TÁBORY PRO NĚMCE V BRNĚ V LETECH 1945 1948

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav TÁBORY PRO NĚMCE V BRNĚ V LETECH 1945 1948 Magisterská diplomová práce Dagmar Viceníková Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Dvořák, Ph.D. Brno 2007

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedených pramenů a literatury. 1

Poděkování: Ráda bych poděkovala svému vedoucímu práce, panu Mgr. Tomáši Dvořákovi, Ph.D. za jeho čas, informace, cenné rady a připomínky. 2

3

OBSAH Obsah 4 Úvod 5 I. Vznik a vývoj táborů pro Němce v ČSR po 2. světové válce 6 1. Německá okupace Československa za 2. světové války a její důsledky 6 2. Mezinárodní souvislosti a ohlasy 10 3. Domácí odezva 11 4. Vznik táborů pro Němce 13 5. Pracovní nasazení Němců 16 6. Děti v táborech 17 7. Druhá polovina roku 1945, zastavení odsunu a centralizace správy v táborových zařízeních v zemi 18 8. První polovina roku 1946 a příprava na organizovaný odsun Němců 22 9. Druhá polovina roku 1946 a organizovaný odsun Němců ze země 24 10. Rok 1947 26 11. Roky 1948-1949 27 II. Tábory pro Němce v Brně v letech 1945 až 1948 29 1. Rok 1945 29 2. Rok 1946 49 3. Roky 1947 a 1948 59 4. Internační tábor Maloměřice 1945 1948 61 Závěr 74 Seznam použité literatury a pramenů 7 Zkratky 78 4

ÚVOD Jako téma své diplomové práce jsem se rozhodla zmapovat poměry v táborových zařízeních pro Němce v Brně v letech 1945 až 1948. Jedná se jednu z kapitol dějin tolik komplikovaných česko-německých vztahů a také je toto téma součástí širokého okruhu dějin persekucí. Přiznám se, že jsem původně netušila, jak rozsáhlé materiály, vážící se k tomuto problému, se nachází v Archivu města Brna. Dá se říci, že archivní prameny zčásti nahrazují literaturu, která naopak není příliš rozsáhlá. Stěžejním dílem, ze kterého jsem vycházela, je kniha od Tomáše Staňka - Tábory v českých zemích 1945-1948, která vyšla v roce 1996. Samotný autor zde uvádí, že jde o komplexní souhrn, který se vztahuje na celé území České republiky a sám naznačuje, že nyní je potřeba rozšiřovat toto téma spíše do hloubky a v jednotlivých okresech. Proto jsem si zvolila město Brno, které bylo důležitým centrem táborů pro Němce, kteří zde byli soustřeďováni prakticky z celé Moravy. Zde v úvodu bych se ještě ráda vrátila k Archivu města Brna (AMB), z jehož pramenů jsem čerpala. Konkrétně jsem zde pracovala jsem s fondy: B1/3 (Presidiální spisovna I. 1945-1950), B1/11 (Referát matriční, stavovský a vojenský (XIV.), oddělení pro odsun Němců 1954-1951), B1/42 (Ústředí pracovních středisek 1945-1949), B1/42b (ÚPS, Internační tábor Maloměřice 1945-1948) a okrajově také s fondem B1/13 (Bezpečnostní referent, Tábor nucené práce 1948-1952). V AMB dosud nejsou zpracovány materiály ze všech pracovních táborů ve městě, plně jsou zpracovány tábory Maloměřice (5,76 bm), Malá Klajdovka (1,68 bm) a Kounicovy koleje (0,48 bm). V první části své práce popisuji situaci v republice, která vedla ke vzniku táborů pro Němce, samotný průběh soustřeďování osob německé národnosti a jejich následný odsun. Ve druhé části již zpracovávám informace, které jsem čerpala z archivních pramenů AMB. Zde se nejprve snažím popsat celkovou situaci táborových zařízení v Brně a ve třetí části pak také do podrobností jedno konkrétní internační středisko. Pro tento účel jsem zvolila jedno ze tří samostatně zpracovaných středisek v AMB - Internační tábor Maloměřice. Pokud se na problém táborů v dějinách podíváme obecně, dá se říci, že tábory v dějinách sloužily k soustředění určité skupiny osob a to spíše s nějakým negativním dopadem, přičemž v první řadě nás nejspíše napadnou německé a ruské koncentrační tábory. Tábory, kterými se zabývám ve své práci, jsou zařízení, kde byly po druhé světové válce soustřeďovaly státně nespolehlivé osoby, většinou německé národnosti, které byly vyhnány ze svých domovů a zde čekaly na svůj další osud, kterým mělo být ve většině případů odsunutí ze země do Německa. Někteří z nich se po určité době strávené v táboře dostali zpět do svých domovů a na odsun čekali tam, jelikož tábory byly záhy velice přeplněné. V druhé etapě fungovaly tábory jako střediska, kde byli cíleně soustřeďováni lidé určení k odsunu za hranice. Cílem mé práce je zachytit konkrétní fungování těchto táborů od jejich vzniku až do doby, kdy byly postupně rušeny a ty, které zbyly, začaly sloužit jiným účelům, jako Tábory nucených prací v rukou komunistického režimu. Tábory, kterými se zde zabývám, byly časem přejmenovány na střediska a byly členěny na tři druhy podle osob, které se v nich nacházely. V mé práci se zaměřuji na tábory pro civilní obyvatelstvo, ne na tábory pro válečné zajatce, které měly jiná specifika. 5

I. VZIK A VÝVOJ TÁBORŮ PRO NĚMCE V ČSR PO 2. SVĚTOVÉ VÁLCE 1. NĚMECKÁ OKUPACE ČESKOSLOVENSKA ZA 2. SVĚTOVÉ VÁLKY A JEJÍ DŮSLEDKY Během první světové války nejednou probírali T. G. Masaryk a Edvard Beneš téma menšinové otázky českých Němců a jak uvedl později prezident E. Beneš ve svých Pamětech 1, bylo již po Mnichovu jasné, že otázka českých Němců bude muset být po válce řešena definitivně a jednou provždy a již tehdy měl na mysli radikální zmenšení počtu německého obyvatelstva v českých zemích. Tuto politickou směrnici pak Beneš zachovával i v průběhu celé války a jen ji přizpůsoboval aktuálnímu vývoji válečných událostí - opatrně a umírněně na začátku války a postupně stále rozhodněji. V roce 1942 již prezident Beneš tvrdě prosazoval myšlenku odsunu co největšího počtu Němců po válce z republiky a právě toto řešení musel v průběhu celé války obhajovat před Američany, Rusy, Brity i Francouzi. Významným krokem při snaze o mezinárodní uznání odsunu českých Němců z ČSR se stala návštěva E. Beneše v Moskvě v prosinci 1943. Od počátku roku 1944 se již tato jednání zcela nesla v duchu radikálního řešení sudetoněmecké otázky, přestože o rozsahu a konkrétních formách provedení ještě nebylo jasno. V projevu z 3. února 1944 před státní radou hovořil prezident Beneš o výstavbě budoucí republiky jako národního slovanského státu Čechů, Slováků a Karpatských Ukrajinců. 2 Na rozdíl od toho ale nebyla Velká Británie v této době příliš nakloněna radikálnímu řešení sudetoněmecké otázky. Kriticky se pohlíželo především na poválečné těžkosti v Německu, na hospodářské ztráty zemí, které chtěly odsun provést, dále na případný vzrůst vlivu SSSR v této oblasti, ale i na nehumánnost celé akce. Postoj Spojenců v této otázce byl samozřejmě rozhodující, ale v létě 1944 ještě nebyl nijak konkrétní. V ústavním dekretu prezidenta republiky z 2. srpna 1944 o obnovení právního pořádku, byly na základě koncepce státoprávní kontinuity prohlášeny, až na malé výjimky, všechny změny v čs. právním řádu po 29. září 1938 za neplatné. Tímto byla také zrušena československo-německá dohoda o státním občanství a opci z 20 listopadu 1938, což mělo značný význam pro budoucí postavení Němců - čs. státních občanů, kteří po Mnichovu získali německou státní příslušnost. V závěru roku 1944 se úsilí o mezinárodní prosazení odsunu Němců stupňovalo a názory prezidenta Beneše již poznamenávala koncepce o kolektivní vině celého německého národa. V rozhlasovém projevu do vlasti 27. října 1944 uvedl: "Německý národ se provinil jako žádný jiný na světě, německý národ zaslouží tudíž trestu a německému národu a státu se trestu dostane. A s ním všem těm, kteří mu pomáhali." 3 A pod dojmem nových faktů o nacistickém teroru na okupovaném území se postupně zapouštěla myšlenka o kolektivní vině a odpovědnosti německého národa i ve světovém veřejném mínění. Výrazným předělem ve formulaci čs. požadavků ve věci odsunu se stalo memorandum z 23. listopadu 1944, které bylo určeno Spojencům. Tento dokument kategoricky odmítal řešit problém úpravou hranic 4 a uvádělo se v něm, že Československo by měly opustit 2/3 Němců, přičemž se vycházelo z celkového počtu 3 200 000 osob. Odsun měl probíhat spořádaně, lidsky, pod mezinárodní kontrolou, měl být proveden v rozsahu dvou let a měli z něj být vyjmuti všichni antifašisté. Došlo se k závěru, že v republice by mělo zůstat maximálně 800 000 Němců, přičemž čs.vláda měla mít právo určit, kteří to budou. Nepočítalo 1 Beneš, E.: Paměti. Část 2, sv. 1, Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství. 1. vyd. Praha, 1947. 2 Beneš, E: Šest let exilu a druhé světové války, Londýn, 1945 s. 294-295. 3 Beneš, E: Šest let exilu a druhé světové války, Londýn, 1945 s. 241. 4 Ještě před tím se zvažovala možnost redukovat Němce v Československu odstoupením části čs. území - Chebska a výběžků s asi 400000 osobami německé národnosti. 6

se s menšinovými právy pro ty Němce, kteří v ČSR zůstanou. Memorandum rovněž požadovalo, aby byla poraženému Německu přisouzena povinnost převzít starost o odsunuté Němce, uznat je za své státní příslušníky a postarat se o jejich nové trvalé usazení v Německu. 5 Čekání na společnou dohodu všech tří mocností bylo jedním z důvodů, proč se závažná opatření týkající se vysídlení německého obyvatelstva z českých zemí připravovala a schvalovala až ve spádu událostí po květnu 1945. Skladba německého obyvatelstva na čs. území na konci války byla velmi pestrá. Většinu tvořili starousedlíci, kteří měli do října 1938 čs. státní občanství, další skupinou byli říšští Němci, kteří zde žili buď ještě před Mnichovem nebo se sem přestěhovali po záboru pohraničí a během okupace a taky zde byli ti Němci, kteří sem utekli z Německa v důsledku válečných událostí. Zvláštní skupiny tvořili Rakušané a příslušníci jiných národů, kteří se však hlásili k Němcům a také němečtí Židé. Celkový počet Němců na našem území na konci války se různí, průměrně se ale udává počet asi 3,4 milióny osob. 6 V období bezprostředně po osvobození republiky převládala v chování českého obyvatelstva prudká vlna radikálního nacionalismu a touha po odplatě za roky strávené pod německým terorem. Košický vládní program z 5. dubna 1945 stanovil zásady řešení německé otázky pouze rámcově: a) Němcům, kteří měli čs. státní občanství před Mnichovem a byli prokazatelnými antifašisty, mělo být občanství potvrzeno, nebo se jim měl zajistit návrat z ciziny do republiky. Za antifašisty se považovaly osoby, které se již před Mnichovem rozhodly vést aktivní boj proti Henleinovi a které byly pro svůj odpor k nacismu a za věrnost ČSR pronásledovány a vězněny nebo před terorem uprchly za hranice a tam aktivně bojovaly za obnovení republiky. b) Ostatním čs. občanům německé národnosti se mělo čs. občanství zrušit s tím, že se jim umožní znovu o něj žádat, přičemž úřady budou o každé žádosti rozhodovat individuálně. c) Němci, u kterých se předpokládalo, že budou za svá obvinění souzeni a odsouzeni, měli být zbaveni občanství a navždy vypovězeni, pokud je nepostihne hrdelní trest. d) Němci, kteří se na čs. území nastěhovali po Mnichovu a za okupace, měli být z republiky ihned vykázáni, pokud se nepředpokládalo trestní stíhání. S výjimkou v této kategorii se počítalo u osob, které pracovaly za okupace ve prospěch ČSR. 7 Pravdou je, že tato opatření nebyla v době po osvobození dodržována. Nesnášenlivost se projevovala především tam, kde se Češi dostali do bezprostředního kontaktu s Němci a inspirací byly lidem také veřejné projevy státních představitelů a politiků. Velký účinek měla především stanoviska prezidenta E. Beneše, který byl považován za pokračovatele Masaryka a jeho názory na řešení sudetoněmecké otázky byly všeobecně přijímány za správné a spravedlivé. Skutečnost, že Němci byli prohlášeni za státně nespolehlivé obyvatelstvo, 8 umožňovala vojenským velitelů, národním výborům (Správním komisím a komisařům), revolučním ozbrojeným složkám a zčásti také civilnímu obyvatelstvu, organizovat od poloviny května do července 1945 akce, při kterých se otázka existence Němců v republice řešila ihned a někdy i bez dodržování směrnic a zákonů. Zajištění pohraničních území prováděla armáda a v druhé polovině května 1945 se do těchto akcí zapojily útvary revolučních gard. Postup všech těchto formací vůči německému obyvatelstvu byl v této fázi na mnoha místech značně tvrdý a nekompromisní. Do popředí tu vystupovala jednak touha po pomstě a také snaha obohatit se na úkor Němců. K nejzávažnějším důsledkům postupu vojenských, správních a bezpečnostních orgánů patřily od konce května do srpna 1945 různé formy odsunu německého obyvatelstva za hranice státu. Tyto transfery, ale i přesuny Němců z pohraničí do vnitrozemí, se uskutečnily 5 Staněk, T: Odsun Němců z Československa 1945-1947, 1. vyd.. Praha, Academia, 1991. s. 44-45. 6 Staněk, T: Odsun Němců z Československa 1945-1947, 1. vyd.. Praha, Academia, 1991. s 55. 7 viz. Košický vládní program z 5.4.1945. 8 Vládní nařízení č. 4 Sb. z 5.5.1945 a také dekret prezidenta republiky č. 5 Sb. z 19.5.1945. 7

ve všech regionech, kde byl výraznější počet Němců. Skupiny německého obyvatelstva cestovaly pěšky, nákladními auty nebo železničními otevřenými nákladními vagony. Prakticky to probíhalo tak, že Němci museli ve velmi krátké době opustit své domovy a po kontrole věcí, které si směli vzít s sebou, byli zařazováni do pěších kolon nebo přiřazeni do železničních transportů. Při tom byly některé osoby z odsunu vyjmuty, některé přesunuty do vnitrozemí a pracovně nasazeni, jiné soustředěny v internačních táborech, kde čekaly na další odsun. Největší část německého obyvatelstva směřovala v letních měsících roku 1945 do sovětské zóny v Německu. V této etapě dosahovala intenzita vysídlování německého obyvatelstva z českých zemí přibližně 5350 osob denně a v období od května do konce července 1945 bylo takto celkově odsunuto na 450 000 Němců. Až podle rozhodnutí Komise pro vnitřní národní bezpečnost z 14. června 1945 měly být tyto neorganizované přesuny německého obyvatelstva, které nařídily místní orgány, zastaveny. Postavení Němců, kteří zůstávali po osvobození v zemi, upravovala řada nově vydaných nařízení. V poválečném období neměli Němci, s výjimkou uznaných antifašistů, nárok na příděly masa, mléka, vajec, mouky, bílého pečiva a dalších druhů potravin. 22. června 1945 vyšla vyhláška ministerstva financí o zajištění německého majetku a výplatách z vázaných vkladů. Veškeré platy Němců mohly být nyní vedeny pouze na vázaný účet příjemce. Osvobozeny od toho byly výplaty mezd, služebních požitků, penzí, nemocenských, úrazových a sociálních podpor do výše maximálně 2000 Kčs měsíčně. Němci museli do 15 dnů vložit do vázané úschovny všechny cenné věci, které vlastnili. Výnosem ministerstva vnitra z 25. srpna 1945 byli Němci se zpětnou platností k 5. květnu vyloučeni z výkonu veřejných služeb. Bylo možné zaměstnat jen uznané antifašisty, a to na přechodnou dobu. Vyhláška ministerstva financí z 18. května 1945 zastavovala výplaty veřejným zaměstnancům německé národnosti. Výnos ministerstva vnitra z 22. května 1945 omezoval možnost uzavřít manželství s osobou německé národnosti. Dalšími vládními vyhláškami 9 bylo právo volit a být volen do všech zastupitelských úřadů uznáno jen československým občanům. Němci také nesměli sloužit v armádě. Další zákazy a omezení se vyskytly ve školství, kultuře, náboženství apod. 18. května 1945 ministerstvo školství vydalo zákaz výuky německých dětí na českých školách a následně na to navazoval výnos z 7. června o zrušení všech německých škol, veřejných i soukromých, učilišť a kursů, včetně ústavů pro tělesně a duševně postižené a také mateřských školek. Německé vysoké školy byly zrušeny dekretem prezidenta republiky z 18. října 1945. 10 Další omezení se týkala také činnosti německé evangelické církve. Přesto, že jí prozatím nebylo odebráno státní uznání, možnosti jejího působení byly podstatně omezeny už tím, že řada jejích věřících i duchovních byla v letních měsících vysídlena. Proto církev požádala o přijetí do Českobratrské církve evangelické, která je přijala. Bezprostředně po válce bylo častým jevem také omezování bohoslužeb v německém jazyce u římsko-katolické církve, někdy byly dokonce Němcům odepírány církevní úkony jako např. pohřby na farách vedených českými duchovními. Z veřejného života měla postupně zmizet němčina, docházelo k počešťování místních jmen a názvů, ministerstvo vnitra dokonce zakázalo užívat označení "Sudety". Kromě celostátních nařízení vešla v platnost také řada místních vyhlášek, které zasahovaly do každodenního života německých obyvatel. V pohraničí byl zakázán volný pohyb německého obyvatelstva bez příslušného povolení, především jejich pohyb mimo obec a v lesích. Pro Němce, kteří dosud bydleli ve svých bytech a domcích, platil zákaz opouštět příbytky po určité hodině. Němci dále nesměli užívat veřejné dopravní prostředky, omezovali se jim telefonické hovory a korespondence. Museli také odevzdat rozhlasové přijímače. V obchodech jim byla na nákupy vyhrazena krátká doba před zavřením a každé pracovní místo, které zastával Němec, bylo považováno za volné, což znamenalo, že pokud o ně měl zájem Čech, musel Němec 9 Vládní vyhlášky č. 48. a 49. z 25.7.1945. 10 Dekret prezidenta republiky č. 122 Sb z 18.10.1945. 8

odejít. 11 Byly rovněž vydávány zákazy, aby se německé obyvatelstvo zdržovalo na veřejných prostranstvích, aby navštěvovalo kina, divadla, restaurace, veřejné lázně, různé kulturní akce apod. Nebylo dovoleno, aby Němci vytvářeli nějaká sdružení, pečlivě se také pozorovalo, jestli se Němci někde hromadně neschází v soukromí. České obyvatelstvo se s Němci většinou nescházelo, jakýkoliv styk s nimi byl považován za podezřelý a vedl k opovržení až úřednímu vyšetřování. Všeobecné zásady postupu vůči německému obyvatelstvu byly upřesněny výnosem ministerstva vnitra z 8. června 1945. Od konce května 1945 potom docházelo k vyklízení městských čtvrtí nebo i celých obcí s vysokou koncentrací Němců, přičemž se také zabavoval německý majetek. Část Němců mohla prozatím zůstat ve svých domovech a část byla vystěhována a izolována. Tento osud postihl značnou část německého obyvatelstva, bez ohledu na stáří, pohlaví, zdravotní stav a členství v nacistických organizacích, na základě uplatňování kolektivní viny. A právě za tímto účelem vznikala táborová zařízení, kde byli soustřeďováni Němci. Podle západoněmeckých pramenů bylo na území ČSR využito 1 215 objektů jako internačních a záchytných táborů, 846 jako pracovních a kárných středisek a 215 věznic, kterými celkem prošlo asi 350 000 osob. 12 Tato střediska vznikala po květnu 1945 prakticky v každé větší obci, kde žilo více Němců. Zpočátku to fungovalo tak, že byly dohromady umísťovány osoby podezřelé z trestných činů s osobami nevinnými. Lidé umístění v táborech zde čekali na svůj odsun do Německa, přičemž v tomto meziobdobí nasazováni na různé práce. Podle směrnic podléhali pracovní povinnosti muži od 14 do 60 let a ženy od 14 do 55 let. 13 V Brně byli Němci kromě věznic soustředěni v 6 internačních zařízeních. Životní podmínky v táborech byly často velice špatné a obtížné. Díky nedodržování základních hygienických zásad docházelo k šíření nemocí, lidé trpěli podvýživou a často se bohužel také stávali oběťmi nejrůznějších excesů, které odrážely morální kvalitu personálu těchto zařízení. Úmrtnost v táborech byla proto poměrně vysoká a na některých místech natolik neúnosná, že MV vydalo po domluvě s ministerstvem ochrany práce a sociální péče 9. srpna 1945 výnos, podle kterého měly být z táborů propuštěny děti do 14 let 14 a také mladiství ve věku 14-18 let, kteří se ničím neprovinili a nebyli německé národnosti. 28. února 1945 podepsal prezident E. Beneš dekret o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech. Diskuse o jeho definitivní podobě však nadále pokračovaly a nakonec byly zapsány v IX. kapitole vládního programu vyhlášeného v Košicích 5. dubna 1945. S tvrdšími postihy se počítalo v případech porušování zákonů z předválečného období, hlavně zákona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. a za chování proti republice za doby zvýšeného ohrožení republiky, které bylo stanoveno od 21. května 1938. Vládní nařízení z 5. května 1945 15 označilo osoby podezřelé ze zrady a kolaborace s nacisty a upravovalo zacházení s tímto státně nespolehlivým obyvatelstvem. Nebyly ovšem ustanoveny všeobecné centrální směrnice a velké pravomoci byly ponechány nižším článků státní správy, jako byly národní výbory a správní komise, které společně s ozbrojenými složkami přebíraly iniciativu při odsunu, zabírání majetku a zásazích proti osobám, které považovaly za provinilé. Represe probíhaly za pochodu, často bez vznešení obvinění a hodnověrných důkazů o vině, zatímco se stále připravovala konečná podoba dekretu, která měla stanovit jednotný postup. 11 Kromě odborných profesí. 12 Staněk, T: Tábory v českých zemích 1945-1948, vyd. 1. Šenov u Ostravy, Tilia, 1996. s. 66. 13 Prozatímní směrnice MV z 28.7.1945 o přidělování státně nespolehlivých osob z internačních a dalších středisek na práce. 14 V případě, že si to zajištěný rodič přál, mohly být jeho děti v táboře ponechány a tomu také nejčastěji docházelo, protože rodiče nechtěli být od svých dětí odděleni. 15 Vládní nařízení č. 4 Sb. z 5.5.1945. 9

Podmínky umožňující vyhnout se represím se místně dost odlišovaly. Například velitelství Národní bezpečnostní stráže pro Moravu v Brně ve směrnicích z 20. května 1945 udělilo výjimky pro osoby invalidní a těžce nemocné, ženy v pokročilém stadiu těhotenství, rodičky a šestinedělky, ženy s dětmi mladšími šesti let, osoby z národnostně smíšených manželství, pokud se nijak neprovinily a osoby, které mohly prokázat protinacistické smýšlení a svoji účast na odboji proti okupačnímu režimu. Výjimky z protiněmeckých opatření upravovaly v hrubých obrysech centrální nařízení pouze pokud šlo o antifašisty - výnosem ministerstva vnitra z 16. května a 8. června 1945. Konečné slovo v této věci však stejně měly místní úřady. Žádosti o vyjmutí z represí se podávaly u správních úřadů nebo jejich komisí a bezpečnostních orgánů a obvyklá praxe byla, že se k těmto žádostem připojovala i vyjádření spolehlivých Čechů, kteří potvrzovali zde uvedená prohlášení. Závažným problémem při těchto opatřeních bylo, že dosud vlastně nebylo jasně stanoveno, koho považovat za Němce. Tuto problematiku řešil až výnos MV z 8. června a pak ústavní dekret prezidenta republiky z 2. srpna 1945. 16 2. MEZINÁRODNÍ SOUVISLOSTI A OHLASY Všechna opatření, která byla zavedena od května 1945 v ČSR proti německému obyvatelstvu, vyvolávala v zahraničí různé reakce. Západní mocnosti sledovaly odsun Němců z prostoru střední Evropy, osvobozené Rudou armádou, s velkými obavami. Jednak se tyto obavy týkaly neutěšené hospodářské situace v samotném Německu a jednak pramenily z obecných politicko-strategických obav nad růstem vlivu SSSR v této oblasti. Velké Británii a Spojeným státům nezbývalo nic jiného, než vyvinout aktivitu a zapojit se do průběhu těchto událostí, aby je mohli alespoň kontrolovat. 12. června 1945 byla českému ministerstvu zahraničí předána nota ministerstva zahraničí USA, ve které se konstatovalo, že americká vláda sice neodmítá princip transferu německého obyvatelstva, ale požaduje od čs. strany zajištění podmínek nutných pro zachování pořádku v průběhu celé akce s důrazem především na ochranu nevinných osob. Američané připomínali, že odsuny by neměly probíhat před mezinárodním schválením. Československá vláda sice očekávala mezinárodní schválení transferu, ale mezitím již probíhaly lokální odsuny Němců, což vyvolávalo vlny nesouhlasu a rozrušení v zahraničí. Především Velká Británie nyní poukazovala na nutnost rychlého schválení odsunu Němců z ČSR s ohledem na tlak čs. vlády a nespokojenost obyvatelstva. Tak, jako již dříve, vyslovil souhlas a podporu s odsunem Sovětský svaz. 3. července 1945 se čs. vláda znovu obrátila na vlády USA, Velké Británie a SSSR s žádostí o podporu při vysídlení velké většiny Němců a Maďarů z Československa. Předpokládalo se postupné vystěhování 2-2,5 milionu Němců a asi 400 000 Maďarů. V tomto dokumentu se poukazovalo hlavně na historické a politické souvislosti, na národní zájmy a na potřebu zajistit do budoucna trvalý mír a bezpečnost nejen u nás, ale i v celé Evropě. Zdůrazňovala se vůle politických představitelů země i samotného obyvatelstva řešit tuto otázku co nejrychleji. V odpovědi západních mocností se uvádělo, že transfer Němců bude při nejbližší příležitosti projednán. Vzhledem k tomu mohli čs. představitelé očekávat, že na připravované konferenci "velké trojky" v Postupimi, budou jejich požadavky schváleny. Na konci července 1945, podle nepříliš přesné statistiky dle potravinových lístků, bylo v Československu celkem 2 645 000 Němců, z toho 1 986 000 v Čechách, 603 000 na Moravě a ve Slezsku a 56 000 na Slovensku. 17 Konference představitelů Velké Británie, USA a SSSR v Postupimi probíhala ve dnech 17. července až 2. srpna 1945. Spojené státy a Velká Británie zde nakonec přistoupili na československé a polské požadavky, i když s některými podmínkami, které byly 16 Dekret prezidenta republiky č. 33 Sb. z 2.8.1945. 17 Statistický zpravodaj, roč. VIII, č. 4, s.82. 10

formulovány XII. kapitole Protokolu a v XIII. článku Závěrečné zprávy, nesouhlasili. Nakonec ale byl odsouhlasen transfer Němců z bývalých německých okupovaných území - Československa, Polska a Maďarska a to v humánní a organizované formě tak, aby okupační správy v Německu nebyly přílivem německého obyvatelstva příliš zatíženi. Byla zdůrazněna potřeba, zastavit veškeré odsuny až do doby, kdy budou upřesněny podmínky průběhu celé akce. Důraz byl kladen také na spravedlivé rozdělení Němců do jednotlivých okupačních pásem v Německu. 3. DOMÁCÍ ODEZVA Výsledky postupimské konference se zabývala vláda a došla k závěru, že konference vlastně schválila odsun všeho německého obyvatelstva beze zbytku. Určité rozladění vyvolal fakt, že současně nebyl schválen odsun Maďarů. Se zahájením odsunu se počítalo po zakončení příprav doma i v Německu a předpokládal se odsun asi 2,5 miliónu obyvatel v průběhu 1 roku (měsíční kvóty měly dosáhnout 200 000 osob). Pro uskutečnění hromadného odsunu německého obyvatelstva mělo značný význam ustanovení VIII. kapitoly košického vládního programu o zrušení státního občanství všem čs. občanům německé národnosti, s možností jeho vrácení po individuálním prošetření každé žádosti. Podle ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. ztratili čeští Němci čs. občanství ke dni, kdy fakticky nabyli německou příslušnost. U Němců z pohraničí to bylo 10. října 1938, u ostatních Němců 16. března 1939 a u osob z Těšínska 26. října 1939. Ti Němci, kteří nezískali německou státní příslušnost, ztratili čs. občanství dnem, kdy dekret vstoupil v platnost, což bylo 10. srpna 1945. 18 Ztráta čs. občanství postihla také Čechy, Slováky a ostatní, kteří se za doby zvýšeného ohrožení republiky ucházeli o udělení německé státní příslušnosti, aniž k tomu byli nuceni zvláštními okolnostmi. Ti, kteří k tomu byli nuceni zvláštními okolnostmi, se neměli považovat za Němce, jestliže jim ministerstvo vnitra schválilo osvědčení o národní spolehlivosti, které vydal příslušný ONV. Všechna tato opatření se na druhou stranu neměla vztahovat na ty Němce, kteří se v době ohrožení republiky přihlásili úředně za Čechy nebo Slováky. Dekret se zabýval také uznanými antifašisty, kterým mělo být čs. občanství zachováno, pokud o to požádali. Tyto žádosti se podávaly v době od 10. srpna 1945 do 10. února 1946 u Okresních národních výborů (ONV), které je po prošetření předávaly ke konečnému vyřízení na ministerstvo vnitra (MV). V případě, že ONV uznaly žádost za oprávněnou, vydaly zvláštní osvědčení a tyto osoby měly být až do konečného rozhodnutí MV považovány za čs. občany. Rozhodnutí postupimské konference, společně s dekretem prezidenta republiky 19 a dalšími navazujícími ustanoveními, vytvořily rámcové podmínky pro přípravu odsunu německého obyvatelstva z Československa. Osídlovacím úřadům připadl úkol, vypracovat podle jednotlivých oblastí a kategorií obyvatelstva plán odsunu Němců v konkrétních podmínkách. Během května 1945 začaly ve spolupráci se správními úřady a bezpečnostními složkami vznikat nejrůznější komise, které si vzaly na starost zajišťování a vyšetřování podezřelých osob a žádosti o vyjmutí z opatření proti Němcům. V této době ale ještě ani na nejvyšších místech nebylo jasné, koho vlastně zajistit, vyšetřovat, případně soustředit do internace. Závazná pravidla a kompetence jednotlivých orgánů dosud nebyla stanovena, což vedlo k přebírání pravomocí složkami nižší regionální úrovně a ke svévolnému počínání. Tato nepřehledná situace vyžadovala prozatím nějakou korekci alespoň ohledně otázek zajišťování a vyšetřování Čechů a Slováků, kteří byli obviněni ze zrady a kolaborace. Ministerstvo vnitra vydalo 22. května 1945 výnos, který upravoval postup v této věci. Ty osoby, u kterých vyšetřování neprokázalo, že byly zrádci a kolaboranty s nacistickým 18 Týkalo se to především Němců ze Slovenska. 19 Dekret prezidenta republiky č. 33 Sb. z 2.8.1945. 11

režimem, nebo že jejich obvinění nejsou závažná, se prozatím neměly brát do vazby. Jestliže již byla vazba uvalena, připouštělo se podmíněné propuštění. Problém byla především skutečnost, že se nepodařilo centrálně sjednotit postup v celé zemi. Jednotlivé regiony měly svá vlastní pravidla a způsoby zacházení s Němci a ostatním státně nespolehlivým obyvatelstvem. Brněnské velitelství Národní bezpečnostní stráže vydalo 18. května 1945 tzv. Všeobecné směrnice pro vyšetřování německých zvěrstev, které ukládaly všem bezpečnostním složkám, sbírat důkazy o německých zločinech a zatýkat podezřelé. Ti poté končili především ve vězení v Kounicových kolejích. Koncem května 1945 vydalo ministerstvo vnitra zákaz národním výborům (NV) (respektive správním komisím - SK), soudit a trestat osoby podezřelé právě ze spáchání zločinů za okupace. NV měly nadále pravomoci pouze tyto osoby zajistit a střežit, zabavovat jejich majetek apod. Rozhodovat o provinění a trestu mohly od té doby jen mimořádné lidové soudy. 19. června 1945 podepsal prezident klíčové právní normy a sice dekret č. 16 Sb. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech a dekret č. 17 Sb. o Národním soudu. Proti rozsudku těchto soudů nebylo opravných prostředků a žádost o milost neměla odkladný účinek. Dolní hranice trestní sazby za zločiny podle dekretu č. 16 Sb. byla stanovena na pět, respektive deset let. Podle tohoto dekretu bylo trestné samotné členství v SS, FS (Freiwillige Schutzstaffeln), Rodobraně, Szabadcsapatoku nebo jiných nejmenovaných organizacích podobné povahy, dále vykonávání funkcí v NSDAP, Sudetendeutsche Partei, Vlajce, Hlinkově a Svatoplukově gardě nebo v jiných fašistických organizacích podobné povahy apod. To, že dekret nejmenoval všechny organizace, umožňovalo zahrnout pod něj osoby podle potřeby. Brzy po vydání dekretu č. 16/1945 se ukázalo jako potřebné, opravit určitá nařízení. Právo zatýkat Čechy a Slováky bylo vyhrazeno pouze úřadům vnitřní národní bezpečnosti a pověřeným zaměstnancům z ministerstva vnitra. Bylo určeno, kdo může vydat zatykač, provádět domovní a osobní prohlídky, vést příslušnou dokumentaci apod. Vyšetřovací komise musely provést výslech nejpozději do čtyřiadvaceti hodin a pak rozhodnout, zda osobu ponechat ve vyšetřovací vazbě nebo propustit. Byl vydán přísný zákaz nutit obviněné k výpovědím hrozbami nebo násilím. Po ukončení vyšetřování měly komise dvě možnosti: buď předat spis bezpečnostním orgánům s návrhem na trestní oznámení a navrhnout umístění v kárných nebo pracovních táborech nebo propuštění a zastavení trestního řízení. Proti usnesení vyšetřujících komisí mohly osoby, určené k vykonání trestu, podat do osmi dnů odvolání k vyšetřovací komisi ZNV. Jednání vyšetřovacích komisí bylo neveřejné a výsledky se pak vyhlašovaly na veřejných zasedáních. Přesto, že tyto směrnice měly mít celostátní platnost, národní výbory si i nadále dělaly úpravy v rámci vlastních kompetencí. Například velitel Národní bezpečnostní stráže (NBS) pro Moravu, společně s bezpečnostním referentem ZNV, vydali 21. června 1945 Prozatímní všeobecné směrnice o koncentračních, kárných a pracovních táborech a vyšetřovacích komisích v zemi Moravskoslezské, které sice přebíraly celé pasáže z vyhlášky ministerstva vnitra, ale zároveň byly doplněny o některé další věci. Jako nereálný se brzy ukázal zde uvedený požadavek, že do 5. července 1945 nesmí být v koncentračních táborech člověk, o kterém nebyl znám důvod pro jeho umístění. K těmto směrnicím byl přiložen také domácí řád pro policejní věznici konkrétně šlo o internační tábor v Kounicových kolejích, který měl v Moravskoslezské zemi sloužit jako vzor. Byl to vlastně první návrh na jednotné stanovy na tak velkém území. Koncem června 1945 vypracovalo MV návrh ústavního dekretu prezidenta republiky o ochranné vazbě, do které měly být vzaty osoby podezřelé z trestných činů podle dekretu č. 16/194 Sb. Ochrannou vazbu mohly uvalit úřady národní bezpečnosti nebo ONV (OSK). Končila s uvalením řádné vyšetřovací vazby a předáním dotyčného k výkonu trestu nebo propuštěním na svobodu. Délka ochranné vazby byla stanovena na šest měsíců, cizinci mohli 12

být drženi i déle, jestliže nemohli být vyhoštěni ze země, což se týkalo především Němců, kteří byli soustředěni před odsunem. Největším problémem bylo i nadále dodržování centrálních vyhlášek regionálními autoritami, které si je přizpůsobovaly k obrazu svému. Ve výnosu ministerstva vnitra z 20. července 1945 byly národní výbory a bezpečnostní úřady napomenuty, aby upustily od jakýchkoliv opatření, která nekorespondují s centrálním programem vlády. V rozporu s tím ale nebylo na centrální úrovni stále jednoznačně stanoveno, kdo má být internován či uvězněn. Přitom v této době, byla zařízení určená pro soustřeďování státně nespolehlivých osob již doslova přeplněna. 4. VZNIK TÁBORŮ PRO NĚMCE Již před koncem války se počítalo s umístěním nespolehlivých Němců na přechodnou dobu do internačních táborů. V IX. kapitole Košického vládního programu se uvádí: Budou zřízeny tábory pro konfinování německých a maďarských příslušníků, již měli jakoukoliv spojitost s nacistickými a fašistickými organizacemi a jejich aparátem a jejich ozbrojenými a teroristickými formacemi. Narozdíl od Slovenska nebylo zřízení táborů v českých zemích nařízeno zákonem, ale bezprostředně po osvobození docházelo v republice k masovému zatýkání německého obyvatelstva a tato situace si přímo za běhu okolností vynutila zřizování internačních zařízení. Tato zařízení nesla různé názvy: koncentrační tábor, zajišťovací tábor, záchytný tábor, internační tábor, sběrný tábor, tábor politických vězňů, pracovní tábor, tábor Němců, kárný tábor, odlehčovací tábor apod. Byly zřizovány národními výbory (správními komisemi) a zpočátku také bezpečnostními úřady. Tyto instituce, odpovědné za správu a vedení táborů, vydávaly vnitřní pokyny týkající se jejich provozu, které se místně odlišovaly, protože celostátně platná předloha doposud chyběla. Jedním z prvních provozních řádů byl vydán pro sběrný tábor v Plzni-Karlově, o který se později opíral také jednotný a závazný domácí řád pro internační tábory vydaný ministerstvem vnitra. Nespolehlivé obyvatelstvo bylo v prvé řadě umístěno ve věznicích, ty ale byly záhy úplně přeplněny a pro tento účel se musely hledat další vhodné objekty. Na řadu tedy přišla zařízení, která vznikala za okupace jako koncentrační a zajatecké tábory, kárné a pracovní tábory, objekty sloužící k soustředění Židů a jiné stavby používané armádou. Poté, co byly zaplněny i tyto prostory, došlo také na kasárna, školy, sály kin, hostinců, skladišť, tovární haly, dvory, chlévy, stodoly, louky atd. Zpočátku se lidé určení k internaci ani netřídili a tak byli na jednom místě soustředěni dohromady zajatci s civilisty. Pokyny k umísťování tzv. státně nespolehlivých osob do táborů byly vydávány od poloviny května 1945. Snaha organizovat vše centrálně narážela na místní úřady, které záhy shromáždily velké množství osob a iniciovaly vydávání nejrůznějších nařízení. Národní výbory, bezpečnostní orgány a také armáda (především v pohraničí, kde probíhala koncentrace Němců velmi intenzivně) vydávali vlastní pokyny. V této bouřlivé fázi se internace neobešla bez častých násilností, řada Němců musela ihned opustit své domovy kvůli pracovnímu nasazení nebo odsunu za hranice a docházelo i k zadržování osob, které měly být ze zákona vyjmuty z těchto opatření. 20 Protože v dobách bezprostředně po osvobození často docházelo k neorganizovanému a chaotickému odsunu německého obyvatelstva ze země, dohodli se MV a ministerstvo národní obrany, že vysídlování bude probíhat jen po předchozím řádném soustředění osob v internačních zařízeních, jak přikazoval výnos vydaný dne 12. června 1945. Bezprostředně a přímo mohlo k odsunům docházet jen výjimečně a po schválení příslušnými orgány. Bylo rozhodnuto, že všechny odsuny řízené NV mají být zastaveny a Němci prozatím převedeni do 20 Šlo především o staré osoby a matky s malými dětmi. 13

táborů. Přeplnění internačních středisek ale brzy způsobovalo nemalé problémy při třídění a vyšetřování zadržených osob. Na Moravě vznikala táborová zařízení od poloviny května 1945. O umístění Němců v táborech jednala rada Moravskoslezského ZNV 16. května a hned 20. května vydalo velitelství NBS v Brně Prozatímní všeobecné směrnice o Němcích, kde se navrhovalo, soustředit muže od 14 do 60 let v pracovních táborech na vhodných místech. Osoby podezřelé ze spáchání trestných činů a jinak provinilé, měly být zatknuty a umístěny do věznic a koncentračních táborů. Ve směrnicích byl upřesněn i postup v případě německých žen a také postup vyšetřovacích komisí při rozhodování o vyjmutí osob z opatření proti Němcům. Byly zde rovněž instrukce, jak zajistit a zabezpečit majetek zatčených, internovaných či odsunutých osob. Vedení a správa táborů měla pro Němce zajistit vhodné ubytování a stravování, šikana zde byla přísně zakázána. Ve směrnicích se upozorňovalo na fakt, že o poměry v táborech se jistě budou zajímat západní mocnosti, a že je v tomto případě potřeba před nimi obstát. V průběhu května až červan 1945 vzniklo na Moravě a ve Slezsku přes 140 táborových zařízení. Ve druhé polovině června 1945 připravilo konečně MV směrnice o zatýkání a zajišťování státně nespolehlivých osob a činnosti vyšetřovacích komisí národních výborů. Bylo v nich stanoveno, že zajištěné osoby mají být přednostně umístěny ve věznicích a až po naplnění těchto kapacit se mají další osoby soustředit v táborových zařízeních. Zatčení Češi měli být zásadně odděleni od Němců. Zakazovalo se mučení, pracovní přepínání, vyhrožování, zabraňování ve spánku, zneužívání žen apod. Za nepřípustné se označovalo odcizování věcí zadržených osob. Internovaní měli být co nejdříve vyslechnuti 21 a mělo jim být sděleno obvinění. Směrnice dále upravovaly záležitosti týkající se nakládání s odebranými věcmi, lékařské péče, styku zajištěných s nejbližšími příbuznými atd. Byla rovněž zmíněna potřeba snížit počet táborů, především zrušit ty, které mají méně než 100 zajištěných osob a vyhnout se tak situacím, kdy málo zajištěných osob hlídá mnoho strážných. Osoby z takto zrušených zařízení měly být převedeny do větších táborů. Podobné zásady obsahovaly také Prozatímní všeobecné směrnice o koncentračních, kárných a pracovních táborech a vyšetřovacích komisích ZNV a ONV v Moravskoslezské zemi, které byly vydány 21. června. 1945. Sjednocení postupu ve všech táborech v zemi se však neustále odkládalo. Návrh dekretu o ochranné vazbě z konce června 1945, který předložilo MV, nebyl vládou schválen a tak až do konce léta 1945 upravovaly chod v táborech jen interní směrnice MV a ostatní bylo ponecháno na místních autoritách, které se inspirovaly u nadřízených instancí, jak v případě zřízení tábora postupovat. V organizaci a správě táborů panoval v této době značný nepořádek a tábory zřízené národními výbory a bezpečnostními úřady byly často zcela autonomní jednotky. Velitelé táborů získali velké pravomoci a zřizovatelé vykonávali jen formální dohled. Nepřehledné bylo také hospodaření táborů, neboť zpočátku si některé tábory tyto záležitosti spravovaly sami a až později odpovědné úřady převzaly jejich hospodářskou správu. Někde také tábory dostávaly příspěvky a zálohy od národních výborů (správních komisí), ale k napojení na státní rozpočet docházelo jen zřídka. Prostředky získávaly tábory především od zaměstnavatelů, kterým byly přidělovány pracovní síly a také z prodeje cenností a jiných zabavených věcí, z kont a vkladů od internovaných osob a již odsunutých Němců. 22 Málokde docházelo k řádnému zachycení všech účtů, v praxi stačilo, pokud byly výdaje kompenzovány příjmy. Tábory byly brzy přeplněné a bylo proto nutné propustit prokazatelně nevinné osoby, děti, těhotné ženy, šestinedělky, příslušníky národnostně smíšených rodin, starce, nemocné 21 V případě Čechů nejpozději do 24 hodin od zadržení. 22 Staněk, T: Tábory v českých zemích 1945-1948, vyd. 1. Šenov u Ostravy, Tilia, 1996. s. 41. 20 Tamtéž s. 45. 14

osoby, invalidy, neprovinilé Rakušany a jiné cizí státní příslušníky. O propuštění z táborů rozhodovaly vyšetřovací komise podle vlastního zjištění, na doporučení lékaře nebo na základě jiného doporučení. Tato vyšetřování ale byla velice zdlouhavá a pokud byl někdo konečně propuštěn, musel podepsat revers, jak se může a nemůže na svobodě chovat. V případě, že se jednalo o přestárlé, invalidní, dlouhodobě nemocné či jinak práce neschopné osoby, uplatňovala se v praxi zásada, že tito lidé mohli být na revers propuštěni k příbuzným, kteří se o ně chtěli postarat a o tuto péči si zažádali. Tato možnost se nepřipouštěla u osob, které byly vyšetřovány z činů podle dekretu č. 16/1945 Sb. Přesto, že dosud nebylo vydáno nařízení, které by centrálně upravovalo poměry ve všech táborech v republice, tak některé záležitosti související s provozem táborů přece jen upravovaly centrální směrnice. Výnosy MV z 10. a 28. července 1945 upravovaly pracovní nasazování internovaných osob. Pokyn ministerstva ochrany práce a sociální péče z 20. července 1945 nařizoval propouštění dětí mladších deseti let. Oběžník MV z 13. července 1945 stanovil, že bezpečnostní úřady mohou, se souhlasem ministerstva, povolit vstup do táborů zástupcům repatriačních misí západních mocností, za účelem vyhledání lidí. Pokyny MV z 10. července 1945 opětovně upozorňovaly na potřebu vzít v ochranu prověřené antifašisty a Němce, kteří byli republice loajální za okupace. 25. srpna 1945 vydalo MV nařízení, podle kterého měly být ze soudních věznic a trestních ústavů do vybraných táborů přesunuty ty osoby, proti kterým nebylo vzneseno žádné trestní obvinění a nepředpokládalo se, že by se tak v budoucnu stalo. Po skončení jednání spojenců v Postupimi bylo na čase, aby se v táborech uskutečnily změny v rámci příprav na tzv. organizovaný odsun. Musela se zdokonalit celková organizace táborové soustavy v zemi, konečně centralizovat správu, podřídit ji pevnému vedení a systematickým kontrolám Určit počet táborů a v nich zadržených osob v této době, nám umožňují hlášení správních a bezpečnostních úřadů z druhé poloviny srpna a začátku září 1945. Podle těchto hlášení bylo v zemi registrováno celkem 339 objektů, sloužících k internaci, včetně 31 věznic a trestních ústavů. Z těchto 308 táborů (bez věznic) se 133 nacházelo v Čechách a 175 na Moravě a ve Slezsku. V 311 objektech (288 táborů a 23 věznic) se nacházelo v této době celkem 105 364 osob, z toho 55 797 v Čechách a 49 567 v Moravskoslezské zemi. Jelikož nebyly k dispozici úplná hlášení ze všech zařízeních v zemi, dá se předpokládat, že počet zajištěných osob byl vyšší, odhadem nejméně o 20 000 až 25 000 osob. Celkem 92 procent připadalo na Němce, zbývající procenta na Čechy a příslušníky jiných národností. 23 5. PRACOVNÍ NASAZENÍ NĚMCŮ Hospodářské ztráty způsobené válkou a také nemalý úbytek pracovních sil vedly k úvahám, že se německé obyvatelstvo, dříve než bude odsunuto ze země, musí přičinit na odstraňování válečných škod a obnově průmyslu i zemědělství v ČSR. Bylo proto rozhodnuto o zavedení pracovní povinnosti německého obyvatelstva. Zpočátku braly NV, pracovní úřady a ozbrojené formace na zřetel pouze akutní lokální potřeby. Němci tak byli nejdříve nasazováni na odklízení nepořádku, který zůstal v ulicích bezprostředně po skončení války, vznikly skupiny, které měly na starost pohřbívat padlé německé vojáky apod. Práceschopné Němce požadovali také čs. vojáci i Rudá armáda, která je vyvážela i za hranice. Postupem času byly z pracovní povinnosti vyjímány určené skupiny osob, především prověření antifašisté, matky s malými dětmi, těhotné ženy, přestárlí a nemocní Němci. Pracovní povinnosti podléhali nejen Němci soustředění v táborech, ale i ti, kteří do této doby zůstali ve svých domovech. Tito mohli být prakticky kdykoliv vystěhováni, umístěni do internace 23 Staněk, T: Tábory v českých zemích 1945-1948, vyd. 1. Šenov u Ostravy, Tilia, 1996. s. 52. 15

a nasazeni na potřebné práce. V táborech byli spolu s rodiči umístěny zpočátku také děti, které byly nasazovány na lehčí práce přímo v místě ubytování. Docházelo také k rozdělování rodin v důsledku přidělování osob na práce do vzdálenějších lokalit, podle momentální potřeby a poptávce po pracovní síle. 10. července 1945 tak vydal ZNV v Brně výnos, který upřesňoval pracovní povinnosti osob, které se provinily proti státu. Pracovní skupiny měly být vytvořeny z osob obojího pohlaví, ve věku mezi 15 a 55 lety, které mohly být postrádány v místě jejich bydliště. Tyto skupiny byly následně převeleny na místo, kde o ně byl zájem. Vynechány měly být matky s malými dětmi. Přidělené osoby si s sebou mohly vzít nejnutnější věci, maximálně do 30 kg váhy, které byly předepsané pro odsun. Za Němce ubytované u zaměstnavatelů se platily velmi nízké částky s odůvodněním, že je jim poskytováno přístřeší a strava. Nepostradatelní Němci se daleko přesunovat neměli a ti, co byli soustředěni v táborech, měli být využiti na práce v jejich blízkosti nebo přímo uvnitř táborů. Na zemědělské práce, do lehkého průmyslu, do živností a domácností byly nasazovány převážně ženy s dětmi a starší lidé. Muži byli naopak nasazováni na těžké práce v dolech, hutích, ve stavebnictví, v kamenolomech, pískovnách, při těžbě a zpracování dřeva. 24 U podniků a šachet potom vznikaly další, tzv. závodní tábory, které měly samostatnou správu a hospodařily ve vlastní režii. V táborech se většinou nevedla evidence o použití pracovních sil a s příjmy bylo nakládáno mnohdy velmi nezodpovědně. Centrální úřady upravovaly tento problém jen rámcově a vydání stanov se odkládalo. Na dotazy odpovídalo MV tak, že zaměstnavatelé mají odvádět za pracovní síly přiměřenou odplatu podle tarifních sazeb, uvedených v příslušných mzdových vyhláškách. Následkem toho byl stav, že místní úřady hospodařily po svém a výše mezd, odváděných zaměstnavateli, byla většinou velmi nízká. Pokusem, o zavedení jednotných pravidel při nasazování Němců na práce, byly směrnice ministerstva vnitra z 28. července 1945. Zde bylo uvedeno, že osoby podléhající pracovní povinnosti, mají být v prvé řadě přiděleny na práce v zemědělství a na veřejně prospěšné práce a teprve poté o ně mohly zažádat i soukromé podniky. Přidělení pracovníků mělo předcházet sepsání řádné pracovní smlouvy mezi velitelem tábora, který zde zastupoval stát a zaměstnavatelem. Při poskytování pracovních sil pouze na pár dní stačilo dohodnout podmínky jen ústně, pokud se jednalo o delší pracovní zařazení, smlouva měla být písemná. Lékařskou péči měl i nadále na starosti tábor. Velitel tábora měl povinnost vést výkazy odpracovaných hodin a pravidelně je nechávat potvrzovat zaměstnavatelem, přičemž měsíčně se mělo provést vyúčtování mezd a předložit je úřadu, v jehož kompetenci tábor vznikl. Ten poté vyzval zaměstnavatele, aby uhradil mzdy za poskytnuté pracovní síly. Délka pracovní doby byla stanovena na minimálně osm hodin denně a zaměstnavatelé se zavazovali platit za práci mzdu podle příslušných vyhlášek. Mzda měla být stanovena hodinově a zvlášť se mělo platit za přesčasy a za práci v neděli či svátky. Minimální mzdový podíl byl vyplácen i samotným pracujícím ve formě kapesného, ale ve větším měřítku se tato praxe prosadila až později. Osoby zajištěné a internované ve věznicích pracovaly také, jen pod zesíleným dozorem. 6. DĚTI V TÁBORECH Spolu s dospělými se do táborů dostaly také děti, přestože byla opakovaně vydávána nařízení, aby nebyly soustřeďovány těhotné ženy, rodičky a šestinedělky a matky s malými dětmi. Například Zemský národní výbor v Brně vyzval 6. srpna 1945 Zemské ústředí katolické charity, aby do své péče převzalo děti mladší 14 let, v případě těch nejmenších dětí i s jejich matkami a přednost měli dostat sirotci. Svěření do cizí péče se pokládalo za dočasné 24 Tamtéž s. 61. 16

a pokud si to rodiče v táborech nepřáli, tak se od nich jejich děti oddělovat neměly. V případě kladného vyřízení žádosti o vrácení čs. občanství, případně při odsunu, mělo dojít opět ke sloučení celé rodiny. Moravskoslezský ZNV přislíbil v těchto záležitostech finanční výpomoc a připomínal, že matky s dětmi mají nárok na potravinové lístky pro Čechy a že německé děti mají mít možnost navštěvovat české školy. Zřejmě pod dojmem těchto opatření a také díky narůstající kritice ze zahraničí, rozhodlo MV po dohodě s resortem sociální péče, řešit postup při propouštění dětí z táborů. Příslušná rozhodnutí obsahoval oběžník z 9. srpna 1945. Okamžitě měly být propuštěny děti do 14 let bez ohledu na národnost, státní příslušnost a původ a také mladiství, kteří nebyli považováni za Němce a nijak se za války neprovinili. Pokud si to ale rodiče přáli, měly být děti ponechány s nimi v internačních zařízeních. V případech, kdy nebyli známi rodiče ani příbuzní nebo osoby, které by se dětí ujaly, přicházely na řadu úřadovny okresní péče o mládež a také možnost odevzdat děti Mezinárodnímu červenému kříži, který se měl pokusit najít jejich příbuzné. Oběžníky MV z 16. a 20. srpna 1945 upozorňovaly na zákaz, umísťovat do táborů české děti společně s provinilými rodiči. Tyto měly být do doby, než se situace nějak vyřeší, předány příbuzným nebo sociálním zařízením. Podle neúplných hlášení bylo v polovině srpna 1945 internováno v táborových zařízeních v Čechách na 4600 dětí mladších 14 let, z toho 98% německé národnosti, na Moravě a ve Slezsku to bylo kolem 4120 dětí. 25 Nebyly podchyceny údaje z brněnských táborů. Celkový počet lze tedy odhadnout na zhruba 10 000 dětí umístěných v táborech v celé zemi. 7. DRUHÁ POLOVINA ROKU 1945, ZASTAVENÍ ODSUNU A CENTRALIZACE SPRÁVY V TÁBOROVÝCH ZAŘÍZENÍCH V ZEMI Na podzim 1945 byl na základě výsledků postupimské konference pozastaven odsun německého obyvatelstva z republiky. Nadále sice probíhaly dobrovolné migrace, ale v daleko menším měřítku než doposud. V tomto mezidobí bylo nutné pořádně naplánovat další postup a také zlepšit životní podmínky v táborech a v jejich centrální organizaci. 10. září 1945 bylo oběžníkem MV nařízeno, aby byly do vyhovujících objektů přemístěny ženy s dětmi a přestárlé osoby. Zároveň se opět nedoporučovalo posílat do českých škol německé děti, které měly být, pokud byly starší 12 let, zaměstnány na lehčí práce. Skutečnost, že zajišťování nespolehlivých osob nebylo tak dlouho ošetřeno zákonem, s sebou přinesla spoustu problémů a jako hlavní důsledek to, že věznice a tábory byly přeplněny těmi, co čekaly na vyšetřování. Až v říjnu 1945 vyšel dekret o ochranné vazbě, který měl řešit nepřehlednou situaci okolo státně nespolehlivých osob podle dekretu č. 16/1945 Sb, před jejich trestním řízením, případně vyhoštěním ze země. Právo uvalit na tyto osoby ochranou vazbu, dostaly ONV, zatímco místní národní výbory mohly tyto osoby jen zadržet až do řádného uvalení vazby. K výkonu ochranné vazby mělo dojít v policejních a soudních věznicích a vybraných táborech, zřízených ministerstvem vnitra. Tento dekret zároveň legalizoval do té doby uskutečněné zadržení osob. Záležitosti táborů v Čechách v této době spravovalo VII. technicko-správní oddělení pražského ZV SNB, v Moravskoslezské zemi vykonávalo dozor Zemské velitelství sběrných a kárných táborů při brněnském ZNV. MV stále zastávalo názor, že správu táborů nejde řešit centrálně a že tuto funkci mají i nadále plnit ONV a bezpečnostní úřady, které měly kromě správy táborů dohlížet i na pracovní nasazení internovaných osob. ZNV měly dostat finanční úvěry na vybavení táborů po stránce technické, hospodářské a personální. Správa táborů měla 25 Staněk, T: Tábory v českých zemích 1945-1948, vyd. 1. Šenov u Ostravy, Tilia, 1996. s. 90. 17

poté probíhat na základě jednotných směrnic, které měly být co nejdříve vydány a na jejich dodržování měly dbát ústřední orgány. Zavedení jednotných pravidel ale v této době již komplikoval nepřehledný stav ve správě jednotlivých táborů. Většinu táborů vydržovaly národní výbory (správní komise), ale některé vedly ve vlastní režii větší podniky, které tak bezprostředně využívaly pracovní sílu osazenstva táborů. Přelomem při správě táborů bylo vydání jednotných směrnic ze 17. září 1945, ke kterým byl připojen také vzorový domácí řád. Bylo zde stanoveno, že zodpovědnost za celkový stav zařízení nese úředník, který byl určen zřizovatelem daného tábora. Vyšetřovacím komisím se zdůrazňovalo, aby maximálně zkracovaly délku vyšetřovací vazby a uvolňovaly tak místa v přeplněných věznicích a táborech. Připomínal se zákaz zajišťování matek s dětmi a nutnost propouštění dětí a mladistvých z táborů. Důraz byl také kladen na zákaz používání tělesných trestů. Přes vydání těchto sjednocujících směrnic panovaly v táborech v zemi různé poměry. Jednotlivá zařízení se od sebe lišila správou, pracovním využití internovaných osob, mzdovými poměry, zdravotními péčí i odlišnými příděly potravin. Kontrolovat zda jsou směrnice dodržovány nebylo jednoduché a MV se tímto úkolem rozhodlo pověřit zaměstnance resortu pro obvody jednotlivých krajských soudů. Následující prohlídky poté ukázaly, že podmínky v některých zařízeních nejsou ani zdaleka uspokojivé a připravené na nadcházející zimu. Zásoby potravin nebyly dostačující, budovy nebyly vytápěné, chyběly slamníky, matrace, přikrývky, léky a hygienické prostředky. Většina Němců měla k dispozici jen staré oblečení a boty, zcela nevhodné na zimní období a obavy vzbuzoval i jejich zdravotní stav. Ze zahraničí se navíc stále častěji ozývaly kritické hlasy, že s Němci u nás není důstojně nakládáno. Tento neutěšený stav přiměl oddělení V/4 na MV k vypracování plánu na postupné odstranění závad. Posun nastal také v tom, že delegátům Mezinárodního červeného kříže byla přislíbena návštěva v některých táborech a možnost přispět potřebné léky, potraviny a šatstvo. Byla zde snaha otupit tímto gestem kritiku ze zahraničí, zároveň ale každá osoba potřebovala ke vstupu do tábora povolení od MV a s patřičným doprovodem. Kritika ze zahraničí vedla také ke vzniku zvláštní komise, která měla vyšetřovat stížnosti na podmínky v táborech. Sjednotit postup přidělování zadržených osob na práce si kladl za cíl dekret prezidenta republiky z 19. září 1945, 26 o pracovní povinnosti osob, které ztratily čs. státní občanství. Pracovní povinnost se vztahovala na muže ve věku od 14 do 60 let a na ženy od 15 do 50 let. Osvobozeni byli ti Němci, kteří získali osvědčení, podle kterého byli až do vyřízení jejich žádosti považováni za čs. občany. V říjnu 1945 schválila vláda dva dekrety. Jeden pojednával o zajištění osob, které byly státně nespolehlivé v revoluční době a druhý o potrestání některých provinění proti národní cti, na které se nevztahoval dekret č. 16/1945 Sb. - tzv. velký retribuční dekret. Tento ústavní dekret prezidenta republiky z 27. října 1945 27 - tzv. malý retribuční dekret - prohlásil za zákonné, uvalení prozatímní zajišťovací vazby (upustilo se od používání termínu ochranná vazba ) na osoby státně nespolehlivé, i když k tomu nebyly zákonné předpoklady a i když tato vazba trvala déle než připouštěl zákon. ONV mohly v těchto případech trestat vězením do výše jednoho roku nebo pokutou do výše 1 milionu Kčs, veřejným pokáráním nebo i vším dohromady. Do trestu se měla započítávat doba, kterou pachatel strávil zajištěn ve vazbě. Promlčecí lhůta byla stanovena na 6 měsíců ode dne, kdy byl čin spáchán. Prováděcí směrnice k zákonu upozorňovaly, že po 26. prosinci 1945 již musí být každá zajištěná osoba do osmi dnů převedena do řádné vyšetřovací vazby nebo propuštěna na svobodu bez újmy na dalším trestním stíhání. 26 Dekret prezidenta republiky č.71 Sb. z 19.9.1945. 27 Dekret prezidenta republiky č.137 Sb.z 27.10.1945. 18

Nejasné byly také kompetence při nakládání s válečnými zajatci a jejich přidělováním na práci. Mnozí z nic se nezdržovaly v zajateckých táborech, ale v zařízeních pro civilisty. Až na poradě MNO 13. září 1945 bylo rozhodnuto, že němečtí váleční zajatci spadají pod kompetence vojenské správy, zatímco všichni ostatní internovaní spadají pod kompetence ministerstva vnitra. Dalším krokem k jednotné správě táborů v zemi bylo zřízení Zemského velitelství internačních táborů při pražském ZNV, na základě výnosu MV z 30. října 1945. Velitelství mělo za úkol vykonávat dozor nad všemi internačními tábory v Čechách. Na Moravě vykonávalo tuto funkci i nadále brněnské Zemské velitelství sběrných a kárných táborů, přičemž se počítalo se zřízením expozitury v Ostravě. 25. října 1945 vydalo MV tři výnosy. První z nich se zabýval prováděním výslechů zajištěných osob a stanovil nová pravidla. Výpovědi se nyní zapisovaly v mateřském jazyce vyslýchaného, který musel protokol následně podepsat. Druhý výnos nařizoval vyšetřovacím komisím NV, aby z internace propustily ty osoby, které byly za okupace pronásledovány z rasových, národnostních a politických důvodů. Jejich případné vyšetřování mělo nadále probíhat na svobodě a ve vazbě měli být ponecháni jen ti, kteří se prokazatelně dopustili trestných činů podle dekretu č.16/1945 Sb. Třetí výnos řešil citlivou otázku uvalení zajišťovací vazby na osoby židovského původů. Někde k tomu docházelo jen proto, že byli tito lidé považováni za Němce. Výnos řešil tuto situaci tím, že Židé mají být v táborech odděleni od Němců a dostávat stejné potravinové příděly jako čs. občané. Jejich vyšetřování se mělo co nejvíce urychlit, a to především u osob, které se vrátily z koncentračních táborů. Tam, kde nevzniklo podezření z trestných činů podle dekretu č. 16/1945 Sb., měly být osoby ihned propuštěny na svobodu. U německých státních příslušníků židovského původu se počítalo s odsunem. Stále akutní byla otázka pobytu dětí v táborech. Oběžník MV z 18. října 1945 proto znovu zakazoval držet v táborech děti mladší 14 let. Všechny děti měly být co nejdříve předány do péče příbuzných nebo sociálním a charitativním ústavům. Jestliže to nebylo možné, tak měly být české děti předány důvěryhodným Čechům, kteří o to projevili zájem, německé děti pak dát na výchovu majetnějším Němcům, s dohledem orgánů veřejné péče o mládež. Zajištěné matky, které neměly být postaveny před mimořádný lidový soud, měly být i s dětmi ihned propuštěny. V případě, že se rodiče rozhodně nechtěli od svých dětí oddělit, mohli zůstat všichni společně nadále v internaci. Dělo se tak stejně i v situaci, kdy byly útulky a charitativní ústavy přeplněné a nenašli se žádní příbuzní či jiní opatrovníci. Stejně to fungovalo i u propouštění přestárlých a práce neschopných osob, které sice měly být z táborů propuštěny, ale pokud se tito lidé neměli kam uchýlit, zůstávali i nadále v táborech. ZNV v Brně se usnesl na tom, že staré, nemocné a práceneschopné osoby mohly být z táborů propuštěny také v případě, že se o ně postarají jejich čeští příbuzní. 26. října 1945 bylo výnosem ministerstva vnitra stanoveno, že výlohy za Němce, kteří jsou odkázání na cizí pomoc, mohou být hrazeny z úvěrů ze státního rozpočtu. Dalším mezníkem centralizace správy táborových zařízení v zemi bylo vydání směrnic MV o reorganizaci internačních táborů z 29. října 1945. Tyto směrnice konečně kategorizovaly osoby umístěné v internaci a podle toho také rozčlenily několik druhů táborů. Nyní měl být v každém okrese zřízen pouze jeden internační tábor a zde měly být do konce listopadu 1945 umístěny všechny ty osoby, na které byla uvalena zajišťovací vazba. Vnitřní chod těchto tzv. okresních internačních táborů se měl řídit podle domácího řádu ze 17. září 1945 a vydržovat je měly NV a bezpečnostní orgány podle směrnic, které MV teprve připravovalo. Předpokládalo se, že veliteli a strážnými v těchto objektech budou členové SNB. Byla pověřena Zemská velitelství v Praze a Brně, aby připravila do začátku roku 1946 sloučení těchto okresních internačních táborů v krajích do jednoho definitivního tzv. krajského internačního tábora. Tomu mělo předcházet vyšetření zajištěných osob, nejlépe 19