SOCHY A KAMENNÝ KŘÍŽ. Polní Voděrady se poprvé připomínají v r.1088, kdy zde měla majetek vyšehradská kapitula (listina, která to však dokládá je padělkem z 12.století). V roce 1359 byla ves majetkem Sázavského kláštera, po husitských válkách v zástavě světských držitelů sázavského panství. Býval tu farní kostel, fara, možná i klášter a hlavně věřící lid, tak jako tenkráte všude prostě není divu, že právě zde byly postaveny sochy a kamenný kříž, jež se částečně dochovaly (na rozdíl od sochy sv.jana Nepomuckého, sošek svatých na kemenném mostku přes potok poblíž dnešního Kozderova rybníka a sochy Panny Marie poblíž Ohrádky ) v poničeném stavu, dnešní doby. Foto 1996. Foto 2006. Nejzachovalejší památkou tohoto druhu je u nás kamenný kříž před školou na návsi z roku 1894 od H.Oberherra (Oberiierra) z Kolína. Na desce pod křížem je nápis : Ejhle, Beránek boží, který snímá hříchy světa. Tento svatý kříž věnovali ke cti a chvále Boží manželé Josef a Rosalia SIXTO- VI. 1894. R. 1930 při stěhování Památníku padlých ve válce z Kamhajku před školu tu Při té příležitosti také dali katolíci voděradští svým nákladem opraviti kříž s tělem Kristovým stojícím též u školy v sousedství památníku padlých. Křížek tento dala v obci zdejší postaviti dříve zde usedlá rodina Sixtova žijící v Brně. Oprava křížku vyžádala si náklad 150 Kč.
Foto 2006. Foto 2006 V zatáčce u vjezdu do statku, při cestě do Lošan se nachází barokní pískovcová socha z let 1736-1739 s nezřetelnými aliančními erby na soklu (zřejmě Fr.Ignáce Bukovského z Hustiřan a jeho manželky). Hlava světce je nová (betonová?) z poč.20.stol.. Socha sv.františka Xaverského je zřejmě od stejného (neznámého) autora jako socha sv.prokopa na nedalekém vrchu Jarolímka. Foto 2007. Foto 2007. Na dnes zalesněném vrchu Jarolímka, mezi Voděrady a Lošánkami, je osamocená barokní pískovcová socha z r.1745, t.č. bez světcovy hlavy. Na soklu je rodový erb Marie Anny nebo Marie Antonie Bukovské z Huštířan. Socha byla umístěná v nádherné barokní krejinné urbanistické kompozici na původně holém návrší a je zřejmě dílem stejného autora, jako socha sv.fr.xaverského v obci.
Foto 2007. Původně barokní pískovcová socha z r.1774, která byla postavená nákladem Josefa Koce z Dobrše a jeho ženy. Socha byla opravena r.1879 kamenickým mistrem Formánkem z Českého brodu a později nesmyslně zničena v porevoluční euforii r.1918. Zachoval se z ní jen sokl s erby manželů Kocových a s reliéfy ze světcova života. Nu a co se píše v Pamětní knize Pol.Voděrad : Socha sv.jana Nepomuckého, která na zahrádce u školní budovy stála již od doby panování Marie Terezie, byla neznámými pachateli v noci dne 12.září 1925 se svého podstavce svržena a rozbita. Panoramatický nákres podstavce sochy sv.jana Nepomuckého patrný ještě roku 1999. Ještě hůře dopadl kamenný můstek se sochami svatých v areálu bývalého zámeckého parku,vedoucí přes Voděradský potok není po něm ani památky. Přejel přes něj někdy na počátku 60.let 20. století těžký bagr a zkrátka bylo po něm. Pak ho ještě nahradili panelem, ale po něm už tu dnes také není stopy. Dříve si tudy zkracoval cestu k zámku kočí Balvín bydlící tehdá v domě dříve stojícím v jihovýchodním koutě bývalého zahradnictví.
A že je čas relativní a naděje umírá až naposledy, vězte, že i zázraky se dějí : V roce 2014 došlo k čištění Voděradského potoka a zde u předělu, kde vpravo je trubkou odváděna voda do Kozderáku, stával zmíněný kamenný jednoobloukový mostek s naproti sobě na ochozech stojícími sochami sv.václava a sv.františka. As 1,5 m vysoká socha sv. Václava, nalezená zde poblíž bez hlavy a ruky kol r.1978, se nejen zachovala, ale byla na sklonku 20.století restaurována sochařem Bradnem. Kdo ví, třeba jednou se dovíme, že šťastný osud potkal i sochu sv.františka.
Nakonec se vydejme za poslední mě známou sochou, jež tu kdysi stávala. Byla to socha Panny Marie se strážnými anděli, nacházející se mezi lesíky poblíž dnešního rybníku, kde vyvěrá levý pramen Blinky, a kde se říkávalo U ohrádky, nebo také U Panny Marie. Sousoší toto se nalézalo severovýchodně od zmíněného rybníka, někde mezi čtverci označenými lesíky (červený kroužek). I tato církevní památka padla za oběť někdy ve 20.letech 20.stol. skupině místních, řekněme radikálů. Dokonce se tenkráte říkalo, že za zničením soch, sv.jana Nepomuckého a Panny Marie, se skrýval sám tehdejší učitel Jaroslav Procházka. Na fotce z r.2015 pohled od jihu na zmíněné dva lesíky, mezi nimiž stálo naše sousoší, hledíc tak ve směru na Voděrady. Nezbylo z něj ani památky.
Abychom pochopili proč po vzniku samostatného Československa, po Světové válce, docházelo ne jen u nás k ničení i církevních soch, připomeňme si událost svržení Mariánského sloupu rozvášněným davem na Staroměstském náměstí v Praze už v listopadu roku 1918. Tehdy tak učinila určitá část lidu, spatřující ve sloupu symbol svrženého habsburského režimu, pod vedením pražského bohéma Franty Sauera, zaštítujícího se podporou vedení České strany národně sociální a Československé sociálně demokratické strany dělnické. Po povalení sloupu došlo k bitce mezi odpůrci a příznivci kácení. Poté se dav dokonce vydal ke Karlovu mostu, kde chtěl sochy na něm stojící naházet do Vltavy. Tomu však zabránili vojáci. Den nato odsoudil tento vandalský čin Národní výbor československý, který vydal příkaz, aby bylo upuštěno od jakéhokoliv ničení pomníků. Leč jak vidno, ne vždy bylo tohoto příkazu uposlechnuto. Mnoha lidem tenkráte bylo vše, co vzniklo u nás za vlády Habsburků, trnem v očích. Všechno co bychom dnes takto pokládali za kulturní barbarství, tenkráte bylo některými chápáno docela jinak.