MASARYKOVA UNIVERZITA. Právnická fakulta Katedra občanského práva. Akademický rok 2008/2009

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Právnická fakulta Katedra občanského práva Diplomová práce Právo na ochranu osobnosti ve vztahu k médiím Pavel Jiříček Akademický rok 2008/2009 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Právo na ochranu osobnosti ve vztahu k médiím zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.

2 Po převratu v listopadu 1989 si mnozí občané, zejména pak novináři, zvykli vykládat obsah svobody projevu a práva na informace do té míry extenzivně, že do nich zahrnuli i účelově vykonstruovanou svobodu lhát a právo beztrestně pomlouvat spoluobčany, umělce, politiky i osoby veřejně činné. Oldřich Hein Poděkování: Na tomto místě si dovoluji poděkovat doc. JUDr. Zdeňce Králíčkové, Ph.D. za cenné rady, připomínky, trpělivost a odborné vedení při zpracování mé diplomové práce. 2

3 Obsah PODĚKOVÁNÍ:... 2 OBSAH ÚVOD CÍL PRÁCE METODY STRUKTURA PRÁCE PRÁVO NA OCHRANU OSOBNOSTI VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ Všeobecné osobnostní právo Všeobecné osobnostní právo v objektivním smyslu Všeobecné osobnostní právo v subjektivním smyslu Lidská osobnost PRAMENY PRÁVA NA OCHRANU OSOBNOSTI Vnitrostátní prameny Ústava České republiky Listina základních práv a svobod Občanský zákoník Další vnitrostátní prameny Mezinárodní smlouvy SUBJEKTY PŘEDMĚT OMEZENÍ PRÁVA NA OCHRANU OSOBNOSTI Svolení fyzické osoby Zákonné licence Úřední licence Vědecká a umělecká licence Zpravodajská licence Výkon jiného subjektivního práva či svobody APLIKACE TESTU PROPORCIONALITY PROSTŘEDKY OCHRANY Soudcovský charakter práva na ochranu osobnosti Srovnání soukromoprávních a veřejnoprávních prostředků Soukromoprávní prostředky ochrany Ochrana dle občanského zákoníku

4 Obecné prostředky ochrany Zvláštní prostředky ochrany Veřejnoprávní prostředky ochrany Ochrana dle trestního zákona Ochrana dle zákona o přestupcích Ústavní stížnost Stížnost k ESLP Ochrana dle předpisů mediálního práva MÉDIA A OCHRANA OSOBNOSTI VYMEZENÍ POJMŮ Mediální právo Média Zpravodajství Veřejný zájem a osobnosti veřejného zájmu ZÁKLADNÍ PRAMENY MEDIÁLNÍHO PRÁVA Listina základních práv a svobod Tiskový zákon Zákon o rozhlasovém a televizním vysílání VÝZNAM MÉDIÍ ZÁSAHY DO OSOBNOSTNÍCH PRÁV VE ZPRAVODAJSTVÍ Šíření informací a kritika Podobizny, obrazové snímky a zvukové záznamy PROSTŘEDKY OCHRANY OSOBNOSTI V MEDIÁLNÍM PRÁVU Odpovědnost za obsah šířených informací Odpověď Dodatečné sdělení Vztah občanskoprávních a mediálněprávních prostředků KONKRÉTNÍ STŘETY PRÁVA NA OCHRANU OSOBNOSTI S MÉDII NEDOSTATKY SOUČASNÉ OCHRANY JUDIKATURA ČESKÝCH SOUDŮ Střet práva na ochranu osobnosti a práva na informace Posuzování neoprávněnosti zásahu (ÚS 156/99) Řešení střetů základních práv a svobod (ÚS 154/97) Meze svobody slova Meze slušnosti (ÚS 359/96) Hranice oprávněné kritiky Kritika vycházející z nepravdivých údajů (Cdon 24/95)

5 Použité výrazové prostředky (23 C 96/95) JUDIKATURA ESLP Meze svobody projevu a práva na informace Narušení soukromí osob veřejného zájmu (von Hannover proti Německu) Oprávněné užití ostřejších výrazů (Oberschlick proti Rakousku) Oprávněná kritika Přiměřenost kritiky (Feldek proti Slovensku) DE LEGE FERENDA OCHRANA OSOBNOSTI V PŘIPRAVOVANÉ REKODIFIKACI OZ ÚVAHY DE LEGE FERENDA V NÁVAZNOSTI NA REKODIFIKACI ZÁVĚR SUMMARY POUŽITÁ LITERATURA

6 1. Úvod Právo na ochranu osobnosti patří mezi základní lidská práva, zakotvená v Listině základních práv a svobod, která tvoří jeden z pilířů demokratické společnosti. Osobnostní práva patří mezi nejdůležitější práva, jelikož jsou přímo spjata s existencí a nerušeným vývojem každé lidské bytosti. Jejich ochrana je proto nesmírně důležitá. Jako každé ze základních lidských práv je i právo na ochranu osobnosti nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Ani právo na ochranu osobnosti však není absolutní. Může být omezeno pouze na základě zákona a toto omezení musí sledovat legitimní cíl. Nejčastějším důvodem pro omezení práva na ochranu osobnosti je střet s jiným ze základních lidských práv. Doba, v níž žijeme, bývá často nazývána mediálním věkem. Je tak nazývána právem, jelikož média mají na život společnosti nezanedbatelný vliv. Prostupují vše kolem nás a stávají se tak nedílnou součástí nejen západní civilizace. Média jsou často označována za hlídací psy demokracie. Jejich posláním by mělo být především informování společnosti o věcech veřejného zájmu, dohled nad výkonem státní správy a dodržováním základních lidských práv a svobod. Činnost médií je realizací základních práv svobody projevu a práva na informace. Často se přitom dostávají do střetu s právem na ochranu osobnosti. Občanský zákoník umožňuje médiím narušit právo na ochranu osobnosti skrze tzv. zpravodajskou licenci. Bohužel, společně s tím, jak se mění chování lidské společnosti a její morálka, mění se i chování a morálka médií. Hromadné sdělovací prostředky berou stále menší ohled na jedince a jeho práva a při honbě za senzací často i zcela vědomě porušují jeho právo na ochranu osobnosti, přičemž se zaštiťují výše zmíněnou zpravodajskou licencí, svobodou projevu a právem občanů na informace. Cíl práce Ve své práci se hodlám zaměřit právě na onu ne zcela zřetelnou hranici mezi oprávněnými a neoprávněnými zásahy do práva na ochranu osobnosti 6

7 ze strany médií. Vzhledem k tomu, že zde na sebe naráží základní lidská práva a svobody, jsou si tato práva rovna a nelze říci, že by jedno z nich mělo být jednoznačně upřednostněno před tím druhým. Jejich střet by proto měl být vyřešen obzvláště citlivě, aby ani jedno z těchto práv nebylo omezeno více, než je nezbytně nutné. Cílem mé práce je popsat důležitost práva na ochranu osobnosti a význam médií při naplňování práva na informace a svobodu projevu. Pokusím se co nejvíce postihnout problematiku spojenou se zásahy médií do práva na ochranu osobnosti při jejich činnosti. Má pracovní hypotéza vychází z přesvědčení, že právo na ochranu osobnosti je jedno z nejdůležitějších a nejvýznamnějších práv vůbec. Domnívám se, že jako takové by mělo být takřka nedotknutelné. Jeho omezení z důvodu výkonu práva na svobodu slova a práva na informace je opodstatněné, ale musí být nesmírně šetrné. Mou hypotézou je tvrzení, že současná úprava ochrany osobnostních práv není zcela dostatečná. Zejména ochranné prostředky sankčního charakteru nedosahují takové intenzity, aby odradily média od mnohdy zcela promyšlených neoprávněných zásahů do těchto práv. Dále jsem přesvědčen, že řešení střetu zmíněných základních práv je příliš obecné a hranice mezi oprávněným a neoprávněným zásahem by mohla být v zákoně definována konkrétněji. Výsledkem mé diplomové práce by mělo být potvrzení, nebo vyvrácení hypotézy. Metody Při psaní své práce jsem používal v první řadě logickou, systematickou a teleologickou metodu při zacházení z právními předpisy. V závěru své práce jsem použil metodu srovnávací při komparaci současné úpravy práva na ochranu osobnosti dle občanského zákoníku a připravované rekodifikace. V neposlední řadě jsem použil test poměrnosti cíle a prostředku k posouzení oprávněnosti a citlivosti zásahů do práva na ochranu osobnosti prostřednictvím médií, která při své činnosti uplatňují právo na svobodu projevu a právo na informace. 7

8 Struktura práce Svou diplomovou práci jsem rozdělil na šest kapitol. První kapitolu jsem vyhradil pro úvodní informace o své práci. Ve druhé kapitole se budu věnovat popisu institutu práva na ochranu osobnosti. Nejprve se pokusím definovat základní pojmy, s nimiž budu pracovat. Poté se budu věnovat mezinárodním i vnitrostátním pramenům, v nichž je právo na ochranu osobnosti zakotveno. Následující podkapitoly budou zaměřeny na podrobnější rozbor práva na ochranu osobnosti. Zaměřím se na obsah tohoto práva, jeho subjekty a jednotlivé předměty. Dále se zmíním o okolnostech, za nichž může být do práva na ochranu osobnosti zasaženo, a o prostředcích, jimiž se lze bránit proti zásahům neoprávněným. Součástí této kapitoly bude také test proporcionality, jehož výsledkem bude posouzení vhodnosti omezení práva na ochranu osobnosti při naplňování práva na informace a svobodu slova. Ve třetí kapitole se budu podrobněji věnovat zásahům médií do práva na ochranu osobnosti. V první podkapitole definuji základní pojmy, které se váží k tématu mé práce. Další podkapitola bude pojednávat o pramenech mediálního práva, které souvisejí s právem na ochranu osobnosti. Dále se budu zabývat střetem práva na ochranu osobnosti s právem na informace a svobodu slova, ke kterému dochází při činnosti médií. Budu se snažit co nejpodrobněji rozebrat okolnosti, kdy může být uplatněna zpravodajská licence a jaké jsou hranice jejího užití. Na závěr kapitoly se budu věnovat soukromoprávním nárokům, které může subjekt, do jehož osobnostního práva bylo zasaženo, uplatnit. Čtvrtá kapitola bude pojednávat o střetech práva na ochranu osobnosti se svobodou projevu a právem na informace v praxi. Pokusím se popsat nedostatky současné právní úpravy, které nejčastěji vedou ke konfliktům. V následujících dvou podkapitolách se zaměřím na zajímavá rozhodnutí českých soudů v čele s Ústavním soudem České republiky (dále jen Ústavní soud) a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP). V předposlední kapitole se budu věnovat zamýšlené úpravě práva na ochranu osobnosti v připravované rekodifikaci občanského zákoníku a jejímu 8

9 srovnání se stávající úpravou. Závěrečná podkapitola bude obsahovat úvahy de lege ferenda v návaznosti na připravovanou rekodifikaci. V závěru zhodnotím výsledek své práce a na základě poznatků, vyplývajících z mé práce, a testu poměrnosti potvrdím, nebo vyvrátím svou pracovní hypotézu. 9

10 2. Právo na ochranu osobnosti Vymezení základních pojmů Všeobecné osobnostní právo Všeobecné osobnostní právo, neboli právo na ochranu osobnosti, je zakotveno v Ústavě ČR (dále jen Ústava) a v Listině základních práv a svobod (dále jen Listina). Jak vyplývá již z názvu, předmětem tohoto práva je lidská osobnost. A jelikož každá fyzická osoba má svou osobnost, náleží toto právo všem fyzickým osobám bez výjimky. Všeobecné osobnostní právo v objektivním smyslu Všeobecné osobnostní právo v objektivním smyslu lze definovat jako souhrn stejnorodých právních norem, které upravují práva, jejichž předmětem je osobnost fyzické osoby jako celek. Upravují tedy jednotlivé hodnoty, které tvoří nedílné součásti fyzické osobnosti coby individuality a suveréna. Subjekty těchto práv mají vůči jiným subjektům rovné postavení. 1 Všeobecné osobnostní právo v subjektivním smyslu Všeobecné osobnostní právo v subjektivním smyslu vyjadřuje suverénní postavení každé fyzické osoby ve vztahu k ostatním osobám majícím rovné postavení. Je možné jej definovat jako možnost každé fyzické osoby nakládat se svou osobností, resp. se všemi dílčími hodnotami, které tvoří osobnost fyzické osoby, co nejšířeji, přičemž se tak musí dít v mezích právního řádu. Toto oprávnění slouží k realizaci fyzické osoby ve společnosti a k ochraně jejích zájmů, potřeb a preferencí. 2 Lidská osobnost Jak jsem již napsal výše, předmětem všeobecného osobnostního práva je lidská osobnost. Tento pojem však není definován v žádném pramenu 1 Knap, K., Švestka J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4.vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s Tamtéž, s

11 práva (vnitrostátním ani mezinárodním). Přesto s ním mnohé prameny běžně pracují jako s pojmem legislativně právním. Definovat pojem lidská osobnost v právní normě není nutné, jelikož: Úkolem civilního zákonodárství není definovat neurčité pojmy v něm použité, nýbrž ponechat jejich vymezení až pro případ použití právní normy na konkrétní nastalý případ. 3 Nicméně, já se tento pojem definovat pokusím, jelikož lidská osobnost a její ochrana jsou ústředním motivem mé práce. Jako nejvystižnější se mi jeví definice, která říká, že lidská osobnost je trvalý živoucí duchovní, duševní a tělesný celek, jehož jádrem je jedinečné sebeuvědomělé já, integrující duchovní, duševní a tělesná prožití, stavy a činností či jiných vrozených nebo nabytých vloh za účelem vlastního vývinu. 4 Osobnost člověka je tedy tvořena třemi složkami: duší (myslí), duchem a tělem. Úkolem práva je chránit všechny tyto složky zvlášť skrze jednotlivé hodnoty, kterými jsou představovány, a tím chránit i lidskou osobnost jako celek. Prameny práva na ochranu osobnosti Vnitrostátní prameny Ústava České republiky Základní zakotvení všeobecného osobnostního práva lze nalézt v Ústavě a v Listině. V Ústavě je již v Preambuli deklarováno: Odhodlání budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody. 5 Toto prohlášení je podloženo ještě čl. 1 Ústavy, v němž se prohlašuje, že Česká republika je stát založený na úctě k právům člověka a občana. Tento princip je dále konkretizován výčtem chráněných práv a svobod v Listině, která tvoří integrální součást ústavního pořádku (čl. 3 a čl. 112 odst. 1 Ústavy). 3 Hurdík, J., Lavický, P. In Telec. I. Občanské právo hmotné I., Obecná část, ochrana osobnosti. Bratislava: Bratislavská vysoká škola práva, 2008, s Telec, I. Ochrana osobnosti. pracovní text. verze 2. Brno: I. Telec, 2006, s Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky 11

12 Listina základních práv a svobod Listina představuje nejširší ústavněprávní základ pro úpravu všeobecných osobnostních práv. Tato úprava je založena zejména na zakotvení práva na život (čl. 6), nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí (čl. 7), osobní svobody (čl. 8), práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti, ochranu jména a ochranu před zásahy do soukromého a rodinného života (čl. 10), ochranu listovního tajemství (čl. 13) a svobody pohybu a pobytu (čl. 14). 6 Občanský zákoník V občanském zákoníku je zakotvena stěžejní úprava práva na ochranu osobnosti. Právu na ochranu osobnosti jsou věnovány Úprava v občanském zákoníku vychází z monistického pojetí všeobecného osobnostního práva. Vyplývá to z faktu, že ochrana osobnosti je zakotvena prostřednictvím tzv. generální klauzule. V 11 občanského zákoníku je tak obsažen pouze demonstrativní výčet chráněných dílčích osobnostních práv. Tento výčet představuje práva chránící nejtypičtější části lidské osobnosti, u nichž lze předpokládat, že budou nejčastěji vystaveny ohrožení ze strany jiných subjektů. Význam generální klauzule spočívá právě v její demonstrativnosti. Vzhledem k tomu, že společnost, její kultura, mravní názory, vědeckotechnický pokrok i právní vědomí se neustále vyvíjí, bylo by krajně nepraktické, kdyby občanský zákoník chránil pouze taxativně vymezené stránky lidské osobnosti. Díky generální klauzuli je možné katalog chráněných osobnostních práv kdykoliv rozšířit a pružně tak reagovat na nové způsoby zásahů do osobnostních práv, které umožňuje společenský vývoj. Další vnitrostátní prameny Úprava v občanském zákoníku je doplněna celou řadou speciálních právních předpisů, které se k problematice ochrany všeobecného osobnostního práva vztahují. Jsou to zejména prameny mediálního práva. 6 Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod 12

13 Zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku (tiskový zákon) a zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Těmito prameny se však budu podrobněji zabývat ve třetí kapitole své práce. Dalšími zákony, které souvisejí s právem na ochranu osobnosti jsou například: zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů fyzických osob; zákoník práce (z. č. 262/2006 Sb.) a zákon. č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání. Všeobecná osobnostní práva jsou samozřejmě chráněna i normami práva veřejného. A sice trestním zákonem (z. č. 140/1961 Sb.) a zákonem o přestupcích (z. č. 200/1990 Sb.) Mezinárodní smlouvy Mezinárodní smlouvy jsou nezanedbatelným pramenem práva, jelikož dle čl. 10 Ústavy mají aplikační přednost před zákonem. Potřeba zakotvení ochrany základních lidských práv se projevila zejména během druhé světové války. Jeden z prvních pokusů o mezinárodní úpravu byla Všeobecná deklarace lidských práv z roku Tato deklarace však nebyla právně závazná a s jejím porušením se nepojila žádná právní odpovědnost. Stala se však východiskem pro pozdější mezinárodní smlouvy zakotvující základní lidská práva a svobody. Po celém světě existuje mnoho partikulárních smluv obsahujících katalog lidských práv. V Evropě je takovouto smlouvou Úmluva o ochraně lidských práv a svobod (dále jen Úmluva). Její obrovský význam spočívá, mimo jiné, i v tom, že zřídila ESLP, který se postupem času stal velmi významnou a respektovanou institucí. Úmluva je smlouvou partikulární, jelikož její smluvní stranou může být pouze člen Rady Evropy. Česká republika ratifikovala Úmluvu v červnu Ochrana osobnosti je v Úmluvě upravena zejména v čl

14 Subjekty V oblasti práva na ochranu osobnosti lze rozlišovat subjekty oprávněné a povinné. Povinným subjektem může být kdokoliv fyzická i právnická osoba. Může jí být i stát, pokud se účastní soukromoprávních vztahů 7. Naproti tomu, oprávněným subjektem může být v zásadě pouze fyzická osoba. Platí, že každá lidská bytost (člověk) má osobnost a zároveň, že pouze lidská bytost má osobnost. 8 Navzdory tomuto tvrzení existují jakási quasiosobnostní práva, která právní řád přiznává i právnickým osobám. Jsou to právo na ochranu názvu a dobré pověsti. Nicméně, ochrany těchto práv se nemůže právnická osoba dovolávat dle 11, nýbrž pouze dle 19b občanského zákoníku. U právnických osob tedy nelze mluvit o právu na ochranu osobnosti v pravém slova smyslu. Vyplývá to i ze systematického uspořádání občanského zákoníku. Právní úprava práva na ochranu osobnosti vychází z přirozené povahy osobnostních práv. To znamená, že tato práva fyzické osobě nenáleží až na základě zákona. Tato práva existují zcela přirozeně bez ohledu na vůli zákonodárce a stát zákonem pouze dává najevo, že existenci těchto práv uznává a zavazuje se poskytovat jim náležitou právní ochranu.oprávněným subjektem práva na ochranu osobnosti jsou nejen občané České republiky, ale i cizinci a apatridé. Subjektivita práva na ochranu osobnosti vzniká narozením fyzické osoby. Všeobecná osobnostní práva jsou přiznána i nenarozenému dítěti od jeho početí. Ovšem pouze za podmínky, že se dítě narodí živé. (Touto podmínkou je v podstatě vyřešen rozpor mezi právem na život plodu a potratem.) Je zcela vyloučeno omezit nebo dokonce zbavit fyzickou osobu její subjektivity k všeobecnému osobnostnímu právu. Občanskoprávní ochrana 7 V 21 OZ je stanoveno, že pokud je účastníkem soukromoprávních vztahů stát, je právnickou osobou. 8 Knap, K., Švestka J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s

15 dle 11n. přísluší i těm fyzickým osobám, které pro svůj věk anebo psychický stav nejsou s to chápat újmu, která jim vznikla neoprávněným zásahem jiného na jednotlivé hodnotě jejich osobnosti. 9 Přestože však právo na ochranu osobnosti náleží i fyzické osobě, jejíž způsobilost k právním úkonům je omezena, v případě porušení tohoto práva se nápravy nemůže dovolávat tato osoba sama. Nemá totiž způsobilost k podání žaloby, a tak tuto žalobu musí uplatnit její zástupce. Obecně platí, že všeobecné osobnostní právo je úzce svázáno s konkrétní fyzickou osobou a pouze ta je tedy oprávněným subjektem práva na ochranu své osobnosti. Výjimkou z této obecné zásady je tzv. postmortální ochrana osobnosti. Občanský zákoník přiznává právo na ochranu osobnosti zemřelé fyzické osobě v 15. V takovém případě je oprávněným subjektem manžel a děti zemřelé osoby. Neměla-li zemřelá osoba manžela ani děti, jsou oprávněnými subjekty její rodiče. Oprávnění těchto osob vychází z toho, že: Na pozůstalé dopadá nejen sláva jejich předka, ale i jeho hana. Nelze snášet pomluvy s vědomím, že mrtvého lva i zajíci urážejí (mortuo leoni et lepores insultant) 10 Zajímavé je, že oprávněným subjektem se stává každá z uvedených osob samostatně. Kterákoliv z nich tak může uplatnit právo na ochranu osobnosti zemřelé osoby bez ohledu na vůli ostatních oprávněných subjektů. Vzhledem k tomu, že právo na ochranu osobnosti je nezcizitelné, je vyloučeno právní nástupnictví. V procesní praxi to znamená, že pokud zemřelá osoba podala za svého života žalobu na ochranu osobnosti, o níž nebylo před její smrtí rozhodnuto, musí soud řízení zastavit. Záleží pak na pozůstalých, zda uplatní své oprávnění vyplývající z práva na postmortální ochranu osobnosti. Předmět Předmětem práva na ochranu osobnosti je lidská osobnost jako celek. Aby však ochrana tohoto celku mohla být efektivní, jsou předmětem práva na 9 Knap, K., Švestka J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s Hein, O. Ochrana cti a dobré pověsti. Právní rádce, 2005, č.8, s

16 ochranu osobnosti i jednotlivé dílčí hodnoty, které ve svém souhrnu vytvářejí osobnost v její fyzické a morální jednotě. 11 Hodnoty lidské osobnosti se neustále mění a vyvíjejí. Tento vývoj je jednak důsledkem života konkrétní fyzické osoby a jednak důsledkem života lidské společnosti jako celku. Z toho důvodu, jelikož není v silách zákonodárce postihnout taxativním výčtem všechny hodnoty lidské osobnosti a jelikož by zároveň taková úprava vyloučila možnost pružně reagovat na společenský vývoj, je všeobecné osobnostní právo chráněno tzv. generální klauzulí. Tato generální klauzule je zakotvena v 11 občanského zákoníku. Obsahuje demonstrativní výčet nejtypičtějších a zároveň nejčastěji porušovaných dílčích hodnot lidské osobnosti. Těmito hodnotami jsou: a) život a zdraví Ochrana života a zdraví je výrazem práva na nedotknutelnost tělesné integrity, která představuje fyzickou složku lidské osobnosti. Vzhledem k tomu, že se jedná o jednu z nejdůležitějších hodnot, je chráněna nejen soukromým právem, ale i celou řadou ustanovení veřejného práva. b) občanská čest a lidská důstojnost Každá fyzická osoba má svou osobní čest. To znamená, že ne všechny fyzické osoby mají stejnou čest. Tato osobní čest se během lidského života mění a její případné porušení se tak musí posuzovat vždy s ohledem na úroveň cti poškozeného subjektu v předmětnou dobu. 12 Součástí ochrany je i čest, kterou fyzická osoba požívá v určitých odborných kruzích, v nichž je známá pro své odborné znalosti nebo činnost tzv. profesní čest. Lidská důstojnost je, narozdíl od občanské cti, u všech fyzických osob stejná. Proto náleží všem fyzickým osobám zcela stejná míra ochrany před ponižováním jejich důstojnosti. S ochranou občanské cti a lidské důstojnosti úzce souvisí také ochrana dobré pověsti. Tato hodnota sice není výslovně uvedena v 11 občanského 11 Knap, K., Švestka J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s Knap, K., Švestka J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s

17 zákoníku, nicméně její ochrana vyplývá z čl. 10 Listiny. Pověst fyzické osoby by se dala popsat jako vážnost, kterou daný subjekt požívá ve společnosti. Ochrana těchto hodnot se dostává nejčastěji do konfliktu s právem na svobodu slova. K porušení může dojít ústně i písemně. Nejčastěji se jedná o nejrůznější nadávky a urážky. Média se nejčastěji dostávají do rozporu s ochranou cti a důstojnosti při překročení tzv. oprávněné kritiky. c) soukromí Ochrana soukromí je stále aktuálnější. Souvisí to s vědeckotechnickým rozvojem. Soukromí představuje určitou osobní sféru života jedince, do níž nesmí nikdo zasahovat a kterou může člověk tajit před svým okolím. Tato sféra je nezbytná pro seberealizaci a další rozvoj fyzické osoby. Pojem soukromí musí být vykládán extenzivně. To koresponduje i s názorem ESLP, který uvádí, že soukromí nelze definovat vyčerpávajícím způsobem. 13 d) jméno Ochrana jména fyzické osoby je nesmírně důležitá, jelikož jméno je identifikační znak každé fyzické osoby. Je chráněno jméno vlastní (křestní) i jméno rodové (příjmení). Předmětem ochrany může být dokonce i krycí jméno (pseudonym), přezdívka, část jména, počáteční písmena či zdrobnělina, pokud se pro danou osobu staly natolik příznačnými, že mohou sloužit k jednoznačné identifikaci této osoby. 14 Jméno je chráněno zejména před neoprávněným přisvojováním nebo zneužíváním. e) projevy osobní povahy Projevy osobní povahy mohou být zachyceny jednak v osobních písemnostech (přičemž není rozhodující, zda jsou psány vlastnoručně), nebo na zvukovém záznamu. Zda se jedná o projev osobní povahy, je třeba posuzovat vždy dle obsahu konkrétního záznamu či písemnosti. 13 Dvořák, J., Macková, A. K některým aktuálním otázkám ochrany osobnostních práv fyzické osoby. Právní fórum, 2005, č. 6, s Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn. 30 Cdo 2304/99. 17

18 Omezení práva na ochranu osobnosti I všeobecné osobnostní právo může být za určitých okolností omezeno. Možnost omezení vyplývá již ze zásady práva a svobody jednotlivce končí tam, kde začínají práva a svobody jiného. To znamená, že každé právo má své meze. Při jakémkoliv zásahu do všeobecného osobnostního práva je třeba respektovat ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny. Dle tohoto článku musí být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu. To znamená, že i v případě oprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti není možné postihnout jeho nedotknutelný základ. Dále platí, že oprávněný zásah musí být přiměřený legitimnímu cíly, který sleduje. Dalším požadavkem je, že omezení nesmí být zneužito k jinému účelu, než pro který bylo stanoveno. Svolení fyzické osoby Omezení všeobecného osobnostního práva fyzické osoby na základě jejího svolení je výkonem práva oprávněného subjektu nakládat s jeho osobnostními právy. Možnost disponovat se svými osobnostními právy je součástí obsahu práva na ochranu osobnosti. Svolení je projevem vůle fyzické osoby, jehož prostřednictvím dává souhlas se zásahem do svých osobnostních práv. Pravděpodobně nejtypičtější případ svolení fyzické osoby k zásahu do jejího práva na ochranu osobnosti je svolení k lékařskému zákroku, při kterém dochází k narušení tělesné integrity. Ani v případě oprávněného zásahu povoleného dotčeným subjektem nesmí být omezen nedotknutelný základ všeobecného osobnostního práva. Vyplývá to mimo jiné i z 39 občanského zákoníku, který říká: Právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, je neplatný. V případě svolení připadá v úvahu nejčastěji právě rozpor s dobrými mravy. Často diskutované jsou zejména případy, kdy si oprávněný subjekt nechá za svolení k zásahu do svého práva na ochranu osobnosti zaplatit. Tuto otázku však nelze zodpovědět jednoznačně. Jednak si nejsou všechna dílčí osobnostní práva rovna a jednak 18

19 vždy záleží na účelu, jehož má být povoleným zásahem dosaženo. Záleží vždy na soudci, jak konkrétní případ posoudí. Svolení může být uděleno v jakékoliv formě (Není-li zákonem stanoven požadavek písemné formy pro zvláštní případy.). Nejen ústně a písemně, ale i konkludentně (odpovídajícím chováním, přijetím plnění atd.). Nesmí však být pochyb o tom, co vlastně oprávněná osoba chtěla svým konkludentním chováním projevit. Za konkludentní souhlas se považuje i to, že fyzická osoba vstoupí do prostor, o nichž ví, že jsou snímána kamerovým systémem. Záznam, který se v takovémto případě pořídí se může použít pouze k bezpečnostním účelům. Tedy k účelům, které fyzická osoba mohla předpokládat a ke kterým její konkludentně vyjádřený souhlas pravděpodobně směřoval. Svolení je třeba vždy vykládat restriktivně. Své svolení může fyzická osoba kdykoliv odvolat. Tímto oprávněním však není vyloučena odpovědnost oprávněné osoby za škodu, která odvoláním jejího svolení vznikne subjektu, jenž měl zásah povolen. K odvolání souhlasu musí ale dojít ještě před začátkem popř. ukončením zásahu. To znamená do doby, kdy lze provedení zásahu přerušit (Těžko lze například přerušit operaci v polovině.). Zákonné licence Omezení všeobecného osobnostního práva proti vůli oprávněného subjektu musí být zakotveno v zákoně, nikoliv v právních předpisech nižší právní síly. Rozsah, obsah a účel takovéhoto omezení musí být přesně vymezen. 15 Zákonné licence jsou zakotveny v 12 občanského zákoníku. Zákonné svolení k zásahu do práva na ochranu osobnosti se týká písemností osobní povahy, podobizen, obrazových snímků a obrazových a zvukových záznamů týkajících se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy. Tento výčet je 15 Knap, K., Švestka J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s

20 taxativní a nelze v žádném případě rozšířit zákonnou licenci na další hodnoty lidské osobnosti. Kromě zásady obsažené v čl. 4 odst. 4 Listiny je při užití zákonné licence nutné dbát i na zásady uvedené v 12 odst. 3 občanského zákoníku. Ten stanovuje, že zákonná licence musí být užita přiměřeným způsobem a že ani takovéto užití nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby. Pokud by kterákoliv z těchto podmínek byla porušena, je i jinak přípustný zásah do všeobecného osobnostního práva neoprávněný. Smyslem zákonných licencí je upřednostnění určitých veřejných zájmů před zájmy jednotlivce. Úřední licence Tato licence umožňuje nakládat s výše zmíněnými hodnotami lidské osobnosti k úředním účelům. Smyslem úřední licence je uspokojení veřejného zájmu na efektivním výkonu státní správy. Úřední licence je širší, než zbylé dvě licence, jelikož jako jediná se vztahuje i na písemnosti osobní povahy. Charakter úřední licence má i užití písemností osobní povahy, podobizen atd. jako důkazních prostředků. Ústavní soud k tomuto ve svém rozhodnutí uvedl, že rekognice fotografie je efektivním důkazním prostředkem, tudíž ji lze považovat za institut umožňující dosažení veřejného dobra, které spočívá v objasnění trestného činu a potrestání pachatele. Dále uvedl, že ani užití fotografie v trestním řízení nezúčastněné osoby není neoprávněným zásahem do jejího všeobecného osobnostního práva, pokud nelze sledovaného úředního účelu dosáhnout jiným způsobem. 16 Vědecká a umělecká licence Na rozdíl od úřední licence nepředpokládá vědecká a umělecká licence existenci zvláštního zákona. I zde však platí, že nelze rozšiřovat rozsah licence nad rámec obsažený v 12 odst. 3 občanského zákoníku. Tato 16 Nález Ústavního soudu III. ÚS 256/2001 ze dne 21. března

21 licence slouží k zabezpečení veřejného zájmu na rozvoji a vytváření prostoru pro vědeckou a uměleckou tvorbu. Zpravodajská licence Zpravodajská licence slouží k výkonu zpravodajské činnosti. Neboli k pořizování a šíření informací. Musí se však jednat o skutečné zpravodajství. To znamená, že musí existovat veřejný zájem na šíření konkrétních informací, tyto informace musí být pravdivé a jejich zveřejněním nesmí dojít k nepřiměřenému zásahu do osobnostních práv dotčených osob. Výkon jiného subjektivního práva či svobody Dojde-li při výkonu subjektivního práva či svobody, popřípadě nějakého obecného dobra (odvrácení hrozící škody) k omezení práva na ochranu osobnosti, nejedná se o neoprávněný zásah, pokud se tak děje přiměřeně. Jinými slovy, omezení musí být provedeno spravedlivě co do poměrnosti navzájem se střetnuvších práv. 17 Aplikace testu proporcionality V případě střetu dvou práv nebo právních principů, které jsou na stejné úrovni a u kterých nelze použít běžné interpretační zásady, je nezbytné aplikovat test proporcionality. Střet práva na ochranu osobnosti s právem na informace a svobodu slova ke konfliktům, které je třeba řešit skrze test proporcionality, nepochybně patří. Jedná se totiž o práva zakotvena v Listině, kterážto má charakter pramene nejvyšší právní síly. Při testu poměrnosti budu postupovat dle kroků, které aplikuje český Ústavní soud. a) Existence legitimního cíle Prvním krokem při aplikaci testu proporcionality je zjištění, zda zásah do některého ze základních práv je dostatečně opodstatněn. V případě omezení práva na ochranu osobnosti ze strany médií se jedná o výkon práva na informace a svobodu slova. Tedy o naplňování jiných 17 Hurdík, J., Lavický, P. In Telec. I. Občanské právo hmotné I., Obecná část, ochrana osobnosti. Bratislava: Bratislavská vysoká škola práva, s

22 základních práv zakotvených v Listině. Umožnění jejich výkonu dostatečně naplňuje požadavek legitimního cíle. V případě zásahů do osobnostních práv fyzické osoby při zpravodajství je omezení jednoho ze základních práv opodstatněno také veřejným zájmem na šíření informací. b) Test vhodnosti Tento test má za úkol zjistit, zda prostředky užité k omezení práva na ochranu osobnosti jsou dostatečné a vhodné k dosažení sledovaného cíle. V tomto případě je cílem výkon práva na informace a svobodu slova. Základním právním institutem, který umožňuje legitimní zásah do osobnostních práv, je zpravodajská licence. Tento institut umožňuje médiím využívat záznamy osobní povahy ke zpravodajským účelům. Smyslem je, aby měla média oprávnění poskytnout nejen popis skutkového stavu, ale i doplnit tento popis obrazovými či zvukovými záznamy a poskytnout tak adresátům komplexní informace. Pravdivý popis skutkového stavu doplněný o záznamy osobní povahy tvoří náplň zpravodajství, které je hlavním prostředkem umožňujícím šíření informací. Dalším institutem, který existuje je možnost objektivní kritiky. Objektivní kritika spočívá ve zveřejňování vlastních úsudků o konkrétní osobě či události. Tento institut je nejčistším umožněním výkonu práva na svobodu slova. Oba tyto prostředky, dle mého názoru, jsou dostatečně vhodné k naplnění sledovaného cíle. c) Test potřebnosti Test potřebnosti zjišťuje, zda neexistují jiné právní instituty, které by dotčené základní právo či svobodu více šetřily. Domnívám se, že v případě mediálních zásahů do osobnostních práv fyzické osoby neexistují další prostředky, které by umožňovaly výkon práva na informace a svobodu slova a které by zároveň byly šetrnější k všeobecnému osobnostnímu právu. Z toho důvodu usuzuji, že zmíněné instituty jsou nutné k zajištění výkonu zmiňovaných základních práv. d) Test závažnosti Tento krok není nutnou součástí testu proporcionality. Někdy ho používá náš Ústavní soud, ale třeba ESLP jej nepoužívá vůbec. 22

23 Účelem tohoto testu je porovnat závažnost obou práv, které se dostávají do kolize. Vzhledem k tomu, že právo na ochranu osobnosti, právo na svobodu slova a právo na informace je zakotveno v Listině, jsou si tato práva formálně rovna. Nelze rozhodnout, které z těchto práv má přednost a že zásah do některého z nich je závažnější než zásah do jiného. Právo na ochranu osobnosti patří mezi nejdůležitější práva fyzické osoby. Jeho účelem totiž je chránit osobnost fyzické osoby, aby se mohla nerušeně rozvíjet. Právo na svobodu slova a právo na informace jsou zase nezbytná práva pro existenci a fungování demokratické společnosti. Dalo by se tedy říci, že právo na ochranu osobnosti chrání jedince a právo na informace a svobodu slova chrání společnost. Z mého pohledu je ochrana konkrétního jedince důležitější, nicméně nebude-li společnost fungovat tak, jak má, nebude schopna poskytnout potřebnou ochranu jednotlivci. Větší důležitost práva na ochranu osobnosti by se dala usuzovat také ze systematického zařazení tohoto práva v Listině. Právo na ochranu osobnosti je zařazeno v oddílu prvním v katalogu základních lidských práv a svobod. Právo na svobodu slova a právo na informace je zařazeno až v oddílu druhém mezi politickými právy. Dá se říci, že zákonodárce tímto lidská práva a svobody, tedy i právo na ochranu osobnosti, upřednostnil před politickými právy, k nimž právo na informace a svobodu slova patří. e) Test přiměřenosti Tento poslední krok, který je součástí testu proporcionality, má za úkol posoudit, zda zvolené prostředky jsou dostatečně šetrné k dotčenému právu. Vzhledem k tomu, že všechny instituty, které opravňují média k zásahům do osobnostních práv fyzických osob obsahují ustanovení o tom, že ani jejich prostřednictvím nesmí být narušeny oprávněné zájmy dotčených osob, dalo by se říci, že přiměřené jsou. 23

24 Prostředky ochrany Soudcovský charakter práva na ochranu osobnosti Při ochraně všeobecného osobnostního práva je role soudce velice důležitá. V první řadě záleží na uvážení soudce, zda okolnosti konkrétního případu posoudí tak, že byla naplněna generální klauzule a že došlo k narušení něčího práva na ochranu osobnosti. Soudcovský charakter práva na ochranu osobnosti je dán specifickým působením ústavního soudu a ESLP. Fyzická osoba, která byla dotčena na svých osobnostních právech, může podat za určitých okolností ústavní stížnost nebo stížnost k ESLP. V našem právním řádu nejsou precedenty pramenem práva a soudy nejsou v zásadě vázány rozhodnutími jiných soudů v obdobných případech. Soudcovské právo není pro kontinentální právní systém typické, ovšem v případě práva na ochranu osobnosti je více než vhodným způsobem poskytování ochrany osobnosti fyzických osob. V případě ochrany osobnostních práv ústavní soud svými rozhodnutími konkretizuje generální klauzuli a vytváří jakýsi rámec, který slouží jako návod pro rozhodování obecných soudů. Velký vliv mají také rozhodnutí ESLP, jehož rozhodnutí zohledňuje při svém rozhodování zejména právě ústavní soud. Ústavní soud se snaží, aby jeho rozhodnutí bylo v souladu s právními názory ESLP obsaženými v jeho rozhodnutích. Tato praxe vychází ze skutečnosti, že Úmluva má charakter ústavního zákona a rozhodnutí ESLP proti České republice jsou pro ni závazná. Ústavní soud ani obecné soudy sice nejsou povinné respektovat právní názor ESLP obsažený v rozhodnutích týkajících se jiných členských států, avšak rozhodování v souladu s jeho výkladem práva předchází případnému negativnímu rozhodnutí proti České republice. Srovnání soukromoprávních a veřejnoprávních prostředků Všeobecné osobnostní právo je chráněno normami soukromého i veřejného práva. Je tomu tak proto, aby lidské osobnosti byla poskytnuta maximálně možná ochrana, zabezpečující její svobodný a důstojný rozvoj. K tomu je potřeba rozsáhlý a vzájemně se doplňující systém sankcí. Každý 24

25 druh sankce sleduje jiné právněpolitické cíle, a proto není vyloučena jejich kumulace. Mnohdy právě až takováto kumulace dokáže poskytnout účinnou ochranu a zároveň i spravedlivý postih původce neoprávněného zásahu. 18 Základním rozdílem mezi soukromoprávními a veřejnoprávními prostředky je v cílech, které jednotlivé prostředky sledují. Prostředky soukromého práva jsou založeny na objektivním principu. Nezáleží tedy na tom, kdo a zda vůbec neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti zavinil. Cílem soukromoprávní ochrany osobnostních práv není potrestat viníka neoprávněného narušení těchto práv, ale pouze zajistit, aby oprávněná osoba mohla svých práv nerušeně užívat. Soukromoprávní prostředky směřují v první řadě k ukončení protiprávního stavu a dále k návratu do původního stavu. Kromě toho poskytují oprávněnému subjektu přiměřené zadostiučinění na nemateriální újmě, kterou utrpěl. Soukromoprávní ochrana osobnosti tedy plní především restituční a satisfakční funkci. Naproti tomu při ochraně osobnostních práv prostřednictvím norem veřejného práva je již důležité kdo je původcem protiprávního zásahu. Veřejnoprávní prostředky ochrany totiž plní i funkci represivní a výchovnou. Jejich cílem je samozřejmě v první řadě ochrana postiženého subjektu, ale vedle toho i potrestání viníka neoprávněného zásahu. Prostřednictvím sankce působí normy veřejného práva jednak výchovně na konkrétního pachatele, ale i preventivně na potencionální rušitele, čímž vlastně chrání ostatní oprávněné subjekty, jejichž osobnostní práva by mohla být narušena. Soukromoprávní prostředky ochrany Ochrana dle občanského zákoníku Jádrem soukromoprávní ochrany všeobecného osobnostního práva je úprava obsažena v 13 občanského zákoníku. Nároky zde uvedené jsou pouze demonstrativním výčtem. Všechny sledují nápravný nebo alespoň zmírňovací účel. Jak jsem již zmínil výše, účelem ochrany dle občanského 18 Knap, K., Švestka J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s

26 zákoníku není potrestat viníka, ale pouze ochránit nerušený výkon všeobecného osobnostního práva oprávněné osoby. Vzhledem k tomu, že jsou nároky z porušení práva na ochranu osobnosti stejně jako všeobecné osobnostní právo vázány na osobu oprávněné fyzické osoby, zanikají smrtí této osoby a nemohou být předmětem dědictví. Některé nároky ale mohou pozůstalí uplatnit v rámci postmortální ochrany osobnosti. Ke vzniku občanskoprávní odpovědnosti za narušení všeobecného osobnostního práva je třeba splnění tří podmínek. Za prvé musí dojít k zásahu, který je schopen vyvolat nemajetkovou újmu. Přičemž takovýto zásah může mít podobu jak porušení, tak i pouhého ohrožení všeobecného osobnostního práva. Druhým předpokladem je neoprávněnost tohoto zásahu. Poslední podmínkou vzniku odpovědnosti je příčinná souvislost mezi zásahem a jeho protiprávností. Není zde přitom nutné zavinění původce neoprávněného zásahu. Občanskoprávní prostředky lze rozdělit do dvou skupin. Na prostředky obecné a zvláštní. Obecné prostředky ochrany 1. Dohoda Při jakémkoliv sporu je optimální řešení prostřednictvím dohody. Vyplývá to z 3 odst. 2, který říká, že případné rozpory mezi účastníky občanskoprávních vztahů mají být odstraněny především dohodou. Výhoda dohody spočívá nejen v tom, že spor nezatěžuje zbytečně soud, ale zejména v tom, že u dohody, kterou strany ze své vůle uzavřou, lze předpokládat její bezproblémové plnění. 2. Svépomoc Svépomoc je zakotvena v 6 občanského zákoníku. Dle tohoto ustanovení může ten, kdo je bezprostředně ohrožen neoprávněným zásahem do svého práva, může hrozící zásah přiměřeným způsobem sám odvrátit. Svépomoc je však nutné chápat pouze jako výjimečný prostředek ochrany. V žádném případě neumožňuje zákon vzít spravedlnost do vlastních rukou. Smyslem svépomoci je odvrátit bezprostřední protiprávní skutečnost a 26

27 zamezit tak vzniku nadbytečné škody. Jakékoliv další prosazování svých práv musí subjekt činit prostřednictvím k tomu určených orgánů. K oprávněně využité svépomoci je nutné splnění několika podmínek. Především musí být použita k odvrácení neoprávněného zásahu. Dále musí jít k zásahu přímo do práv té osoby, která chce svépomoci využít. Při svépomoci je třeba využít takových prostředků, které jsou přiměřené hrozícímu zásahu. Je nepřijatelné, aby újma, která je následkem svépomoci, byla větší než škoda, jaká hrozila na straně chráněného subjektivního práva. V neposlední řadě může být svépomoc použita proti bezprostředně hrozícímu zásahu. To znamená těsně před jeho započetím nebo během jeho průběhu. Je zcela vyloučené užít svépomoc proti zásahu, který již skončil. V takovém případě by se jednalo o právem nepřípustnou mstu. 3. Ochrana poskytována příslušným orgánem státní správy Tento prostředek ochrany všeobecného osobnostního práva má základ v 5 občanského zákoníku. Předpokladem jeho použití je, aby zásah byl zřejmý. Jeho prostřednictvím lze původci zásahu uložit, aby od narušování práva upustil nebo mu uložit, aby odstranil nastalý závadný stav. Poškozená osoba se může následně domáhat i soudní ochrany. Jakmile soud v dané věci rozhodne, ztratí rozhodnutí orgánu státní správy svou účinnost. Smyslem tohoto ochranného prostředku je poskytnou právu postižené fyzické osoby rychlou a účinnou ochranu Soudní ochrana Soudní ochrana je nejdůležitějším prostředkem ochrany osobnosti. U soudu lze uplatnit obecné i zvláštní prostředky ochrany. Zvláštním prostředkům se budu věnovat později. Mezi obecné prostředky patří smírčí řízení. Soud je povinen pokusit se o smír vždy, když to povaha věci dovoluje. Jsem přesvědčen, že v případě práva na ochranu je smír nejen možný, ale i žádoucí. Smír je v podstatě vyřešení sporu dohodou, přičemž garantem této dohody je soud. Smír má charakter pravomocného rozhodnutí, 19 Knap, K., Švestka J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s

28 takže se proti němu nelze odvolat. Je však jej možné napadnout prostřednictvím procesních žalob. Další formou obecné soudní ochrany je vydání předběžného opatření. Toto opatření může soud vydat pouze na návrh v případě, kdy má důvodné obavy, že by následné rozhodnutí nemohlo být vykonáno nebo že by jeho výkon mohl být ohrožen. V případě, že zásahem do práva na ochranu osobnosti vznikne kromě nemajetkové újmy i majetková škoda, může poškozený subjekt uplatňovat na základě 16 občanského zákoníku u soudu náhradu této škody. Jeho další nároky tímto nejsou dotčeny. Zvláštní prostředky ochrany Zvláštní prostředky ochrany všeobecného osobnostního práva vycházejí z 13 občanského zákoníku. Jejich výčet zde je však pouze demonstrativní. Uvedeny jsou pouze nejčastěji využívané prostředky ochrany. Jednotlivé nároky lze užít samostatně, nebo i kumulativně. 1. Negatorní žaloba (zdržovací) Tento prostředek lze využít pouze v případě, že neoprávněný zásah stále trvá nebo existuje důvodná obava, že by v budoucnu mohlo dojít k jeho opakování. Smyslem žaloby je získat pravomocné rozhodnutí o tom, že původce zásahu musí upustit od dalšího narušování všeobecného osobnostního práva. Pravomocné rozhodnutí lze využít jako exekuční titul proti zásahům stejné skutkové podstaty, jichž se původce zásahu dopustí v budoucnu. V případě, že rušitel dobrovolně neuposlechne soudní rozhodnutí, je možné proti němu vést nucený výkon rozhodnutí. 2. Restituční žaloba (odstraňovací) Pokud neoprávněný zásah vyvolal nepříznivé důsledky, které přetrvávají, je možné touto žalobou požadovat, aby soud rozhodl o povinnosti žalovaného odstranit nepříznivý stav. Podmínkou ovšem je, aby toto odstranění bylo objektivně možné. 28

29 3. Satisfakční žaloba Satisfakční žaloba slouží k získání soudního rozhodnutí o povinnosti žalovaného nahradit žalobci nemajetkovou újmu, již mu svým neoprávněným zásahem do jeho osobnostních práv způsobil. Satisfakční žaloba je asi nejúčinnějším soukromoprávním prostředkem ochrany osobnosti. Zejména proto, že zadostiučinění nemusí být pouze morální, ale i peněžité. Morálnímu zadostiučinění je v zákoně dávána přednost. Pouze v případě, že by morální satisfakce nebyla dostatečná, vzhledem k újmě, která vznikla neoprávněným zásahem, může být poškozené osobě přiznáno i zadostiučinění peněžité. Osoba, jejíž právo bylo porušeno může vedle sebe uplatnit nárok na morální a zároveň i peněžité zadostiučinění. Forma morálního zadostiučinění může být velice různorodá. Nejčastěji užívanou formou je samozřejmě omluva. Způsob omluvy však musí být takový, aby byl schopen poskytnout zadostiučinění dostatečné a přiměřené. Výše peněžitého zadostiučinění není nijak v zákoně omezena. Musí však splňovat obecnou podmínku, že zadostiučinění musí být přiměřené. Přiměřenost zadostiučinění se však může radikálně lišit vzhledem k okolnosti konkrétního případu. Vždy je třeba zohlednit závažnost vzniklé újmy a okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu došlo. Veřejnoprávní prostředky ochrany Ochrana dle trestního zákona Stejně jako je základem soukromoprávní ochrany občanský zákoník, je trestní zákon základem ochrany veřejnoprávní. Těžištěm ochrany osobnostních práv jsou soukromoprávní předpisy. Normy veřejného práva chrání veřejný zájem na tom, aby každý jedinec mohl nerušeně rozvíjet svou osobnost bez neoprávněných zásahů do ní. Ve chvíli, kdy neoprávněný zásah dosáhne takového stupně společenské nebezpečnosti, že jej lze považovat za trestný čin, nastupuje ochrana dle trestního zákona. Smyslem trestního zákona je především potrestat původce neoprávněného zásahu. Ustanovení, které se vztahují k ochraně osobnostních práv je v trestním zákoně celá řada. V hlavě sedmé se nacházejí ustanovení chránící život a 29

30 zdraví člověka. Lidská důstojnost a osobní svoboda je chráněna především v hlavě osmé. Nejtypičtější sankcí, kterou trestní zákon postihuje neoprávněné zásahy dle těchto ustanovení, je odnětí svobody. Nejvýznamnějším ustanovením pro mou práci je pravděpodobně 206. V tomto ustanovení je obsažena skutková podstata trestného činu pomluvy. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo o jiném rozšíří nepravdivý údaj, který je schopen ve značné míře ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo mu způsobit jinou vážnou újmu. Přísněji bude potrestán pachatel, pokud bude pomluva spáchána tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo podobně účinným způsobem. Jedním z možných trestů v takovém případě je i zákaz činnosti. Pro nastoupení trestněprávní odpovědnosti je nutné splnit přísnější podmínky než pro odpovědnost občanskoprávní. Musí být naplněny materiální a formální znaky trestného činu. Formálními znaky jsou znaky skutkové podstaty obsažené v jednotlivých ustanoveních trestního zákona. Materiálním znakem je společenská nebezpečnost neoprávněného zásahu. Ta musí být větší než nepatrná, aby mohl být zásah kvalifikován jako trestný čin. V případě naplnění formálních i materiálních znaků trestného činu nastupuje trestněprávní sankce. Ochrana dle zákona o přestupcích Ochrana podle přestupkového zákona nastupuje, stejně jako trestněprávní ochrana, v případě, že ochrana pomocí prostředků soukromoprávních je nedostatečná. Zákon o přestupcích postihuje původce takových neoprávněných zásahů do všeobecného osobnostního práva, které jsou společensky nežádoucí, ale nedosahují takového stupně nebezpečnosti, aby se mohlo jednat o trestný čin. Ochrana osobnostních práv je upravena v 49, který obsahuje skutkové podstaty přestupků proti občanskému soužití. Kdo se takového přestupku dopustí, musí zaplatit pokutu. 30