UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ Katedra elektronické kultury a sémiotiky Bc. Kristina Veinbender Pojetí mlčení v raném díle Ludwiga Wittgensteina Diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Michal Ivan Praha 2015 1
Prohlášení Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně. Všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány. Práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 26. června 2015 Bc. Kristina Veinbender 2
Poděkování Chtěla bych na tomto místě poděkovat svému vedoucímu práce Mgr. Michalu Ivanovi za velkou trpělivost, důvěru a vstřícnost, díky nimž táto práce vznikla. 3
Anotace: Práce se zabývá pojetím mlčení v raném díle Ludwiga Wittgensteina (Tractatus logico-philosophicus). Cílem práce je prozkoumat dichotomii mlčet-mluvit a popsat případy, které do jednotlivých kategorií spadají. Práce se soustředí na kritéria smysluplnosti a nesmyslnosti, podle nichž se jednotlivé věty zařazují do jedné či druhé kategorie. Dále práce nabízí porovnání referenční teorie v Traktátu a kognitivního realismu G. Lakoffa, na jejichž pozadí ukazuje roli a význam mlčení v utváření sémantické teorie jazyka. Klíčová slova: Wittgenstein, Tractatus, obrázková teorie, mlčení, Lakoff, experiencialismus, zeigen, sagen, Unsinn, metafora Abstract: The work deals with the concept of silence in the early work of Ludwig Wittgenstein (Tractatus Logico-Philosophicus). The aim is to explore the dichotomy of being silentspeaking and describe cases that fall into each category. Work will concentrate on the criteria of meaningfulness and meaninglessness, according to which the individual sentences classified in one category or the other. The work also offers a comparison of the reference theory in Tractatus and cognitive realism proposed by G. Lakoff and on their background shows the role and importance of silence in shaping the semantic theory of language. Keywords: Wittgenstein, Tractatus, picture theory, silence, Lakoff, experientialism, zeigen, sagen, Unsinn, metaphor TLP Tractatus logico-philosophicus Seznam zkratek FZ Filosofická zkoumání 4
Obsah Seznam zkratek... 4 Úvod... 6 Metodologie: meze interpretace a střední Wittgenstein... 6 Cíl a struktura práce... 8 ČÁST I: Traktát... 9 Obraz... 10 Obrázková teorie... 12 Jednoduché propozice... 14 Logický prostor... 16 Subjekt... 17 Reprezentace v Traktátu... 20 Kritika filosofie v Traktátu... 26 Nesmysl... 28 Mlčení... 35 ČÁST II: Kognitivní realismus... 39 Realismus a objektivismus... 40 Co je metafora?... 43 Zkušenostní Traktát... 45 Krátká empirická kapitola... 48 Závěr... 50 Citovaná literatura... 53 5
Úvod Metodologie: meze interpretace a střední Wittgenstein V této úvodní podkapitole s názvem Metodologie se ve skutečnosti nechystám zabývat formálním vymezením metodologických nástrojů a technik, využitých při psaní této práce. Nicméně před tím, než se soustředím na svůj výklad, rada bych se chvíli věnovala tomu, jak ten výklad vznikal. Čtenáři, který je s Traktátem obeznámený, se může zdát, že se jedná o dílo, jemuž v dějinách filosofie náleží velká historická hodnota, avšak se jedná o dílo překonané a v jiném, než historickém kontextu, dílo bezcenné. Historickou hodnotou tedy rozumím zdroj inspirace pro několik následujících generací filosofů, ať už se jedná o zastance či odpůrce referenční teorie významu. Přes nediskutovatelnou hodnotu díla v tomto smyslu, střed mé pozornosti leží mimo tuto oblast. Především chci upozornit na to, že směrování tohoto textu je v první řádě interpretační. O rozlišení mezi použitím a interpretací píše Umberto Eco ve své knize Meze interpretace : Kriticky interpretovat nějaký text znamená jej číst, abychom objevili, vedle našich vlastních reakcí, něco více o jeho charakteru. Používat text znamená vyjít od něho, abychom získali něco jiného, přičemž zároveň podstupujeme riziko, že jej ze sémantického hlediska budeme misinterpretovat. (ECO 2009, 66) Interpretovat tedy znamená respektovat a brát v úvahu intenci díla, o což se své práci pokouším. Už z definice slova samotného má práce si nenárokuje status jediného správného výkladu, avšak zároveň tvrdím, že jde o záměrný pokus o radikálnější výklad. Mým cílem je brat co největší ohled na text a co nejmenší na ustálené interpretace Traktátu. V průběhu čtení mé práce čtenář může získat dojem, že se Traktát pokouším svou interpretací zprovoznit a v jakémsi smyslu rehabilitovat. Přiznávám se, že za dobu zkoumání svého tématu, k dílu Wittgensteina jsem vypěstovala skoro afektivní vztah a je těžké pro mě se ubránit myšlence o tom, že status překonanosti Traktátu je pouhým důsledkem nedostatečně pečlivého čtení či příliš povrchní interpretace. Nicméně skutečnou motivací je pro mě objevení další teore- 6
tické dimenze referenční teorie a hlubší pochopení všech úskalí a pastí, které člověka čekají, když cestu referenční teorie nastoupí. Hlavním východiskem mých úvah o problémech Traktátu je interpretační rámec výkladů se společným názvem Nový Wittgenstein. Přesto že se jedná o řádu často smělých tezí, tykajících se Wittgensteinovy filosofie, důležitým společným rysem všech těchto interpretací je nespoutanost dogmatickým výkladem, který často definuje ustálený pohled, charakteristický takzvaným režimem dvou Wittgensteinů. Zatímco raný Wittgenstein je považován za předchůdce Vídeňského kroužku a pokračovatele tradice Fregeho a Russella, pozdní Wittgenstein je spíš marginalizovanou figurou, důležitou ve vývoji debaty pragmatismu a post-analytických směrů (STERN, How many Wittgensteins? 2006, 208). Jak vtipně poznamenal David Stern ve svém článku How many Wittgensteins, zabývat se hned pozdním a raným Wittgensteinem je v akademické obci považováno za něco jako mít dva domovy : Když lidé, s nimiž se setkám, slyší, že jsem profesor filosofie, který píše o Wittgensteinovi, ptají se mne, zda pracuji na raném či pozdním Wittgensteinovi, stejně jako kdyby se někdo ptal, zda pocházím z Cambridge v Anglii nebo z Cambridge ve státě Massachusetts. Samotná otázka předpokládá, že tyto dvě možnosti jsou absolutné odlišné a společné jméno pro oba je spíše zavádějící. Implikuje, že je dost nepravděpodobné, aby se člověk zabýval hned oběma filosofy či rozhodl se bydlet hned v několika místech zároveň. Z tohoto důvodu odpovědět obojí vyznívá stejně jako odpovědět, že máte hned dva domovy ve dvou zemích 1. Hlavním cílem Davida Sterna v jeho slavném článku je obhajoba takzvaného středního Wittgensteina. Středním se rozhodně nemíní střední přechodné období filosofa, nýbrž razantní odmítnutí vůbec oddělovat jednotlivá období. Požadavek kontinuálního čtení Wittgensteina mi přijde nejen sympatický, ale i smysluplný. Podle Sterna existuje nějaký společný základ, kterému říkáme Wittgensteinova filosofie. Podle něj mezi takzvanou ranou a pozdní filosofií existuje řada kontinuit a diskontinuit, avšak musíme uznat, že práce Wittgensteina souvisí jedna s druhou a bylo by ignorací hovořit o dvou nezávislých filosofických pod-celcích. V kapitole Podivná gramatika povídání o Wittgensteinovi Stern popisuje akademicky ustálený způsob hovoření o Wittgensteinovi I a II. Podle Sterna metodologické dělení Wittgensteina na 1 STERN, David. How many Wittgensteins? V Wittgenstein: The philosopher and his works, autor: A Pichler a Saatela S., 205-229. Frankfurt a. M.: ontos verlag, 2006. 7
období je nejen všeobecně přijímáno v akademickém prostředí, nýbrž je dokonce vyžadovaným krokem. Zatímco organizace typu NAWS 2 považují oddělování Wittgensteinovych období za čistě praktickou záležitost podle Sterna a Diamondové má to reálné důsledky pro filosofii. Cora Diamondová ve své reakci na doporučení NAWS se ve větší míře věnovat pozdnímu Wittgensteinovi píše: Zdá se mi, že považujete za samozřejmost fakt, že nahlížení na Wittgensteina jako jediného filosofa (nikoliv dvou filosofů) nepřinese žádný další posun v porozumění jeho dílu. Podle mého názoru tento předpoklad dost překáží možnosti porozumět Filosofickým zkoumáním a pozdějším dílům (STERN, How many Wittgensteins? 2006, 209). V této práci se hlásím k postoji, v rámci něhož považuji filosofii Wittgensteina za jediný celek, i když připouštím existenci řády diskontinuit a zvratů mezi ranými a pozdními pracemi. Uplatnění tohoto postoje v praxi se hlavně ukazuje v mém příležitostném využití chronologicky pozdějších prácí a poznámek pro vysvětlení jednotlivých problému Traktátu. Cíl a struktura práce Hlavním cílem této práce je soustředit se na pojetí mlčení v Logicko-filosofickém traktátu. Z tohoto důvodu jsem se pokusila zvolit co nejpřirozenější strukturu postupu pro dosažení svého účelu tj. od obecného ke konkrétnímu. Práce je rozdělena na dvě části. První část je věnována podrobnému rozboru jednotlivých pojmů a problémů v Traktátu. Kapitoly první části postupují od obecného uvedení obrázkové teorie k jednotlivým pojmům, důležitým pro pochopení hlavního problému této práce. Mezi tyto pojmy patří obraz, propozice, předměty, logická forma, logicky prostor, subjekt, pojetí reprezentace a filosofie. Vyvrcholením první časti je shrnutí poznatků získaných během analytického rozboru díla v kapitole Mlčení, která má za úkol načrtnout hranici mezi jazykem a mlčením. Vedlejším cílem na pozadí toho hlavního je nabídnout čtenáři lehce odlišné čtení Traktátu, v rámci něhož podle mého názoru ústřední problém této práce vyznívá mnohem smysluplněji. 2 North American Wittgenstein Society 8
Druhá část je značně věnována takzvanému zkušenostnímu realismu, který G. Lakoff a M. Johnson navrhli jako alternativu běžnému filosofickému realismu a reprezentační teorii. Kapitoly druhé části shrnují hlavní námitky Lakoffa vůči objektivismu a popisuji kognitivní vizi realismu. Druhá kapitola se zabývá pojetím konceptuální metafory a utvářením bázových a intelektuálních pojmů. Poslední dvě kapitoly se věnují porovnání reprezentační teorie Traktátu a kognitivní teorie Lakoffa. Kromě toho, v poslední kapitole najdeme ukázkovou analýzu větního znaku z metodologického hlediska kognitivního přístupu a přístupu Traktátu. ČÁST I: Traktát Bude oprávněné prohlásit, že Wittgensteinův Logicko-filosofický traktát je jedním nejslavnějších, ale i nejvýznamnějších děl ve filosofii 20. století. O vlivu Traktátu na pozdější vývoj filosofie je napsáno velké množství kvalitních publikací. V této práci se nehodlám rozebírat historický a kulturní kontext vzniku tohoto díla a čtenář mi musí odpustit, že se v ní nedozví ani o vnějších motivacích Wittgensteina při psaní Traktátu, ani o větším množství intelektuálních vlivů, jimž byl autor vystaven. Ve své práci se zaměřím, jak již bylo řečeno, na vnitřní strukturu či systém díla spíše, než na cokoliv jiného. Tractatus logico-philosophicus byl s většími či menšími potížemi vydán v roce 1922 a je jedinou knihou vydanou za života autora. Ve svém dopise Ludwigu von Fickerovi3 Wittgenstein svou práci prezentuje takto: Asi před rokem, krátce předtím, než jsem se dostal do zajetí, jsem dokončil filosofickou práci, na které jsem pracoval v sedmi předcházejících letech. Jde v nejvlastnějším smyslu o prezentaci určitého systému. A je to prezentace krajně zestručněna, neboť jsem v ní podržel jen to, co a jak mě skutečně napadlo (MONK 1996, 186) 3 Ludwig von Ficker byl spisovatelem, nakladatelem a esejistou, který spolu s Karlem Krausem určovali intelektuální život především ve skomírající rakousko-uherské monarchii, ale i v předválečném Německu. V roce 1910 založil kultovní časopis Brenner, byl dvorním vydavatelem a patronem básníka Georga Trakla, měl blízko k Ludwiku Wittgensteinovi (právě přes L. von Fickera rozdal L. Wittgenstein své dědictví rakouským umělcům) a Rainer Maria Rilkemu (Novak, A. M. Heidegger, Ludwig von Ficker. Briefwechsel 1952-1967) 9
Zmíněným systémem je myšlena reprezentační teorie, běžně označovaná jako obrázková. Ernest Gellner ve svém povzdechu nad Traktátem 4 označuje tuto teorii za báseň na samotu či zpověď transcendentního ega, která je výrazem individualistko-univerzalistické, atomické vize vědění (GELLNER 2005, 70). Pochopit představený v Traktátu obraz světa může podle Gellnera pouze osamělý jedinec odkázaný na konceptuální samovazbu (GELLNER 2005, 87). Osamělost čtenáře není podle mého názoru rozhodujícím kritériem pro pochopení komplexity ontologie Traktátu. Podle mne je nepostradatelné porozumět základním pojmům, s nimiž teorie pracuje a jež tvoří spletitou sít, v níž je každý pojem podmíněn dalším. Proto se domnívám, že nejvhodnějším způsobem prezentace obrázkové teorie je postupná dekonstrukce jednotlivých stavebních kamenů Traktátu. Při užití slova teorie v souvislosti s touto knihou, beru ohled na to, že Wittgenstein samotný filosofická díla za žádné teorie či učení (Lehre) nepovažoval a jako účel filosofie viděl ujasnění myšlenek. Hlavním problémem na cestě k porozumění Traktátu je tedy jeho vlastní vzepření se tomu, aby mu bylo porozuměno. Dobrou ukázkou takového vzepření je teze, že základními pojmy ontologického obrazu jsou právě ty, které se nesmí vyslovit či popsat, nýbrž ty se nám mohou pouze ukázat. Nicméně v následujících kapitolách jsem se rozhodla riziko nesmyslnosti podstoupit a pokusit se jednotlivé pojmy vyložit. Obraz Podle zápisu z deníku Wittgensteina ze dne 29. září 1914 idea obrázkové teorie má své kořeny v rekonstrukci dopravní nehody v pařížské soudní síni (WITTGENSTEIN, Denníky 1914-1916 2005, 41). Pokud může být nějaký stav světa smysluplně znázorněn pomocí hmotných předmětů, může být takto znázorněn i pomocí jazykových znaků (BERAN, "Střední" Wittgenstein: cesta k fenomenologii a zase zpátky 2013, 11). Díky tomuto způsobu reprezentace si Wittgenstein uvědomil, že sice nemáme jistotu, že všechny stavy věcí umíme zobrazit na papíře, avšak máme jistotu, že umíme zobrazit logické vlastnosti stavů věcí v dvourozměrném písmu (WITTGENSTEIN, Denníky 1914-1916 2005, 41). 4 Ernest Gellner, Jazyk a samota, Praha:CDN,2005 10
Německé slovo Bild má zároveň několik významů: abstraktní model a obraz (GLOCK 1996, 298). Samotný Wittgenstein neskrýval, že převzal koncept obrázku zároveň ve dvou smyslech a to ve smyslu kresleného obrázku a ve smyslu matematického modelu. Převzatý koncept matematického modelu pocházel od H. Hertze. Wittgenstein využil jeho osnovu a proměnil ho na obecný model symbolické reprezentace (tamtéž). Podle kritiky Anthonyho Kennyho je slovo obraz krajně zavádějící a bylo by vhodnější použít slovo reprezentace, proto obrázková teorie je obecně vzato teorií reprezentační (KENNY 1973). Podle Wittgensteina, skutečnost poznáváme takovým způsobem, že si vytváříme obrazy faktů (TLP 2.1). Obraz je tedy modelem skutečnosti (TLP 2.12) a je výsledkem reprezentačního vztahu mezi jednotlivými rovinami. Koncept reprezentace tedy nabývá svého smyslu teprve v okamžiku vyskytnutí minimálně dvou prvků, přítomných ve vztahu reprezentace. Traktát ve své teorii zmiňuje tří roviny: svět, myšlení a jazyk. Jak obraz reprezentuje jistý stav věcí? Odpověď nacházíme v poznámkách Wittgensteina ze začátku listopadu roku1914: Jedno jméno představuje jednu věc, jiné jméno reprezentuje jinou věc a jsou spojené, tento celek tak představuje-jako živý obraz-stav věcí. Toto logické spojení musí být, přirozeně možné mezi reprezentovanými věcmi, a toto bude faktem vždy tehdy, když jsou věci skutečně reprezentované. Všimněme si, že toto spojení není relací, ale pouze existencí relace (WITTGENSTEIN, Denníky 1914-1916 2005). Z tohoto úryvku se dá usoudit, že podstatným rysem pro obraz je jeho složenost. Komponenty stavů věcí odpovídají komponentům obrazu, do něhož se příslušný stav věcí promítá. Situace či stav věcí a propozice se musí v určitých aspektech lišit, zároveň v jiných aspektech musí být identické. Na jedné straně propozice musí být smysluplná nezávisle na tom, zda popsána situace existuje či nikoliv. Na druhé straně, z věty musíme být schopní vyčíst logickou stavbu stavu věcí, která ji činí pravdivou či nepravdivou (WITTGENSTEIN, Denníky 1914-1916 2005, 49). Dalším podstatným rysem reprezentačního vztahu mezi rovinou světa a jazyka je logický isomorfismus. Logický isomorfismus předpokládá, že stav věcí a jeho obraz sdílejí společnou logickou formu, i když mají odlišnou formu reprezentační. Propozice je tedy obrazem skutečnosti (stavu věcí), z toho vyplývá, že musí být v určitém ohledu složená a musí obsahovat nerozložitelná jména, která by odpovídala jednotlivým jednoduchým předmětům. Jednoduchá propozice tedy obsahuje dvojí relaci: relaci mezi jmény uvnitř propozice samotné a relaci mezi jmény a předměty. Nicméně, jak zdůrazňuje 11
Glock, nesmíme brát metaforu obrazu v případě propozičního obrazu doslova (GLOCK 1996). Přesto že se Wittgenstein často spoléhá na prostorové metafory, propozice je především obrazem logickým, tj. reprezentační vztah je tu založen na logice zobrazování (TLP 4.011ff). Obrázková teorie Svět podle Wittgensteina je souhrnem pravdivých faktů, které definuje jako stav věcí (TLP 1.12). Stav věcí je kombinací či spojením (Verbindung) předmětů (TLP 2.01). Přesto, že svět není tvořen věcmi (nýbrž stavy věcí), věci jsou základními stavebními jednotkami substance, z nichž je svět tvořen. Jaké to má důsledky pro předměty? Slovo předmět (Gegenstand) Wittgenstein nejčastěji používá ve smyslu jednoduchý předmět (TLP 1.1-2.0272). Kromě toho, v Traktátu je používáno synonymum pro slovo předmět věc (Ding, Sache) a neexistuje jediný důkaz pro to, že si je Wittgenstein nějak odlišuje (GLOCK 1996, 269). Podle Traktátu předměty tvoří substanci světa, proto jsou jednoduché a nikoliv složené (TLP 2.02). Předmět je samostatný v tom smyslu, že se může vyskytovat v rozlišných kombinacích (faktech), nicméně je nesamostatný v tom, že se nemůže vyskytovat samostatně a nezávisle na faktech. Jinými slovy, předmět je vždy součástí nějakých faktů. Možnost se kombinovat s jinými předměty v rámci faktů či situace tvoří interní či formální vlastnosti předmětu. Tedy pokud jsou mi známé všechny možnosti vyskytování předmětu ve stavech věcí tj. logická forma, pak se dá říct, že ten předmět znám. Pro předmět je podstatné, aby byl součástí nějaké konfigurace (tj. stavu věcí). Opačná situace dokonce není možná, předmět se nemůže vyskytovat mimo fakt. Ve výsledku vzniká dvouúrovňová ontologie. Na jedné straně máme rovinu jednoduchých stavů věcí, kterými je svět tvořen. Na druhé straně je rovina jednoduchých objektů, nezávislých na sobě, nicméně vždy připoutaných k faktům. Na jedné straně svět je složen ze složených faktů, na straně druhé substance světa je tvořena jednoduchými nedělitelnými předměty. Předměty tvoří substanci světa, proto nemohou být složité (TLP 2.021). Ve světě, v němž substance by byla tvořena složenými předměty, měla by substance proměnlivou povahu, což by bylo v rozporu s její vlastní definicí. Na substanci Wittgenstein nahlíží jako na to co trvá nezávisle na tom, co fakticky je, 12
je formou a obsahem (TLP 2.024-5). Nedělitelnost předmětů představuje takzvaný apriorní argument pro logický atomismus. Jak poukazuje Petr Kolář v rekonstrukci tohoto argumentu, tímto krokem se Wittgenstein pokouší vyhnout problému nekonečného regresu (KOLÁŘ 1999, 101). V případě, kdyby neexistovaly jednoduché předměty a ani jednoduchá jména, pravdivost jednoduchých vět by závisela na pravdivosti jiných vět a tak do nekonečna. Ve svém deníku Wittgenstein píše: existenci jednoduchých předmětů nevyvozujeme z existence určitých jednoduchých předmětů, ale spíš se jedná o konečný výsledek analýzy (WITTGENSTEIN, Denníky 1914-1916 2005, 84). Aby věta měla určitý smysl, musí existovat jednoduché předměty (WITTGENSTEIN, Denníky 1914-1916 2005, 98). Hned se naskytuje otázka, jak jednoduché předměty poznáme. Podle Wittgensteina to rozhodně nejde pozorováním, z empirické zkušenosti. Zatímco složené předměty jsou dané v naší zkušenosti, k jednoduchým předmětům dle Wittgensteina máme dospět logickou analýzou. (WITTGENSTEIN, Denníky 1914-1916 2005, 85). Podle Tejedora i kdyby přírodní věda (fyzika) objevila jednoduché a dále nedělitelné prvky, které by mohly odpovídat Wittgensteinovym jednoduchým předmětům, Wittgenstein by se o to jako logik nestaral (TEJEDOR 2001, 294). Předměty jsou u Wittgensteina spíše předpokladem, který umožňuje analýzu jazyka a zabraňuje nekonečnému regresu v analýze. Jak již bylo řečeno, jednoduché předměty tvoří jednoduché stavy věcí (Sachverhalten) či slovy Russella atomické fakty 5. Oproti tomu, Sachlagen představují složené situace. Rozdíl mezi zmíněnými pojmy popisuje A. Dolak ve své práci, věnované ontologii Traktátu (DOLAK 2007): Sachverhalt je tedy v jazyce zobrazována-modelována elementárním výrokem, zatímco Sachlege je modelována výrokem složeným, skládajícím se z jednoduchých výroků spojených vzájemně logickými spojkami, typicky konjunkcí, ale také implikací apod. 6 Avšak je nutné poznamenat, že stejně jako v případě dalších dichotomií, se jasná distinkce narušuje synonymním použitím pojmů v některých případech. Pojmy Sachverhalt a Sachlage nejsou výjimkou a taktéž se užívají synonymně, například v paragrafu 2.0121a se mluví o předmětu, který by se mohl vyskytovat v Sachlage, ale později v TLP 2.0121b se již mluví o výskytu věcí v Sachverhalten. Použití těchto dvou pojmů je v daném případě syno- 5 Stejné pojetí v Russell 1958, s. 9 a 12. 6 Dolak A., Ontologie Wittgensteinova Traktátu se zaměřením na Sachverhalt a na vztah Gegenstand a Sachverhalt 13
nymní, avšak další pasáže Traktátu hovoří spíše ve prospěch rozdílného užití Sachverhalt a Sachlage. Jednoduché propozice Interpretace Traktátu se často zakládá na ztotožnění jednoduchých a observačních vět. V realitě v Traktátu samotném nenacházíme žádné zmínky o pozorování a pozorovacích větách a nemáme jediný důvod pro podobné ztotožnění. Co víc, Traktát neobsahuje žádnou teorii percepce nebo poznání. Dokonce v 4.1121Wittgenstein konstatuje, že psychologie není filosofii bližší, než kterákoli jiná přírodní věda a dodává, že teorie poznání je filosofií psychologie. Jak navrhuje Anscombová, snad jediná pasáž v Traktátu, která má k tomu relativně blízko, je pojednání o takzvaných vysvětleních a primitivních (základních) znacích (TLP 3.261-3.263). Klasická gramatika považuje za jednoduchou propozici takovou, která obsahuje subjekt a predikát, jako v příkladě Marie je světlovlasá (GLOCK 1996, 102). Oproti tomu logický atomismus považuje větu za atomární v případě, že nemůže být rozložena na další jednodušší propozici. Přičemž propozice je považována za smysluplnou, pouze v případě, že všechny její komponenty něco zastupuji a jedině smyslová data jsou odolná vůči karteziánskému pochybování (tamtéž) 7. V paragrafu 4.5 Wittgenstein uvádí obecnou větnou formu a ta je Má se to tak a tak. Pokud se čtenáři zdá tato forma jako příliš obecná, Wittgenstein ve stejném paragrafu upozorňuje, že je jasné, že při popisu neobecnější větné formy se dá popsat jen to, co je pro ni podstatnéjinak by totiž nebyla nejobecnější (tamtéž). Jinými slovy, pro větnou formu je nejpodstatnější to, že popisuje určitý stav věcí. V Traktátu Wittgenstein uvádí několik požadavků na jednoduché propozice. Prvním je logická nezávislost na ostatních propozicích. Zatímco složené propozice jsou pravdivostní funkcí propozicí jednoduchých, jednoduché propozice jsou obrazem stavu věcí. Obraznost je tedy druhým požadavkem. Jednoduché propozice zobrazují určitý stav věci tj. určitou kombinaci jednoduchých předmětů (TLP 4.21). Kromě toho, jednoduchá propozice má obsahovat kombinaci jmen tj. je propojením, zřetězením jmen (TLP 4.22). Nakonec, existuje pouze jedna podmínka 7 (GLOCK 1996, 102) 14
pro pravdivost jednoduché věty, a ta spočívá v tom, že věta popisuje existující a odpovídající jí stav věcí. Je-li jednoduchá věta nepravdivá, pak odpovídající stav věcí neexistuje (TLP 4.25). Pravdivostní možnosti elementárních vět znamenají možnosti existence a neexistence stavů věcí (TLP 4.3). Z tohoto popisu avšak jasně nevyplývá, jak taková věta má vypadat a zda analytické věty můžeme taktéž zařádit mezi jednoduché. Tak například věta Sokrates je člověk má podle Russella logickou formu Fa, avšak Wittgenstein tento postoj odmítá. Podle něj subjekt a predikát v dané větě patří ke stejnému logickému typu tj. Sokrates nezahrnuje v sobě vlastnost být člověk, nýbrž je od něj oddělen. Tento úhel pohledu potvrzují poznámky v jeho deníku ze dne 16.6.15, v nichž poukazuje na to, že každá věta má kompletní smysl a je obrazem skutečnosti, takže to, co v ní řečeno není, nemůže patřit k jejímu smyslu (WITTGENSTEIN, Denníky 1914-1916 2005, 95). Znak je podle něj bytostně jednoduchý v případě, že jeho složení se stává úplně nepodstatným a mizí nám z očí (WITTGENSTEIN, Denníky 1914-1916 2005, 103). Jinými slovy, dle Wittgensteina vlastnosti a relace jsou stejným druhem jednoduchých objektů, jako jména. Zastánci nominalistického výkladu naopak tvrdí, že vztahy a vlastnosti jsou v Traktátu považovány za součást logické formy, nikoliv za samostatné objekty. V určitých pasážích Traktátu Wittgenstein skutečně naznačuje existenci více logických typů. Například slovo je se používá jako spona, rovnítko a jako výraz existence, nicméně se jedná o různé symboly (TLP 3.323). Avšak obecnou myšlenku o existenci rozlišných logických typů jmen se nedá převést na myšlenku, že vlastnosti a relace jsou zrovna jedním z jejich příkladů. Další argument nominalismu se týká pasáže, v níž Wittgenstein označuje prostor, čas a barvu za formy objektu (TLP 2.0251), z čehož se dá snadno odvodit, že by relace a vlastnosti mohly patřit do těchto skupin. Nicméně dřívější pasáže (TLP 2.0231-2.0232) tuto interpretaci vyvrací, jelikož za formu objektu se může považovat schopnost mít barvu, kvalitu prostorovosti či časovosti, nikoliv konkrétní realizaci konkrétní vlastnosti. Ty se znázorňují teprve ve větách a jsou vytvořený konfiguracemi předmětů. Vztahy uvnitř propozice nejsou umožněný z důvodu, že existuje jakýsi předmět R, k němuž se zároveň vztahují předměty a a b (v propozici arb), nýbrž protože propozice je dle Wittgensteina izomorfním obrazem faktu či situace, uvnitř které tyto vztahy existují. Neexistuje tedy objektivní důvod si myslet, že samotné vztahy a kvality jsou logickou formou předmětu, avšak otázka ohledně statusu relací a kvalit zůstává v značné míře nezodpovězena. 15
Logický prostor Pojem logický prostor (logischer Raum) původně pochází z teorie termodynamiky L. Boltzmanna, která zachází s nezávislými vlastnostmi fyzikálního systému jako s jednotlivými určujícími koordináty v multidimenzionálním systému, jehož body utváří souhrn možných stavů (GLOCK 1996, 220). Definici logického prostoru v Traktátu nenajdeme, ale je pravděpodobné, že se v Traktátu taktéž používá ve smyslu souhrnu logicky možných stavů. Podle Glocka logický prostor je vymezen vůči realitě tak, že je potenciální možností vůči té aktuální (tamtéž). Svět jsou fakty v logickém prostoru. Přestože konkrétní (jednoduchá) propozice určuje místo (Ort) v logickém prostoru, ale skrze ni je dán celý logický prostor (TLP 3.42). Wittgenstein často používá metaforu prostoru, díky níž se snaží znázornit svou představu tohoto pojmu. Tak v paragrafu 4.463 poukazuje na to, že pravdivostní podmínky určují, jaký herní prostor věta faktům ponechává. V poznámce k paragrafu dodává, že věta a obraz obecně zabírají místo v logickém prostoru stejně tak, jako těleso zabírá fyzický prostor. Tautologie dle Wittgensteina nezabírá žádné místo v logickém prostoru, jelikož se jedná o větu, která připouští každou možnou situaci. Oproti tomu, kontradikce logický prostor vyplňuje beze zbytku, protože nepřipouští žádnou. Nicméně oba případy mají společné to, že nijak neurčují skutečnost (TLP 4.4.63). Nejsou obrazem skutečnosti. Důvodem je, že ani tautologie, ani kontradikce neříkají nic, postrádají smysl. Nemají žádné pravdivostní podmínky, jelikož tautologie je pravdivá za každých okolností a kontradikce za žádných. Traktát mluví o logickém prostoru jako o nekonečném (TLP4.463). Podle interpretace Glocka se jedná o myšlenku nekonečného množství stavů věcí. Potvrzeni pro ni nachází v paragrafu 4.2211, v němž Wittgenstein říká: Dokonce, i pokud je svět nekonečně komplexní, takže každý fakt sestává z nekonečně mnoha stavů věcí a stav věcí je poskládán z nekonečně mnoha předmětů, musí zde být předměty a stavy věcí. Nekonečná plnost logického prostoru má i svůj opak. Podle Wittgensteina jde představit logický prostor bez existujících stavů věcí, nicméně jednotlivinu bez prostoru představit nejde (TLP 2.013). Z toho plyne, že není možné, aby existoval předmět nevázáný žádnou kombinací a mimo jakýkoliv stav věcí. Existuje tedy vzájemná závislost logického prostoru a předmětů. Na jednu stranu, předměty jsou závislé na logickém prostoru v tom smyslu, že se musí nacházet uvnitř tohoto prostoru. Na druhou stranu, logický prostor je závislý na předmětech v tom ohledu, že je konstituován jejich logickou formou. Logická forma jednoho předmětu určuje všechny stavy věcí, v nichž se vyskytuje, jelikož 16
v předmětech nacházíme možnost všech situací (TLP 2.014). Kromě toho, vzhledem k tomu, že logická forma předmětu předurčuje jeho schopnost se kombinovat s ostatními předměty, pak i když je nám dán jediný předmět, pak je dán i celý logický prostor tj. všechny předměty (TLP 5.524). Jsou-li nám pak dány jednoduché věty, jsou tím už dány všechny jednoduché věty (tamtéž). Na základě tohoto a premisy, že myšlenky jsou obrazy stavů věcí, plyne, že pro pochopení jedné myšlenku je třeba porozumět všem (GLOCK 1996, 222). Subjekt Bylo by velkým nedopatřením opominout předmět jedné z nejživějších debat v souvislosti s Traktátem tj. otázku postavení subjektu ve světě, která se probírá v paragrafech 5.62-6. V pasáži TLP 5.62 Wittgenstein připouští, že to, co míní solipsisté je absolutně správné, avšak nemůže to být řečeno, nýbrž se pouze ukazuje (es zein sich). Kromě toho, solipsismus je podle něj naprosto slučitelný s realismem. Solipsistické Já se totiž podle něj dá srazit do bezrozměrného bodu a zbude jen jemu přiřazená realita (TLP 5.64). Další důležitá teze z paragrafu 5.632 se týká toho, že subjekt nepatří ke světu, nýbrž tvoří jeho hranici. Podle Wittgensteina tedy neexistuje žádný objektivně existující myslící reprezentující subjekt (denkende, vorstellende Subjekt), k němuž by mohlo odkazovat zájmeno Já. Podle P. Hackera argument Wittgensteina, stejně jako za svého času argument D. Hume, můžeme považovat za polemiku proti karteziánské koncepci já jako res cogitans. Myslí či já ( self ) Wittgenstein nemyslí objekt, nýbrž složitý souhrn psychických prvků (HACKER, Insight and illusion: themes in the philosophy of Wittgenstein 1997, 85). Já není součástí světa, stejně jako oko není jeho součástí, nýbrž je hranicí vizuálního pole. Metafyzický subjekt se má ke světu stejně, jako oko k vizuálnímu poli, jelikož stejně jako oko, já není částí vizuálního pole, nýbrž jeho zdrojem či hranicí (TLP 5.633). Ve Filosofických zkoumáních Wittgenstein pobízí nás představit následující situaci: 17
Mysli si nějaký obraz krajiny, nějakou fantazijní krajinu a v ní dům- a někdo by se zeptal Komu patří ten dům? -Odpovědí na to by ostatně mohlo být: Sedlákovi, který sedí na lavičce před ním. Ale ten pak např. nemůže do svého domu vejít (FZ 398) Ten filosofický vtip Wittgenstein vysvětluje v následujících paragrafech Zkoumání. Vlastník místnosti by měl mít podle něj stejnou podstatu jako místnost samotná, což by znamenalo, že pro něj by neexistoval žádný vnějšek či vnitřek, žádná meta-úroveň, která by dovolila jednotlivé roviny rozlišit (tamtéž). Uvedený příklad je zřetelnou alegorií na argument o podstatě či spíš neexistenci metafyzického já, na něž by zájmeno já mělo odkazovat. Pozice Wittgensteina je explicitně vyjádřena v Traktátu: Neexistuje myslící, představující si subjekt ( Das denkende, vorstellende Subjekt gibt es nicht (TLP 5.631)). Slovo já podle Wittgensteina neodkazuje k žádné osobě, slovo tu neodkazuje k žádnému místu a toto k žádnému jménu. Avšak tato slova jsou se jmény propojena tím, že je vysvětlují (FZ 410). Antikartezianský argument Wittgensteina vychází hlavně z úvahy o takzvaných psychologických větách typu A myslí p. V složité větě jednoduchá věta vystupuje jako báze pravdivostních operací, jinými slovy pravdivostní hodnota složené věty se zakládá na pravdivostních hodnotách vět, které jsou v ní obsaženy. Tento názor zastávali jak Frege, tak i Russell. Podle Fregeho výjimky tvoří psychologické věty typu A věří, že p, kde p je věta vedlejší, jelikož referencí vedlejší věty v daném případě není pravdivostní hodnota p, nýbrž jeho myšlenka či smysl. Zatímco klasická epistemologie uvádí do souvislosti A a p, Wittgenstein to považuje za chybné. Dá se říct, že stejně jako v příkladě s obrázkem krajiny, není možné oddělit větu p od A a skutečná formulace věty má znít p myslí p. Jinými slovy je nemožné oddělit předsvědčení subjektu od subjektu samotného. Naše přesvědčení a zkušenosti o světě tvoří naši osobnost a náš svět. Z toho pro Wittgensteina plyne, že duše -subjekt atd.- tak, jak se chápe v dnešní povrchní psychologii, je nemožnou věcí (TLP 5.5421). Duše, v případě kdyby existovala, neměla by být složena a měla by být založena na čisté logice. Zkušenost, kterou potřebujeme k porozumění logiky, není ve skutečnosti žádnou zkušeností o tom, že se něco nějak má, ale je to zkušenost o tom, že něco je. Logika je tak apriorní vůči jakékoliv zkušenosti, která nám říká jak se věcí mají, jelikož nám sděluje odpověď na otázku co (TLP 5.552). Antikartezianský argument Wittgensteina je často vykládán jako kritika epistemologické teorie Russella, na které Russell pracoval během pobytu Wittgensteina v Cambridgi a kterou nikdy nedokončil kvůli Wittgensteinově kritice (SLUGA 1996, 323). Ve své teorii Russell obhajuje kartezianské pojetí já jako nutný předpoklad pro koherenci významu. Už ve svých 18
dřívějších prácích Russell zdůrazňuje potřebu oddělovat propozici jako speciální formu od jejich součástí. Sem spadají i zmíněné psychologické věty, v nichž by měl myslící subjekt být striktně oddělen od jeho myšlenek. Podle pozdějších úvah Russella myslící subjekt je právě tím lepidlem, co má držet všechny komponenty propozice pohromadě. Jednota propozice je tak postavena na jednotě myslícího subjektu, nicméně v descartovském stylu odděleného od mysli samotné (tamtéž). Oproti tomu z traktátové obrázkové teorie vyplývá jakýsi status samostatnosti propozice na subjektu. Jelikož propozice je obrázkem reality, myslící subjekt je hranicí reality, avšak nikoliv jeho jednotící složkou. Propozice v Traktátu tvoří celek v tom smyslu, že je izomorfním výsledkem toho, jak se věci mají ve světě, čí je izomorfním odrazem situace. Správně artikulovaná propozice či větný znak (Satzzeichen) je faktem sama o sobě, v němž jeho prvky se k sobě mají určitým způsobem (TLP 3.14). Když Wittgenstein tvrdí, že skutečnou formou propozice A věří, že p je forma p věří, že p, snaží se nám ukázat, že první forma by měla umožňovat reprezentovat situaci p subjektu samotnému. To by ovšem znamenalo, že A by mělo být stejně složené jako p nebo A s p by mělo být totožné. Podle Wittgensteina tedy jednota propozice nevyplývá z podstaty myslícího subjektu. Další komponentou Wittgensteinova myšlení je podle Hansa Slugy antiobjektivismus 8. Postoj antiobjektivismu spočívá v tom, že já nemůže být ani jménem, odkazujícím k jednoduchému objektu, ani deskripcí, popisující komplex. Na první pohled se může zdát, že skrze Traktát se Wittgenstein hlásí k objektivismu, fyzikalismu či materialismu. Nicméně právě na příkladě rozboru případu já můžeme vidět skutečný postoj Wittgensteina k fyzikalismu. Objektivismus a fyzikalismus z jeho pohledu hlavně nestačí na vysvětlení lidské subjektivity. Ve svých denicích píše: Já není předmět. Vůči každému předmětu stojím objektivně. Vůči Já ne. Existuje teda skutečně jistý způsob, jak ve filosofii může a musí být v nepsychologickém smyslu řeč o Já (WITTGENSTEIN, Denníky 1914-1916 2005, 114). Já nemůžeme považovat za možný předmět vědeckých teorií a není objektivně danou součástí světa. Na druhou stranu Já nemůže být redukováno na nic. Sluga si všímá zajímavé paralely mezi Wittgensteinovou úvahou o bolesti a subjektivitě. Ve Filosofických zkoumáních Wittgenstein píše, že pocit bolesti není ničím, ale také není čímsi (FZ 304). Stejně tak podle Slugy Já není ani součástí objektivního světa, nicméně nemůžeme tomu ani přiřadit status neexistujícího (SLUGA 1996). Je nutné si taktéž povšimnout, že tento speciální status Já je v souladu s referenční teorií, prezentovanou v Traktátu. Význam každého výrazu je zajištěn tím, že odkazu- 8 Sluga H., Wittgenstein on the Self in Sluga H.., Stern D., The Cambridge Companion to Wittgenstein 19
je bud k jednoduchému objektu nebo popisuje komplex. Vzhledem k tomu, že slovo Já nepopisuje ani jednoduchý, ani složitý předmět, plyne z toho, že nemá žádný smysl, protože neexistuje žádný objektivně existující objekt, složený či jednoduchý, který by odpovídal slovu Já. Nicméně pro Wittgensteina stále zbývá prostor pro fenomén subjektivity. Podle Slugy, postoj Wittgensteina se dá charakterizovat spíš negativně: je antikartezianský, antirussellovský, antiantiobejtkivistický,antifreudovský a antibehaviorisitický a je těžké podle něj identifikovat pozitivní podstatu jeho postoje (SLUGA 1996). Reprezentace v Traktátu Než přistoupím k výkladu reprezentační znakové teorie Traktátu, považuji za vhodné upozornit čtenáře na často neobvyklé pro sémiotické uši využití jednotlivých pojmů, typických pro sémiotické teorie. Traktát obsahuje rozsáhlou terminologii, popisující reprezentační systém. Definice znaku v Traktátu ve značné míře vyplývá z pojetí reprezentace a izomorfie. Přítomnost znaků na rovině mysli a jazyka je primárně zajištěna izomorfním promítáním světa do dalších rovin. Podle J.Conanta je především důležité rozlišit pojetí symbolu (Symbol) a znaku (Zeichen) v Traktátu. Zatímco za znak dle něj můžeme považovat jakoukoliv ortografickou jednotku, která se vyskytuje v propozici, symbol je spíše logickou jednotkou, které náleží určitá logická kategorie (CONANT 2000, 190). Od tohoto rozlišení se podle Conanta odvíjí dva možné způsoby výkladu nesmyslných vět: čirá koncepce výkladu ( austere conception ) a substanční koncepce ( substantial conception ). Podle substanční koncepce účelem ukazující věty (věta, co se pokouší popsat stav, který se může pouze ukázat) je předvést či ukázat to, co jinak vyslovit nejde. Oproti tomu v rámci čirého výkladu, jejich účelem je poukázat na sklonnost lidí hledat význam i v prázdných znacích. Slovo znak se v Traktátu užívá jako součást následujících výrazů: jednoduchý znak (einfache Zeichen), složený znak (komplexe Zeichen), větný znak (Satzzeichen), praznak (Urzeichen). Znaku, pomocí něhož vyjadřujeme myšlenku, Wittgenstein říká větný znak. Při tom se jedná o smyslově vnímatelný znak (zvukový či vizuální). Větný znak je kombinací jednoduchých znaků (jinými slovy propozice je kombinací jmen), přičemž jednoduché znaky ve větě 20
jsou jména (TLP 3.202). Myšlenku dle Wittgensteina se dá vyjádřit tak, že prvkům myšlenky odpovídají prvky větného znaku a těmto prvkům se říká jednoduché znaky (TLP 3.2-3.201). Konfiguraci jednoduchých znaků ve větě odpovídá konfigurace předmětů v situaci. Znaky ve větě své předměty zastupují, nikoliv vyjadřují. Jinými slovy, věta může sdělit, jaká věc je, nikoliv říct, co je. Dalším neobvyklým pojmem je základní znak či praznak 9 (Urzeich). Jedná se o jméno, které se nedá žádnou definicí dále rozložit. Tak každý složený znak může označovat praznaky, ovšem znak a praznak nemají stejný způsob označování (TLP 3.261). Význam praznaku jde vysvětlit, avšak vysvětlením Wittgenstein nemíní poskytnutí definice, ale větu obsahující praznaky. V takové větě se ukazuje použití praznaků či jejich logická forma, promítající se z faktů. Nicméně jak upozorňuje Wittgenstein, smyslu těchto vět lze porozumět pouze, pokud je nám známý význam praznaků. Významem se tu míní externí reference, k níž znaky odkazují (tj. jednoduché předměty). Schopnost mít smysl mají podle Wittgensteina pouze větné znaky (či propozice) (TLP 3.3). Smyslem věty jsou tedy vnitřní vztahy mezi jednotlivými objekty (a prezentovanými znaky) uvnitř situace, kterou věta zobrazuje. Složený znak arb říká, že a je ve vztahu R vůči b. Stojí za povšimnutí, že smysl může mít pouze věta, nikoliv třída jmen. Věta se tedy liší od třídy jmen ( proper koncept ) tím, že obsahuje určité vnitřní relace. Pro usnadnění pochopení si nám Wittgenstein nabízí představit vzájemnou prostorovou polohu předmětů v pokoji, ta poloha je právě smyslem věty (TLP 3.1431). Zmíněné vztahy či relace, přítomné ve větě, lze popsat pomocí jiného obrazu (jména jako body a věty jako šipky), avšak nejdou pojmenovat. Vztahy jsou něčím, co se dle Wittgensteina jde ukázat ve větě užitím (a to díky promítnutí logické formy na rovinu jazyka), avšak se nedají uchopit pojmenováváním. V promítání faktů na rovinu praznaků Hacker vidí dvě možnosti. První možnost je založena na ostenci. Objasnění, o němž Wittgenstein mluví v TLP 3.263 pomocí praznaků je pouze možné v případě, že známe význam těchto praznaků. Ostentativní výklad by znamenal, že bychom měli empiricky zažít objekt, který praznak reprezentuje. Druhý výklad podle Hackera předpokládá, že nejsme schopní uchopit význam jména v jednoduché propozici, dokud nám není známý způsob použití tohoto jména, tj. jeho logická forma. Druhá interpretace v značné míře vyznívá jako definice kruhem: pro to, aby se porozumělo smyslu propozice, je třeba porozumět jednotlivým jménům, která jsou v propozici obsažena a pro to, aby se porozumělo jménům, je 9 Urzeichen: v překladu P. Glombíčka praznak; slovenské vydání překlad. P. Balko, R. Maco: základní znak 21
třeba porozumět propozici. Na druhou stranu, je očividné, že vysvětlení můžeme považovat za jednoduché propozice. Nicméně nemůžeme považovat každou jednoduchou propozici za vysvětlení, proto musí existovat určitá podmnožina jednoduchých propozici, která má vysvětlující funkci. Podle Hackera, vysvětlující propozice mají v Traktátu formu To je A tj. má výrazně ostenzivní raz (HACKER, Insight and illusion: themes in the philosophy of Wittgenstein 1997, 77). Rovinu vysvětlování a ukazování podle mého názoru dobře zachycuje teze Donny M. Summerfieldové o dvou typech konstruování významu u znaků, kterou předkládá ve svém článku Fitting versus tracking: Wittgenstein on representation 10 (korespondence vs. tracking). Ve svém článku nastoluje dva hlavní problémy, které sémantické teorie mají za cíl vyřešit: jak je možné, že znaky mohou odkazovat k něčemu, co není v okamžik promluvy přítomné a zda existuje způsob zastavit nekonečný regres vysvětlování jednoho znaku pomocí znaku jiného. Podle Summerfieldové existují dva druhy vysvětlení intencionality znaků: ikonické teorie a indexikální teorie (v originálu: fitting theories x tracking theories). Pro ikonickou teorii je typické utváření znaku na základě podobnosti s realitou, kterou zobrazuje. Pro druhou kategorii teorií je charakteristické, že význam znaku se utváří na základě nearbitrární propojenosti s označovanou realitou. Kromě toho, obsah znaku podle ikonické teorie je determinován zobrazovanou skutečností a znak přímo poukazuje na označované, které je v okamžiku poukazování přítomné (SUMMERFIELD 1996, 124). Nejde ovšem říct, že tyto dvě teorie popisují odlišné kategorie znaků, spíš zdůrazňují odlišné aspekty pojetí reprezentace. Když si vezmeme příklad pojmu obraz (ať už se jedná o malovaný obraz či fotografii), pak nejzřetelnějším rysem obrazu je jeho nepřehlédnutelná podobnost tomu, co ten obraz zobrazuje, jedná se o ikonickou podobnost a hlavní charakteristický rys ikonické teorie. Na druhou stranu, obraz není jen pouhou podobností, nýbrž zobrazuje skutečnost známou či neznámou pro diváka, v tomto případě dle Summerfieldové hovoříme o indexikalni vlastnosti reprezentace či indexikální teorii. Základní odlišností těchto dvou rysů spočívá v tom, zda vyskytnutí znaku je nezávislé na přítomnosti či nepřítomnosti označovaného. Například obraz může zobrazovat absolutně neznámého či dokonce neexistujícího pro diváka člověka. Oproti tomu, indexikální znak je těsně 10 Donna M. Summerfield in Hans D. Sluga & David G. Stern (eds.), The Cambridge Companion to Wittgenstein. Cambridge University Press. 100--138 (1996) 22
vázán na své označované, například fotografie nemůže zobrazovat něco, co neexistuje a nikdy neexistovalo. Přes značnou odlišnost uhlů pohledu, na obě skupiny teorií se dá nahlížet jako na ukázku dvou aspektů utváření znakovosti. Zásadní rozdíl mezí dvěma skupinami teorií je v tom, že zatímco druhá vyžaduje přítomnost označovaného předmětu pro nabytí významu znaku, první teorie považuje význam za relativně nezávislý na označovaném předmětu a umožňuje interpretaci. Další rozdíl se týká způsobu nabývání sémantické hodnoty u znaku. Zatímco význam v ikonické teorii je založen na interních vlastnostech vůči systému reprezentace, indexikální teorie vysvětluje nabytí významu díky něčemu externímu. Pokud zůstaneme u příkladu obrazu, dle ikonické teorie jsou to linie, tvary a barvy a jejich poměr, díky nimž obraz nabývá smyslu, tj. zobrazuje konkrétní skutečnost. Naopak, indexikální teorie zastává přístup, že znak nabývá svého sémantického obsahu hlavně díky externím vztahům a externitě vůči reprezentačnímu systému skutečnosti. Třetí odlišnost vyplývá z rozdílu internalismu a externalismu. Zatímco sémantická hodnota znaku v ikonické teorii vděčí slovníkem vnitřní struktuře, v níž se nachází, indexikální teorie poukazuje na externí vlastnost významu. Hlavním problémem ikonických teorií je jejich neschopnost zastavit regres nekonečných interpretací. Interpretačním regresem je myšlena situace, v níž pro vysvětlení významu jednoho lingvistického znaku je použit další lingvistický znak. Jako řešení v daném případě se přirozeně nabízí tzv. ostentativní definice tj. definice pomocí ukázání na označovaný předmět, doprovázené vyslovením odpovídajícího lingvistického znaku. Interpretační regrese je tak znemožněna prezentací předmětu samotného, místo použití dalšího lingvistického znaku k vysvětlení. Zatímco běžné interpretace Traktátu vychází z předpokladu, že v případě obrázkové teorie se jedná o naivní ikonickou teorii, podle Summerfieldové Traktát obsahuje dvouúrovňovou teorii, která má rysy obou typů. Pomoci této dvou-urovńovosti Wittgensteinovi se daří vyřešit problém regresu, a zároveň vysvětlit, jak znaky dokážou odkazovat k něčemu, co momentálně nemáme ve svém vizuálním poli. Obrázková teorie podle Summerfieldové popisuje dvojí druh vazby mezi označujícím a označovaným: ikonického a indexikálního typu. Díky rozlišení na jména a propozice a jim odpovídající objekty a fakty Wittgenstein demonstruje dvojí způsob utváření znaků. Zatímco jména ukazují (index) na objekty, propozice odpovídají (ikon) jednotlivým faktům. Podle Traktátu jména mají Bedeutung (referenci), avšak Sinn (smysl) nikoliv. Jinými slovy, jména zastupují předměty a jejích sémantický obsah odpovídá světu. V případě, že jednotlivé jméno neodpovídá jednotlivému předmětu ve světě, tímto jméno poztrácí svůj séman- 23
tický obsah. Propozice naopak mají Sinn, avšak k ničemu nereferují, tj. se nenacházejí v korespondujícím stavu se světem. Propozice mohou neodpovídat faktu, nicméně tímto nepřichází o svůj sémantický obsah, díky tomu, že obsahují jednotlivá jména. Obecně shrnuto, traktátová jména dle Summerfieldové odkazují ke svým objektům (track), ale neodpovídají či nekorespondují s nimi (fit). Propozice naopak korespondují (nebo nekorespondují) s fakty ve světě, ale k ničemu neodkazují. Tak propozice mohou být nepravdivé, nicméně u toho být smysluplné. Propozice (Satz) může být smysluplná, avšak nepravdivá, pouze v případě, že se jedná o fakt tj. konkrétní konfiguraci prvků, která je logicky možná, avšak není pravdivá v dané aktuální situaci. Logická možnost existence je založena na apriornosti logiky. Každá propozice sdílí logickou formu faktu jako výsledek izomorfie těchto dvou rovin. Nicméně jak si správně povšimla Summerfieldová, předpokladem pro promítnutí logické formy z faktu do propozice je přítomnost objektů a jmen, umožňujících kombinace, které jsou determinovány logickou formou. V tomto ohledu obrázková teorie překračuje ikonický typ: i když popisuje způsob, jakým si svět (fakta) a jazyk (propozice) odpovídají, není to vzájemná korespondence, díky níž propozice nabývají smyslu. Podmínkou přítomnosti pravdivostní hodnoty je smysluplnost tj. propozice má obsahovat jména, jimž odpovídají objekty a jimž je vlastní nějaká logická forma a teprve při splnění této podmínky se dá hovořit o korespondenci mezi rovinou faktů a jazyka. Jinými slovy kombinatorní možnosti jednoduchých objektů determinují logické možnosti faktů Námitkou proti interpretaci Traktátu pomocí indexikální teorie může být velká nejasnost v tom, jakým způsobem se vazba mezi jmény a objekty dle Wittgensteina vzniká. Wittgenstein neposkytuje žádná vysvětlení ohledně toho, zda propojení mezí jmény a slovy je součástí jakéhosi přirozeného řadu světa či se jedná o lidský úkon. Nicméně tento fakt nemůžeme považovat za plnohodnotnou námitku proti použití této interpretace. Dilema, zda jména nabývají svého významu v užití ve větě či mají význam nezávisle na užití, nastolila už Hidé Ishigurová. Ve svém slavném článku Names and reference of names postuluje problém toho, zda jména v Traktátu nabývají významu díky existenci externí reference či díky jejích přítomnosti ve větě, v níž se ukazuje logická forma (ISHIGURO 1969). Způsob nabytí významu jmen v Traktátu a Filosofických zkoumáních jsou často dávány do rozporu, nicméně dle Ishigurové rozdíl mezi nimi nespočívá v propozičním užití jmen. Dá se dokonce nazvat truismem myšlenku o tom, že jméno nemůže být vázáno na konkrétní objekt ve světě, aniž by mělo fixovaný způsob užití ve větě. Skutečně zajímavou otázkou je podle ní, zda význam jména může být zajištěn nezávisle na jeho 24
použití v propozici pouze pomoci provázání jména s objektem, tak jak to navrhoval Russell, či samotná identita označovaného objektu je postulována na základě použití jména v propozici. Podle Ishigurové, Wittgenstein odmítá první možnost, a celá teorie Traktátu jasně promlouvá na obranu druhé. Být předmětem v Traktátu znamená být hodnotou proměnného jména (TLP 4.1272). Být předmětem tedy neznamená mít nějakou konkrétní vlastnost jako prostorovost či zabarvenost, především se jedná o čistě logické možnost mít formální vlastnosti. Formální pojem je tedy neoddělitelný od předmětu samotného a otázka po existenci formálního pojmu je nesmyslná (TLP 4.1274). Nemá tedy smysl se ptát, zda stůl, barva nebo vztah jsou objekty mimo propozici Stůl je modrý. Jedná se o interní vlastnosti situace, kde kolísavému způsobu použití slova vlastnost a vztah odpovídá kolísavý způsob použití slova předmět (TLP 4.123). Vnitřní vlastnost Wittgenstein definuje jako vlastnost, pro kterou platí, že je nemyslitelné, aby ji předmět neměl (TLP 4.123). Avšak existence interní vlastnosti situace nemůže být postulována existenční větou, nýbrž je neoddělitelnou vlastností této situace a tedy věty samotné, jedná se o formální vlastnost. Formální pojem je tedy neoddělitelný od samotného předmětu ve stejném smyslu, v jakém je formální vlastnost věty, jako její vnitřní vlastnost, vyjadřující vnitřní vztahy ve větě, je neoddělitelná od věty samotné. To, že něco spadá pod formální pojem jako jeho předmět, nelze vyjádřit existenční větou, a tedy nelze reprezentovat nějakou funkcí, to se jedině ukazuje na samotném znaku tohoto předmětu tj. na jeho užití v propozici. Nicméně formální vlastnosti věty v Traktátu přímo předpokládají existenci situace ve světě, z níž se její interní vlastnosti promítají do jazyka. Podle Ishigurové v případě, že mluvčí používá jméno v propozici a jasně rozumí syntaktické roli tohoto jména, se předpokládá, že jméno má jasně vymezenou referenci (ISHIGURO 1969, 28). V opačném případě jasné porozumění syntaktické roli při použití v propozici by bylo vyloučeno jako nemožné. Dá se říct, že jasná reference a formální vlastnosti se vzájemně doplňují v úloze konstrukce významu. Pokud jasně rozumíme nějaké propozici, to znamená, že jsme si vědomí toho, k čemu jednotlivá jména v této propozici referují. Ishigurová uvádí příklad Peánových axiomů, v nichž nula, číslo a následovník jsou nadefinovány jako praznaky tedy znaky, které nemohou být definovány pomocí jiných znaků. V případě, že člověk rozumí těmto axiomům, předpokládá se, že už rozumíme tomu, k čemu tyto praznaky odkazují (ISHIGURO 1969, 29). Nicméně Wittgenstein netvrdí, že porozumění je založeno pouze na tom, že známe význam praznaků. Podle Ishigurové a Anscombové porozumění vysvětlení praznaků a identifikace reference praznaků nejsou samostatné epistemologické kroky, nýbrž identita refe- 25