Vysocká podoba proroctví Havlasa Pavlaty

Vysocká podoba proroctví Havlasa Pavlaty Proroctví vysockého měšťana Pavlaty, který zemřel údajně již před pěti sty a jedním rokem, bylo uvedeno v obecnější známost před sto a deseti lety vydáním v Jiráskových Starých pověstech českých. Proroctví se zachovalo v mnoha úpravách a jejich různých opisech, ať se snahou o prosazení politiky a vyznání spíše starokališnického (husitského), novokališnického (luteránského) či katolického ražení. Mnohé textové proměny jsou tak nyní pozoruhodným pramenem k dějinám náhledů na mravní hodnotu některých lidských činů, ale i obav a děsů. Kdysi v časopise KRKONOŠE (1974/2) záslužně vydal, byť s některými nepřesnostmi, Jaromír Horáček (1900 až 1976) pozdní a nyní nezvěstný jilemnický zápis Pavlatova proroctví. V nové prosté edici přinášíme jiné, přímo ve vysockém prostředí dochované znění,,proroctví Pavla Havlaty, měštěnína vysockého, podle rukopisu z r. 1503 nalezeného v domě farním. Vysocký originál, snad z dvacátých let sedmnáctého století, se rovněž postrádá, ale z několika výpisů z něj učiněných svou úplností a spolehlivostí vyčnívá opis zhotovený Josefem Voborníkem (1876 až 1955), vysockým kaplanem v období let 1899 až 1918. Opis se nachází ve Vlastivědném muzeu pro Vysoké nad Jizerou a okolí pod signaturou Rk 63 mezi dalšími důležitými Voborníkovými opisy pramenů k vysockým dějinám. Jeho obsah jej řadí zvláště důrazem na možnost nástupu drážďanské čili saské, tedy luteránské panovnické dynastie na český trůn mezi novokališnické podoby tohoto proroctví. Zachycuje však i některé původnější starokališnické prvky z prvních desetiletí sedmnáctého století. Mnohá zkomolení a vynechávky způsobené postupným opisováním jsou poměrně zřejmé i bez znalosti jiných zápisů tohoto proroctví a ponecháváme je jako patinu zdánlivých tajemství. Zachováváme pravopisné zvláštnosti ponechané již ve Voborníkově přepisu a rozepisujeme jeho těsnopisné zápisy neslušných slov značících prodejné ženy a sedací část těla. Text má následující podobu: Proroctví nûjakého Havlata Pavlaty, nûkdy mû tûnína mûsta Vysok ho pod Krkono i o spûsobích a promûnách království ãeského. KdyÏ umfiíti mûl Havlas Pavlaty mûsta Vysok ho, bylo jemu vûku jeho sto a patnácte, Ïehnal se s syny, vàuky a prav- Àuky a fiekl: Synové moji milí a dcery a v icky pfiátelé; jiï se poberu od vás z tohoto svûta; byl sem Ïiv sto a patnácte let; byly za mnû dobrá a ourodná leta za na eho krále ãeského Vladislava a nachovali sou hojnû gro Ûv i mal ch penûz a co pak tolarû. Je tû ponûkud i vy, synové moji doãekáte dobrá léta a budete mocti nûkter tolar sloïiti, neï potom brzy bude velik ourok a jiné danû nesl chané a po dvaceti letech pfiiletí kobylky veliké a právû v âechách nevídané; potom pfiiletí druh ve dvouch neb v pûti letech a kde padnou na obilí, v echno vyjedí a potom bude druh mor velik tak, Ïe i po horách vymfiou lidé a vlci budou choditi a do voken po chalupách nahlídati. Tfietí mor velik bude, tak Ïe na poli obilí aï do sta mandelû státi bude a nebude ho kdo kliditi.potom budou trojí morové, pofiád jeden po druh m, vïdycky v osmnácti nebo ve dvaciti letech a to budou jenom pfiímorkové, nebo nebudou po v í zemi, jen krajinami. NeÏ potom bude mor hrub, nad kter jak Ïivo v zemi ãeské vût ího nebylo, kdyï budou lidé uãení poãítati leta od narození BoÏího sestnáctistého dvacát ho prvního, tehdáï budou mfiíti, poãnou hned pomalu v zimû, o masopustû a budou mfiíti aï do vánoc, obilí budou státi na poli aï da sta mandelû a nebude ho kdo kliditi, budou pro umrl kopati rokle veliké a hluboké, z nich budou vyváïeti zemi na vozích a potom do tûch jam umrlé házeti, tehdáï ani tfiicat ãlovûk nezûstane Ïiv v ãeské zemi. Potom nebude Ïádného moru aï do dne soudn ho.to aï potad o moru Havlasa Pavlaty. Pfii tom bude veliká vojna v âechách, mnohem vût í a hroznûj í neïli za Îi ky byla; pfiitáhne do âech jeden divn národ hubiti âechy, nebo se sami âechové skrze to budou nesnaditi, vezmou sobû za krále do âech Ferdinanda. Potom vïdycky budou se trousiti do âech divní narodové, Vla i, Nydrlanti, Francouzové a vynesou nám z âech velmi dobr peníze pryã, a ze v ech hor sem budou choditi pro drahé kamení, tak Ïe známy budou na e hory, jakoby v jejich zemi byly. Bude mnoho mal ch penûz, nebude jich sto státi na dobrotu za jeden nynûj í. Potom bude mnoho ãesk ch gro Ûv, k uznání pfiijdou.bude tak veliká ze ãtyr stran do âech.na Prahu potáhnou Turci do âech budou voliti v Praze krále jak hosi Frydricha z daleké zemû; nebude umûti ãesky rozprávûti jako ná nynûj í král Vratislav. Ten Frydrych bude se míti dosti ubrániti, porazí Turka s jeho lidem a pojede aï k boïímu hrobu a tam zahyne, nebo tam u boïího hrobu star strom bude such jaksi tomu stromu fiíkají tu ím palma; na tom stromû ten král povûsí svou zbroj, a tu zatím v âechách veliká vojna bude, a maliãko âechû zûstane a budou míti za krále ãtenáfiské víry, bude dobr král, budou se míti zase âechové dobfie za mnoho let a potom bude tak jak bude. Podtad o vojnû. Bude tehdáï v âechách mnoho vûr, budou se ãasto vaditi o ty víry, budou knûïí Ïe(h)natí, budou pleticháfii, statkáfii, oïralci velicí troupi mastní, i maso budou Ïráti ve stfiedu a pátek a budou se obraceti v kostele prdelí k oltáfii, a tak pozdvihovati a velebnou Svátostí m i nebudou slouïiti, jenom kázati, protoï budou slouti kazatelové a ne knûïí a páni farafiové budou oddavati kurvy, lotry a to ledakdes, tfiebas pod hru kou a kdyï robû pokfití, musí mu dáti slepici a ãtyfii neb pût kro Ûv; k tomu budou lakomí, sedrou své posluchaãe, svûtla na oltáfii a pfii kfitu nebudou trpûti, ani ke ãtení rozsvûcovati, radûji na BoÏi Tûlo s kurvami knûz do krãmy neïli s monsrancí pûjde, budou fiíkati, Ïe jest to bláznovství, nebudou téï chtíti, aby kostelníci mnoho za vosk dali; jako já Havlas Pavlaty, byv í kostelníkem ve Vysok m osmdesáte let pofiád co sem já vydal pak by to radûji knûïí na pálen dali. A nebudou chtíti, aby kdo umûl pravdu kázati a chtûl knûzem b ti, neï jen oni sami a bylo by o tûch knûïích rufijánsk ch mnoho oznamovati, av ak i Pán BÛh na nû dopustiti ráãí, Ïe vojáci budou aï je ze zemû pryã vyïenou. Potud o knûïích. V ecka zemû ãeská tehdáï naskrze svou promûnu vezme, a skaïena bude, a soudn den brzy pfiijde, an to v ecko na ãeskou zemi pfiijde a Pán BÛh dopustí, Ïe budou sami k sobû neupfiímn, závistiví, fale ní, nad Ïádn m se nebude chtíti slitovati, bohat chudému nic nepûjãí, aby vûdûl, Ïe tu hned umfie. Bude pfiítel u pfiítele, soused u souseda nic sobû neobjedná ani nevypûjãí, leã mu ãtyry rukojmû zastaví a je tû tuplem za to, a je tû o tom kaïdému poví, Ïe tomu a tomu pujãil, nedá-li hned zase a lichvy, k tomu se s ním hrdlovati bude, hûfie neïli Îid s kfiesèanem, nepûjãí sousedovi penûz pod stûl, aby Ïádn nevûdûl, ani v tom jako jsem já Havlas púãoval, Ïádné lítosti tehdáï mezi âechy pfied skázou nebude, Pán BÛh se na nû velmi rozhnûvá a ty fal e a neupfiímnosti a kfiivdy, nespravedlnosti pfiivedou ãeskou zemi k záhubû a skaïení, pfiedejdou také skázu jich veliké drahoty, veliká nouze chudému lidu, páni své poddané dfiíti budou, statky bráti syny, dcery, syrotkûm, vdovám nespravedlnosti ãiniti, poddan m dobytek a konû, naposledy, kdyï sedlák nebude míti více co dáti, zaïene sedláka z gruntu pryã, aï potom sedláci se v ichni zvihnou, a pány ze zámkû seïenou, zabijí, vodfiou a buben sobû z kûïe udûlají a tuè bude vojna, jaká jest jakïiva nebyla, a v tom bude bráti zemû ãeská skázu. Potud o neupfiímnosti ãeské. Budou také pfied skázou zemû ãeské velik vûtrové b vati, velké zimy, velicí snûhové, je tû vût í zimy, neïli tehdáï byly, kdyï já Havlas za m ch mlad ch let páliv i milífi v Rokytnici a nedvûd pfii el, velikou zimou nemoha obstáti, pro veliké snûhy zhfiíval mi se u ohnû, já pak házel jsem jemu chleb drobky aï sem ho pomalu ukrotil a ukrotiv i co sem chleba mûl jemu vydal, pfii el druhou noc opût sem mu tak ãinil; aï tfietí noc, tu sem sobû pfiichystal a rozpafiil houïev bfiezovou, nedvûda hladil, a houïev jemu skrze skfiípí prostrãil, a k nim do mûsta Vysok ho na vrch vedl a z Vysok ho do Prahy.Budou také z dopu tûní boïího bejvati velicí ohàové, mnoho mûst v âechách a vesnic ohnûm skaïeno bude hned po mé smrti po tfiiciti pûti letech Turnov vyhofií. Jiãín ten tfiikráte shofií a po ãtvrt se propadne, nebo v nûm bude lid py nej, Pán BÛh se na nûj hnûvati bude.turnov po druh skaïen bude od vojákûv Pán BÛh na nû dopustí Ïe v nûm budou lidé k sv m bliïním neupfiímní; a to se stane za krále, kterého âechové budou míti od pûlnoci. Pfied tím v âechách mnoho mûst, mûsteãek a vesnic za mnoho mil z ífií a zdylí skaïeno bude od vojákûv a potom pak v echna zemû splundrovana bude ani Praha se neobrání.tureck císafi se poloïí u Hory a Prahu oblehne ze ãtyr stran, Tatafii se polo- Ïí u Litomy le a Králova Hradce a tu krajinu v echnu pokazí a popalí Pardubice budou vodou zatopeny a coï mám o tom mnoho vypravovati o hrozné skáze âechûv, v ak tím v ichni sami vinni sme tou záhubou, pro na i neupfiimnost a zlé ãiny a sodomské hfiíchy kteréï páchati budou. V echno zlé a bídu hroznou na sebe uvedou.doãkáte moji synové odporná léta; za m ch let bylo lep í jedno léto, neïli potom bude patnácte; divná promûna bude v lidu, jak v uãen ch, tak v kníïatech králich a v panich, kdo jenom bude mocti druhého o zboïí a panství a o tu mamonu svûta odstrãiti; na Pána Boha nic dbáti nebudou, zboïí budou dob vati jak i mnohá místa; chudého svého o statek pfiipraví, aby i hned pro lichvu a fale mûl v pekle b ti. Îádné spravedlnosti nebude tfieba du i hned ãert vzal báti se nebudou. Tro ku moji synové budete mocti doãkati lechká léta, a tyto brzy budou za krále Ladislava. Potom bude Ferdinand; potom Maxmilian; potom Rudolf; tu se poãnou jiná tûïká léta a potom vïdycky hor í; nemoïné vyrozprávûti. Za Matyá e krále a Frydrycha budou budou nejtûï í léta; nebudou stálí lidé na svûtû b ti; aï bude králem kníïe z draïanstu zase bude dobfie, neï mal houf ho doãká. Po draïanském bude králem kníïe z Witumberka; to bude poslední král v zemi ãeské aï do soudného dne.aï potud Havlas Pavlaty o znameních a handlech. Rozliãné víry budou, a roz... se v âechách pfied skázou...ty vojnû nejvíc s plet...vïdycky budou vojny pro víru bude králem kníïe z draï...budou mu fiíkati Augustus tu bude zase jedna víra v âechách; a potom také za toho krále z Witemberka bude víra ãtemajská zase na e stará do dne soudného, a tomu králi budou dvû jmena Jan a Jifiík; bude dobr král, poboïn a svat Ïivot povede a biskupem jest. Nebude tehdáï Ïádného císafie na zemi ani papeïe nebo juï pak JeÏí pfiijde tehdáï k soudu sám spravedliv se v emi svat mi andûli! Konec proroctví Havlasy Pavlaty kter Ïiv byl okolo leta 1503. kteréïto proroctví na lo se v domû farním v mûstû Vysok m.amen. Edici připravili Jana Vaváčková a Michal L. Jakl, pracovníci vysockého muzea 40 41

kultura HOŘICE Galerie plastik Quido Kocián retrospektivní výstava DVŮR KRÁLOVÉ NAD LABEM Městské muzeum Historie vaření a pití piva na Královédvorsku NOVÁ PAKA Městské muzeum Kouzlo loutek sochaře Vojtěcha Suchardy výstava plastik, loutek, fotografií a dokumentů ke 120. výročí umělcova narození (do 19. 9.) JIČÍN Muzeum a galerie Hůl do vody ponořená zdá se býti nalomená výstava ze starých školních pomůcek Putování podivnou zemí autorky Evy Vlasákové výstava, která přesahuje z výstavních prostor do krajiny, provázena hrou mapou TRUTNOV Muzeum Podkrkonoší Řády, medaile, vyznamenání a odznaky ze sbírek Muzea Podkrkonoší v Trutnově Galerie města Trutnova Antonín Střížek obrazy ŽACLÉŘ Městské muzeum 40 let Krkonošského národního parku Zdenko Fejfar průkopník krkonošské fotografie VRCHLABÍ Krkonošské muzeum klášter Výstava obrazů Josefa Schorma Výstava akvarelů Věry Ničové (do 12. 9.) Krkonošské muzeum, dům čp. 222 Řemeslnické léto 2004 Od začátku července do konce srpna mohou návštěvníci Krkonošského muzea v Historických domcích sledovat při práci řezbáře, sklářky, navlékačky korálek, kovotepce, perníkářky, krajkářky a další. Tradiční akci muzea, patřící již neodmyslitelně k prázdninovému času v Historických domcích, doprovází letos výstava, která návštěvníkům promlouvá až do hloubi srdce. Pracovníci muzea vybrali kolekci fotografií Karla Hníka na téma Zapomenutá řemesla. Fotograf mistrně a s citem pro detail zachytil mizející, nebo dnes již zcela vymizelá řemesla na našich horách. Řemesla, která právě zde bývala tak běžná tkalcovství, mačkání a navlékání korálků, košíkářství nebo výroba dřevěného nářadí, šindelů. Knihu fotografií, pod názvem Bejvávalo na horách s texty dr. Jany Sojkové, vydalo nakladatelství Garamon a najdete ji v informačních střediscích Správy KRNAP. 3. 8. 8. 8. J. Vančura (černý šperk), V. Uríková (hedvábí, krajka), M. Jeriová (kraslice) pá ne 10. 8. 15. 8. V. Havrlíková, G. Veselá (patchwork) 17. 8. 22. 8. J. Moravec (zlatý, stříbrný šperk) 24. 8. 29. 8. Dr. D. Holmanová (perník), J. Moravec, V. Uríková JILEMNICE Krkonošské muzeum Dobrá káva sílu dává aneb o kávě a o tom, co s ní souvisí PONIKLÁ Program oslav 650 let obce a 120 let Sboru dobrovolných hasičů Sobota 21. srpna 13.30 14.00 Řazení průvodu na sokolském hřišti Na Vršku za doprovodu Jilemničanky a mažoretek, položení věnce k pomníku padlým, projev starostky obce, projev náčelníka hasičů, slavnostní zahájení státní hymnou ČR 15.00 17.00 Odpolední program vyplní Sbor dobrovolných hasičů, doprovázený dechovou kapelou Jilemničanka se Slávkou Hubačíkovou a reprodukovanou hudbou pana Hájka 17.00 18.00 Vystoupení pěveckého souboru SATORI a ochotnického spolku J. J. Kolár 18.00 19.30 Fotbalové utkání veteránů (Na Kozinách) 19.00 20.30 Divadlo Klauniky Brno Don Quijote de la Ancha úsměvná parodie 21.00 21.30 Vystoupení mažoretek 21.30 Ohňostroj a taneční zábava u Floriána. Neděle 22. srpna 9.00 11.00 Dopolední volejbalový turnaj na sokolském hřišti 10.00 11.00 Mše v kostele sv. Jakuba Většího 13.00 16.00 Odpolední blok hudby pana Ulricha a skupiny Naboso, vystoupení dětí z mateřské školy, historický šerm a bojové umění, vystoupení taneční skupiny Paul Dance, vystoupení cvičenek aerobiku Sokol Poniklá 16.00 Nenásilné ukončení oslav 42 Zároveň budou otevřeny obě školy (mateřská i základní), v základní škole budou instalovány panely s fotografiemi, vyloženy obecní kroniky, bude otevřeno Krkonošské muzeum řemesel paní Jany Pičmanové s ukázkami ručních prací a lidových řemesel, otevřena bude svatební i obřadní síň, sportovní areál HOMOLE, v Rautisu budou dny otevřených dveří, Singing Rock předvede svou výrobu instalací překážkové dráhy, hasiči se pochlubí hasičskou zbrojnicí a technikou. PASEKY NAD JIZEROU Památník zapadlých vlastenců O pasecké škole VYSOKÉ NAD JIZEROU Vlastivědné muzeum Čaromoc lékáren výstava konaná u příležitosti 190. výročí narození PhMr. Josefa Kramáře, vysockého lékárníka a purkmistra Město na hoře ležící výstava uspořádaná ve spolupráci se Státním ústředním archivem Praha k 650. výročí první dochované písemné zmínky o vysockém městském titulu Program oslav 650. výročí první dochované písemné zmínky o vysockém městském titulu Základní škola možnost získání korespondenčního lístku s příležitostným razítkem pošty a výstavka Historie vysocké pošty Pátek 20. 8. Divadlo Krakonoš 15.00 Slavnostní zasedání zastupitelstva města Vysokého nad Jizerou: (projev starosty, představení nové publikace o městě, výklad z historie města, vyznamenání občanů); 19.30 hod. Divadelní hra Republiku za koně a fotbal v autorské režii Mgr. Petra Pýchy Sobota 21. 8. 9.00 Průvod od městského úřadu s hudbou, položení květin na hřbitově, návrat na náměstí a prohlídka staročeských trhů; 9.00 16.00 Vyhlídkové lety letadlem (převoz na letiště i zpět do Vysokého zajištěn kyvadlovou autobusovou dopravou MěÚ, bližší informace na tel. 481 593 903); 10.15 Procházka Ve stopách divadelních předků do Staré Vsi a zpět s vykročením od divadla Krakonoš spojená s prohlídkou betlémů u Vodseďálků a u Poloprutských Vysocké školy, nemocnice, pension pro důchodce, divadlo Krakonoš, vlastivědné muzeum, sokolovna, hasičská zbrojnice, kostel sv. Kateřiny Alexandrijské, Památník ThDr. Karla Farského ve sboru Církve československé husitské 13.30 hod. Odpoledne otevřených dveří Divadlo Krakonoš 14.00 Loutkové představení 15.30 Pochod od divadla Krakonoš na vysocký hrad Nístějku přes hornotříčskou Dykovu skálu (doprovod a výklad členové sdružení Nístějka) Fotbalové hřiště 16.00 až 18.00 Připoutaný balon Sbor ThDr. Karla Farského 17.00 Koncert Fotbalové hřiště 18.00 Hodinový let balonem (nutnost zakoupení letenky) Divadlo Krakonoš 19.30 Divadelní představení Cesta kolem světa za 80 dní v režii Jana Hejrala st. 20.00 Zábava na náměstí 22.00 Ohňostroj Neděle 22. 8. 2004 Kostel sv. Kateřiny Alexandrijské 10.00 Bohoslužba s účastí Svatováclavského sboru z Pasek nad Jizerou 11.15 Průvod od kostela na náměstí; 11.30 Svěcení mariánského sloupu na náměstí JUDr. Karla Kramáře Divadlo Krakonoš 14.00 Loutkové představení pro dospělé SEMILY Muzeum a galerie Panenky z ateliéru Anny Šlesinger, Norimberk. Státní okresní archiv Století Slováků v Čechách historie a artefakty slovenské menšiny v České republice TURNOV Muzeum Českého ráje Steine Tragen absolventské práce studentů oddělení designu drahých kamenů Akademie výtvarných umění v Mainzu Výstava Sympozion 2004 a Vratislav K. Novák, šperky LIBEREC Severočeské muzeum V. K. Novák Mobilní objekty a cyklony Sympozium studentů SUPŠ, VOŠ a OŠ (do 17. 9.) JABLONEC NAD NISOU Galerie Belveder Otcové města Jablonce z cyklu významné osobnosti města (Karl R. Fischer) Galerie My Eef Zipper oheň, zem a voda... výstava obrazů a instalací holandské výtvarnice Vodou z Labe pokfitûn nov poïární automobil V novém požárním automobilu od prvního letního týdne jezdí zásahová jednotka Sboru dobrovolných hasičů ve Špindlerově Mlýně. Cisternová automobilová stříkačka CAS 8 MAN, kterou koncem května obdivovali návštěvníci mezinárodního požárního veletrhu PYROS v Brně, byla v sobotu 19. června slavnostně pokřtěna před hasičskou zbrojnicí na parkovišti Hromovka. Oči na ní mohli nechat hasiči takřka z celých Krkonoš. Klíče spínací skříňky nového vozu od výrobce Strojírny Potůček ve Slatiňanech převzal starosta Špindlerova Mlýna Oldřich Šimek a požádal kněze Jiřího Šlégra, aby automobil vysvětil. Ten auto začal kropit namočenou větvičkou, ale pak na něj s rozmachem vylil celé vědro vody z Labe. Vyvrcholily tak oslavy 110. výročí založení sboru dobrovolných hasičů ve Špindlerově Mlýně. Přítomni byli dobrovolní hasiči z řady obcí a tak se křest proměnil v přehlídku staré i současné techniky. Například dobrovolní hasiči z Čisté v Krkonoších přijeli ve dvou starších, ale pořád výkonných mercedesech, které dostali darem od svých německých kolegů z družebního městečka Wunstorf u Hannoveru. Z Jilemnice zase přivezli jednu z nejstarších českých ručních stříkaček s koňským zápřahem. Muzejní kus byl vyroben v roce 1752! Karel Klíma, člen rady Královéhradeckého kraje, slíbil, že i další krkonošská města a obce se dočkají finanční pomoci, aby si mohly pořídit novou techniku. Stejný automobil například brzy dostanou dobrovolní hasiči v Hostinném. Nepamatuji tady tak velkou radost, jakou prožíváme dnes, řekl do mikrofonu nejstarší dobrovolný hasič Špindlerova Mlýna Karel Malý. Má 85 let, k hornímu toku Labe se přistěhoval od jeho soutoku s Vltavou v Mělníce na počátku války, a tak jeho slovům mohl každý věřit. Nová cisternová automobilová stříkačka byla postavena na podvozku terénního vozu MAN s náhonem na všechna čtyři kola. Je to teprve druhý vůz tohoto provedení u nás, první nedávno převzali dobrovolní hasiči na opačném konci Čech v pošumavském městečku Bělá nad Radbuzou. Jízdní vlastnosti automobilu ihned vyzkoušel zástupce velitele sboru Miloslav Mácha. S plnou cisternou vody bravurně vyjel přes Horní Mísečky až k horní stanici lanové dráhy na Medvědíně. Ocenil přitom, že vůz je silný, ale přitom krátký a bude se moci na úzkých krkonošských silničkách otočit. Se starým autem jsme většinou museli couvat zpět dolů i několik kilometrů, řekl hasič Mácha. Auto, jak zdůraznil starosta Špindlerova Mlýna, bude připraveno vyjet k požárům a jiným neštěstím také na severní stranu pohoří. Proto si ho se zájmem přijeli prohlédnout také z polské obce Podgorzyna. Potřebu součinnosti českých a polských hasičů v Krkonoších prokázalo nedávné společné cvičení při likvidaci simulovaného lesního požáru poblíž Špindlerovy boudy. text a foto Ivo Havlík Nový požární automobil na starém mostě přes Labe ve Špindlerově Mlýně Starosta Špindlerova Mlýna Oldřich Šimek nešetřil šampaňským Nejstarší požární technika celých Krkonoš dřevěná ruční stříkačka z Jilemnice z roku 1752 svojí historickou krásou nezůstala ve stínu nového vozu Hasičská cisterna plná vody první jízdu absolvovala na vrchol Medvědína (1 235 m n. m.)

Krajina venkovského osídlení Krajinn ráz území Krkono II Krajina lesních komplexů Krajina tundry přechází rozvolněným okrajem přirozené horní hranice lesa v lesní krajinu na strmých svazích hlavních hřbetů, rozsoch a svazích horských údolí. V nejvyšších částech a hůře přístupných lokalitách zůstaly zachovány charakteristické horské smrčiny, na ně navazují v některých místech zachované přirozené smíšené porosty s převahou buku (např. lokalita V Bažinkách). Lesní krajinu však v současné době převážně tvoří smrkové porosty, v některých lokalitách poškozené imisemi. Pro horský typ krajiny jsou také charakteristická hluboká, chladná údolí horských řek a bystřin s rychle tekoucí průzračnou vodou. Koryta řek mají balvanitý charakter, někde voda stéká přímo po velkých žulových plotnách zlatavé barvy. Velké výškové rozdíly v skalnatém terénu tok překonává vodopády (Mumlavský, Labský), peřejemi, místy je sevřen skalami do soutěsky či kaňonu (Labská soutěska, Jizerský důl). Na poměrně krátkém úseku se charakter řek výrazně proměňuje. Síť toků má v Krkonoších téměř pravidelný mřížkový charakter, k hlavním tokům, které jsou orientovány kolmo k hlavním hřbetům, jsou opět kolmo orientovány boční přítoky a tomu odpovídá i utváření terénu, kdy svahy hlavního údolí jsou členěny mělčími údolími bočních přítoků. Také v rámci lesních komplexů jsou zachovány z doby budního hospodářství horské luční enklávy s původně jednoduchými, soliterními roubenými či poloroubenými objekty, dnes většinou přestavěnými na penziony. Cenný charakter objektů i enkláv je zachován v lokalitách Modrý Důl, Šímovy Chalupy a Velké Tippeltovy Boudy, které jsou navrženy k památkové ochraně. V níže položených částech, tam, kde je terén pozvolnější a lépe přístupný, přecházejí lesní komplexy v kulturní, obhospodařovanou krajinu horského venkovského typu. Z hlediska utváření terénu je krajina prostorově členěna paralelně uspořádanými hřbety a údolími. Toto uspořádání umožňuje vzájemné pohledové vazby a celkovou dobrou přehlednost v území. Proto je třeba věnovat zvýšenou pozornost jakýmkoliv uvažovaným změnám v území nebo nově umisťovaným stavbám. Základem této krajiny (základní matricí) jsou louky, pastviny a drobná pole, která jsou členěna na pozvolnějších svazích liniemi kamenných mezí se stromy, většinou paralelně, někde paprsčitě uspořádanými (např. svahy v okolí Rokytnice, Sachrův hřeben, Studenov Kostelní vrch, v okolí Vítkovic, v horní části údolí Františkovského potoka). Tam, kde jsou svahy již strmější a půda se hůře obhospodařovala, jsou drobné pastviny a louky členěny jednotlivými kamennými snosy s remízky (např. Levínek, Janova hora, Zákoutí). V místech hůře přístupných a tam, kde obhospodařování půdy bylo obtížné, má zástavba výrazně rozptýlený charakter. Tam, kde byly podmínky příznivější, vznikla údolní lánová vesnice s objekty rozmístěnými většinou oboustranně podél cesty a potoka. Výborným dokladem o utváření sídla, rozmístění jednotlivých objektů a jejich charakteru rozlišení na spalné, tedy dřevěné objekty, a nespalné objekty, které měly alespoň vyzdívané komínové těleso, jsou indikační skici či kopie stabilního katastru z 1. pol. 19. století. Na těchto mapách je také zakresleno členění plužiny, rozlišení kultur a uspořádání cestní sítě. Pro Krkonoše jsou charakteristické především roubené a poloroubené objekty jednoduchých tvarů, které se dokonalým způsobem přizpůsobovaly náročným klimatickým podmínkám a zároveň i členitému horskému terénu. Základním stavebním typem je přízemní roubený či poloroubený dům, kde pod jednou střechou byla obytná i hospodářská část. Dřevěná byla především obytná část, chlévy byly postupně nahrazovány zdivem z lomového kamene. Domy byly přizpůsobovány terénu vysokými kamennými podezdívkami z lomové žuly, často tak, že se ze strany výše přilehlého terénu mohlo po jednoduchém dřevěném můstku vstoupit přímo na seník. Vstup na půdu byl řešen v podélné (okapové) straně vikýřem, případně ve štítě dveřmi v lomenici. Typické pro Podkrkonoší i oblast Krkonoš jsou domy s předsazenou členěnou lomenicí. V horské oblasti jsou lomenice jednoduché, většinou dělené na dvě části. Objekty jsou charakteristické barevnými nátěry stěn s odlišnými spárami a okenními rámy a bohatou řezbou okenních rámů (tzv. obláčky). Pro stavby byl používán materiál, který se vyskytoval v okolí lomový kámen (fylit, rula, žula), smrkové či jedlové trámy, jako střešní krytina vesměs štípaný šindel. V poslední čtvrtině 19. století jsou jako krytina používány lepenkové pásy, eternit a plech. V současnosti převažuje na stavbách lehká šedá eternitová krytina. Nižší partie západních Krkonoš ze hřbetu Čertovky; v pozadí dominanta Kotle. Vidíme pestrou krajinu se střídající se vesnickou zástavbou, loukami, pastvinami, políčky a lesy S rozvojem turistiky také postupně vznikala v místě původních dřevařských osad horská střediska se sportovně rekreačním zázemím. K nejstarším patří Špindlerův Mlýn, Harrachov s tradicí skokanských můstků, Pec pod Sněžkou, Janské Lázně. Zejména ve druhé polovině 20. století dochází k zahušťování zástavby a výstavbě velkých rekreačních objektů. Také v současnosti trend zahušťování zástavby a umisťování staveb i mimo střediska pokračuje. Závažným jevem je zejména výstavba hmotově i kapacitně nadměrných rekreačních bytových domů. K výrazně negativním příkladům a poškozením zejména přírodních i krajinných hodnot patří v současnosti realizovaná zástavba Horních Míseček. Závěr Při hodnocení krajinného rázu vycházíme ze srovnání a vzájemného působení základních krajinných složek terénu, vody, vegetace a ovlivnění krajiny člověkem. Obecné závěry a doporučení, které jsou uvedeny ve 1. části zpracované studie Hodnocení krajinného rázu KRNAP a jeho ochranného pásma, se opět opírají o základní složky krajiny: TERÉN maximální zachování makro- i mikroreliéfu krajiny např. vyloučit těžbu nerostných surovin lomy, tunely, velké přehrady, výrazné zářezy a násypy v terénu, je potřebné chránit významné siluety a horizonty; VODA ochrana pramenišť a přirozených úseků toků, obnova narušených částí, obnova narušeného vodního režimu v krajině (zachování mezí a remízků s porosty, zachování cestní sítě, změna druhové skladby lesních porostů); VEGETACE ochrana krajiny jedinečných hodnot jádrového území Krkonoš, obnova přirozené druhové skladby lesních porostů, ochrana a obnova květnatých luk; VLIV LIDSKÉ ČINNOSTI ochrana paměťové struktury krajiny: ochrana charakteristické struktury sídel, rozptýleného typu zástavby, ochrana cenného architektonického dědictví objektů lidové architektury, ochrana historického členění zemědělské krajiny, její vazby k sídlům a ochrana historické cestní sítě, pro nové stavby přednostně využívat již urbanizované plochy před volnou krajinou, vzhledem k zachování charakteru hodnotného typu krajiny není vhodná plošná kobercová zástavba rodinných domů ani předimenzované stavby rekreačních bytových domů, je vhodné podporovat revitalizaci městských center, omezit výstavbu mimo zastavěná území, tam, kde není lokalita či stavby v rozporu se zájmy ochrany přírody a krajiny, podporovat znovuvyužití, proces obnovy dříve urbanizovaného území (brownfields). Nově uvažované záměry by měly vždy zohlednit únosnost území a vliv na krajinu a přírodu. 44 Lesní komplexy jsou v Krkonoších střídány horskými lučními enklávami. Nahoře: Typické údolí horské řeky Důl Bílého Labe Roubený dům z Poniklé. Charakteristická je předsazená členěná lomenice Jitka Brychtová foto Jiří Dvořák a Karel Hník 45

první fotografové Krkono Franti ek Krátk František Krátký: Turistky na Sněžce, kolem 1890 V průběhu druhé poloviny 80. let 19. století docházelo ve fotografii k významné technologické proměně, která poskytla předpoklady pro živé a bezprostřední fotografování a podnítila rozmach fotografování ze záliby. Prvním profesionálním fotografem, který v Krkonoších pracoval s cílem zachycovat typy lidí a způsob tamního života, byl František Krátký, fotograf z Kolína. Jeho nejstarší krkonošské snímky vznikly patrně již ve druhé polovině osmdesátých let 19. století. I když většina jeho záběrů vznikala za přímé interakce mezi autorem a fotografovaným, Františka Krátkého můžeme označit za prvního krkonošského dokumentaristu. František Krátký patří mezi významné, ale poněkud pozapomenuté fotografy epochy Rakousko-Uherska. Narodil se 7. září 1851 v Sadské, kde měl později jeho otec František Vojtěch Krátký provoz pro chemigrafii a světlotisk, kde se syn v letech 1864 67 vyučil. Od října 1872 do června 1873 František Krátký studoval takzvanou elementární školu na pražské malířské akademii, což ho vedlo k používání titulu akademický malíř. Fotografickou praxi získal podle tradice v Kolíně u fotografa Antonína Pinkase. Rok 1878 uváděl jako oficiální rok založení svého fotoateliéru na náměstí v Kolíně, nicméně první archivní zmínka spojující jméno Krátký a fotografie v Kolíně je až ze srpna 1880. Tehdy uváděné spojení František Wilhelm Krátký, objevující se na snímcích i inzerátech v místním tisku do roku 1883, dokládá, že ve fotografickém závodu vypomáhal i bratr Vilém, později pracující u Krátkého firmy jako laborant. Vedle portrétní práce se František Krátký věnoval krajinářské fotografii a fotografování pamětihodností. Rád zvýrazňoval roli svých snímků při poznávání vlasti jako obrazové didaktické pomůcky. Žádný jiný fotograf neprocestoval tak důkladně od konce osmdesátých let po dvě desetiletí český a moravský venkov, přičemž se soustředil především na stereofotografie. S fotoaparátem procestoval také řadu cizích zemí. V dubnu 1898 se ve svých 46 letech oženil s dvacetiletou Annou Pospíšilovou a začal pro něho nový život, v němž méně cestoval a více se soustředil na vydávání již nafotografovaného. Velkou pozornost věnoval rozšiřování podniku směrem k tisku fotografií, a proto postavil na předměstí Kolína vilu s fotoateliérem a dílnami pro zinkografii, světlotisk a později povolenou litografii. V rodinném podniku skloubil ambice malíře, živnost fotografa i otcovy zkušenosti tiskaře. Roku 1911 prodělal oční operaci. Nemoc a jistá krize portrétní fotografie vedly k existenční tísni, takže v dubnu 1913 byl nucen svůj závod na předměstí prodat. V někdejším portrétním ateliéru později pracoval jeho syn Jiří (*1901), který se v něm dočkal i přeměny v komunální podnik, kdy byla valná část archivu negativů zničena. František Krátký zemřel v Kolíně v květnu 1924. Do roku 1893 vytvořil Krátký v Krkonoších minimálně 52 snímků. Takový je totiž počet záběrů, které uváděl jím vydaný Seznam stereoskopických obrazů z Čech, Moravy, Slovenska, Vysokých Tater, Krakova, Budapešti. Krátký ovšem fotografoval v Krkonoších i po roce 1893, kdy vydal svůj první katalog snímků. Například u takzvaného pramene Labe byl v rozmezí několika let vícekrát. Celkový počet Krátkého záběrů z Krkonoš tak můžeme odhadnout na stovku. Vedle stereodvojic snímků nalepených na kartonech vydával po roce 1902 i stereosnímky tištěné. Mezistupněm k barevným tištěným snímkům byly ručně kolorované stereoskopické dvojice, které měly na zadní straně barevného kartonu nalepen štítek s poměrně podrobným popiskem zobrazené lokality. Vzácným případem jsou kolorované stereodiapozitivy, které bývají mistrnou ukázkou koloristické práce. Život a dílo Františka Krátkého nedávno představila monografie nakladatelství Baset. Krátkého skromným konkurentem v oblasti krkonošských stereofotografií byl Pražan Josef Fiedler, jehož snímky na profesionálního fotografa udivují svou živostí a bezprostředností, a dále vysocký fotograf Josef Hladík; jejich práci představíme jindy. Pavel Scheufler reprofoto Kateřina Scheuflerová František Krátký: Pohled ze západního svahu Sněžky na křižovatku cest, které se sbíhají u Obří boudy z Čech a Slezska, kolem 1892 František Krátký: Labská studánka, kolem 1895 František Krátký: Milíře v Krkonoších, kolem 1890 46 František Krátký: Labská studánka, kolem 1888 František Krátký: Nosiči nosítek pro turisty na hřebenu Hraničního hřbetu poblíž Boudy prince Jindřicha, kolem 1890 47

cechy a fiemesla Ještě žijí mezi námi mistři řemesla kolářského. Jen málokterý se jím však dosud živí a řemeslo samo se pomalu řadí mezi ta zapomenutá. I přesto, že dřevozpracující řemesla patří k těm nejstarším, která si člověk v toku dějin osvojil. Dřevo samo, jako dostupný, tvárný, relativně trvanlivý, a především krásný materiál, provází člověka po staletí doslova od kolébky až do hrobu. Spolu s hlínou bylo nejspíš první hmotou tvarovanou dávnými prapředky, kteří neuváženě slezli ze stromů a nemaje dosud rozumu, začali pracovat. Z univerzálních zpracovatelů dřeva se postupně oddělila specializovaná odvětví: těžbu surových kmenů v lese a jejich hrubé opracování obstarávali dřevaři, stavební konstrukce jsou dílem tesařů, jsou-li se stavbou pevně spojeny, a sekerníků, jde-li o pohyblivé části primitivních strojů a mechanizmů. Od nich se už ve 12. století oddělili truhláři, zhotovující převážně přenosný mobiliář. Duté dřevě- né nádoby všech rozměrů, jako sudy, bečky, díže a štoudve, zručně sesazovali bednáři, uměleckému tvarování dřeva se věnují sochaři a řezbáři. No a koláři či kolodějové nebo nápravníci si ke kluzným, valivým a kolovým dopravním prostředkům přibrali i pestrou škálu ostatního dřevěného zboží, především nástrojů a nářadí pro dům, pole a zahradu, nebo jeho částí, hlavně násad a držadel. V 19. století s radikální změnou dopravy, spojenou s rozvojem železnice a ještě později s nástupem automobilizmu, přešel na bedra kolářů jaksi samozřejmě i nově vzniklý obor karosářství, jehož podíl na stavbě všech pionýrských dopravních prostředků používaných na souši, ve vodě i ve vzduchu byl z dnešního pohledu až neuvěřitelný. Připomeňme jen první neohrabané drezíny, praprababičky dnešních kevlarových mountainbiků i silničních speciálů, kočárové klony obdařené výbušným motorem či laťkové napodobeniny vypreparovaných ptačích koster prvních samoletů. O různých malých plavidlech domácí říční provenience ani nemluvě. Dokonce i výroba většiny sportovního nářadí byla ještě v polovině minulého století doménou kolářů, mnohdy také díky zvládnuté technologii ohýbání dřeva (lyže, saně). Přesto je erbovním znamením kolářů odpradávna vozové kolo jako ukázka řemeslného důvtipu a dovednosti, i jako prubířský kámen tovaryšských zkoušek. Složité výpočty podle druhu určení, plánovaného zatížení, počtu paprsků i loukotí, celkového průměru a mnoha dalších parametrů se v praxi většinou neprováděly. Rozměry jednotlivých dílů a jejich vzájemný poměr zaručující ladný, odolný a trvanlivý výrobek zkušený mistr sestavil Zelená zástûra a v rukou pofiíz ANTONÍN TICHÝ raznit však svědomitou a pečlivou práci, u které se každé ošizení vymstí, si ale neodpustím. Již řečené špice, spojovací články mezi hlavou a loukotěmi, jsou vlastními nosiči nákladu. Hodí se na ně mladé, rovně rostlé, štípané dřevo jasanové, dubové nebo akátové. Z vyschlých štěpin se opracovávají základním kolářským nástrojem pořízem; kdysi na strouhací stolici, nazývané vídeňským řemeslným slangem šnittbank, později mezi špičatými ponkháky dílenského ponku čili hoblice. Ploché hranaté čepy do dlabů v náboji se vysekávaly dlátem, kulaté do loukotí v moderní době ručním strojkem čepovníkem (samozřejmě až po naražení špic do náboje na zvláštní stolici neboli koze) čemuž předcházela první návštěva kováře, který zajistil hlavu dvěma kovovými obroučkami proti roztržení. Právě v době, kdy většinu uváděných ručních prací začaly nahrazovat kopírovací frézy, soustruhy a další důmyslné mašinky, začaly žebřiňáky mizet z polí. Co naplat, že namáhavé vyřezávání loukotí z bukových fošen ke kompletaci rozpracovaného kola podstatně usnadnila pásová pila. (Ohýbané se užívaly opravdu zřídka.) Loukotě, terminus technicus pouze a jenom pro obvodové segmenty kola, spojují vždy dva paprsky, z čehož vyplývá jednoduchá definice: počet paprsků děleno dvěma rovná se počet loukotí. Na spoji nebo též střihu se loukotě ještě jistily dřevěnými kolíčky nebo trojúhelníky ze silnějšího plechu, Koláři nezhotovovali jenom kola, ale také žebříky, kosišťata, později i lyže a sáňky. Posledně jmenovaný výrobek zhotovuje Václav Stínil z Poniklé vkládanými do předem připravených zářezů. Kovář pak jen dokončil okování hlavy a nasadil nahřátou obruč neboli ráf, po jejímž zchladnutí se všechny spoje samovolně náležitě utáhly. Teprve potom se vrtal velkým nebozezem středový otvor pro výtočku, jíž procházel konec železné nápravy. Ačkoliv se ladné kolo šlechtického kočáru se dvěma řadami sbíhavých paprsků od humpoláckého těžkotonážního kola se širokým masivním ráfem k formanskému vozu nebo např. od štíhloosého kolečka ke trakaři vizuálně výrazně odlišuje, pracovní postup je víceméně totožný. Učedník, který zvládl tenhle majstrštyk, dokázal se stejným fortelem zhotovit i ostatní části třeba i toho klasického žebřiňáku přední a zadní ramena s nápravníkem, šárkou a oplenem s klanicemi, rozvoru i oj, pečlivě vybrané z přirozeně tvarované břízy, sušené s prokřesanou kůrou do zásoby na stojato ve stínu pod jabloní, včetně žebřin, na jejichž horní břevno s nosem se kácela štíhlá smrková tyčovina i s příslušným kořenem. A navíc přidat lehkou a pevnou pavézu dlouhé bidlo na zajištění fůry obilí nebo sena. Čtenář, který se prokousal až sem, jistě dá za pravdu pozapomenutému lidovému popěvku: Vy kluci kolářský, řečí naděláte, než čtyry kolečka k vozu uděláte. Tak jednoduché to ale vážně nebylo. Kolařina byla pěkná dřina. Věřte mi, sám se jí vyučil a kolářem byl i můj otec, takže vím, o čem je řeč. Tož, ať se práší za kočárem, alespoň ve vzpomínkách. foto Karel Hník Kolečko od trakaře. Každé kolo se skládá z hlavy, paprsků (špicí) a loukotí. Každá část mohla být vyrobena z jiného dřeva z listnáčů (foto K. Antošová) Společenstvo kolářů trutnovského okresu po složení mistrovských zkoušek roku 1946 pomocí tabulek a léty ověřených konstrukčních šablon a modelů. S výjimkou t. zv. dělostřeleckých kol s děleným kovovým středem, užívaných (jak název napovídá) u staré vojenské techniky či prvních motorových vozidel a později některých zemědělských strojů, je stavebním základem každého kola soustružená hlava nebo též náboj. Dobře vyschlé dřevo bez suků a trhlin, nejlépe jilmové nebo březové, pro zvlášť těžké formanské vozy i dubové, se po prvotním opracování sekerou a po provrtání na délku středem soustruží do požadovaného tvaru. Rozměření dlabů pro špice neboli paprsky (laicky často zaměňované za loukotě, kterýžto nešvar je znám hlavně z heraldické literatury) se provádí buď ručně, nebo pomocí rozdělovacího kotouče na vrtačce či soustruhu. Není účelem tohoto článku zabíhat do přílišných technických detailů. Zdů- Dřevěné části pluhů a jiného hospodářského nářadí také patřily mezi tradiční kolářské výrobky Hrábě koláře Ladislava Zemánka ze Zabylého byly široko daleko vyhlášené 48 49

zajímavosti Îádn král nebyl Èastnûj í Potom, co jsem vypálil rocu a postavil malou chatku, jsem přikročil k budování stálého obydlí. První večer, když jsme spali v našem novém domově, utěsnil jsem jenom jeden kout, aby nás vítr a déšť neobtěžoval a právem jsem si mohl zpívat písničku Pro štěstí je místo i v té nejmenší chaloupce... Mimo střechu, která nás chránila provizorně před deštěm, pokračoval prostor do nekonečna a střecha hostila nejen mne a moji rodinu, ale také psa a kočku a hejno slepic, které se usídlilo na trámu do doby, než jsem postavil kurník. Každé ráno nás bezohledně vzbudil kohout svým kikirikí. Přesto si myslím, že se žádný král ve svém paláci necítil šťastnější než já tenkrát v mém prvním domě, vždyť byl můj, a i když měl v mnoha ohledech co dohánět, byla tu naděje, že se to průběhem času zlepší a nikdo nás odtud nemohl vykázat. Parníkem Bahia, který vyplouval o 14 dní později než naše loď, přijel opět větší počet přistěhovalců z českého Polabí a Ponisí; také některé rodiny z chebské oblasti, které se usídlily v Linha Cecilia a v Linha Maria Magdalena. Byl nás už docela veliký počet, ponejvíc průmyslových dělníků a řemeslníků, kteří jsme opustili požehnanou zemi svatého Václava, abychom si na dalekém Jihu vybudovali lepší zajištěnou existenci. Mnoho z nás bylo ze začátku dosti zklamáno cizími drsnými poměry. Temný prales, se svými obrovskými stromy a neproniknutelnými houštinami, kde jste si každý krok vpřed museli vybojovat mačetou, tvrdá a nezvyklá práce, k tomu velká drahota, vyvolaná špatnou úrodou v důsledku sucha, takže těch několik milreisů, které si někteří ještě přivezli a chtěli je investovat do potřebného nářadí, museli vynaložit na potraviny. A co dál? Tak se muselo šetřit a uskrovňovat se, vypůjčovat to nejnutnější od starých kolonistů až do další úrody, která dopadla také špatně, protože deštivé období, které nastalo po vykácení lesa, neposkytlo jediný další příznivý den, takže někteří jednotlivci, poháněni netrpělivostí své rocy, zapálili brzy a sprasili je (versauten), jak zde pro to počínání zněl odborný výraz. Také my čtyři sousedi jsme pokáceli naše rocy, a že jsme nepočkali na příznivou dobu pálení, zapálili jsme je příliš brzy a vypálili jsme málo, skoro nic. Zvláště já jsem utrpěl velkou ztrátu na úrodě a čase. Mnozí, kdyby k tomu měli prostředky, by se asi vrátili zpět, ale nemohli jsme na to ani pomyslit, a tak jsme statečně vydrželi. Dobrý příklad těch pilných a úspěšných, dobrá nálada, kterou čeští Němci hned tak neztrácejí, pomohla i těm starším, kteří byli někdy dost sklíčení, napnout všechny síly a vyrovnat se s poměry, které byly zpočátku tak nepříznivé. Některé rodiny se dopracovaly i velkého blahobytu. První osadníci Linha Cecilia Na jih od Linha Cecilia žili již tři osadníci s rodinami na soukromém majetku, který koupili od kolonizační společnosti Santa Emilia. Jmenovali se takto: Paul Rott, válečný veterán. Bojoval ve Šlesvicko-Holštýnsku pro svého vévodu před Augustenburgem (v dánsko-německé válce), a když se věci klonily k horšímu, nechal se naverbovat, tak jako jeho mnozí spolubojovníci, pro brazilskou armádu, aby bojoval proti argentinskému diktátorovi Rosovi. Měl, jako mnoho z těch tzv. Brummerů, pohnutý život. Dále Ludwig Schirrmann, Alsasan. Byl již v Santa Catharina na kolonii Brusque a v Argentině. Z Linha Cecilia se pak odstěhoval na Rincao Sao Pedro, kde zemřel při revoluci v roce 1893 na průstřel kolena. Třetí byl Petr Datein, přízviskem Petr Holanďan, se svou rodinou. U těchto tří rodin byli všichni noví přistěhovalci ubytováni. Přestože všichni měli velké prostory ve svých jednoduchých obydlích a stodolách, museli se velice uskrovnit se svými rodinami, dokud si ti noví, se svými mnohými zavazadly, nevybudovali své první přístřešky. Ale čest a sláva jejich památce; stáli přistěhovalcům radou a skutkem ku pomoci a povzbudili je mnohým dobrým slovem, když ztráceli odvahu při těžkých začátcích. Tehdejší první osadníci Linha Cecilia byli: V čísle 1: Josef Preussler, z Příchovic u Tanvaldu v Čechách, s rodinou. V čísle 2: Josef Freudenberg, z Pustin u Tanvaldu v Čechách, s rodinou. V čísle 3: Josef Umann, ze Žďáru u Tanvaldu v Čechách, s rodinou. V čísle 4: Josef Lux, z Potočné u Tanvaldu v Čechách, s rodinou. Lux byl ševcem a našel v tehdejším Sao Sebestiao pro své elegantně vypracované boty dobrý a výnosný odbyt. Proto prodal kolonii Josefu Schirrmannovi, který ji zase prodal Antonu Luprichovi, který ji zase prodal dál, když se odstěhoval do Sampaia. V čísle 5: Tuto kolonii si ponechal ředitel jako náhradu za vyměřování, kterou musel vzít v naturáliích, a prodal ji Josefu Dresslerovi z Janova u Jablonce nad Nisou. Ten ji pak prodal dál Hermannovi Sellovi, rodákovi z Pomořan, který se přistěhoval se svou rodinou ze Santa Cruz. V čísle 6: Johann Hückelscherer z okolí Chebu, se svou ženou. Byl zedníkem a bezdětný. Později pracoval převážně ve své profesi. V čísle 7: Josef Wünsch, podkovář z Desné u Tanvaldu v Čechách, s rodinou. V čísle 8: Wilhelm Brückner, z Potočné u Tanvaldu v Čechách, s rodinou. V čísle 9: Franz Seibt, písař z továrny na porcelán Josefa Schnabela z Desné, s rodinou. V čísle 10: Josef Stein z Hunsrücku, přišel se svou rodinou ze Santa Cruz. Byl slepý, v prvních letech v novém domově ale pomáhal statečně při mnoha úpravách. Také vykopal studnu, navzdory své slepotě, a také ji vyzdil. Při tom mu pomohly jeho děti, ale ty jen vytahovaly a uklízely hlínu a kameny. Škoda, že ta studna nedržela vodu. Je to ale jistě ojedinělý příklad velké pracovitosti, kterou ten slepec prokázal. Na jih od Linha Cecilia ležely pozemky kolonizační společnosti Santa Emilia a Sampaio. Byl to územní celek o velikosti asi 750 000 brasů (1 brasa = 2,2 m 2 ), který byl velmi levně na prodej. Ale po té špatné úrodě a nízkých cenách, za které jsme prodávali své výpěstky (měli jsme za pytel milha 800 reisů), neměl nikdo chuť si pořídit další osobní dluhy mimo ty, které jsme již měli u vlády. Později jsme toho pravda litovali, protože to byl dobrý obchod. Krátkou dobu nato přišli dva kolonisté z Dony Josefy u Santa Cruz: Petr Frey a Michel Alles a koupili ty pozemky za 8 000 000. Michel Alles se usídlil na své polovině, zatímco Petr Frey svou zem nechal ležet ladem, dokud se jeho synové neoženili. Byli to Mathias Frey, Petr Frey, Jakob Frey a Bernhard Frey. Tím, že ty pozemky ležely dlouhá léta neosídleny, vznikly nám nevýhody kvůli škole a stavění cest, protože nás tu bydlilo málo: málo dělníků na zřízení cest a příliš málo dětí na to, abychom si zaplatili pořádného učitele. Okolo roku 1879 nebo 1880 se na jih od nás usídlili také Martin Niedermeyer a Martin Geller z Montalverne. Za několik dalších let přišly nějaké rodiny z Dony Josefy: osadníci si koupili od Rosů pozemky a usídlili se na nich. Byli to- Philip Hickmann, Johann Petr Hickmann a Petr Wagner se svými rodinami. Prales se prosvětlil, založili jsme oplocené pastviny (potreiros), vystavěli příbytky z prken, která jsme si sami nařezali. Mládež nyní pořádala své tancovačky na prkenných podlahách, zatímco dříve tančila na holém těle matičky Země. Všechno jsme se museli naučit a stálo nás to, nevyučené průmyslové dělníky, mnoho potu, než jsme se naučili řezat prkna, stavět ploty, řezat šindele, stavět domky a stodoly a dělat ještě jiné, ponejvíce těžké a namáhavé práce. Málo bylo těch, co dříve pracovali v zemědělství, ale také pro ty byla zdejší práce v lese a na polích zcela nová, takže dopláceli často ještě více než my na to, že se řídili metodami svého dřívějšího domova, čímž jim vznikaly velké časové ztráty a škody. Náš dorost se rychle zapracoval do těžké práce, a co se týká výkonu a přesnosti, Friedrich Freudenberger a Fritz Sell byli lepší než lusos. Tak přešla první léta za neobvyklé námahy a strádání, a někteří z nás si přitom uhnali tělesné neduhy, kterých se pak již nikdy nezbavili. Postupně však vzrostl u většiny blahobyt a tím i chuť do života. Závist a škodolibost neměla u prvních osídlenců ještě místo, protože se dosud nevytvořila bohatá vrstva. Všichni si pomáhali a stáli při sobě: Francouzi, čeští Němci, Holanďané, Němci z Pomořan a od Hunsrücku. Také se nikdo neptal po náboženské příslušnosti jestli jsi katolík, protestant nebo volnomyšlenkář. Byli jsme druhové ve svém povolání a podporovali jsme se, kde to bylo zapotřebí. Přeložila Christa Petrásková Ilustrovala Renata Oppeltová KRASOVÉ DUTINY V LA- TOVĚ ÚDOLÍ Přívalové deště a následné rozvodnění toků způsobilo lidem v Krkonoších mnoho škod, ale v několika případech dravý vodní proud odkryl zajímavé geologické profily, které mají velikou cenu pro odborníky. V Latově údolí na levém břehu Malé Úpy voda z paty strmého svahu odnesla tenkou vrstvu lesní půdy a odkryla výchozy erlanových hornin. To by samo o sobě nebylo nic zvláštního, protože pruhy erlanů zde geologové vymapovali již dávno, ale nikdo nevěděl, že tento druh karbonátů je zkrasovělý. Celý skalní výchoz je protkán sítí řádově decimetrových dutin a kanálů, které jsou zárodečným stadiem jeskyní. Odborně se jim říká anastomózy. Dokonce jednu dutinu bychom s přimhouřením oka mohli označit za jeskyni. Podobné dutiny jsme v Krkonoších nalézali ve stěnách lomů a zářezů cest, silnic a samozřejmě i ve vlastních jeskynních systémech. Dosud se je však nepodařilo objevit přímo na přirozených skalních výchozech na povrchu. text a foto -rt- SKAUTSKÉ TÁBORY Pět šest skautských táborů vyhledává romantické zalesněné okolí městečka Pecky. Pravidelná tábořiště si léta vyměňují bráškové ze Dvora Králové, Vrchlabí, Jablonce nad Nisou, Plzně, Lázní Bělohradu (na snímku z jejich kroniky). Také letos už jsou obsazena zákoutí Myší díry, vrchu Jiter nad koupalištěm i v tišině potoka Zlatnice ve Stupné. Tak hezké prázdniny a hodně sluníčka! text a foto Miroslav Procházka DŘEVĚNÝ ČTRNÁCTERÁK Zátiší s jelenem na parapetu střešního okénka jedné z chalup na svobodské Sluneční stráni je tichou polemikou s ustálenou představou ztělesněného kýče, postavenou na roveň sádrovému trpaslíkovi. Anatomicky dokonalá studie statného paroháče v expresivním postoji je skvostným uměleckým dílkem Fridolina Rindta z pověstné řezbářské rodiny ze Starého Rokytníku nedaleko Trutnova. Mistr monumentálních sakrálních plastik, zdobících dodnes řadu kostelů a kapliček na Trutnovsku, si od akademické strnulosti postav světců a andělů nejspíš občas potřeboval odskočit k lehčímu žánru některého ze svých světštějších motivů. Jelen na snímku je na rozdíl od mnoha jeho drobnějších anonymních výtvorů výrazně signován, z čehož se dá vyvodit, že byl vyroben nejspíš jako osobní dárek, nebo zakázka na konkrétní objednávku. Lze předpokládat, že mladobucký kolář Josef Tykal, který mi ho v roce 1955 věnoval, ho nejspíš převzal s veškerým inventářem strojního kolářství v domě čp. 213 jako národní správce živnosti po druhé světové válce. Řada loveckých trofejí nasvědčovala, že původní majitel Anton Steiner a před ním jeho otec Thomas byli nejen zručnými řemeslníky, z jejichž dílny vycházely i vyhlášené lyže z kvalitního, jasanu podobného dřeva amerických ořešáků hikory, ale stejně tak náruživými myslivci. Nevšední dřevořezba mohla být tudíž i cenou pro krále honu nebo nejlepšího střelce. Ale to už je opravdu jen hypotéza. text a foto -anti- PŘIPRAVENI K POMOCI Ani integrovaný záchranný systém, slučující v sobě zdravotníky, hasiče, horskou službu, letecké záchranáře, případně i potápěče a jeskyňáře, není myšlenka převratně nová. Ještě před ustavením Horské služby suplovaly na horách většinu záchranářských činností místní jednotky dobrovolných hasičů, jak dokládá skupinový snímek členů sanitního oddílu z Horního Maršova, pořízený 3. července 1927. Tehdy bylo pro většinu mužských členství v hasičském sboru ctí a prakticky i nutností. V přední řadě doprava sedí pánové Steiner, zástupce velitele Demuth, setník Brunecker, Pollatschek a na nosítkách zraněný Franz Hoffmann. Za nimi stojí Albert Just, dále muž, který na rubu fotografie pečlivě vypsal jména ostatních, titulující sám sebe jen jako moje maličkost, Rudolf Renner, Richard Renner a Augustin Just. S primitivním vybavením dokázali v případě potřeby chránit majetek i životy svých bližních a jejich hrdost na příslušnost ke spolku s tak ušlechtilým posláním dýchá i ze starého obrázku. -anti- 50 51