Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra dějin státu a práva Diplomová práce Vývoj státního zastupitelství Josef Zeman Akademický rok 2009 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Vývoj státního zastupitelství zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny... 1
Na tomto místě bych rád poděkoval doc. JUDr. Karlovi Schelleovi, CSc., vedoucímu mé diplomové práce za jeho ochotu, cenné rady a podnětné konzultace, které pomohly této práci vzniknout. Dále bych chtěl poděkovat své rodině za její podporu po celou dobu mého studia. 2
ÚVOD... 4 1 VÝVOJ VEŘEJNÉ ŽALOBY NA NAŠEM ÚZEMÍ DO ROKU 1848... 6 2 VÝVOJ STÁTNÍHO ZASTUPITELSTVÍ V LETECH 1848 1918... 9 2.1 VZNIK A UTVÁŘENÍ STÁTNÍHO ZASTUPITELSTVÍ PO ROCE 1848... 9 2.2 SOUSTAVA STÁTNÍHO ZASTUPITELSTVÍ... 10 2.3 SOUDNÍ SOUSTAVA... 11 2.4 HLAVNÍ ÚKOLY STÁTNÍHO ZASTUPITELSTVÍ... 12 2.4.1 Státní zástupce v přípravném řízení... 13 2.4.2 Státní zástupce a jeho role při hlavním přelíčení... 14 2.4.3 Státní zástupce a jeho působnost v netrestních věcech... 14 2.5 PŘEDPOKLADY PRO VÝKON POVOLÁNÍ STÁTNÍHO ZÁSTUPCE... 15 2.6 SILVESTROVSKÉ PATENTY A JEJICH DOPAD NA ORGANIZACI STÁTNÍHO ZASTUPITELSTVÍ... 16 2. 7 VÝVOJ STÁTNÍHO ZASTUPITELSTVÍ V RAKOUSKO UHERSKÉM SOUSTÁTÍ... 19 3 STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ V 1. ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLICE... 23 3.1 HISTORICKÝ VÝVOJ STÁTNÍHO ZASTUPITELSTVÍ V OBDOBÍ 1918-1938... 23 3.1.1 Prozatímní ústava z roku 1918... 26 3.1.2 Ústava z roku 1920... 28 3.2 SOUSTAVA STÁTNÍHO ZASTUPITELSTVÍ... 29 3.4 SOUDNÍ SOUSTAVA... 33 3.5 VZTAH STÁTNÍHO ZASTUPITELSTVÍ K SOUDŮM A JINÝM ÚŘADŮM... 35 3.6 STÁTNÍ ZÁSTUPCE A JEHO POSTAVENÍ V PŘÍPRAVNÉM ŘÍZENÍ... 37 3.6.1 Přípravné řízení proti neznámým a nepřítomným... 43 3.6.2 Přípravné přestupkové řízení... 44 3.6.3 Soukromý žalobce... 45 3.7 STÁTNÍ ZÁSTUPCE A JEHO POSTAVENÍ V HLAVNÍM PŘELÍČENÍ... 46 3.8 STÁTNÍ ZÁSTUPCE V TRESTNÍM ŘÍZENÍ VE VĚCECH TISKOVÝCH... 48 3.9 STÁTNÍ ZÁSTUPCE A JEHO POSTAVENÍ PODLE ZÁKONA Č. 48/1931 SB.... 49 3.10 POSTAVENÍ A PŮSOBNOST STÁTNÍHO ZASTUPITELSTVÍ NA SLOVENSKU... 51 3.11 JUDIKATURA... 53 5 DALŠÍ VÝVOJ STÁTNÍHO ZASTUPITELSTVÍ... 57 6 ZÁVĚR... 60 7 RESUMÉ... 62 8 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A JUDIKATURY... 64 8.1 KNIŽNÍ A ČASOPISECKÁ LITERATURA... 64 8.2 ZÁKONY... 65 8.3 JUDIKATURA... 66 3
Úvod Cílem této diplomové práce je zpracovat problematiku postavení, funkcí a úkolů státního zastupitelství v jeho historickém vývoji s hlavním zaměřením na období první Československé republiky. Institut veřejné žaloby je, a domnívám se, že i v minulosti byl velmi zajímavým a diskutovaným tématem, ať již z hlediska jeho postavení, svěřených pravomocí nebo šíře jeho působení. Leckomu se může zdát podivné, možná až zbytečné, zabývat se úpravou, která již dávno neplatí a zdánlivě je tedy zbytečná. Podle mého názoru však bližší seznámení s historií úpravy veřejné žaloby může být jednak velkou inspirací pro tvorbu úpravy nové, ale také sehrává pomocnou úlohu v pochopení tohoto institutu jako celku. Studium historického vývoje veřejné žaloby je jistě samo o sobě zajímavé, avšak já jsem se pokusil, a to zejména v období první Československé republiky, se zaměřit nikoliv pouze na historický vývoj, ale i stručně nastínit pozici státního zastupitelství (potažmo státních zástupců) v jednotlivých fázích, a to nejen trestního řízení, i když to bylo (stejně jako dnes je) těžištěm jeho působení. Při studiu matérie potřebné ke zpracování tohoto tématu, musí snad každý dospět k tomu, že pokud se chce zabývat vývojem státního zastupitelství v období první Československé republiky, je třeba se chtě nechtě zabývat taktéž vývojem státního zastupitelství v Habsburské monarchii, minimálně v letech 1848 1918. V tomto období totiž vznikly právní předpisy upravující činnost státního zastupitelství, které na základě recepční normy byly přijaty i do nově se rodícího Československa. První část této práce se zabývá počátky veřejné žaloby na našem území. Následující část je věnována období 1848-1918 a to nejen vývoji jako takovému, ale je v ní rozpracována úloha státního zástupce v přípravném řízení, v hlavním přelíčení i v jiných řízeních než řízení trestním. Hlavní část práce je věnována období první Československé republiky. Náplň této části tvoří vývoj státního zastupitelství, úloha státního zastupitelství v jednotlivých fázích trestního řízení i s ohledem na určitá specifická řízení podle 4
trestního řádu z roku 1873. Součástí této kapitoly je také problematika působení státního zástupce v trestním řízení proti mladistvým dle zákona č. 48/1931 Sb. Tuto kapitolu uzavírá problematika, týkající se postavení orgánů veřejné žaloby na Slovensku, kde platila jiná úprava a dobová judikatura. Poslední část je věnována dalšímu vývoji státního zastupitelství (prokuratury) v podstatě od roku 1938 do současnosti. Věřím, že toto řazení bude pro čtenáře přehledné a nebude pro něj problém v práci se zorientovat. 5
1 Vývoj veřejné žaloby na našem území do roku 1848 Vývoj orgánů veřejné žaloby na našem území sahá až do 15. století a je úzce spjat s vývojem soudního řízení. Pro soudní řízení v tomto období byla charakteristická jeho jednotnost a jeho rozdělení na řízení civilní a trestní se objevuje později. V našich zemích lze prvky orgánu veřejné žaloby poprvé spatřovat v úřadu královského prokurátora. Tento úřad byl zřízen roku 1437 císařem Zikmundem Lucemburským. Prvním královským prokurátorem byl jmenován Vilém ze Žlutic. Hlavním úkolem královského prokurátora bylo zastupování krále v soudním řízení. Důvodem vzniku tohoto orgánu byla snaha Zikmunda získat zpět královské statky ztracené během husitských válek. 1 Rychle došlo k rozšíření pracovní náplně královského prokurátora a ten tak převzal zastupování majetkových zájmů Koruny u soudů. 2 Dále také dbal na vymáhání pokut uložených za trestné činy, u kterých výtěžek z pokut směřoval do královské komory. Co se tyče propojení se soudní soustavou, tak královskému prokurátorovi náleželo místo u zemského soudu. U městských soudů tato role náležela královským rychtářům. V průběhu 16. století přibyli královskému prokurátorovi ještě další povinnosti. Jednalo se o právní rady panovníkovi, účast na zákonodárných pracích, popřípadě se účastnil zasedání některých soudů. V období Habsburského absolutismu působí královský prokurátor jako ochránce veřejného zájmu. V tomto období nezastupuje již pouze panovníka, ale také poddané ve sporech ve sporech proti vrchnosti. Nárůst agendy si vyžádal organizační změny v úřadu královského prokurátora. Došlo k jeho rozšíření o pomocníky, avšak zástupcem panovníka v tomto úřadu byl i nadále pouze prokurátor. Takto vzniklé úřady byly označovány jako prokurátorské komorní úřady nebo fiskální úřady. Roku 1627 pro Čechy a o rok později pro Moravu bylo 1 Kořeny tohoto institutu jsou velmi pravděpodobně ve Francii. Zde se v roce 1302 nařízením krále Filipa IV. Sličného (Ordonnance 16 mars 1302) a nařízením krále Jana II. Dobrého (Ordonannce 28décembre 1355) etablovali pro trestní řízení královští zmocněnci, kteří zastupovali krále a jeho vazaly před soudem Sličného Patrný je též vliv recepce římského práva. Více o tom v Fenyk, J. Veřejná žaloba. díl I. Praha: Institut Ministerstva spravedlnosti pro vzdělávání soudců a státních zástupců, 2001, s. 10. Nebo Schelle, K., Kuchta, J. Státní zastupitelství. Zlín: Nakladatelství Živa, 1994, s. 3-4. 2 Více o tom Fenyk, J. Vademecum státního zástupce.praha: ASPI Publishing, 2003, s. 1-2. 6
vydáno císařem Ferdinandem II. obnovené zřízení zemské. 3 Tím byla potvrzena pozice královského prokurátora jako orgánu veřejné žaloby a byla mu svěřena povinnost stíhat veškeré trestné činy. Je tedy skutečně paradoxní, že v době takovéhoto rozšíření prokurátorovy působnosti, byl pozvolna vytlačován z trestního řízení pronikajícími vlivy inkvizičního procesu. Inkviziční proces se k nám dostal vlivem recepce římského práva prostřednictvím práva kanonického. V inkvizičním procesu zůstávají v rukou soudce všechny role. Tedy jak role žalobce, obhájce, tak i soudce. Takovéto řízení lze těžko chápat jako řízení sporné. Tento typ řízení je charakteristický pro absolutistické státy bez diferenciace státní moci. V roce 1707 byl vydán Hrdelní řád císaře Josef I. pro Čechy, Moravu a Slezsko. Tento akt v podstatě uvedl inkviziční proces v platnost. Tak na určitou dobu vedle sebe existovaly jak proces obžalovací(akusační), tak proces inkviziční. Na Hrdelní řád následně navazuje společný zákon pro dědičné země rakouské Criminalis Constitutio Theresiana z roku 1768. V tomto kodexu: byl jako základní forma řízení přijat proces inkvisiční, tajný a písemný, s positivní theorií průvodní a torturou 4. Hájení stlačeno na míru nejskrovnější. Kromě úplného zproštění 3 Jednalo se v podstatě o ústavu legalizující prvky absolutismu. Bylo v něm zakotveno dědičné právo Habsburků na český trůn a vůbec šlo o akt přesouvající moc z rukou stavů do rukou panovníka. 4 Co se týče stupňů tortury podle Hrdelního řádu Josefa I. a Tereziánského zákoníku, tak za nejnižší stupeň se považovala vazba či šněrování, kdy byla vyslýchanému omotána šňůra kolem zápěstí která byla následně utahována. Následovalo přiložení palečnic. Jednalo se o nástroj skládající se ze dvou až tří prohnutých želez s vnitřními výstupky či rýhováním a šroubů. Dalším stupněm byla tzv. španělská bota. Ty se skládaly ze dvou želez, zaoblených ve tvaru lýtek, vybavených vnitřními hřeby. Železa byla k sobě připevněna šrouby ovládanými klikou. Dalším stupněm bylo suché trápení na žebříku. Vyslýchaný byl položen na žebřík, ruce měl v zadu přivázané na nejvyšší příčce, zatímco nohy měl svázané šňůrou, která se navíjela na spodní válec. Takže zde docházelo k vykloubení rukou či poškození svalstva. Na tento stupeň navazovalo světlé trápení, kdy byl vyslýchaný navíc pálen svíčkami. Tereziánský zákoník pozměnil výše zmíněné stupně, kdy prvním stupněm byly palečnice a posledním španělské boty. Jistou změnou byl také požadavek, aby se soudce účastnil mučení, jak při výslechu tak i na popravišti: Poněvadž kat a jeho pomocníci obyčejně nemilosrdní lidé jsou, má soudce nejenom při útrpným dotazu nýbrž vesměs ve všech útrpných řízeních pozor dáti, aby skrze něho aneb jeho pacholky pravá míra nepřestoupila a má mezi jinými obzvláštně na to patřeno býti, aby on jak při mučení tak při odpravení zločinců toliko obyčejných a ne vnově nalezených nástrojů sám pro sebe bez našeho nejvyššího povolení užíval, jestli dobře neodpraví, podle povahy věci a uznání soudce trestán býti má. Francek, J. Zločin a trest v českých dějinách. Praha: Rybka Publishers,, 1999, str. 46. 7
obžalovaného se připouští zproštění pro nedostatek důkazů (absolutio ab instantia) s některými nepříznivými prvky pro obžalovaného. 5 Tortura neboli mučení byla odstraněna z trestního procesu v roce 1776. Theresiana se stala východiskem i pro další zákony trestního práva, jako byl Obecný soudní řád kriminální císaře Josefa II., západohaličský trestní zákon z roku 1976 či trestní zákon/řád z roku 1803. Nutno dodat, že Josef II. zavedl jisté inovativní prvky, jako bylo uplatňování zásady nullum crimen sine lege, či nulla poena sine lege nebo zásady týkající se promlčení. Ačkoliv u nás až do roku 1788 formálně existovalo vedle řízení inkvizičního také řízení obžalovací, primát v 18. století náležel zcela přesvědčivě řízení inkvizičnímu. Pokud tento druh řízení nevyžadoval ke svému zahájení prokurátora, je jasné že jeho postavení sláblo. V návaznosti na tyto skutečnosti došlo i k přejmenování úřadu. V 17. století byl úřad ještě označován jako úřad prokurátorský, ale již se objevoval název Královský úřad fiskální a v 18. století je nazýván výhradně úřadem fiskálním. Trestní působnost fiskálních úřadů však zcela nevymizela. Až do roku 1850, kdy byly zrušeny, se zabývaly stíháním nepravých šlechticů, vrchností utlačující poddané či lichvy. 5 Miřička, A. Trestní právo procesní. Praha: Spolek československých právníků Všehrd, 1923, str. 10-11. 8
2 Vývoj státního zastupitelství v letech 1848 1918 2.1 Vznik a utváření státního zastupitelství po roce 1848 Rok 1848 se nejen v našich zemích nesl ve znamení velkých společenských změn, které se nemohly nedotknout také justice. Revoluční bouře znamenaly pád feudálního absolutismu. Důsledkem těchto událostí bylo vyhlášení dubnové (Pillersdorfovy) ústavy, odstranění poddanství, robota i pozemkové vrchnosti. Tím se otevřel prostor pro vznik nové správní soustavy, pro budování nových orgánů státní správy i pro rozvoj samosprávy. Jedním z řady požadavků revolučních sil bylo odstranění vlivu absolutistického státu na výkon soudnictví. Projevem tohoto bylo oddělení soudnictví od správy, zavedení občanské kontroly nad výkonem soudnictví (veřejné líčení, porotní soudy), odstranění inkvizičního procesu a jeho nahrazení procesem obžalovacím. 6 Zhruba v polovině roku 1848 se začaly etablovat provizorní státní zastupitelství. Těžištěm jejich působnosti bylo stíhání věcí tiskových, souzených porotami. Postavení státních zastupitelstev bylo provizorně upraveno 29. března 1848 a v návaznosti na to ještě císařským patentem č.164/1849 ř. z. Stěžejním právním předpisem pro zavedení instituce státních zástupců byla březnová ústava (1849), respektive její 103: Řízení soudní má býti vůbec veřejné a oustné. Výminky z té veřejnosti ustanovuje zákon, pro dobré pořádku a mravnosti. Ve věcech trestních platiti má soud obviňovací, soudy porotní rozhodovati mají ve všech těžkých zločinech, jichž zákon obšírněji poznamená, potom při výstupcích politických a tiskových. 7 Tímto byl znovu zavedena v trestním procesu zásada obžalovací. Státní zastupitelství bylo navázáno na novou soudní soustavu prostřednictvím císařských rozhodnutí. V případě Čech šlo o nařízení č. 290/1849 ř.z., v případě Moravy a Slezska o nařízení 291/1849 ř.z.. Organizace státních zastupitelství byla specifikována organickým zákonem pro státní zastupitelství 8, kde byla vymezena 6 Schelle, K., Kuchta, J. Historie a současnost státního zastupitelství. Brno: MU Brno, 1994, str. 9. O zásadě obžalovací v rakouském trestním procesu je podrobněji pojednáno například v Storch, F. Rakouské trestní řízení. Díl I.Praha: J. Otto, 1887, s. 105 109. 7 Císařský patent č. 150/1849 ř.z. 8 Zákon č. 266/1850 ř.z 9
oblast jejich působnosti. Zajímavostí je, že v 29-30 v německé verzi textu se objevuje slovo Staatsanwaltschaft v překladu státní návladní. 9 Zřejmě zde je příčina dualismu pojmosloví v české trestněprávní terminologii, která přetrvala až do počátku Československé republiky. 10 Další právní úpravou vztahující se k institutu státního zastupitelství je prozatímní trestní řád ze dne 17. ledna 1850. 11 2.2 Soustava státního zastupitelství O soustavě státního zastupitelství se zmiňuje jak organický zákon, tak prozatímní trestní řád. 12 V čele celé organizace stál ministr spravedlnosti. Podle těchto předpisů měli u Nejvyššího a kasačního soudu ve Vídni, dále u vrchních zemských soudů (tedy v Praze pro Čechy, v Brně pro Moravu a Slezsko) být ustanoveni generální prokurátoři neboli vrchní státní zástupci. U soudů zemských (od roku 1855 krajských) a okresních sborových byli ustaveni státní zástupci s potřebným počtem náměstků, kancelářského personálu a sluhů. Vztahy nadřazenosti a podřazenosti vypadaly tak, že státní zastupitelství u soudů okresních sborových a zemských (od roku 1855 krajských) byli podřízeny vrchním státním zastupitelstvím u soudů vrchních zemských. Státní zastupitelství u zemských soudů a státní zastupitelství u Nejvyššího a kasačního soudu ve Vídni byla pak podřízena přímo ministru spravedlnosti. V praxi tedy podřízená státní zastupitelství byla povinna podávat vrchnímu státnímu zástupci měsíční zprávy o vyřízených a nevyřízených trestních případech. Dále mohly v důležitých případech žádat vrchního státního zástupce o radu, či rozhodnutí. Stejnou informační povinností jakou měla podřízená státní zastupitelství k vrchnímu státnímu zástupci, byl stižen i on, ovšem již přímo k ministru spravedlnosti, s tím že tak činil jednou za čtvrt roku. Generální prokurátor u Nejvyššího a kasačního soudu ve Vídni byl účasten na všech hlavních soudních jednání ve věcech civilních i trestních u tohoto 9 Termín Staatsanwaltschaft je zmíněn také v práci Storch, F. Rakouské trestní řízení. Díl I.Praha: J. Otto, 1887, s. 105, 248. 10 Schelle, K., Kuchta, J. Historie a současnost státního zastupitelství. Brno: MU Brno, 1994, str. 10. 11 Zákon č. 25/1850 ř.z. 12 Více o tom Storch, F. Rakouské trestní řízení. Díl I.Praha: J. Otto, 1887, s. 260 264. 10
soudu konaných. Tento model byl inspirován reformovanými německými trestními řády, ty zase vycházely z francouzského modelu. 13 Obsazování míst probíhalo tak, že vrchní státní zástupce, jejich náměstky, státní zástupce a přední státní zástupce krajinských (krajských) státních zastupitelství a náměstky státních zástupců, kteří byli v 7. hodnostní třídě jmenoval císař. Ostatní náměstky státních zástupců jmenoval ministr spravedlnosti a kancelářské úředníky jmenoval vrchní státní zástupce. V přechodném období mohli vrchní státní zástupci také upozorňovat na to, zda je třeba zřídit nová místa u státního zastupitelství. V případě uprázdnění míst je mohli dočasně po domluvě s presidentem vrchního zemského soudu obsadit schopným soudním úředníkem. Přípravný proces budování státních zastupitelství v hlavních městech zemí Praze a Brně byl započat v březnu roku 1850. Státní zastupitelství u krajinských a sborových soudů byla postupně obsazována od dubna 1850. Ke slavnostnímu zahájení činnosti došlo dne 1. července 1850. V čele celé organizace stál ministr spravedlnosti. Státní zastupitelství tak byla přidružena k soudní soustavě. Proto jistě není od věci stručně se o ní zmínit. 2.3 Soudní soustava Císařské nařízení ze dne 14. června 1849 zavedlo nový systém soudnictví, kde bylo soudnictví odděleno od správy. Správu nad soudnictvím vykonávalo ministerstvo spravedlnosti. Došlo k přeměně Nejvyššího soudního úřadu na Nejvyšší soudní a kasační dvůr. Soudní soustavu tak tvořily: 1) okresní soudy 2) zemské soudy 3) vrchní zemské soudy 4) Nejvyšší soudní a kasační dvůr Nejvyšší soudní a kasační dvůr v třetí instanci soudil pouze civilní spory, pro trestní agendu fungoval pouze jako soud zrušovací. 13 Více o tom Storch, F. Rakouské trestní řízení. Díl I.Praha: J. Otto, 1887, s. 257 260. 11
Roku 1855 bylo soudnictví opět sloučeno se správou. Soudy zemské se změnily v soudy krajské (soudy sborové), s přihlédnutím k tomu, že označení zemské soudy nesly soudy sborové soudící v první instanci v Praze a v Brně. Soudní soustavu tak tvořily: 1) okresní soudy první instance pro lehčí delikty 2) krajské soudy druhá instance v případě odvolání od okresních soudů, sborové soudy první instance pro přečiny a zločiny 3) vrchní zemské soudy byly odvolací instancí pro krajské soudy, zřízeny v Praze a Brně 4) Nejvyšší soudní a kasační dvůr zůstala mu stejná působnost jako před rokem 1855 Významným výdobytkem roku 1848 byly porotní soudy, a to hlavně z hlediska občanské kontroly nad výkonem soudní moci. Původně vznikly jako poroty tiskové, které měly rozhodovat o vině v trestním řízení proti autorovi či vydavateli tisku. Roku 1852 byly na čas zrušeny, avšak po vydání prosincové ústavy byly na základě Glaserova trestního řádu z roku 1873 znovu zavedeny a plnily úlohu soudů ve věcech trestních na úrovni sborových soudů první instance. Soudní soustavu dále dotvářely Nejvyšší správní soud a Říšský soud. 14 2.4 Hlavní úkoly státního zastupitelství Stěžejním úkolem státních zástupců podle prozatímního trestního řádu č. 25/1850 ř.z. bylo stíhat z úřední povinnosti všechny trestné činy, o kterých se dozví. 15 To neplatilo bez výjimky. Tuto výjimku tvořily tzv. trestné činy soukromožalobní, tedy ty které byly stíhány pouze na žádost postiženého. Státní zástupci se tak stali ochránci zájmu státu na zákonnosti soudního řízení, zahajovali trestní řízení podáním veřejné obžaloby, byli v trestním řízení stranou sporu zastupující stát. Zároveň však dohlíželi na to, aby nikdo nebyl stíhán bezdůvodně. 14 více o tom Malý, K.,a kol.: Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Linde Praha a.s., 1997. 15 Více o tom Storch, F. Rakouské trestní řízení. Díl I.Praha: J. Otto, 1887, s. 265 281. 12
Dále dohlíželi nad tím, aby se řízení zbytečně neprotahovalo. K jejich oprávněním patřilo: kdykoli nahlédnout do spisu, podávat návrhy ústně i písemně, při přípravném vyšetřování žádat o pomoc bezpečnostní i jiné úřady, účastnit se porad soudů, nikoliv však hlasování nebo vynášení rozsudků, které by v tomto případě byly neplatné. 16 Co týče působnosti státních zástupců, lze najít jisté paralely i k současné úpravě. Tedy jádro jejich působnosti tvořila účast státních zástupců na přípravném vyšetřování zločinů a přečinů a dále jejich účast při hlavních přelíčeních u okresních sborových a soudů zemských (krajských). Toto platilo ovšem za předpokladu, že si daný případ nevyhradil generální prokurátor při vrchním zemském soudu. Trestní řád ze dne 17. ledna 1850 pamatoval také na vymezení vztahu státních zástupců a vyšetřujících soudců u soudů krajských a okresních sborových. 17 Přípravné řízení mohlo být konáno pouze na popud státního zástupce a soudce byl vázán povinností sdělit státnímu zástupci informaci o spáchaném zločinu či přečinu, pokud se jí dozvěděl dříve. Soudce v takovýchto případech mohl sám v urgentních případech zakročit, ale musel o tom dát okamžitě zprávu státnímu zástupci. Na rozdíl od soudců, nebyli státní zástupci nezávislí, nesesaditelní či nepřesaditelní. 2.4.1 Státní zástupce v přípravném řízení Jak bylo zmíněno výše, přípravné řízení bylo zahajováno právě státním zástupcem. V této fázi řízení náleželo k pravomoci státního zástupce shromažďovat důkazy a doklady, vstupovat do předběžného vyšetřování, avšak nesměl být přítomen řádnému výslechu obžalovaných, či svědků. Co ovšem mohl, bylo to, že svědky nechal vyslechnout soudcem či bezpečnostním úřadem. V nevyhnutelných případech i v nepřítomnosti soudce mohl nechat provést soudními či policejními orgány domovní prohlídky a sám jich být účasten. Nicméně informace takto získané musel bezodkladně předat vyšetřujícímu soudci. Podání o trestné činnosti, která byla učiněna u okresních soudů, měla být postoupena státním zastupitelstvím u okresních 16 Schelle, K., Kuchta, J. Státní zastupitelství. Zlín: Nakladatelství Živa, 1994, str. 8-9 17 89 a následující zák. č. 25/1850 ř.z. 13
sborových soudů. Co se týče spolupráce státního zástupce a vyšetřujícího soudce v této fázi řízení, tak trestní řád v 111 umožňoval ukončit trestní řízení, pokud se státní zástupce a soudce na tom shodnou. Pokud se neshodli, rozhodoval o tom okresní sborový soud. 18 2.4.2 Státní zástupce a jeho role při hlavním přelíčení V této fázi trestního řízení mohl státní zástupce klást otázky svědkům, obžalovanému i znalcům. Pokud nastaly závažné důvody, měl státní zástupce právo podat návrh na vyloučení veřejnosti při hlavním přelíčení, mohl podat návrh k jeho zastavení či přerušení nebo také ke stíhaní jiného zločinu téhož obžalovaného, než který byl obsažen v obžalobě. 19 Mohl také podat návrh k zatčení svědka přímo v soudní síni z důvodu křivého svědectví. Byl oprávněn podávat opravné prostředky. Měl právo opovědět opravné prostředky při porotních případech do tří dnů a podat je do 14 dnů, stížnosti do rozsudků okresních sborových soudů musel ohlásit do 14 dnů, stížnosti do rozsudků okresních sborových soudů musel ohlásit do 24 hodin a podat do 10 dnů, a to ve prospěch i neprospěch obžalovaného. 20 Ty samé pravomoci měl vrchní státní zástupce u vrchního zemského soudu i u Nejvyššího a kasačního soudu. 2.4.3 Státní zástupce a jeho působnost v netrestních věcech Státní zástupci působili v jistém ohledu také ve věcech tiskových. Státní zástupce tak mohl dát příkaz bezpečnostnímu úřadu k zabavení jakéhokoliv tiskopisu, pokud byl vydán či rozšiřován v rozporu s tiskovým patentem, či jeho obsah zakládal trestný čin stíhaný z veřejného zájmu. Rozsáhlá pravomoc náležela státním zástupcům také v civilním řízení. Tuto 18 více o tom Schelle, K., Kuchta, J. Historie a současnost státního zastupitelství. Brno: MU Brno, 1994, str. 13. 19 O poměru rozsudku k obžalobě více v Storch, F. Řízení trestní rakouské. Díl II. Praha: J. Otto, 1897, s. 341 350. 20 Schelle, K., Kuchta, J. Historie a současnost státního zastupitelství. Brno: MU Brno, 1994, str. 13. 14
problematiku upravoval Organický zákon pro státní zastupitelství 21, konkrétně v 68. Státní zástupci u zemských (krajských) soudů, vrchní státní zástupci u zemských soudů stejně jako generální prokurátor u Nejvyššího a kasačního soudu ve Vídni měli od 1. října až do vydání nových předpisů o civilním řízení působit pod sankcí neplatnosti u těchto vybraných druhů jednání: 1. když za příčinou opětného sňatku manželského někdo se má prohlásiti za mrtvého a důkaz se má vésti skrze svědky 2. při jednání o rozloučení manželství a vyhlášení manželství za neplatné 3. když za příčinou ztráty říšského práva občanského na vystěhovalce řízení má započíti 4. při potvrzování adopcí a legitimaci, které mají soudové krajinští udělovati 5. když se má někdo za příčinou marnotratnosti nebo nemoci ducha a dáti pod opatrovnictví, nebo když se má takové opatrovnictví zdvihnouti 6. při rozepřích o příslušnost soudů, a při sporech kompetenčních mezi úřady soudními a správními 7. při rozhodování, může li se některý soud vesměs, nebo představený soudu některého zamítnouti 8. při delegacích 9. při vyřizování stížností syndikátních 10. Ve všech případech řízení mimosoudního, když při tom zároveň činiti jest o dobré sirotků nebo opatrovanců, pokud záležitosti tyto spůsobem odvolání přijdou k druhé nebo třetí instanci. 22 2.5 Předpoklady pro výkon povolání státního zástupce Požadavky kladené na výkon tohoto byly specifikovány hlavně v organickém zákoně pro státní zastupitelství, konkrétně v 26 a následující. Uchazeč musel být člověkem bezúhonným a spolehlivým. Měl mít úspěšně složenou státní soudcovskou zkoušku či státní právnickou zkoušku. Uchazečům, kteří měli advokátní zkoušku, zkoušku k fiskálnímu adjunktství či měli praxi jako civilní soudci, mohla být 21 Zákon č. 266/1850 ř.z 22 ustanovení 68 zákona č. 266/1850 ř.z 15
kriminální zkouška odpuštěna. Zkouška byla skládána v jazyce obvyklém pro obvod vrchního zemského soudu. Pokud žilo v tomto obvodu více národů, bylo třeba, aby alespoň část zkoušky byla vykonána v této další řeči. To je vcelku pochopitelný požadavek a 7 organického zákona se znalostí místních jazyků počítal: V těch zemích, kdežto jest více zákonem uznaných jazyků zemských, žádá se také dostatečné známosti těchto v okresu užívaných více jazyků 23 Dalším z požadavků byl požadavek věkový. Vrchní státní zástupci a jejich náměstci, stejně jako státní zástupci a přední státní zástupci u soudů krajinských museli dosáhnout věku alespoň 30 let. Pro ostatní činitele státního zastupitelství s výjimkou auskultantů činila tato hranice 24 let věku. Skutečně velký důraz se při výběru zaměstnanců státního zastupitelství kladl na mravní profil. Zákon o organizaci soudů 24, platící i v období první republiky zakotvil: že u soudního úřadu nikdo nesmí být připuštěn k službě, jehož bezvadné mravní a dobré politické chování není podle uspokojivého vysvědčení nebo jiným způsobem nepochybné. Tento předpis platil i pro pracovníky státních zastupitelství. 25 2.6 Silvestrovské patenty a jejich dopad na organizaci státního zastupitelství Dne 31. prosince roku 1851 byly vydány silvestrovské patenty, které znamenaly opětovný přechod k absolutismu. První z těchto patentů zrušil Stadionovu ústavu z roku 1849. Z občanských práv ústavou zaručených zbyla pouze rovnost občanů před zákonem a bylo potvrzeno zrušení poddanství a roboty. Přislíbena byla také ochrana státem uznávaných konfesí. Třetí patent, označený jako zásady pro organická zřízení, adresovaný ministerskému předsedovi Schwarzenbergovi upravoval novou správní organizaci zemí. V souladu s těmito zásadami se jednotlivé země staly pouhými správními jednotkami centralizovaného státu. Byla zrušena tradiční zemská zřízení a nahradily je nové správní útvary 23 ustanovení 7zákona č. 266/1850 ř.z 24 Císařský patent č. 81/1853 ř.z. 25 Schelle, K., Kuchta, J. Historie a současnost státního zastupitelství. Brno: MU Brno, 1994,str. 16. 16
obce, okresy, kraje a země. Tyto nové skutečnosti se podepsaly na organizaci soudnictví, potažmo na organizaci státního zastupitelství. Soudní soustava byla již rozebrána v části II.3, avšak jistě neuškodí malá rekapitulace a upřesnění. Soudní soustava měla v této době, jak již bylo zmíněno tři základní stupně, a to soudy okresní, zemské a vrchní zemské. Na vrcholu soudní soustavy stál Nejvyšší soudní a kasační dvůr. Okresní soudy soudily v převážné většině případy málo závažné delikty přestupky. Dále ovšem existovaly, i když ne v takové míře, soudy okresní sborové, které soudily i závažnější trestnou činnost - tedy zločiny a přečiny. Soudy zemské byly v podstatě soudy krajskými, proto byly nazývány soudy krajinskými. V případě Čech působilo takových soudů 13 a působily jako soudy první i druhé instance. Vrchní zemský soud působil zejména jako odvolací soud. Znovu obnoveno bylo inkviziční řízení v první instanci a zásada ústní obžaloby a obhajoby zůstala pouze v řízení před sborovými soudy. Obžalobu před sborovými soudy zajišťovala státní zastupitelství. Císařské nařízení č. 5/1852 ř.z. zrušilo poroty, tedy prvek občanské kontroly nad soudnictvím a nařízení č. 27/1852 ř.z. zaměřovalo úkoly státního zastupitelství výlučně do sféry trestního řízení. Tím ztratily na platnosti hlava VI. a 68 organizačního zákona o státním zastupitelství. 26 Tím pádem státnímu zastupitelství odpadly úkony jemu vyhrazené v civilním řízení apod. 27 Došlo také ke zrušení generální prokuratury u Nejvyššího soudního a kasačního dvora. 28 Řadou změn bylo postiženo i samotné trestní řízení. Dne 27.5.1852 byl jako říšský zákon č.117 přijat nový trestní zákon. Ten se od svého předchůdce z roku 1803 lišil například v tom, že již upravoval pouze právo hmotné, zatímco procesní normy nechával na samostatné úpravě. Protiprávní činy děli na zločiny, přečiny a přestupky. Výslovně zakotvuje zásadu nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege. Zločiny byly trestány buď smrtí (oběšením), vypovězením nebo vězením. 29 Přečiny a přestupky byly trestány peněžitou pokutou, propadnutím věci, ztrátou práv a povolení, vězením, tělesným káráním, vyhoštěním z určitého místa či země nebo 26 Zákon č. 266/1850 ř.z, hlava VI. O působení zastupitelství státního na administrativní řízení soudnictví a na zlepšování a pravé užívání zákonů vůbec 27 kapitola III.4.3 28 Výnos ministerstva spravedlnosti č. 24/1852 ř.z. 29 Trest odnětí svobody mohl být buď doživotní nebo dočasný. Trest odnětí svobody bylo možno u dočasného žaláře vyměřit v rozmezí 6 měsíců až 20 let. 17
císařství ( v případě vyhoštění z císařství možno uložit pouze cizinci). Platnosti tak pozbyl zákon o stíhání zločinů a přestupků s platností od 1. září 1852 a také zákon o trestných činech spáchaných tiskem. 30 Od 1. září 1852 se tiskové trestné činy měly stíhat v rámci ostatních trestných činů. Zrušen byl také zákon o zneužití tisku č. 161/1849 ř.z. Tím také vymizela působnost státních zastupitelství v této oblasti. Novou organizaci a působnost státních zastupitelství zakotvil trestní řád č. 151/1853 ř.z. Obžaloba v trestních řízeních byla podávána ex officio, pokud nebylo zákonem stanoveno jinak. Výnosem ministerstva spravedlnosti č. 54/1855 ř.z. došlo ke zrušení státních zastupitelstev u okresních soudů sborových. V hlavních bodech zůstaly úkoly státního zastupitelství stejné jako v roce 1850, avšak odpadla jednání před okresním sborovým soudem. Řízení o zločinech a přečinech tak přešla před sborové soudy první instance (zemské či krajské), u kterých byla státní zastupitelství. Vztahy nadřazenosti a podřazenosti zůstaly v podstatě stejné s tím, že vrchní státní zástupci podléhali Nejvyššímu soudnímu a kasačnímu dvoru, kde byl orgán generální prokuratury zrušen. Státní zástupce se mohl i nadále nechat zastupovat substitutem. Pokud ve výjimečném případě nebyl k dispozici státní zástupce, mohl ho přednosta krajského soudu nechat zastoupit jedním ze svých úředníků. Takovýto krok ovšem musel ihned hlásit vrchnímu státnímu zástupci. Jistá změna nastala v tom, že státní zástupce mohl pomáhat při vyšetřování přestupků u městských delegovaných soudů a u smíšených okresních úřadů a soudů, kdy jinak toto vyšetřování zajišťovaly orgány těchto institucí. Státní zástupci mohli: navrhovat zajišťovací vazbu, zabavení pošty, vznášet námitky proti znaleckým posudkům, navrhovat zatčení falešně vypovídajícího znalce či svědka. Účastnili se dále dohledu nad místními věznicemi, podávali statistické výkazy a zprávy vrchním státním zástupcům a měli dozor nad zaměstnanci v disciplinárních věcech. Podle potřeby mohli žádat o pomoc jiné úřady. 31 Pokud došlo k rozporu mezi státním zástupcem a vyšetřovacím soudcem, rozhodoval krajský soud. V případě, že došlo ze strany sporu ke stížnostem na vyšetřujícího soudce, měl být slyšen i státní zástupce. Došlo ke zpřesnění případů, kdy bylo možno vyloučit státního zástupce z projednávané věci. Státní zástupce 30 Stalo se tak na základě císařského patentu č. 117/1852 ř.z. 31 Schelle, K., Kuchta, J. Státní zastupitelství. Zlín: Nakladatelství Živa, 1994, str. 16 18
nesměl vykonávat svou funkci ve věci, kde figuroval jako svědek, soudce, znalec či obhájce. Dále nesměl být v příbuzenském vztahu se zaměstnanci státního zastupitelství či soudu v místě svého působiště. Vrchní státní zástupce si podržel dozor a řízení nad státními zastupitelstvími ve svém obvodu, a to ve věcech disciplinárních a služebních. Měl právo nahlížet do všech trestních spisů a v jistých případech přijít se svými vlastními návrhy. Byl přítomen při jednáních vrchního zemského soudu. Jeho pravomocí dále bylo odnětí věci konkrétnímu státnímu zástupci a přidělit ji jinému, navrhovat vrchnímu zemskému soudu, aby odejmul věc odejmul určitému krajskému soudu a přidělil ji jinému a mohl vstupovat do přelíčení konaných před krajskými soudy. V kompetenčních sporech mezi krajskými soudy sděloval vrchnímu zemskému soudu své stanovisko. Vrchní státní zástupce se účastnil porad o rozsudku smrti či omilostnění. Od roku 1855 působil i v řízení o obnově, pokud byl zločin mylně posuzován jako přestupek. Vrchnímu státnímu zástupci zůstala i nadále povinnost sbírat a předkládat statistická data o státních zastupitelstvích ve svém obvodu. Tyto pak předával Ministerstvu spravedlnosti. Toho byl také povinen informovat o spáchaných závažných zločinech. Vrchního státního zástupce jmenoval císař, ostatní konceptní úředníci byli jmenováni ministrem spravedlnosti. 2. 7 Vývoj státního zastupitelství v Rakousko uherském soustátí V roce 1867 došlo k Rakousko uherskému vyrovnání a tím ke státoprávnímu rozdělení monarchie na dvě části. Část západní se sídlem ve Vídni nazývanou jako Předlitavsko a část východní nazývané jako Zalitavsko. 32 Celek pak nesl od roku 1868 název Rakousko uherská monarchie (či říše). Toto vyrovnání se tak stalo základním zákonem říše jako celku, až do jejího zániku. Předlitavsko, kam bylo zařazeno i České království a markrabství moravské, bylo tvořeno dále z vévodství Slezského, království Haličského a Dalmatského, arcivévodství Rakouského, vévodství Solnohradského, vévodství Štýrského, vévodství Korutanského, vévodství Krajinského, Bukoviny, markrabství Istrijského, hrabství 32 podle řeky Litavy. Předlitavsko bylo také nazýváno jako Cislajtánie, Zalitavsko pak jako Translajtánie. 19
Tyrolského a Gorického, země Vorarlberské, města Terstu a okolí. 33 Právě pro tyto země byla 21. prosince roku 1867 vydána ústava, později známá jako prosincová, tvořící vrchol rakouského ústavního vývoje té doby. Jednalo se o poslední ústavu platící až do rozpadu monarchie v roce 1918. Šlo o liberální úpravu, která přinášela širokou paletu základních občanských práv, jakými byla například občanská rovnost, svoboda pohybu osob a majetku, rovnost před zákonem, svoboda vyznání, právo na ochranu národnostních menšin a jazyka a mnoho dalších. V srpnu roku 1868 došlo již k definitivnímu oddělení soudnictví od správy a ústavní změny, týkající se oblasti soudnictví se promítly do státního základního zákona o moci soudcovské z roku 1867. K poslední konečné úpravě soudnictví pak došlo v roce 1896. K výrazným změnám v organizaci státních zastupitelství v tomto období nedošlo. Přijetím nového notářského řádu č. 75/1871 ř.z. vznikla vrchnímu státnímu zástupci povinnost spolupůsobit v případech přeřazovaní, zřeknutí se míst notářů či zániků notářství. Ten byl také účasten disciplinárnímu řízení proti advokátům. Státní zástupci působili při přezkoumávání kaucí, při jednání o ztrátě notářských pečetí a dále vedli evidenci o pořádkových trestech ze strany notářské komory a dovolených notářů. Dne 23.května 1873 byl vydán nový trestní řád. 34 Tím byla rozšířena působnost porot z věcí tiskových i na zločiny. Tento trestní řád se vrátil k zásadám trestního řádu z roku 1850 a stavěl tak na těchto zásadách 35 : 1) Zásada oficiality státní orgány konající trestní řízení, tak činí ex officio, nečekají přitom na podnět nějaké jiné strany, například na podnět poškozeného. Výjimkou z této zásady byly delikty návrhové a soukromožalobní delikty. 2) Zásada obžalovací neboli akusační. Iniciativa zde vychází od orgánu, jemuž je 33 Více o tom Veber, V. a kol. Dějiny Rakouska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny,2002. 34 Jeho autorem byl Dr. Julius Glaser. Více o tom Kallab, J., Herrnritt,, V. Trestní řád československý a předpisy jej doplňující platné v Čechách a v zemi Moravskoslezské. Praha : Československý Kompas, 1931. 35 více o tom: Miřička, A., Trestní právo procesní. Praha: Spolek československých právníků Všehrd, 1932. 20
svěřena veřejná žaloba ( státní zastupitelství). Zásada zajišťuje obviněnému postavení strany sporu, a je úzce souvisí se zásadou rovnosti stran. Soud se pak omezuje pouze na řízení jednání a rozhodování. O zbytek by se měly postarat strany sporu. V některých případech je potřeba k podání obžaloby zmocnění jiného úřadu, či součinnost poškozeného. Pak se jedná o delikty návrhové a stíhané ze zmocnění. 3) Zásada materiální pravdy rozhodnutí soudu nevychází z toho, co druhá strana za pravdu uzná, ale vychází z toho co je skutečně prokázáno. Proto je vyloučena například kontumace sporu v tom smyslu, že nějakou skutečnost bereme za prokázanou proto, že se obviněný nedostaví k líčení. 4) Zásada přímosti a ústnosti jako protiklad proti ikvizičnímu procesu, který byl písemný. Soud zde rozhoduje ne podkladě důkazů, které mu byly přímo předvedeny. Proto hraje velký význam výslech svědků, znalců či obviněného přímo při řízení před soudem. Stejně tak je tomu při předkládání hmotných důkazů. 5) Zásada volného hodnocení důkazů soudce pokládá za pravdivé okolnosti, o jejichž pravdivosti se přesvědčil z důkazů před ním provedených. 36 6) Zásada veřejnosti podle této zásady jsou k jednání před soudem připuštěny i osoby, které se na trestním řízení neúčastní, tedy veřejnost. Přístup neměly však osoby nezletilé, pokud to nebylo součástí jejich studia na vysoké škole osoby ozbrojené, ačkoliv neměly povinnost nosit zbraň z titulu svého povolání nebo osoby, které byly opakovaně trestány pro mravnostní, majetkovou či násilnou trestnou činnost. Dále mohla být veřejnost vyloučena na popud soudu, na návrh obžalovaného či žalobce z důvodů mravnosti či veřejného pořádku. 36 S inkvizičním procesem byla naopak spojena tzv. zákonná průvodní teorie, podle které bylo soudcům předepisováno zda-li mohou tu kterou okolnost pokládat za prokázanou či nikoliv. Bylo možno rozeznat 1) pozitivní teorii pokud byla dosažena určitá míra, musí soudce brát okolnost jako prokázanou a 2) negativní teorie zde naopak soudce nesmí pokládat okolnost za prokázanou, pokud není naplněna určitá míra důkazů. 21
7) Zásada účasti laického elementu v souladu s touto zásadou bylo angažování přísedících, kteří neměli odborné právní vzdělání. 37 Úřadu veřejné žaloby byla věnovaná hlava III. trestního řádu. Podle 29 tohoto předpisu měl u každého sborového soudu první stolice (instance) působit státní zástupce, u sborového soudu druhé stolice zemský státní zástupce a při Nejvyšším soudě jako soudě zrušovacím generální prokurátor, přičemž všichni měli mít potřebný počet zástupců. Co se týče odpovědnostních vztahů, tak státní zástupci podléhali vrchním státním zástupcům a ti potom společně s generálním prokurátorem ministru spravedlnosti. Státní zástupci i nadále působili v předběžném vyšetřování trestných činů i v řízení před soudem pro zločiny a přečiny před soudními senáty a porotami a při odvolacích trestních řízeních. Mohli se také účastnit řízení o přestupcích před okresními soudy. Trestním řádem z roku 1873 končí období velkých změn, ať již v působnosti či soustavě státního zastupitelství a tento stav z drobnými změnami zůstal až do pádu monarchie v roce 1918. Jen pro úplnost nutno dodat, že na území Zalitavska platil v době rozpadu říše trestní řád z roku 1896. 37 Tento institut má své kořeny v Anglii, odkud se dostal za Velké francouzské revoluce do Francie. Odtud začal zhruba v polovině 19. století pronikat do kontinentální Evropy. V Rakousku byly porotní soudy zavedeny v roce 1848 pro věci tiskové. Od roku 1850 porotní soudy soudily také politické delikty a těžké zločiny. V roce 1852 došlo k jejich zrušení a znovuobnoveny byly až v roce 1869 pro věci tiskové a trestní řád z roku 1873 jim svěřil působnost v oblasti politických deliktů a těžkých zločinů. 22
3 Státní zastupitelství v 1. Československé republice 3.1 Historický vývoj státního zastupitelství v období 1918-1938 Dne 28. října bylo na budově Národní politiky na Václavském náměstí vyvěšeno oznámení vydané ministrem zahraničí Gyuly Andrássym, jehož obsahem bylo bezpodmínečné přijetí podmínek míru prezidenta Wilsona. To se stalo posledním impulsem k vyhlášení samostatného československého státu. Právní kontinuita byla zajištěna přijetím recepční normy, zákona č. 11/1918 Sb., podle kterého zůstaly v prozatímní platnosti všechny zemské a říšské zákony a nařízení. Správní úřady se tímto zákonem podřizovaly Národnímu výboru a měly se řídit prozatím podle dosavadních zákonů. Přijetím recepční normy však došlo k vytvoření právního dualismu, kdy v českých zemích platily rakouské předpisy, zatímco na Slovensku a na Podkarpatské Rusi platily předpisy uherské. Recepční normou byla přejata soudní soustava i se soustavou státních zastupitelství. K úpravě nejnutnějších poměrů byla vydána 14. listopadu 1918 prozatímní ústava, 38 která platila do roku 1920, kdy byla přijata ústava nová. 39 O obou ústavních aktech bude pojednáno v následujících částech. Přijetí prozatímní ústavy předcházelo přijetí několika významných aktů. Šlo například o zákon z 2. listopadu 1918, č. 2/1918 Sb., zřizující nejvyšší správní úřady v československém státě, tedy ministerstva. Tímto zákonem došlo ke zřízení 12 nejvyšších správních úřadů, mezi nimi i ministerstva spravedlnosti. Dále došlo zákonem z 2. listopadu 1918, č. 3/1918 Sb., ke zřízení Nejvyššího správního soudu, jako alternativy k zaniklému Nejvyššímu správnímu soudu ve Vídni. Ten sloužil nejen jako orgán zabývající se podáními občanů nespokojenými s rozhodnutími správních úřadů, ale byl také orgánem řešícím kompetenční spory mezi řádnými soudy na straně jedné a správními orgány na straně druhé. Také řešil kompetenční spory mezi Nejvyšším správním soudem a soudy řádnými. Kromě toho také rozhodoval o stížnostech občanů pro porušení politických práv a o nárocích vůči státu. 38 Zákon o prozatímní ústavě č. 37/1918 Sb. 39 Zákon č. 121/1920 Sb. 23
Rámec trestního řízení u nás tvořil trestní řád č. 119/1873 ř.z. a na Slovensku a Podkarpatské Rusi se jednalo o zákon čl. XXXIII z roku 1896. Od roku 1919 došlo k postupnému odstraňování titulu státního návladního, přičemž toto označení bylo naposledy oficiálně použito v registraturním plánu ministerstva spravedlnosti z 24.března 1920. 40 Jednou z dalších změn bylo přejmenování přednosty vrchního státního zastupitelství na vrchního prokurátora. Vedoucí pracovníci státních zastupitelství pak byli přejmenování na prokurátory. Změněna také byla formální přísaha, kdy se nyní přísahalo nově vzniklé republice. 41 Zákonem č. 5/1920 Sb. došlo ke zřízení Nejvyššího soudu s celorepublikovou působností. U tohoto soudu měl působit generální prokurátor společně s dostatečným počtem zástupců, nazývaných jako generální advokáti. Prvním lednem 1929 byli pak nazýváni jako náměstci generálního prokurátora, či státní zástupci. Původně byla sídlem Nejvyššího soudu a generální prokuratury Praha, avšak zákonem č. 216/1919 Sb. došlo k přesunutí těchto institucí do Brna. Hned v počátcích začalo docházet k územním změnám v působnosti krajských soudů a tím i příslušných státních zastupitelství. V roce 1918 se objevily názory, že by se z důvodů národnostních i z důvodů vytíženosti měl rozdělit obvod krajského soudu v Novém Jičíně a to na části valašskou a ostravskou. V polovině roku 1920 byl z Těšína přesídlen krajský soud se státním zastupitelstvím do Moravské Ostravy. Tamní státní zastupitelství pak bylo nazýváno zastupitelstvím těšínským v Moravské Ostravě, avšak na sklonku roku bylo přejmenováno na státní zastupitelství v Moravské Ostravě, oddělení těšínské. Výnosem ministra spravedlnosti bylo také č. 114215/20 zřízeno oddělení státního zastupitelství novojičínského v Moravské Ostravě. Platnost výnosu byla stanovena od 1. července 1920 a do obvodu tohoto státního zastupitelství tak spadaly soudní okresy Moravská Ostrava a Místek. Dne 21. května 1921 byl zřízen nový okresní soud v Českém Těšíně 42, s působností na západní část bývalého soudního okresu Těšín a zároveň byl zřízen krajský soud a státní zastupitelství v Moravské Ostravě s působností pro obvod bývalého krajského soudu a státního zastupitelství v Těšíně a pro obvod 40 Schelle, K., Organizace Československého státu v meziválečném období (1918 1938). Praha: Eurolex Bohemia a.s., 2006, str. 466. 41 Výnos ministerstva č. 13/1920 m.v. a 34/1919 m.v. 42 Nařízení vlády č. 194/1921 Sb. 24
expozitury státního zastupitelství a krajského soudu novojičínského v Moravské Ostravě. 43 Výnosem ministra spravedlnosti ze dne 27. dubna 1922 byl zřízen společně se státním zastupitelstvím krajský soud v Ostravě. 44 Inkorporací Valticka a Vitorazska se zvětšily obvody krajských soudů a tím i státních zastupitelství ve Znojmě a Českých Budějovicích. Roku 1920 připojené Hlučínsko, nově spadalo pod zemský soud a státní zastupitelství v Opavě. Dále vznikly v roce 1921 krajský soud a státní zastupitelství v Klatovech 45. V roce 1920 došlo nařízením vlády č. 513/1919 Sb. navazujícího na zákon č. 451/1919 Sb. k zahájení činnosti samostatného zemského trestního soudu v Praze, k němuž bylo rovněž přiděleno státní zastupitelství. Následně došlo ke zřízení stejné instituce i v Brně. 46 Došlo i k některým změnám v rozsahu věcné působnosti státních zastupitelství. Zákonem č. 567/1919 Sb. o lidových soudech pro trestání válečné lichvy, respektive nařízením vlády č. 597/ 1919 Sb. na tento zákon navazujícím, byly státním zástupcům v rámci této problematiky svěřeny určité pravomoci. Šlo například o to, že pokud měl být vydán trestní příkaz proti lichvě, potom státní zástupce rozhodoval ve spěšném líčení o tom, zda jsou důkazy dostatečné pro odsouzení. Výnosem ministerstva spravedlnosti ze dne 22. prosince 1921 s platností od 1. ledna 1922 odebral vrchnímu státnímu zástupci dohled nad trestnicemi, který vykonával od roku 1865. 47 Podle zákona č. 51/1923 Sb.,o státním soudě, kterým byl zřízen státní soud a prováděcího nařízení č. 91/1923 Sb., nesměli být státní zástupci přísedícími tohoto institutu. 48 Tento soud byl zřízen ke stíhání některých zločinů proti státu specifikovaných v zákoně na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. Žalobní právo zde vykonával vrchní státní zástupce, případně jeho náměstek, kteří měli pravomoc 43 Schelle, K., Organizace Československého státu v meziválečném období (1918 1938). Praha: Eurolex Bohemia a.s., 2006, str. 467. 44 Výnos ministerstva spravedlnosti č. 18617/1922 m.v. 45 Nařízení vlády ze dne 11. srpna 1921, č. 277/1921 Sb. 46 více o tom Schelle, K. Veřejná žaloba v historických souvislostech. Státní zastupitelství, 2008, č. 11-12, s. 44 52. 47 Výnos ministerstva spravedlnosti č. 60 738/1921m.v. 48 zákon č. 51/1923 Sb.,ustanovení 3: Přísedící musí býti státními státními občany Československé republiky, práva znalí, nejméně 40letí, nesmějí býti nezpůsobilí k úřadu porotce ( 2 zákona z 23.května 1919, č. 278 Sb. z. a n.) Aktivní státní zaměstnanci, vyjímajíc vysokoškolské profesory, nemohou býti přísedícími soudu. 25
podání dovolací stížnosti v neprospěch obžalovaného. Zákonem ze 4. dubna 1935, č. 68/1935 došlo ke zřízení státních soudů u vrchních soudů v Brně a Praze. Státnímu zastupitelství byla nařízením vlády ze dne 14. července 1922 svěřena funkce úřadu, který evidoval trestní rejstřík. 49 Konkrétně se to promítlo do těchto tří rovin: 1) Evidence trestních listů o nepodmíněných odsouzeních 2) Evidence trestních listů o odsouzení podmíněném a zpráv o podmíněném propuštění z trestu 3) Evidence vyřazených trestních listů o odsouzení podmíněném a odsouzení odčiněném. Státní zastupitelství se tak staly úřady rejstříku trestů pro ty, kdož se v jeho obvodě narodili. Pro cizince a osoby, jejíž rodiště se nepodařilo zjistit, bylo místně příslušné státní zastupitelství v Brně. Odsouzení cikánů se zapisovala jak do obecně příslušného rejstříku trestů, tak i do zvláštního úředního rejstříku trestů cikánů, který vedlo státní zastupitelství v Brně pro území celé republiky. V jistých případech mohl státní zástupce také navrhovat zahlazení odsouzení. 50 Působení státního zastupitelství v civilních věcech zůstalo oproti předchozímu období beze změn, proto se jím nebudeme znovu zabývat. 51 Významnou roli hrálo státní zastupitelství v trestním soudnictví nad mládeží do 18 let. Úprava této problematiky byla upravena zákonem č. 48/ 1931 Sb., o trestním soudnictví nad mládeží a dále prováděcím předpisem č. 105/1931 Sb. Orgán veřejné žaloby v těchto řízení vystupoval jako tzv. žalobce mládeže. Tato problematika bude podrobněji zmíněna v dalších částech této práce. 3.1.1 Prozatímní ústava z roku 1918 Prozatímní ústava byla přijata Národním výborem dne 13. listopadu 1918 jako zákon č. 37/ 1918 Sb. 52 Jedná se o pouhých jednadvacet paragrafů rozdělených 49 Zákon č. 198/1922 Sb., o evidenci soudních provinilců a sbírání dat pro účely kriminální statistiky 50 zákon č. 111/ 1928 Sb. 51 více o tom Dávid, R., Tauchen, J. Vývoj působnosti státního zastupitelství v civilním řízení od roku 1848 do současnosti. Státní zastupitelství, 2007, č. 10, s. 32 37. 52 Text úpravy čerpán z Kadlecová, M. a kol. Dokumenty z dějin státu a práva na území ČSSR do roku 1938. Brno: Univerzita J.E. Purkyně, 1983, s. 135 138. 26