Právnická fakulta Masarykovy univerzity. Dějiny práva a římské právo. Katedra dějin státu a práva

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Dějiny práva a římské právo Katedra dějin státu a práva Disertační práce Crimen maiestatis JUDr. Miroslav Frýdek 2014

2 Prohlašuji, ţe jsem disertační práci na téma: Crimen maiestatis zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury. [2]

3 Poděkování Na tomto místě, své kvalifikační práce, si dovoluji poděkovat své ńkolitelce váņené paní doktorce Renatě Veselé, která za vńech okolností ctí člověka, jeho důstojnost a jeho osobnost. Děkuji za její lidský a chápavý přístup ke svému doktorandovi. Děkuji jí za seznámení s právními romanisty a právními historiky. Děkuji jí za její rady a připomínky, které mi při psaní disertační práce pomohly. Děkuji jí za její vyprávění o panu profesorovi Cvetlerovi, které mne v mnohém ovlivnilo a inspirovalo. [3]

4 1. Obsah Obsah Poděkování Obsah Pouņité označení pro prameny Úvod Stručné vymezení problematiky Cíle disertační práce Hypotézy disertační práce Metodologie práce Exegese a její metody Hermeneutika Filologická, historická a juristická kritika pramene Kritika tradice Deskripce Současný stav zkoumané problematiky Římské trestní právo jeho vývoj, charakteristika a terminologie Pojem a terminologie římského trestního práva a jeho vývoj Tresty Právní úprava uráņky majestátu v době královské Charakteristika doby královské Proditio a kauza Mettia Fufetia Perduellio Kauza Horatia úvod Soud s Horatiem podle Livia Soud s Horatiem podle Dionysia Analýza textů Narativní řecké texty ke kapitole 5.2 a Právní úprava velezrady v době republiky Zákony upravující uráņku majestátu v době římské republiky Lex/leges duodecim tabularum Lex Appuleia de maiestate Lex Varia de maiestate Lex Cornelia maiestatis Lex Iulia de maiestate [4]

5 6.2. Shrnutí republikánského zákonodárství zločinu de maiestate Právní úprava uráņky majestátu v době principátu Uráņka majestátu národa římského = uráņka císaře Soudní procesy vedené na základě uráņky majestátu Proces s Graniem Marcellem Případ Lepidy z rodu Aemeliů Nero a Antistius Případ Marca Scribonia Liba Případ Cremutia Corda Případ Appulei Varilly Uráņka majestátu na pomezí principátu a dominátu Tresty za uráņku majestátu Právní úprava uráņky majestátu v justiniánské kompilaci Závěr Resumé Rejstřík pouņitých pramenů Seznam pouņité literatury a pramenů [5]

6 2. Použité označení pro prameny 1 Dig. Digesta císaře Justinána (součást Tria Volumia) Just Inst. Institutiones seu Elementa císaře Justinána (součást Tria Volumia) Just. Cod. Codex Iustinianus CTh. Theodosiánův kodex Gai. Inst. Gaiova Učebnice práva ve čtyřech knihách Liv. Ab Urbe condita Liviovy Dějiny od zaloņení Města Tac. Ann. Tacitovy Letopisy App. Appiános Phil. - M. Tulli Ciceronis in M. Antonium oratio philippica De off. De offiiciis libri tres De or. De oratore Suet. Caes. Suetonius Caesar Paul. Sent. Paulovy Sentence Val. Max Valerius Maximus LL De Linqua latina (Varro) 1 V práci jsou pouņity české překlady z těchto narativních děl: APPIÁNOS. Krize římské republiky (římské dějiny II Občanské války). Svoboda Přeloņili Jan Burian a Bohumila Mouchová; CICERO, M., T. Tuskulské hovory. Svoboda Přeloņil Václav Bahník; CICERO, M., T. Řeči proti Verrovi. Odeon Přeloņil Václav Bahník; CICERO, M. T. O Povinnostech, Praha, Nakladatelství Svoboda 1970, přeloņil Jaroslav Ludvíkovský; GAIUS: Učebnice práva ve čtyřech knihách, přeloņil J. Kincl, Brno 1999; SUETONIUS. Ţivotopisy dvanácti císařů. Praha Přeloņil Bohumil Ryba; LIVIUS. Dějiny, přeloņil Pavel Kucharský, Svoboda 1976; PLINIUS MLADŃÍ: Dopisy. Přeloņil Ladislav Vidman. Praha 1988; TACITUS: Letopisy. Svoboda. Praha přeloņili Antonín Minařík a Antonín Hartmann; TACITUS: Z dějin císařského Říma, Rozprava o řečnících. Svoboda Přeloņili Antonín Minařík, Antonín Hartman a Václav Bahník. Z právních pramenů jsou pouņity: BLAHO, P., VAŇKOVÁ, J. Corpus iuris civilis, Tomus I. Bratislava, 2008; Iustiniani Institutiones, přeloņil Michal Skřejpek. Karolinum [6]

7 3. Úvod 3.1. Stručné vymezení problematiky Disertační práce se zabývá, jak je z jejího latinského názvu zřejmé, vývojem zločinu uráņky majestátu v antickém Římu. Latinský právní termín maiestatis, -atis (f) (ad maius) znamená velikost, vzneńenost, důstojnost; lex de maiestatis je zákon, který upravuje uráņku svrchovanosti národa 2 (pozn. autora rozumějte národa římského). Skutkové podstaty uráņky majestátu se neustále vyvíjely a reagovaly na politické a společenské zněny antického Říma. Jediné, co ve vńech obdobích římských právních dějin zůstalo stejné, bylo jeho zaměření na objekt ochrany, kterým byla vzneńenost římského národa. Ochrana této národní vzneńenosti se projevovala v jednotlivých zákonech de maiestate v objektu ochrany. Disertační práce bude v následujících kapitolách pouņívat obecné a nejvíce neutrální označení uráņka majestátu. V tematicky zaměřených kapitolách, bude dodrņována pramenná terminologie (zejména prodo a perduellio). V kapitolách věnovaných císařskému období je pouņíváno označení uráņka Veličenstva. V nejstarńím období římských dějin se jednání, které naplnilo skutkovou podstatu uráņky majestátu národa římského, označovalo jako proditio [-onis (f)] od slovesa prodo zrazení, zrada, vyzrazení, patriae proditiones zločiny zrady proti vlasti. 3 Jednalo se o starý královský zákon, který je dochovaný např. Dionysia, který se o tomto zločinu zmiňuje: Dionysios 3,30: Král zřídil soud nad velezrádci (proditionis iudicia) a jejich spoluviníky a ty, kteří byli usvědčeni, dal usmrtit podle zákona o dezertérech a velezrádcích (legem de desertoribus et proditoribus). 4 2 PRAŅÁK, NOVOTNÝ, SEDLÁČEK Latinsko český slovník. Praha, 1933, heslo maiestatis (dále jen op. cit. Slovník 1933). 3 op. cit. Slovník heslo prodo. 4 SKŘEJPEK, M. Texty ke studiu římského práva. Příbram str. 23 (dále také jen op. cit. Skřejpek. Texty). [7]

8 V období královské vlády v Římě se tento zločin nazýval jako zločin proti královské svrchovanosti nebo také jako perduellio, -onis - nepřátelský čin proti státu velezrada. 5 V pozdějńí době (počínaje tzv. principátem) byl tento zákon označován jako uráņka Veličenstva, zákon o uráņce Veličenstva či soud na uráņku Veličenstva. Zde jiņ bylo uņíváno termínu maiestatis jako označení Veličenstva, tedy osobu císaře. Zákony stíhající uráņku majestátu, bez ohledu v jaké době vznikly, měly společné to, ņe byly velice ńiroce koncipovány. Jednotlivé zákony de maiestate obsahovaly buďto velice ńiroký výčet toho, co je povaņováno nebo jaké chování je moņno subsumovat do jednání naplňující skutkovou podstatu uráņky majestátu. Např. v době královské to bylo jednání naruńující královskou svrchovanost. V době římské republiky ńlo o jednání, které zahrnovalo od velezrady (perduellio) aņ po uráņku představitelů státu, 6 nejprve tribunů, později magistrátů a poté, pochopitelně za principátu císaře samotného i soch a obrazů, které ho zpodobňovaly, 7 ale tyto obrazy a sochy musely být zasvěcené (consecratio) Cíle disertační práce Cílem disertační práce je komplexní analýza právní úpravy stíhající zradu a velezradu v historickém kontextu jednotlivých fází vývoje římského státu v obdobích označovaných jako království, republika, principát a dominát. V disertační práci jsou zkoumány ńirńí sociální a politické okolnosti, které měly za následek vydání nových zákonů s novými skutkovými podstatami uráņky majestátu. Vzhledem k výběru pracovních metod je cílem disertační práce i analýza vlivu práva na společnost a vliv společenského vývoje na právo v co nejńirńích souvislostech. 5 op. cit. Slovník 1933, heslo perduellio. 6 blíņeji k římské ústavě např. DOSTALÍK, P. Antická státověda v díle M. T. Cicerona, Olomouc BARTOŃEK, M. Ńkola právnického myńlení. Vydalo Karolinum, Praha 1993, str. 86. [8]

9 Konkrétní cíle disertační práce: A) V jedné studii shromáņdit právní a narativní texty s jejich překlady, které se týkají zločinu uráņky majestátu, jednotlivých zákonů de maiestate a výběr soudních procesů s obņalovanými ze zločinu uráņky majestátu, B) Popis a analýza jednotlivých zákonů upravujících zločin a skutkové podstaty zločinu uráņky majestátu, C) Změny v římském státním zřízení a reakce na tyto změny v zákonech stíhajících zločin uráņky majestátu, D) Konfrontace právních a narativních pramenů práva podávajících zprávu o zločinu uráņky majestátu, E) Stíhatelnost za verbální uráņku versus stíhatelnost za uráņku majestátu v počátcích principátu Hypotézy disertační práce V disertační práci jsem si stanovil následující hypotézy k ověření: A) Tradice v právní úpravě zločinu uráņky majestátu, B) Law in books versus law in action, C) Iniurie, vis publica a crimen maiestatis který institut existoval dříve a stal se předlohou pro analogii legis nebo předlohou pro zavedení nového institutu versus paralelní vznik ochrany. [9]

10 3.4. Metodologie práce 8 Při své badatelské práci, v rámci doktorského studia, jsem narazil na celou ńkálu problémů, které měnily pohled na celou problematiku tématu disertační práce. Disertační práce je zaloņena předevńím na primárních pramenech, coņ se samozřejmě projevilo ve výběru metodologických badatelských přístupů. Při výběru metodologie jsem se rozhodl pro následující kombinaci těchto badatelských pracovních postupů: - Exegese (historicko-kritická metoda, palingenese) - Eisegeze - Hermeneutika - Filologická, historická a juristická kritika - Kritika tradice - Deskripce V rámci heuristické fáze práce na disertační práci, při překladu a studiu primárních pramenů jsem velice často dospěl k rozdílným informacím pocházejících z právních a narativních pramenů, stejně tak jsem musel reagovat na nové vědecké teorie, vztahující se k některým primárním pramenům a jejich autorům (zejména otázka Pseudo-Paula, nastolená oxfordskými vědci). Tyto výkladové problémy jsem vyřeńil zařazením badatelské metodologie hermeneutiky a jejího hermeneutického kruhu Exegese a její metody Exegesí se rozumí výklad textu, jeho slovní nebo věcné vysvětlení. Exegese je tedy metodou výkladu literárního díla. Termín exegese byl v předestřeném významu poprvé pouņit v díle Marca Tullia Cicerona Ad Atticum 16,7,3. 9 Struktura exegese byla vytvořena v průběhu 19. století právními romanisty, tedy v době, kdy se z římského práva, jako práva platného (subsidiárně), stala 8 Následující kapitola vychází z předmětu LJMgrB05 Četba a výklad římských právních pramenů, který vyučuji na Ústavu klasických studií Masarykovy univerzity a z vlastních badatelských zjińtění a seznamování se s metodologií právní romanistiky, dějin starověku, klasické filosofie a právní romanistice příbuzných oborů. K hermeneutice zejména: cit. dne Kolektiv autorů, Slovník antické kultury. Svoboda, 1974, str. 206 [10]

11 právně-historická disciplína, kterou např. Leopold Heyerovský označoval jako právní dějepis. Dnes tuto významnou výseč vědeckého oboru právní historie nazýváme právní romanistikou, která vńak jiņ nemusí být brána jen jako odvětví právní historie, ale s ohledem na svou vlastní a velice specifickou metodologii se jiņ spíńe jedná o samostatný vědecký obor. Exegese (chápaná větńinou ve smyslu exegese racionální) pouņívá k výkladu textu a jeho významu nejrůznějńích metod, které ve svém celku umoņňují pochopení tohoto textu jednak jako textu historického, tedy textu, který prońel určitým vývojem, ale také jako textu, jehoņ autor chtěl předat určité sdělení. V kontextu prvně zmíněném se obecně pouņívá historicko-kritická metoda. Historicko-kritická metoda práce s primárním textem je souhrnem několika dílčích metod, které napomáhají odhalit význam textu a v něm obsaņené informace. První dílčí metodou je kritika literárního díla jako literárního celku. Kaņdý literární celek má svou historii a prońel dlouhými dějinami vzniku a vývoje (kritika přepisu pramene/pramenů, jejich redakce a edice). Druhou dílčí metodou je historické zkoumání textu, které se zaměřuje na jeho význam v době, kdy text vznikl, tedy jaký význam měl zkoumaný text v době, kdy vznikal. Skloubením těchto dvou dílčích metod umoņňuje zjistit, jaký význam měl text v okamņiku napsání a jaké poselství jím chtěl autor (zadavatel) předat. Dalńí specializované dílčí metody exegese se dělí do dvou skupin. První metoda se označuje jako metody synchronní, druhá metody diachronní. Stručně můņeme říci, ņe synchronní metody zkoumají text v jeho nynějńí, konečné podobě a metody diachronní zkoumají text z hlediska jeho vzniku a vývoje, který dneńní konečné podobě předcházel. Obvykle se pak vńechny tyto metody navzájem kombinují. Nejdříve se věnujeme metodám synchronním, ke kterým náleņí tyto badatelské analýzy a postupy: - Jazyková a syntaktická analýza provádí rozbor struktury textu zejména z pohledu pouņité lexikální zásoby a gramatiky jazyka. Dále se zaměřuje na spojení prvků textu (řazení vět), pouņité stylistické figury, stavbu a členění textu. [11]

12 - Sémantická analýza se zabývá významem jednotlivých slov či větńích větných celků. Snaņí se zachytit pole významů jednotlivých termínů a dle kontextu určit konkrétní význam pouņitých termínů v daném textu. - Narativní analýza studuje text z hlediska výpravného, jeho dynamiku. - Pragmatická analýza studuje cíl, kterého chtěl autor dosáhnout. Text můņe mít funkci: - informační (předání informací) - konativní (prosba, příkaz v právním významu uloņení povinnosti) - emotivní (vyjádření vlastních pocitů) - poetickou aj. - Analýza literárních druhů se zabývá pouņitým literárním druhem textu. Literární druh závisí na kultuře, která jej vytvořila a pouņívá jej pro konkrétní, institucionalizovanou a opakující se situaci (např. pro rozlińení honorárního práva). Mezi metody diachronní se řadí tyto badatelské analýzy a postupy: - Literární analýza zkoumá, nakolik je daný text jednotný a v případě nejednotnosti v něm hledá pouņité prameny. Literární analýza má dva základní úkoly, vymezit začátek a konec textové jednotky a stanovit míru jejich souvislosti. - Kritika tradice sleduje vývoj jednotlivých tradic, myńlenek a myńlenkových či náboņenských představ v čase v jednotlivých dochovaných textech. - Analýza forem se zabývá literárními formami krátkých textů. Tyto danou kulturou přesně stanovené formy slouņí předevńím k lepńímu předávání textu od člověka k člověku. Naopak kaņdý text literární celek má při tradování sklony ke schematizaci. Pro právní romanisty je tato metoda metodou dílčí, ale existuje i jako samostatná disciplína označovaná jako Formgeschichte, která se detailně zabývá zejména ústní tradicí (tradováním) krátkých textů před [12]

13 jejich písemným zaznamenáním a fixováním. Tato metoda se doplňuje studiem literárních druhů. - Kritika redakce je důleņitá v případě, ņe editor textu k sestavení edice pouņíval starńí prameny. V tomto případě se zkoumá, jakým způsobem do těchto pramenů zasáhl a jak pozměnil či upravil jejich původní význam. Redakce autora je patrná předevńím z výběru textů (co vybral a co ponechal stranou), z toho, jak vybrané texty seřadil, a jaká jsou jeho oblíbená (klíčová) slova a obraty. Výńe uvedené metodologické postupy mohou být v badatelské praxi rozńířeny o tzv. metody doplňkové. Tyto metody je sice moņné při práci s primárním textem pouņít, ale přináńejí jen částečné informace, které jsou nezřídka jednostranné. Pokud je některá z doplňkových metod pouņívána jako metoda základní mohou být jí získané závěry zavádějící. Jejich názvy zajisté odhalí uvedené úskalí, aniņ by bylo zapotřebí je dále popisovat např. psychologická analýza, sociální analýza, feministická exegese. V rámci exegetické práce můņe velice snadno dojít k opuńtění exegetických metod práce, které exegeta nahradí tzv. exegesí, coņ je vkládání vlastního výkladu do daného textu. Výsledkem exegetické metody je objektivní závěr vyplývající z metodologické práce se zkoumaným textem. Eisegese vede k subjektivnímu závěru. K exegesi dochází zejména při hledání odpovědí na stanovené otázky či hledání důkazů pro vytčené hypotézy. Tato metoda není na závadu badatelově práci, pokud si uvědomuje, ņe opustil systém exegetické metodologie a je ochoten a schopen své dílčí závěry podrobit hermeneutickému zkoumání Hermeneutika U Platóna i jinde se objevuje slovo herméneus, coņ znamená vykladač nesrozumitelných věńteb. Hermeneutika vznikla ve starověké Alexandrii v rámci korigování a kritického vydávání starńích textů, zejména filosofických (Platón, Aristoteles, Eukleides). Jedním z jejích zakladatelů byl Órigenés. Hermeneutika je tedy filologickou a filosofickou naukou o metodách správného chápání a výkladu textů, zejména náboņenských, právních a filosofických. V ńirńím významu se pouņívá [13]

14 i pro výklad uměleckých děl (Wilhelm Dilthey), případně i porozumění struktury lidského bytí na světě (Martin Heidegger). Hermeneutika je věda interpretování, přičemņ interpretace je akt vysvětlení, vhledu nebo porozumění. Souvislost slova se jménem boha Herma je zřejmá a dává tuńit cíl hermeneutické metody. Později se hermeneutika rozvinula i při výkladu práva, platných zákonů a kodexů před soudy. Hermeneutika byla a je vyuņívána při výkladu Bible. Starověká a středověká křesťanská hermeneutika vytvořila nauku o čtyřech významech textu, resp. jejich smyslu, který je doslovný, alegorický, morální a anagogický (symbolický). K těmto čtyřem významům textu se pojí následující definice: Littera gesta docet, quid credas allegoria, moralis quid agas, quo tendas anagogia tedy Písmena učí skutečnosti, v co věříń, učí alegorie, morální smysl učí, co máń konat a kam míříń, říká anagogie. Velký význam získala hermeneutika v době reformace, která odmítla neurčitý pojem církevní tradice" i autoritu církve při výkladu Písma a snaņila se pochopit Bibli z textu samého. 10 Reformační vydání Bible jsou proto opatřena četnými odkazy na podobná místa, jeņ mají čtenáři pomoci porozumět čtenému. 11 Moderní hermeneutika se opírá o práce F. Schleirmachera a W. Diltheye, který se snaņil učinit hermeneutiku jako vědu o rozumění a výkladu, která je společným základem vńech humanitních či duchovních věd. W. Dilthey přitom zdůrazňuje nesnáze s chápáním smyslu zejména starých a kulturně vzdálených textů. Velký význam má hermeneutika v díle M. Heideggera, který přichází s tím, ņe bádání není jednorázový akt (jako např. při luńtění hádanek), nýbrņ neustálý proces, který označuje jako hermeneutický kruh. Tuto myńlenku dále rozvinul jeho ņák Hans- Georg Gadamer ve svém díle Pravda a metoda. Podle Gadamera je nejen porozumění textu, ale konec konců kaņdé poznání závislé na porozumění a interpretaci. 10 Písmo samo je svým vykladačem" (Martin Luther), 11 Plně se věnuj textu a smysl plně aplikuj na sebe" (Philips Melanchthon). [14]

15 Z výńe uvedeného je zřejmé, ņe metodika rozumění a výkladu obtíņně srozumitelných textů hraje dnes velkou úlohu při vědecké práci s primárními prameny. Hermeneutika a exegese tak zaujaly významné místo v teologii a v právu, kdy, počínaje 18. stoletím, je hermeneutika chápána jako vńeobecná nauka o interpretaci. Nyní se zaměřme na samotný hermeneutický postup (hlavní představitel je výńe zmíněný Heidegerrův ņák H. G. Gadamer) stojí na předpokladu, ņe v obecné rovině čtenář k textu nepřistupuje úplně nepředpojatě, ale jiņ s nějakým předporozuměním (Vorverständnis). Proto je důleņité, aby si tuto výchozí situaci čtenář uvědomil. Tato výchozí situace následně vyņaduje důslednou lingvistickou a textovou práci s textem, kritiku textu a v neposlední řadě i shromáņdění informací o historickém kontextu textu, tedy informace vztahující se k době vzniku textu, jeho autorovi, účelu textu apod. Vńechny tyto informace v souvislosti s předporozuměním umoņňují lepńí pochopení textu a vyvození závěrů. Hermeneutický postup obvykle zahrnuje: - předběņné porozumění textu: - proč právě tento text? - co v něm hledám? - co si o něm myslím? - nalezení spolehlivého, pokud moņno původního textu (textová kritika): - shromáņdění a porovnání rukopisů či vydání; - objasnění, případně oprava nesrozumitelných míst: - vyjasnění nesrozumitelných, neobvyklých slov - oprava poruńených míst (konjektura); - shromáņdění důleņitých vnějńích okolností: - povaha textu, jeho původní účel a záměr - jeho zasazení do ņivota, - informace o autorovi, o vzniku textu, - dalńí historické souvislosti; Výsledkem aplikace předchozích postupů je nalezení souvislostí v rámci celého textu a celkově jeho dokonalejńí porozumění textu. Tento postup se má opakovat, [15]

16 pokud v nějaké fázi dojde k hlubńímu porozumění, které je konfrontováno s předchozími poznatky či předporozuměním. Tento postup se nazývá hermetický kruh či hermeneutická spirála Filologická, historická a juristická kritika pramene Filologická, historická a juristická kritika pramene se zaměřuje na kritický přístup k textu z pohledu jazykového, historického a právního. Jedná se dílčí metodologické disciplíny, které se zaměřují např. na výběr slov, slovních spojení apod. Odhalují pozdějńí zásahy do původního znění, např. v justiniánské kompliaci tzv. interpolace, ale také chyby při přepisech děl a srovnání dochovaných edicí, nebo zařazení objevených textů do jiņ sestavených edicí. Za pomoci kritiky dochází k sestavení autentického textu, ale také k odhalení pozdějńích zásahů do textu a jejich příčina úmysl, záměr či překlep. Při sestavování edice pramene za pouņití kritické metody dochází ke vzniku tzv. kritické edice, tak jak je známe např. z edicí Theodora Mommsena či rozsáhlé edice Monumenta Germaniae Historica a jiných Kritika tradice Tato pracovní badatelská metoda je jednou z nejmladńích a zahrnuje v sobě kritiku tzv. převládající tradice, která se přenáńí z období do období či z textu do textu čímņ se vytváří dojem neměnnosti určitého jevu či právního institutu, který vńak jiņ neodpovídá době a společenskému vývoji. Tradice je nejenom přenáńení z minulosti do pozdějńích období, ale také přenáńení pozdějńích jevů a institutů do období předchozích (zejm. Livius). V rámci práce s primárními prameny se pak setkáváme s analogií nebo zrcadlením jiného časového období do období předchozích a naopak Deskripce Deskripce je popis a klasifikace věcí, jevů a procesů podle pramenů či jejich pozdějńích kritických a vědeckých zpracování. V rámci deskriptivní metody je důleņité se vyrovnat se vńemi předchozími teoriemi a názory na předmětnou problematiku. [16]

17 3.5. Současný stav zkoumané problematiky Vybranými aspekty uráņky majestátu se v minulosti zabývaly zejména středověké a novověké disertační práce, jejichņ texty jsem se seznámil při svých studijních cestách do Max Planck Institut für europäische Rechtsgeschichte ve Frankfurtu nad Mohanem. Dále se tímto tématem, z obecného pohledu na římské trestní právo, zabývají práce Theodora Mommsena, Paula Krügera či Wilhelma Rheina. Specializované studie jsou jen z pera Christopha Heinricha Brechta a Klause Tietze. Určitými aspekty (filologicko historickými) se zabývá ve svém disertačním výzkumu i kolegyně z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity Mgr. et Mgr. Markéta Melounová Váţná politická provinění v období principiátu a dominátu. Vybrané studie: 1. Legem 5. Codicis ad Legem Juliam Majestatis - Hieronymi Davidis Gaubii 2. Dissertatio Juridica De Crimine Laesae Majestatis Dn. Joachimo Dechero 3. Dissertationes criminales XVI Georgij Adami Struvii - De crimine leasae Majestatis, De vi publica et privata. 4. Klaus Tietz Perduellio und Maiestas, Breslaou Theodor Mommsen Zum ältesten Strafrecht der Kulturvölker. Lipsko, Paul Krüger Geschichte der Quellen und Literatur des Römischen Rechte, 2. vyd, Mnichov a Lipsko, Dissertatio Juridica De Crimine Laesae Majestatis Dn. Joachimo Dechero 8. Wilhelm Rhein - Das Criminalrecht der Römer von Romulus bis auf Justinianus. Leipzig Brecht, CH., H. Perduellio - Eine Studie zu ihrer begrifflichen Abgrenzung im romischen Strafrecht bis zum Ausgang der Republik. München [17]

18 4. Římské trestní právo jeho vývoj, charakteristika a terminologie Následující kapitola disertační práce zpracovává problematiku římského trestního práva, jeho terminologii, dělení, penologii a teoretické aspekty a východiska, která umoņnily vytvořit z náboņensko-sankčních a obyčejových pravidel samostatné právní odvětví. Trestní právo se v Římě vyvíjelo jiņ od počátku římské pospolitosti (od rodového zřízení) a římského státu (společnosti organizované ve stát). V archaickém období byly trestné činy chápány jako poruńení smlouvy mezi lidmi a bohy, tedy poruńením kýņeného stavu míru, který se nazývá pax deorum. Cílem prvních norem nebylo potrestat pachatele, ale obnovit soulad mezi lidmi a bohy. Stát do vyńetřování a trestání zločinů zasahoval velice zřídka, jelikoņ trestní pravomocí byl obdařen otec rodiny pater familias Pojem a terminologie římského trestního práva a jeho vývoj K pochopení římského trestního práva je nutné upozornit na základní stavební prvek, který spočívá v jeho dualismu, který je vńak patrný i v ostatních částech římského práva. Nejde jen o dělení mezi ius divinum a ius humanum, ius civile a ius gentium či ius civile a ius honorarium, ale předevńím jde o rozdíl mezi ius privatum a ius publicum. 13 Pro římské trestní právo jsou důleņité dva základní pojmy crimen a delictum. Definování těchto pojmů je důleņité předevńím pro jejich dalńí zařazení do systematiky římského práva trestního, tedy zda bude určité jednání zařazeno do oblasti veřejnoprávní či soukromoprávní. Crimen nebo delictum je označení pro protiprávní jednání, které poruńuje ustanovení práva soukromého (delictum) resp. poruńuje sféru jedince, kterému je způsobena újma nebo poruńuje ustanovení práva veřejného (crimen). V dualistickém pojetí římského trestního práva tak byly vytvořeny dva oddíly trestního práva: trestní právo soukromé a trestní právo veřejné. Jejich rozdíl nalézáme v tom, čí zájmy jsou protiprávním jednáním poruńeny. 12 Pater familias, který měl plnou způsobilost k právům. BARTOŃEK, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s K tomuto např. MOMMSEN, T. Römisches Strafrecht. Leipzig, 1899; REIN, W. Das Criminalrecht der Römer von Romulus bis Justinian. Leipzig, 1844; SMITH, W. A Dictionary of Greek and Roman Antiquites. London, 1875; KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha [18]

19 Crimen poruńuje ustanovení práva veřejného. Co je veřejné a co soukromé právo definuje Ulpianus: Dig Ulpianus 1 inst. Huius studii duae sunt positiones, publicum et privatum. Publicum ius est quod ad statum rei romanae spectat, privatum quod ad singulorum utilitatem: sunt enim quaedam publice utilia, quaedam privatim. Publicum ius in sacris, in sacerdotibus, in magistratibus constitit. Privatum ius tripartitum est: collectum etenim est ex naturalibus praeceptis aut gentium aut civilibus. 14 Překlad: Toto studium má dvě základní části, veřejné a soukromé. Veřejné právo se vztahuje na uspořádání obce, právo soukromé na zájem jednotlivce: neboť něco se týká veřejného uņitku něco soukromého. Veřejné právo se vztahuje na posvátnost kněņích a státních úředníků. Soukromé právo se dělí na tři části, neboť se skládá z předpisů práva přirozeného, práva mezi národy a práva občanského. 15 Podle uvedeného fragmentu z Digest císaře Justiniána je patrné, ņe systematické rozdělení na veřejné či soukromé právo je otázkou poruńení sféry jedince nebo společnosti. Toto dělení je např. důvodem k tomu, ņe římské právo krádeņ řadí do poruńení soukromého práva, 16 neboť toto jednání poruńilo soukromou sféru určitého vlastníka. Delicta nebo také v Dig označované jako maleficia, coņ se dá přeloņit jako zlý čin, tvoří základ jedné třídy obligací a to obligationes ex delicto. V Dig je pro crimen pouņito termínu maioribus delictis, coņ můņeme přeloņit jako větńí delikt nebo závaņnějńí delikt a tímto římské právo připouńtí, ņe 14 Dig. 1,1,2 Ulp. 15 překlad převzat a upraven dle slovenského překladu in BLAHO, P., VAŇKOVÁ, J. Corpus iuris civilis, Tomus I. Bratislava, s Právní úprava krádeņe je systematicky zařazena do 47. knihy Digest s názvem De privatis delictis. Krádeņ samotná je upravena v druhém titulu 47. knihy s názvem De furtis. 17 Dig Ulpianus 2 de off. procons. Si quis actionem, quae ex maleficiis oritur, velit exsequi: si quidem pecuniariter agere velit, ad ius ordinarium remittendus erit nec cogendus erit in crimen subscribere: enimvero si extra ordinem eius rei poenam exerceri velit, tunc subscribere eum in crimen oportebit. 18 Dig Ulpianus 7 de off. procons. Refert et in maioribus delictis, consulto aliquid admittatur, an casu. et sane in omnibus criminibus distinctio haec poenam aut iustam elicere debet aut temperamentum admittere. [19]

20 existuje i delictum minor, čímņ je zajisté myńlen delikt soukromoprávní. 19 Výčet deliktů nám podává např. Gaius III. 182: furtum - krádeņ, rapina loupeņ, damnum způsobení ńkody, iniuria uráņka na cti. Aktivní legitimaci v těchto případech má jen pońkozený, coņ je jasný rozdíl od okruhu aktivně legitimovaných v případě zločinu. 20 Jednání, které náleņí do trestního práva veřejného, bylo upraveno v jednotlivých zákonech. Jejich výčet je podán např. v prvním titulu 48. knihy Digest císaře Justiniána s názvem De publicis iudiciis: 21 Dig Macer 1 de publ. iudic. Non omnia iudicia, in quibus crimen vertitur, et publica sunt, sed ea tantum, quae ex legibus iudiciorum publicorum veniunt, ut iulia maiestatis, iulia de adulteriis, cornelia de sicariis et veneficis, pompeia parricidii, iulia peculatus, cornelia de testamentis, iulia de vi privata, iulia de vi publica, iulia ambitus, iulia repetundarum, iulia de annona. 22 Překlad: Ne vńechny zločiny jsou veřejné, veřejné jsou pouze ty, které vycházejí z právních předpisů týkajících se stíhání trestných činů, například Iuliova zákona o uráņce majestátu, Iuliova zákona o cizoloņství, Corneliova zákona o úkladných vrazích a travičích, Pompeiův zákon o otcovrazích, Iuliův zákon o zpronevěře, Corneliův zákon o falńování závětí, Iuliův zákon o soukromém násilí, Iuliův zákon o veřejném násilí, Iuliův zákon o volebních podvodech, Iuliův zákon o vydírání, Iuliův zákon o zásobování (o zvyńování cen potravin). Dalńí projev systematického dualismu v římském trestním právu je rozdělení veřejných soudních jednání na hrdelní a nehrdelní. Toto dělení můņeme např. najít v Institucích císaře Justiniána: Just. Inst. IV. XVIII. 2. Publicorum iudiciorum quaedam capitalia sunt, quaedam non capitalia. capitalia dicimus quae ultimo supplicio adficiunt vel aquae et ignis interdictione vel deportatione vel metallo: cetera si qua 19 SMITH, W. A Dictionary of Greek and Roman Antiquites. London, 1875, s SMITH, W. A Dictionary of Greek and Roman Antiquites. London, 1875, s Stejně tak i v Institutiones IV, XVIII. De publicis iudicis. 22 Dig. lib. 48, ti. 1. [20]

21 infamiam irrogant cum damno pecuniario, haec publica quidem sunt, non tamen capitalia. Překlad: Z veřejných trestních řízení jsou některé hrdelní a některé ne. Hrdelními označujeme ty, u kterých je uloņen trest smrti nebo zákaz vody a ohně nebo doņivotní vyhnanství na ostrov nebo práce v dolech. Ostatní trestní řízení, kdyņ se v nich odsoudilo ke ztrátě cti a ke ztrátě majetku, jsou sice také veřejnými řízeními, ale ne hrdelními. Termín crimen se v pramenech vyskytuje velice často, ale není snadné určit jeho význam. Crimen často odpovídá termínu accusatio (řecky θαηεγνξία). Accusatio [-onis, f, accuso] obņalování před soudem, ņaloba, obecně obvinění, také ņalobní spis. 23 Obecně je to jakékoli jednání, které je protiprávní, trestné. 24 Crimine alqm accusare pak znamená někoho viniti ze zločinu. 25 Termín accusatio se vyskytuje v Justiniánských Digestech předevńím v 48. knize např.: Dig. 48, 1, 3 Ulpianus libro trigensimo septimo ad Sabinum Publica accusatio reo vel rea ante defunctis permititur. Překlad: Obņalování [stíhání] ņalovaného je zruńeno [jeho] smrtí. Termínu accusatio je ve stejném významu stíhání, obņalování pouņito např. v Digestech císaře Justinána na těchto místech: Dig pr. Ulpianus 8 disp. Is qui reus factus est purgare se debet nec ante potest accusare, quam fuerit excusatus: constitutionibus enim observatur, ut non relatione criminum, sed innocentia reus purgetur. Dig Papinianus 2 def. Inter accusatorem et reum cognitione suscepta excusatio pro absente iustis rationibus admittitur: nec per triduum per singulos dies ter citatus reus damnetur vel de accusatoris absentis praesente reo calumnia pronuntietur. 23 PRAŅÁK, J., NOVOTNÝ, F., SEDLÁČEK, J. Latinsko český slovník. Praha, 1933, s SMITH, W. A Dictionary of Greek and Roman Antiquites. London, 1875, s PRAŅÁK, J., NOVOTNÝ, F., SEDLÁČEK, J. Latinsko český slovník. Praha, 1933, k heslu crimen. s [21]

22 Dig Ulpianus 8 disp. Si simul ad accusationem veniant maritus et pater mulieris, quem praeferri oporteat, quaeritur. et magis est, ut maritus praeferatur: nam et propensiore ira et maiore dolore executurum eum accusationem credendum est, in tantum, ut et si pater praevenerit et libellos inscriptionum deposuerit, marito non neglegente nec retardante, sed accusationem parante et probationibus instituente atque muniente, ut facilius iudicantibus de adulterio probetur, idem erit dicendum. Vyjdeme-li z výkladu obecného termínu accusatio, jde o jednání, které poruńuje určité právní ustanovení. Soukromoprávní poruńení právní povinnosti je v pramenech označováno nejčastěji jako delictum privatum viz název 1. titulu 47. knihy Digest De privatis delictis označení pro poruńení ustanovení veřejného práva je označováno jako crimen. Odpověď na to, co je delictum a co crimen nám podává tento fragment: Dig Ulpianus 2 de off. procons. Si quis actionem, quae ex maleficiis oritur, velit exsequi: si quidem pecuniariter agere velit, ad ius ordinarium remittendus erit nec cogendus erit in crimen subscribere: enimvero si extra ordinem eius rei poenam exerceri velit, tunc subscribere eum in crimen oportebit. 26 Překlad: Kdyņ chce někdo podat ņalobu na zlý čin, ale hodlá tak učinit pro svůj vlastní finanční prospěch [ve svém zájmu], musí ņalovat v běņném soudním řízení [civilním] a nemůņe stíhat pachatele za trestný čin. Pokud vńak chce ņalovat z trestného činu, pak musí podat obvinění z trestného činu v mimořádném řízení. Ve výńe citovaném fragmentu je kruciální uņití tří sloves, která se váņí ke vznesení ņaloby a pomohou nám rozlińit ņaloby soukromoprávní a veřejnoprávní a tím i odlińit delikt od zločinu. 26 Dig. 47,1,3 Ulpianus 2 de off. procons. [22]

23 Prvním uņitým slovesem je sloveso agere, které je chápáno jako ponáńet, konat, jednat, vyřizovat, ņalovat, ustavit spor, vést proces, ale také pomoc pontifiků a později i právníků stranám při sestavení vhodné procesní formule pro řízení in iure. 27 Je tedy jasné, ņe slovo agere je pouņíváno jak v obecném významu pro podání ņaloby, tak jde o sloveso, které se pouņívá pro označení činnost pontifiků a právníků v prvním řízení soukromoprávního procesu ve fázi in iure. Termín agere se vyskytuje např. v Gaiových Institucích: Agimus autem intedrum, ut rem tantum consequamur, interdum ut poenam tantum, alias ut re met poenam 28 nebo Rem tantum persequimur velut actionibus, quibus ex contractus agimus. 29 Druhým termínem je subscriptio [-onis, f.] ve významu juristickém je to označení pro spoluņalobu (subscriptionem sibi postularunt) sub-scriptor [-oris, m.]. V juristickém významu se takto označuje spoluņalobce. 30 Ve výńe uvedeném fragmentu je termínu subscriptio pouņito pro označení podání obvinění, tedy veřejnoprávní označení pro podání ņaloby ze zločinu. Posledním termínem je oportet [-ere, -uit], coņ znamená jest sluńno, je ņádoucí, má se. 31 Toto sloveso se jasně váņe k specifickému oprávnění, 32 kterým je podání soukromoprávní ņaloby, coņ je právo jen dotčeného (pońkozené strany, osobě, které vznikla újma), tedy aktivně legitimovaného. Naopak ve veřejném právu je oprávněním a právem kaņdého římského občana, aby stíhal jednání, které pońkozuje veřejný zájem. Jelikoņ ve starověkém Římě neexistoval úřad státního zástupce, prokurátora zkrátka státního ņalobce, bylo ņádoucí, aby jednání naplňující skutkovou podstatu zločinu bylo stíháno soukromou iniciativou. Římská jurisprudence nazývala takové soudní jednání veřejným trestním jednáním. Tato moņnost vystupovat jako veřejný ņalobce ve veřejném trestním jednání je definována např. v Justiniánových Institucích: 27 BARTOŃEK, M. Encyklopedie římského práva. Praha heslo agere, s Gai. Inst. IV Gai. Inst.IV PRAŅÁK, J., NOVOTNÝ, F., SEDLÁČEK, J. Latinsko český slovník. Praha, 1933, heslo subscriptio a subscriptor. s PRAŅÁK, J., NOVOTNÝ, F., SEDLÁČEK, J. Latinsko český slovník. Praha, 1933, heslo oportet. s např. Gaius IV, 2 In personam actio est, qua agimus, quotiens litigamus cum aliquo, qui nobis uel ex contractu uel ex delicto obligatus est, id est, cum intendimus DARE FACERE PRAESTARE OPORTERE. [23]

24 Just. Inst. IV. 18: Publica autem dicta sunt, quod cuivis ex populo executio eorum plerumque datur 33 Překlad: Trestné jednání se nazývají veřejnými, neboť se dovoluje, aby je vedl kdokoli z lidu. Veřejným ņalobám nebo terminologicky více pramenům odpovídající veřejným trestním jednáním je věnován poslední titul 47. knihy Digest císaře Justiniána, ze kterého můņeme vyčíst účel veřejné ņaloby. Tímto účelem je chránit práva lidu (populus Romanus), tedy celé pospolitosti: Dig. 47, 23, 1, Paulus libro octavo ad edictum Eam populare actionem dicimus, quae suum ius populi tuetur. 34 Překlad: Říkáme, ņe veřejné ņaloby chrání práva strany, která vznáńí ņalobu, stejně tak jako (chrání) práva lidu. V římském právu měl po dlouhou dobu otec rodiny vyhrazeno právo nad ņivotem a smrtí nad vńemi jemu podřízenými osobami, coņ znamená, ņe rozhodoval nejenom o jejich běņném ņivotě (zásnubách, učitelích apod.), ale také měl nad nimi trestní pravomoc. Jedna z nejstarńích zpráv o této moci otce rodiny se klade do doby královské: Dionysios 2, [Romulus] omnem potestatem in filium patri concessit, idque toto vitae tempore, sive eum carcere includere sive verberare, sive vinctum opera rustica detinere sive occidere. 35 Překlad: Romulus ponechal otcům veńkerou moc nad syny, a to po celou dobu jejich ņivota, ať je chtěli uvěznit, zbičovat, nechat v poutech a přidrņet je u venkovských prací, nebo usmrtit. 36 Na tento fragment navazuje Gaius, který se zmiňuje o rozsáhlé pravomoci, která je vlastní jen občanům římským: 33 Just. Inst. IV Dig. 47,23,1 35 Op. cit. SKŘEJPEK Texty. s Tamtéņ s. 17. [24]

25 Gaius I. 55 Item in potestate nostra sunt liberi nostri, quos iustis nuptiis procreavimus. Quod ius proprium civium Romanorum est; fere enim nulli alii sunt homines, qui talem in filios suos habent potestatem, qualem nos habemus. 37 Překlad: V nańí pravomoci jsou dále nańe děti, které jsme zplodili v řádném manņelství. Je to právo, vlastní občanům římským; neboť sotva se najdou lidé, kteří by nad svými dětmi měli takovou pravomoc, jakou máme my. Otcové jednotlivých římských rodin získali veńkerou myslitelnou pravomoc nad jednotlivými členy rodiny, proto se také jejich moc označuje, ryze veřejnoprávním termínem, jako potestas, coņ je označení pro magistrátskou niņńí přikazovací a zakazovací pravomoc. Jak je uvedeno výńe, tak měl otec k dispozici velice rozsáhlou paletu trestů (uvěznění, tělesné tresty, drņení v poutech, přikázání pracovat na venkovských statcích, ale také smrt). Otcové rodin nebyli moc přísnými soudci svých dětí a tak pramené zprávy dokládají spíńe jen něco, co se vymyká. Touto problematikou se v minulosti zabýval zejm. prof. Michal Skřejpek, který ve své studii poukázal na nejznámějńí příklady tvrdosti a neoblomnosti otců při vynáńení soudů nad svými dětmi. 38 Větńina těchto případů pochází z prvních století republiky. Tvrdé tresty (smrt) ukládali otcové jen v případech velice váņného provinění (zrada) např. případ Bruta, který dal odsoudit své syny za zločiny proti republice, dále vraņda několika členů sluņebnictva. 39 Nejstarńí období aplikovalo i sakrální tresty: Festus, Plorare: Si parentem puer verberit, ast olle plorassit, puer divis parentum sacer esto. 40 Překlad: Pokud syn uhodí otce, a jestliņe naříká, ať je zasvěcen rodinným bohům. 41 Jako příklad trestní pravomoci otce rodiny je velice zajímavá zmínka o soudu T. Manlia Torquata nad synem, kterou zaznamenal Valerius Maximus: 37 Gai. Inst. I SKŘEJPEK, M. Moc bez hranic? (Právo otce římské rodiny nad ņivotem a smrtí). IN: Právní rozhledy 15/ SKŘEJPEK, M. Moc bez hranic? (Právo otce římské rodiny nad ņivotem a smrtí). IN: Právní rozhledy 15/2005. s SKŘEJPEK Texty. s Tamtéņ s. 25. [25]

26 Val. Max T. autem Manlius Torquatus, propter egregia multa rarae dignitatis, iuris quoque ciuilis et sacrorum pontificalium peritissimus, in consimili facto ne consilio quidem necessariorum indigere se credidit: nam cum ad senatum Macedonia de filio eius D. Silano, qui eam prouinciam optinuerat, querellas per legatos detulisset, a patribus conscriptis petiit ne quid ante de ea re statuerent quam ipse Macedonum filiique sui causam inspexisset. summo deinde cum amplissimi ordinis tum etiam eorum, qui questum uenerant, consensu cognitione suscepta domi consedit solusque utrique parti per totum biduum uacauit ac tertio plenissime die diligentissimeque auditis testibus ita pronuntiauit: 'cum Silanum filium meum pecunias a sociis accepisse probatum mihi sit, et re publica eum et domo mea indignum iudico protinusque e conspectu meo abire iubeo'. tam tristi patris sententia perculsus Silanus lucem ulterius intueri non sustinuit suspendioque se proxima nocte consumpsit. peregerat iam Torquatus seueri et religiosi iudicis partis, satis factum erat rei publicae, habebat ultionem Macedonia, potuit tam uerecundo fili obitu patris inflecti rigor: at ille neque exequiis adulescentis interfuit et, cum maxime funus eius duceretur, consulere se uolentibus uacuas aures accommodauit: uidebat enim se in eo atrio consedisse, in quo imperiosi illius Torquati seueritate conspicua imago posita erat, prudentissimoque uiro succurrebat effigies maiorum [suorum] cum titulis suis idcirco in prima parte aedium poni solere, ut eorum uirtutes posteri non solum legerent, sed etiam imitarentur. 42 Překlad: T. Manlius Torquatus, neobyčejně váņený pro své skvělé činy a také proto, ņe byl na slovo vzatým znalcem občanského práva a církevních kultů, soudil, ņe v podobném případě ani nemá zapotřebí rodinné rady. Neboť kdyņ Makedonie vznesla prostřednictvím vyslanců u senátu stíņnosti na jeho syna Silana, který tuto provincii dostal do správy, poņádal Torquatus senátory, aby v této věci neučinili ņádné rozhodnutí dříve, dokud by spor Makedoňanů a svého syna sám neprověřil. Pak s plným souhlasem senátu i těch, kteří si přińli stěņovat, zasedl ve svém domě a ujal se vyńetřování. Celé dva dny se věnoval oběma stranám a třetího dne po velmi důkladném a pečlivém vyslechnutí svědků vynesl tento rozsudek: Poněvadņ jsem se přesvědčil, ņe 42 Val. Max [26]

27 můj syn Silanu bral od spojenců úplatky, prohlańuji, ņe není hoden státu ani mého domu, a přikazuji mu, aby mi ńel okamņitě z očí. Zdrcen tak tvrdým výrokem otce nedokázal Silanus déle ņít a následující noci se oběsil. Teď jiņ, kdyņ Torquatus dovedl roli nesmlouvavého a svědomitého soudce aņ do konce, kdyņ se republice dostalo zadostiučinění a Makedonii pomsty, mohla se starcova přísnost oblomit tak kajícnou smrtí syna. On se vńak ani nezúčastnil mladíkova pohřbu, a kdyņ byl pohřební průvod v plném proudu, neruńeně popřával sluchu lidem, kteří se chtěli poradit. Uvědomoval si totiņ, ņe sedí v atriu, kde byl zavěńen obraz Torquata Panovačného, a muņi tak moudrému, jako byl on, pomohla myńlenka, ņe podobizny předků a jejich zásluhy bývají vystavovány v přední části domů jen proto, aby potomci četli o jejich zdatnosti, ale také proto, aby ji napodobovali. 43 Tato zpráva o roli otce jako soudce je zajímavá i z jiného pohledu, jelikoņ je v textu zmínka o rodinné radě, kterou nesvolal. Tato rada se také označuje jako rodinný soud lat. iudicium domesticum. Do doby krále Romula se datuje tento zákon, který povolává manņela a příbuzné jako určitou soudní porotu nebo rádce: Dionysios 2, 25, 6: De his cognescebant cognati cum marito: de adulteriis et si guam vinum bibisse argueretur; hoc utrumque enim morte punire Romulus concessit. 44 Překlad: V následujících případech rozhodovali příbuzní s manņelem: o cizoloņství, a kdyņ se prokázalo, ņe pila víno. Obojí dovolil Romulus trestat smrtí. 45 Římské trestní právo zakotvilo otázku deliktní způsobilosti jako předpokladu trestného činu. Deliktní způsobilost římské trestní právo navázalo na věk a rozumový vývoj. Tyto dva elementy deliktní způsobilosti velice přesně definuje následující výběr fragmentů: Gaius III. 208: In summa sciendum est quaesitum esse, an impubes rem alienam amouendo furtum faciat. plerisque placet, quia furtum ex adfectu 43 KOL. AUTORŮ. Antická próza. Báje a povídky. Odeon. Praha s SKŘEJPEK Texty. s Tamtéņ s. 17. [27]

28 consistit, ita demum obligari eo crimine impuberem, si proximus pubertati sit et ob id intellegat se delinquere. 46 Překlad: Konečně je třeba vědět, ņe se jednalo o otázce, zda se odejmutím cizí věci dopouńtí krádeņe nedospělec. Větńina [právníků] uznává, ņe pojmovým znakem krádeņe je [zlý] úmysl a ņe proto nedospělec odpovídá za tento zločin pouze tehdy, kdyņ je velmi blízko hranici dospělosti a proto chápe, ņe jedná protiprávně. Dig Paulus 4 ad ed. Fere in omnibus poenalibus iudiciis et aetati et imprudentiae succurritur. 47 Překlad: Ve vńech trestních soudních jednáních je třeba vzít v úvahu věk a neznalost (neopatrnost, neprozíravost) [pachatele]. Dig Modestinus 12 pand. Sane si per furorem aliquis parentem occiderit, impunitus erit, ut divi fratres rescripserunt super eo, qui per furorem matrem necaverat: nam sufficere furore ipso eum puniri, diligentiusque custodiendum esse aut etiam vinculis coercendum. 48 Překlad: Kdyņ někdo, v záchvatu ńílenství, zabije rodiče, odejde bez trestu, to stanovili boņńtí bratři ve svém reskriptu, s odkazem na ńílence [člověka, kauzu], který zabil svou matku, tento je dostatečně potrestán svým ńílenstvím, ale musí být pečlivě hlídán nebo drņen v poutech. Římská jurisprudence rozeznává jednání, na jehoņ základě je poruńen právní řád a která zakládají nebo nezakládají odpovědnost (Sancimus ibi esse poenam, ubi noxa est 49 ). Digesta císaře Justiniána obsahují Marciánův fragment, který jednání rozděluje do tří kategorií: Dig Marcianus 2 de publ. iudic. Delinquitur autem aut proposito aut impetu aut casu. proposito delinquunt latrones, qui factionem habent: 46 Gai. Inst. II Dig Paulus. 48 Dig Just. Cod pr. [28]

29 impetu autem, cum per ebrietatem ad manus aut ad ferrum venitur: casu vero, cum in venando telum in feram missum hominem interfecit. 50 Překlad: Trestný čin je páchán úmyslně, nebo na základě náhlého popudu nebo náhodou. Lupiči se dopouńtějí trestného činu úmyslně, kdyņ učinili skutek [kdyņ loupili]. V náhlém popudu jednají ti, kteří se uchýlí k ručnímu násilí [rvačce] nebo [sáhnou] po zbrani: Zločin je spáchán náhodou, pokud jeden muņ zabije jiného při lovu, kdyņ chtěl kopí hodit po zvířeti. Ergo: a. delinquitur propisoto předem promyńlené spáchání trestného činu toho se dopouńtějí latrones lupiči, loupeņníci, b. impetu spáchání trestného činu z prudkého hnutí mysli (z náhlého popudu) např. ve rvačce v opilství se sáhne k ručnímu násilí nebo ke zbrani, c. ex casu nahodilé usmrcení člověka střela vyslaná na zvíře zabije člověka. Dig Callistratus 6 de cogn. Divus hadrianus in haec verba rescripsit: " in maleficiis voluntas spectatur, non exitus". 51 Překlad: Podle reskriptu boņského Hadriana: se při trestných činech [při jejich vyńetřování] přihlíņí k vůli jednajícího [co chtěl učinit] a nikoli k výsledku. Římská jurisprudence znala i důvody vylučující protiprávnost, které zakládaly bezprávnost trestného činu, tedy rozlińovala, kdy nenastupuje trest za vykonaný čin (např. poprava odsouzence není trestným činem, není trestné nosit zbraň na sebeobranu není pokládán její drņitel za osobu s vraņedným úmyslem aj.). V Digestech císaře Justiniána se této problematice věnuje např. Marcianus: Dig Marcianus 14 inst. Item divus hadrianus rescripsit eum, qui stuprum sibi vel suis per vim inferentem occidit, dimittendum. 52 Překlad: Také podle reskriptu boņského Hadriána má být propuńtěn [osvobozen] ten, kdo někoho zabil a tím zabránil znásilnění své [osoby] nebo osoby blízké. 50 Dig Marcianus. 51 Dig Callistratus. 52 Dig Marcianus. [29]

30 Na následujících třech fragmentech je moņné nahlédnout do trestní teorie v případě trestnosti přípravy, pokusu trestného činu a případných polehčujících okolností: Dig Marcianus 14 inst. qui emit venenum ut patri daret, quamvis non potuerit dare. 53 Překlad: kaņdý, kdo nakupuje jed za účelem jeho podávání otci, je odpovědný, i kdyņ jej nemohl podat. Paulus Sent. 5, 23, 3 Qui hominem occiderit, aliquando absolvitur, et qui non occidit, ut homicida damnatur. 54 Překlad: Kdo chce zabít člověka, ale pro nějakou náhodu nemohl vraņdu dokonat, se trestá jako vrah. Dig Marcianus 14 inst. Divus hadrianus rescripsit eum, qui hominem occidit, si non occidendi animo hoc admisit, absolvi posse, et qui hominem non occidit, sed vulneravit, ut occidat, pro homicida damnandum: et ex re constituendum hoc: nam si gladium strinxerit et in eo percusserit, indubitate occidendi animo id eum admisisse: sed si clavi percussit aut cuccuma in rixa, quamvis ferro percusserit, tamen non occidendi animo. leniendam poenam eius, qui in rixa casu magis quam voluntate homicidium admisit. 55 Překlad: Boņský Hadrián uvedl ve svém reskriptu, ņe kaņdý, kdo zabil člověka, bez úmyslu jej zabít má být propuńtěn, a ņe kaņdý, kdo nezabil člověka, ale zranil ho při pokusu ho zabít, má být odsouzen za zabití: kaņdé rozhodnutí by mělo být vydáno v závislosti na okolnostech případu, protoņe pokud útočník vytáhl meč a udeřil jím [člověka], není pochyb o tom, ņe jeho jednání bylo vedeno s úmyslem zabít. Pokud vńak [někdo někoho] během hádky udeřil holí [kyjem, palicí] nebo pokud udeřil něčím ze ņeleza, nebylo [toto] jednání vedeno s úmyslem zabít, a trest nad tím, kdo v hádce zabil spíńe náhodně neņ záměrně [polehčující okolnost] by měl být zmírněn. 53 Dig Marcianus 14 inst. 54 Paul. Sent. 5, 23, Dig Marcianus. [30]