Právo na spravedlivý proces v občansko-právních a obchodních věcech

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Právo na spravedlivý proces v občansko-právních a obchodních věcech Bakalářská práce Autor: Denisa Sklenářová Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Martin Litvan, LL. M. Praha Duben, 2011

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.. V Praze dne Denisa Sklenářová

Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu mé bakalářské práce JUDr. Martinu Litvanovi, LL.M, a jeho asistentce Mgr. Marii Zimákové za vstřícný přístup, odborné vedení a cenné rady při tvorbě mé práce. Rovněž mé díky patří celé rodině a příteli za nezdolnou trpělivost a podporu nejen při psaní mé bakalářské práce, ale po celou dobu mého studia.

Anotace Má bakalářská práce je rozdělená do pěti kapitol. Na začátku práce se zabývám obecným pojetím a původem práva na spravedlivý proces, kde především zdůrazňuji významnou roli Ústavy České republiky a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Druhá kapitola zakotvuje historii ochrany lidských práv, a to již od 13. století až po současnost. Ve třetí kapitole se zmiňuji podrobně o pramenech práva a významných právních předpisech, které upravují problematiku práva na spravedlivý proces. Ve čtvrté kapitole mé práce charakterizuji jednotlivé principy spravedlivého procesu a konečně v poslední kapitole se věnuji institucím, které toto právo garantují. Klíčová slova Právo na spravedlivý proces Spravedlnost Listina základních práv a svobod Ústava České republiky Annotation My bachelor thesis is divided into five chapters. At the beginning of this work I deal with the general concept and the origin of the right to a fair trial, where primarily emphasize the important role the Constitution of the Czech Republic and the European Convention on Human Rights and Fundamental Freedoms. The second chapter provides the history of human rights, since 13 century to the present. In the third chapter, I mention in detail about the source of law and relevant laws and regulations that govern the issue of fair trial rights. In the fourth chapter of my thesis I describe the various principles of fair trial and in the last chapter is devoted to the institutions that guarantee that right. Keywords Right to a fair trial Justice The Charter of Fundamental Rights and Freedoms Constitution of Czech republic

Obsah práce Úvod... 7 1. Obecné pojetí práva na spravedlivý proces... 9 1.1 Původ a obsah práva na spravedlivý proces... 10 1.1.1 Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy... 10 1.1.2 Právo na spravedlivý proces ve smyslu ústavního pořádku ČR... 11 2. Historické zakotvení ochrany lidských práv v České republice a ve světě... 13 2.1 Magna Charta Libertatum... 13 2.2 Habeas Corpus Act... 13 2.3 Bill of Rights... 14 2.4 USA a Francie... 14 2.5 Vývoj v Evropě a ve světě... 14 2.6 Vývoj v českých zemích... 15 3. Nejvýznamnější právní předpisy a prameny práva na spravedlivý proces... 18 3.1 Listina základních práv a svobod... 18 3.1.1 Struktura Listiny základních práv a svobod... 19 3.1.1.1 Hlava pátá Listiny... 20 Právo na spravedlivý proces... 20 Právo na přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy... 21 Právo na náhradu škody... 21 Právo odepřít výpověď... 21 Právo na právní pomoc... 21 Právo na rovnost účastníků řízení... 22 Právo na tlumočníka a zákonného soudce... 22 Právo účastníka řízení... 22 Zásada Nullum crimen, nulla poena sine lege... 23 Zásada soudního rozhodnutí o vině a trestu... 23 3.2 Ústava České republiky... 24 3.3 Občanský soudní řád... 25 4. Jednotlivé principy práva na spravedlivý proces... 26 4.1 Základní principy soudnictví a civilního procesu... 26 4.2 Spravedlnost... 27 4.3 Nezávislost a nestrannost soudců a soudů... 30 5

4.4 Princip zákonného soudu a zákonného soudce... 33 4.5 Princip rovnosti... 34 4.6 Princip kontradiktornosti... 36 4.7 Princip veřejnosti... 37 4.7.1 Omezení či vyloučení veřejnosti... 37 4.8 Princip ústnosti a přímosti... 38 4.8.1 Princip ústnosti... 39 4.8.2 Princip přímosti... 39 4.9 Princip hospodárnosti... 40 4.9.1 Přiměřená délka soudního sporu... 40 4.10 Principy určující povahu civilního procesu... 43 4.10.1 Princip dispoziční a princip oficiality... 43 4.10.2 Princip projednací a princip vyšetřovací... 44 Sporná řízení X nesporná řízení... 45 4.10.3 Princip volného hodnocení důkazů a princip legální důkazní teorie... 46 4.10.4 Princip arbitrárního pořádku a princip legálního pořádku... 47 4.10.5 Princip materiální pravdy a princip formální pravdy... 47 5. Záruky práva na spravedlivý proces... 49 5.1 Ústavní soud České republiky... 49 5.1.1 Soudci Ústavního soudu... 49 5.1.2 Rozhodnutí Ústavního soudu... 50 5.1.3 Ústavní stížnost... 51 5.2 Evropský soud pro lidská práva... 51 5.2.1 Činnost soudu... 52 5.2.2 Jakým způsobem a kdy je možné podat stížnost... 52 5.2.3 Průběh řízení... 53 Závěr... 55 Seznam použitých pramenů a literatury... 57 6

Úvod Téma mé bakalářské práce: Právo na spravedlivý proces v občansko-právních a obchodních věcech jsem si vybrala proto, že se dle mého názoru jedná o jedno z nejdiskutovanějších a velmi zajímavých témat. Každý, kdo jednou stojí před soudem má zpravidla pochybnosti a strach, zda o jeho věci bude rozhodnuto spravedlivě, zda soudce nebude zaujatý a zda si vůbec člověk může z časových nebo finančních důvodů soudní řízení dovolit. Jen málokdo ví, že právo na spravedlivý proces je základním právem každého občana a i přesto, že je toto právo zdánlivě neurčitým a neohraničeným pojmem, má svá pravidla, která mimo jiné vymezují práva a povinnosti účastníků civilního procesu. Právě z toho důvodu, že se jedná o jedno ze základních lidských práv, má své zakotvení v předpisech nejvyšší právní síly. Není tedy namístě pochybovat o rozhodnutích soudce, jelikož i on je vázán pravidly, která musí dodržovat, aby měl proces správný postup a bylo v něm spravedlivě rozhodnuto. Je nutné zmínit, že spravedlivé rozhodnutí nemusí být vždy podle představ účastníků, to však neznamená, že je to rozhodnutí nesprávné. S právem na spravedlivý proces se setkáváme v každém procesu, ať už jde o proces v rámci občanského práva, správního práva či trestního práva. Ve své bakalářské práci se zabývám právem na spravedlivý proces z pohledu věcí občanských a obchodních, neodborné veřejnosti se tedy může velmi pravděpodobně zdát, že jsem opomenula zmínit některé důležité principy, které právo na spravedlivý proces nepochybně obsahuje. Mluvím např. o garanci práv obviněného v trestním řízení atp. Připomínám tedy, že se ve své práci zabývám výhradně civilním procesem, nikoli tím trestním. Samozřejmě velmi často jsou jednotlivé aspekty práva na spravedlivý proces řešeny jak v civilním tak trestním procesu, jako např. právo na tlumočníka, právo na rovnost v řízení, právo na zákonného soudce atp. Cílem mé práce je vysvětlit problematiku práva na spravedlivý proces, která je velmi rozsáhlá a diskutovaná a přesto není pro všechny příliš jasná. Svou práci jsem rozdělila do pěti kapitol, kde se snažím dané problematice maximálně věnovat a vše podrobně vysvětlit. Považuji za důležité hned v začátku vysvětlit samotný pojem právo na spravedlivý proces, jeho původ a obsah. Zaměřím se proto na pojetí jak ve smyslu evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tak ve smyslu ústavního pořádku České republiky. Budu se věnovat i historickému zakotvení ochrany lidských práv a to nejen v České republice, ale i ve světě. Kromě toho zmíním velmi důležité právní dokumenty, které měly velký vliv na utváření pravidel spravedlivého procesu, jako je např. Habeas Corpus Act, 7

Magna Charta Libertatum nebo Bill of Rights. Samozřejmě nesmím opomenout zmínit nejvýznamnější právní předpisy a prameny práva na spravedlivý proces, mezi něž se nepochybně řadí Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku a v neposlední řadě také velmi přínosný Občanský soudní řád. Nejobsáhlejší kapitola je čtvrtá, nesoucí název Jednotlivé principy práva na spravedlivý proces, kde se nejprve budu věnovat základním principům soudnictví a civilního procesu, také vymezím pojem spravedlnost, který se samotným právem na spravedlivý proces úzce souvisí. Pochopitelně v této kapitole řeším především otázky jednotlivých principů jako např. princip zákonného soudu a soudce, princip rovnosti a kontradiktornosti, princip ústnosti a přímosti a mnoho dalších velmi zásadních principů tvořící spravedlivý proces jako např. princip hospodárnosti, který se zabývá především přiměřenou délkou soudního sporu. Neméně důležitou součástí této kapitoly jsou i principy určující povahu samotného civilního procesu. Jde o principy, které tvoří dvojice opačných významů. Např. jde o princip dispoziční a princip oficiality, princip projednací a princip vyšetřovací, princip formální pravdy a princip materiální pravdy atp. Poslední kapitola mé práce s názvem Záruky práva na spravedlivý proces řeší institucionální záruky. V každém demokratickém právním státě musí fungovat kontrolní orgán, který vede dohled nad dodržováním základních lidských práv a ke kterému se můžeme vždy obrátit v případě, že máme pocit, že jsme byli zkráceni na svých právech. Jako nejdůležitější instituce, kde se můžeme dovolávat svých práv, považuji Ústavní soud České republiky a Evropský soud pro lidská práva. Samozřejmě bych mohla jmenovat mnoho dalších obdobných institucí jako je např. veřejný ochránce práv, ale to by bylo nad rámec mé práce, jak z hlediska rozsahu, tak z hlediska samotného tématu. V této kapitole rozebírám složení Ústavního soudu, jejich rozhodnutí a také ústavní stížnosti. Co se týče Evropského soudu pro lidská práva, zde vysvětluji jeho činnost a odpovídám na jistě velmi často pokládanou otázku: Jakým způsobem a kdy je možné stížnost podat?. Na konec úvodu bych ráda zmínila citát, který vyslovil římský řečník, politik a filosof Marcus Tulius Cicero: Spravedlnost hledí, aby každému bylo dáno, co mu patří. 8

1. Obecné pojetí práva na spravedlivý proces Součástí procesního práva se považuje právo na spravedlivý proces, někdy se také označuje jako férový nebo řádný proces. Právnímu procesu lze rozumět jako souboru pravidel, který reguluje řízení před určitým orgánem. Toto právo dopadá na všechna řízení před orgány veřejné moci, nikoli pouze na řízení před soudem, jak je někdy mylně dovozováno. 1 V České republice, jakožto v demokratickém právním státu, je právo na spravedlivý proces jedním ze základních práv. Podmínkou takového státu je také schopnost postarat se o své obyvatele a garantovat jim ochranu lidských práv. V případě, že tuto schopnost stát nemá, nelze ho označovat za právní demokratický stát. Přesná definice práva na spravedlivý proces se v našich zákonech neobjevuje, ale každý účastník řízení má alespoň povědomí o tom, že má právo na spravedlivé prošetření jeho případu u příslušného státního orgánu a na spravedlivé rozhodnutí soudu. Například JUDr. Winterová uvádí, že právo na spravedlivý proces, které se prostřednictvím mezinárodních dokumentů stává stále více součástí právních řádů a jejich pozitivněprávní ustanovení (český právní řád nevyjímaje), je poprvé bez pochybností a jasně koncipováno jako subjektivní právo každého jednotlivce (i skupin jednotlivců) vůči státu jako povinnému subjektu na poskytnutí náležité právní ochrany tomu, kdo se jí dovolá. Právo na spravedlivý proces je zajišťováno nejen vnitrostátně na základě mezinárodních závazků, které na sebe státy vzaly např. v rámci Rady Evropy, ale též zároveň mechanismem nadnárodní ochrany. Každý se totiž může dovolat ochrany u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, jestliže se ochrany nedomůže vnitrostátně a nesplnění povinnosti žalovaným státem může být sankcionováno jak tím, že je stát na této úrovni odsouzen k nápravě, je-li možná, tak tím, že je mu uloženo poskytnout žalobci přiměřené zadostiučinění. 2 Dále uvádí, že právo na spravedlivý proces neobsahuje žádnou materiálně-právní složku. Nehovoří o právu na příznivé rozhodnutí. Je to samostatné subjektivní veřejné právo vůči státu na poskytnutí právní ochrany v takovém procesu, který maximálně garantuje spravedlivý výsledek, nikoli však příznivý výsledek. Prvky práva na spravedlivý proces jsou samo právo obrátit se k nezávislému a nestrannému soudu zřízenému zákonem (přístup k 1 Iuridictum [online]. 29.10. 2006 [cit.2011-02-10]. Spravedlivý proces. Dostupné z WWW: http://iuridictum.pecina.cz/w/spravedliv%c3%bd_proces 2 WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní : 5.aktualizované vydání. Praha : LINDE PRAHA, a.s., 2008. 751s. ISBN 978-80-7201-726-3 (str. 212) 9

soudu), rovnost před soudem (rovnost zbraní), veřejné projednání a rozhodnutí v přiměřené lhůtě. 3 Frédéric Sudre definuje právo na spravedlivý proces těmito slovy: Právo na spravedlivé řízení v souladu s výrazivem Evropského soudu, (Golder, 21. února 1975, Série A, sv. 18) zakotvuje základní princip panství práva v demokratické společnosti a směřuje k tomu, zajistit právo na dobrou správu justice. 4 1.1 Původ a obsah práva na spravedlivý proces Koncept práva na spravedlivý proces má v českém právu dva různé významy. První, který je původní a speciální, má pozitivně-právní základ v evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) jakožto mezinárodní smlouvě podle čl. 10 Ústavy ČR ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb.; evropská Úmluva byla sjednána a podepsána na půdě Rady Evropy již v roce 1950, Česká republika, respektive Česká a Slovenská Federativní republika k ní přistoupila až v roce 1992. Druhý význam, který je odvozený a obecný, má základ v ústavním pořádku ČR. 5 1.1.1 Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy První a speciální význam konceptu práva na spravedlivý proces pochází z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Příslušný článek nese název Právo na spravedlivý proces a nalezneme v něm tři odstavce, ve kterých je zakotven soubor procesních práv fyzických a právnických osob v řízeních, ve kterých se rozhoduje o jejich občanských právech nebo závazcích anebo o trestních obviněních proti nim. Z toho vyplývá, že neupravuje procesní práva ve všech řízeních, ale jen v řízeních o nejdůležitějších právech nebo povinnostech osob. Podstatu lze vyjádřit tak, že pokud veřejná moc rozhoduje, ať o občanských právech nebo závazcích osob anebo o trestních obviněních proti nim, musí osobám zaručit určitý komplex procesních práv, který tvoří právo na spravedlivý proces. Jak jsem již zmínila, komplex procesních práv se částečně liší podle toho, zda veřejná moc rozhoduje ve věci občansko - právní nebo trestně - právní. V případě rozhodování o občanských právech a závazcích musí osobám zaručit obecná procesní práva, která jsou stanovená v odstavci 1 čl. 6 Úmluvy. Obecná procesní práva mají požadavek na kvalitu 3 WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní : 5.aktualizované vydání. Praha : LINDE PRAHA, a.s., 2008. 751s. ISBN 978-80-7201-726-3 (str. 212) 4 SUDRE, Frédéric. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. Masarykova univerzita Brno : Presses Universitaires de France, 1989. 364 s. ISBN 80-210-1485-7(str.173) 5 SVOBODA, Petr. Ústavní základy správního řízení v České republice : Právo na spravedlivý proces a české správní řízení, Praha : Linde Praha, září 2007. 360 s. ISBN 978-80-7201-676-1, (str.102) 10

vlastního procesu (osoba musí být spravedlivě, veřejně a v přiměřené době slyšena) a na kvalitu orgánu, který proces vede (proces musí vést orgán, který je nezávislý, nestranný a je zřízen zákonem). Jestliže rozhoduje o trestních obviněních proti nim, musí zaručit osobám nejen obecná procesní práva, ale i speciální procesní práva, která jsou stanovená v odstavcích 2 a 3 čl. 6 Úmluvy. Přesné znění odst. 1, čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti. 6 1.1.2 Právo na spravedlivý proces ve smyslu ústavního pořádku ČR Druhý význam konceptu práva na spravedlivý proces pochází z ústavního pořádku ČR. Pojem právo na spravedlivý proces ústavní pořádek ČR sice výslovně nepoužívá, formuloval ho však Ústavní soud ve své judikatuře jako výsledek interpretace některých ústavněprávních ustanovení obsažených především v Listině základních práv a svobod zejména v její páté hlavě v čl. 36 odst. 1,2 a 4, čl. 37, 38 a čl. 40 odst. 1 až 5, ale i v některých dalších ustanoveních. 7 Ústavní soud chápe tento pojem jinak, než evropská Úmluva ve čl. 6. Pojmem právo na spravedlivý proces označuje jako soubor všech procesněprávních principů, které jsou obsaženy v ústavním pořádku ČR. Procesněprávní ústavní principy můžeme dělit na obecné a zvláštní. Obecné v tom smyslu, že se vztahují na řízení před jakýmkoli orgánem veřejné moci, o jakýchkoli právech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob a v případech jakéhokoli druhu. Jde o principy obsažené v čl. 2, odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 4, čl. 37 a čl. 38 6 Evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod [online]. 2008 [cit. 2011-01-28]. Český helsinský výbor. Dostupné z WWW: < http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2005020107 >. 7 SVOBODA, Petr. Ústavní základy správního řízení v České republice : Právo na spravedlivý proces a české správní řízení. Praha : Linde Praha, září 2007. 360 s. ISBN 978-80-7201-676-1, (str.109,110) 11

odst. 2 Listiny zejména právo domáhat se ochrany svého práva, právo na zákonem stanovený postup (řízení), právo být účastníkem řízení, právo na právní pomoc, právo na rovnost v řízení, právo na tlumočníka, právo být slyšen a právo rozhodnutí bez zbytečných průtahů. 8 Zvláštní procesněprávní ústavní principy lze rozdělit zhruba do tří hlavních skupin. První skupinu tvoří ty, které se vztahují pouze na řízení před soudem. Jde o principy, které jsou obsaženy v části čl. 36 odst. 1 a 4, v čl. 38 odst. 1, v části čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 96 Ústavy ČR právo na nezávislý a nestranný soud, právo na zákonného soudce, právo na veřejné řízení, právo na ústní řízení. Druhou skupinu tvoří ty, které se vztahují pouze na řízení o trestných činech. Zde jde o principy obsažené zejména v čl. 8 odst. 2 věta prvá a čl. 40 odst. 1 až 5 Listiny právo na zákonem stanovený způsob (postup) stíhání, právo na to, aby o trestném činu rozhodoval soud, princip presumpce neviny, právo na obhajobu a obhájce, právo odepřít výpověď a princip ne bis in idem. A třetí skupinu tvoří ty, které se vztahují na případy, kdy o právech nebo povinnostech fyzické nebo právnické osoby rozhodl orgán veřejné správy. Zde jde o jeden princip, obsažený v čl. 36 odst. 2 a 4 Listiny, a sice právo domáhat se u soudu ochrany svého práva vyplývající z obecných procesněprávních principů. Rozhodně tedy nejsou takové povahy, že by práva zaručená obecnými procesněprávními principy omezovaly, nebo dokonce vylučovaly. 9 Ústavní koncept práva na spravedlivý proces vychází z obecné procesní spravedlnosti, která se uplatňuje v demokratických evropských státech. O výše zmíněné Ústavě České republiky a Listině základních práv a svobod a jejím příslušným článkům se budu podrobněji věnovat ve třetí kapitole své práce. 8 SVOBODA, Petr. Ústavní základy správního řízení v České republice : Právo na spravedlivý proces a české správní řízení, Praha : Linde Praha, září 2007. 360 s. ISBN 978-80-7201-676-1, (str.110) 9 Tamtéž, str. 111, 112 12

2. Historické zakotvení ochrany lidských práv v České republice a ve světě Jak jsem již zmínila, každý právní stát garantuje svým občanům základní lidská práva a jedním z mnoha práv je právo na spravedlivý proces. K velmi významným funkcím státu patří výkon soudnictví, a proto je státní povinností garantovat svým občanům právo na soudní ochranu, tzn., že každý musí mít ve svém státě svobodný přístup k soudům. Dá se říci, že jednotlivec má tolik základních práv a svobod, kolik mu státy přiznaly. Nejstarším dokumentem, ve kterém bylo zakotveno a upraveno právo na soudní ochranu je Magna Charta Libertatum z roku 1215. K dalším dokumentům, které byly přínosem pro ochranu lidských práv je zejména Habeas Corpus Act z roku 1679 a také Bill of Rights z roku 1689. 2.1 Magna Charta Libertatum Středověký právní dokument pocházející z Anglie ze 13. století. Z latiny se překládá jako Velká listina svobod. Přinesla velký vliv na utvoření pravidel dnešního ústavního práva. Magna Charta Libertatum jako první omezovala pravomoc panovníka a vyžadovala, aby dodržoval zákonné procedury. Je jedním z nejdůležitějších právních dokumentů v historii demokracie. Král Jan Bezzemek v ní uznal a potvrdil velice významná osobní a obyčejová práva, která se vztahovala pouze na svobodné. Jedno z ustanovení je např.: Žádný svobodný člověk nebude zadržen ani uvězněn, zbaven majetku, vypovězen ze země nebo postaven mimo zákon, leda na základě zákonného rozsudku soudu jeho úrovně nebo na základě zákona této země. 2.2 Habeas Corpus Act Další právní dokument pocházející z Anglie ze 17. století. Z latiny se překládá jako Máš tělo nebo Velký výnos a jde o název zákonného ustanovení, který jednotlivcům v právních státech zaručuje legitimní zacházení před státem. Tento dokument byl historicky významným prostředkem k hájení osobní svobody a osobní nedotknutelnosti. Latinský význam zdůrazňuje, že podezřelý nebo stíhaný je lidská bytost a má právo na důstojné a humánní zacházení. 10 Dále zakazuje zatknout občana bez soudního rozhodnutí a 10 Cs.wikipedia.org [online]. c2010 [cit. 2011-02-27]. Habeas Corpus. Dostupné z WWW: < http://cs.wikipedia.org/wiki/habeas_corpus >. 13

dává každému občanu absolutní právo žádat soud o přezkoumání zákonnosti. První zmínka o Habeas Corpus Act je z anglického práva z roku 1305 za říše Eduarda I. Prošel mnoha revizemi a například v USA byl posléze v roce 1861 garantován již v její ústavě. 11 2.3 Bill of Rights Tento právní dokument pocházející též ze 17. století z Anglie se zkráceně z latiny překládá jako Listina o právech. Úplný a přesný název v anglickém jazyce zní An Act declaring the Rights and Liberties of the Subject and Settling the Succesion of the Crown, ( zákon Deklarace práv a svobod předmětu a Usazování posloupnosti koruny ). Často je tento dokument označován jako anglická Listina práv a svobod. Bill of Rights byl schválen parlamentem roku 1689. V této listině bylo mimo jiné potvrzeno, že panovník nesmí sám bez souhlasu parlamentu zvyšovat daně, zakazovalo se kruté nebo mimořádné trestání, byla zde upravena svoboda zvolit si člena parlamentu bez vměšování se krále a pravidla pro svobodu projevu v parlamentu ( poslanecká imunita ). 2.4 USA a Francie Dále bych ráda stručně zmínila 18. století, ve kterém vznikly dokumenty, které výrazně ovlivnily historii USA a Francie. Jde o Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických z roku 1776, kde byly oznámeny důvody vyhlášení nezávislosti USA. Deklarace vycházela z přirozených práv člověka, která nemohou být zcizena (právo na život a svobodu). Ve Francii byla vydána Ústavodárným národním shromážděním roku 1789 Deklarace práv člověka a občana, která byla hlavním impulsem k vytvoření první francouzské ústavy a byla značně ovlivněna americkou Deklarací nezávislosti. Tato listina lidem zajišťovala svobodu ( každý může činit vše, co neuškodí druhému ), rovnost, bezpečnost a právo na odpor proti útlaku. Byly zde poprvé prohlášeny zásady, které dnes považujeme za nesporné (presumpce neviny, nedotknutelnost vlastnictví, rovnost všech občanů před zákonem atd.). 2.5 Vývoj v Evropě a ve světě Evropu v 19. a 20. století postihlo několik válečných událostí, které měly bohužel neblahý dopad na ochranu lidských práv. Státy měly do první světové války dost volnosti. Začátkem této války docházelo k masovému porušování a potlačování základních lidských 11 Cs.wikipedia.org [online]. c2010 [cit. 2011-02-27]. Habeas Corpus. Dostupné z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/habeas_corpus >. 14

práv a svobod. O život bylo zbytečně připraveno neuvěřitelné množství lidí, a tím bylo porušeno jedno z nejdůležitějších a nejzákladnějších práv právo na život. Jako reakce na druhou světovou válku oficiálně vznikla 24. října 1945 Organizace spojených národů (dále jen OSN ). Cílem OSN je zachování mezinárodního míru, bezpečnosti a zajištění mezinárodní spolupráce. Mezi nejdůležitější úspěchy OSN patří vytvoření uceleného souboru právních norem na ochranu lidských práv. Tento univerzální a mezinárodně uznávaný kodex mohou přijmout všechny národy a každý člověk se na něj může odvolávat. OSN definovala širokou škálu mezinárodně přijímaných práv, včetně práv ekonomických, sociálních a kulturních, občanských a politických, a zároveň vytvořila mechanismy zajišťující ochranu těchto práv a podporující vlády při jejich naplňování. Základem souboru je Charta OSN a Všeobecná deklarace lidských práv, které přijalo Valné shromáždění v letech 1945 a 1948. V průběhu let byly tyto dokumenty rozšiřovány, takže dnes obsahují i ochranu žen, dětí, tělesné či duševně postižených, ochranu menšin, migrujících pracovníků a dalších ohrožených skupin. Tyto skupiny mají v současné době práva, která je chrání před nejrůznějšími formami diskriminace, jež byly po léta v mnoha společnostech považovány za běžné. Vysoký komisař OSN pro lidská práva podporuje a koordinuje činnost OSN na ochranu a dodržování lidských práv po celém světě. Generální tajemník učinil z otázky lidských práv ústřední téma, které má spojovat práci organizace v klíčových oblastech míru a bezpečnosti, rozvoje, humanitární pomoci, ekonomické a sociální problematice. Téměř všechny orgány a specializované agentury OSN se dnes do určité míry podílí na ochraně lidských práv. 12 2.6 Vývoj v českých zemích Co se týče vývoje v Československé republice, je nutné zmínit první Ústavní listinu Československé republiky z roku 1920. V platnosti zůstala i přes bouřlivé období druhé světové války až do 9. května roku 1948, kdy byla nahrazena Ústavou 9. května. Ústavní listina Československé republiky obsahovala preambuli, 9 článků a Ústavní listinu (měla 134 paragrafů), ta byla rozdělena do šesti hlav. Odpovídající tomuto tématu je hlava pátá, která nese název Práva a svobody, jakož i povinnosti občanské. Byl zde upraven princip rovnosti, osobní a majetková svoboda, domovní svoboda, svoboda tisku, právo shromažďovací a spolkové, právo petiční, listovní tajemství, svoboda učení a svědomí, svoboda projevu mínění, zvláštní ochrana manželství a rodiny a branná povinnost. Byly zde 12 Www.osn.cz [online]. c2005 [cit. 2011-02-05]. Informační centrum OSN v Praze. Dostupné z WWW: <http://www.osn.cz/lidska-prava/ >. 15

ale také upraveny podmínky zajišťující právo na spravedlivý proces, například zásada nikdo nesmí býti odňat svému zákonnému soudci (hlava čtvrtá, 94 odst. 2) nebo zásada ústnosti a veřejnosti v líčení před soudem (hlava čtvrtá, 101 odst. 2). Ústava 9. května z roku 1948 obsahovala úvodní prohlášení, 12 základních článků a ustanovení, rozdělená do deseti kapitol o 178 paragrafech. Už v první kapitole ustanovení ústavy upravuje Práva a povinnosti občanů. Jsou mnohem obsahově pestřejší, než tomu bylo v ústavě z roku 1920. Jmenujme například svobodu pobytu, právo na vzdělání, právo sociální, dále ukládá práva a povinnosti občana ke státu a ke společnosti. Charakteristické je pro ni to, že ač formálně zachovávala některé rysy demokracie (zakotvení základních práv a svobod, nezávislé soudnictví, atd.), skutečné ústavní poměry se od jejího znění ve většině případů naprosto odchylovaly. Ústavu 9. května nahradila další Ústavní listina z roku 1960. Její druhá hlava upravovala práva a povinnosti občanů stejně jako výše zmíněné Ústavy, avšak právo na spravedlivý právní proces zde upraveno není. Po polovině 20. století dochází k rozmanitým snahám změnit politický systém a chránit práva občanů. Dokonale se na ně zapomínalo a za své názory byli lidé dokonce trestáni odnětím svobody. Významnou roli v tomto období hrála především Charta 77. Byla to neformální občanská iniciativa, která byla charakteristická svou kritikou politické a státní moci z důvodů nedodržování lidských a občanských práv, k jejichž dodržování se ČSSR zavázala. Charta své působení zahájila roku 1977 a trvala až do roku 1992, kdy byla její činnost ukončena, jelikož byla svržena komunistická totalita, což byl cíl Charty 77. V Prohlášení Charty ze dne 1. 1. 1977 se píše o dokumentech, které byly podepsány republikou a v platnost vstoupily v roce 1976. Jde o Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a o Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Tyto pakty zaručovaly svobody a práva. Charta 77 kritizovala ve svém Prohlášení například právo na svobodu veřejného projevu, právo svobody náboženského vyznání, právo na práci a mnoho dalších. Vzhledem k právu na spravedlivý proces má význam čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Další organizací, která se zaměřuje na lidská práva je Český helsinský výbor (původně Československý helsinský výbor). Byl založen v roce 1988, aby vedle zmíněné občanské iniciativy - Charty 77 a další organizace - Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných sledoval dodržování a porušování lidských práv v tehdejší ČSSR. Český helsinský výbor navazoval na práci Charty 77 a v čele s mnoha občany, kteří byli velice kritičtí, vydával a 16

zveřejňoval své nesouhlasy s právním řádem, který byl v nesouladu s mezinárodními pakty, jež republika přislíbila dodržovat a naplňovat je. Díky těmto skupinám a jejich programům je boj o lidská práva a problematika lidských práv na významném žebříčku hodnot každého demokraticky smýšlejícího a fungujícího státu. 17

3. Nejvýznamnější právní předpisy a prameny práva na spravedlivý proces Co se týče právních předpisů, nesmím opomenout zmínit velmi významnou Listinu základních práv a svobod (dále jen Listina ), kde je zakotvena problematika práva na spravedlivý proces v hlavě páté a Ústavu České republiky. Mezi nejvýznamnější mezinárodní prameny pro Českou republiku patří bezesporu již výše zmíněné dokumenty, jako je Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Pochopitelně i v dalších mnoha zákonech je upravena tato problematika, například v občanském soudním řádu a zákonu o soudech a soudcích. Prostřednictvím těchto mezinárodních dokumentů se právo na spravedlivý proces stále více začleňuje do právního řádu. V následující podkapitole se budu věnovat podrobnějšímu rozboru Listiny, Ústavy a zmíním se o Občanském soudním řádu. 3.1 Listina základních práv a svobod Důležitým dokumentem, jež je součástí právního řádu a ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod. Ačkoli Listina není formálně prohlášena za ústavní zákon, z hlediska její právní síly je s nimi srovnatelná. Její přijetí se datuje rokem 1991 za dob federálního Československa, původně byla tedy ústavním zákonem č.23/1991 a teprve později na základě usnesení Předsednictva České národní rady byla vyhlášena jako ústavní zákon č. 2/1993 Sb., tímto se stala součástí ústavního pořádku České republiky. Díky své právní síle musí být ostatní právní normy s Listinou v souladu. Listina svou inspiraci nacházela především ve Všeobecné deklaraci lidských práv, ve dvou již zmíněných mezinárodních paktech, Evropské sociální chartě, Evropské konvenci o ochraně práv člověka a základních svobodách, ale také v československé Ústavě z roku 1920. Listina je prvním uceleným ústavním dokumentem, který zakotvil tradiční demokratická práva a svobody, vyjadřuje vztah mezi státem a občanem a obsah Listiny vychází z principů právního demokratického státu tedy ze svrchovanosti práva a zásady, ve které se vyskytuje možnost zásahů státní moci do svobod jednotlivce výlučně na základě a v mezích zákona. Minimum práv a svobod uvedených v Listině je spojeno se státním občanstvím. Pro všechna základní práva a svobody platí, že jsou: 18

nezadatelná nikdo nemůže někomu zadat, postoupit nebo dát do zástavy svá práva; nezcizitelná jedná se o přirozená práva, subjekt je nemůže převést, darovat nebo se jich zřeknout; nepromlčitelná - jednotlivec nemůže přijít o svá práva tím, že je neuplatní, státní moc se takového neuplatnění nemůže dovolávat; nezrušitelná státní moc může práva a svobody jen uznat či prohlásit, nikoli zrušit nebo prohlásit za neplatné; pod ochranou soudní moci. 3.1.1 Struktura Listiny základních práv a svobod Struktura Listiny je složena z úvodní Preambule, ze šesti hlav (druhá hlava se dělí také na oddíly), a 44 článků. V této podkapitole velmi stručně nastíním jednotlivé hlavy Listiny. Podrobněji se budu věnovat hlavě páté, kde je zakotvena problematika práva na spravedlivý proces. Preambule Listiny představuje hodnotová východiska, na nichž stojí Česká republika. Jedná se o zásadu respektu k přirozeným právům člověka, respektu k právům občana, uznání svrchovanosti zákona a návaznost na tradice humanismu, demokracie a samosprávy. Preambule také neopomněla zmínit trpké zkušenosti z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly potlačovány období habsburského absolutismu či období nesvobody. 13 Hlava první obsahuje obecná ustanovení, jmenujme například jedno z nejznámějších a v praxi často vyslovované ustanovení zakotvené v čl. 2 odst. 3 Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá a dále velmi významné ustanovení čl. 3 o tom, že Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Hlava druhá nese název Lidská práva a základní svobody a je rozdělena do dvou oddílů (Základní lidská práva a svobody a Politická práva). Např. v čl. 5 se mluví o tom, že: Každý je způsobilý mít práva, v čl. 6 odst. 1: Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením. Co se týče politických práv, např. čl. 23 říká, že: Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický 13 Cs.wikipedia.org [online]. 13.2.2007 [cit. 2011-03-06]. Listina základních práv a svobod. Dostupné z WWW: < http://cs.wikipedia.org/wiki/listina_z%c3%a1kladn%c3%adch_pr%c3%a1v_a_svobod >. 19

řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny. Hlava třetí je velmi krátká a upravuje práva národnostních a etnických menšin, kde se zdůrazňuje v čl. 25 odst. 1, že: Občanům tvořícím národní nebo etnické menšiny se zaručuje všestranný rozvoj, zejména právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyku a sdružovat se v národnostních sdruženích. Těmto občanům se také zaručuje právo na vzdělání v jejich mateřském jazyce a právo užívat jejich mateřského jazyka v úředním styku. Hlava čtvrtá nese název Hospodářská, sociální a kulturní práva, kde se hovoří o svobodné volbě povolání, o právu podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, o právu na vzdělání a upravuje také kupř. zvláštní práva těhotných žen v zaměstnání. Hlava pátá se věnuje právu na spravedlivý proces a budu se jí mnohem podrobněji věnovat v následující podkapitole. Hlava šestá nese název Ustanovení společná a obsahuje interpretaci pravidel, výjimek a omezení některých základních práv a svobod uvedených v Listině a upravuje také práva azylu. 3.1.1.1 Hlava pátá Listiny Tato hlava LZPS v čl. 36 až 40 komplexním způsobem koncipuje právo osoby na soudní a jinou právní ochranu. 14 Vedle jiných ustanovení (Ústavy), především vyjadřuje zákonodárcovo chápání procesní stránky právního státu. Hlava pátá je garantem právního státu z hlediska procesních aspektů. Právo na spravedlivý proces je v této hlavě upraven jak z pohledu občanského, tak trestního práva. Nyní nastíním jednotlivá ustanovení Listiny, stručně a velmi obecně vysvětlím, čím se který článek zabývá. Jednotlivými charakteristikami principů práva na spravedlivý proces se budu podrobněji věnovat v další kapitole. Právo na spravedlivý proces Ve čl. 36 odst. 1 se říká, že: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva (jakéhokoliv práva osoby stanoveného právním řádem) u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Pravidlem pro způsob uplatnění svého práva je řízení před soudem (v procesních mezích občanského soudního řádu, trestního řádu, soudního řádu správního, zákona o ústavním soudu), ve stanovených případech je jím řízení před jiným orgánem, zejména správním (v procesních mezích zákona o správním řízení). 14 SCHELLE, Karel; MAN, Vlastislav. Geschichte des tschechischen Verfassungsrechts. Norderstedt : Grin Verlag, 2011. 218 s. ISBN 978-3-640-79775-2 (str. 147) 20

Právo na přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy "Každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak (čl. 36 odst. 2 věta první). I když zákon stanoví jinak, z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkající se základních práv a svobod podle Listiny (čl. 36 odst. 2 věta druhá). Ustanovení odst. 2 stanoví možnost soudního přezkumu rozhodnutí veřejné správy. Tím je dán i ústavní základ správního soudnictví. Ve správním soudnictví jednají a rozhodují krajské soudy a Nejvyšší správní soud. Soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. 15 Právo na náhradu škody Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu (např. Nejvyšší kontrolní úřad) či orgánu státní správy nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 3). Právním prostředkem, jímž se poškozený může domáhat satisfakce náhrady škody, je žaloba podaná u soudu. Za způsobenou škodu odpovídá stát. Činností v níž je stát odpovědný, se rozumí jakékoliv rozhodnutí vydané v občanském, správním nebo trestním řízení. Podmínky a podrobnosti uplatnění tohoto práva stanoví zejména zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. 16 Právo odepřít výpověď Článek 37 odst. 1 říká, že: Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Například v trestním řízení není právo svědka odepřít výpověď vždy jednoznačné. Výpověď nesmí odepřít svědek, který má podle 368 trestního zákoníku oznamovací povinnost. Právo na právní pomoc Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. (čl. 37 odst. 2). Součástí právní pomoci je i 15 SCHELLE, Karel; MAN, Vlastislav. Geschichte des tschechischen Verfassungsrechts. Norderstedt : Grin Verlag, 2011. 218 s. ISBN 978-3-640-79775-2 (str. 148) 16 Tamtéž, str. 148 21

poučovací povinnost orgánů veřejné moci. Profesionální právní pomoc poskytují zejména advokáti, notáři, patentoví zástupci a daňoví poradci. Obhájcem ve věcech trestních může být jen advokát. V občanském soudním řízení a ve správním řízení se mohou účastníci dát zastupovat i zástupcem, který není advokátem. V řízení před Ústavním soudem musí být fyzické osoby zastoupeny advokátem. 17 Český právní řád upravuje z části také právo na bezplatnou právní pomoc. Povinnost státu zajistit právní pomoc osobám, které si ji z finančních nebo jiných důvodů nemohou obstarat samy, vyplývá z mnoha mezinárodních instrumentů, mezi které patří zejména mezinárodní smlouvy o lidských právech. 18 Právo na rovnost účastníků řízení Všichni účastníci jsou si v řízení rovni. (čl. 37 odst. 3). Listina garantuje procesní rovnost účastníků, která platí pro jakékoli řízení, a to jak před státními, tak nestátními orgány. Účastníky řízení mohou být fyzické osoby, právnické osoby i stát. Právo na tlumočníka a zákonného soudce Čl. 37 odst. 4 říká, že: Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Tlumočníky pro jednotlivé jazyky jmenuje ministr spravedlnosti nebo také předseda krajského soudu. Vedle těchto jazykových tlumočníků se využívá i práce tlumočníků pro styk s hluchoněmými osobami. Tlumočníka vyzve ke spolupráci orgán, před kterým se jednání vede. Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1). K rozhodnutí ve věci jsou povolány soudy a soudci podle předem daných procesních pravidel; je vyloučen výběr soudů a soudců ad hoc (pro tento jednotlivý, konkrétní příklad). Zásada platí v jakémkoli soudním řízení. 19 Právo účastníka řízení Každý má právo, (čl. 38 odst. 2) : o aby jeho věc byla projednána veřejně, přičemž veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem; o aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů; 17 SCHELLE, Karel; MAN, Vlastislav. Geschichte des tschechischen Verfassungsrechts. Norderstedt : Grin Verlag, 2011. 218 s. ISBN 978-3-640-79775-2 (str. 148) 18 I.pravnik.cz [online]. 8.1.2009 [cit. 2011-03-04]. Bezplatná právní pomoc - Quo Vadis?. Dostupné z WWW: < http://www.ipravnik.cz/cz/clanky/art_5598/bezplatna-pravni-pomoc-quo-vadis.aspx >. 19 SCHELLE, Karel; MAN, Vlastislav. Geschichte des tschechischen Verfassungsrechts. Norderstedt : Grin Verlag, 2011. 218 s. ISBN 978-3-640-79775-2 (str. 149) 22

o aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti; o aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. V odst. 2 jsou uvedená některá procesní práva účastníka řízení, která jsou v podrobnostech upravena v procesních řádech (např. v 2 odst. 10 a v 200 trestního řádu.) 20 Zásada Nullum crimen, nulla poena sine lege Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. (čl. 39). Jednání, která se považují za trestný čin, jsou vyjmenována především v trestním zákoníku. Za spáchané trestné činy může soud uložit mnoho trestních sankcí, které jsou stanoveny v 52 a 98 trestního zákoníku. Zásada soudního rozhodnutí o vině a trestu Podle čl. 40 odst. 1: jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (ustanovení koresponduje s čl. 90 odst. 1 Ústavy). Takové rozhodování nemůže být zákonem ani jinak svěřeno jinému orgánu. Trestní stíhání před soudy je přípustné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce. 21 Článek 40 odst. 2 až 6 Listiny zakotvuje práva, která se týkají výhradně trestního práva: o Každý, je považován za nevinného, pokud soud nevydal pravomocný odsuzující rozsudek, ve kterém je vyslovena jeho vina. o Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost připravit si obhajobu a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. V případě, že si obhájce nezvolí, (ačkoli ho podle zákona mít musí) bude mu přidělen soudem. Zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou právní pomoc. o Obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. o Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. o Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. 20 SCHELLE, Karel; MAN, Vlastislav. Geschichte des tschechischen Verfassungsrechts. Norderstedt : Grin Verlag, 2011. 218 s. ISBN 978-3-640-79775-2 (str. 149) 21 Tamtéž, str. 149 23

3.2 Ústava České republiky Ústava je ústavní zákon ze dne 16. prosince 1992. V české sbírce zákonů je uveden pod č. 1/1993 Sb. Byla připravována v časové tísni v době, kdy se rozdělovalo Československo, ale i přes tyto události je plnohodnotným základním zákonem nového samostatného státu. Nadále patří k nejdůležitějším vnitrostátním pramenům, jelikož samotná Ústava a další ústavní normy, které jsou taxativně vymezeny v čl. 112, mají tu nejvyšší právní sílu. Z toho plyne, že veškeré právní předpisy musí být v souladu s Ústavou. Pro Českou republiku je typická výrazná stabilita samotného ústavního práva, což poukazuje na to, že Ústava se jako taková od své účinnosti dočkala jen velmi málo změn, které však nikterak výrazně neovlivnily podobu českého ústavního systému. Ústava řeší problematiku práva na spravedlivý proces mnohem méně, než Listina, a to především v hlavě čtvrté, která se nazývá Moc soudní. Již v základním ustanovení v čl. 1 Ústava říká, že: Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Další čl. 4 zakotvuje, že: Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. V hlavě čtvrté nalezneme čl. 81 až 96, které se zabývají výhradně soudní mocí. Dozvíme se v nich, že soudní moc vykonávají nezávislé soudy a to vždy jménem republiky prostřednictvím soudců, kteří mají být při výkonu své funkce nestranní a nezávislí. Čl. 83 a 84 pojednává o Ústavním soudu, o jeho složení a o jmenování soudců do funkce. Každý soudce, podle čl. 85 odst. 2 Ústavy, musí složit slib do rukou prezidenta, který zní takto: Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně. Poté je přidělen k výkonu své funkce ke konkrétnímu soudu. Je jmenován prezidentem republiky a to bez časového omezení. Soudy jsou podle čl. 90 povolány především k tomu, aby způsobem, který je stanovený zákonem, poskytovaly ochranu právům a zdůrazňuje skutečnost, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Čl. 95 říká, že soudci jsou při rozhodování vázáni jak zákonem, tak mezinárodní smlouvou, která se stala součástí právního řádu České republiky. Dojde li soud k závěru, že zákon, podle kterého má být při řešení věci postupováno, je v rozporu s ústavním pořádkem, musí tuto věc předložit Ústavnímu soudu. Poslední čl. této hlavy stanovuje principy rovnosti, ústnosti a veřejnosti před soudem. Rozsudek soud vždy vyhlašuje veřejně, a to i za předpokladu, že je veřejnost z jednání vyloučena. 24

3.3 Občanský soudní řád Občanský soudní řád (dále jen OSŘ ) je jedním z nejdůležitějších zákonů. Je to procesní předpis, který upravuje komplexně řízení před soudem v občanskoprávním řízení. Upravuje mj. způsob doručování, provádění důkazů, přípustné podklady pro rozhodnutí soudu, řádné a mimořádné opravné prostředky apod. Kvalita občanského soudního řádu je velmi důležitá, neboť na ní závisí, jak účinně a především jak rychle budou soudy schopny poskytovat ochranu právům fyzických a právnických osob. V současné době platí občanský soudní řád z roku 1963 (zákon. č. 99/1963 Sb.). 22 OSŘ je základním pramenem občanského civilního práva a je tedy důležitým procesním nástrojem. Upravuje také postup soudů a účastníků v tomto řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, čestné plnění povinností a úcty k právům jiných osob. Práva na spravedlivý proces se týká celá řada ustanovení, jmenujme 6, kde je stanoveno, že: v řízení postupuje soud v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny. V hlavě třetí v 18 se dozvíme, že účastníci mají v občanském soudním řízení rovné postavení a mají právo jednat před soudem ve svém mateřském jazyce. Soud je povinen zajistit jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv. 22 Iuridictum [online]. 30.3.2010 [cit. 2011-02-18]. Občanský soudní řád. Dostupné z WWW: < http://iuridictum.pecina.cz/w/ob%c4%8dansk%c3%bd_soudn%c3%ad_%c5%99%c3%a1d >. 25

4. Jednotlivé principy práva na spravedlivý proces Z výše zmíněného plyne, že právo na spravedlivý proces je soubor zahrnující více subjektivních práv, které jsou formulovány jak obecně, tak i konkrétně. Nejprve bych ráda vysvětlila pojem základních principů civilního procesu a soudnictví, které je se spravedlivým procesem velmi úzce spjato a posléze podrobně charakterizuji jednotlivé aspekty práva na spravedlivý proces. 4.1 Základní principy soudnictví a civilního procesu Jako každé odvětví práva, jsou i soudnictví a civilní proces ovládány určitými principy či zásadami. Pojetí podstaty právních principů a jejich zdrojů je velmi různorodé a v obecnosti je předmětem právněteoretického zkoumání. Odlišují se zde zejména dva hlavní přístupy, a to přístup pozitivistický (zjednodušeně řečeno: aby určitý právní princip platil, musí být zakotven v platném právu) a přístup přirozenoprávní neboli iusnaturalistický, spojující existenci právních principů s obecně uznávanými společenskými a mravními hodnotami, které platí bez ohledu na jejich zakotvení v platném právu. Spor různých učení má své filosofické aspekty, a proto zdaleka není a ani nemůže být definitivně rozřešen. Přesto je nepochybné, že právní principy existují a plní v právu významnou roli, zejména v oblasti legislativy a v oblasti interpretace a aplikace práva. Nejinak je tomu i v odvětví soudnictví a civilního procesu. Právní principy zde ovlivňují jak organizaci a strukturu justice a status soudce, tak i pravidla, podle nichž řízení před soudem probíhá, a procesní postavení subjektů, jichž se týká. Připomeneme-li si například zásadu audiatur et altera pars (budiž slyšena i druhá strana), pochopíme, jak hluboce ovlivňuje všechny výše zmíněné organizační, statusové, i procesní otázky. 23 Jak je z předešlých kapitol patrné, mnohé ze základních justičních a procesních principů jsou zakotveny v Ústavě a Listině, jiné jsou výslovně zmiňovány v zákonech, resp. zákonících (např. v zákonu o soudech a soudcích, v OSŘ), a některé nejsou v platném právu upraveny vůbec, projevují se však prostřednictvím jednotlivých procesních institutů. Výčet principů soudnictví a civilního procesu není a nemůže být taxativní ani univerzální 24, hovoříme tedy o základních principech, které mohou být vždy doplněny o další, dílčí zásady. Mého tématu se týkají principy, které můžeme označit jako principy 23 WINTEROVÁ, Alena. Civilní právo procesní : 5.aktualizované vydání. Praha : LINDE PRAHA,a.s., 2008. 751s. ISBN 978-80-7201-726-3 (str. 61) 24 Tamtéž, str. 62 26