ZPRÁVA O STAVU LIDSKÝCH PRÁV v České republice za rok 2010 Český helsinský výbor PRAHA červen 2011
OBSAH Úvodní slovo... 3 Diskriminace... 5 Práva dětí... 9 Práva žen... 13 Svoboda slova... 15 Vězeňství... 18 Justice... 23 Cizinci... 25 Násilí motivované nenávistí... 30 Zdravotnictví... 35 Sociální zabezpečení... 38 Práva osob se zdravotním postižením... 41 Práva seniorů... 44 Sociální bydlení... 46 2
Úvodní slovo Milí čtenáři, máte před sebou pravidelnou zprávu Českého helsinského výboru o stavu lidských práv za minulý rok. Již po sedmnácté vychází zpráva snažící se zachytit v souladu s naším posláním, co významného se stalo v minulém roce v oblasti lidských práv. Život je změna a neustálé hledání. Letos jsme se rozhodli, že nezvolíme, jako v minulých letech formu autorských statí vypracovaných odborníky z různých oborů, ale že se pokusíme z podkladů, na nichž spolupracovalo mnoho autorů z nevládních organizací i z jiných prostředí, vytvořit zprávu vlastní, která bude mít jednotnější ráz. Za pomoc se shromažďováním podkladů chci poděkovat mnoha spolupracovníkům, kteří přispěli podklady. Za mnohé zmíním Alexandru Jachanovou-Doležalovou z Gender studies nebo Vědunu Bubleovou ze Střediska náhradní rodinné péče, která přispěla do kapitoly o právech dětí, či JUDr. Josef Franc z právní poradny Života 90. Je vždy těžké vybrat témata, na něž upozorníme při vydání zprávy jako na témata v daném roce pozoruhodná a závisí to jistě i na úhlu pohledu. Znepokojivá je situace v českém vězeňství, které dlouhodobě vykazuje trend rostoucího počtu vězňů a snižujícího se množství finančních prostředků. Tendence ke zhoršování situace místo ke zlepšování lze zaznamenat i v otázce sociálních práv. Některá opatření vlády způsobila propad dalších skupin obyvatel do hmotné nouze, stále větší je počet dětí ohrožených absolutní chudobou. Ani po dvaadvaceti letech od Listopadu nemá Česká republika zákon, který by definoval sociální bydlení a podmínky nároku na ně. Za významnou pozitivní událost lze jistě možné považovat přijetí Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, je však otázkou, jak bude v současném klimatu tato Úmluva naplňována. Rok 2010 nebyl České republice dobrým rokem z hlediska ochrany lidských práv. Zhoršuje se i společenské klima v otázkách diskriminace. Vládní prohlášení, které vláda v minulém roce po svém nástupu předložila Parlamentu, obsahovalo dosud nejkratší kapitolu v historii všech vládních prohlášení, která se lidských práv týká. Je do určité míry symbolické, stejně jako to, že si předseda vlády Petr Nečas si symbolicky vybral za svého poradce pro oblast lidských práv člověka, který veřejně prohlašoval, že antidiskriminační zákon považuje za útok na naše svobody. Alarmující je pak, že poradcem ministra školství se stal klíčový aktér hnutí D.O.S.T., které přímo proti myšlence cíleného překonávání diskriminačních stereotypů vystupuje. 3
Ostudným ústavněprávním dluhem je skutečnost, že prezident republiky od roku 2005 odmítá ratifikovat Dodatkový protokol k Evropské sociální chartě. Tento protokol sjednaný na půdě Rady Evropy, umožňuje podání kolektivních stížnosti pro případy, kdy jsou porušována sociální práva skupin obyvatel. Ústavní soud ve svém druhém nálezu k Lisabonské smlouvě přitom stanovil povinnost prezidenta v obdobných situacích parlamentem řádně schválené mezinárodní úmluvy ratifikovat 1. Tato dlouhodobě zanedbaná povinnost získává nový význam v okamžiku, kdy je některými politiky přímo zpochybňováno ústavně zaručené právo na stávku a kdy prezident republiky bezostyšně vyzývá zaměstnavatele, aby stávkující za realizaci jejich práva postihli. Snad jedinou opravdu dobrou zprávou poslední doby je, že lze v posledních měsících zaznamenat probouzení občanské společnosti a zvýšenou aktivizaci lidí uvědomujících si, že naplnění práv garantovaných Listinou nemusí být v každém okamžiku samozřejmostí a že je třeba se za svá práva brát. Anna Šabatová, předsedkyně ČHV František Valeš, místopředseda ČHV 1 Vláda přijala usnesení č. 776 z 25. 11. 1998 k návrhu ratifikace. Sněmovna pak vyslovila souhlas s ratifikací dne 21. 5. 2003 a Senát dne 10. 9. 2003. 4
Diskriminace 1. V roce 2009 byl po dlouho trvajících debatách a mnoha peripetiích přijat zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů, tzv. antidiskriminační zákon. Zákon kromě všeobecného zákazu diskriminace a definice diskriminace určil místo, na něž se lidé mohou obracet, cítí-li se diskriminováni. Klíčovou institucí, která je pověřena ochranou před diskriminací, se stal veřejný ochránce práv (dále jen ochránce), který podle zákona a) poskytuje metodickou pomoc obětem diskriminace při podávání návrhů na zahájení řízení z důvodů diskriminace, b) provádí výzkum, c) zveřejňuje zprávy a vydává doporučení k otázkám souvisejícím s diskriminací, d) zajišťuje výměnu dostupných informací s příslušnými evropskými subjekty. Zákon se stal účinným ve dvou fázích. Od září 2009 platil zákon jako takový a od 1. prosince 2009 se lidé mohli začít obracet na veřejného ochránce s žádostí o pomoc. Rok 2010 byl tedy prvním rokem činnosti ochránce v této oblasti. Ochránce vydal řadu stanovisek a doporučení: 2. Například stanovisko, které posuzuje přístup sluchově postižených diváků k celoplošnému televiznímu vysílání 2. Nebo stanovisko, které se zabývá tím, zda podmínka občanství pro přijetí do domu s pečovatelskou službou je diskriminační. 3 Významné je též stanovisko k rovnému zacházení s dětmi při zařazování do evidence náhradní rodinné péče 4. 3. Z hlediska rovných příležitostí je důležité doporučení ochránce na rovné zacházení v přístupu k předškolnímu vzdělávání, v němž formuloval desatero rovného zacházení v přístupu k předškolnímu vzdělávání 5. Diskriminací nevidomých se zabývá doporučení týkající se přístupu 2 Pokud provozovatel celoplošného televizního vysílání s licencí plní povinnost stanovenou ustanovením 32 odst. 2 zákona o vysílání pouze z formálních hledisek, resp. jen v určitých časových obdobích, jedná se o přímou diskriminaci osob sluchově postižených z důvodu zdravotního postižení. 3 Jedná se podle ochránce o nepřímou diskriminaci stěžovatele z důvodu státní příslušnost. 4 Pokud dojde k nezařazení dítěte do evidence NRP z důvodu spočívajícího v rase, barvě pleti, pohlaví, jazyce, náboženství, politickém nebo jiném smýšlení, národnostním, etnické nebo sociálním původu, majetku, tělesné nebo duševní nezpůsobilosti, rodu a jiném postavení dítěte nebo jeho rodičů nebo zákonných zástupců, jedná se o diskriminační zacházení ve smyslu ústavního pořádku České republiky, pokud není možno objektivně je ospravedlnit legitimním cílem. Argument spočívající v nepravděpodobnosti nalezení vhodných osvojitelů je založen na předsudku, který fakticky skupině dětí vymezené na základě některého z výše uvedených kritérií zabraňuje v přístupu k realizaci jejich práva na rodinný život. 5 I. Primárním úkolem mateřských škol je poskytovat vzdělání dítěti; nositelem práva na předškolní vzdělávání je dítě, nikoliv jeho zákonný zástupce, a to i přesto, že fakticky zabezpečuje mateřská škola sekundárně i službu hlídání dětí. 5
vodících a asistenčních psů do veřejných prostor 6. Významné je též doporučení v podobě desatera, jímž ochránce reaguje na diskriminační nešvary, jichž se dopouštějí některé obce při pronajímání obecních bytů. 7 Dne 21. července 2010 vydal ochránce doporučení k naplnění práva na rovné zacházení s cizinci, které je podrobněji rozebráno v kapitole týkající se cizinců. II. Ředitel/ředitelka rozhoduje o přijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání jako orgán státní správy, a proto se musí jeho rozhodování řídit vedle ustanovení antidiskriminačního zákona rovněž Listinou základních práv a svobod, zejména pak zákazem diskriminace v ní obsažené. III. Při přijímání dětí do mateřské školy je zakázáno činit rozdíly na základě státní příslušnosti dítěte. IV. Pokud je požadavek trvalého pobytu dítěte v obci kritériem zvýhodňujícím, nikoliv bezpodmínečným, jedná se o kritérium legitimní. Není naopak legitimní přehlížet trvalý pobyt dítěte a rozhodovat o jeho (ne)přijetí do mateřské školy podle trvalého pobytu jeho rodičů. V. Je-li trvalý pobyt v obci zvýhodňujícím kritériem pro přijetí dítěte, mělo by se toto zvýhodnění vztahovat též na občany EU a dlouhodobé rezidenty, kteří mají v obci hlášeno místo pobytu. VI. Věk dítěte je možným kritériem pro stanovení pořadí přihlášených dětí. Pokud by však mělo v konkrétních případech dojít k absolutnímu vyloučení mladších dětí (zejména tříletých) z předškolního vzdělávání, bylo by vhodné uplatňovat je diferencovaně v rámci jednotlivých ročníků. VII. Vzhledem k obecnému trendu začleňování všech dětí do vzdělávacího proudu je třeba zajistit vzdělávání co nejširšího počtu dětí v běžných mateřských školách. Paušální odmítnutí přijmout do mateřské školy dítě se zdravotním postižením představuje přímou diskriminaci v přístupu ke vzdělání z důvodu zdravotního postižení. VIII. Předškolní vzdělávání je veřejný statek, a proto s ním ředitel/ředitelka mateřské školy nemá nakládat jako s prostředkem pro podporu nebo zvýhodnění jistých skupin, jejichž (pracovní) činnost pokládá on sám/ona sama za prospěšnější pro společnost. IX. Kritérium zvýhodňující děti, jejichž rodiče jsou zaměstnáni nebo výdělečně činní sice není diskriminační, na druhou stranu nesouvisí bez dalšího s dítětem, jakožto adresátem poskytovaného vzdělávání, ani s jeho individuálními potřebami. Ochránce proto nedoporučuje využívat při přijímání dětí do mateřských škol kritérium zaměstnanosti rodičů. X. Pokud je při rozhodování o přijetí do mateřské školy znevýhodněno dítě, jehož matka/otec je na mateřské/rodičovské dovolené s jiným dítětem, jedná se o přímou diskriminaci z důvodu pohlaví (rodičovství). 6 I. Pes vycvičený pro doprovod osoby se zdravotním postižením je chápán jako nepostradatelná součást zdravotně postižené osoby, která jí umožňuje plně uplatňovat právo na volný pohyb, samostatnost a nezávislost. II. Zajištění přístupu do veřejných prostor pro psy speciálně vycvičené pro doprovod osob se zdravotním postižením, kteří slouží jako pomůcka ke kompenzaci zdravotního postižení, je nutné pro realizaci práva nebýt diskriminován, jakož i dalších práv osob se zdravotním postižením. III.. Vyžadování zvláštní platby za psy se speciálním výcvikem by pro osoby se zdravotním postižením znamenalo neodůvodněnou a nepřiměřenou zátěž, znevýhodnění oproti osobám bez postižení, a tím i jejich diskriminaci. IV. Vyloučení psa vycvičeného k doprovodu osob se zdravotním postižením z veřejných prostor je přípustné pouze v individuálních objektivně odůvodněných případech. 7 I. Jakákoliv diskriminace v přístupu k bydlení je zakázána, pokud je bydlení nabízeno veřejnosti. Všem osobám musí být v přístupu k bydlení zaručeno právo na rovné zacházení. II. Při procesu tvorby, úpravy či budoucí změny pravidel pro ucházení se o pronájem obecního bytového fondu je třeba mít na paměti, že není podstatné, zdali má obec v úmyslu žadatele protiprávně znevýhodňovat (diskriminovat), ale zda vytvořená pravidla mají diskriminační dopad - úmysl diskriminovat, či nediskriminovat nehraje roli. III. Obec nemá zcela srovnatelné postavení s běžným pronajímatelem (fyzickou či právnickou osobou). Jako veřejnoprávní korporace má právem i zákonem svěřeny zvláštní povinnosti vůči svým obyvatelům i dalším osobám. Požadavek na rovné zacházení s žadateli o pronájem obecního bytu je výrazně silnější než požadavek na rovné zacházení u bytu pronajímaného fyzickou či právnickou osobou. IV. O diskriminaci se nejedná, pokud rozdílné zacházení sleduje objektivně legitimní cíl a prostředky k dosažení tohoto cíle jsou přiměřené. Obec má však proti běžnému pronajímateli velmi úzký prostor pro prokázání legitimního cíle a jinými měřítky je posuzována i přiměřenost prostředků k jeho dosažení. Možnost takového posouzení je podmíněna důkladnou znalostí místních poměrů obce. V. Na rozdíl od běžného pronajímatele, který může stanovit jako kritérium výběru budoucího nájemce i výši jeho příjmu v libovolné výši, musí obec vážit i přiměřenost požadované výše příjmu budoucího nájemce tak, aby nebylo porušeno právo na rovné zacházení žadatelů. VI. Znevýhodnění občana-pracovníka jiného členského státu EU oproti občanu ČR v přístupu k obecnímu bytovému fondu je v přímém rozporu se zákazem diskriminace stanoveným právem EU. 6
4. Tato stanoviska a doporučení, rovněž tak některá doporučení v individuálních kauzách majících obecný dopad, jsou prvními vlaštovkami zvyšování citlivosti společnosti vůči diskriminačním postupům či praktikám, které nemusejí vždy vznikat ze zlé vůle. Mnohem častěji jsou výrazem stereotypů a předsudků hluboce ve společnosti zakořeněných a velmi často bohužel nereflektovaných jak jejich nositeli, tak nezanedbatelnou částí společnosti. 5. Oblastí, kde dochází k přímé i nepřímé diskriminaci, je mnoho. Otázky diskriminace jsou i subjektivně obyvatelstvem vnímány jako palčivé. Podle nedávného výzkumu STEM 8 dvě třetiny lidí vidí diskriminaci v ČR jako velký problém. Přitom loni tento názor sdílela jen necelá polovina obyvatel. Oproti loňskému roku se také zvýšil podíl těch, podle nichž diskriminace v posledních letech přibývá. Za nejzávažnější typ diskriminace považují lidé nejčastěji znevýhodňování podle věku (47 procent) a zdravotního stavu nebo postižení (20 procent), dále podle rasy a národnosti (14 procent) a podle pohlaví (9 procent). Jen pět procent lidí si myslí, že je někdo znevýhodňován kvůli výši majetku či podle sociálního původu. 6. Za jednu z nejzávažnějších diskriminací je třeba jmenovat diskriminační vzdělávání romských dětí, na niž ve svém rozsudku D. H. z roku 2007 9 upozornil i Evropský soud pro lidská práva Rady Evropy (Štrasburk)- Jde o diskriminaci nepřímou. Česká republika od té doby potvrdila i svými vlastními výzkumy, že v bývalých zvláštních, dnes praktických školách, se vzdělává téměř třetina všech romských dětí. V roce 2010 po nástupu ministra Josefa Dobeše na Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy se práce na opatřeních, která by měla tento nežádoucí stav překonávat, VII. Znevýhodnění žadatele pobírajícího rodičovský příspěvek je přímo diskriminační z důvodu pohlaví. Za diskriminaci z důvodu pohlaví se považuje i diskriminace z důvodů mateřství nebo otcovství. Rodičovský příspěvek je dávkou státní sociální podpory a je relevantním zdrojem příjmu žadatele o pronájem. VIII. Znevýhodnění žadatelky, resp. žadatele pobírajícího peněžitou pomoc v mateřství, je přímo diskriminační z důvodu pohlaví. Peněžitá pomoc v mateřství je dávkou nemocenského pojištění a je relevantním zdrojem příjmu žadatelky, resp. žadatele o pronájem. IX. Počet dětí nebo členů domácnosti jako kritérium při posuzování žadatele o obecní byt je s vysokou pravděpodobností možné považovat za nepřímo diskriminační z důvodu etnicity (vůči Romům). Kritérium počtu dětí nebo členů domácnosti je však možno používat jako zvýhodňující v rámci tzv. pozitivních opatření. X. Požadavek prokázání příjmu zájemce o pronájem obecního bytu v nepřiměřené výši pro zařazení do evidence uchazečů o pronájem je nepřímo diskriminační z důvodu pohlaví. 8 Výsledky průzkumu zveřejnila dne 29. dubna ČTK. 9 D.H. proti České republice z 13. listopadu 2007, stížnost č. 57325/00. 7
zastavila. Ministr dosud nevyjádřil jasnou vůli tento nežádoucí stav napravovat. 10 Pracovníci, kteří se podíleli na vytvoření Národního akčního plánu inkluzívního vzdělávání, a to včetně odborníků z řad pedagogů, z ministerstva odešli (někteří nedobrovolně). Situace vyvrcholila v květnu 2011, kdy pracovní skupiny NAPIV opustilo více než 50 externích odborníků zejména z akademické sféry, a to z důvodu manažerského selhání vedení resortu školství a neochoty ministerstva uskutečňovat plán inkluzivního vzdělávání a skutečně dosahovat proinkluzivní školské reformy 11. 7. Skupinou, která se s diskriminací setkává každodenně, jsou Romové ať je to v přístupu ke vzdělání, k bydlení, na trhu práce. Jedním ze znaků této diskriminace jsou i vysoké počty dětí ve školských zařízeních ústavní péče, dětských domovech a výchovných ústavech, a konec konců i vysoký počet Romů v českých věznicích. Hypotéza existence institucionální diskriminace je málo vnímaná i odbornou veřejností. Neexistuje ani žádný výzkum tohoto jevu (ani statistické údaje), není tedy ani podchyceno kolik Romů je vlastně vězněno (velmi hrubý odhad je, že asi 30 procent vězeňské populace tvoří Romové, jichž jsou ve společnosti cca dvě procenta). Dlouhodobé podceňování institucionální diskriminace způsobuje, že se neanalyzují její příčiny (primární a sekundární) a nehledají se strategie, jimiž by bylo možno ji překonat. 8. Ve dnech 17. 19 listopadu 2010 navštívil Českou republiku komisař Rady Evropy pro lidská práva Thomas Hammarberg. Dne 3. března 2011 byla zveřejněna zpráva 12 o této návštěvě. Komisař Hammarberg v ní zdůraznil, že integrace Romů by měla být v České republice politickou prioritou. Za hlavní překážky integrace Romů označil hluboce zakořeněný anticiganismus, zločiny páchané z nenávisti a přetrvávající segregaci v bydlení a vzdělávání. Současně doporučil, aby ČR přijala ucelený program sociálního bydlení. Poukázal také na to, že od historického rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, týkajícího se vzdělávání romských dětí, se bohužel dosud málo změnilo. Vyjádřil také znepokojení nad tím, že romské děti jsou příliš často umísťovány do ústavní výchovy. 10 Symbolické je, že ministr Dobeš od 1. 4. 2011 zaměstnal jako svého poradce Ladislava Bátoru, člověka, který se otevřeně hlásí k antisemitismu a homofobii a odmítá současnou evropskou koncepci ochrany před diskriminací. Viz http://www.akce-dost.cz/20100423.htm. 11 Otevřený dopis členů pracovních skupin ze dne 30.5.2011 viz http://www.romea.cz/index.php?id=detail&detail=2007_9989 12 http://human-rights-convention.org/2011/03/07/czech-republic-inclusion-of-roma-should-be-political-priority-saysthomas-hammarberg/ 8
Práva dětí 9. Vláda na svém zasedání dne 19. ledna 2009 schválila Návrh opatření k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti základní principy 13. Transformace má směřovat ke snížení počtu dětí v ústavní výchově, zlepšení preventivní práce s rodinami, zlepšení spolupráce jednotlivých resortů. V současné době skončila fáze analýzy současného systému a probíhá příprava novely zákona 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí 14. Novelou dojde ke změnám v činnosti orgánů sociálně-právní ochrany dětí (zavedení standardů kvality práce, institutů sociální kurately, vyhodnocování situace dítěte a rodiny, individuálního plánu ochrany dítěte, případových konferencí), k profesionalizaci pěstounské péče a úpravám v hmotném zabezpečení pěstounské péče, ke zpřesnění činnosti zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a osob pověřených k výkonu sociálně-právní ochrany dětí a dalším dílčím změnám. 10. Cílem reformy by mělo být stanovení závazných postupů pro činnost orgánů sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) a dalších účastníků systému a rozvoj náhradní rodinné péče, zvýšení podpory pěstounské péče, hmotné zajištění pěstounské péče na přechodnou dobu, změna způsobu příprav pěstounů, vytváření podmínek pro zřízení podpůrných a odlehčovacích služeb pro nové i stávající pěstounské rodiny. Měly by být zavedeny standardy kvality práce a nastaveny minimální rámce činnosti pro všechny subjekty, které se podílejí na sociálně-právní ochraně 15. V další perspektivě by měl být snížen počet dětí v ústavní výchově. Současný systém péče v České republice, jak už bylo mnohokrát konstatováno, se vyznačuje vysokým počtem dětí umístěných v institucionální výchově 16, za což je Česká republika opakovaně kritizována mezinárodními institucemi. 13 Vláda trak reagovala na dlouholeté výhrady Výboru pro práva dítěte. Výbor kritizuje nefunkčnost systému, nekoordinovanost, respektive roztříštěnost péče do působnosti pěti resortních ministerstev (MPSV, MŠMT, MZ, MS, MV). Jedním z neblahých důsledků nepružnosti a nepropojenosti systému je vysoký počet dětí v ústavní výchově. Tyto dlouholeté systémové neduhy byly potvrzeny i dvěma krátce po sobě jdoucími rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, jimiž soud odsoudil Českou republiku za nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života (Wallová a Walla proti ČR z 26. října 2006, stížnost 23848/04; Havelka a ostatní proti ČR, stížnost č. 234499/06 z 21. června 2007). 14 V souvislosti s novelou zákona č. 359/1999 Sb. má být novelizován i zákon o rodině a občanský soudní řád. 15 Důvodová zpráva k novele zákona o sociálně-právní ochraně dětí. 16 Podle důvodové zprávy k novele je v Evropské unii v tomto typu péče umístěno cca 140 000 dětí. Česká republika se na tomto počtu podílí téměř osmi procenty (cca 11 000 dětí), ačkoliv její podíl na počtu obyvatel EU tvoří cca dvě procenta. 9
11. Ústavní soud České republiky se v dubnu 2010 vyjádřil 17 k povinnosti soudu zkoumat skutečné důvody nezájmu rodiče o dítě při rozhodování o osvojení 18. Tímto nálezem upozornil na neblahou praxi českých soudů, která spočívá v libovolném posuzování toho, zda dítě může být osvojeno bez souhlasu rodičů. Český ústavní soud se tímto nálezem poprvé jednoznačně přihlásil k bohaté judikatuře Evropského soudu pro lidská práva Rady Evropy, která klade celou řadu podmínek pro tak závažný zásah do rodinného a soukromého života. 12. V dalším nálezu 19 se Ústavní soud České republiky vyslovil k postupu obecných soudů, jimiž bylo zasaženo do základních práv stěžovatelky na spravedlivý proces tím, že její nezletilá dcera (v té době asi patnáctiletá) nebyla jakožto účastník řízení o umístění do ústavní výchovy v řízení vůbec slyšena, (i když o to usilovala) a ačkoliv se tak podle zákona stát mělo. Bylo tím porušeno i právo dítěte zaručené článkem 12 Úmluvy o právech dítěte 20 i vnitrostátních zákonů 21. 13. Významné je i sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu ČR k nařizování ústavní výchovy dětí soudy z důvodu materiálních nedostatků (chudoby) či nevyhovujících bytových podmínek, v němž NS poukázal na to, že důvodem pro nařízení ústavní výchovy dítěte nemohou být samy o sobě materiální nedostatky rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry. 22 V současné době je podle vyjádření ředitele odboru rodiny a dávkových systémů ministerstva práce a sociálních věcí zhruba polovina dětí v ústavní výchově odebírána svým rodičům ze sociálních a bytových důvodů 23. Ve světle judikatury ESLP (zejména Wallovi a Havelkovi proti ČR) lze chápat tuto situaci jako významný deficit v dodržování práv těchto dětí. 17 II.ÚS 485/10 ze dne 13.04.2010 18 Soud konstatoval, že se obecné soudy dopustily libovůle, když zkoumaly splnění podmínek dle ustanovení 68 ZOR jen ke dni podání návrhu a nevypořádaly se s argumentací stěžovatelky a nezohlednily následné chování stěžovatelky vůči nezletilé, čímž porušily základní právo stěžovatelek na spravedlivý proces, což ve svém důsledku vedlo k zásahu do jejího práva na rodinný život ve smyslu článku 8. odst 1. Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 19 III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 20 Obdobně judikoval ústavní soud již v nálezu II. ÚS 1945/08 ze dne 2. 4. 2009 21 31, odst. 3 ZOR a 100 odst. 4 o.s.ř. 22 http://www.nsoud.cz/judikaturans_new/ns_web.nsf 23 Prezentace reformy péče o ohrožené děti na katedře sociální práce FF UK dne 19. Května 2011. 10
14. Nelze pominout situaci dětí v kontextu chudoby. Podle výzkumu Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí žije nemalá část dětí v České republice v podmínkách chudoby 24. Ústav zpracoval v roce 2008 studii o chudobě v ČR se zaměřením na situaci dětí. Česká republika patří 25 v EU k zemím s nízkou mírou rizika příjmové chudoby (kolem 10 %) 26. Naproti tomu však je míra rizika chudoby dětí do 10 let skoro dvojnásobná v porovnání s průměrem za celou populaci a je výrazně koncentrována: v neúplných domácnostech se pohybuje na úrovni 43-50 %, v nezaměstnaných/ nepracujících domácnostech na úrovni 43 až 68 % podle věkové kategorie a v domácnostech se třemi a více dětmi na úrovni 23 až 31 %. Odstup se ještě mírně prohlubuje, pokud měříme situaci po odečtení nákladů na bydlení. Efektivnost sociálních transferů při eliminaci rizika chudoby je nižší právě v případě dětí a výše uvedených specifických kategorií populace v porovnání s ostatními. Vedle rizika příjmové chudoby dětí je významným problémem i jejich materiální deprivace. 27 15. Je politováníhodné, že reakcí vlády na tyto zjištěné skutečnosti nebyla opatření směřující ke snížení počtu chudých dětí, nýbrž nekompetentní zásahy do dávkových systémů učiněné v roce 2010, které vedly právě k rozšíření počtu dětí (a jejich rodin) žijících v chudobě a k prohloubení této chudoby. Typicky zrušení sociálního příplatku pro rodiny s dětmi a zrušení porodného při druhém a dalším dítěti. 16. Úmluva o právech dítěte ve svém článku 23 upravuje zvláště, že duševně nebo tělesně postižené dítě má požívat plného a řádného života v podmínkách zabezpečujících důstojnost, podporujících sebedůvěru a umožňujících aktivní účast dítěte ve společnosti. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo postiženého dítěte na zvláštní péči a v závislosti na rozsahu existujících zdrojů podporují a zabezpečují oprávněnému dítěti a osobám, které se o ně starají, požadovanou pomoc. V praxi to znamená, že rozvoj denních stacionářů a různých typů terénních sociálních služeb pro rodiny, které mají postižené dítě, zejména služeb rané péče, je významným faktorem, který ovlivňuje i to, zda děti budou vychovávány v rodině a jaké budou podmínky pro jejich všestranný rozvoj. Snižování státního příspěvku organizacím, poskytujícím sociální služby rodinám s postiženým dítětem, jehož jsme svědky v poslední době, v jehož důsledku jsou organizace 24 Příjmová chudoba a materiální deprivace v České republice s důrazem na situaci dětí podle výsledků šetření SILC, Ondřej Hora, Pavel Kofroň, Tomáš Sirovátka, http://praha.vupsv.cz/fulltext/vz_266.pdf 25 Studie pochází z roku 2008. 26 Tento údaj po provedených změnách v dávkových systémech dnes již zřejmě neplatí. 27 Příjmová chudoba a materiální deprivace v České republice 11
nuceny omezovat služby, je trendem, který jde proti duchu naplňování nejen Úmluvy o právech dítěte, ale i Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, jimiž jsou samozřejmě i děti. 17. Jednou z nejzranitelnějších skupin jsou romské děti, kde se znevýhodňující faktory a hendikepy kumulují. Jsou ve zvýšené míře oproti ostatním dětem zasaženy jak diskriminací (ve vzdělávání, v počtu dětí v ústavní výchově, viz kapitola diskriminace), tak chudobou a sociálním vyloučením. Podle tzv. Gabalovy zprávy 28 žilo v roce 2006 ve vyloučených lokalitách v podmínkách extrémní chudoby cca 80 000 osob, významná část z nich jsou děti. 18. Policie ve spolupráci s Fondem ohrožených dětí zveřejnila statistiky týraných a zanedbávaných dětí, z nichž vyplývá, že v ČR bylo v roce 2010 fyzicky a psychicky týráno a zanedbáváno 4963 dětí. Sexuálně zneužíváno bylo dalších 824. Rukou či vinou dospělých zemřelo loni 26 dětí. 29 Statistika roku 2008 evidovala 1978 takovýchto případů, o rok později už to bylo 4447. Radikální nárůst počtu týraných dětí je dán změnou metodiky evidence. Policie do těchto statistik nově řadí i zanedbávání dětí, které tam dříve nepatřilo, a těchto případů přibývá. V této souvislosti je třeba upozornit, že v obecné rovině platí, že na vzniku nepřípustného rodičovského chování, které může nabýt podoby týrání, má obvykle podíl více faktorů osobní, rodinné, sociální, komunitní, se podílí i chudoba. Nejsou to faktory neovlivnitelné. Systém ochrany ohrožených dětí musí být schopen tato rizika včas identifikovat a rodinám poskytnout příslušné sociální služby, které mohou výrazně zvýšit jejich rodičovské kompetence a usměrnit jejich rodičovské chování. Česká republika trpí výrazným nedostatkem těchto služeb pro rodiny, v některých regionech neexistují vůbec. Zde je třeba říci, že Česká republika dostatečně nenaplňuje Úmluvu o právech dítěte, neboť článek 19 Úmluvy ji zavazuje při ochraně dětí před násilím a zanedbáváním zavádět opatření zaměřená na podporu poskytovanou dítěti a těm, jimž je svěřeno, jakož i jiná preventivní opatření. 19. Již od přijetí Úmluvy o právech dítěte Česká republika uplatňuje výhradu k čl. 7 této úmluvy. To znamená, že vnitrostátní právní úprava nezajišťuje každému dítěti právo znát svůj původ a své rodiče. Týká se to především nezrušitelných osvojení, kde právní úprava nechává adoptivním rodičům naprostou volnost v tom, zda a kdy dítěti sdělí, že je adoptované a kdo jsou jeho biologičtí 28 http://www.mpsv.cz/files/clanky/3043/analyza_romskych_lokalit.pdf 29 13.5.2011 novinky.cz 12
rodiče. Tato výhrada stále trvá. Měla by být odvolána nejpozději s přijetím nové právní úpravy v novém občanském zákoníku. Práva žen 20. Z právního hlediska nedošlo v oblasti rodinné politiky v roce 2010 k žádným výrazným změnám. V ČR je možné pobírat rodičovský příspěvek až do čtyř let věku dítěte. Rodičovská dovolená, a tedy z ní vyplývající ochrana na trhu práce, trvá do tří let věku dítěte. Délka rodičovské dovolené v ČR je vzhledem k ostatním evropským zemím vysoká. Důsledkem je však mimo jiné přerušení pracovní dráhy žen na delší dobu v nejproduktivnějším věku, a tím i vyšší míru ohrožení žen diskriminací na trhu práce, když se na něj navracejí. Problematika délky rodičovské musí být vždy nahlížena v souvislosti s dalšími faktory, především s množstvím, kvalitou, různorodostí a finanční dostupností zařízení péče o děti a s širší nabídkou flexibilních forem práce. V ČR nejsou prakticky vůbec dostupná zařízení péče o děti do tří let. Je o velký nedostatek mateřských školek pro děti starší tří let 30. Přestože má Česká republika vysoké procento vysokoškolaček a v celkovém průměru obecně vysokou zaměstnanost žen 31, má nejvyšší propad míry zaměstnanosti žen s dětmi do šesti let ve věkové kategorii 20-49 let v Evropské unii. Zatímco v ČR se v důsledku rodičovství sníží zaměstnanost žen o více než 40 procentních bodů, v 13 zemích Evropské unie je to méně než 10% 32. Česká republika je v EU také zemí, kde je nejméně rozšířená práce na půl úvazku 33. Výsledkem této situace je ve skutečnosti velmi omezené právo volby žen. Je to volba vnucená, která přes určité minimální zabezpečení v době rodičovské dovolené části žen nevyhovuje, a pro některé ženy, například samoživitelky, může být dokonce katastrofou, která je udržuje v chudobě. 21. Dne 30. června 2010 byla přijata nová vyhláška č. 221/2010 Sb. o požadavcích na věcné a technické vybavení zdravotnických zařízení. Některé ženy ji považuji za nepřímo diskriminační vůči domácí péči porodních asistentek, snaží se podle nich nepřiměřeně přísnou regulací zamezit nebo co nejvíce ztížit situaci ženám, které si přejí rodit jinde než v nemocnici. Čerstvá vyhláška stanovuje tak 30 Jeslí je v celé ČR pouze okolo třiceti. V roce 2010 bylo v ČR téměř 30.000 neúspěšně vyřízených žádostí o umístění do mateřských škol. 31 Zaměstnanost žen v České republice byla v třetím čtvrtletí roku 2010 ve věkové kategorii 15 64 let 56,4% oproti unijnímu průměru 58,5%. Zdroj: http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/informace/czam020111.doc 32 http://www.vlada.cz/assets/media-centrum/aktualne/110228_workshop-vzdelanost.pdf 33 Podíl lidí pracujících na částečný úvazek je v České republice čtvrtý nejnižší ze všech zemí Evropské unie. V prvním čtvrtletí dosahoval 6,2 procenta, zatímco evropský průměr byl 19,3 procenta. Vyplývá to z údajů Českého statistického úřadu. Menší podíl než ČR má už pouze Bulharsko se 2,4 %, Slovensko se 3,5 % a Maďarsko s 5,6 %. Zatímco evropský průměr je pětina, v Nizozemsku téměř polovina a v Německu či Švédsku třetina všech úvazků. http://www.mpsv.cz/cs/9225. 13
náročné technické podmínky pro vydávání registrace porodním asistentkám, že naprostá většina z nich nebude schopna je splnit. Přitom pouze registrace je opravňuje k asistenci u porodu bez dozoru lékaře. Ženy, které si přejí rodit doma, tuto možnost de facto nebudou mít. Některé ženy to považují za zásah do svých práv 34. Tento stav se stal i předmětem zájmu Výboru pro odstranění diskriminace žen (CEDAW), který je smluvním mechanisme Úmluvy o právech dítěte, jež vznikla v OSN a která je pro Českou republiku z jejího rozhodnutí závazná. Výbor českou delegaci při projednávání pravidelné zprávy v říjnu 2010 upozornil na to, že existují ženy, které nechtějí rodit v porodnici, a že pro tyto ženy není zajištěna odpovídající zdravotnická péče. K tomuto tématu zpracovala srovnávací studii Liga lidských práv. Jsou v ní popsány právní úpravy, jimiž se řídí domácí porody v některých zemích Evropské unie 35. 22. Výbor také vydal doporučení české vládě ke sterilizací romských žen-požaduje, aby vláda v této otázce podala zprávu již za dva roky místo obvyklých pěti. Výbor zopakoval, že česká vláda by měla přijmout doporučení, které již před léty vydal veřejný ochránce práv, aby přijala legislativní změny, které jasně definují svobodný a informovaný souhlas, pokud jde o sterilizaci v souladu s příslušnými mezinárodními normami, včetně upozornění na všechna potenciální rizika a možnosti alternativ. Výbor také vyzval českou vládu, aby přezkoumala stávající tříletý časový limit na promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody v případech nucené nebo non-konsensuální sterilizace a zvážila zavedení ex-gratia odškodnění obětí těchto sterilizací. 23. Česká ženská lobby 36 upozorňuje, že účast žen na politickém a veřejném rozhodování žen je nízká a vláda nepřijímá žádná opatření, aby se situace zlepšila. Dlouhodobě je velmi nízký počet žen v parlamentě. Přímo alarmující a dá se říci symbolické je, že v současné vládě České republiky nezasedá ani jedna žena. 24. Dlouhotrvajícím problémem je horizontální, ale také vertikální segregace na trhu práce, které jsou mimo jiné jednou z hlavních příčin velkých rozdílů v odměňování žen a mužů v České republice. Rozdíl v průměrném výdělku žen a mužů v České republice v roce 2009 byl 27 34 http://www.unipa.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=55&itemid=60. 35 http://www.llp.cz/_files/file/publikace/analyza_porodni_asistentky.pdf. 36 Koalice nevládních organizací, které podporují práva žen. 14
procentních bodů. V řídících funkcích pak byl tento rozdíl 48 procentních bodů. V nižších administrativních funkcích byl rozdíl 17 procentních bodů. 25.. S vícenásobnou diskriminací se potýkají ženy pocházející z jiného než většinového prostředí, tedy cizinky nebo Romky. Tyto ženy často trápí vícenásobná diskriminace, obtěžování a šikany a také například nerovný přístup ke službám veřejné péče o děti a zdravotní péče. Tento v současné době zcela nedostatečný systém by měl být přístupný všem dětem bez rozdílu, jakého původu jsou jejich matky. Svoboda slova 26. Případů porušování svobody slova je v České republice více, avšak snad jen v jediném případě je takové porušování obsaženo přímo v zákoně. Na veřejnosti je znám jako náhubkový zákon. Článek 10 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv základních svobod zaručuje právo na svobodu projevu včetně práva na přijímání informací. Článek uvádí, že toto právo může podléhat jen takovým omezením, která stanoví zákon a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu (...) ochrany pověsti nebo práv jiných (...). Podmínka této nezbytnosti je obsažena i v obdobné úpravě článku 27 Listiny základních práv a svobod (1991), který nad rámec evropské Úmluvy stanoví v odstavci 5 i povinnost státních orgánů a orgánů územní samosprávy přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnost. Omezení většiny základních práv přísnému kritériu nezbytnosti nepodléhá. Mezi práva, jejichž zákonné omezení nemusí být v demokratické společnosti nutně podmíněno nezbytností pro ochranu práv a svobod druhých, patří i právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním či jiným zneužíváním osobních údajů. Stejně měkká je při této ochraně i evropská úprava v Úmluvě. Zákonodárce nemusí spatřovat v upravovaném omezení práva na ochranu osobních údajů demokratickou nezbytnost. Stačí, že zváží, zda právo na ochranu osobních údajů má převážit nad právem na svobodu slova (vyhledávání a šíření informací). Obě práva jsou ústavní; jen jedno je však při omezování práva podmíněno tím, že v demokratické společnosti je takové omezení nezbytné. 27. Do listopadu 2008 platilo, že za únik či další zveřejnění osobních údajů a vlastně jakýchkoli údajů byl trestem až do pěti let vězení postižitelný policista nebo jiný úředník, a ne 15
novinář či osoba, jíž zákon neukládal mlčenlivost. Jiná osoba než úřední byla trestná tehdy, šlo-li o osobní údaje z výkonu veřejné správy, tedy ze státní správy či samosprávy, ne však o údaje z trestního řízení. Trestná byla ovšem i neúřední osoba; která se podílela na úplatném získání úředních informací. Poslaneckou iniciativou přijala tehdy Sněmovna pozměňovací návrh k vládnímu návrhu zákona, který byl v souladu s ústavním pořádkem a který směřoval k ochraně dětí a poškozených před zveřejňováním osobních údajů z trestního řízení, aby bylo trestně postiženo zveřejňování osobních údajů z odposlechů a údajů ze sledování osob a věcí v trestních věcech, které ještě nebyly v řízení před soudem. Zákon, tedy trestní řád a v návaznosti i trestní zákon, zakázal zveřejňování všech údajů z přípravného trestného řízení, tedy z fáze před soudním řízením. I přípravné řízení bylo dosud do značné míry veřejné. Nová úprava však novináře, a tím i veřejnost omezila. Tato úprava byla zřejmě i reakcí na kritiku novinářů, kteří psali o manipulacích v trestní věci proti tehdejšímu místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi, obviněnému v roce 2007 z korupce, a které vyvrcholily tím, že z iniciativy tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké se jeho věc nedostala před soud. 28. Podle právní úpravy přijaté v roce 2008 mohl být ten, kdo by zveřejnil údaje z přípravného řízení potrestán až pěti lety odnětí svobody a pokutou do pěti miliónů korun. Rovněž v listopadu 2008 projednávala Sněmovna návrh nového trestního zákoníku. Vláda v něm navrhla trestání osob za předání či šíření osobních údajů nejen pokud mají uloženu mlčenlivost, ale všech osob, a navíc za zveřejňování údajů z výkonu veřejné moci, tedy nejen veřejné správy jako dosud. Před vydáním nového trestního zákoníku platilo (podle čerstvě novelizovaného 178 odst. 1 trestního zákona o neoprávněném nakládání s osobními údaji): Kdo, byť i z nedbalosti, neoprávněně sdělí, zpřístupní, jinak zpracovává nebo si přisvojí osobní údaje o jiném shromážděné v průběhu trestního řízení nebo v souvislosti s výkonem veřejné správy a způsobí tím vážnou újmu na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem. Nový trestní zákoník v ustanovení podle 180 odst.1 uvádí: Kdo, byť i z nedbalosti, neoprávněně zveřejní, sdělí, zpřístupní, jinak zpracovává nebo si přisvojí osobní údaje, které byly o jiném shromážděné v souvislosti s výkonem veřejné moci, a způsobí tím vážnou újmu na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti. Spáchá-li někdo takový čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, tedy například novinář, hrozí mu trest do pěti let. Podle nového zákoníku je trestné zveřejnění jakéhokoli údaje (způsobivšího ovšem onu újmu na zájmech) získaného v souvislosti s výkonem veřejné moci. A to je činnost orgánů výkonné, zákonodárné a soudní moci, tedy i kanceláře 16
prezidenta republiky, úřadů, velvyslanectví, všech státních orgánů a pravděpodobně i státních organizací. Trestní řízení výkonem veřejné správy není, je ale výkonem veřejné moci. Proti pomluvě chránil dříve trestní zákon a občanskoprávní ochranu osobnosti skýtal občanský zákoník a tiskový zákon. V části novinářské veřejnosti panuje pocit, že nová zákonná úprava má chránit mocné lidi, (politiky, tzv. podnikatele apod.) i proti zveřejnění pravdy. 29.. Při přijímání obou nových úprav v listopadu 2008 se mlčelo o hranici mezi veřejným zájmem a zájmem osoby, o níž se zveřejňují údaje (třeba politika), tedy mezi svobodou slova a právem na soukromí. V úpravě se jen doplnilo, že zveřejnění údajů musí způsobit vážnou újmu na právech dotčené osoby nebo na jejích oprávněných zájmech. Politik už lehce dokáže, že mu zveřejněná pravda způsobila újmu třeba tím, že bral jen plat senátora, a ne místopředsedy vlády. Nový trestní zákoník vstoupil v platnost v lednu 2009. Účinný je od 1. ledna 2010. Není zatím známo, kolik trestních věcí bylo podle něho zahájeno a případně pravomocně skončilo pro trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji. Lze však počítat s novinářskou solidaritou, která by vedla ke zveřejnění takového případu, a odhadovat, že žádný novinář nebyl v roce 2010 (a ani později) stíhán proto, že zveřejnil, sdělil, zpřístupnil, jinak zpracovával nebo si přisvojil osobní údaje, které byly o jiném shromážděné v souvislosti s výkonem veřejné moci, tedy nejen v trestním řízení, ale třeba činností vlády, armády, českého zastupitelského úřadu, kanceláře prezidenta republiky. Stát (tedy vláda, samospráva, veřejnoprávní média atd.) se zatím tváří, jako kdyby nová úprava nebyla. To, že se nepoužívá, se nevyhlásilo, Novináři to ale poznávali v praxi, počínaje žhářským útokem ve Vítkově ve Slezsku až po vraždu devítileté Aničky z Prahy. To je nejhorší ze všech řešení, je-li zákon jen na papíře a neaplikuje se. Lidi to může jen povzbudit, aby i jindy zákon porušili. Zákon navíc zůstává v záloze pro eventuální postih nepohodlného novináře jako hrozba. 30. Veřejná kritika této úpravy vyvolala snahy o zmírnění náhubkovéhozákona. Mlčení, jako kdyby zákonná úprava neplatila, je první cesta. Druhou šel v roce 2009 Michael Kocáb, tehdejší ministr bez porte-feuille. Jeho snahu nechat zákon změnit ale odrazilo nejprve ministerstvo spravedlnosti, které omezilo snahu zákon novelizovat na posouzení veřejného zájmu. Pokud veřejný zájem převáží nad právem na ochranu soukromí, nebude zveřejnění údajů trestné. A rozhodne o tom soud. V roce 2009 a do sněmovních voleb v červnu 2010 se tato novela trestního řádu ve Sněmovně neprosadila. Až v dubnu 2011 ji Sněmovna přijala, v květnu ji přijal Senát. I poté, kdy tato novela nabude účinnosti, bude možno například novináře obvinit se sazbou do pěti let. Mohl by být třeba i 17
ve vazbě a později, třeba i po letech, by soud rozhodl, že veřejný zájem zde převážil. Reálná hrozba zde tedy zůstává. 31. Zbývá Ústavní soud (ÚS). V květnu 2009 podalo 34 senátorů návrh na zrušení "náhubkového zákona. Určená soudkyně-zpravodajka ho za dva roky plénu ÚS nepředložila. Poukazovala na novelu, jež se skoro dva roky chystala. Novela ale neodstraňuje ústavní rozpor, jehož odstranění se svým návrhem domáhají 34 senátoři, brojící proti protiústavnímu potlačení svobody slova. Až bude návrh senátorů ÚS projednávat, nastanou potíže. Senátoři svým návrhem napadli jen tehdejší úpravu, tedy ta ustanovení trestního řádu, která činí zveřejňování neoprávněným, a tehdejší trestní zákon. Nenapadli tehdy ještě neúčinný trestní zákoník, který s účinností od 1. ledna 2010 rozšířil zákaz zveřejňování informací z veřejné správy na celou veřejnou moc. I kdyby byl trestní řád zásahem ÚS novelizován, stejně by to zřejmě umožňovalo trestně stíhat i zveřejnění údajů z trestního stíhání, byť by ÚS z trestního řádu vypustil přímý zákaz zveřejňování údajů z přípravného řízení (kromě údajů o dětech a o obětech trestných činů). ÚS může jistě pomoci nesvobodnou situaci trochu napravit, až jeho plénum bude o návrhu senátorů rozhodovat. Řádná cesta k úpravě trestního zákoníku, pokud jde o rozsah chráněných osobních údajů a míru této ochrany, vede ale parlamentem. Vězeňství 32. Vězeňství nadále zůstává politicky marginalizovaným tématem, postiženým nezájmem napříč politickým spektrem. Instituce trestní politiky, zejména Vězeňská služba ČR a Probační a mediační služba ČR, jsou dlouhodobě podfinancovány, v souvislosti s ekonomickou krizí se staly objektem dalšího šetření ze státního rozpočtu. Za těchto objektivních východisek fakticky nelze účinně dosahovat účelu trestu. I v naplňování principů restorativní justice a humanizace vězeňství zůstává Česká republika na chvostu Evropské unie. 33. V průběhu roku 2010 (s dalším negativním progresem v prvním pololetí 2011) se stále zvyšuje počet vězněných osob, na konci roku 2010 činil 22.000, v dubnu 2011 již přesahuje hranici 23.000 osob, dalších cca 5.500 osob čeká na nástup do výkonu trestu odnětí svobody. Index vězeňské populace (tzv. Prison Population Rate), tj. počet vězněných osob na 100.000 obyvatel, činí 18
v době zpracování této zprávy 214. Česká republika je co do indexu, svědčícího o účinnosti trestní politiky, společně s Polskem čtvrtá nejhorší mezi státy EU (horší situace je pouze v pobaltských státech, zatížených post-sovětským modelem trestní justice). Optimální index ve starých členských státech EU činí 70-100. 34. V roce 2010 nebyla přijata účinná opatření ke snížení počtu odsouzených, jeho neustálý negativní progres se nestal tématem širšího odborného diskursu, soustavný propad indexu od roku 2002 a jeho příčiny nejsou předmětem penologického výzkumu (teprve v době zpracování této zprávy Ministerstvo spravedlnosti hodlá výzkum zadat 37 ). Lze pouze odhadovat, že příčinou propadu indexu může být represivní zaměření trestní justice a neúčinné využívání alternativních trestních opatření, včetně přeměn alternativních trestů na trest odnětí svobody. Pro tuto hypotézu svědčí fakt, že ke konci roku 2010 bylo cca 20% vykonávaných trestů uložených v trvání nižším než 9 měsíců 38. 35. V přímém rozporu s nárůstem počtů vězněných osob je snižování stavu zaměstnanců Vězeňské služby, podle Statistické ročenky Vězeňské služby se v roce 2010 snížil počet zaměstnanců o 200 osob. Nárůst počtu vězněných osob není doprovázen zřetelnými investicemi do ubytovacích kapacit (ve formě výstavby věznice na rozdíl od transformace prostor stávajících věznic, typicky na úkor kulturních místností), české věznice jsou zatíženy neúnosnou přeplněností, podle oficiálních údajů Vězeňské služby činí naplněnost 120-130%, nelze vyloučit, že je de facto mnohem vyšší. 36. Ve spojení s přeplněností není dodržována minimální ubytovací plocha pro vězně. Podle standardů Rady Evropy, ve smyslu doporučení Výboru ministrů Rady Evropy Rec (99)22 k přeplněnosti věznic a standardů a doporučení Evropského výboru pro předcházení mučení (CPT) činí nejnižší možná ubytovací plocha na jednoho vězně 4 m 2, nejmenší plocha ložnice určená pro ubytování jednoho vězně činí 6 m 2 (přičemž v ložnici o ploše 9 m 2 nemají být ubytováni dva vězni); 37 Týden.cz: Ve věznicích se musejí odsouzení ukládat i do skladů, 12.5.2011, http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/veveznicich-se-museji-odsouzeni-ukladat-i-do-skladu_201424.html (přístup 15.5.2011) 38 Statistická ročenka Vězeňské služby ČR 2010, http://www.vscr.cz/client_data/1/user_files/19/file/spr%c3%a1vn%c3%ad/statistiky/statistick%c3%a9%20ro%c4% 8Denky/rocenka_2010_v7.pdf (přístup 15.5.2011) 19
akceptovatelné jsou přitom uvedené ubytovací plochy za podmínky, že vězni tráví většinu dne mimo ložnici. V květnu 2011 uvedl náměstek ministra spravedlnosti pro Týden.cz, že se ubytovací plocha na jednoho vězně velmi rychle blíží třem metrům čtverečním; přitom ubytovací plochu tři m 2 nesprávně uvádí jako nepřekročitelné minimum dle evropských standardů (!), CPT např. již v roce 2000 konstatoval jako neakceptovatelnou plochu 3,5m 2 (ve zprávě týkající se Slovenska). 37. Na konci roku 2010 bylo, za účelem úspor na spotřebě energie, vydáno nařízení k omezení sprchování vězněných osob, a to pokynem generálního ředitele Vězeňské služby č. PGŘ 8/2010. Na jeho základě bylo stanoveno, že nepracující vězni se mohou sprchovat jednou týdně, přičemž dle hodnověrných informací ČHV je doba sprchování v některých věznicích omezena na 10 minut i méně. Omezení sprchování je v rozporu s evropskými vězeňskými pravidly, požadujícími umožnění sprchování minimálně dvakrát týdně, optimálně denně. ČHV nemá informace, že by v roce 2011 byla uvedená praxe odstraněna, naopak ministerstvo spravedlnosti v červnu 2011 potvrdilo, že v roce 2011 neumožňují rozpočtové možnosti zvýšení četnosti sprchování, a to při meziresortním vypořádání připomínek k materiálu Zpráva o plnění systémových opatření v oblasti vězeňství v roce 2010. 38. ČHV nemá, s ohledem na skutečnost, že v roce 2010 neprováděl hloubkový monitoring věznic, informace o realizaci programů zacházení s vězněnými osobami a o naplňování reintegračního účelu trestu. Vzhledem k zásadnímu zhoršení a zhoršování objektivních podmínek výkonu vězeňství v posledních několika letech, ve spojení se snižováním tabulkových počtů zaměstnanců Vězeňské služby, lze však předpokládat, že účinnost a faktické provádění programů zacházení je v současné době neodpovídající. V souvislosti s úsporami na spotřebě energií došlo, dle informací ČHV, k omezení energeticky náročných volnočasových a terapeutických aktivit, např. keramické kroužky či akvaristika, ačkoli právě ty jsou shledávány jako penologicky přínosné. 39. CPT zdůrazňuje jako příklad zvláště nežádoucího stavu pro výkon vězeňství kombinaci faktorů: 1) přeplněnost věznic, 2) nízká míra aktivit zacházení s vězni, 3) nedostatečný přístup vězněných osob k zajištění hygieny (čl. 50 Standardů CPT). Nutno podotknout, že právě uvedené faktory jsou charakteristické pro současný stav vězeňství v České republice. 20
40. Specifickou otázkou jsou podmínky výkonu vazby v České republice. Jsou dlouhodobě neutěšené, z hlediska materiálního zázemí a zacházení s vězněnými osobami jsou podmínky ve vazbě výrazně horší než podmínky ve výkonu trestu. Takový přístup je přitom ve zřejmém rozporu s principem presumpce neviny. Podle závěrů šetření ve vazebních věznicích, provedeného v roce 2010 veřejným ochráncem práv 39, se podmínky výkonu vazby příliš neliší od stavu před zahájením transformace vězeňství. Za zásadní nedostatky výkonu vazby ochránce označil nevhodné prostory pro výkon vazby a zcela nedostatečnou nabídku volno-časových aktivit pro vazebně stíhané, včetně zaměstnání, ve spojení s personální poddimezovaností Vězeňské služby. Jako zvláště neuspokojivé shledal podmínky výkonu vazby mladistvých obviněných. 41. Zdravotní péče poskytovaná vězněným osobám patří nadále k typickým tématům ve stížnostech vězněných osob. Zvláště zásadním aspektem zdravotní péče však je faktické upření přístupu vězněných osob ke zdravotní péči jako takové, a to v důsledku povinnosti hradit regulační poplatky. Od této povinnosti nejsou vězněné osoby zákonem osvobozeny, a to bez ohledu na jejich nemajetnost, osvobození se nevztahuje ani na mladistvé vězně. Pokud by Vězeňská služba zákon důsledně implementovala, valná většina vězňů by vzhledem ke komplexu kritérií (nedostatek pracovních možností, nízká výše odměny za práci, sociální kapesné poskytované ve výši 100,- Kč, v případě vazebně stíhaných praktická nemožnost pracovat a tedy žádný příjem) na zdravotní péči v důsledku poplatků vůbec nedosáhla. Takový přístup je nutno považovat za zcela zřejmě protiústavní, přičemž k jeho negativním dopadům nedochází jen proto, že dle interní instrukce Vězeňské služby jsou nedoplatky na regulačních poplatcích vymáhány jako pohledávka státu až po propuštění z výkonu trestu nebo vazby. 42. V oblasti zaměstnávání odsouzených je nutno zdůraznit, že odměna za práci výrazně neodpovídá zásadě spravedlivé mzdy. Výše odměny, stanovená ve třech stupních podle kvalifikace odsouzených, nebyla od roku 2000 valorizována, přičemž dle nařízení vlády č. 365/1999 Sb., o výši 39 Viz Souhrnná zpráva o činnosti veřejného ochránce práv v roce 2010, Kancelář veřejného ochránce práv 2011, str. 135 an., http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/zpravy_pro_poslaneckou_snemovnu/souhrnna_zprava_vop_2010.pdf 21