Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Právo Katedra pracovního práva a sociálního zabezpečení Rigorózní práce Odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání Mgr. Eva Buryánková 2010/2011

Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma: Odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury... 2

Poděkování: Tímto bych chtěla vyjádřit díky všem, kdo mne podporovali nejen za dobu mých studií, ale i nyní, při psaní této práce. Zejména bych chtěla velmi poděkovat doc. Gregorové za její ochotu, vstřícnost a praktické rady, které mi velmi pomohly při zpracování této rigorózní práce. 3

Obsah Obsah... 4 1. Úvod... 8 2. Obecně o odpovědnosti zaměstnavatele... 10 2.1 Odpovědnost obecně... 10 2.1.1 Základní prvky odpovědnosti za škodu... 10 2.2 Odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úrazy a nemoci z povolání... 13 2.2.1 Přechod od odpovědnosti zaměstnavatele k systému sociálního zabezpečení... 13 3. Zákonné pojištění zaměstnavatele za pracovní úrazy a nemoci z povolání... 15 3.1 Rozdíly mezi úpravou podle 65/1965 Sb. a 262/2006 Sb.... 15 3.1.1 Kdy použít úpravu podle zákona č. 262/2006?... 17 3.2 Vyhláška č. 125/1993 Sb.... 17 3.3 Dva základní modely vztahů... 19 3.4 Pojišťovna jako vedlejší účastník... 20 4. Odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úrazy a nemoci z povolání... 22 4.1 Pracovní úraz... 22 4.2 Odpovědnost zaměstnavatele... 24 4.2.1 Odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úrazy a nemoci z povolání obecně... 24 4.2.2 Odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úrazy a nemoci z povolání... 25 4.2.3 Zproštění se odpovědnosti... 25 4.3 Povinnosti zaměstnavatele v případě vzniku pracovního úrazu... 28 4.4 Nemoc z povolání... 29 4.4.1 Oduznávání nemocí z povolání... 31 5. Druhy náhrad... 33 5.1 Náhrada za ztrátu na výdělku... 33 5.1.1 Průměrný výdělek... 34 5.1.2 Zjištění průměrného výdělku... 36 5.1.3 Pravděpodobný výdělek dosažený u jiného zaměstnavatele... 36 5.2 Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti... 37 5.3 Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti... 39 4

5.3.1 Základní výpočet NZV po skončení PN... 41 5.3.2 Transformace plné a částečné invalidity na třístupňovou invaliditu... 44 5.3.3 Práce na zkrácený úvazek... 45 5.3.4 Výpočet NZV po skončení PN při další pracovní neschopnosti... 45 5.3.5 Výpočet NZV po skončení PN a tzv. STOP výdělek... 48 5.3.6 Výpočet NVZ po skončení PN u podnikatelů... 50 5.3.7. Výpočet NZV po skončení PN v dalších souvislostech... 51 5.3.8 Zákon č. 220/1995 Sb... 54 5.3.9 Doplatek do výše průměrného výdělku... 55 5.4 Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění... 56 5.4.1 Náhrada za bolest... 57 5.4.2 Náhrada za ztížení společenského uplatnění... 57 5.4.3 Výše odškodnění a možnost navýšení dle 6 a 7 vyhlášky 440/2001 Sb.... 59 5.5 Účelně vynaložené náklady spojené s léčením... 63 5.6 Věcná škoda... 64 5.7 Náhrady v případě smrti zaměstnance... 65 5.7.1 Náklady spojené s léčením a jednorázové odškodnění... 66 5.7.2 Náhrada nákladů na výživu pozůstalých... 66 5.8. Souběh občanskoprávní a pracovněprávní odpovědnosti za škodu... 69 5.8.1 Kapitalizace podle občanského zákoníku a zákona o pojistné smlouvě... 70 5.8.2 Pravidla pro kapitalizaci... 71 5.8.3 Vhodná změna zákona... 72 5.9 Promlčení... 73 5.10 Podstatná změna poměrů... 74 5.10.1 Změna stupně invalidity... 75 5.10.2 Změna zdravotního stavu... 76 5.10.3 Změna kritérií pro uznávání nemocí z povolání... 78 5.10.4 Zvýšení dosahovaného výdělku... 78 5.10.5 Dovršení důchodového věku... 79 5.10.6 Dovršení věku 65 let... 79 5.11 Valorizace... 80 5.11.1 Valorizace obecně... 80 5

5.11.2 Pravidla valorizací... 81 6. Přechod práv a povinností při odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání... 84 6.1 Přechod práv a povinností na jiného zaměstnavatele... 84 6.1.1 Přechod práv a povinností podle zákoníku práce... 84 6.1.2 Přechod práv a povinností podle zákona o velké privatizaci... 85 6.1.3 Přechod práv a povinností podle obchodního zákoníku... 86 6.1.4 Přechod práv a povinností podle zákona o přeměně obchodních společností... 87 6.2 Přechod práv a povinností na stát nebo na pojišťovnu... 88 7. Daně v souvislosti s náhradou za ztrátu na výdělku... 91 7.1 Náhrada za ztrátu na výdělku a daň z příjmu... 91 7.2 Daňová optimalizace... 92 7.3 Základní způsoby zdaňování náhrad... 92 7.3.1 Příjemce náhrady s podepsaným Prohlášením... 92 7.3.2 Příjemce náhrady bez podepsaného Prohlášení s náhradou do výše 5.000,-Kč měsíčně... 93 7.3.3 Příjemce náhrady bez podepsaného Prohlášení s náhradou nad 5.000,-Kč měsíčně 93 7.4 Náhrady za ztrátu na výdělku a sociální pojištění... 93 8. Zákon č. 266/2006 Sb.... 96 8.1 Aktuální právní stav... 96 8.2 Úrazové pojištění v kontextu Evropského společenství... 97 8.3 Změny, které přinese nová právní úprava... 100 8.3.1 Systém dávek... 102 8.3.2 Další změny... 104 8.4 Převod zákonného pojištění... 104 8.5 Důvody odkládání účinnosti zákona... 105 9. Závěr... 107 10. Resumé... 109 Seznam použitých zdrojů... 112 Tištěné zdroje... 112 Internetové zdroje... 113 6

Judikatura... 113 Právní předpisy... 115 Seznam zkratek... 118 7

1. Úvod V každodenním životě člověka jsou situace, které mohou bez jakéhokoliv úmyslu či zavinění vést k trvalým následkům, které pak ovlivňují celý zbytek života dotčené osoby. Jedná se o pracovní úrazy, nemoci z povolání, dopravní nehody či úrazy z běžného občanského života. V důsledku těchto okolností pak může dojít k tomu, že dotčená osoba je vyřazena z běžného života, ať už jen na chvíli nebo na celý život. Zatížena pak není jen tato osoba, ale celá její rodina, což se projevuje jak v mezilidských vztazích, tak zajisté i na finanční situaci rodiny. Poškozený, tedy osoba, jejíž zdraví bylo narušeno v důsledku takové situace, má právo domáhat se nároků přiznaných mu zákonem. Mnoho poškozených však o této možnosti buď neví vůbec, nebo jsou informováni jen částečně. Zákon rozlišuje dva hlavní případy odškodňování takovýchto škodných událostí, a to podle zákoníku práce a podle občanského zákoníku. Nároky jsou téměř totožné, i když podle OZ je poškozenému přiznáváno nároků více či většího rozsahu. V případě občanskoprávních škod se mnoho poškozených dotazuje na možné nároky u advokátů, kteří je ve většině případů zastupují po celou dobu odškodňování. U pracovněprávních nároků se zaměstnanec, jemuž se stane pracovní úraz nebo je u něj zjištěna nemoc z povolání, většinou s důvěrou obrací na svého zaměstnavatele. V obou případech ale celá situace časem dospěje do stádia, kdy buď sám poškozený, nebo škůdce informují svého pojistitele a celou záležitost začne vyřizovat přímo pojišťovna, respektive daný odbor neživotního pojištění. Jelikož pracuji v České pojišťovně, ve skupině, která se zabývá odškodňováním pracovněprávních nároků vzešlých z pracovních úrazů a nemocí z povolání a dále odškodňováním občanskoprávních nároků vzešlých zejména ze škody na zdraví způsobených při dopravních nehodách či operačních zákrocích, setkávám se s problematikou trvalých následků na zdraví téměř každý den. Z vlastní zkušenosti tedy vím, jaký vliv má dlouhodobé či trvalé poškození zdraví na psychiku člověka a hlavně na vztahy v rodině. I když jakákoliv peněžní částka nemůže nikomu vrátit zdraví zpět, je aspoň určitým zmírněným někdy až fatálních důsledků poškození zdraví. Zejména v případech, kdy poškozený ztratí schopnost vlastní výdělečné činnosti a je nucen vystačit si s dávkami invalidního důchodu, je pro něj velkým přínosem, že mu pojistitel toho, kdo mu škodu způsobil, bude doplácet vzniklou ztrátu na výdělku. Především pro muže, který svým výdělkem zabezpečoval celou rodinu, je tento typ 8

náhrady aspoň malým zmírněním psychického tlaku, že už nemůže plnit svoji roli živitele a je odkázán na péči své ženy, jak fyzicky, tak finančně. V této práci se věnuji zejména náhradám vzešlých z pracovních úrazů a nemocí z povolání, což je problematika, se kterou se většina osob seznámí až v případě, kdy se jim pracovní úraz stane, popřípadě kdy je jim nemoc z povolání zjištěna. Domnívám se však, že přinejmenším mzdové účetní či pracovníci personálních oddělení by měli být s touto oblastí seznámeni velmi dobře, jelikož neznalost předpisů a norem toto upravujících může vést k nemalým problémům. Stěžejním prvkem této problematiky je odpovědnost zaměstnavatele, konkrétně za pracovní úrazy a nemoci z povolání. V této práci se pokusím přiblížit téma pracovněprávních nároků ze škod na zdraví, jejich právní úpravu, jednotlivé nároky a konečně i možný stav, který pravděpodobně nastane v horizontu několika let, tedy vznik jediné úrazové pojišťovny. 9

2. Obecně o odpovědnosti zaměstnavatele 2.1 Odpovědnost obecně Odpovědnost je široký právní, morální a etický pojem, přičemž je třeba rozlišovat mezi odpovědností retrospektivní, tedy odpovědností za něco, co se už stalo, a odpovědností prospektivní, jež konkrétní osobě ukládá do budoucnosti nějakou povinnost. 1 Podle převažujícího názoru v české právní teorii i praxi je občanskoprávní odpovědnost sekundární právní povinností, která vzniká až v důsledku porušení primární právní povinnosti. Svou právní povahou je povinností, liší se však od primární povinnosti tím, že je jí imanentní určitá následnost, a dále tím, že je vždy povinností relativní. Odpovědnost nikdy nevzniká nepodmíněně přímo ze zákona bez naplnění konkrétní skutkové podstaty, nemůže tedy vzniknout ani na základě analogie. 2 Odpovědnost je chápána jako povinnost strpět nepříznivé právní následky protiprávního jednání, vzniká jako nový právní vztah, který existuje vedle či na místo vztahu původního. Platný občanský zákoník rozlišuje čtyři základní druhy odpovědnosti, a to odpovědnost za škodu, odpovědnost za vady, odpovědnost za prodlení a odpovědnost za bezdůvodné obohacení. V této práci se zabývám právě odpovědností za škodu. 2.1.1 Základní prvky odpovědnosti za škodu Odpovědnost jako právní pojem je chápána jako nutnost nést důsledky za nějaké jednání nebo opomenutí. Odpovědnost může být buď subjektivní, tedy odpovědnost s prvkem zavinění, nebo objektivní, tedy odpovědnost za následek. Odpovědnost subjektivní nebo také odpovědnost za zavinění vyžaduje jako své základní prvky protiprávní úkon, škodlivý následek, jejich příčinnou souvislost a zavinění. Zaviněné porušení právní povinnosti se předpokládá vždy. Exkulpace, tedy vyhnutí se nepříznivým následkům odpovědnosti přichází v úvahu tehdy, když porušitel prokáže, že určité protiprávní jednání nezavinil. 3 1 Odpovědnost Wikipedie [online]. Naposledy editováno 23. 11. 2010 [cit. 20. 4. 2011]. Dostupné z: <http://cs.wikipedia.org/wiki/odpov%c4%9bdnost> 2 ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. Občanské právo hmotné. 5.vydání. Praha: ASPI, 2009. str. 235 3 420 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 10

Protiprávní úkon je subjektivní právní skutečnost, spočívající v lidském volním chování, které je v rozporu s objektivním právem a na které právo váže vznik určitých následků, jež nastupují nezávisle na vůli subjektu, tedy nezávisle na tom, zda je jednající zamýšlel vyvolat. 4 V rozporu s objektivním právem však nemůže být taková činnost, kterou právo ukládá či dovoluje, jako je výkon subjektivního práva a plnění povinnosti, svépomoc, jednání v nutné obraně, jednání v krajní nouzi a jednání se svolením poškozeného. Jedná se o okolnosti vylučující protiprávnost. K výkonu subjektivního práva je oprávněn každý v mezích zákona a v souladu s ním. Co se svépomoci týče, tak zásah do práva musí hrozit bezprostředně a prostředky použité pro jeho odvrácení musí být přiměřené. Pokud by jednající použil svépomoci i v případě odvracení nikoliv bezprostředního zásahu nebo použil nepřiměřené prostředky, šlo by o exces z dovolené svépomoci, za nějž by jednající odpovídal. 5 Stejně tak ten, kdo by způsobil škodu jednáním v nutné obraně, není za ni odpovědný. Její podmínky stanoví občanský zákoník tak, že útok musí hrozit nebo trvat a obrana, nesmí být zjevně nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku. 6 V krajní nouzi jedná ten, kdo odvrací přímo hrozící nebo trvající nebezpečí, které není možné odvrátit jinak, přičemž není důležité, čím bylo toto nebezpečí vyvoláno, ale následek který jednající způsobil, nesmí být stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. 7 Protiprávnost jednání je vyloučena také tam, kde poškozený s jednáním, kterým mu byla škoda způsobena, předem souhlasil. Ačkoli je škoda nepostradatelným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu, občanský zákoník tento pojem nedefinuje. Obecně se za ni považuje majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná penězi. Nemajetkové újmy povahu škody zásadně nemají, nicméně některé nemajetkové újmy tvoří součást náhrady škody na základě výslovného ustanovení zákona. 8 V tomto případě se jedná o náhradu za bolest či ztížené společenské uplatnění, kterým je věnována samostatná podkapitola. Příčinná souvislost neboli kauzální nexus, je třetím nezbytným objektivním 4 Korecká, V., Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. 2 vydání. Praha. C.H. BECK, 2003. 5 Korecká, V., Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno. Doplněk. 2002, str. 351. 6 418 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 7 418 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 8 Holub, M. a kolektiv. Odpovědnost za škodu v právu občanském, pracovním, obchodním a správním. 2. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004. str. 17. 11

předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu. Z velké množiny všeobecných příčin a následků je tak nutno sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Zavinění je jediným ryze subjektivním předpokladem odpovědnosti za škodu. Pojem "zavinění" občanský zákoník nevymezuje; je proto třeba vycházet z ustanovení trestního zákoníku. Zavinění je právní naukou definováno jako vnitřní, psychický vztah jednajícího k jeho vlastnímu protiprávnímu jednání a k výsledku tohoto jednání. Je založeno jednak na prvku poznání, spočívajícího ve vědomosti a předvídání určitého výsledku, jednak na prvku vůle, spočívajícího v tom, že subjekt projevuje svou vůli tím, že něco chce, ale také tím, že je s něčím srozuměn. Na různé kombinaci obou prvků a stupňů jejich intenzity jsou založeny různé formy a stupně zavinění: a) úmysl přímý - jednající věděl, že škodu způsobí a chtěl ji způsobit, b) úmysl nepřímý - jednající věděl, že škodu může způsobit a byl s tímto důsledkem srozuměn, c) nedbalost vědomá - jednající věděl, že může způsobit škodu, a bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že ji nezpůsobí, d) nedbalost nevědomá - jednající nevěděl, že může způsobit škodu, ač o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl. 9 Obecná odpovědnost za škodu vychází z presumovaného zavinění, tj. jsou-li dány ostatní předpoklady odpovědnosti za škodu, má se za to, že škůdce jednal zaviněně. Je proto na něm, aby se vyvinil, neboli exkulpoval. Presumpce zavinění se zde vztahuje pouze na nedbalost nevědomou. Domáhá-li se proto poškozený náhrady škody s tím, že škoda byla způsobena vědomou nedbalostí nebo úmyslně, tíží jej v případném soudním sporu jak břemeno tvrzení, tak i důkazní. V rámci občanského práva je diferenciace jednotlivých forem zavinění důležité například pro uplatnění tzv. moderačního práva soudu, což je právo soudu snížit z důvodů hodných zřetele nepřiměřeně vysokou náhradu škody za podmínek stanovených v zákoně, přičemž tou základní podmínkou je, že ke škodě nedošlo úmyslným jednáním. 10 Předpokladem objektivní odpovědnosti neboli odpovědnosti za následek, zavinění není, bez ohledu na jeho formu. Odpovědnostní vztah vzniká pouze na základě protiprávnosti, je 9 FIALA, J., HURDÍK, J., KORECKÁ, V. Občanský zákoník komentář. Část VI. Hlava II. Odpovědnost za škodu. Oddíl I. Obecná odpovědnost. 420. Praha: ASPI, 1999 10 450 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 12

výsledkem nezaviněného protiprávního jednání či stavu. 2.2 Odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úrazy a nemoci z povolání V případě odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úrazy a nemoci z povolání se jedná o odpovědnost objektivní, tedy odpovědnost za následek. Základními prvky odpovědnosti zaměstnavatele jsou tedy škodní událost jako právní skutečnost, poškození zdraví coby její následek a jejich příčinná souvislost. Každý dílčí nárok je pak posuzován zvlášť a je zkoumáno, zda jsou i nadále splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu na zdraví zaměstnance. Pokud například poškozený zaměstnanec vznese nárok na úhradu nákladů léčení, konkrétně dodá účtenky za léky, je nutné zkoumat, zda každý jeden konkrétní lék byl předepsán či doporučen lékařem v souvislosti s léčbou pracovního úrazu nebo nemoci z povolání tohoto zaměstnance. Jelikož proplácení veškerých náhrad, které mohou vyvstat v souvislosti s léčbou pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, bývá velmi nákladné, byl pro tyto případy zřízen institut zákonného pojištění zaměstnavatele za pracovní úrazy a nemoci z povolání. Veškeré tyto nároky jdou k tíži odpovědného zaměstnavatele, a zejména v případě velkých společností, kde je velký počet zaměstnanců, a s tím spojená větší pravděpodobnost vzniku pracovního úrazu nebo rozvinutí nemoci z povolání, bylo odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání pro zaměstnavatele spojeno s velkým ekonomickým zatížením. Institut zákonného pojištění tento problém odstranil. 2.2.1 Přechod od odpovědnosti zaměstnavatele k systému sociálního zabezpečení Přijetím nového zákona č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců měla být odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech převedena ze systému pracovního práva do systému sociálního zabezpečení. Účinnost tohoto zákona byla zatím posunuta ke dni 1. 1. 2013, a proto se úprava tohoto institutu i nadále řídí zákoníkem práce, konkrétně v přechodných ustanoveních části čtrnácté. 11 Na základě zákona o úrazovém pojištění dojde k podstatné změně celého systému, kdy 11 BĚLINA, M., BOGNÁROVÁ, V., DRÁPAL, L. a kolektiv. Pracovní právo 3. vyd. Praha. Nakladatelství C. H. Beck, 2007. s. 362 13

se současný model odpovědnostního vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem přesune na úroveň systému pojistného. Doposud je zaměstnanec chráněn institutem odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úrazy a nemoci z povolání. Po nabytí účinnosti zákona o úrazovém pojištění vznikne zcela nový systém pojištění, kdy zaměstnavatel, který bude i nadále odpovědný za vzniklé pracovní úrazy a nemoci z povolání, bude za své zaměstnance platit pravidelné pojistné. Tato práce se dotýká zejména problematiky odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úrazy a nemoci z povolání, která je kryta institutem zákonného pojištění. V závěru se ale věnuji i nové právní úpravě, která ačkoliv ještě není účinná, neměla by být opomíjena. 14

3. Zákonné pojištění zaměstnavatele za pracovní úrazy a nemoci z povolání Institut zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání byl zakotven zákonem č. 37/1993 Sb., který do zákona 65/1965 Sb. od 1. 1. 1993 včlenil nový 205d. Od uvedeného data platí, že každý zaměstnavatel, který zaměstnává alespoň jednoho zaměstnance, kromě organizačních složek státu, musí být pojištěn pro případ své odpovědnosti za vzniklý pracovní úraz nebo nemoc z povolání u jedné ze dvou komerčních pojišťoven - u Kooperativy, a. s., Vienna Insurance Group nebo u České pojišťovny, a. s. (pouze pokud byl u ní pojištěn k 31. 12. 1992). Provádění zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu a nemoci z povolání je upraveno jako neziskové. Případná majetková újma uvedených pojišťoven je kryta ze státního rozpočtu a naopak vzniklý přebytek z tohoto pojištění pojišťovny odvádějí do státního rozpočtu. Pojišťovnám je stanovena pevná výše nákladů na jejich správní režii, která činila při vzniku zákonného pojištění 29,5% z celkového objemu přijatého pojistného zaplaceného zaměstnavateli v daném kalendářním roce a postupně byla v souvislosti s růstem objemu přijatého pojistného snižována. Podle poslední úpravy činí výše nákladů na správní režii pojišťoven 13,5% z přijatého pojistného. Tento způsob je velmi nevýhodný a často kritizovaný, a to i orgány Evropské unie. Vznikl jako přechodný systém do doby, než bude vytvořena úrazová pojišťovna. V důsledku kritik bylo rozhodnuto, že do doby vzniku této pojišťovny bude nahrazen jiným prozatímním řešením. Tím mělo být předání agendy České správě sociálního zabezpečení. Návrh nového zákona měl za to, že nabude účinnosti 1. ledna 2005. Ta je však v současné době odsunuta na 1. ledna 2013. 3.1 Rozdíly mezi úpravou podle 65/1965 Sb. a 262/2006 Sb. Právní úprava pracovních úrazů a nemocí z povolání není v českém právním řádu žádnou novinkou. Již před úpravou v předešlém zákoníku práce se tato problematika objevovala např. v zákoně č. 58/1956 Sb, o náhradě škody za pracovní úrazy a o náhradě nákladů léčebné péče a dávek nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení, dále v zákoně č. 150/1961 Sb., o náhradách při úrazech a nemocech z povolání, případně v zákoně č. 30/1965 Sb., o odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání. Při porovnání jednotlivých ustanovení těchto předpisů dojdeme ke zjištění, že se právní úprava nikterak významně nezměnila. Podstatné prvky zůstaly zachovány a jsou obsaženy i 15

v aktuálně účinném zákoníku práce (dále jen ZP ), který problematiku odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úrazy a nemoci z povolání upravuje. Oproti starému zákoníku práce obsahuje ten stávající některé drobné změny, kterými se stávající právní úprava mírně odchyluje od té předchozí. Podle 370 ZP náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (dále jen NZV po dobu PN ) zaměstnanci náleží i za dobu, kdy mu v prvních 3 kalendářních dnech pracovní neschopnosti nenáleží nemocenské nebo kdy mu nepřísluší náhrada mzdy nebo platu. Tento dovětek se do zákona dostal po tzv. technické novele 12, která přinesla omezení i do oblasti nemocenského pojištění nemocenské má být poskytováno až od 4. kalendářního dne pracovní neschopnosti. Část tohoto ustanovení je však v současné době již překonaná, jelikož zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění neupravuje poskytování nemocenského po dobu prvních 21 dnů pracovní neschopnosti. 371 ZP obsahuje jisté zpřesnění, kdy podle stávající úpravy se při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (dále jen NZV po skončení PN ) nepřihlíží ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem. Ve třetím odstavci je nově zakotveno, že NZV po skončení PN nebo při uznání invalidity přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu je považován výdělek ve výši minimální mzdy. Je zde také upravena koncepce tzv. STOP výdělku, ke kterému dospěla judikatura soudů, a kterou tímto nový zákoník práce jen legislativně potvrzuje jako věcně správnou. Šestý odstavec potvrzuje věcné řešení, ke kterému judikatura také dospěla, a to nejzazší termín výplaty NZV po skončení PN. Původní text 371 odst. 1 stanovoval, že se při výpočtu NZV po skončení PN nepřihlíží ke zvýšení důchodu pro bezmocnost. Jelikož došlo ke změnám, kdy se zvyšování důchodu pro bezmocnost nahradilo příspěvkem na péči z důvodu závislosti na pomoci jiné osoby, došlo i ke změnám v rámci zákoníku práce, a to již zmíněnou technickou novelou. I když se při výpočtu NZV po skončení PN stále nepřihlíží k částce 220Kč měsíčně (podle ustanovení 14 zákona 183/1994 Sb.), zákonodárce toto opomněl výslovně upravit i vůči náhradám podle 371 zákoníku práce. Ke změnám došlo i v případě náhrad při úmrtí zaměstnance zvýšil se limit na zřízení pomníku nebo desky, rozšířil se nárok na náhradu nákladů na pohřeb, zvýšilo se také 12 Zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů 16

jednorázové odškodnění pozůstalých a dospělo se ke zcela novému výpočtu náhrady na výživu pozůstalých. Detailněji jsou jednotlivé nároky popsány v samostatných kapitolách. 3.1.1 Kdy použít úpravu podle zákona č. 262/2006? Obecná judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu rozlišuje obecně ústavně nepřípustnou přímou retroaktivitu právních předpisů a přípustnou nepravou retroaktivitu, jejíž podstatou je, že je dovolené uplatnit na právní vztahy vzniklé přede dnem nabytí účinnosti nového právního předpisu ustanovení tohoto předpisu. Vztah odpovědnosti za škodu způsobenou pracovním úrazem vzniká již na základě samotného pracovního úrazu jako právní skutečnosti, dílčí nároky na odškodnění však vznikají postupně. Při posuzování, který právní předpis použít, by mělo být rozhodné datum vzniku příslušného dílčího nároku, a nikoliv datum vzniku pracovního úrazu nebo datum zjištění nemoci z povolání. 13 Podle 364 odst. 1 ZP se podle tohoto zákona řídí i pracovněprávní vztahy vzniklé před 1. lednem 2007, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak. Zpětná působnost zákoníku práce tedy spočívá na principech nepravé retroaktivity. Nároky vzniklé za účinnosti starého zákoníku práce se i nadále posuzují podle této úpravy. Tento názor vyslovil i NS ČR ve svém usnesení ze dne 16. dubna 2009, sp. zn. 21 Cdo 89/2008. 3.2 Vyhláška č. 125/1993 Sb. Podle vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele, ve znění pozdějších předpisů, jsou zaměstnavatelé zaměstnávající alespoň jednoho zaměstnance pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání pojištěni u České pojišťovny, a. s., nebo u Kooperativy a. s. V případě zaniklých zaměstnavatelů se zkoumá, kdy tento zanikl a kde byl před zánikem pojištěn. Tato pojišťovna poté provádí odškodňování nemocí z povolání a pracovních úrazů. Zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele, jak již ze samotného názvu vyplývá, 13 MIKYSKA, M. Odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání. 4. vydání. Praha. ANAG, 2010. str. 27 17

vzniká bez uzavření pojistné smlouvy, a to na základě vzniku prvního pracovněprávního vztahu. Trvá pak po celou dobu existence zaměstnavatele. Na nárok poškozeného zaměstnance na náhradu škody ani na existenci pojištění nemá vliv případné neplacení pojistného. Zaměstnavatel se však vystavuje sankcím za porušení právních předpisů. Zákonné pojištění se nevztahuje pouze na zaměstnavatele, kteří mají ze zákona postavení státního orgánu. Podle této vyhlášky je zaměstnavatel povinen platit pojišťovně stanovené pojistné. Na druhé straně však má výhodu v tom, že pojišťovna za něj hradí náhradu škody v tom rozsahu, v jakém zaměstnavatel za ni odpovídá, a pokud se k tomu písemně zavázala, tak i náklady soudního či mimosoudního projednávání škodné události. Pojistné je stanoveno sazbou uvedenou v příloze vyhlášky. Vzhledem k tomu, že tato úprava platí až od 1. 1. 1993, vztahuje se zákonné pojištění pouze na případy pracovních úrazů a nemocí z povolání vzniklé po tomto datu. Pokud se zaměstnavatel zavázal hradit nad rámec stanovený právními předpisy, má pojišťovna právo odmítnout uhrazení škody. Vyhláška v 8 vymezuje povinnosti zaměstnavatele. Ten je povinen zejména dbát, aby nenastala škodná událost. Pokud již škodná událost nastala, musí učinit nutná opatření k tomu, aby škoda byla co nejmenší. Musí bez zbytečného odkladu oznámit pojišťovně každé zvýšení nebezpečí, nastalou škodnou událost a vyjádřit se k požadované náhradě a k její výši, případně zmocnit pojišťovnu, aby za něho v této věci jednala. Je povinen uvědomit pojišťovnu o zahájení trestního řízení v souvislosti se škodnou událostí a informovat pojišťovnu o průběhu a výsledku řízení, stejně jako o zahájení civilního řízení, kde poškozený uplatňuje právo na náhradu škody. Pojišťovna poté vstoupí do řízení coby vedlejší účastník na straně zaměstnavatele. V dosti případech je to zaměstnanec pojišťovny, který obstarává šetření, posudky a výpočty, na základě kterých pak soud rozhoduje. Zaměstnavatel tak docela často spoléhá na pojišťovnu. Stává se, i když ne v mnoha případech, že právní zástupce pojištěného zaměstnavatele je pouhou figurkou do počtu a do řízení téměř nevstupuje. V rámci řízení o náhradě škody je zaměstnavatel povinen respektovat pokyny pojišťovny, zejména bez souhlasu pojišťovny se nezavazovat k náhradě promlčené pohledávky nebo nepřistoupit bez souhlasu pojišťovny na uzavření soudního smíru. Jestliže zaměstnavatel ztíží zjištění právního základu nároku, rozsahu nebo výše škody tím, že poruší některou ze zákonem stanovených povinností, má pojišťovna vůči němu právo na 18

přiměřenou náhradu. Pojišťovna není povinna plnit v případě, že zaměstnavatel nevznese v řízení o náhradě škody, kterou má pojišťovna uhradit, bez souhlasu pojišťovny námitku promlčení nebo zaváže-li se bez tohoto souhlasu uhradit promlčenou pohledávku. To samé platí v případě, že zaměstnavatel bez souhlasu pojišťovny uzavře soudní smír. Za podmínky že pojišťovna vyplatí plnění ze škody, která byla způsobena úmyslně, pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky, má vůči zaměstnavateli právo na náhradu až do výše poskytnutého plnění. Tento nárok má i v případě, že ze strany zaměstnavatele nebo jejího zaměstnance došlo k zvláště závažnému porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a pokud toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody. Třetí variantou, kdy je pojišťovna oprávněna požadovat náhradu po zaměstnavateli, je vznik škody v přímé souvislosti s výkonem činnosti neoprávněně provozované. Byla-li škoda způsobena zaviněným porušením pracovních povinností v pracovněprávních vztazích, může pojišťovna požadovat náhradu maximálně do výše, kterou může zaměstnavatel požadovat na odpovědném zaměstnanci podle pracovněprávních předpisů. Posledním případem, kdy pojišťovna vymáhá po zaměstnavateli náhradu, je prodlení zaměstnavatele s placením pojistného v době výplaty pojistného plnění. 3.3 Dva základní modely vztahů Mezi odpovědným zaměstnavatelem, poškozeným zaměstnancem a pojišťovnou existují dva základní modely vztahů. Prvním je založen na tom, že neexistuje zákonem daná povinnost zaměstnavatele, aby nejprve vyplácel odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání z vlastních finančních prostředků a poté teprve žádal refundaci tohoto plnění u příslušné pojišťovny. Naopak zaměstnavatel má právo, aby za něj pojišťovna přímo plnila nároky na odškodnění pracovního úrazu/nemoci z povolání postiženému zaměstnanci. Odpovědný zaměstnavatel pojišťovně ve většině případů předá potřebné doklady a ta pak přímo vyplatí vypočtené plnění zaměstnanci. Při dlouhodobějších výplatách je časté, že již přímo poškozený zaměstnanec komunikuje s pověřeným likvidátorem a zasílá mu dokumentaci potřebnou ke stanovení výše náhrad. Tento model je pro zaměstnavatele výhodnější v tom směru, že nehrozí riziko vyplacení nějakého odškodnění, u kterého by byla později odmítnuta refundace pojišťovnou. 19

Druhý model uplatňování zákonného pojištění je založen na přímé výplatě odškodnění ze strany odpovědného zaměstnavatele postiženému zaměstnanci a následném požadování refundace vyplacených částek od pojišťovny. Zaměstnavatel má pak vůči pojišťovně právo na refundaci poskytaných náhrad do 15 dnů po skončení nutného šetření. V případě zaběhnutých výplat je refundace v tomto časovém horizontu běžnou praxí. U nových nároků je nutné celý případ přezkoumat a překontrolovat výpočty zaměstnavatele, což mnohdy způsobuje nedodržení 15tidení lhůty. Pro zaměstnavatele skýtá tento model nebezpečí, že dle názoru pojišťovny mělo být vyplaceno méně, což v důsledku znamená, že je pojišťovnou zaměstnavateli refundována jen část požadované sumy. 3.4 Pojišťovna jako vedlejší účastník Jestliže probíhá soudní řízení o odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, jehož výsledek bude hrazen k tíži zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele, je zřejmé, že i pojišťovna má zájem na tom, jak toto řízení dopadne. Jak již bylo řečeno výše, pojišťovna je vždy subjektem, který má právní zájem na výsledku soudního sporu o odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, a proto může vystupovat jako vedlejší účastník na straně zaměstnavatele. Ve většině případů se jedná o stranu žalovanou. Pojišťovna vstupuje do řízení buď na žádost jednoho z účastníků, nebo z vlastní iniciativy. Pojišťovnu však nelze nutit k účasti na soudním sporu odškodnění pracovního úrazu/nemoci z povolání v postavení vedlejšího účastníka. Jestliže však pojišťovna odmítne zúčastnit se takového řízení, ačkoliv o něm věděla od pojištěného zaměstnavatele nebo přímo od soudu, musí pak respektovat pravomocný rozsudek vzešlý z řízení, i když se ho sama nezúčastnila. 14 Procesní postavení pojišťovny je v řízení stejné jako procesní postavení pojištěného zaměstnavatele z hlediska rozsahu procesních práv a povinností účastníka řízení. Pojišťovna se tedy může vyjadřovat k žalobě i ostatním podáním, klást účastníkům řízení a svědkům otázky, navrhovat důkazy a vyjadřovat se k provedeným důkazům. 14 MIKYSKA, M. Odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání. 4. vydání. Praha. ANAG, 2010. str. 325 20

Pojišťovna má také právo podat samostatně odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Pojišťovna je však povinna hradit úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení, jestliže ji k tomu zaváže soud. Občanský soudní řád (dále jen OSŘ )nedává vedlejšímu účastníkovi jediné procesní právo podat dovolání proti pravomocnému rozsudku soudu II. stupně. Ohledně nákladů řízení, které byly zaměstnanci přiznány v soudním řízení, kterého se pojišťovna nezúčastnila, platí, že pojišťovna je povinna je uhradit jen tehdy, jestliže se k takové úhradě písemně zavázala zaměstnavateli podle 3 výše uvedené vyhlášky. Zúčastnila-li se pojišťovna soudního řízení jako vedlejší účastník na straně zaměstnavatele, je povinna podle rozhodnutí soudu vždy uhradit zaměstnanci přisouzenou náhradu nákladů řízení, i když se k tomu výslovně nezavázala. 15 15 Rozhodnutí NS ČR ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1859/2004 21

4. Odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úrazy a nemoci z povolání 4.1 Pracovní úraz Stávající právní úprava se opírá o zákon 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZP ), který upravuje odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úrazy a nemoci z povolání v 365 393. Starý zákoník práce, tedy zákon 65/1965 Sb., po celou dobu své platnosti neobsahoval definici pojmu pracovní úraz. V tomto směru bylo nutné si pomáhat judikaturou, která charakterizuje pracovní úraz jako poruchu na zdraví, která byla zaměstnanci způsobena nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Nemusí jít tedy výlučně o tělesné zranění, ale o jakékoliv jiné porušení zdraví. V pochybnostech bude věcí znaleckého posudku, aby se prokázala tzv. příčinná souvislost s nadměrným zvýšením třeba i duševní námahy. Úrazem tedy může být za určitých okolností i úpal, omrznutí nebo otrava. Dlouhou dobu trval mezi právníky spor, zda lze považovat za pracovní úraz i infarkt myokardu, a nakonec se došlo k závěru, že v případě, kdy je prokázána souvislost infarktu nebo jiné cévní příhody s náhlým vypětím sil nebo velkou námahou, pak i tyto případy lze považovat za pracovní úrazy. 16 ZP po technické novele zpřesnil definici pojmu pracovní úraz v ustanovení 380: Pracovním úrazem pro účely tohoto zákona je poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došloli k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle 273 ZP je plněním pracovních úkolů výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru a z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele a činnost, která je předmětem pracovní cesty. Plněním pracovních úkolů je též činnost konaná pro zaměstnavatele na podnět odborové organizace, rady zaměstnanců, popřípadě zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo ostatních zaměstnanců, popřípadě činnost konaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nevykonává proti výslovnému zákazu zaměstnavatele, jakož i dobrovolná výpomoc organizovaná zaměstnavatelem. 16 DANDOVÁ, E. Odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou pracovními úrazy a nemocemi z povolání. Bezpečnost a hygiena práce. Praha. ASPI, 2007. číslo 7. str. 33 22

V ustanovení 273 je uvedena činnost považovaná za plnění pracovních úkolů, v následujícím 274 pak činnost, jejíž výkon je dáván do přímé souvislosti s plněním těchto úkolů, a naopak také úkony, u nichž se přímá souvislost s plněním pracovních úkolů nedovozuje. V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení a úkony obvyklé v době přestávky na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele, přestože se přestávka na oddech a jídlo nezapočítává do pracovní doby. Cesta na stravování a zpět v případě, že je konána v objektu zaměstnavatele, cesta na ošetření nebo vyšetření ve zdravotnickém zařízení, je-li konána v objektu zaměstnavatele a též vyšetření nebo ošetření ve zdravotnickém zařízení prováděná na příkaz zaměstnavatele, včetně vyšetření v souvislosti s noční prací a ošetření při první pomoci a cesta k nim a zpět, jsou též úkony v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Stravování, ošetření, popř. vyšetření zaměstnance ve zdravotnickém zařízení, cesta k nim a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele, však úkony v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů nejsou. 17 Zákon nerozlišuje příčinu vzniku pracovního úrazu. Pro odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci nemá žádný význam, zda je zaměstnancova nemoc původcem úrazu, například u epileptiků, neboť stačí pouze, že došlo k poruše zdraví zaměstnance a že k ní došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Odpovědnost nese tedy vždy zaměstnavatel, který se může ve výslovně stanovených případech této odpovědnosti zprostit, prokáže-li, že existuje některý ze zákonem daných důvodů částečného nebo úplného zproštění této jeho odpovědnosti. Podle ustanovení 380 odst. 2 je pracovním úrazem též úraz, který zaměstnanec utrpěl pro plnění pracovních úkolů. Oproti tomu se za pracovní úraz nepovažuje úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě do zaměstnání a zpět. Nejvyšší soud vyslovil svůj názor ohledně příčinné souvislosti v rozsudku ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1508/2007: Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu (jeho následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost postavená najisto. Pracovní úraz přitom nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou a značnou. Bylo by v rozporu se smyslem zákona chránit zaměstnance před škodami z pracovních úrazů, kdyby byla z této ochrany vyloučena poškození 17 237 a 274 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů 23

na zdraví vykazující všechny znaky pracovního úrazu jen z toho důvodu, že u poškozeného existovala určitá predispozice, která spolupůsobila při vzniku poškození na zdraví způsobeného úrazovým dějem. Z uvedeného vyplývá, že existence určitého chorobného stavu, třeba latentního, nemůže vyloučit závěr, že mezi úrazovým dějem a jím vyvolaným následným chorobným stavem je přímá příčinná souvislost a že tedy vyvolání tohoto chorobného stavu bylo způsobeno jako jednou z hlavních příčin, které jej vyvolaly, pracovním úkonem, při jehož provádění k němu došlo. Na tom nemůže ničeho měnit skutečnost, že na vznik poškození zdraví vyvolaného úrazovým dějem spolupůsobily i jiné vnitřní faktory, vrozené nebo získané, jež vyvolávají pro organismus neobvyklé podmínky, jak je tomu kupř. u dispozice vyvolané dříve vzniklým chorobným stavem. Nejvyšší soud také zkritizoval odvolací soud za to, že přistoupil ke koncepci zjišťování aritmetického podílu jednotlivých onemocnění na celkovém nepříznivém zdravotním stavu poškozeného. Vyskytne-li se u poškozeného současně více zdravotních problémů, které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je právně bezvýznamné aritmetické zjištění podílu, jakým se následky pracovního úrazu podílejí na nepříznivém zdravotním stavu poškozeného, neboť rozhodující je, zda pracovní úraz byl příčinou škody anebo, zda má škoda podklad v příčinách jiných s pracovním úrazem nesouvisejících. 4.2 Odpovědnost zaměstnavatele 4.2.1 Odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úrazy a nemoci z povolání obecně Odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úrazy a nemoci z povolání, coby objektivní odpovědnost, je typickým příkladem odpovědnosti za následek. Jsou zde naplněny hlavní znaky odpovědnosti, tedy právní skutečnost, její škodlivý následek a příčinná souvislost mezi nimi. Právní skutečností může být buď pracovní úraz, nebo nemoc z povolání, jejichž následkem je pak poškození zdraví, které může být buď trvalého rázu, nebo se jedná o krátkodobou záležitost, která ale i tak zakládá nárok na přiměřené odškodnění. Jelikož se jedná o odpovědnost za následek, není v případě pracovních úrazů a nemocí z povolání nutno zkoumat jakoukoliv formu zavinění na straně zaměstnavatele. 24

4.2.2 Odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úrazy a nemoci z povolání Zaměstnavatel tedy odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. V těchto případech je vždy nutné zkoumat pracovní dobu zaměstnance, jeho týdenní časový rozvrh, povinnosti vyplývající z jeho pracovního zařazení a vlastní náplň jeho práce. Při každém pracovním úrazu se zkoumá poměr zavinění na straně zaměstnance a případná míra porušení zákonem daných povinností, které má zaměstnavatel, zejména pravidelnost školení BOZP, vybavenost ochrannými pomůckami nebo odbornost zaměstnance. V případě porušení povinnosti zaměstnance se jeho veškeré nároky poměrně krátí. Pokud dojde k porušení povinností zaměstnavatelem, požaduje pojišťovna, která likviduje nároky ze zákonného pojištění tohoto zaměstnavatele, regresní náhradu v procentuální výši odpovídající míře porušení právních povinností zaměstnavatelem. Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Dochází tak i k situacím, kdy zaměstnanec již není u zaměstnavatele v pracovním poměru, ale na základě zjištění klinikou pracovního lékařství je zaměstnavatel odpovědný za zdravotní stav svého bývalého zaměstnance. Pak je nutné zjišťovat, z jakých důvodů byl zaměstnanec propuštěn ideální situace nastane v případě, že se tak stalo ze zdravotních důvodů. Poté může požadovat vedle ztížení společenského uplatnění a bolestného i náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Pokud by ale byl propuštěn z jiných důvodů, je nutné, aby prokázal, že nebýt této nemoci z povolání, byl by zaměstnán jinde. Propuštění z jiných než zdravotních důvodů vede ve většině případů k zamítnutí nároku na posledně zmíněnou náhradu. Nemoci z povolání jsou uvedeny v seznamu nemocí z povolání, na základě kterého je možné odškodnit i nemoc z povolání vzniklá před jejím zařazením do seznamu nemocí z povolání, a to od jejího zařazení do seznamu a za dobu nejvýše 3 let před jejím zařazením do seznamu. 4.2.3 Zproštění se odpovědnosti Zaměstnavatel je povinen nahradit škodu, i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud se odpovědnosti zcela nebo zčásti nezprostí. To nastává v případě, kdy zaměstnanec porušil 25

právní, pracovní či jiné předpisy, popřípadě pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány. Druhý z důvodů úplného zproštění zaměstnavatele odpovědnosti je opilost či zneužití jiných návykových látek postiženým zaměstnancem, a fakt že tomu zaměstnavatel nemohl zabránit. Pro úplnou liberaci musí zaměstnavatel prokázat, že byly splněny všechny podmínky stanovené zákoníkem: vznik škody, opilost zaměstnance (zneužití jiných návykových látek), příčinná souvislost mezi nimi a dále že zaměstnavatel nemohl vzniku škody zabránit. Tyto skutečnosti musí být jedinou příčinou vzniku škody. 18 Proto, aby se zaměstnavatel mohl zbavit své odpovědnosti za škodu, nestačí pouze zjištění, že zaměstnanec porušil bezpečnostní předpis nebo pokyn, ale musí především prokázat, o který konkrétní předpis se jedná a do jaké míry a kdy s ním byl zaměstnanec seznámen, a že jejich dodržování bylo soustavně vyžadováno a kontrolováno. 19 V takovém případě zdaleka nestačí např. zaměstnancův podpis pracovní náplně, kde je uvedeno, že dbá všech obecně závazných bezpečnostních předpisů. Musí být prokázáno, kdy byl zaměstnanec naposledy řádně proškolen nebo seznámen s konkrétním předpisem nebo pokynem. Není možno se dovolávat všeobecných ustanovení, jako např., že každý si má počínat tak, aby neohrožoval zdraví své a zdraví jiných. 20 V řízení o náhradu škody z pracovního úrazu nebo nemoci z povolání má žalovaný zaměstnavatel povinnost tvrdit a prokázat, že škoda byla způsobena tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, a že porušení těchto předpisů bylo jedinou příčinou škody. Tato povinnost nemůže v průběhu řízení přejít na žalobce. To platí také tehdy, tvrdí-li zaměstnanec, že toto porušení nebylo jedinou příčinou škody, byť by bylo prokázáno, že zaměstnanec tyto předpisy porušil. 21 18 HŮRKA, P., SCHMIED, Z., ŠUBERTOVÁ, Z. a kolektiv. Zákoník práce a související ustanovení občanského zákoníku. Olomouc. Nakladatelství ANAG, 2008. s. 801 19 URBANEC, A., TÝCOVÁ, M. Odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání. Praha. Nakladatelství ROH, 1966. s. 71 20 DANDOVÁ, E. Odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou pracovními úrazy a nemocemi z povolání. Bezpečnost a hygiena práce. Praha. ASPI, 2007. číslo 7. str. 33 21 Rozhodnutí NS ČR ze dne 17. 12. 1996, sp. zn. 2 Cdon 1265/96 26

Zaměstnavatel se zčásti zprostí odpovědnosti, pokud některá z těchto skutečností byla jednou z příčin úrazu nebo proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce. Z praxe je mi znám případ montážního pracovníka, který při výstupu na betonový sloup nepoužil bezpečnostní postroj, i když je to vyžadováno předpisy bezpečnosti práce, a rukou se zachytil kovového trnu vyčnívajícího ze sloupu, který však není určen k úchytu. Správně měl být použit právě bezpečnostní postroj, kterým se měl pracovník připevnit ke sloupu. Trn byl nekvalitně ve sloupu usazen a po jeho vylomení došlo k pádu pracovníka, který si při tom zlomil obě nohy. Příčinou vzniku tohoto pracovního úrazu bylo porušení celé řady bezpečnostních předpisů a to jak na straně zaměstnance, tak na straně zaměstnavatele. Zaměstnanci byla stanovena spoluvina, čímž byl zaměstnavatel částečně zproštěn odpovědnosti, ale dále je po něm vymáhána regresní náhrada, závislá na míře porušení povinností daných mu zákonem. ZP obsahuje omezení, že zaměstnavatel v případě, kdy došlo k částečnému zproštění jeho odpovědnosti z důvodu lehkomyslného jednání zaměstnance, nesmí být zproštěn odpovědnosti více jak ze dvou třetin. Pod tuto hranici ani při sebevětší lehkomyslnosti nelze jít a zaměstnavatel musí zaměstnanci uhradit minimálně jednu třetinu škody. Krácení náhrad škody z důvodu částečné liberace se týká všech druhů náhrad, na které vznikne zaměstnanci nárok v souvislosti s pracovním úrazem. Tedy i náhrad pozůstalým v případě smrtelného pracovního úrazu. 22 Zaměstnavatel se ale nemůže zprostit odpovědnosti zcela ani zčásti v případě, kdy zaměstnanec utrpěl pracovní úraz při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozící životu nebo zdraví, pokud zaměstnanec tento stav úmyslně nevyvolal. O pracovní úraz se jedná i v případě úrazu na pracovní cestě, jejímž účelem je školení a rekreace. Konkrétní případ byl projednáván i u NS ČR 23. Zaměstnavatel tehdy uhradil svému zaměstnanci bolestné a NZV po dobu PN v důsledku úrazu při lyžování, neboť se tento úraz stal při výjezdní poradě v Rakousku. Pojišťovna však odmítla tuto částku refundovat s odůvodněním, 22 JAKOUBKA, J., HLOUŠKOVÁ, P., HOFMANNOVÁ, E. a kolektiv. Zákoník práce. Komentář. 2. vyd. Olomouc. ANAG, 2008. s. 464 23 Rozhodnutí NS ČR ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5060/2007 27

že se nejedná o pracovní úraz, za který nese zaměstnavatel odpovědnost. Problematiku přímé souvislosti utrpěného úrazu s plněním pracovních úkolů řeší soudní praxe v obecné poloze tak, že je ji třeba posuzovat z hlediska místního, časového a věcného, tedy zda taková souvislost je dána vzhledem ke vztahu činnosti, při níž došlo k úrazu, k plnění povinností, které pro zaměstnance vyplývají z pracovního poměru. Pracovní cestou se pak rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem na dobu nezbytné potřeby mimo sjednané místo výkonu práce za podmínky, že možnost vyslání zaměstnance na pracovní cestu byla dohodnuta v pracovní smlouvě. Zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal. Je-li zaměstnanec vyslán na pracovní cestu, nelze považovat veškerou činnost zaměstnance po dobu pracovní cesty za úkony, jež souvisí s plněním pracovních úkolů, pro posouzení projednávané věci je tedy významné posouzení právní povahy činnosti. V projednávaném případě NS zhodnotil, že se jednalo o činnost související s plněním pracovních úkolů ve smyslu tehdy účinného ustanovení 25 odst. 4 nařízení vlády 108/1994 Sb. 24. 4.3 Povinnosti zaměstnavatele v případě vzniku pracovního úrazu Zákoník práce společně s nařízením vlády č. 494/2001 Sb. 25 stanovují zaměstnavateli řadu povinností v případě vzniku pracovního úrazu. Zaměstnavatel je povinen v prvé řadě objasnit pracovní úraz, především jeho příčiny a okolnosti, a to za účasti zaměstnance, pokud to jeho zdravotní stav dovoluje, a za účasti svědků a příslušné odborové organizace nebo zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a sepsat záznam o úrazu nejpozději do pěti pracovních dnů po oznámení pracovního úrazu a postupovat podle vzoru záznamu o úrazu. Pracovní úraz musí bez zbytečného odkladu ohlásit příslušnému inspektorátu bezpečnosti práce, pojišťovně, u níž je ze zákona pojištěn pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu, odborovému orgánu a popřípadě i Policii ČR a zdravotní pojišťovně. Další povinnosti se vztahují na prevenci, evidenci pracovních úrazů, zejména povinnost 24 Za činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů se považuje též školení zaměstnanců zaměstnavatele organizované zaměstnavatelem nebo odborovou organizací, popřípadě orgánem nadřízeným zaměstnavateli, kterým se sleduje zvyšování jejich odborné připravenosti. 25 Nařízení vlády č. 494/2001 Sb., kterým se stanoví způsob evidence, hlášení a zasílání záznamu o úrazu a okruh orgánů a institucí, kterým se ohlašuje pracovní úraz a zasílá záznam o úrazu, ve znění pozdějších předpisů 28