MASARYKOVA UNIVERZITA. Právnická fakulta. Katedra právní teorie

MASARYKOVA UNIVERZITA Právnická fakulta Katedra právní teorie DIPLOMOVÁ PRÁCE Základní lidská práva a svobody a jejich procesní ochrana 2007/2008 1

Prohlašuji tímto, že jsem diplomovou práci na téma Základní lidská práva a svobody a jejich procesní ochrana zpracovala sama pouze s využitím pramenů v práci uvedených.. Alexandra Maděryčová 2

Úvod....5 1. Pojetí lidských práv 1.1.Vývoj pojetí lidských práv....6 1.2. Historické kořeny práv člověka a občana....9 1.3 Lidská práva ve 20. století.... 11 2. Základní lidská práva v právním řádu ČR 2.1. Vývoj ústavní úpravy.....14 2.2. Pojem základních práv a svobod a jejich klasifikace 2.2.1. Pojem...16 2.2.2. Klasifikace...17 2.3. Terminologie a charakteristika lidských práv....19 2.4. Prameny...21 2.5. Nositelé a adresáti..24 2.5.1. Fyzické osoby...25 2.5.2. Právnické osoby...27 2.5.3. Sdružení bez právní subjektivity..28 2.5.4. Stát a jeho orgány.28 2.6. Obsah, objekt a funkce základních práv a svobod 2.6.1. Obsah a objekt..29 2.6.2. Funkce..33 2.7. Charakter lidských práv.33 2.8. Zakotvení základních práv a svobod v ústavních předpisech ČR..34 2.8.1. Ústava...34 2.8.2. Listina...35 2.8.2.1. Systematika Listiny.36 2.8.2.2. Obecná ustanovení..37 2.8.2.3. Jednotlivá základní práva v Listině...43 3. Prostředky ochrany základních práv v českém právním řádu 3.1. Soudní ochrana...46 3.1.1. Soudní systém ochrany 50 3.1.2. Ústavní stížnost 52 3

3.2. Ombudsman...56 4. Mezinárodněprávní ochrana základních lidských práv 4.1. Univerzální systém ochrany lidských práv 60 4.2. Evropský systém ochrany lidských práv 66 4.2.1. Instrumenty Rady Evropy...67 4.2.2. Evropský soud pro lidská práva..70 4.3. Ochrana základních práv v Evropské unii.72 Závěr. 74 Resumé.76 Prameny.... 78 4

Úvod Lidská práva a svobody prošla dlouhým, často i dramatickým vývojem, a stala se pojmem, se kterým se v dnešní době setkává v praxi každý člověk téměř na každém kroku. To je také důvod, proč se na lidská práva zaměřuje tolik pozornosti jak ze strany médií, tak odborné i laické veřejnosti a mezinárodních organizací. Každý nežádoucí zásah do základních práv člověka, je okamžitě ze strany nejen těchto subjektů, ale také demokratických právních států odsouzen a často bývají státy porušující lidská práva podrobeny sankcím ze strany mezinárodního společenství. Aby k porušování základních lidských práv a svobod docházelo co nejméně, resp. bylo možné těmto porušením předcházet a v případech nedodržení každé porušení potrestat, je nutné tato práva přesně vymezit, specifikovat a zakotvit do instrumentů, na základě kterých bude možno dodržování těchto práv kontrolovat a vynutit. Základní idea, na které stojí většina současné národní i mezinárodní úpravy, se obvykle nachází v prvních článcích instrumentů zakotvující lidská práva a svobody, a hovoří v různých obměnách o zásadě, že všichni lidé se rodí svobodní a jsou si rovni. Dále je také z mezinárodní úpravy patrná snaha toto právo pojímat a vykládat co nejšířeji a budovat mechanismy, které budou sloužit jako pojistka před zásahy do těchto chráněných práv. Z hlediska České republiky jsou velmi patrné změny, které nastaly v oblasti základních práv po roce 1989. Dle mého názoru se teprve od tohoto okamžiku dá hovořit o počátku realizaci základních lidských práv a svobod i v praxi. Ve své práci se pokusím stručně nastínit vývoj pojetí základních lidských práv a jejich zakotvení v našich podmínkách i v mezinárodním prostředí. První kapitola pojednává o historickém vývoji myšlení a chápání lidských práv od období antiky až po současnost. Jsou zde zmíněni myslitelé a dokumenty, jenž měli nesporný vliv na zakotvení lidských práv a svobod jako základních práv člověka. Druhá kapitola mé práce se zabývá základními lidskými právy v českém právním řádu. Je zde zachycen vývoj základních práv na našem území, problematika pojmů a terminologie, otázka pramenů právní úpravy i nositelů a adresátů těchto práv. V poslední části druhé kapitoly je rozebráno zakotvení základních práv a svobod v jednotlivých instrumentech ústavního pořádku ČR, tedy Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Třetí kapitola je stručným nastíněním problematiky ochrany základních práv ze strany soudů a veřejného ochránce práv v podmínkách ČR a některých procesních prostředků ochrany v případě porušování nebo omezování práv. V poslední kapitole jsem se zaměřila na mezinárodní úpravu lidských práv a to zejména na ochranu poskytovanou OSN, Radou Evropy a Evropskou unií. 5

1. Pojetí lidských práv 1. 1.Vývoj pojetí lidských práv Vývoj myšlenek lidských práv a svobod a jejich ochrany nalézáme již v historii a do současné podoby prošla mnohými změnami. Na základě obecných zákonitostí vývoje společnosti a chování jednotlivce lze vypozorovat, že myšlenka ochrany a zakotvení těchto práv vzniká právě tam, kde jsou tato práva hromadně porušována. Deklarace práv člověka a občana, vznikající nejprve ve státech severoamerické unie a přenesená na evropský kontinent během francouzské revoluce do Evropy, znamená od konce 18. století změnu politického i právního života evropské i americké společnosti. Příčiny této změny jsou složité a jejich přeměna trvala několik století. Úvahy o těchto příčinách se staly předmětem mnoha teorii od chvíle, kdy bylo nové pojetí státu revolucemi uvedeno v život. V podstatě je možno určit tři hlavní prvky, které vytvořily stát, jehož cílem má být ochrana práv, jimiž je člověk nadán přímo z titulu člověka a ty proto nejsou na státní vůli závislá. Hlavním prvkem jejich vniku bylo křesťanství, druhým historická podmíněnost sociální, hospodářské, politické a právní situace, v níž se reformace prosazovala, a třetím prvkem je osvícenský racionalismus s teorii přirozeného práva, který vyjadřoval poměr mezi člověkem a veškerenstvem. Křesťanství odvozuje rovnost lidí od toho, že jsou všichni dětmi nebeského Otce, k jehož obrazu měl být člověk stvořen, čímž byla poprvé zdůrazněna lidská individualita a osobnost. Křesťanství zdůrazňuje požadavek Miluj bližního svého jako sebe samého a i poté, co církev opustila myšlenku majetkové rovnosti ranného křesťanství, jsou zde patrné rysy solidarismu, bratrství, lásky k bližnímu, které přispěly k rozvoji sociálních práv a vývoji sociálního státu. Přirozeným právem bylo všechno, co mělo vztah k rozvinutí podstaty člověka z hlediska té které filozofie. Jeho klasickým vyjádřením bylo stoické každému, což jeho jest mající původ u Platóna a Aristotela. K jejich pojetí státu od počátku náležel pojem společenské smlouvy jako jediný prostředek jeho vzniku. Ve středověku existuje dvojí pojetí přirozenoprávního chápání státu. Ve scholastice již není přirozené právo jednoznačným pojmem, ale má charakter daný přímo rozumovými principy, které tvoří boží vůli totožnou se zásadami logiky. U Kalvína ztratila boží vůle svůj racionální charakter, protože proti každému projevu boží vůle může stát jen pozitivní právo, vytvořené lidmi na principech božského 6

práva. Přirozené právo se ztotožnilo s božským, jímž se stalo desatero, které je ustanovením božího řádu. Jelikož však Desatero nestačilo na vybudování sociální teorie, stal se nejdůležitějším prvkem opět prvek smlouvy a na něm vybudovaná bojovná teorie, která ospravedlňovala v čase reformačních bojů právo odporu proti panovníkovi jinověrci. Stát a vladař jsou funkcí přirozených lidských potřeb, kterými jsou bezpečnost, zachování života, řád a spravedlnost. Pokud panovník tyto úlohy není schopen plnit, jelikož je sám v rozporu s přirozeným řádem, je požadavkem přirozeného řádu jej odstranit. Vzpoura proti legitimnímu panovníkovi je hřích, avšak vzpoura panovníka proti řádu jej zbavuje legitimity, stává se tyranem a jeho vražda je odpovědí řádu. Smlouva je zde chápána nikoli jako důsledek přirozeného pudu, ale jako biblí doložený historický fakt mezi bohem a jeho lidem. Požadavek vzpoury proti panovníkovi, který porušil boží řád, spojili kalvinisté s právem na odpor obsažených v pozitivních právních dokumentech, které se později dostávají do stavovských výhrad proti panovníkovi. Zdůraznění práva na odpor přináší i zvýšení významu lidu. Zpočátku se tak neděje zásadně, ale prakticky. Reformace jako lidové hnutí přináší i posílení faktického vlivu širokých vrstev a právní sankce této skutečnosti přichází dodatečně. Marsilio z Padovy obnovil sice nauku o suverenitě lidu, ale jeho reprezentanty jsou stavové. 1 Kalvinisté začínají používat pojmu stavů, jako ústřední legitimní reprezentace lidu, ale ve skutečnosti to znamená, že lid je objektem vlády, nikoliv práva. Právo na odpor platí jen ve významu politickém, kdyby však světská moc činila cokoliv proti božímu zákonu, platí autorita božího zákona nad lidským. Zevšeobecnění práva na odpor má svůj původ v právu na vnitřní svobodu, která je od počátku reformace spojována s právem na svodu náboženskou, ale v době, kdy ještě není obecného práva, má podobu privilegia, ze kterého se později pod vlivem argumentů stává právní nárok, do kterého nemá panovník zasahovat. Celé století je zápasem o požadovanou svobodu svědomí a tato oblast se stává pro panovnickou moc irelevantní. V 17. století byla právně formulována zásada o nemožnosti přenosu práva z lidu na krále, které tento sám nemá. Není možné dát moc nad svědomím králi, protože náleží pouze bohu. Požadavek svobody svědomí se stává obecným nárokem a vrchnost již nemůže stát mezi bohem a člověkem. Tím se otvírá myšlenka nezcizitelných práv. Další historickou událostí která ovlivnila myšlenku nezávislosti svědomí na státní moci je anglická revoluce. Příčinou nově chápaného poměru mezi církví a státem je 1 Komárková, B. Původ a význam lidských práv. Praha: Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1990, s. 92 7

diferenciační církevní proces v 17. století, který vedl k formování samostatných církevních sborů, autonomní správy a laického kázání. Základem tolerance duchovní svobody je přesvědčení, že v duchovním boji je násilí vyloučeno a boj je přípustný jen jako obrana svobody svědomí, jakožto vrozených práv občana. V této době se začíná nauka o suverenitě lidu zvolna měnit v konstruktivní prvek státního života a je poprvé vznesen požadavek na vytvoření vlády ze zástupců zvolených přímými volbami všeho lidu. Panovník má být odpovědný lidu a mít jen tolik pravomocí, kolik mu jich lid svěří. Bůh zůstává předpokladem všech světských účelů a přirozené právo platné, i kdyby boha nebylo, což znamená zásadní obrat od kalvinistické absolutní závislosti člověka na bohu směrem k autonomii rozumu. 1.2. Historické kořeny práv člověka a občana Nové myšlenky byly přijaty jak mysliteli ostrovními i kontinentálními, ovšem přirozeným právem bylo možné dojít k protichůdným výsledkům. Na jedné straně stáli Milton a Locke, na straně druhé Rousseau, ale také Hobbes, kteří jsou tohoto myšlenkového rozporu důkazem. Na jedné straně se objevuje člověk s nezcizitelnými právy, udržující integritu vůči zásahům státu do svědomí i do majetku. Na straně druhé se tvoří člověk kolektivní, kterému zůstává jen takové soukromí, které lze projevem obecné vůle změnit. Oba směry mají společnou snahu po abstrakci od všech národních a rasových odlišností lidské bytosti, která se rodí jako bytost svobodná a zakládá stát skrze smlouvu k účelům obecného blaha. Různé varianty přirozeného práva a společenské smlouvy se stávají ve středověku a zejména v novověku výrazným zdrojem myšlenky lidských práv. Podle nich lidé svobodní a rovní mezi sebou uzavírají smlouvu o sdružení (pactum unionis) a na jejím základě se podřizují vládci (pactum subiectionis). Ten však může vládnout jen v určitých hranicích. Podle J. Locka jsou těmito hranicemi přirozená práva člověka jako život, svoboda a majetek. 2 Stát byl funkcí a člověk realitou, z jehož podstaty vycházela práva, která musela být státem nedotknutelná. Milton viděl podstatu hodnoty člověka v díle Kristově, zatímco Locke v samotném člověku z titulu jeho rozumnosti. Odmítl také jakýkoliv zásah státu do svědomí, jež je věcí natolik zásadní, že má zůstat mimo stát. Stát je institucí k ochraně přirozených práv s donucovacími pravomocemi, které v duchovní oblasti působit nesmí. 2 Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J. Základy státovědy. 3. opravené a zkrácené vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 130 8

Také mezi státem jak jej vnímal Locke a Rousseau je veliký rozdíl. Lockův člověk vstupoval do státu se širokou výzbrojí vlastních práv, do nichž stát nijak zasáhnout nemohl a poskytoval jim jenom legitimní ochranu. Rousseau aktem smlouvy všechna přirozená práva člověku vzal. Vrátil mu je ve formě zákona, pokud se to shodovalo s pojmem obecného blaha. 3 Dalším důležitým zdrojem myšlenek lidských práv byla teorie dělby moci, která byla rozpracována v 18. století jejím hlavním představitelem Ch. Montesquieuem, podle něhož není svobody, jestliže tatáž osoba nebo týž úřad spojuje ve svých rukou moc zákonodárnou a moc výkonnou, protože vzniká obava, že vyhlásí tyranské zákony a pak je bude tyransky prováděti. Není svobody, jestliže není moc soudní oddělena od moci zákonodárné a výkonné. Kdyby byla moc soudní spojena s mocí zákonodárnou, byla by moc nad životem a svobodou občanů pouhou libovůlí, protože soudce by byl zároveň zákonodárcem. Kdyby byla moc soudní spojena s mocí zákonodárnou, soudce by mohl býti zároveň tyranem. 4 Obdobné myšlenky můžeme spatřit již v některých dřívějších dokumentech. Jedním z těchto dokumentů je Magna Charta Libertatum z roku 1215, která se však zatím vztahovala pouze na svobodné lidi. Postupně se z privilegií stavů a měst stávají dokumenty s dosahem pro každého. Velmi výrazně tyto práva posílil Habeas Corpus Act v roce 1679 a k jejich potvrzení došlo i v dokumentu Bill of Rights z roku 1689, který omezuje panovníka a jeho moc směrem k parlamentu, bez něhož nemůže takový panovník pozastavit výkon zákonů, vybírat daně, mít stále vojsko v době míru a dále tento dokument zajistil právo svobodných voleb, petiční právo, právo držet zbraň pro svou obranu a zákaz nepřiměřených peněžitých nebo krutých trestů. Od roku 1776 dochází v důsledku společenských zvratů USA a Francie ke vzniku celé řadě deklarací práv. Tyto dokumenty začínají vystupovat v podobě ucelených koncepcí lidských práv označovaných jako katalogy. Pro tyto dokumenty je charakteristická obecnost na jedné straně, závazek státu tyto práva dodržovat i chránit, a možnost jedince prosadit je proti státu na straně druhé. Největšího věhlasu nabylo prohlášení státu Virginia, které se stalo také předlohou Lafayettovi ke koncepci francouzské. Virginská deklarace z 12. června 1776 obsahuje formulace o tom, že všichni lidé jsou od přírody stejně svobodní a nezávislí a požívají určitá vrozená nezadatelná práva jako život a svobodu, prostředky 3 Komárková, B. Původ a význam lidských práv. Praha: Státní pedagogické nakladatelství Praha, 1990, s. 107 4 Montesquieu, Ch. O duchu zákonů. Přeložil Stanislav Lyer. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2003, s. 172. 9

k nabytí a držení majetku a snahu a dosažení jistoty. 5 Dne 4. července 1776 dochází k vyhlášení nezávislosti USA a pod vlivem anglické a francouzské filozofie je přijato Prohlášení nezávislosti, které přiznává jedinci určitá vrozená a nezcizitelná práva. V roce 1789 dochází ve Francii k revoluci a k přijetí Prohlášení práv člověka a občana, ve které lze vypozorovat vliv přirozenoprávní teorie i inspiraci v dokumentech USA. V našich zemích se tato práva poprvé objevují v roce 1811, kdy byl vydán Obecný občanský zákoník, který stanovil že každý člověk má vrozená práva, již rozumem poznatelná práva a nutno jej tudíž považovat za osobu. Otroctví nebo nevolnictví a výkon moci k tomu se vztahující nejsou v těchto zemích dovoleny. 6 1.3. Lidská práva ve 20. století Po 1. světové válce se začíná důrazněji prosazovat požadavek právního zajištění lidských práv jak na vnitrostátní, tak mezinárodní úrovni, pouze však na některých speciálních úsecích lidských práv, zejména na poli pracovních podmínek, ochrany menšin, postavení žen a dětí a potírání otroctví. Jako reakce demokratické společnosti na 2. světovou válku a hrubé porušování lidských práv v Německu během ní, došlo k výraznému rozvoji mezinárodní ochrany lidských práv a jejich záruk. Novou koncepci lidských práv charakterizuje přesvědčení, že respektování lidských práv má úzkou spojitost s udržením a zajištěním mezinárodního míru a bezpečnosti. 7 Státy, které potlačují lidská práva, bývají často agresivní i navenek, a to z toho důvodu, že lidská a občanská práva zakotvená v ústavách mnohých států jsou jen formální povahy. K zakotvení tohoto nového pojetí základních lidských práv došlo, i když jen v obecné rovině, v Chartě OSN v roce 1945. Tato mnohostranná smlouva učinila ze zachovávání základních lidských práv a spolupráce při jejich ochraně jeden z hlavních cílů této organizace a jejich členů. Přílišnou obecnost Charty rozvíjely, konkretizovaly a kodifikovaly členské státy v deklaracích a mezinárodních úmluvách. K nejdůležitějším patřily Všeobecná deklarace lidských práv schválená Valným shromážděním OSN 10. prosince 1948. Deklarace má 30 článků ve který vypočítává základní lidská práva a svobody. Deklarace měla pouze doporučující povahu, ale i přes svoji nezávaznost byla lidská práva v ní zakotvená přejímána do ústav jednotlivých států a do 5 Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J. Základy státovědy. 3. opravené a pozměněné vydání. Brno : Masarykova Univerzita, 2006, s. 131. 6 Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J. Základy státovědy. 3. opravené a pozměněné vydání. Brno : Masarykova Univerzita, 2006, s. 132 7 Potočný, M., Ondřej, J. Mezinárodní právo veřejné Zvláštní část. 5., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 93. 10

mezinárodních smluv o lidských právech. Bylo však zřejmé, že je potřeba vypracovat pro státy závaznou mezinárodní úmluvu. Po nelehkých jednáních se 16. prosince 1966 podařilo Valnému shromáždění OSN schválit dva pakty o lidských právech, které začaly platit počátkem roku 1977. Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, ve kterém se smluvní strany zavázaly usilovat o rozvoj a dodržování práv v tomto paktu uznaných. Nejedná se o mezinárodní závazek ale spíše o tzv. soft law, které státy realizují podle svých finančních možností. Nicméně se smluvní strany přijetím tohoto Paktu zavázaly uznat odpovědnost za zlepšení životních podmínek lidí na svém území. Druhým paktem je Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Tento dokument klade důraz zejména na dodržování základních lidských práv a práv politických, bez jakékoliv diskriminace. Oba tyto Pakty zavádějí za účelem dodržení závazků plynoucích z Paktu vedle obecné povinnosti poctivého plnění mezinárodních smluv i zvláštní mezinárodní kontrolní opatření. Smluvní strany Mezinárodního paktu o občanských a politických právech zvolily 18 členný výbor pro lidská práva, který projednává zprávy smluvních stran o plnění Paktu, a taktéž stížnosti smluvních stran na porušování závazků, z tohoto Paktu vyplývajících. V obou paktech je zakotvena zásada sebeurčení národů. Dále byla v rámci OSN přijata celá řada dalších universálních úmluv jako například Úmluva o odstranění zločinu genocida, Úmluva o právním postavení uprchlíků, Úmluva o politických právech žen, Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání, Úmluva o právech dítěte a další. V Evropě se jednalo především o Úmluvu na ochranu lidských práv a základních svobod z roku 1950 a Evropskou sociální chartu z roku 1961, z nichž v roce 2000 vyšla v Nice přijatá Charta základních práv Evropské unie. Charta základní práv EU je zatím dokumentem právně nezávazným, ale její význam spočívá v tom, že obsahuje nejrozsáhlejší katalog lidských práv na mezinárodní úrovni. V budoucnu se má stát právně závaznou, na základě její inkorporací do primárního práva ES. Z hlediska vztahu k člověku a působení na něj i na celou společnost mají lidská práva rozlišnou váhu a lze je podle této dělit do několika tzv. generací. Teorie generací byla rozpracována koncem 60. a v průběhu 70. let 20. století a zformovala se v tři až čtyři generace lidských práv, přičemž tato teorie není stále uzavřena, neboť předpokládá vznik dalších generací. K. Klíma pojednává o čtyřech generacích lidských práv. 8 8 Klíma, K. a kol. Státověda. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006, s. 269 11

1. Lidská práva první generace formulována v 17.- 19. století pod vlivem přirozenoprávní teorie. jedná se o práva těsně související se samotnou fyzickou existencí člověka individuální (osobní) práva, která představují např. právo na život, právo na osobní svobodu, svoboda pohybu apod. Tato práva jsou na státu nezávislá a jsou státem pouze garantována. Většinou jsou označována jako základní lidská práva a svobody. 2. Lidská práva druhé generace která se začínají formovat až na přelomu 19. století, jsou právy související s životem člověka ve společnosti jako např. právo volit a být volen, svoboda tisku, svoboda projevu apod. Tato práva jsou uplatňována v závislosti na společnosti, ve které se člověk pohybuje. Jelikož jde o práva která přímo souvisí s existencí státu, jedná se o práva politická. 3. Lidská práva třetí generace počátek prosazovaní začíná ve 20. letech 20. století a zvláště po druhé světové válce. Jsou jimi práva hospodářská, sociální a kulturní jako právo na zabezpečení v nemoci a ve stáří, právo na uspokojivé pracovní podmínky apod. Tato práva jsou určující pro úroveň a kvalitu života. 4. Lidská práva čtvrté generace - tvořící tzv. právo na spravedlivý proces např. právo na obhajobu, právo na zákonného soudce, právo na přiměřenou délku řízení. Dle mého názoru patří mezi práva čtvrté generace práva, která se začínala formulovat v 70. letech minulého století a souvisela s postupným uvědomováním si důležitosti ochrany a zachování příznivých životních podmínek i pro současné i příští generace, a potřebou mezinárodního zakotvení práva na zdravé životní prostředí jako jednoho ze základních lidských práv. 12

2. Základní lidská práva v právním řádu ČR 2.1. Vývoj ústavní úpravy V minulém století se katalog základních práv a svobod občanů žijících na území Českého státu několikrát měnil. Podle toho jak se měnily režimy a státní útvary na našem území, se v nich odrážel charakter, rozsah i obsah základních práv a svobod. Lidská práva s důrazem na občanské svobody jsou součástí českých dějin od revolucí roku 1848, i když byla chápána spíše jako boj o národní samostatnost, a teprve následně také o taková práva, jako jsou zdraví, výchova a vzdělání, bydlení a zaměstnání. Revolucemi v roce 1848 započal sedmdesát let trvající politický a sociální boj v rámci habsburské monarchie, který se povedlo ukončit až rozpadem říše v roce 1918 a vytvořením nezávislých národních států na místo ní. Do té doby se většina českých zastánců lidských práv snažila své myšlenky prosadit skrze vlastní politické strany a vlastenecké organizace nebo prostřednictvím orgánů místní a okresní samosprávy, což vyvrcholilo koncem 19. století, kdy se podařilo poprvé v českých zemích vytvořit multipartijní politický systém. Co se tedy týče dědictví Rakouska Uherska v české historii lidských práv, je dvojí. Na jedné straně Rakousko uhersko omezovalo občanské svobody svým národnostním autoritářským přístupem a svou imperialistickou zahraniční politikou. Na druhé straně lze říci, že zkušenost s Rakouskem Uherskem nepřímo lidská práva mezi Čechy a Slováky posílila. 9 Došlo k zakládání prvních politických stran, rozvinutí jejich místní samosprávy, vybudování odborů, bezplatného veřejného školství a vlasteneckých organizací. K výraznému růstu produktivity a rozvoje v průmyslu i zemědělství přispělo zejména právo vlastnit majetek a podnikat, stejně jako právo vytvářet obchodní společnosti, družstva a banky. Československá republika dokazuje hned dvakrát, jak důležité je spojení mezi státní suverenitou a uskutečňováním lidských práv. Poprvé to bylo v letech 1848 až 1918, kdy byla omezována habsburskou monarchii a po druhé v letech 1945 až 1989, kdy bylo obnovení nezávislého státu podmínkou realizace základních lidských práv a svobod. Závažná práva a možnosti, zavedené v roce 1918, zahrnuly větší svobodu projevu a svobodu shromažďovací, hlasovací právo žen, širší přístup ke středoškolskému a vysokoškolskému vzdělání bez ohledu na pohlaví a majetkové postavení, rozsáhlou pozemkovou reformu, která měla posílit drobné 9 Vlček, E.: Tradice boje za lidská práva v české historii. In: Realizace Listiny základních práv a svobod v právním řádu ČR. PF MU, Brno 1994, s. 17 13

soukromé rolnictvo a velice ambiciózní program podpor v nezaměstnanosti, jakož i úrazové a nemocenské pojištění 10 S realizací práv a svobod je spjata potřeba přijetí přesných, nových a odpovídajících zákonů. Na současnou podobu ústavně a zákony zakotvenou úpravu občanských a lidských práv mělo vliv několik faktorů. V prvé řadě to byly tradice první republiky a jejich vyjádření v ústavě z roku 1920 a Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948, ale i takové úmluvy jako jsou Pakty o občanských a politických právech, hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966, Evropská úmluva o základních právech a další smlouvy, k nimž Československo přistoupilo. Je však nutné si uvědomit, že například po přijetí obou Paktů z roku 1966 tehdejší československá vláda nic nezměnila na své dosavadní praxi ignorovat mezinárodní závazky o lidských právech z nich vyplývající. V období po roce 1948 se stala občanská a politická práva, i když v Ústavě obsažena, pouze fikcí. Ústava z roku 1960 plnila spíše účel programového dokumentu a práva a svobody v ní obsažená, byla spojována i podmiňována plněním občanských povinností. Obě Ústavy kladly důraz na kolektivní stránku realizace práv a svobod ve prospěch totalitního režimu, a ačkoliv byly koncipovány široce, jejich provádění bylo ponecháno zákonům z let padesátých, které je ve skutečnosti popíraly a některá práva a svobody neupravovaly vůbec. 11 Boj za lidská práva a jejich naplnění byl nedílnou a významnou součástí moderních českých dějin. Češi si uvědomovali, že v boji za lidská práva je potřeba nejprve dosáhnout nezávislosti státu. Teprve od roku 1989 jsou lidská práva a svobody v našem státě opět garantována a respektována. Jelikož bylo v české historii o hodnoty jako národní sebeurčení, státní samostatnost, svrchovanost a nezávislost nejednou veden boj, je nutné otázku vývoje lidských práv a svobod posuzovat ve světle těchto okolností. Demokratické změny v naší společnosti po roce 1989 se projevily ve vzniku nové koncepce chápání právního postavení občanů. Připravovaná Listina Základních práv a svobod se měla stát základem nového ústavního řádu. Výsledkem byl ústavní zákon Federálního shromáždění č. 23/1991 Sb. 12 v jejímž 1 se uvádí: Ústavní zákony jiné zákony a další předpisy jejich výklad a používání musí být v souladu s Listinou základních práv a svobod. Toto vyjádření hierarchie právní síly vnitrostátních právních předpisů ovšem neřeší vztah a postavení mezinárodních úmluv týkajících se lidských práv. Na ty se dostalo až v 2 téhož 10 Vlček, E.: Tradice boje za lidská práva v české historii. In: Realizace Listiny základních práv a svobod v právním řádu ČR. PF MU, Brno 1994, s. 15-18 11 Pavlíček, V.: Poznámky k úpravě občanských práv a k osudu Československa. Právník, 1993, č.3, s. 229-237 12 Ústavní zákon č. 23/1991 Sb. Federálního shromáždění, kterým se uvozuje Listina základních práva a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní republiky 14

zákona, kde se stanoví, že: Mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, Českou a Slovenskou Federativní Republikou ratifikované a vyhlášené, jsou na jejím území obecně závazné a mají přednost před zákonem. Právní úpravou současné podoby Listiny základních práv a svobod se budu zabývat na konci třetí kapitoly. 2.2 Pojem základních práv a svobod a jejich klasifikace 2.2.1 Pojem Významná subjektivní práva a svobody se nazývají základní práva a svobody občanů nebo také základní lidská práva a občanská práva a svobody. V našem právním řádu jsou tato práva deklarována v Listině základních práv a svobod 13 a tvoří součást ústavního pořádku České republiky. Tato práva bývají nazývána jako nezadatelná nebo nezcizitelná, čímž má být vyjádřeno, že nikdo těchto práv nemůže být zbaven a to ani zákonem a nikdo se těchto práv nemůže platně sám vzdát. Jsou všeobecnou nedotknutelnou hodnotou a základním prvkem realizace ústavního práva každé lidské bytosti nadané rozumem a svědomím a majícím subjektivitu a každého svobodného a demokratického státu, založeného na úctě k zásadám občanské společnosti a právního státu." 14 Zakotvení základních práv a svobod je klíčovou problematikou ústavního práva každého státu. Úprava základních práv a svobod vymezuje jednak vztah státní moci k jedinci obecně (rovnost a nediskriminace), jednak autonomní prostory jednotlivce chráněné před zásahy státní moci (liberální stát), možnosti jednotlivce podílet se na správě veřejných věcí (demokratický stát), popř. i úkoly státu poskytovat jednotlivci nějaká plnění (sociální stát) a poskytovat jedinci právní prostředky, kterými se proti zásahům státní moci může bránit (právní stát)." 15 I když v Listina sama vymezení toho, co je základní právo nebo svoboda neobsahuje, je její obsah sám takovým vymezením. Jelikož není možné taxativně stanovit vyčerpávající katalog základních práv a svobod, musíme vycházet z toho, co ústavodárce za základní při sestavování považoval. Zde je obvykle patrný vliv historických okolností 13 Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jakou součásti ústavního pořádku, ve znění pozdějších předpisů. 14 Zoubek, V. In Gerloch, A., Hřebejk, J. Ústavní systém České republiky, základy českého ústavního práva. 4., aktualizované vydání. Praha: Prospektrum, 2002. s. 311 15 Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. doplněné vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2004, s. 48 15

přijímání tohoto dokumentu, inspirace mezinárodními smlouvami i cizích ústav a reakce na zkušenosti s předchozími režimy. 2.2.2. Klasifikace K poznání povahy základních práv a svobod slouží množství klasifikačních kritérií, které se vyvíjely postupně s rozvojem problematiky lidských práv. Podle J. Filipa tato kritéria spočívají zejména ve formě ústavního zakotvení, předmětu úpravy, obsahu, funkcích, subjektech, adresátech, právních pramenech, formách omezení, ideologických východiscích, možnostech zrušení, pramenech apod. 16 a) Klasifikace práv podle pramenů a právní síly zde by bylo možno rozčlenit základní práva a svobody na ty, které jsou obsaženy v Listině, v Ústavě 17 nebo v Mezinárodních smlouvách týkajících se lidských práv a základních svobod. V České republice jsou základní lidská práva a svobody prohlášeny v článku 1. Listiny za nezrušitelná, což však neznamená, že nemohou být dle článku 9 odst.1. Ústavy ČR měněny nebo doplňovány. Avšak na základě článku 9 odst. 2 Ústavy ČR Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je však nepřípustná. Co se týká mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, nemohou být měněny vůbec. Česká republika jako strana smlouvy může takovou smlouvu vypovědět nebo při přístupu k této smlouvě učinit výhradu. b) Klasifikace práv podle subjektů a adresátů lze rozdělit na práva, která jsou zaručena všem subjektům a na ta, která se týkají jen určitých osob nebo skupin jako jsou občané, ženy, mladiství, tělesně postižení apod. c) Klasifikace práv podle statusu tato klasifikace vychází z jednoho z klasických děl, zabývajících se touto oblastí, tedy z práce G. Jellinka nazvané Soustava subjektivních veřejných práv. Podle Jellinka se jednotlivec nachází na základě své příslušnosti ke státu v několika polohách (statusech), ze kterých vyplývají nároky, které označuje jako subjektivní veřejná práva. Tyto statusy jsou označovány jako: 1) negativní status, který vyjadřuje vymezení prostorů, kam nemá státní moc zasahovat. Jde o obecné vyjádření existence základních lidských práv a svobod jako je právo na život, soukromí, osobní svobodu, svobodu pohybu, náboženskou svobodu apod. 16 Filip, J., Svatoň, J., Zimek, J., Základy státovědy. 3. opravené a zkrácené vydání.. Brno : Masarykova Univerzita, 2004, s. 143-147. 17 Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů 16

2) pozitivní status, který vyjadřuje nároky na plnění ze strany státu. Zde se stát nemá určitého chování zdržet, ale naopak něco konat poskytovat. Jedná se především o hospodářská, sociální a kulturní zájmy jako jsou svoboda podnikání, právo hájit své hospodářské a sociální zájmy, právo na stávku, právo na sociální zabezpečení, právo na vzdělání a přístupu ke kulturním hodnotám. Zde je vycházeno z přirozeného poznatku, že stát by měl základní a důstojné podmínky pomáhat vytvářet a poskytovat jednotlivci prostředky k uplatnění jeho práv. Neměl by se stát pouhým nočním hlídačem. Na druhé straně se také ale předpokládá, že vše nebude jen záležitostí státu, nýbrž i věcí vyvinutí součinnosti jednotlivců, kteří poskytnou potřebnou pomoc. 3) aktivní status, který vyjadřuje podíl jedince na účasti při správě veřejných záležitostí, což je vyjádřeno v právu volit a být volen do veřejných funkcí, v právu hlasovat ve veřejném referendu apod. 4) pasivní status, který zajišťuje, že bude stát zacházet se všemi, kdo se nachází pod jeho jurisdikcí jako s rovnými a nebude je žádným způsobem diskriminovat. d) Klasifikace práv podle forem omezení základních práv lze rozdělit na ty, které: 1) nelze omezit vůbec, 2) lze omezit jen za určitých podmínek, 3) jsou plně v dispozici zákonodárce. Tato klasifikace je patrná i mezi jednotlivými hlavami Listiny, zejména mezi hlavou druhou a čtvrtou. V hlavě druhé jsou zakotvena práva svobody omezitelná výhradně za podmínek stanovených v Listině, zatímco v hlavě čtvrté je rozsah těchto práv převážně přenechán zákonodárci, který je tato práva dotváří. Podobnému režimu podléhají i práva a svobody zakotvená v mezinárodních smlouvách. Některá nemohou být omezena za žádných situací, jako jsou např. právo na život, zákaz krutého, ponižujícího nebo nelidského zacházení a trestání, zásada nullum crimen sine lege, právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech umožňuje za mimořádné situace, která je úředně vyhlášena a kdy je ohrožen život národa, omezit práva a svobody zaručené tímto paktem. 17

e) Klasifikace práv podle generací se rozšířilo v posledních desetiletích. Někteří autoři zastávají teorii tří generací lidských práv, jako např. J. Filip 18, který považuje za práva první generace z hlediska Listiny lidská práva, základní svobody a práva na soudní ochranu, která mají původ již v 17. a 18. století. Druhou generací jsou práva hospodářská, sociální a kulturní, spjatá s rozvojem dělnického hnutí a křesťanského sociálního hnutí zejména koncem 19. a počátkem 20. století. Třetí generací těchto práv jsou tzv. práva solidarity, mezi něž patří právo na mír, na informace, na rozvoj, na zdravé životní prostředí nebo na společné dědictví lidstva. Zatímco J. Blahož 19 je zastáncem pojetí čtyř generací lidských práv a u některých autorů se vyskytují i názory, které klasifikaci podle generací odmítají, jako je např. F. Sudre, podle něhož je třeba odmítnout třídění lidských práv do tří skupin a to z toho důvodu, že členění lidských práv navozuje dojem, že práv první a druhé generace bylo již dosaženo a vzbuzují představu, že patří již prehistorii lidských práv. 20 2.3. Terminologie a charakteristika lidských práv v Ústavách V oblasti lidských práv se můžeme setkat s velkým počtem pojmů, pod která lze lidská práva zařadit. Jak dnes, tak již v minulosti nacházíme různá označení dokumentů, ve kterých jsou tato práva zakotvována. Historické vzory, ovlivňující i na naši Listinu, měly jinou terminologii, jak je patrné např. ve Virginské chartě a Prohlášení nezávislosti z roku 1776, které hovoří o vrozených a přirozených právech, a za vlast pojmu občanských svobod je považována Francie, kde se pojmu libertés publiques používá i pro označení těch práv, která se u nás nazývají základními občanskými právy. Vznik pojmu občanské svobody je přičítán Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789, i když ona sama tento pojem výslovně nepoužívá. Součástí rakouské prosincové ústavy z roku 1867 byl Státní základní zákon o obecných právech státních občanů, na který navazovala hlava pátá Ústavní listiny z roku 1920, která hovořila o právech, svobodách, jakož i o povinnostech občanských. Mezinárodní dokumenty OSN zakotvují lidská práva ve Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948 a v Paktech o politických a občanských právech a hospodářských, sociálních 18 Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. doplněné vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2004, s. 104 19 Srov. Blahož, J. Sjednocující se Evropa a lidská a občanská práva. Praha : ASPI, 2005, s. 48-51. 20 Sudre, F. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. Přeložil Malenovský, J. Brno: MU ve spolupráci Evropským informačním střediskem UK 1997, s. 136. 18

a kulturních právech z roku 1966. V rámci Rady Evropy a Evropské unie platí Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a v roce 2000 byla vyhlášena Charta základních práv Evropské unie. Z uvedených názvů jednotlivých instrumentů je různorodost terminologie zřejmá. V názvu Listiny se výslovně uvádí, že je listinou práv i svobod, ale výslovně s tím nespojuje žádné následky a sama tuto terminologii ani důsledně nedodržuje. Často označuje právem něco, pod čím ve skutečnosti rozumí svobodu, jako např. právo na život. Listina pod právy rozumí ustanovení, ze kterých plynou oprávnění vůči státu a svoboda je spjata s vymezením autonomních prostorů, do kterých nemá stát zasahovat. V právním řádu ČR tyto pojmy zahrnují jak základní lidská práva a svobody, tak i práva politická, hospodářská, sociální, kulturní, právo na příznivé životní podmínky a životní prostředí, práva národnostních a etnických menšin, svobodu projevu, svědomí a náboženského vyznání a práva na soudní ochranu před neoprávněnými zásahy do těchto i dalších zaručených práv. Jelikož však nelze v žádném dokumentu plně obsáhnout všechna práva a svobody, je podle J. Filipa 21 třeba hledat společné charakteristiky v jejich právních vlastnostech, obsahu, subjektech a funkcích. Jde o práva a svobody, které: a) jsou ústavně zaručené na základě článku 87. odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavním zaručením se rozumí zakotvení v Ústavě, v Listině, v ústavním zákoně, ale především taky v Mezinárodních smlouvách týkajících se základních práv a svobod, které v případě inkorporace do vnitrostátního práva mohou získat vyšší právní sílu než obyčejné zákony nebo jim může být propůjčena právní síla ústavního zákona. b) mají povahu subjektivního veřejného práva, vymezují vztah mezi jednotlivcem a státem navzájem, kdy stát je adresátem těchto práv a jednotlivec jejich nositelem. c) mají zvláštní obsah, který se projevuje v zajištění autonomních prostorů jedince, chráněných před zásahy veřejné moci a v nároku na stejné zacházení a nediskriminaci. d) vznikají přímo na základě ústavy nebo mezinárodní smlouvy, nikoliv z konkrétního právního vztahu vzniklého na základě právního aktu nebo úkonu a jsou proto trvalé v závislosti na pobytu na území nebo státním občanství a mají stejný rozsah pro všechny své subjekty. Jsou proto nezadatelná, 21 Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, 2. doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2004. s. 51-54 19

nezcizitelná, nepromlčitelná a není možné se jich platně vzdát, stanovit je odlišně nebo o ně přijít. e) Není možné s nimi právními úkony disponovat, neboť jsou nezadatelná a nezcizitelná, což znamená že je nelze stanovit smlouvou mezi jedincem a veřejnou mocí odlišně. f) jsou vymahatelné vůči státu prostřednictvím nezávislé soudní moci, popř. mezinárodního orgánu, podle čl. 4. Ústavy ČR. To lze dovodit již z čl. 1 Ústavy ČR, podle kterého je ČR je demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana a všechny orgány se tím musí řídit. Jsou pod ochranou soudní moci a to nejen u ústavního soudu cestou ústavní stížnosti, ale i obecné soudy poskytují svou rozhodovací činností těmto právům svou ochranu. g) představují současně ústavní hodnoty, kterými je stát ve své činnosti vázán, jak vyplývá z čl. 1. a čl. 85. odst. 2 Ústavy ČR. h) projevují se ve zvláštních funkcích. Dalším možným způsobem jak odlišit práva a svobody, i když někteří teoretikové jako je např. V. Knapp mezi nimi nevidí žádný rozdíl, je v případě práv jejich zakotvení v ústavním předpise, kdežto v případě svobod zakotvení není třeba. Např. podle čl. 1 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 1 Listiny, se lidé rodí svobodní a nemusí tak dokazovat, že je jim právem tato svoboda přiznána. Svoboda je tak klasickým vyjádřením toho, že jedinci mohou vše, co jim zákon nezakazuje. Naproti tomu jednotlivá práva mají základ v právních předpisech a k jejich uplatnění je třeba jejich existenci dokázat. 2.4. Prameny právní úpravy Jelikož je stát obvykle definován tříprvkovou teorií G. Jellinka, podle které je tvořen územím, obyvatelstvem a státní mocí, není možné, aby existoval stát, který by neměl obyvatelstvo, tedy subjekty, na které působí státní moc z důvodu, že obývají jeho státní území. V moderním státě se však nejedná jen o subjekty státní moci podřízené, ale současně také o subjekty, kterým státní moc náleží a kterou prostřednictvím orgánů a na základě zakotvení ve většině ústav, vykonávají. Právní věda nepoužívá označení obyvatelstvo, ale zpravidla pojmů lid, národ, státní lid, státotvorný národ apod. Z toho obecně vyplývá, že každý, kdo se nachází na území státu, podléhá jeho právním předpisům. Proto tato část mé práce pojednává o základních právech a svobodách jednotlivce na území ČR. 20

Základní práva a svobody vytvářejí pouze základ pro postavení jednotlivce ve státě. Na základě toho lze rozdělit prameny právní úpravy jeho postavení do dvou základních skupin: a) Ústavní předpisy Ve většině ústav je pravidlem, že obsahují základy úpravy postavení jednotlivce, avšak Ústava ČR je v tomto výjimkou. V článcích 3 a 112 taxativně vyjmenovává ústavní normy, na základě kterých je Listina zařazena do ústavního pořádku ČR. Není tudíž druhou hlavou, tedy součástí Ústavy, jak je tomu například na Slovensku, ale relativně samostatným celkem. Jelikož mohou být součástí ústavního pořádku pouze zákony ústavní, je Listina bez pochyby ústavním zákonem včetně své preambule, což je i přes mnohé spory odborné veřejnosti názor, zastávaný V. Zoubkem. 22 b) Mezinárodní smlouvy Aby mohla být mezinárodní smlouva přímo aplikována i ve vztahu k fyzickým osobám a práva těchto osob z ní byla garantována i národními soudy, musí se nejen stát součástí vnitrostátního práva, ale musí být též vnitrostátní aplikace způsobilá a schopná, což je vyjádřeno pojmem self-executing. Ústava ČR 23 z roku 1992 neobsahovala generální recepční normu, která by jednoznačně vymezovala poměr mezinárodního a vnitrostátního práva, ale omezila se pouze na vymezení vztahu ke smlouvám o lidských právech a základních svobodách. V článku 10 bylo stanoveno, že ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Nedostatečnost mezinárodních článků Ústavy i jejich mezery se postupujícím používáním staly nakonec tak viditelnými, že na konci 90.let byla novelizace nezbytností. Tzv. euronovela Ústavy vstoupila v platnost v roce 2001 ústavním zákonem 395/2001 Sb. Obsah euronovely Ústavy lze shrnout do čtyř hlavních ideí: 24 22 Zoubek, V. In Gerloch, A., Hřebejk, J. Ústavní systém České republiky, základy českého ústavního práva. 4., aktualizované vydání. Praha: Prospektrum, 2002. s. 331 23 Ústavní zákon č. 1/1992 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů 24 Malenovský J. Mezinárodní právo veřejné, jeho obecná část a poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště k právu českému, 4. opravené a doplněné vydání. Brno: MU a nakladatelství Doplněk, 2004, s. 426-427 21

a} Ústavní recepce základní zásady mezinárodního práva o poctivém plnění mezinárodních právních závazků nový článek 1 odst. 2 Ústavy: Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. b} Dále to bylo výrazné posílení monistického přístupu Ústavy k mezinárodním smlouvám v článcích 10, 49 a 95 Ústavy. Podle euronovely se součástí českého právního řádu staly všechny mezinárodní smlouvy, k nimž dává souhlas Parlament, přičemž výčet kategorií takových smluv v čl.49 Ú se oproti předchozí úpravě výrazně rozšířil. c) Zrušení zvláštní kategorie mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách. d) Integrační klauzule v čl.10 a Ústavy. Vytvořila základní ústavněprávní východisko pro vstup do ČR do Evropské unie. Členství v Unii předpokládá, že vstupující stát jí předá mezinárodní smlouvou (o přistoupení) část svých vlastních pravomocí. Čl.10a dovoluje přenést pravomoci orgánů nikoli pouze na EU, ale obecně na mezinárodní organizaci nebo instituci, pokud je subjektem mezinárodního práva. Novelizovaný článek 10 Ústavy stanoví, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Z toho plyne, že mezi subjekty vnitrostátního práva mohou být aplikována taková právní pravidla, která jsou vnitrostátní aplikace způsobilá a schopna, tedy, jsou-li selfexecuting - přímo uplatnitelná, což znamená, že smluvní ustanovení mezinárodní smlouvy jsou povinny aplikovat všechny orgány veřejné moci. Článek 10 ve větě za středníkem, ukládá aplikujícímu orgánu, aby použil Mezinárodní smlouvu vždy, pokud stanoví něco jiného než zákon. Zavádí tím pravidlo podmíněné aplikační přednosti mezinárodní smlouvy před zákonem. Aby se mohla mezinárodní smlouva stát součástí právního řádu ČR musí tedy splňovat několik podmínek. V první řadě je nutné, aby s její ratifikací vyjádřil Parlament svůj souhlas podle legislativních pravidel čl. 49 odst. 1 Ústavy ČR. Mezinárodní smlouva, která má být inkorporována, musí být pro Českou republiku závazná a tedy ratifikována prezidentem republiky podle čl. 63 odst. 1 písm. b) Ústavy ČR, dále kontrasignována předsedou vlády a nakonec vyhlášena ve Sbírce mezinárodních smluv. Tím se mezinárodní smlouva stává pramenem úpravy v právním řádu České republiky, i když si ponechává svou mezinárodní formu a je tedy pramenem práva mezinárodního, nikoliv vnitrostátního. 22

Odstranění kategorie mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách z Ústavy z roku 1992 se stalo jedním z hlavních prvků nové úpravy. Mezinárodní smlouvy, které upravují lidská práva, obvykle splňují podmínky požadované v čl.10 a jsou proto i po účinnosti euronovely Ústavy součástí právního řádu. Otázkou, zda se zavedením všeobecné inkorporační klauzule změní postavení ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech, se zabýval Ústavní soud v červnu roku 2002. Posuzoval přitom ústavnost zákona o konkurzu a vyrovnání. Ve svém nálezu č. 403/2002 Sb. 25 vyslovil s odkazem na článek 9 odst. 2 Ústavy názor, že žádnou novelu Ústavy nelze interpretovat v tom smyslu, že by jejím důsledkem bylo omezení již dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod. A v důsledku toho nelze ústavní zakotvení všeobecné inkorporační normy provedené euronovelou interpretovat ve smyslu odstranění referenčního hlediska ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách pro posuzování vnitrostátního práva Ústavním soudem, a to s derogačními účinky. Nově zakotveným principem, který ale vstoupil do Ústavy s účinností její euronovely, je dodržování závazků z mezinárodního práva. Ústavní soud musí na jeho základě zajistit respektování závazků plynoucích z lidsko-právních smluv i z jednotlivých smluvních ustanovení. 2.5. Nositelé a adresáti Vymezení subjektů základních práv a svobod, kteří jsou způsobilí být těmito subjekty a vůči veřejné moci vlastními úkony způsobilí je prosazovat, je dáno jejich specifickým postavením v právním řádu jako ústavně zaručených subjektivních veřejných práv. Jedná se o vztah mezi jednotlivcem a státem, přičemž jednotlivec je jejich nositelem a oprávněným a stát jejich adresátem a také garantem těchto práv. Jako nositele, tedy oprávněné vůči státu, můžeme považovat jak fyzické a právnické osoby, tak i skupiny bez právní subjektivity, skupiny osob nebo i stát a orgány veřejné moci. Orgány veřejné moci se vyznačují pravomocí, tedy prostředky k rozhodování a k jiným zásahům do práv a povinností ostatních právních subjektů na základě zákona, způsobem stanoveným v zákoně a v mezích zákonných kompetencí. 25 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 25. června 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01. 23

Existuje ovšem skupina práv, která jsou v demokratickém právním státě zaručena každému bez rozdílu postavení jejich. Jedná se o práva zakotvená v čl. 36 až 40 Listiny a v ustanoveních mezinárodních smluv o lidských právech a svobodách, kterými je právo na soudní a jinou právní ochranu. Česká republika by nemohla být považována za demokratický právní stát, pokud by tato práva neměl každý, kdo má právní subjektivitu nebo tato práva přiznaná právním řádem a nemohl se dovolat ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu, případně jiného orgánu. 2.5.1. Fyzické osoby Listina neobsahuje doslovný pojem fyzická osoba, ale nahrazuje jej množstvím rozmanitých pojmů, které označují nositele základních lidských, ale i politických, hospodářských, sociálních a kulturních práv pojmy každý, občan, lidé, cizinec, děti, mladiství, ženy, národ, menšina, zaměstnanci nebo obviněný. Tato diferencovanost vyplývá z rozdělení na práva, která náleží všem a na ty, která předpokládají příslušnost k nějaké sociální, etnické, náboženské či jiné skupině nebo vyplývají ze státního občanství (pak se jedná o práva státních občanů a cizinců). Obecně lze konstatovat, že základní práva náleží všem subjektům nacházejícím se na území ČR, spadajícím pod jurisdikci jejích orgánů, že způsobilost k právům fyzických osob je zásadně neomezená a neomezitelná a je nezadatelnou součástí jejich právního postavení. Kterým okamžikem dochází k nabytí nebo ztrátě způsobilosti být subjektem základních práv a svobod vyplývá z povahy existence lidské bytosti. I přes složitost této problematiky a hledisko morální a náboženské se tato subjektivita zpravidla nabývá narozením a pozbývá smrtí. Není však ani dle čl. 6 Listiny vyloučeno že subjektivita bude narození předcházet, jelikož lidský život je hoden ochrany již před narozením a nebo bude poskytována i po smrti fyzické osoby podle čl. 10: Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, jakož i právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, i když uplatňována někým jiným. V souvislosti s právem na život je potřeba podotknout, že lidský život není subjektem práv, ale objektem, který je právem chráněn jako forma existence lidské bytosti. Právní subjektivita fyzické osoby může být vázána na splnění některých zákonných podmínek, které však nesmí mít v žádném případě diskriminační povahu a nesmí zasahovat do psychické integrity člověka. Těmito podmínkami jsou zejména státní občanství, věk, vzdělání, kvalifikace nebo bezúhonnost. 24