JAROSLAV HRBEK Velká válka na moři 3. DÍL Rok 1916 NAKLADATELSTVÍ LIBRI PRAHA 2001
P ŘEDMLUVA Třetí kalendářní rok první světové války se nesl ve znamení snah obou válčících stran dosáhnout rozhodnutí v materiálové bitvě, ve kterou konflikt prakticky na všech frontách přerostl. Všechna bojiště zákopové války, zejména západní fronta, se proměnila v obrovská jatka. Německé velení se pokusilo vyčerpat francouzské lidské zdroje útokem na pevnost Verdun, bitva se však brzy stala pro obě strany prestižní záležitostí a po deseti měsících bojů vedla linie zákopů v podstatě na stejném místě jako na začátku bitvy. Jediným výsledkem tak bylo půl milionu padlých vojáků. Téměř stejné množství obětí na životech si vyžádala i ofenziva na řece Sommě, kterou v létě 1916 zahájila britská a francouzská vojska, ale ani tato bitva k rozhodnějšímu výsledku nevedla. Bez většího zisku skončilo i pět italských ofenziv (pátá až devátá) na řece Soči. Úspěchů ruských armád v Brusilovově ofenzivě a na kavkazské frontě pak bylo dosaženo za cenu totálního zhroucení ruského hospodářství, a Rusko se tak ocitlo na prahu revoluce. Také na moři si obě válčící strany počínaly v roce 1916 poněkud aktivněji než v roce předchozím. Platilo to především o Severním moři, na kterém byly soustředěny hlavní síly britského a německého loďstva, tedy loďstev dvou nejsilnějších námořních mocností. Snahy německého námořního velení vylákat na moře část britských sil a zničit je vedly na konci května 1916 ke generální bitvě, jež byla největším a zároveň posledním střetnutím loďstev silně pancéřovaných a mohutně vyzbrojených moderních bitevních lodí a bitevních křižníků. Přestože v této bitvě Němci způsobili nepříteli mnohem větší ztráty, než sami utrpěli, nepodařilo se jim zvrátit celkový poměr sil na Severním moři, a vytvořit si tak podmínky k prolomení britské námořní blokády, jež stále víc a víc rdousila válečné úsilí Centrálních mocností. I další německé pokusy o oslabení britského loďstva skončily bez úspěchu. Posílené ruské loďstvo udržovalo i v roce 1916 rovnováhu sil na Baltu a získalo dokonce nadvládu na Černém moři, což mu umožnilo aktivně podporovat úsilí ruských pozemních vojsk na kavkazské frontě a provádět výsadky na anatolském pobřeží. Přes obrovskou převahu námořních sil Dohody na Středozemním moři uhájilo rakousko-uherské loďstvo 8
svou nadvládu nad Jadranem, za což ovšem vděčilo do značné míry pasivitě italského námořnictva. Třetí válečný rok byl náročný pro hospodářství všech bojujících mocností. Britské a francouzské válečné úsilí se stávalo stále závislejším na Spojených státech, jež byly věřitelem obou západoevropských velmocí; ekonomicky mnohem slabší Itálie na tom byla podobně a o kolapsu Ruska jsme se již zmínili. Na válce naopak profitovalo Japonsko, jehož válečné úsilí se omezilo na obsazení německých tichomořských držav a dobytí Čching-tao v Číně. Na evropská bojiště Japonci ani pozemní, ani námořní síly nevyslali. Pro Centrální mocnosti byla zima na přelomu let 1916/17 patrně nejhorším obdobím celé první světové války, a německé velení proto obrátilo počátkem roku 1917 znovu svůj zrak na moře. Poslední nadějí Německa na vítězství v konfliktu se totiž stala neomezená ponorková válka. Jaroslav Hrbek 9
Slovo autora ke 3. dílu Kniha Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916 popisuje námořní operace první světové války od jara 1916 do ledna 1917, v období, kdy se již začala projevovat převaha námořních sil Dohody a válečné úsilí Centrálních mocností začínalo pociťovat dopad britské námořní blokády. Hlavní pozornost je věnována největší námořní bitvě první světové války, v níž se u Skagerraku střetly hlavní síly britského a německého loďstva v čele s 58 bitevními loděmi a bitevními křižníky, všímá si však i námořních operací na vnitřních evropských mořích, Jaderském, Baltském i Černém, malé války lehkých sil i války ponorkové. Kniha je doplněna třetí částí seznamu válečných lodí, které se války účastnily, zahrnující loďstva Německa, Portugalska a Rakouska-Uherska, kde čtenář nalezne vedle základních technicko-taktických údajů zejména informace o osudu jednotlivých lodí poraženého Německa. Přiřazen je též seznam použitých zkratek a slovníček odborné terminologie. Kniha je bohatě vybavena mapami, fotografiemi a bokorysy válečných lodí. Rejstříky a seznam literatury nalezne čtenář v posledním svazku série knih věnovaných Velké válce na moři 1914 1918. 10
T ŘETÍ DÍL B ITVA U S KAGERRAKU Admirál Jellicoe byl jediným člověkem na obou stranách, který mohl prohrát celou válku během jednoho odpoledne. SIR WINSTON CHURCHILL V lednu roku 1916 vstupovaly obě strany zúčastněné na světovém válečném konfliktu do nového roku s předsevzetím, že v tomto roce konečně rozhodnou válečný konflikt ve svůj prospěch. Německé velení v čele s náčelníkem generálního štábu armády generálem Erichem von Falkenhaynem hodlalo udolat síly protivníka vyčerpávající bitvou, pro jejíž svedení si vybralo pevnost Verdun. Vojenští představitelé Dohody doufali, že s pomocí mohutné dělostřelecké přípravy konečně vyjdou ze slepé uličky zákopové války, a naplánovali celou řadu ofenziv na všech frontách, jež jim měly přinést vítězství. Také na moři si obě strany hodlaly počínat aktivněji než dosud. 1. P ŘED VELKOU BITVOU Počátkem roku 1916 došlo ke změně na místě velitele německého Širomořského loďstva (Hochseeflotte). Nemocného admirála Huga von Pohla (zemřel 23. 2. 1916 v Berlíně) nahradil 15. ledna viceadmirál Reinhard Scheer, dosavadní velitel 3. eskadry bitevních lodí. Náčelníkem štábu Širomořského loďstva se stal námořní kapitán Adolf von Trotha (do té doby velitel Scheerovy vlajkové bitevní lodě Kaiser), náčelníkem operačního oddělení námořní kapitán Magnus von Levetzow (ve- 15
litel bitevního křižníku Moltke). Nový velitel Širomořského loďstva rozpracoval program ofenzivních akcí zahrnující neomezenou ponorkovou válku, ofenzivní minové operace, bombardování ze vzduchu a výpady k východoanglickému pobřeží s cílem vylákat část britských sil a zničit je. Program sice neobsahoval nové prvky, byl však projevem snahy o rozšíření bojových akcí a dosud omezené operační zóny. S výjimkou neomezené ponorkové války (viz kapitola 4, str. 186) byl také přijat. V Londýně se 17. 2. 1916 konala schůzka britského Válečného výboru, na kterou byl přizván i velitel Velkého loďstva (Grand Fleet) admirál sir John R. Jellicoe. Jednání se Admirál sir John R. Jellicoe točilo kolem možností ofenzivních akcí a admirál Jellicoe na něm kategoricky odmítl uvažovat o velké operaci proti německému pobřeží (navrhované ve snaze pomoci Rusku, které v té době již stálo na pokraji vyčerpání). Ani jiné varianty ofenzivních akcí se mu nezdály příliš perspektivní. Efektivní zablokování německých přístavů by vyžadovalo obětovat příliš velké množství obchodních lodí, zaminování těchto přístavů by bylo neúčinné, protože britské loďstvo nemohlo zajistit stálé hlídkování, jež by zabránilo vytralování průchodů. Síla Širomořského loďstva totiž zůstávala prozatím netknutá. Válečný výbor došel nakonec k závěru, že hlavním úkolem Velkého loďstva je být ve stálé pohotovosti a porazit Širomořské loďstvo, pokud se objeví na moři. Nová aktivita na Severním moři Počátkem roku 1916 panovalo v západoevropských vodách bouřlivé počasí, které omezovalo námořní aktivitu. Pouze u flanderského pobřeží ostřelovalo 26. 1. pět britských monitorů německé pozice u Westende. Byla to poslední britská akce proti německým základnám ve Flandrech až do podzimu 1916, protože velitel Doverského hlídkového svazu viceadmirál Reginald Bacon považoval takové akce 16
Britský lehký křižník Arethusa nadále za příliš riskantní vzhledem k tomu, že Němci rozmístili na pobřeží těžké dělostřelectvo, a čekal, až do služby vstoupí nové monitory Erebus a Terror, vyzbrojené dalekonosnými děly ráže 381 mm. K oživení akcí na Severním moři došlo v únoru 1916. V noci na 10. 2. zaútočila německá 3. flotila torpédoborců podporovaná lehkým křižníkem Pillau (fregatní kapitán Mommsen) na britskou 10. flotilu minolovek (4 jednotky) a torpédoborec B 112 potopil torpédem šalupu Arabis. Po zprávě o tomto střetnutí vypluly z Rosythu britské bitevní křižníky a z Harwiche 5. eskadra lehkých křižníků. Přitom narazila vlajková loď velitele Harwichského svazu komodora Reginalda Tyrwhitta Arethusa na jednu z min, které v britských pobřežních vodách položila té noci ponorka UC 7, a byla těžce poškozena. Ze Scapa Flow vyrazilo na jih také Velké loďstvo, protože admiralita počítala s tím, že se objeví hlavní síly Širomořského loďstva. Příštího dne se britské bitevní lodě vrátily zpět na základnu. Důvodem bylo, že hlášení hovořila jen o přítomnosti německých torpédoborců. Ve skutečnosti vypluly tři předzvědné skupiny viceadmirála Franze Hippera (bitevní a lehké křižníky) v noci ze Schilling Rede směrem k Doggerbanku, z pozice 50 mil severozápadně od ostrova Tessel se však vrátily zpět. První německé akce se vyznačovaly poměrně velkou opatrností. V noci na 5. 3. 1916 vyplulo na moře téměř celé Širomořské loďstvo a zamířilo k Hoofdenu. Ještě předtím provedly tři námořní vzducholodě průzkum až k anglickému pobřeží mezi Grimsby a Newcastlem. Ani Hipperovy bitevní křižníky, ani Scheerovy bitevní lodě však na nepřítele nenarazily 17
a večer 6. 3. se Němci obrátili k návratu. Britové neměli o vyplutí německého loďstva tušení až do odpoledních hodin 6. 3. a Velké loďstvo zvedlo kotvy teprve po hlášení, že německé lodě byly zpozorovány u ostrova Terschelling. To však již bylo pozdě. Viceadmirál Scheer naplánoval další výpad Širomořského loďstva na 26. 3., kdy měly německé bitevní lodě zaujmout pozice mezi ostrovem Farne a průlivem Skagerrak a křižníky společně s torpédoborci napadnout nepřátelskou lodní dopravu západně a jižně od Doggerbanku. Německý plán překazil neočekávaný výpad Harwichského svazu (5 lehkých křižníků, 18 torpédoborců a hydroplánová loď Vindex) komodora Tyrwhitta do Helgolandské zátoky. Akci krylo z pozice 45 mil západně od útesů Horns Reef Loďstvo bitevních křižníků viceadmirála Davida Beattyho. Mezi 04.30 a 05.30 ráno 25. 3. odstartovalo z Vindexu pět hydroplánů s úkolem bombardovat základnu vzducholodí v Hoyeru na šlesvickém pobřeží. Nálet skončil bez úspěchu, protože letci ve špatném počasí cíl nenašli. Tři hydroplány se však při návratu opozdily, a komodor Tyrwhitt proto nařídil svým torpédoborcům, aby se vysunuly dále k jihu a navedly letce k hydroplánové lodi. Britské torpédoborce narazily při plavbě na jih na německé strážní lodě Braunschweig a Otto Rudolf a po krátkém boji je potopily, Němci však stačili vyslat rádiovou zprávu o přítomnosti nepřítele. První se na místo střetnutí dostavila německá letadla, která svrhla na britské lodě pumy. Žádná z nich sice cíl nezasáhla, při úhybných manévrech se však srazily britské torpédoborce Medusa a Laverock. Pro silné vlnobití se nepodařilo vzít těžce poškozenou Medusu do vleku a posádka ji musela opustit. Protiakce německých hladinových lodí začala až ve 13.45, tehdy však již mohly Tyrwhittův svaz dohonit jen torpédoborce německé 1. a 6. flotily. Ve 22.00 večer zpozoroval Tyrwhittův vlajkový lehký křižník Cleopatra ve vzdálenosti pouhých 700 metrů německé torpédoborce G 193 a G194 a chvíli po zahájení palby taranoval G 194, který přepůlil. Při nárazu však na britském křižníku vybuchly dva kotle, takže uhnul z kursu a srazil se s vedle plujícím křižníkem Undaunted. Rychlost poškozených lodí spadla na 6 uzlů. Němcům se tak naskytla příležitost zničit část britského loďstva, protože bylo zřejmé, že útok na Tyrwhittovy poškozené lodě přinutí Beattyho bitevní křižníky, operující o 50 mil severněji, připlout jim na pomoc. Bitevní lodě Širomořského loďstva proto dostaly rozkaz vyplout, což bylo z dešifrovaných depeší známo i britské admiralitě. Ta nařídila soustředění Beattyho a Tyrwittových sil a vyslala na moře Velké loďstvo. Němci však svou příležitost nevyužili. V počínající bouři Beattyho bitevní křižníky a Tyrwittovy lehké síly marně čekaly, až se z vytralovaného průjezdu u ostrova Amrum vynoří německé těžké lodě. Bitevní lodě 18
Velkého loďstva byly ještě daleko na severu a vzhledem k tomu, že mířily do prudké bouře, nebyla naděje, že by mohly dorazit na místo střetnutí dřív než za několik hodin. O výsledku střetnutí, v němž by Hipperovy bitevní křižníky podpořily dvě eskadry Scheerových bitevních lodí, nemohlo být pochyb. Velitel Širomořského loďstva však na základě hlášení předsunutých křižníků o zcela nepříznivém počasí všechny německé lodě z moře odvolal. Hipperovy bitevní křižníky se v 08.00 ráno 26. 3. obrátily od ostrova Sylt zpět na základnu v okamžiku, kdy je od Beattyho Loďstva bitevních křižníků dělilo jen 60 mil. Také Velké loďstvo zamířilo odpoledne do Viceadmirál Reinhard Scheer Scapa Flow. Po měsíční přestávce v aktivitě obou stran zahájilo 21. 4. 1916 akci Velké loďstvo, jejímž cílem bylo vzbudit dojem, že část britského loďstva se chystá proplout na Balt. Bitevní lodě měly zaujmout pozice 100 mil východně od Aberdeenu, bitevní křižníky 40 mil před nimi, ke Skagerraku se měla vysunout 4. eskadra lehkých křižníků se třemi torpédoborci. Celá akce probíhala ve složitých povětrnostních podmínkách. V husté mlze se 22. 4. srazily bitevní křižníky HMAS Australia a HMS New Zealand, kolizemi byly vážně poškozeny také torpédoborce Garland, Ardent a Ambuscade. Nakonec se musely britské lodě vrátit na základny. Ostřelování Lowestoftu a Yarmouthu Ráno 24. 4. 1916, když se Velké loďstvo vracelo z předchozí akce, dostal admirál Jellicoe zprávu, že v Irsku vypuklo protibritské povstání. 1) Odpoledne potom přišlo hlášení o vyplutí Širomořského loďstva. Velké loďstvo muselo po návratu doplnit zásoby uhlí a mohlo znovu vyplout na moře teprve po několika hodinách. K okamžité akci by- 1) Povstání vedené Sinn Féin začalo na Velikonoční neděli 24. 4. 1916 a během týdne bylo potlačeno. Němci se pokusili dopravit do Irska zbraně na palubě obchodní lodě LIBAU, vydávající se za norskou AUD. Té se však nepodařilo najít smluvené místo předání nákladu a byla zadržena britskými válečnými loděmi. 19