1S Křesťanství a křesťanská etika 1 Víra a náboženství, ateismus základní orientace Všechny tyto tři termíny každý dobře zná, hojně se používají a často se s nimi setkáváme i v běžném hovoru. Víře a náboženství, tak jak je známe ze života se tedy není možné nijak vyhnout a k této dvojici se často přidává jako její protiklad ateismus. Co se ale za těmito pojmy v pravém slova smyslu skrývá, nepoužíváme je již v jiném smyslu, než původně mají? Jaké jsou vztahy a souvislosti mezi částmi tohoto "tria"? Pro začátek je možné uvést tři vztahy, které nejsou vždy pro každého zcela evidentní: náboženství bez víry nemá smysl víra bez náboženství je naopak možná ateista může mít víru 1.1 Víra Víru známe z mnoha souvislostí a nejčastěji je spojována s náboženstvím. V takovém případě však již hovoříme o specificky náboženské víře. Víra ale nemusí být vždy přísně náboženskou vírou. Je tedy jasné, že mluvíme-li o víře, vždy jde o obecnější pojem než náboženství. Jak mohu věřit: věřím něčemu objektivní pravdě věřím tobě pravdivosti člověka věřím v něco přibližující se vztah k náboženství, ale nemusím věřit zrovna v boha, stejně tak dobře mohu věřit ve světový mír, v komunismus, tato víra se však vyznačuje již tím, že dává člověku naději věřím v někoho věřit v osobu nejužší souvislost s náboženstvím (mohu však stejně dobře jako v boha věřit např. ve Stalina) je to vlastně personalizovaná víra v něco pravá náboženská víra = důvěra, spolehnutí se, svěřit bohu sebe sama a svůj život V přísném slova smyslu mohu být věřící a zároveň se považovat za nenáboženského člověka. Mluvíme-li o víře, není vždy nutné mít na mysli náboženství, i když je to s ním ve většině případů spojováno. Je však třeba mít na paměti, co se vírou v daném kontextu (jak historickém tak sociálním) obyčejně myslí. Běžně se setkáváme s tím, že víra nemusí být ztotožňována s náboženstvím, ale téměř vždy platí, že věřící je to samé co nábožensky orientovaný. 1.2 Náboženství Co se tedy skrývá pod pojmem náboženství, když ho nemůžeme v pravém slova smyslu ztotožnit vírou? Náboženství je v první řadě vztah. Slovo náboženství v češtině sice tento vztah odkazuje k Bohu (velké B značí křesťanského Boha, odtud slovo pochází), ale je to více méně ojedinělé, protože ve většině světových jazyků jsou slova značící náboženství odvozena od latinského religio, znovu svazuji. (odtud i název vědního oboru náboženstvím se zabývajícího religionistika) Toto religio jakoby ukazuje na to, že jde o opětovné navázání (dříve přerušeného) vtahu mezi
skutečností řekněme božskou a pozemskou. Mezi skutečností našeho světa a něčeho, co nás přesahuje; mezi skutečností imanentní a transcendentní. Je zajímavé, že se můžeme setkat s názorem, že člověk je homo religiosus, tedy člověk náboženský. Přirozenou potřebou člověka je vztahovat se k něčemu, co ho přesahuje, k transcendentní skutečnosti, skutečnosti jeho převyšující, mimo tento svět, jím poznávaný systém a soustavu. Takový názor není nepodložený a opírá se např. i o vědy typu psychologie. Není to však názor jediný a absolutně platný, ostatně jako jakýkoliv jiný vědecký názor. Nyní se již můžeme pokusit o vyslovení toho, co je náboženství: náboženství je reálný, životní, osobní vztah člověka k transcendentní skutečnosti. Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že uznání existence boha ještě není náboženství a zároveň náboženství může existovat i bez uznání existence osobního boha, s čímž se můžeme setkat v neteistických náboženstvích typu taoismu či konfucionismu. Na první zběžný pohled se může nejednomu jevit komplikovaný vztah víry a náboženství trochu paradoxní, ale s malým zamyšlením je tento vztah vcelku pochopitelný. 1.3 Náboženské termíny Fenoménu náboženství se nelze vyhnout. Mnoho se o něm mluví, často se s ním člověk setkává. Je tedy nutné se zmínit alespoň o některých náboženských termínech, které mohou být úskalím rozhovorů a diskuzí a nejasnost jejich obsahu může přinášet různé omyly. Náboženská společnost X církev náboženská společnost = společenství lidí hlásících se k určitému náboženství církev = určitá konkrétní náboženská společnost a to výhradně křesťanská (neexistuje tedy nic, jako buddhistická církev!) Symbolické úkony Lidé svůj vztah k transcendentní skutečnosti vyjadřují symbolickými úkony, obecně řečeno náboženskými obřady liturgie = souhrn náboženských obřadů v některých církvích (takže opět neexistuje nic jako islámská liturgie!) mše = jeden z katolických obřadů,! je to část bohoslužby, část nedělní liturgie! (lidově se sice říká, že jdu na mši, ale to by znamenalo přijít na bohoslužbu až po čteních a kázání!) bohoslužba = slavnostní náboženský obřad, či posloupnost obřadů, který existuje pouze v teistických náboženstvích (nikdy taoistická bohoslužba!) kult = uctívání boha ritus nebo rituál = typ obřadu v rámci jednoho náboženství (ř.kat. ritus byzantský, římský, ) někdy se ritus či rituál ztotožňuje s obřadem 1.4 Ateismus Ateismus by mohl být chápán jako protiklad k teismu, ale není tomu tak, protože známe i neteistická náboženství. Ateismus mnohem spíš popírá boha vůbec, nejen osobního, ale popírá náboženství jako takové. Ateismus tedy vyjadřuje spíše protiklad k náboženství obecně. Je však zajímavé, že ateismus často postuluje skutečnost, které neříká bůh, ale přisuzuje jí božské atributy: marxistická ateismus např. pokládá za důvod všech věcí hmotu, která je zdrojem zákonů, má vědomí (prostřednictvím lidí) a je
všudypřítomná a věčná. (je tedy paradoxní, že marxismus zná něco velmi blízkého náboženství a počítá s tím) S čistým ateismem, který popírá existenci čehokoliv transcendentního se často nesetkáváme, je to hrubá forma plná beznaděje. Nejčastějším typem praktického ateismu je agnosticismus, který nepopírá transcendentní skutečnost a dokonce může i uznat existenci boha, ale tvrdí, že o tom nemůžeme nic vědět, proto se tím nemáme vůbec zabývat. Praktická ateismus spíše popírá náboženství jako takové, popírá jeho kladnou hodnotu jak v instituci, tak v osobním prožitku. Jiná forma ateismu humanistický ateismus říká, že hájí člověka, jeho důstojnost a svobodu proti zotročující představě boha tím, že popírá náboženství jako takové. Hrubý sociologický ateismus v marxistické podobě říká ono známé, že náboženství je opium lidu. To znamená, že demobilizuje utlačované vrstvy pohledem např. k Božímu království, čehož využívají a zneužívají zlí kapitalisté a imperialisté. 1.5 Souhrn Víru objevujeme jak v náboženství, tak v ateismu. Náboženství je pak specifické osobním vztahem člověka k transcendentní skutečnosti. Ateismus spíše než popírá boha, tak se staví proti smysluplnosti náboženství nebo deklaruje absolutní nepoznatelnost byť i existující transcendentní skutečnosti. Náboženství bez víry nemůže existovat. Ateismus se s vírou nevylučuje Víra sama o sobě je neutrální 2 Křesťanství zařazení do kontextu historického a náboženského 2.1 Kontext historický Pomineme-li starověké náboženské systémy a systémy, které nenazýváme jako světová náboženství, lze historicky zařadit křesťanství takto: 1800 1500 500 0 30 600 Judaismus Hinduismus (kořeny mnohem dříve) Buddhismus Tao Konfucionismus Křesťanství Islám Důležité mezníky křesťanství: 0 narození Ježíše 33 Ježíšova smrt 313 konec pronásledování, sjednocování místních církví, institucionalizace církve a přechod k jedinému evropskému náboženství 1054 rozdělení na církev Římskokatolickou a Pravoslavnou 15. 16. stol. I. a II. reformace
1918 Českobratrská církev evangelická sloučením augsburského (Luther), helvétského (Kalvín, Zwingli) a českého vyznání 1919 Církev československá husitská Jednota bratrská v podstatě jediná česká protestantská církev existující již od 15. stol. 2.2 Kontext náboženský monoteismus x polyteismus x netesimus monoteistická náboženství známe tři judaismus, křesťanství a islám význačným rysem je víra v jediného svrchovaného boha polyteismus zná bohů více, mohou být na stejné úrovni nebo hierarchicky řazeni (hinduismus) neteismus pojem boha jako osoby chybí (buddhismus, taoismus, konfucionismus) judaismus => křesťanství => islám křesťanství zahrnuje do své tradice i judaistickou tradici, ze které vyrůstá a je jejím pokračováním v nové smlouvě v Ježíši Kristu často pak hovoříme o židokřesťanské tradici křesťanství při značném zjednodušení je vlastně judaismus + Nový zákon islám je tak trošku kapitola sama pro sebe jde o náboženství účelově vykonstruované (nechť se muslimové na mě nezlobí, není to nic pejorativního) sloučením prvků judaismu, křesťanství a tradičního arabského náboženství geniální tah vedoucí ke sjednocení arabů a národnímu sebevědomí judaismus, křesťanství a islám mají tedy v zásadě stejného Boha nebo spíše o jednom konkrétním Bohu každý tvrdí, že je jejich a že právě oni mají na něj ten správný názor a úhel pohledu mezi křesťanstvím a judaismem v pojetí Boha žádný rozpor nevzniká, tam je to tentýž Bůh se vším všudy s islámem je potíž v tom, že sice osoba Boha, jako konkrétní bytosti, je tatáž jako v judaismu, ale činí se o ní jiné výpovědi Některá specifika judaismu v kontextu dobově okolních polyteistických náboženství přísný monoteismus náboženství bez obrazu či sochy náboženství spásy a vykoupení (řečeno křesťanskými termíny), nikoliv výkonnosti náboženství vysokých morálních hodnot náboženství sociální rovnosti náboženství milosrdného boha (zároveň však žárlivého) a další a další Prostředí vzniku křesťanství křesťanství nevzniká v izolovaném vakuu
v první řadě roste a čerpá z judaismu, ale tím, že se otevírá celému pohanskému světu se ocitá v různorodém kulturně-náboženském prostředí, se kterým se postupně sžívá vzniká v prostředí čistého judaismu, ale ihned vyráží s misií do celého světa a ocitá se v prostředí heléno-římského polyteismu, jeho mystérií a filosofie bible Nového zákona je již psána řecky zajímavé je, že se nesnaží absolutně se od světa izolovat a budovat si svůj systém, ale že umí zacházet s náboženskými a kulturními podmínkami jak judaismu, tak řecko-římského světa a zároveň si drží svou víru a přesvědčení v ryzím stavu například v zásadě neruší zavedené svátky, které zpravidla přeznačuje co do významu např. židovský pesach -> kř. velikonoce; den slunce -> kř. neděle; svátek zimního slunovratu -> vánoce;