Univerzita Karlova Filozofická fakulta Katedra andragogiky a personálního řízení Poradenství ve vzdělávání dospělých Zápočtová práce Pozitivní psychologie a poradenství ve vzdělávání dospělých Bc. Jakub Lukeš Praha 2016, 2. Ročník nav. mag. Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Langer
Pozitivní psychologie a poradenství ve vzdělávání dospělých Existuje mnoho přístupů k chápání významu slova poradenství, avšak princip poradenství bývá často zaměňován za představy a domněnky, které v literatuře nalézají jen pramálo opory. V mnoha případech se lidé domnívají, že poradenství a pozice poradce vůči klientovi je založena na všemocné znalosti poradce. Dále pak často panuje představa o poradci jakožto studnici odpovědí a nápadů, jakým způsobem má klient své problémy a konflikty vyřešit. Každopádně, jak ve své knize zmiňují autoři Jan Gabura a Jana Pružinská, tato domněnka by nemohla být dál od pravdy (Gábura a Pružinská, 1995). Jak autoři zmiňují, vztah klienta a poradce je založen na podpoře, kdy se poradce snaží napomáhat svému klientovi růst, seberealizovat se a naplňovat svůj potenciál ve světě. Tento vztah však neznamená, že poradce zastává pozici zdroje informací a rad jakým způsobem má klient svoji situaci řešit. Naopak se autoři Gabura a Pružinská snaží zdůraznit širší přístup k poradenství jakožto možnosti vzdělávání, nalézání řešení a vývoje klienta skrze sebe sama, kdy poradce slouží ve své podstatě pouze jako průvodce a pomocník na cestě za vlastním rozvojem klienta. Jedním z důležitých bodů popisu poradenství dle Gabury, kterým se dostáváme k tématu této zápočtové práce je snaha poradenství o všestranný rozvoj osobnosti člověka, bez ohledu, mimo jiné, na jeho pohlaví, národnost, etnickou skupinu, či sexuální orientaci. Podobný přístup ke klientovi zastává i předmět pozitivní psychologie, jejíž průkopníkem je Matrin Seligman, bývalý president Americké psychologické asociace (Seligman a Csikszentmihalyi, 2000). Ve svém článku, který měl sloužit jako úvod do pole positivní psychologie, spolu s kolegou Mihaly Csikszentmihalyiim, popisují své dva životní příběhy a jakým způsobem dospěly k procitnutí k navrhovanému stavu oboru psychologie a jeho užití ve spolčenosti. Jak popisuje sám Seligman, před druhou světovou válkou měl obor psychologie tři základní cíle, kterými bylo léčit mentální choroby, zlepšovat produktivitu a naplňovat životy všech lidí a rozeznávat a podporovat talentované jedince (Seligman a Csikszentmihalyi, 2000, str. 6). Tento postoj se však po druhé světové válce markantně změnil a z psychologie se stala věda zabývající se především léčením mentálních poruch a výchylek od předpokládaných norem. Není to jen náhodou, že jednou z hlavních publikací, kterou se řídí markantní většina profesionální psychologické populace je Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch, jehož hlavním obsahem je výčet všech dosud známých a uznávaných mentálních a osobnostních poruch s přidělenými symptomy a nabízenými postupy léčení (Linley a Joseph, 2004). Velmi podobným způsobem se o problematickém vývoji klinické psychologie a popularizace pozitivní psychologie zmiňují ve svém článku Pozitivní klinická psychologie i autoři Jiří Mareš, Marek Preiss a David Skorunka (Mareš, Preiss a Skorunka, 2014). O důvodech tohoto vývoje 2
psychologické vědy však tato práce není, cílem této zápočtové práce je popsat jaký způsobem se ideologie positivní psychologie prolíná s ideologií poradenství a jakým způsobem se mohou koncepty positivní psychologie využít v poradenství ve vzdělávání dospělých. Základními parametry porovnávání těchto dvou oborů budou především teoretické koncepty, na kterých tyto obory staví, dále vnímání vztahu mezi poradcem/terapeutem a klientem/pacientem a cíle jednotlivých přístupů z hlediska výsledků celkové spolupráce s klientem. Zároveň však tato práce zmíní i některé rozdílné aspekty těchto dvou disciplín a jejich aplikovatelnosti v praxi. Pokud přistoupíme k porovnávání poradenství a pozitivní psychologie čistě z hlediska možných aplikací, jeden z hlavních bodů, který dle mého názoru hraje velmi signifikantní roli při porovnávání těchto dvou disciplín je skutečnost, že profesionálové v poradenství, kteří nejsou zároveň licencovanými terapeuty, nemají možnost oficiálně diagnostikovat své pacienty a tudíž se ihned na začátek vylučuje zaměření poradenství na léčení a řešení klasifikovaných mentálních poruch a onemocnění. Pokud daný poradce identifikuje, že jeho klient se potýká s problematikou, která přesahuje oficiální kompetence poradce, měl by v nejlepším případě odkázat tohoto klienta do rukou certifikovaného terapeuta (Gabura a Pružinská, 1995). Pokud se v tomto ohledu podíváme na oblast pozitivní psychologie, i přes skutečnost, že jedinci vystudovaní v poli pozitivní psychologie mají možnost se stát registrovanými terapeuty, hlavním předmětem zájmu pozitivní psychologie není identifikace a vypořádání se s mentálními poruchami, ale spíše identifikování silných stránek a dovedností klienta a snaha pomoci klientovi se v těchto oblastech seberealizovat (Snyder a Lopez, 2007). Zároveň se však nevylučuje možnost využít právě silných aspektů klientovy osobnosti k léčení mentálních poruch či závažnějších psychologických onemocnění. Pokud se tedy zaměříme na srovnání možných spojení mezi aplikovanou pozitivní psychologií a poradenstvím, nabízí se nám hned několik možných přístupů. Jak ve své knize uvádí autoři Gabura a Pružinská, jedním z možných dělení přístupů k poradenství je na dynamický, behaviorální, zkušenostní a eklektický přístup (Gabura a Pružinská, 1995, str. 19). V přirovnání s klinickou psychologií a psychiatrií, se jako nejpodobnější jeví behaviorální přístup. Behaviorální přístup v poradenství, jak uvádí autoři, přistupuje ke klientovi jako k žákovi, jehož chování a aktuální stav je výsledkem kombinace všeho co se ve svém životě naučil a co ne. Celkový vztah klienta s poradcem je tedy podobný jako vztah žák a učitel, kdy za využití strukturovaných učících technik se poradce snaží klienta formovat a posouvat na správnou cestu. Jak je zmíněno v dílech od Seligmana a zároveň Linley, klinická psychologie a psychiatrie přistupuje k pacientovi velmi obdobným přístupem, kdy je pacient často vnímán jako pasivní odběratel různých metod a postupů, které ho díky terapeutovi mají posunout 3
k cílovému stavu (Linley a Joseph, 2004; Seligman a Csikszentmihalyi, 2000). Tento přístup k pacientovi je v oblasti klinické psychologie bodem největší kritiky, a proto se pozitivní psychologie snaží zaujmout naprosto opačný přístup. Za největší propojení poradenství s pozitivní psychologií, dle mého názoru, lze považovat zkušenostní přístup v poradenství, který dle Gabury a Pružinské vnímá klienta jako aktivní a komplexní bytost, jež má potenciál a tendenci k sebe rozvoji a aktualizaci (Gabura a Pružinská, 1995). Jak dále popisují, vztah mezi klientem a poradcem je ve své podstatě lidský, kdy jsou oba aktéři bráni jako rovnocenní partneři a poradce zaujímá pozici průvodce a podpory ke změně a naplnění potenciálu klienta. V naprosto stejném duchu ve své knize popisuje Linley a Joseph aspekt aplikované pozitivní psychologie jemuž se nazývá facilitace (Linley a Joseph, 2004). Mimo jiné, je pojem facilitace velmi často využíván i na poli poradenství. Jako takový, je tento pojem v pozitivní psychologii chápán opět jako vnímání tohoto přístupu za podporující ne deklarující, jak byl často popisován přístup právě klinické psychologie a behaviorálního přístupu v poradenství. Cílem je tedy napomáhat lidem v dosahování jejich potenciálu, zatímco je terapeut vnímá jako komplexní organické bytosti, stejně tak jako poradce u zkušenostního přístupu. Úroveň užití aplikované pozitivní psychologie je dalším aspektem, který se velmi sbližuje se zkušenostním a zároveň eklektickým přístupem v poradenství (Linley a Joseph, 2004). Jak zmiňuje tento postoj pozitivní psychologie, vždy je nutné v těchto oborech brát ohled na konkrétní situaci každého jednotlivce a prostředí, ze kterého přichází. Již zmíněný eklektický přístup v poradenství obsahuje však jednu z hodnot, kterou jen málo z přístupů v aplikované psychologii skutečně zdůrazňuje (Gabura a Pružinská, 1995). Tento přístup akceptuje skutečnost, že každý klient je jiný, má jiné hodnoty, přichází z jiného prostředí a míří k jiným cílům, a proto je nutné být schopen přizpůsobit svůj přístup, který je vhodný právě na ten daný aktuální klientův případ. Pokud se na jednotlivé přístupy v poradenství podíváme obecně, je velmi snadné vnímat podobnosti mezi jednotlivými přístupy v poradenství, které představují Gabura a Pružinská, a psychologickými školami. Dynamický přístup se velmi podobá psychologickému proudu psychoanalýzy, jejíž hlavním představitelem byl Sigmund Freud. Dále pak behaviorální přístup je nepodobnější kognitivně behaviorální terapii jejíž základy položil psycholog John B. Watson. A nakonec zkušenostní přístup, který se nejvíce podobá humanistické psychologii, jedním z jejíchž zakladatelů byl doktor Carl R. Rogers. Není tedy vůbec náhodou, že se právě tento přístup nejvíce sbližuje s přístupy aplikované positivní psychologie, která mimo jiné, široce zakládá právě na humanistické psychologii (Linley a Joseph, 2004, str. 355). 4
Jedním z nejpřednějších aspektů propojení poradenství s pozitivní psychologií, je několik významných podmínek, představených v knize Alex Linleyové a Stephena Josepha, které jsou v terapeutickém procesu Rogeriánského přístupu podmínkami pro terapeuta orientovaného na klienta (Linley a Joseph, 2004). Naprosto stejnou tematiku a orientaci, zmiňují ve druhé části své knihy i Gabura a Pružinská (Gabura a Pružinská, 1995, str. 106) Těmito hlavními podmínkami je absolutní angažovanost terapeuta ve vztahu ke svému klientovi, bezpodmínečné pozitivní vnímání a podpora klienta a evidentní empatické chápání situace klienta a jeho problémů. Pokud zaměníme terapeuta za poradce, pak se tyto základní hodnoty naprosto scházejí s již zmíněnými přístupy v poradenství. Pro popisování dalších společných znaků poradenství a pozitivní psychologie je však nutné zmínit i jejich rozdíly. Jak bylo již zmíněno, v praxi by hlavním rozdílem mezi poradenstvím a terapií mělo být především zaměření a cíle spolupráce. I přes snahu využití potenciálu klienta či pacienta, by se poradenství nemělo zaměřovat na léčbu mentálních a osobnostních poruch a onemocnění. Ovšem je zájmem diskuze, jaké problémy se dají považovat již za kritické, chronické a nevhodné pro šetření v rámci poradenství a to především v ohledu jejich klasifikace a shodě s katalogizovanými nemocemi. Nejdůležitějším rozdílem těchto oborů v rámci této práce je však postup, kterým se snaží dosáhnout svého cíle. I přes rozdíly v jednotlivých jeho přístupech se poradenství specializuje především v přístupu, ve kterém pouze napomáhá klientovi a vede ho k tomu, aby sám zjistil cíle a postupy jakými jich chce dosáhnout. Pozitivní psychologie se v rámci terapeutického užití však nelimituje pouze na nabádání, i přes úvodní popis tohoto směru, který si s takovou aplikací rozporuje a připouští i užití rad, návodů a posouvání klienta skrze přímý vklad terapeuta. Dle mého názoru, z výše zmíněného vychází, že obory pozitivní psychologie a poradenství jsou si vzájemně velmi blízké. V daném případě, pak pro oblast aplikovaného poradenství představují výzkumy a studie v oboru pozitivní psychologie a jejích konceptů bohatý zdroj informací a možných inspirací pro další použití v poradenském procesu. V další části této práce se tedy zaměříme na několik příkladů studií, které se zabývají koncepty pozitivní psychologie a jejich dopadem na život člověka. Ve všech případech, se studie zaměřují na koncepty, které se dají snadno využít i v procesu poradenství. Prvním příkladem inspirace pro aplikované poradenství je studie jejíž autory jsou Ph.D. Lisa G. Aspinwall z oddělení psychologie na univerzitě v Utahu a Ph.D. Richard G. Tedeschi z oddělení psychologie na univerzitě v Severní Karolíně (Aspinwall a Tedeschi, 2010). Cíli tohoto výzkumu bylo shrnout dosavadní znalosti o konceptech optimismu, pocit smysluplnosti a posttraumatického růstu a jejich spojení s pozitivní psychologií a psychologií zdraví, 5
prozkoumat možné procesy, skrz které tyto koncepty mají vliv na vznik, vývoj a vypořádání se s nemocemi, pomocí dostupných zdrojů vyvrátit čtyři přetrvávající milné domněnky o pozitivních vlivech těchto konceptů a nakonec zdůraznit limitace v přístupech a využitích těchto konceptů v praxi. Tato studie, jak již bylo řečeno, především sdružuje dosavadní výzkumy k utvoření širší perspektivy k daným konceptům. V případě pocitu smysluplnosti, autoři uvádějí výsledky studií, ve kterých se tento koncept dělí na několik různých elementů, které v krizových a traumatických situací mají pozitivní vliv na člověka, jak dané situace prožívá a mohou dokonce vést k nalezení východisek a získání schopnosti vypořádat se s danou situací. V případě traumatických událostí, které se mohou jevit jako chaotické a nepřehledné, se pocit smysluplnosti ukazuje jako nástroj pro nalezení pozitivního postoje a vede ke snadnějšímu vypořádání se se situací. Tento proces dle uvedených studií pak může vést ke snížení hladiny stresu a úzkosti, kterou zasažení jedinci prožívají, což může mít za následek snadnějšího uspořádání myšlenek o dané situaci a nalezení možného řešení. Jak autoři zmiňují, smysluplnost je možné nalézt téměř v jakékoliv životní situaci, avšak pro úspěšný vliv smysluplnosti je nutné, aby byl daný jedinec zdravý v dalších aspektech jeho/jejího života. Mezi tyto aspekty jsou, mimo další, brány vnitřní pocity, mezilidské vztahy a existenciální problémy. Dalším konceptem, který je v této studii zmiňován je pocit optimismu, který může přispívat ke zdárnějšímu vypořádávání se se stresem. Mimo jiné, dosavadní studie poukazují na optimismus jako jeden z faktorů, který vede ke zdravější životosprávě a chování podporující zdravý životní styl. Tím pádem má tento faktor i dlouhodobější vliv na úroveň prožívaného stresu. Posledními koncepty zmiňovanými v této studii jsou hledání benefitů a post traumatický růst. I přes blízkou podobnost těchto aspektů se hledání benefitů a růst od předchozích odlišuje především v časovém rámci ve vztahu se stresovou situací. U předchozích konceptů bylo zdůrazňováno, že mají vliv na budoucí vypořádávání se se stresem a úzkostí, avšak u růstu a hledání benefitů je jejich vliv chápán především v návaznosti po stresoru či dané situaci. V rámci těchto aspektů je tedy hlavním smyslem hledání východiska v návaznosti na konkrétní situaci a pomoci orientace se na pozitivní významy. Velmi důležitým bodem v této studii a chápání zmíněných konceptů je především jejich limitace na určitý okruh situací a zdrojů stresu, u kterých mohou mít skutečně pozitivní dopad na člověka. I přesto, že studie ukazují pozitivní vývoj zdraví jedinců jež byly diagnostikováni s rakovinou a využívají těchto konceptů, autoři zdůrazňují, že tyto koncepty nevedou k vyléčení závažných zdravotních onemocnění, ale spíše mají tendenci přivádět jedince k chování, která na sebe navazují pozitivní vliv na zdraví člověka a ve spojitosti s tím pak pozitivně ovlivňují jeho celkový zdravotní stav. 6
Další studií, která se zabývá koncepty pozitivní psychologie a jejich dopady na lidské chování a zdraví, je článek autorů Jyoti Heera Chaudhary a Sheetal Chaudhary z univerzity RBD PG v Indii (Chaudhary a Chaudhary, 2014). Tento článek se opět opírá o dosavadní znalosti a objevy předešlých studií a zaměřuje se na aspekt positivních emocí a jejích konkrétních elementů. V rámci této studie, autoři rozdělují cíle orientace pozitivní psychologie do tří skupin jimiž jsou pozitivní emoce, pozitivní osobnostní vlastnosti a pozitivní instituce. Dále se pak studie zaměřuje především na oblast pozitivních emocí, kterou rozděluje na tři elementy, kterými jsou pružnost, či nezdolnost, vděčnost a schopnost odpuštění. Element pružnosti, či jinak chápaný jako psychická nezdolnost, je brán a zmiňován v podobném smyslu jako již ve výše zmíněné studii od Aspinwalla a Tedeschiho (2010). Tuto odolnost pak tedy autoři vnímají jako schopnost nalézání pozitivních hodnot i ve stresových situacích a schopnost posttraumatické růstu a neustálé kompetence i pod vlivem stresu či úzkosti. Navazujícím elementem je pak již zmiňovaná vděčnost, kterou autoři popisují jako jeden ze zdrojů životní pohody a mentálního zdraví. Jak autoři uvádějí, pocit vděčnosti, dle dostupných studií, má za následek vzrůst pozitivních vlivů na jedincův zdravotní stav a úpadek vlivů negativních. Třetím ze zmíněných elementů pozitivních emocí je odpuštění, které autoři popisují jako dobrovolný a chtěný proces změny vlastních pocitů z negativních na pozitivní. Zároveň je nutné podotknout, že je odpuštění popisováno jako rozdílné od prominutí, omlouvání, zapomenutí, nebo smíření. Existuje mnoho studií, které poukazují na vliv pozitivních emocí na jedincovu schopnost samostatného hledání a nalézání řešení pro obtížné či zátěžové situace. Cílem terapie, či poradenství se zaměřením na pozitivní emoce by tak mělo být především napomáhání klientovi k vlastnímu zjištění či dospění k těmto myšlenkovým pochodům a k následnému využití těchto pocitů k nalezení produktivního řešení s dlouhodobými kladnými dopady na jeho zdraví a okolní prostředí. Pro porovnávání oboru pozitivní psychologie a poradenství ve vzdělávání dospělých byly na začátku této práce vytyčeny určité přístupy, na kterých bylo srovnání těchto oborů založeno. Těmito milníky bylo srovnání teoretických základů, využití určitých metod v praxi a srovnání použitelnosti některých konceptů pozitivní psychologie v oblasti poradenství ve vzdělávání dospělých. Je samozřejmě nezbytné, brát v potaz závažnost a situační okolnosti každého jednotlivého klienta a schopnosti poradce. Jak bylo zmíněno výše, oba obory si kladou za klíčový přístup ke klientovi jako k soběstačnému jedinci, který je schopen si za nápomoci terapeuta či poradce nalézat vlastní řešení, objevovat vlastní potenciál a dosahovat životní spokojenosti a seberealizace. Postup, který poradci zvolí je již pouze na jejich zvážení, avšak z dosavadních studií a výzkumů vyplívá, že pozitivní psychologie se naskýtá jako jeden ze 7
zdrojů přístupů, které se v praxi dají využít. Z výše zmíněných je dle mého názoru možné, a v některých případech zcela nezbytné, využít koncepty pozitivních emocí, posttraumatického růstu a celkovému přístupu ke klientovi jako soběstačnému zdroji informací a zdrojů pro rozvoj. Je však pochopitelné, že každý klient si žádá specifický přístup, neboť přichází z konkrétní situace, která je ovlivňována proměnlivými faktory. 8
Seznam použité literatury Asebedo, D. S., & Martin, C. S. (2015). From functioning to flourishing: Applying positive psychology to financial planning. Journal of Financial Planning, 28(11), 50-58. Retrieved from http://search.proquest.com/docview/1730778863?accountid=35514 Aspinwall, L. G., PhD., & Tedeschi, R. G., PhD. (2010). The value of positive psychology for health psychology: Progress and pitfalls in examining the relation of positive phenomena to health. Annals of Behavioral Medicine, 39(1), 4-15. doi: http://dx.doi.org/10.1007/s12160-009-9153-0 Gabura, J. a Pružinská, J. (1995). Poradenský proces. Praha: Sociologické nakladatelství. ISBN 80-85850-10-9. Chaudhary, H., Jyoti, & Chaudhary, S. (2014). Positive emotions, resilience, gratitude and forgiveness: Role of positive psychology in 21st century. Indian Journal of Positive Psychology, 5(4), 528-530. Retrieved from http://search.proquest.com/docview/1655222071?accountid=35514 Kobau, Rosemarie, M.P.H., M.A.P.P., Seligman, M. E. P., PhD., Peterson, C., PhD., Diener, E., PhD., Zack, Matthew M, M.D., M.P.H., Chapman, D., PhD., & Thompson, W., PhD. (2011). Mental health promotion in public health: Perspectives and strategies from positive psychology. American Journal of Public Health, 101(8), e1-9. Retrieved from http://search.proquest.com/docview/878542378?accountid=35514 Lambert, L., Holli-Anne Passmore, & Mark, D. H. (2015). Foundational frameworks of positive psychology: Mapping well-being orientations. Canadian Psychology, 56(3), 311-321. Retrieved from http://search.proquest.com/docview/1706231542?accountid=35514 Linley, P. A., & Joseph, S. (2004). Positive Psychology in Practice. John Wiley & Sons, Inc. New Jersey: Hoboken. ISBN 0-471-45906-2. Mares, J., Preiss, M., & Skorunka, D. (2014). POZITIVNÍ KLINICKÁ 9
PSYCHOLOGIE/Positive clinical psychology. Ceskoslovenska Psychologie, 58(5), 485-502. Retrieved from http://search.proquest.com/docview/1636358296?accountid=35514 Park, L. C. (2015). Integrating positive psychology into health-related quality of life research. Quality of Life Research, 24(7), 1645-1651. doi: http://dx.doi.org/10.1007/s11136-014-0889-z Seligman, E. P. M., & Csikszentmihalyi, M. (2000). Positive Psychology: An Introduction. American Psychologist, 55(7), 5-14. doi: 10.1037/0003-066X.55.1.5 Snyder, C. R., & Lopez, S. J. (2007). Positive Psychology: The Scientific and Practical Exploration of Human Strengths. Sage Publications, Inc. California: Thousand Oaks. ISBN 0-7619-2633-X. 10