Univerzita Karlova v Praze Přírodovědecká fakulta katedra sociální geografie a regionálního rozvoje Lenka Chárová Geografické aspekty vývoje oficiální rozvojové pomoci: globální a národní úroveň Geographical Aspects of the Evolution of Official Development Assistance: global and national level Diplomová práce Praha 2010 Vedoucí diplomové práce: RNDr. Jiří Tomeš, Ph.D.
Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a řádně jsem citovala všechny použité zdroje a literaturu. V Praze dne. 2
Ráda bych poděkovala panu RNDr. Jiřímu Tomešovi, Ph.D. za jeho cenné rady a připomínky při konzultacích. Také chci poděkovat za ochotu Pavlu Mandulovi, bývalému zaměstnanci společnosti Člověk v tísni. 3
Obsah Seznam grafů...5 Seznam obrázků...6 Seznam tabulek...6 Seznam zkratek...7 Seznam příloh...11 Abstract...12 Abstrakt...13 Úvod...14 1. Metodika...16 2. Stručná institucionální historie rozvojové spolupráce a vývoj hlavních teoretických proudů...18 2.1 Vývoj hlavních teoretických proudů v rámci rozvojového diskurzu...24 3. Oficiální rozvojová spolupráce v globálním kontextu...38 3. 1 Globální nerovnosti vítězové a poražení...38 3.2 Komu by se mělo pomáhat?...39 3.3 Nejchudší státy světa...43 3.4 Alokace finančních prostředků v rámci oficiální rozvojové spolupráce...48 4. Česká zahraniční rozvojová spolupráce...77 4.1 Rozvojová pomoc Československé socialistické republiky...77 4.2 Česká rozvojová spolupráce v 90. letech 20. století...80 4.3 Česká rozvojová spolupráce v 21. století...82 4.4 Česká rozvojová spolupráce po vstupu do EU...83 4.5 Alokace finančních prostředků v rámci ZRS ČR...89 4.5.1 Teritoriální a sektorová koncentrace ZRS ČR...94 4.6 Nevládní neziskové organizace a univerzity v ZRS ČR...107 4.6.1 Stručný profil působení Člověka v tísni...109 4.6.2 Hodnocení rozvojových misí neziskových subjektů podle jejich účastníků...113 Závěr...118 Použitá literatura a zdroje...122 Použité internetové databáze a zdroje dat (data stahovány od 1. 1. 2010 25. 8. 2010) 131 4
Seznam grafů Graf 1 Vývoj podílu bilaterální a multilaterální pomoci na celkové ODA...22 Graf 2 Celková výše poskytnuté čisté ODA mezi lety 1960-2008...33 Graf 3 Podíl populace žijící pod hranicí chudoby v r. 2005...44 Graf 4 Podíl jednotlivých dárců na celkové ODA v r. 2008 v %...49 Graf 5 Podíl humanitární pomoci na celkové ODA...51 Graf 6 Teritoriální distribuce ODA podle makroregionů...52 Graf 7 Podíl států dle příjmových skupin na celkové ODA v letech 1989 2008...60 Graf 8 Vývoj příjmů na obyvatele 1989 2008 podle příjmových skupin států...62 Graf 9 Vývoj ODA v závislosti na ekonomické úrovni příjemců v letech 1989 2008...65 Graf 10 Vývoj ODA v závislosti na ekonomické příjemců úrovni v letech 1989 2008...66 Graf 11 Vývoj ODA v závislosti na ekonomické úrovni příjemců v letech 1989 2008...67 Graf 12 Vývoj závislosti ODA na sociálně ekonomické úrovni...68 Graf 13 Průměrný podíl ODA poskytnutý LDCs za 20 let...69 Graf 14 Vývoj podílu ODA poskytnuté LDCs na celkové ODA...70 Graf 15 Podíl výdajů ODA na HNP dárců v r. 2009...72 Graf 16 Vývoj podílu ODA na HNP v letech 1969 2009: nejvýznamnější dárci...73 Graf 17 Vývoj ODA ČR v letech 2000 2008...89 Graf 18 Podíl ODA na HNP zemí Visegrádu v letech 1998 2009 v %...90 Graf 19 Poskytnutá ODA na obyvatele dárců mimo DAC v roce 2008...93 Graf 20 Projekty bilaterální ODA v gesci ministerstev ČR v letech 2004 2009...94 Graf 21 Projekty ODA podle gesce ministerstev ČR v letech 2004 2009...96 Graf 22 Podíl jednotlivých sektorů na projektech ZRS ČR...96 Graf 23 Sektorová struktura bilaterální ODA ČR v letech 2002 2008...98 Graf 24 Projekty bilaterální ODA ČR v letech 2004 2009...100 Graf 25 Největší příjemci české bilaterální ODA v letech 2004 2009...100 Graf 26 Zdroje financování činnosti Člověk v tísni v r. 2007...109 Graf 27 Nejnákladnější mise Člověka v tísni mezi lety 1997 2008...110 Graf 28 Vývoj vynaložených financí s počtu států působení Čvt v letech 1997 2008...111 Graf 29 Vývoj rozvojové spolupráce a humanitární pomoci Čvt...112 Graf 30 Profesní pozice dotazovaných účastníků misí...113 Graf 31 Regionální působení účastníků misí...114 Graf 32 Vliv jednotlivých faktorů na působení expatů na zahraničních misích...116 5
Seznam obrázků Obr. 1 Rozdělení zemí na základě HNP na obyvatele podle Světové banky...45 Obr. 2 Příjmy ODA na obyvatele za 20 let v USD...53 Obr. 3 Vývoj příjmů ODA na obyvatele podle jednotlivých států...55 Obr. 4 Podíl ODA na HDP příjemců v roce 2008...57 Obr. 5 Vývoj podílu ODA na HNP...59 Obr. 6 Změna poskytnuté ODA mezi lety 2008 2009 podle jednotlivých dárců...71 Obr. 7 Systém ZRS ČR před transformací schválenou v r. 2007...84 Obr. 8 Systém ZRS ČR po dokončení transformace...86 Obr. 9 Porovnání příjemců ZRS ČR v r. 2004 a 2008...105 Obr. 10 Teritoriální působení Člověka v tísni mezi lety 1992 2010...110 Seznam tabulek Tab. 1 Seznam dárců ODA spolupracujících s OECD v r. 2010...49 Tab. 2 Nejvyšší příjemci ODA na obyvatele v letech 1989 2008...54 Tab. 3 Podíl ODA na HDP příjemců v roce 2008...57 Tab. 4 Absolutně největší příjemci ODA v obdobích 1989 1993 a 2004 2008...63 Tab. 5 Pořadí států s nejnižším HDI mezi absolutními příjemci...64 Tab. 6 Skutečná a zdánlivá pomoc členů DAC v r. 2004...74 Tab. 7 Přehled hlavních příjemců rozvojové pomoci ČSSR v 50. 80. letech 20. století...78 Tab. 8 Hlavní příjemci československých vládních úvěrů...79 Tab. 9 Pozitiva a negativa české rozvojové praxe v letech 1996 2000...81 Tab. 10 Srovnání prioritních zemí ZRS ČR v letech 2002, 2004, 2010...88 Tab. 11 Vývoj struktury ODA států Visegrádu v letech 1998 2009...91 Tab. 12 ODA dárců mimo DAC v r. 2008...93 Tab. 13 Vývoj sektorové struktury bilaterální ODA ČR v letech 2002 2008...98 Tab. 14 Třicet největších příjemců ODA ČR v letech 1998 2008...101 Tab. 15 Vývoj koncentrace ODA u prioritních zemí ČR v letech 2004 2008...103 Tab. 16 Koncentrace ODA ČR a vybraných zemí v obdobích 1998 2001 a 2005 2008.103 Tab. 17 Vývoj koncentrace bilaterální ODA ČR v letech 1998 2008...104 Tab. 18 ODA připadající na jeden přijímající stát v letech 1998 2008...105 Tab. 19 Regionální koncentrace projektů ZRS ČR...106 Tab. 20 Podíl realizátorů na projektové ZRS ČR v letech 2004 2006...107 6
Seznam zkratek ACP ADB AfDB AIDS CIDA ČR ČRA ČSSR Čvt ČZU DAC DMC EBRD EDF EK EPTA EU EUFOR EVI FAO FDI FoRS GAD GDI GEM GPI HAI HDI African, Caribbean and Pacific Group of States (Státy Afriky, Karibiku a Pacifiku) Asian Development Bank (Asijská rozvojová banka) African Development Bank (Africká rozvojová banka) Acquired Immune Deficiency Syndrome (Syndrom získaného selhání imunity) Canadian International Development Agency (Kanadská mezinárodní rozvojová agentura) Česká republika Česká rozvojová agentura Československá socialistická republika Člověk v tísni Česká zemědělská univerzita Development Assistance Committee (Výbor pro rozvojovou spolupráci) Community Development Movement (Iniciativa rozvoje komunit) Evropská banka pro rekonstrukci a rozvoj European Development Found (Evropský rozvojový fond) Evropská komise Expanded Programme of Technical Assistance (Rozšířený program technické asistence) European Union (Evropská Unie) European Union force (mírové síly EU) Economic Vulnerability Index (Index ekonomické zranitelnosti) Food and Agricultural Organization (Organizace pro výživu a zemědělství) Foreign Direct Investment (Přímé zahraniční investice) Fórum pro rozvojovou spolupráci Gender and Development (Gender a rozvoj) Gender-related Development Index (Index rozvoje závislý na pohlaví) Gender Empowerment Measure (Míra participace žen na moci) Gender Parity Index (Index rovnosti pohlaví) Human Assets Index (Index lidského potenciálu) Human Development Index (Index lidského rozvoje) 7
HDP HDR HICs HIPC HIV HNP HPI IBRD ICRC ICSID IDA IDB IDC IFAD IRC KFOR LDCs LICs LMICs MADCs MD MDGs MF MIGA MK MMF MPO MPSV Hrubý domácí produkt Human development Report (Zpráva o lidském rozvoji) High Income Countries (státy s vysokým příjmem) Heavily Indebted Poor Countries (Silně zadlužené a chudé státy) Human Immunodeficiency Virus (virus lidské imunitní nedostatečnosti) Hrubý národní produkt Human Poverty Index (Index lidské chudoby) International Bank for Reconstruction and Development (Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj) International Council of the Red Cross (Mezinárodní výbor Červeného kříže) International Centre for Settlement of Investment Disputes (Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů) International development association (Mezinárodní rozvojová asociace) Inter-American Development Bank (Americká rozvojová banka) International Development Corporation (Mezinárodní finanční korporace) International Fund for Agricultural Development (Mezinárodní fond pro rozvoj zemědělství) International Rescue Committee (Mezinárodní záchranný výbor) Kosovo Force (mírové síly v Kosovu) Least Development Countries (Nejméně rozvinuté země) Lower Income Countries (státy s nízkými příjmy) Low Middle Income Countries (státy s nižším středním příjmem) More Advanced Developing Countries and Territories (Více vyspělých rozvojových států a teritorií) Ministerstvo dopravy Millenium Development Goals (Rozvojové cíle tisíciletí) Ministerstvo kultury Multilateral Investment Guarantee Agency (Multilaterální agentura pro investiční záruky) Ministerstvo financí Mezinárodní měnový fond (International monetary found IMF) Ministerstvo průmyslu a obchodu Ministerstvo práce a sociálních věcí 8
MŠMT Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy MV Ministerstvo vnitra MZd Ministerstvo zdravotnictví MZe Ministerstvo zemědělství MZV Ministerstvo zahraničních věcí MŽP Ministerstvo životního prostředí NATO North Atlantic Treaty Organisation (Severoatlantická aliance) NNO Nestátní neziskové organizace (Non-Governmental Organization NGOs) OA Official Aid (Oficiální pomoc) ODA Official Development Assistance (Oficiální rozvojová pomoc) ODM Ministry of Overseas Development (Ministerstvo rozvoje zámořských území) OECD Organization for Economic Co-operation Development (Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj) OEEC Organisation for European Economic Co-operation (Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci ) OLIC Other Low Income Countries (Ostatní země s nízkým příjmem) OOF Other Official Flows (Ostatní oficiální toky) Oxfam Oxford Committee for Famine Relief (Oxfordský výbor proti hladomoru) PRSP Poverty Reduction Strategy Papers (Plán na omezení chudoby) SAPs Structural Adjustment Programmes (Programů strukturálních úprav) SB Světová banka (World bank - WB) SFOR Stabilisation Force (Stabilizační jednotky) SIDA Swedish International Development Cooperation Agency (Švédská mezinárodní rozvojová agentura) SNPA Substantial New Programme of Action (Komplexní nový akční program pro přístup k LDCs) SSSR Sovětský svaz socialistických republik UMICs Upper Middle Income Countries (státy s vyššími středními příjmy) UN United Nations (Spojené národy) UN UNIFEM Development Found for Women (Rozvojový fond pro ženy) UNCRO United Nations Confidence Restoration Operation (jednotka spojených národů pro obnovu) 9
UNCTAD United Nations Conference on Trade and Development (Konference o obchodu a rozvoji) UNDP United Nations Development Programme (Rozvojový program OSN) UNEP United Nations Environmental Programme (Program OSN pro životní prostředí) UNESCO United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization (Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu) UNHCR United Nations High Commissioner on Refugees (Vysoký komisariát OSN pro uprchlíky) UNICEF United Nations Children s Fund (Dětský fond OSN) UNIDO United Nations Industrial Development Organisation (Organizace OSN pro průmyslový rozvoj) UN-OHRLLS United Nations Office of the High Representative for the Leastc Developed Countries, Landlocked Developing Countries and the Small Island Developing States (Vysoký komisař pro nejméně vyspělé státy, vnitrozemské rozvojové státy a malé ostrovní rozvojové státy) UNPROFOR The United Nations Protection Force (mírové jednotky OSN) UNRRA United Nations Relief and Rehabilitation Administration (organizování humanitární pomoci OSN) USA United States of America (Spojené státy americké) USAID United States Agency for International Development (Agentura Spojených států pro mezinárodní rozvoj) USD United States dollar (Americký dolar) WFP World Food Programme (Světový potravinový program) WHO World Health Organisation (Světová zdravotnická organizace) WID Women in Development (Ženy v rozvoji) WTO World Trade Organization (Světová obchodní organizace) ZRP Zahraniční rozvojová pomoc ZRS Zahraniční rozvojová spolupráce 10
Seznam příloh Příloha 1 Seznam států spolupracujících s IDA v 2000 2010...132 Příloha 2 Seznam nejméně vyspělých států (LDCs) podle UN-OHRLLS 2001 2010...133 Příloha 3 Seznam příjemců ODA v roce 2000 podle příjmových skupin...134 Příloha 4 Seznam příjemců ODA podle příjmových skupin v roce 2008...135 Příloha 5 Seznam států podle HDI v roce 2007...136 Příloha 6 Seznam států a závislých území a období ve kterém pobíraly OA...138 Příloha 7 Státy a závislá území podle příjmů ODA na obyvatele 1989-2008...139 Příloha 8 ODA na obyvatele v roce 1989 (nahoře) v roce 1998 (dole) v USD...140 Příloha 9 ODA na obyvatele v roce 2008 v USD...141 Příloha 10 Podíl ODA na HDP příjemců v roce 1993 (nahoře) v roce 1994 (dole)...142 Příloha 11 Podíl ODA na HDP příjemců v roce 2000...143 Příloha 12 Podíl států dle příjmových skupin na celkové ODAv letech 1989 2008...144 Příloha 13 Seznam vyřazených států u korelačních analýz...145 Příloha 14 Bilaterální a multilaterální ODA jednotlivých dárců v letech 1989 2008...146 Příloha 15 Bilaterální a multilaterální ODA jednotlivých dárců v letech 1989 2008...147 Příloha 16 Vývoj deseti absolutně největších příjemců ZRS ČR...148 Příloha 17 Příjemců a jejich podíl na ZRS ČR v r. 2004 (nahoře) a v r. 2008 (dole)...149 Příloha 18 Realizátoři ZRS ČR v roce 2007...150 Příloha 19 Seznam členů FoRS v roce 2009...151 Příloha 20 Rozšiřování působení Čvt v letech 1992 1999...152 Příloha 21 Státy působení Člověka v tísni a délka jednotlivých misí...153 Příloha 22 Mise Člověka v tísni podle v roce 2010...154 Příloha 23 Humanitární a rozvojové mise Čvt pole převládajících aktivit 1992 2008...155 Příloha 24 Dotazník pro účastníky misí...156 Příloha 25 Odpovědí na dotazníky...157 11
Abstract This dissertation deals with the Official Development Assistance. The purpose of this dissertation was, first of all, to find out whether the target aid is focused on the poorest countries of the world. The theoretical part concentrates primarily on the institutional history of the Official Development Assistance and also on the development of mainstream theories which influenced it to the highest degree. In the analytical part the dissertation draws particularly from the database of the Development Assistance Committee under the Organisation for Economic Co-operation and Development. From the global point of view, the dissertation is focused especially on the quantitative analysis of the changes in the allocation of the Official Development Assistance in the period from 1989 to 2008. From the geographical point of view, the spatio-temporal change in territorial priorities of important bilateral and multilateral donors and also the dependence of their expenditure on the socio-economic maturity of aid beneficiaries was analysed. The ability to clearly define the territorial priorities and on their basis to effectively target the development assistance is in national context analysed on the example of the Czech Republic. From the local point of view, the dissertation gives a brief description of the activities performed by the Czech non-profit sector in the field of development cooperation, particularly on the example of the major non-governmental organisation called People in Need. On the basis of a questionnaire survey, a qualitative analysis evaluating the impact of geographical factors on the performance of participants in the international aid missions was conducted. The results of the dissertation indicate that the development cooperation is still strongly influenced by geo-political interests and so far there has not been a major shift of assistance towards the poorest countries of the world. There are, however, substantial differences between the individual donors as to the rate of aid granted to these countries. The development cooperation of the Czech Republic in the previous years suffered from strong institutional, sectoral and mainly territorial fragmentation. Thus the improvement of quality of the Czech target aid after the completion of its institutional reform remains to be a huge challenge. Key words: Official development assistance, ODA, Aid allocation, territorial concentration of ODA, bilateral donors, international development cooperation of the Czech Republic, People in Need 12
Abstrakt Tato diplomová práce se zabývá vývojem oficiální rozvojové pomoci. Záměrem bylo především zjistit zda dochází k zacílení rozvojové činnosti směrem k nejchudším státům světa. V teoretické části se práce zaměřuje na institucionální historii rozvojové spolupráce a následně na vývoj hlavních teoretických proudů, které ji nejvíce ovlivnily. V analytické části se práce opírá především o databázi vedenou Výborem pro rozvojovou pomoc, který patří pod Organizaci pro ekonomickou spolupráci a rozvoj. Z globálního hlediska se práce zaměřuje především na kvantitativní analýzu změn v alokaci prostředků oficiální rozvojové spolupráce v období 1989 2008. Z geografického pohledu byla analyzována časoprostorová změna v teritoriálních prioritách důležitých bilaterálních i multilaterálních dárců a také závislost jejich výdajů na sociálně ekonomické vyspělosti příjemců pomoci. Schopnost jasně definovat teritoriální priority a na jejich základě úzce a efektivně zacílit své rozvojové působení, je v národním měřítku analyzována na příkladu České republiky. Z lokálního hlediska práce stručně charakterizuje činnost českého neziskového sektoru v oblasti rozvojové spolupráce, především na příkladu naší největší neziskové organizace Člověk v tísni. Na základě dotazníkového šetření byla provedena kvalitativní analýza hodnotící vliv geografických faktorů na práci účastníků zahraničních misí. Výsledky práce poukazují na to, že v rozvojové spolupráci hrají stále velkou roli geopolitické zájmy, prozatím nedochází k výraznému posunu pomoci směrem k nejchudším státům světa. Mezi jednotlivými dárci jsou však výrazné rozdíly v míře podpory těchto zemí. Rozvojová spolupráce České republiky se v předchozích letech potýkala se silným institucionálním, sektorovým a především teritoriálním roztříštěním. Velkou výzvou tak zůstává zvyšování kvality českého rozvojové působení po dokončení její institucionální reformy. Klíčová slova: Oficiální rozvojová spolupráce, ODA, alokace pomoci, teritoriální koncentrace ODA, bilaterální dárci, Zahraniční rozvojová spolupráce České republiky, Člověk v tísni 13
Úvod Solidarita patří mezi vlastnosti, které odlišují lidský druh od druhů ostatních, rozvojová pomoc je s touto vlastností úzce spojena, na její vznik však měly vliv i mnohem prozaičtější zištné pohnutky. Rozvojová spolupráce prošla od dob svých počátků, což je již více než 60 let, velkými změnami. Dlouhou dobu hrála roli jednoho z nástrojů boje mezi východem a západem. Postupným zapojením většího množství především altruisticky smýšlejících donorů a vznikem mezinárodních institucí zaznamenala i četné výsledky. Vzhledem k přirozenému vývoji států, ale i díky rozvojové spolupráci se postupem času vyvinuly velké rozdíly v socioekonomické vyspělosti na straně příjemců pomoci, mezi tzv. zeměmi třetího světa. Některé státy se dokázaly v hierarchickém žebříčku posunout od těch nejchudších po nejvyspělejší státy světa, jiné se posunuly na imaginárním žebříku o něco méně. Mnoho států však zůstalo stát na stejné úrovni, nebo se dokonce propadlo o něco níž. Vzhledem k progresivnímu vývoji států nejvyspělejších se tak rozdíly mezi nejvyspělejšími a nejzaostalejšími místy světa ještě prohloubily. Pozdější vývoj demografické revoluce u zaostalých států způsobil další nárůst chudého obyvatelstva. Státy (často lze mluvit spíše o kvazi-státech), které si samy nejsou schopny pomoci ze své bezvýchodné situace, spoléhají na pomoc zvenčí. Aby však tato pomoc byla efektivní, je potřeba především velkého úsilí jak ze strany přijímajících států, tak ze strany donorů. V nepřehledné situaci velkého množství heterogenních poskytovatelů pomoci je nutná především jejich koordinace. Rozvojová pomoc nemůže být jediným nástrojem zmírňování chudoby, nýbrž jedním z těchto nástrojů, který je nutno zodpovědně využívat. Téma rozvojové spolupráce z pohledu její teritoriální koncentrace není v českých podmínkách příliš studováno, což mě vedlo k výběru tohoto tématu. Tato práce si klade za cíl zjistit, zda v nové etapě rozvojové spolupráce, tedy po rozpadu bipolárního světa, kdy se oslabily strategické důvody pro její poskytování, a kdy je již možné dostatečné zhodnocení předchozího rozvojového působení a následné poučení se z předchozích chyb, jsou dárci schopni oprostit se od strategie pomáhat všem a zacílit pomoc k těm opravdu nejpotřebnějším. Zda se daří koncentrovat hlavní pozornost zahraniční rozvojové spolupráce na nejchudší státy světa a jestli se teritoriální koncentrace zvyšuje. Práce sleduje hierarchický posun od globálního rozměru, přes národní rozměr, na příkladu České republiky, až po rozměr lokální, na příkladu českého neziskového sektoru. Česká republika byla vybrána jako zástupce nově nastupujících dárců, který se uchází o 14
členství ve Výboru pro rozvojovou spolupráci. Jako poměrně mladý dárce, který buduje své nové rozvojové působení, by neměla být strnulá a měla by využít zkušeností většiny vyspělých dárců, a tím se snažit o co nejefektivnější práci v této oblasti. Na základě cílů práce byly formulovány tyto hypotézy: Hypotéza 1 Zásadní díl oficiální rozvojové pomoci směřuje k nejpotřebnějším, k nejchudším zemím. Hypotéza 2. Rozvojová spolupráce většiny států i Česka se stále více koncentruje na méně zemí. Hypotéza 3 Významný díl české rozvojové spolupráce směřuje k tradičním, dlouhodobým partnerům, resp. do oblastí/zemí tradičních ekonomických zájmů a vazeb Hypotéza 4 Geografické faktory ovlivňují rozvojovou spolupráci až na vnitrostátní úrovni Práce je strukturována na základě hypotéz do čtyř hlavních kapitol. První se zabývá metodologií práce. Druhá kapitola rozebírá institucionální historii zahraniční rozvojové spolupráce a vývoj hlavních teoretických proudů, které ovlivnily rozvojovou praxi. Třetí kapitola se zabývá vývojem koncentrace zahraniční rozvojové spolupráce v globálním kontextu a poukazuje i na rozdílné preference některých nejvýznamnějších světových dárců. Čtvrtá kapitola se zabývá vývojem české zahraniční rozvojové spolupráce, její organizační strukturou a jejím konkrétním zacílením. Zároveň se zabývá i součinností neziskových subjektů se zahraniční rozvojovou spoluprácí České republiky a pokouší se na základě výpovědí účastníků misí zachytit proces výběru prioritních oblastí a překážky, které ztěžují práci na zahraničních misích. Na konci práce je shrnutí nabytých poznatků ve stručném závěru. 15
1. Metodika Práce používá metody kompilace a komparace dostupné literatury v anglickém a českém jazyce a vlastní kvantitativní i kvalitativní výzkum dostupných dat. Druhá kapitola zabývající se institucionální historií a vývojem hlavních teoretických proudů má převážně rešeršní charakter, čerpáno bylo především z odborných knih a periodik, ale také z oficiálních webových stránek mezinárodních organizací zabývajících se rozvojem. Ve třetí kapitole jsou na základě principu kompilace nejprve popsány globální nerovnosti. Na základě stručného definování chudoby (oblastí zájmu této práce je především příjmová chudoba) je uveden souhrn států, jež patří mezi nejchudší. Porovnány jsou metodiky měření příjmové chudoby podle Světové banky, Výboru pro rozvojovou spolupráci (DAC) Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a agentur Organizace spojených národů, především Vysokého komisaře pro nejméně rozvinuté země, vnitrozemské rozvojové státy a malé ostrovní rozvojové státy. Základní statistickou databází, na které je z převážné části tato práce založena, je nejkomplexnější databáze o rozvojové pomoci vedená DAC/OECD, která je sestavována již od r. 1960 na základě sběru dat poskytnutých podle jasně daných kritérií jednotlivými donorskými státy. Databáze je dostupná online, některé z placených výstupů DAC jsou dostupné jen s licencí, v Praze tedy z knihoven Vysoké školy ekonomické. Pro výstupy o skupinách příjemců je použito regionální a příjmové členění podle DAC. Analyzována je oficiální rozvojová spolupráce souboru 208 přijímajících států a závislých území. Pro analýzu na úrovni jednotlivých států jsou hodnoty o výší hrubého národního a domácího důchodu (HNP, HDP) použité ze statistické databáze Mezinárodního měnového fondu, údaje o obyvatelstvu jsou převzaté ze statistické databáze o státech vedené Světovou bankou. DAC pracuje pouze s ověřenými daty, nepokouší se např. o odhady počtu obyvatel v postkonfliktních zemích jako je Afghánistán, Irák nebo Demokratická Republika Kongo, z tohoto důvodu je využívána databáze Světové banky. Analyzován je posun příjmů oficiální rozvojové spolupráce (ODA) během dvaceti let, od r. 1989 až 2008, většinou rozdělených na pětiletá období. Pozorován je především posun v příjmu pomoci na obyvatele a na HDP a HNP. Provedena je i Pearsonova korelační analýza, která ukazuje míru závislosti poskytnuté ODA/obyvatele s HDP, HNP/obyvatel a poskytnuté ODA/obyvatele s indexem lidského rozvoje - HDI, který postihuje chudobu v širším pojetí, nežli pouze příjmovém. Výstupy analýzy jsou zpracovány do tabulek, grafů a v některých 16
případech do map, vytvořených v Geografických informačních systémech. Následně je provedena komparace výsledků se závěry některých studií. Ve čtvrté kapitole je pro přiblížení vývoje zahraniční rozvojové spolupráce České republiky použita kompilace a komparace dostupné literatury. Pro sběr dat byly využity především statistické soubory o realizovaných projektech zahraniční rozvojové spolupráce České Republiky (ZRS ČR) sestavovaných Ministerstvem zahraničních věcí (MZV), zde je nutné podotknout, že kompletní údaje o ZRS a jednotlivých projektech jsou k dispozici od r. 2004 až 2009, respektive v součtu u projektů souhrnně za roky 1998-2003. Dále byly použity výsledné zprávy o ZRS ČR, Koncepce ZRS ČR, databáze OECD/DAC a nezávislé zprávy Fóra pro rozvojovou spolupráci (FoRS). Závěr čtvrté kapitoly se zabývá stručnou analýzou českých neziskových subjektů zapojených do ZRS ČR, převážně pak analýzou činnosti naší největší nevládní neziskové organizace Člověk v tísni. Zde jsou použity výhradně výroční zprávy této společnosti a informace, které mi byly poskytnuty při setkání s jedním z jejich pracovníků. Na úplném závěru je zařazena kvalitativní analýza vytvořena prostřednictvím dotazníkového šetření, na základě něhož měly být vyhodnoceny přístupy jednotlivých neziskových organizací k výběru cílových zemí, projektů, ale také úspěšnost projektů, a především jednotlivé geografické faktory, které ztěžují práci na zahraničních misích. Návratnost dotazníků, které byly posílány členům FoRS, nejvíce Člověku v tísni, České zemědělské univerzitě a některým slovenským i větším zahraničním organizacím, byla nízká, pouhých 13 %. Z důvodu malého počtu vyplněných dotazníků, jejichž vypovídací schopnost je značně omezená, nebyla kvalitativnímu výzkumu na něm založeném věnována celá kapitola, a tato podkapitola byla zařazena jako uzavření čtvrté kapitoly, které se bezprostředně týká. 17
2. Stručná institucionální historie rozvojové spolupráce a vývoj hlavních teoretických proudů Bylo by možné předpokládat, že základy pro rozvojovou pomoc byly položeny již za éry koloniálního období. V souvislosti se správou kolonií bylo investováno nemalé množství prostředků na zvelebování a zmodernizování kolonií, a to převážně jejich infrastruktury. Docházelo k výrazným dovozům know-how i technických výdobytků té doby. Tyto investice však byly vesměs velmi jednostranně orientované na rozvoj dopravní a bezpečnostní infrastruktury a aktivit, jež sloužily ke kolonizaci, upevnění moci a hospodářskému využití kolonií. V řadě bývalých kolonií dopravní stavby slouží dodnes, zejména železnice. Esteva (cit. v Zíková 2007, s. 2) považuje za předchůdce myšlenky rozvojové pomoci britský Zákon o rozvoji kolonií (Colonial Development Act z r. 1929). Podle Hjertholma a Whita (2004) však tento zákon, který umožnil čerpání grantů a půjček pro rozvoj infrastruktury, sloužil výlučně k získávání vstupů pro britskou výrobu. V roce 1940 byl zákon rozšířen o možnost financování sociální oblasti a byl přejmenován na Zákon o rozvoji a blahobytu kolonií (Development and Welfare Act). Zákon zdůrazňoval nutnost zajištění minimální úrovně základních lidských potřeb pro obyvatele kolonií, podle archivu týdeníku Nature bylo v rámci zákonu ročně uvolněno 5000000 na rozvoj a 5000 na výzkum. Počátky novodobé rozvojové pomoci se běžně datují do doby od konce druhé světové války. Dochází k výraznému rozvoji bilaterální pomoci, poskytnuté Spojenými státy americkými, ale zároveň vznikají nové instituce pro podporu mezinárodní spolupráce, které zaštiťují pomoc multilaterální. V roce 1943 vznikla agentura United Nations Relief and Rehabilitation Administration (UNRRA), která pracovala na odstraňování poválečných škod. Následně byla po tříletých jednáních v roce 1945 založena 51 státy Organizace spojených národů. Přijetím Charty OSN se státy zavazují mimo jiné i k rozvojové pomoci Lid spojených národů je odhodlán podporovat pokrok a zlepšovat životní úroveň ve větší svobodě (Charta OSN, s. 4). V rámci organizace pak postupně vznikají jednotlivé agentury, které se v rámci rozvojové i humanitární pomoci specializují dle jednotlivých sektorů, či typu příjemců. První takovou institucí byla Organizace pro výživu a zemědělství (Food and Agricultural Organization - FAO), založena v říjnu 1945, v roce 1946 ji následoval Dětský fond OSN (United Nations Children s Fund - UNICEF). 18
V roce 1944 bylo na Bretton-woodské konferenci rozhodnuto o založení Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj (International Bank for Reconstruction and Development IBRD) dnes Světová banka - SB (World bank WB), první půjčky poskytované bankou směřovaly do Evropy na poválečnou rekonstrukci a obnovu. Zároveň byl založen i Mezinárodní měnový fond - MMF (International monetary found IMF), jehož cílem byla stabilizace mezinárodní měnové politiky. V tomto období byly také položeny základy pro vznik dnes jedněch z nejstarších nevládních neziskových organizací, které se zabývají rozvojovou a humanitární pomocí 1. Během druhé světové války v roce 1942 vznikl Oxfordský výbor proti hladomoru (Oxford Committee for Famine Relief - Oxfam), který zajišťoval ve spolupráci se spojeneckým námořnictvem dodávky potravin pro děti a ženy v Řecku. V roce 1995 po spojení s dalšími nevládními organizacemi ze 14 států světa se z Oxfam international stala jedna z největších nevládních organizací na světě v oboru rozvojové spolupráce. Ve Spojených státech amerických (dále USA United States of Amerika) došlo v roce 1945 ke sloučení 22 občanských organizací, které posílaly tzv. balíčky záchranné péče (care packages) pro pozůstalé válkou, v dnešní době má organizace CARE více než 12000 zaměstnanců a je jednou z největších světových humanitárních organizací. Prvním rozsáhlým programem bilaterální pomoci, realizovaným mezi lety 1948 1952, byl Plán evropské obnovy (European Recovery Program), vžitý pod názvem Marshallův plán 2. Někteří autoři (Pataccini 2009, Hjertholm, White 2004) píší o plánu jako o poslední důležité poválečné instituci. Marshallův plán byl realizován na základě programu rekonstrukce, který formulovaly a spoluvytvářely západoevropské státy. Šlo o jeden z mála případů prolomení rolí mezi dárcem a příjemcem pomoci, jejž motivovala snaha najít shodu ve všech bodech pro maximální účinnost implementace (Pataccini 2009). Pro spravování projektu ze strany evropských států byla založena Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (Organisation for European Economic Co-operation - OEEC) Během čtyř let bylo do Evropy poskytnuto téměř čtrnáct miliard dolarů z toho 1 Humanitární organizace narozdíl od rozvojových vznikaly již dříve nejstarší humanitární organizací je Mezinárodní výbor Červeného kříže (International Council of the Red Cross ICRC) založen v roce 1863 v Ženevě. V roce 1919 vznikla britská organizace Save the children, ta dnes působí i v rozvojové činnosti. V roce 1933 byl vytvořen Mezinárodní záchranný výbor (International Rescue Committee- IRC), ten dnes patří mezi giganty na poli humanitární pomoci. 2 Tvůrce plánu, v té době tajemník na Ministerstvu zahraničí USA, George Catlett Marshall dostal v roce 1953 za svou celoživotní práci Nobelovu cenu za mír. 19
90 % v grantové formě (tedy nenávratně). Pomoc rychle přinesla hmatatelné výsledky (Halaxa 2000, s. 107). Díky Evidentnímu úspěchu byl plán považován za vhodný model rozvoje použitelný i v jiných částech světa, např. u plánu Colombo v jižní a jihovýchodní Asii (Hjetholm 2004, s. 10). Přestože plán byl původně nabídnut celé Evropě, formujícím se komunistickým blokem byl odmítnut. V této chvíli do rozvojové pomoci poprvé zasáhla logika geopolitiky studené války, která zásadně ovlivňovala rozvojovou praxi na více než 40 let. Úspěšná realizace Marshallova plánu naznačila, že poskytování zahraniční rozvojové pomoci může být ekonomicky prospěšné nejen pro příjemce, ale i pro poskytovatele pomoci a výsledně pro ekonomickou i politickou stabilitu. Rozvojová pomoc se postupně stala nedílnou součástí zahraničních politik vyspělých států. Hlavní motivy pro poskytování bilaterální pomoci měly jak strategické (geopolitické), tak historické povahy. Bilaterální pomoc poskytovaná USA, Sovětským svazem (dále jen SSSR) a spřátelenými zeměmi SSSR byla čistě strategickou součástí zahraniční politiky, v rámci níž měly být naplňovány geopolitické, ekonomické a mocenské zájmy obou znepřátelených bloků. Vznik osvobozeneckých hnutí a postupná dekolonizace zemí třetího světa 3 vytvořila nové možnosti rozšiřování sfér vlivu. Nové post-koloniální státy tak byly okamžitě vtáhnuty do rivality mezi západem a východem. Rozvojová pomoc v duchu studené války byla poskytována na základě ideologické orientace přijímajících států. Bezpochyby nejkontroverznější, v té době však nedílnou, součástí rozvojové pomoci, byly dodávky vojenského arsenálu. Tento fakt měl bohužel v mnoha zemích vliv na vznik nebo umělé prohlubování a prodlužování ozbrojených konfliktů. V reakci na geopolitiku velmocí a bipolární rozdělení celého světa je v roce 1955 na konferenci států třetího světa v Bandungu vyslovena myšlenka nezúčastněnosti, v roce 1961 v Bělehradě vzniká Hnutí nezúčastněných zemí (Non-aligned movement) 4. Ačkoliv 3 Výraz Třetí svět poprvé použil v roce 1952 francouzský demograf Alfred Sauvy. Prvotním záměrem bylo ukázat post-koloniálním státům možnost jiné třetí cesty mezi kapitalizmem po vzoru USA (první svět) a socialismem SSSR (druhý svět). Výraz začal být od padesátých let běžně používán pro označení států Latinské Ameriky, Afriky a Asie (Corbridge cit. v Daněk 2000, s. 39). Výraz se natolik vžil, že se nadále nelogicky používá i po rozpadu bipolárního světa. Dokonce je dnes možné setkat se s používáním termínů čtvrtý a pátý svět (myšleno jako označení nejchudších zemí světa). 4 Zakládajícími členy Hnutí nezúčastněných byly Indonésie, Indie a Egypt, později se přidala Ghana, Guinea, Jugoslávie a Kuba. Po rozpadu bipolárního světa se hnutí rozšířilo na 118 členských států, jeho úloha je však již značně diskutabilní (některé ze států se profilují jako zastánci anti-amerikanismu). 20
byla proklamována filozofie nezúčastněnosti, v řadě zemí byl tento idealismus brzy převážen pragmatickými hledisky. Nezúčastněnost totiž předpokládala buď zřeknutí se jakékoliv zahraniční pomoci, nebo její přijímání z obou ideologicky znepřátelených bloků. Příkladem země přijímající zpočátku pomoc od obou skupin zemí byla Indie. Asi nejlepším příkladem nezúčastněnosti byl Egypt v 50. letech a Somálsko v 70. letech. Státy, které byly schopny přejít od loajálnosti k jednomu bloku k loajálnosti k bloku druhému (Halaxa 2000, s. 107). V počátcích rozvojových aktivit výrazně převládala pomoc bilaterální nad multilaterální. Do 70. let 20. století činil podíl bilaterální pomoci na celkové oficiální rozvojové spolupráci (Official Development Assistance - ODA) 5 celých 90 % (více viz např. Cassen 1994). I přes existenci multilaterálních programů, bilaterálních programů technické pomoci nezávislým státům a v roce 1956 vzniku sovětské pomoci, lze označit padesátá léta za desetiletí hegemonie USA, které poskytovaly 2/3 z celkové zahraniční pomoci (Hjertholm, White 2004, s. 11). Mezi prvními poskytovateli bilaterální pomoci byly post-koloniální mocnosti. Především Velká Británie a Francie 6 okamžitě navázaly spolupráci se svými bývalými koloniemi. Pozoruhodnou kontinuitu lze pozorovat mezi koloniálními a post-koloniálními institucemi, klasickým příkladem je přejmenování Colonial Development Corporation na Commonwealth Development Corporation. Také financování pomoci navázalo na zkušenosti britských a francouzských úřadů, jako např. u Community Development Movement (DMC) 7 (Hjertholm, White 2004, s. 10). Součastně se objevili první dárci bilaterální pomoci, jejichž aktivity nebyly motivovány vojensko-strategickými či post-koloniálními (hospodářskými) zájmy. Přestože jejich pomoc byla zřejmým doplňkem zahraniční politiky, programy Kanady, Nizozemska a skandinávských zemí (tzv. podobně smýšlejících dárců) v podstatě vznikly na základě altruismu, upřímné myšlenky podpořit rozvoj a snahy o vytvoření politického propojení a mostů spolupráce a vztahů s rozvojovými zeměmi. Někteří analytici to nazývají skutečnou pomocí (real aid) (Browne 1997, s. 5). 5 Definice ODA viz kapitola č. 3 6 Francie patřila dlouhou dobu po USA za druhého nejštědřejšího dárce v poskytování zahraniční pomoci (více Cassen 1994). 7 DMC byla předchůdcem Integrovaných projektů rozvoje venkova (Integrated Rural Development Projects). 21
Pro spravování bilaterální pomoci začaly být v 60. letech zřizovány národní bilaterální agentury. Jako první vznikly agentury v USA (United States Agency for International Development USAID), Švédsku (Swedish International Development Cooperation Agency SIDA) a Kanadě (Canadian International Development Agency CIDA). Některé státy pro tyto účely zřídily přímo samostatná ministerstva, jako např. Velká Británie (Ministry of Overseas Development ODM). K postupné institucionální evoluci dochází i v oblasti multilaterální pomoci. Dochází k postupnému rozšiřování aparátu multilaterálních agentur, k jejich specializaci a zároveň i k pomalému nárůstu podílu multilaterální pomoci na celkové oficiální pomoci (viz graf 1). Graf 1 Vývoj podílu bilaterální a multilaterální pomoci na celkové ODA (1960-2008 v %) 100% 80% 60% bilaterální 40% 20% 0% multilaterální 1960 1963 1966 1969 1972 1975 1978 1981 1984 1987 1990 1993 1996 1999 2002 2005 2008 roky Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline Specializace (nebo také bujení úřednického aparátu) rozvojových institucí v rámci OSN probíhala velmi rychle, v 60. 70. letech přibližně každé dva roky vzniká nová organizace 8, která se zabývá některou z rozvojových oblastí. Za zmínku stojí především v roce 1964 založení Konference o obchodu a rozvoji v roce 1964 (United Nations Conference on Trade and Development UNCTAD), ta měla napomoci především 8 V 50. letech vzniká Vysoký komisariát OSN pro uprchlíky (UN High Commissioner on Refugees UNHCR), v 60. letech Světový potravinový program (World Food Programme WFP), Světová zdravotnická organizace (World Health Organisation WHO), Organizace OSN pro průmyslový rozvoj (UN Industrial Development Organisation UNIDO), v 70. letech Program OSN pro životní prostředí (UN Environmental Programme UNEP), Mezinárodní fond pro rozvoj zemědělství (International Fund for Agricultural Development - IFAD). 22
integraci rozvojových států do světové ekonomiky, a v roce 1966 vznik Rozvojového programu OSN (United Nations Development Programme UNDP). UNDP vznikl spojením Rozšířeného programu technické asistence (Expanded Programme of Technical Assistance EPTA) pod vedením Davida Owena 9 a Speciálního fondu OSN (United Nations Special Fund) pod vedením Paula Hoffmana 10 (více Murphy 2006). To napovídá, že se UNDP specializuje především na technickou pomoc, ta je však samozřejmě potřebná ve všech oblastech rozvojové činnosti. Fungování agentur OSN začíná být poměrně brzy kritizováno, Jacksonova zpráva v roce 1969 doporučuje rozsáhlé změny v rozvojovém systému OSN. Cassen (1994) tvrdí, že tyto doporučené změny byly implementovány velmi pomalu a s malým účinkem. Mluví také o nekompetentnosti některých pracovníků, duplicitě a neefektivnosti některých částí systému. Ale systém má i své dobré stránky, proto by neměla být očerňována celá organizace, natož multilaterální pomoc jako celek, jak tomu někdy ve skutečnosti bývá. Rozvíjí se i Světová banka, v roce 1956 vzniká Mezinárodní finanční korporace (International Development Corporation IDC), která se zaměřuje na podporu soukromého sektoru v rozvojových zemích. a v roce 1960 Mezinárodní rozvojová asociace (International development association IDA). Ta financuje v podobě grantů a zvýhodněných půjček dlouhodobé projekty, se záměrem snížení chudoby v nejchudších státech světa 11. Cassen (1994) a Murphy (2006) se shodují, že největší podíl financí poskytnutých pro multilaterální pomoc do 90. let spravovaly agentury OSN. Cassen ale také poukazuje na to, že v některých letech byla vůdčí Světová banka, např. v letech 1977 1978 bylo poskytnuto bankou 46 % z celkové multilaterální pomoci. V jednotlivých makro-regionech světa vznikají také regionální rozvojové banky. Americká v r. 1960 (Inter-American Development Bank IDB), africká v r. 1964 (African Development Bank AfDB) a asijská v r. 1966 (Asian Development Bank ADB). Banky poskytují finance na rozvojové projekty pouze v jejich makro-regionu. Regionální rozdělení se promítá i do financování samotných bank, každá z nich má svého hlavního přispěvatele, Pro IDB to je USA, pro AfDB evropské státy a pro ADB Japonsko. 9 Owen byl britský diplomat, který byl jako první v poválečném období najat pro práci v OSN. 10 Hoffman uváděl v chod Marshallův plán. Obě tyto osobnosti udávaly v poválečném období směr rozvojové práci OSN. Díky nim se UNDP těšil velké důvěře. 11 Do skupiny Světové banky patří také Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů (International Centre for Settlement of Investment Disputes ICSID) a Multilaterální agentura pro investiční záruky (Multilateral Investment Guarantee Agency - MIGA) (1988) a (1966) 23
V roce 1961 se transformuje OEEC na Organizaci pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (Organization for Economic Co-operation and Development OECD), která ve stejném roce zakládá Výbor pro rozvojovou spolupráci (Development Assistance Committee DAC). DAC představuje unikátní orgán, který nerealizuje žádné rozvojové projekty. Výboj je fórem hlavních dárců i multilaterálních agentur a v jeho rámci jsou vedeny debaty o lepší koordinaci rozvojové spolupráce, harmonizaci právních předpisů a standardizaci přístupů rozvojové spolupráce. Výbor také vede podrobnou statistiku finančních toků v rámci multilaterální i bilaterální pomoci u všech dárců i příjemců. Již tato stručná historie vývoje institucí zahraniční pomoci naznačuje její tradiční dělení na rozvojovou a humanitární, podle toho, kdo ji zaštiťuje na vládní a nevládní 12. Podle účelu poskytování na strategickou (převládají zájmy dárce politické, ekonomické ) a nestrategickou (altruistickou rozhodují potřeby příjemce). a nakonec podle poskytovatelů na bilaterální a multilaterální. V této souvislosti poukazuje Halaxa (2000) na specifický typ pomoci, jehož podíl nadále narůstá. Jedná se o tzv. pomoc multibilaterální, na kterou poskytne stát finance multilaterální agentuře, jejich využití si však podmiňuje např. teritoriálním či sektorovým zaměřením, stát se tudíž podílí na rozhodování o použití prostředků pomoci. 2.1 Vývoj hlavních teoretických proudů v rámci rozvojového diskurzu Za více než 60 let poskytování rozvojové pomoci se změnilo mnohé. Jak přístupy k rozvojové problematice, tak k rozvojovým státům samotným. Postupný vývoj v teoretické rovině následně ovlivňoval i rozvojovou praxi. Zde je nutné oddělit pomoc strategickou od nestrategické. Vývoj a podoba strategické pomoci byla výlučně ovlivněna potřebami dárcovských států, a tudíž jejich geopolitickými zájmy a zahraničně-politickou strategií. Mnohem širší pole působnosti se otevírá v oblasti nestrategické rozvojové pomoci. V rámci rozvojového diskurzu dochází k vývoji různorodých myšlenkových proudů, které jsou ovlivněny především převládajícími ekonomickými teoriemi a politicko- 12 Nevládní organizace jsou širokou skupinou občanských sdružení, firem, charit, nadací, které jsou financovány fyzickými a právnickými osobami, ale také z městských, regionálních a státních rozpočtů. 24
ideologickými přístupy. V rámci diskurzu se prosazují odborníci z řad ekonomů, geografů, politologů a sociologů, což poukazuje na značnou multi-disciplinaritu rozvojových studií. Dodnes nebyl v rámci rozvojového diskurzu vytvořen konsensuální model rozvoje. Neexistuje jednotná rozvojová strategie, ani jednotný pohled na podstatu řešených problémů. Tato kapitola má nastínit vývoj hlavních teoretických proudů a konceptů, které v jednotlivých časových obdobích nejvíce ovlivnily rozvojovou praxi. Na začátek je nutné podotknout, že v první polovině 20. století převládala v epistemologii a metodologii vědy pozitivistická myšlenka objektivního poznání reality. V rozvojovém myšlení, tak převládal názor, že socioekonomický model západního typu je jediný správný a univerzálně aplikovatelný na rozvojové státy. Převládajícím ekonomickým proudem v poválečném období bylo keynesiánství 13, v jehož rámci se věřilo v možnost úspěšného řízení ekonomiky s využitím zásahů státu. Stát měl být hlavním iniciátorem ekonomického růstu, a to s pomocí kapitálových investic, zejména v období hospodářských obtíží. V rozvojovém diskurzu byl tedy za hlavní podmínku rozvoje chápán ekonomický růst zajištěný dostatečným přílivem kapitálu 14. V tomto období dochází k maximálnímu splynutí mezi ekonomickými a rozvojovými teoriemi. První rozvojové strategie ovládlo v 50. 60. letech 20. století modernistické paradigma. Příčiny problémů a cesta k jejich řešení podle modernizačních teorií spočívá především uvnitř rozvojových zemí. Myšlenka modernizace je v obecné rovině postavena na evolucionistickém předpokladu, že jednotlivé státy sledují obdobnou (lineární) vývojovou trajektorii, přičemž rozvojové země jsou teprve na jejím počátku (Novotný 2007, s. 186). a tudíž pomocí ekonomického růstu, který by měl být rychlejší než u rozvinutých zemí, mohou rozvojové země rozvinuté dostihnout. V rámci modernistického paradigmatu se v ekonomii prosadily růstové teorie a teorie stádií. Ohlas získala především teorie stádií ekonomického růstu Waltra Rostowa (Rostow 1960). Ten popisuje vývoj pětistupňovým modelem od tradiční společnosti, přes fáze přípravy na start, start a fázi zralosti k masové spotřebě, kterým musí všechny země 13 John Maynard Keynes byl hlavním ekonomem při zřizování Breton-woodských institucí. 14 Tento názor podporovalo i úspěšné využití kapitálu k nastartování západoevropské ekonomiky pomocí Marshallova plánu. 25
projít. Za nutnou podmínkou k nastartování (take-off) ekonomického růstu ve fázi start považuje investiční kapitál 15. Ekonomický růst byl popisován tzv. růstovými modely. První národní investiční plány rozvojových zemí a tzv. Plány veřejných investic (Public Investment Plans) ovlivnil Harrod-Domarův růstový investiční model, který je i nadále používán v některých konzultativních orgánech Světové banky (Browne 1997, s. 8). Novotný (2007) řadí mezi modernizační růstové modely, mimo ty postavené na keynesiánské ekonomii, také Sollowův 16 neoklasický model exogenního růstu zdůrazňující důležitost technologického pokroku a konstatuje, že modernizační idea je vlastní i tzv. novým teoriím růstu (teoriím endogenního růstu), které zdůrazňují rozdíly v ekonomické výkonnosti na základě rozdílů v produktivitě. Prosazují se i teorie tzv. dvousektorové ekonomiky, hlavním zastáncem byl Artur Lewis 17. Tzv. Lewisův model vysvětluje růst rozvojových ekonomik na základě přechodu kapitálu a pracovní síly od tradičního substitučního zemědělského hospodaření k moderním průmyslovým odvětvím. Snad nejčastěji debatovanou teorií v rámci rozvojového diskurzu je Ricardova teorie komparativních výhod 18 a její obměny. Podle níž by se každý stát měl specializovat na vývoz zboží, které dokáže vyrobit relativně levněji, tudíž z obchodu mezi rozvinutým a rozvojovým státem budou nakonec profitovat obě strany. Tato teorie vyvolává mezi odborníky veliké neshody, má své zaryté zastánce i odpůrce. Období modernizace je érou, kdy převažují zastánci této teorie. Do rozvojové praxe se modernistické přístupy promítaly růstem kapitálových transferů investic poskytovaných vládám a veřejnému sektoru rozvojových zemí (Browne 1997, s. 9), konkrétně na podporu budování infrastruktury a zavádění moderních technologií, ale také na podporu podnikání a exportu. Podle Zíkové (2007) byly rozvojové projekty charakterizovány silně etnocentrickým, resp. eurocentrickým pohledem na rozvoj, lokální a kulturní specifika tak nebyla brána v potaz. 15 Poukazuje také na nutnost nového politického a institucionálního rámce. Značně nadčasová je i úvaha, že po dosažení 5. fáze se činnost společnosti bude soustředit na řešení problémů životního prostředí. (více Blažek 2002, s. 128-129) 16 Robert Merton Solow je laureátem Nobelovi ceny za ekonomii z r. 1987. 17 William Arthur Lewis je laureátem Nobelovi ceny za ekonomii z r. 1979. 18 Tato teorie obchodu Davida Richarda (klasického ekonoma) vznikla již v r. 1817. 26
Již na konci 60. let 20. století nebyly vidět žádné zásadní výsledky. I přes investice žádný významný ekonomický růst v rozvojových zemích neprobíhal. Pearsonova 19 zpráva z r. 1969 označila korelaci mezi výší investovaného kapitálu a růstem za velmi slabou. Doporučila také větší využívání multilaterální pomoci (Browne 1997, s. 9). 70. 80. léta lze charakterizovat jako období kritické vůči konceptu modernizace 20, ten je kritizován jednak spíše levicovými ekonomy, díky nimž se do rozvojového diskurzu nakonec více prosazují sociální aspekty rozvoje. Jeho odpůrci jsou však také zastánci klasické ekonomie, kteří se staví proti poskytování zahraniční pomoci vůbec. Ta se jim zdá zbytečná v době, kdy do rozvojových zemí plyne soukromý kapitál v rámci volného trhu. Vytváří se názorový proud tzv. trade no aid (obchod ne pomoc) 21, který je také podpořen ekonomickými úspěchy v některých východo-asijských zemích. I v rámci rozvojových studií se prosazují růstové ekonomické teorie někdy také nazývané jako jádro-periferie. Mezi nejznámější patří Myrdalova 22 teorie kumulovaných příčin. Myrdal odmítá koncept začarovaných kruhů, které jsou často používány k popisu situace v rozvojových zemích, a místo toho zavádí koncept oběžné kumulativní kauzality (circular cumulative causation), kdy změna jednoho faktoru způsobí i změnu orientace dalších faktorů, tak že tyto sekundární změny posilují prvotní změnu (Blažek 2002, s. 87). Také další Hischmannova 23 teorie nerovnoměrného rozvoje odmítá koncept začarovaných kruhů, v rozvojových strategiích nesouhlasí s dodáním nových zdrojů kapitálu zvenčí k nastartování růstu, ale zdůrazňuje potřebu identifikace a využití již existujících skrytých zdrojů a jejich mobilizaci. Nerovnoměrný rozvoj a regionální rozdíly považuje Hirschman za důležitou podmínku rozvoje vůbec. Existenci významných regionálních rozdílů na počátku vývoje, které se však postupně rozvojem vyrovnávají, předpokládá John Friedmann v teorii polarizovaného vývoje 24. 19 Lester Bowles Pearson byl kanadským premiérem (1963-1968). 20 V teoretických konceptech se začíná proti pozitivismu prosazovat kritický racionalismus, strukturalismus a kritický realismus. 21 Do dnešní doby má tato myšlenka hodně příznivců z řady neoklasických i neoliberálních ekonomů, v českém kontextu patří mezi její stoupence např. prezident Václav Klaus. 22 Gunnar Myrdal je laureátem Nobelovi ceny za ekonomii z r. 1974. 23 Albert Otto Hirschman pracoval jako ekonomický expert v Latinské Americe. 24 J. Friedmann vidí v nerovnoměrném rozložení ekonomických sil výhody především pro jádro, přibližuje se tak teoriím závislosti. 27
Další silný ekonomický proud představovaly teorie závislosti (dependence theories), inspirované neomarxismem. Jednou z prvních byla Prebish-Singerova teorie obchodních podmínek. Zastánci těchto teorií patří k ortodoxním odpůrcům Ricardovy teorie komparativních výhod. Jejím základem je nerovné postavení zemí v rámci světové ekonomiky (dělby práce), jež charakterizuje vztah mezi jádrem (rozvinuté státy) a periferií (rozvojové státy), přičemž jádro vysává periferie a zneužívá jejich závislost, která se tím ještě prohlubuje. Teorie se rozšířily především v Latinské Americe. Mezi hlavní představitele tohoto směru patří A. G. Frank, S. Amir, P. M. Sweezy, v kontextu neokolonialismu J. E. dos Sandos 25, K. Nkrumah 26 a A. Emmanuel se svou teorií nerovné směny. Teorie závislosti byla základem i pro známou Wallersteinovu teorii světového systému. Praktické dopady teorií závislosti na podobu rozvojové pomoci nebyly zřejmé. Rozvojová pomoc byla v jejich rámci považována za nástroj dominance a vykořisťování. Možným řešením se v souladu s tímto přístupem nabízí pouze radikální změna celého systému rozvojové pomoci, neboť v její podobě byla odmítána jako forma neoimperialismu (Gardner cit. v Zíková, 2007, s. 10). Rozvojovou praxi značně inspiroval D. Seers, který prosazoval jako hlavní rozvojová témata redukci chudoby, nerovností a nezaměstnanosti. V rozvojovém procesu prosazoval uspokojování tzv. základních lidských potřeb. Koncept základních potřeb s cílem eliminovat chudobu ovlivnil zásadně rozvojové strategie této dekády. Hlavním nástrojem rozvojové pomoci se stává projektová pomoc (project based approach) 27. Rozvojové projekty se orientovaly zejména na výživu, zemědělství, zdravotnictví a školství. Programy rozvojových strategií měly velmi komplexní povahu, převážně v zemědělství se prosazovaly tzv. Integrované projekty rozvoje venkova (Integrated Rural Development Projects). Někteří autoři (Browne 1997, Němečková 2007, Zíková 2007) píší o těchto velkých projektech především v souvislosti s počátkem silného zadlužování rozvojových států zvláště proto, že efektivita těchto mnohdy kolosálních projektů byla velmi často nízká. 25 José Eduardo dos Santos je od r. 1979 prezidentem Angoly. 26 Kwame Nkrumah byl prvním prezidentem Ghany (1960 1966) a velkým zastáncem pan-afrikanismu. 27 Rozhodovací proces probíhá většinou v rozvojové agentuře, či její výkonné organizaci, častým problémem je malá návaznost na vlády příjemců, a tím i jejich minimální zodpovědnost a zapojení. Jejich hlavní činností zůstává pouze administrativa běžných úkonů, která však s velkými projekty narůstá. 28
V 80. letech rozvojové působení ovlivnila především ekonomická krize. Při první ropné krizi státy vyvážející ropu vkládaly své výdělky do bank v rozvinutých zemích, vznikaly tak rezervy, díky kterým byly ve větší míře poskytovány půjčky zemím rozvojovým, od kterých se očekávala díky predikovanému ekonomickému růstu schopnost tyto půjčky brzy splácet. To však překazila druhá ropné krize. Rozvinuté státy se dostaly do recese. Následně se zvýšily úrokové sazby, což spolu se zvýšením cen ropy, snížením cen základních komodit a nízkou mírou exportu znamenalo zničující dopady na rozvojové státy, které se tak dostaly do obrovského zadlužení. Jako první postihla krize Mexiko. V mnoha rozvojových zemích tak došlo i k prudkému poklesu životní úrovně (Pataccini 2009). Browne (1997) říká, že ironií byla v nastalé situaci reakce bretton-woodských institucí. Ty, přestože byly zřízené pro regulaci ekonomické rovnováhy, zkrátily splatnost poskytovaných půjček. Rozvojové země se tak staly zdrojem prostředků pro Světovou banku i MMF, protože jejich splátky dluhů přesáhly hodnotu nově získávaných prostředků. 80. léta 20. století jsou některými ekonomy označována za ztracenou dekádu rozvoje. Část odborné veřejnosti se v reakci na krizi vrací k myšlenkám teorií závislosti. Většinový proud se však přiklání k neoliberálním myšlenkám. Dochází k renesanci teorií mezinárodního obchodu, Richardovy teorie komparativních výhod, Ohlinovy teorie poměru produkčních faktorů a Porterovy teorie konkurenční výhody národů (Zíková 2007). V praxi se přechází od subvencování komplexních rozvojových programů k podpoře volného trhu pomocí privatizace, liberalizace obchodu, snižování role státu a proexportní strategie. Od projektové podpory se přechází k podpoře makroekonomické. Snižování dlužní krize má být dosaženo pomocí strukturálních změn. SB a MMF iniciovaly vznik tzv. Programů strukturálních úprav (Structural Adjustment Programmes SAPs), které měly řešit deficit obchodní bilance a veřejných výdajů. Poskytování podpory bylo více podmiňované makroekonomickými reformami a snižováním vládních výdajů. Pomoc také začala být více vázána na export rádcovských států. Shoda o prioritách a nové podobě rozvojové pomoci mezi SB, MMF a USAID se nazývá jako Washingtonský konsenzus. I přes nastalou krizi ke snižování celkové ODA nedocházelo, naopak finanční toky na rozvojovou pomoc během 80. let 20. století mírně vzrůstaly. Browne (1997) tuto rostoucí tendenci přisuzuje především vyšší míře zapojení nevládních organizací, jak na straně poskytovatelů, tak na straně příjemců pomoci. 29
Němečková (2007) konstatuje, že SAPs výrazně nepomohly k zlepšení stavu, jejich výsledky byly stále více diskutabilní, a tak se od nich v 90. letech upouštělo. V 90. letech 20. stol. prošlo poskytování zahraniční pomoci největšími změnami za celou dobu své existence. Konec studené války a rozpad bipolárního světa nastartoval změny, které v novém tisíciletí vyústily v novou éru rozvojové spolupráce. Okamžitým důsledkem rozpadu bipolárního světa bylo ukončení aktivit sledujících v rámci bilaterální pomoci geopolitické zájmy, které byly vedeny logikou šíření komunismu a boje proti němu 28. Po rozpadu východního bloku také přešlo mnoho států z kategorie poskytovatelů zahraniční pomoci do kategorie příjemců 29. Některé státy se v novém tisíciletí opět vrátily mezi poskytovatele (především ty, které vstoupily do Evropské Unie EU), naopak některé bývalé státy SSSR budou zahraniční pomoc s největší pravděpodobností ještě velmi dlouho potřebovat. Přes četnost různých myšlenkových proudů, lze zaznamenat vzestup institucionální ekonomie. Větší význam je přisuzován jak fungování institucí, tak lidské iniciativě, vyzvedávána je role tzv. lidského kapitálu. Prosazováno je kvalitnější partnerství veřejného a soukromého sektoru (Public Private Partnership) 30. Důležitou součástí rozvojové praxe se stává evaluace projektů. Převládající myšlenkou, napříč odbornou veřejností 31, se stalo odmítání univerzálních konceptů a strategií rozvojové spolupráce. Naopak je vyzdvihován individuální přístup 32 k řešení problémů rozvojových zemí. Problematika chudoby je studována mnohem komplexněji než tomu bylo v předešlých dekádách. Více se v rozvojových studiích prosazují kvalitativní analýzy, a také jejich kombinace s kvantitativními. UNDP od r. 1990 začíná vydávat každoroční Zprávy o lidském rozvoji (Human development Report HDR). Každá HDR obsahuje kromě obsáhlé statistické databáze řady sociálně ekonomických ukazatelů a zjištěných 28 Bylo by však mylné domnívat se, že mocenská strategie z bilaterální pomoci úplně zmizela, pouze ztratila své dominantní postavení a začala být více variabilní, a to i v souvislosti s novými hráči na poli donorů. 29 Česká Republika (ČR) převážně v oblasti půjček plně nevyužila nabídek ze strany multilaterálních institucí. K tomu přispěly negativní postoje k zahraniční pomoci tehdejšího ministra financí V. Klause. Ten říká: když mě chtěli představitelé SB přinutit, abych přijal pro ČR úvěr na financování technické pomoci, odpověděl jsem nehodlám platit tvrdé peníze za měkké rady My jsme půjček SB a Evropské banky pro rekonstrukci a rozvoj (EBRD) kvůli jejich skutečným podmínkám prakticky nevyužili (Klaus 2009, s. 36). 30 Tato spolupráce může někdy vést k přílišnému vázání pomoci na firmy donorských států. 31 Vyjma zastánců extremistických myšlenkových proudů. 32 Díky tomuto přístupu však často dochází k přílišné fragmentaci pomoci. 30
hodnot, také velmi obsáhlou textovou část, která je vždy tematicky zacílena na různé faktory lidského rozvoje. Podle Murphyho (2006) zatím největší akademické debaty podnítily tři HDR, první z r. 1992, zabývající se globální dimenzí lidského rozvoje, z r. 1995, který se zabývá otázkou genderu (rovnosti pohlaví) a z r. 2004 o kulturní svobodě v dnešním diverzifikovaném světě. Revolučním v měření chudoby se stal nový ukazatel rozvoje - Index lidského rozvoje (Human Development Index HDI), který sestavila skupina ekonomů pod vedením Haqua 33. Inspirací pro tvorbu indexu byly práce Seny 34, který chudobu nehodnotí na základě toho, co lidé nemají, ale toho co nemohou dělat (jejich omezených možností). Index se snaží o zachycení širší povahy míry rozvoje pomocí měřitelných ukazatelů v oblasti ekonomické i sociální 35. I přes své nedostatky, např. nezohledňuje bezpečnostní situaci v zemích či environmentální problémy, je index celosvětově uznávaný (Hoch 2007). Od r. 1997 OSN také používá méně známý Index lidské chudoby (Human Poverty Index HPI). V praxi jsou používané dva typy indexu, HPI-1 pro rozvojové státy a HPI-2 pro analýzu chudoby ve vyspělých státech 36 (http://hdr.undp.org/en/statistics/indices/hpi/, staženo 20. 2. 2010). Do popředí rozvojové praxe se dostávají přístupy, které kladou mnohem větší požadavky na přijímající státy, a to především na fungování jejich právního systému a celé veřejné správy jako takové. Většina donorů prosazuje koncept dobrého vládnutí (Good Governance). Který klade požadavky na efektivitu veřejného sektoru a transparentní využití poskytovaných zdrojů. Ve větší míře je pozornost věnována otázce dodržování lidských práv a rozvoji občanské společnosti. Stále častější podmínkou pro poskytování pomoci je snížení výdajů na armádu (Kopicová 2006, s. 11). 33 Mahbub ul Haq byl uznávaný pakistánský ekonom. V letech 1972 82 pracoval pro SB, v letech 1982-1988 byl pakistánským ministrem financí, od r. 1889 pracoval pro UNDP a založil HDR, v r. 1996 založil v Islamabádu Centrum lidského rozvoje. 34 Amartya Sen je ekonom a filozof indického původu, laureát Nobelovi ceny za ekonomii z r. 1998. 35 Index se skládá ze čtyř dílčích indexů, které jsou počítány pomocí ukazatelů: HDP na obyvatel v paritě kupní síly, naděje na dožití pří narození, podílu gramotné populace starší 15 let, a celkového počtu let absolvované školní docházky. 36 HPI-1 je počítán z ukazatelů: podílu obyvatelstva s nadějí na dožití při narození nižší než 40 let, podílu negramotné dospělé populace, podílu dětí s podváhou, podílu obyvatel, kteří nemají přístup k pitné vodě. HPI-2 z ukazatelů: podílu obyvatelstva s nadějí na dožití při narození nižší než 60 let, podílu dospělé populace bez funkční gramotnosti, podílu populace pod hranicí chudoby (méně než 50 % mediánového příjmu), podílu dlouhodobě nezaměstnaných (více než 12 měsíců). 31
Jedním z předních témat rozvojového diskurzu je také kvalita životního prostředí a převážně koncept udržitelného rozvoje. V r. 1992 se podepsalo 179 států pod programový dokument OSN Agenda 21, ve které se signatáři hlásí k uplatňování principů udržitelného rozvoje (v oblasti sociálně-ekonomické, přírodních zdrojů, práv menšin a implementaci zákonů a plánů financování pomoci do legislativy). O 10 let později byl však dopad této Agendy na praxi shledán neuspokojivým. Mezi hlavní výzvy rozvojové spolupráce patří boj proti AIDS, resp. prevence proti této nemoci, rozšíření viru HIV patří v některých subsaharských státech mezi největší překážky rozvoje. Budeme-li uvažovat o udržitelném rozvoji nejen v kontextu životního prostředí, ale spíše z pohledu genetického, jako zachování šance na život dalším generacím, je zastavení šíření viru HIV hlavní podmínkou pro tento udržitelný rozvoj. Větší pozornost je v souvislosti s udržitelným rozvojem věnována rovnému přístupu k menšinám a jejich právu na sebeurčení, zkoumá se vliv jednotlivých etnik na rozvoj a opačně, studovány jsou problémy původních domorodých obyvatel. Prosazují se myšlenky kulturního pluralismu. Tento přístup je nazýván jako ethnodevelopment (Willis, 2005). Stále více je skloňována otázka genderu a rozvojové činnosti. Rovné příležitosti obou pohlaví nejsou prosazovány pouze na straně příjemců, kde je pozornost věnována přístupu dívek ke vzdělání, eliminaci domácího násilí atd., ale také na straně donorů, kde je vytvářen tlak na širší zapojení žen do celého procesu a struktur rozvojové spolupráce. Haines (2000) mluví v této souvislosti o dvou teoretických přístupech, o ženách v rozvoji (Women in Development WID) a genderu a rozvoji (Gender and Development GAD), jejichž počátky datuje do r. 1975, jenž byl vyhlášen za mezinárodní den žen 37. Ani oblast žen a rozvoje se nevyhnula kvantifikaci. UNDP od r. 1995 zapojila do HDR dva nové indexy index rozvoje žen (Gender-related Development Index GDI), což je obdoba HDI, který se počítá zvlášť pro obě pohlaví. Druhým je míra zapojení žen (Gender Empowerment Measure GEM), tím je vyjádřena nerovnost příležitostí mezi muži a ženami ve třech oblastech: v politické účasti a rozhodování, v participaci a rozhodování v ekonomice a v ekonomické movitosti. Organizace OSN pro vědu, výchovu a kulturu (UN Educational, Scientific and Cultural Organization UNESCO) používá např. index rovnosti pohlaví (Gender Parity Index GPI), který měří relativní přístup žen a mužů ke 37 V rekci na zvýšený zájem o práva žen byl v r. 1976 založen Rozvojový fond OSN pro ženy (UN Development Found for Women UNIFEM). 32
vzdělání, obecně je tento index používán pro další ukazatele následně přepočítané na ženy, např. gramotnost atd. Přestože byla definována celá řada nových podnětů pro poskytování pomoci, během 90. let dochází zatím k nejvýraznějšímu poklesu poskytnutých financí na rozvojovou spolupráci, jak absolutně, což dokládá graf 2, tak i relativně snížením podílu ODA na HNP významných donorských zemí. Tento jev bývá nazýván jako aid fatigue neboli únava z pomoci. Příčin tohoto jevu je několik, některé země po ukončení studené války přestaly být pro dárce strategicky důležité, část peněz se přesouvá v podobě investic do transformujících se post-socialistických států, donorské země samy řeší makroekonomické problémy (např. s nezaměstnaností), a tudíž i důvěra a podpora pomoci ze strany obyvatel těchto států klesá. Graf 2 Celková výše poskytnuté čisté ODA mezi lety 1960-2008 (v milionech USD ve stálých cenách v r. 2008) 180000 milion USD 160000 140000 120000 100000 80000 60000 40000 20000 0 1960 1970 1980 1990 2000 roky Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline Začátek nového tisíciletí byl příslibem nových přístupů v rozvojové spolupráci, které měly pramenit z ponaučení z chyb a neúspěchů, které byly za posledních 50 let rozvojové praxe zaznamenány. V rámci rozvojového diskurzu je jedním z nejčastěji skloňovaných výrazů globalizace, globální zodpovědnost, vliv globální ekonomiky, či globální dopady lokálních rozhodnutí a opačně. Pro vyjádření systému vzájemných vztahů mezi lokální a globální úrovní se někdy používá výraz glokalismus (z angl. glocalism) Haines (2000). Zmírnění negativních dopadů globalizace je hlavní výzvou pro rozvojové působení v novém tisíciletí. I přes nepřesvědčivé výsledky se snižováním chudoby za posledních 50 let, stává se hlavním cílem rozvojové spolupráce nového tisíciletí odstranění extrémní chudoby. Jako 33
nutná podmínka pro dosažení tohoto cíle, je však na rozdíl od let minulých, chápána participace ze strany obyvatel, a nevládních organizací ze strany přijímajících států. Jedním z hlavních ponaučení je poznatek, že pro dosažení kýžených výsledků je nutný impulz zdola a aktivní zapojení příjemců. Na akademické půdě je prosazován rozvoj zdola (tzv. grassroot development), který by měl zajistit vyšší udržitelnost rozvojových projektů. Shoda panuje také v definování vztahů mezi donorskou a přijímající zemí, které by měly být založeny na principu partnerství, díky tomu na trvalo z rozvojového diskurzu zmizí spojení rozvojová pomoc, dále se používá pouze termín rozvojová spolupráce 38. V r. 2000 přichází DAC s nově definovanými cíli rozvojové spolupráce v dokumentu Role rozvojové spolupráce na počátku 21. století. Tento počin je však za nedlouho zastíněn tzv. Summitem tisíciletí, který se konal 6. 8.9. 2000 v New Yorku. Na němž všichni členové OSN přijali Miléniovou deklaraci, ve které se mimo jiné přihlásili k základním hodnotám, jež budou uplatňovat v mezinárodních vztazích a to jsou svoboda, rovnost, solidarita, tolerance, ohleduplnost vůči přírodě a sdílená odpovědnost za řízení celosvětového ekonomického a sociálního rozvoje a zvládání hrozeb mezinárodního míru a bezpečnosti. Také bylo přislíbeno řešení zvláštních potřeb afrického kontinentu, a v té souvislosti navýšení ODA i přímých zahraničních investic (Foreign Direct Investment FDI). Milníkem v rozvojové terminologii a definici rozvojových cílů se staly summitem přijaté Rozvojové cíle tisíciletí (Millenium Development Goals MDGs). Těchto 8 cílů definuje a v rozpracovaných 18 úkolech i kvantifikuje, čeho by v boji proti chudobě mělo být do roku 2015 dosaženo (viz Rámeček 1). Od států přijímajících finanční prostředky na rozvoj je vyžadováno vypracování vlastní rozvojové strategie, ve které mají být jasně určeny hlavní priority rozvoje, a vybrány oblasti do kterých se bude nejvíce investovat, aby bylo dosaženo MDGs. Každá země sestavuje střednědobý (3 5 let) plán na omezení chudoby tzv. Poverty Reduction Strategy Papers (PRSP). Toto opatření má zajistit zvýšené rozhodovací kompetence v přerozdělování pomoci místním orgánům, a tím i jejich vyšší participaci na celém procesu rozvojové spolupráce. Pro všechny organizace působící v oblasti rozvoje by měly být národní strategie PRSP určující. SB ve své zprávě o rozvoji z r. 2001 zaměřeném na chudobu (World Development Report Attacking Poverty) po obsáhlé analýze chudoby na všech kontinentech doporučuje 6 nutných cílů a opatření, které by měly chudobu snížit, tyto cíle se jen minimálně liší od cílů tisíciletí. Na úrovni 38 Ne vždy platí pro anglosaskou literaturu. 34
mezinárodních organizací dochází k širší schodě na tom, co by se mělo v rámci zahraniční spolupráce řešit přednostně. Rámeček 1 Rozvojové cíle tisíciletí 1. Odstranit extrémní chudobu a hlad - snížit na polovinu počet extrémně chudých lidí (žijících z prostředků, které se rovnají, nebo jsou nižší než jeden dolar na den) - snížit na polovinu podíl lidí trpících hladem 2. Zpřístupnit základní vzdělání pro všechny - zajistit, aby všechny děti, chlapci i dívky, absolvovaly plné základní vzdělání 3. Prosazovat rovnost pohlaví a posílit postavení žen - do roku 2005 odstranit rozdíly v přístupu mužů a žen k základnímu a vyššímu vzdělání a do roku 2015 dosáhnout téhož na všech úrovních vzdělání 4. Omezit dětskou úmrtnost - snížit o dvě třetiny míru úmrtnosti u dětí mladších 5 let 5. Zlepšit zdraví matek - snížit o tři čtvrtiny míru úmrtnosti matek 6. Bojovat proti HIV/AIDS, malárii a jiným nemocem - zastavit šíření HIV/AIDS a snižovat procento nově nakažených - zastavit šíření malárie a dalších závažných chorob a snížit míru jejich výskytu 7. Zajistit trvalou udržitelnost životního prostředí - začlenit principy trvale udržitelného rozvoje do národních politik a programů; zvrátit proces ubývání přírodních zdrojů - snížit na polovinu podíl lidí, kteří nemají trvalý přístup k nezávadné pitné vodě - do roku 2020 dosáhnout výrazného zlepšení životních podmínek alespoň 100 milionů lidí přebývajících v chudinských předměstích velkoměst (slumech) 8. Vytvořit globální partnerství pro rozvoj - rozvíjet otevřený obchodní a finanční systém založený na pravidlech, zajistit jeho předvídatelnost a nediskriminační charakter. To zahrnuje i dobré způsoby výkonu vlády a správy, rozvoj a snižování chudoby na úrovni států i na mezinárodní úrovni - zabývat se otázkou zvláštních potřeb nejméně rozvinutých zemí. To zahrnuje odstranění cel a kvót pro jejich export, rozsáhlé oddlužení vysoce zadlužených zemí a navýšení rozvojové pomoci zemím, které prokázaly svou odhodlanost řešit problém chudoby - zabývat se zvláštními potřebami vnitrozemských a malých ostrovních rozvojových zemí - prostřednictvím opatření na úrovni států i na mezinárodní úrovni komplexně přistupovat k problémům zadlužených zemí a vytvořit dlouhodobou perspektivu jejich řešení - ve spolupráci s rozvojovými zeměmi vytvořit solidní pracovní příležitosti pro mladé - ve spolupráci s farmaceutickými společnostmi zajistit dostupnost základních léků v rozvojových zemích - ve spolupráci se soukromým sektorem zajistit, aby všichni lidé mohli využívat přínosů nových technologií, zejména technologií informačních a komunikačních Zdroj: OSN Informační centrum Praha, www.osn.cz/zpravodajstvi/zaber/?i=205 MDGs jsou kritizovány ze všech stran, např. proto že startovní pozice pro všechny indikátory, jejichž měřením má být zjišťováno naplňování těchto cílů, byla určena pro rok 1990, ale i přesto bylo mnohým již na začátku jasné, že některých cílů nemůže být v určeném termínu dosaženo. I když některých cílů dosaženo bude, je značně diskutabilní jejich globální sledování, cíle díky pokroku některých oblastí bude dosaženo, i přestože se situace v jiných regionech zhorší. Na rozvojové země je totiž nahlíženo jako na kompaktní celek, což může mít ve výsledku velmi špatný dopad na ty nejpostiženější, ve kterých 35
nemusí dojít téměř k žádným změnám, i když globální výsledek bude uspokojivý. Kritice se nevyhnuly ani zvolené ukazatele, a použitá data. Např. Attaran (2005) tvrdí, že u mnohých cílů, jako je např. snížení úmrtnosti matek, výskytu malárie nebo tuberkulózy nejsou k dispozici dostatečně vědecky podložená, a tudíž posun v těchto oblastech nemůže být ani objektivně změřitelný. Ze strany genderových studií kritizuje profesorka Ariffinová (2004) naprosté opomenutí sexuálních a reprodukčních práv žen a rovnost mezi pohlavími považuje za samotnou podmínku, aby bylo jednotlivých cílů dosaženo. Easterly (2010) odsuzuje tento celý přebyrokratizovaný koncept MGDs jako velký nereálný plán, který jakožto řízený shora nemůže mít větší úspěch. Collier (2009) uvádí, že pojetí MGDs je již zastaralé, namísto hodnocení vývoje ve všech zemích (mimo ty nejvyspělejší), by se mělo rozvojové úsilí zaměřit na řešení problému miliardy nejchudších. I přes četnou kritiku ze strany odborníků, jsou dnes MGDs nejčastěji skloňovanými cíly v cestě za odstraněním chudoby, jejich ambiciózní a mediálně líbivý název pomohl jejich popularizaci mezi laickou veřejnost. V dnešní době bychom již nenašli nejspíš žádného dárce, ať se jedná o vládní či nevládní organizace, který by neměl mezi svými hlavními prioritami právě MDGs. Monitorování MDGs je přehledně zobrazeno na webových stránkách MDG MONITOR. Jedno z hlavních doporučení k naplnění MDGs je navyšování ODA a FDI do rozvojových zemí, toto zvýšení výdajů se však pro mnoho donorských zemí v kontextu s krizí finančních trhů na konci prvního desetiletí nového milénia stalo nereálné. Se záměrem harmonizovat a vytyčit další postupy v rozvojovém působení proběhlo na mezinárodní úrovni v 21. století mnoho dalších konferencí, při nichž se aktéři povětšinou zavázali k dalšímu navyšování ODA. Za zmínku stojí konference v Monterrey 2002, Římská deklarace 2003, Marakeš 2004, Pařížská deklarace 2005, Fórum o účinnosti spolupráce v Akkře 2005 a Fórum o financování rozvoje v Doha 2008. Rozvojová spolupráce získala za dlouhou dobu své existence mnoho příznivců i odpůrců. Nejradikálnější kritici patří mezi zastánce sociálního darwinismu, kteří jakoukoliv pomoc rozvojovým státům odsuzují. Šíření nemocí či hladu považují za přirozené procesy selektivního výběru pro přežití nejsilnějších jedinců. Příroda se těmito mechanizmy brání přelidnění. Jeden ze známých zastánců této myšlenky byl Garret Hardin. Tento radikální názor zastává menšina odborníků, většina kritiků není apriori proti rozvojové pomoci, ale převážně nesouhlasí se způsobem, kterým je pomoc poskytována, kritizují především přebyrokratizované procedury, činnost SB, nízký vliv pomoci na 36
ekonomický růst, nebo nevhodné plánování. Jedním z nejznámějších kritiků pomoci, která je organizována shora, patří William Easterly. Zastánci argumentují především morální povinností a naší spoluodpovědností za činy minulosti, které nabouraly přirozený rozvoj mnohých, pro naše předky zaostalých, kultur barbarů. V oblasti rozvojové spolupráce je nutná osvěta obyvatelstva donorských států, mnozí lidé mají totiž pocit, že se nás problémy rozvojových států netýkají. Opak je pravdou. V dnešním globalizovaném světě se totiž problémy z jedné části planety velmi rychle šíří a ovlivňují situaci blahobytných společností mnohem více a rozmanitěji než v minulosti. Vyspělé státy severu nemohou přijímat stále větší množství imigrantů do nekonečna, ostatně problémy, které jsou spojeny s imigrací z jihu, vyvolávají např. v západní Evropě stále silnější nacionalistické a xenofóbní nálady. Problémy se začleňováním imigrantů do většinové společnosti začínají v některých státech západní Evropy tyto společnosti rozdělovat, původně značně tolerantní vrstvy se radikalizují a požadují po vládách jejich efektivní řešení. Také problémy (konflikty, nestabilita a jejich možný vývoz) rozvojových zemí sekundárně ovlivňují nálady společnosti a politické rozložení sil v donorských státech. Po 11. září 2001 je kladen výrazně silnější důraz na bezpečnostní důvody rozvojové spolupráce (A Development Co-operation Lens on Terrorism Prevention 2003) Zlepšování životní úrovně v rozvojových zemích je bráno jako prevence proti šíření extremismu a terorismu. V neposlední řadě může rozvojová spolupráce napomoci proti degradaci životního prostředí a šíření chorob, což jsou velmi významné hrozby dneška. ODA nikdy nezahrnovala vojenskou pomoc, po 11. září se však otevřely debaty, o tom zda by neměly být do ODA zahrnuty i výdaje bezpečnostního rázu, tudíž finance na podporu zpravodajských služeb a vojenských operací, organizace Christian Aid však ve své analýze upozorňuje na riziko stírání rozdílů mezi humanitární pomocí, rozvojovou spoluprácí a vojenskou činností. (http://www.rozvojovka.cz/rozvojova-pomoc-behemstudene-valky_200_35.htm, staženo 12. 1. 2010). 37
3. Oficiální rozvojová spolupráce v globálním kontextu Jsme přesvědčeni, že hlavním úkolem současnosti je zajistit, aby se globalizace stala pro všechny obyvatele světa pozitivní silou. Globalizace nabízí netušené možnosti, avšak v současné době je prospěch z jejího působení velice nerovnoměrně rozdělen a stejně tak nerovnoměrně jsou pociťovány i její negativní dopady. Jsme si vědomi toho, že rozvojové země a transformující se země čelí obzvlášť velkým obtížím v souvislosti s nerovnoměrným dopadem globalizace. Jedině široce pojaté a dlouhodobé úsilí o vytvoření sdílené budoucnosti, založené na společné příslušnosti k lidství ve vší jeho rozmanitosti, může učinit globalizaci skutečně spravedlivou a univerzální. Tyto snahy musí doprovázet strategie a opatření na globální úrovni, jež budou reflektovat potřeby rozvojových a transformujících se zemí a budou tvořeny i uplatňovány s jejich účastí. (Miléniová deklarace, odstavec VI.). 3.1 Globální nerovnosti vítězové a poražení Rozdíly mezi kvalitou života lidí na naší planetě existují od počátku lidstva samotného. Hlavním determinačním faktorem nerovnoměrného rozvoje byly rozdílné fyzicko-geografické podmínky. Postupným vývojem společnosti byl tento hlavní vnější determinant překonán. K dalšímu prohlubování rozdílů dochází v souvislosti s rozdílným vývojem sociální a sociogeografické organizace společnosti. Vysoká selektivita socioekonomického rozvoje postupně vedla k značné teritoriální a sociální koncentraci bohatství, kterou dopady globální ekonomiky ještě posílily. I když jsou určité rozdíly v socioekonomické vyspělosti považovány pro rozvoj pozitivní ve smyslu nutné motivace, příliš velké rozdíly jsou negativní a činí rozvoj v některých oblastech světa téměř nemožný. Během posledních šedesáti let rozvojové spolupráce nedošlo k zásadnímu snížení chudoby ani socioekonomické nerovnosti. Propast mezi nejbohatšími a nejchudšími státy se ještě více prohloubila. Na vzrůstající rozdíly především v oblasti příjmů lze poukázat na příkladu šetření některých mezinárodních organizací. Ve Zprávě o lidském rozvoji z r. 1999 se uvádí, že rozdíl v poměru příjmů mezi pětinou nejbohatších a nejchudších obyvatel světa vzrostl z 30:1 v roce 1960 na 60:1 v roce 1990 a 74:1 v roce 1997. Majetek 3 nejbohatších lidí na světě v r. 1998 přesáhl součet HDP nejchudších zemí 38
se 600 miliony obyvatel. Podle Milanovice (2002) 1 % nejbohatších lidí má stejný průměrný příjem jako 57 % nejchudších lidí, tudíž příjem 50 milionů bohatých lidí se rovná příjmu 2,7 miliardy nejchudších lidí. 1% populace vlastní 40 % světového majetku a 10 % populace dokonce 85 % světového majetku. Podle HDR 2004 více než 1/5 obyvatel žije s příjmem nižším než je 1 USD na den a téměř polovina obyvatel s příjmem do 2,5 USD denně. Rozdíly v oblasti jiných aspektů kvality života, jako je například kojenecká úmrtnost nebo naděje na dožití, nerostou zdaleka tak rychle jako v oblasti příjmů. Především proto, že např. u kojenecké úmrtnosti je u některých nejvyspělejších států, jako je Velká Británie, ale i Česká republika, dosaženo již delší dobu maximálně uspokojivých výsledků. U států nejzaostalejších v této oblasti situace spíše stagnuje, ale nezhoršuje se. U naděje na dožití dochází přece jen k nárůstu rozdílů, u vyspělých států se naděje na dožití postupně zvyšuje. Zatímco u států s nízkou nadějí na dožití, ve kterých je vysoké procento lidí nakažených HIV, jako je Botswana, Lesotho nebo Zimbabwe, se naděje na dožití ještě snižuje, a ve výsledku je až 2 x nižší než např. v Japonsku. Jedním z hlavních problémů, který zásadně ovlivňuje kvalitu života, mnoha obyvatel rozvojových zemí, je přístup k pitné vodě, respektive nepřístup k pitné vodě. Podle HDR 2004 nemá přístup k pitné vodě 1,1 miliardy lidí. S postupující dezertifikací a znečišťováním toků v aglomeračních oblastech se počet těchto lidí bude ještě zvyšovat. Balabán (2008) predikuje v dalších dvou dekádách další prohlubování rozdílů, což považuje ve svém důsledku za výraznou bezpečnostní hrozbu do budoucna. Mnozí však poukazují nejen na rostoucí rozdíly mezi státy, ale také v rámci jednotlivých států, a to jak vyspělých, tak rozvojových. Jedním z více způsobů jak globální i lokální rozdíly snížit je správně zacílená a efektivně provedená rozvojová spolupráce. Nelze se však domnívat, že by rozvojová spolupráce mohla vyřešit všechny problémy rozvojových států, měla by tomu ale napomoci. 3.2 Komu by se mělo pomáhat? V počátcích rozvojového působení, kdy naprosto zásadně převažovala pomoc bilaterální nad multilaterální, měla na rozdělování materiální či finanční pomoci zásadní vliv logika studené války. Díky tomu mohly být např. ozbrojeny sta miliony lidí, nebo byly peníze posílány de facto přímo některým diktátorům, kteří si je často ukládali na účty např. ve švýcarských bankách. Kredibilita partnera z přijímajícího státu nebyla brána příliš 39
v potaz, šlo především o jeho ideologické smýšlení. Díky tomu se také velmi často pomoc nedostala vůbec mezi obyčejné lidi, natož k těm nejpotřebnějším. Poněkud volnější podmínky pro poskytování pomoci panovaly i v multilaterálních agenturách, zpětná kontrola finančních toků téměř neexistovala. Přerozdělování financí mezi rozvojové státy nebylo výrazněji strategicky řešeno. Na státy třetího světa bylo nahlíženo jako na homogenní skupinu zaostalých států, a tak byla snaha o spravedlivé přerozdělování mezi všechny. Ranné přístupy ke způsobu přidělování podpory mezi rozvojové země měly tendenci odkazovat na principy rovnosti a účinnosti, či na kombinaci obou kritérií. Tyto přístupy nebyly nijak spojené se systematickým zajišťováním podpory (McGillivray 2006, s. 5). V době zúčtování, na přelomu tisíciletí, po velmi odlišném socioekonomickém rozvoji, kterým jednotlivé rozvojové státy během 20. století prošly, již není možné považovat všechny rozvojové státy, tehdejší státy třetího světa, za homogenní skupinu. Velice rozdílný ekonomický vývoj především v druhé polovině 20. století je patrný jak mezi jednotlivými makroregiony, tak mezi jednotlivými státy v rámci makroregionů. Některé státy využily svou příležitost zapojit se naplno do globální ekonomiky. Státy které využily své komparativní výhody, kterou byla především levná a kvalitní pracovní síla, nalákaly investičními pobídkami na své území nadnárodní společnosti a zajistily si velký přísun přímých zahraničních investic, zaznamenaly nevídaně rychlý růst ekonomik a následně i životní úrovně jejich obyvatel, těmto státům se někdy přezdívá asijští tygři 39. V 80. letech dochází k ekonomickému vzestupu dalších států nejen v Asii, ale i v Latinské Americe tzv. 2. generace nově industrializovaných států 40, růst jejich ekonomik není již tak závratný. Rostou i ekonomiky dvou nejlidnatějších států světa, levné čínské výrobky zaplavily celý svět, v dnešní době se stále více specializují na hi-tech výrobky. Většina velkých západních firem využila offshoringu některých fází výroby do těchto zemí, nejprve byly přesunuty nespecializované činnosti a dnes již i ty, které vyžadují vyšší kvalifikaci. Růst zaznamenávají i některé státy v Africe, a to i v Subsaharské, kromě nejbohatšího státu, kterým je Jižní Afrika, také některé z menších států bohatých na suroviny, jako je Gabon nebo Rovníková Guinea, vůbec nejvíce rostla ekonomika Botswanská. 39 Hongkong, Jižní Korea, Singapur, Taiwan 40 Argentina, Brazílie, Filipíny, Chile, Indonésie, Malajsie, Mexiko, Thajsko 40
Naopak některé z rozvojových států v 2. polovině 20. století zaznamenaly růst ekonomik naprosto minimální, v mnoha případech šlo spíše o stagnaci a někdy dokonce o pokles. Přestože ekonomický růst není to samé jako rozvoj, odborníci se shodují, že ekonomický růst je alespoň v některé fázi společenského rozvoje důležitý a rozvoj podmiňující. Ekonomická prosperita je stále bez pochyb nepostradatelným předpokladem společenského rozvoje včetně redukce chudoby (Novotný 2007, s. 191). Od 2. poloviny 20. století se vytváří evidentní propastný rozdíl nejen mezi státy vyspělými a rozvojovými, ale také mezi rozvojovými státy samotnými. Některé ze států se ocitají na úplném ekonomickém dně, ze kterého si nejspíš sami nepomůžou. Nabízí se otázka, zda by se nemělo v rámci rozvojové pomoci pomáhat právě těm nejméně ekonomicky úspěšným státům, které se dostaly do příjmové propasti? Proč by se pozornost donorů neměla upřít právě na tyto státy, které každým dnem ztrácejí naději, že by se někdy v budoucnu mohly aktivně zapojit do globální ekonomiky. Většina států s progresivním ekonomickým růstem by měla postupně vzít zodpovědnost na svá bedra a vzít budoucnost svých občanů do vlastních rukou. Státy, které se vymanily ze dna těch příjmově nejslabších, jsou mnohem více perspektivní a lákavé pro soukromé investice. Do těchto států také plynulo mnohem větší množství přímých zahraničních investic. Proč by do nich mělo být investováno i v rámci rozvojové spolupráce, často ve formě nevratných grantů? Naopak ty nejchudší státy jsou pro soukromé investory nanejvýš riskantní a to jejich situaci nadále stěžuje. Rychlé snížení chudoby ve státech s nejnižšími příjmy závisí zejména na tom, zda budou samy schopny zlepšit svou politiku a instituce, ale také zahraniční pomoc je důležitá (Collier et al. 2002, s. 31). Již od 60. let 20. století se ozývají hlasy ze strany odborníků, kteří upozorňují na to, že by měla být rozvojová spolupráce lépe zacílena. Podporu by měli dostávat především ti nejpotřebnější. Pomoc by měla směřovat k těm nejchudším, a měla by proudit nejen do nejchudších států, ale také k nejchudším společenským skupinám uvnitř států samotných. V reakci na to začala většina bilaterálních i multilaterálních organizací proklamovat, že pomáhají těm nejchudším. Již v r. 1960 SB zakládá IDA, což je fond vytvořený pro podporu nejchudších zemí světa. IDA půjčuje peníze za zvýhodněných podmínek, úvěry jsou bez úroků a mají splatnost 35 40 let, s možným desetiletým odkladem. IDA také poskytuje granty pro země s vysokým dluhem. IDA poskytovala své služby celkem 106 státům v dnešní době spolupracuje se 79 státy, z nichž 39 leží v Africe (seznam států spolupracujících s IDA viz Příloha 1). Od r. 1970 OSN začleňovala do své rozvojové strategie speciální opatření, která měla zvrátit neustále se zhoršující 41
socioekonomickou situaci v nejméně rozvinutých zemích (Least Development Countries LDCs). Odborníci UNCTAD vytvořili seznam skupiny LDCs, státy byly označeny za nejméně vyspělé podle tří kritérií, HDP na obyvatele v r. 1968 do max. výše 100 USD, podíl zpracovatelského průmyslu na HDP do 10 % a gramotnost dospělé populace do 20 %. První konference OSN o LDCs se v r. 1981 konala v Paříži. Rada přijala pro 80. léta Komplexní nový akční program pro přístup k LDCs (Substantial New Programme of Action SNPA). Druhá konference OSN o LDCs se konala v r. 1990 opět v Paříži, kde byla přijata Paříšká deklarace a nový akční program pro LDCs. Nakonec třetí konference OSN o LDCs byla hostitelem EU v r. 2001 v Bruselu, pro implementaci akčních plánů mezi lety 2001-2010 vnikl nový úřad OSN Vysoký komisař pro nejméně vyspělé státy, vnitrozemské rozvojové státy a malé ostrovní rozvojové státy (United Nations Office of the High Representative for the Least Developed Countries, Landlocked Developing Countries and the Small Island Developing States UN-OHRLLS). EU v r. 2000 v dohodě z Cotonu proklamuje zvláštní partnerství se 77 státy z Afriky, Karibiku a Tichomoří (ACP). Od r. 2001 byla Evropskou Komisí dočasně zrušena cla na všechny výrobky 41 dovážené ze 49 zemí LDCs. To je samozřejmě nejlepší možné opatření, které může podpořit export těchto států. Světová obchodní organizace (World Trade Organization WTO), která také pořádá setkání ministrů obchodů LDCs, ve zprávě ze zasedání z r. 1997 (WTO 1997) uvádí, že podíl LDCs na světovém obchodu rok od roku klesá. Haines (2000) toto dokládá na příkladu Afriky, jejíž podíl na celosvětovém obchodu v 80. letech 20. stol. činil 5,6 %, v 90. letech to byla pouze 2,5 %. Dalším konkrétním krokem, který má pomoci řešit tíživou situaci LDCs, bylo odpuštění dluhů vůči SB a MMF, poprvé byla odpuštěna část dluhů v r. 1996. Na summitu G8 v r. 2005 bylo dohodnuto 100% odpuštění dluhů silně zadluženým chudým státům (Heavily Indebted Poor Countries HIPC). Dopady odpouštění dluhů jsou značně diskutabilní, IDA proto nastavila pro odpuštění speciální kritéria, přesto je odborná veřejnost rozdělena na 2 tábory, jedni jsou pro, protože návratnost těchto peněz je stejně značně nepravděpodobná, druzí oponují, že by toto gesto mohlo být bráno jako precedent pro opětnou budoucí nezodpovědnou fiskální politiku zadlužených států. 41 Kromě zbraní a munice, a s kvótami u cukru, banánů a rýže. 42
3.3 Nejchudší státy světa Chudoba může být obecně zapříčiněna celou řadou faktorů a jejich synergií, příčiny mohou být povahy environmentální, demografické, ekonomické, ale také politické. Stát od státu se vliv jednotlivých faktorů liší, pro tuto práci není nutná identifikace příčin chudoby, ale států, které jí jsou nejvíce postiženy. Proto abychom mohli analyzovat, zda donoři dostáli svým slibům a podpora byla poskytována opravdu nejchudším státům, musíme nejprve vymezit nejchudší státy a definovat, o jakou chudobu se jedná a jak je počítána. Široce definovanou chudobu lze dělit na chudobu jednotlivce a komunitní chudobu. V prvním případě jde o chudobu jedince či rodin, které žijí ve více blahobytné společnosti, ve druhém případě jde o celospolečenský stav, někdy bývá nazývána masovou chudobou. Podle úrovně znevýhodnění lze chudobu klasifikovat na absolutní a relativní. Absolutní chudoba je stav, kdy člověk není schopen uspokojit své základní potřeby 42, čímž může být i ohrožen na životě 43. Relativní chudoba vyjadřuje chudobu jednoho subjektu ve srovnání s druhým 44. Např. chudá rodina z USA je bohatá v porovnání s rodinou v Mali (de Beer, 2000). V širším pojetí vidí chudobu např. Townsend, který vidí chudobu převážně ve sféře sociální, kdy se člověk nemůže účastnit společenského dění kolem sebe (Rahnema 1993). Sen (1981) mimo jiné mluví ve spojitosti s chudobou o pocitu zahanbení. Z další součásti chudoby je považován například zdravotní stav, přístup k lékařské péči, ke vzdělání, ke službám, špatná infrastruktura, jenž člověka omezuje v pohybu, ale i jeho bezpečnost a míra sociální exkluze. Pro identifikaci chudých států je nutné chudobu změřit. Pro určování chudoby na základě souboru základních potřeb je možné použít dvě metody. První lze vypočítat podle souboru lidí a jejich spotřebního koše, z nějž nemohou být základní potřeby uspokojeny. Je možné ji nazvat přímou metodou (pozn. v Česku se používá název normativní), ta nepracuje s vyjádřením příjmů. Druhou je metoda příjmová, u které je nutné nejprve určit hranici chudoby, minimální příjem pro uspokojení základních potřeb, a následně identifikovat koho příjmy jsou nižší než je tato stanovená hranice (Sen 1981, s. 26). Nejčastěji používanou je příjmová metoda, která však opomíjí ostatní než ekonomické dimenze chudoby, je však aktuálnější, pokud je hranice určena různě 42 Někdy se mluví o tzv. biologické deprivaci. 43 Jinými slovy každý přísun potravy tvoří hranici mezi životem a smrtí. 44 Někdy se mluví o tzv. subjektivní deprivaci, každý svou situaci může vnímat v porovnání s ostatními jinak. 43
v jednotlivých státech. Eurostat např. definuje chudobu jako život s příjmem nižším než je 60% průměru ekvivalizovaného mediánu v dané zemi. SB používá pro měření globální extrémní chudoby příjmovou hranici (poverty-line) 1 USD, dnes již 1,25 USD na den, jako doplňková hranice je pak příjem 2,5 USD na den (podíl populace žijící pod jednotlivými hranicemi chudoby je zobrazen v grafu 3). Hranice 1,25 USD je také používána pro měření v rámci MDG. Hlavní problém obecného určení této hranice je rozdílná závislost obyvatel na příjmech. Jeden ze zásadních rozdílů můžeme pozorovat mezi chudobou venkovských a městských obyvatel. U městského obyvatelstva je závislost na příjmu mnohem vyšší. Venkovské obyvatelstvo si za určitých podmínek (jako je vlastní půda, dostupnost pitné vody, dřeva ) může obstarat základní potřeby s minimálními náklady. V rozvojovém světě však stále více lidí migruje do měst, která nejsou schopna tyto lidi absorbovat. V okolí metropolí pak roste počet nezaměstnaných lidí, kteří žijí ve slumech většinou doslova na odpadních skládkách. V r. 2007 poprvé v historii převýšil počet městských obyvatel nad počtem vesnických. Rychlá urbanizace především na prozatím nejméně urbanizovaných kontinentech (Afrika, Asie) bude mít za následek další nárůst městské chudoby, a tím i lidí závislých na příjmech 45. Graf 3 Podíl populace žijící pod hranicí chudoby v r. 2005 Světová populace v % 100% 90% 80% 70% 60% 50% 40% 30% 20% 10% 0% 5,58 0,88 5,06 1,4 4,74 1,72 3,86 2,6 3,32 3,14 1,31 5,15 1 $ 1,25 $ 1,45 $ 2 $ 2,5 $ 10 $ Hranice chudoby v USD v paritě kupní síly (uvnitř sloupců počet lidí v mld.) Populace pod hranicí chudoby Zdroj: Word Bank Development Indicators 2008 Populace nad hranicí chudoby 45 O této problematice píše blíže v diplomové práci Kubelková 2009. 44
SB dále dělí země do příjmových skupin státy s nízkými, nižšími středními, vyššími středními a vysokými příjmy 46 (viz obr. 1). Kritériem je hrubý národní produkt (HNP) 47 na obyvatele. V roce 2008 byly hraničními hodnotami mezi jednotlivými skupinami 905 3596 11116 USD na obyvatele, tyto hodnoty se každý rok aktualizují 48. Tuto klasifikaci přejímají a uplatňují ve svých statistikách všechny agentury OSN a samozřejmě MMF. Obr. 1 Rozdělení zemí na základě HNP na obyvatele podle Světové banky (nejméně vyspělé země LDCs podle UN-OHRLLS v roce 2008) Zdroj:SB (Atlas Metod),http://www.internationalhealthpartnership.net/pdf/IHP%20Update%2013/Taskforce/ LIC%20Copy %20of%20CLASS.pdf, UN-UHRLLS http://www.unohrlls.org/en/ldc/related/62/ 46 Běžně se používají zkratky LICs Lower Income Countries, LMICs Low Middle Income Countries, UMICs Upper Middle Income Countries, HICs High Income Countries. 47 Vhodnější by v tomto ohledu bylo použití HDP, tedy vztažení příjmu k území. Tento ukazatel se však v anglosaských zemích a obecně v mezinárodních statistikách používá minimálně. 48 Např. v r. 2000 byly hraniční hodnoty 746 2976 9206 USD na obyvatele. 45
UN-OHRLLS speciálně definuje nejzaostalejší státy LDCs, ty většinou spadají do států s nízkými příjmy, některé mají i nižší střední příjmy. Kritéria pro LDCs se od 70. let, kdy byly určeny v UNCTAD, změnila. Od r. 2009 jsou aktuálně platná tato kritéria: - Kritérium příjmové: tříletý průměr HNP na obyvatele je nižší než 905 USD - Kritérium lidského kapitálu: založené na Indexu lidského potenciálu (Human Assets Index HAI), který se vypočítá na základě ukazatelů a.) podílu obyvatel trpící podvýživou, b.) úmrtnosti dětí do 5 let včetně, c.) hrubé míře školáků hlásících se na střední školu, d.) podílu dospělých gramotných obyvatel - Kritérium ekonomické zranitelnosti: založené na Indexu ekonomické zranitelnosti (Economic Vulnerability Index EVI), vypočítaného na základě a.) velikosti populace, b.) odlehlosti (nedostupnosti), c.) koncentrace exportního zboží, d.) podílu priméru na tvorbě HDP, e.) lidí bez domova v důsledku přírodních katastrof, f.) nestabilitě zemědělské produkce, g.) nestabilitě vývozu zboží a služeb (UN-OHRLLS, http://www.unohrlls.org/en/ldc/related/59/, staženo 12. 2. 2010) Aktuálně mezi LDCs patří 48 států z toho 33 z Afriky, 15 z Asie a Oceánie a 1 z Karibiku, kterým je Haiti (celý seznam států a data od kdy spadají do LDCs viz (Příloha 2). Za 39 let se ze seznamu LDCs podařilo dostat jediným dvou zemím, a to Botswaně v r. 1994, a Kapverdám v r. 2008. Což vypovídá o velmi vážné situaci těchto států. Na seznamu jsou však v současné době i státy, u kterých se zařazení do LDCs zdá být vzhledem k jejich ekonomikám neoprávněné, jedná se o Kiribati, Maledivy, Rovníkovou Guineu a Samou, tyto státy by ze seznamu měly být do r. 2011 vyškrtnuty. Důvody pro vyškrtnutí států jsou vždy pečlivě přezkoumávány, státy samotné silně lobují, aby na seznamu mohly zůstat, především kvůli výhodám pro export zboží a přijímání ODA. OECD/DAC používá pro potřeby své statistiky příjemců ODA rozdělení rozvojových států na LDCs, ostatní země s nízkým příjmem (Other Low Income Countries OLICs), pak viz SB LMICs, UMICs, a kategorii více vyspělých rozvojových států a teritorií (More Advanced Developing Countries and Territories MADCs). Hraniční hodnoty HNP na obyvatele se v některých letech trochu liší od těch používaných SB. Pro rok 2008 byly tyto hodnoty určeny na 935 3705 11455 USD (Seznam příjemců v letech 2000 a 2008 Příloha 3, 4). 46
Pro identifikaci chudých států lze také použít HDI (blíže viz kapitola 2), tento index používá především UNDP. Státy jsou děleny podle hodnoty indexu na rozvinuté, rozvojové a zaostalé. Tento index není příliš vhodný pro historické srovnání rozvojových států, komplexnější soubor dat pro ty nejméně vyspělé státy je až od r. 1990, pro většinu států je index vypočítán až od r. 2005. Přínos tohoto indexu je převážně v obsáhnutí více aspektů chudoby, i když odhadnutí váhy jednotlivých ukazatelů je velmi komplikované (země podle HDI viz příloha 5). Pokud uděláme syntézu těchto možností jak měřit chudobu, podíl obyvatel žijících pod hranicí 1 USD na den, státy s nejnižším příjmem na hlavu podle SB i OECD/DAC, LDCs a státy s nejnižším HDI, dojdeme k jednoduchému závěru, že nejchudším regionem nejkomplexněji zasaženým chudobou je subsaharská Afrika. Collier (2007) píše o miliardě nejchudších, skupinu nejchudších států, ve kterých žije okolo 1 miliardy lidí, pro zjednodušení nazývá Afrika +, řadí sem kromě afrických subsaharských států také středoasijské země, Barmu, Bolívii, Haiti, Jemen, Laos, Kambodžu a Severní Koreu. Podle něj tyto státy spadly do jedné z pastí 49, které zapříčinily extrémní chudobu a zabraňují jejich rozvoji. Poukazuje na to, že i přes růst příjmů na obyvatele v 70. letech 20. stol. a na začátku milénia, poklesy v 80. a 90. letech zapříčinily, že jsou současné příjmy na úrovni 70. let, ekonomika těchto zemí tudíž stagnuje. Jasné doporučení zní, rozvojová pomoc nemůže být jediným nástrojem, díky kterému se tyto státy mohou vymanit z pastí, nýbrž jedním z nutných nástrojů, který by tomu měl napomoci. Nutné je skutečné zacílení rozvojových projektů do nejchudších zemí, kterým se musí pomoci, aby se mohly odrazit ode dna. 49 Jde o 4 pasti, ve kterých nejchudší státy vězí, každý ze států uvízl alespoň v jedné z nich, většinou se však jedná o kombinaci pastí. 1.) Past konfliktu nízký příjem, pomalý růst a závislost na vývozu primárních komodit zvyšují pravděpodobnost vzniku občanské války. 2.) Past přírodních zdrojů vysoký příliv finančních prostředků spojený s objevením některé ze surovin bohužel v nejchudších zemích nezapříčiňuje zvýšení životní úrovně jejich obyvatel, mnohem více tyto finance ovlivňují špatné vládnutí a vysokou míru korupce. 3.) Past vnitrozemských států se špatnými sousedy obchodování těchto států je velmi ovlivněno infrastrukturou i bezpečnostní situací jejich sousedů. 4.) Past špatné vlády způsob vládnutí a hospodářská politika silně ovlivňují ekonomickou výkonnost státu, některé ze států nejsou schopny plnit ani základní funkce zajistit bezpečnost a kontrolu nad svým územím tzv. zhroucené ne hroutící se státy. 47
3.4 Alokace finančních prostředků v rámci oficiální rozvojové spolupráce Alokace finančních prostředků je sledována pomocí analýzy dat ze statistické databáze o rozvoji, kterou spravuje Výbor pro rozvojovou spolupráci DAC. DAC stanovuje a dále upřesňuje závaznou definici ODA: ODA je definována jako toky financí, materiálu či technické pomoci do přijímajících států, teritorií a multilaterálních agentur, které musí splňovat následující kritéria. 1. jsou poskytovány veřejnou správou donorské země, včetně státní a místní vlády, nebo jejich výkonných orgánů a oficiálních agentur 2. každá transakce: a) je poskytována s cílem podpoření hospodářského rozvoje a zlepšení životních podmínek v rozvojových zemích b) má koncesionářský charakter, grantová složka musí mít minimální výši 25 % (www.oecd.org/dataoecd/26/14/26415658.pdf, staženo 5. 1. 2010). ODA je poskytována příjemcům, kteří spadají v DAC klasifikaci do rozvojových států. Mezi lety 1989-2004 po zahrnutí nových příjemců byla specifikována oficiální pomoc OA (Official Aid), její definice je stejná jako u ODA, pouze přijímající státy spadají v určitém období mezi tzv. státy v transformaci ve 2. skupině seznamu příjemců. Ve statistikách DAC je OA řazena pod ODA v 2. části (Patr 2 countries on transition). V této práci se budeme zabývat ODA i OA dohromady. Pokud bychom toky pro státy přijímající OA nezapočítaly, mohli bychom chybně dojít k závěru, že některé ze států žádnou oficiální pomoc v určitém období nepobíraly, přičemž některé státy byly později ze seznamu OA přeřazeny k příjemcům ODA (např. Bělorusko, Ukrajina), většina států však přestala pomoc pobírat v r. 2004 (v Příloze 6 kompletní seznam států a závislých území a období ve kterém spadaly do OA). Do ODA tudíž nespadá pomoc od soukromých dárců, zahraniční investice, běžné komerční půjčky ani ostatní oficiální toky (OOF Other Official Flows), které nesplňují výše uvedené kritéria nebo se týkají komerčních a obranných zájmů. Statistická databáze spravovaná DAC je nejkomplexnější databází v oblasti rozvojové spolupráce a humanitární pomoci. Zahrnuje veškeré finanční toky v rámci ODA 48
i mimo ni od hlavních světových dárců. Mezi tyto dárce patří členové DAC, ostatní státy OECD, a dále také ne členské státy OECD (tab. 1). Tab. 1 Seznam dárců ODA spolupracujících s OECD v r. 2010 Členské země DAC Ostatní členové OECD Ostatní dárci Austrálie Nizozemsko Česko 3 Brazílie 2 Litva 3 Belgie Norsko Chile 2 Bulharsko Lotyško 3 Dánsko Nový Zéland Island Čína 2 Malta 3 Finsko Portugalsko Izrael 3 Estonsko 3 Rusko 3 Francie Rakousko Maďarsko 3 Indie 2 Rumunsko 3 Irsko Řecko Mexiko 2 Indonésie 2 S. A. Emiráty 3 Itálie Španělsko Polsko 3 Irán 2 Saudská Arábie 4 Japonsko Švédsko Slovensko 3 Jižní Afrika 2 Slovinsko 3 Jižní Korea* Švýcarsko Turecko 2 Kuwait 3 Singapur 3 Kanada USA - Kypr 3 Taiwan 3 Lucembursko Velká Británie - Libye 2 Thajsko 2 Německo Evropská komise 1 - Lichtenštejnsko Venezuela 2 Pozn.: * - J Korea je členem DAC od r. 2010, 1 Evropská komise je brána jako samostatný dárce, ODA poskytuje buď přímo do přijímajících států (DAC zařazuje jako bilaterální pomoc), nebo přispívá do multilaterálních agentur, 2 Tyto státy jsou zároveň příjemci ODA, 3 Tyto státy přestali pomoc přijímat, a tudíž jsou čistými dárci ODA od r. 2004, 4 Saudská Arábie je čistým dárcem od r. 2007 Zdroj: OECD, http://www.oecd.org/document/58/0,3343,en_2649_201185_1889402_1_1_1_1,00.html Graf 4 Podíl jednotlivých dárců na celkové ODA v r. 2008 v % USA 25% Německo 10% Velká Británie 8% Ostatní členové OECD 7% Ostatní dárci 1% Ostatní státy DAC s podílem < 1% Dánsko 2% Členové DAC 92% Švýcarsko 2% Itálie 2% Austrálie 3% Norsko 3% Švédsko 3% Japonsko 7% Francie 7% Nizozemsko 5% Španělsko 5% Kanada 4% Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline Z grafu 4 je patrné, že v absolutních číslech jsou nejvyššími poskytovateli ODA země G-7. Podíl nejmenších států DAC a ostatních donorů je z hlediska celkové výše ODA 49
marginální. V součtu státy DAC poskytují 92 % veškeré ODA. Absolutně největším dárcem na úrovni států je USA, na úrovni makro-regionální to je EU, která poskytuje 59 % veškeré ODA. Z absolutní převahy USA lze vyvodit, že nejvlivnější bilaterální agenturou v rozvojovém působení je USAID. Státy, které nejsou členy OECD se na celkové ODA podílí 1 %. Význam Číny a Indie jako dárců velmi rychle roste, finanční toky z těchto zemí jsou většinou ve formě zahraničních investic a souvisí úzce s podporou vlastních ekonomických zájmů, podmínky pro zahrnutí do ODA splňuje jen malé množství finančních toků. Woods (2008) poukazuje na to, že je Čína pro Afriku 3. největším obchodním partnerem (po USA a Francii). Lum et al. (2009) píše, že čínskou rozvojovou spolupráci lze jen těžce kvantifikovat, ale pokud by se do čínské pomoci započítaly všechny zvýhodněné půjčky, státem zvýhodněné a dotované investice, byla by Čína největším zdrojem financí pro zahraniční pomoc. Lancaster (2007) konstatuje, že pro Japonsko, Evropské státy a Ameriku je v poskytování pomoci novou výzvou snaha o širší komunikaci a spolupráci s Čínou, která bude hrát nejvýznamnější roli v poskytování pomoci po celém světě. V rámci ODA sledujeme především čisté výdaje (net disbursement) ODA, jde o skutečné finance (materiál, technickou podporu...), které byly v jednotlivých letech poskytnuty, na rozdíl od závazků (commitments), které vyjadřují přislíbené částky, které mohou být ve výsledku rozloženy do více let. Ze strany příjemců jde o čisté příjmy ODA, ty mohou v některých případech vykazovat zápornou hodnotu, jedná se totiž o skutečný příjem ODA, od kterého jsou odečteny splátky zvýhodněných půjček poskytnutých v rámci ODA, které byly v jednotlivých letech splaceny, tudíž výsledná částka je objem financí, který je ve skutečnosti použit na rozvojové působení. Čisté příjmy ODA obsahují všechny typy bilaterální i multilaterální pomoci tudíž i humanitární pomoc. V databázi DAC do r. 1995 humanitární pomoc neobsahuje pomoc potravinovou, ta je řazena pod rozvojovou potravinovou pomoc, od r. 1995 se potravinová pomoc rozděluje na humanitární a rozvojovou. Humanitární pomoc dosahuje od r. 1989 podílu na celkové ODA mezi 1-8,5 %, dohromady s potravinovou rozvojovou pomocí je podíl na celkové ODA 3-10,7 % (viz graf 5). 50
Graf 5 Podíl humanitární pomoci na celkové ODA (pro období 1989-2008, v mil. USD ve stálých cenách r. 2008) mil. USD 180000 160000 140000 120000 100000 80000 60000 40000 20000 0 1989 1992 1995 1998 2001 2004 2007 roky Celková ODA Humanitární + rozvojová potravinová pomoc Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline Následně bychom měli zjistit, zda došlo za od r. 1989 2008 k nějakým zásadním teritoriálním posunům ODA směrem k chudším příjemcům. Pokud se podíváme na regionální rozložení ODA (graf 5), je patrné, že největší podíl z celkové ODA přijímala od r. 1989 po dobu 20 let Subsaharská Afrika. Tento podíl se pohyboval mezi 33 46 % z celkové ODA. Na 2. místě se střídají Asijské regiony, do r. 2000 byla 2. největším příjemcem Východní Asie, její podíl na ODA se vyšplhal až na 21 % v r. 1999, ta však postupně nejvíce příjmů ztratila, postupně ji na druhém místě nahradila Střední a Jižní Asie a po válce v Iráku Blízký východ, který zaznamenal nevyšší nárůst ze všech regionů. Pokud sečteme asijské a africké regiony, zjistíme, že jejich podíl na ODA kolísá okolo 40 %, v r. 2008 plynulo do těchto obou regionů shodně 42 % veškeré ODA. Vzhledem k tomu, že má Afrika přibližně 4 x méně obyvatel než Asie, zdá se, že v těchto dvaceti letech relativně největší množství ODA bylo poskytnuto Africe. 51
Graf 6 Teritoriální distribuce ODA podle makroregionů (mezi lety 1989 2008 v %, viz také tabulka) 100% 80% Evropa Severní a střední Amerika Jižní Amerika 60% 40% 20% 0% 1989 1991 1993 1995 1997 1999 2001 2003 2005 2007 Oceánie Blízký východ Jižní a centrální Asie Východní Asie S Afrika Subsaharská Afrika Státy / roky 89 90 91 92 93 94 95 96 97 98 99 00 01 02 03 04 05 06 07 08 Evropa 1 3 4 4 7 4 5 5 4 5 9 9 8 10 6 6 4 6 5 6 Severní a střední Amerika 7 6 6 6 5 6 7 7 6 6 7 6 7 5 5 5 4 4 4 4 Jižní Amerika 5 4 5 4 5 4 5 6 6 6 5 6 6 5 6 5 3 4 3 4 Oceánie 3 3 3 3 3 3 4 4 4 4 3 2 2 1 1 1 1 1 2 2 Blízký východ 6 9 10 7 6 8 6 10 6 5 6 6 6 7 10 12 27 16 17 20 Jižní a centrální Asie 17 12 15 13 12 16 13 14 14 15 14 14 18 17 14 15 13 13 16 16 Východní Asie 16 14 12 17 17 16 18 14 15 18 21 19 15 13 11 10 9 7 9 7 S Afrika 6 14 13 10 7 7 6 7 7 7 6 6 6 5 4 5 3 3 4 4 Subsaharská Afrika 39 35 33 36 36 36 37 34 36 34 30 32 33 37 43 41 35 46 41 38 Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline Pro podrobnější analýzu je nutné srovnat příjmy ODA jednotlivých států. Obrázek 2 znázorňuje sumu příjmů v USD na obyvatele, kterou jednotlivé státy dostaly za období 1989 2008. Podle předpokladu by nejvíce na obyvatele měly dostat malé státy. Variační rozpětí je velmi široké 2 76 367 USD, mediánová hodnota je 780 USD. Bohužel většina území, která dostala nejvíce na obyvatele není na obrázku 2, vzhledem k jejich malé rozloze, zobrazena (seznam všech států viz příloha 7). Hranici více než 3 000 USD překročily malé ostrovní státy, ale i zámořská území bývalých koloniálních velmocí, která velmi často nepatří mezi nejchudší území na světě. Tuto hranici překročilo 35 příjemců, z nichž pouze Guyana, Izrael a také zvlášť počítaná Palestinská území nepatří mezi ostrovy. Nejvyšší příjem, 76 367 USD/obyv., mělo britské zámořské území Montesserat 50. 50 V tomto případě je podle mého názoru vysoký příjem oprávněný, neboť tento malý ostrov o rozloze 104 km2 postihnul v r. 1995 výbuch sopky, který zničil jižní půlku ostrova a hlavní město. 52
Obr. 2 Příjmy ODA na obyvatele za 20 let v USD (součet příjmů na obyvatele mezi lety 1989 2008 od všech dárců) V případě některých států ze seznamu příjemců část 2 nejsou započítány všechny roky, protože většina přestala ODA/OA pobírat v r. 2004, někteří nový příjemci začali ODA/OA pobírat později (příloha 6) Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline, WB, http://data.worldbank.org/country Velmi nízký počet obyvatel samozřejmě poněkud zkresluje srovnání s většími státy, můžeme si však srovnat malé státy a území mezi sebou. Nikdo by jistě nezpochybňoval, že by měla pomoc mířit do států jako je Svatý Tomáš a Princův ostrov, Kapverdy nebo Federativní státy Mikronésie. Proč by však měli být výjimečně podporováni obyvatelé Nové Kaledonie, Nizozemských Antil nebo např. některých daňových rájů jako je Anguilla, Turks a Caicos nebo Dominika. Nabízí se otázka, zda jsou některé státy na seznamu příjemců oprávněně. Pokud má být Rozvojová spolupráce zacílena převážně do chudých států, proč by na seznamu příjemců měly figurovat státy jako jsou Bahamy nebo Bahrajn, které se svým příjmem na obyvatele patří k bohatší části světa. Vzhledem k tomu, že malé ostrovní státy byly automaticky vhledem k možnostem zobrazení vygenerovány z kartogramu, nabízí obrázek 2 dobrý přehled o příjmech větších států. Zde je vidět, že se jako příjemci prosadily i státy bývalého východního bloku, 53
i přestože povětšinou přijímaly finance pouhých 15 let. Mezi rozvojovými státy není názorná žádná výrazná koncentrace do některého z makroregionů. Opět je patrná závislost ODA na počtu obyvatel. Relativně vyšší ODA obdržely i některé z velkých států, ale zároveň méně osídlených, to je patrné na příkladu Botswany, Mauretánie, Mongolska či Namibie. Tab. 2 Nejvyšší příjemci ODA na obyvatele v letech 1989 2008 (průměr ODA za pětiletá období v USD, bez malých ostrovních států) průměr ODA/obyv. 1989-1993 průměr ODA/obyv. 1994-1998 průměr ODA/obyv. 1999-2003 průměr ODA/obyv. 2004-2008 p.č. Stát USD Stát USD Stát USD Stát USD 1 Izrael 311,116 Bosna-Herce. 232,07 Palestina 301,702 Palestina 448,186 2 Džibutsko 216,334 Palestina 215,63 Timor 229,914 Irák 374,613 3 Jordánsko 165,448 Izrael 212,53 Bosna-Herce. 190,134 Timor 214,562 4 Surinam 151,604 Guyana 174,83 Samoa 187,326 Guyana 199,292 5 Rov. Guinea 149,244 Surinam 172,3 Srbsko 169,834 Černá hora 164,807 6 Guyana 143,136 Džibutsko 155,054 Nikaragua 135,902 Libanon 158,808 7 Belize 140,982 Nikaragua 134,282 Makedonie 130,546 Nikaragua 156,594 8 Bahrajn 132,454 Bhútán 125,184 Jordánsko 129,578 Srbsko 153,87 9 Mauritánia 122,728 Guinea-Bissau 116,75 Guyana 127,368 Surinam 151,114 10 Gabon 121,144 Jordánsko 106,044 Bhútán 114,022 Libérie 145,976 11 Nikaragua 111,456 Bahrajn 105,736 Albánie 112,824 Bosna-Herce. 139,774 12 Guinea-Bissau 105,868 Mauritánie 102,808 Mauritánie 98,914 Konžská rep. 139,616 13 Gambie 105,138 Namibie 100,774 Izrael 96,564 Bhútán 134,604 14 Bhútán 98,362 Gabon 97,794 Džibutsko 96,5 Afghánistán 120,101 15 Botswana 96,302 Zambie 93,364 Belize 92,094 Džibutsko 118,17 16 Papua Nová G. 89,636 Mongolsko 90,856 Mongolsko 91,716 Jordánsko 111,952 17 Namibie 88,218 Bolivie 89,728 Honduras 89,406 Makedonie 108,436 18 Zambie 87,872 Konžská rep. 88,89 Bolivie 80,464 Botswana 104,806 19 Senegal 85,602 Malta 88,634 Arménie 77,516 Albánie 104,378 20 Lesotho 84,084 Belize 87,976 Namibie 76,828 Gruzie 100,962 Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline, WB, http://data.worldbank.org/country V tabulce 2 je seřazeno 20 největších příjemců ODA na obyvatele v jednotlivých pětiletých obdobích. V každém období je zprůměrňován roční příjem ODA, ze seznamu byly vyřazeny ostrovní státy do 1 milionu obyvatel. I po tomto vyřazení je patrné, že se mezi největší příjemce na obyvatele dostaly převážně populačně menší státy. V posledním sledovaném období se pak prosadily i dva populačně větší státy, Afghánistán a Irák (tab. 2), které mají okolo 30 milionů obyvatel. Nepřehlédnutelné je opakovaně dobré umístění Izraele a Palestinských území, když jejich hlavním dárcem jsou zejména z geopolitických důvodů USA. Pásmo Gazy a Západní břeh Jordánu patří bezpochyby mezi velmi chudé regiony, jsou také podporovány mnoha dalšími dárci. Podpora Izraele je výhradně pod patronací USA, jedná se o strategické zájmy zahraniční politiky a lobby ze 54
strany početné židovské komunity v USA. Pokud by byly připočítány privátní složky zahraniční pomoci, izraelský příjem na obyvatele by byl ještě mnohem vyšší. Obr. 3 Vývoj příjmů ODA na obyvatele podle jednotlivých států (změna průměrných ročních příjmů na obyv. v období 2008 2004 a 1989 1993 v USD) V případě některých států ze seznamu příjemců část 2 státy v transformaci je v období 2004 2008 započítán pouze rok 2004 (příloha 6) Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline WB, http://data.worldbank.org/country ODA na obyvatele se mění každým rokem, pokud porovnáme vybrané roky 1989, 1998 a 2008 (viz přílohy 8 a 9), můžeme mimo jiné pozorovat, jak se změnila mapa příjemců. Data z těchto let ukazují, že se počet příjemců nad 100 USD na osobu zvýšil a také naznačují určitý posun dárců do Afriky. Pokud však tyto hodnoty zprůměrujeme a porovnáme jejich změnu na začátku a konci sledovaného období, žádný jasný trend v teritoriálním posunu není rozpoznatelný. Obrázek 3 znázorňuje změnu průměrného ročního příjmu ODA na obyvatele mezi prvním a posledním pětiletým obdobím od r. 1989 2008. Z obrázku je patrné, že nejvyšší navýšení (více než o 100 USD) zaznamenaly post-konfliktní státy, ve kterých vojensky 55
zasahovaly USA a Severoatlantická aliance (North Atlantic Treaty Organisation NATO), jedná se o státy bývalé Jugoslávie, Irák 51 a Afghánistán. Pomoc byla také navýšena do oblasti jižního a severního Kavkazu, kde Rusko neustále tvrdě prosazuje své mocenské zájmy. Tomeš (2007) v této souvislosti píše, že relativně větší pomoc směřuje do regionů, které jsou dárcům strategicky bližší a z hlediska zájmů významnější (geopoliticky a geoekonomicky), jako je Balkán, Kavkaz či Irák, než do států postižených nejrozsáhlejšími katastrofami vysokých počtů válečných obětí (Súdán, Kongo). Situace v Jihovýchodní Asii naznačuje jistý pozitivní posun v alokaci prostředků. Relativně bohatší státy podporu ztratily a chudší získaly. V Jižní Americe jsou výsledky poněkud zvláštní, na vzorku 3 nejchudších států, jakými je Bolívie, Guyana a Paraguay, je vidět, že alokace prostředků není příliš spojena s ekonomickou situací jednotlivých států. Pouze u Guyany došlo k nárůstu o 56 USD, v Bolívii došlo k poklesu o 9 USD a v Paraguay o 12 USD na osobu. V Africe nelze pozorovat nějaký zásadní trend ve změně poskytování ODA. Jako logické se zdá být snížení podpory Gabonu, kterému díky novým nalezištím ropy mezi lety 2004 2008 vzrostl HNP na dvojnásobek. Pokles ODA zaznamenalo např. Zimbabwe, v tomto případě předpokládám nižší ochotu dárců spolupracovat se staronovým diktátorem prezidentem Mugabem. Pokles v případě Somálska lze spojovat s obavou ohledně zneužití pomoci v podmínkách zhrouceného státu (viz hluboký pokles ODA na konci minulého století), od počátku nového milénia naopak ODA na obyvatele opět velmi rychle roste, což lze přičítat zvýšené snaze o boj s terorismem. Naopak zarážející je růst ODA v případě nejbohatšího státu Subsaharské Afriky Jihoafrické republiky. Dalším ukazatelem, který může poukázat na trendy v alokaci prostředků, je podíl ODA na HNP resp. HDP států. Zde ze statistického souboru odpadají data za malá závislá území bez širší míry autonomie, SB a MMF prezentuje hrubé příjmy pouze u samostatných států. Podíl ODA na HDP v r. 2008 zobrazuje Obr. 4, porovnání s roky 1993, 1994 a 2000 obsahují přílohy 10 a 11. Mezi lety 1993 a 1994 dochází k nárůstu počtu příjemců, u kterých je ODA vyšší než 15 % HDP. Tato změna během jediného roku dokumentuje pozoruhodnou fluktuaci rozmístění a objemu ODA (vzhledem k navýšení je možné uvažovat o reakci dárců na selhání v Somálsku a ve Rwandě). Později se počet příjemců s vysokým podílem ODA na HDP snižuje. V této souvislosti lze diskutovat o tom, zda 51 V r. 2005 dostával Irák v rámci ODA 774 USD/obyvatele, což je srovnatelná hodnota pouze s malými ostrovními státy. 56
donoři reflektují zkušenosti některých odborníků, kteří tvrdí, že rozvojová spolupráce podléhá pravidlu klesajících výnosů. McGillivray (2005) na příkladu výsledků z několika studií uvádí, že předpokládaná hranice, kdy se pomoc stává neúčinnou, se pohybuje v rozmezí 15 45 % pomoci na HDP. Tab. 3 Podíl ODA na HDP příjemců v roce 2008 ODA/HDP HDP ODA/HDP HDP p.č. stát % mld. USD p.č. stát % mld. USD 1 Libérie 147 0,85 8 Malawi 21 4,268 2 Timor 56 0,499 9 Rwanda 21 4,459 3 Burundi 46 1,097 10 Mozambik 20 9,897 4 Afghánistán 42 11,709 11 Kiribati 20 0,137 5 Šalamounovy ostrovy 35 0,642 12 Zimbabwe 19 3,145 6 Guinea-Bissau 29 0,461 13 Sierra Leone 19 1,953 7 Sv. Tomáš a Princův o. 27 0,175 14 Vanuatu 16 0,573 Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline, MMF, www.imf.org/external/data.htm Obr. 4 Podíl ODA na HDP příjemců v roce 2008 Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline, MMF, www.imf.org/external/data.htm V roce 2008 hranici 15 % překročilo 14 států (viz tab. 3). Jednou ze společných vlastností těchto zemí je zkušenost s občanskou válkou mimo malé ostrovní státy. Poprvé 57
za celé sledované období převýšila ODA hodnotu HDP, bylo to v případě Libérie v r. 2008, jejíž příjmy ODA dosáhly 147 % HDP, což vypovídá o silné závislosti Libérie na zahraniční pomoci. Vyšší podíl ODA na HDP se projeví především v objemově menších ekonomikách, i proto je zde patrná trochu silnější koncentrace v Africe než tomu bylo u ODA na obyvatele (viz obr. 4). Mezi státy přijímajícími nejvyšší podíl ODA/na HDP je nejvýznamnějším příjemcem v současné době Afghánistán, ten je po Iráku druhým absolutně největším příjemcem ODA. Doucouliagos a Paldam (2007) tvrdí, že podíl ODA na HDP ovlivňuje tzv. populační efekt. Státy s velkým počtem obyvatel dostávají absolutně vyšší objem ODA, ale ve srovnání s malými státy je to v přepočtu na obyvatele i na HDP příjemce výrazně méně. K této deformaci v distribuci ODA dochází více u multilaterálních institucí, zejména pak v případě Světové banky. Pro vyjádření vývoje podílu ODA na produktu státu je zvolen ukazatel HNP, který je vhodnější než HDP, jehož hodnotu často významně zvyšují investice a aktivity zahraničních společností, které vesměs značnou část svých zisků vyvádějí mimo zemi. Vývoj podílu ODA na HNP je sledován mezi průměry z období 1989 1993 a 2004 2008. U některých států se tento podíl zvýšil více než trojnásobně (viz obr. 5). Navýšení se projevuje především u některých nových příjemců, kteří začali ODA pobírat po rozpadu Východního bloku. U těchto států se příjem ODA v prvním sledovaném období teprve postupně rozvíjel, a tak byl v počátcích podíl ODA na HNP velmi malý. Z řady již zavedených příjemců došlo k nejvyššímu zvýšení u Libérie (téměř 10 x více): v letech 2004 2008 dosahovala ODA 96 % HNP, v r. 2008 činila ODA celých 185 % HNP Libérie. K významnému zvýšení z původních 6 % na 22 % došlo u Demokratické republiky Kongo, ta v r. 2003 dostala ODA o výši 99 % HDP. Obě tyto země patří do skupiny států bohatých na nerostné suroviny (především drahokamy), silně postižených ozbrojenými konflikty a ekonomicky zdevastovaných během dlouholeté vlády diktátora. Velice rozdílná je však jejich územní a populační velikost, zatímco Libérie má okolo 3,5 milionů obyvatel, D. R. Kongo 63 milionů, což je např. více než dvojnásobek obyvatel Afghánistánu, který má přibližně stejně nízký HNP, a oproti Libérii a D. R. Kongo má více než dvojnásobný HNP na obyvatele. Při přepočtu ODA na obyvatele zjistíme, že v r. 2008 dostala Libérie 330 USD na obyvatele, Afghánistán 168 USD a D. R. Kongo 26 USD. Zatímco např. u prosperující Jihoafrické republiky nebo Nigérie, která je nevětším africkým vývozcem ropy, se podíl ODA na HNP zvýšil, u mnohých nejméně vyspělých 58
států se tento podíl naopak snížil (viz obr. 5). I když i v uvedených zemích existují rozsáhlé oblasti chudoby, které si zaslouží podporu rozvoje, přesto lze usuzovat i na ekonomické zájmy dárcovských zemí. Podle odhadů došlo k velkému navýšení ODA na HNP v případě Afghánistánu a také Iráku, pro tyto státy však nejsou údaje o HNP v prvním sledovaném období k dispozici 52. Překvapivé je více než čtyřnásobné navýšení u Barbadosu, zde se opět nabízí otázka, zda by stát prosperující z turismu a bankovnictví měl ODA vůbec pobírat? Obr. 5 Vývoj podílu ODA na HNP (rozdíl mezi průměrným podílem ODA/HNP v 2004 2008 a 1989 1993, 1 = průměr 1989 1993) Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline, WB, http://data.worldbank.org/country 52 Díky nerostnému bohatství Iráku je jeho podíl ODA na HNP výrazně nižší než v případě Afghánistánu, pro srovnání ODA/HDP v r. 2008 činil 11 % u Iráku a 42 % u Afghánistánu. 59
Pokud se podíváme jakým způsobem byla ODA během 20 let rozdělena do států podle příjmových skupin (graf 7), zjistíme, že podíl států s nízkými příjmy je přibližně stejný jako u států s nižšími středními příjmy. Skupina státu s nízkými příjmy se téměř ve všech letech podílí na celkové ODA menším podílem než státy se středními a vysokými příjmy dohromady, to se změnilo až po vyřazení nejbohatších států ze skupiny příjemců. Podíl ODA poskytnutý nejméně rozvinutým zemím (LDCs) je rozkolísaný. Během sladovaného období dosáhl podíl LDCs minima v r. 1999 (23,1%) a maxima v r. 2003 (33,4 %), v r. 2008 tento podíl činil 29,9 % (tabulka viz příloha 12). Graf 7 Podíl států dle příjmových skupin na celkové ODA v letech 1989 2008 Podíl na celkové ODA 100% 90% 80% 70% 60% 50% 40% 30% 20% 10% 0% 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 roky Nejméně rozvinuté státy (LDCs) Ostatní státy s nízkým příjmem Státy s nižším středním příjmem Státy s vyšším středním příjmem Vyspělejší státy Ostatní státy (nerozřazené dle příjmů) Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline Vypovídací hodnota grafu 7 je trochu snížena v souvislosti se státy nezařazenými podle příjmů, do této skupiny v jednotlivých letech spadají státy, pro které nejsou dostupná data o příjmech 53, což je např. Irák od r. 1990, nebo Afghánistán do r. 2001, Somálsko do r. 1991, Kambodža do r. 1995 nebo např. Kuba, pro kterou nejsou dostupná data o příjmech za celé sledované období. Tato naprosto heterogenní skupina států se v jednotlivých letech podílí na celkové ODA mezi 15 29 %, a tudíž se zásadně podílí na příjmech ODA. Lze předpokládat, že většina států, které nejsou zařazené dle příjmů, bude patřit mezi státy s nejnižšími příjmy, ale na příkladu Iráku je vidět, že sem spadají i státy, jejichž příjem nebude patřit k nejmenším. Navíc vzhledem k tomu, že Irák je od r. 2003 absolutně největším příjemcem ODA, můžeme předpokládat, že minimálně od tohoto roku tvoří majoritní podíl ve skupině 53 Statistická databáze DAC obsahuje pouze dostupná data, na rozdíl od databází SB, nepracuje s odhady. 60
nezařazených států dle příjmu. Z tohoto lze vyvozovat, že největší podíl pomoci nemíří do států s nejnižšími příjmy, nýbrž do států s příjmy středními (graf 7). Pokud porovnáme vývoj ODA na obyvatele ve státech rozřazených dle příjmů, nejsou patrné výrazné změny během dvacetiletého sledovaného období. Pro státy nerozřazené dle příjmů tento údaj neexistuje, proto je nutné počítat s tím, že je výběrový vzorek států zúžen právě o tyto státy. Na druhou stranu se tyto státy projeví ve výpočtu průměru všech příjemců. Z grafu 8 je patrné, že po celou dobu sledovaného období dostával soubor nejméně vyspělých států (LDCs) průměrně nejvíce na obyvatele. Graf 8 také naznačuje, že zařazení mezi LDCs je pro nejchudší státy výhodné ve vztahu k čerpání ODA. Porovnáme-li průměrné příjmy na obyvatele u LDCs a ostatními státy s nízkými příjmy, je zde propastný rozdíl, jen v r. 2006 se podařilo státům s nízkými příjmy přiblížit příjmům LDCs, jinak se dlouhodobě jejich příjem na obyvatele drží pod průměrným příjmem všech příjemců. Až do roku 1999 (vyjma r. 1995) překročila průměrné příjmy ODA/obyv. skupina příjemců s nejvyššími příjmy. Je evidentní, že v první polovině sledovaného období nebylo poskytování ODA příliš závislé na výši příjmů, ba naopak bohatším státům bylo poskytováno relativně hodně financí. Mohlo by se zdát, že vysoké hodnoty u bohatých příjemců ovlivnil vznik nových příjemců, tyto státy však byly rozřazeny mezi všechny příjmové skupiny, např. u skupiny s nejnižšími příjmy se jedná o Tádžikistán a Uzbekistán. Nastartování nového trendu v přerozdělování je patrné od r. 2000, kdy byly příjmy pro LDCs na svém dlouhodobém minimu, ze kterého se začaly postupně zvedat (i zde je však nutné počítat s velkým vlivem přílivu ODA do Afghánistánu, který tento průměr silně posílil). U ostatních států s nízkými příjmy došlo k prudkému nárůstu v r. 2004 2006, pak ale následoval pokles a přiblížení k hodnotám států s vyššími středními příjmy, jejichž pozice se vylepšuje. Hlavní změnou v druhé polovině sledovaného období je odklon od nejbohatších příjemců, kterým bylo postupně poskytováno méně ODA na obyvatele a nakonec od r. 2004 byly tyto státy postupně vymazány ze seznamu příjemců, mezi těmito státy byly kromě nových členů EU např. Bahrajn, Katar, Kuwait, Hongkong, Macao nebo Singapur (Příloha 6) 54. 54 Mezi státy, které byly vyškrtnuty ze seznamu příjemců je Rusko, přitom minimálně dva z ruských států - Čečensko a Ingušsko ještě zahraniční pomoc přijímají. Tito příjemci však nejsou do statistiky DAC 61
Graf 8 Vývoj příjmů na obyvatele 1989 2008 podle příjmových skupin států (průměrný příjem na obyvatele pro jednotlivé roky a skupiny států v USD) 50 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 USD/obyvatele roky Průměr všech příjemců Ostatní státy s nízkými příjmy Státy s vyššími středními příjmy Nejméně vyspělé státy Státy s nižšími středními příjmy Vyspělejší státy (vysoké příjmy) Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline Z pohledu změny absolutních příjemců ODA došlo pouze k částečné obměně států, což poukazuje na poměrně velkou stabilitu v preferenci určitých států u donorů. Analyzována je změna 20 absolutně největších příjemců ODA mezi dvěma obdobími. Za první pětileté období 1989 1993 a poslední pětileté období 2004 2008 je sečtena absolutní ODA jednotlivých států, vypočítán je pak jejich podíl na celkové ODA alokované mezi všechny příjemce a jejich kumulativní podíl. Tyto změny včetně změny pořadí mezi absolutními příjemci zobrazuje tabulka 4. V prvním období se na celkovém podílu projevila i podpora směřující k některým novým příjemcům. Mezi největší světové příjemce se dostaly i postsocialistické státy, Polsko a Rusko, u nichž byla podporována jejich ekonomická a politická transformace, podporovány však byly do r. 2004, tudíž jejich podíl v druhém období není vysoký, ale vzhledem k tomu, že je u nich započítán jen r. 2004, není tento podíl ani bezvýznamný. Výrazným příjemcem byl v prvním období také bohatý Izrael, který také přestala ODA přijímat v r. 2004. Podle očekávání platí, že mezi největšími příjemci jsou populačně velké země. Výjimku představují Izrael a Srbsko. samostatně zahrnuti, přestože byly v části sledovaného období významnými příjemci humanitární pomoci. Pomoc těmto oblastem je neoficiální, a nutno říci, že z ruského pohledu zároveň nežádoucí. 62
Tab. 4 Absolutně největší příjemci ODA v obdobích 1989 1993 a 2004 2008 (pořadí 20 nejvyšších příjemců ODA, podle podílu na celkové ODA a kumulativního podílu mezi dvěma pětiletými obdobími) př období I. p I. k I. p II. k II. př př období II. p li. k II. p I. k I. př I. 1989-2003 % % % % II. II. 2004-2008 % % % % I. 1 Egypt 7,1 7,1 1,4 1,4 18 1 Irák 13,4 13,4 0,4 0,4 70 2 Čína 4,8 11,9 1,9 3,3 12 2 Nigérie 5,3 18,8 0,6 0,9 51 3 Indie 3,9 15,8 1,8 5,1 15 3 Afghánistán 4,1 22,9 0,5 1,4 59 4 Indonésie 3,7 19,5 1,5 6,6 17 4 Etiopie 2,8 25,7 2,0 3,4 13 5 Bangladéš 3,5 23,0 1,9 8,5 13 5 Vietnam 2,6 28,3 0,5 3,9 53 6 Izrael 3,0 26,0 *0,1 *8,6 *109 6 Tanzanie 2,5 30,8 2,1 6,1 11 7 Polsko 2,5 28,5 *0,4 *9,0 *63 7 Súdán 2,3 33,1 1,3 7,4 21 8 Filipíny 2,5 31,0 0,6 9,5 48 8 Pákistán 2,2 35,3 2,3 9,8 9 9 Pákistán 2,3 33,4 2,2 11,7 8 9 Kongo, DR 2,1 37,4 1,0 10,8 30 10 Mozambik 2,2 35,6 1,9 13,7 11 10 Palestin. úz. 2,0 39,4 0,1 10,9 122 11 Tanzanie 2,1 37,7 2,5 16,2 6 11 Mozambik 1,9 41,4 2,2 13,0 10 12 Rusko 2,0 39,8 *0,3 *16,5 *67 12 Čína 1,9 43,3 4,8 17,9 2 13 Etiopie 2,0 41,8 2,8 19,4 4 13 Bangladéš 1,9 45,1 3,5 21,4 5 14 Keňa 2,0 43,7 1,2 20,6 22 14 Uganda 1,8 46,9 1,2 22,6 25 15 Maroko 1,7 45,5 1,2 21,8 23 15 Indie 1,8 48,7 3,9 26,5 3 16 býv. Jugosl. 1,7 47,1 0,1 21,9 113 16 Ghana 1,5 50,2 1,3 27,9 22 17 Zambie 1,4 48,6 1,4 23,3 19 17 Indonésie 1,5 51,7 3,7 31,5 4 18 Turecko 1,4 50,0 1,0 24,3 29 18 Egypt 1,4 53,2 7,1 38,6 1 19 Sri Lanka 1,4 51,4 0,9 25,2 32 19 Zambie 1,4 54,6 1,4 40,0 17 20 Thajsko 1,4 52,8 0,0 25,2-20 Srbsko 1,4 56,0 0,0 40,0 - Pozn.: I. je první období, II. druhé období, př. pořadí států, p jejich podíl na celkové ODA a k kumulativní podíl, * u těchto států je v druhém období počítán pouze r. 2004, tučně jsou zvýrazněny státy, které se umístily v obou obdobích. Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline Celá polovina států zůstala i v druhém sledovaném období mezi největšími příjemci. Prvních pět států z období prvního (Egypt, Čína, Indie, Indonésie, Bangladéš) však zaznamenalo propad v pořadí. Své pozice z prvního období naopak zlepšila především Etiopie a Tanzanie, tento posun lze brát za pozitivní vzhledem k jistému posunu pomoci k chudším státům. Na 8. 11. místě se drží stabilně Pákistán a Mozambik. Jakýsi posun k chudším státům je pozorován, narušuje jej však například umístění Iráku, Nigérie a Vietnamu. Nepřijatelné se zdá být i tradiční umístění Číny a Indie v první dvacítce, především vzhledem k jejich ekonomické síle, kterou by měly samy umět zužitkovat ku prospěchu svého obyvatelstva. Řekněme, že u druhé nejsilnější ekonomiky světa, kterou dnes Čína je, by bylo možné tuto pomoc ospravedlnit, pokud by směřovala k některým marginalizovaným etnikům, např. do okupovaného Tibetu nebo k Ujgurům, to si však lze jen ztěžka představit. 63
Největší posun (z 122. místa na 10.) zaznamenala Palestinská území, což naznačuje stále větší mezinárodní podporu, která také roste v důsledku zpřísňujících opatření Izraele. V této souvislosti lze za pochopitelnou považovat podporu umírněnějšího Západního břehu Jordánu, avšak podpora pásma Gazy, ovládaného islámskými radikály Hamásu, je především v podmínkách současného boje proti terorismu diskutabilní. Mezi nejvýraznější donory Palestiny patří USA, Norsko, Velká Británie a Španělsko. Podporou Palestiny mnozí donoři chtějí projevit neutralitu vůči sporům mezi Izraelem a Palestinou. Strategické geopolitické zájmy se projevily i na zásadním navýšení podpory Iráku a Afghánistánu. Do Iráku plynulo ve druhém sledovaném období celých 13,4 % z celkové ODA. Afghánistán, jakožto jedna z nejméně rozvinutých zemí, zajisté patří mezi oprávněné příjemce, otázka však je, jaký podíl z celkových příjmů ODA činí položky, které lze kalkulovat v rámci (obtížně rozlišitelných) aktivit vojenských misí. Afghánistán se tak dostal mezi největšího příjemce ODA mezi 20 státy, které měly v r. 2008 nejnižší HDI. Větší posun v pořadí zaznamenala také Eritrea, Libérie nebo Sierra Leone. Naopak největší propad byl zaznamenán u Pobřeží Slonoviny, Guiney, Středoafrické republiky a Guiney-Bissau. I na příkladě států s nejnižším HDI je vidět určitý posun. V posledním sledovaném období se dostalo z těchto 20 států 5 mezi 20 celkově největších příjemců (v prvním období byly pouze tři). Mezi 30 největších příjemců se dostalo ve druhém období států 8, zatímco v prvním 6. Pak již dochází k vyrovnání mezi 50 největších příjemců se v obou obdobích dostalo států 11 a mezi 60 shodně 14 států v obou obdobích. Ke změně tak dochází především na horních příčkách, k celkovému posunu pomoci k nejméně rozvinutým státům však nedochází. Tab. 5 Pořadí států s nejnižším HDI mezi absolutními příjemci (podle HDI z r. 2007, pořadí v obdobích 1989 1993 a 2004 2008) státy pořadí 89_93 pořadí 04_08 změna pořadí státy pořadí pořadí změna 89_93 04_08 pořadí Afghánistán 59 3 56 Guinea 40 74-34 Burundi 57 51 6 Guinea-Bissau 91 110-19 Burkina Faso 38 27 11 Libérie 90 43 47 Středoafrická r. 69 93-24 Mali 35 28 7 Čad 55 59-4 Mozambik 10 11-1 DR Kongo 30 9 21 Niger 42 41 1 Pobř. Slonoviny 24 70-46 Rwanda 48 35 13 Eritrea 149 81 68 Senegal 23 25-2 Etiopie 13 4 9 Sierra Leone 85 54 31 Gambie 95 117-22 Zambie 17 19-2 Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline 64
Pro vyjádření závislosti alokací ODA na ekonomické vyspělosti státu použijeme korelační analýzu. Jako závisle proměnná je zvolena ODA na obyvatele a nezávisle proměnné jsou zvoleny ukazatele hrubých produktů státu na obyvatele (jde o vyjádření příjmové chudoby) HDP, HNP a HNP v paritě kupní síly. Zatímco HDP (ve směnných kursech) poukazuje spíše na výkonnost ekonomiky, HNP, vyjádřeno v paritě kupní síly, by mělo blíže zachytit životní úroveň obyvatel. Pokud tedy má ODA směřovat do chudých států měla by být závislost především s HNPppp/obyvatele silná. Graf 9 Vývoj ODA v závislosti na ekonomické úrovni příjemců v letech 1989 2008 (ODA, HDP, HNP na obyvatele, Pearsonův korelační koeficient pro soubor 159 států) 0,1 0,05 0-0,05 r P -0,1-0,15-0,2-0,25 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 Korelace ODA a HNP Korelace ODA a HDP roky Korelace ODA a HNPppp Trend vývoje rp Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline, WB, http://data.worldbank.org/country, MMF, http://www.imf.org/external/data.htm Podle předpokladů je Pearsonův koeficient (r P ) záporný. Znamená to tudíž, že s rostoucím HNP na obyvatele příjem ODA na obyvatele klesá. Podle předpokladu nejvyšší závislost je patrná u nezávislé HNPppp (graf 9). Závislost mezi sledovanými jevy je však velmi slabá, korelační koeficient (r P) se pohybuje v rozmezí -0,2 0,09. Přestože hodnota r P v jednotlivých letech značně kolísá, lze dokumentovat, že závislost nepatrně sílí. Pozoruhodný je nenadálý a razantní výkyv od tohoto trendu v posledním sledovaném roce 2008, kdy koeficient dokonce nabývá kladné hodnoty. Znamenalo by to, že poprvé v r. 2008 závisle proměnná rostla s nezávisle proměnnou, a tedy státy s vyšším HNP dostávaly více ODA. Tento výkyv je poměrně znepokojující. Prozatím nejsilnější závislost v r. 2003 a 2004 je zjevně ovlivněna nízkými částkami, které obdržely státy vysokým HNP, které po r. 2004 přestaly pomoc pobírat. 65
Abychom omezili vliv extrémních hodnot, které mohou výsledky negativně ovlivňovat, provedeme korelaci nejprve bez malých ostrovních států do 550 tisíc obyvatel. Vzhledem k tomu, že data o HDP, HNP nejsou dostupná pro závislá území, byly tyto jednotky s malým počtem obyvatel automaticky vyřazeny, zbylo tedy vyřadit 20 malých ostrovních států (z toho jeden pevninský viz příloha 13). Graf 10 Vývoj ODA v závislosti na ekonomické příjemců úrovni v letech 1989 2008 (bez malých ostrovních států, ODA, HDP, HNP na obyv., Pearsonův korelační koeficient pro soubor 139 států) 0,05 0-0,05-0,1 r P -0,15-0,2-0,25-0,3 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 Korelace ODA a HDP Korelace ODA a HNP roky Korelace ODA a HNPppp Trend ODA/HNPppp Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline, WB, http://data.worldbank.org/country, MMF, http://www.imf.org/external/data.htm Z grafu 10 je patrné, že byl vyřazením malých států trochu eliminován výkyv v r. 2008, kde tentokrát r P nezasahuje do kladných hodnot, ale přesto dochází ke snížení závislosti sledovaných jevů. Po vyřazení malých států je však patrný silnější trend posilování závislosti, která je však sama o sobě stále slabá. Nakonec provedeme korelaci po vyřazení států, které přestaly být po r. 2004 příjemci ODA/OA (seznam vyřazených států viz příloha 13). Po vyřazení těchto států zůstal r P v záporných hodnotách. Závislost však příliš nezesílila a je opět oslabena v r. 2008. 66
Graf 11 Vývoj ODA v závislosti na ekonomické úrovni příjemců v letech 1989 2008 (bez malých ostrovních států a nových donorů, ODA, HDP, HNP na obyv., Pearsonův korelační koeficient pro soubor 118 států) -0,05-0,1-0,15 r P -0,2-0,25-0,3 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 roky Korelace ODA a HNPppp Korelace ODA a HDP Korelace ODA a HNP ternd ODA/HNPppp Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline, WB, http://data.worldbank.org/country, MMF, http://www.imf.org/external/data.htm Tyto výsledky se shodují se závěry Doucouliagose a Paldama (2007) o příjmovém efektu. Tvrdí, že vztah mezi celkovými příjmy státu a příjmy ODA má inverzní charakter, tudíž s vyššími příjmy ODA klesá, zároveň však konstatují, že síla závislosti je velmi slabá, což podle nich dokládá další více než stovka studií. Ve druhém případě je za nezávisle proměnnou použit komplexnější ukazatel chudoby, tedy HDI. Graf 12 má na ose x nerovnoměrné intervaly, použita jsou pouze data pro roky, kdy jsou UNDP uvedena data pro nejvyšší počet států. Potvrzuje se nejsilnější závislost sledovaných jevů v r. 1995 (také graf 9, 10), následně však dochází k razantnímu oslabení. Z grafu 12 je patrné, že nejslabší závislost sledovaného jevu je v případě malých ostrovních států, po jejich vyřazení závislost vzroste. Malé ostrovní státy dostávají vysokou ODA na obyvatele, výše ODA je v tomto případě minimálně ovlivněna socioekonomickou vyspělostí států, a to i po r. 2005 (včetně), kdy přestaly pomoc pobírat nejbohatší ostrovní státy jako Bahamy nebo Malta. Po vyřazení nejbohatších států již nedochází ve vývoji korelačního koeficientu k zásadní změně (seznam vyřazených států příloha 13). Od r. 2000 závislost zesiluje, přestože je prozatím velice slabá, udržení tohoto trendu i v dalších letech by bylo pozitivní zprávou. Jakožto komplexnější ukazatel chudoby je HDI vhodným ukazatelem pro výběr příjemců, a měl by tak být více využíván při selektivním rozhodování ze strany dárců. 67
Graf 12 Vývoj závislosti ODA na sociálně ekonomické úrovni (ODA na obyv., Index lidského rozvoje HDI, Pearsonovo korelační koeficient) r P 0,1 0,05 0-0,05-0,1-0,15-0,2-0,25-0,3-0,35 roky 1990 1995 2000 2005 2006 2007 soubor 159 sátů bez malých 139 států bez bohatých 118 států Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline, UNDPhttp://hdr.undp.org/en/statistics/ Alokace prostředků se u jednotlivých donorů liší, pro některé je kritérium chudoby při přerozdělování ODA důležitější. Graf 13 ukazuje jaký podíl ODA za období 1989 2008 poskytly jednotlivé státy do LDCs. Nejvyšší podíl ODA do LDCs poskytovalo Portugalsko, které však absolutně i relativně (v poměru poskytnuté ODA k HNP) patří k malým dárcům. V r. 1992 dosahoval tento podíl celých 70 %. Vysoký podíl ODA pro LDCs dokazuje zásadní vliv koloniální minulosti na poskytování zahraniční rozvojové spolupráce. Většina bývalých portugalských kolonií, patří mezi nejméně vyspělé státy světa 55. Dále největší podíl ODA poskytované do LDCs mají většinou státy, které je možné zařadit do skupiny tzv. stejně smýšlejících dárců, jedná se o státy bez koloniální minulosti, u nichž hraje při poskytování pomoci vyšší roli altruismus než mocenské a ekonomické zájmy. 55 Zde by šlo hledat i příčinnou souvislost mezi kvalitou spravování kolonií, složitým procesem dekolonizace a předávání vlády a současnou neuspokojivou socio-ekonomickou situací těchto států. Mezi prioritní státy portugalské zahraniční rozvojové spolupráce patří Angola, Kapverdy, Guinea-Bissau, Mozambik, Sv. Tomáš a princův ostrov a Timor. 68
Graf 13 Průměrný podíl ODA poskytnutý LDCs za 20 let (průměr 1989 2008 na celkové ODA podle jednotlivých dárců v %) % 50 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0 Řecko Turecko Česko Španělsko Korea Arabské státy Japonsko Maďarsko Rakousko USA Německo Polsko Austrálie Kanada Itálie Nový Zéland Francie Finsko Velká Británie Slovensko Švýcarsko Nizozemsko Island Švédsko Belgie Lucembursko Dánsko Norsko Irsko Portugalsko Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline Graf 14 porovnává podíl ODA poskytnutý LDCs jednotlivými dárci v letech 1998, 2003 a 2008. Zde je vidět vysoká proměnlivost tohoto podílu v jednotlivých letech. U většiny dárců byl tento podíl nejvyšší v r. 2003. Překvapivě vysoký nárůst oproti r. 1998 zaznamenaly USA, jejichž dvacetiletý průměr není v tomto ohledu příliš příznivý, za tímto zvýšením je opět nutné hledat vliv podpory Afghánistánu. Téměř dvojnásobný nárůst od r. 2008 zaznamenala i Kanada. U některých nových dárců, jako je Česko, Slovensko, nebo Turecko, se podíl zvýšil zásadně, oproti jejich počátečním hodnotám. Naopak u některých již zavedených dárců, jako je Itálie, Rakousko nebo Německo, tento poměr klesá. Pokud se podíváme na donory, kteří mají za 20 let vyšší průměr ODA pro LDCs, je u nich patrná menší rozkolísanost podílu mezi jednotlivými roky (kromě Belgie), což naznačuje vyšší stabilitu v alokaci prostředků. Nejstabilnějším dárcem, poskytujícím pravidelně vysoký podíl ODA do nejméně vyspělých států, je Irsko. Zvýšené podíly u mnoha donorů v r. 2003 jako by vyjadřovaly odhodlání na počátku nového tisíciletí pomáhat chudším, které pak postupně upadává viz r. 2008. 69
Graf 14 Vývoj podílu ODA poskytnuté LDCs na celkové ODA (podle jednotlivých dárců v letech 1998, 2003, 2008) Arabské státy Polsko Řecko Maďarsko Rakousko Itálie Španělsko Francie Německo Švýcarsko Japonsko EU členové DAC Korea Členové DAC celkem Švédsko Nizozemsko Finsko Česko Portugalsko Austrálie Velká Británie Belgie Nový Zéland Turecko Kanada USA Dánsko Norsko Slovensko Lucembursko Evropská Komise Island Irsko 0 5 10 15 20 25 30 35 40 45 50 55 2008 2003 1998 % Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline Pokles podpory nejchudším zemím v r. 2008 mohl být také způsoben celkovým poklesem poskytnutých financí na rozvojovou spolupráci vzhledem k finanční krizi, která zasáhla většinu dárců. Obrázek 6 zobrazuje, jak v konfrontaci s finanční krizí jednotliví dárci zareagovali a zda byli i přes vlastní obtíže schopni udržet finance poskytnuté v rámci ODA na stejné úrovni. Téměř polovina dárců poskytla v r. 2009 absolutně více financí na rozvojovou spolupráci než v r. 2008, u některých z nich se celková ODA oproti r. 2008 navýšila dokonce o více než 10 %. Největší nárůst byl u Maďarska, které poskytlo 70
v r. 2009 částku o 21 % vyšší. ODA navýšily i skandinávské země, které poskytují nejvyšší podíl ODA na HNP. Naopak o něco více než polovina dárců poskytla ODA nižší než v roce předchozím, maximální pokles byl zaznamenán u Itálie a Rakouska, tyto státy v r. 2009 poskytly na rozvojovou pomoc o 31 % méně oproti r. 2008, následovalo je Irsko s poklesem o 19 % a Slovensko s 18 %. Obr. 6 Změna poskytnuté ODA mezi lety 2008 2009 podle jednotlivých dárců Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline Důležité je, že některé státy s nejvyšším podílem ODA na HNP jsou schopny i v dobách finanční krize výdaje na ODA stále navyšovat. Graf 15 ukazuje jaký podíl ODA na HNP poskytují jednotliví dárci. Rok 2009 je jedinečný, protože poprvé 3 státy poskytly více než 1 % HNP, do této doby 1% hranici překročilo Norsko (na počátku 90. let), Dánsko (na přelomu tisíciletí) a Švédsko (v r. 2006), nikdy však více států ve stejném roce. Hranici 0,7 % ODA/HNP, kterou doporučila již v r. 1969 Pearsonova komise, a ke které se dárci opakovaně přihlásili a přislíbili tento podíl poskytnout, např. v r. 1992 na summitu v Riu de Janeiru nebo v r. 2002 na konferenci v Moterrey, překročilo do dnešní doby 5 dárců. Dánsko, Nizozemsko, Norsko a Švédsko překročily hranici 0,7 % již na konci 70. let, Lucembursko je následovalo v r. 2000. 71
Graf 15 Podíl výdajů ODA na HNP dárců v r. 2009 % 1,2 1,1 1,0 0,9 0,8 0,7 0,6 0,5 0,4 0,3 0,2 0,1 0,0 Polsko Slovensko Maďarsko J. Korea Turecko Česko Itálie Japonsko Řecko USA Portugalsko Kanada Island Nový Zéland Austrálie Rakousko státy Německo Francie Španělsko Švýcarsko Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline Velká Británie Finsko Irsko Belgie Nizozemsko Dánsko Lucembursko Norsko Švédsko Evropská rada v r. 2009 potvrdila závazek členských států EU do r. 2010 vydávat na ODA 0,51 % HNP (0,17 % u nových členských zemí) a v r. 2015 0,7 % (0,33 % u nových členských států). Vzhledem k finanční krizi však tyto závazky v r. 2010 nebudou u většiny dárců splněny. Závazek pro r. 2010 se prozatím nově v r. 2009 podařilo splnit Belgii, Finsku, Velké Británii a také Irsku, které je však silně postiženo finanční krizí, a není jasné zda si tento podíl udrží i v r. 2010. Mezi novými dárci dostály již v r. 2009 závazku 0,17 % Kypr a Malta. U ostatních států je však již dnes jasné, že se ani tentokrát nepodaří závazku dostát. U některých států podíly naopak klesají, ze starých členských států EU poskytuje nejnižší podíl ODA na HNP Itálie, mezi lety 2008 a 2009 se její podíl snížil z 0,22 % na 0, 17 % a je možné předpokládat další snížení, stejně tak i u Portugalska a Řecka nebo některých nových dárců (Plavcová, Lebeda 2009). I přes podepsané závazky nejvlivnějších donorů Graf 16 názorně ukazuje, že se sliby u většiny donorských států liší od jejich skutečného chování. Průměrný podíl ODA na HNP u členů DAC či sedmi nejbohatších států světa G-7 od r. 1969 stagnuje. V 90. letech průměrný podíl ODA na HNP klesal, a tím se snížila i čistá ODA (tzv. období únavy z pomoci ), Berthélemy (2006) tento pokles vysvětluje menší rolí obchodních zájmů oproti 80. letům. Od začátku nového tisíciletí dochází k nárůstu a výsledný podíl ODA na HNP se tak vrátil na úroveň hodnot z počátku 70. let. Průměrné hodnoty členů DAC překročily státy, které jsou zároveň členy EU, naopak USA v porovnání s průměrem DAC zaostává. 72
Graf 16 Vývoj podílu ODA na HNP v letech 1969 2009: nejvýznamnější dárci (zprůměrňované hodnoty členů DAC, G-7, členů EU a DAC v porovnání s Německem a USA dvou absolutně nejsilnějších poskytovatelů ODA v r. 2009) ODA/GNI % 0,6 0,5 0,4 0,3 0,2 0,1 0 1969 1971 1973 1975 1977 1979 1981 1983 1985 1987 1989 roky 1991 1993 1995 1997 1999 2001 2003 2005 2007 2009 Členové DAC G-7 DAC členové EU Německo USA Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline Pokud porovnáme graf 15 s grafem 13 zjistíme, že na pravé straně figurují stejní dárci. Znamená to, že dárci, kteří poskytují největší část své ODA do nejméně vyspělých států, zároveň patří k dárcům, kteří poskytují na rozvojovou spolupráci největší díl ze svého HNP. Jedná se tedy o skupinu uvědomělých dárců, kteří se mimo plnění mezinárodních závazků také snaží o efektivní alokaci svých poskytnutých prostředků. Nevládní organizace Aid Action vydala v r. 2005 zprávu nazvanou Skutečná pomoc 56, ve které rozlišuje skutečnou pomoc real aid od zdánlivé pomoci phantom aid. Ve zprávě se tvrdí, že skutečná pomoc, která pomáhala zlepšit situaci chudých lidí v r. 2003, dosahovala pouhých 39 % z celkové pomoci, v r. 2004 byl tento podíl podle Aid Action 53 %. Zdánlivá pomoc je vypočítána z nákladů na: předraženou a neefektivní technickou spolupráci, nadměrné transakční náklady, odpuštěné dluhy, pomoc bez vlivu na snížení chudoby, vázanou pomoc, podporu uprchlíků a nadměrné administrativní náklady (ty se v r. 2003 podílely na celkové pomoci pouhým 1 %) 57. Jednotlivé složky pomoci jsou pak hodnoceny zvlášť u jednotlivých členů DAC. Syntézou z těchto výsledků sestavila Aid Action tabulku, která zobrazuje dárce podle objemu skutečné pomoci a podílu tzv. zdánlivé pomoci. Tím se snaží poukázat na to, kteří 56 Real Aid: An Agenda for Making Aid Work 57 Náměstek ředitele DAC Richard Carey (Carey 2005) rozdělení na real a phantom aid kritizuje a považuje jej za nesprávnou interpretaci dat. 73
z dárců vynakládají prostředky nejefektivněji a mohly by tudíž mít lepší výsledky v boji s chudobou. Nejhůře dopadly výsledky pro USA, které mají na skutečnou pomoc poskytovat pouze 0,06 % z HNP. Snahy o snižování chudoby nemohou být úspěšné, pokud dárci sledují především své zájmy a přehlížejí chudé (Greenhill a kol. 2005, s. 16). Nejlepší strukturu ODA mají podle Aid Action Irsko, Lucembursko a Nizozemsko, poté skandinávské země. Nejvyšší podíl skutečné pomoci má Irsko. Tab. 6 Skutečná a zdánlivá pomoc členů DAC v r. 2004 Nízký podíl zdánlivé pomoci (z ODA) Střední podíl zdánlivé pomoci (z ODA) Vysoký objem skutečné pomoci (z ODA/HNP) Irsko Lucembursko Švédsko Dánsko Norsko Nizozemsko Švýcarsko Střední objem skutečné pomoci (z ODA/HNP) Velká Británie Belgie Finsko Německo Kanada Nový Zéland Nízký objem skutečné pomoci (z ODA/HNP) Japonsko Itálie Vysoký podíl zdánlivé pomoci (z ODA) Austrálie Španělsko Rakousko Řecko USA Zdroj: Greenhill a kol. 2005 Mezi kritérii, které Aid Action započítává, je také podíl ODA určený pro nejchudší státy a podíl poskytnuté ODA na HNP dárců, není tudíž náhodou, že dárci s nejlepší strukturou ODA, jsou právě ti, kteří mají v těchto ukazatelích nejlepší výsledky (viz graf 13 a 15). Také např. AidWatch upozorňuje, že do výdajů ODA mnoho států započítává položky, které nemají přímý dopad na aktivity v rozvojových zemích. AidWatch rozděluje pomoc na skutečnou a zveličenou (Inflated aid), do tzv. zveličené pomoci patří odpouštění dluhů, výdaje poskytnuté na podporu uprchlíků v donorském státu a stipendia poskytnutá zahraničním studentům. Podle Konfederace evropských neziskových organizací CONCORD si v roce 2007 členské státy EU započítaly do své ODA sporné položky asi za 8 miliard eur, což tvoří 17 % z celkové ODA (Plavcová, Lebeda 2009). 74
Další problematickou praktikou, která neumožňuje rozvoj ekonomiky v přijímajících státech a naopak podporuje firmy z donorských států, je vázání pomoci. Znamená to, že dárce podmiňuje poskytnutí pomoci tím že je zboží nakupováno od firem z donorského státu, nebo realizaci pomoci musí provádět právě tyto firmy. Zdaleka nejvyšší podíl vázané pomoci vykazuje USA (Easterly 2010). Mezi evropskými státy váže nejvíce pomoci Itálie, Řecko, Rakousko, ale také o něco méně Španělsko, Portugalsko nebo Belgie. Naopak tuto praktiku nevyužívají skandinávské země, Irsko, Velká Británie nebo Lucembursko (Greenhill a kol. 2005). Chování jednotlivých dárců se výrazně liší, obecně je však možné říci, že nedochází k výraznějšímu posunu k podpoře nejchudších států. Což potvrzují i některé studie (např. Collier, Dollar 2001, Sawada et al.), které se shodují, že pomoc nemíří ke státům s nejnižšími příjmy. Podle Baulcha (2003), který studoval vybrané dárce DAC, se mnohem více orientují na pomoc chudým obecně menší země, jejichž absolutní podíl na celkové ODA je nízký. Bilaterální pomoc Nizozemska a Velké Británie do států s velkým podílem chudých lidí, protože podporují chudé státy v Africe a lidnaté země v Asii. Opačně je na tom USA a Japonsko, které podporují spíše prosperující země se středními příjmy. Německo a Francii vidí neutrálně, podobají se Nizozemsku a Velké Británii, protože směřují podporu do chudých států Afriky, ale také USA a Japonsku, protože poměrně velký obnos poskytují prosperujícím státům se středními příjmy. Další autoři zmiňují mnohé jiné faktory než je chudoba, které ovlivňují přízeň dárců k jednotlivým zemím. V této souvislosti Alesina a Dollar (2000) či Easterly (2010) zmiňují závislost alokace prostředků se shodným hlasováním příjemců a dárců ODA v OSN. Tato závislost je nejsilnější u Japonska, které poskytuje značnou část podpory zemím, které hlasují pro návrhy, jenž Japononsko podporuje. Shodné hlasování hraje velkou roli v poskytování ODA také u USA a Francie. V přerozdělování pomoci hrají stále velkou roli historické vazby a strategické zájmy dárců, díky tomu jde podpora do prostředí s oslabenou politikou a do zemí, které nemají vážné problémy s chudobou (Collier, Dollar 2002, s. 23). Bethélemy (2005) tvrdí, že bývalé koloniální mocnosti jsou výrazně determinovány svými historickými vazbami při výběru příjemců, a to oslabuje efektivní alokaci prostředků. Jiní autoři zase kritizují celkovou roztříštěnost rozvojové spolupráce. Knack a Rahman, (2004) poukazují na silnou fragmentaci dárců. Dárci mají jen velmi nízkou strukturální i teritoriální specializaci, a to i skandinávské země, které si určily v průměru 75
25 prioritních států, stejně nadále podporují mnohem více zemí. Zde se potvrzuje velká setrvačnost dárců, kdy se v duchu počátečních období rozvojové spolupráce snaží všichni pomáhat všem. I přes četné výzvy mezinárodních institucí, především SB, která ve svých zprávách již tradičně upozorňuje na nutnost koordinace aktivit jednotlivých dárců v rámci makroregionů i států, ale i některých mezinárodních závazků týkajících se spolupráce mezi jednotlivými aktéry, k žádné výrazné koordinaci činností, které by zamezily překrývání jednotlivých aktivit, v praxi nedochází. Amprou et al. (2007) nabádají státy k vyšší selektivitě vlastní pomoci pouze do států, kde jsou jejich výsledky lepší oproti ostatním. Podle jasných kritérií výběru jednotlivých příjemců by se měli dárci mezi sebou informovat o částce, která půjde do určité země a určitého sektoru, což by napomohlo lepší předvídatelnost finančních toků a snížilo míru roztříštěnosti jednotlivých dárců. Mezeru vzniklou nedostatkem příjmů od bilaterálních dárců by pak měly vyplňovat multilaterální agentury. Amprou et al. (2007) také upozorňují, že by mezi kritérii pro výběr příjemců měla také figurovat kvalita institucí a celková pozornost vůči strukturálním rozdílům, které brání snížení chudoby v zemi. Kritérium dobrého vládnutí nebo podpory států s demokratickým zřízením deklaruje většina dárců. Mnohé studie však naznačují (např. Alesina, Dollar 2000, Colier, Dollar 2002), že dobré či špatné vládnutí nemá ve výsledku žádný vliv na příliv pomoci do země. Naopak se velmi často ukazuje, že státy s více zkorumpovanými vládami dostávají více podpory než ostatní. I zde je však znatelný rozdíl mezi dárci, např. skandinávské země více přihlížejí k míře korupce v zemi. Na druhé straně USA upřednostňuje demokracie, ale nevěnuje žádnou pozornost kvalitě přijímajících vlád. Ukazuje se, že prozatím hrají strategické zájmy stále významnou roli v rámci rozvojové spolupráce. Rozvojová činnost je často spojena dalšími obchodními vztahy mezi partnerskými státy, z tohoto důvodu je velmi těžké docílit, aby byla pomoc jednotlivých donorských států orientována na menší množství příjemců. I nadále také lze z globálního hlediska předpokládat, že pomoc bude poskytována i státům s vyššími či středními příjmy, u nichž by mohl být rozvoj podpořen spíše soukromými investicemi, pro které jsou trhy těchto států mnohem přitažlivější, než nefunkční slabé tržní prostředí států s nejnižšími příjmy. Pokud budou nadále granty a zvýhodněnými půjčkami podporovány všechny rozvojové země, nelze podle mě předpokládat, že by v nejbližší budoucnosti došlo k výraznějšímu snížení regionálních rozdílů v sociálně-ekonomické vyspělosti z globálního pohledu. 76
4. Česká zahraniční rozvojová spolupráce Česká republika má s poskytováním zahraniční pomoci bohaté zkušenosti již z dob reálného socialismu. Po Sametové revoluci zaznamenaly aktivity v rámci rozvojové spolupráce silný pokles, většina státního aparátu byla zaměstnána ekonomickou a politickou transformací státu. Podle Exnerové et al. (2005) nebylo poskytování rozvojové pomoci podporováno ani veřejným míněním. V očích obyvatel byla tato činnost zdiskreditována právě za období socialismu, negativní stanoviska vůči rozvojové pomoci zaujímala i nová politická elita. V této době započatých transformací se nová Československá federativní republika stala sama příjemcem ODA, stejně jako ostatní postsocialistické státy. Jako první, z těchto států, Česká republika začala obnovovat své rozvojové působení v souvislosti se začleňováním do OECD. V r. 2004, zároveň se vstupem do EU, začala být Česká republika, spolu s ostatními přistoupivšími státy, opět čistým poskytovatelem ODA. 4.1 Rozvojová pomoc Československé socialistické republiky Československé zahraniční vztahy, jakož i rozvojová pomoc, byly formovány převážně ideologicko-strategickými zájmy sovětského bloku. Československo patřilo před rokem 1989 mezi socialistické státy silně angažované v rozvojovém světě, přičemž rozvojová pomoc představovala jednu z nejvýraznějších forem československého působení. Intenzita spolupráce Československa s rozvojovými zeměmi kolísala, po prvním vzmachu koncem 50. let a počátkem 60. let došlo k jistému útlumu, po kterém následovalo posílení československých aktivit ve třetím světě v 70., ale zvláště pak v 80. letech (Exnerová et al. 2005, s. 1). Československá pomoc byla zásadně ovlivněna logikou studené války, aktivity v rámci rozvojové pomoci byly realizovány v souladu se zahraniční politikou Sovětského svazu. Sovětský blok přispíval v rozvojových zemích k rozvoji národně osvobozeneckých hnutí. Tato všestranná podpora (morální, psychická, vojenská i ekonomická) byla ekonomicky velmi náročná. Omezenost zdrojů centrálně plánovaných ekonomik vedla k rozlišení mezi pomocí a spoluprácí. Obecně měly být přátelské vztahy navazovány se všemi rozvojovými zeměmi. Pomoc vycházející z poskytování jednostranných výhod byla 77
poskytována jen důsledně antiimperialistickým zemím (např. Irák, Sýrie, Libye), zemím socialistické orientace a zvláštního zájmu (Holub et al. 1993). Rozvojová pomoc byla realizována převážně v rozvojových zemích nejbližších sovětskému bloku, v tzv. mimoevropských socialistických zemích a v tzv. zemích přednostního (zvláštního) zájmu. S dalšími rozvojovými zeměmi, které v hodnotovém žebříčku spadaly níže, byly navázány oboustranně výhodné hospodářské vztahy (viz tab. 5). Nakonec v poslední kategorii byly země závislé na imperialismu, které neměly zájem o vztahy se sovětským blokem (Zídek, Sieber 2007). Tab. 5 ukazuje státy spadající do jednotlivých kategorií, československá spolupráce se však neomezovala pouze na tyto státy, převážně na Africkém kontinentu se vztahy s rozvojovými zeměmi extenzivně rozšiřovaly. Podle Zídka a Siebera (2007) byla hlavní úloha československého působení v Africe zajistit posun zemí z nižší do vyšší kategorie. Země závislé na kapitalismu zbavit této závislosti nejlépe pomocí navázání hospodářských vztahů. Hospodářské vztahy byly základem politického ovlivňování, díky němuž měla být země posunuta do přednostního zájmu, dále k přijetí vědeckého socialismu a navázání politického spojenectví se sovětským blokem. Tab. 7 Přehled hlavních příjemců rozvojové pomoci ČSSR v 50. 80. letech 20. století mimoevropské země země země oboustranně výhodné hospodářské socialistické přednostního přednostního spolupráce země zájmu 60. léta zájmu 80. léta Kambodža Ghana Afghánistán Alžírsko Keňa Tanzanie Kuba Guinea Angola Benin Kongo-Brazzaville Uganda Laos Mali Etiopie Guinea-Bissau Libye Venezuela Mongolsko Jižní Jemen Indie Mexiko Zambie Severní Korea Mozambik Irák Nigérie Severní Vietnam Nikaragua Írán Sýrie Zdroj: Exnerové et al. (2005), Zídek a Siebera (2007) Na konci 50. let se Československo, do té doby spíše provinciální sovětský satelit, pokusilo stát významným hráčem na africkém kontinentu Rozsah, v němž bylo pronikání do Afriky uskutečněno, a účast komunistických bezpečnostních složek na jeho provádění, však svědčí o tom, že dynamika této ofenzivy byla zcela odlišná od předchozích kontaktů. Československo účinkovalo v roli jednoho ze sovětských agentů a razilo cestu pro další státy sovětského bloku, především Sovětský svaz I v postavení sovětského satelitu ovšem československá zahraniční politika dokázala nalézt vlastní specifickou oblast působení a tou byl komerční vývoz vojenského materiálu. Vedle prosovětsky 78
orientovaných zemí, které zbraně získaly za výhodných podmínek, byly příjemci československého speciálu, jak bylo v hantýrce zahraničního obchodu toto zboží nazýváno, také neutrální nebo dokonce v některých aspektech spíše prozápadní státy jako Oboteho Uganda nebo Gowonova Nigérie (Zídek, Sieber 2007, s. 8). Pomoc byla realizována různými způsoby, jednalo se např. o hmotnou pomoc, tudíž spíše pomoc humanitární, která byla výlučně poskytována socialistickým zemím. Celkově bylo na bezplatnou pomoc počátkem 80. let vynakládáno přibližně 200 milionů Kčs ročně. Dále byla prováděna technická pomoc, prostřednictvím vysílání odborníků do zahraničí. Významné bylo i poskytování stipendií ke studiu na československých vysokých školách, do 90. let zde vystudovalo kolem 20 tisíc stipendistů z cizích zemí. Poskytovány byly také dlouhodobé vládní úvěry (Exnerová et al. 2005). Po sovětském příkladu byly již v 50. letech založeny vládní úvěry. Byly poskytovány s dlouhou dobou splatnosti, 8 12 let a někdy i více, s nízkou úrokovou sazbou do 2,5 %. Hlavním úkolem úvěrů byla podpora československého vývozu strojů, zařízení a investičních celků. Později byly poskytovány tzv. speciální úvěry pro podporu vývozu zbraní a vojenské techniky. Nejvíce zdrojů plynulo do antiimperialistických zemí (viz tab. 8), prvních 5 přijímajících států, které byly také největšími příjemci vojenského arsenálu, se také stalo největšími československými dlužníky (Holub et al. 1993). Tab. 8 Hlavní příjemci československých vládních úvěrů (podle čerpání v %, konec 80. let) Poř. Celkem Z toho č. Stát % Civilní (%) Speciální (%) 1 Sýrie 41,2 6,8 34,4 2 Libye 12,7-12,7 3 Alžírsko 11,1 1,4 9,6 4 Irák 9 0,2 8,8 5 Nikaragua 6,2 6,2-6 Barma 5,7 5,7-7 Irán 4,3 4,3-8 Egypt 4,3 4,3-9 Etiopie 3,2 2 1,2 10 Afghánistán 2,3 2,3 - Celkem 10 zemí 100 33,2 66,7 Zdroj: Holub et al. 1993 V rámci poskytování stipendií byly podle Zídka a Siebera na Vojenské akademii v Brně cvičeni i bojovníci z afrických revolučních skupin (z Angoly, Jižní Afriky, Guineji- 79
Bissau, Mosambiku, Namibie nebo Zimbabwe), tyto skupiny také získaly československou výzbroj a někdy také vojenské poradce. V dnešní době není poskytování vojenského arsenálu striktně zahrnováno pod rozvojovou spolupráci. V době studené války šlo o běžnou praktiku obou znepřátelených bloků. Československé zbraně sehrály významnou roli ve zbrojení mnoha států i osvobozeneckých hnutí. Z tohoto lze lehce vyvodit část české odpovědnosti za současnou politicko-ekonomickou nestabilitu panující např. v některých afrických zemích. 4.2 Česká rozvojová spolupráce v 90. letech 20. století Po rozpadu bipolárního světa byly vytvořeny podmínky pro navázání nových a variabilnějších zahraničních vztahů, zároveň bylo možné navázat na dobré vztahy z minula. Zmizely však původní strategické důvody pro poskytování zahraniční pomoci a státní správa byla navíc intenzivně zaměstnána vlastní transformací. Prioritou v tomto období bylo hlavně úspěšné dokončení vlastní ekonomické a politické transformace, jímž země po pádu předchozího režimu procházela. Česká republika se tak zpočátku sama ocitla v roli příjemce zahraniční pomoci, aniž by se sama tímto způsobem angažovala v jiných státech (Strojanov, Nováček 2003). Přestože na počátku 90. let nebyla realizovaná rozvojová pomoc, poskytoval stát finanční prostředky na humanitární pomoc. Především v souvislosti s válkou na Balkáně a následnou humanitární krizí česká veřejnost opět přijala ideu mezinárodní pomoci za vlastní, do velké míry zásluhou nevládních neziskových organizací, které se obětavě angažovaly v poskytování humanitární pomoci (Urbanová 2008, s. 1). Novým impulzem pro obnovení rozvojové pomoci bylo přijetí České republiky do OECD. Česká republika se svým vstupem do organizace přihlásila, jakožto jeden z bohatších států, k principu solidarity s chudšími státy. Česká republika (dále jen ČR) jako první mezi státy Visegrádu obnovila oficiální státní program zahraniční pomoci. Institucionální základ pro její poskytování byl vytvořen přijetím Zásad poskytování zahraniční pomoci, které byly schváleny usnesením vlády č. 153 v roce 1995 (Sládková a kol. 2008). Spolu s Maďarskem a Polskem byla ČR v OECD zařazena mezi tzv. vynořující se dárce (emerging donors). V letech 1996 2000 byly realizovány významnější projekty české zahraniční rozvojové pomoci ve čtyřech desítkách států. Tato roztříštěnost v kombinaci s nízkým 80
objemem pomoci znamenala, že pomoc byla poskytována ve formě relativně malých projektů, což zásadním způsobem problematizovalo přínos vynaložených prostředků jak ke zlepšení hospodářské a sociální situace příjemců, tak k udržování dobrých vztahů mezi ČR a partnerskými zeměmi. Teritoriální roztříštěnost systému také vážným způsobem ztěžovala řízení systému, jehož komplexnost neodpovídala relativně nízkým objemům pomoci (Exnerová et al., 2005 s. 2). Pro země Visegrádu byla při budování rozvojové politiky přínosná spolupráce s vyspělými dárci a mezinárodními organizacemi. Nejvýznamnějším partnerem se stalo UNDP s regionálním sídlem v Bratislavě. Na transformaci rozvojových politik se také v letech 1990-2001 aktivně podílela Kanadská mezinárodní rozvojová agentura (Canadian International Development Agency CIDA), šlo o program ODA ve východní Evropě (Prášil 2004). Po pěti letech od schválení Zásad Ministerstvo zahraničních věcí zahájilo diskuzi zainteresovaných partnerů o kladných a záporných stránkách (tab. 9) dosavadní rozvojové praxe. Diskuze vyvrcholila projednáním Analýzy zahraniční rozvojové pomoci ČR za období 1996-2000. Analýza poukázala na naprostou nekoncepčnost v řízení poskytování rozvojové pomoci a nutnost transformace celého systému (Zpráva o zahraniční rozvojové spolupráci ČR 2002). Halaxa a Fukan (1999) v souvislosti s transformací doporučovali vznik pevné vertikální linie v realizaci pomoci od Ministerstva zahraničních věcí, přes rozvojovou agenturu, k finálním realizačním místům, což by bylo kompatibilní s většinou příjemců OECD. Doporučen byl také vznik zákona o rozvojové pomoci a vznik samostatné rozpočtové kapitoly pro její financování. Tab. 9 Pozitiva a negativa české rozvojové praxe v letech 1996 2000 Pozitiva - dlouholetá tradice poskytování pomoci - unikátní know-how českých odborníků v mnoha rozvojových oborech - Česká republika již v roce 1995 obnovila vládní program zahraniční pomoci Negativa - program zahraniční pomoci je značně roztříštěn, jak geograficky, tak oborově - nízká efektivita meziresortní spolupráce a slabá koordinační role ministerstva zahraničních věcí - chybí jednotná metodika pro plánování, řízení a hodnocení rozvojových projektů - roční rozpočtový cyklus v závislosti na schvalování státního rozpočtu není vhodný pro financování víceletých projektů - nedostatečná veřejná podpora a nízká informovanost o české zahraniční pomoci Zdroj: Zpráva o zahraniční rozvojové spolupráci ČR 2002 81
4.3 Česká rozvojová spolupráce v 21. století Reakcí na analýzu rozvojové praxe a doporučení odborné veřejnosti bylo přijetí Koncepce zahraniční rozvojové pomoci ČR na období 2002 2007. Koncepce byla vládou ČR na základě jejího Usnesení č. 91 ze dne 23. ledna 2002 vzata na vědomí. Cílem koncepce bylo vytvořit předpoklady pro posílení efektivnosti, transparentnosti a systémovosti české zahraniční rozvojové pomoci (Sládková o kol. 2008). Rámcovým cílem ČR v oblasti zahraniční rozvojové pomoci (ZRP) se stalo v souladu s úsilím mezinárodního společenství přispět k omezení chudoby v méně vyspělých částech světa cestou ekonomicko-sociálního udržitelného rozvoje. ČR se také plně přihlásila k rozvojovým cílům tisíciletí. Poskytování rozvojové pomoci je integrální součástí zahraniční politiky a přispívá tak k prosazování demokracie, lidských práv a sociální spravedlnosti, k integraci rozvojových zemí do světového hospodářství a k udržitelnému globálnímu rozvoji. Hlavními principy, ze kterých vychází, jsou partnerství, efektivnost a transparentnost 58. Pro zvýšení systémovosti byla zdůrazněna potřeba sektorové a teritoriální koncentrace. (Koncepce zahraniční rozvojové pomoci ČR na období 2002 2007). Vymezeno bylo 20 prioritních zemí (viz tab. 8). Přestože hlavní podmínkou pro výběr zemí byla existence vlastní rozvojové strategie, je evidentní, že nejvýznamnější roli nakonec hrály historické vazby, které byly také zmíněny v dalších kritériích výběru 59. 58 Princip partnerství nahrazuje překonaný přístup "dárce - příjemce", vlády partnerských zemí nesou primární zodpovědnost za svůj rozvoj a politika dárců plně zohledňuje jejich potřeby. ZRP musí být vedena poptávkou po pomoci ze strany příjemce. Na základě principu efektivnosti je kladen důraz na systémový přístup, navržena je modifikace organizačního a finančního zajištění a důraznější monitorování a hodnocení projektu ZRP. V rámci transparentnosti má být ZRP otevřena veřejné diskusi všech zainteresovaných složek a průběžně má být informovány veřejnost (Koncepce zahraniční rozvojové pomoci ČR na období 2002 2007). 59 Jako další kritéria byla určena: stupeň sociálně-ekonomického rozvoje přijímající země (naléhavost pomoci), zahraničně-politické vztahy přijímající země k ČR, historické a obchodní vazby a jejich perspektivy, úroveň demokracie, existence právního státu, antikorupční prostředí a zdravé ekonomické základy v přijímající zemi, vhodná infrastruktura pro projekty v přijímající zemi, přítomnost zastupitelských úřadu ČR či příslušných mezinárodních organizací, koordinace s aktivitami ostatních dárcovských zemí a mezinárodních organizací. 82
Typická pro toto období byla také započatá spolupráce s nestátními subjekty. V koncepci se vláda jednoznačně vyjádřila, že jejími partnery v oblasti rozvojové pomoci jsou nevládní organizace, odbory, privátní sektor, akademická obec, církev i média. Výrazným přínosem nové koncepce byla také započatá transformace institucionálního rámce pomoci, např. vzniklo Rozvojové středisko při Ústavu mezinárodních vztahů, jakožto poradní orgán, nebo také Expertní skupina, zodpovědná za evaluaci projektů (Exnerová et al. 2005, s. 3). 4.4 Česká rozvojová spolupráce po vstupu do EU Dalším mezníkem ve vytváření rozvojové politiky byl vstup ČR do EU v r. 2004. V tomto roce zároveň ČR, jakožto i ostatní přistoupivší státy, přestala pobírat podporu v rámci ODA, a začala být čistým dárcem. Nutné byly další změny ZRP ČR především ve smyslu harmonizace s legislativou EU. Vláda v r. 2004 usnesením č. 302 přijala Zásady zahraniční rozvojové spolupráce po vstupu ČR do EU. Poprvé bylo v oficiálních dokumentech vyměněno slovo rozvojová pomoc za rozvojová spolupráce, což mnohem víc koresponduje s principem partnerství. V zásadách se ČR přihlásila k uplatňování programového přístupu, založeného na střednědobé rozvojové strategii, což umožnilo lepší plánování dlouhodobějších projektů, jak ze strany vlády, jejich partnerů, tak přijímající země. Se záměrem větší koncentrace rozvojového působení byl zúžen počet prioritních zemí z původních 20 na 8, k nim ještě přibily 2 země střednědobé priority (viz tab. 10). Jednoznačně byl definován projektový cyklus, jehož nedílnou součástí se staly monitorovací a evaluační mise (blíže Jelínek a kol., 2006). Pečlivěji měly být také vybírány projekty, které mají určený jednoznačný koncepční rámec a cíl. V souladu s cíly tisíciletí byly obecně jako sektorové priority určeny: migrace, průmyslová podpora, vzdělávání, zdravotnictví, zemědělství, životní prostředí a udržitelný rozvoj (Zásady zahraniční rozvojové spolupráce po vstupu ČR do EU). Novou příležitostí pro český soukromý i neziskový sektor se staly zakázky a granty vypisované v rámci rozvojové spolupráce EU. České subjekty mají možnost účastnit se výběrových řízení vypisovaných Úřadem pro spolupráci Europe Aid. Uchazeči však musí splňovat náročná kritéria (Exnerová et al., 2005). I přes jisté změny se příliš nepodařilo českou rozvojovou politiku zefektivnit, teritoriálně ani sektorově zacílit. Podle Jelínka (2006) byl systém poskytování ZRS ČR extrémně rozdrobený. Za realizaci projektů zodpovídalo devět ministerstev (obr. 7), každé 83
ve své sféře působnosti. Prostředky byly z rozpočtové kapitoly poskytovány přímo ministerstvům, která často chápou účel ZRS odlišně. Ministerstvo zahraničních věcí postrádalo nástroje pro roli efektivního koordinátora a vláda musela často rozhodovat o méně důležitých otázkách, přičemž ministerstva mohla jednotlivé návrhy blokovat. Tento systém byl těžkopádný, neflexibilní, nesourodý a bez jasně definované odpovědnosti. Až na výjimky (např. v Angole) se nepodařilo dosáhnout provázanosti působení jednotlivých ministerstev v rámci programů spolupráce s prioritními zeměmi. Obr. 7 Systém ZRS ČR před transformací schválenou v r. 2007 Zdroj: Sládková a kol., 2008 Na základě četné kritiky ze strany odborné veřejnosti, neziskových organizací a doporučení SB a Zvláštního hodnocení OECD/DAC o ZRS (Peer Review Process), o které ČR sama požádala, byla započata poslední fáze transformace ZRS ČR, která byla schválena v r. 2007 byla usnesením vlády č. 1070. Pro nové institucionální uspořádání byl zvolen model, který se vyskytuje v řadě vyspělých dárcovských zemí a který spočívá v soustředění koncepčních úkolů pod Ministerstvo zahraničních věcí a ve vytvoření rozvojové agentury, jejímž hlavním úkolem je zajistit realizaci projektů rozvojové spolupráce. Tento model funguje například v Rakousku, Švédsku nebo Norsku (Exnerová et al. 2005). 84
Po dokončení transformace (které je očekáváno v r. 2011) má být dosaženo zprůhlednění, zefektivnění a zjednodušení celého systému ZRS ČR. V rámci transformace byla v roce 2008 zřízena Rada pro ZRS, kde jsou zastoupena resortní ministerstva. Rada nahrazuje dosavadní meziresortní koordinační porady, a tím zachovává strategické a expertní role resortních ministerstev. Jednání Rady se účastnili zástupci občanské společnosti (FoRS Fórum pro rozvojovou spolupráci a Platformy podnikatelů pro zahraniční rozvojovou spolupráci). Významným prvkem procesu transformace je oddělení koncepční a implementační funkce zřízením nové organizační složky státu České rozvojové agentury (ČRA), která nahradila Rozvojové středisko. ČRA vznikla k 1.1.2008 a postupně má převzít všechny implementační funkce spojené s realizací projektů ZRS v gesci Ministerstva zahraničních věcí (MZV) (Sládková a kol. 2008, s. 10). V roce 2008 MZV a ČRA převzaly zodpovědnost za vypisování projektů v oblasti vzdělávání, sociálního rozvoje, zdravotnictví, dopravy a od roku 2009 průmyslu, životního prostředí a zemědělství. Ministerstvům byly dočasně ponechány výjimky. K nim patří např. sektor migrace a bezpečnosti (v gesci Ministerstva vnitra), řízení veřejných financí (Ministerstvo financí) a tzv. Aid for Trade (Ministerstvo průmyslu a obchodu) (Plavcová, Lebeda 2009). Potenciál ČRA a Rady pro ZRS ČR není prozatím plně využit. Zatím se příliš nedaří zvýšit provázanost české zahraniční rozvojové spolupráce s ostatními politikami, které mají významný dopad na rozvojové země. Česká republika stále nezohledňuje cíle, jichž chce dosáhnout svojí rozvojovou spoluprácí, například při tvorbě své migrační, zemědělské či obchodní politiky Aby česká ZRS byla skutečně účinná, je bezpodmínečně nutné posílit koherenci politik pro rozvoj. (Plavcová, Lebeda 2009). Výrazným krokem v transformaci bylo přijetí Zákona o rozvojové spolupráci a humanitární pomoci, který vstoupil v platnost 1. července 2010. V r. 2009 byla přijata Koncepce zahraniční rozvojové spolupráce na období 2010-2017, jejíž základní principy vycházejí z Evropského konsensu o rozvoji (2005), Pařížské deklarace o efektivnosti pomoci (2005) a Akční agendy z Akkry (2008). Na jejichž základě byl vyzdvižen princip vlastnictví rozvojového procesu rozvojovými zeměmi, harmonizace postupu donorů při přípravě programů i při dokládání výsledků, respektování rozvojových programů připravených rozvojovými zeměmi, vzájemná odpovědnost, využívání administrativních systémů partnerských zemí, na zvýšení podílu poskytované přímé rozpočtové pomoci z celkové ODA, dělba práce mezi donorskými zeměmi a víceleté plánování (Koncepce 85
ZRS ČR na období 2010 2017). Ke splnění těchto závazků však povede, nejen v Česku, ještě dlouhá a nesnadná cesta. Obr. 8 Systém ZRS ČR po dokončení transformace Zdroj: Plavcová, Lebeda 2009 Důležitou změnou, která je do praxe zaváděna od druhé poloviny roku 2010 a která by měla především napomoci k vyšší účinnosti a průhlednosti bilaterální ZRS, je nová metodika evaluací rozvojových projektů. Evaluace budou nově prováděny externími subjekty. MZV ČR v součinnosti s Radou pro ZRS v této souvislosti rozhodlo delegovat evaluace plánované k zahájení v roce 2010 na regionální centrum UNDP v Bratislavě. Bylo rozhodnuto, že k evaluacím budou přednostně vybírány projekty v prioritních zemích české ZRS. Pro rok 2010 bylo vybráno 6 projektů, po dvou v Bosně a Hercegovině, Moldavsku a Mongolsku (Informace o ZRS realizované v r. 2009). 86
Jedny z hlavních problémů, se kterými se potýká realizace české ZRS, je sektorová a teritoriální rozdrobenost. Jako sektorové priority byly v nové koncepci určeny: životní prostředí, zemědělství, sociální rozvoj (včetně vzdělávání, sociálních a zdravotnických služeb), ekonomický rozvoj (včetně energetiky) a podpora demokracie, lidských práv a společenské transformace 60. Takto definované sektorové priority mohou pojmout veškeré možné rozvojové aktivity. Prvním krokem v teritoriálním zaměření bylo určení 20 prioritních států v r. 2002, po vstupu do EU byl zúžen počet prioritních států na 8, zároveň zůstaly 2 státy střednědobé priority. Následné zkušenosti však ukázaly, že i 8 programových zemí je pro ČR vzhledem k jejím finančním i lidským kapacitám příliš mnoho. Potvrzují to také doporučení ze strany OECD/DAC a SB (Koncepce ZRS ČR na období 2010-2017, s. 11). OECD ve svých zprávách Česku doporučuje 3, maximálně 5 prioritních zemí. V nových Zásadách ZRS došlo k novým úpravám teritoriálního zaměření, hlavními kritérii pro výběr byly (řazeno podle významu): intenzita dvoustranných vztahů, socioekonomická úroveň 61, připravenost země přijímat pomoc 62 a zohlednění dělby práce mezi dozorskými státy 63. Největší roli hraje první kritérium, tudíž historické vazby. Ve výsledku bylo vybráno 5 prioritních zemí s programovou spoluprácí (tab. 10), mezi ně byl ze střednědobé priority přeřazen Afghánistán. Z tohoto výběru je patrná provázanost rozvojové spolupráce se strategickými zájmy spojenými s partnerství v NATO, i když Afghánistán splňuje všechny kritéria, kromě dělby práce mezi donorskými státy. Afghánistán je v současné době po Iráku druhým absolutně nejvyšším příjemcem ODA, a velmi dobře si vede i v porovnání se stejně lidnatými státy v ODA na obyvatele. Největší změnou oproti předchozímu období je zařazení Etiopie mezi prioritní země, což může být vysvětleno snahou o zařazení některé z nejméně vyspělých zemí, ale možná také loby ze strany neziskových organizací, např. Člověk v tísni zde již delší dobu realizuje projekty stavby škol, na které ČR přispívala, i když Etiopie nebyla prioritní zemí. Naopak se do 60 Vedle sektorových priorit jsou určeny tzv. průřezové principy: demokratická správa věcí veřejných, šetrnost k životnímu prostředí, dodržování základních lidských, ekonomických, sociálních a pracovních práv příjemců projektů, včetně prosazování rovnosti žen a mužů (Koncepce ZRS ČR pro období 2010-2017). 61 Jako ukazatel je použita kategorizace dle příjmů na osobu podle OECD a HDI. 62 Indikátorem je existence vlastní strategie rozvoje (Poverty Reduction Strategy Paper), index vnímání korupce dle Transparency International, úroveň dodržování lidských práv a základních svobod dle žebříčku Freedom House. 63 Jako ukazatel je použita ODA na obyvatele. 87
těchto 5 států nedostala Angola, která byla prioritní zemí již od r. 2002, také patří mezi nejméně vyspělé země, navíc zde velice úspěšně působí Česká zemědělská univerzita a podle Jelínka (2006) patřily bilaterální projekty v Angole k nejúspěšnějším vůbec. Důvodem může být požadavek Angolské vlády na přijímání ODA v podobě rozpočtové podpory, kterou Česko prozatím poskytuje minimálně. V případu Moldavska a Mongolska se Česko přihlásilo do role tzv. zastupujícího koordinátora EU. Tab. 10 Srovnání prioritních zemí ZRS ČR v letech 2002, 2004, 2010 2002 2004 2010 Prioritní země Prioritní země Prioritní země programové spolupráce Afghánistán Angola Afghánistán Angola Bosna a Hercegovina Bosna a Hercegovina Bolívie Jemen Etiopie Bosna a Hercegovina Moldavsko Moldavsko Burkina Faso Mongolsko Mongolsko Etiopie Srbsko Prioritní země bez Jemen Vietnam programu spolupráce Kazachstán Zambie Libanon a.) Projektové země Země střednědobé Makedonie priority Gruzie Mali Kambodža Mongolsko Afghánistán Kosovo Namibie Irák Palestinská území Nikaragua Srbsko Palestinská území Salvador b.) Země jiného rozsahu spolupráce Srbsko a Černá Hora Angola Ukrajina Jemen Uzbekistán Vietnam Vietnam Zambie Zdroj: Koncepce zahraniční rozvojové pomoci České republiky na období let 2002 až 2007, Zásady zahraniční rozvojové spolupráce po vstupu ČR do EU, Koncepce zahraniční rozvojové spolupráce České republiky na období 2010 až 2017 K pěti prioritním zemím s programovou spoluprácí však přibilo 9 prioritních zemí bez programu spolupráce, které se dělí na 5 zemí programových a 4 země se kterými bude probíhat spolupráce v jiném rozsahu a zaměření než v předchozím programovém období. Zde dochází k výraznému posunu Angola, Jemen, Vietnam a Zambie byly v minulém období prioritními zeměmi, nyní byly přesunuty do kategorie zemí, ve kterých budou postupně rozvojové aktivity slábnout. Přestože přechod k ukončení spolupráce se zeměmi, které se nedostaly mezi prioritní, by měl být postupný, vytvoření nových speciálních 88
kategorií pro přijímající země spíše signalizuje, že se česká rozvojová spolupráce doposud nedokáže vypořádat s teritoriální rozdrobeností. 4.5 Alokace finančních prostředků v rámci ZRS ČR Objem částky poskytnuté na ZRS ČR se od r. 1999 každým rokem zvyšuje, vyjma r. 2007, kdy došlo ke stagnaci poskytnutých prostředků (graf 17). K nejvyššímu, skokovému, nárůstu došlo mezi lety 2002 a 2003 o celých 72 %, což je podle ČRA od r. 1990 nejvyšší nárůst ODA v porovnání se státy OECD. Nárůst byl způsoben především navýšením bilaterální ODA, která se tak u ČR dostala po obnovení zahraniční spolupráce na své absolutní i relativní (89 % z celkové ODA) historické maximum. Důvodem celkového posílení bilaterální ODA mezi lety 2001-2004 (také tab. 11) je výrazné zvýšení nákladů na vojenské mise, a to především v souvislosti s novými misemi v Afghánistánu a Iráku. Na nárůstu výdajů v r. 2003 se výrazně podílelo vyslání polní vojenské nemocnice do Basry. Graf 17 Vývoj ODA ČR v letech 2000 2008 (vývoj celkové, bilaterální a multilaterální ODA v mil. Kč) 4500 4245,3 4000 3500 3636,9 3632,9 4248 mil. Kč 3000 2500 2000 1500 1000 500 0 552,75 514,15 632,6 353,76 282,78 198,99 231,37 378,2 245,4 1007,2 568,2 1485,9 439 2556 1025 460,9 2780,1 3235,96 2268,3 1998,8 1880,2 1694,01 1631,5 1756,7 1643,9 1541,95 287,6 1148,6 2249,8 2506,32 1995,5 1741,68 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 roky Celková ODA Bilaterální ODA Multilaterální ODA Zdroj: Adamcová a kol. 2006, Hlavičková a kol. 2008, Informace o ZRS realizované v r. 2009 2010 K dalšímu výraznějšímu nárůstu ODA dochází mezi lety 2007 a 2008, o 16 %. Podle Plavcové a Lebedy (2009) je tento nárůst způsoben především započítáním větší 89
části financí poskytnutých na vojenské mise, než tomu bylo v letech předchozích. Výdaje se tak zvedly především o tzv. zveličenou pomoc, kterou Plavcová a Lebeda (2007) vypočítali až na 32 % 64 z celkové ODA v r. 2007. Podle metodiky AidWatch, která do zveličené pomoci nepočítá náklady na vojenské mise 65, vypočítala Konfederace evropských neziskových organizací CONCORD českou zveličenou pomoc v r. 2007 na 15 %. Což je pod průměrem států EU, který byl v r. 2007 17 %. Pro příklad, ve stejném roce slovinská zveličená pomoc dosahovala 10 %, slovenská 29 %, Francouzská 33 % a úplně nejhůř na tom bylo Rakousko s celými 58 %. Naopak naprosto minimální podíl zveličené pomoci byl spočítán u Finska 2 %, Irska 0,5 %. U Lucemburska, jediného z evropských dárců, je tento podíl 0 %. CONCORD dlouhodobě kritizuje započítávání zveličené pomoci do ODA, a upozorňuje na to, že u většiny dárců není možné dosáhnout závazků ohledně podílu ODA na HNP bez započítání těchto sporných položek. Graf 18 Podíl ODA na HNP zemí Visegrádu v letech 1998 2009 v % ODA/HNP 0,14 0,12 0,1 0,08 0,06 0,04 0,02 0 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 roky Česko Maďarsko Polsko Slovensko Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline Většina dárců však své závazky nesplní (viz kapitola 3) ani se započítáním zveličené pomoci. Evropská komise ve své zprávě o financování rozvoje (Annual progress report 2010) uvedla, že se hranici 0,17 % ODA na HNP určenou pro nové členské země EU podařilo v r. 2009 překročit Maltě (0,2 %) a nakonec i přes velký pokles v r. 2007 této 64 Započítány byly položky výdajů na vojenské mise, podpora uprchlíků v ČR, technická pomoc, v jejíž rámci jsou započítána stipendia zahraničním studentům, a odpuštění dluhů. 65 AidWatch počítá mezi zveličenou pomoc podporu uprchlíků v donorské zemi, stipendia pro zahraniční studenty a odpuštění dluhů. 90
hranice dosáhl Kypr. Žádný další stát z EU-12 66 závazku v r. 2010 nedostojí. Česko vede v tomto ukazateli mezi státy Visegrádu (graf 18), podíl ODA na HNP je u Česka nejstabilnější bez větších výkyvů, dlouhodobě se však nedaří tento podíl zvyšovat. Aby byl splněn závazek, muselo by Česko poskytnout na ZRS o 2,5 mld. Kč více. Spolu se Slovinskem se Česko dlouho dělilo o 3. pozici v podílu ODA/HNP mezi EU-12. Na rozdíl od Česka však Slovinsko dokázalo svůj podíl zvýšit v r. 2008 na 0,13 % a v r. 2009 na 0,15 %. V r. 2009 nás předběhla i Litva s 0,13 %. Podle nejnovější Koncepce ZRS ČR dosáhne Česko v r. 2010 podílu 0,13 %, který bude stagnovat až do r. 2012. Vzhledem k dosavadnímu vývoji, nepočítají prognózy Evropské komise (EK) ani CONCORD, že by některý ze států EU-12 v r. 2015 dosáhl podílu 0,33 % ODA/HNP. I když určité naděje jsou vkládány do Litvy, která kdyby pokračovala v dosavadním tempu navyšování ODA, kýžené hodnoty by mohla v r. 2015 dosáhnout. Nejvíce se této metě podle EK přiblíží podílem 0,24 % Slovinsko, následně Kypr a Malta. Většině států se však nepodaří v r. 2015 dosáhnout ani 0,17 %, mezi tyto státy se zařadí s největší pravděpodobností i Česko. Rychlejší navýšení ODA by mohl způsobit pouze silný ekonomický růst donorských států resp. celé EU, což je málo pravděpodobné. Tab. 11 Vývoj struktury ODA států Visegrádu v letech 1998 2009 (podíl bilaterální a multilaterální ODA na celkové ODA států Visegrádu a průměry států DAC a dárců mimo DAC) Státy Typ pomoci 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 Česko Bilaterální 36 45 39 56 69 89 59 48 48 45 47 41 Multilaterální 64 55 61 44 31 11 41 52 52 55 53 59 Maďarsko Bilaterální - - - - - 65 51 39 56 32 14 25 Multilaterální - - - - - 35 49 61 44 68 86 75 Polsko Bilaterální 73 72 45 86 62 70 21 23 40 43 23 26 Multilaterální 27 28 55 14 38 30 79 77 60 57 77 74 Slovensko Bilaterální - 56 29 41 56 56 38 55 45 41 44 25 Multilaterální - 44 71 59 44 43 62 45 55 59 56 75 Nečlenové Bilaterální 57 51 44 58 58 71 61 60 64 61 57 45 DAC průměr Multilaterální 43 49 56 42 42 29 39 40 36 39 43 55 Členové DAC Bilaterální 64 64 64 65 67 67 66 71 69 68 68 65 průměr Multilaterální 36 36 36 35 33 33 34 29 31 32 32 35 Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline Zatímco vývoj české absolutní ODA má poměrně kontinuální růstový charakter, podíl bilaterální a multilaterální ODA prošel výrazným výkyvem. Pro většinu nových 66 EU-12 zkratka používaná Eurostatem pro 12 nových členských států EU (10 států od r. 2004 a 2 od r. 2007). 91
dárců, kteří zprvu nemají dostatečně vybudované institucionální zázemí, je typický vyšší podíl multilaterální ODA. I Česko po obnovení ZRS poskytovalo nejprve mnohem vyšší podíl multilaterální ODA. To však neplatí pro ostatní státy Visegrádu, které měly zprvu vyšší podíl ODA bilaterální, ten se postupně snižoval, až se profil jejich ODA úplně otočil (tab. 11). U Slovenska však nelze pozorovat žádný trend, jeho vývoj multilaterální vs. bilaterální ODA je za posledních 11 let velmi nevyrovnaný. Česko prošlo výjimečným vývojem, kdy zprvu nízký podíl bilaterální ODA začalo prudce zvyšovat, a po dosažení maxima v r. 2003 započal trend zvyšování multilaterální složky. Zlomem se stal pro nové členy EU r. 2004 resp. 2005, kdy začaly odvádět příspěvky do rozpočtu EK. Vzhledem k těmto i jiným povinným příspěvkům do multilaterálních organizací se vyšší podíl multilaterální ODA projeví více u dárců s absolutně nižší ODA. Vyšší podíl bilaterální ODA naprosto převládá u členů DAC (porovnání vývoje jednotlivých států viz příloha 14, 15). Z těchto již tradičních dárců poskytuje vyšší podíl multilaterální ODA pouze Itálie, Rakousko a Řecko. Průměr nečlenů DAC je mnohem více nakloněn multilaterálním tokům, a to i přes velmi odlišný profil ODA arabských států (Saudské Arábie a Spojených Arabských Emirátů) a Turecka, které finance multilaterálním agenturám téměř neposkytují. Státy Visegrádu jako skupina poskytují největší podíl financí multilaterálním agenturám, z dlouhodobého hlediska, spolu se zvyšováním celkové ODA lze předpokládat snižování tohoto podílu. Ve střednědobém výhledu se udrží vysoký podíl multilaterální složky, u Česka je očekáváno další navýšení, v souvislosti s financováním Evropského rozvojového fondu (EDF European Development Found), který stojí mimo rozpočet EU. Nové členské státy by se měly začít podílet na financování EDF od r. 2011, u Česka by měl být tento příspěvek vysoký asi jako celá součastná multilaterální ODA. V této souvislosti bude nutné zároveň udržovat výši bilaterální ODA, aby nebyla ohrožena realizace projektů. Z nových evropských dárců je Česko po Polsku druhým absolutně největším dárcem. Mezi všemi novými dárci, kteří nejsou členy DAC, a jejichž ODA DAC zaznamenává, je absolutně největším dárcem Saudská Arábie, která ostatní dárce přesahuje o řádovostně vyšší úroveň, následuje Jižní Korea (ta se stala v r. 2010 členem DAC), Turecko a Taiwan (tab. 12). 92
Tab. 12 ODA dárců mimo DAC v r. 2008 (celková ODA v mil. USD, ODA poskytnutá na 1 obyvatele donorského státu v USD) stát mil. USD USD/ob. stát mil. USD USD/ob. stát mil. USD USD/ob. S. Arábie 5564,11 223,5 Thajsko 178,45 2,7 Island 48,39 153,1 J Korea 802,34 16,5 Izrael 137,86 19,4 Litva 47,85 14,2 Turecko 780,36 11,2 Rumunsko 122,86 5,7 Kypr 37,44 47,5 Taiwan 435,20 18,9 Maďarsko 106,93 10,6 Lichtenštejnsko 23,34 666,9 Polsko 372,37 9,8 Slovensko 91,86 17,0 Estonsko 22,01 16,4 Kuwait 283,18 82,2 SAE 88,09 18,5 Lotyšsko 21,85 9,6 Česko 249,21 23,9 Slovinsko 67,60 33,6 Zdroj: Smith et al. 2010, OECD/DAC Statistic, WB, http://data.worldbank.org/country Relativně nejvíc prostředků, v přepočtu na jednoho obyvatele donorského státu, poskytuje populačně nejmenší stát Lichtenštejnsko, v r. 2008 to bylo 667 USD/obyvatele. Následuje ho Saudská Arábie, Island a Kuwait. Česko se řadí s téměř 24 USD/osobu na 4. místo mezi evropskými dárci a na 3. místo mezi EU-12 (graf 19 zobrazuje relativně největší nové dárce od 5. v pořadí). Graf 19 Poskytnutá ODA na obyvatele dárců mimo DAC v roce 2008 (v USD na 1 obyvatele dárcovského státu) USD/osobu 50 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0 Kypr Slovinsko Česko Izrael Taiwan SAE Slovensko J Korea Státy Estonsko Litva Turecko Maďarsko Polsko Lotyšsko Rumunsko Thajsko Zdroj: NON-DAC donors summary 2008, OECD/DAC Statistic, WB, http://data.worldbank.org/country Česko dlouhodobě usiluje o členství v DAC, po dovršení reformy, které se předpokládá na počátku r. 2011, kdy začnou být v platnosti nové programy spolupráce, by mělo být blízko členství. V této souvislosti také Česko poskytuje prozatím nejpodrobnější data do statistiky DAC v porovnání se státy Visegrádu i celé EU-12. Mezi novými evropskými dárci je Česko prozatím nejdále ohledně reformy celé ZRS, CONCORD vyzdvihává, že jsme prozatím jediným státům EU-12, který do reformy implementoval 93
evaluaci projektů nezávislými subjekty. V Polsku a na Slovensku v současnosti také probíhá reforma. Zároveň však CONCORD vytýká všem států EU-12 netransparentnost v oblasti poskytování informací jak partnerským státům, tak občanské společnosti a veřejnosti. 4.5.1 Teritoriální a sektorová koncentrace ZRS ČR Česko patří mezi významné nové nastupující dárce, přestože nebo právě proto, že se prozatím nedaří plnit mezinárodní závazky týkající se objemu financí, měl by se hlavní zájem ubírat na efektivitu jejich vynaložení. Noví menší a relativně chudší donoři nejsou prozatím schopni vynakládat na rozvojovou spolupráci srovnatelné podíly ze svých národních příjmů, jako tradiční dárci. Podíl těchto nových donorských států je na celkové ODA naprosto minimální. Proto je převážně u těchto států, ale i u tradičních donorů s absolutně nižší ODA, důležité úzké zacílení rozvojové spolupráce. Pro skutečně efektivní vynaložení prostředků a dobré fungování projektů je nezbytně nutná institucionální, sektorová a teritoriální koncentrace ZRS. Graf 20 Projekty bilaterální ODA v gesci ministerstev ČR v letech 2004 2009 (podíl z celkového počtu projektů v %, absolutní počet projektů) 2009 41 7 5 19 34 27 80 24 2008 4 11 10 8 17 33 33 25 33 roky 2007 2006 2 9 8 7 10 11 6 8 12 12 24 18 26 32 33 23 37 43 2005 9 6 5 10 12 17 14 12 39 2004 8 4 5 11 7 14 16 15 36 0% 20% 40% 60% 80% 100% Čísla uvnitř grafu uvádí počet projektů MZd MŠMT MPSV MD MV MZe MPO MZV MŽP Pozn.: MZd Ministerstvo zdravotnictví, MŠMT Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, MPSV Ministerstvo práce a sociálních věcí, MD Ministerstvo dopravy, MV Ministerstvo vnitra, MZe Ministerstvo zemědělství, MPO Ministerstvo průmyslu a obchodu, MZV Ministerstvo zahraničních věcí. MŽP Ministerstvo životního prostředí Zdroj: Statistické výstupy MZV ČR, http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/rozvojova_spoluprace/ /dvoustranna_zrs_cr/projekty/index.html 94
První podmínkou pro efektivní a transparentní rozvojové působení je jednoduché a pevné institucionální a legislativní ukotvení ZRS ve státní správě. Systém, kdy rozvojové projekty mělo v gesci 9 (až 11) ministerstev, která spolu spolupracovala minimálně, byl naprosto nepřijatelný. V konečné fázi transformace mají být všechny projekty pod gescí MZV a ČRA převezme veškeré implementační funkce spojené s jejich realizací. Na grafu 21 je patrné, že přechod projektů pod gesci MZV byl velmi pozvolný. Zatímco v r. 2008 měly převzít MZV a ČRA projekty spadající pod Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV), Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT), Ministerstvo zdravotnictví (MZd) a Ministerstvo dopravy (MD), je tento posun znatelný až v r. 2009, téměř úplně se podařilo se podařilo převzít projekty MŠMT, kterému bylo po dokončení financování projektu Člověka v tísni v Etiopii ponecháno pouze financování stipendií, díky této položce je i v r. 2010 třetím rozpočtově nejvýznamnějším ministerstvem v ZRS. V r. 2009 měly MZV a ČRA převzít zatím největší počet projektů spadající pod Ministerstvo životního prostředí (MŽP), Ministerstvo zemědělství (MZe) a Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO), to se však nepovedlo, ministerstvům se tak povětšinou nechaly dojít běžící projekty a pod ČRA spadly pouze nově vypsané projekty. V r. 2010 se podařilo převzít všechny projekty z gesce MD. MD je tak jediné ministerstvo, které již ukončilo své působení v ZRS. Ostatním ministerstvům byl zkrácen rozpočet na r. 2010 o 5-20 %. Mimo MZV je v r. 2010 nejvýznamnějším poskytovatelem ZRS MPO, a to jak v počtu projektů, tak ve finančním obnosu. Projekty resortních ministerstev, které ještě nepřevzala ČRA, mají být v r. 2010 ukončeny, aby bylo převedení kompetence na ČRA dokončeno. Celých 50 % projektů MPO však přesahuje až do r. 2011. Největší počet projektů se mezi lety 2004-2009 realizovalo pod gescí MŽP (graf 21), největší množství financí pak bylo poskytnuto přes MPO (graf 22). Realizovány byly také malé lokální projekty, jejichž rozpočet je obyčejně do 1 miliónu Kč, a které zabezpečují české zastupitelské úřady. V r. 2004 se na rozvojové spolupráci podílelo mimořádně Ministerstvo kultury (MK), které financovalo projekt Národního muzea Praha na rehabilitaci afghánského Národního muzea v Kábulu. Ministerstvo financí (MF) zase mimořádně financovalo studijní návštěvy delegací z balkánských zemí, v r. 2009 se také podílelo na financování transformační spolupráci 67. Dva projekty také realizoval Jihomoravský kraj, který pomáhal budovat informační kancelář v Kragujevaci a budovat kapacity pro místní správu a NNO na Vojvodině. 67 Transformační spolupráci 95
Graf 21 Projekty ODA podle gesce ministerstev ČR v letech 2004 2009 (součet projektů probíhajících v jednotlivých letech) 250 200 188 212 počet projektů 140 148 150 100 79 53 36 40 40 50 1 2 0 MK MF MZd MŠMT MPSV MD MV MZe MPO MZV MŽP ministerstva Zdroj: Statistické výstupy MZV ČR, http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/rozvojova_spoluprace/ /dvoustranna_zrs_cr/ projekty/index.html Finančně nejnáročnější projekty jsou většinou realizovány v gesci MPO, spadají sem projekty např. z oblasti energetiky. Jedním z největších projektů ZRS, který byl započat již v r. 1998, realizuje se dodnes, a na který bylo vyčleněno 121 mil. Kč, je modernizace řídicích systémů na povrchových dolech Šikulje a Dubrave, které zásobují uhlím tepelnou elektrárnu v Tuzle. Tento projekt v Bosně a Hercegovině realizují Severočeské energetické závody. Dalším velkým projektem pod gescí MPO za 78 mil na Jamajce, tedy v neprioritní zemi, je průmyslové využití nerudných surovin. Graf 22 Podíl jednotlivých sektorů na projektech ZRS ČR Sektory Průmyslový rozvoj Životní prostředí Zemědělství MZV/ČRA Vzdělávání Zdravotnictví Sociální rozvoj Migrace a bezpečnost Doprava Řízení veřejných financí 980 47360 37643 34628 24455 17700 11879 89142 113390 170516 Zdroj: Plavcová, Lebada 2009 0 20000 40000 60000 80000 100000 120000 140000 160000 180000 tisíc Kč Z výpočtů podle statistických souborů o realizovaných projektech MZV jednoznačně vyplívá, že největší množství financí plyne do oblasti průmyslového rozvoje. Vzhledem k tomu, že se jedná o podíl financí na uskutečněných projektech, vypovídají tyto 96
výpočty o sektorové struktuře bilaterálních a trilaterálních projektů, které Česko realizovalo. České projekty se zaměřují především na oblast průmyslového rozvoje, životního prostředí a zemědělství. Uskutečněné projekty však tvoří pouze okolo 30 % z celkové bilaterální ODA. Jde tedy o tu část, která by mohla být nazvána tzv. skutečnou pomocí, protože zde nejsou započítány sporné položky spadající pod pomoc tzv. zveličenou pomoc. I zde se však nabízí otázka, zda jde o skutečnou pomoc, která pomáhá především přijímajícím státům? OECD ve svém hodnocení ZRS ČR vybízí k přezkoumání a zastavení praktik, kdy je ODA využívána k podpoře českého průmyslu, obchodu a investic pro komerční účely (DAC Speciál Review 2007). MPO pravidelně v médiích kritizuje i předseda FoRS a ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek, 5. května 2008 uvedl v Českém rozhlasu 2, že MPO poskytuje firmám informační pomoc a dotace na podporu jejich vývozu, což naprosto popírá smysl rozvojové pomoci. Zmínil např. ZPS Prefix vyrábějící obuvnické stroje, která dostala dotaci ve výši 25 milionů Kč na výstavbu pobočky v Namibii, nebo firmu AlphaCon, která dostala dotaci 27 milionů Kč na vybudování závodu na zpracování masa a kůží v Mongolsku. Stejná firma podle statistik MZV dostala další dotaci ve výši 12 mil. Kč na obnovu dalšího kožedělného závodu v Mongolsku, a jak uvádí Jelínek (2007), dostala i další zakázku za 10 mil. Kč na stavbu závodu na výrobu vajec a drůbežího masa v Mongolsku, výsledek tohoto projektu však není znám. Sektorová struktura celkové ZRS se od sektorové struktury její projektové části liší. Na první pohled je z tabulky 13 patrné, že se během sedmi let podařilo strukturu vynaložených prostředků koncentrovat do sektoru sociální infrastruktury, což vypadá jako velmi pozitivní posun. Snížil se podíl určený pro podporu uprchlíkům a výrazně se snížila položka snižování dluhu, v r. 2010 již budou všechny prozatím plánované dluhy odpuštěny, tato položka považovaná za součást zveličené pomoci již nebude součástí ZRS ČR. Bohužel se také snížil podíl multi-sektorové pomoci, pod níž především spadají projekty na podporu životního prostředí. Nedaří se ani navyšovat prostředky na podporu nevládních neziskových organizací (NNO). Relativně vysoké jsou také administrativní náklady, u tradičních dárců bývá tato položka do 2 %, po úspěšném dokončení reformy by měl jejich podíl na celkové ODA klesnout. 97
Tab. 13 Vývoj sektorové struktury bilaterální ODA ČR v letech 2002 2008 sektor/rok 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 Sociální infrastruktura 11 42 39 34 38 42 61 Ekonomická infrastruktura 1 6 7 2 2 4 7 Výroba, průmysl 4 4 6 6 6 8 8 Multi-sektorová pomoc 20 26 10 9 7 6 2 Snižování dluhu 37 11 17 15 19 14 1 Humanitární pomoc 3 1 3 16 12 7 4 Administrativní náklady - 3 7 5 5 5 7 Podpora NNO - - - - 1 1 0 Podpora uprchlíků v ČR 24 7 11 13 10 11 8 Nespecifikované - - - - 1 2 2 Celkem 100 100 100 100 100 100 100 Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline Pokud se však detailněji rozloží na části sektor sociální infrastruktury, zjistíme, že převážná část položek souvisí s vojenskými misemi ČR (graf 23). Podpora zdraví (či zdravotnictví) se na celkové sociální infrastruktuře podílí naprostým minimem, kromě r. 2003, kdy byla do Basry vyslána polní nemocnice. Podpora vzdělání a ostatní soc. infrastruktury, do níž je především počítáno obstarání pitné vody, nedosáhly v r. 2008 ani 10% podílu. Zatímco velice zesílila položka, kterou DAC nazývá jako podpora vlády a občanské společnosti. Graf 23 Sektorová struktura bilaterální ODA ČR v letech 2002 2008 (podíl jednotlivých sektorů na celkové bilaterální ODA v %) roky 2008 2007 2006 2005 2004 2003 2002 0% 10% 20% 30% 40% 50% 60% 70% 80% 90% 100% Vzdělávání Vláda a občanská společnost (mír, bezpečnost) Ekonomická infrastruktura Multisektorová pomoc Humanitární pomoc Podpora NNO Nespecifikované Zdravotnictví Ostatní sociální infrastruktura Výroba, průmysl Snižování dluhu Administrativní náklady Podpora uprchlíků v ČR Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline U Česka tvoří naprosto většinový podíl této položky výdaje zapsané pod kolonku konflikt, mír a bezpečnost. Je evidentní, že koncentrace, ke které došlo v rámci sektorového zaměření ZRS, došlo především díky započítání části výdajů z vojenských 98
misí do sektoru sociální infrastruktury. Podle Plavcové a Lebedy (2009) bylo do ZRS v r. 2008 připočteno 43 % z financí použitých na misi v Afghánistánu. Je pak těžké pochopit bouřlivé debaty v parlamentu o tom, zda vyslat nebo ne vojáky do zahraničních misí, když se vysoký podíl financí stejně nakonec přičte do ZRS, a na některých výdajích se také podílí spojenci z NATO, především USA a Velké Británie. Vždyť např. kdyby položky z vojenských misí nebyly připočítány v r. 2008 do ZRS, byla by výše prostředků vynaložených na ZRS téměř poloviční, a to by nás od závazku 0,17 % ODA/HNP výrazně oddálilo. Nutné je však podotknout, že některé výdaje na především mírové mise opravdu mohou napomoci vzhledem ke stabilizaci k rozvoji přijímajícího státu. Dalším velkým problémem na cestě k efektivní ZRS je teritoriální koncentrace. Ve výběru cílových zemí hrají velkou roli historické vazby. Pokračuje spolupráce se zeměmi, které byly za minulého režimu předmětem vývozu komunistické ideologie a zbraní, stejně jako s (některými) bývalými spojenci z Východního bloku. To je názorně vidět i na složení států, ve kterých se v období 2004 2009 realizovalo největší množství projektů. Projekty byly realizovány v nejvíce v Srbsku a Černé hoře a Bosně a Hercegovině. Tradičně velmi dobré politicko-ekonomické vztahy Česka, kulturní i jazyková blízkost, se státy bývalé Jugoslávie předurčily české působení na Balkáně. Již Československo se silně angažovalo v humanitární pomoci během válečných konfliktů na Balkáně i v poválečné stabilizaci oblasti, více než 15 tisíc českých vojáků se účastnilo a účastní mírových misí pod jednotkami EUFOR, UNPROFOR, UNCRO, SFOR a KFOR 68. Česko vždy rozvojově působilo ve státech, do kterých vysílalo i své vojáky na mise. Mezi 20 státy s největším počtem projektů se objevují i některé ze států, které se nikdy ani v r. 2002 nedostaly mezi státy prioritní. Jedná se např. o Indonésii, kde byly realizovány především projekty dopravní obsluhy, včetně plánů nového letiště v Yogyakartě. Nebo Filipíny, kde Strojírny Brno s dotací ve výši 39 mil. Kč, pomáhaly při opatřeních zajišťujících dodávku pitné vody do Manily. Podle grafů 25 a 26 lze porovnat, zda finance, které plynuly do jednotlivých států, odpovídají počtu projektů, které v nich byly realizovány. 68 EUFOR European Union force, UNPROFOR The United Nations Protection Force, UNCRO United Nations Confidence Restoration Operation, SFOR Stabilisation Force a KFOR Kosovo Force 99
Graf 24 Projekty bilaterální ODA ČR v letech 2004 2009 (Počet projektů u 20ti zemí s nejvyšším počtem projektů, součet realizovaných projektů v jednotlivých letech) státy Makedonie Filipíny Bělorusko Peru Kyrgyzstán Albánie Indonésie Namíbie Afghánistán Jemen Etiopie Gruzie Angola Zambie Ukrajina Vietnam Moldavsko Mongolsko Bosna-Hercegovina Srbsko a Černá hora 11 11 12 15 16 17 18 21 26 27 27 29 30 34 39 69 75 90 96 147 0 20 40 60 80 100 120 140 160 Počet Projektů Pozn.: Od r. 2006 jsou projekty v Srbsku a Černé hoře sečteny dohromady, protože ve statistice MZV nejsou vždy odděleny. Zdroj: Statisticky MZV ČR, http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/rozvojova_ spoluprace//dvoustranna_zrs_cr/ projekty/index.html Graf 25 Největší příjemci české bilaterální ODA v letech 2004 2009 (Součet příjmů ODA u 20ti absolutně největších příjemců v mil. USD) Kyrgyzstán Etiopie Namibie Rusko Jemen Pákistán Angola Čína Gruzie Indonésie Palestinská území Bělorusko Moldavsko Bosna-Hercegovina Vietnam Ukrajina Mongolsko Irák Srbsko Afghánistán roky 3,52 3,78 3,81 3,96 4,25 4,69 4,72 5,2 5,79 6,18 6,28 6,89 8,43 10,41 13,35 17,39 18,68 35,78 36,94 64,96 0 10 20 30 40 50 60 70 mil. USD Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline 100
Poskytnuté finance nekorespondují s vykonanými projekty především u Afghánistánu a Iráku, ale také u Palestinských území nebo Číny. V Afghánistánu a Iráku jsou započítány především výdaje spojené s vojenskými misemi, jako financování rekonstrukčních týmů, či nemocnice, ale projektů je zde realizováno málo. Palestinským územím jsou poskytovány spíše materiální jednorázové dodávky. V Číně není příliš jasné české působení (až na pár projektů, jako vývoz obuvnických strojů). Tabulka 14 ukazuje, že Irák a Afghánistán se staly absolutně nejvyššími příjemci ODA ČR v období 1998 2008 (10 největších příjemců ZRS ČR v jednotlivých letech viz příloha 16). Přestože Afghánistán figuroval mezi prioritními státy v r. 2002, a již z minulosti měl dobré vztahy s ČSSR a ČR, s takovouto podporou se nepočítalo. ČR pouze využila situace, kdy jako člen NATA vysílá své vojáky do zahraničních misí, a kdy DAC umožňuje některé z nákladů započítat do rozvojové spolupráce. Pozitivní je, že v návaznosti na vojenské působení v těchto zemích zde začalo Česko financovat některé projekty např. projekty Člověka v tísni na zvyšování kvality středních zemědělských škol v Afghánistánu, nebo transformaci irácké společnosti. Tab. 14 Třicet největších příjemců ODA ČR v letech 1998 2008 (součet příjmů ODA v mil. USD) poř. mil. poř. mil. poř. mil. stát stát stát č. USD č. USD č. USD 1 Irák 76,24 11 Bělorusko 7,96 21 Kyrgyzstán 3,82 2 Afghánistán 72,5 12 Gruzie 7,95 22 Arménie 3,64 3 Srbsko 44,35 13 Rusko 6,31 23 Rumunsko 3,62 4 Ukrajina 24,01 14 Indonésie 6,24 24 Albánie 3,49 5 Mongolsko 22,48 15 Pákistán 5,34 25 Zambie 3,48 6 Vietnam 18,05 16 Indie 5,23 26 Turecko 3,37 7 Bosna-Herce. 15,88 17 Angola 5,07 27 Peru 3,35 8 Moldavsko 12,41 18 Jemen 4,91 28 Nikaragua 3,27 9 Palestinská úz. 9,75 19 Ethiopie 4,54 29 Kazachstán 3,18 10 Čína 8,39 20 Namibie 4,33 30 Filipíny 3,08 Pozn.: Tučně státy, které od r. 2002 nepatřily nikdy mezi prioritní. Zeleně podbarveny státy střednědobé priority z r. 2004, žlutě podbarveny státy prioritní od r. 2004. Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline Z předchozích dvou grafů a z tabulky 14 lze také vyvodit skutečné teritoriální priority české ZRS. Dá se za ně pokládat především prvních 8 států viz tab. 14. Z těchto 8 států je 5 států z Evropy, a pouze Afghánistán patří mezi nejméně rozvinuté země. Mezi velmi chudé ne však zaostalé oblasti na světě patří i Palestinská území, která se umístila na 101
9. místě, a s jejichž podporou se počítá i do budoucna. Např. mnohem zaostalejší státy jako Angola nebo Etiopie se umístily mnohem dále. Ukrajina byla vždy Českem poměrně hodně podporována, do užších výběrů prioritních zemí se však nikdy nedostala, stejně tak Bělorusko, které však nefigurovalo ani mezi 20 prioritními státy z r. 2002. Celkově zemím Subsaharské Afriky bylo poskytnuto menší množství peněz než zemím evropským a asijským. Přitom v r. 2002 byly mimo Angoly a Etiopie určeny za prioritní Burkina-Faso, v níž byl realizován pouze jeden projekt (Ocenění zdrojů zlata v odpadech po domorodé těžbě a možnosti jejich dalšího využití), Mali, ve kterém byl také realizován jeden projekt (Zásobování vodou vesnických oblastí), Namibie a v r. 2004 Zambie. Překvapivé je umístění Číny v první desítce příjemců, nemyslím si, že by české finance ze ZRS měly být poskytovány nastupujícím velmocím a zároveň dvěma nejlidnatějším státům světa jako je Čína a Indie (16. v pořadí). Význam by mohly mít např. projekty na podporu lidských práv v Číně, vzhledem k možnému zhoršení diplomatických a obchodních vztahů, je však realizace těchto projektů z české strany nereálná. V zájmu koncentrace a zefektivnění české ZRS by od podpory těchto států mělo být úplně upuštěno i proto že, české aktivity zde nejsou příliš jasné. Jelínek (2007) se zmiňuje např. o projektu, kdy strojírenská firma ZPS Prefix měla v Číně a Vietnamu budovat obuvnická školící střediska. Takže díky financím ze ZRS ČR mohli čeští odborníci školit obuvníky ze země, která vyprodukuje 80 % veškeré obuvi na světě, a nebo šlo opět jen o dotovaný vývoz strojů? Velmi vysoko se umístilo také Rusko, zde je vynaložení těchto financí více než opodstatněné. Jednalo se o mírnění humanitární krize mezi dvěma Rusko-čečenskými válkami, během druhé z nich, i přes poválečnou obnovu, pomoc mířila především do Čečenska a uprchlických táborů v Ingušsku 69. Velice výrazné bylo především působení českých neziskových organizací v oblasti, Člověk v tísni se díky misi v Čečensku dostal do povědomí světových rozvojových agentur. U Indonésie, ale především pak u Pákistánu, je celková přijatá částka ovlivněná především humanitární pomocí. V r. 2005 byla poskytnuta Pákistánu na zmírnění následků zemětřesení rekordní částka v historii české humanitární pomoci, 65 milionů Kč. 69 Česko pomáhalo i během první Rusko-čečenské války, ta však trvala mezi lety 1994 1996, a tak výdaje na ní nejsou v tabulce 12 započítány. 102
Reálné poskytování financí v rámci ZRS ČR se často naprosto rozcházelo s teritoriálními prioritami. Tabulka 15 zobrazuje, jaký podíl financí byl v jednotlivých letech poskytnut prioritním státům určených v r. 2004. Pokud připočítáme i státy střednědobé priority, lze žíci, že se ZRS postupně poměrně zkoncentrovala. To samé však nejde říci u osmi prioritních států, kterým ve většině let bylo poskytnuto procentuelně méně financí než všem státům ostatním, navíc se jejich podíl v r. 2008 oproti třem letům minulým ještě snížil. Tab. 15 Vývoj koncentrace ODA u prioritních zemí ČR v letech 2004 2008 (Podíl prioritních zemí určených v r. 2004 na celkové ODA poskytnuté státům v %) Skupina států / rok 2004 2005 2006 2007 2008 I. Prioritní státy (počet 8) 25 30 29 41 27 II. Státy střednědobé priority (2) 32 21 28 19 41 Dohromady I. + II. 57 51 57 60 68 III. Ostatní státy 43 49 43 40 32 Pozn.: Podíl na bilaterální ODA poskytnuté jednotlivým státům tzn. mimo odpuštění dluhů, ODA nerozřazené dle států a stipendií. Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline Tabulka 16 porovnává změnu koncentrace financí ZRS mezi obdobími 1998-2001 a 2005-2008 s jinými státy. Porovnávána je koncentrace financí poskytnutá 5ti, 10ti a 15ti absolutně největším příjemcům ODA. Zde je názorně vidět, že s koncentrací svých prostředků nemá problém pouze Česko, ale i mnozí vyspělí dárci. Tab. 16 Koncentrace ODA ČR a vybraných zemí v obdobích 1998 2001 a 2005 2008 (Kumulativní podíl 5, 10 a 15 největších příjemců ODA z celkové ODA poskytnuté státům v jednotlivých tříletých obdobích v %) 1998- Stát/období 2001 2005-2008 Stát/období 1998-2001 2005-2008 Stát/období 1998-2001 2005-2008 Česko Podíl kumulativně Irsko Podíl kumulativně Nizozemsko Podíl kumulativně Top 5 41 52 Top 5 58 49 Top 5 26 29 Top 10 63 66 Top 10 74 66 Top 10 41 47 Top 15 74 75 Top 15 81 76 Top 15 52 61 Počet států 66 115 Počet států 108 108 Počet států 151 121 Velká Polsko Podíl kumulativně Švédsko Podíl kumulativně Británie Podíl kumulativně Top 5 70 75 Top 5 27 27 Top 5 37 51 Top 10 84 89 Top 10 45 43 Top 10 56 66 Top 15 89 94 Top 15 58 57 Top 15 67 77 Počet států 90 99 Počet států 119 117 Počet států 141 124 Pozn.: Počet států = celkový počet příjemců v jednotlivém období, Podíl na bilaterální ODA poskytnuté jednotlivým státům tzn. mimo odpuštění dluhů, ODA nerozřazené dle států a stipendií Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline 103
Nízkou koncentraci lze předpokládat u bývalé koloniální velmoci Velké Británie, která by měla mít vzhledem ke svým početným historickým vazbám širší teritoriální záběr (v rámci Commonwealthu) rozvojové spolupráce. Počet zemí, do kterých přispívá, se však neliší od ostatních porovnávaných států. Překvapivě nejnižší koncentraci financí můžeme pozorovat u Švédska a Nizozemska. U Švédska se tato koncentrace dokonce mezi sledovanými obdobími snížila. Tyto státy finance mezi příjemce rozdělují poměrně rovnoměrně. Knack a Rahman (2004) píší, že u Švédska je snaha pomoc koncentrovat, proto byl snížen počet prioritních zemí na 25, ale bohužel se prozatím alokace financí do relativně užšího výběru států nedaří. Jak tab. 16 naznačuje, pomáhat co největšímu počtu států je nejspíš cílem většiny zemí. Česká absolutní ODA je však z porovnávaných států nejnižší, a právě proto by měla být ještě více zacílena, aby se nestávala doslova almužnou pro co největší množství států. Zacílení české ODA je ve druhém sledovaném období srovnatelné s Irským. U Česka však došlo ke koncentraci oproti prvnímu období, zatímco u Irska k dekoncentraci. Nejlépe z porovnání vychází Polsko, které svou vysokou koncentraci z prvního období ještě navýšilo. Tab. 17 Vývoj koncentrace bilaterální ODA ČR v letech 1998 2008 (kumulativní podíl 15 největších příjemců na celkové ODA poskytnuté státům v %) p.č./rok 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 1 24 18 19 17 15 54 22 17 21 17 41 2 34 32 32 28 25 62 33 31 31 33 48 3 42 40 43 35 32 68 43 40 39 39 53 4 49 47 53 42 39 73 51 48 44 44 58 5 55 53 61 47 45 76 57 54 49 49 62 6 61 58 66 53 51 78 62 58 54 53 65 7 67 63 69 57 56 80 67 61 58 56 68 8 71 68 72 60 60 83 71 64 61 60 71 9 76 71 75 64 64 84 73 67 64 62 73 10 79 75 77 67 67 86 75 70 66 64 75 11 83 78 79 69 71 87 77 72 69 67 76 12 87 81 81 72 74 88 79 74 70 69 78 13 90 84 83 74 76 89 80 75 72 70 79 14 92 86 85 76 78 89 82 76 74 72 80 15 94 89 86 78 79 90 83 78 75 74 81 Počet států 20* 24* 30* 63 88 89 93 87 92 97 103 Pozn.: * Podle Exnerové a kol. i v těchto letech byla česká ZRS roztříštěna mezi více než 40 příjemců, tato data však nejspíš nebyla poskytnuta DAC. Počet států = celkový počet příjemců v jednotlivých letech, Podíl na bilaterální ODA poskytnuté jednotlivým státům tzn. mimo odpuštění dluhů, ODA nerozřazené dle států a stipendií, Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline 104
Česká republika místo toho, aby svou pomoc koncentrovala na pár vybraných států, stále ještě rozšiřuje počet svých příjemců či partnerů. Vývoj koncentrace je v čase také značně nevyrovnaný: počínaje rokem 1998 docházelo k dekoncentraci, výjimečný byl rok 2003 s vysokou mírou koncentrace, což zapříčinilo vyslání polní nemocnice do Iráku. Vzhledem k narůstajícímu objemu celkové ODA, i přes narůstající počet příjemců, se průměrné prostředky, které mohou být poskytnuté jednomu státu, zvyšují. Tab. 18 ODA připadající na jeden přijímající stát v letech 1998 2008 (Průměrná částka na jeden přijímající stát v tisících USD) rok 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 tisíc USD 201,0 192,5 153,7 269,7 258,1 831,3 664,3 557,5 618,2 628,1 1017,8 Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline Obr. 9 Porovnání příjemců ZRS ČR v r. 2004 a 2008 (Kartogram zobrazuje všechny příjemce, kartodiagram jejich podíl na celkové lokalizované ODA, vlevo r. 2004, vpravo r. 2008) Pozn.: V příloze 17 jsou mapy zobrazeny v plné velikosti. Zdroj: OECD/DAC Aid Statistics, www.oecd.org/dac/stats/idsonline Obrázek 9 stejně jako tabulka 17 dokumentují, že počet příjemců ZRS vzrostl. Také relativně malé Česko poskytuje některou z forem ODA do naprosté většiny rozvojových zemí, což je vzhledem k absolutně nevelké výši české ODA, omezené institucionální i lidské kapacitě nekoncepční a neefektivní. V konečném důsledku se pak i dobře míněná pomoc míjí do značné míry účinkem a je v rozporu s proklamovanými cíli. Zacílit ODA se víceméně povedlo pouze v souvislosti s nejnákladnějšími vojenskými misemi v naší historii, mimo ně nelze říci, že by došlo k nějakému progresu. Z programového hlediska se 105
dařilo zacílení především mezi balkánské státy. Projekty však z velké většiny nejsou zacíleny na nejchudší vrstvy obyvatelstva. I když údaje o distribuci prostředků rozvojové pomoci nejsou zcela přesně lokalizovány, přesto poskytují alespoň základní orientaci o jejím regionálním zaměření, event. i o jejích změnách. Tab. 19 Regionální koncentrace projektů ZRS ČR (v % z celkové pomoci) Oblast realizace projektů Angola Bosna-Herc. Moldavsko Mongolsko 1998-2004 - 1998-2004 - 1998-2004 - 1998-2004 - 2003 2009 2003 2009 2003 2009 2003 2009 Hlavní město 0,0 1,6 6,0 22,0 0,0 7,8 35,7 35,7 Regiony mimo hl. město 100,0 93,3 94,0 61,4 100,0 42,5 14,7 50,6 Blíže neurčeno 0,0 5,1 0,0 16,6 0,0 49,7 49,6 13,7 Namibie Srbsko Vietnam Všechny státy Oblast realizace projektů 1998-2003 2004-2009 1998-2003 2004-2009 1998-2003 2004-2009 1998-2003 2004-2009 Hlavní město 0,0 10,9 6,4 8,5 0,0 11,6 6,7 16,8 Regiony mimo hl. město 74,3 75,6 80,0 83,2 62,9 74,2 65,3 69,6 Blíže neurčeno 25,7 13,4 13,6 8,3 37,1 14,3 28,0 13,5 Pozn.: všechny státy ZRS ČR, ne pouze uvedené v tabulce. Zdroj: statistiky MZV ČR, http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/rozvojova_spoluprace//dvoustranna_zrs_cr/ projekty/index.html Tabulka 19 ukazuje, že u projektů ZRS ČR dochází k posunu do regionů mimo hlavní město. Tento posun však není výrazný. Pozitivní je, že se snížil podíl projektů, u nichž je nejasné regionální zacílení, u nich je však možné předpokládat, že je většina realizována převážně z hlavního města. Největší posun na venkov byl zaznamenán u Mongolska (viz tab. 19). K opačnému posunu pak dochází v případě Bosny a Hercegoviny, kde se větší množství projektů začalo ve druhém období realizovat v hlavním městě. Většina českých projektů je lokalizována mimo region hlavního města, což by mohlo naznačovat snahu o zaměření projektů na chudší venkovské obyvatelstvo. Pomoc venkovu je v souladu se snahou podporovat udržitelný rozvoj chudých obyvatel, pro které by se měl venkovský region stát z mnoha pohledů výhodnější pro život, než region metropolitní, který často není schopen absorbovat příliv přistěhovalců a tak jim nemůže ani nabídnout slušnou obživu. Jeden z hlavních cílů rozvojových aktivit/projektů sleduje přednostně pomoc nejchudším, nejzaostalejším, a to jak na úrovni zemí, tak regionů či dokonce lokalit, 106
vesměs v závislosti na velikosti země. Okolnosti konkrétního regionálního/lokálního zacílení projektů by mohlo být předmětem dalšího studia. 4.6 Nevládní neziskové organizace a univerzity v ZRS ČR Nevládní neziskové organizace (NNO) jsou ve vyspělých státech nedílnou součástí v poskytování zahraniční rozvojové spolupráce, stejně tak i spolupráce s univerzitami. I podnikatelské subjekty jsou v některých úzce specializovaných oborech, kvůli svému know-how, nezastupitelné. U zakázek realizovaných soukromími společnostmi, které se vždy snaží o tvorbu zisku, je vždy velké riziko, že jsou projekty ušity těmto firmám na míru. Slouží tak velmi často k rozvoji samotné firmy než obyvatelům v rozvojových zemích. Hlavními subjekty poskytujícími ZRS ČR jsou především soukromé firmy, v r. 2006 bylo realizováno soukromými firmami 42 % všech projektů, na které bylo čerpáno 64 % všech financí (viz tab. 20). Od r. 2004 se postupně snížil počet státních orgánů v rozvojové činnosti, právě ve prospěch soukromých firem (seznam realizátorů ZRS ČR v r. 2007 příloha 18). V dnešní době se za ZRS prakticky podílí jen Česká geologická služba, Ústav pro hospodářskou úpravu lesů, Fakultní Nemocnice Královské Vinohrady a české univerzity, převážně Česká zemědělská univerzita a Univerzita Palackého Olomouc, dále také Masarykova univerzita v Brně, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita a Technická univerzita Liberec. Podíl NNO organizací na poskytování ZRS je významnější převážně z hlediska realizovaných projektů než na použitých financí. NNO realizují v rámci ZRS ČR především menší projekty v oblastech vzdělávání, zemědělství, zásobování pitné vody a menších komunitních projektů. Tab. 20 Podíl realizátorů na projektové ZRS ČR v letech 2004 2006 Rok 2004 2005 2006 Podíl Podíl Podíl Podíl Podíl objemu objemu objemu Typ realizátora projektů projektů prostředků prostředků prostředků (%) (%) (%) (%) (%) Podíl projektů (%) Soukromé Firmy 40 44 53 37 64 42 NNO 12 23 25 36 22 35 Státní orgány 48 33 14 17 3 13 Univerzity - - 8 10 11 10 Celkem 100 100 100 100 100 100 Zdroj: Adamcová a kol. 2006, Statistiky MZV ČR, http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/rozvojova_spoluprace//dvoustranna_zrs_cr/ projekty/index.html 107
České neziskové organizace se hned záhy po r. 1989 zapojily především do poskytování humanitární pomoci. Snahou neziskového sektoru je však v souladu s celosvětovým trendem je rozvíjet především aktivity rozvojové. Přestože humanitární pomoc je nezastupitelná při mírnění následků různých katastrof, neměla by již pokračovat po stabilizaci situace, a vytvářet tak uměle u obyvatel postiženého regionu závislost na pomoci, pro kterou nemusí sami nic udělat. Rozvojové aktivity samozřejmě v mnoha případech navazují na humanitární. U českých organizací tomu tak bylo např. u Srí Lanky, kde se po stabilizaci humanitární krize způsobené ničivými vlnami tsunami začaly realizovat i rozvojové projekty. Z naprosté většiny realizují projekty české ZRS neziskové organizace, které jsou sdruženy v Českém fóru pro rozvojovou spolupráci FoRS. V r. 2009 měla FoRS již 29 členů a 17 pozorovatelů, mezi nimi jsou nevládní neziskové organizace, nadace, mezinárodní organizace, akademické instituce a další (seznam členů viz příloha 19). Fors je platformou českých NNO zabývajících se rozvojovou spoluprácí, humanitární pomocí a globální rozvojovou výchovou. FoRS je také jedním ze zakládajících členů CONCORD, která sdružuje 38 národních platforem a sítí. Hlavní úkol FoRS je především zastupování společných zájmů jeho členů a posilování spolupráce a vztahů mezi státními institucemi v ČR i EU a nevládními organizacemi na poli rozvojové spolupráce. Ne všechny organizace sdružené ve FoRS se zabývají rozvojovou činností přímo v rozvojových zemích (www.fors.cz, staženo 4. 3. 2010). Největší, nejstarší a nejspíš i nejznámější českou NNO, která se i nejvýrazněji zasadila o vznik FoRS je Člověk v tísni, o. p. s., dalšími většími organizacemi jsou české pobočky mezinárodních organizací ADRA, o. s. a Charita ČR. Mezi členy jsou např. i Česká zemědělská univerzita (ČZU) a Univerzita Palackého Olomouc. Mnoho menších organizací FoRS, které se zabývají přímo rozvojovými projekty v zahraničí se úzce sektorově či teritoriálně specializuje. Např. SIRIRI realizuje své aktivity pouze ve Středoafrické republice, nebo Humanita Afrika v Burkině-Faso a Ghaně. Specializace organizace Likvidace Lepry je evidentní již z jejího názvu, stejně tak u organizace Světlo pro svět, která se zaměřuje na léčbu slepoty (Představení FoRS a jeho členů). K výročí 20 let české pomoci zhotovil FoRS webové stránky www.ceskapomoc.cz, z multifunkční mapy na těchto stránkách lze vyčíst, že členové FoRS působí v 76 státech světa. Zde je tato teritoriální roztříštěnost prezentována samozřejmě v pozitivním světle. Tyto organizace samozřejmě působí dle svého uvážení, podle své specializace a podle toho, na jaké projekty a od jakých dárců získají finance. 108
Vzhledem k jejich rozmanitosti nelze předpokládat větší teritoriální koncentraci. Zacílení české pomoci však nepomáhá fakt, že jsou z české ZRS často financované projekty mimo prioritní země. Např. Člověk v tísni dostal v r. 2009 příspěvek celkem na 27 projektů, z nichž byly 4 realizovány v ČR, 5 v prioritních zemích a zemích střednědobé priority a zbytek, tudíž 66 % projektů v zemích neprioritních. Samozřejmě, že je v pořádku, když je financován úspěšný projekt neziskové organizace v neprioritní zemi, oproti podpoře vývozu soukromé společnosti do země prioritní. 4.6.1 Stručný profil působení Člověka v tísni Zdroje financování Čvt jsou velmi různorodé a každým rokem se mění, zdroje ze státního rozpočtu se většinou pohybují okolo 1/3 z celkových příjmů (graf 26). Graf 26 Zdroje financování činnosti Člověk v tísni v r. 2007 Česká televize 0,5% Ostatní 3,6% Jednotlivci a firmy 20,1% Státní rozpočet ČR 34% Nadace a nevládní organizace 8,5% Zahraniční vlády 13,2% OSN a IOM EU 14,1% 4,4% Místní rozpočty ČR 1,5% V teritoriálním působení Člověka v tísni, především v počátcích jeho rozšiřování sehrály velkou roli politicko-historické vazby ČSSR i znalost ruského jazyka (teritoriální působení Čvt v letech 1992 1999 viz příloha 20). Díky jazykovým schopnostem měla společnost velkou komparativní výhodu oproti západním organizacím např. při práci v Čečensku. Historické vztahy i geografická blízkost ovlivnila prvotně především orientaci na postsocialistické země Evropy a Asie, jako je tomu celkové ZRS ČR. Až v novém tisíciletí Čvt rozšiřoval své působení do jiných makroregionů, jako je Subsaharská Afrika, Blízky východ, Jižní a Jihovýchodní Asie (obr. 10, státy působení Čvt a délka misí viz příloha 21). 109
Obr. 10 Teritoriální působení Člověka v tísni mezi lety 1992 2010 Zdroj: Výroční zprávy Čvt Mise v Čečensku byla také nejnákladnější misí Čvt (graf 27), zde je nutné podotknout, že vzhledem k bezvýchodné situaci obyvatel Čečenska, terorizovaných nadvládou Ruska i vlastními separatisty, měla mise především humanitární povahu. Významně se na celkových vynaložených prostředcích projevily i státy střednědobé priority ČR. Graf 27 Nejnákladnější mise Člověka v tísni mezi lety 1997 2008 státy Barma Bělorusko Srbsko Bosna a Hercegovina Rumunsko Kuba Namibie Etiopie Kosovo Irák Afghanistán Čečensko/Ingušsko 0 50 100 150 200 250 300 350 400 450 500 550 600 650 mil. Kč Zdroj: Výroční zprávy Čvt 110
Mezi nejnákladnějšími misemi ČR jsou i tradiční prioritní státy ZRS ČR, jako Bosna a Hercegovina, Kosovo a Srbsko. Na celkových nákladech se projevily i projekty podpory demokracie na Kubě a v Bělorusku. Jedna z nejúspěšnějších trvalých misí je mise v Etiopii, kde Čvt postavil již 9 škol, zavádí zde moderní výukové metody a zřídil střední odbornou školu s internátem pro sirotky nakaženými AIDS. Mise započala v r. 2003, kdy Etiopie byla prioritní zemí ZRS ČR, v r. 2004 z nich byla vyjmuta. Financování projektu státem však pokračovalo, a pokračovat také bude. Nejspíš i kvůli úspěchům Čvt byla Etiopie od r. 2010 opět zařazena mezi prioritní země. I zde však Čvt naráží na problém udržitelnosti projektů, předání aktivit místní správě je problematické, udržení aktivit ve stejné kvalitě, jako byla pod vedením Čvt je velmi často nereálné (ústní sdělení účastníka mise). Graf 28 poukazuje na to, že výše získaných prostředků na působení Čvt v jednotlivých letech příliš nesouvisela s jeho teritoriálním rozšiřováním. Zvýšení výdajů v r. 2002 a 2003 mají na svědomí především povodně v r. 2002, na jejich likvidaci vybral Čvt od jednotlivců a firem 276 milionů korun. V r. 2010 působí Čvt v 21 státech (seznam a struktura misí v r. 2010 viz příloha 22, mimo humanitární působení např. na Haiti nebo Pákistánu) Graf 28 Vývoj vynaložených financí s počtu států působení Čvt v letech 1997 2008 Mil. Kč 500 450 400 350 300 250 200 150 100 50 0 1997 1998 1999 2000 Zdroj: Výroční zprávy Čvt vynaložené finance 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 státy působení 30 25 20 15 10 5 0 počet států Čvt je úspěšný v transformaci svých projektů z humanitárních na rozvojové. Tato skutečnost se neprojevuje na vynaložených financích (graf 29 vlevo), jak již naznačil graf 28, humanitární pomoc je někdy velmi nákladná a často se velmi výrazně projeví na celkových nákladech společnosti, mimo jiné Čvt jako společnost při České televizi má 111
zajištěnou slušnou reklamu zadarmo 70 a lidé na srdcervoucí záběry často slyší, sbírky SOS jsou tak vždy velmi úspěšné. Např. na humanitární pomoc Jihovýchodní Asii vybral Čvt spolu s ADROU a Charitou rekordních 320 milionů Kč. Transformace z pomoci humanitární na rozvojovou se projevuje především na struktuře jednotlivých projektů. Zdá se, že v souladu s myšlenkou udržitelnosti, je společnost úspěšná v zacílení své hlavní činnosti na rozvojové projekty (graf 29 vpravo). Graf 29 Vývoj rozvojové spolupráce a humanitární pomoci Čvt (vlevo vývoj r. s. a h. p. na celkových vynaložených financích v letech 2001 2008, vpravo podíl r. s. a h. p. na realizovaných projektech v letech 1992-2008) mil. Kč 400 300 200 100 Podíl projektů 100% 80% 60% 40% 20% rozvojová humanitární 0 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 rozvojová spolupráce humanitární pomoc 0% 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 Roky 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 Pozn.: rozdělení misí na humanitární a rozvojové viz příloha 23, Zdroj: Výroční zprávy Čvt Vzhledem k často velmi chaotickému stavu a celkové roztříštěnosti ZRS ČR, je velmi těžké kritizovat financování projektů neziskových organizací v neprioritních oblastech, a to i v situaci, kdy špatná správa financí ZRS často svou nepředvídatelností a zpožďováním plateb práci některých organizací velmi ztěžovala. Pokud však by ČRA skutečně chtěla do budoucna prosadit zásadní změnu ve směřování ZRS ČR, bude nutné i od tohoto financování upustit. Vzhledem k tomu, že pro další období ZRS je určeno 5 zemí s programem spolupráce a 9 partnerských zemí bez programu spolupráce, neměl by být velký problém udržet financování projektů jak NNO, tak firem, pouze v těchto zemích, nejedná se zatím o zásadní zúžení přijímajících států, které by bylo žádoucí. 70 Vysílány jsou i sbírky jiných organizací, Čvt je při výběru peněz nejúspěšnější. 112
4.6.2 Hodnocení rozvojových misí neziskových subjektů podle jejich účastníků Dotazník obsahoval 18 otázek (viz příloha 24). Na dotazník odpovědělo 24 lidí, z nichž 54 % dotazovaných byly ženy a 46 % muži. Dotazovaní byli z organizací Člověk v tísni, ADRA, Charita ČR, SIRIRI a ČZU. Tři dotazníky se také vrátily ze slovenských organizací Človek v ohroženie a Charita SR. Podmínkou bylo, aby se dotazovaný účastnil některé ze zahraničních misí, 11 z nich se účastnilo misí ve více než jednom státě. Doba strávená na zahraničních misích se u jednotlivých respondentů značně liší, od 2 měsíců do 8 let (kompletní odpovědi na dotazník viz příloha 25). Graf 30 Profesní pozice dotazovaných účastníků misí Vedoucí mise Expert, koordinátor Pozice Vedoucí projektu / projektový manažer Finananční manažer Dobrovolník 0% 10% 20% 30% 40% 50% 60% 70% 80% 90% 100% Zdroj: Dotazníkové šetření Přestože návratnost dotazníku, který byl zaslán 185 účastníkům zahraničních misí z řad NNO a České zemědělské univerzity, nebyla příliš vysoká, necelých 13 %, je možné z něj vyvodit některé závěry, které lze brát za orientační. Některé odpovědi však byly velice zajímavé, převážně proto, že je v žádných médiích nebo oficiálních dokumentech nenajdete, vzhledem k jejich negativnímu charakteru, takové postřehy jsou však nejcennější pro možnost změny k lepšímu. U univerzit, jejichž projekty jsou financovány výhradně ze státního rozpočtu ČR, je evidentní jejich zacílení na ZRS ČR. Dotazovaní potvrdili, že výběr cílových zemí je striktně závislý na ZRS ČR. Česká zemědělská univerzita se vždy hlásí do grantů vypisovaných jednotlivými ministerstvy, převážně Ministerstvem zemědělství. I přesto např. v r. 2009 realizovala 3 z 11 projektů v neprioritních zemích. I ze NNO je jako kritérium pro země působení často uvedena ZRS ČR, u poboček mezinárodních agentur jsou důležité sítě jejich mateřských organizací. Většina z dotazovaných se účastnila zahraničních misí v Asii, více než 50 %, nejčastěji pak v Jihovýchodní Asii, tudíž v Indonésii, Kambodže, ale především ve Vietnamu. Dalším nejčastějším kontinentem je Afrika, a to především Subsaharská, a v rámci ní je na prvním místě Angola, pak Etiopie, a po jednom účastníkovi Keňa, Namibie, Středoafrická republika a Zambie. Nejméně 113
dotazovaných se účastnilo misí v Evropě, které samozřejmě lze považovat za nejméně přitažlivé. Graf 31 Regionální působení účastníků misí Severni Afrika 5% Střední a Jižní Amerika 5% Evropa 3% Kavkaz 5% Střední Asie 13% Subsaharská Afrika 31% Jihovýchodní Asie 15% Východní Asie 10% Jižní Asie 13% Pozn.: Započítáno je někdy více států u jednoho účastníka. Zdroj: dotazníkové šetření Jednotlivé projekty jsou vybírány převážně na základě vypisovaných grantů EK i ČR, výzev dárců, dostupnosti finančních prostředků, v závislosti na partnerských organizacích a analýzy v zemi (myšleno dle analýz mezinárodních organizací, popřípadě organizace samotné, pokud již v zemi pracuje). Zásadní roli zde hraje nastavení projektů vypisovateli grantů. Dotazníky také naznačily, že české organizace prozatím příliš neumí využít možnosti financování svých projektů ze strany agentur OSN. Největší zkušenosti v této oblasti má Čvt. Jeden z jeho zaměstnanců mi sdělil, že je zde velmi důležité knowhow v oblasti zpracování projektové dokumentace. Podle něj byla v počátcích, kdy se Čvt v Etiopii hlásil do výběrových řízení vypisovaných agenturami OSN, úspěšnost získání financí nulová, od doby kdy ví jak mají být žádosti zpracovány se jejich úspěšnost zvedla zhruba na 50 %. Myslím, že je zde veliký prostor pro kooperaci s jinými organizacemi, které by tohoto zdroje financování mohly také začít využívat. Přestože většina organizací se snaží o spolupráci i s organizacemi z jiných států, např. Čvt spolupracuje s dalšími šesti organizacemi v seskupených v Alianci 2015, na příkladu využívání prostředků OSN je vidět, že by tyto spolupráce mohly být intenzivnější. Někteří z dotazovaných přiznávají, že ne vždy naplňují svou prací nejnutnější potřeby dotčených lidí. Např. v provincii Bié v Angole si myslí jeden z respondentů, že nejnutnější potřebou zdejších lidí je zlepšení zdravotní situace, české organizace zde však působí především v oblasti školství a zemědělství. Jeden z dotazovaných odpovídá, že je 114
někdy velmi těžké lidi přesvědčit o prospěšnosti projektu pro jejich komunitu. Naprostá většina dotazovaných si samozřejmě myslí, že nejnutnější potřeby příjemců naplňují. Další dotaz, na který se asi neodpovídalo v nějakých případech nejlépe, zněl: Co považujete za největší neúspěchy Vaší mise? Překvapivě tři dotazovaní nezažili během své mise žádný neúspěch, a to i během 18ti měsíční mise, tomu se snad ani nechce věřit. Jako neúspěšné bylo označeno např. plánování projektů podle snů donora, což je ve výsledku velmi neefektivní. Dále také zpožďování a prodražování projektů nebo nesplnění jejich logického rámce. Samozřejmě zde byly také zmíněny neúspěchy při získávání grantů. Zmíněna byla také loajalita ze strany zaměstnanců, která končí i krádežemi. Zmíněny byly i konkrétní nevydařené projekty, jako např. marná snaha o osvětu obyvatel Angoly o nové technologii chování ryb, nebo nenavázání na projekt agrárního centra v Angole, díky němuž byla celá předchozí práce zbytečná. Obecně se zde objevuje také problematika neudržitelnosti projektů, na kterou narážíme i v další otázce, kde jde o předávání jednotlivých projektů pod správu místních obyvatel. I když zde respondenti většinou odpovídají, že úspěšnost předání je vysoká. Je samozřejmé, že u projektů jako je výstavba škol, lze toto předpokládat. Z ústních sdělaní mám však reakce opačného typu, a to především takové, že kvalita projektu po jeho předání rapidně klesá. Nutné je také doplnit, že některé z projektů zatím vůbec předány nebyly. Jako na protipól se teď zaměříme na největší úspěchy. Kterými byly např. stavba vesnice na Sri Lance, zavedení místního druhu ryb v Angole, agro-lesnické systémy v Peru, udržitelný rozvoj komunity Phong My ve Vietnamu, programy mikropůjček v Angole nebo Keni, dílna pro HIV pozitivní v Namibie, zajištění pitné vody v Afghánistánu, sociální jídelny a vzdělávací centra v Čečensku, a samozřejmě většina vzdělávacích programů jako zemědělská střední škola v Angole, celkově alfabetizace, stavba škol v Etiopii, vzdělávání učitelů, právě takovéto typy menších projektů mohou být v ZRS ČR úspěšné. Měly by se jen více koncentrovat, aby mohlo být dosaženo např. výrazného pokroku v rámci některého z regionů, ve státech jako je Etiopie a Angola spíše menšího územního celku. Pozitivní je i zjištění z výsledků poslední otázky, kdy na dotaz, zda mají pocit, že ve státě, ve kterém působí, převažuje humanitární pomoc nad rozvojovou spoluprácí, bylo ve většině případů odpovězeno, že ne. Tři dotazovaní nevěděli, a pouze u Čečenska, Haiti a některých oblastí Afghánistánu bylo zodpovězeno, že převládá pomoc humanitární. Graf 32 názorně zobrazuje, jaké z faktorů byly označeny jako nejvíce ztěžující práci a naopak. Úplně nejméně práci ztěžují kulturní faktory, jako náboženství, zvyky nebo 115
jazyk, ten však občas potíže způsobuje, např. v Angole, Kambodže nebo prostě vesnických oblastech s jiným nářečím. Zmíněny zde byly také pověry nebo čarodějnictví ve Středoafrické republice. Graf 32 Vliv jednotlivých faktorů na působení expatů na zahraničních misích (Otázka: Považujete některý z níže uvedených faktorů za bariéru, která vám ztěžuje práci na zahraniční misi?) Zdroj: Dotazníkové šetření Dalším méně stěžujícím faktorem jsou zdravotní (hygienické) podmínky. Člověk musí být prostě připraven, očkován, pít jen balenou vodu a dodržovat základní hygienická pravidla. U bezpečnostních faktorů to je půl na půl, nejvíce ohroženi si připadají někteří účastníci misí v Etiopii, Afghánistánu nebo Čečensku. Vnímání bezpečnostní situace je velice individuální v rámci stejného státu. 116
Fyzicko-geografické podmínky jsou u většiny vnímány jako práci ztěžující. Vzhledem ke špatné dostupnosti některých míst, ale také velkým vedrům nebo obdobím dešťů. Přibližně stejně dopadly faktory technické a společenské. Což zahrnuje především problémy s dopravní infrastrukturou, dodávkami energie nebo telefonickým spojením. Ze společenských faktorů pak především nepoctivost obyvatel, jejich návyk na dostávání věcí a služeb zdarma, prodražování zboží pro bílé, šizení, arogance, lenost a nedůvěra. Tyto vlastnosti převládají především na Africkém kontinentu. Koláčové grafy jasně ukazují, že největší překážkou ovlivňující negativně působení na zahraničních misích, jsou politické faktory, v tomto smyslu především nejčastěji zmiňovaná korupce, pouze ve čtyřech případech bylo zodpovězeno ne, šlo o dotazovatele z misí v Gruzii, Mongolsku, Kyrgyzstán a Vietnamu. Samozřejmě záleží na osobních zkušenostech jednotlivých tazatelů, protože jiní, kteří byli ve stejných státech zodpověděli ano. Každopádně Politické faktory zahrnující také špatnou místní samosprávu, ale i byrokracii spojenou s různými povoleními, jakožto i problémy s vízovou povinností, lze označit jako jednoznačně největší bariéru. Na dotaz co považují za největší bariéru se v odpovědích opět velmi často objevují odpovědi ztěžování práce ze strany státního aparátu, velmi často je také zmiňován přístup, nízká kvalifikace a omezené lidské zdroje ze strany místních zaměstnanců. Dále byla zmiňována špatná infrastruktura. Ojediněle pak vysoké teploty, hodně práce nebo důvěra místních. Velmi zajímavé byly výtky na nekoordinovanost zahraničních dárců, další také na administrativu a špatné financování ze strany ČR, v poslední řadě pak nezkušení čeští kolegové. Zde bych ještě ráda doplnila jeden poznatek z ústního sdělení účastníka mise Čvt, který mě upozorňoval na velmi špatné praktiky v oblasti evaluace ze strany úředníků. Jinými slovy většina úředníků své návštěvy pojme jako dovolenou, na jejímž konci nebo až po návratu narychlo zhodnotí projekt, o kterém de facto nic neví. Pro neziskové organizace v tomto případě hraje fakt, že tito lidé svou špatnou práci maskují většinou pozitivně laděným hodnocením. Právě toto chování by měly do budoucna překazit nezávislé evaluace. 117
Závěr Analýza či hodnocení geografických aspektů rozvojové pomoci je obtížný úkol, zvláště, pokud je cílem postihnout situaci na regionální úrovni. Analýzy na úrovni globální, resp. makroregionální jsou poměrně běžné a také výsledky této práce vesměs potvrzují i závěry některých zahraničních studií, které však nekorespondují s hypotézami. Teritoriální alokace finančních prostředků v rámci ODA vykazuje určitou stabilitu či setrvačnost, která je podmíněna především snahou o udržování dobrých vztahů mezi donorskými a přijímajícími státy, ale také úzkým propojením mezi rozvojovou spoluprácí a běžnými obchodními vztahy. Především ekonomické a geopolitické zájmy donorů neumožňují výraznější teritoriální koncentraci ODA, která by více respektovala diverzifikaci sociálně ekonomické situace jednotlivých příjemců a patřičným způsobem na ni reagovala. Výsledky analýzy (viz 3. kapitola) potvrzují, že ve sledovaném období mezi lety 1989 2008 nedošlo z globálního hlediska k výraznější koncentraci ODA směrem k nejchudším příjemcům. Celkově distribuce ODA v relativním vyjádření (na obyvatele) vykazuje jen velmi slabou inverzní závislost jak na ekonomické úrovni (HNP na obyvatele) příjemců, tak na jejich sociálně ekonomické vyspělosti (vyjádřenou hodnotou HDI). Nedošlo ani k výraznějšímu posunu financí do nejméně rozvinutých zemí. Což dokazuje, že sociálně ekonomická vyspělost jednotlivých států není z globálního hlediska tím nejdůležitějším faktorem pro alokaci ODA. I když u jednotlivých dárců lze vysledovat značné rozdíly v podílu podpory nejchudším států, např. stabilně velkou část ODA nejchudším státům poskytuje především Irsko. Z globálního hlediska je ODA významně ovlivněna především dárci, kteří poskytují absolutně nejvíc financí. Zde se projevuje především silná pozice americké USAID. Ve sledovaném období byla alokace ODA z globálního hlediska v souladu s geopolitickými zájmy USA a jejích spojenců především ve znamení navýšení pomoci Afghánistánu a Iráku. Navýšení ODA těmto státům se významně projevilo jak v absolutních, tak v relativních hodnotách. U mnohých dárců, díky podpoře směřované do Afghánistánu, vzrostl podíl pomoci poskytované nejméně rozvinutým státům světa (LDCs). Mezi absolutně největší příjemce ODA tradičně patří především populačně velké státy. V této souvislosti se v absolutních hodnotách ODA stále prosazují státy jako Indie nebo Čína. Tyto státy pobírají ODA, i když samy stále více rozšiřují svou rozvojovou 118
činnost, čínská ekonomika se stává druhou nejsilnější na světě, a Čína patří mezi nejvýraznější investory na africkém kontinentu. Pokud však příjmy ODA zrelativizujeme a přepočítáme na jednoho obyvatele jednotlivých států, prosadí se ve srovnání především populačně malé státy. Malé ostrovní státy a závislá území, jejichž sociálně ekonomická úroveň často nepatří k nejslabším, přijímají na obyvatele až o tři řády vyšší částky než malé pevninské státy. Za dvacetileté období se navýšily příjmy na obyvatele výrazně u Palestinských území. Obecně však k výraznějšímu posunu směrem k nejméně rozvinutým státům nedošlo. Pozitivním posunem v alokaci ODA během sledovaného období 1989-2008 bylo především vyškrtnutí skupiny nejbohatších států ze seznamu příjemců. Od r. 2005 přestalo ODA resp. OA pobírat 35 států, z nichž 12 (včetně České republiky) patří mezi státy bývalého Východního bloku. Vyřazení některých velmi bohatých příjemců (např. Bermudy, Brunei, Katar, Singapur ) v r. 2005 jasně ukazuje na silnou setrvačnost poskytování ODA v globálním kontextu. Vzhledem k tomuto vyřazení je však možné konstatovat, že ve sledovaném období došlo ke koncentraci ODA mezi menší počet příjemců. Zároveň se tak podíl první desítky či dvacítky absolutních příjemců na celkové ODA zvýšil. Česká ZRS je při volbě svého teritoriálního zaměření významně ovlivněna historickými vazbami se svými partnery. Mezi prioritní státy se tak dostaly především post-socialistické, v některých případech stále socialistické země (Vietnam), dříve patřící jak mezi rozvojové země třetího světa, tak státy SSSR a jejich nejbližší spojence. Rozvojová pomoc je tedy formována jak existujícím know-how, tak ekonomickými zájmy, neboť přijímající země patří vesměs k nejvýznamnějším obchodním partnerům Česka v rámci rozvojového světa. I přes postupné snižování počtu prioritních států, se české ZRS výrazně nepodařilo snížit počet zemí, do kterých proudí rozvojová pomoc, naopak počet států, kterým jsou často poskytovány jen symbolické částky je ještě zvýšil. Po užším výběru 8 prioritních států v r. 2004 se do r. 2008 nepodařilo podíl ODA poskytnutý právě těmto státům navýšit. Navýšení se dařilo v případě států tzv. střednědobé priority. Právě díky prostředkům poskytnutým Iráku a v posledních letech především, Afghánistánu vykazuje česká ZRS určitou koncentraci podílu pomoci vzhledem ke stejnému počtu příjemců. Tato koncentrace je však stále nízká a ZRS se nadále potýká se silnou roztříštěností. Protože uvedený vývoj je v rozporu se sledovanými cíli rozvojové spolupráce, naskýtá se otázka, nakolik je tato skutečnost odrazem partikulárních zájmů ve sféře zahraniční politiky či zájmů neziskových organizací. 119
V souladu s krizovým postavením Iráku a Afghánistánu v globálním měřítku se také tyto státy staly v případě české rozvojové pomoci nejvyššími příjemci ODA. Česko také patří k těm dárcům, u kterých se navýšení prostředků na ZRS v Afghánistánu zásadně promítlo do růstu podílu skupiny nejzaostalejších zemí na rozvojové spolupráci. Koncentrace projektové spolupráce se daří především u států Balkánu. Největším partnerem české ZRS je především Srbsko (vedle tradičních důvodů se uplatňují také aktivity bývalého ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera a jistá forma omluvy české strany za angažmá proti Miloševičově Jugoslávii na straně USA). Česko realizuje své projekty také v Bosně a Hercegovině, Černé Hoře, Kosovu a Moldavsku. Z pohledu sektorové specializace se české ZRS povedlo rozšířit především podporu do sektoru, který se věnuje tzv. sociální infrastruktuře. I zde však na rozdíl od zdravotnictví nebo školství dochází k navýšení financí, především do kapitoly nazvané podpora vlády a občanské společnosti (podle DAC), kde převážně rostou příjmy použité na udržení míru a bezpečnosti v přijímajícím státě. Projevuje se zde tedy opět zásadní vliv zahraničních vojenských misí na strukturu ZRS ČR. Z pohledu neziskového sektoru, který se však na realizaci ZRS ČR podílí méně než soukromé firmy placené státem, je patrná orientace na prioritní státy ČR. Nejsilnější návaznost na priority ČR mají především univerzity, jejichž činnost je financována výhradně ze státního rozpočtu. Většina neziskových organizací, které nemají pouze jedno sektorové či teritoriální zaměření, své mezinárodní aktivity také realizuje zejména v prioritních zemích. Pokud však hodnotíme celé spektrum organizací (kde mají významné početní zastoupení organizace malé), zjistíme, že je jejich působnost také roztříštěna do velkého množství států. Naprosto výsadní postavení má v rámci ZRS ČR největší nezisková organizace Člověk v tísni. Pro tuto společnost byly v počátcích jejího působení opět určující především geografická blízkost a historické vazby. Zpočátku dominovaly aktivity především v postsocialistických státech Evropy a Asie, až posléze se její činnost rozšířila i dále do Asie a Afriky. Vzhledem k relativně omezenému objemu financí, kterým společnost disponuje, je její teritoriální působení poměrně široké. Postupně se však společnosti daří spolu s celosvětovým trendem transformace projektů z humanitárních na rozvojové. Z lokálního hlediska lze konstatovat, že geografické faktory s největší pravděpodobností silně ovlivňují rozvojové působení. Respondenti se shodli, že největší bariérou jsou pro ně převážně politické faktory spojené s korupcí, nekvalitní správou země 120
a samosprávou a mnohdy až s přímým šikanováním zahraničních organizací. Vzhledem k nízké návratnosti dotazníků jsou však možnosti analýzy tohoto druhu omezeny a nelze je podrobit hlubšímu zkoumání na regionální úrovni. Tato práce analyzuje především jeden z faktorů podmiňujících efektivní poskytování rozvojové spolupráce, a to její teritoriální zacílení. V součastné době chce stále většina dárců pomáhat všem. Stejně jako většina multilaterálních organizací rozšiřuje svou sektorovou působnost. Aktéři mezinárodní rozvojové spolupráce prozatím nebyli schopni své činnosti více specializovat na méně oblastí jak sektorových, tak teritoriálních, a tudíž dochází k naprosto nepřehledné situaci, kdy se aktivity více aktérů dublují, či překrývají. Na tuto práci by mohly navázat studie kvalitativního charakteru hodnotící, zda dochází k zacílení pomoci k nejpotřebnějším vrstvám obyvatel v rámci státu či regionu. Tyto širší studie by však měly vznikat na základě osobní zkušenosti přímo z terénu, protože získávání podrobnějších regionálních dat u rozvojových států je téměř nemožné. Tato práce analyzuje počáteční fázi české ZRS ještě před dokončením její celkové transformace. Toto období je spojené především se snahou o vhodnější institucionální ukotvení ZRS ČR a její jasné vymezení z pohledu teritoriálních a sektorových priorit, což se prozatím příliš nedařilo. Z tohoto pohledu se za několik let, kdy bude ZRS v gesci pouze Ministerstva zahraničních věcí a České rozvojové agentury, bude nabízet možnost srovnání éry první s novou érou ZRS. Po dokončení transformace bude zajímavé analyzovat, zda se podaří zmírnit roztříštěnost české ZRS, zvýšit její transparentnost, a především realizovat smysluplné projekty s jasnými výsledky. Právě širší kvalitativní analýzu jednotlivých projektů umožní nový systém nezávislých evaluací, který zajisté zvýší jejich vypovídací schopnost. Evaluace, které byly doposud prováděny úředníky jednotlivých ministerstev, nemohou v mnoha případech poskytovat dostatečné podklady pro kvalitní a objektivní analýzu projektových aktivit. Základem takové na tuto práci navazující analýzy by ovšem měla být osobní participace výzkumníka na realizaci rozvojových projektů. 121
Použitá literatura a zdroje A Development Co-operation Lens on Terrorism Prevention (2003). A DAC Reference Dokument, OECD Publications Service, Paris, 25 s. ADAMCOVÁ, L. a kol. (2006): Úvod do rozvojových studií. Fakulta mezinárodních vztahů VŠE, Oeconomica, Praha, 297 s. ADAMCOVÁ, N. a kol. (2006): Zahraniční rozvojová spolupráce České republiky. Ústav mezinárodních vztahů, Praha, 80 s. ALESINA, A., DOLLAR, D., (2000): Who Gives Foreign Aid to Whom and Why? Journal of Economic Growth, Academic Publishers, Netherlands, 5, s. 33 63. AMPROU, J., GUILLAUMONT, P., GUILLAUMONT-JEANNENEY, S. (2006): Aid Selectivity According to Augmented Criteria. The Word Economy, Vo. 30, No. 5, s. 733 763. ANNAN, K. A. (2001): Annual Report on the Work of the Organization, United Nations Department of Public Information, New York, 123 s. Annual progress report 2010 Getting back on track to reach the EU 2015 target on ODA spending? (2010). Financing for Development, Commission staff working document, European Commission, Brussels, 78 s. ARIFFIN, J. (2004): Gender Critiques of the Millenium Development Goals: An Overview and an Assessment. International Council on Social Welfare, 31 st International Conference on Social Progress and Social Justice, Kuala Lumpur, 29 s. ATTARAN, A. (2005): An Immeasurable Crisis? A Criticism of the Millennium Development Goals and Why They Cannot Be Measured. Ploss Medicine, http://www.plosmedicine.org/article/info:doi/10.1371/journal.pmed.0020318 [staženo 5. 1. 2010] BAULCH, B. (2003): Aid for the Poorest? The distribution and maldistribution of international development assistance. Working Papers, Chronic Poverty Research Centre, Institute of Development Studies, Brighton, No. 35, 20 s. BERTHÉLEMY, J-C. (2005): Bilateral donor`s development motives in aid allocation: do all donors behave same? University Paris 1 Panthéon Sorbonne, CNRS, Paris, 35 s. 122
BERTHÉLEMY, J-C. (2006): Aid allocation: Comparing donors`s behaviours. Swedish Economic Policy Review, No. 13, s. 75 109 BLAŽEK, J., UHLÍŘ, D. (2002): Teorie regionálního rozvoje. Karolinum, Praha, 210 s. BROWNE, S. (1997): The Rise and Fall of Development Aid. Working Papers, United Nations University, World Institute for Development Economics Research, Helsinky, No. 143, 37 s. BURNSIDE, C., DOLLAR, D. (2004): Aid, Policy, and Growth: Revisiting the Evidence. Policy Research Working Paper, World Bank, 3251, 36 s. CAREY, R. (2005): Real or phantom aid? DAC News, http://www.oecd.org/document/29/0,2340,en_2649_33721_34990749_1_1_1_1,00. html [staženo 20. 2. 2010] CASSEN, R. (1994): Multilateral Bilateral comparisons. In: Cassen, R. a kol.: Does Aid Work? Clarendon Press, Oxford, s. 203 222. COLLIER, P. (2009): Miliarda nejchudších: proč se některým zemím nedaří a co s tím. Vyšehrad, Praha, 217 s. COLLIER, P., DOLLAR, D. (2001): Can the World cut Poverty in Half? How Policy Reform and Effective Aid Can Meet International Development Goals. World Bank, Washington, 50 s. COLLIER, P.,DOLLAR, D.,STERN, N. (2002): Fifty Years of Development. In: Stern, N.: A Strategy for Development. The International Bank for Reconstruction and Development/The World Bank, Washington, s. 15 50. DAC Special Review Development Cooperation of the Czech Republic (2007). OECD/DAC, Paris, 23 s. DANĚK, P. (2000): Nerovnoměrný rozvoj světa: kolonialismus, neokolonialismus a diskurz rozvoje. In: Jehlička, P., Tomeš, J., Daněk, P. (eds): Stát, prostor, politika: vybrané otázky politické geografie. Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje PřF UK, Praha, s. 28 58. DE BEER, F. (2000): The Community of the Poor. In: De Beer, F., Swanepoel, H. (eds): Introduction to Development Studies, Oxford University Press, Cape Town, s. 1 17. 123
DOUCOLIAGOS, H., PALDAM, M. (2007): A Meta-Analysis of Development Aid Allocation: The Effects of Income Level and Population size. Working Papers, Department of Economics University of Aarhus, Aarhus, No. 15, 35 s. EASTERLY, W. (2001): The Elusive Quest for Growth: Economists Adventures and Misadventures in the Tropics. The MIT Press, Cambridge, 342 s. EASTERLY, W. (2010): Břímě bílého muže: Proč pomoc západu třetímu světu selhává? Academia, Praha, 456 s. EXNEROVÁ, V., JELÍNEK, P., KAPLAN, M., PLEŠINGER, J. (2005): Zahraniční rozvojová spolupráce ČR. www.tf.jcu.cz/getfile/5ef56634222c15a2, 6 s. [staženo 20. 2. 2010] GOMBA, P. (2003): Slyšíte nás? NEWFINANCES, Praha, 111 s. GREENHILL, R. a kol. (2005): Real Aid: making technical assistance work 2, Aid Action International, Johannesburg, 52 s. HAINES, R. (2000): Development theory. In: De Beer, F., Swanepoel, H. (eds): Introduction to Development Studies, Oxford University Press, Cape Town, s. 31 58. HALAXA, P. (2000): Zahraniční pomoc ve vztazích vyspělých a rozvojových zemí. In: Jehlička, P., Tomeš, J., Daněk, P. (eds): Stát, prostor, politika: vybrané otázky politické geografie. Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje PřF UK, Praha, s. 104 125. HALAXA, P. a kol. (1998): Cíle české rozvojové pomoci, Univerzita Karlova a Ministerstvo zahraničních věcí, Praha, 75 s. HALAXA, P., FUKAN, J. (1999): Česká republika a zahraniční pomoc. Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje PřF UK a Volonté, Praha, 20 s. HENDERSON, J. V., SHALIZI, Z., VENABLES, A. J. (2001): Geography and development. Journal of Economic Geography, Oxford University Press, Oxford, 1, s. 81 105. HJERTHOLM, P., WHITE, H. (2004): Survey of Foreign Aid: History, Trends and Allocation. Discussion Papers. Department of Ecomomics, University of Copenhagen, Copenhagen, 63 s. 124
HLAVÁČEK, J., HULEC, O., VLČKOVÁ, J. (2007): Česká republika a Afrika: sborník příspěvků z konference. Rozvojové středisko ÚMV, Nakladatelství a vydavatelství litomyšlského semináře, Praha, 99 s. HLAVIČKOVÁ, Z. a kol. (2008): Česká republika pomáhá: Zahraniční rozvojová spolupráce České republiky v roce 2007. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, Praha, 107 s. HOCH, T. (2007): Základy rozvojové pomoci. Filozofická fakulta Ostravské univerzity, Ostrava, 152 s. HOLUB, A., FOLTÝN, J., ORDNUNG, N. (1993): Rozvojová ekonomika. Fakulta mezinárodních vztahů VŠE, Praha, 128 s. Charta Organizace spojených národů a Statut mezinárodního soudního dvora. http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/charta-organizace-spojenych-narodu-astatut-mezinarodniho-soudniho-dvora.pdf, 61 s. [staženo 13. 1. 2010] CHAUVET, L., COLLIER, P. (2004): Development Effectiveness in Fragile States: Spillovers and Turnarounds. Centre for the Study of African Economies, Department of Economics, Oxford University, Oxford, 28 s. Informace o zahraniční rozvojové spolupráci ČR realizované v roce 2009 (2010). Ministerstvo zahraničních věcí ČR, Praha, 34 s. JELÍNEK, P. (2006): Rozvojová rozdrobenost po česku. Sedmá generace, Hnutí DUHA, Brno, 4, s. 8 10. JELÍNEK, P. (2007): Česká rozvojová pomoc zapomíná na chudé. Respekt, http://petrjelinek.blog.respekt.cz/c/11873/ceska-rozvojova-pomoc-zapomina-nachude.html [staženo 3. 3. 2010] JELÍNEK, P., KROUŽEK, J. V., NÁPRSTEK, M. (2003): Rozvojová politika Evropské unie. Ústav mezinárodních vztahů, Praha, 92 s. JELÍNEK, P., HLAVIČKOVÁ, Z. (2006): Manuál projektového cyklu zahraniční rozvojové spolupráce České republiky. Ústav mezinárodních vztahů, Praha, 122 s. KING, M., PAVELKA, J. (2005): Výroční zpráva 2004. Člověk v tísni společnost při ČT, Praha, 31 s. 125
KING, M., EXNEROVÁ, V., BLAŽEK, O. (2006): Výroční zpráva 2005. Člověk v tísni společnost při ČT, Praha, 39 s. KLAUS, V. (2009): Západ a rozvojový svět. In: Loužek, M. (eds.): Rozvojové země: Potřebují pomoc, nebo volné trhy? Sborník textů, Ekonomika, právo, politika, CEP, Praha, č. 75, s. 33 38. KNACK, S., RAHMAN, A. (2004): Donor Fragmentation and Bureaucratic Quality in Aid Recipient. Policy Research Working Paper, World Bank, Washington, 3186, 32 s. KOBRDOVÁ, A. (2002): Zahraniční rozvojová pomoc České republiky v působnosti Ministerstva životního prostředí (1997 2002). Ministerstvo životního prostředí, Planeta, Praha, č. 2, 36 s. Koncepce zahraniční rozvojové pomoci České republiky na období let 2002 až 2007 (2001). Ministerstvo zahraničních věcí ČR, Praha, 18 s. Koncepce zahraniční rozvojové spolupráce České republiky na období let 2010 až 2017 (2001). Ministerstvo zahraničních věcí ČR, Praha, 36 s. KOPICOVÁ, M. (2006): Stagnující země možnosti efektivnější spolupráce se zeměmi závislými na rozvojové pomoci. Pražské sociálně vědní studie, Fakulta sociálních věd UK, Praha, 28 s. KRÁLOVÁ, D. a kol. (2007): Novinář, rozvojová spolupráce a humanitární pomoc: příručka rozvojového vzdělávání pro studenty mediálních oborů. Člověk v tísni společnost při ČT, Praha, 68 s. LANCASTER, C. (2007): The Chinese Aid System. Center for Global Development, www.cgdev.org/files/13953_file_chinese_aid.pdf, 8 s. [staženo 20. 2. 2010] LEBEDA, P., LUKÁŠ, I. (eds.) (2009): Rozvojový profil České republiky Problematický vliv české ekonomiky a politiky na země jihu. Pražský institut pro globální politiku Glopolis, Praha. 60 s. LUM, T., FISCHER, H., GOMEZ-GRANGER, J., LELAND, A. (2009): China s Foreign Aid Activities in Africa, Latin America, and Southeast Asia. Congressional Research Service, www.fas.org/sgp/crs/row/r40361.pdf, 7-5700, 25 s. [staženo 20. 2. 2010] 126
McGILLIVRAY, M. (2005): Is Aid Effective? United Nations University, World Institute for Development Economics Research, Helsinky, 17 s. McGILLIVRAY, M. (2006): Aid Allocation and Fragile States. Discussion Paper, United Nations University, World Institute for Development Economics Research, Helsinky, No. 1, 23 s. MILANOVIC, B. (2002): True world income distribution 1988 and 1993: first calculation based on household surveys alone. The Economic Journal, Royal Economic Society, Vo. 112, s. 51 92. Miléniová deklarace Organizace Spojených Národů (2000). OSN Praha, http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=689 [staženo 20. 2. 2010] MURPHY, C. N. (2006): The United Nations Development Programme: A Better Way? Cambridge Univerzity Press, Cambridge, 372 s. NAFZIGER, E. W. (2005): From Seers to Sen: The Meaning of Economic Development. United Nations University, World Institute for Development Economics Research, Manhattan, 22 s. NARAYAN, D. (2002): Bonds and bridges: social capital and poverty. In. Isham, J., Kelly, T., Ramaswamy, S.(eds.): Social Capital and Economic Development: Well-being in Developing Countries. Edward Elgar, Cheltenham, s. 58-81. NĚMEČKOVÁ, T. (2007): Rozpočtová a sektorová podpora jako nové nástroje rozvojové spolupráce perspektiva EU. Working Papers, Fakulta mezinárodních vztahů VŠE, Oeconomica, Praha, č. 14, 20 s. NOVOTNÝ, J. (2007): Vývoj rozvojového paradigmatu a problematika společenskoekonomických nerovností v kontextu globalizace. In: Tomeš, J., Festa, D., Novotný, J. a kol.: Konflikt světů a svět konfliktů. P3K, Praha, s. 180-207. PÁNEK, Š. (2002): Výroční zpráva 2001. Člověk v tísni - společnost při České televizi, Praha, 27 s. PÁNEK, Š., KAMBERSKÝ, P. (1998): Výroční zpráva 1997. Nadace při České televizi Člověk v Tísni, Praha, 56 s. 127
PATACCINI, R. (2009): Cooperation for Development: the construction of a regime. ACT Development, www.actdevelopment.org/files/pataccinni-eng.doc, 22 s. [staženo15. 12. 2009] PEARCE, W. D. a kol. (1992): MacMillanův slovník moderní ekonomie. Victoria publishing, Praha, 549 s. PLAVCOVÁ, D., LEBEDA, P. (2009): Česká pomoc na rozcestí Zpráva nevládních neziskových organizací o zahraniční rozvojové spolupráci 2008 2009. FoRS, Praha, 40 s. POJAR, T. (2004): Výroční zpráva 2003. Člověk v tísni - společnost při České televizi, Praha, 24 s. POJAR, T., WICHTERLOVÁ, M. (2003): Výroční zpráva 2002. Člověk v tísni společnost při České televizi, Praha, 45 s. POSPÍCHALOVÁ, A., McKENZIE, S., RALÍK, Z. (2007): Výroční zpráva 2006. Člověk v tísni, Praha 49 s. POSPÍCHALOVÁ, A., McKENZIE, S. (2008): Výroční zpráva 2007. Člověk v tísni, Praha 53 s. PRÁŠIL, V. (2004): Rozvojová politika zemí V4 nedostatky, výzvy a možnosti. Euractiv, http://www.euractiv.sk/obrana-a-bezpecnost/analyza/rozvojova-politikazemi-v4---nedostatky-vyzvy-a-moznosti, 3 s. [staženo 20. 2. 2010] Představení FoRS a jeho členů (2009). FoRS, Praha, 48 s. RAHNEMA, M. (1993): Poverty. In: Sachs, W. (eds.): The Development Dictionary: A Guide to Knowledge as Power. Witwatersrand University Press, Johannesbour, s. 158 176. REINER, E. S., RÜSER, V. (1994): Recent trends in economic theory implications for development geography. STEP report, Oslo, R 12, 21 s. ROSTOW, W. W., (1990): The Take Off. In: Rostow, W. W.: The stages of economic growth: A non-communist manifesto. Cambridge University Press, Cambridge, s. 36 59. 128
SANCHO, A. (1996): Policies and Programs for Social and Human Development: A handbook. An International Center for Economic Growth Publication, San Francisco, 176 s. SAWADA, Y., YAMADA, H., KUROSAKI, T. (2008): Is Aid Allocation Consistent with Global Poverty Reduction? A Gross-Donor Comparison. Discussion Paper. Research Institute of Economy and Trade, Tokyo, 43 s. SEN, A. (1981): Poverty: Identification and Aggregation. In: Sen, A.: Poverty and Famines: An Essay on Entitlement and Deprivation. Oxford University Press, New York, s. 24 38. SLÁDKOVÁ, Z. a kol. (2008): Jak Česká republika pomáhá Studie o zahraniční rozvojové spolupráci České republiky za rok 2007. FoRS, Praha, 32 s. SMITH, K., YAMASHITO-FORDELONE, T., ZIMMERMANN, F. (2010): Beyond the DAC: The Welcome Role of Other Providers of Development Co-operation. OECD/DAC, 8 s. STROJANOV, R., NOVÁČEK, P. (2003): Česká rozvojová pomoc 1995 2000. In: K udržitelnému rozvoji České republiky. Svazek II: Teoretická východiska, souvislosti, instituce, Centrum pro otázky životního prostředí UK, Praha, s. 313 331. SVOBODA, D., Němečková, T. (2006): Management rozvojových projektů. Fakulta mezinárodních vztahů VŠE, Praha, 174 s. TOMEŠ, J. (2007): Války po rozpadu bipolárního světa tendence a příčiny. In: Tomeš, J., Festa, D., Novotný, J. a kol.: Konflikt světů a svět konfliktů. P3K, Praha, s. 77 124. TOŽIČKA, T. (eds.) (2007): Česko proti chudobě Informace, fakta a čísla rozvojového světa. EDUKON, Praha, 48 s. TOŽIČKA, T. (eds.) (2009): Udržitelné technologie pro rozvoj: Příručka pro implementaci udržitelných technologií v rozvojové spolupráci. ADRA, Praha, 123 s. URBAN, T. (2009): Výroční zpráva 2008. Člověk v tísni, Praha, 55 s. 129
URBANOVÁ, H. (2008): Jak funguje systém zahraniční rozvojové spolupráce. Migrace online, http://www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=2112161, 11 s., [staženo 8. 4. 2010] Výroční zpráva 1998 (1999). Nadace při České televizi Člověk v tísni, Praha, 12 s. Výroční zpráva 1999 (2000). Člověk v tísni společnost při České televizi, Praha 60 s. Výroční zpráva 2000 (2001). Člověk v tísni společnost při České televizi, Praha 28 s. WAISOVÁ, Š. (eds.) (2006): Chudoba a bohatství v současném světě. Aleš Čeněk, Plzeň, 159 s. WILLIS, K. (2005): Theories and Practices of Development. Routledge, London, 236 s. WHITE, H., McGILLIVRAY (1995): How well is Aid Allocated? Descriptive Measures of Aid Allocation: A Survey of Methodology and Results. Institute of Social Studies. Development and changes, Blackwell Publishers, Oxford, Vo. 26, s. 163 183. WOODS, N. (2008): China, emerging donors and the silent revolution in development assistance. International Affairs, Vo. 84, s. 1205 1221. WTO launches trade initiative for least development countries (1997). WTO Report of the High Level Meeting, Geneva, No. 24, 14 s. Zásady zahraniční rozvojové spolupráce po vstupu České republiky do EU (2004). Ministerstvo zahraničních věcí ČR, Praha, 10 s. ZEMANOVÁ, Š. (2008): Přístup založený na lidských právech: realita nebo cíl současné rozvojové pomoci? Working Papers, Fakulta mezinárodních vztahů VŠE, Oeconomica, Praha, č. 17, 23 s. ZÍDEK, P., SIEBER, K. (2007): Československo a subsaharská Afrika v letech 1948-1989. Ústav mezinárodních vztahů, Praha, 322 s. ZÍKOVÁ, T. (2007): Rozvoj a rozvojová antropologie. Přehledové studie CAAT, katedra antropologických a historických věd FF ZČU, č. 7, 20 s. Zpráva o činnosti nadace při České televizi Člověk v tísni 1995, http://www.clovekvtisni.cz/index2.php?parent=176&sid=176&id=178 [staženo 2. 3. 2009] Zpráva o zahraniční rozvojové spolupráci České republiky: Odpověď na globální výzvy nového tisíciletí (2002). Ministerstvo zahraničních věcí ČR, CzechAid, Praha, 24 s. 130
Použité internetové databáze a zdroje dat (data stahována od 1. 1. 2010 25. 8. 2010) Česká rozvojová agentura http://www.czda.cz/ Člověk v tísni http://www.clovekvtisni.cz/index2.php?id=114 IMF Statistic http://www.imf.org/external/data.htm MZV http://www.mzv.cz/jnp/cz/zahranicni_vztahy/rozvojova_spoluprace/index.html OECD/DAC Statistic www.oecd.org/dac/stats/idsonline UNDP Statistic http://hdr.undp.org/en/statistics/ WB Statistic http://data.worldbank.org/country 131
Příloha 1 Seznam států spolupracujících s IDA v 2000 2010 Afrika Asie Jižní a Střední Amerika Angola Afghánistán Bolívie Benin Arménie Dominica Burkina-Faso Ázerbájdžán Grenada Burundi Bangladéš Guyana Čad Barma Haiti Džibutsko Bhútán Honduras Eritrea Gruzie Nicaragua Etiopie Indie Svatá Lucie Gambie Jemen Svatý Vincenc a Grenadiny Ghana Kambodža Guinea Kiribati Evropa Guinea-Bissau Kyrgyzstán Bosna a Hercegovina Kamerun Laos Kosovo Kapverdy Maledivy Moldavsko Keňa Komory Kongo DR Konžská republika Lesotho Libérie Madagaskar Malawi Mali Mauritánie Mosambik Niger Nigerie Pobřeží Slonoviny Rwanda Senegal Sierra Leone Somálsko Středoafrická republika Súdán Svatý Tomáš a Princ Tanzanie Togo Uganda Zambie Mongolsko Nepál Pákistán Papua Nová Guinea Samoa Šalamounovy ostrovy Sri Lanka Tádžikistán Timor Tonga Uzbekistán Vanuatu Vietnam Zimbabwe Zdroj: http://www.worldbank.org/ida/ 132
Příloha 2 Seznam nejméně vyspělých států (LDCs) podle UN-OHRLLS 2001 2010 Afrika (33 států) 1 Angola 18 Mali # 2 Benin 19 Mauritánie 3 Burkina Faso # 20 Mozambik 4 Burundi # 21 Niger # 5 Čad # 22 Rovníková Guinea 6 Džibutsko 23 Rwanda # 7 Eritrea 24 Senegal 8 Etiopie # 25 Sierra Leone 9 Gambie 26 Somálsko 10 Guinea 27 Středoafrická republika # 11 Guinea-Bissau * 28 Súdán 12 Komory * 29 Svatý Tomáš a Princův ostrov * 13 Kongo DR 30 Tanzanie 14 Lesotho # 31 Togo 15 Libérie 32 Uganda # 16 Madagaskar 33 Zambie # 17 Malawi # Asie (15 států) 1 Afghánistán # 9 Maledivy * 2 Bangladéš 10 Nepál # 3 Barma/Myanmar 11 Samoa * 4 Bhútán # 12 Šalamounovy ostrovy * 5 Jemen 13 Timor * 6 Kambodža 14 Tuvalu * 7 Kiribati * 15 Vanuatu * 8 Laos # Latinská Ametrika a Karibik (1 stát) 1 Haiti * * Také malé ostrovní rozvojové státy # Také vnitrozemské státy Zdroj: WB, http://www.worldbank.org/ida/ 133
Příloha 3 Seznam příjemců ODA v roce 2000 podle příjmových skupin (část 1 rozvojové státy (ODA) + část 2 státy v transformaci (OA) do r. 2004) Zdroj: OECD, http://www.oecd.org/dataoecd/50/61/1809192.htm (staženo 9.2. 2010) 134
Příloha 4 Seznam příjemců ODA podle příjmových skupin v roce 2008 (část 1 rozvojové země) Zdroj: OECD, http://www.oecd.org/dataoecd/62/48/41655745.pdf (staženo 9.2.2010) 135