ARCHEOLOGICKÁ KERAMIKA A MOŽNOSTI JEJÍHO ANALYTICKÉHO STUDIA V ČESKÉ REPUBLICE

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA KATEDRA GEOLOGIE ARCHEOLOGICKÁ KERAMIKA A MOŽNOSTI JEJÍHO ANALYTICKÉHO STUDIA V ČESKÉ REPUBLICE bakalářská práce Aneta Grézlová Environmentální geologie (B1201) prezenční studium vedoucí práce: Mgr. Andrea Grígelová červen 2010

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně. Veškeré literární prameny a informace, které jsem v práci využila, jsou uvedeny v seznamu použité literatury a řádně ocitovány. Souhlasím se zveřejněním své práce podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů. V Olomouci 27. června 2010. 2

Poděkování Především bych ráda poděkovala vedoucí mé bakalářské práce Mgr. Andree Grígelové za odborné rady a připomínky při zpracování bakalářské práce a také RNDr. Petru Sulovskému, PhD. za odborné konzultace v oblasti analytických metod. 3

Bibliografická identifikace: Jméno a příjmení autorky: Aneta Grézlová Název práce: Archeologická keramika a možnosti jejího analytického studia v České republice Typ práce: bakalářská Pracoviště: Univerzita Palackého v Olomouci, Přírodovědecká fakulta, katedra geologie Vedoucí práce: Mgr. Andrea Grígelová Rok obhajoby práce: 2010 Abstrakt: Bakalářská práce se zaměřuje na archeologickou keramiku a to především na popis historie použití a technologie výroby keramiky (starší doba kamenná vrcholný středověk), dále na příčiny a typy degradace historické keramiky, popis analytických metod vhodných k jejímu studiu a nakonec na vytvoření přehledného soupisu pracovišť zabývajících se studiem archeologické keramiky, včetně kontaktů na pověřené pracovníky. Počet stran: 93 Počet příloh: 26 Jazyk: čeština Klíčová slova: archeologická keramika, analytické metody, Česká republika 4

Bibliographical identification: Author s first name and surname: Aneta Grézlová Title: Archaeological Ceramics and Possibilites of its Analyses in the Czech Republic Type of thesis: bachelor Institution: Palacky University in Olomouc, Faculty of Science, Department of Geology Supervisor: Mgr. Andrea Grigelová The year of presentation: 2010 Abstract: The objective of this thesis is twofold. First part is focused on archaelogical ceramics, with emphasis on history of its use, technology of production from Paleolith to late Middle Ages, and on different causes and types of its degradation. Second part presents a brief description of analytical methods suitable and available for study of archaeological ceramics in the Czech Republic, including the contact information to responsible experts. Number of pages: 93 Number of appendices: 26 Language: Czech Key words: archaelogical ceramics, analytical methods, Czech Republic 5

Obsah: 1. Úvod...9 2. Historie použití a technologie výroby keramiky...10 2.1. Starší a střední doba kamenná paleolit...10 2.2. Mladší doba kamenná...13 2.2.1. Oblasti neolitu mimo Evropu...13 2.2.2. Neolit ve střední Evropě...16 2.2.2.1. Starý neolit...16 2.2.2.2. Střední neolit...17 2.2.2.3. Mladý neolit...19 2.3. Pozdní doba kamenná eneolit...20 2.3.1. Časný a střední eneolit...21 2.3.2. Střední eneolit...22 2.3.3. Mladší eneolit...24 2.3.4. Pozdní eneolit...26 2.4. Doba bronzová...28 2.4.1. Starší doba bronzová...29 2.4.2. Střední doba bronzová...30 2.4.3. Mladší doba bronzová...31 2.4.4. Pozdní doba bronzová...35 2.5. Starší doba železná halštatská...37 2.5.1. Pozdní doba halštatská...41 2.6. Mladší doba železná laténská...42 Technologie výpalu...43 2.7. Doba římská...44 2.8. Období stěhování národů...46 6

2.9. Středověká keramika v Čechách a na Moravě...47 2.9.1. Keramika raného středověku...47 2.9.2. Keramika vrcholného středověku v Čechách a na Moravě...51 2.9.2.1. Česká středověká keramika...51 2.9.2.2. Moravská středověká keramika...53 2.10. Hrnčířský kruh a jiné nástroje středověkého hrnčíře...56 2.11. Hrnčířské pece...58 2.12. Jiné keramické výrobky z období středověku...62 3. Složení a stavba keramického materiálu...65 3.1. Suroviny na výrobu keramiky...65 3.1.1. Suroviny plastické...65 3.1.1.1. Jílové minerály...66 3.1.1.2. Vznik plastických keramických surovin...68 3.1.1.3. Dehydroxidace a výpal keramických materiálů...69 3.1.1.4. Ložiska jílů a zemin pro výrobu keramiky...70 3.2. Neplastické suroviny...71 3.2.1. Ostřiva...71 3.2.2. Taviva...71 3.2.2.1. Slinování...71 3.3. Glazury a engoby...72 4. Degradace keramiky...72 4.1. Stárnutí vlivem vlhkostní roztažnosti...73 4.2. Poškození mrazem...75 4.3. Výkvěty...75 4.4. Kapalinová koroze...75 4.5. Poškození keramiky vlivem špatných podmínek během uložení v depozitářích.76 7

5. Analytické metody určené ke studiu historické keramiky...77 5.1. Dělení analytických metod...77 5.2. Popis metod využitelných pro analýzu archeologické keramiky...78 5.2.1. Rentgenová difrakční analýza (XRD)...78 5.2.2. Termické analýzy (GTA a DTA)...79 5.2.3. Rentgen-fluorescenční analýza (XRF)...80 5.2.4. Elektronová mikroanalýza - mikrosonda (EPMA)...81 5.2.5. Elektronový rastrovací mikroskop nebo environmentální elektronový rastrovací mikroskop (SEM nebo ESEM)...82 5.2.6. Elektronový rastrovací mikroskop s EDX analyzátorem nebo environmentální elektronový rastrovací mikroskop s EDX analyzátorem...83 5.2.7. Katodová luminiscence...84 5.2.8. Fluorescenční mikroskopie...84 5.2.9. Hmotnostní spektrometrie s indukčně vázaným plazmatem (ICP-MS)...85 5.2.10. Hmotnostní spektrometrie s indukčně vázaným plazmatem a laserovou ablací (LA-ICP-MS)...86 5.2.11. Infračervená spektroskopie (UV-FAR IR)...86 5.2.12. Ramanova spektroskopie...87 5.2.13. Měření porozity...88 5.2.14. Experimentální výpaly...89 6. Diskuze...91 7. Závěr...91 8. Seznam použité literatury:...92 9. Seznam příloh (samostatné číslování)...1 8

1. Úvod Cílem mé bakalářské práce je popis historie používání a technologie výroby keramiky v českých zemích od prvního výskytu keramického materiálu pocházejícího ze starší doby kamenné (paleolit), jehož stáří se odhaduje na 25 tisíc let př. n. l., až do období vrcholného středověku (16. století). V další části práce se budu zabývat složením a stavbou keramického materiálu a surovinami určenými na výrobu historické keramiky a v následující části popíšu příčiny a typy degradace keramického materiálu. Na závěr své práce vytvořím stručný popis analytických metod dostupných v České republice a nejlépe využitelných pro studium archeologické keramiky, ke kterému připojím seznam pracovišť, která se studiem historické keramiky zabývají nebo na kterých je možno analýzy archeologické keramiky provádět. Seznam pracovišť bude zahrnovat také kontakty na vybrané odborníky, kteří dané analýzy provádějí. 9

2. Historie použití a technologie výroby keramiky (období od starší doby kamenné po vrcholný středověk) Keramika od mladší doby kamenné až po středověk představuje pro archeologii jeden z nepostradatelných prostředků vedoucích k chronologickému uspořádání jednotlivých nálezových celků. Díky tomu, že mají keramické nádoby a předměty určité společné znaky a charakteristické rysy (jako jsou podobné tvary, typy a zdobné prvky), mohou je archeologové rozřazovat do jednotlivých skupin. Jelikož je keramika často jediným vodítkem pro tato zařazení, pojmenovali vědci některé skupiny či kultury právě podle ní (kultura lidu s moravskou malovanou keramikou, kultura lidu kulovitých amfor, kultura lidu zvoncových pohárů) (Vignatiová 1973). Naše území je z hlediska keramických nálezů velmi bohaté. České a moravské lokality si v ničem nezadají s lokalitami světovými. Navíc máme velké štěstí, že byla právě na našem území objevena archeologická lokalita areálu Dolní Věstonice Pavlov. Tento celek představuje v období, kdy svět ještě neznal hliněné nádoby, nejstarší centrum keramické produkce v celosvětovém měřítku. 2.1. Starší a střední doba kamenná paleolit (3 mil. 8000 let př. n. l.) a mezolit (8000 6000 př. n. l.) V paleolitu a mezolitu hovoříme pouze o přisvojovacím (tedy nevýrobním) způsobu života. Keramika na našem území je v období pleistocénu bohatá především na drobnou plastiku zobrazující hlavně figurky ženských postav a zvířat, které jsou vytvořeny z vypálené hlíny. Velikost sošek lidí se pohybuje kolem 8 20 cm, zvířecí figurky jsou menších rozměrů (Podborský 2006). Tyto plastiky se nachází na lokalitách v Dolních Věstonicích a Pavlově na jižní Moravě. Raritou je, že většina těchto plastik je na rozdíl od okolní Evropy (a vůbec celého světa) zhotovena právě z vypálené hlíny (Pečírka a kol. 1979). Nápad, jak vypálit hlínu můžeme nejspíš přičíst lovcům ze sídliště pod Pavlovskými vrchy z Dolních Věstonic. I když jsou jejich plastiky z vypálené hlíny světovou zvláštností, byla tato inovace z nejasných důvodů na dlouhá léta opět zapomenuta (Petráň 1995). Můžeme se jen domnívat, že k zániku snad došlo v důsledku přetržení řetězu společenské tradice nebo vlivem velmi příznivých podmínek, které později vymizely (Pečírka a kol. 1979). V té době totiž došlo k velkým změnám v podnebí, kdy zvěř začala ustupovat k severu a za zvěří se stěhovali také lidé. Místa původního pobytu se vylidnily a s nimi vymizelo i paleolitické umění (Kubišta 1969). 10

Obr. 1: Věstonická Venuše (převzato z: Svoboda et al. 2009) Nejstarší známé plastiky tzv. paleolitické Venuše tedy pochází z Dolních Věstonic. Jeden z největších objevů celosvětového významu představuje známá věstonická (Černá) Venuše (obr. 1), jejíž stáří se přibližně odhaduje na 25 000 let př. n. l. Jedná se o keramickou plastiku měřící 11,5 cm. Jedny z posledních výsledků potvrdily, že soška je vypálena z jemné hlíny, která byla smíšena s vodou a lidským popelem. Navíc byly v hlíně objeveny i drobná bílá zrníčka, o kterých se předpokládá, že se jedná o cicvár ze spraše. Avšak žádným z dosavadních výzkumů se nepodařilo získat jednoznačnou odpověď. Další zajímavostí je otisk prstu lidské ruky, který se zachoval na zádech sošky. Podařilo se zjistit, že se jedná o otisk prstu dítěte, které mohlo mít okolo jedenácti let (Hložek 2008). V paleolitu jsou figurky žen ztvárňovány značně naturalisticky se zdůrazněnými primárními i sekundárními pohlavními znaky a naopak potlačenými jinými částmi těla jako např. hlavy, paží nebo nohou. (Podborský 2006). Z toho, že se tehdejší umělci zhlédli v kyprých tvarech se zdůrazněným pohlavím, se dá Obr. 2: Hrudky s otisky prstů (převzato z: Svoboda et al. 2009) usoudit, že kult plodnosti byl pro umění něco jako hybná síla (Kubišta 1969). Na sídlišti v Pavlově byly nalezeny půdorysy chat, na jejichž podlahách byla po odkrytí nalezena ohniště umístěná v mělkých mísovitých jámách. Kolem některých z těchto ohnišť byly záměrně naskládány kameny do pecovitých útvarů (Sklenář 1974). Také v Dolních Věstonicích bylo nalezeno zahloubené ohniště, které ze tří stran obklopovalo hliněné těleso. Těleso mělo ochranný ráz a umožňovalo značné zvýšení žáru, což dokazuje vysoký stupeň vypálené výplně (Svoboda et al. 2009). 11

Tato krytá ohniště mohla představovat pokus o vytvoření primitivní keramické pece. Avšak zařízení připomínající skutečnou hrnčířskou pec pochází až z mladší doby kamenné. Tento nález byl učiněn na rozsáhlém neolitickém sídlišti Bylany v Čechách, které časově řadíme do období kultury s lineární keramikou a kultury s vypíchanou keramikou (Weiss 2007). V Dolních Věstonicích byly také objeveny zbytky chatrče kouzelníka s velkým ohništěm uvnitř, kolem něhož se našlo přes 2000 kusů modelovaných vypálených hrudek hlíny včetně částí lidských či zvířecích figurek (Podborský 2006, str. 52). Na některých těchto hrudkách (obr. 2) můžeme také vypozorovat vypálením zachované otisky prstů výrobce. Hrudky a figurky spolu s jejich úlomky nalezenými na tomto sídlišti tvoří soubor nejstarších vypálených keramických výrobků na světě (Sklenář 1974). Doposud není jasné, k jakému účelu hrudky přesně sloužily, ale podle vědců se jedná o zbytky mazanice po výmazu vnitřních stěn některých obydlí. Předpokládají, že stěny těchto obydlí byly utvořeny z vypletených proutěných konstrukcí, poté vymazány hlínou a následně snad přikryty nějakou textilií. Na hrudkách totiž byly nalezeny trasologické útvary v podobě otisků připomínající proutí a vláknité struktury textilu (Adovasio in Králík et al. 2008). Pomocí environmentálního elektronového skenovacího mikroskopu (ESEM) byly pořízeny snímky mikrostruktury jedné z hliněných hrudek z lokality Pavlov a dále byl vytvořen odlitek určený pro studium na SEM. Jelikož epidermální lišty otisků prstů byly jemné, přisuzují se spíše ženám a dětem než mužům (Králík et al. 2008). Ze zvířecích plastik byly v Dolních Věstonicích také nalezeny realistické sošky mamuta, rysa, medvěda, hlava koně, vlka, lišky, rosomáka, lvice a nosorožce, které vynikají věrnou podobou se skutečností (Kubišta 1969). I v Pavlově můžeme nalézt zvířecí plastiky opět velmi realisticky ztvárněné. Stejně tak množství hrudek (asi 1300 kusů) rozesetých okolo ohniště. Z toho můžeme předpokládat příbuznost s obyvateli Dolních Věstonic (Sklenář 1974). Vědci se domnívají, že zoomorfní plastické modelace (obr. 3) z hlíny byly spjaty s mystickým loveckým kultem. Jejich poškození či zničení mohl zavinit vpich ostrého předmětu související s magickým aktem. To by vysvětlovalo nálezy velkého množství rozbitých figurek a jejich hliněných fragmentů. Hliněné plastiky tedy mohly mít předurčenou pouze krátkodobou funkci (Svoboda et al. 2009). 12

Obr. 3: Zoomorfní nádoba halštatské V období paleolitu a mezolitu byla na výrobu keramiky nejprve používána obyčejná hlína. Ta později sloužila také jako stavební materiál na výrobu cihel a též jako materiál využívaný k omítání stěn. Přes veškeré nálezy hliněných plastik se ale doposud nepodařilo nalézt doklad o tom, že by člověk starší doby kamenné vypaloval hliněné nádoby (Weiss 2007). Skutečné hliněné nádoby se objevují až v neolitu a právě od této chvíle také slouží pro identifikaci základních kultur pravěku (Podborský 2006). 2.2. Mladší doba kamenná (neolit (9000 let př. n. l. Přední východ, 6000 4000/3500 let př. n. l. střední Evropa)) 2.2.1. Oblasti neolitu mimo Evropu Přední Asie (kolem roku 9000 př. n. l.), Dálný východ (kolem roku 8000 př. n. l.), Egypt (kolem roku 4500 př. n. l.)) V období před asi 14 000 lety dochází k radikální proměně lovecko-sběračské společnosti. Lidé opouštějí kočovný způsob života a začínají se usazovat podél toků velkých řek. Začíná období tzv. neolitické revoluce, které ostře vymezuje novou éru dějin lidstva éru výrobního (produktivního) způsobu života. Neolitický člověk se stává zemědělcem a chovatelem dobytka. Z tohoto důvodu vzniká potřeba skladovat a uchovávat potraviny (Podborský 2006). Nejvýznamnějším centrem se stává oblast tzv. úrodného půlměsíce (obr. 4), tj. území od Palestiny a Jordánska přes Sýrii na sever Anatólie až k východu Kaspického moře a odtud až na jih k pohoří Zagros (dnešní Írán) až k Perskému zálivu a Dolního Egypta (Podborský 2006). 13

Obr. 4: Schéma šíření neolitické civilizace z oblasti úrodného půlměsíce do nitra Evropy: A- primární oblast úrodného půlměsíce, B-oblast prvotního šíření neolitu do jižní Anatólie, C- nejstarší evropský neolit východního Středomoří, D-sekundární centrum evropského neolitu (upraveno podle: Podborský 2006) Zatím nejstarší nálezy hliněných nádob spadají do 8. tisíciletí př. n. l. Jedná se o keramiku pocházející z japonských ostrovů, která spadá do období Jomon (8000 300 let př. n. l.). Pro tuto keramiku jsou typické nádoby zdobené provazem. Avšak o využívání hliněných nádob pro normální denní užití můžeme hovořit až kolem 2. poloviny 7. tisíciletí př. n. l. (Weiss 2007). K významnému pokroku v rozvoji keramické výroby a hrnčířství obecně došlo v oblasti starověkého Egypta, kde se v raně dynastické době (asi 5000 3000 let př. n. l) začíná standardně využívat první otočný hrnčířský kruh. Jednalo se o desku, na níž se pomalým otáčivým pohybem nádoba utvářela. Tato technika byla využívána ještě o 500 let později v Pákistánu a Palestině. Naopak rychle se otáčející hrnčířský kruh byl využíván v Iráku již v období Uruku (3000 let př. n. l.). Takto utvořené nádoby měly mnohem hladší povrch a nesly na povrchu stopy po procesu točení. S nástupem hrnčířského kruhu se nastartovala větší produkce keramických nádob a následoval vznik řemeslné výroby (Weiss 2007). 14

Aby nedocházelo k chybám v materiálu keramického těsta, nastavovali hrnčíři hmotu pískem, či jinými ostřivy. U prvotní primitivní keramiky se jako ostřivo používala také sláma (Pečírka et al. 1979). Tehdejší keramika byla vypalována při nízkých teplotách v rozmezí 350-500 C. Další inovací byla výměna hlíny za vápenatý jíl. Díky vápenci bylo možné dosáhnout vyššího rozpětí teplot výpalu, než při použití obyčejné hlíny. (Weiss 2007). S tím, jak člověk postupně přechází k usedlému způsobu života, dochází ke vzniku trvalých sídlišť. Na Předním Východě se nacházejí nejstarší archeologická naleziště ve starověkých městech Jericho (dnešní Izrael), Çatal Höyük nebo Hacilar (obě v dnešním Turecku) (Podborský 2006). V Jerichu byly pro stavbu obydlí místo kamenů používány primitivní sušené cihly mající tvar hroudy. Z Çatal Höyüku pochází domy mající pravidelný obdélný půdorys, zhotovené ze sušených cihel. Domy jsou tu zvláštní tím, že se do nich vstupovalo ze střech po žebřících. Také v Hacilaru vznikají domy ze sušených cihel, jsou ale větších rozměrů, než ty z Çatal Höyüku a stojí na kamenných základech a uprostřed mají kůly nesoucí střechu. U zdi se také často vyskytuje pec (Pečírka et al. 1979). V těchto neolitických osadách se také nachází objekty dílen určené na výrobu keramických předmětů a hrnčířské pece (Podborský 2006). Nelze říct, že by vynález keramických předmětů, tedy hliněného nádobí byl přímo vázán na zemědělskou výrobu, ale v tomto období se mu dostalo širokému využití. Keramické nádoby byly určeny především k přechovávání zásob obilovin, pro vaření na přímém ohni (Podborský 2006). Nejstarší keramické nádoby v Evropě připomínají tvar tykve nebo měchu. Také byly nalezeny proutěné košíky, které člověk vymazával hlínou, aby v nich mohl přenášet tekutinu. Je možné, že když došlo k náhodnému vypálení hlíny (při Obr. 5: Soukání nití pomocí hliněného přeslenu a výskytu košíku v bezprostřední blízkosti ohniště) a tedy jejímu vřetene (převzato z: Podborský 2006) ztvrdnutí, začal člověk vyrábět hliněné nádoby úmyslně (Kubišta 1969). Poté byly nádoby tvořeny z hrubší keramické hmoty ruční technikou nálepu (viz. kapitola 2.10). Výzdoba nádob je jednoduchá. Patří sem ryté linie, zářezy, vrypy, výstupky a později vpichy a malování. Nádoby se vypalovaly nejprve na otevřeném ohni a později již v pecích (Podborský 2006). Důkazem existence prvních primitivních tkalcovských stavů jsou keramické přesleny a závaží (obr. 5) (Kubišta 1969). 15

Symbolem neolitické společnosti se stala postava ženy jako představitelky plodnosti a úrody. Důkazem jsou početné nálezy ženských hliněných sošek a nádob ve tvaru ženského těla. V neolitu jsou nejčastější figurální lidské a zvířecí plastiky. Opět jde o naturalisticky ztvárněné Venuše (Podborský 2006). 2.2.2. Neolit ve střední Evropě (6000 4000/3500 let př. n. l.) 2.2.2.1. Starý neolit (5700 4900 let př. n. l.) Ve střední Evropě nastoupila zemědělská ekonomika nejméně o 4 tisíciletí později než na Předním Východě (Podborský 2006). Pro evropský neolit je charakteristickým rysem nerovnoměrný vývoj a utváření velkých kulturních oblastí s odlišným způsobem života (Pečírka a kol. 1979). V období starého neolitu v regionu střední Evropy a tedy i u nás dominuje kultura lidu s lineární (páskovanou, volutovou) keramikou, jejíž vývoj později kulminuje v podobě kultury lengyelské, která se zpočátku projevila pouze na Moravě a později v období eneolitu také v Čechách, kde se vyznačuje mnoha progresívními prvky (Chropovský 1980). Lineární či páskovaná keramika je typická pro sprašové oblasti střední a jihovýchodní Evropy (Weiss 2007). Rozsáhlé osady kultury s lineární keramikou nejčastěji nacházíme na terasách a svazích poblíž řek a potoků, dále byly také vyhledávány písečné duny (Chropovský 1980). Zdobným prvkem keramiky jsou přímé linie nebo spirály voluty (viz. příloha 1) (Koštuřík 1973). Je pravděpodobné, že se tehdejší člověk nechal inspirovat brázdami lineárně založeného pole. Brzy pravěký člověk zjistil, že ostré úhly činí při sušení a výpalu jisté problémy a proto začal upřednostňovat kruhová dna (Weiss 2007). Tato keramika je rozšířena v oblastech jako Michalovice, Kopčany, Velké Raškovce. Vznikají četná sídliště jako např. Mohelnice, Vedrovice, Bylany u Kutné Hory nebo Březno u Loun (obr. 6). Na těchto lokalitách byly nalezeny velkodomy se soustavami hliněných pecí (Podborský 2006). K nejznámějším patří bylanská osada, která vznikla asi před 7000 lety, již v době prvního zemědělského osídlení Čech. V této osadě se stavěly tzv. dlouhé domy typické pro lineární kulturu. Podlahy těchto domů byly z hlíny, ve které byly objeveny jámy, které vznikly vybíráním hlíny určené pro omítnutí stěn. Později jámy sloužily jako místo k ukládání odpadu, který se stával především z keramických střepů rozdílné keramické hmoty a způsobu zdobení (Sklenář 1973). 16

Pro tuto keramiku jsou charakteristické kulovité tvary, láhve, šestiuché putny a hluboké mísy. Výzdoba je buď vhloubená, nebo plastická (Koštuřík 1973). Vhloubenou výzdobu tvoří ryté, přímé nebo spirálovité (volutové) linie, plastickou výzdobu tvoří různé tvary výčnělků. Dále se vyskytují také drobné keramické kultovní předměty jako závěsky, figurky a lidské sošky s rukama v bok (Podborský 2006). Obr. 6: Mapa rozmístění kultury lidu s lineární keramikou (převzato z: Sklenář et al. 2002) Z Bylan u Kutné Hory, jedné z nejvýznamnějších neolitických lokalit v Evropě, pochází pravděpodobně jeden z nejstarších dokladů hrnčířství na našem území. Jedná se o kultovní nádobu kultury s lineární keramikou. Nádoba je ozdobena volutovým motivem a její ucha jsou stylizována do tvaru zvířecích hlav (Petráň 1995). Lineární keramika byla také nalezena v hrobech jako součást posmrtné výbavy (Koštuřík 1969). 2.2.2.2. Střední neolit (4900 4500 let př. n. l.) Z východoslovanské lineární keramiky se utváří kultura bukovohorská (Podborský 2006). Nejvíce rozšířena je hlavně v Maďarsku, ale zasahuje také na Slovensko (Domica, Ardovo, Jasov), odkud je distribuována na východní Moravu. Jedná se o krásně zdobenou keramiku, na které se projevuje spojení s podunajskou oblastí (Sklenář 1973). Je charakteristická globulárními tvary a je ozdobena velmi jemně rytou výzdobou. Často se objevuje malování nebo inkrustace (Podborský 2006). 17

Z lineární keramiky se také na východní Moravě vyčlenil tzv. želiezovský typ. Keramika se vyznačuje již mnohem pokročilejšími tvary. Zdobení tvoří ryté linie se svislými záseky (obr. 7). Na stěnách nádob často nalézáme plastiky lidských tváří (Podborský 2006). Obr. 7: Nádoba želiezovské keramiky s přesekávanou rytou výzdobou (převzato z: Sklenář et al. 2002) Pro české země je také typická lineární keramika šáreckého typu, ze kterého se později na Moravě vyvíjí kultura s vypíchanou keramikou utvořená potomky neolitických zemědělců (Koštuřík 1973). Zdobným prvkem keramiky jsou samostatné vpichy řazené do pásů (viz. příloha 2). Tato keramika je již svým charakterem čistě středoevropská. Objevuje se také v Čechách, ale v oblastech méně vhodných pro zemědělství (Sklenář 1973). Tvary nádob jsou v porovnání s lineární keramikou vyspělejší. Nádoby mají hruškovitý nebo kotlovitý tvar. Dále se vyskytují misky a později také poháry a nádoby hrncovitých tvarů (Koštuřík 1973). Všechny předměty jsou plošně pokryty vypíchaným ornamentem. Ornamenty jsou utvořeny vícehrotým kolkem (Podborský 2006). Keramika lidu s vypíchanou keramikou byla nalezena například v Libenici, Březnu u Loun nebo v Chabařovicích (obr. 8). Obr. 8: Mapa rozmístění lidu kultury s vypíchanou keramikou (převzato z: Sklenář et al. 2002) 18

2.2.2.3. Mladý neolit (4500 3700/3500 let př. n. l.) Na konci 5. tisíciletí př. n. l. ovlivnila naše území silná expanze nového (i když velmi podobného) lidu z podunajských nížin. Tento nový proud, jehož společný název je lengyelský komplex (podle naleziště Lengyel v Maďarsku), je značně nejednotný a spojuje v sobě společné znaky starších kultur, ze kterých se později vyčlenily nové neolitické kultury (Sklenář 1974). Na Moravě se z lengyelského komplexu vyčleňuje vyspělá civilizace označená jako kultura s moravskou malovanou keramikou, kterou považujeme jak po stránce estetické, tak v keramickém provedení za vrchol neolitu (Koštuřík 1973). K jejímu rozšíření dochází především na jižní Moravě, odkud pochází její nejlepší nálezy (obr. 11). Zde byl její vliv tak silný, že předčasně ukončil vývoj vypíchané keramiky, jejíž mladší fáze se zde již neobjevuje (Sklenář 1974). Keramické výrobky jsou technicky značně dokonalé a tvarově velmi bohaté, o čemž svědčí stoupající úroveň zemědělského obyvatelstva (Kubišta 1969). Objevují se vázy, hřibovité nádoby, hrnce a mnoho dalších tvarů - vše s velmi jemně rytou a malovanou geometrickou výzdobou (viz. příloha 3) (Podborský 2006). K utváření keramiky se používal hrubší písčitý materiál, ale setkáváme se také i s jemně plavenou hlínou (Koštuřík 1973). Předcházející kultury se vyznačovaly jednobarevností, zatímco moravská malovaná keramika vyniká mnohobarevností. Hojně je používána červená, hnědá a také žlutá barva. Později se barvy opět zjednodušují a je vyráběna červená a černá leštěná - nemalovaná keramika. Ke konci neolitu byly barvy nanášeny až po vypálení nádob, nebyly proto chráněny před opotřebením a z důvodu dlouhého uložení v zemi se barva na nádobách nezachovala (Kubišta 1969). S rozvojem duchovního života se objevuje sakrální keramika (lampičky, svícny, trůny, figurální nádoby, figurální plastiky aj.). Typické pro moravskou malovanou keramiku jsou hliněné sošky zvířat a lidí. V největším množství (stovky kusů, ale hlavně fragmenty) se vyskytují figurky žen. Předpokládá se, že byly určeny jednak k ozdobení svatyní a jednak používány jako náhradní obětiny, které byly následně rozbity namísto usmrcení skutečných živých obětí. Dále byly nalezeny sedící postavy žen s napřaženými pažemi - nejspíše představující kněžku při náboženském obřadu. Nejčastějšími nálezy jsou však typizované stojící sošky mající schematicky utvořené obličeje a naopak výrazně vymodelované hýždě. Později lidská plastika přechází do silně stylizovaných tvarů. Hlína se také používala ke zdobení těla a to ve formě hliněných korálků (Podborský 2006). 19

Obr. 11: Mapa rozmístění kultury lidu s moravskou malovanou keramikou a pozdě lengyelský horizont (převzato z: Sklenář et al. 2002) 2.3. Pozdní doba kamenná eneolit (3500 2000 let př. n. l.) V období pozdní doby kamenné dochází ke kulminaci a dovršení neolitické revoluce. Vyčleňují se pracovní odvětví a vznikají prařemesla (Podborský 2006). Typickým rysem eneolitu je kladení důrazu na chov dobytka a rozšiřování osídlené plochy. K osídlení si tehdejší lidé vybírali sprašové vyvýšeniny a svahy, které často bývaly obklopené příkopem (Sklenář 1974). Keramické předměty jsou nadále vyráběny podomácku, neslouží jako předměty určené ke směně, ale především jako obětní materiál (Podborský 2006). V keramické plastice ustupuje do pozadí jak motiv zvířecích, tak i naturalistických ženských figur a místo toho se objevují např. hliněné plastiky sekeromlatů (Sklenář 1974). Nejčastěji bývá tvořena nemalovaná keramika vyznačující se geometrickou vhloubenou výzdobou. Na moravskou malovanou keramiku navazuje kultura nálevkovitých pohárů, poté kanelovaná keramika a poté kultura jevišovická. Konec eneolitu je typický tzv. invazí lukostřelců, kteří se postupně usazují na našem území a jejichž keramika je charakterizována typickým zvoncovým pohárem (Podborský 2006). 20

2.3.1. Časný a střední eneolit (3500 2600 let př. n. l.) V období časného a středního eneolitu je zaznamenán nástup kultury nálevkovitých pohárů (obr. 12) a ze západu proniká michelsberská kultura s tulipánovitými poháry (Podborský 2006). Michelsberská kultura má těžiště západně od našeho území a do Čech zasahuje jen slabě (Chropovský 1980). Tvořila něco jako hranici mezi středoevropským a západoevropským světem a její kořeny lze postřehnout již v mladopaleolitickém období (na rozdíl od kultury nálevkovitých pohárů, jejíž původ dosud nebyl zcela vyjasněn) (Pečírka a kol. 1979). Období vzniku kultury nálevkovitých pohárů se s největší pravděpodobností kryje s nejmladším obdobím kultury moravské malované keramiky, což by vysvětlovalo podobnost keramických tvarů těchto kultur. Hlavními keramickými tvary kultury nálevkovitých pohárů je amfora a nálevkovitý pohár (viz. příloha 4). Plastická výzdoba je zastoupena výčnělky a přesekávanými plastickými páskami, z vhloubené výzdoby převažují zářezy (Koštuřík 1973). Také se objevují pozůstatky kultů úrody a plodnosti. Dále se vyskytují nálevkovité poháry tzv. popelnice, do kterých je ukládán popel mrtvých. Občas je na dně popelnice vytvořen otvor pro duši (Podborský 2006). Největší část keramického materiálu tvoří hrubší písčitá hlína (Koštuřík 1973). Obr. 12: Mapa kultury s keramikou nálevkovitých pohárů (převzato z: Sklenář et al. 2002) 21

2.3.2. Střední eneolit (3000 2600 let př. n. l.) V období středního eneolitu dochází k postupnému posunu kanelované keramiky na východní Moravu (obr. 14) (Podborský 2006). Pro kulturu s kanelovanou keramikou je typická kanelace (žlábkování) (viz. příloha 5). Další zajímavý prvek tvoří tzv. měsíčkovité ucho (ansa lunata) (obr. 13), vyčnívající nad okraj nádoby. Měsíčkovité ucho se vyvinulo na našem území ze zárodků vývoje ucha u nádob pocházejících původně z oblastí karpatské kotliny (Kubišta 1969). Ucha často bývají páskovaná (Podborský 2006). Plastickou výzdobu tvoří výčnělky a lišty (Koštuřík 1969). Dále se vyskytují záseky a rýhy, které jsou vyplněny kontrastní inkrustací. Vyskytují se i zoomorfní nádobky ve tvaru velmi stylizovaných zvířat (Kubišta 1969). Z tvarů převládají hrnce, džbánky a misky (Koštuřík 1973). Znalost vozu jako dopravního Obr. 13: Čerpáky s typickým měsíčkovitým uchem (převzato z: Sklenář et al. 2002) prostředku dokládá hliněný model symbolizující zapřaženou dvojici zvířat do vozu z Radošině na Slovensku. Stále se také ještě vyskytují bezhlavé ženské figury a zvířecí figurky (Podborský 2006). Keramický materiál je různorodého složení, což je dáno rozdílnými místními surovinovými zdroji. Převládá tmavší zabarvení a hojné používání písku a drobných kaménků jako ostřiva, což zkvalitňuje soudržnost materiálu (Koštuřík 1973). 22

Obr. 14: Mapa rozmístění lidu s kulturou kanelovanou (převzato z: Sklenář et al. 2002) Ke konci středního eneolitu zasahuje Čechy a Moravu lid s kulovitými amforami (viz. příloha 6). Její nositelé přišli do Čech nejspíše ze severu a severovýchodu (obr. 15) (Chropovský 1980). Obr. 15: Mapa kultury kulovitých amfor (převzato z: Sklenář et al. 2002) Nejvíce pronikla do severní, střední a také jihozápadní části Čech a Moravy (obr. 16) kultura chamská (viz. příloha 7) (Podborský 2006). 23

Obr. 16: Mapa rozmístění lidu kultury chamské (převzato z: Sklenář et al. 2002) 2.3.3. Mladší eneolit (2600 2300 let př. n. l.) Po kultuře s kanelovanou keramikou nastupuje na Moravě kultura jevišovická (obr. 17). V keramických tvarech převládají amforovité hrnce, dále hrnce s plastickou páskou, koflíky, džbánky, hrnky, mísy a hmoždíře. Výzdobné prvky zahrnují vpichy, plastickou přesekávanou pásku, výčnělky a umělé zdrsnění povrchu (viz. příloha 8). Objevuje se i inkrustace (Koštuřík 1973). Keramický materiál je spíše hrubší, jelikož obsahuje velké množství písku a úlomků hornin jako ostřiva (Koštuřík 1973). Obr. 17: Mapa kultury jevišovické (převzato z: Sklenář et al. 2002) 24

Ve středních Čechách vzniká kultura řivnáčská a v západních Čechách kultura chamská. Vyskytují se první náznaky směny a specializované výroby jako je hrnčířství (Podborský 2006). V době působení řivnáčské kultury dosahuje období eneolitu v Čechách největšího rozkvětu. Ve středních Čechách existuje celá řada opevněných sídlišť této kultury, nacházejících se na vyvýšených místech (Řivnáč, Slánská hora) (obr. 18) ( Chropovský 1980). Pro řivnáčskou keramiku jsou typické trojuché amfory se zdrsněným tělem a vyhlazeným hrdlem. Jako další jsou džbánky a hmoždíře s rohatými uchy (viz. příloha 9) (typické pro řivnáčskou kulturu), hrubé hrnce a talířovité mísy. Typické je umělé drsnění výdutí nádob, kterého se dosahovalo slámováním nebo otiskováním textilií. Často používaným zdobným prvkem jsou plastické důlkované lišty či technika brázděného vpichu (Podborský 2006). Z opevněného sídliště kultury řivnáčské (napsat z kterého sídliště a konkretizovat) pochází džbán, který byl pravděpodobně určen ke zvláštním účelům nebo k obřadům, na což poukazuje jeho vynikající zpracování. Díky svému výjimečnému tvaru byl často napodobován, jelikož jeho obdoby se našly na severu středního Německa (Petráň 1995). Obr. 18: Mapa rozmístění lidu kultury řivnáčské (převzato z: Sklenář et al. 2002) 25

Z jihovýchodu se do centra Evropy šířily tzv. lublaňské misky na nízké vykrajované nožce s pestrou geometrickou výzdobou a bílou inkrustací. Pro Čechy je typický tzv. bernburgský (český) hrnek poukazující na severozápadní vlivy. Často se také vyskytují keramické přesleny a další drobné předměty jako býčí rohy, cívky nebo různá kolečka (Podborský 2006). 2.3.4. Pozdní eneolit (2300 2000 let př. n. l.) V období pozdního eneolitu se objevuje pastevecký lid se šňůrovou keramikou (obr. 19), který je na území Moravy cizí složkou (Koštuřík 1973). Počáteční jednoduchá šňůrová keramika nebyla příliš kvalitní, obsahovala nejspíš množství organických příměsí, které během výpalu vyhořelo a střep poté obsahoval póry (Pečírka a kol. 1979). Kmeny tohoto lidu sídlily v oblastech od Ukrajiny až po Dánsko (Kubišta 1969). Kultura lidu se šňůrovou keramikou je typická pro Čechy již v době řivnáčské kultury a pokládá v Evropě základy pro nástup doby bronzové (Podborský 2006). Pro lid se šňůrovou keramikou je typické vkládání keramických předmětů k zemřelým do hrobů (Podborský 2006). Zdobení keramiky se omezuje hlavně na otisky šňůry v měkké hlíně, které vznikly ještě před vypálením (Kubišta 1969). Také byly nalezeny nádoby ozdobené otisky obilných zrn (Sklenář 1974). Dále se vyskytuje také rytá geometrická výzdoba a v plastické výzdobě převažují lišty a třásně (viz. příloha 10) (Koštuřík 1973). Šňůrová keramika není tvarově příliš bohatá a vyznačuje se tím, že po značnou dobu nemění své tvary vůbec (Kubišta 1969). Keramické tvary ustrnuly na typickém zastoupení pohárů, amfor či džbánů (Koštuřík 1973). Zabarvení keramického materiálu je většinou tmavé, což poukazuje na přidávání grafitu do keramického materiálu (Koštuřík 1973). 26

Obr. 19: Mapa rozmístění lidu se šňůrovou keramikou (převzato z: Sklenář et al. 2002) Později se na Moravě objevuje kultura lidu se zvoncovitými poháry (obr. 20), která je na našem území opět cizí složkou (Koštuřík 1973). Dříve se původ odvozoval od lukostřelců z Pyrenejského poloostrova (kterým se podle odlišných antropologických znaků říkalo krátkolebí )(Pečírka a kol. 1979), zdá se však pravděpodobnější, že lid zvoncovitých pohárů pocházel spíše z východoalpské oblasti (Sklenář 1974). Kromě charakteristických pohárů ve tvaru zvonce jsou často nalézány břidlicové nátepní destičky, které pravděpodobně sloužily jako ochrana proti nárazu tětivy luku. Jak poháry, tak destičky slouží pro identifikaci této kultury (Pečírka a kol. 1979). Jedná se o velmi kvalitní keramiku typické zvoncovité profilace černé a červené barvy (Koštuřík 1973). Keramika je tvořena z jemně plavené hlíny, která je po vypálení červenohnědá, jelikož obsahuje ionty železa (Kubišta 1969). Tvarově vévodí červený (ionty železa), občas i černý (jako příměs byl použit grafit) pohár připomínající tvar obráceného zvonce, ozdobený pruhy a bílou inkrustací. Oblíbenou se stala také mísa s rozšířeným ozdobeným okrajem, dále džbánek, vejčitý hrnec (viz. příloha 11). Také se občas vyskytnou cedníky, lžíce nebo pokličky (Podborský 2006). Plastickou výzdobu tvoří ucha, žebra a výčnělky. Vhloubená výzdoba se prováděla kolkem a tvořila horizontální pruhy (Koštuřík 1973). I pro tuto kulturu je typické přidávání keramických předmětů do hrobů k zemřelým (Podborský 2006). 27

Obr. 20: Mapa rozmístění lidu s keramikou zvoncových pohárů (převzato z: Sklenář et al. 2002) 2.4. Doba bronzová (2000 700 let př. n. l.) V průběhu doby bronzové dochází k postupnému vyrovnávání civilizačního náskoku, který doposud udržoval Přední Východ vůči Evropě (Podborský 2006). Objevení kovů znamenalo pro člověka neobyčejný pokrok. Člověk se již nespokojuje pouze s přírodními surovinami, ale snaží se je přetvářet podle svých potřeb. V této době vévodí zpracování bronzu (Sklenář 1974). Hrnčířství se však samostatně nevyčlenilo a zůstalo předmětem domácí výroby. Velmi často nacházíme keramické jídelní a picí soupravy (Podborský 2006). Množství keramiky narůstá a funkčně se diferencuje na funerální, sakrální a kuchyňskou (Podborský 2006). Keramika bývá často vkládána do hrobů a někdy ve větší míře, než je obvyklé, často v doprovodu zlata nebo jantaru. Přesto ale není jisté, že hrob z bohatší výbavou představuje pohřeb bohatšího, či významnějšího jedince (záleží totiž na zvycích dané kultury). V souvislosti s tím vzniká nový jev vykrádání hrobů (Sklenář 1974). Byly objeveny keramické modely vozů 1 i samostatná hliněná kolečka patřící původně k modelům vozíků. Díky sílícímu vlivu kovovýroby můžeme hovořit o vzniku prařemesel, tedy o samostatné výrobní činnosti oddělené od zemědělství. 1 dokazují používání skutečných vozů 28

2.4.1. Starší doba bronzová (2000 1550 let př. n. l.) Pro střední Evropu je pro tuto dobu nejtypičtější kultura únětická 2 (Únětice u Prahy). Svůj původ má nejspíš v oblasti Karpatské kotliny (Pečírka a kol. 1979). Z hlediska kulturního vývoje tvoří významnou kapitolu pravěkého vývoje Čech, jelikož zde jako vyhraněná formace měla své centrum (Chropovský 1980). Únětická keramika (obr. 21) je šedá až černá a svou barvou se snaží napodobit lesk kovu, bývá nezdobená občas pouze rytými třásněmi (Podborský 2006). Je neobyčejně dobře zpracovaná (Pečírka a kol. 1979) i když je vyrobena v ruce z písčité hlíny (Stuchlík 1973) a povrch nádob je vně i uvnitř vyhlazen, což odráží vysokou hospodářskou a kulturní úroveň (Pečírka a kol. 1979). Také je pro ni typický dobrý výpal (Stuchlík 1973). Vyznačuje se tvorbou elegantních koflíků únětického typu, dále džbánků, hrnků, zásobnic a mís se žlábkem pod okrajem (viz. příloha 12) (Podborský 2006). Jako výzdobný prvek jsou někdy používány plastické lišty, žebírka nebo laloky na okrajích. V ryté výzdobě převažují třásně a rýhy (Stuchlík 1973). Koflíky byly neobyčejně oblíbené a postupně se rozšířily po celé střední Evropě. Byly vyráběny v různých velikostech a tmavého povrchu se docílilo dokonalým vyleštěním (Petráň 1995). 2 starší fázi kultury únětické tvořila kultura protounětická, mající blízko ke kultuře lidu se zvoncovitými poháry, formovala se na jižní a jihovýchodní Moravě 29

Obr. 21: Mapa rozmístění lidu kultury protoúnětické a únětické (převzato z: Sklenář et al. 2002) 2.4.2. Střední doba bronzová (1550 1300 let př. n. l.) Střední doba bronzová je spojena s rozšířením tzv. komplexu mohylových kultur. Tento lid se vyznačuje stavěním velkých kamenných mohyl 3 nad svými mrtvými (Kubišta 1969). Skupiny mohylových kultur ovládaly Čechy od střední doby bronzové až do konce doby laténské (Chropovský 1980). Ve střední době bronzové tedy na Moravu a do středních a středozápadních Čech proniká středodunajská mohylová kultura. Její nositelé budovali větší mohyly a věnovali se především zemědělství (Chropovský 1980). Mohylová keramika se vyznačuje hladkým nebo někdy i kožovitým povrchem, občas je povrch hrubě svisle žlábkovaný pomocí prstů (Stuchlík 1973). Pro mohylovou keramiku jsou typické tzv. keramické depoty (skladiště) čerstvě vyrobených nádob (Pečírka a kol. 1979), ve kterých převažují picí nádobky, čímž se liší od běžných hrnčířských skládek (Podborský 2006). 3 mohylu vytvořili lidé tak, že srovnali kusy kamene do tvaru polokoule (před sesunutím homoli kamenů chránil obvodový věnec z kamene) a poté nad kamenný kužel nasypali hlínu někdy až do výšky 18 metrů 30

Objevují se podobné tvary jako v předchozích kulturách, nový prvek je tzv. květináč což je široká bezuchá amfora dunajského typu (viz. příloha 13). Jako zdobný prvek se často vyskytuje stupňovitá kanelace, či ornamenty podobající se přesýpacím hodinám. Džbánky mívají vysoká hrdla a hrnce bývají často na nožce (Podborský 2006). Povrch bývá ozdoben šrafované trojúhelníky (Stuchlík 1973). V plastické výzdobě dominují pupky a lišty (Pečíraka a kol. 1979). Keramiku lidé tvořili z jemně plavené hlíny a jejich nádoby byly tenkostěnné a proto prakticky velmi málo upotřebitelné. Keramika byla určena výhradně pro pohřební účely (Kubišta 1969). Součástí mohylového uskupení je tzv. česko-falcká mohylová kultura. Jedná se o poměrně samostatnou okrajovou skupinu pasteveckého lidu, který se převážně koncentroval v oblasti jihozápadních Čech okolo Plzeňska a Českobudějovicka (Sklenář 1974). Tato kultura se vyznačuje charakteristickými tvary s geometrickou výzdobou jako trojúhelník, žebříček, přesýpací hodiny a linie bodů. Častá je mísa na nožce, tzv. český džbánek, hrnek, šálek a široká amfora (Podborský 2006). 2.4.3. Mladší doba bronzová (1300 1000 let př. n. l.) Mladší dobu bronzovou významně ovlivnila kultura lužická (lužický lid popelnicových polí), pojmenovaná podle rozsáhlých hřbitovů v Lužici (Kubišta 1969). Přestože se dlouho usuzovalo, že k nám lid lužické kultury přišel ze severu (Sklenář 1974), byl u lužické kultury prokázán autochtonní charakter na našem území, který vyvrací dřívější invazní teorii (Chropovský 1980). Jedním z jejich hlavních center byla střední Morava, ale také pronikla na severní Moravu a do severovýchodních Čech (obr. 22) (Kubišta 1969). Keramika se vyznačuje ladnými tvary a hrubším keramickým materiálem. Avšak později se jemné zboží (tvořené jílovými minerály hlavně kaolinitem) ostřeji vyčlenilo od hrubší užitkové keramiky určené pro běžné domácí použití a stalo se luxusnějším zbožím (Pečírka a kol. 1979). Jsou pro ni příznačné prototypy nádob doby popelnicových polí jako jsou okříny nebo teriny (viz. příloha 14). Nejstarší výzdobu tvořily plastické vypnuliny a později se přešlo k souvislé kanelaci (Podborský 2006). Zvláštní jsou také pohárky podobající se obuté noze. Pozdější tuhování (potahování grafitem) již upozorňuje na blížící se dobu železnou (Kubišta 1969). 31

V lužické kultuře se také objevují zoomorfní nádoby, které jsou vymodelovány značně stylizovaně. V dřívějších dobách sloužily nádoby ve tvaru zvířecího těla nejspíš ke kultovním obřadům, avšak v období kultury lužické se používaly k jinému účelu. Jelikož mají nálevkovitý otvor a úzkou výlevku, mohly sloužit například ke krmení dětí (Petráň 1995). Obr. 22: Mapa rozmístění lidu s kulturou lužickou (převzato z: Sklenář et al. 2002) Později na jižní Moravě vzniká kultura velatická (obr. 23). Sídliště této kultury bývají umístěna ve vyšších polohách a často jsou i opevněna (Sklenář 1974). Byly nalezeny početné keramické sklady (jak hrnčířské tak votivní), které se staly významným pramenem této kultury. Velatickou keramiku reprezentují tenkostěnné koflíky s vysokými uchy napodobující plechové předlohy. Patří sem picí servisy určené k rituálním slavnostním hostinám. Tyto servisy sloužily buď jako výbava velmožských hrobů nebo také jako sakrální deposity. Dále jsou typické lahvovité tvary, velké hrncovité a talířovité misky, okříny, hrnky, šálky či amforovité zásobnice látky (viz. příloha 15) (Podborský 2006). Keramika je utvořena z hlíny promísené pískem a je velmi dobře vypracovaná. Bývá tuhována nebo dočerna vypálená. Menší nádoby mají tenké stěny, což je důkazem velmi dobré řemeslnické práce. Jedinou výzdobou byl hlazený či leštěný povrch. Horní výduť byla někdy žlábkovaná (Stuchlík1973). 32

Obr. 23: Mapa rozmístění lidu kultury velatické (převzato z: Sklenář et al. 2002) Velmi významnou kulturou je středo jihočeská kultura knovízská (obr. 24) nazvaná podle Knovíze u Slaného). Pod vlivem této kultury se v Čechách utvořily 3 větší centra a sice: středočeské, severozápadočeské a jihočeské (Podborský 2006). Podle keramických nálezů lze soudit na stoupající blahobyt zemědělského lidu (Kubišta 1969) a také je patrné, že celý hmotný inventář ukazuje na genetický vztah ke kultuře mohylové. Knovízská kultura se velmi podobá kultuře lužické, jelikož se vyvíjí zhruba ve stejné době a základem obou těchto kultur je právě kultura mohylová. Knovízský vliv se dostává až do oblasti Plzeňska, středního Povltaví a Pojizeří a dostává se také na Moravu (Sklenář 1974). V Čechách bylo nalezeno velké množství pravěkých celků kultury knovízské (Podborský 2006). Obr. 25: Etážovitá amfora (převzato z: Sklenář et al. 2002) 33

Od strohých tvarů lužické keramiky prodělávají knovízské nádoby rychlý vývoj. Jejich povrch bývá hlazený nebo leštěný a v mladším období lidé nádoby tuhují a objevuje se i malba (Kubišta 1969). Kulturu doplňují četné keramické depoty skládající se ze souprav picích nádobek. Dominantu v keramice tvoří etážovitá osudí (obr. 25). Dále byly nalezeny okříny, hrncovité mísy, amforovité zásobnice, misky a hrnky (Podborský 2006). Vzácnou památku knovízské kultury představují ploché talíře s kroucenými okraji a uvnitř zdobené žlábkováním. Při okraji u nich nalézáme dvě dírky určené k pověšení (viz. příloha 16). Z plastik byly nalezeny masivní hlava koně a plastické zobrazení vodního ptáka (Kubišta 1969). Obr. 24: Mapa výskytu lidu s kulturou knovízskou a štítarskou (převzato z: Sklenář et al. 2002) V západních Čechách se uchytila jednodušší obdoba knovízské kultury tzv. milavečská kultura (viz. příloha 17). Jedná se v podstatě o syntézu knovízské kultury s kulturou mohylovou (Kubišta 1969). 34

2.4.4. Pozdní doba bronzová (1000 750 let př. n. l.) V tomto období dochází k vyvrcholení kulturního a politického rozkvětu lužického lidu. Na Moravě vzniká tzv. slezská kultura (obr. 26). Základ kultury tvoří popelnicová pole (urnové pohřby). V Čechách se vývoj slezské kultury od kultury lužické tolik neliší, avšak na Moravě již pozorujeme změny v keramickém (i bronzovém) inventáři (Sklenář 1974). Keramiku tvoří hlavně dvojuché amforky. Výzdoba je vhloubená nebo rytá a často kombinovaná s černě uhlazeným povrchem nádob (viz. příloha 18). Dále jsou velmi významné sakrální keramické předměty, jejichž výroba dosáhla téměř vrcholu. Jedná se o hliněná štěrchátka, závěsné nádobky kadidelnice, poschoďové a konvičkovité nádoby (Podborský 2006). Obr. 26: Mapa rozmístění lidu kultury slezské a platěnické (převzato z: Sklenář et al. 2002) Na Moravě vzniká také kultura podolská (obr. 27), která nahrazuje kulturu velatickou (Sklenář 1974) a pro kterou jsou příznačné některé specifické formy jako miska podolského typu, osudí s cibulovitou výdutí, mísa se žlábkovaným okrajem. Jinak se vyskytují amfory a amforovité zásobnice (Podborský 2006). Výzdoba se vyznačuje žlábkováním výdutí většiny nádob, které mohou být svislé i šikmé (viz. příloha 19) (Stuchlík 1973). 35

Keramika je vyrobena z hrubší hlíny, ale její povrch je dobře vyhlazen. Je světle zbarvená a dobře vypálená (Stuchlík 1973). V keramice je také patrný pozvolný vývoj, v němž se již projevují prvky halštatského období (jak ve tvarech, tak i ve výzdobě) (Sklenář 1974). Obr. 27: Mapa rozmístění lidu kultury podolské (převzato z: Sklenář et al. 2002) Později se knovízská kultura ve středních Čechách transformuje na kulturu štítarskou (obr. 24), která má střízlivější ráz, jelikož je pod vlivem kovových nádob (Pečírka a kol. 1979). Se vznikem této kultury spojujeme posun prvních Keltů od západu do Čech. Pro keramiku je typický ústup etážovitých osudí a je započnut vývoj amfor majících kvadratickou výduť a kuželovité a často vodorovně žlábkované hrdlo. Časté jsou také kulovité mísy s rozevřeným hrdlem. Ve výzdobě převažuje žlábkování a rýhování povrchu (viz. příloha 20) (Podborský 2006). 36

2.5. Starší doba železná halštatská (750 450 let př. n. l.) Koncem 8. století př. n. l. se obyvatelstvo na našem území začíná podílet na vývojovém procesu, který probíhal na území Evropy a vyznačoval se společnými jevy ve všech kulturních skupinách. Toto nová epocha pravěkých dějin se označuje jako doba halštatská (starší doba železná), na našem území se však tato kultura projevuje o něco později, než ve středomořské oblasti (Chropovský 1980). Centrem kultury v tomto období se stává východoalpská oblast, odkud také pochází znalost železa. Keramika přijímá nové rysy charakteristické pro halštatský styl. Patřím sem hlavně mísovité nádoby a dále také napodobeniny importovaných Dochází také k návaznosti halštatské Evropy na předchozí dobu popelnicových polí. Oblíbené jsou zvláště hliněné amulety, posvátné závěsky podobající se listu, hvězdici nebo štítu, dále zoomorfní dvojité a trojité nádobky a jednoduchá štěrchátka. Do popředí se dostávají plastiky býků a jejich aplikace na nádobách. Období halštatu je provázeno rozkvětem malované keramiky mající ostře trojčleněnou profilaci a je charakteristická geometrickým výtvarným slohem. Později se objevují orientální výzdobné prvky (Podborský 2006). Halštatská kultura zasáhla oblast mezi Odrou a Vislou, tedy území praslovanského lidu s kulturou lužickou, který nyní žije pod vlivem kultury platěnické (Podborský 2006). Sídlišť z tohoto období se zachovalo velmi málo (Sklenář 1974). V platětické keramice je ponechán typický halštatský výtvarný styl. Do popředí se dostávají ostře členěné amforovité zásobnice, které se stávají výbavou průměrných a bohatších pohřbů. Dále nalézáme velký počet tzv. otevřených osudí (mísovité urny), květináče s pokličkami, šálky, hrnky a misky se zataženým okrajem (viz. příloha 21) (Podborský 2006). Nádoby bývají na povrchu tuhované (potahované grafitem), někdy jen vyhlazené nebo vyleštěné, zatímco uvnitř bývají žlutavé (bývá používána i engoba). Občas jsou zdobeny geometrickými ornamenty (Kubišta 1969). Pro výzdobu je typické vhloubení nebo také malovaná či plastická výzdoba. Vzácně se také vyskytují veliké obřadní talířovité mísy, které jsou malované. Byly nalezeny také měsícovité idoly, poháry napodobující lidskou botu, ptačí štěrchátka, trojité nádobky, zvířecí figurky a nejrůznější artefakty, kterých je ale podstatně méně, než v dřívější době (Podborský 2006). 37