Právnická fakulta Masarykovy univerzity Dějiny práva a římské právo Katedra dějin státu a práva Disertační práce Crimen maiestatis JUDr. Miroslav Frýdek 2015
Prohlašuji, ţe jsem disertační práci na téma: Crimen maiestatis zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury. [2]
Poděkování Dovoluji si poděkovat své ńkolitelce, váņené paní JUDr. Renatě Veselé, Ph.D. za vedení mé disertační práce. [3]
1. Obsah Obsah Poděkování... 3 1. Obsah... 4 2. Pouņité označení pro prameny... 7 3. Úvod... 8 3.1. Stručné vymezení problematiky... 8 3.2. Cíle disertační práce... 9 3.3. Hypotézy disertační práce... 10 3.4. Metodologie práce... 11 3.4.1. Exegese a její metody... 11 3.4.2. Hermeneutika... 14 3.4.3. Filologická, historická a juristická kritika pramene... 16 3.4.4. Kritika tradice... 17 3.4.4. Deskripce... 17 3.5. Současný stav zkoumané problematiky... 17 4. Římské trestní právo jeho struktura, vývoj, charakteristika a terminologie... 19 4.1. Dělení římského trestního práva a jeho terminologie... 19 4.2. Akuzační princip římského trestního práva... 24 4.3. Otec rodiny jako ņalobce a soudce... 27 4.4. Římskoprávní trestní teorie... 30 4.4.1. Deliktní způsobilost... 30 4.4.2. Způsoby spáchání trestných činů a jejich vazba na uloņený trest... 32 4.4.3. Kategorie protiprávních jednání... 35 4.4.4. Trestnost přípravy, pokus trestného činu, polehčující okolnosti... 36 4.4.5. Nápomoc při páchání zločinu, sympatizanti zločinu a souběh... 38 4.5. Tresty... 39 5. Právní úprava uráņky majestátu v době královské... 48 5.1. Charakteristika doby královské v kontextu zrady... 48 5.2. Proditio... 52 5.3. Kauza Mettia Fufetia... 54 5.4. Perduellio... 63 5.4.1. Kauza Horatia úvod... 66 5.4.2. Soud s Horatiem podle Tita Livia... 66
5.4.3. Soud s Horatiem podle Dionysia z Halikarnassu... 69 5.4.3. Analýza textů... 71 5.5. Závěr... 76 6. Právní úprava velezrady v době republiky... 78 6. 1. Charakteristika republikánského státního zřízení... 78 6.2. Zákony upravující uráņku majestátu v době římské republiky... 84 6.2.1. Lex/leges duodecim tabularum... 85 6.2.2. Lex Appuleia de maiestate... 88 6.2.3. Lex Varia de maiestate... 90 6.2.4. Lex Cornelia maiestatis... 91 6.2.5. Lex Iulia de maiestate... 94 6.3. Shrnutí republikánského zákonodárství zločinu de maiestate... 103 7. Právní úprava uráņky majestátu v době císařské... 105 7.1. Stručná charakteristika císařské doby... 105 7.2. Uráņka majestátu národa římského = uráņka císaře... 107 7.3. Skutkové podstaty uráņky majestátu... 108 7.3.1. Uráņka majestátu prostřednictvím soch znázorňujících císaře... 109 7.3.2. Dotazování astrologů na císařskou rodinu... 113 7.3.3. Hanlivé básně na císaře, verbální útoky... 115 7.3.4. Vzpoura proti státu či císaři, ohroņení státu, veřejného pořádku - velezrada... 119 7.4. Procesní otázky řízení vyńetřujících uráņku Veličenstva... 127 7.4.1. Aktivní legitimace a dokončení sporu po sebevraņdě obņalovaných... 127 7.4.2. Výslech otroků, propuńtěnců a ņen... 130 7.4.2. Odměňování ņalobců... 132 7. 5. Uráņka majestátu na pomezí principátu a dominátu... 137 7.6. Tresty za uráņku majestátu... 142 8. Závěr... 145 9. Resumé... 148 10. Rejstřík pouņitých pramenů... 151 11. Seznam pouņité literatury a pramenů... 154 12. Přílohy... 161 12.1. Přísná strohost Manilia Torquata... 161 12.2. O trestání příbuzných v Theodosianově kodexu... 162 12. 3. O přírodních podmínkách pro místo určené k vyhnanství u Tacita... 163 12. 4. Rozdělení soudních řízení v době krále Tullia... 163 12.5. Spojenecká smlouva mezi Římany a Latiny... 164 [5]
12.6. Kauza Mettia Fufetia dle Livia... 164 12.7. Kauza Horatia podle Tita Livia... 166 12.8. Lidské společenství dle Marca Tullia Cicerona... 169 12.9. Neslučitelnost úřadů podle Pliniia Secunda... 170 12.10. Lex Varia de maiestate u Appiana... 171 12.11. Caesarův zákon de maiestate u Tacita... 172 12.12. Případ herce Cassia, Faiana a Rubria... 173 12.13. Případ Grania Marcella... 174 12.14. Případ Lucia Ennia... 175 12.15. Případ Lepidy z rodu Aemeliů dotazování se na budoucnost císařské rodiny... 176 12.16. Vyslýchání otroků... 178 12.17. Případ Cremutia Corda... 178 12.18. Případ Appulie Varilly... 180 12.19. Nero a Antistius... 181 12.20. Ņalobci a procesní otázky... 182 12.21. Ad legem Iuliam maiestatis v Institucích a Digestech císaře Justinána. 184 [6]
2. Použité označení pro prameny 1 Dig. Digesta císaře Justinána (součást Tria Volumia) Just Inst. Institutiones seu Elementa císaře Justinána (součást Tria Volumia) Just. Cod. Codex Iustinianus (součást Tria Volumia) CTh. Theodosiánův kodex Gai. Inst. Gaiova Učebnice práva ve čtyřech knihách Liv. Ab Urbe condita Liviovy Dějiny od zaloņení Města Tacitus Annales. Tacitovy Letopisy App. Appiános Phil. - M. Tulli Ciceronis in M. Antonium oratio philippica De off. De offiiciis libri tres De or. De oratore Suet. Caes. Suetonius Caesar Paul. Sent. Paulovy Sentence Val. Max Valerius Maximus LL De Linqua latina (Varro) 1 V práci jsou pouņity vedle mých osobních překladů i překlady z těchto narativních děl: APPIÁNOS. Krize římské republiky (římské dějiny II Občanské války). Svoboda. 1989. Přeloņili Jan Burian a Bohumila Mouchová; CICERO, M., T. Tuskulské hovory. Svoboda. 1976. Přeloņil Václav Bahník; CICERO, M., T. Řeči proti Verrovi. Odeon. 1972. Přeloņil Václav Bahník; CICERO, M. T. O Povinnostech, Praha, Nakladatelství Svoboda 1970, přeloņil Jaroslav Ludvíkovský; GAIUS: Učebnice práva ve čtyřech knihách, přeloņil J. Kincl, Brno 1999; SUETONIUS. Ţivotopisy dvanácti císařů. Praha. 1966. Přeloņil Bohumil Ryba; LIVIUS. Dějiny, přeloņil Pavel Kucharský, Svoboda 1976; PLINIUS MLADŃÍ: Dopisy. Přeloņil Ladislav Vidman. Praha 1988; TACITUS: Letopisy. Svoboda. Praha. 1975. přeloņili Antonín Minařík a Antonín Hartmann; TACITUS: Z dějin císařského Říma, Rozprava o řečnících. Svoboda. 1976. Přeloņili Antonín Minařík, Antonín Hartman a Václav Bahník. Z právních pramenů jsou pouņity: BLAHO, P., VAŇKOVÁ, J. Corpus iuris civilis, Tomus I. Bratislava, 2008; Iustiniani Institutiones, přeloņil Michal Skřejpek. Karolinum. 2010. [7]
3. Úvod 3.1. Stručné vymezení problematiky Disertační práce se zabývá vývojem zločinu uráņky majestátu v antickém Římě. Latinský právní termín maiestatis, -atis (f) (ad maius) znamená velikost, vzneńenost, důstojnost; lex de maiestatis je zákon, který upravuje uráņku svrchovanosti národa 2 (národa římského). Skutkové podstaty uráņky svrchovanosti římského národa se neustále vyvíjely a reagovaly na politické a společenské změny antického Říma. Jediné, co ve vńech obdobích římských právních dějin zůstalo stejné, bylo zaměření ochrany jednotlivých zákonů na zachování vzneńenosti a důstojnosti římského národa a jeho představitelů. Ochrana této národní vzneńenosti se projevovala v jednotlivých zákonech de maiestate, které reagovaly na státoprávní změny v římském státním zřízení. V disertační práci zásadně uņívám obecný termín uráņka majestátu. V tematicky zaměřených kapitolách respektuji pramennou terminologii označení zločinů prodo a perduellio. Při popisu skutkové podstaty verbální uráņky císaře v císařském období pouņívám označení uráņka Veličenstva. V nejstarńím období římských dějin se jednání, které naplnilo skutkovou podstatu uráņky majestátu národa římského, označovalo jako proditio -onis (f)] od slovesa prodo zrazení, zrada, vyzrazení, patriae proditiones zločiny zrady proti vlasti. 3 Tuto skutkovou podstatu upravoval královský zákon, který je dochovaný např. u Dionysia: Dionysios 3,30: Král zřídil soud nad velezrádci (proditionis iudicia) a jejich spoluviníky a ty, kteří byli usvědčeni, dal usmrtit podle zákona o dezertérech a velezrádcích (legem de desertoribus et proditoribus). 4 2 PRAŅÁK, NOVOTNÝ, SEDLÁČEK Latinsko český slovník. Praha, 1933, heslo maiestatis (dále jen op. cit. Slovník 1933). 3 op. cit. Slovník 1933. heslo prodo. 4 SKŘEJPEK, M. Texty ke studiu římského práva. Příbram. 2001. str. 23 (dále také jen op. cit. Skřejpek. Texty).
V období královské vlády v Římě se tento zločin označoval jako jednání proti královské svrchovanosti nebo také jako perduellio, -onis (f) nepřátelský čin proti státu velezrada. 5 V pozdějńí době (počínaje tzv. principátem) byl tento zákon označován jako uráņka Veličenstva, zákon o uráņce Veličenstva či soud na uráņku Veličenstva. Zde jiņ bylo uņíváno termínu maiestatis jako označení Veličenstva, tedy osoby císaře. Zákony stíhající uráņku majestátu, bez ohledu v jaké době vznikly, měly společné to, ņe byly velice ńiroce koncipovány. Jednotlivé zákony de maiestate obsahovaly buďto velice ńiroký výčet toho, co je povaņováno za uráņku majestátu nebo jaké chování je moņno subsumovat do jednání naplňující skutkovou podstatu uráņky majestátu. Např. v době královské to bylo jednání naruńující královskou svrchovanost. V době římské republiky ńlo o jednání, které zahrnovalo od velezrady (perduellio) aņ po uráņku představitelů státu, 6 nejprve tribunů, později magistrátů a poté, pochopitelně za principátu císaře samotného i soch a obrazů, které ho zpodobňovaly, 7 ale tyto obrazy a sochy musely být zasvěcené 8 (consecratio). 3.2. Cíle disertační práce Cílem disertační práce je analýza právní úpravy stíhající zradu a velezradu v historickém kontextu jednotlivých fází vývoje římského státu v obdobích označovaných jako království, republika, principát a dominát. Právní úprava je analyzována na základě dochovaných právních i narativních pramenů. V disertační práci jsou zkoumány ńirńí sociální a politické okolnosti, které měly za následek vydání nových zákonů s novými skutkovými podstatami uráņky majestátu. Vzhledem k výběru pracovních metod je cílem disertační práce i analýza vlivu práva na společnost a vliv společenského vývoje na právo v co nejńirńích souvislostech. 5 op. cit. Slovník 1933, heslo perduellio. 6 Blíņeji k římské ústavě např. DOSTALÍK, P. Antická státověda v díle M. T. Cicerona, Olomouc 2009. 7 BARTOŃEK, M. Ńkola právnického myńlení. Vydalo Karolinum, Praha 1993, str. 86. 8 K tomu blíņeji kapitola 7.3.1. [9]
Konkrétní cíle disertační práce: A) V jedné studii shromáņdit právní a narativní texty s jejich překlady, které se týkají zločinu uráņky majestátu, jednotlivých zákonů de maiestate a výběr soudních procesů s obņalovanými ze zločinu uráņky majestátu. B) Popis a analýza jednotlivých zákonů upravujících zločin a skutkové podstaty zločinu uráņky majestátu. C) Analýza změn v římském státním zřízení a reakcí na tyto změny v zákonech stíhajících zločin uráņky majestátu. D) Konfrontace právních a narativních pramenů práva podávajících zprávu o zločinu uráņky majestátu. E) Porovnání odpovědnosti za verbální uráņku a za uráņku majestátu v počátcích principátu. 3.3. Hypotézy disertační práce V disertační práci jsem si stanovil následující hypotézy k ověření: A) Skutkové podstaty trestného činu uráņky majestátu jsou vlivem tradice v jednotlivých obdobích vývoje římského státu v podstatě formálně neměnné, ovńem dobový výklad reflektuje nové okolnosti. B) Konfrontace právních a narativních pramenů potvrzuje, ņe uráņka císaře a jeho rodiny je veřejnoprávním typem verbální iniurie. [10]
3.4. Metodologie práce 9 Při své badatelské práci v rámci doktorského studia jsem narazil na ńirokou ńkálu problémů, které měnily pohled na celou problematiku. Disertační práce je zaloņena předevńím na primárních pramenech, coņ se samozřejmě projevilo ve výběru metodologických badatelských přístupů. Při výběru metodologie jsem se rozhodl pro následující kombinaci těchto badatelských pracovních postupů blíņe popsaných níņe: - Exegese (historicko-kritická metoda, palingenese) - Eisegeze - Hermeneutika - Filologická, historická a juristická kritika - Kritika tradice - Deskripce V rámci heuristické fáze práce na disertační práci, při překladu a studiu primárních pramenů jsem byl často konfrontován s rozdílnými informacemi pocházejícími z právních a narativních pramenů a byl jsem nucen reagovat na nové vědecké teorie, vztahující se k některým primárním pramenům a jejich autorům (zejména otázka Pseudo-Paula, nastolená oxfordskými vědci). Tyto výkladové problémy jsem vyřeńil zařazením badatelské metodologie hermeneutiky a jejího hermeneutického kruhu. 3.4.1. Exegese a její metody Exegesí se rozumí výklad textu, jeho slovní nebo věcné vysvětlení. Exegese je tedy metodou výkladu literárního díla. Termín exegese byl v předestřeném významu poprvé pouņit u Marca Tullia Cicerona Ad Atticum 16,7,3. 10 Struktura exegese byla vytvořena v průběhu 19. století právními romanisty, tedy v době, kdy se z římského práva, jako práva platného (subsidiárně), stala právně-historická disciplína, kterou např. Leopold Heyerovský označoval jako právní 9 Následující kapitola vychází z obsahu předmětu LJMgrB05 Četba a výklad římských právních pramenů, který vyučuji na Ústavu klasických studií Masarykovy univerzity a z vlastních badatelských zjińtění a seznamování se s metodologií právní romanistiky, dějin starověku, klasické filosofie a právní romanistice příbuzných oborů. K hermeneutice zejména: http://film.ff.cuni.cz/rozcestnik/metodika/hermeneutika.pdf cit. dne 2. 1. 2014. 10 Kolektiv autorů, Slovník antické kultury. Svoboda, 1974, str. 206
dějepis. Dnes tuto významnou výseč vědeckého oboru právní historie nazýváme právní romanistikou, která vńak jiņ nemusí být brána jen jako odvětví právní historie, ale s ohledem na svou vlastní a velice specifickou metodologii se jiņ jedná o samostatný vědecký obor. Exegese (chápaná větńinou ve smyslu exegese racionální) pouņívá k výkladu textu a jeho významu různé metody, které vzájemným spojením umoņní pochopení konkrétního historického textu v jeho vývojových souvislostech včetně sdělení autora. V kontextu racionální exegese se obecně pouņívá historicko-kritická metoda. Historicko-kritická metoda práce s primárním textem je souhrnem několika dílčích metod, které napomáhají odhalit význam textu a v něm obsaņené informace. První dílčí metodou je kritika literárního díla jako literárního celku. Kaņdý literární celek má svou historii a prońel dlouhými dějinami vzniku a vývoje (kritika přepisu pramene/pramenů, jejich redakce a edice). Druhou dílčí metodou je historické zkoumání textu, které se zaměřuje na jeho význam v době, kdy text vznikl. Skloubením těchto dvou dílčích metod umoņňuje zjistit, jaký význam měl text v okamņiku napsání a jaké poselství jím chtěl autor (zadavatel) předat. Dalńí specializované dílčí metody exegese se dělí do dvou skupin. První metoda se označuje jako metody synchronní, druhá metody diachronní. Stručně můņeme říci, ņe synchronní metody zkoumají text v jeho nynějńí, konečné podobě, a metody diachronní zkoumají text z hlediska jeho vzniku a vývoje, který dneńní konečné podobě předcházel. Obvykle se pak uvedené metody vzájemně kombinují. K synchronním metodám náleņí tyto badatelské analýzy a postupy: - Jazyková a syntaktická analýza provádí rozbor struktury textu zejména z pohledu pouņité lexikální zásoby a gramatiky jazyka. Dále se zaměřuje na spojení prvků textu (řazení vět), pouņité stylistické figury, stavbu a členění textu. - Sémantická analýza se zabývá významem jednotlivých slov či větńích větných celků. Snaņí se zachytit pole významů jednotlivých termínů a dle kontextu určit konkrétní význam pouņitých termínů v daném textu. [12]
- Narativní analýza studuje text z hlediska výpravného a zkoumá jeho dynamiku. - Pragmatická analýza studuje cíl, kterého chtěl autor dosáhnout. Text můņe mít funkci: - informační (předání informací) - konativní (prosba, příkaz v právním významu uloņení povinnosti) - emotivní (vyjádření vlastních pocitů) - poetickou aj. - Analýza literárních druhů se zabývá pouņitým literárním druhem textu. Literární druh závisí na kultuře, která jej vytvořila a pouņívá jej pro konkrétní, institucionalizovanou a opakující se situaci (např. pro rozlińení honorárního práva: Praetor ait či Iudicium dabo ). Mezi metody diachronní se řadí tyto badatelské analýzy a postupy: - Literární analýza zkoumá, nakolik je daný text jednotný a v případě nejednotnosti v něm hledá pouņité prameny. Literární analýza má dva základní úkoly, tedy vymezit začátek a konec textové jednotky a stanovit míru jejich souvislosti. - Kritika tradice sleduje vývoj jednotlivých tradic, myńlenek a myńlenkových či náboņenských představ v čase v jednotlivých dochovaných textech. - Analýza forem se zabývá literárními formami krátkých textů. Tyto danou kulturou přesně stanovené formy slouņí předevńím k lepńímu předávání textu. Naopak kaņdý text literární celek má při tradování sklony ke schematizaci. Pro právní romanisty je tato metoda metodou dílčí, ale existuje i jako samostatná disciplína označovaná jako Formgeschichte, která se detailně zabývá zejména ústní tradicí (tradováním) krátkých textů před jejich písemným zaznamenáním a fixováním. Tato metoda se doplňuje studiem literárních druhů. [13]
- Kritika redakce je důleņitá v případě, ņe editor textu k sestavení edice pouņíval starńí prameny. V tomto případě se zkoumá, jakým způsobem do pramenů zasáhl, a jak pozměnil či upravil jejich původní význam. Redakce autora je patrná předevńím z výběru textů (co vybral a co ponechal stranou), z toho, jak vybrané texty seřadil, a jaká jsou jeho oblíbená (klíčová) slova a obraty. Výńe uvedené metodologické postupy mohou být v badatelské praxi rozńířeny o tzv. metody doplňkové. Tyto metody je sice moņné při práci s primárním textem pouņít, ale přináńejí jen částečné informace, které jsou nezřídka jednostranné. Pokud je některá z doplňkových metod pouņívána jako metoda základní, mohou být získané závěry zavádějící. Mezi doplňkové metody je moņné zařadit například psychologickou analýzy, sociální analýzy či feministickou exegesi. V rámci exegetické práce můņe velice snadno dojít k opuńtění exegetických metod práce, které exegeta nahradí tzv. eisegesí, coņ je vkládání vlastního výkladu do daného textu. Výsledkem exegetické metody je objektivní závěr vyplývající z metodologické práce se zkoumaným textem. Eisegese vede k subjektivnímu závěru. K eisegesi dochází zejména při hledání odpovědí na stanovené otázky či hledání důkazů pro stanovené hypotézy. Tato metoda není na závadu badatelově práci, pokud si uvědomuje, ņe opustil systém exegetické metodologie a je ochoten a schopen své dílčí závěry podrobit hermeneutickému zkoumání. 3.4.2. Hermeneutika Platón i jiní antičtí autoři pouņívají výraz herméneus, coņ znamená vykladač nesrozumitelných věńteb. Hermeneutika vznikla ve starověké Alexandrii v rámci korigování a kritického vydávání starńích textů, zejména filosofických (Platón, Aristoteles, Eukleides). Jedním z jejích zakladatelů byl Órigenés. Hermeneutika je tedy filologickou a filosofickou naukou o metodách správného chápání a výkladu textů, zejména náboņenských, právních a filosofických. V ńirńím významu se pouņívá i pro výklad uměleckých děl (Wilhelm Dilthey), případně i porozumění struktury lidského bytí na světě (Martin Heidegger). Hermeneutika je věda interpretování, přičemņ interpretace je akt vysvětlení, vhledu nebo porozumění. Souvislost slova se jménem boha Herma je zřejmá a dává tuńit cíl hermeneutické metody. [14]
Později se hermeneutika rozvinula i při výkladu práva, platných zákonů a kodexů před soudy. Hermeneutika byla a je vyuņívána při výkladu Bible. Starověká a středověká křesťanská hermeneutika vytvořila nauku o čtyřech významech textu, resp. jejich smyslu, který je doslovný, alegorický, morální a anagogický (symbolický). K těmto čtyřem významům textu se pojí následující definice: Littera gesta docet, quid credas allegoria, moralis quid agas, quo tendas anagogia tedy, kterou mohu přeloņit následovně Písmena učí skutečnosti, v co věříń, učí alegorie, morální smysl učí, co máń konat a kam míříń, říká anagogie. Velký význam získala hermeneutika v době reformace, která odmítla neurčitý pojem církevní tradice" i autoritu církve při výkladu Písma a snaņila se pochopit Bibli z textu samého. 11 Reformační vydání Bible jsou proto opatřena četnými odkazy na podobná místa, jeņ mají čtenáři pomoci porozumět čtenému textu. 12 Velký význam má hermeneutika v díle Martina Heideggera, který bádání nepovaņuje za jednorázový akt (jako např. při luńtění hádanek), nýbrņ neustálý proces označovaný hermeneutický kruh. Tuto myńlenku dále rozvinul jeho ņák Hans Georg Gadamer ve svém díle Pravda a metoda. Podle Gadamera je nejen porozumění textu, ale kaņdé poznání závislé na porozumění a interpretaci. Z výńe uvedeného je zřejmé, ņe metodika rozumění a výkladu obtíņně srozumitelných textů hraje dnes velkou úlohu při vědecké práci s primárními prameny. Hermeneutika a exegese tak zaujaly významné místo v teologii a právu. Počínaje 18. stoletím je hermeneutika chápána jako vńeobecná nauka o interpretaci. Hermeneutický postup (hlavní představitel je výńe zmíněný Heidegerrův ņák H. G. Gadamer) je zaloņen na předpokladu, ņe v obecné rovině čtenář k textu nepřistupuje úplně nepředpojatě, ale jiņ s nějakým předporozuměním (Vorverständnis). Proto je důleņité, aby si tuto výchozí situaci čtenář uvědomil a provedl důslednou lingvistickou a textovou práci s textem, jeho kritiku a shromáņdil informace o historickém kontextu textu ( informace vztahující se k době vzniku textu, 11 Písmo samo je svým vykladačem" (Martin Luther), 12 Plně se věnuj textu a smysl plně aplikuj na sebe" (Philips Melanchthon). [15]
jeho autorovi, účelu textu apod.). Vńechny tyto informace v souvislosti s předporozuměním umoņňují lépe pochopit text a vyvodit adekvátní závěry. Hermeneutický postup si dovoluji schematicky shrnout následovně: - předběņné porozumění textu: - proč právě tento text? - co v něm hledám? - co si o něm myslím? - nalezení spolehlivého, pokud moņno původního textu (textová kritika): - shromáņdění a porovnání rukopisů či vydání; - objasnění, případně oprava, nesrozumitelných míst: - vyjasnění nesrozumitelných, neobvyklých slov - oprava poruńených míst; - shromáņdění důleņitých vnějńích okolností: - povaha textu, jeho původní účel a záměr - jeho zasazení do ņivota, - informace o autorovi, o vzniku textu, - dalńí historické souvislosti; Výsledkem aplikace předchozích postupů je nalezení souvislostí v rámci celého textu a vede k hlubńímu porozumění textu. Celý postup se má stále opakovat, proto se nazývá hermetický kruh či hermeneutická spirála. 3.4.3. Filologická, historická a juristická kritika pramene Filologická, historická a juristická kritika pramene se zaměřuje na kritický přístup k textu z pohledu jazykového, historického a právního. Jedná se dílčí metodologické disciplíny, které se zaměřují např. na výběr slov, slovních spojení apod. Odhalují pozdějńí zásahy do původního znění, např. v justiniánské kompliaci tzv. interpolace, ale také chyby při přepisech děl a srovnání dochovaných edicí, nebo zařazení objevených textů do jiņ sestavených edicí. Prostřednictvím kritiky dochází k sestavení autentického textu, ale také k odhalení pozdějńích zásahů do textu a jejich příčin úmysl, záměr či překlep. Při [16]
sestavování edice pramene za pouņití kritické metody dochází ke vzniku tzv. kritické edice, tak jak jsou známy např. z edicí Theodora Mommsena či rozsáhlé edice Monumenta Germaniae Historica. 3.4.4. Kritika tradice Tato pracovní badatelská metoda je jednou z nejmladńích a zahrnuje v sobě kritiku tzv. převládající tradice, která se přenáńí z období do období či z textu do textu, čímņ se vytváří dojem neměnnosti určitého jevu či právního institutu, který vńak jiņ neodpovídá době a společenskému vývoji. Tradice je nejenom přenáńení z minulosti do pozdějńích období, ale také přenáńení pozdějńích jevů a institutů do období předchozích (zejm. Livius). V rámci práce s primárními prameny je moņné nalézt analogii nebo zrcadlení jiného časového období do období předchozích a naopak. 3.4.4. Deskripce Deskripce je popis a klasifikace věcí, jevů a procesů podle pramenů či jejich pozdějńích kritických a vědeckých zpracování. V rámci deskriptivní metody je důleņité se vyrovnat se vńemi předchozími teoriemi a názory na předmětnou problematiku. 3.5. Současný stav zkoumané problematiky Vybranými aspekty uráņky majestátu se v minulosti zabývaly zejména středověké a novověké disertační práce, s jejichņ texty jsem se seznámil při svých studijních cestách do Max Planck Institut für europäische Rechtsgeschichte ve Frankfurtu nad Mohanem. Dále se tímto tématem, z obecného pohledu na římské trestní právo, zabývají práce Theodora Mommsena, Paula Krügera, Wilhelma Rheina, Gabriele Thome, Bernarda Santalucii, Emilia Albertaria. Specializované studie zabývající se zločinem uráņky majestátu pochází z pera Christopha Heinricha Brechta, Klause Tietze, Richarda Alexandra Baumana, Johna Duncena Clouda, Davida Daubeho, Solidira Maruottiho, Maria Attilia Leviho. Důleņitou pomůcku představují specializované slovníky např. od Milana Bartońka, W. A. Smithe či dvojice Heumann Seckel. Významnou bibliografickou pomůckou, která vznikla v rámci grantové [17]
činnosti na území České republiky, je Bibliographia Iuris Romani Criminalis od Michala Skřejpka. 13 Určitými aspekty (filologicko historickými) se zabývá ve svém disertačním výzkumu i kolegyně z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity Mgr. et Mgr. Markéta Melounová Váţná politická provinění v období principiátu a dominátu. Vybrané studie: 1. Legem 5. Codicis ad Legem Juliam Majestatis - Hieronymi Davidis Gaubii (archiválie získaná při studijním pobytu v Institutu Maxe Plancka ve Fraknfurtu nad Mohanem). 2. Dissertatio Juridica De Crimine Laesae Majestatis Dn. Joachimo Dechero (archiválie získaná při studijním pobytu v Institutu Maxe Plancka ve Fraknfurtu nad Mohanem) 3. Dissertationes criminales XVI Georgij Adami Struvii - De crimine leasae Majestatis, De vi publica et privata. (archiválie získaná při studijním pobytu v Institutu Maxe Plancka ve Fraknfurtu nad Mohanem). 4. Klaus Tietz Perduellio und Maiestas, Breslaou 1936. 5. Theodor Mommsen Zum ältesten Strafrecht der Kulturvölker. Lipsko, 1905 6. Paul Krüger Geschichte der Quellen und Literatur des Römischen. Rechte, 2. vydání, Mnichov a Lipsko, 1912 7. Wilhelm Rhein - Das Criminalrecht der Römer von Romulus bis auf Justinianus. Leipzig. 1844. 8. Christoph Heinrich Brecht Perduellio - Eine Studie zu ihrer begrifflichen Abgrenzung im romischen Strafrecht bis zum Ausgang der Republik. München. 1938 9. Richard Alexandr Bauman. The crimen Maiestatis in the Roman Republic and Augustan Principate. Johannesburgh. 1967. 10. Cloud, J., D. The Text of Digest XLVIII. 4: ad legem Iuliam maiestatis. In Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte, 80. 1963. 13 SKŘEJPEK, M. Bibliographia Iuris Romani Criminalis.2011. Praha C.H.Beck. zejména hesla crimen, crimen maiestatatis, perduellio, proditio [18]
4. Římské trestní právo jeho struktura, vývoj, charakteristika a terminologie Následující kapitola disertační práce zpracovává problematiku římského trestního práva, jeho terminologii, systematiku, penologii a teoretické aspekty a východiska, která umoņnily vytvořit z náboņensko-sankčních a obyčejových pravidel samostatné právní odvětví. Vzhledem k dichotomii římského trestního práva obsahuje tato kapitola i rozbor problematiky dělení římského trestního práva na trestní právo veřejné a soukromé. Trestní právo se v Římě vyvíjelo jiņ od počátku římské pospolitosti (od rodového zřízení) a římského státu (společnosti organizované ve stát). V archaickém období byly trestné činy chápány jako poruńení smlouvy mezi lidmi a bohy, tedy poruńením kýņeného stavu míru pax deorum. Cílem prvních norem nebylo potrestat pachatele, ale obnovit soulad mezi lidmi a bohy. Stát do vyńetřování a trestání zločinů zasahoval velice zřídka, jelikoņ rodové zřízení bylo postaveno na zásadě rodové msty, později individuální odvety či kompozice. Trestní pravomocí byl obdařen i otec rodiny 14 pater familias. 15 4.1. Dělení římského trestního práva a jeho terminologie K pochopení římského trestního práva je nutné upozornit na základní stavební prvek spočívající v jeho dualismu, který je vńak patrný i v ostatních částech římského práva. Nejde jen o dělení mezi ius divinum a ius humanum, ius civile a ius gentium či ius civile a ius honorarium, ale předevńím jde o rozdíl mezi ius privatum a ius publicum. 16 Pro římské trestní právo jsou důleņité dva základní pojmy crimen a delictum. Definování těchto pojmů předurčuje jejich dalńí zařazení do systematiky 14 K trestní pravomoci otce rodiny viz kapitola 4.3 a příloha 12.1. 15 Pater familias, který měl plnou způsobilost k právům. BARTOŃEK, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 251. 16 K dělení římského práva např. sborník příspěvků ze 14. konference právních romanistů České republiky a Slovenské republiky: eds. M. NĚMEC a K. LENHARTOVÁ: Ius naturale ius civile ius gentium. Bratislava 2013. Sborník příspěvků z 12. konference právních romanistů České republiky a Slovenské republiky na téma Delicta privata a crimina publica v rímskom práve. Eds. B. ANTALOVÁ, L. SOLIAR. Końice. 2010. MOMMSEN, T. Römisches Strafrecht. Leipzig, 1899; REIN, W. Das Criminalrecht der Römer von Romulus bis Justinian. Leipzig, 1844; SMITH, W. A Dictionary of Greek and Roman Antiquites. London, 1875; KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha 1995.
římského práva trestního, tedy zda bude určité jednání začleněno do oblasti veřejnoprávní či soukromoprávní. Crimen nebo delictum 17 je označení pro protiprávní jednání poruńující ustanovení práva soukromého (delictum) resp. sféry jedince, kterému je způsobena újma nebo poruńuje ustanovení práva veřejného (crimen). V dualistickém pojetí římského trestního práva tak byly vytvořeny dva oddíly trestního práva: trestní právo soukromé a trestní právo veřejné. Jejich rozdíl nalézáme v tom, čí zájmy jsou protiprávním jednáním poruńeny. Co je veřejné a co soukromé právo definuje Ulpianus ve fragmentu zařazeném do justiniánské kompilace, který se stal pro právní vědu základním fragmentem pro tzv. zájmovou teorii: Dig. 1.1.2 Ulpianus 1 inst. Huius studii duae sunt positiones, publicum et privatum. Publicum ius est quod ad statum rei romanae spectat, privatum quod ad singulorum utilitatem: sunt enim quaedam publice utilia, quaedam privatim. Publicum ius in sacris, in sacerdotibus, in magistratibus constitit. Privatum ius tripartitum est: collectum etenim est ex naturalibus praeceptis aut gentium aut civilibus. 18 Vlastní překlad: Toto studium má dvě základní části, veřejné a soukromé. Veřejné právo se vztahuje na uspořádání obce, právo soukromé na zájem jednotlivce: neboť něco se týká veřejného uņitku, něco soukromého. Veřejné právo se vztahuje na posvátnost kněņí a státních úředníků. Soukromé právo se dělí na tři části, neboť se skládá z předpisů práva přirozeného, práva mezi národy a práva občanského. 19 Podle uvedeného fragmentu z Digest císaře Justiniána je patrné, ņe systematické rozdělení na veřejné či soukromé právo je otázkou poruńení sféry jedince nebo společnosti. Římské právo nejčastěji označovalo jednání, které poruńuje některý z výńe uvedených zájmů, jako delictum nebo crimen. 17 Blíņeji k této problematice zejména práce LONG, G. Delictum e crimen, Milano, 1976. BELLINI, F. Delicta e crimina nel sistema Quiritario. CEDAM. Wolters Kluwer Italia. 2012. ALBERTARIO, E. Delictum e crimen nel diritto romano classico e nella legislazione Giustinianea, Milano 1924. 18 Dig. 1.1.2 19 Překlad jsem pořídil s přihlédnutím ke slovenskému překladu in BLAHO, P., VAŇKOVÁ, J. Corpus iuris civilis, Tomus I. Bratislava, 2008. s. 53 54. [20]
Delictum nebo také maleficium 20, coņ se dá přeloņit jako zlý čin, tvoří základ jedné třídy obligací a to obligationes ex delicto. V Dig. 48.19.5.2 21 je pro crimen pouņito termínu maioribus delictis, coņ můņeme přeloņit jako větńí delikt nebo závaņnějńí delikt a tímto římské právo připouńtí, ņe existuje i delictum minor, čímņ je zajisté myńlen delikt soukromoprávní. 22 Výčet deliktů nám podává např. Gaius III. 182: furtum - krádeņ, rapina loupeņ, damnum způsobení ńkody, iniuria uráņka na cti. Aktivní legitimaci v těchto případech má jen pońkozený, coņ je jasný rozdíl od okruhu aktivně legitimovaných v případě zločinu. 23 Jednání, které náleņí do trestního práva veřejného, bylo upraveno v jednotlivých zákonech. Římské právo nikdy nevytvořilo oficiální sbírku trestního práva, tak jak ji známe dnes v podobě trestního zákona a trestního řádu. Výčet stíhatelných jednání ve veřejných soudních jednáních podávají jednak jednotlivé tituly 24 48. knihy Digest, tak i první titul 48. knihy Digest císaře Justiniána s názvem De publicis iudiciis, tedy O veřejných soudních jednáních: 25 Dig. 48. 1. 1. Macer 1 de publicis iudicis Non omnia iudicia, in quibus crimen vertitur, et publica sunt, sed ea tantum, quae ex legibus iudiciorum publicorum veniunt, ut Iulia maiestatis, Iulia de adulteriis, Cornelia de sicariis et veneficis, 20 Dig. 47.1.3 Ulpianus 2 de off. procons. Si quis actionem, quae ex maleficiis oritur, velit exsequi: si quidem pecuniariter agere velit, ad ius ordinarium remittendus erit nec cogendus erit in crimen subscribere: enimvero si extra ordinem eius rei poenam exerceri velit, tunc subscribere eum in crimen oportebit. Vlastní překlad: Kdyņ chce někdo podat ņalobu na zlý čin, ale hodlá tak učinit pro svůj vlastní finanční prospěch [ve svém zájmu], musí ņalovat v běņném soudním řízení [civilním] a nemůņe stíhat pachatele za trestný čin. Pokud vńak chce ņalovat z trestného činu, pak musí podat obvinění z trestného činu v mimořádném řízení. 21 Dig. 48.19.5.2 Ulpianus 7 de off. procons. Refert et in maioribus delictis, consulto aliquid admittatur, an casu. Vlastní překlad: U větńích [závaņnějńích] trestných činů je důleņité rozlińovat, zda byly spáchány úmyslně, nebo náhodou. 22 SMITH, W. A Dictionary of Greek and Roman Antiquites. London, 1875, s. 369. Op. cit. SMITH. Dictionary. ALBERTARIO, E. Maleficium. In Studi in onore di Silvio Perozzi nel XL anno del suo insegnamento. 1925. Palermo. s. 221 227. 23 SMITH. Dictionary. s. 369 24 Dig. 48.4. Ad legem Iuliam maiestatis, Dig. 48.5. Ad legem Iuliam de adulteriis coercendis, Dig. 48.6. Ad legem Iuliam de vi publica, Dig. 48.7. Ad legem Iuliam de vi privata, Dig. 48.8. Ad legem Corneliam de siccariis et veneficis, Dig. 48.9. De lege Pompeia de parricidiis, Dig. 48.10. De lege Cornelia de falsis et de senatus consulto liboniano, Dig. 48.11. De lege Iulia repetundarum, Dig. 48.12. De lege Iulia de annona, Dig. 48.13. Ad legem Iuliam peculatus et de sacrilegis et de residuis. Dig. 48.14. De lege Iulia ambitus, Dig. 48.15. De lege Fabia de plagiariis. 25 Stejně tak i v Institutiones IV, XVIII. De publicis iudicis. [21]
Pompeia parricidii, Iulia peculatus, Cornelia de testamentis, Iulia de vi privata, Iulia de vi publica, Iulia ambitus, Iulia repetundarum, Iulia de annona. 26 Vlastní překlad: Ne vńechna vńechna soudní jednání jsou veřejná, veřejná jsou pouze ta, která vycházejí z právních předpisů týkajících se stíhání trestných činů, například Iuliova zákona o uráņce majestátu, Iuliova zákona o cizoloņství, Corneliova zákona o úkladných vrazích a travičích, Pompeiova zákona o otcovrazích, Iuliova zákona o zpronevěře, Corneliova zákona o falńování závětí, Iuliova zákona o soukromém násilí, Iuliova zákona o veřejném násilí, Iuliova zákona o volebních podvodech, Iuliova zákona o vydírání, Iuliova zákona o zásobování (o zvyńování cen potravin). Dalńí projev systematického dualismu v římském trestním právu představuje rozdělení veřejných soudních jednání na hrdelní a nehrdelní. Mezi hrdelní veřejná soudní jednání se řadí ta, u kterých je moņné jako trest uloņit trest smrti nebo zákaz vody a ohně, dále doņivotní vyhnanství na ostrov nebo práci v dolech. Ostatní veřejná soudní jednání jsou nehrdelní. Uvedené dělení je uvedeno např. v Institucích císaře Justiniána: Just. Inst. IV. XVIII. 2. Publicorum iudiciorum quaedam capitalia sunt, quaedam non capitalia. capitalia dicimus quae ultimo supplicio adficiunt vel aquae et ignis interdictione vel deportatione vel metallo: cetera si qua infamiam irrogant cum damno pecuniario, haec publica quidem sunt, non tamen capitalia. Překlad: Některá z veřejných soudních řízení jsou hrdelní, některá nehrdelní. O hrdelních hovoříme tehdy, jestliņe jsou ukládány nejvyńńí tresty, jako zákaz vody a ohně anebo deportace anebo odsouzení do dolů; ostatní, jestliņe je jejich důsledkem bezectnost s peněņitým trestem, jsou sice veřejná, ale nikoli hrdelní. 27 Termín crimen se v pramenech vyskytuje velice často, ale není snadné určit jeho význam. Crimen často odpovídá termínu accusatio (řecky κατηγορία). Accusatio -onis, (f), accuso znamená obņalování před soudem, ņaloba, obecně obvinění, také 26 Dig. lib. 48, ti. 1. 27 Op. cit. Skřejpek. Institutiones. s. 371. [22]
ņalobní spis. 28 Obecně je to jakékoli jednání, které je protiprávní, trestné. 29 Crimine aliquem accusare pak znamená někoho viniti ze zločinu. 30 Termín accusatio se vyskytuje v Justiniánských Digestech předevńím v 48. knize, kde označuje jako veřejné soudní řízení např.: Dig. 48, 1, 3 Ulpianus libro trigensimo septimo ad Sabinum Publica accusatio reo vel rea ante defunctis permititur. Vlastní překlad: Veřejné [soudní] jednání ņalovaného je zruńeno [jeho] smrtí. Dále je termínu accusatio ve významu obvinění někoho z něčeho uņito např. ve fragmentu, který se obsahově týká procesní povinnosti vyvracet obvinění, tedy snaņit se dokázat svou nevinnu, ale ne obviňováním z předmětného zločinu jiných: Dig. 48.1.5pr. Ulpianus 8 disp. Is qui reus factus est purgare se debet nec ante potest accusare, quam fuerit excusatus: constitutionibus enim observatur, ut non relatione criminum, sed innocentia reus purgetur. Vlastní překlad: Kdyņ je někdo obviněn z trestného činu, musí prokázat, ņe je nevinen, a [obviněný] nemůņe obviňovat jiné, dokud on sám nebyl obvinění zprońtěn; toto můņeme sledovat v císařských konstitucích, ņe pokud [obviněný] nemá ke spáchanému zločinu ņádný vztah, musí být uznán nevinným a zprońtěn obņaloby. Dalńí fragment se týká cizoloņství a věcně řeńí otázku, komu dát přednost v podání obņaloby, zda podvedenému manņelovi nebo otci nevěrné ņeny. Tento fragment vyuņívá termínu accusatio jako výrazu pro vznesení obvinění ze zločinu: Dig. 48.5.2.8 Ulpianus 8 disp. Si simul ad accusationem veniant maritus et pater mulieris, quem praeferri oporteat, quaeritur. Et magis est, ut maritus praeferatur: Nam et propensiore ira et maiore dolore executurum eum accusationem credendum est, in tantum, ut et si pater praevenerit et libellos inscriptionum deposuerit, marito non neglegente nec retardante, sed 28 PRAŅÁK, J., NOVOTNÝ, F., SEDLÁČEK, J. Latinsko český slovník. Praha, 1933, s. 15. 29 Op cit. SMITH. Dictionary. s. 369. 30 PRAŅÁK, J., NOVOTNÝ, F., SEDLÁČEK, J. Latinsko český slovník. Praha, 1933, k heslu crimen. s. 317. [23]
accusationem parante et probationibus instituente atque muniente, ut facilius iudicantibus de adulterio probetur, idem erit dicendum. Vlastní překlad: Jestliņe manņel a otec ņeny ji přijdou současně obvinit z cizoloņství, vyvstává otázka, kterému z nich má být dána přednost při vznesení ņaloby. Je vhodnějńí, aby měl přednost manņel, neboť se u něj dá očekávat, ņe bude ņalovat s větńí zlostí a bolestí. Tento názor je natolik správný, ņe i v těch případech, kdy jiņ otec podal obņalobu, se má postupovat stejně, pokud manņel není vinen nedbalostí nebo zpoņděním a je sám připraven vést obvinění a předloņit důkazy, bude svědomitěji před soudci prokazovat cizoloņství. 4.2. Akuzační princip římského trestního práva Termín accusatio označuje jak samotné soudní řízení, tak i vznesení obvinění, tedy iniciativu vedoucí k zahájení soudního řízení. Rozbor tzv. akuzačního principu je předmětem této kapitoly. Základním fragmentem pro rozdělení soudního řízení na veřejné a soukromé je Ulipianův fragment obsaņený v Digestech císaře Justiniána: Dig. 47.1.3 Ulpianus 2 de off. procons. Si quis actionem, quae ex maleficiis oritur, velit exsequi: si quidem pecuniariter agere velit, ad ius ordinarium remittendus erit nec cogendus erit in crimen subscribere: enimvero si extra ordinem eius rei poenam exerceri velit, tunc subscribere eum in crimen oportebit. 31 Vlastní překlad:kdyņ chce někdo podat ņalobu na zlý čin, ale hodlá tak učinit pro svůj vlastní finanční prospěch [ve svém zájmu], musí ņalovat v běņném soudním řízení [civilním] a nemůņe stíhat pachatele za trestný čin. Pokud vńak chce ņalovat z trestného činu, pak musí podat obvinění z trestného činu v mimořádném řízení. 31 Dig. 47,1,3 Ulpianus 2 de off. procons. [24]
Ve výńe citovaném fragmentu je klíčové uņití tří sloves, která se váņí ke vznesení ņaloby a pomohou rozlińit ņaloby soukromoprávní a veřejnoprávní a tím rozlińit soudní řízení veřejné a soukromé Prvním uņitým slovesem je sloveso agere, které je chápáno jako pronáńet, konat, jednat, vyřizovat, ņalovat, ustavit spor, vést proces, ale také pomoc pontifiků a později i právníků stranám při sestavení vhodné procesní formule pro řízení in iure. 32 Je tedy jasné, ņe slovo agere je pouņíváno jak v obecném významu pro podání ņaloby, tak jde o sloveso, které se pouņívá pro označení činnosti pontifiků a právníků v prvním řízení soukromoprávního procesu ve fázi in iure. Termín agere se vyskytuje např. v Gaiových Institucích: Agimus autem intedrum, ut rem tantum consequamur, interdum ut poenam tantum, alias ut re met poenam 33 Někdy ovšem ţalujeme tak, ţe nám jde jenom o věc, jindy jenom o pokutu. 34 nebo Rem tantum persequimur velut actionibus, quibus ex contractus agimus 35 Jenom o věc nám jde například při ţalobách, kterými ţalujeme ze smlouvy. 36 Druhým termínem je subscriptio -onis, (f) ve významu juristickém je to označení pro spoluņalobu (subscriptionem sibi postularunt) sub-scriptor -oris, (m). V juristickém významu se takto označuje spoluņalobce. 37 Ve výńe uvedeném fragmentu je termínu subscriptio pouņito pro označení podání obvinění, tedy veřejnoprávní označení pro podání ņaloby ze zločinu. Posledním termínem je oportet - ere, -uit, coņ znamená jest sluńno, je ņádoucí, má se. 38 Toto sloveso se jasně váņe k specifickému oprávnění, 39 kterým je podání soukromoprávní ņaloby, coņ je právo jen dotčeného (pońkozené strany, osobě, které vznikla újma), tedy aktivně legitimovaného. Naopak ve veřejném právu 32 BARTOŃEK, M. Encyklopedie římského práva. Praha 1994. heslo agere, s. 27 33 Gai. Inst. IV. 6. 34 GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. MU a Doplněk. 1999. Přeloņil. J. Kincl. s. 200. 35 Gai. Inst.IV. 7. 36 GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. MU a Doplněk. 1999. Přeloņil. J. Kincl. s. 200. 37 PRAŅÁK, J., NOVOTNÝ, F., SEDLÁČEK, J. Latinsko český slovník. Praha, 1933, heslo subscriptio a subscriptor. s. 1164 38 PRAŅÁK, J., NOVOTNÝ, F., SEDLÁČEK, J. Latinsko český slovník. Praha, 1933, heslo oportet. s. 863. 39 např. Gaius IV, 2 In personam actio est, qua agimus, quotiens litigamus cum aliquo, qui nobis uel ex contractu uel ex delicto obligatus est, id est, cum intendimus DARE FACERE PRAESTARE OPORTERE. [25]
je oprávněním a právem kaņdého římského občana, aby stíhal jednání, které pońkozuje veřejný zájem. Jelikoņ ve starověkém Římě neexistoval úřad státního zástupce, prokurátora zkrátka institucializovaného představitele veřejné ņaloby, bylo ņádoucí, aby jednání naplňující skutkovou podstatu zločinu bylo stíháno soukromou iniciativou. Tato moņnost vystupovat jako veřejný ņalobce ve veřejném trestním jednání je definována např. v Justiniánových Institucích. Následující fragment vyvětluje, proč jsou nazývány veřejnými soudními řízeními: Just. Inst. IV. 18. 1: Publica autem dicta sunt, quod cuivis ex populo executio eorum plerumque datur 40 Překlad: Veřejná soudní řízení jsou nazývána veřejnými proto, ņe je často dána moņnost komukoli z občanů je vykonat. 41 Veřejným ņalobám nebo terminologicky více pramenům odpovídající veřejným trestním jednáním je věnován poslední titul 47. knihy Digest císaře Justiniána, ze kterého můņeme vyčíst účel veřejné ņaloby. Tímto účelem je chránit práva lidu (populus Romanus), tedy celé pospolitosti, která je zločinem ohroņena: Dig. 47, 23, 1, Paulus libro octavo ad edictum Eam populare actionem dicimus, quae suum ius populi tuetur. 42 Vlastní překlad: Říkáme, ņe veřejné ņaloby chrání práva strany, která vznáńí ņalobu, stejně tak jako (chrání) práva lidu. Od nejstarńích dob Říma bylo stíhání zločinů ponecháno iniciativě jednotlivců. K prolomení tohoto soukromého akuzačního principu dońlo aņ v době absolutního císařství, kdy začíná platit princip oficiality řízení. Stíhání zločinců se stává jedním z úkolů státu, nicméně i nadále se umoņňuje vést soudní řízení jednotlivcům. Jsou-li důvodné pochyby, ņe dońlo k domluvě mezi ņalobcem a ņalovaným o abolici, ujme se vedení sporu stát prostřednictvím svých orgánů. 43 40 Just. Inst. IV. 18 41 Op. cit. Skřejpek. Institutiones. s. 371. 42 Dig. 47,23,1 43 BOHÁČEK, M. Berytské nauky v justiniánské kompilaci. Bratislava. 1931. s. 45. [26]
4.3. Otec rodiny jako žalobce a soudce Stranou obecných výkladů o římském trestním právu nemůņe zůstat problematika trestní pravomoci otce rodiny, která je důleņitá zejména pro pochopení kapitoly 5.3.1. disertační práce, která se věnuje tzv. Horatiově kauze. V římském právu měl po dlouhou dobu otec rodiny vyhrazeno právo nad ņivotem a smrtí nad vńemi jemu podřízenými osobami, coņ znamená, ņe rozhodoval nejenom o jejich běņném ņivotě (zásnubách, učitelích apod.), ale také měl nad nimi trestní pravomoc. Otcové měli nad svými dětmi moc (potestas, patria potestas). Otcové disponovali trestní pravomocí a ukládali rozličné tresty. Dionisyos jmenuje uvěznění, bičování, drņení v poutech, přidrņení u venkovských prací a dokonce i smrt. Jedna z nejstarńích zpráv o této moci otce rodiny se klade do doby královské: Dionysios 2, 26 27 [Romulus] omnem potestatem in filium patri concessit, idque toto vitae tempore, sive eum carcere includere sive verberare, sive vinctum opera rustica detinere sive occidere. 44 Překlad: Romulus ponechal otcům veńkerou moc nad syny, a to po celou dobu jejich ņivota, ať je chtěli uvěznit, zbičovat, nechat v poutech a přidrņet je u venkovských prací, nebo usmrtit. 45 Na tento fragment navazuje Gaius v Institucích. Gaius zmiňuje rozsáhlost pravomocí, kterými dle práva disponuje otec rodiny. Uvedenou pravomoc nad dětmi Gaius označuje jako právo, které je vlastní jen občanům římským: Gaius I. 55 Item in potestate nostra sunt liberi nostri, quos iustis nuptiis procreavimus. Quod ius proprium civium Romanorum est; fere enim nulli alii sunt homines, qui talem in filios suos habent potestatem, qualem nos habemus. 46 44 Op. cit. SKŘEJPEK Texty. s. 16. 45 Tamtéņ s. 17. 46 Gai. Inst. I. 55. [27]
Překlad: V nańí pravomoci jsou dále nańe děti, které jsme zplodili v řádném manņelství. Je to právo, vlastní občanům římským; neboť sotva se najdou lidé, kteří by nad svými dětmi měli takovou pravomoc, jakou máme my. 47 Otcové jednotlivých římských rodin získali veńkerou myslitelnou pravomoc nad jednotlivými členy rodiny, proto se také jejich moc označuje, ryze veřejnoprávním termínem, jako potestas, coņ je označení pro magistrátskou niņńí přikazovací a zakazovací pravomoc. Jak je uvedeno výńe, tak měl otec k dispozici velice rozsáhlou paletu trestů (uvěznění, tělesné tresty, drņení v poutech, přikázání pracovat na venkovských statcích, ale také smrt). Otcové rodin nebyli moc přísnými soudci svých dětí a tak pramenné zprávy dokládají spíńe jen ojedinělé excesy. Touto problematikou se zabýval zejména Michal Skřejpek, který ve své studii poukázal na nejznámějńí příklady tvrdosti a neoblomnosti otců při vynáńení soudů nad svými dětmi. 48 Větńina těchto případů pochází z prvních století republiky. Tvrdé tresty (smrt) ukládali otcové jen v případech velice váņného provinění (zrada) např. případ Bruta, který dal odsoudit své syny za zločiny proti republice, dále vraņda několika členů sluņebnictva. 49 Jako příklad trestní pravomoci otce rodiny uvádím zmínku o soudu T. Manlia Torquata nad synem, kterou zaznamenal Valerius Maximus. 50 Valerius Maximus uvádí, ņe Torquatus byl v obci velice váņeným občanem a to zejména pro činy, které vykonal, ale také pro znalost občanského práva a církevních kultů. Touto charakteristikou Valerius Maximus uvádí popis příběhu a zároveň podává důkaz o legálnosti postupu Torquata. Proti Torquatovu synovi Silanovi vznesla římská provincie Makedonie prostřednictvím vyslanců u senátu stíņnosti proti správě, kterou Silanus v provincii vykonával, konkrétně se měl dopustit přijímání úplatků. Torquatus poņádal senátory, aby v předmětné věci neučinili ņádné rozhodnutí dříve, neņ on sám spor Makedoňanů a svého syna prověří. Valerius Maximus dodává, ņe v podobném případě nemá zapotřebí rodinné rady, tedy zasedání rodinného soudu. Senát a zástupci Makedonie s návrhem souhlasili. Toprquatus zasedl ve svém domě a začal 47 GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. MU a Doplněk. 1999. Přeloņil. J. Kincl. s. 42. 48 SKŘEJPEK, M. Moc bez hranic? (Právo otce římské rodiny nad ņivotem a smrtí). IN: Právní rozhledy 15/2005. 49 Tamtéņ s. 554-555. 50 Val. Max. 5.8.3. Primární text a jeho celý překlad je v příloze disertační práce, viz kapitola 12.1. [28]
vyńetřovat, jako nesmlouvavý a svědomitý soudce. Dva dny se věnoval oběma stranám. Po té, co důkladně a pečlivě vyslechl svědky, vynesl třetího dne rozsudek: Poněvadţ jsem se přesvědčil, ţe můj syn Silanus bral od spojenců úplatky, prohlašuji, ţe není hoden státu ani mého domu, a přikazuji mu, aby mi šel okamţitě z očí. 51 Silanus byl otcovým tvrdým výrokem zdrcen a následující noci se oběsil. Valerius Maximus hodnotí Torquatův postup a sebevraņdu Silana jako zadostiučinění pro římskou republiku a jako pomstu pro Makedonii. Torquatus se dokonce ani nezúčastnil synova pohřbu, a kdyņ byl pohřební průvod v plném proudu, neruńeně popřával sluchu lidem, kteří se chtěli poradit. Tato zpráva o roli otce jako soudce je zajímavá i z jiného pohledu, jelikoņ je v textu zmínka o rodinné radě, kterou nesvolal. Tato rada se také označuje jako rodinný soud lat. iudicium domesticum. Do doby krále Romula se datuje následující zákon, který povolává manņela a příbuzné jako určitou soudní porotu nebo rádce: Dionysios 2, 25, 6: De his cognescebant cognati cum marito: de adulteriis et si guam vinum bibisse argueretur; hoc utrumque enim morte punire Romulus concessit. 52 Překlad: V následujících případech rozhodovali příbuzní s manņelem: o cizoloņství, a kdyņ se prokázalo, ņe pila víno. Obojí dovolil Romulus trestat smrtí. 53 Jednou z posledních zmínek o soukromém trestání příbuzných v právních pramenech můņeme nalézt v Theodosianově kodexu 54 v třináctém titulu deváté knihy s názvem O trestání příbuzných (De emendatione propinquorum). 55 Předmětná konstituce byla vydána v rozmezí let 365 aņ 373 augusty Valentiniánem a Valensem. Předmětná konstituce adresovaná senátu poskytuje nebo spíńe potvrzuje pravomoc starńím příbuzným, aby podle závaņnosti deliktu trestali nezletilce. Účelem této konstituce není rozńíření trestní pravomoci při trestání ńpatných mravů nezletilců, ale umoņnit, aby otcovským právem bylo pokáráno bloudění nezletilého a soukromým 51 KOL. AUTORŮ. Antická próza. Báje a povídky. Odeon. Praha. 1978. s 275. 52 SKŘEJPEK Texty. s. 16. 53 Tamtéņ s. 17. 54 CTh 9. 13. 1 De emendatione propinquorum. 55 Primární text a jeho celý překlad je v příloze disertační práce, viz kapitola 12.2. [29]