Epeoloides coecutiens (Fabricius, 1775) (zdobenka červená) 9 10 mm; tělo černé a zčásti červené, zavalité; křídla se třemi vřetenními poli, plamkové pole na konci od okraje oddálené; zadeček samice na bázi červený, s bílými skvrnkami a páskou z přilehlých chloupků, holeně hustě krátce bíle ochlupené, 6. sternit podlouhlý, bez výrazných modifikací; zadeček samce celý oranžový, jen po stranách s drobnými černými skvrnami, holeně a chodidla celé oranžové, hlava a hruď hustě šedobíle ochlupené, oči velké, 7. tergit s vystouplou řitní ploškou; monovoltinní, letová perioda konec VI. až pol. VIII.; xerotermofilní; výslunné stráně, okraje lesů a světlé lesy; hostitele vyhledává na vlhčích biotopech, lesních pasekách a světlinách; hnízdní parazit olejnic (Macropis); samice vyhledává hnízda hostitele pomalým letem nad zemí, po jeho nalezení zkontroluje stav zásobení poslední plodové komůrky je-li již vydatně zásobená, ale ještě nedokončená, samice naklade vajíčko a sama uzavře komůrku i celé hnízdo; celý proces trvá asi 60 minut; larva se z volně položeného vajíčka líhne velmi brzy a odstraní z komůrky nadpočetné larvy a vajíčka jiných zdobenek i hostitelského druhu, přičemž larvy 2. instaru, s mohutnějšími a ostřejšími kusadly, své slabší mladší konkurenty v komůrce požírají; polylektický druh, často létá na kyprej, svlačec a různé hvězdnicovité (pcháče, chrpy aj.); eurosibiřský druh; střední, severní a východní Evropa; v ČR na výslunných biotopech v nižších a středních polohách, vzácný; ohrožený druh. Melecta albifrons (Förster, 1771) (smutilka obecná) 12 15 mm; tělo zavalité, tmavohnědé, hlava a hruď hnědožlutě ochlupené, tergity se žlutavými plsťovitými skvrnami po stranách; tykadla ztlustlá; přední křídlo se třemi vřetenními poli, plamkové pole krátké, na konci oddálené od okraje křídla; štítek se dvěma dozadu namířenými trnovitými výběžky; Samice zdobenky červené (Epeoloides coecutiens) na květu chrpy 460
1 f 1 f 5 f 1m 1f 5 f 2f 4f 5f 1 zdobenka červená (Epeoloides coecutiens 9 10 mm), 2 smutilka obecná (Melecta albifrons 12 15 mm), 3 M. luctuosa (12 15 mm), 4 s. běloskvrnná (Thyreus orbatus 8 10 mm), 5 s. písečná (T. histrionicus 9 1m) 461
monovoltinní, letová perioda pol. IV. až pol. VI.; hnízdní parazit u pelonosek Anthophora plumipes, A. plagiata a A. fulvitarsis; samice proniká již do uzavřených plodových komůrek, prokouše se přes přepážku a vajíčko vyklade přes otvor na vnitřní stranu přepážky nebo stěnu plodové komůrky; po vykladení znovu uzavírá komůrku zeminou zvlhčenou sekretem; vylíhlé larvy zabijí hostitelské vajíčko nebo larvu a živí se připravenými zásobami; larvy se kuklí v řídkém zámotku; polylektický druh, létá na hluchavky, popenec, zběhovec, podběl, smetánku, kustovnici aj.; holarktický druh; celá Evropa, v Severní Americe v jiném poddruhu; v ČR na výslunných a teplých místech hojný, vzácně vystupuje i do hor; v ČR celkem 3 druhy rodu Melecta. Další druh: Melecta luctuosa Scopoli, 1770 12 15 mm; od předchozího druhu se liší kontrastním černo-bílým zbarvením; bionomie podobná jako u předchozího druhu; hostiteli jsou hlavně pelonosky Anthophora aestivalis a A. retusa; téměř celá Evropa kromě severu, Turecko; v ČR jen místy a hlavně ve středních polohách, nehojný; zranitelný druh. Thyreus orbatus (Lepeletier, 1841) (smutilka běloskvrnná) 8 10 mm; od zástupců příbuzného rodu Melecta se liší útlejším tělem a plochým, bíle ochlupeným štítkem, stříškovitě přečnívajícím nad bedry; zadeček s kontrastními bílými plsťovitými skvrnami; čelo pod tykadly odstále černě ochlupené; monovoltinní, letová perioda VI. VIII.; bionomie podobná jako u druhů rodu Melecta, hnízdní parazit pelonosek Anthophora quadrimaculata a A. plagiata; polylektický; mediteránní druh; jižní a střední Evropa; v ČR v nejteplejších oblastech spolu s hostiteli, velmi lokální, vzácný; zranitelný druh; v ČR 2 druhy rodu Thyreus, v jižních oblastech střední Evropy až 5 druhů. Další druh: Thyreus histrionicus (Illiger, 1806) (smutilka písečná) 9 1m; od předchozího druhu se liší větší velikostí a přilehle bíle ochlupeným čelem; bionomie podobná jako u předešlého druhu, vyvíjí se u pelonosky Amegilla quadrifasciata; mediteránní druh; Středomoří, jižní oblasti střední Evropy (především Panonská nížina); v ČR v minulosti i v Čechách, v současnosti nezvěstný. Apinae (včely) Velmi různorodá skupina, zahrnující malé až velké, často zavalité, hustě ochlupené druhy se sběráčky na zadních holeních určenými k transportu pylu, rostlinné pryskyřice (propolisu) nebo zeminy; patří sem stepnice (Eucerini), pelonosky (Anthophorini), čmeláci (Bombini) a vlastní včely (Apini); v ČR 68 druhů v 11 rodech. Sběrací košíček včel (korbikula) Pravý sběrací košíček se vyvinul u některých druhů z podčeledi vlastních včel (Apinae). Vznikl nezávisle dvakrát: u jihoamerického rodu stepnic (Canephorula) a u společného předka tzv. košíčkových (korbikulátních) včel, čmeláků (Bombus), včely medonosné (Apis), tropických čmel (Euglossini) a medonosek (Meliponini). Sběrací košíček představuje víceúčelový sběrací aparát odvozený od běžných pylových sběráčků vyskytujících se u mnoha skupin nohosběrných včel (včetně většiny druhů z podčeledi Apinae). Zvláštní stavba zadních holení umožňuje kromě zachované možnosti sběru pylu i sběr materiálu na stavbu složitých hnízd, jako jsou pryskyřice stromů a bylin, hlína a pastovitá hmota z rozžvýkaných kousků rostlin. Vznik sběracího košíčku sleduje některé anatomické úpra- 462
vy na zadní holeni a zadním nártu. Vlastní košíček se nachází na rozšířené zadní holeni s úplně vyhlazenou, mírně vklenutou a na okrajích tuhými dlouhými ohnutými brvami lemovanou plochou. Protože při běžné poloze těla plně pylem naložené košíčky nejvíce zatěžují spodní část holeně, tvoří prodloužené brvy na spodním okraji košíčku hustou síť, rozkládající hmotnost pylu do větší plochy. Postupně, jak se posouvá náklad pylu směrem vzhůru, zahnuté tuhé brvy zachycují pylové hrudky a zajišťují tak soudržnost celého nákladu pylu v košíčku. Výraznou anatomickou úpravou prošel první chodidlový článek zadních chodidel. Posunutím spojení se zadní holení k vnitřnímu okraji holeně se uvolnil prostor v jeho vnější polovině, kde vzniklo několik speciálních struktur k vyčesávání pylu a jeho transportu do košíčku. Na vnitřní straně zadního nártu se nachází několik souběžných řad z krátkých přiléhavých brv, tzv. pylový kartáč k vyčesávání pylu zachyceného na hustém ochlupení těla. Na horním okraji nártu, na vnější straně, se nachází tupý výběžek, tzv. ouško (auriculum), a proti němu na spodní straně holení přiléhá hřeben (rastellum), tvořený věncem krátkých zoubků. Toto zařízení posouvá a natlačuje vyčesaný pyl do sběracích košíčků na holeni. Sběr pylu se dělí do tří fází. Včela po usednutí na květ kusadly nakousne prašníky a uvolněný, předtím mírně navlhčený pyl nabalí valivými pohyby těla na husté ochlupení. V druhé fázi za letu střídavými pohyby zadních nohou vyčesává pyl pomocí pylových kartáčů a pylovým hřebínkem ho natlačuje postupně do sběracích košíčků na zadních holeních. Po naplnění sběracích košíčků pak pyl dopravuje do hnízda. 1 4 3 2 a b c Pylosběrný aparát u včely medonosné (Apis mellifera) (a, b) a pelonosky hluchavkové (Anthophora plumipes) (c): 1 košíček, 2 pylový kartáč, 3 ouško, 4 hřeben 463
Eucerini (stepnice) Zavalité, hustě ochlupené druhy; samci s nápadně prodlouženými tykadly; přední křídla se dvěma nebo třemi různě velkými vřetenními poli, plamka velmi malá a konec krajního pole od okraje oddálený; monovoltinní, vyskytují se na jaře (Eucera) nebo v létě (Tetralonia a Tetraloniella); oligolektické druhy, létají hlavně na hvězdnicovité a brutnákovité; předčasně (často 3 4 týdny před samicemi) se líhnoucí samci si vymezují značkovacím feromonem svá teritoria a po určitých letových drahách patrolují kolem květů a hnízdišť a pátrají po samicích; hnízdí v zemi; hnízda zakládána na rovném nebo mírně svažitém písčitém nebo hlinitém podkladu; tvoří je hlavní svislá nebo mírně skloněná chodba s vedlejšími vodorovnými štolami s jednou kolmou plodovou komůrkou na konci; stěny plodových komůrek zpevněny vrstvou izolačního sekretu; zásoby potravy jsou na rozdíl od jiných druhů včel uloženy volně natěsnáním do dolní poloviny komůrky; vajíčko je uloženo na povrchu potravních zásob; hotová komůrka s přístupovou vedlejší štolou je zasypána zeminou; xerotermofilní, preferují stepní a pouštní biotopy; stepnice jsou rozšířeny po celém světě vyjma Austrálie, s největším počtem druhů v Jižní Americe; v ČR 16 druhů ve čtyřech rodech. Tetraloniella Ashmead, 1899 (stepnice) Malé až velké druhy; od příbuzného rodu Eucera (viz níže) se liší třemi vřetenními poli v předních křídlech, plsťovitými páskami na bázi tergitů zadečku a často světlou kresbou na čelním štítku samic; monovoltinní, s letní letovou periodou; oligolektické druhy; v ČR 6 druhů. Tetraloniella alticincta (Lepeletier, 1841) (stepnice rudorohá) 8 10 mm; čelní štítek samice vždy se žlutým pruhem, samce celý žlutý; spodní strana tykadel žlutočervená; zadeček černý, 2. 4. tergit na bázi se světlou tomentovou páskou; vnitřní strana zadního nártu dlouze černohnědě ochlupená; samec s rezavými tykadly (populace na Žatecku a v Českém středohoří mají tykadla tmavá) a s malým ochlupeným hrbolkem naspodu stehen; letová perioda konec VII. až poč. IX.; stepní biotopy; oligolektický druh na hvězdnicovitých, létá především na omany; kontinetální druh; jižní a střední Evropa; v ČR velmi lokálně a vzácně na nejteplejších lokalitách; kriticky ohrožený druh; vzhledem i bionomií velmi podobný druh T. inulae Tkalců, 1979 (s. omanová) (8,5 10 mm), popsaný z našeho území, se liší užšími tomentovými páskami na tergitech; pontomediteránní druh; rozšířený v jihovýchodní Evropě a v panonské oblasti; v ČR velmi vzácně na jižní Moravě; kriticky ohrožený druh. Další druhy: Tetraloniella fulvescens (Giraud, 1863) (stepnice obecná) 11 1m; druh podobný oběma předešlým, ale větší, tykadla vždy celá černá; čelní štítek samice černý nebo jen na okraji žlutý; 6. a 7. tergit samce na okraji se zřetelnými zoubky; letová perioda VII. VIII.; stepní výslunné biotopy; oligolektický na hvězdnicovitých, hlavně na omanech; kontinentální druh; jižní Evropa a jižní oblasti střední Evropy; v ČR na nejteplejších stepních biotopech jižní Moravy; ohrožený druh; T. salicariae (Lepeletier, 1841) (s. kyprejová) 9 1m; 2. a 3. tergit samice široce hnědožlutě tomentované, tomentové pásky uprostřed výrazně zúžené, čelní štítek vždy černý, hruď svrchu hnědožlutě, po stranách bělavě ochlupená, vnitřní strana zadního nártu dlouze rezavohnědě ochlupená, oči dolů sbíhavé; čelní štítek samce žlutý, na bázi černý, svrchní pysk černý, tykadla delší než tělo; letová perioda pol. VII. až konec VIII.; xerotermofilní; vysychavé zaplavované biotopy s výskytem kypreje; kontinentální druh; jižní Evropa a jižní oblasti střední Evropy; v ČR v minulosti na jižní Moravě, v současnosti nezvěstný druh; T. nana (Morawitz, 1874) (s. malá) 8 mm; od podobného druhu T. salicariae se liší bílým ochlupením, řídkými bílými, dlouze odstávajícími chlupy na sběráčcích a velmi úzkou bazální páskou na 2. tergitu; svrchní pysk samce žlutavý, tykadla kratší než tělo; letová 464
1 f 1 f 3 m 3 m 1m 1f 2m 2f 4 m 3m 3f 4m 1 stepnice rudorohá (Tetraloniella alticincta 8 10 mm), 2 s. omanová (T. inulae 8,5 10 mm), 3 s. obecná (T. fulvescens 11 1m), 4 s. kyprejová (T. salicariae 9 1m) 465
perioda pol. VII. až konec VIII.; xerotermofilní; stepi, úhory, xerofilní louky; oligolektický na slézech; mediteránní druh; jižní polovina Evropy; v ČR velmi vzácně na jižní Moravě; kriticky ohrožený druh; T. dentata (Germar, 1839) (s. ozubená) 13 15 mm, velký druh; hlava žlutavě, hruď svrchu žlutohnědě a po stranách bělavě ochlupené, 2. a 3. tergit na bázi, 4. celý hustě bíle tomentované; čelní štítek zčásti žlutý; chlupy na sběráčcích husté, ryšavé; tergity samce po stranách lemované zubovitě vytaženými lištami; letová perioda VII. VIII.; květnaté stepní biotopy a úhory; oligolektický na hvězdnicovitých; kontinentální druh; jihovýchodní a východní Evropa, na sever až do východního Německa a Pobaltí, na východ až do Mongolska; v ČR před 100 lety i v Čechách (Polabí a Pražská kotlina), v současné době velmi vzácně na jižní Moravě; ohrožený druh. Příbuzné druhy: Tetralonia malvae (Rossi, 1790) (stepnice slézová) 11 13 mm; 2. a 3. tergit na bázi i na konci s hustě tomentovanými světlými páskami; čelní štítek samice celý černý, sběráček s řídkými odstávajícími péřitými světlými chlupy; tykadla samce kratší, dosahující délky nejvýše poloviny těla; letová perioda VII. až konec VIII; stepnaté biotopy a úhory na písčitém nebo sprašovém podkladu; oligolektický na slézovitých; kontinentální druh; jižní a střední Evropa, na východ až po Kazachstán; v ČR v minulosti v Čechách (Český kras a Polabí), v současné době velmi vzácně na nejteplejších stepních biotopech jižní Moravy; kriticky ohrožený druh; Synhalonia hungarica (Friese, 1895) (s. uherská) 14 18 mm; hruď svrchu hnědožlutě, vespod bělavě ochlupená, 1. tergit dlouze hnědožlutě ochlupený, 2. 4. tergit na bázi sametově černě ochlupené, s bělavými tomentovými páskami, na 3. tergitu je páska uprostřed přerušená (světlý toment bývá u starších jedinců odřený); letová perioda V. VI.; xerotermofilní; velmi teplomilný stepní druh; oligolektický na hvězdnicovitých (často na chrpách); pontomediteránní druh; rozšířen v jižní Evropě, na sever zasahuje do Panonské oblasti; v ČR v minulosti jen na jižní Moravě, v současnosti nezvěstný druh. Samice stepnice rudorohé (Tetraloniella alticincta) 466
1 f 1 f 3 m 3 m 1m 1f 4 m 3m 3f 4m 1 stepnice malá (Tetraloniella nana 8 mm), 2 s. ozubená (T. dentata 13 15 mm), 3 s. slézová (Tetralonia malvae 11 13 mm), 4 s. uherská (Synhalonia hungarica 14 18 mm) 467
Eucera Scopoli, 1770 (stepnice) Charakteristickým znakem jsou dvě vřetenní políčka v předních křídlech, samice s čelním štítkem vždy černým a se světlými tomentovými páskami jen na zadním okraji posledních tergitů; monovoltinní, převážně s jarní letovou periodou; oligolektické druhy; v ČR 8 druhů. Eucera nigrescens Pérez, 1879 (stepnice jarní) 13 16 mm; hruď samice hnědožlutě ochlupená, zadeček černý, krátce, na více místech tmavě plsťovitě ochlupený, 4. tergit s úzce uprostřed přerušenou bílou plsťovou páskou, po stranách 2. a 3. tergitu naznačené světlé chloupkové skvrny, středozádí řídce tečkované; tykadla samce dlouhá, dosahující téměř až ke konci těla, zadní nárt zcela rovný; letová perioda pol. IV. až poč. VI.; xerotermofilní; výslunné stráně a stepi, okraje lesů, zahrady a úhory; oligolektický druh na bobovitých, především vikvích a tolicích včetně vojtěšky; hnízdním parazitem je Nomada sexfasciata; evropský druh; jižní a střední Evropa; v ČR v nižších polohách místy hojný; velmi podobný druh E. longicornis Pérez, 1879 (s. dlouhorohá) se liší jen hustěji tečkovaným středozádím a u samců navíc mírně zahnutým zadním nártem; bionomie a rozšíření podobné jako u předchozího druhu; v ČR na stejných stanovištích jako E. nigrescens. Další druhy: Eucera interrupta Baer, 1850 (stepnice štírovníková) 12 15 mm; 1. tergit samice krátce hnědě ochlupený, 2. a 3. s bílými postranními plsťovitými skvrnami a 4. s celistvou bílou páskou, 3. a 4. tergit na bázi sametově černě ochlupené; tykadla samce kratší než tělo, 5. sternit uprostřed s holou ploškou; letová perioda pol. V. až pol. VII.; xerotermofilní; stepi, lesostepi, staré lomy se stepní vegetací, vinice a úhory; oligolektický druh na bobovitých, především na štírovníku, hrachoru, vikvích a bíle kvetoucích druzích jetelů (např. Trifolium repens); eurosibiřský druh; jižní a východní Evropa, jižní oblasti střední Evropy, na východ až po Mandžusko; v ČR jen na nejteplejších stepních biotopech, velmi lokální; zranitelný druh; E. seminuda Brullé, 1832 (s. páskovaná) 12 13 mm; druh podobný předešlému, ale 3. i 4. tergit samice s bílou plsťovitou páskou na okraji; tykadla samce krátká, sotva delší než polovina těla, střední a zadní holeně i střední nárty uprostřed zřetelně vykrojené, střední holeně s trojúhelníkovou ostruhou; letová perioda pol. IV. až poč. VI.; xerotermofilní; nejteplejší stepní biotopy na sprašovém podkladu; oligolektický na bobovitých; pontomediteránní druh; jižní Evropa a jižní části střední Evropy; v ČR v minulosti jen na jižní Moravě, v současnosti nezvěstný, nejbližší výskyt v Maďarsku u Budapešti; E. pollinosa Smith, 1854 (s. poprášená) 13 16 mm; hruď svrchu krátce žlutohnědě, po stranách bělavě ochlupená; zadeček samice s hustým žlutohnědým tomentem na zadním okraji 2. 5. tergitu, na sběráčcích řídké bělavé chlupy; zadeček samce celý krátce rezavě ochlupený, s úzkými páskami z chlupů na zadních okrajích tergitů; letová perioda konec V. až pol. VII.; xerotermofilní; květnaté stepi a úhory; oligolektický druh na hlaváči; pontomediteránní druh; jihovýchodní Evropa a jižní části střední Evropy; v ČR v minulosti jen na jižní Moravě, v současnosti nezvěstný, nejbližší výskyt v Maďarsku u Budapešti; E. cineraria Eversmann, 1852 (s. popelavá) 9 1m; druh podobný předešlému, ale menší; celý zadeček šedožlutě až šedavě ochlupený, poslední tergity s hustějším popraškem jemných chloupků; letová perioda konec V. až VII.; xerotermofilní; rozmanité stepní biotopy; oligolektický na bobovitých; mediteránní druh; jižní a jihovýchodní Evropa; v ČR v minulosti jen na jižní Moravě, v současnosti nezvěstný; E. caspica Morawitz, 1873 (s. kaspická) 12 13,5 mm; výrazně zbarvený druh: hlava, boky a zadeček samice hustě černě, hřbet hrudi šedožlutě ochlupené, 2. 4. tergit s výraznými bílými plsťovitými postranními skvrnami, sběráčky žlutooranžové; samec se zřetelně dozadu rozšířeným zadním nártem; letová perioda IV. V.; xerotermofilní; stepnaté biotopy na sprašovém podkladu; oligolektický na kozinci; pontomediteránní druh; jižní a jihovýchodní Evropa, na východ až po Afghánistán; v ČR v minulosti uváděn z jedi- 468
1 f 1 f 4 m 1m 3 m 1f 2m 2f 4 m 3 m 3f 4m 4f 1 stepnice jarní (Eucera nigrescens 13 16 mm), 2 s. dlouhorohá (E. longicornis 13 16 mm), 3 s. štírovníková (E. interrupta 12 15 mm), 4 s. páskovaná (E. seminuda 12 13 mm) 469
ného nálezu u Čejče na jižní Moravě, v současnosti nezvěstný, nejbližší výskyt v Maďarsku u Budapešti. Příbuzný druh: Cubitalia parvicornis Mocsáry, 1878 (stepnice krátkorohá) (12 14 mm); oligolektický druh na brutnákovitých, hlavně na pilátu a piple; k uvolňování pylu z prašníků používá háčkovité brvy na velmi dlouhém sosáku; pontomediteránní druh; rozšířený v jihovýchodní Evropě a Panonské oblasti; v ČR dosud nezjištěn, nejbližší výskyt v Rakousku, Maďarsku a na Slovensku. Anthophorini (pelonosky) Malé až velké (8 18 mm), zavalité, převážně hustě ochlupené druhy vzhledově podobné čmelákům; čelní štítek silně klenutý, ze tří stran uzavírá svrchní pysk; křídla v poměru k tělu poměrně krátká, plamka velmi malá, všechna tři vřetenní pole přibližně stejně velká, vnější polovina křídel pokrytá drobnými papilami; samci většinou s výraznou bělavou nebo žlutavou maskou na hlavě a často specificky upravenýma nohama; monovoltinní, letová perioda od III. do IX.; proterandrické samci se líhnou až o tři týdny dříve než samice; převážně polylektické druhy, naletují hlavně na bobovité, brutnákovité a hluchavkovité; hnízdí jednotlivě nebo skupinově ve vlastních vyhrabaných hnízdech v kolmých hlinitých stěnách, rozrušené omítce, ve zvětralých zídkách nebo na holé vodorovné půdě, méně v mrtvém dřevě a suchých rostlinných lodyhách; některé druhy změkčují tvrdý podklad vodou nebo nektarem kvůli snadnějšímu hrabání; v kolmých stěnách je hlavní chodba vodorovná, na rovném podkladu s krátkou kolmou šachtou a dlouhou vodorovnou nebo mírně šikmou štolou; hlavní štola se na konci paprsčitě větví do odboček s jednou nebo více řadově uspořádanými plodovými komůrkami na konci; plodové komůrky zhotoveny z rozmělněné směsi hlíny nebo jílu, stmelené sekretem Dufourovy žlázy, který ve styku se slinými produkty v nektaru vytváří glycerinovou vrstvu vnitřní stěny komůrek jsou tak izolovány od vnějšího prostředí; tuto výživnou hmotu navíc později zkonzumuje starší larva i s potravou; larvy se živí tekutou směsí pylu, nektaru a sekretů Dufourovy žlázy a slinných žláz, směs má charakteristickou vůni po kvasinkách; hotová komůrka uzavřena spirálovitou zátkou z mokré zeminy s otvůrkem uprostřed, kterým samice dříve než komůrku definitivně uzavře protáhne jazýček a potře stěny uzávěru sekretem; některé druhy přistavují tzv. jalovou komůrku s kapkou pylonektarové směsi ke zmatení hnízdních parazitů; larvy se kuklí bez kokonu, obvykle již na podzim; včr 13 druhů ve čtyřech rodech. Poznámka. Pelonosky patří mezi otužilé včely aktivující již brzy ráno a rovněž i do pozdního večera, kdy chladnější teploty znemožňují ostatním druhům včel vyletovat ke sběru pylu a nektaru. Pelonosky jsou totiž schopny udržovat svalovým třesem provozní teplotu až kolem 40 C i za nízkých okolních teplot (tzv. částečná teplokrevnost). 470