OCHRANA OSOBNOSTI A VEŘEJNOPRÁVNÍ MÉDIA

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Barbora Tušilová OCHRANA OSOBNOSTI A VEŘEJNOPRÁVNÍ MÉDIA Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc. Katedra občanského práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 20. srpna 2009

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených. V Praze dne....

Poděkování: Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucímu své diplomové práce, panu prof. JUDr. Jiřímu Švestkovi, DrSc., za cenné rady, připomínky, podporu a čas, který věnoval této práci.

Obsah 1. Úvod... 6 2. Právo na ochranu osobnosti... 9 2.1 Všeobecné osobnostní právo a zvláštní osobnostní práva... 9 2.2 Charakteristika všeobecného osobnostního práva... 10 2.3 Prameny všeobecného osobnostního práva... 11 2.3.1 Úprava na ústavní úrovni... 11 2.3.2 Úprava na mezinárodní úrovni... 12 2.3.3 Obecná občanskoprávní úprava... 13 2.3.4 Úprava obsažená ve zvláštních zákonech... 14 2.3.5 Úprava trestního a správního práva... 15 3. Základní prvky všeobecného osobnostního práva... 16 3.1 Subjekty všeobecného osobnostního práva... 16 3.2 Předmět všeobecného osobnostního práva... 17 4. Omezení všeobecného osobnostního práva... 20 4.1 Omezení na základě svolení fyzické osoby... 20 4.2 Omezení na základě tzv. zákonných licencí... 21 4.2.1 Úřední licence... 22 4.2.2 Vědecká a umělecká licence... 23 4.2.3 Zpravodajská licence... 23 4.3 Omezení na základě jiných zákonů... 24 5. Sankce za porušení či ohrožení všeobecného osobnostního práva... 25 5.1 Podmínky vzniku občanskoprávních sankcí... 25 5.2 Způsobilost neoprávněně zasáhnout do osobnosti fyzické osoby... 27 5.3 Obecné prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti... 28 5.4 Zvláštní prostředky občanskoprávní ochrany... 29 6. Média... 32 6.1 Definice pojmů... 32 6.1.1 Média a masmédia... 32 6.1.2 Veřejnoprávní média... 33 6.1.3 Mediální právo... 34 6.2 Prameny mediálního práva... 35 6.2.1 Prameny mediálního práva na ústavní úrovni... 35 4

6.2.2 Evropské právo... 35 6.2.3 Tiskový zákon... 36 6.2.4 Zákon o rozhlasovém a televizním vysílání... 37 7. Způsoby neoprávněných zásahů do osobnosti fyzické osoby prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků... 38 7.1 Skutková tvrzení... 38 7.2 Osoby veřejného zájmu... 39 7.3 Kritika... 41 7.3.1 Meze oprávněné kritiky... 41 7.4 Podobizny, obrazové snímky a zvukové záznamy... 42 8. Prostředky ochrany osobnosti zakotvené v mediálním právu... 44 8.1 Odpovědnost za obsah šířených informací... 44 8.2 Institut práva na odpověď... 46 8.2.1 Předpoklady vzniku práva na odpověď... 47 8.2.2 Náležitosti odpovědi... 47 8.2.3 Povinnosti vydavatele, resp. provozovatele při uveřejnění odpovědi... 48 8.2.4 Uplatnění institutu práva na odpověď u soudu... 49 8.3 Dodatečné sdělení... 49 8.4 Tzv. náhubkový zákon... 51 8.5 Vztah občanskoprávních prostředků ochrany osobnosti a prostředků zakotvených v mediálním právu... 54 9. Instituty zavedené tiskovým zákonem na Slovensku... 55 9.1 Právo na dodatečné oznámení... 55 9.2 Právo na odpověď a právo na opravu... 56 9.3 Odpovědnost za obsah periodického tisku... 58 10. Střet práva na ochranu osobnosti a práva na svobodu projevu v médiích... 59 11. Rekodifikace občanského zákoníku a úvahy de lege ferenda... 62 11.1 Rekodifikace občanského zákoníku... 62 11.2 Úvahy de lege ferenda... 64 12. Závěr... 66 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 68 SUMMARY: PERSONALITY PROTECTION AND PUBLIC MEDIA... 73 5

1. Úvod Tématem této diplomové práce je střet dvou hodnot, které lze považovat za jedny ze základních předpokladů existence demokratické společnosti. Těmito hodnotami jsou svoboda projevu či svoboda tisku a právo na ochranu osobnosti. Oba tyto instituty vycházejí ze stejných východisek a lze je považovat za rovnocenné. Ochrana osobnosti a svoboda projevu se vzájemně doplňují, ale stejně tak se i vzájemně omezují. Nezřídka také dochází k situacím, a to zejména v mediální oblasti, kdy se tyto dvě hodnoty dostanou do konfliktu. V těchto situacích je třeba odpovědět na otázku, které z těchto hodnot bude dána v konkrétní situaci přednost či která z těchto hodnot bude mít v daném případě větší váhu. Snaha o vymezení hranice mezi svobodou projevu a ochranou osobnosti je mimo jiné předmětem této práce. Tato práce vychází z předpokladu, že na jedné straně pomyslné hranice stojí svoboda projevu. Tuto svobodu lze vnímat obecně ve vztahu k jedinci, kdy mu tato svoboda umožňuje volné vyjadřování názorů a získávání či šíření informací. Média plní ve vztahu ke svobodě projevu speciální funkci. Média, a to především ta masová, jež zprostředkovávají veřejnosti velké množství informací, a komunikace, která probíhá jejich prostřednictvím, tvoří v současné společnosti neodmyslitelnou součást jejího života. Média hrají v moderní společnosti důležitou roli, podílejí se na socializace jedince a jsou také nástrojem pro utváření hodnot ve společnosti. Informace uvedené v médiích jsou přístupny širokému okruhu osob a mohou mít velký vliv na formování veřejného mínění. Vzhledem k existenci právě svobody projevu lze předpokládat, že média budou, jako jedni z těch, kteří tuto svobodu projevu nejvíce naplňují, šířit důležité informace a také poskytovat prostor pro společenskou diskuzi či kritiku. Jak uvedl ve svém nálezu Ústavní soud 1, právo na svobodný projev je jedním z konstitutivních znaků demokratické pluralitní společnosti, v níž je každému povoleno vyjadřovat se k věcem veřejným. Ve stejném nálezu dále Ústavní soud konstatoval, že hromadné sdělovací prostředky sehrávají v diskuzích o věcech veřejného zájmu nezastupitelnou roli, neboť jednotlivcům zprostředkovávají informace o soudobém dění a zároveň poskytují příležitost, aby se jednotlivci i skupiny k veřejnému dění vyjadřovali. 1 nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05 6

Zvláštní kategorii médií tvoří tzv. média veřejnoprávní, která jsou také nazývána média veřejné služby, jejichž tradice vznikla na evropském kontinentě. Tato média si kladou za cíl poskytovat objektivní, pravdivé a nezávislé zpravodajství a také respektovat základní lidská práva a svobody. Úkolem těchto médií je nabízet občanům co nejširší a nejpestřejší okruh pravdivých a ověřených informací. Pokud je nějaká informace uvedena např. v České televizi, která je jedním z veřejnoprávních médií v České republice, vnímám tuto informaci jinak, a myslím si, že nejen já, než informaci, kterou si přečtu na obalu bulvárního deníku. Představou skoro každého z nás je, že míra pravdivosti a objektivnosti je ve veřejnoprávních médiích vyšší, než v médiích, jejichž cílem je pouze vydělávat na senzacích. Podle mého názoru jsou informace uvedené ve veřejnoprávních médiích či v jiných médiích, která lidé považují za seriózní, způsobilé zasáhnout do osobnosti fyzické osoby daleko více než informace uvedené v médiích, která nazýváme bulvárními. Z tohoto důvodu jsem tuto práci nazvala ochrana osobnosti a veřejnoprávní média, protože dle mého názoru by právě veřejnoprávní média měla být při ověřování informací daleko důslednější a měla by daleko více dbát na objektivnost a pravdivost informací. Je ale nutno dodat, že ve vztahu k ochraně osobnosti nečiní náš právní řád mezi veřejnoprávními médii a ostatními hromadnými sdělovacími prostředky žádné rozdíly a nestanoví žádné zvláštní povinnosti či naopak výjimky. Na druhé straně hranice stojí v demokratické společnosti právo na ochranu osobnosti. I když svoboda projevu hraje v demokratické společnosti základní roli, ani tato svoboda nemůže být naprosto neomezená a bezbřehá. Tato svoboda totiž naráží na stejně fundamentální práva a svobody. Jedním z nich je právě právo na ochranu osobnosti. Právo na ochranu osobnosti je řazeno mezi základní lidská práva a je spjato přímo s existencí a nerušeným vývojem každého člověka. Cílem této práce je zmapování institutu svobody projevu a svobody médií a jeho omezení ve vztahu ke všeobecnému osobnostnímu právu. V první části se pokusím vymezit obecně institut práva na ochranu osobnosti. Definuji pojem ochrany osobnosti a nastíním rozdíl mezi všeobecným osobnostním právem a zvláštními osobnostními právy. Následně se budu věnovat pramenům osobnostního práva, a to jak pramenům vnitrostátním, tak pramenům mezinárodním. Dále bude v této práci pojednáno o jednotlivých prvcích osobnostního práva, zaměřím se na jeho předmět či na subjekty 7

tohoto práva. Zároveň budou zmíněny okolnosti, za kterých může být do práva na ochranu osobnosti zasaženo, a také prostředky, které lze použít a jimiž se lze bránit proti neoprávněným zásahům do všeobecného osobnostního práva či do některého z dílčích osobnostních práv, která jsou jeho součástí. Další kapitoly této práce budou podrobněji věnovány institutu médií a jejich vztahu k právu na ochranu osobnosti. Nejprve definuji základní pojmy, které se vztahují k této práci, tj. pojmy jako mediální právo, média či veřejnoprávní média. Dále detailněji zmíním prameny mediálního práva, které souvisejí právě s právem na ochranu osobnosti. Rozeberu otázky odpovědnosti za obsah zveřejněných informací či způsoby, kterými lze zasáhnout do práva na ochranu osobnosti. Uvedu rozdíl mezi skutkovými tvrzeními a kritikou. Budou také zmíněny zpravodajské licence. Detailně budou rozebrány instituty práva na odpověď a práva na dodatečné sdělení. V této souvislosti zmíním také úpravu slovenskou, kde přijetí nového tiskového zákon vyvolalo v loňském roce rozporuplné reakce. V následující kapitole bude detailněji rozebrán střet práva na ochranu osobnosti a svobody projevu a problematika určování hranic mezi těmito dvěma hodnotami. Poslední kapitola bude věnována připravované rekodifikaci občanského práva a úvahám de lege ferenda. Závěrem se pokusím shrnout celou práci a odpovědět na otázku, jestli je česká právní úprava v této oblasti dostatečná, příp. jaké jsou její nedostatky. Při tvorbě této práce jsem využívala také své několikaleté zkušenosti s přípravou a vysíláním televizního zpravodajství. 8

2. Právo na ochranu osobnosti Tato diplomová práce je zaměřena na vztah práva na ochranu osobnosti a médií, resp. veřejnoprávních médií, téma této práce je tedy specifičtější než ochrana osobnosti obecně. Přesto je podle mého názoru na místě vysvětlit, co je to osobnostní právo, jaký je rozdíl mezi všeobecným osobnostním právem a zvláštními osobnostními právy, kdo jsou subjekty tohoto práva, co je jeho předmětem či jaké jsou možnosti obrany proti neoprávněným zásahům do tohoto práva. 2.1 Všeobecné osobnostní právo a zvláštní osobnostní práva Právní teorie rozlišuje dvě skupiny osobnostních práv, a to všeobecné osobnostní právo, které někdy bývá také nazýváno všeobecné ryze osobní právo, a zvláštní osobnostní práva. Všeobecným osobnostním právem se rozumí právo, které náleží každé fyzické osobě jako individualitě, tím se projevuje rys všeobecnosti, a jehož předmětem jsou nehmotné hodnoty lidské osobnosti v jejím celku, v její fyzické a morální jednotě. Tím se projevuje druhý ze znaků tohoto práva, a to rys osobnostní. Toto jednotně vnímané všeobecné osobnostní právo je dále tvořeno dílčími osobnostními právy. Jedná se např. o právo na čest a důstojnost, právo na osobní soukromí, právo na tělesnou integritu apod. Detailněji bude o jednotlivých dílčích osobnostních právech pojednáno v kapitole týkající se předmětu všeobecného osobnostního práva. Druhou skupinu osobnostních práv tvoří zvláštní osobnostní práva. Tato práva svědčí jenom určitým osobám (konkrétně např. výkonným umělcům, autorům, vynálezcům), protože vznikají až v důsledku projevu tvůrčí duševní schopnosti určité fyzické osoby (autorské právo, právo k vynálezu apod.). Ke vzniku těchto zvláštních osobnostních práv je zpravidla zapotřebí další právní skutečnosti v podobně např. tvůrčí činnosti fyzické osoby. Právní ochrana této skupiny osobnostních práv bývá obsažena ve zvláštních právních předpisech, zejména v předpisech práva duševního vlastnictví. V českém právním řádu je to konkrétně v autorském zákoně 2, v zákoně o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích 3 a v dalších. Společným znakem 2 zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen autorský zákon ) 3 zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích ) 9

všeobecného osobnostního práva a zvláštních osobnostních práv je jejich vazba na nehmotné statky, čímž se tato práva liší od práv majetkových. Významným rozdílem mezi všeobecným osobnostními právem a zvláštními osobnostními právy je naopak charakteristická vlastnost zvláštních osobnostních práv, kterou je jejich úzké sepjetí s majetkovými právy. Mezi těmito skupinami práv funguje přísná hierarchie. Pokud by mezi těmito skupinami práv vznikla kolize, na prvním místě by bylo chráněno všeobecné osobnostní právo, na druhém místě zvláštní osobnostní práva a až na konci této řady by byla práva majetková. Tato hierarchie je vybudována na základě společenské významnosti těchto práv. Pro tuto práci je relevantní první zmíněná skupina osobnostních práv, tj. všeobecné osobnostní právo, proto se již dále zaměřím jen na problematiku tohoto práva. 2.2 Charakteristika všeobecného osobnostního práva Všeobecné osobnostní právo vykazuje několik typických znaků, které se nyní pokusím shrnout. Zejména se jedná, jak již bylo zmíněno, o právo všeobecné, neboť patří bez dalšího každé osobě jako individualitě. Zároveň se jedná o právo výlučné, neboť se vztahuje pouze na fyzické osoby, nikoliv na osoby právnické. Toto právo má osobní, nemajetkový charakter. Jeho předmětem jsou nehmotné statky, tj. hodnoty lidské osobnosti v jejím celku. Tento znak ale nevylučuje, aby v případě ohrožení nebo porušení tohoto práva mohlo dojít ke vzniku nemajetkové újmy a mohla být žádána její náhrada v souladu s 420 a násl. občanského zákoníku 4. Toto právo působí vůči všem fyzickým či právnickým osobám s rovným právním postavením, má charakter absolutního práva. Tyto osoby mají povinnost zdržet se neoprávněných zásahů do všeobecného osobnostního práva. Všeobecné osobnostní právo trvá po celou dobu života fyzické osoby. Toto právo nemůže být předmětem dědictví, náleží mu ale tzv. postmortální ochrana. O podmínkách této ochrany bude pojednáno níže. Další důležitou vlastností je nepřevoditelnost a nezcizitelnost tohoto práva. Fyzická osoba se nemůže tohoto práva na základě vlastní vůle vzdát, ani ho nemůže být zbavena. S tímto znakem není v rozporu, pokud fyzická osoba udělí jiné osobě svolení, aby v domluveném rozsahu nakládala s jednotlivými prvky osobnostního práva, tj. aby 4 zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 10

např. nakládala s určitými informacemi z jejího soukromého života. Všeobecné osobnostní právo nepodléhá promlčení ani prekluzi a nelze ho postihnout výkonem rozhodnutí. 2.3 Prameny všeobecného osobnostního práva 2.3.1 Úprava na ústavní úrovni Základní zakotvení právní ochrany osobnostních práv lze v českém právu nalézt v Ústavě 5 a zejména v Listině 6. V Ústavě je již v Preambuli deklarováno odhodlání budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody. Tento princip obsažený v Ústavě je dále rozveden v Listině, která obsahuje konkrétní výčet chráněných práv a svobod. Konkrétně se jedná o čl. 1, 3, 4, 6, 7, 8, 10, 12, 13, 14, 17, 35 Listiny, které vytvářejí ústavní základ, ze kterého vychází občanskoprávní úprava ochrany osobnosti. Čl. 1 Listiny uvádí, že lidé jsou si rovni v důstojnosti a právech. Tento princip je dále rozveden v čl. 3 odst. 1, který obsahuje tzv. obecnou antidiskriminační klauzuli, když stanoví, že základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Čl. 4 obsahuje záruku dodržování základních práv a svobod, když stanoví, že meze základních práv a svobod mohou být stanoveny pouze zákonem a při jejich omezování musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. V dalších výše uvedených článcích je pak zakotveno jmenovitě v čl. 6 právo na život, v čl. 7 právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, v čl. 8 právo na osobní svobodu, v čl. 10 právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti, ochranu jména a ochranu před zásahy do soukromého a rodinného života, v čl. 12 právo na nedotknutelnost obydlí fyzické osoby, v čl. 13 právo na ochranu listovního tajemství, v čl. 14 právo na svobodu pohybu a pobytu a v čl. 35 právo na příznivé životní prostředí. Z pohledu této práce a z pohledu médií je velmi důležitý čl. 17, který zakotvuje svobodu projevu a právo na informace. Podle tohoto článku lze svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv 5 ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen Ústava ) 6 ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů (dále jen Listina ) 11

a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost a ochranu veřejného zdraví a mravnosti. O zakotvení svobody projevu bude detailněji pojednáno v kapitole věnované právní úpravě mediálního práva. V souvislosti s ústavněprávní úpravou považuji za nutné zmínit, že všeobecné osobnostní právo náleží mezi základní lidská práva, a proto je toto právo nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné, stejně jako jednotlivá dílčí osobnostní práva. Tato práva nejsou nijak odvozena od státu, stát nám tato práva nedává, pouze jim poskytuje ochranu. Je tomu tak proto, že jsou tato práva postavena na přirozenoprávním základě. 7 2.3.2 Úprava na mezinárodní úrovni Podle čl. 10 Ústavy jsou součástí českého právního řádu vyhlášené mezinárodní smlouvy, s nimiž Parlament vyslovil souhlas a jimiž je Česká republika vázána. Stanoví- li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se tato mezinárodní smlouva. Na základě tohoto článku jsou součástí českého práva mnohé mezinárodní smlouvy. Z hlediska všeobecného osobnostního práva je důležité zmínit zejména Mezinárodní pakt o občanských a politických právech 8 a Úmluvu o ochraně lidských práv a svobod 9. Z pohledu této práce je důležité u Mezinárodního paktu o občanských a politických právech zmínit konkrétně čl. 6 odst. 1, který zakotvuje právo na život, čl. 9 odst. 1, podle kterého má každý právo na svobodu a osobní bezpečnost, čl. 17 odst. 1, podle kterého nesmí být nikdo vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, a čl. 19 odst. 2, podle kterého má každý právo na svobodu projevu. Pokud se týká Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, považuji za nutné zmínit čl. 2 odst. 1, který zakotvuje právo na život, čl. 5 odst. 1, podle kterého má opět každý právo na svobodu a osobní bezpečnost, a čl. 6 odst. 1, na který se často ve své rozhodovací činnosti odvolává Evropský soud pro lidská práva a který zaručuje právo na spravedlivý proces. Je nutno vyzvednout také čl. 8, který zdůrazňuje právo na soukromí a právo na rodinný život. Doslova tento článek stanoví, že každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. V odst. 2 dále 7 Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vyd. Praha: Linde, a.s., 2004. s. 435. ISBN 80-7201-484-6, s. 17 8 Pakt byl publikován ve Sbírce zákonů jako vyhláška MZV č. 120/1976 Sb. 9 Úmluva byla publikována ve Sbírce zákonů jako sdělení MZV č. 209/1992 Sb., ve znění sdělení č. 41/1996 Sb. 12

pokračuje, že státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky a ochrany práv a svobod druhých. V neposlední řadě je nutné zmínit čl. 10, který zakotvuje svobodu projevu, která zahrnuje právo zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. 10 Další mezinárodní úmluvy již nejsou tak důležité pro účely této práce, i když jistě zaujímají významné místo v mezinárodní úpravě všeobecného osobnostního práva. Z tohoto důvodu považuji za dostačující je pouze zmínit. Jsou jimi Úmluva o právech dítěte 11, která upravuje základní práva a svobody dětí, a také Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny, zkráceně také Úmluva o biomedicíně 12, včetně jejího Dodatkového protokolu o zákazu klonování lidských bytostí 13. 2.3.3 Obecná občanskoprávní úprava Těžiště občanskoprávní úpravy všeobecného osobnostního práva se v českém právním řádu nachází v zákoně č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský zákoník ). Zde jsou konkretizovány výše zmíněná ustanovení obsažená v mezinárodních smlouvách a na ústavní úrovni. Jde konkrétně o část první, hlavu druhou občanského zákoníku, která je přímo nazvána ochrana osobnosti. Ustanovení 11 16 představují generální občanskoprávní úpravu ochrany osobnosti. Je zde obsažen výčet dílčích osobnostních práv. Tento výčet je výčtem demonstrativním, což znamená, že v rámci ochrany osobnosti lze chránit i další hodnoty v tomto ustanovení neuvedené. Tyto hodnoty se zde již více nerozvádí. Obsáhlejší úprava by měla být zakotvena v novém rekodifikovaném občanském zákoníku. Připravované rekodifikaci občanského práva se budu věnovat v závěrečné části této práce. Dále jsou zde upraveny možnosti omezení těchto práv a také jsou zde zakotveny 10 Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vyd. Praha: Linde, a.s., 2004. s. 435. ISBN 80-7201-484-6, s. 20 11 Úmluva o právech dítěte byla publikována ve Sbírce zákonů jako sdělení MZV pod č. 104/1991 Sb. 12 Úmluva o lidských právech a biomedicíně byla publikována ve Sbírce mezinárodních smluv jako sdělení MZV č. 96/2001 Sb. m. s. 13 Dodatkový protokol byl publikován ve Sbírce mezinárodních smluv jako sdělení MZV pod č. 97/2001 Sb. m. s. 13

specifické prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti proti neoprávněným zásahům. Tyto prostředky mohou být použity při pouhém ohrožení všeobecného osobnostního práva, nemusí proto dojít k jeho porušení, a bude o nich pojednáno níže. V současném občanském zákoníku nejsou chráněna jen práva fyzických osob, ale je zde navíc obsažena i úprava ochrany právnických osob, jmenovitě jejich názvu a dobré pověsti. Jejich ochrana ale není zahrnuta v 11 16, ochrana právnických osob je upravena zvlášť. 2.3.4 Úprava obsažená ve zvláštních zákonech Občanskoprávní úprava všeobecného osobnostního práva není obsažena pouze v občanském zákoníku, ale existuje i v řadě dalších zákonů. Ve vztahu k tématu této práce, tj. ve vztahu k médiím je nejvýznamnějším doplňkem občanskoprávní ochrany osobnosti obsažené v občanském zákoníku zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tiskový zákon ) a zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o rozhlasovém a televizní vysílání ). Ustanovení týkající se ochrany osobnosti a médií, konkrétně omezení svobody projevu, jsou obsažena i v zákoně č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, který obsahuje mimo jiné omezení při reklamě na alkoholické nápoje či tabákové výrobky nebo zákaz podprahové či skryté reklamy. 14 Dalšími zákony, které doplňují ochranu všeobecného osobnostního práva, zakotvenou v občanském zákoníku, jsou zejména zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů, který dává oprávněným subjektům právo domáhat se, aby nebyly shromažďovány a rozšiřovány údaje osobní povahy, které mohou mít citlivý obsah a jejichž shromažďování a rozšiřování by mohlo znamenat zásah do osobnostních práv, zejména do práva na soukromí. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, klade důraz na rovné zacházení se všemi zaměstnanci a obsahuje zákaz přímé i nepřímé diskriminace na pracovišti. Dále se jedná např. o zákon č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů nebo o zákon č. 451/1991 Sb., lustrační zákon, ve znění pozdějších předpisů. 14 2 odst. 1 tohoto zákona 14

Podstatným je také zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o svobodném přístupu k informacím ), který konkretizuje na ústavní úrovni zaručené právo na informace. V oblasti životního prostředí je tento zákon doplněn zvláštní úpravou v podobě zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů. Specifickou úpravu představují zákon č. 451/1991 Sb., lustrační zákon, ve znění pozdějších předpisů nebo zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů, transplantační zákon, ve znění pozdějších předpisů. 2.3.5 Úprava trestního a správního práva Jak již vyplývá z předchozího výkladu, problematika ochrany osobnosti je upravována jak veřejným právem, tak právem soukromým. Z pohledu státu mohou nastat případy, kdy je v jeho zájmu zajistit ochranu všeobecného osobnostního práva bez ohledu na to, zda dotčená osoba uplatnila prostředky soukromoprávní ochrany. Je tomu tak v případech, kdy se zásah do osobnosti fyzické osoby považuje také za zásah do veřejného pořádku a míru. Pro tyto situace je důležitá zejména úprava trestněprávní a také správněprávní. Pokud se týká trestněprávní úpravy ochrany osobnosti, je nutné zmínit zejména trestní zákon 15, konkrétně jeho ustanovení týkající se trestných činů namířených proti životu a zdraví fyzické osoby upravených v 219 230, trestných činů namířených proti svobodě a lidské důstojnosti upravených v 231 242, trestných činů hrubě narušujících lidské soužití upravených v 196a 198a a v 206 207 a v neposlední řadě také ustanovení týkající se trestných činů proti majetku. Ze správněprávní úpravy je nutné zmínit zejména zákon o přestupcích 16. Jednotlivé skupiny přestupků jsou stejně jako trestné činy ve výše uvedeném trestním zákoně rozděleny do jednotlivých skupin na základě jejich předmětu. Ve vztahu k ochraně osobnosti je možné uvést např. přestupky proti veřejnému pořádku, proti občanskému soužití či přestupky na úseku ochrany životního prostředí. 15 zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní zákon ) 16 zákon č. 200/1990 Sb., zákon o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o přestupcích ) 15

3. Základní prvky všeobecného osobnostního práva 3.1 Subjekty všeobecného osobnostního práva V této části své práce bych se chtěla zmínit o tom, kdo může být subjektem všeobecného osobnostního práva, jmenovitě kdo může být nositelem všeobecného osobnostního práva, tj. subjektem oprávněným. V souvislosti se všeobecným osobnostním právem lze totiž v českém právním řádu rozlišit dvě skupiny subjektů, a to subjekty oprávněné a subjekty povinné. Pokud se týká subjektů povinných, této problematice se budu věnovat v kapitole týkající se sankcí za zásahy do všeobecného osobnostního práva, proto bych na tomto místě chtěla pouze zmínit, že jimi, na rozdíl od subjektů oprávněných, mohou být nejen fyzické osoby, ale i osoby právnické a stejně tak stát. Naproti tomu na straně subjektů oprávněných, tj. jak již bylo zmíněno na straně nositelů všeobecného osobnostního práva, mohou být pouze fyzické osoby. Podle čl. 5 Listiny je každý způsobilý mít práva, z čehož lze vyvodit, že není rozhodné, zda se jedná o občany ČR, o cizince, či případně o bezdomovce. Všeobecná osobnostní práva náleží všem fyzickým osobám. Z úpravy všeobecného osobnostního práva obsažené v 11 a násl. občanského zákoníku jsou vyloučeny právnické osoby. Je tomu tak proto, že jejich ochraně, konkrétně ochraně názvu právnické osoby a dobré pověsti právnické osoby, jsou věnována zvláštní ustanovení, a to ustanovení 19b občanského zákoníku. Další specifickou ochranu lze pak nalézt v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kde je obsažena zejména ochrana podnikatele. V souvislosti s tématem této práce považuji za nutné na tomto místě zmínit, že v oblasti mediálního práva, tj. v oblasti upravené tiskovým zákonem a zákonem o rozhlasovém a televizním vysílání, jsou naopak fyzické i právnické osoby chráněny společně. V souvislosti se způsobilostí být nositelem všeobecného osobnostního práva vyvstává také otázka, jestli tato práva náleží i osobám, které nejsou způsobilé k právním úkonům, tj. které nemají potřebnou rozumovou a volní vyspělost. K této problematice lze shrnout, že všeobecné osobnostní právo nabývá fyzická osoba narozením, příp. již početím 17, a že občanskoprávní ochrana osobnosti přísluší i těm fyzickým osobám, které pro svůj věk anebo psychický stav nejsou s to chápat újmu, která jim vznikla neoprávněným zásahem jiného na jejich osobnosti, resp. na jednotlivé hodnotě jejich 17 Podle 7 odst. 1 občanského zákoníku má způsobilost i počaté dítě, narodí-li se živé. 16

osobnosti. 18 Pokud však nastane situace, že osoba nemá způsobilost k právním úkonům a je nutno podat žalobu na ochranu této osoby, tuto žalobu uplatňuje zákonný zástupce této osoby. V této souvislosti je dále nutné zmínit, že občanský zákoník zajišťuje ochranu osobnosti fyzické osoby i po její smrti. Jedná se o tzv. postmortální ochranu. Občanskoprávní ochrana se neomezuje pouze na ochranu osobnosti žijící osoby. Všeobecné osobnostní právo není předmětem dědictví a nemůže přejít na dědice zemřelé osoby. Po smrti fyzické osoby však vzniká některým osobám zvláštní nárok k uplatnění ochrany osobnosti zemřelé osoby. Tyto osoby jsou taxativně vymezeny v 15 občanského zákoníku a jsou jimi pozůstalý manžel, děti a rodiče. Pouze náhrada nemajetkové újmy, tj. škody, která byla způsobena fyzické osobě neoprávněným zásahem do jejího osobnostního práva, přechází na dědice. 3.2 Předmět všeobecného osobnostního práva Předmětem všeobecného osobnostního práva jako jednotného práva, resp. v jeho rámci dílčích osobnostních práv, je osobnost každé fyzické osoby jako individuality a suveréna, resp. jednotlivé hodnoty (statky, stránky, atributy, popř. projevy osobnosti fyzické osoby), tvořící celistvost její osobnosti v její fyzické a morální hodnotě. 19 Předmětem práva na ochranu osobnosti je lidská osobnost jako celek a zároveň její jednotlivé dílčí hodnoty. Hodnoty osobnosti fyzické osoby nejsou hodnotami neměnnými, tyto hodnoty se vlivem nejrůznějších skutečností vyvíjejí a mění. Těmito faktory mohou být životní podmínky fyzické osoby, její postavení ve společnosti, kultura, tradice apod. Z tohoto důvodu, tj. z důvodu dynamického vývoje osobnosti fyzické osoby, není možné, aby výčet dílčích hodnot osobnosti fyzické osoby uvedený v občanském zákoníku byl úplný. 11 občanského zákoníku, tzv. generální klauzule, je pouze výčtem demonstrativním, který obsahuje ty nejtypičtější a zároveň nejčastěji porušované hodnoty lidské osobnosti. 18 Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vyd. Praha: Linde, a.s., 2004. s. 435. ISBN 80-7201-484-6, s. 79 19 Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vyd. Praha: Linde, a.s., 2004. s. 435. ISBN 80-7201-484-6, s. 120 17

Těmito hodnotami jsou: život a zdraví (fyzické i psychické) a tělo fyzické osoby, neboli tělesná integrita a její nedotknutelnost. Jedná se o jednu z nedůležitějších hodnot všeobecného osobnostního práva každé fyzické osoby, z tohoto důvodu není tato hodnota chráněna pouze občanským právem, ale také mnohými ustanoveními práva veřejného, zejména práva trestního. Úkolem práva je zajistit všestranný rozvoj každé fyzické osoby. občanská čest a lidská důstojnost. Typickým znakem cti, jako hodnoty lidské osobnosti je skutečnost, že každá fyzická osoba má svou čest, která není stejná jako u ostatních fyzických osob. Ke změnám obsahu cti zároveň dochází i v průběhu života dotyčné fyzické osoby. Za součást cti je považována i tzv. profesní čest. Jedná se o čest, kterou získala fyzická osoba pro své odborné znalosti v odborných kruzích. Oproti tomu důstojnost jako hodnota osobnosti je u všech fyzických osob stejná a všem osobám náleží v tomto případě stejná míra ochrany před neoprávněnými zásahy do jejich důstojnosti. S právem na občanskou čest a lidskou důstojnost souvisí také ochrana dobré pověsti, kterou můžeme nalézt v čl. 10 Listiny. Dobrá pověst fyzické osoby je hodnota totožná s vážností, kterou dotyčná osoba požívá ve společnosti. Právě tyto hodnoty se v mediální oblasti nejčastěji dostávají do konfliktu s právem na svobodu projevu, a to buď uvedením skutkových tvrzení, nebo překročením mezí tzv. oprávněné kritiky. O této problematice bude pojednáno blíže v následujících kapitolách této práce věnovaných médiím. soukromí fyzické osoby. Tuto hodnotu osobnosti fyzické osoby je nutno vykládat vždy extenzivně. Proto lze pod ochranu soukromí zahrnout také právo na respektování rodinného života. Pokud bychom se snažili definovat pojem soukromí, jedná se o určitou vnitřní sféru života fyzické osoby, do které nesmí být ostatními zasahováno. Fyzická osoba je oprávněna tajit tuto sféru před svým okolím a je pouze na jejím rozhodnutí, zda a v jakém rozsahu chce tuto sféru zpřístupnit. S ochranou soukromí je pevně spjata např. ochrana listovního tajemství nebo ochrana před shromažďováním a šířením osobních údajů. V souvislosti s právem na soukromí existují osoby, u nichž je ochrana jejich soukromí užší než ochrana u ostatních osob. Jedná se o tzv. osoby veřejného zájmu, 18

kterými jsou např. politici. U těchto osob může dojít k situacím, kdy informace z jejich soukromého života mohou být zveřejněny z toho důvodu, že jsou spojeny s jejich veřejnými aktivitami, a tím se stanou oprávněným zájmem veřejnosti. O této problematice také bude detailněji pojednáno níže. jméno fyzické osoby. Důvodem ochrany jména fyzické osoby je fakt, že se jedná o její identifikační znak. Pod ochranu spadá jak jméno vlastní (křestní), tak jméno rodové (příjmení). Chráněno je také jméno krycí (pseudonym), přezdívka či dokonce počáteční písmena jména, pokud z nich lze jednoznačně identifikovat dotyčnou fyzickou osobu. 20 Předmětem ochrany v souvislosti se jménem fyzické osoby je zejména snaha zabránit neoprávněnému přisvojování ze strany třetích osob nebo jeho zneužívání. V této souvislosti považuji za nutné připomenout, že 11 občanského zákoníku v sobě nezahrnuje ochranu názvu právnické osoby. Tato problematika je, jak již bylo zmíněno, upravena zvlášť, a to v 19b občanského zákoníku. ochrana projevů osobní povahy a právo k záznamům osobního projevu. Pod tuto ochranu jsou zahrnuty jak projevy osobní povahy zachycené v osobních písemnostech, tak i projevy zachycené na zvukovém záznamu. Pokud se týká osobních písemností, není rozhodné, zda jsou tyto písemnosti psány vlastnoručně, nebo např. na stroji či počítači. Jak již bylo několikrát uvedeno, výčet v 11 občanského zákoníku je pouze výčtem demonstrativním. Pod ochranu v rámci všeobecného osobnostního práva proto spadají i další hodnoty, které nejsou ve zmíněném ustanovení výslovně uvedeny. Těmito hodnotami mohou být např. osobní svoboda (habeas corpus), která se projevuje tím, že fyzická osoba má možnost svobodného rozhodování sama o sobě, dále také právo na podobu a právo k podobizně nebo právo na příznivé životní prostředí. 20 Tato skutečnost byla potvrzena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2304/99. 19

4. Omezení všeobecného osobnostního práva I v souvislosti s všeobecným osobnostním právem může dojít k situacím, kdy bude toto právo omezeno. V souladu s českým právním řádem stejně jako s právními řády jiných demokratických států může dojít k zásahu či omezení všeobecného osobnostního práva zásadně se svolením dotčené osoby. Mohou však nastat výjimečné situace, kdy lze do všeobecného osobnostního práva fyzické osoby zasáhnout i bez jejího souhlasu či přímo proti její vůli. Pro toto omezení, jehož cílem je zabezpečení objektivně opodstatněných zvláštních veřejných zájmů, je podstatné, aby představovalo výjimečný prostředek a aby pro něj existovala přesná pravidla. V českém právním řádu se konkrétně jedná o čl. 4 Listiny, který v odst. 4 stanoví, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Zásah v podobě omezení všeobecného osobnostního práva musí být přiměřený cíly, který sleduje. Dalším podstatným požadavkem je fakt, že toto omezení musí být upraveno v zákoně a nikoli v předpise nižší právní síly, tj. v podzákonném právním předpise. Zároveň musí být toto omezení konkretizováno co do obsahu, rozsahu a účelu. Obecně k omezení osobnostního práva je nutné také zmínit, že žádné omezení nesmí popírat nedotknutelný základ osobnosti každé fyzické osoby a není přípustné, aby omezení bylo nepřiměřené. Pokud by tato podmínka nebyla splněna, stalo by se omezení všeobecného osobnostního práva neoprávněným, čímž by vznikl předpoklad pro uplatnění sankcí. K omezení všeobecného osobnostního práva může dojít se souhlasem dotčené osoby, nebo bez jejího souhlasu na základě zákona, konkrétně na základě občanského zákoníku (tak je tomu v případě zákonných licencí), nebo na základě jiných zákonů z jiných právních oblastí. 4.1 Omezení na základě svolení fyzické osoby Fyzická osoba má právo nakládat se svými osobnostními právy. Výrazem tohoto práva je i možnost udělovat svolení k omezení svého všeobecného osobnostního práva. Svolení je projevem vůle dotčené fyzické osoby, kterým tato osoba dává najevo souhlas s omezením svého všeobecného osobnostního práva, toto svolení má povahu právního 20

úkonu. Jako příklad lze uvést ve vztahu k médiím souhlas osoby s uveřejněním některých informací ze svého soukromí, z oblasti zdravotnictví je to souhlas fyzické osoby k provedení určitého lékařského zákroku, neboť tímto zákrokem dochází k narušení práva na tělesnou integritu. Jak jsem již výše uvedla, svolení k zásahu do všeobecného osobnostního práva má podobu právního úkonu. Z této skutečnosti vyplývá, že osoba, která toto svolení dává, musí být způsobilá k právním úkonům a že tento projev vůle musí splňovat i další zásady předepsané pro právní úkony. Tento projev vůle musí být učiněn svobodně, musí být vážný, určitý a srozumitelný, musí být prostý omylu a nesmí být učiněn v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. 21 Další podmínku týkající se právních úkonů obsahuje ustanovení 39 občanského zákoníku, které stanoví, že právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází nebo se příčí dobrým mravům, je neplatný. V případě všeobecného osobnostního práva je nejčastěji řešena otázka rozporu s dobrými mravy, konkrétně např. otázka, zda je v rozporu s dobrými mravy, pokud oprávněný subjekt obdrží za souhlas s omezením svého osobnostního práva protiplnění v penězích. Zákon nestanoví požadavek na formu, ve které má být svolení uděleno. Toto svolení může být uděleno ústně, písemně, ale také konkludentně, pokud z jednání dotčené fyzické osoby není pochyb o tom, co chtěla svým jednáním vyjádřit. Pro svolení fyzické osoby je podstatné, že musí být vykládáno restriktivně a že smí být uděleno pouze k takovému zásahu, který byl v době vyjádření souhlasu znám. Svolení fyzické osoby musí být uděleno nejpozději v okamžiku zásahu do osobnostního práva a toto svolení lze kdykoli bez uvedení důvodu odvolat. Je však nutné zdůraznit, že v této situaci existuje možnost vzniku odpovědnosti fyzické osoby za škodu, která vznikne subjektu, jemuž byl souhlas k zásahu do osobnosti udělen, odvoláním tohoto souhlasu. 4.2 Omezení na základě tzv. zákonných licencí Občanský zákoník v ustanovení 12 stanoví případy, kdy může dojít k omezení všeobecného osobnostního práva bez nutnosti souhlasu dotčené osoby a dokonce i proti její vůli. Jedná se o tzv. zákonné licence. Tyto licence se konkrétně týkají písemností 21 Tyto obecné zásady týkající se právních úkonů jsou obsaženy v občanském zákoníku, jedná se zejména o 8 a násl., 37 a násl, 49 a 49a. 21

osobní povahy, podobizen, obrazových snímků a obrazových a zvukových záznamů týkajících se fyzické osoby či jejích projevů osobní povahy. Tento výčet je výčtem taxativním, uzavřeným a za žádných okolností nelze tento výčet rozšířit na některou z dalších dílčích hodnot všeobecného osobnostního práva či pro jeho aplikaci použít analogii. Účelem těchto licencí je zpřístupnění určitých hodnot všeobecného osobnostního práva širšímu okruhu osob. Zákonné licence upřednostňují veřejný zájem před zájmem jednotlivce. I při užití těchto zákonných licencí je nutno dbát určitých pravidel. Jedná se zejména o již výše uvedenou zásadu zakotvenou v čl. 4 odst. 4 Listiny a také o podmínky stanovené v 12 odst. 3 občanského zákoníku, podle kterých lze zákonné licence užít pouze přiměřeným způsobem a pouze v souladu s oprávněnými zájmy fyzické osoby. Pokud by tyto podmínky nebyly dodrženy, stalo by se i jinak zákonné užití neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby. 4.2.1 Úřední licence Občanský zákoník ve svých ustanoveních rozlišuje tři druhy zákonných licencí. Prvním z nich jsou licence úřední. 12 odst. 2 občanského zákoníku stanoví, že svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona. Úřední licence umožňuje nakládat s výše zmíněnými hodnotami všeobecného osobnostního práva, a to k úředním účelům. Veřejným zájmem je zde snaha o efektivní výkon státní správy. Úřední licence se jako jediná vztahuje i na písemnosti osobní povahy. Jak bude znovu zopakováno níže, umělecká a vědecká ani zpravodajská licence se na písemnosti osobní povahy nevztahuje. Úřední licence je tedy licencí širší. Podmínkou pro užití úřední zákonné licence je skutečnost, že použití některého z výše uvedených statků nelze dosáhnout se svolením dotčené fyzické osoby, úřední licence funguje na principu subsidiarity. Další podmínkou je, že použití některého z výše uvedených hmotných substrátů musí mít bezprostřední, věcný vztah k předmětu úředního řízení a k jeho účelu 22. V právní teorii se lze setkat s pojmy užší úřední licence a širší úřední licence. První zmíněný druh licence se vztahuje jen na použití některého z výše uvedených hmotných statků, tj. vztahuje se na písemnosti osobní 22 Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vyd. Praha: Linde, a.s., 2004. s. 435. ISBN 80-7201-484-6, s. 114 22

povahy, podobizny, obrazové snímky nebo obrazové či zvukové záznamy již zhotovené. Oproti tomu druhý zmíněný druh licencí, tzv. širší úřední licence, opravňují i k jejich pořízení. Ustanovení týkající se úředních licencí je nutno vykládat restriktivně a není možné použití analogie. 4.2.2 Vědecká a umělecká licence Druhým typem licencí jsou licence vědecká a umělecká. Tento typ licencí je stejně jako licence zpravodajská, o které bude pojednáno níže, upraven v 12 odst. 3 občanského zákoníku. Na rozdíl od úřední licence, která předpokládá existenci zvláštního zákona, u vědecké a umělecké licence tento předpoklad neexistuje. I zde však platí zákaz použití analogie a zákaz rozšiřování rozsahu tohoto druhu licence. Veřejným zájmem, který v tomto případě ospravedlňuje zásah do všeobecného osobnostního práva fyzické osoby, je rozvoj a vytváření prostoru pro vědeckou a uměleckou tvorbu. Jak již bylo uvedeno výše umělecká, ani vědecká licence se nevztahují na písemnosti osobní povahy. Písemnosti osobní povahy jsou předmětem pouze licence úřední. 4.2.3 Zpravodajská licence Zpravodajská licence slouží, jak již sám název napovídá, k výkonu zpravodajské činnosti. Smyslem zpravodajství je vyhledávat a následně šířit informace. Smyslem zpravodajských licencí je zajistit veřejný zájem, který spočívá v šíření informací, které však musí být pravdivé a nesmí nepřiměřeně zasahovat do všeobecného osobnostního práva dotčené fyzické osoby. Podstatné tedy v případě zpravodajské licence je, že se jedná o zpravodajství, tj. o zprostředkování, ať již formou informace či kritiky, aktuálních událostí veřejného zájmu, které se staly ve vlastním státě či v zahraničí, přičemž na zprostředkování této informační (zpravodajské) hodnoty má společnost oprávněný zájem. 23 Naopak ale v případě zpravodajských licencí není rozhodující kvalita zpravodajství, což znamená, že se tento typ licencí vztahuje na veškeré zpravodajství, tedy i na zpravodajství bulvárních časopisů apod. 23 Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vyd. Praha: Linde, a.s., 2004. s. 435. ISBN 80-7201-484-6, s. 117 23

4.3 Omezení na základě jiných zákonů Možnosti omezení všeobecného osobnostního práva nejsou předmětem pouze občanského zákoníku. Tato problematika je obsažena i v řadě jiných zákonů. V oblasti trestního práva se jedná o trestní zákon a trestní řád 24. Dále lze tuto problematiku nalézt i v občanském soudním řádu 25 a v řádu správním 26. A v neposlední řadě také v zákoně o svobodném přístupu k informacím. 24 zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů 25 zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů 26 zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů 24

5. Sankce za porušení či ohrožení všeobecného osobnostního práva V současné době existuje mnoho způsobů a další stále vznikají, jak zasáhnout do osobnosti fyzické osoby. Jde zejména o zásahy v souvislosti se svobodou projevu uplatňovanou prostřednictvím médií. Cílem legislativy musí být zajištění účinné právní ochrany fyzickým osobám před neoprávněnými zásahy do jejich osobnosti. K zajištění této ochrany je třeba, aby existoval účinný systém sankcí. V souvislosti s ochranou osobnosti fyzické osoby tvoří základ ochrana zakotvená v občanském zákoníku. Tato ochrana je v souvislosti s médii doplněna zejména ochranou obsaženou v tiskovém zákoně a v zákoně o rozhlasovém a televizním vysílání. Speciální sankce obsažené v těchto zákonech budou předmětem podrobnějšího rozboru dále v této práci. Dalším doplňkem občanskoprávních sankcí jsou sankce správněprávní či trestněprávní. Je důležité uvést, že tyto sankce se navzájem doplňují a je možné je uplatnit souběžně. To znamená, že pokud dotčená osoba uplatní ochranu např. podle tiskového zákona, nevylučuje to současné uplatnění ochrany zakotvené v občanském zákoníku. 5.1 Podmínky vzniku občanskoprávních sankcí Základní hmotněprávní podmínkou pro vznik sankcí za neoprávněné zásahy, které se dotýkají jednotlivých konkrétních hodnot osobnosti fyzické osoby, proto zůstává objektivní způsobilost těchto neoprávněných zásahů narušit integritu osobnosti fyzické osoby jako celek, tj. její osobnost ve fyzické a morální jednotě. 27 Do osobnosti fyzické osoby lze zasáhnout jak písemně, tak ústně, tak jakýmkoli jiným chování. Je nutné zdůraznit, že mezi neoprávněné zásahy do osobnosti fyzické osoby spadají nejen ty zásahy, jimiž byla všeobecná osobnostní práva fyzické osoby porušena, ale i ty zásahy, jimž došlo pouze k ohrožení těchto osobnostních práv. K uplatnění sankcí je postačující, aby jednáním došlo pouze k ohrožení osobnosti fyzické osoby. Dále je nutné vyzdvihnout, že stačí, že jednání je v rozporu s objektivním právem, není zde nutná přítomnost subjektivního prvku, tj. zavinění nebo nedbalosti. Vznik občanskoprávních sankcí za neoprávněný zásah do všeobecného osobnostního práva je založen na ryze objektivním principu. 27 Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vyd. Praha: Linde, a.s., 2004. s. 435. ISBN 80-7201-484-6, s. 63 25

Jiná situace je, pokud dotyčné fyzické osobě vznikla zásahem do všeobecného osobnostního práva i majetková újma. V tomto případě se náhrada majetkové újmy řídí obecnými ustanoveními odpovědnosti za škodu zakotvenými v 420 a násl. občanského zákoníku. Odpovědnost za škodu je zde založena na principu subjektivním a je nutná přítomnost zavinění. Pokud chce fyzická osoba uplatnit u soudu občanskoprávní sankce za způsobenou nemajetkovou újmu, musí být splněny kumulativně tři podmínky. První z nich je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu na osobnosti fyzické osoby. Jak již bylo zmíněno, není důležité, jestli tato újma spočívá v porušení nebo pouze v ohrožení všeobecného osobnostního práva. Druhou podmínkou je neoprávněnost tohoto zásahu. A konečně třetí podmínkou je, že mezi první a druhou podmínkou, tj. mezi zásahem a jeho neoprávněností, existuje příčinná souvislost. Pokud se týká první podmínky, tj. existence zásahu, je nutné, aby byl tento zásah objektivně způsobilý zasáhnout do osobnosti fyzické osoby. Není podstatné, zda byl tento zásah způsoben chováním aktivním či pasivním, je však vyloučeno, aby vznik odpovědnosti za nemajetkovou újmu byl založen pouze na subjektivním pocitu dotčené osoby. Odpovědnost za nemajetkovou újmu nevzniká ani v případech, kdy existují tzv. okolnosti vylučující protiprávnost. Jedná se zejména o situace, kdy fyzická osoba dala souhlas k zásahu do svého všeobecného osobnostního práva, nebo o případy již zmíněných tzv. zpravodajských licencí. Jak již bylo několikrát zdůrazněno, odpovědnost za neoprávněný zásah vzniká bez ohledu za zavinění. To znamená, že odpovědnosti se nelze zbavit ani v případech, kdy původce zásahu věřil pravdivosti svého tvrzení, pokud jednal v tzv. omluvitelném omylu. Naopak v případech zásahů do všeobecného osobnostního práva prostřednictvím skutkových tvrzení je možno uplatnit důkaz pravdy. Původce zásahu do osobnosti fyzické osoby se může zprostit sankcí, pokud prokáže pravdivost svých tvrzení. Důkaz pravdy lze uplatnit pouze v případech skutkových tvrzení, nelze ho uplatnit v případech hodnotící kritiky. Zároveň ho nelze uplatnit v případech uveřejnění skutečností ze soukromí fyzické osoby. Informace ze soukromí fyzické osoby jsou předmětem ochrany v rámci práva na ochranu osobnosti vždy. 26