william shakespeare zkrocení zlé ženy

william shakespeare zkrocení zlé ženy

william shakespeare zkrocení zlé ženy k o m e d i e osoby a obsazení christopher sly, dráteník (je vtažen i do vlastní hry jako kurt, kloboučník a starý pán) miloslav čížek šlechtic miroslav liška služebná adéla krulikovská herecká trupa první herec (principál), hraje i vincenza, bohatého měšťana z pisy josef bičiště j.h. druhý herec, hraje i grumia a krejčího petr sutorý třetí herec, hraje i biondella petr pěnkava čtvrtý herec, hraje baptistu minolu, bohatého měšťana z padovy zdeněk hrabal pátý herec, hraje lucenzia, vincenzova syna zamilovaného do bianky ondřej frydrych šestý herec, hraje petruccia, veronského šlechtice, nápadníka kateřiny ivan dejmal j.h. sedmý herec, hraje gremia vítězslav kryške osmý herec, hraje hortensia tomáš hába devátý herec, hraje trania zdeněk klusák vlastimilo vlastimil ondruška j.h. principálka, hraje i lady a vdovu lenka waclawiecová první herečka, hraje kateřinu lucie bergerová druhá herečka, hraje bianku petra sklářová text sleduje libuše berková představení řídí renata stysińská těšínské divadlo český těšín, příspěvková organizace ředitel karol suszka šéf české scény miloslav čížek dramaturg české scény ivan misař překlad jiří josek úprava ladislav slíva režie karol suszka scéna a kostýmy oleksandr overchuk j.h. (ukrajina) hudba vlastimil ondruška j.h. dramaturgie ladislav slíva j.h. premiéra 28. ledna 2012 v 17.30 hod. v těšínském divadle sezóna 2011/2012 inscenace vznikla za finanční podpory ministerstva kultury české republiky

zkrocení zlé ženy spadá do raného období Shakespearovy tvorby. Odhaduje se, že hra vznikla někdy před rokem 1594, a podle některých komentátorů jde vůbec o první komedii (ne-li dokonce o první hru), kterou Shakespeare napsal Úspěšnost této komedie je z velké části dána tím, že si zde autor zvolil téma věčné a vděčné vztah mezi mužem a ženou, boj mezi pohlavími, a vtělil ho do atraktivní podoby divadelní frašky V počátcích své tvorby si Shakespeare s potěchou vyzkoušel různé žánry už zde se projevil jako mistr svého řemesla, který dokonale spojuje různorodé motivy a stavební prvky hry v harmonický celek a nasvěcuje pro nás její téma objevně a aktuálně i přes propast více než čtyř staletí. Dobové představy o postavení muže a ženy ve společnosti lze demonstrovat na dvou textech, z nichž Shakespeare dokonce ve své hře volně cituje: prvním je tehdy populární anonymní balada o hádavé ženě, kterou její manžel zbičovanou a nahou zašije do nasolené koňské kůže a nechává ji tam, dokud žena nezkrotne, druhým je Kniha obecných modliteb, breviář anglikánské církve, hlásající zásadu, že žena je muži vždy povinována láskou, úctou a poslušností. Přestože jde o dokumenty zcela odlišné, jedno mají společné přisuzují ženě ve společnosti podřadné postavení. Shakespeare ve své komedii vskutku ukazuje, jak se ze vzteklé Káči pod vlivem krotitelského umění Petrucciova stává milující a poslušná Kačenka, ochotná se nakonec před svým mužem hluboce pokořit. Zároveň však tento zdánlivě jednoznačný výklad zpochybňuje a obrací na hlavu. V Shakespearově humanistickém pojetí a díky autorově schopnosti postihovat lidské typy s nebývalou plasticitou přerůstá zdánlivě mizogynská fraška ve hru mnohem obsažnější, složitější, a přitom o nic méně veselou a bujarou. Vysmíváno tu ovšem není nakonec to či ono pohlaví, ale obecně lidská hloupost, jalovost a neupřímnost, a naopak je tu oslavován člověk obdařený zdravým rozumem a schopný opravdového citu. Je zajímavé si uvědomit, jakými prostředky Shakespeare této objektivizace dosahuje. Jako u řady pozdějších her látku aktualizuje a obohacuje dalšími dějovými rovinami, přičemž vzájemným zrcadlením postav, dějů a motivů vyjevuje ústřední téma hry. Princip hry ve hře je navozen už předehrou, která diváka zavádí do bezprostřední blízkosti Shakespearova rodiště, do warwického hrabství Příběh opilého žebráka, kterého bohatý šlechtic z žertu načas promění ve vznešeného pána a nechává před ním hereckou družinu sehrát divadlo, slouží jako rámec komedie, a navíc v parodické nadsázce předznamenává řadu jejích motivů: hádku muže a ženy, manipulaci silnějšího se slabším, proměny identity spojené s protiklady zdání a skutečnosti či vznešeného a nízkého. Typy podobné dráteníku hristopheru Slyovi jistě Shakespeare dobře znal z osobní zkušenosti, motiv záměny žebráka za pána se v různých obměnách vyskytoval již od Pohádek tisíce a jedné noci. Rámcový příběh ale není uzavřen. Postavám předehry patří už pouze krátký výstup v polovině prvního jednání, kdy se hristopher Sly, tentokrát jako divák, opět nakrátko probere ze spánku, načež se nadobro ze hry vytratí. (Dodnes se vedou spory o to, zda takový byl autorův záměr, nebo zda se část textu nedochovala.) Hlavní, burleskní příběh o krocení Kateřiny má svůj původ v domácím folkloru. Přestože ho Shakespeare s vervou špikuje divácky vděčnými scénkami, jako je rozbíjení loutny o hlavu nápadníka, výstup kloboučníka a krejčího, dialog o slunci a měsíci i konečná sázka o to, čí žena je poslušnější (často jde o scény převzaté ze starších pramenů), Petruccio se nikdy (na rozdíl od folklorních zpracování látky) neuchyluje k vyloženému násilí. Spíše než krotitelem je učitelem, který svou hranou hrubostí nastavuje Kateřině zrcadlo. Kontrastně k hlavnímu ději pak rozvíjí autor vedlejší, romantickou zápletku Lucenzia a Bianky, jejímž podkladem byla italská humanistická komedie Ludovika Ariosta Záměny (I Suppositi, 1509), volně přeložená do angličtiny Georgem Gascoignem (Supposes, 1566). Odtud Shakespeare převzal příběh dívky, kterou chce její otec provdat za bohatého starce. Mladý šlechtic, do dívky zamilovaný, si prohodí role se svým sluhou, který vystupuje jako falešný nápadník, zatímco jeho pán v přestrojení za sluhu má k dívce volný přístup. Shakespeare si od Ariosta vypůjčil rovněž trik s falešným otcem, stejně jako dramatické vyvrcholení hry při příchodu skutečného otce. Pominul však skutečnost, že Polynesta, předchůdkyně Bianky, byla těhotná, a vyhnul se i romatickému happy endu, podle něhož se ze sluhy vyklube dlouho postrádaný syn urozeného, byť nastrčeného otce. Zato do hry jako dalšího nápadníka symetricky vepsal Hortensia a jeho vdovičku. Kontrastování a zrcadlení obou příběhů je důmyslné jak v kresbě postav, tak v kompozici. Romanticky klišovitý Lucenzio vstupuje do děje na první pohled zamilovaný až po uši, bojuje o svou lásku cestami pokoutními a prostředky ryze praktickými, aby po svatbě rozčarován zjistil, že jeho Biančička zdaleka není tak milá a roztomilá, jak si všichni mysleli. Realistický a živelný Petruccio se chce naopak ženit pro peníze, ale v otevřených bouřlivých střetech s podobně temperamentní Kateřinou si neomylně a neodvratně razí cestu k vzájemnému respektu a lásce Oba příběhy mají přitom společného jmenovatele, jímž je téma vlastní snad všem Shakespearovým hrám: protiklad skutečnosti a zdání, života a divadla. Vždyť většina hlavních postav tu v tomto několikanásobném divadle na divadle hraje nějakou roli a teprve na konci masky spadnou, pravda se vyjeví a paradoxně se ukáže, že všechno je jinak. Právě v tuto chvíli se ujímá slova Kateřina a přednáší svůj proslov plný ženské pokory, své vyznání poslušnosti svému pánu a muži. Tímto slavně neslavným monologem Shakespeare dokonale zrušil divadelní iluzi a vykročil z jeviště do hlediště. Najednou tu totiž před diváky nestojí jen Kateřina postava divadelní hry, ale především představitelka ženského pohlaví. Je zbytečné se ptát, jak vážně sám Shakespeare její slova myslel. Rozhodující je, jak je Kateřina říká: zda se zmoudřelou odevzdaností té, která poznala, kde je její místo, nebo s ironickým výsměchem zpupným pánům tvorstva, které lze tak snadno oklamat hranou pokorou, či snad se vzdorným a sarkastickým zoufalstvím ponížené a ponižované ženy. Shakespeare není ani mizogyn, ani feminista, nedává jednoznačné odpovědi. Dokáže ale s nebývalou jasnozřivostí poukázat na otázky, které si lidé kladli a kladou, co svět světem stojí. jiří josek (z předmluvy ke knižnímu vydání hry)

k naší úpravě Jak uvádí Jiří Josek i mnozí další komentátoři Shakespearova díla, předřazením prologu k vlastní hře, v němž vystupují pouze Sly, hospodská, šlechtic, sluhové a herci, vzniká fakticky disparátní tvar (ať už k němu došlo jakkoli, např. zachováním textu v pouhé neúplné podobě či jinak). Většina inscenátorů to řeší tak, že celý tento prolog (a další příslušnou krátkou pasáž v 1. jednání) prostě škrtá. Je tu však možnost, že jde o hru ve hře, o divadlo na divadle, ale v tom případě by bylo nutno hlavní postavy prologu převést do celého rozměru hry. A tato možnost nás zaujala. Vyšli jsme z toho, že herci vlastně hrají příběh o zkrocení zlé ženy jednak pro Šlechtice, pro něhož vlastně přijeli na jeho sídlo hrát, jednak pro Slye podle přání Šlechtice a vlastně i pro svou vlastní zábavu. Vyčlenili jsme proto Slye a Šlechtice (spolu se Sluhou a falešnou Lady) do jakési paralelní druhé linie hry, přičemž obě linie hry vstupují do vzájemných interakcí. Sly reaguje na to, co je mu předváděno, samozřejmě podle svého charakteru, na něj pak mohou reagovat další postavy této linie, ale zároveň mohou reagovat i na děj vlastní hry. Nemusí přitom být bez ustání na jevišti: Šlechtic tuto hru patrně zná, proto je ze zdvořilosti přítomen počátečním pasážím a pak už jen těm místům, která má v největší oblibě; i sluha či Lady se mohou pod různými záminkami občas z jeviště vytratit. Jen Sly jako hlavní postava této linie budiž nejen většinou účasten, ale i zapojen do děje v některých vedlejších postavách hlavního příběhu. K reakcím postav z vedlejší, paralelní linie naší úpravy jen tolik: tyto reakce nechť jsou jednak jen mimoslovné (mimické a pohybové) a pokud použijí akustických prostředků výrazu, nechť jsou to jen významově obsažné zvuky, citoslovce či slova citoslovečného charakteru, a to taková, aby nenarušovala jazykovou fakturu Joskova překladu. Kdy a jak mají postavy ony paralelní linie do zmíněných interakcí s hlavním příběhem vstupovat, to naše úprava jen na několika místech spíše naznačila než vymezila a ponechala ve své podstatě na fantazii režiséra a herců. A do vedlejší linie hry jsme pak dosadili i postavu hudebníka Vlastimila, který tuto linii ještě rozhojňuje svými hudebními reakcemi na děj a doprovází i zpěv písní. Apropos: pro písňový text byla zvolena kombinace Shakespearových sonetů č. 24 a 29 (tentokrát v překladu J. Vladislava; snad nám to J. Josek promine). S těmito premisami jsme tedy k úpravě hry a posléze i k její inscenaci spolu s režisérem K. Suszkou přistupovali. ladislav slíva

Muž je úspěšným příživníkem, trubcem, který vynalezl civilizaci, umění a válku, poněvadž ho jinak nebylo k ničemu zapotřebí a poněvadž měl sílu, kterou musel nějak uplatnit. andré maurois Žena je zdařilá napodobenina anděla, až na to, že pánbůh se na ní dopustil několika milých chyb. gerhart hauptmann Počestná žena je muži poddána, ale zároveň mu vládne. publilius syrus Rozhodně je nutno osvobodit ženu; co s ní potom budeme dělat, je ovšem jiná otázka. karel čapek Když si hraji se svou kočkou, kdo ví, nemá-li ona ze mne větší kratochvíli než já z ní. michel de montaigne Hádka se ženou je nožem krájená voda. korejské přísloví Muži budou vždy tím, co z nich udělají ženy. jean jacques rousseau Jenom se vesele žeňte; dostane-li se ti žena dobrá, budeš vzácnou výjimkou; dostane-li se ti zlá, staneš se filozofem. sokrates Že se manžel Xantippy stal velkým filozofem, je pozoruhodné. Při tom věčném štěkání ještě myslit! heinrich heine Pravý muž chce dvojí: nebezpečí a hru. Proto touží po ženě, protože ona je nejnebezpečnější hračkou. friedrich nietzsche Láska je druh války. publius ovidius naso Člověk bez lásky je mrtvola na dovolené. erich maria remarque Omnia vincit amor. (Láska vše překoná.) publius vergilius maro redakce programu ladislav slíva výtvarný návrh obálky oleksandr overchuk j.h. foto kateřina czerná design marian siedlaczek tisk proprint, s.r.o. český těšín program vydalo těšínské divadlo český těšín, příspěvková organizace zřizovatel moravskoslezský kraj ostravská 67 737 35 český těšín tel. 558 746 022-23 info@tdivadlo.cz www.tdivadlo.cz práva k provozování tohoto díla zastupuje jiří josek (překlad) a agentura dilia praha (úprava) vedoucí obchodního oddělení dagmar pavlíková šéf umělecko-technického provozu aleš szotkowski vedoucí dekorační dílny kristina libosková vedoucí krejčovny helena prokopová vedoucí vlásenkárny jaroslava držíková jevištní mistr roman sekula vedoucí zvuku a osvětlení vladimír rybář vedoucí úseku rekvizit josef kurek rekvizity milada zbončáková garderoba šárka szeligová, jana černá světla czesław czakoj, martin valenta zvuk richard damek, michal maliniak jevištní technika jiří ponča, fjodor vicenec, alfréd benek, jindřich tesarczyk