DIPLOMOVÁ PRÁCE Hmotněprávní a procesněprávní aspekty ochrany osobnosti

ZÁPADOČESKÁ UNIVERZITA V PLZNI FAKULTA PRÁVNICKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE Hmotněprávní a procesněprávní aspekty ochrany osobnosti Zpracovala: Pavlína Bočková Plzeň 2014

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci zpracovala samostatně, a že jsem vyznačila prameny, z nichž jsem pro svou práci čerpala a způsobem ve vědecké práci obvyklým. V Plzni dne 28. 3. 2014..

Poděkování: Ráda bych poděkovala JUDr. Jindřichovi Psutkovi, Ph.D., že převzal nečekaně po kolegovi vedení mé práce a i přes velkou vytíženost poskytl cenné rady, obzvlášť v závěrečné fázi zpracování. Dále bych poděkovala JUDr. Karlovi Podolkovi za cenné rady, trpělivost, podporu a poskytnutí nejdůležitějších pramenů pro tuto diplomovou práci. Moc si ho vážím a bylo mi ctí s ním spolupracovat.

Obsah Úvod... 6 1 Všeobecné osobnostní právo... 8 1.1 Charakteristika všeobecného osobnostního práva... 8 1.2 Předmět a subjekt všeobecného osobnostního práva... 10 1.3 Limity všeobecného osobnostního práva... 14 2 Komparace úpravy ochrany osobnosti v novém a starém občanském zákoníku... 19 2.1 Ochrana osobnosti v z. č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník... 19 2.2 Ochrana osobnosti v z. č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník... 20 3 Krátké shrnutí historického vývoje ochrany osobnosti... 24 3.1 Počátky vývoje ochrany osobnosti... 24 3.2 Historický exkurz do ochrany osobnosti na našem území... 26 3.3 Ochrana osobnosti ve 20. století... 27 4 Prostředky ochrany osobnosti... 29 4.1 Odpovědnost za zásah do všeobecného osobnostního práva a podmínky vzniku občanskoprávních sankcí... 29 4.2 Nárok zdržovací a odstraňovací... 31 4.3 Nárok na přiměřené zadostiučinění... 32 4.4 Promlčení... 35 4.5 Svépomoc... 37 5 Žaloba jako procesní prostředek ochrany osobnosti... 39 5.1 Žaloba a její podstatné náležitosti... 39 5.2 Aktivní a pasivní legitimace ve věcech ochrany osobnosti... 42 5.3 Žaloba negatorní... 44 5.4 Žaloba odstraňovací... 46 5.5 Žaloba satisfakční... 47 6 Rozhodovací soudní praxe k ochraně vybraných hodnot osobnostního práva... 49 6.1 Ochrana cti a důstojnosti... 49 6.2 K právu na ochranu soukromí... 52 7 Ochrana osobnosti v médiích... 56

7.1 Ochrana osobnosti versus svoboda projevu a právo na informace... 56 7.2 Ochrana osobnosti v zákonech týkajících se činnosti médií... 59 Závěr... 61 Resumé... 62 Použité zdroje... 64

Úvod V soudobém občanském právu má problematika ochrany osobnosti své nezastupitelné místo a vzbuzuje stále větší zájem. Jedná se o velmi zajímavé a aktuální téma, jehož obsah nebyl ani zdaleka vyčerpán. Cílem této práce je především komplexní shrnutí nejdůležitějších hmotněprávních a procesněprávních prvků, týkajících se všeobecného osobnostního práva. Jde o problematiku, která se neustále vyvíjí a k tomu je také nutné přizpůsobit právní úpravu, která by neměla být kazuistickou, ale obecnou, s ponecháním prostoru pro případné soudní doplnění či upřesnění, popřípadě i rozšíření jednotlivých hodnot, které jsou osobnostním právem chráněny, k čemuž také napomáhá demonstrativní výčet chráněných hodnot uvedený v občanském zákoníku. V prvé řadě považuji za důležité připomenout, že předmětem občanskoprávních vztahů nejsou jen věci nebo jiné majetkové hodnoty, ale také nemajetkové, nehmotné hodnoty. Těmito hodnotami v oblasti osobnostního práva rozumíme zejména život, zdraví, občanskou čest, lidskou důstojnost, právo na ochranu jména, soukromí, právo na ochranu projevů osobní povahy, ale také právo na ochranu svobody pohybu, pobytu, podoby a v neposlední řadě také právo na příznivé životní prostředí a další. Dispozice s těmito nehmotnými hodnotami, které nelze přesně vyčíslit v penězích, jakož i jejich ochrana před ostatními subjekty s rovným hmotněprávním postavením slouží k zabezpečení soukromých nemajetkových zájmů jejich nositelů. 1 Z uvedeného vyplývá, že jde o navýsost důležitou problematiku, která je upravena především v občanském zákoníku, kde jde také o úpravu, odrážející a rozvíjející konkrétní ustanovení Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod, ale také Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Samotné charakteristice, subjektům, předmětu i úpravě osobnostního práva bude věnována právě hmotněprávní část této diplomové práce. Vzhledem k tomu, že všeobecné osobnostní právo je tvořeno takto důležitými hodnotami, je úkolem práva tyto hodnoty chránit a poskytnout k této ochraně příslušné 1 CYRANA, Pod red. Pawła a [tł. tekstów j. czes.j [TŁ. TEKSTÓW J. CZES. TADEUSZ KUCHEJDA. Materiały z konferencji sędziów w Przemyślu, 24-28 kwietnia 2012 roku. Kraków: [Sąd Apelacyjny]str. 245, 2012. ISBN 9788392986782. 6

prostředky tzn., jeho funkcí je zabezpečit v občanskoprávní oblasti ochranu osobnosti a její individuální integrity jako nutnou podmínku její důstojné existence i jejího svobodného rozvoje. 2 A právě jednotlivým prostředkům ochrany osobnosti včetně limitům této ochrany, budou věnovány také jednotlivé podkapitoly této diplomové práce. Vzhledem k tomu, že od 1. 1. 2014 nabyl účinnosti nový občanský zákoník, zabývá se tato práce také komparací jednotlivých ustanovení jak dnes již staré neúčinné úpravy, tak úpravy nové. Všechna v jednotlivých podkapitolách uvedená rozhodnutí příslušných tuzemských soudů odkazují na úpravu starého občanského zákoníku, ale mohu s přesvědčením dodat, že všechna tato rozhodnutí, jsou použitelná i na nově účinnou úpravu. Při rekodifikaci soukromého práva resp. jeho základního kodexu, nedošlo v oblasti osobnostních práv k žádné výrazné změně, ale spíše k rozšíření či doplnění ochrany osobnosti, které v mnohých případech čerpalo právě ze soudní judikatury. Dlužno dodat, že kromě částí týkající se komparace jednotlivých ustanovení, vychází tato práce z úpravy účinné od 1. 1. 2014. V části procesněprávní je mým cílem přiblížit problematiku jednotlivých nároků vyplývajících ze zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, včetně pojednání o podstatných náležitostech jednotlivých žalob, prostřednictvím nichž se nároky uplatňují. V závěrečné části této práce je věnována nemalá pozornost rozhodovací praxi tuzemských i zahraničních soudů v oblasti osobnostního práva, která má především za úkol dokázat důležitost a nezbytnost čerpání znalostí ze soudní judikatury, jelikož obzvlášť v této problematice se prvky tzv. soudcovského práva využijí více než v oblastech jiných. V úplném závěru půjde především o zodpovězení si otázek spojených s postavením medií v dnešní společnosti a určení hranice mezi právem na ochranu osobnosti a mezi právem na svobodu projevu, kde bude opět hlavní slovo patřit soudní judikatuře. 2 CYRANA, Pod red. Pawła a [tł. tekstów j. czes.j [TŁ. TEKSTÓW J. CZES. TADEUSZ KUCHEJDA. Materiały z konferencji sędziów w Przemyślu, 24-28 kwietnia 2012 roku. Kraków: [Sąd Apelacyjny]str. 245, 2012. ISBN 9788392986782. 7

1 Všeobecné osobnostní právo V této kapitole se kromě samotné charakteristiky všeobecného osobnostního práva v objektivním smyslu budu též věnovat všeobecnému osobnostnímu právu v subjektivním smyslu. Úpravu zvláštních osobnostních práv, která jsou jistě důležitou součástí osobnostního práva, si dovolím vynechat, jelikož se jedná o práva, která přísluší pouze vybraným subjektům, jež splňují zákonem stanovená kritéria. Jak uvádí JUDr. J. Matejka: jedná se především o tvůrce autorských děl, výkonné umělce, o původce nebo přihlašovatele patentů na vynálezy apod. 3 Ve své práci bych se tedy ráda věnovala pouze všeobecnému osobnostnímu právu, které náleží všem fyzickým osobám bez výjimky a nabízí tak komplexnější pohled na problematiku ochrany osobnosti. Kromě samotné charakteristiky všeobecného osobnostního práva, bude tato kapitola věnována předmětu a subjektům tohoto práva a v neposlední řadě také limitům všeobecného osobnostního práva. 1.1 Charakteristika všeobecného osobnostního práva Nejprve bych svou pozornost zaměřila na charakteristiku všeobecného osobnostního práva v objektivním smyslu. Jak už ze samotného významu slova objektivní lze vyčíst jedná se o souhrn právních norem, které upravují jednotlivá dílčí práva, jejichž předmětem je osobnost fyzické osoby jako celek, resp. jednotlivé hodnoty tvořící součásti celkové fyzické a morální integrity osobnosti každé fyzické osoby jako individuality a suveréna a jejichž subjekty mají vůči ostatním subjektům rovné právní postavení. 4 Jak je z této definice patrné česká úprava ochrany osobnosti vychází z monistického pojetí osobnostního práva. Neodděluje od sebe osobnostní práva týkající se tělesné integrity a práva týkající se integrity duševní, naopak je chápe jako jeden velký neuzavřený celek. Naproti tomu teorie pluralistická chápe osobnostní právo jako soustavu samostatných dílčích práv stojících vedle sebe, což může vést až k tomu, že v důsledku takto 3 Fiala, J., Kindl, M., a kolektiv. Občanské právo hmotné, 2 upravené vydání, 2009. str. 613. Plzeň, Aleš Čeněk, s.r.o., ISBN 978-7380-228-8 4 Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2004, str. 57, ISBN 80-7201-484-6 8

statické a uzavřené úpravy půjde jen těžko pružně reagovat na zásahy do osobnostních práv, s kterými tato úprava nepočítá. Vedle všeobecného osobnostního práva v objektivním smyslu je důležité se zmínit též o tomto právu ve smyslu subjektivním. V obecné teorii práva je subjektivní právo chápáno jako míra faktické možnosti chování subjektů, která je objektivním právem chráněna proti neoprávněnému rušení někým jiným. 5 V rámci ochrany osobnosti se tedy jedná o právo subjektu resp. fyzické osoby nakládat se svou osobností a toto nakládání jsou osoby, které jsou vůči fyzické osobě v rovném postavení povinni respektovat. Vzhledem k tomu, že osobnostní práva jsou pevně spjata s konkrétní fyzickou osobou a není možné, aby o tato práva v průběhu života přišla, musíme pojem nakládání se svou osobností chápat v omezeném slova smyslu. Tím omezením se rozumí nakládání se svou osobností, ovšem pokud to povaha osobnosti připouští a zároveň tímto nakládáním nesmíme zasáhnout do práv a svobod druhého. Jinak řečeno svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Je nutné si uvědomit, že osobnostní právo je jedno ze základních práv, které je nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Sama Listina základních práv a svobod 6 dále jen LZPS obzvlášť v Hlavě II. a v Hlavě IV. řadí osobnostní práva mezi základní lidská práva a svobody. Z toho můžeme vyvodit, že osobnostní práva, jsou práva, která mají charakter práva absolutního a působí tak erga omnes tzn. vůči všem, a stejně jako ostatní základní lidská práva a svobody mohou být za podmínek stanovených v LZPS omezena pouze zákonem. Nelze ovšem opomenout fakt, že mohou nastat skutečnosti, na základě kterých dojde k relativizaci osobnostních práv, které se tak stanou předmětem konkrétního právního vztahu, tzn., že už nepůjde o právo erga omnes nýbrž o právo inter partes. Nejčastější skutečností, která zapříčiní tuto relativizaci, bude podle mého názoru neoprávněný zásah do osobnostních práv fyzické osoby. Problematika ochrany osobnosti spadá do odvětví práva občanského, není tedy pochyb o tom, že úpravu ochrany osobnosti nalezneme v ustanoveních 5 Knapp, V. Teorie práva 1. vydání. Praha C.H.Beck 1995, str. 194, ISBN 80-7179-028-1 6 Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., O vyhlášení Listiny základních práv a svobod, jako součást ústavního pořádku České republiky. 9

občanského zákoníku. 7 Úprava v dnes již neplatném z. č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, dále jen starý občanský zákoník od z. č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, dále jen NOZ se v koncepci generální klauzule, která je typická svým demonstrativním výčtem pouze dílčích osobnostních práv fyzické osoby v zásadě neliší. V rámci rekodifikace bylo k této generální klauzuli, která je uvedena v 81 NOZ, přidáno ještě právo na život v příznivém životním prostředí. O změnách, které v rámci rekodifikace soukromého práva proběhly, budu hovořit v dalších kapitolách této diplomové práce. Základ úpravy ochrany osobnosti v novém občanském zákoníku v Hlavě II. oddíl 6., který je věnován osobnosti člověka, je tvořen generální klauzulí tzn., že se nejedná o výčet taxativní, ale pouze demonstrativní. Jedná se tedy zejména o právo na život, zdraví, vážnosti, čest, soukromí, projevy osobní povahy, právo žít v příznivém životním prostředí, v Hlavě II. oddíl 5. NOZ, je pak uvedena ochrana jména člověka a samostatnou úpravu má také ochrana života a zdraví Hlava II. oddíl 6. 91 a násl. NOZ. Jednotlivá práva související s ochranou osobnosti musíme tedy chápat pouze jako příkladmá a týkající se výlučně osob fyzických. Díky demonstrativnímu výčtu jednotlivých složek osobnosti, které jsou pod ochranou zákona, je zde otevřena cesta pro doplnění těchto práv v rámci soudní praxe, která může pružněji reagovat na zásahy do osobnostních práv, která nejsou v zákoně výslovně uvedena. 1.2 Předmět a subjekt všeobecného osobnostního práva Subjektem všeobecného osobnostního práva je spíše a jen člověk, ten totiž jako jediný má osobnost, která v sobě zahrnuje jak stránku fyzickou, tak psychicko-morální. Můžeme tedy s jistotou říci, že právo na ochranu osobnosti náleží výlučně fyzickým osobám a to všem fyzickým osobám bez výjimky. Nutno podotknout, že toto právo není závislé na omezení způsobilosti k právním úkonům resp. omezení svéprávnosti, jinak řečeno, všeobecné právo se pojí s konkrétní fyzickou osobou po celou dobu jejího život bez ohledu na to, zda je či není omezena ve své svéprávnosti. Plnou svéprávnost je však nutné považovat za neodmyslitelný předpoklad pro možnost podání žaloby, pokud se fyzická osoba 7 Nutno podotknout, že ochranu osobnostních práv nalezneme i v mnohých dalších právních předpisech, zejména pak v přepisech veřejnoprávní povahy včetně samotné Ústavy nebo LZPS. 10

domnívá, že bylo zasaženo do jejích osobnostních práv. Pokud tomu tak není, je nutné, aby taková fyzická osoba byla zastoupena. Člověku vzniká právo na ochranu osobnosti narozením a zaniká jeho smrtí, ne však absolutně, o tom však až dále. Dle 23 NOZ člověk má právní osobnost od narození až do smrti a v 25 NOZ je dále uvedeno, že na počaté dítě se hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Má se za to, že se dítě narodilo živé. Nenarodí-li se však živé, hledí se na ně jako by nikdy nebylo. Na rozdíl od úpravy starého občanského zákoníku, zde došlo k upřesnění právní subjektivity nascitura, dále v pochybnostech zde platí domněnka, že se dítě narodilo živé. Pokud tedy dojde k tomu, že se dítě narodí živé, pak se zde uplatní fikce zrození a to ke dni jeho početí. Tato fikce může být použita pouze v případě, že ji lze uplatnit ku prospěchu jedince. 8 V důvodové zprávě k NOZ je uvedeno, že se jedná o starou zásadu nasciturus iam pro nato habetur quotions de commodo eius agitur (ten, kdo se má narodit, pokládá se již za narozeného, kdykoli se jedná o jeho prospěch). 9 Jak by se mohlo na první pohled zdát, nejde ovšem o situaci, kdy by počaté dítě bylo zbaveno veškerých povinností. Je nutné si uvědomit, že i s nabytými právy se pojí určité povinnosti. Například jak je v samotné důvodové zprávě uvedeno s nabytým majetkem se logicky pojí i povinnosti, které jsou s tímto nabytím spojené. Podle mého názoru bude v praxi docházet ne k ojedinělým sporům o tom, co vše lze pod pojem v jeho zájmu podřadit a co už naopak ne. Řešení těchto sporů už bude jen na bedrech příslušných soudů. Dovolím si trochu předběhnout a krátce se zmínit o ochraně osobnostních práv, které ovšem bude věnována nemalá pozornost v kapitole týkající se prostředků ochrany osobnosti, ale v souvislosti se subjektem všeobecného osobnostního práva nelze neučinit zmínku již v této kapitole. Jelikož všeobecné osobnostní právo je vždy spjato s konkrétní fyzickou osobou, tak pouze ona může s tímto právem disponovat a také ona sama se může domáhat ochrany těchto práv. 8 Bělohlávek, A. J., Černý, F., Jungwirthová, M., Klíma, P., Profeldová, T., Šrotová, E. Nový občanský zákoník, srovnání dosavadní a nové občanskoprávní úpravy včetně předpisů souvisejících. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., Plzeň 2012. str. 19. ISBN 978-80- 7380-413-8 9 Občanský zákoník justice. Důvodová zpráva k NOZ str. 47 [online] [cit. 17. únor 2014]. Dostupné z www: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/duvodova-zprava-nozkonsolidovana-verze.pdf 11

Jak ve svém rozhodnutí konstatoval Krajský soud v Ostravě, 10 který uvedl že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích smrtí postižené fyzické osoby zaniká a nepřechází na její dědice. Zánik tohoto práva smrtí postižené fyzické osoby nastává bez ohledu na to, zda právo bylo původcem neoprávněného zásahu již uznáno či nikoliv, zda bylo zemřelou postiženou osobou ještě za jejího života uplatněno u soudu či nikoliv. Jak je z uvedeného patrné, nedochází zde k žádnému právnímu nástupnictví, ale tzv. postmortální ochrana osobnosti není úplně zapovězena, nýbrž vzniká zde originární právo konkrétních osob na posmrtnou ochranu osobnosti zemřelé fyzické osoby. V 82 NOZ je uvedeno, že po smrti člověka se může ochrany jeho osobnosti domáhat kterákoli z osob jemu blízkých. Osobou blízkou se dle 22 NOZ rozumí příbuzný v řadě přímé, sourozenec, manžel, partner, jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném a má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí. Oproti úpravě ve starém občanském zákoníku, došlo k rozšíření okruhu osob, které jsou oprávněni k uplatnění práva na ochranu osobnosti zemřelého. Nesmíme ovšem zapomenout na 83 NOZ, ve kterém je uvedeno následující: Souvisí-li neoprávněný zásah do osobnosti člověka s jeho činností v právnické osobě, může právo na ochranu jeho osobnosti uplatnit i tato právnická osoba. Dále je uvedeno, že za jeho života je možné tuto ochranu uplatnit pouze jeho jménem a s jeho souhlasem. Je ovšem řešena i otázka pokud toho dotyčný není schopen, tzn., že není schopen projevit svou vůli nebo není schopen úsudku; pak není takového souhlasu třeba. V odst. 2. téhož, je uvedena možnost právnické osoby domáhat se takové to ochrany i po jeho smrti. V závěru této podkapitoly bych se ráda zmínila o předmětu všeobecného osobnostního práva. Předmětem všeobecného osobnostního práva je osobnost fyzické osoby jako individuality a suveréna, resp. jednotlivé hodnoty tvořící celistvost její osobnosti v její fyzické a morální jednotě. 11 Pokud bychom tuto definici chtěli více specifikovat, můžeme využít již výše zmíněného 10 Doležílek, J. Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti. 2. vydání, ASPI, a.s. 2008, str. 84. ISBN: 978-80-7357-313-3 11 Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2004, str. 120, ISBN 80-7201-484-6 12

demonstrativního výčtu jednotlivých hodnot lidské osobnosti, které zasluhují právní ochranu. V demonstrativním výčtu jsou uvedeny nejtypičtější složky ochrany osobnosti. V NOZ najdeme v jednotlivých pododdílech týkajících se osobnosti člověka, upraveny některé složky ochrany osobnosti více dopodrobna. Například podoba a soukromí, právo na duševní a tělesnou integritu, práva člověka převzatého do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu, nakládání s částmi lidského těla a ochrana lidského těla po smrti člověka. Překvapivě jméno člověka a jeho ochrana nespadá do oddílu osobnost člověka, ale je uvedeno v samostatném 5. oddíle. Vzhledem k tomu, že osobnost člověka se v průběhu doby vyvíjí a to nejen v souvislosti s jeho věkem, ale také s rozvojem vědy, techniky, kultury, morálky apod., byl by taxativní výčet předmětu ochrany osobnosti nežádoucí. Není pochyb o tom, že ochrana některých atributů osobnosti v historii nemyslitelných jsou v dnešní době naopak neodmyslitelná, s tím je proto důležité počítat i do budoucna a demonstrativní výčet neopouštět. Zvláště ráda bych se zaměřila na ochranu osobnosti člověka, v souvislosti s jeho zachycením, tzn. jeho podoby, zvukového, písemného a obrazového záznamu na hmotný substrát. Dochází zde totiž k možnosti manipulace s tímto hmotným substrátem osobou, která není na tomto substrátu zachycena a také k možnosti jeho zpřístupnění široké veřejnosti. Je nutné si uvědomit, že hmotný substrát se může stát předmětem vlastnického práva, ale jednotlivé hodnoty osobnosti na tomto substrátu zachycené jsou předmětem všeobecného osobnostního práva. Může se tedy stát, že dojde ke kolizi vlastnického práva s právem na ochranu osobnosti. Je zřejmé, že zájmy vlastníka se nemusí vždy krýt se zájmy osoby, jejíž hodnoty jsou na substrátu zachycené a může tak dojít k zásahu do osobnostních práv fyzické osoby. V dnešní době, která je typická technickým rozvojem a kdy prakticky každá osoba disponuje přístrojem, který umožňuje zachycení některých hodnot spojených s osobností člověka, je tato problematika na výsost aktuální. V konkrétních případech kolize vlastnického práva s osobnostním právem bude nutné porovnat, které právo je v daném případě významnější. V NOZ v 84 je uvedeno, že zachytit jakýmkoli způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením. Nutnost svolení fyzické osoby k dalším jejím možným zachycením bychom mohli dovodit z 87 NOZ kdo svolil k použití písemnosti 13

osobní povahy, podobizny nebo zvukového či obrazového záznamu týkajícího se člověka nebo jeho projevů osobní povahy, může svolení odvolat, třebaže je udělil na určitou dobu. 1.3 Limity všeobecného osobnostního práva Problematika limitů nebo-li omezení všeobecného osobnostního práva je bezesporu velmi obsáhlá a není pochyb o tom, že by vystačila na samostatnou diplomovou práci. Jedná se o nejdiskutovanější část všeobecného osobnostního práva. Jak již bylo výše uvedeno, všeobecné osobnostní právo se řadí mezi základní lidská práva, která jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná. Není pochyb o tom, že zásah do těchto práv je sice možný, ale pouze a jen za stanovených podmínek, v opačném případě by se jednalo o zásah nezákonný. Možnosti omezení všeobecného osobnostního práva nenalezneme pouze v občanském zákoníku, ale i v mnohých veřejnoprávních předpisech v čele s trestním zákoníkem či trestním řádem. V rámci trestního řízení dochází k zásahu do osobnostních práv člověka prakticky od jeho počátku až do jeho skončení. Zde je však evidentní veřejný zájem na tom, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. 12 V trestním řízení může docházet k omezení jak práva na svobodu, vlastnického práva, k zásahům do cti člověka, dobrého jména, k omezení možnosti výkonu povolání apod. Je ovšem nutné si uvědomit převážení veřejného zájmu nad ochranou konkrétních osobnostních práv. Nezřídka se stává, že to, co se zprvu zdálo jako oprávněný zásah do osobnostních práv, se může později ukázat jako nepřiměřený, nezákonný zásah. V takovém případě právní řád poskytuje ochranu osobnostních práv člověka prostřednictvím zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. 13 V rámci tohoto zákona je možné domáhat se náhrady škody, která byla způsobena nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, tak i náhrady nemajetkové 12 1/1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) 13 Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) 14

újmy způsobené orgány veřejné moci dle 31a bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. O jednotlivých prostředcích ochrany osobnosti, bude podrobněji pojednáno v samostatné kapitole věnované právě prostředkům ochrany osobnosti. Co se týče samotného omezení v rámci soukromoprávní úpravy, tak opět stěžejním předpisem je zde občanský zákoník. Obecně je možné omezení všeobecného osobnostního práva na základě svolení toho, koho se týká nebo i bez takového svolení na základě tzv. zákonných licencí. Mezi tyto licence řadíme zákonnou úřední licenci, zákonnou uměleckou a vědeckou licenci a v neposlední řadě též zákonnou licenci zpravodajskou. Svolení k zásahu do osobnostních práv má formu právního jednání jednostranného nebo právního jednání, které plyne z dvou či vícestranné dohody. Prostřednictvím zmíněného právního jednání má fyzická osoba možnost disponovat resp. rozhodovat o svých osobnostních právech. 14 Vzhledem k tomu, že jde o právní jednání, musí být učiněno svobodně, vážně, srozumitelně, určitě, musí být prosto omylů a dle 1796 NOZ je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany. Jak jsem již výše uvedla, dispozice s osobnostními právy nemůžeme chápat absolutně, a proto je možné svolení k zásahu jen do takových práv, se kterými můžeme platně disponovat. V opačném případě by takové jednání bylo neplatné a to s odkazem na 457 NOZ, ve kterém je uvedeno, že právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. 588 dále navazuje tím, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Pokud osoba jejíž osobnostní práva mají být omezena, dala k takovému omezení souhlas, může ho vzít kdykoliv zpět. 14 Švestka, J., Dvořák, J., a kolektiv Občanské právo hmotné, páté, jubilejní aktualizované vydání. Wolters Kluwer Česká republika 2009, str. 213. ISBN 978-80-7357-468-0. 15

NOZ uvádí možnost vzetí takového souhlasu zpět, i když byl například dán na dobu určitou. Nejtypičtějším příkladem je svolení k použití písemnosti osobní povahy, podobizny nebo zvukového či obrazového záznamu. Jak je v 87/2 NOZ uvedeno bylo-li svolení udělené na určitou dobu odvoláno, aniž to odůvodňuje podstatná změna okolností nebo jiný rozumný důvod, nahradí odvolávací škodu z toho vzniklou osobě, které svolení udělila. Podstatnou změnu okolností třeba chápat tak, jak mimo jiné uvedl prof. Knap: že za podstatně změněných okolností nelze na osobě, jež k zásahu dala svolení spravedlivě požadovat, aby použití hodnoty své osobnosti trpěla; použití hodnoty osobnosti fyzické osoby by proto bylo za těchto podstatně změněných okolností neoprávněné. 15 Z předchozí věty tedy vyplývá, že svolení k omezení osobnostních práv je úzce spjato se zásadou cum clausus rebus sic stantibus nebo-li za daného stavu věci. Často také půjde o zásahy do tělesné či duševní integrity člověka, které jsou opět možné pouze ze zákonných důvodů nebo se svolením osoby, do jejíž integrity má být zasaženo. Jak je v NOZ uvedeno, není možné, aby byl udělen souhlas ke způsobení závažné újmy, pokud nejde o nutný zásah v zájmu života nebo zdraví dotčené osoby. Na závěr tohoto odstavce je nutné dodat, že svolení k zásahu do všeobecných osobnostních práv vylučuje protiprávnost takového to zásahu. Další možností omezení ochrany všeobecného osobnostního práva jsou tzv. zákonné licence. Jak už ze samotného názvu vyplývá, jde o omezení, které nepotřebuje výslovné svolení dotčené osoby, ale může dojít k omezení prostřednictvím zákonných povolení, resp.oprávnění. Zjednodušeně by se dalo říci, že tyto licence upřednostňují veřejný zájem před zájmem konkrétní osoby, do jejíž práv má být zasaženo resp. mají být omezena. V těchto případech pak bude ústřední otázkou, zda veřejný zájem opravdu převyšuje zájem na ochranu osobnosti a v jakém rozsahu může být do osobnostních práv dotčené osoby zasaženo. U jednotlivých licencí můžeme hledat rozdílný veřejný zájem. Jak jsem již výše uvedla, zákonných licencí máme několik. V prvé řadě bych se ráda zmínila o zákonné úřední licenci, která může být použita pouze a jen stanoví-li tak zákon, tzn. k úředním účelům. V 88/2 NOZ je uvedeno, že svolení není třeba 15 Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2004, str. 111, ISBN 80-7201-484-6 16

ani v případě, když se podobizna, písemnost osobní povahy nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí na základě zákona k úřednímu účelu nebo v případě, že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu. Z dikce zákona tedy jasně vyplývá, že úřední licence může být použita pouze na základě zákona. Tento fakt bychom mohli také dovodit z Ústavy, kde se uvádí, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. 16 Jako příklad využití úřední licence lze uvést správní řízení, trestní řízení, občanskoprávní řízení apod. Ze zákona také vyplývá, že jde o použití podobizny, písemnosti osobní povahy, či o zvukový záznam nebo obrazový záznam. Jde tedy o konkrétní hodnotu fyzické osoby ovšem zaznamenanou na hmotný substrát. Jak také prof. Knap ve své učebnici uvádí: Je třeba kategoricky trvat na tom, že použití těchto hmotných substrátů musí mít vždy bezprostřední, věcný vztah k předmětu úředního řízení a k jeho účelu. 17 V praxi to může znamenat, že nebude možné v konkrétním řízení využít obrazový záznam, který má primárně za cíl dehonestovat konkrétní osobu, aniž by tento záznam jakkoliv souvisel s předmětem řízení. Mezi další zákonné licence řadíme licenci vědeckou, uměleckou, dále licence pro tiskové, rozhlasové, televizní či obdobné zpravodajství. Tento typ zákonných licencí je uveden v 89 NOZ tak, že podobizna nebo zvukový či obrazový záznam se mohou bez svolení člověka také pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též k vědeckému nebo uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství. Na rozdíl od úřední licence není možné použít písemnosti osobní povahy a není zde nutná existence speciálního zákona, na jehož základě je možné omezení všeobecného osobnostního práva. U umělecké a vědecké zákonné licence je zde veřejný zájem na svobodném vědeckém bádání a možnosti svobodné umělecké tvorby. Je však nutné opět porovnávat veřejný zájem se zájmem na ochranu všeobecného osobnostního práva dotčené osoby, kdy podle mého názoru bude hranice mezi oběma zájmy velmi tenká. Již patrnější hranici bude možné nalézt v rámci zpravodajské licence. Zde se bude porovnávat zájem resp. právo na informace se 16 Čl. 2/3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky 17 Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2004, str. 114, ISBN 80-7201-484-6 17

zájmem na ochranu osobnosti. Nutno dodat, že také v rámci zpravodajské licence je poskytována ochrana jednotlivým dotčeným osobám rozdílně. Typickým příkladem budou tzv. veřejně známé osobnosti, mezi něž můžeme zařadit politiky, osobnosti z oblasti kultury, sportu dále osoby, které figurují v čele ústředně správních úřadů apod. Závěrem této podkapitoly je nutné uvést, že pokud jde o omezení všeobecného osobnostního práva ať už z důvodu daného souhlasu či na základě zákonných licencí, nesmí být toto omezení využito nepřiměřeným způsobem a nesmí jít proti oprávněným zájmům člověka. 18

2 Komparace úpravy ochrany osobnosti v novém a starém občanském zákoníku Vzhledem k tomu, že od 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník a tím pozbyl platnosti až do konce roku 2013 účinný zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník, je jistě namístě porovnání jednotlivých ustanovení týkající se úpravy ochrany osobnosti. 2.1 Ochrana osobnosti v z. č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník Z dnešního pohledu je výše zmíněný zákon již označován za starý občanský zákoník a já si dovolím v této práci používat stejného označení. Obecně bychom mohli říci, že úprava institutu ochrany osobnosti v tomto zákoně nebyla rozsáhlá. Jednotlivá ustanovení měla, a je to tak správně, velmi obecný charakter, který ovšem odsunul tuto úpravu tak říkajíc na druhou kolej, přičemž primární úlohu zde hrálo rozhodování příslušných soudů. Jinak řečeno znalost právní úpravy ochrany osobnosti neodmyslitelně zahrnuje znalost soudního rozhodování. Výsledky jednotlivých kauz byly a jsem přesvědčená, že dodnes jsou velkou neznámou. Jde např. o posouzení, kdy je již překročena hranice kritiky či jen projeveného názoru a jde o zásah do cti, jména či důstojnosti dotčené osoby, zda v konkrétních případech skutečně veřejný zájem převyšuje zájem jednotlivce, zda byly oprávněně využity jednotlivé zákonné licence, dále otázky spojené se zadostiučiněním tzn., zda postačí zadostiučinění morální či peněžité, a pokud je přiznáno zadostiučinění v penězích, tak v jaké výši apod. Vše co již bylo zmíněno, potvrzuje také fakt, že ochraně osobnosti byla věnována ustanovení 11 16, přičemž 14 byl zrušen. Problematika ochrany osobnosti, je velmi rozsáhlá, v dnešní době s tzv. železnou pravidelnosti zaměstnává jednotlivé příslušné soudy a stále více se projevuje nezbytnost podrobnější úpravy. Vedle zmíněného je samozřejmě možné postavit argument, že právo má být obecné a zvláště v soukromém právu mají být pouze stanoveny mantinely, ve kterých je poté možno se pohybovat, ale vedle toho také stojí zásada legitimního očekávání, zásada předvídatelnosti a tu v současné době v rámci rozhodování v oblasti ochrany osobnosti můžeme jen stěží hledat. Jasným příkladem může být 19

rozhodování o přiznání nemajetkové újmy v penězích, kde se jednotlivé přiznané částky ve skutkově podobných případech liší i několikanásobně. 2.2 Ochrana osobnosti v z. č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník V rámci rekodifikace soukromého práva resp. ústředního právního předpisu soukromého práva tedy občanského zákoníku došlo k velkým změnám, doplněním či vytvořením zcela nových institutů. Problematika ochrany osobnosti nebyla výjimkou, a proto bych se ráda v následujících odstavcích podrobněji zaměřila na jednotlivá ustanovení, která byla novým kodexem pozměněna či doplněna. Jak jsem již v první kapitole této práce uvedla, ochrana osobnosti resp. jednotlivé hodnoty, které jsou chráněny, uvádí NOZ demonstrativním výčtem. Od předchozí úpravy se liší pouze tím, že je zde navíc uvedeno právo žít v příznivém životním prostředí. Již patrnější změnu můžeme nalézt v samostatné úpravě jména člověka a jeho ochrany. Nalezneme zde například možnost ochrany příjmení, které se může domáhat osoba, do jejíhož jména přímo zasaženo nebylo, pokud je zde důležitý zájem na ochraně rodiny tzn., je zde chráněná také vážnost a čest rodiny. Nově je také v 79 NOZ upraveno právo na ochranu pseudonymu, které dokonce požívá stejné ochrany jako jméno pokud vejde ve známost. NOZ dále blíže definuje zásah do integrity člověka, práva člověka převzatého do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu a nakládání s částmi lidského těla, nová právní úprava také garantuje právní ochranu tělesných ostatků i po smrti člověka. Úprava práva na duševní a tělesnou integritu je uvedena v 91 NOZ tak, že člověk je nedotknutelný, což je dále rozvedeno v 92-103. Předně se vytyčují tři hlavní pravidla spojená s ústavním principem nedotknutelnosti člověka: za prvé, zásadně nelze zasáhnout do integrity jiného bez jeho souhlasu; za druhé, lidské tělo ani jeho části nesmí být jako takové zdrojem majetkového prospěchu; za třetí, i po smrti člověka je jeho tělo pod právní ochranou. 18 Pokud 18 Občanský zákoník justice. Důvodová zpráva k NOZ str. 65 [online] [cit. 19. únor 2014]. Dostupnéz www:http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/duvodova-zprava-nozkonsolidovana-verze.pdf 20

má dojít k zásahu do tělesné integrity dotčené osoby, má tato osoba právo na srozumitelné vysvětlení povahy takového zákroku. Souhlas se zásahem do integrity člověka je nutné získat v prvé řadě od osoby dotčené; pokud je osoba omezena ve svém právním jednání, může tento souhlas udělit její zákonný zástupce, který má také právo na srozumitelné vysvětlení. U nezletilých osob, jež nemají plnou způsobilost k právnímu jednání, uvádí NOZ v 95 následující: Nezletilý, který není plně svéprávný, může v obvyklých záležitostech udělit souhlas k zákroku na svém těle také sám, je-li to přiměřené rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku a jedná-li se o zákrok nezanechávající trvalé nebo závažné následky. Písemnou formu pak musí mít souhlas k zákroku, kterým má být oddělena část těla, která se již neobnoví. Naopak písemná forma již není vyžadována, pokud dojde k odvolání souhlasu se zásahem do integrity člověka, a to i přesto, že původní souhlas byl dán písemně. Souhlasu ovšem není třeba, pokud je život člověka v nebezpečí a souhlas není možné získat; v takovém případě lze bezodkladně zakročit, je-li to ve prospěch zdraví dotčené osoby nezbytné. Pododdíl upravující duševní a tělesnou integritu, je v NOZ upraven podrobněji, ale cílem této kapitoly není přepsání jednotlivých ustanovení, ale upozornění a nastínění nejdůležitějších změn, které byly v rámci rekodifikace provedeny. Další podrobné úpravy se dostalo také právům člověka, který byl převzat do zdravotnického zařízení bez svého souhlasu. Není pochyb o tom, že v těchto případech dochází k zásahu do integrity člověka, a proto bylo jistě na místě zařadit tuto úpravu do oddílu týkajícího se osobnosti člověka resp. jeho ochrany. V 104 NOZ je tedy jasně uvedeno, že člověka lze převzít do zařízení, které poskytuje zdravotní péči jen z důvodů, které jsou stanoveny zákonem a pouze na nezbytnou dobu. Totéž platí i v případě, že je člověk v takovém zařízení bez svého souhlasu držen. Jak také dále NOZ uvádí, omezení svéprávnosti nezakládá důvod, aby dotčená osoba byla v zařízení poskytující péči držena nebo byla převzata bez svého souhlasu. Převzetí nebo držení člověka bez svého souhlasu ve výše uvedeném zařízení, je také považováno za nejkrajnější řešení, tzn., že nelze danou péči zajistit mírnější opatřením. V 105 je upravena informační povinnost poskytovatele zdravotní péče vůči třetím osobám a soudu, kterému má povinnost oznámit převzetí dotčené osoby do 24 hodin. Soud pak v 7 denní lhůtě rozhodne o 21

přípustnosti učiněného opatření. Pokud rozhodne o přípustnosti takového opatření, schvaluje tím nucený pobyt v zařízení poskytující zdravotní péči. V 110 je však uvedeno, že tím však neodnímá právo odmítnout určitý zákrok či léčebný výkon. NOZ v ustanovení 108 také výslovně přiznává právo, aby dotčená osoba mohla se svým zástupcem, důvěrníkem či podpůrcem projednávat vlastní záležitostí a to i bez přítomnosti třetích osob. Novinkou v NOZ je také úprava nakládání s částmi lidského těla a ochrana lidského těla po smrti člověka. S nakládání s částmi lidského těla je spojeno právo dozvědět se, jak s touto částí těla bylo naloženo. Jistou kontroverzi může přinášet 111/3 NOZ, který uvádí, že o tom, co má původ v lidském těle platí obdobně to, co o částech lidského těla. Je tedy zřejmé, že člověk má právo dozvědět se, jak je naloženo i s tím, co má původ v lidském těle, což může vzbudit lehké pobavení při představě, co vše můžeme pod tímto pojmem chápat. Jak je dále uvedeno v 112 NOZ člověk může přenechat část svého těla jinému jen za podmínek stanovených jiným právním předpisem. V tomto případě půjde o transplantační zákon, který přímo ve svých ustanoveních uvádí, za jakých podmínek je přípustný odběr tkání a orgánů od žijících dárců. 19 Na rozdíl od úpravy ochrany osobnosti ve starém občanském zákoníku je v NOZ výslovně upravena zásada, podle které se úprava ochrany osobnostních práv vztahuje i na lidské ostatky. Je zde také výslovné zakotvení práva jednotlivce rozhodnout, jakým způsobem bude naloženo s jeho ostatky a právo udělit souhlas, aby jeho tělo bylo pitváno či použito pro potřeby lékařské vědy. Použití těla k výše zmíněným účelům bez souhlasu zemřelého bude možné jen, pokud tak stanoví zvláštní zákon. Tělo zemřelého lze tedy bez souhlasu pitvat, pokud vyvstane potřeba v rámci trestního řízení 20 nebo pokud je nutné provést zdravotnickou pitvu. 21 Osoba, která byla dotčena na svých osobnostních právech, má právo domáhat se, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu nebo aby byl odstraněn 19 3/1, 2, 3 zákona č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon). 20 115/1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) 21 28 a 28a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu 22

jeho následek. Možnost domáhat se přiměřeného zadostiučinění je pak uvedeno zvlášť v 2951/2 NOZ, ve který stanoví, že nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. V 2957 NOZ jsou také blíže uvedeny důvody, které mají vliv na výpočet přiměřeného zadostiučinění. Mezi tyto důvody patří například úmyslné způsobení újmy, způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci a další. Na rozdíl od staré úpravy je v 2951 výslovně uvedeno, že se zadostiučinění poskytuje primárně v penězích, ovšem s dodatkem pokud jiný způsob nezajistí dostatečně účinné odčinění. Z toho tedy můžeme vyčíst, že i v nové úpravě je ponechána možnost dvou forem zadostiučinění a to zadostiučinění morální a relutární (peněžité). V závěru této kapitoly lze souhlasit s názorem, že NOZ rozšiřuje ochranu osobnostních práv zejména co se zásahu do integrity člověka, práva člověka převzatého do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu a nakládání s částmi lidského těla týká. Lze ovšem také souhlasit s názorem, že to podstatné NOZ nezmiňuje. Tím podstatným je zřejmá sankce (postih), která bude korelovat se zásahem do osobnosti člověka, ale bude i ve vztahu k zisku škůdce, tzn., že by mělo být jasné ustanovení, které by se zabývalo sankcí (postihem), jež bude vycházet ze zisku škůdce, který mu přibyl v důsledku porušení práva na ochranu osobnosti. 22 22 NĚMEC, R. Malé zamyšlení nad ochranou osobnosti dnes a v NOZ ve světle tiskového zákona. Bulletin advokacie. 22. 6. 2012, č. 6, s. 30 32, ISSN 1210-6348 23

3 Krátké shrnutí historického vývoje ochrany osobnosti V této kapitole bych svou pozornost zaměřila na krátký exkurz do historie ochrany osobnostních práv. Historický vývoj problematiky ochrany osobnosti můžeme počítat od těch nejstarších dějin lidstva až po současnost. Vzhledem k tomu, že osobnostní právo řadíme mezi základní lidská práva resp. jednotlivé hodnoty, které tvoří všeobecné osobnostní právo, jsou předmětem té nevyšší ochrany, ať už v těch nejznámějších lidsko-právních dokumentech, tak v jednotlivých historických kodifikacích. Je tedy na místě alespoň krátké shrnutí. 3.1 Počátky vývoje ochrany osobnosti O vývoji osobnostního práva můžeme hovořit již od dob tzv. předsokratovské filosofie, která byla představována hlavně Platónem a Aristotelem, jimž nebyla cizí myšlenka přirozenoprávní teorie práva, jež je typická svým názorem na předem daná základní lidská práva, která jsou svou povahou na zákonodárství vytvářené lidmi nezávislá. Ovšem již o konkrétní podobě ochrany osobnostních práv můžeme mluvit v právu římském. Za nejstarší zápis římského obyčejového práva můžeme považovat Zákon dvanácti desek, který byl vydán v polovině 5. století před naším letopočtem. Zákon dvanácti desek je především znám jako první a svými ustanoveními spíše primitivní kodifikací římského obyčejového práva. V této kodifikaci nalezneme jak právo trestní, rodinné, tak právo obligační, sousedské přičemž nechybí ani právo procesní a správní. 23 Již v tomto zákoně byla uvedena možnost domáhat se peněžité sankce, pokud bylo zasaženo do cti dotčené osoby, v některých případech se objevovaly i zbytky msty postavené na zásadě oko za oko. Tento zásah do cti ale spočívá v tzv. vztažení ruky, v římském právu označován jako iniuria facti. Samotná iniuria byla v římském právu považována za projevení neúcty, nevážnosti. Vedle výše zmíněné skutkové urážky se po prétorském ediktu, který byl označován za edikt obecný, objevila též urážka slovní, v terminologii římského práva 23 KINCL. J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Vyd. C.H. Beck, 1995, s. 15. ISBN 80-7179-031-1 24

označována jako iniuria verbis. 24 Obdobně jako v dnešní době, umožňovalo římské právo bránit se proti zásahům do občanské cti člověka a to přímo prostřednictvím žalob. Mezi žaloby, které mohli římští občané využít k ochraně své cti patřila především žaloba infamující a vedle ní také žaloba označována jako pomstou dýchající. 25 V pozdější době mělo také značný vliv na vývoj lidských práv samotné křesťanství a renesance. Prvním významným milníkem v oblasti lidských práv bylo přijetí Velké listiny svobod z r. 1215, známé pod latinským názvem Magna Charta libertatum. V této chartě byla především uvedena ústřední moc a zároveň její omezení, mezi významná ustanovení patřila také ta, která hovořila o církevních svobodách, o osobních právech svobodných lidí, mezi které patřila i ochrana majetkových práv. Naopak je nutné uvést, že neposkytovala žádná z výše uvedených práv nesvobodným sedlákům a jednalo se o dokument, který především třídně rozděloval než aby spojoval. 26 I přesto, že se jednalo především o dokument feudálního typu, jsou zde patrné snahy o oslabení ústřední moci krále a posílení základních práv svobodných občanů. Za tzv. nejplodnější období co se vydávání lidsko-právních dokumentů týče, můžeme považovat 17. 18. stol. V tomto období došlo k vydání Petice práv (1628), Habeas Corpus Act (1679), Charty práv (1689), na území Spojených států amerických k vyhlášení Deklarace nezávislosti (1776), na území Evropy pak k vyhlášení Deklarace lidských a občanských práv (1789). Pokud bychom se vedle lidsko-právních deklarací zaměřili také na občanskoprávní kodifikace, obsahující úpravu všeobecného osobnostního práva vydávané v 18. a 19. století na evropském území, bude se jednat zejména o kodifikaci švýcarskou, rakouskou, německou a francouzskou. Zvláštní význam pro území našeho státu má rakouský Všeobecný občanský zákoník (dále jen ABGB ) z roku 1811. Tento zákoník obsahuje úpravu jednotlivých osobnostních 24 Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2004, str. 40, ISBN 80-7201-484-6 25 KINCL. J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Vyd. C.H. Beck, 1995, s. 265. ISBN 80-7179-031-1 26 BALÍK, S., BALÍK, S., ml., Právní dějiny evropských zemí a USA, 3. rozšířené vydání. Vyd. a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o. 2005, Plzeň, s.98. ISBN 80-86898-20-2 25

práv fyzických osob, jejich účelem je zajišťovat ochranu osobnosti fyzických osob v občanskoprávních vztazích a tím i jejich všestranný rozvoj. 27 Zvláštní význam nespočívá pouze v souvislosti historické, tzn., že po určitou dobu platil i na našem území, ale i v souvislosti soudobé. Dle autorů NOZ, byl právě ABGB jedním z hlavních pramenů, ze kterých bylo při rekodifikaci soukromého práva čerpáno. 3.2 Historický exkurz do ochrany osobnosti na našem území Občanské právo se začalo formovat až v souvislosti se snahou upravit právní vztahy jednotnými předpisy, platnými pro všechno obyvatelstvo, přičemž k jeho vzniku přispělo postupné sbližování právní úpravy platné pro šlechtu a měšťanstvo a posléze i pro závislé obyvatelstvo. 28 Počáteční snahu o kodifikaci občanského práva bylo možné sledovat v kodexu Marie Terezie nazývaném Codex Theresianus. Za již zdařilejší pokus můžeme považovat občanskoprávní předpis Josefa II. z 80. let 18. stol. Stěžejním předpisem pro občanské právo a také pro ochranu všeobecného osobnostního práva však byl až Všeobecný občanský zákoník z r. 1811, který bez pochyby znamenal velký krok vpřed pro ochranu osobnostních práv. Po vzniku Československé republiky byl ABGB převzat na základě recepční normy č. 11/1918 do českého právního řádu. Pro slovenskou část tehdejšího československého státu platilo občanské právo uherské. V období druhé světové války, nazývané obdobím nesvobody, nemůže být o osobnostních právech řeč. Tato doba byla typická především svými předpisy omezujícími veškeré jednotlivé hodnoty tvořící všeobecné osobnostní právo. V čele těchto přepisů stály především Norimberské zákony. Po skončení druhé světové války se ochrana všeobecných osobnostních práv výrazně nezlepšila. Období nacistické nesvobody vystřídala nesvoboda totalitní, komunistická, která trvala až do roku 1989. Od účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., Občanský zákoník, sice došlo k prolomení dualistické občanskoprávní úpravy na území Československa a od té doby již platil jeden 27 Knap, K., Švestka, J., Jehlička, O., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2004, str. 48, ISBN 80-7201-484-6 28 VOJÁČEK, L., SCHELLE, K., KNOLL, V. České právní dějiny. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., Plzeň 2008, s. 436, ISBN 978-80-7380-127-4 26

společný občanský zákoník, ale co se týče předmětu této diplomové práce, k žádnému posílení ochrany osobnostních práv nedošlo. Prvním pozitivním krokem v oblasti osobnostního práva bylo přijetí občanského zákoníku v r. 1964, který platil až do konce roku 2013 jak bylo výše uvedeno. K plnému uplatnění práv na ochranu osobnosti uvedených v ustanoveních občanského zákoníku došlo až po roce 1989. Od tohoto data také můžeme sledovat zvyšující se tendenci ochrany osobnostních práv člověka, do které je zahrnuta i ochrana vyplývající z ratifikovaných mezinárodních smluv a v neposlední řadě ochrana vyplývající z práva Evropské unie. 3.3 Ochrana osobnosti ve 20. století Po skončení druhé světové války vyvstala intenzivní potřeba ke zvýšení ochrany lidských práv, tím tedy i jednotlivých hodnot, které jsou chráněny též v rámci všeobecného osobnostního práva. V rámci této potřeby bylo přijato několik významných lidsko-právních dokumentů, jejichž signatářem se stala i Česká republika. Prvním takovým významným dokumentem byla Všeobecná deklarace lidských práv a svobod, přijatá v roce 1948. Od přijetí této deklarace byl vytvořen jakýsi komplexní systém pro ochranu lidských práv. V roce 1966 byl přijat Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který v prvé řadě stanoví ochranu života, svobody, ale také stanoví, že nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence ani útokům na svou čest a pověst. 29 Za nejvýznamnější dokument přijatý v rámci Rady Evropy je bezpochyby považována Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950. Obdobně jako v předchozím lidsko-právním dokumentu, nebylo ani v tomto opomenuto právo na respektování soukromého a rodinného života, kdy každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondenci. 30 V Úmluvě je dále stanoveno, že do těchto práv může být zasaženo na základě zákona, v zájmu 29 Čl. 17/1 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, vyhlášen pod č. 120/1976 Sb. 30 Čl. 8/1 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění aktuálních protokolů, vyhlášená pod č. 209/1992 Sb. 27