Politické názory a osobnost Ivana Hrozného na základě jeho korespondence s Andrejem Kurbským. Jan Kuchař

Masarykova univerzita v Brně Filosofická fakulta Slavistický ústav Politické názory a osobnost Ivana Hrozného na základě jeho korespondence s Andrejem Kurbským (bakalářská diplomová práce) Jan Kuchař Vedoucí práce: prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc. Brno 2008 1

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny. 30. dubna 2008 2

Děkuji vedoucímu práce profesoru PhDr. Ivu Pospíšilovi, DrSc., za podnětné nápady a připomínky. 3

Obsah: 1. Úvod 5 2. Ivan IV. Hrozný 8 3. Okolnosti vzniku dopisů a spor o jejich pravost 12 3.1. Vznik dopisů 12 3.2. Pravost dopisů 15 4. Ivan a křesťanství 18 5. Ivanova obhajoba samoděržaví 22 6. Car nadčlověk s lidskými slabostmi 28 7. Emotivní projevy Ivana 32 8. Styl Ivanových dopisů 38 9. Závěr 42 10. Резюме 45 11. Literatura 50 4

1. Úvod Ivan IV. Hrozný náleží k nejznámějším i nejkontroverznějším osobnostem ruských dějin. Je zatracován i oslavován, je současně paranoidním vrahem i moudrým vládcem, diktátorem, který sužuje krutým poddanstvím svou říši, i stihomamem trpícím nešťastníkem, žijícím celoživotně ve strachu, že se jednoho dne přihlásí o svá dědická práva nevlastní bratr. Ostatně i jeho přízvisko Hrozný nabývá jednoznačně negativního významu až téměř sto let po jeho smrti, do té doby připomínalo jeho velikost v očích nepřátel. Obtížnost objektivního hodnocení jeho vlády plyne také z faktu, že četné požáry zlikvidovaly fondy carského i dalších ruských archivů a s nimi cenné informace. 1 A přesto neustále neutichá zájem především historiků o jeho osobnost. Jeho rozporuplnost dráždí další a další generace. Přitom málokdo ví, že je autorem četné korespondence, která se zachovala až do dnešních časů. Korespondenci je možné chápat také za jistý výrazový literární prostředek, jsou přece známy mnohé romány, které byly napsány formou dopisů (za všechny alespoň jeden z prvních a nejslavnějších Nebezpečné známosti francouzského spisovatele Choderlose de Laclos). Ivana je proto možné také počítat mezi středověké literáty zejména vzhledem k obsáhlosti některých jeho dopisů. Z této korespondence, ať už se tedy jedná o dopisy jiným králům, psal například svému soupeři polskému králi Štěpánu Báthorymu, švédskému králi Janu III. nebo anglické královně Alžbětě a mnohým dalším, nejenom zahraničním adresátům, se nám většinou ukazuje jiná osobnost Ivana IV., než ta, která je obvykle ve světle Ivanových skutků dnes prezentována. A právě proto je nutné rozebrat Ivanovy listy, ve kterých lze najít pravou podstatu jeho osobnosti a politických názorů. Je jisté, že je nepsal vždy sám, jako samoděržavný panovník měl k dispozici celý státní aparát, který mu pomáhal především při stylizační stránce jeho dopisů, ale i přesto je možno poznat místa, kde byl zásah jeho poradců menší a kde naopak bylo leccos z jeho vlastního textu předěláno. Kromě výše zmíněných dopisů napsal Ivan Hrozný v rozmezí let 1564 až 1577 dva dopisy svému bývalému poddanému a bývalému příteli knížeti Andreji Kurbskému. 1 Boček, Pavel: Kořeny a ideové předpoklady reforem i zločinů cara Ivana Hrozného, in: Serczyk, Wladyslaw: Ivan IV. Hrozný. Car vší Rusi a stvořitel samoděržaví, Praha 2004, s. 184. 5

(Ve své práci budu vycházet z předpokladu, že tyto dopisy skutečně napsal sám Ivan Hrozný, neboť existuje také hypotéza amerického profesora Edwarda Keenana, že autorem je někdo z pozdější doby.) Z těchto dopisů, ve kterých odrážel útoky na svou osobu a způsob vlády, můžeme poznat mnohé o jeho představách, ať už politických, náboženských, nebo mnohých dalších. Tyto dopisy nebyly zamýšleny pouze jako soukromá korespondence cara s jeho vzbouřivším se bojarem. Andrej Kurbskij rozpoutal v zahraničí, především v Polsku, kam se uchýlil po svém útěku, štvavou literární kampaň proti Ivanovi, ať už to bylo zapříčiněno ztrátou hmotných statků a hodností, nebo snahou zbavit milovanou vlast tyrana. (A to nejenom svým dopisem Ivanu, ale především svým spisem o Ivanu Hrozném История о великом князе Московском.) Andrej však nezůstal jenom na čistě literárním poli, ale zapojil se také aktivně do válečných bojů na polské straně proti svým krajanům a své ruské vlasti, za což byl a je pozdějšími ruskými historiky odsuzován. Ivan IV. se svými listy snažil odrazit útok, který proti němu Kurbský učinil svým dopisem z Wolmaru a který rozvinul celou kampaň proti carovi. Všechny dopisy, které si mezi sebou vyměnili, byly zveřejněny a pisatelé se kolikrát ani tak nesnažili přesvědčit jeden druhého to bylo vzhledem k jejich situaci nemožné ale šlo jim o to, přesvědčit o své pravdě širokou evropskou veřejnost. Jedná se především o první dopisy, které si tito dva poslali. V prvém se Kurbský snaží vysvětlit snad opravdu carovi důvody, které ho vedly k útěku z rodné země, píše o příkořích, kterých se mu od cara dostalo, o své statečnosti, kterou předvedl ve službách Ivana a za které se mu nedostalo zasloužených poct, ale jen ústrků a nenávisti. Celý tento list je proniknut nenávistí k carovi a tím je jistě ovlivněna i objektivita v hodnocení nejen cara, ale především sebe sama. Na tento první list odpovídá Ivan dopisem, který je jádrem jeho korespondence s Kurbským, a to nejen pro svou obsáhlost, ale také tím, že byl pečlivě promyšlen, i když některé výrazy v jazyku Ivana prozrazují jeho výbuchy vášní a nenávistí, a sestaven jako obhajoba dosavadní carovy vlády a jeho politických cílů pro okolní svět. Jádrem korespondence se stává samozřejmě také proto, že druhý a poslední dopis Kurbskému představuje spíše projev carovy potřeby sdělit svému protivníku převahu a pocit vítězství, kterého se mu dostalo v Livonské válce tím, že dobyl Wolmar porážkou polsko-litevského vojska. 6

Je tedy patrno, že z obsahu těchto Ivanových listů tedy především toho prvého - je možné mnohé vyčíst o jeho osobnosti, o jeho politických názorech a jiných důležitých momentech jeho života. Proto jsem si zvolil právě tuto korespondenci, abych se pokusil popsat Ivana Hrozného nejen jako politika, ale také jako člověka a jako literáta. Délkou své vlády a jejími výsledky se stal jedním z nejvýznamnějších postav středověkého Ruska. Za jeho vlády se poprvé oficiálně nechává ruský vůdce titulovat a korunovat jako car a deklaruje tím návaznost ruského státu a ruských vládců na již zaniklou Byzantskou říši a její císaře, jsou poražena a vyvrácena tatarská knížectví a také za jeho vlády Rusové poprvé pronikají do zauralských oblastí, čímž připravují svou pozdější trvalou vládu nad touto částí euro-asijského prostoru, tak bohatou na suroviny. 7

2. Ivan IV. Hrozný Ivan se narodil 25. srpna 1530 v Kolomenském Jeleně Glinské a jejímu manželovi, ruskému vládci Vasiliji. Po smrti svého otce Vasilije III. roku 1533, tři léta po svém narození, se Ivan stává moskevským vládcem. Doba jeho nezletilosti ovšem nepatří v ruských dějinách k těm nejšťastnějším. Zpočátku místo něj vládla jako regentka jeho matka Jelena Glinská, která ale zemřela roku 1538, kdy byla nejpravděpodobněji otrávena. Po její smrti docházelo k řadě spiknutí a soupeření o moc a to zejména mezi dvěma nejmocnějšími rody, Šujskými a Bělskými. Později, když se Ivan chopil vlády, byla většina těchto mužů buď zabita, nebo v lepším případě pouze zavřena do kláštera. Začátek faktické vlády Ivana IV. se nesl ve znamení řady pozitivních reforem, které zasáhly mnoho oblastí života ruského státu. V roce 1547 se sedmnáctiletý Ivan prohlásil za cara a ujal se vlády. Hned po korunovaci se poprvé oženil, a to s Anastasijí. Téhož roku vypukl v Moskvě velký požár, během kterého zemřelo na dva tisíce lidí. Bouře lidu se obrátila proti rodině jeho matky, Glinským. Od cara se očekávalo, že konečně učiní přítrž nejistotám, násilí a korupci bojarů, která se v zemi rozmohla. Před Ivana tehdy předstoupil kněz Silvestr a volal ho k pokání. Spolu s komořím Adaševem, člověkem prostého původu, a také metropolitou Makarijem cara plně ovládli, ovšem ku prospěchu země. Stali se jeho rádci a přiměli ho ke svolání sněmu a k vnitřním reformám, které byly v zaostalé zemi potřebné. Úspěšné reformy přinesly výsledky v podobě dobytí dvou tatarských chanátů za jihovýchodními hranicemi státu, Kazaňského (1552) a Astrachaňského (1555). Znamenaly také dočasné smíření dvou šlechtických vrstev, které měly rozdílné cíle a názory: bojarsko-knížecí aristokracie, která si nepřála upevňování panovnické moci, a drobné poměstné šlechty, podporující naopak silného panovníka. Tato spolupráce však netrvala dlouho. Názory obou těchto táborů, které ovlivňovaly politiku Moskevské Rusi, se rozešly krátce poté, a to v otázce další zahraniční politiky. Ivan IV., stejně jako drobná šlechta, si přál získat přístup k Baltu, a zajistit tak Rusku intenzivnější obchodní styky s Evropou, naopak bojaři chtěli dále válčit s Tatary. Roku 1560 umírá jeho první manželka a z její smrti jsou obviněni Silvestr a Adašev, protože bratři carevny našeptávali carovi, že mu tito rádci chtějí přerůst přes hlavu a že chtějí vládnout místo cara. A tak nastává tak změna Ivanovy vlády, která se obecně 8

přičítá ztrátě manželky, což je ovšem vzhledem ke krátkosti doby, kdy Ivan opět začal pomýšlet na svatbu, značně nepravděpodobné. Změna byla daleko pravděpodobněji zapříčiněna ztrátou dobrých rádců, kteří Ivana udržovali na správné cestě. Roku 1564 Ivan sehrál komedii, kterou s konečnou platností upevnil svou neomezenou moc. Jezdil po chrámech, líbal ikony, přijímal požehnání, nakonec odjel z Moskvy do svého sídla Alexandrovské Slobody. Odtud vzkázal svým poddaným do Moskvy, že se vzdává trůnu, jelikož je obklopen samými zrádci. V Moskvě vznikly bouře a lid přinutil bojary a duchovenstvo, aby zajeli k Ivanovi a žádali jeho návrat. Ivan se ale laskavě vrátil až tehdy, když mu bylo slíbeno, že může kohokoli, koho uzná za zrádce, trestat smrtí a zabrat jeho majetek, čehož po svém návratu hojně využil. Konflikt se postupně přiostřoval, až vyvrcholil roku 1565 Ivanovým zavedením opričniny. Opričnina byla zvláštním správním systémem, jehož podstatou bylo rozdělení státu (území, úřadů, pokladny, hlavního města) na dvě části: zemštinu, tradičně spravovanou zemskými orgány v čele s bojarskou dumou, a opričninu, nacházející v přímém carově vlastnictví. Zpočátku patřila do opričniny polovina, později až dvě třetiny moskevského území, jednalo se především o centrální oblasti s kvalitnější půdou. V opričnině zřídil car stejné orgány, jako byly v zemštině, dvůr, prikazy, dumu a jiné. Opričnina byla zaměřena proti mocenským a separatistickým snahám bojarsko-knížecí aristokracie, jejím hlavním cílem mělo být prosazení absolutistické moci panovníka - samoděržaví. Jedním z nejdůležitějších mocenských nástrojů se stalo opričné vojsko. Původně tisíc mužů tvořících carovu osobní gardu, jejich počet se ale v krátké době rozrostl z jednoho na šest tisíc. Její příslušníci se rekrutovali především ze střední poměstné šlechty, ale byli zde také příslušníci starobylého moskevského bojarstva, kteří se vyznamenali zvláštní oddaností carovi, dále též různí cizinci a nejrůznější dobrodruzi. Opričníkům byla přidělována půda na území opričniny, kromě toho byli odměňováni ze zvláštní daně, která se vybírala ze zemštiny. Opričníci měli v podstatě funkci tajné policie, pátrali po nepřátelích, ty vyslýchali a mučili. Stáli mimo zákon a nikdo si na ně nesměl ani stěžovat. Na denním pořádku byly konfiskace majetku a masové popravy Ivanových odpůrců, a to buď skutečných, nebo pouze domnělých, konaly se trestné výpravy proti městům či celým újezdům. Například roku 1570 bylo odhaleno údajné 9

spiknutí ve Velikém Novgorodu. Účtování s údajnými zrádci trvalo šest týdnů. Tisíce obyvatel byly i s celými rodinami umučeny a utopeny v mrznoucím Volchovu, který se prý krví zbarvil do ruda. O život tehdy přišlo na šedesát tisíc lidí. Represálie byly namířeny nejen proti aristokracii, ale také proti jejím poddaným. Opričnina měla ovšem pouze dočasný efekt a očekávaný výsledek Ivanu Hroznému nepřinesla. Hlavní síly odporu bojarstva byly sice zlomeny a mnoho rodin vyhlazeno, ale nastolit samoděržaví se caru v plném rozsahu nepodařilo. Současně spěla Moskva k neúspěchům v Livonské válce (1558-1582/1583). Zde šlo o konflikt, jímž se Ivan IV. snažil konečně si získat přístup do Pobaltí. Postupně válčil s Livonskem, které napadl roku 1558, Polsko-Litevským státem a Švédskem. Svého cíle dosáhl po ovládnutí Narvy jenom dočasně (1558-1581). Zásluhou polsko krále Štěpána Báthoryho bylo v roce 1581 Rusko z Livonska vytlačeno a mírem z ledna 1582 se musel Ivan nadějí na jeho opětné získání vzdát. Vyčerpávající vojenský konflikt spolu s opričninou podlomily síly moskevského státu a přivedly ho k hospodářskému úpadku. Centrální oblasti kolem Moskvy se začaly vylidňovat, mnozí obyvatelé zahynuli, další prchali do Polska, na Litvu, do Švédska i do Turecka. Ukázalo se, že opričné vojsko, zvyklé terorizovat domácí obyvatelstvo, se nehodí pro regulérně vedenou válku. Neosvědčilo se na livonském bojišti, ani v boji s Tatary, kteří roku 1571 napadli a vypálili Moskvu. Kromě toho vznikla mezi novými vlastníky půdy brzy nová opoziční aristokracie. Důsledkem toho bylo roku 1572 zrušení opričniny, o které se dále nesmělo ani mluvit. Velitel opričných vojsk kníže Čerkaskij byl popraven a další přední osobnosti opričniny stihly taktéž těžké tresty. Opričnina se tak v konečné fázi obrátila proti svým předtavitelům, málokdo z prvních opričníků ji přežil. Území státu se opět dostalo pod jednotnou správu a část půdy zabrané pro opričninu byla vrácena původním vlastníkům. Ivan Hrozný se ještě třikrát vrátil k opričným pořádkům a pokusil se je, třebaže v modifikované podobě, obnovit, ale vždy je nakonec opět zrušil, jen to bylo spojeno s dalšími vlnami teroru a represálií. Problematické Ivanovo dětství, kdy byl často svědkem mnoha krutostí a pozdější zrady nejbližších osob, těžce dopadly na Ivanovu psychiku a projevily se krajní podezřívavostí, přehnaným strachem o vlastní osobu a neúměrnou krutostí vůči otevřeným 10

nepřátelům (především k bojarům), ale i těm, na něž pouze padl stín podezření ze zrady. Postupně se obrátila i proti carovu nejbližšímu okolí vlastní rodině. K dramatickému vrcholu hrůzovlády Ivana IV. došlo v listopadu 1581. O tom, co se tehdy v carské rodině odehrálo, se dochovaly dvě verze. Podle první z nich (N. Karamzin) došlo tehdy mezi carem a jeho následníkem carevičem Ivanem ke konfliktu. Carevič prý odmítal uzavření míru s polským králem Štěpánem Báthorym a žádal, aby ho car poslal v čele vojska osvobodit Pskov. Ivan Hrozný ho v záchvatu zuřivosti svým carským žezlem smrtelně zranil. 2 Podle druhé verze vstoupil car do komnaty své těhotné snachy a začal ji bít, že je příliš prostě oděna. Carevič Ivan se zastal své manželky a zuřivý car jej smrtelně zranil. Ivan Hrozný se dny a noci modlil a plakal, ale carevič po čtyřech dnech zemřel. 3 Přes svoji povahu a psychické problémy byl Ivan IV. nadaným vládcem, který dobře chápal, co Rusko ke svému prospěchu potřebuje (omezení moci vysoké šlechty, jak to bylo běžné v západních monarchiích, styky s hospodářsky vyspělejšími evropskými zeměmi atd.). Svoje záměry však prosazoval neadekvátními krutými metodami a svou zemi v konečném výsledku citelně poškodil, a tak se v závěru jeho vlády v Moskevském státě začala projevovat hluboká krize. Na druhou stranu se za Ivanovy vlády do Ruska poprvé dostal knihtisk. Ivan se snažil rozvíjet obchodní styky s evropskými zeměmi, například s Anglií nebo Holandskem. Na jihovýchodě připojil Ivan IV. k moskevskému státu tatarské chanáty Kazaňský a Astrachaňský. S územní expanzí pokračoval dále východním směrem a poprvé umožnil Rusům kolonizovat část západní Sibiře. Když Ivan IV. v roce 1584 zemřel a na jeho místo nastoupil bezdětný a zřejmě i psychicky méněcenný mladší syn Fjodor I. Ivanovič, znamenalo to konec dynastie Rurikovců. Faktické vlády se počátkem 90.let zmocnil Boris Godunov. V zemi nastal dočasně klid, ale po Fjodorově smrti, kdy byl Godunov zvolen zemským sněmem carem, se nashromážděné problémy projevily novou krizí, kterou doprovázela řada vzpour a nepokojů. Situaci navíc zkomplikovala zahraniční intervence Poláci a Švédové. Toto období je v ruské historiografii označováno jako smuta bouřlivá doba. 2 Dějiny Ruska, Praha 1996, s. 58. 3 Tamtéž. 11

3. Okolnosti vzniku dopisů a spor o jejich pravost 3.1. Vznik dopisů Andrej Kurbskij byl jeden z nejbližších spolupracovníků Ivana IV.. Byl členem vybrané skupiny rádců, účastnil se tažení proti Kazani a nakonec byl jmenován vrchním velitelem pobaltských vojsk. V Pobaltí se mu nevedlo, i když ho pozdější ruský historik Nikolaj Karamzin označil za neohroženého, v radě obezřetného, který často osvědčil své hrdinství. V roce 1562 dokonce utrpěl u Nevelu v boji s Litevci tvrdou porážku. Snad byla jedním z motivů jeho útěku do Litvy v dubnu roku 1564 obava, že se proti němu kvůli této porážce chystá vyšetřování ze strany cara, a tak nechtěl riskovat trest smrti. Dle ruského historika Skrynnikova byla příčinou útěku Krubského hrozba vyšetřování jeho údajných styků s Litevci, které se donesly carovi. Útěk sám však neznamenal potvrzení zrady ruské říše. V této době utíkalo především na západ před Ivanem IV. více lidí, jednalo se hlavně o šlechtice, kterým hrozila carova nemilost, což v konečném důsledku znamenalo přinejmenším ztrátu majetku a uvěznění v klášteře, v horším případě smrt. Ovšem Andrej Kurbskij udělal po svém útěku něco, co se mu nedalo ani ze strany pozdějších historiků odpustit: Přidal se na stranu Polsko-Litevského státu v boji proti své vlasti. Útěk neznamená vždy zradu. Zákony společnosti nejsou mocnější zákona přírody, a ten člověku velí, aby se před trýznitelem zachránil. Ale běda tomu, kdo se místo tyranovi mstí na otčině. 4, psal o dvě století později Nikolaj Karamzin, který, jak o tom svědčí jeho Dějiny Říše ruské, byl jinak Kurbskému spíše nakloněn. Ten nám velmi sugestivně ve svém díle líčí útěk Andreje za hranice. Byl by se skvěl dál svými zásluhami a jeho štít by v očích potomstva zůstal bez poskvrny, nebýt toho, že si ho car jako Adaševova přítele znelíbil a že čekal pouze na záminku, pod níž by jej, nevinného, z něčeho obvinil. Hrdý vojevoda spravoval Derpt a snášel trpělivě výtky, urážky i hrozby, které mu na jeho hlavu jenom pršely, až do chvíle, kdy zvěděl, že se mu strojí záhuba. Třebaže na poli válečném hledíval vstříc smrti beze strachu, přijmout ji z ruky katovy ho děsilo. I potázal se manželky, co by jí bylo milejší: vidět ho před sebou 4 Karamzin, Nikolaj Michajlovič: Obrazy z dějin Říše ruské. Svazek 1, Praha 1984, s. 313. 12

mrtvého, anebo vědět, že žije, avšak nikdy víc se s ním už neshledat? Velkodušná žena odtušila bez váhání, že manželův život je jí nadevše. Tehdy se s ní v pláči rozloučil, požehnal devítiletému synkovi, v noci potají odešel z domu, přelezl městskou zeď, za níž čekal věrný sluha s párem koní, a šťastně dorazil do Wolmaru, který byl tehdy v litevském držení. Zikmundův vojevoda uvítal běžence jako přítele a královským jménem mu přislíbil vysoké důstojenství a bohaté statky. 5 Až do této chvíle by tento útěk až do dnešních dob představoval nejspíše jenom jednu z mála významných epizod v dějinách Ruska během Ivanovy vlády, jeden z mnoha úprků za hranice, kdyby s ním nebyla spojena korespondence mezi jejími hlavními aktéry Andrejem Kurbským a Ivanem VI.. Ta nejen že zaujala trvalé místo v historii ruského politického myšlení, ale také se významnou měrou přičinila o rozšíření názoru o Ivanovi jako bezohledném despotovi, libujícím si ve zbytečných a bezdůvodných krutostech. 6 Dle Karamzina bylo první starostí Kurbského objasnit Ivanovi pohnutky svého jednání, otevřít mu své nitro překypující smutkem a hněvnou hořkostí. Spíše se však jednalo o odsouzení Ivana a jeho vlády a ospravedlnění své zrady. Samo sebou ani v tomto ani v následujících dopisech nevzpomněl na jak se dnes tvrdí dosti pochybné a spíše málo pravděpodobné dřívější pokusy o dohodu s nepřítelem Ruska, a rovněž ne na glejt, který dostal od Zikmunda Augusta 7. Snažil se naproti tomu ospravedlnit své jednání. Také pamatoval na devizu, že nejlepší obranou je útok. Jak napsal, chtěl tímto způsobem vypovědět celou hořkost ležící mu na srdci. 8 To ovšem měl být pouhý začátek. Car Ivan nezůstal Kurbskému odpověď dlužen, i když se dá spíše mluvit o tom, že tento první dopis Ivana Hrozného Andreji Kurbskému je především obrana sebe sama a způsobů své vlády vůči celému světu. Kvůli snahám uprchlého knížete a jiných nepřátel cara se totiž zprávy o dopise Ivanu IV. začaly šířit po celé Evropě. Ivan se proto správně domníval, že i obsah jeho dopisu, bude veřejně znám, snad se o to sám i postaral. Dá se zde použít definice dopisu, jak je uvedena v knize o korespondenci mezi Janem Nerudou a Karolinou Světlou. Dopis je adresován konkrétní 5 Karamzin, Nikolaj Michajlovič: Obrazy z dějin Říše ruské. Svazek 1, Praha 1984, s. 313-314. 6 Serczyk, Wladyslaw: Ivan IV. Hrozný. Car vší Rusi a stvořitel samoděržaví, Praha 2004, s. 67. 7 Zikmund August polsko-litevský král v letech 1548 1572. 8 Serczyk, Wladyslaw: Ivan IV. Hrozný. Car vší Rusi a stvořitel samoděržaví, Praha 2004, s. 67. 13

osobě, k níž má pisatel nějaký vztah, mívá nějaký deklarovaný či skrytý účel, má vzbudit jistý efekt tomu všemu je uzpůsobena jeho stylizace. 9 Z tohoto důvodu musela být Ivanova odpověď brilantní, a tak je více než pravděpodobné, že se na ní nepodílel jen sám panovník, ale celý okruh lidí, kteří mu byli nápomocni. Carova odpověď nebyla jistě úplně samostatná a prošla stylizačními zákroky ďáků, tajemníků panovníkovy kanceláře, přesto si uchovala rysy, poukazující na přímou účast Ivanovu na její tvorbě: hněv, hrubost, přesvědčení o vlastní nadřazenosti a konečně styl, vlastní jiným carským dokumentům, které vznikly za přímé účasti panovníka. 10 Odpověď Kurbského nedala na sebe dlouho čekat. Byl to dopis ještě jízlivější a pohrdavější, než první dopis z Wolmaru, který celou korespondenci vyvolal. Kníže nepolemizuje s jednotlivými výtkami svého panovníka. Zřetelně se vyhýbá rozšíření sporu, neboť se pravděpodobně obával nových obvinění, která by případně mohla oslabit jeho pozici na dvoře Zikmunda Augusta. Odvolává se na svůj pokročilý věk (narodil se roku 1528 a bylo mu tehdy sotva 36 let!) a rozsoudit spor odevzdává do rukou božích u posledního soudu, před kterým jak se mu zdálo a v každém případě jak psal stanou brzy společně s carem. 11 Na tento druhý dopis Kurbského Ivan nereagoval a v jejich korespondenci nastala více než desetiletá přestávka. Teprve v roce 1577 si car nemohl odpustit svůj triumf nad knížetem a píše mu druhý a poslední dopis z města Wolmar, tedy toho, ze kterého psal svůj první dopis Kurbskij v roce 1564, když jej dobyl nad polsko-litevským nepřítelem. Na tento dopis nereagoval Kurbskij ihned, ale asi po roce, až po popravě knížete Michaila Vorotynského, posledního z věrných přátel Adaševa. Kurbský sice později napsal Ivanu ještě jeden, poslední dopis, ale i tento již zůstal bez odpovědi a tím korespondence mezi těmito dvěma muži končí. 9 Bouřky. Příběh Karoliny Světlé a Jana Nerudy. Korespondence Karoliny Světlé z roku 1862, Praha 2007, s. 118. 10 Serczyk, Wladyslaw: Ivan IV. Hrozný. Car vší Rusi a stvořitel samoděržaví, Praha 2004, s. 68. 11 Tamtéž, s. 75. 14

3.2. Pravost dopisů O pravosti korespondence se až do nedávné doby nepochybovalo. Spor o jejich původnost, o to, jestli se jedná o skutečné dopisy Ivana Hrozného a Andreje Kurbského, se rozvinul s vydáním publikace amerického profesora Edwarda Keenana 12, který přišel s odvážnou myšlenkou, že tyto listy jsou podvrhy ze sedmnáctého století. Proti této tezi se ohradili jak Sergej Lichačov, tak především Ruslan Skrynnikov. Keenan ve své knize popisuje, že korespondence mezi Hrozným a Kurbským není pravá, ale jedná se o podvrh z dvacátých let sedmnáctého století od Semjona Šachovského. Ukazuje, že jsou zde významné shody nejen mezi prvním dopisem Kurbského a dopisem Isaje (Жалоба), ale také se spisem К читателю Chvorostinina. Přitom Keenan vychází z toho předpokladu, že Kurbskij, pokud by svůj dopis skutečně psal, vycházel by právě z dopisu Isaje, který ovšem dle jeho datování byl napsán až v roce 1566, zatímco dopis Kurbského měl být napsán již roku 1564. Ovšem dle Skrynnnikova se v této své části, jako i v mnohém jiném, Keenan mýlí, neboť dopis Isaje Жалоба byl napsán již v červenci roku 1562, a tudíž by z něj Kurbský mohl klidně vycházet. Další hypotézou Keenana je to, že ten, kdo napsal první dopis Kurbského, musel vycházet ze spisu К читателю Chvorostina, který pak právě podle něho vychází z dopisu Isaje. Skrynnikov naopak předpokládá, že Chvorostin vycházel z dopisu Kurbského a ne naopak, že Chvorostin nevycházel z dopisu Isaje, neboť je zde patrná návaznost Kurbského listu na Isaje, jak to již sám Keenan psal, a Chvorostina na Kurbského, a ne přímá návaznost Chvorostina na Isaje. Další plus pravosti dopisů dokládá Skrynnikov tím, že je zde shoda ve stylech dopisů Kurbského Ivanu Hroznému a starci Nečerského kláštera Vasjanu. Tyto dopisy napsal jeden člověk a jelikož byly napsány přibližně ve stejnou dobu, je jisté, že ho nemohl napsat Šachovský, jelikož tento dopis se dochoval v Soloveckém sborníku, jehož vznik je datován do konce šestnáctého století. Šachovský byl v té době ještě příliš mlád, a proto nemohl Письмо к Васьяну napsat, tudíž ani první list Kurbského. Dalším argumentem proti možnosti, že by jeho autorem byl bojar Šachovský, který žil v první polovině sedmnáctého století, je to, že neměl důvody pro napsání takovýchto 12 Keenan, Edward L.: The Kurbskii Groznyi Apocripha, Massachusetts 1971. 15

dopisů caru v té době Michailu Romanovovi, jelikož, jak vyvozuje Sergej Lichačov, pokud se změní autor dopisu, pak je logické, že se také změní jeho adresát. Такая переадресовка лишает источник какой бы то ни было связи с реальностью. В самом деле, какие основания были у Шаховского для того, чтобы в середине 20-х годов XVII века упрекал Михаила Романова в святотатстве, убийствах в церкви и издевательствах над монахами, в пытках и истреблении знати? 13 Přičemž Keenan zastává názor, že se skutečně jedná o reálný dopis. Pak ovšem dochází k tomuto paradoxu, že by dopis neměl žádný smysl. Dokonce i v Письмо к Васьяну se objevují reálie a události, které dávají smysl pouze v případě, že ho psal Andrej Kurbskij, u Šachovského smysl ztrácejí. Je jasné, že pokud by nebyl pravý první dopis Kurbského, byla by podvržená celá korespondence mezi Ivanem a Andrejem. Keenan proto logicky napadá i dopis Ivana, který nemohl prý car v roce 1564 napsat, neboť v inkriminovaný čas duben až červenec pobýval na cestách a nemohl předpokládat, že dostane dopis od uprchlíka, a proto s sebou neměl svůj personál a knihovnu, aby mohl napsat takový dopis. Skrynnikov naopak upozorňuje na to, že se Ivan sice nacházel v tu dobu na cestách, ale v blízkosti Moskvy, a k tomu se ještě většinu tohoto času zdržoval ve své oblíbené Александровской слободе. A tak pro něho nebyl žádný problém poslat si pro knihy a služebnictvo. Dále uvádí, že nebylo ani potřeba na napsání takovéhoto dopisu mnoho času, jelikož se jedná o list rozhněvaného člověka, který psal ve špatné náladě a nebyl ve volbě slovníku nijak vybíravý. Dalším argumentem pro Keenana při dokazování nepravosti Ivanova dopisu byl způsob, jakým se dochoval do dnešních časů. Jedná se dvě redakce v jedné je jen třetina celého Ivanova dopisu a právě tu pokládá americký profesor za starší a domnívá se, že druhá redakce, již obsáhlejší, ve které je zachycen celý list, vychází z té první, že tato obsáhlejší redakce je pouhou pozdější předělávkou stručné redakce, tudíž padělkem. Skrynnikov naopak vychází z teze, že starší je obsáhlejší redakce a teprve následně z této byl vytvořen stručný výtah Ivanova dopisu v redakci druhé. 13 Скрынников, Руслан Григоревич: Мифы и действительность Московии XVI-XVII веков. Ответ професору Эдварду Л. Кинану, ин: Русская литература 1974/3, Ленинград 1974, с. 123. 16

Keenan také naráží na to, že se nikde v pramenech z konce šestnáctého století nedochovala zmínka o vzájemné korespondenci Kurbského a Ivana, ale zde opět Skrynnikov upozorňuje na minimálně jednu zmínku, a to v instrukcích cara svým vyslancům k polskému králi k dojednání míru v roce 1581. А именно, он предписал послам при встрече с князем Андреем Курбским произнести такие обличительные слова: «...и ты изменил не от неволи, своею волею, ещо на Москве не хотел еси государю добра да и отъехал еси к его недругу да и землю православную воевал еси да и на государя саблю подымал еси и изменивши грамоту государю невежливо писал еси» 14 Z výše uvedeného výkladu je tedy patrné, že je daleko pravděpodobnější, že korespondence je skutečně původní, že si doopravdy Andrej Kurbskij a car Ivan Hrozný v druhé polovině šestnáctého století vyměnili několik dopisů, a úvaha o tom, že se jedná o padělky z pozdější doby, nebo o dopisy, které si vyměnili úplně jiní lidé, se jeví jako krajně nepravděpodobná. Skrynnikov uvádí, že k tomu, aby on sám mohl pochybovat o pravosti těchto listů, by Keenan musel předložit nějaké pádnější argumenty než ty, které uvádí. To se mi zdá více než logické a jak jsem již napsal, budu ve své práci tuto korespondenci považovat za autentickou. 14 Скрынников, Руслан Григоревич: Мифы и действительность Московии XVI-XVII веков. Ответ професору Эдварду Л. Кинану, ин: Русская литература 1974/3, Ленинград 1974, с. 127. 17

4. Ivan a křesťanství Křesťanství, víra v Boha je dle Ivanovy korespondence jednou z jeho základních vlastností, vírou se také neustále ve svých dopisech ohání. Vzhledem ke středověku, ve kterém žil, to ani jinak nebylo myslitelné. Církev a náboženství hrály v životě člověka jeho doby velkou roli, byly nedotknutelnou autoritou, před kterou se musel sklonit i král car. Nebylo vůbec možné, aby v čele státu stál člověk, který by se nehlásil k Bohu, neproklamoval svou pevnou víru, takový člověk by neměl šanci nadlouho se na trůně udržet zvláště v pravoslavném Rusku. Toto bylo možné až o několik staletí později a nejprve v úplně jiné části evropského kontinentu. Náboženství a pravoslavná církev byly jedním z pilířů středověkého státu, jen díky pravoslavnému náboženství se Moskva mohla označovat jako třetí Řím, jediný stát, v kterém se udržela pravá křesťanská víra. Tato náboženská výlučnost dovolovala tedy caru i to, aby bojoval ve jménu šíření pravoslaví nejen s národy s jiným vyznáním, především s Krymskými Tatary, ale i s ostatními křesťanskými státy Evropy, kde ovšem vládla buď katolická, nebo protestantská víra. Nebylo tedy vůbec představitelné, že by se ruský car, který by si přál nejen zachování, ale také rozšíření svého státu, mohl vzepřít vlastnímu, jedinému správnému náboženství. Car tak musel, nehledě k vlastnímu cítění, pravoslaví ctít a veřejně podporovat, a to ve všech svých vystoupeních, jejichž součástí tyto dopisy jistě byly. A tak mu tedy nezbývalo nic jiného, než se prohlašovat za nejlepšího a nejvěrnějšího z křesťanů, nejhorlivějšího vyznavače Boha, za předního křesťanského vládce Evropy. Svou nezlomnou víru v Boha a oddanost pravoslaví deklaruje Ivan na začátku obou svých listů. První dopis: Бог наш Троица, прежде всех времен бывший и ныне сущий, Отец и Сын и Святой дух, неимеющий ни начала, ни конца, которым мы живем и движемся, именем которого цари прославляются и властители пишут правду. Богом нашим Иисусом Христом дана была единородного слова божия победоносная и во веки непобедимая хоругвь крест честной первому из благочестивых царю Константину и всем православным царям и хранителям православия. И после того как исполнилася повсюду воля Провидения и божественные слуги слова божьего, словно орлы, облетели всю вселенную, искра благочестия достигла и Российского 18

царства. 15 Zde se také objevuje to, co je pro pravoslavné náboženství příznačné, a to, že je považováno za jediné správné křesťanské náboženství. A také v druhém dopise: Всемогущей и вседержительной десницей господа бога и спаса нашего Иисуса Христа, держащего в своей длани все концы земли, которому поклоняемся и кого славим вместе с Отцом и Святым духом, милостью своей позволил нам, смиренным и недостойным рабам своим, удержать скипетр Российского царства, от его вседерительной десницы христоносной хоругви так пишем мы, великий государь, царь и великий князь Иван Васильевич всея Руси,.. 16 Pokud tedy považoval za nutné začínat dopisy těmito formulacemi, je více než jasné, že pro cara bylo přednostní, aby doložil svůj více než kladný postoj k víře, aby odmítl výtky Kurbského, že není pravým křesťanem, že se nedrží pravé víry a že neustále porušuje boží přikázání, a to právě v době, kdy se zbavil svých věrných rádců, kdy začala jeho tyranie. А когда ты про нас написал: «среди православных и среди пресветлых явившемуся», - то это так и есть: как в прошлом, так и сейчас веруем верой истинной в истинного и живого бога. 17 Zde právě naopak popisuje, že ten, kdo ho zrazoval od víry a podrýval jeho víru v Boha, nebyl nikdo jiný, než sám kníže Kurbskij a jeho přátelé bojaři, kteří se dříve převážně podíleli na úkor Ivana na jeho vládě. Nemůže si mu tedy Andrej stěžovat, že by třeba nedodržoval přesně všechna pravidla stanovená církví, neboť on sám a jeho druzi mu to předtím neumožňovali. Вы ведь еще со времени моей юности, подобно бесам, благочестие нарушали и державу, данную мне от бога и от моих прародителей, под свою власть захватили. 18 Pro Ivana nebyla víra pouhou zástěrkou pro to, aby se ospravedlnil za své nedostatky, nebo přestupky, ale jednalo se pravděpodobně o hlubokou víru v Boha a jeho prozřetelnost. Ivan, ač se jinak projevuje dosti autoritativně, převážnou zásluhu na svých úspěších přičítá tomu, že na jeho straně stojí Bůh, že to on mu dopomohl k vojenským a jiným úspěchům, ty že jsou právě důkazem, že na jeho straně Bůh stále stojí, vždyť obhajuje svým mečem jediné pravé náboženství pravoslavné, proti jiným, ne už tak zcela správným církvím, 15 Иван IV.,царь; Курбский, Андрей Мицхаилович: Переписка Ивана Грозного с Андрейем Курбским, Ленинград 1979, c. 122. 16 Tamtéž, s. 165. 17 Tamtéž, s. 125. 18 Tamtéž, s. 125. 19

pokud se tedy alespoň jedná o křesťany a ne přímo o pohany. To, že se Ivanovi podařilo pokořit nejenom Tatary s jejich islámem, ale že se mu vede i v Livonské válce, to Ivan přičítá tomu, že se na něj Bůh nezlobí, ba co více, je mu příznivě nakloněn a pomáhá mu při jeho vojenských operacích, při jeho šíření pravoslaví, rozšiřování a zachovávání veliké ruské říše... потому что Русская земля держится божьим милосердием, и милостью пречистой богородицы, и молитвами всех святых, и благословением наших родителей, и, наконец, нами, своими государями, а не судьями и воеводами, не ипатами и стратигами. 19 Při těchto svých bohulibých činech má Ivan podle svého mínění zastánce nejen v Bohu, ale i v mnohých, nejen ruských, svatých a jiných význačných osobnostech, kteří jsou mu též příznivě nakloněni a kteří přejí jeho záměrům. Мы же, христиане, веруем в бога нашего Иисуса Христа, прославляемого в Троице, как говорит апостол Павел: «Почитаю я поборника Нового Завета Христа, который восседает по правую руку от престола величия на небесах, сняв завесу плоти, всегда проповедует нам, от кого по своей же воле пострадал омыв кровью своей Новый Завет свой». Так же и Христос вещает в Евангелии: «Не вы называетесь наставниками, один у вас наставник Христос». Мы называем предстателями триединого бога, которого позвали через Иисуса Христа, а также заступницу христианскую, сподобившуся стать матерью Христа бога, пречистую богородицу; имеем еще предстателями небесные силы, архангелов и ангелов,.. 20 Dokládá tím tedy, že on není žádným odpadlíkem od církve a Krista, že je naopak opravdu věrným členem pravoslavné církve, vždyť jak by jinak potom mohl mít takové množství svatých zastánců a požehnání při svém konání. I v dalších kapitolách narazíme na jeho náboženské smýšlení, neboť jestliže se dovolává toho, že mu jeho vláda byla dána od Boha, že je vyvoleným, aby vládl svému národu, za který ponese při posledním soudu odpovědnost, není možné, aby nebyl křesťansky smýšlejícím člověkem. Nejsilnější argumenty, kterými podpírá svá tvrzení, jsou doklady o tom, že jedině Bůh věci takto ustanovil, že je to od něj takto rozhodnuto, a žádný 19 Иван IV.,царь; Курбский, Андрей Мицхаилович: Переписка Ивана Грозного с Андрейем Курбским, Ленинград 1979, c. 136. 20 Tamtéž, s. 145. 20

člověk nemá právo neuposlechnout těchto božských nařízení a tohoto božího zřízení, která jsou už jednou daná a neměnná. Ivan vidí v Bohu oporu, o kterou se je možné opřít, která posvěcuje veškeré jeho počínání, všechny jeho činy a která jediná má právo něco ze zavedeného pořádku změnit. Dá se tedy usuzovat,jak již bylo řečeno, že byl Ivan opravdu věřícím člověkem, což také dokládá jeho výborná znalost Bible, ze které také ve svých listech velmi často cituje. 21

5. Ivanova obhajoba samoděržaví Jedou ze základních tezí dopisů Ivana Hrozného Andreji Kurbskému je myšlenka o jediné možné vládě pravého ruského cara, a to o samoděržaví. Celá začáteční část prvního dopisu by se dala nazvat vášnivou obhajobou této absolutní formy vlády (která byla i v jiných státech těchto let považována ostatními panovníky za jedinou možnou a správnou). Ivan ani nepokládal jiný způsob vlády za možný - jestliže jde panovníkovi, a samozřejmě také jeho poddaným, o to, aby byla říše zachována, nebyla nikým zničena (jak vnitřními rozbroji, tak vnějšími nájezdy) a aby byla pokud možno rozšířena na úkor nekřesťanských zemí, aby i zde mohly zavládnout správné poměry a jediné pravé náboženství. Svým tezím dodává na závažnosti velkým množstvím citátů, především z Bible, aby tak protivník nemohl proti těmto příkladům ničeho namítat, pokud by nechtěl být nařčen z bezbožnosti, což by se carovi, neustále upozorňujícímu na svou hlubokou zbožnost, jistě hodilo. Ivan nepovažuje za možné, aby v úspěšné zemi vládlo více osob než pouze jedna - car. Své tvrzení podpírá řadou příkladů jak z jiných zemí, tak také z Ruska z počátků svého života, kdy se po smrti svého otce a krátce na to také matky, chopily vlády různé šlechtické skupiny, které mezi sebou vedly boj o moc a zemi tak vnitřně oslabily. Dokládá, že jedině silná vláda, která v zemi nastala, když se zbavil různých rádců a pomocníků, je jediným správným řešením pro jeho vlast. Dokud zemi vedla vláda několika vybraných bojarských rodů, které mezi sebou bojovaly, Rusko upadalo nejenom vnitřně, ale i navenek, stávalo se snadným cílem okolních států, které tak měly možnost ohrozit a oslabit ruský stát. Což také může být podle Ivanova názoru jeden z cílů zrádné šlechty, která se paktovala a paktuje s nepřítelem. Ivan se též dovolává toho, že jeho vláda, Bohem mu daná, je dodržována již po staletí jeho předky, a tak má na takovýto způsob vlády boží, vyšší nárok, který nesmí být nikým porušován. První zmínka v dopise platí tomu, že samoděržaví je dáno carům od Boha již po mnohá staletí stejně jako ruská země a že Ivan tedy má na svou zem a samoděržavnou vládu nad ní odvěké právo. Исполненное этого истинного православия самодержавство Российского царства началось по божьему изволению от великого княза Владимира, просветившего Русскую землю святым крещением, и великого князя Владимира Мономаха, удостоившегося высокой чести от греков, и от храброго великого 22

госудапя Александра Невского, одержавшего великую победу над безбожными немцами, и от достойного хвалы великого государя Дмитрия, одержавшего за Доном победу над безбожными агарянами, вплоть до отомстителя за неправды деда нашего, великого князя Ивана и до приобретателя исконных прародительских земель, блаженной памяти отца нашего великого государя Василия, и до нас, смиренных скипетродержателей Российского царства. Мы же хвалим бога за безмерную его милость, ниспосланную нам, что не допустил он доныне, чтобы десница наша обагрялась кровью единоплеменников, ибо мы не возжелали ни у кого отнять царства, но по божию изволению и по благословению прародителей и родителей своих как родились на царстве, так и воспитались и возмужали, и божиим повелением воцарились, и взяли нам принадлежащее по благословению прародителей своих и родителей, а чужого не возжелали. 21 Každou jinou možnost, nebo jen pouhé popírání svého odvěkého práva na neomezenou vládu car pokládá za řeči našeptané Kurbskému samotným ďáblem, za myšlenky proti Bohu. Почему же ты презрел слова апостола Павла, который вещал: «Всякая душа да повинуется владыке, власть имеющему; нет власти кроме как от бога: тот, кто противится власти, противится божьему повелению». Воззри на него и думайся: кто противится власти противится богу; а кто противится богу тот уменуется отступников, а это наихудший из грехов. А ведь сказано это обо всякой власти, даже о власти, добытой ценой крови и войн. 22..,ибо дьявол исторг из твоего сердца посеянную там истинну веру в бога и преданную службу нам и подчинил тебя своей воле. 23 Nejen že je tedy Bohem vyvoleným vládcem své říše, ale důležité také je, že je vládcem neomezeným. Protože, kdyby se mu chtěl někdo míchat do vlády, kdyby někdo chtěl kdokoliv, ať už světská nebo (a to především) církevní osoba, aby se s ním car o vládu dělil, bylo by to špatné, jak dokládá několikerým příkladem z historie, byla by to jistá cesta do propasti. Это из ветхозаветной истории; то же бывало и в Римском царстве и, во времена новой благодати, в Греческом царстве случилось так, как хотели бы вы 21 Иван IV.,царь; Курбский, Андрей Мицхаилович: Переписка Ивана Грозного с Андрейем Курбским, Ленинград 1979, c. 122-123. 22 Tamtéž, s. 124. 23 Tamtéž, s. 124. 23

по вашему злобесному умыслу. Август-кесарь ведь обладал всей вселенной: Аламанией и... все это было многие годы под единой властью, вплоть до благочестивейшего царя Константина Флавия. Но затем его сыновья разделили власть: Константин в Царьграде, Констанций в Риме, Конста же в Далмации. С этого времени Греческая держава стала дробиться и оскудевать. 24 Nebo jeden Ivanův příklad z biblické historie: Вспомни, когда бог избавил евреев от рабства, разве он поставил над ними священника или многих управителей? Нет, он поставил над ними единого царя Моисея,.. 25 Nejvíce se car rozhorluje proti tomu, aby místo něho vládl někdo jiný, jak tomu prý bylo doposud, což mu Andrej Kurbskij, dle carova názoru, neustále radí. Uvádí, že je již dospělý a dospělému nepřísluší, aby si nechal poroučet od svých poddaných, aby byl poslušen názoru a rozkazů svých poručníků, jako tomu bylo v době jeho dětství a dospívání, kdy se ještě nemohl sám rozhodovat a vládnout, aby byl pouhou loutkou v rukou svých poddaných. Podle Ivana je jeho povinností, aby vládl sám, dle svého rozumu, aby za sebe nenechal vládnout hrstku mocných, jako tomu bylo v době jeho nezletilosti. Vytavil by zemi jen dalším bojům o moc a vnitřně by ji tím oslabil. Это ли «горечь и гьма» отойти от зла и творить добро? Это ведь и есть сладесть и свет! Если царю не повинуются подданные, они никогда не оставят междоусобных браней. 26 Dovozuje, že takové nápady jsou bezbožné a nepřípustné. Car byl jednou Bohem předurčen k tomu, aby vládl a není proto možné, aby to za sebe nechal dělat někoho jiného, aby si nechal poroučet od svých otroků. Ivan dokládá, že je jedině správné, když se ujal své vlády a spravuje svou zemi podle svého umu a rozumu. Ты опять помышляешь помыкать мною, как младенцем, - ведь вы называете гонением то, что я не хочу, подобно ребенку, поступать по вашей воле. Вы же всегда хотите стать моими влстителями и учителями, словно я младелец. Мы же уповаем на божью милость, ибо достигли возраста Христова, и, помимо божьей милости, милости богородицы и всех святых, не нуждаемся ни в каких наставлениях от людей, ибо не годится, властвуя над многими людьми, спрашивать у них 24 Иван IV.,царь; Курбский, Андрей Мицхаилович: Переписка Ивана Грозного с Андрейем Курбским, Ленинград 1979, c. 131-132. 25 Tamtéž, s. 131. 26 Tamtéž, s. 144. 24

совета. 27 Станем рассуждать, кто из нас гордь я ли, требующий повиновения от рабов, данных мне от бога, или вы, отвергающие мое владычество, установленное богом, и от своего бремени рабского отказывающиеся, требующие, словно господа, чтобы я исполнил вашу волю, поучаете и обличаете, присваивая себе учительский сан? 28 Dokládá také, jak se mu zpočátku špatně prosazovala jeho vůle, jak mu bylo bráněno, aby se sám rozhodoval, ale nakonec se mu podařilo se natolik osamostatnit, že mohl sám vládnout, a nepřipustí, aby se časy jeho poroby opakovaly. Неужели же это свет когда поп и лукавые рабы правят, царь же только по имени и по чести царь, а властью нисколько не лучше раба? И неужели это тьма когда царь управляет и владеет царством, а рабы выполняют приказания? Зачем же и самодержцем называется, если сам не управляет? Апостол Павел писал галатам: «Наследник, доколе в детстве, ничем не отличается от раба; он подчинен управителям и наставникам до срока, отцом назначенного». Мы же, слава богу, дошли до возраста, отцом назначенного, и нам не подобает слушаться управителей и наставников. 29 Неужели же это «противно разуму», что взрослый человек не захотел быть младенцем? Потом вошло в обычай: если я попробую возразить хоть самому последнему из его советников, меня обвиняют в нечестиии, как ты сейчас написал в своей нескладной грамоте, а если и последний из его советников обращается ко мне с надменной и грубой речью, не как к владыке и даже не как к брату, а как к низшему, - то это хорошим считается у них; кто нас послушается, сделает по-нашему, - тому гонение и великая мука а если кто раздражит нас или принесет какое-либо огорчение, тому богатство, слава и честь, а если не соглашусь пагуба душе и разорение царству! 30 Car se k svému oblíbenému tématu neustále vrací. Nejvíce mu leží na srdci, aby vypsal, jak trpěl a hlavně jak trpěla vláda a správa země za jeho samozvaných poručníků. Nemůže pochopit, jak by si někdo vůbec jenom mohl pomyslet, že samovláda jeho 27 Иван IV.,царь; Курбский, Андрей Мицхаилович: Переписка Ивана Грозного с Андрейем Курбским, Ленинград 1979, c. 156. 28 Tamtéž, s. 149. 29 Tamtéž, s. 131. 30 Tamtéž, s. 141. 25

pomazaného cara je špatná a příčící se Bohu, nebo zdravému rozumu. Свет же во тьму я на превращаю и сладкое горьким не называю. Не это ли, по-твоему, свет и сладкость, если рабы господствуют? И тьма и горечь ли это, если господствует данный богом государь, как подробно написано выше? Ты ведь в своей бесовской грамоте писал, изворачиваясь разными словами, все одно и то же, восхваляя такой порядкок, когда рабы властвуют помимо государя. Я же усердно стараюсь обратить людей к истине и свету, чтобы они познали единого истинного бога, в Тпоице славямого, а данного им богом государя и отказались от междоусобных браной и преступной жизни, подрывающих царства. 31 Car také ještě jednou dokládá to, že není možné, aby bylo více vládců v jedné zemi, že by to vedlo v konečném důsledku k její zkáze. Hovoří o snaze svých bojarů, a výslovně také Kurbského, o uchvácení vlády v různých částech své říše. Так же не приемдемо а ваше желание править теми городами и областями, где вы находитесь. Ты сам своими бесчестными очами видел, какое разорение было на Руси, когда в каждом городе были свои начальники и правители, и потому можешь понять, что это такое. Пророк говорил об этом: «Горе мужу, которым управяет жена, горе городу, которым управляют многие!» Разве ты не видишь, что власть многих подобна женскому неразумию? Беди не будет единовластия, то даже если и будут люди крепки, и храбры, и разумны, но все равно уподобятся неразумным женщинам, если не подчинятся единой власти. 32 Z toho celého tedy vysvítá, že Ivan nemínil vládnout ve své zemi jinak, než jako absolutní monarcha samoděržavný car. Podle jeho názoru jiná možnost ani nepřicházela do úvahy, když mu jde o skutečný rozkvět jeho země, o blaho jeho poddaných. Není přípustné, aby jako doposud nechal za sebe vládnout skupinu bojarů, kteří mezi sebou pouze bojovali o moc a správu země vysloveně zanedbávali. Je důležité, aby v jeho říši neexistovala jednotlivá samostatná knížectví nepodřízená centrální vládě, která by se mohla projevit v případě válečného konfliktu, zvláště při napadení země, jako slabé místo ruského státu. 31 Иван IV.,царь; Курбский, Андрей Мицхаилович: Переписка Ивана Грозного с Андрейем Курбским, Ленинград 1979, c. 144. 32 Tamtéž, s. 134. 26

Rozhodně car nemíní uznat, že by někteří z jeho bývalých rádců, pokud by zůstali ve svých dosavdních funkcích, mohli i nadále prospět zemi, odmítá, že by jim šlo o něco jiného než pouze o osobní prospěch. Neuznává jejich blahodárný vliv na svou osobu, především knížete Adaševa, tak jako mnozí z pozdějších historiků (hlavně Karamzin mluví o prudké změně k horšímu po odstranění Adaševa). I zde se projevil jeden ze základních rysů Ivanovy osobnosti, a to přehnaná podezřívavost, která možná hraničila až se stihomamem. Což také vysvětluje časté změny v carově nejbližším okolí, kde si nikdo nemohl být jist nejen svým příštím osudem, ale dokonce ani tím, jestli se alespoň dožije příštího dne. 27

6. Car nadčlověk s lidskými slabostmi S předcházející kapitolou úzce souvisí Ivanovo nahlížení na postavení sebe sama jednak jako na obyčejného člověka, ale také i na jakéhosi nadčlověka. Jednalo se o celkem běžné rozdělování lidí v středověké společnosti, která byla tvořena třemi základními stavy jednak těmi, co vládli, zde se jednalo o panovníky a také do jisté míry o šlechtu, dále pak o duchovní stav, kterému bylo určeno se modlit, a do třetice o prosté lidi = poddané, kteří měli pracovat. Pro každou z těchto skupin platila různá pravidla a je samozřejmé, že prvé dvě skupiny mohly daleko více než skupina třetí. Zvláště pro vládce neplatily téměř žádné zákazy, a i kdyby, bylo jejich překročení trestáno daleko benevolentněji než pouhé malé přestupky poddaných. Ivan se ve svém dopise považuje za nadčlověka, který ovšem může projevit normální lidské slabosti, za které by neměl být odsuzován více než obyčejní lidé. Podle toho, jak se mu to hodí, nahlíží na sebe buď jako na neomezeného vládce, kterému je dovoleno téměř vše, a nebo jako na normálního smrtelníka, kterému je třeba odpustit, pokud se dopustí obyčejných lidských prohřešků, které není možné posuzovat s ohledem na jeho nejvyšší společenské postavení. Podobá se to až příliš myšlenkám z Machiavelliho Vladaře účel světí prostředky. Car se příkladně naprosto bezostyšně vymlouvá, že nemohl dodržovat církevní zvyklosti, protože mu to neumožňovalo břímě carské vlády, protože byl nucen zalíbit se lidu, který mu nebyl vinou podvratných úskoků ať už domnělých, nebo skutečných zrádců nakloněn. Если же ты вспоминаешь о том, что в церкобном предстоянии что-то не так было и что игры бывали, то ведь это тоже было из-за ваших коварных замыслов, ибо вы отторгли меня от спокойной духовной жизни и по фарисейски взвалили на меня едва переносимое бремя, а сами и пальцем не шевельнули, и поэтомы было церковное предстояние не твердо, частью из-за забот царского правления, вами подорванного, а иногда чтобы избежать ваших коварных замыслов. Что же до игр, то, лишь снисходя к человеческим слабостям, ибо вы много народа увлекли своими коварными замыслами, устраивал я их для того, чтобы он 28