Ruská zahraniční politika vůči zemím bývalého Sovětského svazu

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Filosofická fakulta Katedra politologie a evropských studií Ondřej Ferdus Ruská zahraniční politika vůči zemím bývalého Sovětského svazu Případová studie Ukrajiny Bakalářská diplomová práce Vedoucí bakalářské diplomové práce: Mgr. Markéta Žídková, M.A. Olomouc 2010

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně na základě uvedených pramenů a literatury. V Olomouci dne 30. března 2010 2

Poděkování Rád bych poděkoval vedoucí práce Mgr. Markétě Žídkové, M.A. za odborné rady, pomoc, ochotu a trpělivost, kterou projevila při psaní této bakalářské práce. 3

OBSAH Úvod... 5 1. Východiska ruské zahraniční politiky... 10 1.1 Ztráta impéria a dědictví Sovětského svazu... 10 1.2 Hledání národní identity... 12 1.3 Instituce ovlivňující zahraniční politiku Ruské federace... 14 2. Zahraniční politika Ruské federace a její ideové koncepce po roce 1991... 17 2.1 Období do srpna 1991... 17 2.2 Srpen až prosinec 1991... 20 2.3 Leden 1992 až únor 1993... 21 2.4 Březen 1993 až prosinec 1995... 22 2.5 Roky 1996 až 1999... 24 2.6 Od roku 2000 až do současnosti... 25 2.6.1 Koncepce ruské zahraniční politiky z roku 2000... 27 2.6.2 Koncepce ruské zahraniční politiky z roku 2008... 28 3. Ruská zahraniční politika vůči Ukrajině... 30 3.1 Rusko-ukrajinské vztahy v letech 1991 až 1994... 30 3.1.1 Politická rovina vztahů... 30 3.1.2 Ruský a ukrajinský postoj vůči jadernému dědictví SSSR... 32 3.2 Rusko-ukrajinské vztahy v letech 1994 až 2004... 34 3.3 Rusko-ukrajinské vztahy od Oranžové revoluce do začátku roku 2010... 38 Závěr... 44 Seznam použitých zkratek... 47 PRAMENY A LITERATURA... 48 PRAMENY... 48 LITERATURA... 49 Abstrakt... 53 Abstract... 54 4

Úvod Rozpad Svazu sovětských socialistických republik (SSSR) znamenal změnu nejen v geopolitickém uspořádání světa, ale také vnitřní změnu pro bývalé svazové republiky. I přestože Rusko jako jedna z těchto republik mělo v rámci Sovětského svazu dominantní postavení, nebyl zohledňován pouze ruský (ač převládající) národní zájem, nýbrž národní zájem Sovětského svazu jako celku. Rusko se jako nově vzniklá a nástupnická země muselo vyrovnat s dědictvím Sovětského svazu, najít své místo na mezinárodní scéně a definovat svoji národní identitu potřebnou k vytvoření ustálené koncepce vedení zahraniční politiky. Problematickou se pro Rusko stala řada věcí, mezi nimi také ztráta území, vojenských základen, některých surovinových zdrojů a jasně definovaného vztahu s ostatními svazovými republikami. V první fázi své samostatné existence začalo Rusko zjišťovat, co pro něj Sovětský svaz znamenal a jak se vyrovnat se ztrátou impéria, které Sovětský svaz představoval. Ruská federace musela navázat a vybudovat nové vztahy s ostatními nástupnickými zeměmi, z nichž některé se již jako suverénní státy začaly profilovat spíše směrem od Ruska. K vybudování těchto vztahů mělo Rusku pomoci mj. Společenství nezávislých států (SNS), které vzniklo v prosinci 1991. Společenství mělo rozdělit materiální bohatství SSSR, včetně ozbrojených sil vybavených jadernými zbraněmi, a zajistit nejnutnější spolupráci mezi nástupnickými státy. Některé z bývalých svazových republik však vnímaly SNS jako ruský prostředek k prosazení vlastních národních zájmů v postsovětském prostoru, což vedlo k diverzifikaci ruské zahraniční politiky vůči jednotlivým zemím bývalého SSSR. Jednou z bývalých svazových republik je i Ukrajina, jež je pro Rusko důležitá nejen kvůli své poloze a společné historii, ale také v těchto letech hraje nezastupitelnou roli v exportu ruských energetických surovin na trhy evropských zemí, což se v minulosti nejednou stalo důvodem konfliktu mezi těmito dvěma zeměmi. Stále dynamicky se vyvíjející a ne vždy bezproblémové vztahy mezi Ruskem a Ukrajinou byly jedním z důvodů výběru tématu této práci. Dalším důvodem byl můj trvalý zájem o studium ruských reálií a zahraniční politiky Ruské federace. Práce staví na předpokladu, že imperiální ambice v ruské zahraniční politice přetrvaly i po rozpadu SSSR, což se negativně odrazilo na vztahu Ruska a Ukrajiny. Na základě tohoto předpokladu byly pro práci vymezeny dva cíle a tři výzkumné otázky. Platnost předpokladu a odpovědi na výzkumné otázky ověřujeme v této práci. 5

Prvním cílem této bakalářské diplomové práce je analyzovat ruskou zahraniční politiku zejména z pohledu proměn ideových koncepcí, které od rozpadu Sovětského svazu ovlivňovaly její formování. V závislosti na proměnách ideových koncepcí v jednotlivých etapách jejich vývoje a v závislosti na faktorech, které je ovlivňovaly, je pak možné zkoumat ruskou zahraniční politiku vůči konkrétním subjektům mezinárodního práva, v tomto případě vůči zemím bývalého Sovětského svazu a Ukrajině. Druhým cílem práce je charakterizovat specifický vztah mezi Ruskou federací a Ukrajinou, prozkoumat vybrané dimenze tohoto vztahu od rozpadu SSSR (kdy se při již zmíněném rozdělování materiálního bohatství a nukleárních zbraní SSSR začaly objevovat první neshody mezi těmito dvěma zeměmi) až do současné doby (do začátku roku 2010). Výzkumnými otázkami, které jsem si v úvodu psaní této práce položil, jsou: 1. Měl rozpad Sovětského svazu zásadní vliv na formování nového ruského státu a jeho zahraniční politiky? 2. Na jakém ideologickém podkladu je ruská zahraniční politika budována? 3. Jaká jsou současná východiska ruské zahraniční politiky? Práce je mimo úvod a závěr členěna do tří hlavních kapitol, které jsou dále rozděleny do patnácti podkapitol. První kapitola práce je zaměřena na charakteristiku a analýzu vybraných východisek, která mají vliv na formování ruské zahraniční politiky. Zdůvodnění výběru jednotlivých východisek je popsáno v úvodu první kapitoly, jež se věnuje problematice sovětského dědictví, s nímž se Rusko muselo v prvních letech své samostatné existence vyrovnat. Zároveň se zde vysvětluje, co pro Rusko znamenal Sovětský svaz a jeho impérium. Druhá podkapitola zkoumá proces hledání ruské identity, která je potřebná pro formulování národních zájmů určujících zahraničně-politickou koncepci. Ve třetí podkapitole je z ústavněprávního hlediska analyzován institucionální vliv, jenž v sobě zahrnuje institut prezidenta a některá ministerstva, která mají vliv na určování zahraničně-politické orientace Ruské federace. Druhá kapitola se zabývá jednotlivými ideovými obdobími, kterými ruská zahraniční politika procházela při hledání své nynější zahraničně-politické doktríny. Dále se zde uvádí do kontextu poznatky z první části práce. Na jednotlivých ideových obdobích je možné pozorovat, jak se hledání identity, vyrovnávání se s imperiální minulostí a vliv institucí odrážel na procesu formování zahraničně-politické koncepce RF. Ruská federace vydala od roku 1991 do začátku roku 2010, tedy v období, do nějž je práce časově řazena, několik 6

zahraničně-politických koncepcí, vojenských doktrín a dalších dokumentů charakterizujících formu vedení zahraniční politiky. V podkapitolách druhé části práce zkoumáme ruské koncepce zahraniční politiky přijaté v letech 2000 a 2008. Z dokumentů jsme vybrali takové, které definují primární cíle současné ruské zahraniční politiky a zároveň ukazují, že se zahraničně-politická koncepce prezidenta Vladimira Putina téměř nezměnila, a to ani po nástupu Dmitrije Medveděva. Z tohoto důvodu lze koncepci zahraniční politiky v současnosti považovat za ustálenou. Třetí kapitola je případovou studií ruské zahraniční politiky vůči Ukrajině. Analyzuje vybrané události, které ovlivňovaly rusko-ukrajinské vztahy od rozpadu SSSR do začátku roku 2010. Kapitola je rozdělena do tří částí, jež časově odpovídají jednotlivým prezidentským obdobím na Ukrajině. Toto rozdělení bylo vybráno ze tří důvodů. Zaprvé, téma je velice obsáhlé, proto bylo nutné pro lepší přehlednost rozdělit jej do menších celků. Zadruhé, nelze analyzovat rusko-ukrajinské vztahy ani ruskou zahraniční politiku vůči Ukrajině, aniž bychom nebrali zřetel na politiku Ukrajiny. Zatřetí, proměny ruské zahraniční politiky v daném časovém rozmezí jsou zkoumány již ve druhé kapitole této práce, a proto je opakované dělení právě podle proměn ruské zahraniční politiky v jednotlivých obdobích nadbytečné. První část této kapitoly se věnuje rusko-ukrajinským vztahům v období od konce roku 1991 do roku 1994, kdy byl prezidentem Ukrajiny Leonid Kravčuk. Tehdy se začal formovat vztah mezi již suverénními státy Ruskem a Ukrajinou. Dále je analyzována problematika jaderného dědictví SSSR, jež se stala předmětem prvních konfliktů mezi těmito dvěma zeměmi. Druhá část kapitoly se zaměřuje na analýzu vybraných událostí od roku 1994 do roku 2004, kdy skončilo druhé funkční období prezidenta Leonida Kučmy. Třetí a poslední část popisuje vztah mezi Ruskou federaci a Ukrajinou od prezidentských voleb v roce 2004, kdy proběhla tzv. Oranžová revoluce a do prezidentského úřadu nastoupil Viktor Juščenko, až do prezidentských voleb na začátku letošního roku. Pro potřeby této práce byl zvolen empiricko-analytický přístup, na jehož základě jsou analyzovány vymezené cíle práce a zodpovězeny výzkumné otázky. Důvodem výběru této metody bylo její užití u obdobně strukturovaných prací zaměřených na problematiku ruské zahraniční politiky, z nichž zejména první dvě kapitoly této práce rámcově vycházejí. Konkrétně se jedná o odborné práce politologů Boba Lo a Richarda Sakwy, kteří jsou předními odborníky na Rusko a jeho reálie, a jejichž díla jsou pro tuto práci stěžejní. Na zdroje a literaturu je téma ruské zahraniční politiky velice bohaté, i přesto však bylo nutné zaměřit pozornost zejména na zahraniční publikace a zdroje, jelikož české prameny zaměřující se na toto téma je možné nalézt především ve formě článků či analýz, 7

avšak rozsáhlejší ucelená publikace věnující se ruské zahraniční politice samotné chybí. Vyhledání zdrojů bylo zkomplikováno tím, že velká řada relevantních pramenů se nachází v internetových databázích, do nichž není v rámci Univerzity Palackého umožněn přístup, což celý proces výrazně zpomalilo. Je však nutné poznamenat, že cizojazyčných zdrojů je opravdu velká řada, a tudíž se podařilo vyhledat dostatečné množství kvalitních materiálů, z nichž jsem v průběhu psaní práce mohl čerpat. V prvních dvou kapitolách této práce jsem vycházel především ze dvou autorů a jejich děl, které byly pro práci stěžejními. Prvním z nich je publikace Russian Politics and Society anglického politologa a odborníka na Ruskou federaci a východoevropské země Richarda Sakwy. Tato publikace analyzuje Ruskou federaci v několika směrech, mezi nimiž se nachází i téma zahraniční politiky RF, které je zpracováno zejména s ohledem na ideové koncepce v jednotlivých obdobích od rozpadu SSSR do nástupu Vladimira Putina na post prezidenta RF. I když tato práce Richarda Sakwy není zaměřena výhradně na téma zahraniční politiky, jsou zde dobře analyzována další důležitá témata týkající se Ruské federace, což mi pomohlo získat lepší představu o ruské politické scéně a faktorech, které ji ovlivňují. Z publikace Richarda Sakwy byla pro druhou kapitolu této práce převzata základní struktura dělení jednotlivých období, jež tak stanovila rámec pro podstatnou část této kapitoly. Druhým stěžejním dílem byla práce Russian Foreign Policy in the Post-Soviet Era: reality, illusion and mythmaking od experta na ruskou zahraniční politiku Boba Lo, který v této publikaci rozlišuje a detailně mapuje jednotlivá východiska ruské zahraniční politiky. Publikace je zaměřena na analýzu procesu formování zahraniční politiky Ruska na základě determinantů, jenž jsou Bobem Lo považovány za nejrelevantnější. V této bakalářské diplomové práci budou některé z východisek rozeznávaných Bobem Lo, charakterizovány, a poslouží jako základ pro první kapitolu práce, z níž poté vychází druhá kapitola zaměřená na analýzu ruské zahraniční politiky. Za nejdůležitější díla, z nichž jsem vycházel při psaní třetí kapitoly této práce považuji zaprvé publikaci The international politics of Russia and the successor states anglického politologa a odborníka na bezpečnostní organizace a ruskou zahraniční politiku Marka Webbera. Tato kniha byla velice užitečným zdrojem informací zejména pro první část třetí kapitoly této práce, jelikož Mark Webber analyzuje pozice jednotlivých států v rámci SNS a také počáteční fáze zahraničně-politických orientací nástupnických států. Kniha se také podrobně zabývá problematikou bezpečnostních otázek, jež se objevily po rozpadu SSSR a staly se jedním z nejdůležitějších předmětů jednání mezi bývalými svazovými republikami. Za druhý velice užitečný zdroj považuji analýzy rusko-ukrajinských vztahů Tarase Kuzia, 8

který je uznávaným expertem věnujícím se ekonomickým, politickým a bezpečnostním záležitostem Ruska a Ukrajiny. Studium těchto analýz mi posloužilo při výběru relevantních událostí, jež ovlivňovaly vztah mezi Ruskem a Ukrajinou, a vybrané z nich se staly předmětem zájmu třetí kapitoly. Důležitým zdrojem bylo několik článků z různých internetových databází, dále oficiální internetové stránky prezidenta Ruské federace (url: http://eng.kremlin.ru/), stránky ministerstev zahraničních věcí Ruska (url: www.mid.ru/brp_4.nsf/main_eng) i Ukrajiny (url: www.mfa.gov.ua/mfa/en/509.htm) a některých zahraničních zpravodajských serverů. Práce čerpá taktéž ze znění jednotlivých dohod a smluv, které jsou pro tuto práci relevantní a jejichž obsah přispěl k hlubšímu poznání dané problematiky. Z českých zdrojů byly pro práci důležité některé články věnující se RF, Ukrajině, popřípadě rusko-ukrajinským vztahům. Články vyšly v periodikách Mezinárodní vztahy, Mezinárodní politika a Politologická revue. Důležitými zdroji z české knižní produkce byla kniha Jana Holzera Politický systém Ruska: Hledání státu a sborník editorů Petry Kuchyňkové a Tomáše Šmída Rusko jako geopolitický aktér v postsovětském prostoru. Funkčnost všech internetových odkazů byla vyzkoušena 25. březnu 2010. 9

1. Východiska ruské zahraniční politiky Ruská zahraniční politika je stejně jako zahraniční politiky ostatních států ovlivňována mnoha vnějšími i vnitřními faktory, které mají vliv na její formování a provádění. Těchto faktorů je celá řada, proto bylo pro potřeby této práce zvoleno několik nejdůležitějších z nich, které práce postupně analyzuje a popisuje v následujících podkapitolách. Jedná se zejména o problematiku ztráty impéria a s ní související otázky; hledání národní identity nově vzniklého státu a institucionální rámec, zahrnující úřad prezidenta Ruské federace a některá ministerstva, jež v procesu utváření zahraniční politiky hrají významnou roli. 1.1 Ztráta impéria a dědictví Sovětského svazu Základní otázka, kterou je nutné si položit, zní:,,co sovětské impérium pro Rusko znamenalo a jaký vliv měl rozpad Sovětského svazu na formování nového ruského státu a jeho zahraniční politiky? Definice impéria není jednoznačná a než přistoupíme k zodpovězení těchto otázek, je nutné definovat pojem impérium. Politolog Alexander Motyl říká:,,impéria mají tři poznávací znaky: (1) Skládají se z odlišných regionů jádra a periferie, obývaných kulturně rozlišenými elitami a obyvatelstvem. (2) Jádro je domovem imperiálního státu a vládnoucích elit, zatímco periferie jsou domovem státní administrativy a vnějších elit. (3) Interakce mezi periferiemi probíhá pouze skrze jádro. 1 Politolog a odborník na mezinárodní vztahy Michael Doyle definuje impérium jako,,formální nebo neformální vztah, ve kterém jeden stát ovládá politickou suverenitu jiné politické společnosti. 2 Sovětský svaz naplňoval definici impéria, jelikož jádrem sovětského impéria byla Moskva a Ruská SFSR a periferiemi ostatní svazové republiky. Rozpad Sovětského svazu s sebou přinesl otázku ztráty impéria, která přímo souvisela s kolapsem SSSR a vznikem nezávislého ruského státu:,,rusko z hlediska mezinárodněprávních závazků navázalo prakticky kompletně na nástupnictví státu, jehož významný vliv ve světě byl spjat s vojenskou silou a pozicí (nejen) jaderné supervelmoci, ale i s pozicí státu se surovinovými zásobami, které jej ve značné míře činily nezávislým na zbytku světa. Ve značně 1 MOTYL, J. Alexander: Why Empires Reemerge: Imperial Collapse and Imperial Revival in Comparative Perspective. Comparative Politics, 31, 1999, č. 2, s. 128. 2 DOYLE, W. Michael: Empires. New York, Cornell University Press 1986, s. 45. 10

omezené podobě přetrvávaly tyto charakteristiky v Rusku i po roce 1991. 3 Rusko kolapsem Sovětského svazu ztratilo surovinové zdroje a jaderný i konvenční vojenský materiál, jenž se nacházely na území ostatních nástupnických států a které Rusko potřebovalo, jelikož se od počátku cítilo jako nástupce SSSR především v roli vojenské velmoci. 4 Kromě surovinového bohatství a vojenského materiálu však Rusko přišlo zejména o značnou část území, která pro něj měla ekonomický a bezpečnostně-strategický význam. Formálně nově vzniklé nástupnické státy byly pro Rusko zahraničím, ve skutečnosti však na Rusko byly vázány společnou historií, ekonomickými, etnickými, kulturními a bezpečnostně-strategickými vazbami. 5 Rozpad Sovětského svazu vedl k masivnímu přesunu obyvatelstva v bývalých svazových republikách. Po vzniku nových státních hranic se miliony Rusů ocitly mimo svoji vlast a dvacet pět milionů etnických Rusů žijících za hranicemi Ruské federace vytvořilo novou ruskou diasporu. 6 Tato diaspora sice představovala pro Rusko bezpečnostní rizika, na druhou stranu ale umožňovala udržení potencionálního vlivu Ruska v dané oblasti. Postsovětský prostor se i díky tomu stal středem pozornosti ruských národních zájmů. 7 Rozpad Sovětského svazu přinesl ztrátu důležitých vojenských základen, jichž využívala armáda nejen v rámci sovětského prostoru, ale i za jeho hranicemi. 8 V tomto čase se také profilují první známky specifického vztahu mezi Ruskem a Ukrajinou, které budou charakterizovány ve třetí kapitole této práce. Rusko konkrétně ztratilo přístavy v pobaltských republikách a muselo se začít spoléhat na Kaliningrad oddělený od Ruska Běloruskem a Litvou, na Petrohrad a na ledem obklopené přístavy Murmansk a Arkhangel. Ústup od Baltského a Černého moře nutil Rusko soustředit se na východ, dále od Evropy a Středního východu, zpět do Eurasijských heartlandů. 9,10 Rusko si udrželo pouze 600 kilometrů černomořského pobřeží a stejnou délku kaspického pobřeží. 11 3 KUCHYŇKOVÁ Petra ŠMÍD Tomáš (eds.): Rusko jako geopolitický aktér v postsovětském prostoru. Brno, Mezinárodní politologický ústav (IIPS) 2006, s.16. 4 Tamtéž, s. 17. 5 ARBATOV, Alexej G.: Russia's Foreign Policy Alternatives. International Security, 18, 1993, č. 2, s. 6. 6 KOSTO, Pal: The New Russian Diaspora: Minority Protection in the Soviet Succesor States. Journal of Peace Research 30, 1993, č. 2, s. 197. 7 KUCHYŇKOVÁ P. ŠMÍD T. (eds.): c. d., s. 18. 8 Tamtéž, s. 19. 9 SAKWA Richard: Russian Politics and Society. Oxon, Routledge 2008, s. 360. 10 Teorie heartlandu. Halford MacKinder rozděluje svět na několik jednotek, z nichž jedna je heartland, což je největší přirozená pevnost v rámci světového ostrova, strategické území pro ovládnutí světa (heartland je dle MacKindera tvořen velkou částí Eurásie). Citováno z: MacKINDER, Harold: The Geographical Pivot of History. The Geographical Journal, XXIII, 1904, č. 4, s. 421-437. 11 SAKWA, R.: c. d., s. 263. 11

Rusko převzalo 80 % sovětského území a 60 % populace bývalého SSSR. Se 148 miliony obyvatel mělo Rusko pátou největší světovou populaci 12 tvořenou 128 národy a etnickými skupinami. Rusko se stalo největší zemí na světě, pokrývalo jednu osminu zemského povrchu. I proto se mu podařilo udržet si místo stálého člena Rady Bezpečnosti OSN s právem veta. 13 I když Rusko zdědilo rozsáhlá území a zdroje, politické instituce zanechané starým systémem byly křehké a nefungující a vytvoření právního základu nového Ruska se stalo poměrně složitým procesem, jelikož Rusko bylo začleněno v sovětské identitě více než ostatní republiky. To vedlo i k tomu, že Rusko bylo nástupnickými zeměmi často vnímáno jako Sovětský svaz. 14 Politolog Richard Sakwa spatřuje důvody této záměny i v tom, že ruština se stala oficiálním státním jazykem SSSR a Rusové převládali na všech úrovních vládní administrativy. 15 1.2 Hledání národní identity Definice zahraniční politiky souvisí do velké míry se sebeurčením země. Než mohla být definována koherentní zahraniční politika založená na národním zájmu, bylo potřeba najít národní identitu. 16 V případě Ruska je toto tvrzení sporné, neboť otázka důležitosti identity se objevila po rozpadu SSSR jako jeden z rozdělujících prvků v postsovětské společnosti. Specialista na Rusko a jeho zahraniční politiku Bobo Lo otázku hledání identity v Rusku vnímá jako Věčný zdroj konfliktu, který zajistil, že zahraniční politika, stejně jako politika domácí, byla charakterizována fragmentací a sekcionalizací na místo konsensu, v nějž vedení či Jelcinova administrativa doufala. 17 Bezprostředním úkolem, kterému čelila Jelcinova administrativa v prvních letech svého působení, bylo tedy etablování ruské identity. Rusové byli v novodobé historii spjati s velkou vlastí, a to jak za carského režimu, tak i v dobách Sovětského svazu, což způsobilo, že mnoho Rusů neslo po rozpadu SSSR ztrátu této velikosti velmi těžce. 18 Geografická představa toho, co je to Rusko a kde se nachází, se stala 12 V roce 2009 byla populace Ruska 140 milionů, což znamená, že má Rusko nyní devátou největší populaci na světě. Zdroj: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/rs.html. 13 JACKSON, J. Nicole: Russian Foreign Policy and the CIS. Londýn, Routledge 2003, s. 2. 14 SAKWA, R.: c. d., s. 39. 15 Tamtéž, s. 39. 16 Tamtéž, s. 39. 17 LO Bobo: Russian Foreign Policy in the Post-Soviet Era: reality,illusion and mythmaking. New York, Palgrave Macmillan 2002, s. 12. 18 FOREST, Benjamin JOHNSON, Juliet: Unraveling the threads of History: Soviet Era Monuments and Post- Soviet National Identity in Moscow. Annals of the Association of American Geographers, 92, 2002, č. 3, s. 528. 12

nejasnou. Poté co rozpad SSSR zničil geografický podklad sovětské identity, bylo Rusko zaměstnáno intenzivním hledáním nové, postsovětské identity. 19 Jak argumentuje Bobo Lo: Jedna věc byla zdědit právní postavení a množství prostředků a závazků zaniklého impéria, ale druhá věc byla najít odpověď na otázku ruské povahy a roli Ruska v politickém prostředí po studené válce. 20 Rusové zvažovali širokou škálu možných identit, k nimž by se mohli přiklonit. Specialisté na identity a východoevropské politické systémy Benjamin Forest a Juliet Johnson ve své práci o postsovětské národní identitě mluví o identitách, jež zahrnují etnický, imperiální a občanský nacionalismus. 21 První identita obsahující etnický nacionalismus chápe Rusko primárně jako Exkluzivní politickou komunitu definovanou jazykem, náboženstvím a kulturním dědictvím, což indikuje návrat k slavofilskému pojetí ruské identity-ani jako západní ani jako asijské, ale unikátně duchovní a spojené důvěrně s ruským krajem. 22 Druhá zahrnující imperiální nacionalismus chápe Rusko jako velmoc a jako centrum většího regionálního impéria. Tato identita nemusí být nutně definována fyzickou expanzí, ba naopak politickým, ekonomickým, nebo ideologickým vlivem a často zahrnuje více prosovětské hledisko. Poslední občanský nacionalismus definuje ruskou identitu na základě demokratických institucí, konstitucionalismu a populisticko-demokratickému vystoupení proti Sovětskému svazu. Tato identita nachází své kořeny u tzv. ruských zapadniků, kteří věřili, že pravý ruský charakter je moderní a evropský. 23 Pojetí národních identit Ruska se u jednotlivých autorů jimi zabývajících většinou nepatrně liší. Bobo Lo rozeznává západní, slovanskou a eurasijskou národní identitu 24, jejichž charakteristika se však i přes odlišné pojmenování shoduje s charakteristikou výše uvedených identit. Před Ruskem stála otázka, jaký stát by měl být vytvořen velmoc, regionální mocnost či pouze řadový stát? Odpověď na tuto otázku nebylo lehké najít, jelikož někteří politici projevili zájem o znovuvytvoření Sovětského svazu na základě imperiální identity, další politici spatřovali budoucnost Ruska ve spolupráci se západním světem na základě občanského nacionalismu a objevil se i názor, že by se Rusko mohlo stát řadovým státem založeným na etnickém nacionalismu. 25 Nejrozšířenějším názorem však bylo, že Rusko 19 FOREST, B. JOHNSON, J.: c. d., s. 528. 20 LO, B.: c. d., s. 13. 21 FOREST, B. JOHNSON, J.: c. d., s. 528. 22 Tamtéž, s. 528. 23 Tamtéž, s. 529. 24 LO, B.: c. d., s. 19. 25 Tamtéž, s. 20. 13

jednoduše nemá kvůli své imperiální minulosti a identitě možnost stát se národním státem stejně jako ostatní. 1.3 Instituce ovlivňující zahraniční politiku Ruské federace Hledání národní identity a povahy nového státu je jedním z východisek, která ovlivnila zahraniční politiku Ruska v prvních letech jejího formování. Bobo Lo ve své knize Russian Foreign Policy in the Post-Soviet Era podrobuje analýze další tři faktory. Kromě již zmíněné národní identity, kterou zařazuje do kategorie kulturních faktorů, se zde nachází taktéž vliv dopadu dění v Rusku na jeho zahraniční politiku, vliv mezinárodního dění a institucionální vliv. 26 Jelikož institut prezidenta Ruské federace zaujímá nejvýznamnější místo v procesu utváření zahraniční politiky Ruska, je v této podkapitole charakterizován institucionální vliv, který je z ústavněprávního hlediska reprezentovaný prezidentem Ruské federace, Státní dumou, některými ministerstvy a Radou bezpečnosti RF. Článek č. 80 Ústavy Ruské federace z roku 1993 říká V souladu s Ústavou Ruské federace a federálními zákony prezident stanoví linii pro domácí a zahraniční politiku. 27 Podle Ústavy prezident řídí zahraniční politiku a také vyjednává a podepisuje mezinárodní smlouvy a dohody. 28 Prezident dále reprezentuje Ruskou federaci v mezinárodních vztazích, rozhoduje o členství v Radě bezpečnosti RF, řídí její jednání a je posledním arbitrem vojenské doktríny RF. 29 Po konzultaci s parlamentem prezident jmenuje velvyslance a má také právo odvolat členy vlády, tedy i ty, kteří jsou zodpovědní za zahraniční politiku. 30 Vládní pravomoci jsou podle článku č. 114 Ústavy RF omezeny pouze na provádění opatření k zajištění obrany státu, státní bezpečnosti a provádění zahraniční politiky. 31 Ministerstvo zahraničních věcí je sice podřízeno prezidentovi, ale je mu svěřeno vyvíjení obecné strategie ruské zahraniční politiky, což se odráží ve snížení role parlamentu v zahraniční politice. 32 Dle článku č. 106 Ústavy jsou funkce Státní dumy omezeny na schválení či zamítnutí mezinárodních smluv, zatímco Rada federace povoluje vysílání 26 LO, B.: c. d., s. 12. 27 Ústava Ruské federace, http://www.constitution.ru/en/10003000-01.htm. 28 Tamtéž. 29 SAKWA, R.: c. d., s. 373. 30 Ústava Ruské federace, http://www.constitution.ru/en/10003000-01.htm. 31 Tamtéž. 32 SAKWA, R.: c. d., s. 373. 14

ruských jednotek do zahraničí. 33 Politolog Sakwa však argumentuje: Role parlamentu je ve skutečnosti o něco větší než vyplývá z Ústavy, jelikož systém výborů zajišťuje, že zahraničněpolitické otázky zůstávají v kompetenci poslanců. Výbory jako např.: Výbor pro zahraniční záležitosti, záležitosti SNS a bezpečnostní a obranné politiky, jsou doplňovány výbory Státní dumy, pro zahraniční záležitosti, obranu a bezpečnost a záležitosti SNS. 34 Vzhledem k tomu, že je ruský parlament nyní volen na základě volebního zákona z roku 2005 35, který byl předložen poslancům ke schválení prezidentem Putinem, má v parlamentu dominantní postavení strana Jednotné Rusko, která je spojená právě s Putinem. Role parlamentu RF je tedy diskutabilní, jelikož se již nejedná o nezávislý orgán, nýbrž o orgán, který je podřízen jedné straně. To je možné vidět i na výsledcích parlamentních voleb z roku 2007 (viz. Tabulka 1). All-Russian Political Party United Russia 64,1 % Political Party Communist Party of the Russian Federation 11,6 % Political Party Liberal- Democratic party 8,2 % Political Party Fair Russia: Motherland, Pensioners, Life 7,8 % Political Party Agrarian Party of Russia 2,3 % Political Party Russian United Democratic Party YABLOKO 1,6 % All-Russia Political Party Civil Force 1,1 % Political Party UNION OF RIGHTIST FORCES 1,0 % PATRIOTS OF RUSSIA 0,9 % Political Party Party of Social Justice 0,2 % Democratic Party of Russia 0,1 % Tabulka 1: Výsledky parlamentních voleb 2007, zdroj http://www.cikrf.ru/eng/elect_duma/results/index.jsp Do procesu utváření samozřejmě zasahuje mnoho dalších organizací, jakými jsou např. Rada bezpečnosti RF, která se několikrát aktivně zapojila do zahraničně-politických záležitostí, dále pak domácí bezpečnostní agentury a zahraniční zpravodajské služby. Richard Sakwa tvrdí:,,rada bezpečnosti se pod vedením Sergeje Ivanova stala jedním z hlavních institucionálních podpůrců Putina až do doby, než byl S. Ivanov jmenován ministrem obrany a role Rady bezpečnosti se pod novým vedením zase poněkud zmenšila. 36 Důležitou roli hraje také ministerstvo obrany vytvořené v roce 1992. V některých případech je pak patrné 33 Ústava Ruské federace, http://www.constitution.ru/en/10003000-01.htm. 34 SAKWA, R.: c. d., s. 374. 35 Volební zákon do Státní dumy RF z roku 2005, http://www.cikrf.ru/eng/elect_duma/leg/fl_elect_duma_2005.jsp. 36 SAKWA, R.: c. d., s. 374. 15

soupeření mezi ministerstvy obrany a zahraničních věcí. 37 Do procesu utváření zahraniční politiky RF zasahuje také celá řada nestátních aktérů, různé podniky, oligarchové a další instituce a osoby, jichž se zahraniční politika RF přímo týká. I když se objevily návrhy, aby současný premiér Putin po vypršení svého druhého prezidentského funkčního období pozměnil Ústavu a funkční období si prodloužil o další čtyři roky, rozhodl se Putin raději postavit se do čela politické strany Spojené Rusko, což mu umožnilo stát se premiérem. 38 Za svého nástupce ve funkci prezidenta RF musel vybrat loajálního a schopného člověka, který bude přijatelný pro většinu vedoucích zájmových skupin. Putin vybral za svého nástupce ve funkci prezidenta RF Dmitrije Medveděva, jenž byl v zápětí na to také zvolen. 39 Formálně je sice prezident Ruska volen na základě soutěživých prezidentských voleb, ale není tajemstvím, že nový prezident Ruské federace bývá znám již před volbami. 40 I když z ústavněprávního hlediska je vedení zahraniční politiky RF v rukou ruského prezidenta, dnešní rozdělení moci mezi prezidenta Medveděva a premiéra Putina je specifické tím, že lze označit ústavně dané pravomoci za neplatné. Není jasné, zda zahraniční politiku vede prezident či premiér. Následující graf (Obrázek 1) ukazuje názor občanů Ruské federace na to, kdo opravdu v zemi vládne. Obrázek 1: Anketa, zdroj http://www.russiavotes.org/president/presidency_performance.php 37 SAKWA, R.: c. d., s. 374. 38 Putin se postavil do čela politické strany Spojené Rusko (United Russia), ale nikdy do strany nevstoupil. 39 RYABOV, Andrei: Tandemocracy in Today s Russia. Russian analytical digest, č. 49, 5. listopad 2008, s. 2, http://www.res.ethz.ch/analysis/rad/details.cfm?lng=en&id=93540. 40 Tamtéž, s. 3. 16

2. Zahraniční politika Ruské federace a její ideové koncepce po roce 1991 V předchozích kapitolách byla popsána východiska ruské zahraniční politiky a problémy, se kterými se setkávala po osamostatnění. Pro lepší pochopení ruské zahraniční politiky vůči zemím bývalého SSSR je třeba poznat i stádia, kterými ruská zahraniční politika musela projít, než se dostala do pozice, ve které se nachází nyní (v roce 2010). Tato stadia také silně ovlivňovala ruskou politiku vůči zemím bývalého SSSR v průběhu jejího formování. Než přistoupíme k analýze specifických vztahů mezi Ruskem a Ukrajinou, analyzujeme jednotlivá období zkoumané zahraniční politiky. Pro potřeby této kapitoly vycházíme z rozdělení jednotlivých období ruské zahraniční politiky podle Richarda Sakwy rozlišujícího šest různých fází ruské zahraniční politiky, jelikož považujeme toto dělení pro tuto práci za nejpřehlednější. 41 2.1 Období do srpna 1991 V tomto období se začala rozcházet zahraniční politika Sovětského svazu se zahraniční politikou samotného Ruska, jelikož ruská diplomacie usilovala o umožnění přeměny společnosti a o obranu toho, co bylo chápáno jako ruské národní zájmy. Richard Sakwa říká: Rusko neusilovalo o rozpad Sovětského svazu, ale o jeho transformaci na základě znovu vyjednaných dohod, zachovávajících systém kolektivní bezpečnosti, koordinované zahraniční politiky a podpory společného ekonomického prostoru. 42 Nezávislá ruská politika se začala formovat již před pučem, ke kterému došlo v srpnu 1991. I když stále nebyl vyřešen problém definování vlastních ruských zájmů od těch sovětských, volba Borise Jelcina do čela prezidia Nejvyššího sovětu 29. května 1990 a Deklarace ruské státní suverenity z 12. června téhož roku připravily půdu pro formování nové a samostatné zahraniční politiky Ruska. 43 Do října roku 1991 tak vyplynuly dva hlavní body této nově se formující politiky: Zaprvé se Rusko bude snažit o spolupráci s ostatními 41 SAKWA, R.: c. d., s. 350. 42 Tamtéž, s. 350. 43 Tamtéž, s. 350. 17

sovětskými republikami v obnovené unii a zadruhé se bude snažit o návrat do světové politiky v pozici nezávislé velmoci, bránící svůj status. 44 Důležitým okamžikem pro budoucí určování zahraniční politiky se stalo jmenování Andreje Kozyreva 45 ministrem zahraničních věcí. Kozyrev argumentoval tím, že ruská zahraniční politika nebude nadále založena na ideologii či mesiášství, ale na rozumových a realistických vyhodnoceních konkrétních potřeb. 46 Dne 17. března 1991 se na popud Gorbačova konalo referendum o zachování SSSR jako obnovené federace suverénních republik. Naprostá většina voličů vyslovila svůj souhlas, avšak šest republik (tři pobaltské státy, Arménie, Gruzie a Moldávie) se nezúčastnilo. 47 V dubnu téhož roku byla formálně zrušena Varšavská smlouva, která po 35 let vojensky vázala země východní Evropy k Sovětskému svazu, a Gruzie následovala příklad pobaltských republik tím, že vyhlásila nezávislost. Nová svazová smlouva, která byla uveřejněna 14. srpna, a podepsána měla být o šest dní později, postoupila republikám vlastnictví téměř všech přírodních zdrojů včetně ložisek nerostných surovin na jejich území. 48 Stanovila také nadřazenost republikové legislativy nad legislativou svazovou, což bylo symbolizováno změnou názvu na Svaz sovětských suverénních republik. Tato smlouva kvůli následnému puči zastánců obnovení starého řádu nikdy nevstoupila v platnost, avšak o méně než čtyři měsíce později bylo Jelcinem a jeho běloruským a ukrajinským protějškem vytvořeno Společenství nezávislých států (SNS). 49 Společenství nezávislých států vzniklo na podzim 1991 jako volný svazek postsovětských států. Dne 8. prosince 1991 se uskutečnilo setkání představitelů Ruska, Běloruska a Ukrajiny, kteří se dohodli na vytvoření nové organizace otevřené všem postsovětským státům. Schůzky se zúčastnil ruský prezident Boris Jelcin, ukrajinský prezident Leonid Kravčuk a předseda běloruského parlamentu Stanislav Šuškevič. 50 Dne 21. prosince 1991 pak byla v Alma-Atě podepsána zakládající smlouva, kterou podepsalo jedenáct zemí bývalého SSSR. 51 V dokumentu se uvádí, že společenství bylo vytvořeno na 44 SAKWA, R.: c. d., s. 350. 45 Andrei Kozyrev byl prvním postkomunistickým ministrem zahraničí v Rusku. Byl znám jako zastánce prozápadního kurzu zahraniční politiky Ruska a spolupráce s USA. Ve funkci působil od roku 1990 do roku 1996, kdy byl nucen z funkce odejít. 46 SAKWA, R.: c. d., s. 350. 47 GLEASON, Gregory: The Federal Formula and the Collapse of the USSR. Publius, 22, č. 3, s. 151. 48 SIEGELBAUM, Lewis: The Nine Plus One Agreement, http://www.soviethistory.org/index.php?page=subject&subjectid=1991nineplus&year=1991&navi=byyear. 49 Tamtéž. 50 Text smlouvy, http://memory.loc.gov/frd/cs/belarus/by_appnc.html. 51 Konkrétně se jednalo o Arménii, Azerbajdžán, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgystán, Moldavsko, Ruskou federaci, Tádžikistán, Turkmenistán, Ukrajinu a Uzbekistán. 18

základě svrchované rovnosti všech svých členů, a že členské státy jsou nezávislé a rovné subjekty mezinárodního práva. SNS mělo sloužit dalšímu rozvoji a posílení vztahů přátelství, dobrých sousedských vztahů, důvěry, vzájemného porozumění a spolupráce mezi státy. 52 V rámci SNS je specifická role Ukrajiny, která Dohodu SNS neratifikovala, a tudíž není oficiálně členem tohoto společenství, ale účastní se jednání z pozice pozorovatele. Postavení Ukrajiny v rámci struktur SNS a její vztah k tomuto společenství bude popsáno ve třetí kapitole této práce. Vyhlášení nezávislosti pobaltskými republikami a Gruzií rozbilo strukturu SSSR a přes veškerou snahu, kterou Gorbačov a někteří další politici v tomto období vyvinuli, bylo jasné, že Sovětský svaz ve své původní formě dlouho nevydrží. Jmenování Kozyreva a následné jeho prohlášení, že ruská zahraniční politika nebude založena na ideologii a rozpory mezi Jelcinem a Gorbačovem, signalizovaly ruskou touhu po osamostatnění, k jejímuž naplnění došlo během následujícího období. Obrázek 2: Společenství nezávislých států, zdroj: http://www.af.mil/shared/media/ggallery/webgraphic/web_afg_021217_016.jpg. 52 Text smlouvy, http://memory.loc.gov/frd/cs/belarus/by_appnc.html 19

2.2 Srpen až prosinec 1991 Toto období je důležité, protože jeho konec znamená také definitivní rozpad Svazu sovětských socialistických republik a vznik nové samostatné zahraniční politiky Ruska, která se však v počáteční fázi své existence musela vyrovnat se stále přítomnými strukturami SSSR. Po rezignaci Eduarda Shevarnadzeho na post sovětského ministra zahraničí 20. prosince 1990 jej nahradil Alexander Bessmertnykh, který ve své funkci však zůstal pouze do již zmíněného puče, po němž byl nahrazen Borisem Pankinem. 53 Jmenování Pankina se ukázalo jako dočasné, protože ačkoliv bojoval na obranu sovětského ministerstva zahraničních věcí (MZV), nebyl přijat ani vedoucími orgány sovětské zahraniční politiky ani vytvářejícím se MZV Ruska. 54 Kozyrev navrhoval, aby sovětské ministerstvo zahraničních věcí bylo přetvořeno na orgán, jenž by se zabýval mezistátní spoluprací na úrovni svazových republik. Mělo se tak stát snížením počtu zaměstnanců a převedením zaměstnanců a pravomocí na jednotlivé republiky. 55 V říjnu 1991 Jelcin oznámil, že Rusko bude finančně přispívat pouze na chod tří ministerstev, 56 na což Kozyrev navázal tím, že volal po radikální reorganizaci sovětského ministerstva zahraničí do té míry, aby mělo pouze poradní charakter. Rusko navíc chtělo, aby zahraničně-politické závazky SSSR převzaly jednotlivé republiky a byl snížen počet zaměstnanců MZV o 80 až 90 %. 57 Pankin na to reagoval návrhem, který měl snížit počet zaměstnanců o jednu třetinu a změnit název ministerstva zahraničí na ministerstvo vnějších vztahů. Jelcin s tímto návrhem v podstatě souhlasil, ale požadoval větší snížení počtu personálu. Státní rada nakonec rozhodla drasticky zmenšit roli ministerstva pro vnější vztahy, s čímž se Gorbačov nechtěl smířit, a proto znovu jmenoval Ševarnadzeho ministrem zahraničí. 58 Sovětské MZV však začalo,,odumírat i navzdory své přeměně v ministerstvo pro vnější vztahy, která následovala po sloučení s ministerstvem zahraničního obchodu. Richard Sakwa označuje opětovné jmenování Shevardnadzeho 59 19. listopadu 1991 jako ministra pro vnější vztahy za poslední zoufalý pokus Gorbačova obnovit svoji autoritu. 60 Rusko v této chvíli prostřednictvím Andreje Kozyreva začalo také jednat s USA o větším 53 Boris Pankin byl bývalým velvyslancem v Praze. 54 SAKWA, R.: c. d., s. 352. 55 55 NICHOL, James P.: Diplomacy in the Former Soviet Republics. Westport, Praeger Publisher 1995, s. 51. 56 Jednalo se o ministerstvo obrany, komunikací a jaderné energie. 57 NICHOL, J. P.: c. d., s. 51. 58 Tamtéž, s. 51. 59 Shevardnadze se později stal prezidentem nezávislé republiky Gruzie. 60 SAKWA, R.: c. d., s. 351. 20

snížení počtu zbraní, než které navrhoval Gorbačov, což ukazuje touhu Ruska po osamostatnění své zahraniční politiky. 61 Sovětský svaz směřoval ke svému konci. Dne 18. prosince 1991 Jelcin přivedl sovětské diplomatické služby pod ruskou kontrolu a 22. prosince byla zrušena sovětská ministerstva zahraničí a obrany. Sovětské ministerstvo pro vnější vztahy bylo sloučeno s ruským MZV, do jehož čela se postavil Boris Jelcin. 62 Sovětský svaz se definitivně rozpadl k 31. prosinci 1991. 2.3 Leden 1992 až únor 1993 Rusko hledalo v rámci konsolidace situace vyvolané rozpadem sovětské struktury formulaci nové zahraničně-politické doktríny. První aktéři ovlivňující tvorbu zahraniční politiky Ruské federace se mohla inspirovat vlivem Gorbačovovy doktríny nového myšlení, jejíž představa o ideální bezpečnostní architektuře evropského, euroatlantického a eurasijského prostoru měla podobu konceptů společného evropského domu, případně Evropy zahrnující geopolitický prostor od Vancouveru po Vladivostok. 63 Ruská zahraniční politika se v tomto období koncentrovala především na globální aspirace a pozici Ruska v celosvětovém kontextu, která byla vnímána primárně jako euroatlantická. 64 Rusko bylo již v lednu 1992 uznáno 131 státy světa a v této době Boris Jelcin také vytyčil dva hlavní cíle ruské politiky: Zaprvé zajistit výhodné vnější podmínky pro domácí politické a ekonomické reformy a zadruhé překonat dědictví studené války a rozebrat konfrontační struktury. 65 Tato zahraničně-politická doktrína upřednostňovala prozápadní politickou linii na úkor ruských zájmů a za cenu zanedbávání budování nových vztahů se zeměmi SNS. Dá se tedy říci, že Rusko v počátečním období po rozpadu SSSR do značné míry i vědomě ztrácelo kontrolu nad děním v postsovětském prostoru, což Richard Sakwa nepřisuzuje pouze vnějším faktorům, ale i nutností řešit vnitřní problémy počínající ekonomické transformace či neklidné politické situaci. 66 61 NICHOL, J. P.: c. d., s. 51. 62 SAKWA, R.: c. d., s. 352. 63 KUCHYŇKOVÁ P. ŠMÍD T. (eds.): c. d., s. 23. 64 Tamtéž, s. 23. 65 GORBACHEV, Mikhail: Perestroika. Citováno z: SAKWA, R.: c. d., s. 352. 66 SAKWA, R.: c. d., s. 352. 21

Tzv. atlantistická skupina určující zahraničně-politické priority v tomto období, zdůrazňovala potřebu Ruska vstoupit do společenství demokratických zemí, měla snahu o partnerství se západními demokraciemi včetně Spojených států amerických a realizaci nového přístupu při zabezpečení národní bezpečnosti Ruské federace. 67 Tato skupina vedená Andrejem Kozyrevem byla charakteristická svojí prozápadní politikou. Kozyrev čerpal podporu od prezidenta Jelcina a jeho blízkých spolupracovníků, mezi něž patřil např. Genadij Burbulis, Yegor Gaidar či Mikhail Poltoranin. Avšak tito politici neměli žádné předchozí zkušenosti s vedením zahraniční politiky. 68 Jan Holzer říká: Rezignace na expansivní velmocenské cíle, tlak na navázání strategických vztahů s USA a západoevropskými zeměmi a paralelní snaha o zachování výhodných vazeb uvnitř SNS ovšem představovaly značně konfliktní ideovou opci, jejíž vnitropolitické podpory se dosti záhy vyčerpaly, čímž skončila tato romantická etapa etablování se samostatné ruské zahraniční politiky. 69 Tato atlantická orientace se v této rané fázi ruské zahraniční politiky ukázala jako nevhodná, jelikož opomíjela budování vztahů s bývalými svazovými republikami a nebyla slučitelná s ruským statutem velmoci, což se v následujících letech projevilo nespokojeností opozice a ústupem od vyloženě prozápadní politiky. 2.4 Březen 1993 až prosinec 1995 Zlom ve vedení zahraniční politiky Ruské federace nastává ke konci roku 1992 a na začátku roku 1993, kdy opozice začala odsuzovat Kozyrevovu podlézavost, romantickou posedlost Západem a jeho selhání ve formulování efektivní politiky vůči bývalým sovětským republikám. 70 V politických kruzích se začaly objevovat požadavky na vytvoření zahraniční politiky, která by byla více asertivní s ohledem na národní bezpečnostní zájmy. 71 Ruská politika začala explicitně prosazovat hegemonický koncept svých životně důležitých 67 HOLZER, Jan: Politický systém Ruska. - Hledání státu. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) 2002, s. 125. 68 ARBATOV, A. G.: c. d., s. 9. 69 HOLZER, J.: c. d., s. 125. 70 SAKWA, R.: c. d., s. 354. 71 SMITH, Graham: The Mask of Proteus: Russia, Geopolitical Shift and the New Eurasianism. Transactions of the Institute of British Geographersm 24, 1999, č. 4., s. 481. 22

národních zájmů v blízkém zahraničí 72, jakými bylo přemístění sovětských jaderných zbraní do Ruska, urovnání sporů týkajících se hranic a obrana zájmů Rusů žijících na území jiných států.. 73 Prezident Jelcin vůbec poprvé výslovně potvrdil zásadní ruský zájem na ukončení všech ozbrojených konfliktů na území bývalého SSSR a apeloval na Organizaci spojených národů, aby Rusku, jako garantovi míru a stability v regionu, poskytla zvláštní pravomoci. 74 V roce 1993 byla zformulována nová linie v zahraniční politice Ruské federace, která opět prohlásila Rusko za garanta stability v bývalém SSSR. Tato tzv. Kozyrevova doktrína blízkého zahraničí se stala novou vojenskou a zahraničně-politickou doktrínou Ruské federace. Její podstata spočívala v nepřímém vyhlášení postsovětského prostoru za oblast výlučně ruských zájmů a v případě, že by jej Rusko považovalo za ohrožené, mělo by právo přijmout jakékoliv kroky na jeho obranu. 75 Kozyrevova doktrína je často také srovnávána s americkou Monroeovou doktrínou 76 z roku 1823. 77 Ačkoliv se mezinárodní společenství zdráhalo potvrdit zvláštní roli Ruska, samo nebylo ochotné intervenovat, proto mělo Rusko ve skutečnosti volnou ruku při zavádění vlastního pořádku v postsovětském prostoru, s výjimkou pobaltských států. 78 Tento ambiciózní posun směrem k teoretickému táboru tzv. eurasianismu znamenal upřednostnění individuálního postavení Ruské federace v soustavě mezinárodních vztahů. Vyloučil velmocenské partnerství (a již v žádném případě ne s USA), s příklonem k věčným intercivilizačním povinnostem Ruska a s preferencí razantních řešení ve smyslu hájení vlastních národních zájmů, což v praktické rovině znamenalo především snahu o obnovení dominantního postavení v bývalém sovětském prostoru. 79 Jan Holzer argumentuje: Navzdory razantnějším reáliím nové ruské zahraničněpolitické doktríny nicméně není nutné nástup eurasianismu chápat jako bezalternativní a ideologicky zabarvený odklon od prozápadní orientace, ale spíše jako střízlivější reflexi daného stavu a pragmatický krok od liberálního idealismu, jehož nastolení atlantisty v prvních fázích formování ruské zahraniční politiky představovalo z hlediska soudobé pozice ruského státu a nálad uvnitř ruské společnosti až 72 Termín blízké zahraničí je používán pro označení sousedních států Ruské federace. Pro ty, které byly až do rozpadu Sovětského svazu jeho součástí jako svazové republiky. Známější je anglický termín Near Abroad či ruský Ближнее зарубежье (bližněje zaruběžje). 73 MANDELBAUM, Michael: The new Russian foreign policy. Council of Foreign Relations Press 1998, s. 24. 74 SAKWA, R.: c. d., s. 354. 75 LITERA, Bohuslav: Kozyrevova doktrína - ruská varianta Monroeovy doktríny. Mezinárodní vztahy, 1994, č. 4, s. 65. 76 Monroeova doktrína označuje celou západní polokouli výlučně za sféru vlivu Spojených států amerických a jakýkoli pokus jiných mocností do ní mocensky proniknout by byl považován za útok proti zájmům a bezpečnosti Spojených států amerických. 77 LITERA, B.: c. d., s. 65. 78 SAKWA, R.: c. d., s. 355. 79 HOLZER, J.: c. d., s. 125. 23

příliš radikální obrat a nerealisticky nereflektovalo možné veřejné konsekvence. 80 Pohyb na vnitropolitické scéně a nástup Jevgenije Primakova na post ministra zahraničních věcí pak odstartovaly další fázi formování ruské zahraniční politiky. 2.5 Roky 1996 až 1999 Období ruské zahraniční politiky začínající rokem 1996 je některými autory označováno již za počátek realismu v zahraniční politice RF, avšak Richard Sakwa označuje toto období za období nového pragmatismu. 81 Začátek tohoto období je charakterizován zejména výměnou na pozici ministra zahraničních věcí Ruské federace. Po Kozyrevovy, jenž 5. ledna 1996 na tento post rezignoval, nastupuje do čela MZV Jevgenij Primakov. I když je vedení zahraniční politiky podle Ústavy Ruské federace prezidentovou výsadou, změna ministra zahraničních věcí nevyhnutelně změnila vyznění této politiky. Primakov tvrdil, že navzdory agonii, ve které se Rusko nalézá, je stále velmocí a zahraniční politika by tomu měla odpovídat. 82 Podle Primakova Rusko potřebovalo různorodou zahraniční politiku, takovou, která by udržovala dobré vztahy s USA a evropskými zeměmi a rovněž by se měla snažit rozvíjet silné vazby s Čínou, Indií, Japonskem a zeměmi Blízkého a Středního východu. 83 Tato etapa ruské zahraniční politiky položila v duchu pragmatického prosazování vlastních národních zájmů důraz na: 1. Zformování příznivých podmínek v rámci mezinárodních vztahů pro upevnění ruské územní celistvosti. 2. Zastavení centrifugálních trendů v regionech bývalého SSSR. 3. Urovnání soudobých, destabilizací hrozících regionálních konfliktů. 4. Rozvoj soustavy mezinárodních vazeb, která by znemožňovala vytváření ohnisek napětí a zároveň umožňovala kontrolu vojenského potenciálu jednotlivých členů jaderného klubu. 84 Naplnění této etapy mělo být umožněno podporou procesu multilateralizace světového řádu, v němž by Rusko vystupovalo jako svébytná entita disponující mocenským potenciálem umožňujícím zabránění nastolení monopolárního uspořádání soustavy mezinárodních vztahů 80 HOLZER, J.: c. d., s. 126. 81 SAKWA, R.: c. d., s. 355. 82 MANDELBAUM, M.: c. d., s. 183. 83 Tamtéž, s. 183. 84 HOLZER, J.: c. d., s. 126. 24

(i kdyby to mělo znamenat konkurovat Západu). 85 Koncept zahraničně-politického realismu se navzdory prognózám o návratu Ruska k ideologickému pojetí soustavy mezinárodních vztahů ukázal být přirozeným rámcem, a to včetně vztahů se západními mocnostmi (viz. např. zahájení rozhovorů o omezené protiraketových systémů). 86 Primakovův vliv na vedení zahraniční politiky se nezmenšil ani v období od září 1998 do května 1999, kdy zastával funkci předsedy vlády a na postu ministra zahraničí byl nahrazen Igorem Ivanovem. 87 Politolog Timofei Bordachev ve svém článku z prosince roku 2009 uvádí: Konečné vítězství pragmatismu v letech 1991 2000 bylo zmařeno závazky, které Rusko muselo přijmout, aby bylo v souladu se systémem mezinárodních vztahů. 88 S tímto tvrzením lze souhlasit, ovšem musíme vzít na vědomí první fáze ruské zahraniční politiky, ve kterých se pragmatismus tak moc neobjevoval, což se změnilo až s nástupem Primakova do čela ministerstva zahraničí. Pragmatismus přetrval v ruské zahraniční politice i v dalším období, avšak v odlišné podobě. 2.6 Od roku 2000 až do současnosti Toto období ruské zahraniční politiky začíná nástupem Vladimira Vladimiroviče Putina do funkce prezidenta Ruské federace a pokračuje i po vypršení jeho mandátu a dosazení Dmitrije Anatolijeviče Medveděva do úřadu prezidenta. Období je charakteristické tím, že opět poklesla role ideologií v zahraniční politice a tato politika je tak určována v duchu pragmatických myšlenek na základě národních zájmů. Putin po svém zvolení sice nechal na postu ministra zahraničních věcí Ivanova, avšak zahraniční politika se pod novým vedením začala měnit. V roce 2000 byla přijata nová koncepce zahraniční politiky Ruské federace, národně-bezpečnostní koncepce a nová vojenská doktrína. Tyto dokumenty revidovaly koncepty přijaté za Jelcinovy éry a stanovily tak novou linii zahraniční politiky RF. Putin od začátku svého funkčního období zdůrazňoval potřebu přestavět domácí ekonomiku, jelikož jedním ze znaků této realistické etapy je ruské uvědomění si, že chybí prostředky k tomu, aby Rusko mohlo plně převzít svoje právoplatné místo na světové politické scéně. 85 HOLZER, J.: c. d., s. 126. 86 Tamtéž, s. 127. 87 SAKWA, R.: c. d., s. 355. 88 Celý text viz: Without Ideology or Order, http://eng.globalaffairs.ru/numbers/29/1312.html. 25