Filosofický časopis ročník / Různé Hilary Putnam (31. 7. 1926 23. 3. 2016) Málokterý filosof měl během uplynulého půlstoletí tak hluboký a zároveň všestranný vliv na naši disciplínu jako Američan Hilary Putnam, jenž zesnul 13. března t. r. Dá se říci, že s jeho odchodem jsme přišli o posledního příslušníka silné generace, k níž patřili Putnamovi krajané Donald Davidson (1917 2003) a Richard Rorty (1931 2007) a Britové Peter F. Strawson (1919 2006) a Michael Dummett (1926 2011), kteří dominovali světové filosofii zhruba od šedesátých do devadesátých let minulého století. Profesor Putnam svým dílem zásadně proměnil filosofii jazyka a mysli, metafyziku a teorii poznání. Možná nejvíce je spojován s teorií tzv. funkcionalismu, podle níž klíčem k pochopení mysli je spíše její role než její konstituce či substance. V oblasti filosofie jazyka inicioval teorii významu zvanou sémantický externalismus, neboť lokalizoval význam promluv nikoli v niterných stavech individuálního mluvčího, ale ve vnějších fyzických i sociálních faktech. Metafyzické implikace externalismu jsou tak radikální, že převracejí vzhůru nohama zažité způ- Tento text je verzí populárnějšího příspěvku, který jsem publikoval v příloze Lidových novin Orientace (.., s. ). Redakci Lidových novin děkuji za svolení k použití tohoto materiálu. soby myšlení, jež sahají až k Descartovi. Kromě toho Putnam zásadní měrou přispěl k filosofii vědy a matematiky i k matematice a matematické logice samotné a k hodnotovým oborům, jako jsou etika či filosofie náboženství. Od materialismu k funkcionalismu Putnam vstoupil na scénu na začátku padesátých let, poté co absolvoval doktorské studium u W. V. O. Quina (1908 2000), v pravém slova smyslu otce americké filosofie druhé poloviny 20. století, a dvou Středoevropanů, Rudolfa Carnapa (1891 1970) a Hanse Reichenbacha (1891 1953). Carnap a Reichenbach přinesli do Ameriky logický pozitivismus, kdežto Quine byl již v té době nejdůležitějším kritikem této doktríny. Putnam se záhy vyhranil jak vůči logickým pozitivistům, tak vůči Quinovi, ačkoli tyto vlivy navždy formovaly jeho myšlení. Na rozdíl od pozitivistů i Quina se přiklonil k tzv. vědeckému rea lismu, čili názoru, že věda, zvláště fyzika, objevuje reálný svět nezávislý na našich teoriích. Skutečného průlomu se však Putnamovi podařilo dosáhnout během šedesátých let zvláště ve filosofii mysli, v níž důmyslně využil poznatků z tehdy se etablující teorie informač-
Filosofický časopis / ních technologií. Kolem roku 1960 zastávaly dominantní pozici dvě teorie mysli: behaviorismus, asociovaný s logickým pozitivismem, který redukoval mysl na chování, a materialismus, který redukoval mysl na mozek. Putnam přišel s koncepcí, podle níž se mysl vztahuje k mozku spíše jako program k hardwaru, čili hájil předpoklad, že podstatná na stavech mysli je jejich funkce, nikoli jejich konstituce. Podobně jako lze digitální počítač teoreticky sestrojit z libovolného materiálu tak také lidská mysl nijak konstitutivně nezávisí na onom typu mozku, který máme. Putnam vyjádřil tuto základní myšlenku provokativně ve svém článku The Nature of Mental States (1967): Mohli bychom být vyrobeni z ementálu a nezáleželo by na tom. Vtipy stranou, Putnamova teo rie má tu zásadní výhodu, že připouští mentální život i u jiných bytostí a entit, než jsme my u delfínů, Marťanů, počítačů atd. Kvůli důrazu, který klade spíše na funkci než na substanci či konstituci mysli, je Putnamova teorie známa jako funkcionalismus a její varianty jsou dodnes vlivné. Od funkcionalismu k externalismu Putnam sám byl ovšem zároveň jedním z prvních kritiků funkcionalismu a tento sebekritický postoj se pro něj postupně stal typickým, neboť mnoho- Putnam, H., The Nature of Mental States. In: týž, Philosophical Papers. Vol. : Mind, Language and Reality. New York, Cambridge University Press, s.. krát zcela změnil názor na různé teorie, jež předtím sám inicioval. Zmíněný antifunkcionalistický obrat lze sledovat v pracích ze sedmdesátých a osmdesátých let. Prvním krokem byla esej Význam slova,význam (1975). V tomto epochálním textu navrhl Putnam myšlenkový experiment založený na představě, že naše planeta má dokonalou dvojnici, tzv. Dzemi. Jediný rozdíl mezi Zemí a Dzemí spočívá v tom, že kapalina, která na Dzemi vyplňuje řeky a oceá ny a prší z nebe, je sice percepčně neodlišitelná od vody (H 2 0), ale ve skutečnosti je to substance s odlišným chemickým složením (XYZ). A představme si dále, že na dvojnici Země mám dokonalého dvojníka, neboť řeknu-li já tady na Zemi, že na stole je sklenice vody, on vydá na Dzemi sekvenci zvuků, která zní stejně jako moje věta. Jenže, což je klíčový bod Putnamova argumentu, to není tatáž věta, alespoň tedy za předpokladu, že věty máme identifikovat z hlediska jejich sémantických vlastností. Na stole je sklenice vody je tedy syntakticky identický útvar na Zemi i na Dzemi, ale sémanticky se liší: výraz voda totiž znamená v každém z obou prostředí něco jiného. Na Zemi označuje substanci s chemickým složením H 2 0, zatímco na Dzemi substanci se složením XYZ. Čím si tento sémantický rozdíl vysvětlit? Rozhodně ne poukazem na nějaká fakta, jež platí o mně na rozdíl od mého dvojníka, protože podle zadání myšlenkového experimentu jsme identičtí. Zmíněný sémantický rozdíl zjevně závisí na faktech, jež jsou vůči oběma subjektům vnější. Odtud název Putnamovy teo-
Různé rie externalismus, a okřídlený slogan, který vyjadřuje její podstatu Významy prostě nejsou v hlavě! Putnam zároveň odlišil sémantické příspěvky fyzického a sociálního prostředí, takže během následujících zhruba dvaceti let se ve filosofii diskutovalo o fyzickém a sociálním externalismu. Je však potřeba upozornit na skutečnost, že ve zmíněné stati Putnam stále ještě tvrdil, že dvojníci jsou nejen fyzicky, ale též psychologicky totožní. To znamená, že jejich syntakticky totožné výroky jsou sice sémanticky odlišné (protože termíny v nich užité mají odlišnou referenci), ale propoziční stavy, jež jim odpovídají, jsou stejné. Putnam se tudíž ještě ve Významu slova,význam domníval, že psychologii je možné konstruovat internalisticky např. funkcionalisticky. Zřejmě teprve pod vlivem svého kolegy Tylera Burge rozšířil externalismus i na psychologii. Vyčerpávající kritice funkcionalismu s využitím externalismu věnoval Putnam svoji knihu Representation and Reality. Tuto kritiku internalistického pojetí mysli lze stěží přecenit. Implikuje totiž odmítnutí celé karteziánské tradice moderního myšlení, jež pojímala mysl i jazyk jako majetek individuálního subjektu. Putnam, H., Význam slova význam. Přel. O. Tomala. In: Peregrin, J. (ed.), Logika. sto letí. Mezi filosofií a matematikou. Praha, Filosofia, s.. Jsou ve stejném psychologickém stavu. Tamtéž. Putnam, H., Representation and Reality. Cambridge, Mass., MIT Press. Od realismu ke konstruktivismu a zpátky Další významnou změnou v Putnamově myšlení, která stojí za zmínku, byl obrat od vědeckého realismu, k němuž se hlásil od padesátých do sedmdesátých let, k alternativní teorii, kterou nazval interním realismem. Zatímco ještě v článku Význam slova,význam považoval Putnam sémantický externalismus za oporu vědeckého realismu, protože tvrdil, že denotáty jmen tzv. přírodních druhů což jsou výrazy jako voda, tygr nebo jilm jsou determinovány esencemi takto označených substancí, jež jsou tudíž nezávislé na jazyce, později se přiklonil k názoru, že svět do jisté míry konstruujeme naším jazykem, resp. myšlením. Putnam prezentoval svou novou metafyzickou teorii pod názvem interní realismus jako svého druhu kompromis: tradičnímu, externímu realismu lze prý učinit zadost uznáním kauzální nezávislosti světa, ale je třeba trvat na tom, že konkrétní ontologie (tj. způsob, jak věci klasifikujeme) je relativní vůči našim jazykovým či mentálním kategoriím. Tuto víceméně kantovskou konstruktivistickou teorii nabídl Putnam v knize Rea son, Truth and History. Knihu proslavil zvláště další myšlenkový experiment, tentokrát nazvaný mozek v kádi. Tento experiment nám může připomenout Descartův klasický skeptický argument, nebo možná scénář populárního filmu Matrix. Putnam se táže: Putnam, H., Reason, Truth and History. New York, Cambridge University Press.
Filosofický časopis / Jak mohu vědět, že nejsem mozek, udržovaný ve funkčním stavu v jakési kádi a stimulovaný takovým způsobem, že v něm vzniká dojem, že je standardním způsobem vtělený v nějaké osobě obývající náš známý svět? Podle Putnamova názoru je však tento scénář v jistém subtilním smyslu nekoherentní, protože mozek v kádi, izolovaný od nějaké jazykové pospolitosti, nemůže prostřednictvím takových výrazů obecného jazyka, jako jsou mozek a káď, odkazovat k mozku a kádi. Nakolik tedy používám výrazy obecného jazyka, jejichž významy jsou fixovány fakty, jež mne přesahují, nemohu být mozkem v kádi! Avšak ani interní realismus nebyl pro Putnama konečnou zastávkou! Ve svém pozdním díle se totiž vrátil k realismu, ačkoli to přesně řečeno nebyl jeho dřívější externí realismus. Ve svých John Dewey Lectures z roku 1994 totiž Putnam došel k závěru, že jak externí, tak interní realismus byly ve skutečnosti dvě strany téže mince byly to dvě metafyzické teorie závislé na karteziánských předpokladech týkajících se vztahu našich mentálních reprezentací ke světu. Putnam namísto nich aktualizoval některé argumenty J. L. Austina obhajující naivní realismus, čili teorii, podle níž je nám svět daný přímo, bez zprostředkování smyslovými daty či jinými podobnými karteziánskými pozity. Zmíněné přednášky, doplněné dalšími texty, vyšly ve svazku The Threefold Cord: Mind, Body, and World. Putnam, H., The Threefold Cord: Mind, Body, and World. New York, Columbia University Press. Maoismus i judaismus Až do sedmdesátých let byl Putnam především filosofem pro filosofy. Kromě zmíněných témat psal i značně technicky náročné texty o logice, filosofii matematiky a filosofii fyziky, srozumitelné jen úzkému kruhu specialistů (k těmto tématům viz například klasickou čítanku Philosophy of Mathematics, kterou Putnam uspořádal s kolegou Paulem Benacerrafem, a eseje v prvním svazku Putnamových sebraných spisů ). Ačkoli se těmto otázkám nepřestal věnovat nikdy, později svůj záběr značně rozšířil. Podobně jako Rorty začal například znovuobjevovat pragmatismus, čili domácí americkou tradici veřejně angažované filosofie, a příležitostně dokonce komentoval dílo tehdy vlivných kontinentálních filosofů Derridy či Foucaulta. Odjakživa měl ovšem zájem i o praktickou politiku. Již v šedesátých letech se silně angažoval v hnutí proti válce ve Vietnamu, nějaký čas bydlel se studenty v komuně a až do roku 1972 byl členem maoistické Progresivní strany práce (jež se odštěpila od Komunistické strany USA). V tomto ohledu nepadlo jablko tak úplně daleko od stromu, protože Putnamův otec byl až do Chruščovova přiznání Stalinových zločinu v roce 1956 členem KS USA. Put- Putnam, H. Benacerraf, P., Philosophy of Mathematics. Selected Papers. nd ed. New York, Cambridge University Press. Putnam, H., Philosophical Papers. Vol : Mathematics, Matter and Method. New York, Cambridge University Press (dopl. vyd. ).
Různé namův ultralevicový aktivismus však neměl v té době sebemenší vliv na jeho teoretickou práci. Teprve od osmdesátých let začal systematicky psát o hodnotových disciplínách, jako jsou etika, estetika a náboženství. Významná je v tomto ohledu například sbírka esejí Realism with a Human Face, v jejímž názvu je mimochodem zřejmá narážka na heslo pražského jara. Značné úsilí věnoval Putnam například důkazu souvislosti mezi hodnotami a fakty, čili překonání propasti, kterou většina filosofů od Huma až po současnost viděla mezi jest a má být. Toto téma ho zaměstnávalo i v pozdních studiích, z nichž je možné jmenovat například The Collapse of the Fact/Value Dichotomy. Posledním bodem, o němž stojí za to se zmínit, je Putnamův vztah k náboženství, konkrétně k judaismu. Ačkoli byl po matce Žid, byl vychován sekulárně. Ale zhruba od poloviny sedmdesátých let se postupně začal aktivně zapojovat do židovských bohoslužeb, což se časem stávalo stále důležitější součástí jeho života. Velmi dlouho však trvalo, než se to jakkoli projevilo i v jeho teoretických zájmech. Na začátku své knihy Renewing Philosophy Putnam připouští: Když jsem v padesátých letech poprvé začal učit filosofii, považoval jsem se za filosofa vědy [ ] Ti, kdo znají mé spisy z té doby, se mohou podivovat, jak jsem Putnam, H., Realism with a Human Face. Cambridge, Mass., Harvard University Press. Putnam, H., The Collapse of the Fact/Value Dichotomy and Other Essays. Cambridge, Mass., Harvard University Press. smířil svou náboženskou stránku, která do jisté míry existovala již tehdy, s mým obecně materialistickým světonázorem v té době. Odpověď zní, že jsem je nesmířil. Byl jsem naprostý ateista, a zároveň věřící. Prostě jsem držel tyto své dvě části oddělené. To se změnilo téměř až na přelomu tisíciletí, kdy byl Putnam pozván, aby na Indiana University pronesl sérii přednášek o židovském myšlení. Výsledkem je fascinující knížka Jewish Philosophy as a Guide to Life, v níž kdysi vědecký filosof přemítá nad duchovním odkazem moderních židovských myslitelů Franze Rosenzweiga, Martina Bubera a Emmanuela Levinase (a o možné relevanci díla sekulárního židovského filosofa Ludwiga Wittgensteina pro judaismus). Putnam a my Ačkoli jsme národem, jehož filosofickou kulturu utvářeli především kontinentální filosofové jako Heidegger či zmíněný Derrida, v posledních zhruba pětadvaceti letech se i u nás postupně prosazoval rigoróznější a formálnější styl filosofie, jehož čelným reprezentantem byl profesor Putnam. Originální příspěvky k tomuto pojetí filosofie u nás přinesli například Pavel Materna, Jaroslav Peregrin či Petr Koťátko. Po- Putnam, H., Renewing Philosophy. Cambridge, Mass., Harvard University Press, s.. Putnam, H., Jewish Philosophy as a Guide to Life. Bloomington, Indiana University Press. Na všechny tyto a další naše autory měl vliv konkrétně přímo Putnam, a to nejen svou filosofií jazyka v užším slova smyslu. Např.
Filosofický časopis / sledně jmenovaný navíc se členy svého týmu na Filosofickém ústavu Akademie věd již během devadesátých let minulého století organizoval sérii velkolepě zastoupených mezinárodních filosofických konferencí v Karlových Varech, z nichž ta poslední z roku 1998 byla věnována právě dílu Hilaryho Putnama. Profesor Koťátko vzpomíná, že Putnam během své tehdejší návštěvy v Česku působil dojmem velmi skromného a plachého člověka, který nijak nezdůrazňoval svůj status filosofické superstar. V rámci svého pobytu u nás se setkal i s tehdejším pražským rabínem Karolem Sidonem. Tomáš Hříbek (Pokrač. pozn. č. ) prof. Koťátko se z podobných důvodů jako Putnam později přiklonil k jisté va riantě naivního realismu (viz Koťátko, P., Interpretace a subjektivita. Praha, Filosofia, kap. I). Tomáš Marvan se nedávno věnoval kritice Putnamova interního realismu (Marvan, T., Realismus a relativismus. Praha, Academia, kap. III). Autora těchto řádků hluboce ovlivnil Putnamův vývoj od funkcionalismu k externalismu (Hříbek, T., Metafyzika antiindividualismu. Praha, Filosofia, kap. ).