Stranický systém Německa a volby do Spolkového sněmu 2005

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra politologie Stranický systém Německa a volby do Spolkového sněmu 2005 Bakalářská práce Jiří Pytelka Vedoucí práce: Mgr. Jakub Šedo UČO: 89200 Obor: PL SO Imatrikulační ročník: 2002 Praha, 2006

Obsah Obsah 2 Úvod 4 1. Spolkový sněm 6 1.1 Volební systém do Spolkového sněmu 6 1.2 Ustavení Spolkového sněmu 7 1.3 Stranický systém 8 1.4 Politické strany 9 1.4.1 Sociálnědemokratická strana Německa (SPD) 11 1.4.2 Křesťansko-demokratická unie (CDU) 11 1.4.3 Křesťansko-sociální unie (CSU) 12 1.4.4 Svobodná demokratická strana (FDP) 13 1.4.5 Spojení 90/Zelení (B90/G) 13 1.4.6 Levicová strana 14 1.4.7 Další politické strany 15 2. Předčasné volby do Spolkového sněmu 2005 16 2.1 Vyhlášení předčasných voleb 16 2.2 Předvolební kampaň 17 2.2.1 Předvolební průzkumy 19 2.3 Průběh voleb 22 2.4 Výsledky předčasných voleb 24 3. Vývoj po volbách do Spolkového sněmu 28 3.1 Ustavení 16. Spolkového sněmu 28 3.2 Koaliční rozhovory a utvoření nové vlády 28 3.3 Stranický systém po volbách do Spolkového sněmu 30 Závěr 33 Poznámky 35 Seznam použité literatury 41 Seznam použitých internetových adres 42 Počet znaků (včetně mezer): 73 737. 2

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a při jejím zpracování jsem používal pouze uvedené prameny a literaturu. Rád bych na tomto místě poděkoval Mgr. Jakubu Šedovi za připomínky, návrhy a rady, které mi poskytl v průběhu psaní práce. 3

Úvod Volby do Spolkového sněmu v roce 1998 znamenaly výraznou změnu na německé politické scéně. Vytvořením vládní koalice složené ze zástupců SPD a B90/G došlo nejen k ukončení šestnáctileté vlády koaličních stran CDU/CSU a FDP, ale také k narušení zavedeného modelu stranického systému označovaného jako systém dvouapůlté strany. Tento pojem poprvé použil francouzský politolog Jean Blondel a označuje systém, pro který je charakteristická přítomnost dvou silných politických uskupení, které však jednotlivě neobdrží ve volbách nadpoloviční většinu hlasů a při utváření vládnoucí koalice jsou nuceni, jedno nebo druhé, získat na svou stranu mnohem menšího koaličního partnera 1). V Německu se objevil již po spolkových volbách v roce 1961 a s krátkou výjimkou období let 1966-69 trval až do zmíněného roku 1998. Výsledek následujících spolkových voleb v roce 2002 umožnil pokračování koalice SPD a B90/G 2). Cílem práce je provést analýzu mimořádných voleb do Spolkového sněmu 18. září 2005, v rámci které nejprve popíšeme důvody vedoucí k vyhlášení mimořádných voleb a postoje hlavních subjektů německé politické scény. Součástí demokratického volebního prostředí jsou veřejnosti předkládané předvolební průzkumy, na které se zaměříme při popisu předvolební kampaně a to jak na celoněmecké úrovni, tak i odděleně pro bývalou východní a západní část Německa. Analýza průběhu a výsledků voleb zahrne především otázky dosažených počtů hlasů a obdržených mandátů pro jednotlivé subjekty, chování voličů v jednotlivých zemích SRN (především se zaměřením na rozlišení bývalých západních a východních zemí) a vývoj povolebního jednání mezi stranami, které vstoupily do Spolkového sněmu. Na základě této analýzy, spolu s užitím faktů dokumentujících předchozí vývoj, se pokusíme ověřit hypotézu, zda zmíněný model dvouapůlté strany je možné stále považovat za platný při uvažování o současném německém stranickém systému. V případě odmítnutí uvažované hypotézy se pokusíme zjistit, zda lze současný politický systém Německa přiřadit k jinému typu dle Blondelova rozlišení a jestliže to nebude možné, zaměříme se na určení dle jiné vhodné typologie. Při této práci vycházíme z pramenů dostupných v tištěné i elektronické podobě. Nejdůležitějšími publikacemi o německém politickém systému jsou pro nás práce Fialy (1994) a Škalouda (2000). Vzhledem ke značné časové prodlevě od jejich publikace je provedena aktualizace údajů pomocí publikace Bundestag (2006) a několika internetových zdrojů 3). Teoretický rámec vychází především z prací Nováka (1997), Klímy (2003) a 4

Sartoriho (2001), údaje z předvolební kampaně a povolebním vývoji během sestavování nové koaliční vlády jsou získány z tištěných i elektronických veřejných médií a vlastní výsledky, včetně použitých statistik, jsou převzaty z několika internetových adres 4) a ověřeny na internetových stránkách Spolkového statistického úřadu 5). V první části práce nejprve představíme volební systém do Spolkového sněmu a způsob jeho ustavení. Následovat bude přiblížení německého stranického systému, včetně podrobnějšího přehledu jeho hlavních subjektů. V druhé části se zaměříme na situaci, která vedla k vyhlášení předčasných voleb do Spolkového sněmu, zmíníme hlavní témata předvolební kampaně, včetně kapitoly věnované předvolebním průzkumům, a přiblížíme vlastní průběh voleb spolu s jejich výsledky. Třetí část věnujeme povolební situaci a krátce zmíníme ustavení 16. Spolkového sněmu, tvorbu nové koaliční vlády a její potvrzení Spolkovým sněmem. Na základě předložených skutečností se pokusíme přiblížit situaci německého stranického systému po mimořádných volbách a potvrdit či zamítnout uvažovanou hypotézu. V případě jejího zamítnutí budeme dále diskutovat otázku, o jaký stranický systém se v současném Německu jedná. 5

I. Spolkový sněm 1. 1 Volební systém do Spolkového sněmu Zákonodárná moc je ve Spolkové republice Německo (SRN) rozdělena do dvou institucí: Spolkové rady (Bundesrat) a Spolkového sněmu (Bundestag). Pouze Spolkový sněm je orgánem voleným a to na čtyřleté funkční období. Spolková rada je tvořena zástupci jednotlivých spolkových zemí 6), kteří mají tzv. imperativní mandát 7). Volby do Spolkového sněmu jsou dle Základního zákona (čl. 38) všeobecné, přímé, svobodné, rovné a tajné. Aktivním volebním právem disponují občané od 18 let věku a pasivním od 21 let. Přesné označení německého volebního systému je v odborné literatuře diskutovanou otázkou 8), ale nejčastěji bývá označován jako personalizovaný poměrný volební systém. Jsou zde užívány dvě volební techniky současně, a to jak poměrná, tak většinová, ale vzhledem ke skutečnosti, že rozhodující vliv na výsledek má složka poměrná, je vhodné jeho řazení k těmto systémům. Současný minimální počet členů Spolkového sněmu je 598 poslanců. Polovina z tohoto počtu je volena v 299 jednomandátových obvodech principem relativní většiny a druhá polovina je volena na základě zemské přísně vázané kandidátní listiny (Landesliste) předkládané voličům politickou stranou ve spolkové zemi, která je zároveň vícemandátovým volebním obvodem. Pro volby do Spolkového sněmu disponuje tedy volič dvěma hlasy. Prvním (Erststimme) volí konkrétní osobu a druhým (Zweitstimme) politickou stranu, bez možnosti upravovat pořadí na kandidátce. Není neobvyklé, že je druhý hlas odevzdán jiné politické straně, než do které přísluší přímo volený kandidát 9). Vlastní rozdělování mandátů probíhá následujícím způsobem: 1) Nejprve proběhne sčítání druhých hlasů pro kandidátky politických stran. Na základě Hare-Niemayerovy formule 10) se přepočtou platné hlasy na strany, které splnily podmínku pro přidělení mandátů. Tou je překročení 5 % uzavírací klauzule 11) nebo zisk alespoň tří přímých mandátů. Toto ustanovení se nevztahuje na strany národnostních menšin 12). Takto se rozdělí všechny mandáty kromě těch, které byly získány v jednomandátových obvodech subjekty, které nesplnily 5 % podmínku, nebo tři přímé mandáty. 2) V této fázi se mandáty konkrétní politické strany rozdělí poměrným způsobem mezi jednotlivé spolkové země na základě výsledků, kterých dosáhly podle zemské kandidátky. 6

3) Nyní se obsazují místa konkrétními kandidáty. Nejprve jsou zvoleni ti, kteří uspěli v jednomandátových obvodech, zbylé mandáty se obsazují dle pořadí na kandidátní listině. V případě, že je zvoleno právě tolik kandidátů v jednomandátových obvodech na kolik má politická strana nárok na základě obdržených druhých hlasů, není ze zemské kandidátní listiny již nikdo zvolen. Jestliže je zvoleno více kandidátů v jednomandátových obvodech než by odpovídalo počtu druhých hlasů, dochází ke zvýšení počtu poslanců Spolkového sněmu o tzv. přesahující mandáty (Überhangmandate) 13). 1. 2 Ustavení Spolkového sněmu Na svém prvním zasedání zvolí Spolkový sněm v tajných volbách svého prezidenta a jeho zástupce na celé funkční období. Po dobu než je zvolen prezident řídí zasedání nejstarší člen Spolkového sněmu. V praxi se stalo zvyklostí, že prezidentem je člen nejsilnější frakce a k jeho činnosti patří především řízení jednání a zastupování navenek. Organizační činnost zajišťují tzv. zapisovatelé, volení na základě návrhů frakcí. Důležitým orgánem sněmu je tzv. Rada starších (Ältestenrat), která je složená z prezidenta, jeho zástupců a 23 poslanců z jednotlivých frakcí dle jejich poměru. Řeší časové a organizační otázky a sestavuje návrh rozpočtu Spolkového sněmu. V rámci Spolkového sněmu pracují stálé výbory složené ze zástupců frakcí poměrným způsobem a pracovní skupiny vytvářené příslušníky stejných frakcí z různých výborů. Dále jsou v nově ustaveném Spolkovém sněmu zvoleni poměrným způsobem zástupci jednotlivých frakcí, tzv. zapisovatelé, jejichž úkolem je zajištění organizačních činností, mezi něž patří sčítání hlasů, kontrola písemností, předčítání apod 14). Ustanovení Základního zákona (čl. 38) hovoří o tom, že poslanci nejsou vázáni žádnými příkazy ani pokyny a řídí se pouze vlastním svědomím. Ve skutečnosti je však ve Spolkovém sněmu poměrně vysoká stranická disciplína. Každá strana, která má alespoň pět procent členů sněmu je oprávněna vytvořit tzv. frakci, jejíž význam je zřejmý při hlasování o navržených zákonech, kdy je třeba dosáhnout většinového souhlasu. Po volbách v roce 1990 se ukázala pětiprocentní hranice jako příliš vysoká a rozhodnutím Spolkového ústavního soudu bylo povoleno příslušníkům stran, které nedosáhnou této hranice, organizovat se do tzv. skupin, právně rovnocenným frakcím. Poslanci jsou nadáni indemnitou 15), která platí provždy a imunitou 16), znamenající procesní překážku pouze v době, po kterou trvá poslanecký mandát 17). 7

Předčasné rozpuštění Spolkového sněmu je možné pouze ve dvou případech: 1) Nevytvoří-li se po volbách absolutní většina nutná pro volbu kancléře, má spolkový prezident sedm dnů na rozmyšlení, zda: a) jmenuje menšinovou vládu (čl. 63, odst. 4 ZZ), b) rozpustí Spolkový sněm a vypíše nové volby (čl. 39, odst. 1 ZZ). 2) Pokud není kancléři na jeho návrh vyslovena Spolkovým sněmem důvěra, může být spolkovým prezidentem, na návrh kancléře, Spolkový sněm rozpuštěn (čl. 68 ZZ) 18). 1. 3 Stranický systém Od konce druhé světové války je pro SRN typická přítomnost dvou silných politických uskupení střídajících se u moci. První je koalice dvou pravicově orientovaných stran CDU/CSU (Křesťansko-demokratická unie, Christlich-Demokratische Partei CDU / Křesťansko-sociální unie, Christlich-Soziale Union in Bayern - CSU) a druhé tvoří samostatná levicově orientovaná Sociálnědemokratická strana Německa (Sozialdemokratische Partei Deutschland SPD). Od čtvrtého kabinetu Konrada Adenauera (CDU), ustaveného v listopadu 1961, až do voleb v roce 1998 byla jejich koaličním partnerem strana Svobodných demokratů (Freie Demokratische Partei FDP), s výjimkou let 1966-1969, kdy obě strany utvořily tzv. velkou koalici 19). Zvláštní postavení FDP vedlo francouzského politologa Jeana Blondela k zavedení termínu označujícímu toto stranické uspořádání jako systém dvouapůlté strany, který charakterizuje tak, že v takovém systému politická strana umístěná v centru, která má podporu přibližně 10 % voličů, fakticky rozhoduje o budoucí vládě, respektive o budoucím kancléři. Její význam na politické scéně roste a je mnohem větší, než by odpovídalo oněm 10 % voličů. Fakticky si může diktovat podmínky svého vstupu do koalice a vybírat mezi lukrativnějšími nabídkami jednotlivých partnerů. (Škaloud 2000: 218). V roce 1983 se poprvé do Spolkového sněmu dostali Zelení (Die Grünen), kteří však byly pro tehdejší politické síly jako partner k vytvoření koalice na spolkové úrovni nepřijatelní 20). Politické změny v zemích střední a východní Evropy koncem 80. let měly také za následek znovusjednocení Německa 3. října 1990. Nový Spolkový sněm sjednoceného Německa vzešel z voleb uskutečněných v prosinci 1990. Do tohoto parlamentu se dostaly dvě politické strany zastupující především voliče z východní části Německa 21), Strana demokratického socialismu (Partei des Demokratischen Sozialismus - PDS), která vznikla v únoru 1990 a navazovala na Jednotnou socialistickou stranu Německa (Sozialistische 8

Einheitspartei Deutschlands - SED), komunistickou stranu vládnoucí v bývalé Německé demokratické republice (NDR), a Spojení 90 (Bündnis 90 B90) nabízející podobnou politiku jako Zelení. Ve volbách zvítězila CDU/CSU a vytvořila opět koalici s FDP a totéž se opakovalo o čtyři roky později, ale v této době již FDP nebyla v pozici, kdy by rozhodovala o svém koaličním partnerovi. Předvolební průzkumy uskutečněné v polovině roku 1994 naznačovaly možnost, že nepřekročí pětiprocentní volební klauzuli a tehdejší kancléř Helmut Kohl nabídl FDP podporu ve třech přímých okrscích, zajišťující tak v případě zvolení parlamentní účast, výměnou za příslib budoucí koalice CDU/CSU-FDP. FDP tento návrh přijala a tím také ztratila svou rozhodující úlohu půlté strany dle Blondelova systému 22). Tento stav byl potvrzen v následujících dvou volbách do Spolkového sněmu, v letech 1998 a 2002, kdy vítězná SPD utvořila koalici s uskupením B90/G, které vzniklo v roce 1993 sloučením Spojení 90 a Zelených (Bündnis 90/Die Grünen B90/G) a stalo se postupně zajímavým partnerem z levé části politického spektra 23). 1. 4 Politické strany Vzhledem k okolnostem druhé světové války došlo po jejím skončení k okamžitému zákazu všech politických stran na území Německa, ale již v srpnu 1945 začala postupná obnova politického systému. Strany nově vznikaly a svou činnost obnovovaly nejprve na zemské úrovni a po přijetí Základního zákona v roce 1949 také na úrovni spolkové 24). Základní zákon vymezuje politickou stranu (čl. 21) tak, že: (1) Strany spolupůsobí při politickém vytváření vůle lidu. Jejich zakládání je svobodné. Jejich vnitřní řád musí odpovídat demokratickým zásadám. Musí podávat veřejné účetnictví o původu a užívání svých prostředků stejně jako o svém majetku. (2) Strany, které podle svých cílů nebo podle chování svých stoupenců usilují o narušení nebo odstranění svobodného demokratického zřízení nebo ohrožují existenci Spolkové republiky Německo, jsou protiústavní. O otázce protiústavnosti rozhoduje Spolkový ústavní soud. (3) Bližší upravují spolkové zákony. (Fiala 1994: 74) Ze znění zákona o politických stranách z roku 1967 vyplývá, že politické strany, jako subjekty účastnící se veřejného života, mají nárok na příspěvek od státu, podporující jejich činnost. Do počátku devadesátých let se tyto platby omezovaly pouze na úhradu volebních nákladů, ale v roce 1992 Spolkový ústavní soud rozhodl o poskytování finančních prostředků 9

na veškerou činnost. V současnosti získává politická strana za každý hlas do Spolkového sněmu ročně 0,85 euro (do výše 4 miliónů hlasů), nad tuto hranici 0,70 euro za každý hlas. Dále strana získává 0,38 euro za každé euro, které získala jako zaplacený členský příspěvek nebo finanční dar omezený hranicí 3 300 euro na fyzickou osobu. Právo čerpat tyto prostředky má strana tehdy, jestliže získala minimálně 0,5 % hlasů ve volbách do Spolkového sněmu. Celková suma obdržená od státu nesmí překročit částku získanou z členských příspěvků a darů. Zákon o politických stranách dále omezuje členství pouze na fyzické osoby, mezi kterými mohou být i cizí státní příslušníci, ale nesmí jich být více než polovina z celkového počtu členů a to ani v řídících orgánech. Zákon dále vymezuje náležitosti, které musí být obsaženy ve stanovách, zmiňuje práva členů a způsob ustanovení jednotlivých orgánů stran 25). Politické strany v Německu mají poměrně vysoké počty členů a v současnosti připadá na 100 voličů zhruba 7 členů strany 26). Členská základna však postupně klesá a nejvýrazněji je tato situace patrná u SPD, která měla koncem 70. let minulého století více než jeden milión členů, v době vítězství ve spolkových volbách v roce 1998 necelých 800 000 členů a v únoru 2006 již mírně nad 580 000 členů 27). U druhé nejpočetnější strany CDU je tento pokles také patrný. Jestliže krátce po znovusjednocení Německa v roce 1990 měla CDU zhruba 780 000 členů 28), o šestnáct let později, v letošním roce, to je zhruba 600 000 členů 29). Výběr kandidátů pro volby do Spolkového sněmu provádějí zemské stranické organizace, které se v některých případech dostávají do sporu s vlastní organizací spolkovou. Ta se zaměřuje především na prosazování své strany v celostátním měřítku, na spolupráci s dalšími zemskými organizacemi své strany a na tvorbu stranické politiky a strategie. V konečné fázi je tato politika formulována na spolkových sjezdech, které se konají zpravidla každý druhý rok. Sjezdy volí předsedu strany, výkonný výbor a nejdůležitější strany volí také kandidáta na spolkového kancléře. (Škaloud 2000: 217) U jednotlivých stran je odlišná intenzita jejich organizovanosti. V SPD se projevuje silnější centralizace, naproti tomu u CDU a FDP mají zemské organizace větší nezávislost. Výkonné výbory organizují stranu a provádějí její politiku v období mezi sjezdy. U nejsilnějších stran mívají obvykle 30 členů a polovina z nich zasedá ve Spolkovém sněmu. Z přibližně třetiny členů výkonného výboru je tvořeno předsednictvo strany, v jehož kompetenci je řešení bezprostředních úkolů a běžné agendy 30). Ve volbách 2002 se do Spolkového sněmu dostali zástupci šesti stran: SPD, CDU, CSU, FDP, B90/G a PDS. Tyto subjekty také představují rozhodující síly na německé politické scéně. 10

1. 4. 1 Sociálnědemokratická strana Německa (SPD) Z historického hlediska představuje SPD 31) ve stranickém spektru výjimku. Na rozdíl od ostatních stran, které se zformovaly v období po druhé světové válce, vznikla již v roce 1875 a po ukončení druhé světové války byla její činnost obnovena. V této době se jednalo o marxisticky orientovanou masovou stranu, která oslovovala pouze určitou skupinu voličů. Po sérii volebních neúspěchů začínajících rokem 1949, následovalo o deset let později, v roce 1959, přijetí tzv. Godesberského programu znamenajícího odklon od dosavadní základní politické představy třídního boje ve společnosti a snahy uskutečnit zavedení plánovaného hospodářství. Na její místo nastoupila idea akceptování sociálně tržního systému vedení hospodářství s důrazným akcentem na zabezpečení sociální oblasti, vycházející z konceptu humanismu a dodržování křesťanských hodnot. Takto transformovaná strana zaznamenala volební úspěch a v roce 1966 se stala členem první tzv. velké koalice s CDU/CSU a v roce 1969 stal Willy Brandt prvním poválečným kancléřem SPD, spolu v koalici s FDP 32). V roce 1982 odešla opět do opozice a uvnitř strany proběhl názorový vývoj, který vyvrcholil ve druhé polovině devadesátých let přijetím myšlenky tzv. třetí cesty, zahrnující využívání výhod sociálního státu v rámci liberalizovaného hospodářství. S tímto programem také vystoupil v předvolební kampani do Spolkového sněmu v roce 1998 kandidát SPD na místo kancléře Gerhard Schröder a po vítězství ve volbách utvořil vládu v koalici s B90/G 33). Ve volbách v roce 2002 dosáhla SPD stejného výsledku jako CDU/CSU, ale díky úspěchu B90/G sestavila opět společnou vládu. V této době se začínala projevovat hospodářská a sociální krize SRN a vládnoucí koalice začala uplatňovat restriktivní hospodářskou a sociální politiku, která měla také za následek řadu prohraných zemských voleb 34). Následkem prohry v hamburských volbách odstoupil v březnu 2004 G. Schröder z místa předsedy SPD a byl nahrazen Franzem Münteferingem 35). 1. 4. 2 Křesťansko-demokratická unie (CDU) Tato politická strana vznikla v roce 1945 a její spojení s politickými subjekty Výmarské republiky bylo dáno pouze některými osobnostmi, které se staly jejími členy, nikoli ideově. Od svých počátků až do současné doby se CDU 36) hlásí ke třem společenským principům. Prvním z nich je křesťanskosociální tradice, která zahrnuje jak vliv katolický, tak protestantský a proto je užit pojem unie v názvu strany 37). Za druhé je zde přítomna liberální orientace v oblasti hospodářské, vycházející především z ekonomické teorie a praxe 11

Ludwiga Erharda 38) a za třetí se unie hlásí ke konzervativním hodnotám zaměřeným na podporu rodinného života, úctu k tradici a přednost individuální aktivitě před kolektivistickými tendencemi 39). CDU zvítězila v prvních poválečných volbách v roce 1949 a u moci se jí podařilo setrvat v různých koaličních vládách až do roku 1969. V opozici zůstala do roku 1982, kdy utvořila koalici s FDP a spolu s ní vládla až do roku 1998 a od té doby je v opozici 40). Integrující osobností strany se v poválečných letech stal Konrad Adenauer 41), který dokázal sjednotit různé konzervativní a elitní skupiny v Německu a také přilákat střední vrstvy. Tím stoupla síla strany, ale zároveň se zpomalovala schopnost pružněji reagovat na měnící se společnost 42). 1. 4. 3 Křesťansko-sociální unie (CSU) Stejně jako CDU vznikla CSU 43) po skončení druhé světové války. Začala se formovat jako nová politická síla hodlající se vymezit proti duchu nacistické ideologie a zajistit především materiální obnovu spolkové země Bavorsko a v širším měřítku celého Německa 44). Od svého počátku je stranou silně orientovanou na křesťanské hodnoty v rámci katolického výkladu víry. Je to způsobeno určitou odlišností v německém politickém systému, kterou je přítomnost CSU pouze na území Bavorska a nikoli v ostatních zemích spolku 45). Tam je zastoupena sesterská strana CDU a tyto dvě uskupení tvoří na federální úrovni vždy koalice 46). Do voleb v roce 1949 vstoupila CSU v koalici s CDU a společně dosáhli zisku 31 %, což bylo nejvíce ze všech zúčastněných a spolu s menšími partnery vytvořily koaliční vládu 47). Další vývoj z hlediska účasti ve vládě či v opozici byl stejný jako u CDU. V roce 1961 došlo uvnitř CSU k podstatné změně v čele strany, když se předsedou stal Franz Josef Strauß 48), který tuto funkci zastával až do roku 1988 49). V roce 2002 kandidoval neúspěšně na místo kancléře předseda CSU Edmund Stoiber 50). Na území 11,5 milionového Bavorska má CSU zhruba 190 000 členů, z nichž je téměř 80 % katolíků. V rámci předvolební kampaně často vystupuje jako výrazně pravicová strana s požadavky na co největší samostatnost jednotlivých spolkových zemí 51), jejíž rétorika může vést až k nacionalistickým projevům a v reálné politice se tento fakt projevuje například restriktivní imigrační politikou na území Bavorska 52). 12

1. 4. 4 Svobodná demokratická strana (FDP) FDP 53) vznikla v roce 1949 sloučením několika liberálních stran, zahrnující zástupce konzervativně-nacionalistického liberalismu i radikály upřednostňující individuální svobodu a minimální zásahy státu. Toto široké spektrum také způsobilo napětí uvnitř strany a v roce 1956 vedlo k odštěpení části členů a založení Svobodné lidové strany (Freie Volkspartei - FVP), která však zůstala po dalších volbách bez politického vlivu. Na začátku sedmdesátých let FDP přijala program označovaný jako Freiburské teze, ve kterém zdůrazňuje přednost jednotlivce před organizací, individuální svobody a prohloubení demokratizace společnosti 54). Zároveň však zastává nutnost zachování sociálního státu, který je vyjádřen prostřednictvím sociální odpovědnosti jednotlivce ve společnosti. FDP také prezentuje výrazně antiklerikální postoje 55). Strana byla členem vládní koalice již po prvních spolkových volbách až do roku 1956, kdy došlo ke zmíněnému odchodu části členů, kteří byli zároveň členy vlády, a tím se stala FDP až do roku 1961 opoziční stranou. Od té doby, s krátkou výjimkou let 1966-69, byla u moci až do roku 1998, kdy odešla opět do opozice 56). Postavení FDP v německém politickém systému bylo až do roku 1998 výjimečné. Vzhledem ke své rozhodující úloze koaličního partnera pro obě velké strany získávala pravidelně zastoupení ve vládě aniž by dosáhla výraznějšího úspěchu u voličů a disponovala rozsáhlejší členskou základnou 57). 1. 4. 5 Spojení 90/Zelení (B90/G) V lednu 1980 vznikla v Německu strana Zelených, která byla spojena s tzv. novým sociálním hnutím. V jeho rámci se organizovaly především občanské iniciativy a levicová uskupení zaměřující se na ochranu životního prostředí, pacifistické postoje při řešení konfliktů a rozšíření nabídek v sociální oblasti. Charakteristickým znakem Zelených je až do dnešních dnů určitá averze k propracovanější organizovanosti a stranické struktuře známé z ostatních politických subjektů. Přesto již ve volbách v roce 1983 se Zeleným podařilo překročit pětiprocentní uzavírací klauzuli a vstoupit do Spolkového sněmu, ovšem jako strana opoziční, nepřijatelná pro utvoření koalice. Tuto skutečnost reflektovala část členů strany a v průběhu osmdesátých let docházelo k častým vnitrostranickým sporům mezi radikálními a realisticky uvažujícími skupinami 58). Realisté postupně získávali převahu, nejprve na zemské úrovni, kde vytvářeli koaliční vlády a také během znovusjednocování Německa. Původně Zelení sjednocení Německa odmítali a jejich postoje vedly nejen k výrazné ztrátě hlasů a 13

nepřekročení pětiprocentní hranice ve volbách v roce 1990, ale také k neschopnosti uzavřít dohodu se svojí sesterskou organizací v bývalém východním Německu Spojení 90, která po těchto volbách, na základě rozhodnutí Spolkového ústavního soudu, získala zastoupení ve Spolkovém sněmu 59). Následkem volebního neúspěchu byl sjezd Zelených v roce 1991, který reformoval strukturu strany, přihlásil se k parlamentarismu, vyškrtl ze svých stanov antikapitalistické postoje a přiměl k vystoupení ze strany některé zástupce radikálního křídla 60). V květnu 1993 došlo ke sloučení se Spojením 90 a vzniku nové politické strany 61) Spojení 90/Zelení 62). B90/G se postupně změnilo na umírněné, ekologicky orientované, levicové uskupení, které se stalo po spolkových volbách v roce 1998 pro SPD bližším partnerem než FDP a s jeho pomocí utvořila SPD koaliční vládu. Tato situace se opakovala i po volbách v roce 2002 63). 1. 4. 6 Levicová strana Název Levicová strana 64) (Linkspartei, zkráceně Die Linke) se na německé politické scéně objevil až v červenci 2005 65), ale jedná se o přejmenovanou PDS, která na svém mimořádném sjezdu v červenci 2005 odsouhlasila změnu názvu strany a zároveň nabídla místa na své kandidátní listině členům nového politického uskupení Volební alternativa práce a sociální spravedlnost 66) (Arbeit & soziale Gerechtigkeit - Die Wahlalternative WASG). WASG založili v červnu 2005 především bývalí členové SPD a odboráři nesouhlasící s politikou G. Schrödera, o které tvrdili, že se odklonila od původních cílů a směřuje příliš doprava. Lídrem WASG se stal O. Lafontaine, bývalý předseda SPD, vícekancléř a ministr financí v prvním kabinetu G. Schrödera 67). PDS představovala, spolu se Spojením 90, politickou sílu z východní části Německa, která byla schopná prosadit se ve volbách roku 1990 a získat zastoupení ve Spolkovém sněmu 68). Získala tehdy 17 mandátů a o čtyři roky později 30 mandátů, když nepřekročila pětiprocentní volební klauzuli, ale obdržela čtyři přímé mandáty. V roce 1998 se jí podařilo získat 36 mandátů překročením pětiprocentní hranice, ale v roce 2002 neuspěla a získala pouze dva přímé mandáty 69). PDS vznikla transformací SED a pod vedením bývalého předsedy Gregora Gysiho 70) a současného předsedy Lothara Biskyho se jí podařilo provést vnitrostranické reformy vedoucí k přijetí základních demokratických pravidel. Přesto se nestala možným koaličním partnerem. Její pozice je nalevo od SPD a hlásí se k představě socialismu, který nabízí alternativu k současnému kapitalistickému uspořádání, neznamená však návrat do časů NDR. Z těchto 14

důvodů se zaměřuje na ty voliče, na které mělo sjednocení negativní vliv (ztráta společenského a ekonomického postavení, nezaměstnanost) a dosud je nacházela především v zemích bývalého východního Německa 71). Tato situace byla patrná i ve volbách v roce 2002, ve kterých dosáhla PDS zatím nejhoršího volebního výsledku ve své historii 72). 1. 4. 7 Další politické strany V Německu bylo před zářijovými volbami registrováno 94 politických uskupení 73), ale kromě již zmíněných se na spolkové úrovni nepodařilo získat zastoupení ve Spolkovém sněmu v letech 1961 2002 žádné další straně 74). Nejvýraznějších výsledků dosahovali v tomto období Republikáni (Die Republikaner REP) a Národně demokratické strana Německa (Nationaldemokratische Partei Deutschlands NPD) 75). Republikáni 76) vznikli v roce 1983 a řadí se k extrémní pravici. V jejich programu lze nalézt autoritativní postupy k řešení domácí i zahraniční politiky, včetně problému přistěhovalectví. Historie NPD 77) začíná v roce 1964 sloučením několika pravicových skupin 78) a v současnosti se jedná o extrémně pravicovou stranu, která oslovuje voliče především ve východní části země 79) a v jejím programu i užívané symbolice se objevují prvky z období nacistického Německa 80). 15

II. Předčasné volby do Spolkového sněmu 2005 2. 1 Vyhlášení předčasných voleb Zemské volby v Severním Porýní-Vestfálsku, uskutečněné 23. května 2005, vedly k ukončení dosavadní zemské koaliční vlády mezi SPD a B90/G. Ve volbách zvítězila CDU, která získala téměř 45% 81). Tento výsledek byl další prohrou spolkové vládní koalice v zemských volbách v řadě, o to nepříjemnější, že v Severním Porýní-Vestfálsku byla SPD poražena CDU po 39 letech 82) a její odchod do opozice znamenal zároveň ukončení poslední společné zemské vlády SPD-B90/G 83). Vzhledem k systému obsazování míst ve Spolkové radě, došlo k dalšímu zvýšení nerovnováhy mezi ní a Spolkovým sněmem 84). Německý kancléř G. Schröder (SPD) již po zveřejnění předběžných výsledků oznámil, spolu s předsedou SPD F. Münteferingem, záměr přesvědčit německého prezidenta Horsta Köhlera (CDU), aby co nejdříve vyhlásil volby do Spolkového sněmu 85). Řádné volby se měly konat v roce 2006 a vzhledem k absenci ustanovení Základního zákona umožňujícího samorozpuštění dolní komory parlamentu, došlo k situaci jejíž soulad se zákonem posuzoval, na podnět dvou poslanců Bundestagu, následně Spolkový ústavní soud 86). Kancléř G. Schröder vyvolal 1. července 2005 hlasování o důvěře vládě, o kterém předpokládal, že dopadne v její neprospěch. Nejednalo se však o tzv. konstruktivní vyjádření nedůvěry (čl. 67 ZZ), které má za následek volbu nového kancléře. Výsledek hlasování, 151 poslanců pro vládu, 296 proti a 148 se zdrželo, znamenal vyjádření nedůvěry, když pro její udržení bylo třeba získat nejméně 301 hlas 87). Na základě tohoto výsledku navrhl G. Schröder spolkovému prezidentovi, aby rozpustil Spolkový sněm a vyhlásil předčasné volby (čl. 68 ZZ). H. Köhler vyčerpal celou třítýdenní lhůtu na rozmyšlenou, během níž zkoumal, zda je rozpuštění Spolkového sněmu v souladu se zákonem 88). Své rozhodnutí sdělil v přímém televizním přenosu 89) a spolu s rozpuštěním Spolkového sněmu oznámil konání předčasných voleb dne 18. září 2005 90). Den voleb splňoval podmínku Základního zákona nařizující uskutečnit volby do šedesáti dnů od rozpuštění dolní komory parlamentu a zároveň byl, z praktického hlediska, první nedělí, kdy mělo všech šestnáct spolkových zemí po letních prázdninách 91). Proti rozhodnutí prezidenta se obrátili se žalobou na Spolkový ústavní soud dva poslanci Bundestagu, Jelena Hoffmann (SPD) a Werner Schulz (B90/G), kteří ve své žalobě upozornili na porušení ústavy a připomněli možnost srovnání se situací během Výmarské republiky, kdy se v rámci politické krize negativně projevilo silné postavení kancléře, 16

ovlivňující jednání prezidenta. V této souvislosti kritici zdůrazňovali, že inscenované hlasování o nedůvěře vzešlé z iniciativy kancléře poškozuje důvěryhodnost politického života a řešením v souladu se Základním zákonem by bylo odstoupení kancléře. Spolkový ústavní soud zamítl 25. srpna 2005 ústavní stížnost obou poslanců na rozpuštění dolní komory parlamentu sedmi hlasy ku jednomu 92). 2. 2 Předvolební kampaň Předvolební kampaň do Spolkového sněmu začala již v květnu 2005 po oznámení G. Schrödera dovést zemi k předčasným volbám. Koncem tohoto měsíce nominoval blok CDU/CSU předsedkyni CDU Angelu Merkel jako kandidátku na místo kancléřky a většina stran zahájila předvolební kampaň ještě před oficiálním vyhlášením voleb spolkovým prezidentem 93). Na rozdíl od roku 2002, kdy do předvolebního boje výrazným způsobem zasáhly srpnové povodně a téma války v Iráku 94), neměla kampaň 2005 tak ostře vyhrocené okamžiky. Strany prezentovaly především řešení otázek penzijního a zdravotního pojištění, daňové politiky, snížení nezaměstnanosti a reforem na trhu práce. Sociální a ekonomická oblast se stala hlavním tématem předvolební kampaně 95). SPD již v období po volbách 2002 prováděla sociální a ekonomické reformy 96), které měly silný dopad na obyvatele pobírající sociální dávky, včetně příspěvků v nezaměstnanosti. Míra nezaměstnanosti se pohybovala nad 10 % práceschopného obyvatelstva, což představovalo více než pět miliónů osob. Tempo hospodářského růstu se pohybovalo okolo 1 % a SPD se zaměřila na obhajování dosavadních kroků, které byly podle ní nutné a v brzké době povedou ke zlepšení situace 97). Zároveň v kampani varovala před navrhovanými reformami CDU/CSU, které obsahovaly zachování rozdílů v podpoře v nezaměstnanosti mezi východem a západem Německa, zvýšení daně z přidané hodnoty a snížení paušální částky vyplácené zaměstnancům na dojíždění za prací 98). CDU/CSU a FDP obviňovaly SPD z pomalého postupu a nedůslednosti v reformách, naopak s kritikou ukvapených kroků a přílišné razance reforem, vedoucí k dalšímu snižování životní úrovně obyvatel, vystoupila Die Linke. Všechny velké strany napříč politickým spektrem se shodly na otázce odmítnout otevřít v nejbližší době pracovní trh občanům nových zemí Evropské unie (EU) 99). V zahraničně-politické oblasti dominovaly úvahy o tureckém členství v EU 100), jehož možné přijetí bylo v době kampaně zdůrazněno blížícím se zahájením přístupových rozhovorů 101). Blok CDU/CSU odmítl vstup Turecka do EU jako právoplatného člena, FDP nabízelo možnost uzavření partnerské smlouvy mezi Tureckem a EU, pouze 17

strany vládnoucí koalice vstup Turecka podpořily. CDU/CSU i FDP vyčítaly SPD a B90/G dosavadní politiku vůči USA, která byla narušena postojem G. Schrödera a jeho vlády během předvolební kampaně v roce 2002. Ze strany CDU/CSU a FDP byla také kritizována přílišná orientace na francouzsko-německé spojenectví, které dle jejich mínění příliš ovlivňuje německou evropskou politiku 102). Výrazným prvkem v předvolební kampani bylo oznámení spojenectví PDS a WASG, od července 2005 vystupující jako Die Linke 103). Proti tomuto subjektu se vymezily všechny velké strany, které si uvědomovaly nebezpečí vzestupu formace. Die Linke se zaměřila na kritiku dosavadní vlády i opozice a varovala před dalším propadem německého hospodářství, zvýšením nezaměstnanosti a negativním dopadem reforem na většinu obyvatelstva. Voliče NPD se představitelé Die Linke pokusili oslovit kritikou přítomnosti zahraničních dělníků v Německu 104). V celé předvolební kampani byla patrná odlišná strategie pro východní část Německa, i když veřejně takovéto rozdělení kampaně nebylo příliš prezentováno. V nových spolkových zemích je stále jiná politická kultura a chování voličů před volbami. SPD, kterou více ohrozil vzestup preferencí Die Linke, na tuto situaci reagovala informační kampaní na východě země, která probíhala od dveří ke dveřím a v rámci které byly organizovány veřejné diskuse se známými osobnostmi 105). Mezi východní a západní částí země je především stále přítomné společenské napětí, dané odlišným vývojem v období let 1949-1990 a vyjádřené nižším příjmem a vyšší nezaměstnaností v nových spolkových zemích 106). Na to tuto skutečnost upozornil veřejně E. Stoiber, ale setkal se s výraznou kritikou i z vlastních řad 107). Zajímavým momentem se v předvolební kampani stal televizní duel dvou kandidátů na místo kancléře, G. Schrödera a A. Merkel 108). Před touto debatou měli možnost oba politici vystoupit samostatně v politickém diskusním pořadu 109) prvního programu německé veřejnoprávní televize ARD. V průběhu duelu odpovídali na otázky moderátorů, každý v časovém limitu, které se týkaly obecně sociální, ekonomické a zahraniční politiky, ale také momentálních témat, např. rostoucích cen benzínu. Podle průzkumu provedeného druhým veřejnoprávním televizním kanálem ZDF bezprostředně po skončení přímého přenosu byl G. Schröder přesvědčivější pro 46 % dotázaných, A. Merkel pro 27 % diváků 110). 18

2. 2. 1 Předvolební průzkumy V květnu 2005, kdy G. Schröder oznámil svůj úmysl dosáhnout vyhlášení mimořádných voleb, byla pozice SPD oproti bloku CDU/CSU velmi slabá, jak je patrné z Tabulky č. 1, nabízející přehled průzkumů veřejného mínění v polovině května 2005. Tabulka č. 1 Voličské preference politických stran v SRN - květen 2005 Agentura/Strana CDU/CSU SPD B90/G FDP PDS Ostatní Allensbach 44% 29% 10% 8% 5% 4% Emnid 44% 29% 10% 8% 5% 4% Forsa 45% 28% 8% 9% 5% 5% GMS 48% 25% 11% 7% 4% 5% Infratest-dimap 46% 30% 7% 7% 5% 5% Zdroj: http://www.wahlrecht.de/umfragen/index.htm Průměrný rozdíl mezi SPD a CDU/CSU dosahoval v té době hodnoty více než 16 %, pozice B90/G a FDP byly zhruba vyrovnané. Tomu odpovídalo i chování zástupců jednotlivých stran v průběhu celé kampaně, nesoucí se v očekávání budoucí vlády CDU/CSU-FDP. V následujících tabulkách uvádíme vývoj preferencí jednotlivých subjektů v průběhu předvolební kampaně v celém Německu a také odděleně pro západní a východní části země. Tabulka č. 2 Voličské preference politických stran v SRN - červen 2005 Agentura/Strana CDU/CSU SPD B90/G FDP PDS Ostatní Allensbach 47% 27% 9% 8% 5% 4% Emnid 46% 28% 8% 7% 8% 3% Forsa 49% 27% 7% 7% 5% 5% GMS 46% 28% 8% 7% 6% 5% Infratest-dimap 45% 27% 9% 7% 9% 3% Zdroj: http://www.wahlrecht.de/umfragen/index.htm Tabulka č. 3 Voličské preference politických stran v SRN - červenec 2005 Agentura/Strana CDU/CSU SPD B90/G FDP Die Linke Ostatní Allensbach 45% 26% 8% 8% 9% 3% Emnid 43% 27% 8% 7% 12% 3% Forsa 46% 27% 7% 7% 10% 3% GMS 45% 27% 8% 7% 9% 4% Infratest-dimap 42% 27% 9% 7% 12% 3% Zdroj: http://www.wahlrecht.de/umfragen/index.htm 19

Tabulka č. 4 Voličské preference politických stran v SRN - srpen 2005 Agentura/Strana CDU/CSU SPD B90/G FDP Die Linke Ostatní Allensbach 42% 28% 8% 9% 10% 3% Emnid 42% 29% 8% 7% 11% 3% Forsa 43% 29% 7% 7% 10% 4% GMS 43% 29% 8% 7% 10% 3% Infratest-dimap 42% 30% 8% 7% 9% 4% Zdroj: http://www.wahlrecht.de/umfragen/index.htm Tabulka č. 5 Voličské preference politických stran v západních zemích SRN červen 2005 Agentura/Strana CDU/CSU SPD B90/G FDP PDS Ostatní Allensbach 49% 28% 10% 8% 2% 3% Emnid 49% 29% 9% 7% 3% 3% Infratest-dimap 48% 28% 9% 7% 5% 3% Zdroj: http://www.wahlrecht.de/umfragen/index.htm Tabulka č. 6 Voličské preference politických stran v západních zemích SRN červenec 2005 Agentura/Strana CDU/CSU SPD B90/G FDP Die Linke Ostatní Allensbach 47% 27% 9% 9% 5% 3% Emnid 45% 27% 10% 7% 8% 3% Infratest-dimap 45% 27% 10% 8% 7% 3% Zdroj: http://www.wahlrecht.de/umfragen/index.htm Tabulka č. 7 Voličské preference politických stran v západních zemích SRN srpen 2005 Agentura/Strana CDU/CSU SPD B90/G FDP Die Linke Ostatní Allensbach 45% 29% 9% 9% 6% 3% Emnid 45% 29% 8% 7% 7% 4% Infratest-dimap 45% 30% 9% 8% 5% 3% Zdroj: http://www.wahlrecht.de/umfragen/index.htm 20

Tabulka č. 8 Voličské preference politických stran ve východních zemích SRN červen 2005 Agentura/Strana CDU/CSU SPD B90/G FDP PDS Ostatní Allensbach 37% 25% 6% 7% 19% 6% Emnid 34% 24% 4% 6% 27% 5% Infratest-dimap 36% 26% 5% 6% 23% 4% Zdroj: http://www.wahlrecht.de/umfragen/index.htm Tabulka č. 9 Voličské preference politických stran ve východních zemích SRN červenec 2005 Agentura/Strana CDU/CSU SPD B90/G FDP Die Linke Ostatní Allensbach 34% 22% 5% 6% 29% 4% Emnid 29% 23% 5% 7% 30% 6% Infratest-dimap 29% 25% 4% 6% 31% 5% Zdroj: http://www.wahlrecht.de/umfragen/index.htm Tabulka č. 10 Voličské preference politických stran ve východních zemích SRN srpen 2005 Agentura/Strana CDU/CSU SPD B90/G FDP Die Linke Ostatní Allensbach 28% 22% 5% 7% 32% 6% Emnid 28% 27% 4% 7% 29% 5% Infratest-dimap 27% 28% 6% 5% 30% 4% Zdroj: http://www.wahlrecht.de/umfragen/index.htm Z uvedených dat vyplývá neustálá převaha CDU/CSU na celoněmecké úrovni a jen mírně se zvyšující počet procentuální podpory voličů u SPD v srpnu 2005, kdy také došlo k mírnému poklesu CDU/CSU. Zřejmý je vzestup Die Linke v červenci 2005 po oznámení o přejmenování strany a nabídnutí míst na kandidátkách WASG, a to i v bývalých západních zemích. Podpora B90/G a FDP byla setrvalá bez výraznějších výkyvů. Patrný je rozdíl mezi bývalou východní a západní částí SRN, když ve východních zemích Die Linke dosahovala až 30 % hodnot. V následující tabulce přinášíme preference politických stran v průběhu září 2005. 21

Tabulka č. 11 Voličské preference politických stran v SRN - září 2005 Institut Datum CDU/CSU SPD B90/G FDP Die Linke Ostatní Allensbach 16.9.2005 42% 33% 7% 8% 9% 3% Emnid 13.9.2005 42% 34% 7% 7% 8% 3% Forsa 16.9.2005 41-43 % 32-34 % 6-7 % 7-8 % 7-8 % n. a. Forsch'gr. Wahlen 9.9.2005 41% 34% 7% 7% 8% 3% GMS 12.9.2005 42% 33% 8% 7% 7% 3% Infratest- dimap 8.9.2005 41% 34% 7% 7% 9% 3% Zdroj: http://www.wahlrecht.de/umfragen/index.htm 2. 3 Průběh voleb Mimořádné volby do Spolkového sněmu proběhly v neděli 18. září 2005 mezi 8.00 a 18.00 hodinou za účasti 48 044 134 voličů z celkového počtu 61 870 711 oprávněných voličů, což představuje 77,7 % účast, která je nejmenší od konce druhé světové války, ale jak vyplývá z celkového srovnání uvedeného v Tabulce č. 12, nejedná se o výrazný pokles účasti voličů ve volbách. Z tohoto počtu bylo prvních hlasů platných 47 194 062 a neplatných 850 072 hlasů, druhých hlasů bylo platných 47 287 988 a neplatných 756 146 hlasů. Průběh voleb nebyl ničím narušen, ale hlasování se neuskutečnilo v okrsku Drážďany I, z důvodu úmrtí kandidátky Kerstin Lorenz (NPD) bezprostředně před volbami 111) a bylo odloženo na 2. října 2005, kdy také proběhlo. Tabulka č. 12 Voličská účast ve volbách do Spolkového sněmu 1949-2005 Volby Účast voličů Volby Účast voličů 14.8.1949 78.5% 6.9.1953 86.0% 15.9.1957 87.8% 17.9.1961 87.7% 19.9.1965 86.8% 28.9.1969 86.7% 19.11.1972 91.1% 3.10.1976 90.7% Zdroj: http://www.btw05.de/hist_brd.html 5.10.1980 88.6% 6.3.1983 89.1% 25.1.1987 84.3% 2.12.1990 77.8% 16.10.1994 79.0% 27.9.1998 82.2% 22.9.2002 79.1% 18.9.2005 77.7% 22

Z Tabulek č. 13 a č. 14 vyplývá, že rozdíl v účasti voličů v rámci jednotlivých spolkových dosahoval až 8 %. Nejmenší voličská účast byla v Sasku-Anhaltsku a nejvyšší v Sársku a Dolním Sasku. Ve starých spolkových zemích byla průměrná účast vyšší o 4,2 %. Tabulka č. 13 Voličská účast ve volbách do Spolkového sněmu 2005 dle spolkových zemí Země Volební účast Země Volební účast Šlesvicko-Holštýnsko 79.1 Meklenbursko-Přední Pomořansko 71.2 Hamburk 77.5 Dolní Sasko 79.4 Brémy 75.5 Braniborsko 74.9 Sasko-Anhaltsko 71.0 Berlín 77.4 Severní Porýní-Vestfálsko 78.3 Sasko 75.7 Hesensko 78.7 Durynsko 75.5 Porýní-Falc 78.7 Bavorsko 77.9 Bádensko-Württembersko 78.7 Sársko 79.4 Zdroj: http://www.election.de/cgi-bin/tab.pl?datafile=btw05l.txt Tabulka č. 14 Voličská účast ve volbách do Spolkového sněmu 2005 východní a západní země Oblast Volební účast Východní země 74.3 Západní země 78.5 Zdroj: http://www.election.de/cgi-bin/tab.pl?datafile=btw05l.txt Jak je patrné z Tabulky č. 15 celkem se těchto voleb zúčastnilo 31 politických stran, z nichž pouze šest (SPD, B90/G, FDP, Die Linke, NPD, MLPD) obsadilo zemské kandidátky ve všech spolkových zemích a pouze dvě strany (SPD, FDP) obsadily všechny jednomandátové volební okrsky. Na zemských kandidátkách se objevilo celkem 25 a v jednomandátových okrscích celkem 28 politických stran. 23

Tabulka č. 15 Strany kandidující ve volbách do Spolkového sněmu v roce 2005 Úplný název strany 50Plus-Bürger- und Wählerinitiative für Brandenburg Ab jetzt Bündnis für Deutschland Partei für Volksabstimmung und gegen Zuwanderung ins "Soziale Netz" Allianz für Gesundheit, Frieden und soziale Gerechtigkeit Anarchistische Pogo-Partei Deutschlands Bayernpartei BÜNDNIS 90/DIE GRÜNEN Bürgerrechtsbewegung Solidarität Christlich Demokratische Union Deutschlands Christlich-Soziale Union in Bayern e.v. Deutsche Soziale Union Deutsche Zentrumspartei Älteste Partei Deutschlands gegründet 1870 DIE GRAUEN - Graue Panther Die Linkspartei.PDS DIE REPUBLIKANER FAMILIEN-PARTEI DEUTSCHLANDS Zkracený název 50Plus** Deutschland AGFG APPD BP B90/G BüSo CDU CSU DSU* ZENTRUM GRAUE Die Linke REP FAMILIE Feministische Partei DIE FRAUEN DIE FRAUEN Freie Demokratische Partei FDP Humanistische Partei HP* HUMANWIRTSCHAFTSPARTEI -* CHRISTLICHE MITTE Für ein Deutschland nach GOTTES Geboten CM* Marxistisch-Leninistische Partei Deutschlands MLPD Mensch Umwelt Tierschutz Die Tierschutzpartei Nationaldemokratische Partei Deutschlands NPD Partei Bibeltreuer Christen PBC Partei für Arbeit, Rechtsstaat, Tierschutz, Elitenförderung und basisdemokratische Initiative Partei für soziale Gleichheit, Sektion der Vierten Internationale Partei Rechtsstaatlicher Offensive Pro Deutsche Mitte - Initiative Pro D-Mark Sozialdemokratische Partei Deutschlands STATT Partei DIE UNABHÄNGIGEN UNABHÄNGIGE KANDIDATEN...für direkte Demokratie + bürgernahe Lösungen Zdroj: Bundestag (2006): 40 * žádný kandidát na zemských listinách ** žádný kandidát v jednomandátových okrscích Die PARTEI PSG** Offensive D Pro DM** SPD STATT Partei* UNABHÄNGIGE* 2. 4 Výsledky předčasných voleb První předběžné výsledky byly oznámeny v den voleb před 22.00 hodinou 112) a oficiální údaje vydané Spolkovým statistickým úřadem byly zveřejněny o necelé čtyři hodiny později a jsou uvedeny v Tabulce č. 16, počty dosažených mandátů pro jednotlivé strany obsahuje Graf č. 1. 24

Tabulka č. 16 Výsledky voleb do Spolkového sněmu 18. září 2005 (hlavní strany, bez okrsku Drážďany I) Strana Zisk druhých hlasů (%) SPD 34,2 CDU 27,8 CSU 7,4 B90/G 8,1 FDP 9,8 Die Linke 8,7 Ostatní 3,9 Zdroj: http://www.bundeswahlleiter.de/bundestagswahl2005/presse/pd360211.html Graf č. 1 Získaný počet mandátů ve volbách 18. září 2005 (bez okrsku Drážďany I) Počet mandátů - 18. 9. 2005 (bez okrsku Drážďany I) 61 54 51 46 179 222 SPD CDU CSU B90/G FDP Die Linke Zdroj: http://www.bundeswahlleiter.de/bundestagswahl2005/presse/pd360211.html Výsledky dodatečných voleb v drážďanském okrsku, konané 2. října 2005, byly oznámeny po 22. hodině tentýž den. Druhé hlasy byly odevzdány v poměru CDU 37,0 %, SPD 32,1 %, B90/G 3,9 %, FDP 4,7 %, Die Linke 19,2 %, ostatní 3,1 % a vítězem dle prvních hlasů se v tomto obvodu stal kandidát CDU 113). Konečné oficiální výsledky voleb do Spolkového sněmu byly zveřejněny Spolkovým statistickým úřadem 7. 10. 2005 a jsou uvedeny v Tabulce č. 17 a v Grafu č. 2 je znázorněno rozdělení mandátů pro jednotlivé subjekty. 25

Tabulka č. 17 Výsledky voleb do Spolkového sněmu 18. září 2005 Strana První hlasy % Druhé hlasy % Mandáty SPD 18 129 100 38,4 16 194 665 34,2 222 CDU 15 390 950 32,6 13 136 740 27,8 180 FDP 2 208 531 4,7 4 648 144 9,8 61 Die Linke 3 764 168 8,0 4 118 194 8,7 54 B90/G 2 538 913 5,4 3 838 326 8,1 51 CSU 3 889 990 8,2 3 494 309 7,4 46 NPD 857 777 1,8 748 568 1,6 0 REP 38 678 0,1 266 101 0,6 0 GRAUE 6 340 0,0 198 601 0,4 0 FAMILIE 76 064 0,2 191 842 0,4 0 Die Tierschutzpartei 7 341 0,0 110 603 0,2 0 PBC 57 027 0,1 108 605 0,2 0 MLPD 16 480 0,0 45 238 0,1 0 BüSo 40 984 0,1 35 649 0,1 0 BP 16 047 0,0 35 543 0,1 0 DIE FRAUEN 1 327 0,0 27 497 0,1 0 AGFG 570 0,0 21 350 0,0 0 PSG - - 15 605 0,0 0 50 Plus - - 10 536 0,0 0 Die PARTEI 6 923 0,0 10 379 0,0 0 Pro DM - - 10 269 0,0 0 Deutschland 1 473 0,0 9 643 0,0 0 APPD 3 018 0,0 4 233 0,0 0 ZENTRUM 1 297 0,0 4 010 0,0 0 Offensive D 5 401 0,0 3 338 0,0 0 UNABHÄNGIGE 11 703 0,0 - - 0 HP 2 029 0,0 - - 0 DSU 1 655 0,0 - - 0 CM 1 011 0,0 - - 0 HUMANWIRTSCHAFTSPARTEI 639 0,0 - - 0 STATT Partei 496 0,0 - - 0 Ostatní 118 130 0,3 - - 0 Zdroj: http://www.election.de/cgi-bin/tab.pl?datafile=btw05.txt Graf č. 2 Získaný počet mandátů ve volbách 18. září 2005 Počet mandátů - 18. 9. 2005 54 SPD 61 CDU 222 51 CSU 46 B90/G FDP 180 Die Linke Zdroj: http://www.bundeswahlleiter.de/bundestagswahl2005/presse/pd391211.html 26

Z Tabulky č. 18 jsou patrné odlišné stranické preference voličů v bývalých východních a západních zemích. Na západě zvítězil blok CDU/CSU o více jak dvě procenta hlasů před SPD a Die Linke nezískalo ani pět procent hlasů. Naproti tomu ve východní části SRN zvítězila SPD s převahou více než pěti procent hlasů před CDU/CSU a Die Linke, které dosáhly stejného volebního zisku. Tabulka č. 18 Výsledky voleb do Spolkového sněmu 18. září 2005 (východní a západní země) Oblast SPD CDU/CSU B90/G FDP Die Linke Východní země 30,4 25,3 5,2 8.0 25,3 Západní země 35,1 37.4 8,8 10,2 4,9 Zdroj: http://www.election.de/cgi-bin/tab.pl?datafile=btw05l.txt Z uvedených dat vyplývá, že celkový počet nově zvolených poslanců Spolkového sněmu je 614. Přesahujících mandátů je tedy šestnáct, z tohoto počtu připadá devět na SPD (tři v Braniborsku, čtyři v Sasku-Anhaltsku a jeden v Sársku) a sedm na CDU (čtyři v Sasku, jeden v Bádensku-Würtembersku) 114). V Tabulce č. 19 jsou uvedeny počty mandátů získaných na základě prvních hlasů (přímé mandáty) a druhých hlasů (zemská listina). Tabulka č. 19 Výsledky voleb do Spolkového sněmu 18. září 2005 (rozdělení mandátů) Strana Přímý mandát Zemská listina Mandáty CDU/CSU 150 76 226 SPD 145 77 222 FDP - 61 61 Die Linke 3 51 54 B90/G 1 50 51 Celkem 299 315 614 Zdroj: Bundestag (2006): 56 27

III. Vývoj po volbách do Spolkového sněmu v roce 2005 3. 1 Ustavení 16. Spolkového sněmu Nově zvolený 16. Spolkový sněm zahájil svou činnost 18. října 2005 volbou svého prezidenta, kterou řídil nejstarší člen sněmu Otto Schilly (SPD) 115). Prezidentem se stal člen nejsilnější frakce CDU/CSU Norbert Lammert (CDU). Zvoleno bylo dále pět zástupců prezidenta, dva z SPD, po jednom z CDU/CSU, FDP a B90/G 116). Volba zástupce reprezentujícího frakci Die Linke byla odložena na pozdější dobu 117). Zvolena byla také třicetičlenná Rada starších a šedesát zapisovatelů 118). 3. 2 Koaliční rozhovory a utvoření nové vlády Výsledky voleb neodpovídaly předvolebním průzkumům a očekáváním většiny politických subjektů. Tato situace se projevila zejména v postavení stran CDU/CSU, které předpokládaly sestavení většinové koaliční vlády spolu s FDP. V dané situaci mohly sestavit pouze menšinovou koaliční vládu, ale tuto možnost již 22. září 2005 A. Merkel odmítla 119). Dosažené počty mandátů však neumožnily ani pokračování dosavadní koaliční vlády mezi SPD a B90/G a tak se začaly objevovat různé návrhy jak povolební situaci řešit. Uvažována byla tzv. semaforová koalice 120) (SPD-FDP-B90/G), kterou odmítl předseda FDP Guido Westerwelle 121), dále tzv. Jamajka 122) (CDU/CSU-FDP-B90/G), kterou odmítli zástupci B90/G 123) a nejpravděpodobnějším řešením se postupně začalo jevit utvoření druhé velké koalice mezi CDU/CSU a SPD v období po druhé světové válce. Otázkou zůstávalo personální obsazení jednotlivých vládních resortů a především obsazení místa spolkového kancléře. Den po dodatečných volbách v Drážďanech oznámil G. Schröder, že netrvá na pozici kancléře 124) a 10. října 2005 vedení CDU/CSU a SPD dospělo ke shodě o vytvoření velké koalice pod vedením předsedkyně CDU A. Merkel 125). Ještě před uzavřením rozhovorů mezi CDU/CSU a SPD o podobě budoucí koaliční smlouvy došlo uvnitř SPD ke změně na místě předsedy strany. F. Müntefering oznámil, že již svou pozici nebude obhajovat 126) a 15. listopadu 2005 byl novým předsedou SPD zvolen braniborský předseda zemské vlády Matthias Platzeck 127). Na odstoupení F. Münteferinga z čela SPD reagoval předseda CSU E. Stoiber odmítnutím účasti v budoucí spolkové vládě a zůstal bavorským ministerským předsedou 128). 28