Problematika vad právních úkonů

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra Práva a veřejné správy Problematika vad právních úkonů Bakalářská práce Autor: Slavomír Jaroš Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Ondřej Kuchař Praha duben, 2012 1

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Praze dne 22. dubna 2012 Slavomír Jaroš 2

PODĚKOVÁNÍ Děkuji JUDr. Ondřeji Kuchařovi, za odborné vedení diplomové práce Děkuji Mgr. Zdeňkovi Rychnovskému, za poskytnutí materiálových podkladů a rad 3

ANOTACE Cílem této práce je předloţit pokud moţno celistvý náhled na problematiku vad právních úkonů, třídění, strukturu a následky těchto vad na soukromoprávní vztahy subjektů práva. Autor se bude téţ zabývat krátkým srovnáním s připravovanou novelou Občanského zákoníku, jehoţ schválení je v dohledu. Pro názornost se objeví i několik rozhodnutí soudu, a s tím související judikatura. Tato bakalářská práce se omezuje na teoretické rozbory, srovnávání a konstatování, závislých na malém penzu praktických zkušeností autora s touto problematikou. I přes tento handicap, se však pokusím popsat základní stavební kameny vad právních úkonů, aby po přečtení této práce bylo kaţdému zřejmé, jakým zásadním způsobem ovlivňují tyto vady právních úkonů, náš kaţdodenní ţivot. Klíčová slova: právní skutečnost, vada, neplatnost, dobrá víra, způsobilost, relativní a absolutní neplatnost, nicotnost, odporovatelnost, promlčení, Občanský zákoník, Obchodní zákoník Annotation The goal of this dissertation is to give, if possible, an overview of the problems of legal act defects, classification, structure and consequences of such defects on the private law relationships of subjects of law. The author will also give a short comparison with the prepared amendment to the Civil Code which should be approved shortly. Several court decisions, and thus associated judicature, will also be presented as illustrative examples. The bachelor dissertation focuses on theoretical analyses, comparisons and statements based upon the author's limited practical experience of the problems. Despite such a handicap, I intend to describe the foundation stones of legal act defects so that, after reading the dissertation, everybody can see how much legal act defects affect our everyday life. Key words: Legal fact, defect, invalidity, good faith (bona fide), capability, relative and absolute invalidity, triviality, defensibility, limitation, Civil Code, Commercial Code 4

Obsah: Úvod 7 1. Úvod k vadám právních úkonů v soukromoprávních vztazích.. 9 1.1 Vady právních úkonů jako právní institut.... 9 2. Právní skutečnosti, právní úkony a jejich náležitosti.. 10 2.1 Pojem právní skutečnosti... 10 2.2 Dělení právních skutečností.... 12 2.3. Právní úkony... 13 2.4 Pojmové znaky právních úkonů... 14 2.4.1 Vůle... 14 2.4.2 Projev vůle...15 2.4.3 Zaměření projevu vůle.. 15 2.4.4 Uznaní projevu vůle.. 15 2.4.5 Nastoupení následků vůle právním řádem.... 15 2.5 Náleţitosti právních úkonů.. 16 2.5.1 Náleţitosti subjektu... 16 2.5.3. Náleţitosti projevu vůle... 18 2.5.2 Náleţitosti vůle 17 2.5.3 Náleţitosti projevu vůle.. 18 2.5.4 Náleţitosti poměru vůle a projevu..... 18 2.5.5 Náleţitosti předmětu právního úkonu.... 18 2.5.6 Náleţitosti obsahu právního úkonu.... 18 5

2.6 Druhy právních úkonů.. 19 3. Pojem a členění vad právních úkonů.. 21 3.1 Nicotnost.. 21 3.2 Absolutní neplatnost... 22 3.3 Relativní neplatnost.. 24 3.3.1 Promlčení relativní neplatnosti. 26 3.4 Odporovatelnost právního úkonu.. 27 3.5 Odstoupení od smlouvy.. 31 3.5.1 Zákonné moţnosti odstoupení od smlouvy.. 32 4. Odpovědnost za následky vad právních úkonů 38 4.1 Odpovědnost za škodu... 38 4.1.1 Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu....... 39 4.2 Bezdůvodné obohacení... 41 4.2.1 Případy bezdůvodného obohacení 41 5. Srovnání stávajícího s návrhem Nového Občanského zákoníku 44 6. Závěr.. 47 7. Seznam použité literatury.... 49 8. Judikatura 51 6

Úvod V našem systému soukromého práva se vyskytuje významný institut, který velmi zásadním způsobem ovlivňuje soukromoprávní vztahy subjektů tohoto práva. Tímto významným institutem, jeţ se prolíná celým odvětvím práva soukromého, jsou vady právních úkonů a jejich následky pro soukromoprávní vztahy. Vady právních úkonů by nemohly vzniknout bez vzniku samotného právního úkonu, který je právní skutečností závislou na vůli jednajícího, na rozdíl od právních skutečností nezávislých na vůli. Autor se bude snaţit v této práci seznámit čtenáře s komplexem informací, které se váţou na problematiku vad právních úkonů, jejich popisem a vzájemnou provázaností. Nepůjde o ţádné objevné dílo, vzhledem k tomu, ţe problematika vad právních úkonů je velmi podrobně probádanou a zdokumentovanou oblastí práva, kde těţko přijde autor s něčím novým. Tato práce je pouhým seznámením s určitým specifickým výsekem práva, kterého kořeny jsou prorostlé do všech zbývajících odvětví práva. Autor své znalosti a informace čerpal z dostupných literárních zdrojů, jakými jsou zákony, komentáře k zákonům, vědecké práce na toto téma, judikatura, odborné statě. Nesoustředil se na informační médium současnosti a budoucnosti internet, maximálně ve chvíli, kdy tento přesně interpretoval autora vědecké práce, či zprostředkoval přenos zajištěných dat ověřených firem ASPI atd. Vzhledem k tomu, ţe v průběhu tvorby této práce došlo zdárně ke schválení a podpisu Nového Občanského zákoníku všemi oprávněnými institucemi a osobami, zabývá se autor v této práci téţ srovnáním starého Občanského zákoníku č.40/1964 Sb. ze dne 26. února 1964 ve znění pozdějších novel s novým občanským zákoníkem č.89/2012 Sb., který má nabít účinnosti k 1. lednu 2014. Autor této práce se nebude zabývat otázkou, zda se jedná o povedené dílo, či nikoliv, ale bude jen srovnávat stávající a budoucí stav přístupu k problematice vad právních úkonů v soukromoprávní praxi. Cílem této práce je vytvořit celistvý pohled na problematiku vad právních úkonů a důsledky těchto vad na právní praxi. Práce se omezuje pouze na teoretické rozbory, porovnání, citace a 7

konstatování. Bude se zabývat pojmy, které jsou nutné k pochopení celé problematiky vad právních úkonů a setříděním těchto pojmů do ucelené struktury. Judikatura, která se objeví na závěr práce, má ukázat na pár praktických příkladů, jakým způsobem se s problematikou vad právních úkonů vypořádává české soudnictví. 8

1. Úvod k vadám právních úkonů v soukromoprávních vztazích Vady právních úkonů a následky těchto vad jsou právním institutem, který se vyskytuje ve všech odvětvích práva soukromého a jako takový výrazným způsobem ovlivňuje soukromoprávní vztahy všech zúčastněných subjektů práva. 1.1 Vady právních úkonů jako právní institut Při zkoumání jakéhokoliv právního fenoménu je nejprve vhodné ho adekvátním způsobem pojmenovat a definovat. Nasnadě je proto základní otázka, zda vady právních úkonů, jak se zpravidla označuje jev, pro který je právní úkon obvykle imperfektním, jsou právním institutem, či pouhým souhrnným označením pro jednotlivé právní vady. 1 Teorie práva označuje za právní institut soubor právních norem, jeţ upravují určitou otázku. Z tohoto tvrzení jasně vyplývá, ţe vady právních úkonů, jsou institutem práva. Celkově tvoří vady právních úkonů vzájemně propletený komplex právních norem, které spolu navzájem souvisí a tento celek je potřeba z těchto důvodů popisovat souhrnně. Jelikoţ je tento institut svojí povahou vyjádřen velmi obecně a do značné míry neurčitě, je třeba na něj nahlíţet nejen z teoretického hlediska, ale je potřeba vycházet i s právní praxe a judikatury soudů. 1 HULVA, T. Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 3. Blíže: FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. Vydání. Brno : PrF MU Doplněk, 1993, s. 45. 9

2. Právní skutečnosti, právní úkony a jejich náležitosti 2.1 Pojem právní skutečnosti Právní skutečnosti jsou právním institutem, s nímţ právo spojuje jako jejich právní následek vznik, změnu nebo zánik právních vztahů. Jsou institutem obecné povahy, který najde své uplatnění ve všech soukromoprávních a veřejnoprávních odvětvích. Právní skutečnost stojí v hierarchii právních institutů nad institutem právních úkonů. Občanskoprávní skutečnosti rozdělují právní teoretici i samotná praxe do jednotlivých skupin hlavně z hlediska míry uplatnění lidského volního chování na utváření právních skutečností, dalším aspektem je sledování souladu či rozporu jednání s objektivním právem tj. souladem rozumíme jednání povolené a právo aprobované, rozporem jednání nedovolené, právem reprobované. 2 Kořeny pojmu právní skutečnosti pocházejí z právního řádu starověkého Říma, byť sám institut právní skutečnosti v různé formě existuje jiţ tisíce let. Římané spojovali právní událost (nazývali tak právní skutečnost) se soukromým právem, jeţ mohlo svoje vztahy dispozitivně upravovat, a tudíţ ovlivňovat svým jednáním, ačkoli pojem právního jednání nebyl ve starověkém Římě znám. Bralo se za samozřejmé, ţe kaţdé právní jednání v sobě neslo fundamentální prvky právního jednání poplatné tehdejším právním normám. Těmito základními prvky bylo, ţe jednající je k právnímu jednání způsobilý, jeho vůle je skutečná a jednající ji projevuje v podobě zákonem určené a právní úkon, který je předmětem určitého jednání, není právem zakázán. 3 S právní událostí se stejně jako s právní skutečností se spojoval vznik, změna a zánik práv a povinností. 2 HULVA, T. Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 8. Blíže: FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. Vydání. Brno: PrF MU Doplněk, 1993, s. 23; KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 3. vydání. Praha: ASPI, 2002, s. 111; JEHLIČKA, O., ŠVESTKA, J., ŠKÁROVÁ, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, s. 207. 3 HULVA, T. Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 10 10

Právní kategorizace jednotlivých právních skutečností s ohledem na výše uvedené faktory, na jejichţ základě se právní skutečnosti člení, je následující: 4 Právní skutečnosti Objektivní právní skutečnosti (vůlí neovlivnitelné) Subjektivní právní skutečnosti (vůlí ovlivnitelné) Narození Chování protiprávní Smrt Jednání v rozporu s právem jeţ má za důsledek zánik hodnot (např. vznik škody) Běh času Jednání v rozporu s právem jeţ má za důsledek přesun hodnot (např. vznik bezdůvodného obohacení) Zákon Ostatní jednání rozporná s právem Chování podle práva Chování ovlivněné vůlí subjektů působit vznik, změnu či zánik práv a povinností Chování neovlivněné vůlí subjektů působit vznik, změnu či zánik práv a povinností 4 HULVA, T. Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 9 11

2.2 Dělení právních skutečností Právní skutečnosti dělíme podle různých kritérií: a) podle jejich povahy, zda jsou závislé na lidské vůli či nikoliv - subjektivní právní skutečnosti, které jsou závislé na lidské vůli.(právní či protiprávní úkony např. : smlouvy, závěť apod.) Jsou to projevy vůle fyzických a právnických osob, které je buď v souladu s právem, nebo v rozporu s právem. Do této kategorie patří i konstitutivní soudní a jiná úřední rozhodnutí, projevy tvůrčí duševní činnosti člověka, které sami o sobě nejsou právním úkonem, ale právní následky tohoto lidského chování nastávají bez ohledu na vůli samotného tvůrce přímo ze zákona. - objektivní právní skutečnosti vyskytují se a působí nezávisle na lidské vůli. Objektivní právo spojuje s událostmi, které způsobí objektivní právní skutečnosti, právní následky. Vliv člověka na projevy a následky těchto událostí je zanedbatelný. Jediným způsobem jak se těmto skutečnostem nezávislým na lidské vůli lze bránit, je předvídat je a činit taková opatření, aby se zabránilo vzniku právních následků, které by nastaly v důsledku jejich existence. Příkladem jsou ţivelní pohromy, smrt člověka, plynutí času aj. 5 b) podle způsobu jejich dokazování - na právní skutečnosti, které se dokazují - na právní skutečnosti, které není třeba dokazovat. Toto jsou skutečnosti buď všeobecně soudu z jeho činnosti známé, a téţ právní předpisy, které byly uveřejněny ve sbírce zákonů. Dalšími právními skutečnostmi, které není třeba dokazovat, jsou právní skutečnosti předpokládané, které zákon bez potřebného dokazování předpokládá a právní následky, které nastanou, váţe na tento předpoklad tzv. domněnky. Tyto domněnky mohou být vyvratitelné, zákon připouští vyvrácení této domněnky a v textu se prezentuje slovy povaţuje se, 5 PLECITÝ, Vladimír; VRABEC, Josef; SALAČ, Josef. Základy občanského práva. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 29 s. ISBN 978-80-7380-145-8 12

pokládá se, nebo nevyvratitelné, kdy je vyvratitelnost nepřípustná a textu se prezentuje slovy platí, hledí se. Zcela ojediněle pouţívá občanské právo pojem fikce. Rozdíl mezi nevyvratitelnou domněnkou a fikcí je v tom, ţe domněnky vycházejí z lidských zkušeností a poznatků, podle kterých skutečnost domněnkou předpokládaná zpravidla existuje. Naproti tomu u fikce je známo, ţe fingovaná skutečnost neexistuje, nicméně se k ní z praktických důvodů přihlíţí, jako by existovala. Je to určitá právní konstrukce, která v určitých situacích, které zákon připouští, vyvolává stav právních následků, které se tváří jako by taková právní skutečnost existovala, ačkoli je fingovaná. Praktickým příkladem je vznik poměru příbuzenského mezi osvojencem a příbuznými osvojitele ze zákona dle 63 odst. 1 o rodině. 6 Osvojením vzniká mezi osvojitelem a osvojencem takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi, a mezi osvojencem a příbuznými osvojitele poměr příbuzenský. Osvojitelé mají rodičovskou zodpovědnost při výchově dětí. 7 c) podle toho, zda následky s nimi spojené vyvolávají samy, nebo aţ ve spojitosti s jinými právními skutečnostmi. Narození či smrt člověka je právní skutečnost jednoduchá (samostatná), naproti tomu např. vznik společného nájmu manţely je právní skutečnost sloţená (nesamostatná) d) podle doby působení na jednorázové právní skutečnosti, které jiţ podle názvu napovídají, ţe trvají krátce a jsou jednorázové povahy. A trvající právní skutečnosti, které mají trvalejší (dlouhodobější) charakter. 2.3 Právní úkony Komentář k občanskému zákoníku vykládá právní úkony a jiné právní skutečnosti (objektivní okolnosti vnějšího světa), jako úkony a skutečnosti, s nimiţ právní řád spojuje vznik občanskoprávních vztahů, jako jejich následek. Právní skutečnosti zabírají v občanském právu a v jejich rámci důleţitou část daleko širší kategorie právních důvodů (titulů) vzniku 6 ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer,2009, s. 153 n. 7 ÚZ zák. č.94/1963 Sb., 63 odst. 1 ve znění pozdějších předpisů 13

občanskoprávních vztahů. 8 Obecná, základní úprava právních úkonů v celém soukromoprávním právu je obsaţena v 34 Občanského zákoníku. Dle definice Občanského zákoníku je právní úkon projevem vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Tato definice v sobě zahrnuje určité specifické znaky právního úkonu, jeţ musí kaţdý právní úkon splňovat, aby vůbec vznikl. Jinou otázkou je samotná perfektnost právního úkonu, s níţ je jako následek spojována neplatnost právního úkonu. Současný právní stav spojuje neexistenci právního úkonu s absolutní neplatností takového právního úkonu. 9 2.4 Pojmové znaky právních úkonů 2.4.1 Vůle jako stav mysli jednajícího ve vztahu k prováděnému právnímu úkonu, zejména potom k zamýšleným právním následkům. Abychom mohli povaţovat vůli za autonomní, je třeba respektovat tyto její náleţitosti: a) právo svobodně si zvolit, či nezvolit provedení právního úkonu, b) právo zvolit si adresáta právního úkonu, c) právo rozhodnout o obsahu právního úkonu, d) právo rozhodnout o formě, v jaké bude právní úkon proveden, jestliţe není právní normou kogentně stanoveno jinak. 10 Vůle musí být bez výjimky svobodná, skutečná a váţná, prostá všech omylů a tísně. Vůli je však třeba odlišovat od pohnutky, tj. motivu, který vede jednajícího k realizaci právního jednání. Pohnutku je třeba vnímat jako nepřímý, vzdálený podnět, jenž vytváří toliko předpoklady, ze kterých jednající vychází při utváření vůle. Pohnutka není-li součástí projevu vůle, nemá právní relevanci. Kdyby tomu bylo jinak, byla by narušena základní zásada soukromoprávních vztahů, zásada ochrany dobré víry. 11 8 Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 313 s. 9 HULVA, T. Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 17 10 HULVA, T. Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 17 11 HULVA, T. Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 18 14

2.4.2 Projev vůle. Pro existenci právního úkonu musí být projevena vůle. Tato vůle musí být seznatelná ostatním, rozuměj zpřístupněna a sdělena. Projev vůle je fyzickým vyjádřením vnitřního psychického rozpoloţení jednající osoby k prováděnému právnímu úkonu. Rozlišujeme dva druhy projevu vůle. První je výslovný projev vůle, při kterém jednající osoba projeví svou vůli slovním vyjádřením nebo písemnou formou. A druhý konkludentní, tedy vyjádření mlčky, kdy situace nevyţaduje verbální, či písemný projev a stačí projevené souhlasné jednání jednající osoby. (např. vhození mince do hracího automatu předpokládá souhlas s herním řádem, na jehoţ základě je provedena hra o výhru) 2.4.3 Zaměření projevu vůle. Zaměření vůle na právní účinky musíme chápat jako vůli, která směřuje k vyvolání právních účinků, které s jejími projevy s jako takovými, spojují právní předpisy. Tyto právní účinky musí být jednáním chtěné. Učiní-li jednající projev vůle např. v ţertu, není tento předpoklad splněn a takový právní úkon nevznikne. 12 2.4.4 Uznání projevu vůle právním řádem. Projevená vůle právního úkonu musí být v souladu se zákonem, s jeho účelem a nebýt v rozporu s dobrými mravy. 2.4.5 Nastoupení následků, které zamýšlel jednající projevem své vůle vyvolat. 13 Právní úkony způsobují vznik, změnu nebo zánik práv a povinností. Jestliţe by právní úkon nesledoval na svém konci některý z výše uvedených následků tj. vznik, změnu nebo zánik práv a povinností, nemohlo by se o něm hovořit jako o právním úkonu a jednalo by se jen o prostý, mimoprávní projev vůle, jenţ nezpůsobí ţádné právní důsledky. 12 PLECITÝ, Vladimír; VRABEC, Josef; SALAČ, Josef. Základy občanského práva. 4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 31 s. ISBN 978-80-7380-145-8 13 HULVA, T. Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 17. Blíže: FIALA, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. Vydání. Brno: PrF MU Doplněk, 1993, s. 26; KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 3. vydání. Praha: ASPI, 2002, s. 114; JEHLIČKA, O., ŠVESTKA, J., ŠKÁROVÁ, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 7. vydání. Praha:C. H. Beck, 2002, s. 207; FIALA, J., ŠVESTKA, J. Nad některými otázkami právních úkonů v občanském právu. Právník 7/1983. Praha: Academia, 1983, s. 329 15

2.5 Náležitosti právních úkonů Je nezbytně nutné rozlišit od sebe náleţitosti právních úkonů a jejich pojmové znaky. Pojmové znaky právního úkonu determinují vznik a existenci právního úkonu. Naproti tomu splnění náleţitostí právních úkonů způsobí nastoupení právních účinků právních úkonů: tj. začnou působit právní následky. Současná právní úprava přistupuje stejně tak k právnímu úkonu nicotnému (non negotium), tak i k právnímu úkonu absolutně neplatnému nerozlišuje je. Česká právní kultura ve svých historických kontextech však tyto pojmy rozlišuje. De lege lata je třeba vycházet ze stávající právní úpravy, což je též důvodem, proč se v následujících řádcích setkáme rovněž s pojmovými znaky právních úkonů. Ty jsou totiž de lege lata současně jejich náležitostmi. 14 Právní úkony mají tyto náleţitosti: 2.5.1 Náležitosti subjektu Aby mohl subjekt práva existovat z hlediska právního řádu, musí disponovat právní subjektivitou. Tuto právní subjektivitu je třeba chápat ve dvou úrovních. První úroveň je způsobilost k právům a povinnostem. U fyzických osob tato způsobilost k právům a povinnostem vzniká jejich narozením (nenarozené dítě, pokud se narodí ţivé, disponuje téţ způsobilostí k právům a povinnostem) a zaniká aţ smrtí, nebo prohlášením za mrtvého soudním rozhodnutím dle Občanského soudního řádu. U právnických osob dle 18-21, Občanského zákoníku se početí chápe jako zaloţení právnické osoby, kdy tato právnická osoba můţe začít nabývat práv a povinností a narození jako vznik právnické osoby, tj. zápisem do obchodního rejstříku. Stejné je to i paralele smrti a výmazu právnické osoby z obchodního rejstříku. Druhá úroveň právní subjektivity je způsobilost k právním úkonům. U fyzických osob k nabývání této způsobilosti dochází postupně, nejpozději dovršením 18-tého roku ţivota-zletilostí. Okamžik zletilosti vytváří vyvratitelnou domněnku, že fyzická osoba je způsobilá ke všem právním úkonům. 15 Během postupného nabývání způsobilosti k právním 14 HULVA, T. Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 41 15 HULVA, T. Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 44 16

úkonům můţe nezletilá osoba provádět právní úkony, které jsou na úrovni její vědomostní a volní sloţky. Např.: zakoupení zmrzliny nezletilým dítětem. 2.5.2 Náležitosti vůle Vůle, aby mohla být jako náleţitost právního úkonu perfektní, musí splňovat poţadavek, ţe je vůlí skutečnou, svobodnou, váţnou a prostou omylu. Aby byla vůle vůlí skutečnou, musí jednající projevit vůli svou, nikoliv cizí, kdyţ by k ní byl donucen fyzickým násilím a takové násilí by vedlo ke zdánlivému právnímu úkonu. Jestliţe při provádění právního úkonu není dána existence vůle, tak takový právní úkon není existentní, protoţe vůle je nejen náleţitostí, ale i předpokladem existence právního úkonu. Dále pak svobodou vůle rozumíme, ţe tato není deformována okolnostmi, které působí na jednajícího při formování jeho vůle. Těmito okolnostmi mohou být bezprávná výhrůţka a tíseň. Když tíseň je ekonomickým, sociálním zdravotním či jiným stavem, který svojí existencí deformuje vůli jednajícího tak, že ho lze přimět k učinění právního úkonu za nápadně nevýhodných podmínek. Stav tísně je objektivní a proto nemusí být druhému účastníku znám. 16 Váţnost vůle znamená, ţe vůle má za cíl vznik, změnu či zánik práv a povinností a jednající osoba má v úmyslu svým jednáním působit právní důsledky, čímţ splňuje předpoklady pro vznik právního úkonu jako právní skutečnosti. Kdyby tak nečinila, jednalo by se o nicotný nebo zdánlivý právní úkon, který nesplňuje právní předpoklady pro vznik právního úkonu. Zda je vůle vůlí váţnou či nikoli můţeme usuzovat aţ z konkrétní nastalé situace konání. Posledním poţadavkem náleţitosti vůle je, aby byla prostá omylu. Jedná se o nesprávnou, či nedostatečnou představu jednajícího o právních účincích právního úkonu. Nebo můţe být omyl vyvolán vědomým jednáním osoby, které je právní úkon určen. 16 HULVA, T. Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 61-62 17

2.5.3 Náležitosti projevu vůle Vůle musí být jednající osobou kvalifikovaně a hmotnému právu odpovídajícím způsobem navenek projevena. Musí být srozumitelná, určitá a musí mít náleţitou formu. 2.5.4 Náležitosti poměru vůle a projevu Náleţitostí poměru vůle a jejího projevu je shoda vůle jednající osoby s jejím projevem. Tyto atributy musí být ve shodě, jinak by se jednalo o vědomou nebo nevědomou neshodu vůle a jejího projevu. 2.5.5 Náležitosti předmětu právního úkonu Moţnost a dovolenost jsou náleţitostí předmětu právního úkonu. Existuje dvojí předmět. Jednak přímý předmět právního úkonu, coţ jsou jednání typická pro konkrétní závazkové vztahy (smlouvy) a nepřímý předmět právního úkonu, který můţeme chápat jako věc, jíţ se týká jednání označované jako přímý předmět smlouvy. Zpravidla věci individuálně nebo druhově určené. O moţnosti a dovolenosti se uvaţuje v souvislosti s přímým předmětem smlouvy, tedy jednáním. 2.5.6 Náležitosti obsahu právního úkonu Obsah právního úkonu je podstatnou náleţitostí právního úkonu. Určuje zaměření právního úkonu, následky na subjekty právního vztahu, který na fundamentu konkrétního právního úkonu vznikne, bude se měnit či zanikne. Rozpoznání toho, co je obsahem právního úkonu, je nutným předpokladem pro správné pouţití právní normy na právní úkon. 17 Mezi podstatné sloţky právního úkonu patří vymezení subjektu právního úkonu, vymezení předmětu 17 HULVA, T. Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 78, blíže: Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. Zn. 33 Odo 239/2005: Zjištění obsahu právního úkonu je nezbytným předpokladem pro aplikaci právní normy na takový právní úkon. Není-li však u neurčitého právního úkonu ani za použití interpretačních pravidel možné zjistit, co je jeho obsahem, není jej možné ani podřadit konkrétní právní normě a zkoumat, zda je či není s touto normou v souladu. Je nutné právní úkon posoudit nejdříve s hlediska určitosti jeho obsahu a teprve následně, je-li najisto postaveno, co je obsahem právního úkonu, zkoumat soulad jeho obsahu s právní normou. 18

právního úkonu a vymezení obsahu právního úkonu. Právní úkony jsou právní skutečnosti ovlivnitelné vůlí a jsou tedy projevem vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností. Pokud právní úkony splňují veškeré své náleţitosti a nejsou postiţeny ţádnou vadou, zakládají důsledek svého provedení. 2.6 Druhy právních úkonů Občanské právo upravuje velké mnoţství právních úkonů, zaměřených na dosaţení různých určitých cílů. Ne všechny právní úkony mají jednotný obsah a ne všechny musí splňovat určité náleţitosti. Z těchto důvodů můţeme právní úkony třídit podle několika kritérií. - podle počtu stran, které se na úkonu podílí na jednostranné, dvoustranné, vícestranné - na právním úkonu se podílí a svou vůli projevuje jedna, dvě nebo více smluvních stran. - podle poţadavku na existenci určité formy na formální a neformální u formálních právních úkonů zákon předepisuje určitou formu, v jaké mají být tyto úkony provedeny, a to i pod sankcí neplatnosti. Můţe se jednat o poţadavek na formu písemnou, notářským zápisem, s ověřeným podpisem. U ostatních úkonů, které nejsou zatíţeny formálními poţadavky, se smluvní strany mohou dohodnout dle svého uváţení ústně, konkludentně - podle obsahu podstaty právního úkonu na volní a reálné u reálného úkonu musí dojít ještě k předání věci (například předmětu koupě), kdeţto u volního úkonu strany projevují jen svou vůli. -podle vyjádření kauzy na kauzální a abstraktní právní úkon, který sleduje cíl, máme za úkon kauzální a ten kde je kauza zapovězena máme za úkon abstraktní (směnka, šek) -podle působení účinků právního úkonu na adresné a neadresné úkon se má za adresný, jestliţe směřuje vůči konkrétním subjektům právního úkonu. Oproti tomu neadresný úkon není adresován konkrétním subjektům, ale čeká, jestli si jej subjekty sami vyhlédnou -podle vzniku následků ve vztahu k jednajícímu na úkony mezi ţivými a úkony pro případ smrti všechny právní úkony jsou s jedinou výjimkou úkony mezi ţivými. Touto výjimkou je závěť, která je úkonem činěným pro případ úmrtí. 19

-podle majetkového naplnění na úplatné a bezplatné za bezplatný úkon povaţujeme výpůjčku nebo darování, v případě poskytnutí protiplnění se jedná o úplatný právní úkon. -podle úpravy v občanském zákoníku na právní úkony pojmenované a nepojmenované typickým právním úkonem je úkon, který se vyskytuje v hojné míře, zákon jej zná a má jej pojmenovaný. Oproti tomu atypický úkon, který je tvořen ve výjimečných případech a neodporuje zákonu, je téţ přípustný. 20

3. Pojem a členění vad právních úkonů Vadným právním úkonem je takový úkon, který projevuje nedostatek v pojmových znacích a náleţitostech právního úkonu, není tudíţ úkonem bezvadným. Jsou to právní úkony zdánlivé, právní úkony neplatné, právní úkony odporovatelné a právní úkony, od nichţ lze odstoupit. Právní úkon trpící nějakou vadou je postiţen důsledky, kterými s touto vadou spojuje právní řád. Na tomto základě vznikají nové odpovědnosti a sankce. V souvislosti s tímto můţeme hovořit o povinnosti nahradit škody vzniklé v důsledku neplatnosti právního úkonu nebo o vzájemné restituční povinnosti, kdy jsou účastníci povinni si navzájem vrátit vše, co na základě neplatného právního úkonu přijali. 3.1 Nicotnost Projevy vůle, které nenesou náleţitosti právních úkonů, zakládají zdánlivé právní úkony. Takovéto úkony postrádají některý z pojmových znaků právního úkonu. Podobají se právnímu úkonu, jeví se jako právní úkon nebo by se za určitých okolností právním úkonem staly, ale pro své elementární vady právním úkonem ve skutečnosti vůbec nejsou. 18 Soudní praxe nahlíţí na tyto zdánlivé právní úkony (non negotia) jako na absolutně neplatné, protoţe jako takové nepůsobí právní následky. Za nicotný povaţujeme také takový právní úkon, který právní řád nepovoluje: tj. jedná se o úkon aprobovaný a s jako takovým s jeho existencí právní řád nespojuje ţádné právní účinky a následky. Nicotným povaţujeme téţ právní úkon, který způsobuje právní důsledky odlišné od představ jednajícího subjektu práva. Na rozdíl od nicotného právního úkonu, na který se pohlíţí, jako by nikdy nevznikl, se za neplatný právní úkon (negotia nulla) povaţuje právní úkon, který vznikl, vykazuje všechny znaky právního úkonu, ale nesplňuje všechny náleţitosti, které by v případě splnění vedli ke vzniku platného právního úkonu, jeţ by zakládal, měnil a působil zánik občanskoprávních vztahů. Na takto postiţený právní úkon se pohlíţí jako na existující, avšak trpící vadou, pro kterou se má za neplatný a tudíţ jeho právní následky nenastanou. Právní úkon můţe být neplatný úplně, nebo jen částečně, tj.: jestliţe se důvod neplatnosti týká jen části právního úkonu, bude za neplatnou povaţována jen tato část úkonu a zbytek bude povaţován za platný. Toto pravidlo 18 ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer,2009, s. 140 21

však platí pouze v případě, kdy se jednotlivé části úkonů dají od sebe spolehlivě oddělit a neplatnou část úkonu lze tedy odlišit od zbytku úkonu. Občanský zákoník rozlišuje dva typy neplatnosti právního úkonu. Jsou to absolutní neplatnost a relativní neplatnost. 3.2 Absolutní neplatnost Důvody absolutní neplatnosti občanskoprávních úkonů jsou následující: 1. jednající osoba neprojevuje skutečnou vůli ( 34 OZ), 2. vůle, kterou projevuje jednající osoba, není svobodná ( 37 odst. 1 OZ), 3. jednající osoba nemyslí svojí vůli váţně ( 37 odst. 1 OZ), 4. vůle jednající osoby nebyla projevena srozumitelně ( 37 odst. 1 OZ), 5. vůle jednající osoby nebyla projevena určitě ( 37 odst. 1 OZ), 6. předmětem právního úkonu je plnění nemoţné ( 37 odst. 2 OZ), 7. právní úkon nebyl učiněn subjektem, za subjekt jednala osoba, která k takovému jednání neměla oprávnění, subjekt, který činil právní úkon, nebyl způsobilý k takovému právnímu úkonu ( 38 odst. 1 OZ, 38 odst. 2 OZ) 8. právní úkon je v rozporu se zákonem ( 39 OZ) 9. právní úkon obchází zákon ( 39 OZ) 10. právní úkon je v rozporu s dobrými mravy ( 39 OZ) 11. nedostatek formy právního úkonu předepsané zákonem ( 40 odst. 1 OZ) 12. jednající osoba nepodepsala právní úkon, který učinila ( 40 odst. 3 OZ) 19 19 HULVA, T. Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 111-112 22

Absolutní neplatnost (negotium nullum) z výše uvedených důvodů nastává bez dalšího přímo ze zákona (ex lege). Právní úkon podle konstantní judikatury soudů není za neplatný prohlašován, nýbrţ se na něj hledí tak, jako by nebyl učiněn. Podle tohoto pojetí není praktického rozdílu mezi právním úkonem absolutně neplatným a právním úkonem zdánlivým. 20 Jelikoţ absolutní neplatnost působí přímo ze zákona (ex lege), není potřeba, aby účastník uplatňoval tuto neplatnost právního úkonu soudní cestou. Ovšem k důvodům absolutní neplatnosti právního úkonu soud přihlíží z úřední povinnosti jen tehdy, jsou-li z takového právního úkonu bez dalšího patrny (jako např. jde-li o právní úkon neurčitý nebo nesrozumitelný). Jinak je zkoumá (může zkoumat) jen na základě konkrétních tvrzení. 21 Absolutní neplatnost působí na právní úkon od počátku svého vzniku (ex tunc) a nelze jej jako takový ani konvalidovat (zhojit) např. dodatečným odpadnutím důvodu neplatnosti. Absolutní neplatnost nemůţe být zhojena ani dodatečným schválením (ratihabice). Plnění, které bylo plněné z absolutně neplatného právního úkonu, zakládá vznik bezdůvodného obohacení a musí být vráceno. Zásadním se však zdá stav, kdy absolutní neplatnost právního úkonu se podle stávající právní úpravy nepromlčuje, coţ můţe způsobovat právní nejistotu, protoţe absolutní neplatnost právního úkonu vzniká okamţikem vzniku neplatného právního úkonu a trvá bez jakéhokoli omezení časem. Omezení časem je dáno pouze nepřímo v případech, u nichţ právní předpis připouští vydrţení např. převod věcných práv. U převodu věcí movitých je tato vydrţecí lhůta 3 roky, u nemovitých věcí 10 let. Právní úkon je absolutně neplatný, nestanoví-li právní úprava, ţe jeho neplatnost je jen relativní. Absolutní neplatnosti právního úkonu se může dovolat kdokoli, kdo má na věci právní zájem. 22 20 ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer,2009, s. 141 21 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn.:29 Cdo 1993/2010 ; viz příloha 22 HULVA, T. Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 108; blíže:rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 6.3.2001, sp.zn. 22 Cdo 797/2000 : Osoba která není účastníkem smlouvy,může mít ve smyslu 80 písm. c) OSŘ naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jestliže by vyhovění takové žalobě mohlo mít příznivý vliv na její právní postavení. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jejímž předmětem bylo darování nemovitosti mezi žalovanými, však není dán tehdy, pokud žalobce v minulosti nebyl vlastníkem předmětné nemovitosti, ale toliko jejím uživatelem a vyhovění žalobě by nemělo vliv na jeho právní postavení ani majetkové poměry. 23

3.3 Relativní neplatnost Za relativně neplatný právní úkon povaţujeme takový právní úkon, který působí právní následky jako by byl platný, do té doby, neţ je jich zbaven. K relativní neplatnosti se přihlíţí pouze na návrh toho, kdo je tímto úkonem dotčen. Ten kdo tímto neplatným právním úkonem dotčen nebyl, se tedy relativní neplatnosti u soudu dovolávat nemůţe. Uplatnění relativní neplatnosti právního úkonu tedy nastane v okamţiku uplatnění ze strany subjektu, který byl takovým relativně neplatným právním úkonem dotčen, respektive ve chvíli, kdy jeho projev směřující k uplatnění relativní neplatnosti, dojde k účastníkovi, který tuto neplatnost právního úkonu způsobil. 23 Účastník, který na relativní neplatnost soud upozorňuje, musí uvést, ţe se jedná o relativní neplatnost a musí téţ uvést vadu, která tuto relativní neplatnost způsobila. Nelze tedy jen upozornit na neplatnost úkonu, musí se výše uvedeným způsobem blíţe specifikovat. Relativní neplatnost je důsledkem vady právních úkonů ve vztahu k absolutní neplatnosti speciální povahy. To znamená, ţe právní úkon, který zákon označuje za neplatný, je neplatný absolutně. Pouze v případech, které zákon taxativně ve svém ust. 40a OZ vyčítá, se jedná o neplatnost relativní. 24 Na rozdíl od absolutní neplatnosti právního úkonu, kdy účelem je především ochrana společnosti před takovými úkony, které trpí zásadní vadou, pro kterou právní úkon nevznikne, nebo vznikne, ale pro vadu, kterou má, je neplatný, je vada u relativní neplatnosti taková, ţe se svojí povahou dotýká pouze některého ze subjektů, např. účastníka smlouvy, či třetí osoby. Při tom je zájem na existenci takového právního úkonu z důvodu právní jistoty třetích osob. Není však, na straně druhé, moţné osobu, která je dotčena takovým-to právním úkonem, zbavit jejich práv. Z tohoto důvodu není povaţován relativně neplatný právní úkon za neplatný od samého počátku ihned, ale aţ poté, co osoba dotčená tímto právním úkonem sama uváţí dovolat se jeho neplatnosti, či nikoli. Výčet případů relativní neplatnosti právních úkonů nebo jejich částí: - právní úkon nebyl učiněn smluvenou formou - porušení předkupního práva při převodu spoluvlastnického podílu 23 ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer,2009, s. 141 24 HULVA, T. Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 143 24

- absence souhlasu manţela/manţelky při překročení obvyklé správy majetku v SJM - je-li právní úkon v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách. V takovém případě je právní úkon neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu - opomenutí neopomenutelných dědiců v závěti - nedodrţení náleţitostí cestovní smlouvy, které nezakládají absolutní neplatnost - chybějící souhlas společného nájemce při překročení hranic běţné správy - učinila-li dotčená osoba právní úkon v omylu, kdy dotčená osoba byla v omyl uvedena druhým účastníkem úmyslně a/nebo druhý účastník o tomto omylu dotčené osoby musel vědět, přičemţ omyl je svojí povahou podstatný, právně relevantní ve smyslu ust. 49a OZ 25 - učinil-li spotřebitel takový právní úkon, jeţ rozporuje poţadavek dobré víry a znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran ( 55 odst. 2 OZ) - porušení cenového předpisu při sjednání dohody o odměně za zprostředkování Relativní neplatnost právních úkonů se dotýká víceméně jen soukromoprávních zájmů osob oprávněných a účastníků právního jednání a z toho vyplývá, ţe osoba, která uzavírá právní úkon, který je relativně vadný, se této relativní neplatnosti z důvodů vady nemusí dovolávat, protoţe tento úkon povaţuje pro sebe za vyhovující. Tento právní úkon, byť vykazuje vadu vedoucí k relativní neplatnosti, je stále platný. Smlouvy uzavřené podle Obchodního zákoníku mohou trpět relativní neplatností, pouze v případech, ţe tuto relativní neplatnost zakládá ustanovení občanského zákoníku, jenţ se jako obecný právní předpis vztahuje na závazkové obchodní právní vztahy. Jedná se o případy, kdy smlouva byla uzavřena v omylu (upravuje 49a OZ), nebo kdyţ účastníci právního úkonu nedodrţeli dohodnutou formu tohoto právního úkonu (upravuje 40a OZ ve spojení s ustanovením 40 OZ). 25 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.5.2011, sp. zn. :32 Cdo 2733/2009 ; viz příloha 25

3.3.1 Promlčení relativní neplatnosti Relativně vadné právní úkony, podle stávající právní úpravy, na rozdíl od absolutně neplatných právních úkonů, podléhají institutu promlčení. To znamená, ţe právo nebylo vykonáno v zákonem stanovené promlčecí době a osoba, proti které toto právo směřuje, můţe uplatnit proti tomuto právu námitku promlčení. U promlčení relativní neplatnosti existuje obecná promlčecí lhůta tří let, to znamená, ţe právo dovolat se relativní neplatnosti se promlčuje ve třech letech. Soud k relativní neplatnosti přihlíţí jen na návrh, nikoliv z úřední povinnosti. Relativní neplatnosti se můţe domáhat jen osoba oprávněná. Osobou oprávněnou rozumíme osobu, jejíţ práva byla neplatným právním úkonem dotčena. Takovou osobou je nejen přímo dotčená osoba, ale i osoba, která je neplatným právním úkonem zkrácena na svých právech (další podílový spoluvlastník, v společném jmění manţelů druhý manţel). 26 Dovolávat se relativní neplatnosti tedy nemůţe úspěšně ta osoba, která svým, třeba i nezaviněným, jednáním tuto neplatnost způsobila. Právo dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu bylo vykonáno jak tehdy, bylo-li uplatněno žalobou (vzájemnou žalobou) podanou u soudu nebo námitkou v rámci obrany proti uplatněnému právu v řízení před soudem, tak i v případě, že bylo vykonáno vůči ostatním (všem) účastníkům právního úkonu jen mimosoudně. 27 V případech, kdy je smluvní vztah upraven podle Obchodního zákoníku, je obecná promlčecí lhůta prodlouţena na lhůtu čtyřletou a v této době je moţné se relativní neplatnosti dovolat. A jak jiţ bylo zmíněno: smlouvy uzavřené podle Obchodního zákoníku mohou trpět relativní neplatností, pouze v případech, ţe tuto relativní neplatnost zakládá ustanovení občanského zákoníku, jenţ se jako obecný právní předpis vztahuje na závazkové obchodní právní vztahy. 26 ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 5. vydání. Praha : Wolters Kluwer,2009, s. 142 27 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006); viz příloha 26

3.4 Odporovatelnost právního úkonu Komentář občanskému zákoníku vidí účel institutu odporovatelnosti v odrazování dluţníka od zkracování uspokojení pohledávek věřitele z majetku dluţníka, a to pod hrozbou sankce. Odporovatelnost má zajistit občanskoprávní ochranu před právními úkony dluţníka, ať se jedná o fyzickou nebo právnickou osobu, kterými by chtěl zkrátit věřitele na jeho právech, v případě se tato situace nastala a práva věřitele byla zkrácena. 28 Tento institut odporovatelnosti byl do českého právního řádu včleněn zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se měnil, doplňoval a upravoval Občanský zákoník. Tato novela měla pomoci věřitelům ochránit svá soukromá práva proti protiprávnímu jednání některých dluţníků. Věřitel se můţe na základě odporovatelnosti domáhat u soudu právní neúčinnosti takových právních úkonů dluţníka, které směřovaly ke zkrácení věřitelovy vymahatelné pohledávky. Odporovat je moţné právním úkonům, které provedl dluţník v posledních třech letech, a podmínkou je, ţe takto chtěl a měl v úmyslu zkrátit zákonná práva svého věřitele a tento úmysl musel být druhé straně znám. Dále právním úkonům, kdy došlo ke krácení práv z důvodů právních úkonů mezi dluţníkem a mezi osobami jemu blízkými ( upravuje 116 a 117 Občanského zákoníku) nebo ve prospěch těchto osob. Výjimkou je případ, kdy v té době nemohla druhá strana rozpoznat dluţníkův úmysl zkrátit věřitele. Odporovatelnými právními úkony jsou jak zcizovací právní úkony např. prodej, darování, dohoda o vypořádání SJM, zřízení věcného břemene třetí osobě, tak i odmítnutí dědictví, prominutí dluhu, zaplacení dosud nesplatného dluhu. Odporovatelností se zasahuje do věcných práv, které jsou zakotveny v Listině základních práv a svobod jako základní nezadatelné právo absolutní povahy-působící proti všem (erga omnes), a to právo vlastnit majetek. Odporovatelností se domáháme zásahu do věcných práv třetích osob, které jsou rozdílné od osob věřitele a dluţníka a které nabyly majetek, či další jiný prospěch od dluţníka. Z těchto důvodů je nutné velmi pečlivě zvaţovat důvody, kdy je moţno odporovat právním úkonům takto činěným. Odporovatelnost právním úkonům se provádí pomocí odpůrčí ţaloby. Tímto způsobem se pokouší věřitel uplatnit svá zkrácená práva 28 Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. 1 až 459. Komentář. 2. vydání Praha : C. H. Beck, 2009, 386 s. 27

z vymahatelné pohledávky vůči dluţníkovi na třetích osobách. Podmínky, za kterých takto můţe činit, jsou nekompromisně zákonem stanoveny: - pohledávka věřitele musí být právně vymahatelná, kdy právní vymahatelností rozumí zákon takovou pohledávku, která byla přiznána věřiteli vykonatelným rozhodnutím, po němţ je moţná exekuce, nebo jiným titulem, na základě kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Právní praxe se k návrhům na zahájení řízení podaným do tří let od uskutečnění odporovatelného právního úkonu chová tak, ţe pokud jsou v průběhu řízení splněny zákonem poţadované náleţitosti a návrh tímto doplněn, soud k této skutečnosti přihlíţí, jako ke zhojení vad původního podání a takové podání má účinky uplatnění práva u soudu. Jestliţe soud zjistí, ţe pohledávka ţalobce, v době rozhodování o odpůrčí ţalobě, je ještě vymahatelná a ţalobce se jí domáhá ještě v jiném řízení, které nebylo stále pravomocně rozhodnuto, můţe soud rozhodnout o přerušení řízení o odpůrčí ţalobě do té doby, neţ bude v druhém řízení pravomocně rozhodnuto. - dluţník musel právní úkon, proti kterému je směřována odpůrčí ţaloba, provést v posledních třech letech. Proti takovému právnímu úkonu je ve lhůtě třech let potřeba podat odpůrčí ţalobu, protoţe tato tříletá doba je prekluzivní povahy a z těchto důvodů by po jejím uplynutí došlo k zániku práva odporovatelnosti a soud by byl povinen k uplynutí lhůty přihlédnout bez ohledu na skutečnost, zda došlo u osoby, proti níţ návrh ţaloby směřuje, se tohoto uplynutí lhůty dovolala, či nikoli. - musí být splněna současně podmínka, ţe dluţník chtěl zkrátit svého věřitele a druhá strana tento úmysl znala. Pro zavinění je potřeba spojení dvou faktorů. Faktor poznání, spočívající ve vědomosti a předvídání určitého výsledku a faktoru vůle, kdy subjekt svým jednáním projevuje svou vůli, ţe něco chce, a ţe je s něčím srozuměn. S tímto jsou spojeny různé formy a stupně zavinění. Úmyslné a nedbalostní. Rozlišujeme úmysl přímý, kdy osoba ví, ţe svým jednáním se můţe dopustit protiprávního jednání a v podstatě se protiprávního jednání dopustit chce. Úmysl nepřímý, kdy osoba ví, ţe se svým jednáním můţe dopustit protiprávního jednání a je s tím srozuměna. Zjednodušeně řečeno, je jí jedno, jestli se svým jednáním dopustí protiprávního jednání, nebo ne. Dále nedbalost nevědomou, kdy osoba ví, ţe se svým jednáním můţe dopustit protiprávního jednání a bez přiměřených důvodů se spoléhá, ţe se tak nestane. A nedbalost nevědomou, kdy osoba neví, ţe se můţe svým jednáním dopustit protiprávního jednání, vzhledem k okolnostem to však mohla vědět a vědět 28

to měla. Otázka samozřejmě je, jak posoudit, zda osoba něco vědět měla. Právo vychází z posouzení konkrétních okolností a poměrů dané osoby. Právní úkon, kterým by chtěl dluţník zkrátit práva věřitele, by nebyl odporovatelný, jestliţe by tak dluţník činil z nedbalosti. K tomu, aby věřitel osvědčil svoji úspěšnost ve sporu na určení neúčinnosti právního úkonu, musí tento bezpochyby prokázat, ţe třetí osoba, jeţ získala prospěch, či nabyla určitého majetku, ţe dluţník činí určitý právní úkon, který je směřován této třetí osobě, v úmyslu zkrátit svého věřitele. Tyto skutečnosti můţe znát a prokázat věřitel například pomocí svědeckých výpovědí svědků, znalostí jiných vazeb mezi dluţníkem a třetí osobou, to ţe se spolu znali jiţ dříve a situace dluţníka byla třetí osobě dobře známa a z právního úkonu, který se mezi nimi uskutečnil, měla třetí osoba majetkový prospěch. - stejně se postupuje v případě, ţe došlo ke zkrácení majetku a právní úkony byly učiněny ve prospěch osob dluţníkovi blízkých s výjimkou, kdy úmysl i při náleţité pečlivosti nemohla třetí strana rozeznat. Osobu blízkou definuje 116 Občanského zákoníku jako příbuzného v řadě přímé, sourozence, manţela, partnera; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném. U těchto osob platí, ţe újmu, kterou by trpěla některá z nich, by ostatní cítili jako újmu vlastní. U těchto osob pak téţ platí tzv. vyvratitelná právní domněnka, ţe těmto osobám bylo známo, právní kroky činěné dluţníkem mají v úmyslu krátit práva věřitele. Tyto osoby tedy musí prokázat, ţe úmysl dluţníka zkrátit věřitele nemohly i přes snahu a náleţitou péči poznat. Tyto podmínky musí být navzájem splněny, aby mohl být právní úkon, který učinil dluţník, odporovatelný. Nelze s úspěchem odporovat neplatný právní úkon (absolutně, či relativně), protoţe z takového neplatného právního úkonu, nevznikla ţádná práva nebo povinnosti. Neplatnost právního úkonu má tedy přednost před jeho odporovatelností. 29

V následujícím grafu je názorně zobrazen trojstranný právní vztah dluţníka, věřitele a třetí osoby v případě řízení nalézacího, řízení o určení neúčinnosti právního úkonu vůči věřiteli a řízení vykonávacího: 29 DLUŽNÍK TERCIUS Uzavření darovací smlouvy ţaloba na určení neúčinnosti vymahatelná pohledávka věřitele právního úkonu a vykonávací řízení VĚŘITEL Odporovatelnost právního úkonu dává věřiteli moţnost se domáhat dluţné pohledávky, kterou má vůči dluţníkovi, prodejem majetku či práv třetí osobě, které tato třetí osoba nabyla od dluţníka v úmyslu či s vědomím, ţe dluţník takto činí, aby zkrátil svého věřitele. 29 HULVA, T. Vady právních úkonů v soukromoprávních vztazích a jejich důsledky. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 189,190 30

3.5 Odstoupení od smlouvy Odstoupení od smlouvy je moţným důsledkem některé z vad právního úkonu. Ve většině případů je odstoupení od smlouvy důsledkem porušení povinností některou ze smluvních stran závazkového vztahu. Odstoupení od smlouvy je moţno realizovat na základě smluvních ustanovení zakotvených ve smlouvě, podle kterých jedna ze stran závazkového vztahu je při splnění určitých podmínek oprávněna odstoupit od smlouvy. Odstoupení od smlouvy můţe být realizováno i na základě zákona. Občanský zákoník v 49 stanoví, ţe účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit. Pojem tíseň je ze své povahy psychologický pojem. Je to psychický stav člověka, který nejedná takovým způsobem, jakým by jednal, kdyby se nenacházel ve stavu tísně. Tíseň můţe být vyvolána finančním (hospodářským), sociálním, psychickým (rozrušení, strach o osobu blízkou) tlakem a má za následek projev vůle, která není projevem vůle zcela svobodné. Je potřeba zdůraznit, ţe se nejedná o projevy vůle pod tlakem fyzického donucení či bezprávní vyhrůţky. Osoba takto činí sama a jediným nedostatkem je zde nedostatek svobodné vůle. Právní úkony učiněné v tísni nejsou tedy právními úkony absolutně neplatnými. Judikatura se ustálila na názoru, ţe při jednání v tísni jde o vadu v pohnutce právního úkonu, kterou je tíseň. V tomto případě neprojevuje jednající zcela svobodnou vůli; nejedná však pod vlivem fyzického donucení ani bezprávní vyhrůţky, a proto právní úkon není absolutně neplatný. 30 Uzavřít smlouvu za nápadně nevýhodných podmínek a v tísni je však moţno pouze při uzavření smlouvy mezi subjekty podle Občanského zákoníku. Nelze tak učinit v případech uzavření smluv podle zák. č. 262/2006 Sb. Zákoník práce a zák. č. 94/1993 Zákon o rodině. V obchodních vztazích, kde jsou smlouvy deklaratorně uzavírány podle zák. č. 513/1991 Sb. Obchodním zákoníkem je dokonce v 267 odst. 2, výslovně zakázáno pouţít ustanovení 49 Občanského zákoníku o moţnosti odstoupení od smlouvy uzavřené za nápadně nevýhodných podmínek a v tísni. Zákon vychází ze situace, kdy podnikání je definováno jako soustavná činnost, která je prováděna podnikatelem jeho vlastním jménem a na jeho vlastní odpovědnost za účelem dosaţení zisku, či jiných poţitků. A s jako takovou předpokládá i určitou nezbytnou míru podnikatelského rizika, kterou u osob nepodnikajících nemoţno předpokládat. Dále předpokládá plnou míru odpovědnosti podnikatelského subjektu za jeho 30 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99; viz příloha 31