní judaismus až po ultraortodoxní. Hlavní směr ortodoxního judaismus představuje ortodoxie (cca 10-15 % židovského obyvatelstva). Ortodoxie se snaží spojit nábožensky a rituálně plný život s moderním způsobem životního stylu. Interpretace Halachy je v jeho podání mnohem pružnější. Představitelé této skupiny považují moderní Izrael za první krok k příchodu Mesiáše. Je možné je proto označit za tzv. náboženské sionisty (více ve třetí kapitole). Zcela specifickou skupinou v rámci ortodoxního proudu judaismu jsou ultraortodoxní Židé tzv. Charedim (v hebrejštině Ti, kdož se třesou při Jeho slovu ) 69. Ultraortodoxní Židé představují okolo 5 % izraelského obyvatelstva. Někdy bývá tato skupina uváděná jako zcela samostatná, oddělená od ortodoxních Židů. Ultraortodoxie se staví odmítavě k modernímu způsobu života, sionismu i světskému státu. Pro přehlednost následuje grafické znázornění rozdělení: Ortodoxní judaismus Klasické reformní židovstvo Ortodoxie Ultraortodoxní judaismus 69 Čejka, M.: Judaismus, politika a stát Izrael. 2. vydání, Brno, Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2003. Str. 59 52

2.4.2 Neortodoxní judaismus Do neortodoxního religiózního judaismu, který představuje mimo Izrael hlavní proud religiózního judaismu, se řadí skupiny, které se označují jako konzervativci, reformovaní, liberálové a rekonstruovaní. Konzervativní judaismus uznává nutnost reforem uvnitř judaismu, ale odmítá extrémismus reformního hnutí. Hebrejština je nezastupitelná jako liturgická řeč, uznává dodržování šabatu a židovskou národní identitu (oproti asimilaci, kterou připouštějí reformisté). Konzervativní judaismus je však sionistický a odmítá některé rituální aspekty Halachy. V severní Americe se ke konzervativnímu judaismu hlásí asi 1,2 milionu židů 70. Reformovaní, liberálové a rekonstruovaní jsou často nazýváni souhrnným pojmenováním progresivní judaismus. Judaismus je podle progresivního výkladu víra, která se neustále vyvíjí (odtud název progresivní). Historickou identitu judaismus reformní proudy sice ctí, avšak neuznávají lpění na jejím bezmezném dodržování a kontinuitě. Talmud je pro ně pouze náboženskou literaturou, nikoli zákonem a je kladen důraz na zjednodušení pojetí židovství a jeho složité liturgie. Tyto směry jsou sdruženy a zastřešeny tzv. Světovou unií progresivního judaismu se sídlem v Jeruzalémě. Tato organizace reprezentuje na 1,5 milionu osob 71. Pro přehlednost dělení opět následuje grafické znázornění: neortodoxní judaismus konzervativní progresivní reformovaní liberálové rekonstruovaní 70 Much, T.: Svár bratří v domě izraelském: židovstvo mezi fundamentalismem a osvícenstvím. 1 vydání, Praha, Themis, 2000. Str. 22 71 Much, T.: Svár bratří v domě izraelském: židovstvo mezi fundamentalismem a osvícenstvím. 1 vydání, Praha, Themis, 2000. Str. 22 53

Judaismus byl v minulosti vždy flexibilním náboženstvím. Byl to jeden ze základních požadavků k tomu, aby Židé, rozptýleni po světě, dokázali přežít a přizpůsobit se místním poměrům. Odpouštění dluhů každých 7 let, polygamie či ukamenování za homosexualitu se v dnešním judaismu nevyskytují. Naopak některé tradice, např. kožešinové čepice a kaftany módní oděv křesťanských Poláků v 18. století, byly založeny na kdysi bouřlivě odmítaných novotách. Hlavní proudy judaismus se odlišují především v názoru na přísnost dodržování náboženských příkazů a zákazů a na jejich neměnnost. S určitým odlehčením lze jejich názory shrnout: Ortodoxní Židé neexistují žádné důvody pro změnu zákonu Konzervativní Židé potřebují velmi dobrý důvod ke změně předpisů Reformní Židé potřebují velmi dobrý důvod, aby neměnili předpisy Další významný rozdíl spočívá v tzv. názoru na zjevení kdy hlavní problém pro (ultra)ortodoxii představuje tzv. progresivní teorie zjevení. Pro ilustraci jsou uváděny hlavní rozdíly mezi ultraortodoxním a progresivním proudem: Rozdíl v názoru na zjevení (ultra)ortodoxní Mojžíš přijal na hoře Sinaj všech 613 micvot (248 přikázání a 365 zákazů) tóry přímo od Boha. Přikázání Mojžíš doslova zapsal je tak autorem celého Pentateuchu (pět knih Mojžíšových). Zároveň obdržel i boží interpretaci všech zákonů. Tato ústní tóra byla později zapsána jako talmud. V dějinách judaismu tak existovalo jediné velké zjevení. Zákony dané jednou Bohem a komentované autorizovanými osobami jsou po všechny časy neměnné. progresivní Boží zjevení nepovažuje za ukončené, rovněž tak pohlíží na vývoj judaistických zákonů. Existuje povinnost každé generace naslouchat božímu hlasu a zákony studovat ale i přizpůsobovat potřebám doby 72. Autoři hebrejské bible byli lidé a lidé jako omylné osoby nejsou vždy schopni správně pochopit boží požadavky. Rozlišuje rovněž věčně platné morální povinnosti (dodržování desatera) a překonaná a eticky sporná jednotlivá přikázání. 72 Much, T.: Svár bratří v domě izraelském: židovstvo mezi fundamentalismem a osvícenstvím. 1 vydání, Praha, Themis, 2000. Str. 31 54

2.4.3 Ultraortodoxní Židé Z mimořádně pestré a složitě diverzifikované izraelské společnosti do určité míry vystupuje specifická skupina obyvatel označovaná za ultraortodoxní stoupence judaistického učení. Tato komunita je součástí Státu Izrael od začátku jeho existence. I kvůli této komunitě udělali sekulární zakladatelé státu ústupky v oblasti uplatňování náboženského práva. Původní předpoklad o postupném vymření zástupců ortodoxní větve judaismu tváří tvář modernímu světu však nedošly naplnění. V posledních desetiletích naopak vzrůstá počet příslušníků této komunity a v současnosti žije v Izraeli okolo 300 000 ultraortodoxních Židů 73. Jsou často soustředěni v městských čtvrtích izolovaných od většinového obyvatelstva. Za bašty ultraortodoxie jsou považovaný především západojeruzálémská čtvrť Mea Šearim (cca 150 000 příslušníků) a město Bnej Brak (cca 130 000) v blízkosti Tel Avivu. Příslušníci této skupiny si v podstatě zvolili dobrovolnou kulturní a sociální segregaci. Výrazným jednotícím prvkem je dodržování starozákonních přikázání a do značné míry i shoda na teologickém odmítnutí sionismu jako ústřední ideologie Státu Izrael. Ovšem i v této komunitě existují dělící linie známé z rozdělení většinové společnosti jako např. aškenázové vs. sefardé. V komunitě ultraortodoxních Židů mají významný vliv rabíni, kteří svými doporučeními a názory výrazně ovlivňují život a chování jednotlivých skupin ultraortodoxních. Osobní antipatie mezi jednotlivými rabíny jsou rovněž jedním z důvodů rozdílů i v rámci ultraortodoxní komunity. 73 Pojar, M.: Izrael. 1. vyd., Praha, Libri 2004. Str. 153 55

Ultraortodoxní Židé = náboženští fundamentalisté? Vezmeme-li za definici fundamentalismu následující, pak lze vyznavače ultraortodoxie označit za fundamentalisty. Za znaky náboženského fundamentalismu lze obecně považovat 74 : Bezpodmínečnou víru v absolutní neomylnost veškerých svatých spisů. Jsou božím diktátem. Je nutno dodržovat veškeré příkazy. Opozice vůči modernismu. Při rozporu mezi modernismem a tradicí je právo vždy na straně tradice. Popírání náboženského pluralismu uvnitř vlastního náboženství. Snaha fanatických uskupení vnutit své chápání náboženství jinak smýšlejícím spoluobčanům (i za použití násilí). Boj proti oddělení sakrálního a sekulárního. Fundamentalistická hnutí rovněž často sahají k násilí. To však neplatí pouze pro ultraortodoxní skupiny. I mezi ortodoxními jsou fanatici 75. Postavení ultraortodoxních Židů ve Státu Izrael Vztah Příslušníků židovské ultraortodoxní komunity ke státním institucím a Státu Izrael obecně je velmi rezervovaný. To vychází z odmítání sionismu. Dle ultraortodoxních Židů nemají Židé právo na svůj stát až do příchodu Mesiáše. Teprve po jeho příchodu může být založen židovský stát. některé extrémní proudy v ultraortodoxním hnutí jsou tak ochotny 74 Much, T.: Svár bratří v domě izraelském: židovstvo mezi fundamentalismem a osvícenstvím. 1. vydání, Praha, Themis, 2000. Str. 18 75 Např. v roce 1994 zmasakroval židovský ortodoxní osadník Baruch Goldstein 29 muslimů v hebronské Svatyni patriarchů. Goldstein byl ve své komunitě respektovaným lékařem, který přišel do Izraele z USA. 56

spolupracovat i s Palestinci ve snaze dostat sionisty z Izraele. Založení Státu považují za falešné vykoupení a největší hřích, jenž oddálil příchod Mesiáše 76. Přitom postavení ultraortodoxních Židů je mnohdy výhodnější než ostatních členů izraelské společnosti. Jedná se především o: Zproštění vojenské služby pro ultraortodoxní studenty ješiv. V Izraeli slouží v armádě muži 3 roky a ženy 20 měsíců. Nový přistěhovalci starší 18 let slouží jen zkrácenou dobu a ti, kteří jsou starší 24 let jsou odváděni pouze na 120 dní. Noví přistěhovalci, kteří už vojenskou službu absolvovali ve svých rodných zemích, mají službu v izraelské armádě rovněž zkrácenou. 77 Ultraortodoxní studenti tak neabsolvují službu, která je stále pokládána za jeden z jednotících prvků izraelské společnosti. Zatímco v roce 1967 se zproštění vojenské služby týkalo jen 800 osob, v roce 1997 se již jednalo o 29 000 osob. Tato skutečnost je velmi nelibě nesena většinovou izraelskou společností. Studenti ješiv nepracují a neplatí daně. U studentů vyšších náboženských škol (ješiv) se předpokládá jejich plná vytíženost studiem a proto nemusí pracovat a odvádět daně. Ultraortodoxní Židé tak mají celý život status studenta. Toto žití na úkor společnosti z peněz daňových poplatníků je jedním ze zásadních bodů negativně chápaných většinou společnosti. 76 Čejka, M.: Judaismus, politika a stát Izrael. 2. vydání, Brno, Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2003. Str. 69 77 http://memory.loc.gov/frd/cs/iltoc.html 57

Vysoké finanční dotace ješiv Ačkoli mají ultraortodoxní Židé většinou velmi vlažný vztah ke Státu Izrael, je jejich přístup charakterizován výrazným pragmatismem. Přes svoje politické zástupce vyvíjejí tlak na zvýšení dotací především pro další podporu svých vzdělávacích institucí. Náboženské strany mají v Izraeli již tradičně obsazen post ministra pro náboženské záležitosti, přes které úspěšně získávají finanční prostředky pro svou komunitu. V rámci ultraortodoxní komunity se vyskytují extrémistická hnutí, která své zájmy a přesvědčení prosazují i násilnými prostředky. Mezi nejradikálnější pak patří především různá hnutí navázaná na židovské osadníky a jejich politickou reprezentaci (např. radikální strana Kach) 78. Nejradikálnější skupiny v podstatě ignorují Stát Izrael jako takový, nechodí k volbám a mají tak nevelký vliv na politické dění v zemi. Většina ultraortodoxních židů má však své politické zástupce v parlamentu a spolu s ortodoxními Židy tak ovlivňuje jak vnitřní tak zahraniční politiku Izraele. To platí i o mírovém procesu mezi židovským státem a Palestinci. Postojům a vlivu nejvýznamnějších židovských ortodoxních stran na mírový proces na Blízkém východě je věnována závěrečná kapitola této práce. 78 Stoupencem strany Kach byl i Baruch Goldstein, jenž povraždil v Hebronu modlící se muslimy. Stranu Kach založil v roce 1968 v USA rabín Meirem Kahane. v roce 1971 imigroval do Izraele. Jeho strana na sebe od počátku upozorňovala rasistickými výpady proti černým Židům z Afriky. Kahane se zaměřil především na město Hebron. Později se stal známým jako zastánce teorie nazvané TNT (Terror Neged Terror) židovský terorismus jako odpověď na terorismus Arabů. V roce 1984 se Kahane stal členem Knesetu. V roce 1985 byla iniciována změna zákona, která podobné strany vyloučila z voleb. Zákonu se začalo přezdívat Lex Kahane. 5. listopadu 1991 byl Kahane zavražděn během svého turné po Spojených státech muslimským radikálem. 58

3 Židovské náboženské strany a mírový proces Složitosti a rozmanitosti izraelské společnosti do značné míry odpovídá i její politická scéna. Z objektivních důvodů zde existují desítky politických stran a hnutí, která zastupují různé zájmové, etnické, náboženské a sociální skupiny. Na politické mapě Izraele najdeme politická uskupení od velkých levicových a pravicových stran až po malé extremistické skupiny. Tato politická diverzita společně se systémem vlády má výrazný vliv na sestavování a stabilitu vlády. 3.1 Charakteristika politického systému Izrael je parlamentní demokracie se silnými pravomocemi předsedy vlády. Všem občanům umožňuje v poměrech Blízkého východu nebývalou míru svobody a prosperity. Vzhledem k trvajícímu konfliktu s arabskými sousedy však v zemi od jejího vzniku trvá výjimečný stav umožňující z bezpečnostních důvodů věznění bez soudu, cenzuru tisku a konfiskaci majetku bez náhrady. Jednokomorový 120-členný parlament (Kneset) je volen na čtyřleté období celostátním poměrným systémem. Až do voleb v roce 1992 platila pro vstup do parlamentu podmínka překonání 1 % hranice získaných hlasů. Od roku 1992 byla minimální hranice navýšena na 1,5 % a v posledních volbách v březnu 2006 již musely politické strany získat minimálně 2 % platných hlasů 79. I přes toto postupné zvyšování prahu pro vstup do parlamentu, překonalo 79 http://www.mzv.cz/servis/upload/sti/{ea8433c6-e29b-4747-b6b4-59709fe739f1}.doc#_toc104286171 59

minimální hranici v posledních volbách 12 politických subjektů. Politická scéna v Izraeli je tak i nadále charakterizována velkým počtem parlamentních stran. Izraelský systém vlády je nastaven tak, že politika není vytvářena jednou či dvěma politickými silami, ale složitými kompromisy mezi více koaličními partnery a dalšími politickými aktéry. Vládu sestavuje předseda vítězné strany, nebo poslanec, který má největší šance na získání parlamentní podpory. Ta musí být většinou vyjednána s poměrně vysokým počtem dalších politických subjektů, které ne vždy v koalici vydrží či odvolají svoji podporu před skončením řádného mandátu vlády. Od založení Státu Izrael v roce 1948 tak vládlo v Izraeli již 31 vlád (ovšem jen 12 premiérů), což je číslo z demokratických státu západního světa srovnatelné snad jen s Itálií. Z politické soutěže jsou vyloučeny strany nebo osoby, jenž prosazují rasovou nesnášenlivost nebo projevy netolerance vůči Izraeli. 80 3.2 Politické strany v Izraeli V záplavě mnoha různých politických stran vystupují v izraelské politice dva velké politické subjekty, levicová Strana práce (Avoda) a pravicový blok Likud (jednota) 81. Klasické dělení mezi pravici a levici založené na socio-ekonomických přístupech je v Izraeli poněkud zavádějící. Přesnější charakteristikou rozdílů mezi oběma směry je přístup k Arabům a Palestincům. Především se jedná o míru ochoty jednat s druhou stranou o územních ústupcích výměnou za mírové řešení židovsko-arabského sporu. Levice je obecně přístupnější jednání, pravice častěji zastává tvrdší postoj. Mezi významné politické subjekty v Izraeli patří: 80 To byl případ strany Kach v čele s rabínem Kahanem. Strana byla vyloučena z voleb v roce 1988. 81 Viz příloha č. 10 seznam parlamentních politických stran po volbách 2006 60

Strana práce Strana práce je člen Socialistické internacionály, programem podobná evropským sociálním demokraciím. Vznikla pod názvem Mapai v roce 1930 sloučením několika socialistickosionistických skupin s odborovým a kibucnickým hnutím. Postupně vstřebala další levicové skupiny a posunula se blíže politickému středu. Šéfem strany je v současnosti Amir Peretz, bývalý předseda odborových svazů, jenž ve stranických primárkách v souboji o předsednictví v říjnu 2005 porazil Šimona Perese, dalšího dlouhodobého vrcholného představitele strany. V posledních volbách v březnu 2006 získala Strana práce 19 křesel. Likud Likud (Jednota) je původně koaliční blok stran Cherutu, Irgunu, Izraelské liberální strany a dalších pravicových uskupení vytvořených před volbami v roce 1973, spojených především neochotou k ústupkům v konfliktu s Palestinci. Likud je konzervativní pravicová strana podporující tržní ekonomiku. Považuje řeku Jordán za východní hranici Izraele a podporuje židovské osadníky na okupovaných územích. Předsedou strany je bývalý premiér Benjamin Netanjahu. Ve volbách 2006 získal Likud pouze 12 křesel, což je jeden z vůbec nejhorších výsledků v dějinách strany. Kadima Na špatném volebním výsledku Likudu se podepsalo i rozdělení strany za bývalého předsedy Ariela Šarona. Šaron při snaze o jednostranné stažení Izraele z pásma Gazy, ztratil podporu uvnitř strany. Opustil proto Likud a 21.11. 2005 založil novou, středovou stranu Kadima, aby tak mohl pokračovat ve svém plánu na stažení z Gazy a zajištění hranic. Nedlouho poté však 61

zdravotní komplikace vyřadili Šarona z dalšího dění a do čela strany se postavil Ehud Olmert, jenž vede stranu i v současnoti. V parlamentních volbách roku 2006 získala Kadima 29 křesel a stala se nejsilnější politickou stranou. Jisrael Beitenu Stranou zastupující zájmy převážně ruských přistěhovalců je Jisrael Beitenu. Strana byla založena v roce 1999. Jedná se o výrazně pravicovou stranu. Jejímiž hlavními pilíři je podpora židovské imigrace, usazovaní Židů v Palestině a ochrana židovské domoviny. 82 Strana zastává trvdou pozici vůči Arabům a Palestincům s poukazem na to, že Arabové a Palestinci nepodporují zachování židovského státu na Blízkém východě. Předsedou strany je Avigdor Lieberman, který se vyslovil pro popravu arabských členů Knesetu, kteří se stýkají s představiteli hnutí Hamás. 83 V posledních volbách získala strana Jisrael Beitenu 11 křesel a zařadila se mezi nejsilnější parlamentní politické strany. V Knesetu působí i arabské politické strany zastupující zájmy izraelských Arabů. Jednou z nich je např. Sjednocená arabská kandidátka v čele s Ibrahimem Sarsurem. Strana podporuje vznik palestinského státu s Východním Jeruzalémem jako hlavním městem. V březnových volbách 2006 získala 4 mandáty. Izrael sice je demokratickou zemí založenou na vzorech demokracií západních států, oproti těmto státům však na jeho politické scéně hraje významnou roli propojení politiky a náboženství. To se odráží v existenci různě orientovaných náboženských stran. Díky nezvykle nízkému prahu pro vstup do parlamentu může být v Knesetu zastoupena široká škála polických subjektů včetně těch religiózních. Ty reprezentují různě silné náboženské cítění i 82 http://www.yisraelbeytenu.com/ 83 http://en.wikipedia.org/wiki/avigdor_liberman 62

relativně menších skupin izraelské společnosti popř. sledují další možné dělící linie mezi nábožensky orientovanou částí obyvatelstva. 3.3 Náboženské politické strany Za různě religiózní se považuje okolo 50 % izraelských Židů. Procentuální podpora židovských náboženských stran v Izraeli však tohoto čísla zdaleka nedosahuje. I přesto mají religiózní strany velmi silné a významné postavení na politické scéně. Při průměrném počtu 13 parlamentních politických stran (bráno období 1988-2006) disponují i malé strany relativně velkým koaličním potenciálem. Vítězná strana obvykle sestavuje vládu ze 3 a více politických subjektů, přičemž náboženské strany jsou tradičně součástí vládních koalic. Často se o nich hovoří jako o pověstném jazýčku na vahách. Náboženské strany v Izraeli jsou příkladem prakticky úplného vzájemného propojení náboženského, sociálního, kulturního, politického a rovněž i ekonomického života. Voliči těchto stran často žijí v náboženských čtvrtích, jejich potomci vyrůstají v náboženských školách, čtou stranické náboženské tiskoviny, společně se modlí a rovněž tak chodí společně volit. Některé ze stran zajišťují svým příznivcům bydlení, školu a často i stravu. Disciplína a účast ve volbách pak zajišťují jejich politickým stranám dostatečný vliv k prosazení svých zájmů. Mezi ty patří především finanční prostředky pro vzdělávací instituce jednotlivých skupin, dodržování a případné rozšíření náboženské legislativy na co nejširší oblasti života. To se jim daří prosazovat právě díky stranické disciplině při volbách. 63

Vnitřní organizace náboženských stran zpravidla nevychází z demokratických nýbrž teokratických principů. V čele stran stojí politici, ti však většinou jen vykonávají vůli teokratických rabínských orgánů. Toto však neplatí úplně u sionistických náboženských stran (např. Mafdal). Všechny náboženské strany v Izraeli jsou obecně považovány za představitele ortodoxního proudu judaismu,což je proud v Izraeli dominantní (ne však u Židů mimo Izrael, viz. kapitola 2). Nejvýznamnější náboženské strany Mezi nosné pilíře izraelské politiky patří vedle vnitropolitických oblastí rovněž vztah Izraele k Palestincům a Arabům a obecně k mírovému procesu. Židovské náboženské strany se mezi sebou liší jak v přístupu k institucím Státu Izrael a podpoře sionistické ideologie na níž je Izrael vybudován, tak ve vyhraněnosti svých postojů směrem k palestinské otázce. Mezi nejvýznamnější náboženské strany, které dlouhodobě působí v izraelských vládách patří: Národní náboženská strana (Mafdal) Jahadut Ha-tora Šás Meimad 84 Charakteristika těchto nejvýznamnějších religiózních stran společně s jejich přístupem k palestinsko-izraelskému konfliktu budou obsahem následujících odstavců 85. 84 Ačkoli Meimad vznikl až v roce 1999, v zájmu pokrytí co nejširšího spektra religiózních stran, je sem zařazena i tato strana. 85 Stručný přehled a charakteristika viz. příloha č. 11 64

3.3.1 Národní náboženská strana Národní náboženská strana (Mafdal) vznikla v roce 1956 sloučením dvou menších stran Mizrachi a Hapoel Hamizrachi, jenž existovaly ještě před vznikem Izraele. Mafdal byla z religiózních stran vůbec nejčastěji zastoupena ve vládě 86. Její pravidelná účast na izraelských vládách je oproti jiným náboženských stranám umocněna kladným vztahem k sionistické ideologii. Ze všech náboženských stran byla Mafdal vždy považována za nejvíce prosionistickou. Spolupráce této strany se stranami sekulárními bývá označována za historické partnerství. Stoupenci Mafdalu rovněž vždy nastupovali vojenskou službu v izraelské armádě. Národní náboženská strana je představitelem náboženského sionismu, frakce v rámci sionistického hnutí, jenž kombinuje důležitost založení židovského státu a religiózní způsob života. Založení Izraele považuje za součást božského schématu, jenž vyústí ve znovu osídlení židovské domoviny Židy a konečně v příchod Mesiáše. V březnových volbách 2006 získala 9 křesel. Mafdal byla součástí všech vlád až do roku 1992 87. Z počátku představovala středovou stranu se zaměřením na náboženské záležitosti. Změna přišla postupně po roce 1967, kdy Izrael zvítězil v Šestidenní válce a dobyl rozsáhlá území na svých arabských protivnících. Toto vítězství rozšířilo mezi náboženskými izraelskými Židy mesianistické tendence, což vyústilo v postupný posun této strany doprava na politickém spektru. Po Jomkipurské válce přijala strana politiku podpory osídlování palestinských území a postavila se do čela osadnického hnutí. Její postoje se dále vyostřily a stala se v podstatě zosobněním nejradikálnější linie, co 86 S výjimkou let 2000 až 2002, počátku 90. let a velmi krátkých období v letech 1958-59 a v 1974 byla strana Mafdal součástí všech pravicových i levicových vlád. 87 Čejka, M.: Judaismus, politika a stát Izrael. 2. vyd., Brno, Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2003. Str. 136 65

se týká zachování židovských osad na okupovaných územích. V současnosti je Mafdal velmi výrazně pravicovou stranou. Postoje Mafdalu k palestinsko-izraelskému konfliktu mohou být shrnuty následovně 88 : Mezi řekou Jordánem a Středozemním mořem bude existovat jen jeden stát Stát Izrael. Žádná nezávislá arabská entita (jako předpokládaný palestinský stát) nemůže existovat v těchto hranicích. Žádná část Izraele nebude předána žádné cizí vládě či správě (platí jak pro Západní břeh tak i pro pásmo Gazy). Golanské výšiny považuje strana za nedělitelnou součást Izraele a Jeruzalém navěky za jednotné židovské hlavní město. Přes tyto postoje Mafdal souhlasí s udělením samosprávné autonomie palestinským Arabům s podřízením izraelské pravomoci v otázkách bezpečnosti a zahraničních politiky (např. hranice a diplomacie). Nesouhlasí s odstraňováním židovských osídlení. Na vypuknutí druhé intifády v září 2000 reagovala Mafdal požadavkem tvrdé vojenské odpovědi k vykořenění teroristické infrastruktury 89. Rovněž požadovala rozpuštění palestinské samosprávy a deportaci členů Organizace pro osvobození Palestiny do Tunisu. Mafdal věří, že Izrael je schopen zastavit Palestince pomocí vojenských operací. Při obhajobě svých názorů používá Mafdal především náboženské argumenty. Zdůrazňuje, že Judea a Samaří byly součástí starověkého izraelského království, a že tak právoplatně patří současnému Izraeli. Mnoho ze členů a příznivců Mafdalu se rekrutuje z řad osadníků na okupovaných územích. 88 http://en.wikipedia.org/wiki/mafdal 89 http://en.wikipedia.org/wiki/mafdal 66

Po nástupu Ariela Šarona k moci v roce 2001 vstoupila o rok později Mafdal do koaliční vládu s Likudem, Národní unií a stranou Šinuj. Strana souhlasila s principy, přijatými touto vládou ve vztahu k palestinsko-izraelskému konfliktu: Přijetí tvrdé linie proti palestinským teroristům a zvýšené použití síly při protiteroristických operacích. Podpora tzv. cestovní mapy, návrhu předloženého USA, Ruskem, EU a OSN v červnu 2002. Tato podpora byla podmíněna ukončením palestinského terorismu a volbou demokratického palestinského premiéra. Podpora výstavby tzv. bezpečnostní bariéry oddělující Izrael od okupovaných území pod podmínkou, že součástí Izraele zůstanou hlavní velké osady na Západním břehu. Plán premiéra Šarona na stažení izraelské armády a zrušení osad v pásmu Gazy, tak pozitivně přijatý mezinárodním společenstvím od USA přes EU až po Rusko, byl pro stranu Mafdal nepřijatelný a její nesouhlas nakonec vyústil v odchod z vlády v listopadu 2004. Na rozdíl od dalších náboženských stran zmíněných v této práci má Národní náboženská strana výrazně vyhraněný přístup k palestinsko-izraelskému konfliktu a mírovému procesu. Její výrazná podpora osadníků a setrvání alespoň na části okupovaných území z ní činí koaličního partnera spíše pro pravicovou část politického spektra (bereme-li v úvahu poněkud odlišné dělení izraelské politiky na pravici a levici). Vedle podpory osadnictví a náboženského sionismu, které tuto stranu odlišují od jiných religiózních stran, existují však i oblasti, které ji naopak s ostatními stranami spojují. 67

Jako všechny náboženské strany má i Mafdal soustavu náboženských škol a rovněž tak rozsáhlé mládežnické hnutí (Bnej Akiva). Pro své aktivity tak potřebuje Mafdal nemalé finanční prostředky. Tyto zdroje se jí daří získávat především tím, že využívá koaličně založeného izraelského politického systému, kdy i relativně malé strany mají značný význam při sestavování funkční vlády. Její cenou za podporu vlády tak bývá přísun finančních prostředků na její aktivity. 3.3.2 Šás Strana Šás (Sdružení Sefardů věrných Tóře) představuje další náboženskou politickou stranu Izraele. Je to nesionistická ultraortodoxní strana, která reprezentuje Židy sefardského původu. Strana je poměrně mladá, její vznik se datuje do roku 1984. I přes svojí relativně krátkou existenci je velmi úspěšná. Hned v následujících volbách roku 1988 získala 6 křesel v Knesetu a svůj vrchol zažila zatím v roce 1999, kdy dosáhla dokonce na 17 ze 120 křesel izraelského parlamentu. V současnosti je Šás nejvýznamnější náboženskou politickou stranou. Je rovněž zastoupena ve vládě, jenž vznikla po březnových volbách 2006, ve kterých získala 12 mandátů. Důležitým instrumentem popularity je i šikroé sociální a vzdělávací zázemí jenž poskytuje svým členům např. bezplatná doprava žáků do škol, stravování. Šás spravuje stovky předškolních a školních zařízení a má i své ženské hnutí. 90 Na rozdíl od Mafdalu se u strany Šás jedná o ultraortdoxní uskupení s dominantním postavením náboženských autorit. Zde platí, že čelní představitelé strany jsou v podstatě vykonavateli myšlenek rabínských autorit, jenž mají skutečnou moc ve straně. Nejvyšší duchovní autoritou je v současnosti rabín Ovadia Josef, považovaný za velmi kontroverzní osobu. 90 Čejka, M.: Judaismus, politika a stát Izrael. 2. vyd., Brno, Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2003. Str. 122 68

Nesionistická povaha strany určuje i její poměrně laxní přístup ke Státu Izrael. Šás se zaměřuje především na své sociální a vzdělávací programy v předškolních zařízeních, ješivách a mládežnických hnutích. Prostředky na jejich financování získává strana, jako všechny religiózní strany, především ze státních zdrojů. Přístup Šásu ke státním institucím je vůbec velmi pragmatický a strana je ochotna podpořit v podstatě cokoli, pokud budou splněny její požadavky tzn. především příliv státních financí pro její aktivity a zvýhodnění ultraortodoxních studentů. V otázkách palestinsko-izraelského konfliktu a mírového procesu není Šás příliš ideově vyhraněna. Strana obecně podporuje mírový proces, vyjádřila mu svou podporu, ale podle Šásu neexistuje žádný důvěryhodný partner pro jednání na palestinské straně a strana je nakloněna posílení osídlení na okupovaných územích 91. Palestinsko-izraelských vztahů se dotýká jen okrajově. Je přístupná teritoriálním kompromisům v případě, že přinesou opravdový mír. Tento přístup vychází z Talmudu, kde nejvyšší hodnotou je lidských život a vše je beztak v rukou božích 92. Tento přístup tak odráží religiózní vlivy ve straně. Šás v zásadě podporuje palestinskou autonomii, není však, stejně jako Mafdal, zastáncem samostatného palestinského státu. Vzhledem k tomu, že v přístupu k palestinsko-izraelskému konfliktu je strana Šás relativně flexibilní, umožňuje jí toto manévrování i určitou kontrolu rovnováhy moci mezi velkými stranami Likud a Stranou práce (v současnosti doplněnou o Kadimu). Nosným tématem strany 91http://www.myjewishlearning.com/history_community/Israel/Israeli_Politics/IsraeliElectoralSystem/IsraeliPol iticalparties.htm 92 Čejka, M.: Judaismus, politika a stát Izrael. 2. vyd., Brno, Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2003. Str. 123 69

však zůstává především dodržování náboženských pravidel a dostatečné finanční zajištění svých stoupenců. V koalicích usilujících o pokrok v mírovém procesu je tak vítanějším partnerem než silně vyhraněná Národní náboženská strana. 3.3.3 Jahadut Ha-Tora Mezi nejvýznamnější religiózní strany patří rovněž strana Jahadut Ha-Tora (Sjednocený judaismus Tóry). Tato strana reprezentuje politické názory aškenázských charedim. Jedná se o nesionistickou náboženskou stranu založenou před volbami v roce 1992. V současnosti je tvořena dvěma subjekty, které spolu někdy soupeří někdy naopak spojí síly a vystupují ve volbách a parlamentu společně (zisk 6 mandátů ve volbách 2006). Jedná se o strany: Degel Ha-Tora (Prapor Tóry) Agudat Jisrael (Svaz Izraele) Degel Ha-Tora byla založena koncem 80.let jako strana ultraortodoxních litevských charedim (mitnagdim) 93 představující v uskupení Jahadut Ha-Tora menšinovou nechasidskou platformu. Název strany (Prapor Tóry) byl zvolen záměrně jako protiklad k vlajce Státu Izrael, jenž je spojena se sekularismes a jednáním, se kterým nábožensky ultraortodoxní charedim striktně nesouhlasí. Agudat Jisrael je nejstarší existující židovskou stranou vůbec. Její základy byly položeny dávno před vznikem Státu Izrael. Představuje tradiční aškenázskou a vyrazně nesionistickou 93 Mitnagdim oponenti. Pojem je téměř výlučně používán chasidskými Židy, kteří tak označují evropské religiózně-ortodoxní Židy jenž nejsou chasidé, ačkoli nemusí být vysloveně v opozici k chasidům. Výraz je velmi zřídka používán nechasidy samotnými. Ti jej obvykle používají k označení historického období aktivní opozice vůči chasidismu. 70

stranu. Zastupuje v koalici Jahadut Ha-Tora chasidskou 94 většinu a hrála v tomto spojení vždy dominantní roli. Agudat Jisrael reprezentovala řadu protimodernistických proudů judaismu. Jejími stoupenci byli různé chasidské skupiny, studenti aškenázských ješiv a kromě antisionismu byla pro tuto stranu charakteristická i snaha zamezit používání posvátného jazyka hebrejštiny jako běžné hovorové řeči. To byl jeden z bodu, kde se dostávala do rozporu se sekulárními představiteli státu, kteří hebrejštinu protěžovali jako obnovený komunikační jazyk všech Židů v Izraeli. Agudat Jisrael od roku 1952 do 1988 nepřijala ministerský post ve vládě z pozice odmítání sekulárního státu. Ovšem jako většina religiózních stran, jednalo se spíše o pokryteckou pozici, jelikož svůj vliv vykonávala prostřednictvím jednotlivých náměstků a de facto tak svěřené ministerstvo kontrolovala. Z pozice dominantního subjektu v Jahadut Ha-Tora byly Agudat Jisrael vždy především zastáncem náboženské legislativy s důrazem na dodržování šabatu a odmítání neortodoxních konverzí podle definice Žida v Zákoně o návratu. V otázce palestinsko-izraelského konfliktu strana nemá jasně vyprofilovanou pozici. Je ve svém přístupu opět velmi pragmatická a jejím primárním zájmem je získávání prostředků na financování svých sociálních aktivit a provoz ješiv. Otázka bezpečnosti a zahraniční politiky tak u této strany, stejně jako u dalších nesionistických stran ustupuje do pozadí. Za dostatečné zdroje pro své aktivity je ochotna podpořit jak levicové tak pravicové sekulární strany. Přesto to však došlo ve vztahu k okupovaným územím a palestinsko-izraelskému konfliktu v porovnání s 80.léty k určitému posunu. Od pravicových vlád v 80. letech minulého století 94 Chasidé zbožní. Náboženský směr judaismu se silnými mystickými prvky založený v 17. století Jisraelem ben Eliezerem zvaným "Baal Šem Tov" (Pán Božího jména), jehož záměrem bylo reformovat příliš intelektualizované studium Talmudu a vrátit se k přirozenému a obyčejnému náboženskému životu. Chasidé žili do druhé světové války převážně na Ukrajině a v Polsku. 71

dostávaly náboženské strany mohutné finanční dotace za jejich nepřímou podporu. S levicovými vládami 90.let a jejich snahou o přivření štědrého finančního kohoutku pocítily náboženské strany určitý nedostatek finančních zdrojů. Stoupenci ultraortodoxních stran pocházejí většinou z chudších vrstev izraelské společnosti (často nepracují vzhledem ke svému statutu celoživotního studenta) a proto pro ně byly finanční příspěvky jejich stran životně důležité. S nástupem pravicové vlády ve druhé polovině 90.let našli ultraortodoxní aškenázové řešení pro tíživou bytovou problematiku početných a chudých rodin charedim a začali se usazovat v osadách na okupovaných palestinských územích. Od té doby se charedim více zajímají o otázku Západního břehu a jeho okupaci. 3.3.4 Meimad Meimad sice nepatří mezi dlouhodobě fungující politické strany s výrazným podílem na vládě, ale v rámci prezentace různých směrů religiózních stran je záhodno zmínit i tento politický subjekt. Strana Meimad (akronym výrazu židovský stát, demokratický stát) působí na izraelské politické scéně od roku 1999, kdy byla založena na myšlenkách hnutí Meimad 95. Jedná se o levicově orientovanou stranu religiózních sionistů, která je často spojována se Stranou práce. Meimad zdůrazňuje hodnoty sociálně demokratických stran, ovšem s religiózním základem. Podle její filozofie se nevylučuje zachování Izraele jako židovského státu a zároveň státu demokratického. Klade důraz na posílení judaistického učení ve vzdělávacím systému. Podporuje rovněž zavedení povinné vojenské služby pro ultraortodoxní Židy. 95 Zakladatelem hnutí Meimad byl Rabbi Yehuda Amital, který ho založil v roce 1993. Nazval ho hnutí za oživení religiózního sionismu, jenž spočívalo na tradiční otevřenosti, široce sdílených vizích a zájmu o blaho všech segmentů izraelské společnosti. 72

Na rozdíl od Strany práce však v palestinsko-izraelském konfliktu a mírovém procesu zastává spíše středo-pravicovou pozici. Podle názoru Meimadu má blahobyt a mír Židů a jejich státu přednost před udržením kontroly nad celou zemí izraelskou. Snaha o dosažení míru patří mezi židovské hodnoty a je povinností každé izraelské vlády udělat vše proto, aby omezila krveprolití a zabránila válce. 96 Meimad podporuje pokračování politického mírového procesu i kdyby to mělo znamenat bolestivé ústupky pro Izrael. V konečné dohodě o Judee a Samaří (tzn. Západní břeh) by měly být oblasti se silným židovským osídlením převedeny pod izraelskou suverenitu. Meimad rovněž zastává pozici, že celý Jeruzalém by měl být součástí Izraele, a že žádná cizí armáda nesmí překročit řeku Jordán. Politické zařazení náboženských stran Nahlížíme-li na náboženské strany v Izraeli z pozice jejich zařazení na politické mapě vlevo či vpravo, patří religiózní strany v tomto spektru napravo. Souvisí to do značné míry s tím, že sekulární pravicové strany (především blok Likud) mají tradičně blíže k náboženským stranám a především ochotněji naslouchají jejich finančním požadavkům. To je obzvláště pro nesionistické religiózní strany většinou rozhodující kritérium proto, koho a čí program nakonec podpoří. I když jsou pravicověji orientované a spíše zdrženlivé vůči mírovému procesu, často za příslib dostatečných finančních zdrojů pro své sociální a vzdělávací programy podpoří i dialog a vyjednávání s palestinskou či arabskou protistranou. Obecně se chovají tyto strany velmi pragmaticky. S výjimkou Národní náboženské strany, většinou zahraniční politika a palestinsko-izraelský konflikt není nosným pilířem jejich 96 http://www.myjewishlearning.com/history_community/israel/israeli_politics/israelielectoralsystem/israelipoli ticalparties.htm 73

programů a profilují se více na vnitropolitických otázkách a otázkách dodržování a praktikování židovské víry. Národní náboženská strana je pak tvrdým a hlasitým zastáncem osadníků na okupovaných územích a v zásadě odpůrcem mírových jednání. Pro přehlednost a rozřazení náboženských stran na politické mapě z leva doprava mohou být vzata kritéria: Radikálnost v náboženských otázkách Radikálnost v otázce palestinsko-izraelského konfliktu a mírových jednání Při posouzení podle těchto dvou kritérií dojdeme k poněkud rozdílným výsledkům: Mírový proces: Radikálnost v palestinsko-izraelském konfliktu Meimad Šás Mafdal Jahadut Ha-Tora Náboženské otázky: Radikálnost v náboženských otázkách Meimad Mafdal Šás Jahadut Ha-Tora 74

3.4 Zahraniční podpora Tak či onak, většina religiózních politických stran v Izraeli je považována za středně až krajně pravicové. Mají tedy blíže k pravicovým sekulárním stranám. Zatímco pro mírový proces a jeho pokračování získávají izraelské vlády podporu prakticky od všech členů mezinárodního společenství, v případě tvrdších pravicových postojů tato podpora výrazně klesá. Nejvýznamnějším zahraničním partnerem, který Izrael podporuje i při pravicovější politice a tvrdých opatřeních proti Palestincům velmi konstantně jsou Spojené Státy. Politika amerických prezidentů byla vždy víceméně pro-izraelská. V rámci Izraele je dominantním směrem ortodoxní judaismus. Mimo hranice Izraele tomu je však jinak. Ve Spojených státech převládá reformní judaismus. Tento rozdíl však logicky nebrání výrazně pro-izraelskému smýšlení amerických Židů. I když i zde jako v Izraeli je židovská společnost velmi diverzifikovaná a existují i kritici Izraele. V jejím rámci tak působí i silně nábožensky založené a ultraortodoxní komunity s vlivným postavením.také mnoho náboženských osadníků a radikálů přišlo do Izraele a do osad na palestinských územích právě z USA 97. Židovské náboženské strany v Izraeli tak dostávají podporu i od svých souvěrců ze zahraničí. V Severní Americe žije početnější židovská komunita než v samotném Izraeli. Pro ilustraci je přiložena tabulka se státy USA s nejpočetnějšími židovskými komunitami: Stát Počet židovského obyvatelstva % podíl na populaci Florida 620 000 3,9 Kalifornie 1 000 000 2,9 Maryland 213 000 4 Massachusetts 275 000 4,3 New Jersey 485 000 5,7 New York 1 657 000 8,7 Zdroj:http://.jewishvirtuallibrary.org/israel/index.shtml 97 Viz. 2. kapitola. Případ Barucha Goldsteina a Hebronský masakr 1994 75

Rovněž významná pro-izraelská lobby ovlivňuje přístup USA k Izraeli 98. I když stereotyp o židovské lobby v USA je komplikovanější, působí ve Spojených státech celá řada organizací na podporu izraelských zájmů. Mezi nejvýznamnější patří např. AIPAC (American Israel Public Affairs Committee ) 99, Jewish Council for Public Affairs (JCPA). Americká zahraniční politika k Izraeli je tak vstřícnější než přístup většiny ostatních zemí 100. Rovněž ekonomická spolupráce a finanční pomoc Spojených Států představují pro Izrael výraznou podporu. 101 Vedle zájmových skupin sympatizujících s Izraelem jsou to rovněž společně sdílené morální hodnoty a společné idee svobody, které činí Spojené Státy a Izrael tak blízkými spojenci. Další nepřímou podporu dostává pravicový přístup izraelských vlád, a s ním i religiózní strany jenž jsou jejich součástí, k okupovaným územím od vlivné skupiny pro-sionisticky orientovaných křesťanů, především z evangelického prostředí. V USA bývají tyto proudy nazývány nová křesťanská pravice. Některé tyto skupiny zastávají až nábožensky fundamentalistické postoje 102. Právě ortodoxní křesťané tvoří poměrně významnou část voličů současného prezidenta George W. Bushe. 103 Víra pochází od irského kněze Johna Nelson Darbyho, jenž v 19. století 98 např. již v roce 1945 prohlásil americký prezident Harry S. Truman v projevu k americkým velvyslancům v arabských zemích: Lituji pánové, ale musím vyhovět statisícům lidí, kteří si přejí zdar sionismu. Mezi svými voliči statisíce Arabů nemám. 99 AIPAC byla založená v padesátých letech 20. století. V současnosti má v 50 státech USA okolo 100 000 členů. Např. časopis Fortune ji stabilně zařazuje mezi nejsilnější americké zájmové skupiny. Více na http://www.aipac.org 100 USA byly první zemí, která uznala Stát Izrael při jeho vzniku. V období 1973-2000 z 90 rezolucí OSN přijatých k Blízkému východu, většinou kritických k Izraeli, USA vetovaly 33 z nich. (http://www.palestinefacts.org/pf_1991to_now_israel_us_support.php) 101 za období 1949-2000 obdržel Izrael od USA finanční dotace dosahující 100 miliard dolarů. Viz. příloha 12 102 skupiny křesťanských sionistů jsou výraznými zastánci Izraele. Např. skupina Křesťané pro Izrael http://christianactionforisrael.org/czionism.html 103 http://www.zvedavec.org/clanky_1677.htm 76

tvrdil, že v poslepovaných pasážích bible nalezl skryté proroctví. Ježíš se podle něj vrátí na Zemi, budou-li splněny jisté podmínky. Mezi ně patří 104 : Vytvoření Státu Izrael Izraelská okupace zbytku jeho biblického území Postavení Třetího Chrámu na místě nyní zabraném mešitou Al-Aksá Židé budou muset převzít křesťanskou vírů a Mesiáš se vrátí na Zem. Všichni pravověrní křesťané budou při onom nanebevzetí přenesení do nebe. Mnoho příslušníků této církve je zapálenými stoupenci tohoto učení. Patří mezi ně i vlivní lidé jako např. bývalý generální prokurátor John Ashcroft. Z tohoto postoje může v Izraeli nepřímo profitovat hlavně Národní náboženská strana, jenž představuje tvrdé jádro zastánců okupace a rozšiřování osad. Problém přístupu k dobytým územím po roce 1967 tak dostává další rozměr, který v sobě zahrnuje nejen sionistickonáboženské židovské proudy uvnitř Izraele a židovské komunity ve světě, nýbrž rovněž i určité skupiny silně věřících křesťanů především v USA. 3.5 Radikalizace židovské a palestinské společnosti Předpoklady zakladatelské generace o postupném zániku či utlumení ortodoxních a ultraortodoxních skupin v izraelském státě se zjevně nevyplnily. Naopak, nábožensky založené skupiny a religiózní politické strany v posledních dvou desetiletích získávají v Izraeli výrazně na síle. Významný pro ně byl především rok 1988, kdy se jim od 60. let poprvé podařilo získat v Knesetu více než 10 % křesel. Ve volbách roku 1996 pak svoje zisky zdvojnásobily a dosáhly již na téměř 20 % hlasů. Prozatímním vrcholem byl rok 1999, kdy 104 http://www.zvedavec.org/clanky_1677.htm 77

náboženské strany ovládly 25 % Knesetu s 27 ze 120 křesel. Posilování volební základny nahrává především demografický vývoj v ultraortodoxních skupinách obyvatelstva, kde je i několikanásobně vyšší porodnost než ve zbytkové populaci. V dohledné době tak zřejmě nelze předpokládat nějaký výraznější ústup náboženských politických stran z jejich současných pozic. Ultraortodoxní strany jsou pro svoje postoje v náboženských záležitostech často označovány za radikální. Často jsou za radikální označovány i Národní náboženská strana především ve vztahu k otázce osad na okupovaných územích, izraelští a arabští komunisté a v poslední době i tvrdé jádro Likudu. Od Likudu se oddělilo jeho umírněné křídlo a založilo stranu Kadima. Likud se tak na izraelské politické mapě posunul více do prava. Při sečtení volebních výsledků těchto stran ve volbách v březnu 2006 vychází, že značná část (přes 40 %) izraelské společnosti smýšlí poměrně radikálně. Pro mírový proces to rozhodně neznamená nic pozitivního. Další komplikaci pro mírová jednání představuje současná radikalizace palestinské společnosti, kde radikální hnutí Hamas získalo pohodlnou většinu a vystřídalo po desetiletích vládu Organizace pro osvobození Palestiny. Mírový proces se tak zdá být výrazně ohrožen. Po slibném začátku iniciovaném bývalým premiérem Šaronem se region opět utápí v násilí a krveprolití. Ani nový politický subjekt Kadima považovaný za příznivce mírových jednání není ve skutečnosti žádným výrazným zastáncem mírového procesu. Spíše než bi- či multilaterální složitá jednání, preferuje jednostranné politické kroky.. To může sice vézt např. k rychlejšímu stažení z okupovaných území, ale za podmínek nepřijatelných pro palestinskou stranu. Ve svém důsledku by pak tyto 78

neakceptovatelné kroky pravděpodobně mír na Blízký východ nepřinesly a spirála násilí by se točila dále. 79

4 Závěr Od založení Izraele prošel mladý stát několika válečnými konflikty, ve kterých se mu podařilo uhájit území a porazit své protivníky. Euforie a nadšení z vítězné války v roce 1967 s sebou však přinesla trpké plody, jenž Izrael sklízí dodnes. Okupace nepřátelského území měla za následek trvale napjaté vztahy s okolními arabskými státy. Citlivou otázku představovala rovněž situace a postavení arabských obyvatel na dobytých územích, které Izrael z počátku nevěnoval dostatečnou pozornost. Vnitro-izraelská diskuze k okupovaným územím se v průběhu času vyvíjela od dočasné okupace bez výraznějších zásahů až po názory na trvalé přičlenění okupovaných oblastí a vyhnání palestinského obyvatelstva. I když nedošlo k naplnění extrémních názorů, okupace trvá i po téměř 40 letech od skončení válečného konfliktu. Na okupovaných územích, významných svým historickým a náboženským významem, došlo k výraznému zásahu do etnického složení. Především na Západním břehu Jordánu, v oblasti historické Judee a Samaří se usídlilo přes 200 000 židovských osadníků. Dlouhodobá neudržitelnost situace spolu s narůstajícím násilím přiměla znepřátelené strany k jednáním o budoucím uspořádání v oblasti. Mírový proces, jak se tato jednání obecně nazývají, odstartoval na počátku 90. let minulého století a trvá dodnes. Jedná se o proces mimořádně pomalý a složitý, který je komplikovaný celou řadou vnějších i vnitřních faktorů. Mezi vnitřní vlivy patří především značná diverzifikovanost obou proti sobě stojících společností tzn. izraelské a palestinské. 80

V rámci izraelské židovské společnosti se objevují rozpory v dimenzích ekonomických, etnických a především náboženských. Tato členitost izraelské společnosti má svůj původ v historii židovského národa, jehož různé části existovaly v odlišných geografických, kulturních a civilizačních okruzích po celém světě. Mimořádné odlišnosti v náboženských otázkách se projevují po celé škále od sekulární přes ortodoxní až po ultraortodoxní část populace. Dodržování náboženských pravidel, zvýhodňování ultraortodoxních Židů formou úlev od vojenských povinností a především výrazné finanční dotace této komunitě, patří mezi nejožehavější témata současné izraelské společnosti. Mezi celou řadou dalších konfliktních linií rovněž vystupuje vztah k sionismu jako základní ideologii židovského státu. Oproti sekulárním Židům, uznávajícím sionismus a podporujícím Stát Izrael, zde stojí ultraortodoxní komunita s často záporným vztahem k existujícímu státu. V zájmu finančních požadavků na své aktivity však tato část společnosti vyniká mimořádnou dávkou pragmatismu. Výměnou za uspokojení svých nároků je ochotna vystupovat velmi flexibilně ve svých postojích k sekulárnímu židovskému státu. Politická scéna kopíruje výraznou složitost izraelské společnosti v podobě existence desítek politických subjektů. Vzhledem k výrazně proporčnímu politickému systému a nízké minimální hranici pro vstup do parlamentu, působí v Izraeli nezvykle vysoký počet parlamentních stran. To umožňuje malým stranám, i při relativně skromné podpoře voličů, hrát významnou úlohu v domácí i zahraniční politice. Toho využívají především náboženské strany. Často se hovoří o tzv. diktatuře pobožných. Soustředí se hlavně na prosazení náboženské legislativy ovlivňující každodenní život Izraelců a na získání finančních dotací pro své sociální a vzdělávací aktivity. 81

Nejcitlivější zahraničně politické téma v izraelské politice pak představuje palestinskoizraelský konflikt a mírový proces. V této otázce existuje v rámci religiózních stran výrazný rozdíl mezi stranami náboženského sionismu a nesionistickými ultraortodoxními uskupeními. Náboženští sionisté mají svůj postoj k této problematice výrazně vyprofilovaný a v zásadě hájí okupační politiku s podporou židovského osídlení na okupovaných územích. Z nejradikálnějších zastánců této linie je třeba zmínit Národní náboženskou stranu, jenž představuje určitou personifikaci tvrdé pro-okupační linie. Podpory se jí dostává především od židovských osadníků na okupovaných územích a části židovské diaspory v zahraničí. Na druhé straně ultraortodoxní politické strany nemají k problematice palestinsko-izraelského konfliktu a mírového procesu striktně vyhraněný postoj. Jejich hlavním cílem je zajištění dostatečných finančních prostředků pro své aktivity. Tomuto cíli jsou ochotny podřídit svou politiku a jsou méně radikální ve svých postojích než strany náboženského sionismu. Otázka pokračování mírového procesu, ať s účastí či bez účasti religiózních stran, se jeví v současné situaci jako velmi komplikovaná. Situace spíše nahrává jednostranným krokům, které však většinou nesplňují podmínku přijatelnosti pro obě strany sporu. To tak nedává příliš nadějí na dosažení trvalého mírového řešení palestinsko-izraelského konfliktu na Blízkém východě v dohledném časovém horizontu. 82

Literatura: Antoun, R.T.: Understanding fundamentalism: Christian, Islamic and Jewish movements. Walnut Creek, California: AltaMira, 2001. ISBN 0-7591-0006-3 Bickerton, I.J.: A concise history of the Arab-Israeli conflict. 2. vyd. Englewood Cliffs, N.J. : Prentice-Hall, 1995. ISBN 0-13-292038-7 Bregman, A.: Israel s wars: a history since 1947. 2. vyd., London, Routledge, 2002. ISBN 0-415-28716-2 Čejka, M.: Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 1. vyd., Brno, Centrum strategických studií, 2005. ISBN 80-903333-9-7 Čejka, M.: Judaismus, politika a stát Izrael. 2. vyd., Brno, Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2003. ISBN 80-210-3087-9 Gilbert, M.: Izrael: dějiny. 1.vyd., Praha, BB art, 2002. ISBN 80-7257-740-9 Itrovigne, M. Hamás: islámský terorismus ve Svaté zemi. 1. vyd., Praha, Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-659-X Kinder, H.: Encyklopedický atlas světových dějin. Praha, NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1998. ISBN 80-7106-243-X Masalha, N.: Imperial Israel and the Palestinians: the politics of expansion. 1.vyd., London: Pluto Press, 2000. ISBN 0-7453-1615-8 Much, T.: Svár bratří v domě izraelském: židovstvo mezi fundamentalismem a osvícenstvím. 1 vyd., Praha, Themis, 2000. ISBN 80-85821-88-5 Pečenka, M.; Luňák, P.: Encyklopedie moderní historie. 3. vyd., Praha, Libri 1999. ISBN 80-85983-95-8 Pojar, M.: Izrael. 1. vyd., Praha, Libri 2004. ISBN 80-7277-268-6 Shahak, I.: Jewish fundamentalism in Israel. London, Pluto Press, 1999. ISBN 0-7453- 1276-4 United Nations: Role of civil society in promoting a just and lasting peace in the middle east. Published by the United Nations Department of Public Information. 2005. ISBN 92-1-100967-6 Velenský, J.: Izrael ukazatel posledních časů: Izrael dnes palestinská intifáda. 2. vyd., Hradec Králové, Maranatha, 2002. ISBN 80-238-92-30-4 83

Elektronické zdroje: http://en.wikipedia.org/wiki/israeli_politics http://www.myjewishlearning.com/index.htm?vi=080802060802 http://chunky.webpark.cz/israel.html http://www.israel.cz/ http://www.knesset.gov.il/main/eng/home.asp http://judaism.about.com/od/politics/ http://www.mfa.gov.il/mfa http://www.politicalresources.net/israel.htm http://www.science.co.il/parties.asp http://www.jewishvirtuallibrary.org/ http://english.meimad.org.il/ http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/stat.asp?staid={ea8433c6-e29b-4747-b6b4-59709fe739f1} http://www.zvedavec.org/clanky_1677.htm http://www.psp.cz/kps/pi/prace/pi-3-040.pdf http://www.state.gov/r/pa/prs/ps/2003/20062.htm http://electronicintifada.net/cgi-bin/artman/exec/view.cgi/7/2155 http://securityfence.mfa.gov.il/mfm/web/main/document.asp?subjectid=45225&miss ionid=45187&languageid=0&statusid=0&documentid=-1 http://www.avoda2006.org.il/pagel.asp?cc=0124 http://christianactionforisrael.org/czionism.html http://www.aipac.org/about/ http://www.weeklystandard.com/content/public/articles/000/000/001/225tpziw.asp http://www.palestinefacts.org/pf_1991to_now_israel_us_support.php 84

Seznam příloh: 1. Plán OSN z roku 1947 na rozdělení Palestiny Zdroj: Kinder, H.: Encyklopedický atlas světových dějin. Praha, NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1998. Str. 536 2. Mapa Izraele v roce 1949 Zdroj: Kinder, H.: Encyklopedický atlas světových dějin. Praha, NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1998. Str. 536 3. Izrael po Šestidenní válce v roce 1967 dobytá území Zdroj: http://www.mfa.gov.il/mfa/facts+about+israel/israel+in+maps/june+10- +1967-+Israel+After+the+Six+Day+War.htm 4. Rezoluce 242 přijatá OSN 22.10. 1967 v reakci na Šestidenní válku Zdroj: http://daccessdds.un.org/doc/resolution/gen/nr0/240/94/img/nr0240 94.pdf?OpenElement 5. Mapa zón na okupovaných územích s odlišnými pravomocemi Zdroj: http://www.monde-diplomatique.fr/cartes/cisjordaniedpl2000 6. Bezpečnostní bariéra okolo Západního břehu Jordánu Zdroj: http://www.mfa.gov.il/nr/rdonlyres/99f0f486-0710-4c0f-8dd0-237e7a788ad8/0/fencemapneweng3.jpg 7. Text návrhu tzv. road map, iniciativy k řešení blízkovýchodního sporu Zdroj: http://www.state.gov/r/pa/prs/ps/2003/20062.htm 85

8. Plán stažení Izraele z Gazy Zdroj: http://www.mfa.gov.il/mfa/facts+about+israel/israel+in+maps/israels+dise ngagement+plan-+2005.htm 9. Vyhnání Židů z Pyrenejského poloostrova Sefardové Zdroj: Kinder, H.: Encyklopedický atlas světových dějin. Praha, NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1998. Str. 154 10. Seznam politických stran v izraelském parlamentu po březnových volbách 2006 Zdroj: http://www.knesset.gov.il/description/eng/eng_mimshal_rest.htm 11. Stručná charakteristika náboženských stran Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/politics_of_israel 12. Americká pomoc Izraeli za období 1949-2006 Zdroj: http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/us- Israel/U.S._Assistance_to_Israel1.html 86

87

88

Příloha č. 3 89

Příloha č. 4 90

91

Příloha č. 5 92

Příloha č. 6 93

Příloha č. 7 A Performance-Based Roadmap to a Permanent Two-State Solution to the Israeli-Palestinian Conflict The following is a performance-based and goal-driven roadmap, with clear phases, timelines, target dates, and benchmarks aiming at progress through reciprocal steps by the two parties in the political, security, economic, humanitarian, and institution-building fields, under the auspices of the Quartet [the United States, European Union, United Nations, and Russia]. The destination is a final and comprehensive settlement of the Israel-Palestinian conflict by 2005, as presented in President Bush s speech of 24 June, and welcomed by the EU, Russia and the UN in the 16 July and 17 September Quartet Ministerial statements. A two-state solution to the Israeli-Palestinian conflict will only be achieved through an end to violence and terrorism, when the Palestinian people have a leadership acting decisively against terror and willing and able to build a practicing democracy based on tolerance and liberty, and through Israel s readiness to do what is necessary for a democratic Palestinian state to be established, and a clear, unambiguous acceptance by both parties of the goal of a negotiated settlement as described below. The Quartet will assist and facilitate implementation of the plan, starting in Phase I, including direct discussions between the parties as required. The plan establishes a realistic timeline for implementation. However, as a performance-based plan, progress will require and depend upon the good faith efforts of the parties, and their compliance with each of the obligations outlined below. Should the parties perform their obligations rapidly, progress within and through the phases may come sooner than indicated in the plan. Non-compliance with obligations will impede progress. A settlement, negotiated between the parties, will result in the emergence of an independent, democratic, and viable Palestinian state living side by side in peace and security with Israel and its other neighbors. The settlement will resolve the Israel-Palestinian conflict, and end the occupation that began in 1967, based on the foundations of the Madrid Conference, the principle of land for peace, UNSCRs 242, 338 and 1397, agreements previously reached by the parties, and the initiative of Saudi Crown Prince Abdullah endorsed by the Beirut Arab League Summit calling for acceptance of Israel as a neighbor living in peace and security, in the context of a comprehensive settlement. This initiative is a vital element of international efforts to promote a comprehensive peace on all tracks, including the Syrian-Israeli and Lebanese-Israeli tracks. The Quartet will meet regularly at senior levels to evaluate the parties' performance on implementation of the plan. In each phase, the parties are expected to perform their obligations in parallel, unless otherwise indicated. Phase I: Ending Terror And Violence, Normalizing Palestinian Life, and Building Palestinian Institutions -- Present to May 2003 In Phase I, the Palestinians immediately undertake an unconditional cessation of violence according to the steps outlined below; such action should be accompanied by supportive measures undertaken by Israel. Palestinians and Israelis resume security cooperation based on the Tenet work plan to end violence, terrorism, and incitement through restructured and effective Palestinian security services. Palestinians undertake comprehensive political reform in preparation for statehood, including drafting a Palestinian constitution, and free, fair and open elections upon the basis of those measures. Israel takes all necessary steps to help normalize Palestinian life. Israel withdraws from Palestinian areas occupied from September 28, 2000 and the two sides restore the status quo that existed at that time, as security performance and cooperation progress. Israel also freezes all settlement activity, consistent with the Mitchell report. At the outset of Phase I: 94

Palestinian leadership issues unequivocal statement reiterating Israel s right to exist in peace and security and calling for an immediate and unconditional ceasefire to end armed activity and all acts of violence against Israelis anywhere. All official Palestinian institutions end incitement against Israel. Israeli leadership issues unequivocal statement affirming its commitment to the two-state vision of an independent, viable, sovereign Palestinian state living in peace and security alongside Israel, as expressed by President Bush, and calling for an immediate end to violence against Palestinians everywhere. All official Israeli institutions end incitement against Palestinians. Security Palestinians declare an unequivocal end to violence and terrorism and undertake visible efforts on the ground to arrest, disrupt, and restrain individuals and groups conducting and planning violent attacks on Israelis anywhere. Rebuilt and refocused Palestinian Authority security apparatus begins sustained, targeted, and effective operations aimed at confronting all those engaged in terror and dismantlement of terrorist capabilities and infrastructure. This includes commencing confiscation of illegal weapons and consolidation of security authority, free of association with terror and corruption. GOI takes no actions undermining trust, including deportations, attacks on civilians; confiscation and/or demolition of Palestinian homes and property, as a punitive measure or to facilitate Israeli construction; destruction of Palestinian institutions and infrastructure; and other measures specified in the Tenet work plan. Relying on existing mechanisms and on-the-ground resources, Quartet representatives begin informal monitoring and consult with the parties on establishment of a formal monitoring mechanism and its implementation. Implementation, as previously agreed, of U.S. rebuilding, training and resumed security cooperation plan in collaboration with outside oversight board (U.S. Egypt Jordan). Quartet support for efforts to achieve a lasting, comprehensive cease-fire. All Palestinian security organizations are consolidated into three services reporting to an empowered Interior Minister. Restructured/retrained Palestinian security forces and IDF counterparts progressively resume security cooperation and other undertakings in implementation of the Tenet work plan, including regular senior-level meetings, with the participation of U.S. security officials. Arab states cut off public and private funding and all other forms of support for groups supporting and engaging in violence and terror. All donors providing budgetary support for the Palestinians channel these funds through the Palestinian Ministry of Finance's Single Treasury Account. As comprehensive security performance moves forward, IDF withdraws progressively from areas occupied since September 28, 2000 and the two sides restore the status quo that existed prior to September 28, 2000. Palestinian security forces redeploy to areas vacated by IDF. Palestinian Institution-Building Immediate action on credible process to produce draft constitution for Palestinian statehood. As rapidly as possible, constitutional committee circulates draft Palestinian constitution, based on strong parliamentary democracy and cabinet with empowered prime minister, for public comment/debate. Constitutional committee proposes draft document for submission after elections for approval by appropriate Palestinian institutions. Appointment of interim prime minister or cabinet with empowered executive authority/decisionmaking body. GOI fully facilitates travel of Palestinian officials for PLC and Cabinet sessions, internationally supervised security retraining, electoral and other reform activity, and other supportive measures related to the reform efforts. Continued appointment of Palestinian ministers empowered to undertake fundamental reform. Completion of further steps to achieve genuine separation of powers, including any necessary Palestinian legal reforms for this purpose. 95

Establishment of independent Palestinian election commission. PLC reviews and revises election law. Palestinian performance on judicial, administrative, and economic benchmarks, as established by the International Task Force on Palestinian Reform. As early as possible, and based upon the above measures and in the context of open debate and transparent candidate selection/electoral campaign based on a free, multi-party process, Palestinians hold free, open, and fair elections. GOI facilitates Task Force election assistance, registration of voters, movement of candidates and voting officials. Support for NGOs involved in the election process. GOI reopens Palestinian Chamber of Commerce and other closed Palestinian institutions in East Jerusalem based on a commitment that these institutions operate strictly in accordance with prior agreements between the parties. Humanitarian Response Israel takes measures to improve the humanitarian situation. Israel and Palestinians implement in full all recommendations of the Bertini report to improve humanitarian conditions, lifting curfews and easing restrictions on movement of persons and goods, and allowing full, safe, and unfettered access of international and humanitarian personnel. AHLC reviews the humanitarian situation and prospects for economic development in the West Bank and Gaza and launches a major donor assistance effort, including to the reform effort. GOI and PA continue revenue clearance process and transfer of funds, including arrears, in accordance with agreed, transparent monitoring mechanism. Civil Society Continued donor support, including increased funding through PVOs/NGOs, for people to people programs, private sector development and civil society initiatives. Settlements GOI immediately dismantles settlement outposts erected since March 2001. Consistent with the Mitchell Report, GOI freezes all settlement activity (including natural growth of settlements). Phase II: Transition -- June 2003-December 2003 In the second phase, efforts are focused on the option of creating an independent Palestinian state with provisional borders and attributes of sovereignty, based on the new constitution, as a way station to a permanent status settlement. As has been noted, this goal can be achieved when the Palestinian people have a leadership acting decisively against terror, willing and able to build a practicing democracy based on tolerance and liberty. With such a leadership, reformed civil institutions and security structures, the Palestinians will have the active support of the Quartet and the broader international community in establishing an independent, viable, state. Progress into Phase II will be based upon the consensus judgment of the Quartet of whether conditions are appropriate to proceed, taking into account performance of both parties. Furthering and sustaining efforts to normalize Palestinian lives and build Palestinian institutions, Phase II starts after Palestinian elections and ends with possible creation of an independent Palestinian state with provisional borders in 2003. Its primary goals are continued comprehensive security performance and effective security cooperation, continued normalization of Palestinian life and institution-building, further building on and sustaining of the goals outlined in Phase I, ratification of a democratic Palestinian constitution, formal establishment of office of prime minister, consolidation of political reform, and the creation of a Palestinian state with provisional borders. International Conference: Convened by the Quartet, in consultation with the parties, immediately after the successful conclusion of Palestinian elections, to support Palestinian 96

economic recovery and launch a process, leading to establishment of an independent Palestinian state with provisional borders. Such a meeting would be inclusive, based on the goal of a comprehensive Middle East peace (including between Israel and Syria, and Israel and Lebanon), and based on the principles described in the preamble to this document. Arab states restore pre-intifada links to Israel (trade offices, etc.). Revival of multilateral engagement on issues including regional water resources, environment, economic development, refugees, and arms control issues. New constitution for democratic, independent Palestinian state is finalized and approved by appropriate Palestinian institutions. Further elections, if required, should follow approval of the new constitution. Empowered reform cabinet with office of prime minister formally established, consistent with draft constitution. Continued comprehensive security performance, including effective security cooperation on the bases laid out in Phase I. Creation of an independent Palestinian state with provisional borders through a process of Israeli-Palestinian engagement, launched by the international conference. As part of this process, implementation of prior agreements, to enhance maximum territorial contiguity, including further action on settlements in conjunction with establishment of a Palestinian state with provisional borders. Enhanced international role in monitoring transition, with the active, sustained, and operational support of the Quartet. Quartet members promote international recognition of Palestinian state, including possible UN membership. Phase III: Permanent Status Agreement and End of the Israeli-Palestinian Conflict -- 2004 2005 Progress into Phase III, based on consensus judgment of Quartet, and taking into account actions of both parties and Quartet monitoring. Phase III objectives are consolidation of reform and stabilization of Palestinian institutions, sustained, effective Palestinian security performance, and Israeli-Palestinian negotiations aimed at a permanent status agreement in 2005. Second International Conference: Convened by Quartet, in consultation with the parties, at beginning of 2004 to endorse agreement reached on an independent Palestinian state with provisional borders and formally to launch a process with the active, sustained, and operational support of the Quartet, leading to a final, permanent status resolution in 2005, including on borders, Jerusalem, refugees, settlements; and, to support progress toward a comprehensive Middle East settlement between Israel and Lebanon and Israel and Syria, to be achieved as soon as possible. Continued comprehensive, effective progress on the reform agenda laid out by the Task Force in preparation for final status agreement. Continued sustained and effective security performance, and sustained, effective security cooperation on the bases laid out in Phase I. International efforts to facilitate reform and stabilize Palestinian institutions and the Palestinian economy, in preparation for final status agreement. Parties reach final and comprehensive permanent status agreement that ends the Israel- Palestinian conflict in 2005, through a settlement negotiated between the parties based on UNSCR 242, 338, and 1397, that ends the occupation that began in 1967, and includes an agreed, just, fair, and realistic solution to the refugee issue, and a negotiated resolution on the status of Jerusalem that takes into account the political and religious concerns of both sides, and protects the religious interests of Jews, Christians, and Muslims worldwide, and fulfills the vision of two states, Israel and sovereign, independent, democratic and viable Palestine, living side-by-side in peace and security. Arab state acceptance of full normal relations with Israel and security for all the states of the region in the context of a comprehensive Arab-Israeli peace. 97

Příloha č. 8 98

Příloha č. 9 99