CHEMICKÉ ZBRANĚ PRIZMATEM MEZINÁRODNÍHO PRÁVA JUDr. et PhDr. Jaroslav Padrnos, CSc. ABSTRAKT: Chemické zbraně patří do skupiny zbraní hromadného ničení. Prokazatelně poprvé byly použity za 1. světové války. Jejich účinky na zdraví a život zasažených jsou devastující až fatální. Mezinárodním právem je vývoj chemických zbraní, jejich výroba, hromadění a používání zakázáno. Klíčová slova: Chemické zbraně, mezinárodní právo, yperit. ÚVOD Chemické zbraně prokazatelně byly poprvé použity před sto lety ve Velké válce, jak byla původně nazývána a již lidstvo po absolutoriu druhé apokalypsy již tři čtvrti století nazývá První světová válka. Chemické zbraně ve skupenství plynu použila poprvé německá císařská armáda v bojích proti Rusům 31. ledna 1915 a po zaznamenaném úspěchu u belgického města Ypres v dubnu 1915 v průběhu druhé bitvy o Ypres, jež trvala od 22. 4. 1915 do 25. 5 1915. V krutých bolestech po bojovém použití hořčičného plynu zemřelo na 5 000 vojáků. Od této chvíle obě válčící strany počaly vyvíjet a zdokonalovat jak bojové plyny, tak zbraně, nosiče těchto plynů. Jako nejúčinnější se ukázaly plynové granáty. V průběhu bojů za první světové války na následky použití bojových plynů zemřelo na jeden milion lidí. První použití chemických zbraní dle archeologa Simona Jamese z Univerzity v Leicesteru (University of Leicester) však spadá již do 3. století n. l. bitva, v níž dle tohoto zdroje, na nějž se odvolává internetový zdroj, 1 proběhla v antickém městě Dura-Europos, na území dnešní Sýrie. Bitva mezi Římany a Peršany, o město 1 http://ideje.cz/cz/clanky/chemicke-zbrane-starovekych-persanu 1
ovládané Římany, byla krutá. Peršané kopali chodby pod městskými hradbami, jimiž mínili proniknout do města, a Římané ve snaze jim zkomplikovat jejich úsilí, kopali chodby z druhé strany. A právě tehdy Římané měli zapálit asfalt a krystaly síry, aby se jedovaté páry v důsledku komínového efektu vydaly za Římany, čemuž napomohl směr výkopu. Římané, kteří byli ve výkopu, se měli nadýchat jedovatých zplodin, během několika vteřin ztratit vědomí a v průběhu několika minut zemřít. Nicméně zcela jednoznačně prokazatelné použití jedovatého plynu je dokladováno až z bojů v první světové válce. 1. Mezinárodní úmluvy o zákazu chemických zbraní První světová válka. Válka, v níž bylo poprvé použito do té doby nevídaných zbraňových systémů (kulometů, tanků, letadel, chemických plynů) a jež přinesla především do té doby nepředstavitelné následky především na lidských životech, poškození zdraví lidí ve statisících případů s ireverzibilními změnami, poválečnou bídu včetně objevivších se epidemií, změnila náhled výrazné části lidstva na války jako na prostředek řešení sporů mezi státy. První světová válka, katastrofa do té doby nebývalých rozměrů stála více jak 10 milionů lidských životů, nepočítaje v to statisíce zmrzačených lidí, rozbouřila geopolitickou i tehdejší sociálně politickou mapu především Evropy, způsobila zánik několika velmocenských monarchií, byla příčinou radikálního zvratu v pohledu na válku, jakožto prostředku prosazování politických a jiných cílů států. Útočná válka, do té doby považována za přirozené právo suverénního státu řešení sporů s jiným státem, byla Briand-Kellogovým paktem zakázána. Briand-Kellogův pakt, uzavřený 27. 8. 1928 patnácti státy včetně Československé republiky, jednoho z nástupnických států zaniklé rakousko-uherské monarchie, v brzké době podepsalo a připojilo se k němu 62 států. Působnosti pakt nabyl 24. 7. 1929. Uzavřený pakt byl dokladem radikálního obratu v nazírání velké části lidstva na válku. Jeho slabinou však byla nevynutitelnost jeho respektování, neboť scházely sankce za jeho porušení; pakt se tak stal de facto mravní deklarací států vytrysklou po celosvětové válečné katastrofě. Po první světové válce byly státy vedeny přesvědčením, že zakázané způsoby vedení války jsou dostatečně jištěny stávajícími konvencemi, přičemž toto přesvědčení se týkalo i vedení chemické války, resp. používání jedovatých plynů 2
ve válce. V tomto duchu byla také vedena mírová jednání po první světové válce a byly uzavírány příslušné mírové smlouvy. Státy v nich vycházely z přesvědčení, že staré obyčejové pravidlo zákazu používání jedovatých látek je v dostatečné míře kodifikováno v Řádu pozemní války, spec. v jeho článku 23a jako zákaz používání jedu nebo otravných zbraní. Tento názor nalezl i odezvu v neratifikované Washingstonské smlouvě z roku 1922, o užívání ponorek a dusivých plynů za války. Faktickou kodifikací zvykového práva ohledně nepřípustnosti chemických a též bakteriologických zbraní je však až Ženevský protokol z roku 1925, nesoucí název Ženevský protokol o zákazu používat ve válce dusivých, otravných nebo podobných plynů a bakteriologických prostředků. 2 Jedná se o tak zásadní a přitom poměrně rozsahem nenáročný dokument, že považujeme za vhodné jej celý přetisknout: Podepsaní plnomocníci jménem svých vlád, majíce na zřeteli, že užívání dusivých, otravných nebo podobných plynů, jakož i všech takových kapalin, hmot nebo prostředků ve válce, bylo oprávněně odsouzeno veřejným míněním civilizovaného světa, majíce na zřeteli, že zákaz tohoto užívání byl vyjádřen ve smlouvách, jejichž smluvními stranami je většina mocností světa, a v úmyslu dosáhnout toho, aby byl všeobecně uznán jako součást mezinárodního práva tento zákaz, který si vynucuje stejně svědomí jako praxe národů, prohlašují, že Vysoké smluvní strany, pokud nejsou již vázány smlouvami zakazujícími takové užívání, uznávají tento zákaz, souhlasí s tím, aby byl rozšířen na válečné prostředky bakteriologické a shodují se v tom, že se považují za vázány navzájem podle ustanovení této Deklarace. Vysoké smluvní strany se všemožně vynasnaží, aby přiměly ostatní státy k tomu, aby přistoupily k tomuto protokolu. 3 10. dubna 1972 byla v Moskvě, Londýně a Washingtonu podepsána Úmluva o zákazu vývoje, výroby a hromadění zásob bakteriologických (biologických) a 2 POTOČNÝ, M., ONDŘEJ, j.: Mezinárodní právo veřejné. Zvláštní část. 6. Doplněné a rozšířené vydání. C. H. Beck, Praha 2011. ISBN 978-80-7400-398-1. (S. 533), s. 699. 3 ONDŘEJ, J., POTOČNÝ, M.: Obecné mezinárodní právo v dokumentech. 3. doplněné vydání. C. H. Beck, Praha 2010, ISBN 978-80-7400-330-1. (s. 303), s. 341. 3
toxinových zbraní a o jejich zničení s neomezenou dobou její platnosti. Dá se říci, že tato úmluva je pokračováním diplomatického úsilí jejích signatářů z období druhé poloviny šedesátých let dvacátého století, jehož pozitivním výsledkem byly smlouvy uzavřené v roce 1968 Smlouva o nešíření jaderných zbraní a Smlouva o zákazu pokusů s jadernými zbraněmi v ovzduší, kosmickém prostoru a pod vodou. Dohoda o rozsahu preambule a XIII článků v plné míře akceptuje Ženevský protocol z roku 1925, na nějž se v preambuli odvolává. Článek I zavazuje smluvní státy k bezpodmínečnému zdržení se vývoje, výroby, hromadění nebo jakýmkoliv způsobem získávání nebo držení jak mikrobiologických nebo jiných agent nebo toxinů jekéhokoli původu či způsobu výroby, a to takových druhů a v takovém množství, které nejsou určeny k preventivním, ochranným nebo jiným mírovým účelům, tak zbraní, zařízení nebo nosičů určených k použití takových prostředků nebo toxinů k nepřátelským účelům nebo v ozbrojeném konfliktu. V následujících článcích (II V) se smluvní státy zavazují co nejdříve nejpozději však do devíti měsíců od vstupu Úmluvy v platnost ke zničení nebo převedení na mírové účely takovýchto protředků, vyjmenovaných v článku I Úmluvy, nepředávání ať přímo nebo nepřímo takovýchto prostředků vyjmenovaných v článu I Úmluvy, přijetí se svým ústavním postupem veškerých nutných opatření k plnění všech ujednání dle článku I Úmluvy, ke vzájemným konzultacím a spolupráci při řešení jakýchkoli otázek, které mohou vziknout, pokud se jedná o cíle Úmluvy nebo v souvislosti s plněním jejích ustanovení, včetně možností využívat mezinárodní procedury v rámci Organizace spojených národů a v souladu s její Chartou. V článcích VI XI Úmluvy je formulován rozsah spolupráce smluvních států při kontrole dodržování aprobovaného chování Úmluvou jinými státy i aktivit směřujících ke splnění cílů formulovaných v článku I Úmluvy. Článkem XII Úmluvy smluvní státy Úmluvy spolu ujednaly místo a termín konference členských států Úmluvy, jejímž účelem bude posouzení ujistit se, že cíle, které jsou uvedeny v preambuli Úmluvy, včetně ustanovení týkajících se jednání o chemických zbraních jsou uskutečňovány. Bylo ujednáno, že conference se bude konat v Ženevě za pět let od vstupu Úmluvy v platnost nebo dříve, pokud o to většina smluvních států požádá. Článkem XII pod bodem 1 je stanovena doba platnosti Úmluvy na dobu neurčitou. Poslední článek Úmluvy uvádí důvod, pro který může smluvní stát při výkonu své suverenity vypovědět Úmluvy. Je to pouze v tom případě, nazná-li, že by mimořádé okolnosti týkající se obsahu Úmluvy ohrozily jeho 4
nejvyšší zájmy. Dohodu může vypovědět po vyrozumění všech ostatních smluvních států Úmluvy a Rady bezpečnosti Organizace spojených národů tři měsíce předem. Vyrozumění musí obsahovat prohlášení o mimořádných událostech, o kterých soudí, že ohrozily jeho nejvyšší zájmy. Utvrzení trvajícího přesvědčení mezinárodní veřejnosti o nezbytnosti zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a jejich zničení a stálé aktuálnosti hrozby chemickými zbraněmi a jinými systémy lze spatřit též po více jak dvaceti letech, jež uplynuly od uzavření Úmluvy z roku 1972, a to v Úmluvě o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a jejich zničení z 13. ledna 1993. Preambulí je s odkazem na dosavadní ujednání ( Ženevský protocol z roku 1925, Úmluva o zákazu vývoje, výroby a hromadění zásob bakteriologických (biologických) a toxinových zbraní a o jejich zničení ) deklarována jednota smýšlení členských států ohledně nepřípustnosti vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a nezbytnosti jejich zničení a formulován účel Úmluvy. Tím po konstatování, že úspěchy dosažené v oblasti chemie by měly být využity výlučně ku prospěchu lidstva, je přání podporovat volný obchod s chemikáliemi, jakož i mezinárodní spolupráci a výměnu vědeckých a technických informací z oblasti chemie pro účely nezakázané (touto) Úmluvou v zájmu posílení ekonomického a technického rozvoje všech smluvních států, přičemž úplný a efektivní zákaz vývoje, výroby, nabývání, hromadění zásob, držení, převodu a použití chemických zbraní a jejich zničení představují nezbytný krok k dosažení těchto cílů. Úmluva o XXIII článcích představuje nejen vůli smluvních stran zbavit lidstvo hrozby chemických zbraní, ale též poznání, že ujednání Ženevského protokolu i Úmluvy z roku 1972 nejsou de facto uváděny v život v míře, jak jednotlivé smluvní státy deklarovaly svou vůli svými podpisy de iure. 5
Závěr Chemické (bakteriologické), obecněji vyjádřeno toxické zbraně jsou pouze jedním z druhů zbraní hromadného ničení. Příspěvek je zaměřen na mezinárodní úpravu zákazu vývoje, výroby, a hromadění zásob a použití chemických zbraní a jejich zničení; stručněji řečeno na omezení a v konečném cíli vyloučení nebezpečí hrozby jejich použití. Třeba však v této souvislosti uvést, že nebezpečí použití a zneužití chemických zbraní nehrozí pouze od jednotlivých států, ale toto nebezpečí lze v současnosti spatřovat zejména v tzv.asymetrických konfliktech ze strany teroristů, případně jiných nestátních útvarů (skupin), a to za podmínky, že nejsou zničeny veškeré zásoby chemických (bakteriologických) zbraní a že se tyto zbraně dostanou do jejich rukou. Snad úplným závěrem je možno dodat, že asymetrické konflikty nabyly především po druhé světové válce takového rozsahu, že v důsledku tohoto jevu bylo třeba přehodnotit doktrínu účelu právní humanizace ozbrojených konfliktů, rozšířit ji nejen na válečné konflikty, ale na veškeré ozbrojené konflikty jak mezistátního, tak vnitrostátního charakteru. 6
Literatura a jiné informační zdroje POTOČNÝ, M., ONDŘEJ, j.: Mezinárodní právo veřejné. Zvláštní část. 6. Doplněné a rozšířené vydání. C. H. Beck, Praha 2011. ISBN 978-80-7400-398-1. (S. 533), s. 699. ONDŘEJ, J., POTOČNÝ, M.: Obecné mezinárodní právo v dokumentech. 3. doplněné vydání. C. H. Beck, Praha 2010. ISBN 978-80-740-330-1. S. 341. DAVID, VL. a kolektiv: Mezinárodní právo veřejné s kazuistikou. 2. Aktualizované a přepracované vydání. Lweges 2011. ISBN 978-80-87212-86-8. S. 448. http://ideje.cz/cz/clanky/chemicke-zbrane-starovekych-persanu 7