PRVOTINY. sborník prací literární soutěže Knihovny města Olomouce

PRVOTINY sborník prací literární soutěže Knihovny města Olomouce

Každý člověk na této planetě má alespoň jeden příběh, který by mohl vyprávět ostatním. Někteří jej napsali a poslali do naší literární soutěže PRVOTINY, kterou Knihovna města Olomouce vyhlásila již po deváté. Do letošního ročníku připutovalo 318 příspěvků od 291 autorů z celé republiky. Porota ve složení Doc. PhDr. Vlasta Řeřichová, CSc. (pro tvorbu do 15 let), Mgr. Radek Malý, Ph.D. (poezie nad 15 let) a dvojice PhDr. Petr Hanuška, Ph.D. a Mgr. Stanislav Denk (próza nad 15 let) neměla jednoduchou úlohu a věřím, že mezi předloženými příspěvky objevila ty malé perličky, které povedou k tomu, že autorům vyjde knížka a budou námi čteni a obdivováni. Ve sborníku najdete některá oceněná díla či jejich části, to však neznamená, že práce vás ostatních nemají smysl. Vyprávějte své příběhy dál, my na ně netrpělivě čekáme RNDr. Lenka Prucková, ředitelka Knihovny města Olomouce 1

Přehled vítězů literární soutěže Prvotiny 2010 Všechny vítězné texty najdete v plném rozsahu na webu Knihovny města Olomouce (www.kmol.cz) Kategorie do 15 let poezie Karolína Peřinová Zuzana Sušánková Gabriela Štěpaníková Kategorie do 15 let próza Kateřina Hejnarová Radka Janků Jirka Kotrla Adam Langer Lenka Martinková Karolína Peřinová Kategorie nad 15 let poezie Jana Martiníková Natálie Paterová Pavel Stýblo Adam Svozil Štěpán Špád Kategorie nad 15 let próza Robert Brinda Vítězslav Kaprál Mirko Králík Tomáš Lesa Antonín Mazáč Zdeněk Miška Klára Váňová

Přání Karolína Peřinová Mít oči jako z nebe šité a vlasy z hvězdy tkané, mít srdce pro jednoho skryté a na něm jeho jméno psané. Mít šaty šité z červánků a za lunou se skrývat, mít boty z bílých beránků a na Zem se jen dívat. Mít jednoho přítele, co život za něj dáš, mít duši jako andělé a přijít v pravý čas. Mít tobolku plnou zázraků a po hrsti je rozdávat, mít pobřeží plné majáků a na cestě k cíli nezklamat. 2

Kouzelník Kateřina Hejnarová Bylo pozdní odpoledne. S Lucy Charlesovou, jako každou neděli v tuto dobu, uháněl rychlík směrem Londýn. Někdejší,,buranka z vesnice totiž patřila k premiantům jedné uznávané londýnské internátní školy. Teď si však připadala spíš jako ošuntělá panenka Barbie, již nějaká holčička zapomněla ve vlaku. Tmavě hnědé vlasy jí znaveně padaly přes obličej, ač naprosto marně, přesto je Lucy stále odhrnovala a dávala za uši. Upřeným pohledem zírala z okna, utápějíc se v myšlenkách o všem možném, možném trochu méně i zcela nemožném. Vtom zaprášené vlakové dveře zaskřípaly a do nudného béžovo-hnědého kupé nakoukla hlava, schovaná pod elegantním černým kloboukem.,,dobrý den, slečno, máte tu, prosím, volno? Když se asi čtyřicetiletý muž naklonil víc dovnitř, zahlédla Lucy svítivě hnědé oči, plné energie, optimismu a neskrývaného rebelství, menší nevýrazný nos, vzhled jinak dokonale oholené tváře narušující tmavý knírek, pod ním pak zářivý šarmantní úsměv, jímž onen gentleman už jistě nejednu dámu okouzlil. Ten úsměv jí byl zvláštně povědomý.,,a-ano, jistě, trhla sebou nervózně. Stydlivost patřila k jejím nejvýraznějším vlastnostem. Bohužel. Brilantně naleštěná bota tedy s ohromnou lehkostí vkročila do kupé, za chvíli k ní přibyla i její na chlup stejná sestřička. Stále s tím samým výrazem se pán posadil přesně naproti ní. Mohl sedět kdekoli jinde, zbývalo ještě šest neobsazených sedaček. On však zvolil toto místo, místo s magickým číslem 77. Zaprášenou místnůstku opět zalilo ticho. Tentokrát ale nešlo o onen uklidňující zvuk, jenž lákal do světa snů a představ, tohle byla tísnivá mlčenlivá chvíle, která pro Lucy představovala neskutečné utrpení.,,jmenuji 3

se Howard Boyle. Smím znát vaše jméno, slečno? jako by jí ten tajemný muž četl myšlenky.,,charlesová, vystřelila. Měla dobře naučené, že profesorům držícím v rukou notes a majícím v úmyslu zapsat známku je její křestní jméno k ničemu. Tenhle pan Boyle však jedním z nich přece nebyl.,,lucy Charlesová, dodala s úsměvem, jelikož se vlastně představila úplně stejně jako neohrožený James Bond.,,Velice mne těší. Fialová vůně čerstvě natrhaných levandulí vyzařující z vašeho jména je přímo úchvatná. A ruku, co mu v rámci svého dobrého vychování podala, lehce políbil, jako by žili někdy v 18. století. Neměla sebemenší tušení, odkud ví, jak moc miluje levandule. Zato profil šarmantního Cassanovy se jevil čím dál jasnější.,,děkuji, věnovala mu letmý stydlivý úsměv.,,já-mohla bych-kam vlastně jedete? nadhodila nervózně na oplátku. Odpověď dostala příjemnou a nenucenou.,, Greenwich, pracovní cesta. Podle vašeho kufru soudím, že vy máte namířeno zřejmě někam dál. Lucy mírně zrudla. Staromódní loďák po babičce jí připadal neuvěřitelně trapný. Gentlemanův výraz však působil spíš jako by právě pozoroval luxusní zavazadlo značky Luis Vuitton. Ne, ne, jedu taky do Londýna. Totiž, na internát. Ach tak. Jistě, taková inteligentní mladá dáma, mělo mi to dojít hned. V pořádku. Úsměvy létaly závratnou rychlostí, kam jen zmizelo ono kousavé ticho? Upravená čistá ruka sáhla do kapsy příruční tašky a vylovila balíček hracích karet. Druhá je začala mistrně míchat. Papírové obdélníčky se míhaly před udivenýma Lucyinýma očima jako barevné kamínky v krasohledu. Vy jste kouzelník? Vyberte dvě karty, řekl místo souhlasu. Natáhla tedy ruku, aby se zapojila do známého triku, který sama vcelku dobře ovládala. Popravdě na kdovíjaké čáry příliš nevěřila, všechno vždy uměla nějak racionálně vysvětlit. Nechtěla však kazit zábavu. Srdcová sedmička, piková šestka. Mám 4

vám je ukázat? Kývl. A teď je vraťte kamkoli do balíčku. Zavřel oči. Nebo to tak alespoň vypadalo. Potom opět předvedl několik brilantních způsobů míchání. Teď ještě vy a podal jí hromádku karet. Jemné ruce barevné, trošku omšelé, papírky spíš přehazovaly, než míchaly. Ale co, on je přeci kouzelník. Vrátila mu všech 32 obdélníčků zpátky a tušila, že má v plánu najít ty dva, které předtím vybrala. Nemýlila se. Nyní vám najdu vaše karty. Vějířovitě rozložil balíček rubem nahoru. Říkala jste srdcová šestka a piková sedmička, že? Lituji, tady nejsou. Mohla byste se podívat za sebe? Lucy v mžiku otočila hlavu. Skutečně, v sedačce za ní byly zastrčené ty dvě karty. Jak jste to udělal? překvapeně koukala na šest červených srdíček a sedm černých lístků. Ve skutečnosti vaší volbou nebyly srdcová šestka a piková sedmička, ale srdcová sedmička a piková šestka. Tyhle jsem schoval během svého představování, pak stačilo jen počkat na vhodný okamžik. Tomu se říká síla sugesce, vidíte, co vidět chcete. Fascinující, vydechla a vrátila karty nazpět. Ohraný trik najednou působil zcela nově. Ehm, pane, nemohl byste mi ukázat ještě nějaká kouzla? věnovala mu pohled, jakým prosila matku o kapesné, sestru o půjčení toho krásného trička nebo profesorku chemie o opravný referát. Podkopávala tím své skálopevné přesvědčení, že každé kouzlo je jen obyčejný trik, pro dnešní odpoledne však byla ochotna onu skepsi obětovat. Kouzelníka tento obdiv evidentně potěšil. Další hodinu se pak Lucy účastnila zábavného magického představení. Pan Boyle vymýšlel nejrůznější triky, ať už s kartami, mincemi či třeba obyčejnými stíny. Vlak uháněl závratnou rychlostí. Za oknem se střídaly lesy s poli, pole s jezery, jezera s městy a města zase s lesy. Slunce zářilo čím dál slaběji, postupně zoranžovělo a potom zalilo celou oblohu odstíny červené, růžové i fialové. Na hladinách řek jako by 5

plavaly perly smotané ze slunečních paprsků. Ano, Lucy měla ráda své myšlenky. Ba ne, přímo milovala tajemný fantazijní svět, tomuhle odpoledni se však ani zdaleka nevyrovnal. Čas ubíhal, rychlík začal projíždět londýnskými předměstími. Ulice zalilo šero. Bohužel budu muset vystupovat, prohlásil Lucyin spolucestující svým gentlemanským hlasem bylo mi potěšením s vámi cestovat. Vrátil všechny věci do tašky, sundal kufr z poličky, vzal kabát a klobouk. Mně také, věnovala mu poslední vřelý úsměv nashledanou. Elegantně přes sebe hodil sako, boty, stále tak dokonale naleštěné, jako když vešel, vykročily k vrzavým dvířkům. Ještě naposledy zablesknul těma svýma záhadnýma očima a zmizel v zaprášené vlakové uličce. Za pár minut spatřila Lucy do tmy zářící lampy, stojící na nástupišti nevelkého nádraží jednoho greenwichského obvodu. Brzdy bolestně zaskřípěly. Lidé vystupovali z vlaku, až ji docela překvapilo, kolik jich je. Marně mezi nimi hledala luxusní černý klobouk. Po chvíli se vlak dal znovu do pohybu, ještě pár minut a bude také vystupovat. Na nádraží už jistě čekají Suzie, Rubby i Claire, nemohla se svých třech nejlepších přítelkyň dočkat. Jízdenky prosím. Lucy v dálce zaslechla známou větu. Jako skutečná vzorňačka měla důležitý malý lístek vždy pečlivě uložený v peněžence. Nebo si to alespoň doposud myslela. Teď však prohledala všechny kapsy i kapsičky, jízdenka nikde. Hlas průvodčího byl nezadržitelný. V tom spatřila jakýsi kousek papíru na kouzelníkově sedačce, nejspíš mu musel vypadnout z kapsy. Je zachráněna! Chňapla po něm, jaké zklamání ji však čekalo, když zjistila, že už prošel. 12. 4. 2005. No výborně! Horečně přemýšlela, jak zachránit situaci. Počkat, 12. 4. 2005? Dnes je přeci 21. 4. 2005, takže myšlenky jí v hlavě běhaly stokrát rychleji než při řešení toho nejtěžšího chemického příkladu. No jistě! Položila svůj lístek sem na 6

tu malou vlakovou poličku, pak na něj dal kouzelník balíček karet a potom už tam nebyl. Zato tenhle prošlý našla zastrčený v sedačce stejným způsobem, jako předtím srdcovou šestku s pikovou sedmičkou. Všechno jí do sebe zapadalo. Ale to přece nemůžu, skepticky nakrčila obočí, tohle je něco úplně jiného, kouzla ve skutečném světě nejsou. Uvnitř její hlavy propukal nelítostný boj mezi Lucy Zasněnou a Lucy Racionální.,,Dobrý večer, jízdenky prosím. Průvodčí si stoupnul mezi dveře. Tady, 21. dubna 2005, vítězka Lucy Zasněná mu s milým, až maličko umělým, úsměvem podávala černě potištěný papírek. Tak, a teď mě chytne a vyhodí z vlaku. Teda ne, ještě předtím dostanu pokutu. Úžasné, opravdu úžasné! Lucy Racionální to však nehodlala vzdát. Postarší pán zadumaně prohlížel jízdenku. V kupé bylo nepříjemně horko, mezi stěnami poletovalo kousavé napětí. Dešťová kapka zapomenutá na okně se vyděšeně klepala. Atmosféru šlo doslova krájet. V tu chvíli udělal průvodčí krok dopředu, rutinně jízdenku cvakl a podal ji Lucy. Dvě malá kolečka vítězoslavně spadla na zem, horký lepivý vzduch vyletěl otevřenými dveřmi ven. S bodrým děkuji vyrazil průvodčí za dalšími cestujícími. Lucy si zhluboka oddechla a otočila hlavu k oknu. Nemohla uvěřit, že na přísného strážce vlakového pořádku zabral tak obyčejný trik. Přemýšlela o kouzelníkovi, jaký vzkaz jí chtěl touhle hříčkou předat? A co byl vlastně zač? Ulicemi, zahalenými do šera, kličkoval studený večerní vánek. Lucy uchváceně pozorovala, jak se stromy jemně naklánějí. Na tohle magické odpoledne nejspíš nikdy nezapomene. Pevně stiskla lístek a spiklenecky se usmála. Byla to síla sugesce, viděl, co vidět chtěl. 7

Gabriela Štěpaníková (bez názvu) Našel jsem já na ulici sedmi prstou rukavici. Je to smůla, boží trest když mám prstů jenom šest. Pavel Stýblo II Zeus Héra Déméter Poseidón Artemis Apollón Hermés Athéna Afrodité Héfaistos Ékagé Vévévé Dévédé Eseró Dépéhá Hádépé Dééná Esemes Ememes Háívé 8

III Smrt na hřbitově Pavel Stýblo dýchá do hrobového ticha V Přichází příliv Přihořívá Příliš přízračná přítomnost Přibývá příkoří Příčina? Příšery příšeří Příteli přijď! Přivítám přístav Přirozené přístřeší Přihlížím přízemnímu příběhu Příznačný případ Připouštím Připravuji přiznání Připomenu přikázání Přísahám! Přivykám přítmí Přijímám příměří Přitakám Příteli Přijdeš příště? 9

r d obro d h rnýc r ví (ú užst ) yvek smí ve ých v o k ťán ry o ika D n o r K otrla K a Jirk 10

Nepořádek Karolína Peřinová Ze spánku mě probudily podivné zvuky. Chvíli jsem poslouchala, odkud se ty hlasy a skřeky berou. Otevřené okno hlásilo jen hrobové ticho. Něco se mi asi zdálo. Usínám a vtom se hlasy ozývají znovu. Nepatří nikomu z rodiny. Otvírám oči a bojím se pohnout. Někdo je v mém pokojíčku. Zřetelně slyším každé slovo. Zase na mně nechala spoustu otisků. Mám obrazovku úplně zachytanou. A jak mi tluče do klávesnice. Ještě teď mě bolí, stěžuje si hlubokým hlasem notebook. Ty se z toho vyspíš, ale co mám říkat já, piští tužka. Každý den mě ta holka kouše. Nás taky, přidávají se ostatní a vyskakují ze stojánku. Jsme okousané a tupé. To si nenecháme líbit! Ano, ano, přidává se diář a ukazuje všem pomačkané a poškrtané stránky. Plačíc dodává: Některé mi dokonce úplně chybí. Takhle se k nám chovat nemůže. Vyhlásíme jí válku. Ať se naučí si nás vážit. Hlavně nedělejte průvan, kašle podložka na psacím stole. Z toho prachu začínám mít astma. Pojďme se domluvit, co s tou nepořádnicí uděláme. Pšššt, tiše, ať se nevzbudí. V pokoji se rozlilo ticho. Ještě chvíli napínám uši a pak znovu usínám. Ráno si vzpomenu na podivný sen a směji se těm nesmyslům. Zapínám počítač, ale co to? Obrazovka je černá. Že by nešel proud? Chci se posadit, ale židle mi ujede a já padám na zem. Zvedám se a do nohy si zapíchnu špendlík. Jauvajs! 11

Potřebuji si něco zapsat, ale nemám čím. Kde jsou moje tužky? Někdo se mi směje. Aha, už jsem to pochopila. Utíkám z pokoje pro vysavač a prachovku. Uklízím dlouho a pečlivě. Tak. Ještě vyleštím obrazovku, která se z ničeho nic rozsvítila. Kouká na mě smajlík, úsměv od ucha k uchu. No, to potřebuji, takové posměváčky. Rozhlížím se kolem sebe. Knížky se naštěstí ke stávce nepřipojily. Jsou se svým uspořádáním spokojené. Mé oči se zastaví na velké šatní skříni. Nee, tu tedy otvírat nebudu! Ale vím, že mě asi čeká další bezesná noc. 12

Robert Brinda (bez názvu, úryvek) 13 Je tam? Je tam? Je tam čert? En ten tyky, dva špalíky, Čert vyletěl z elektriky. Bez klobouku bos, Natloukl si nos. Jsou říkadla a rozpočítadla a čert v elektrice je rozpočítadlo. Ale nezdá se vám, že je v něm něco špatně? Jen uvažte: Viděli jste někdy čerta v tramvaji? A i kdyby nakrásně čert byl v tramvaji, nedržel by se jako klíště, aby nevypadl? Čerti prý mají na hlavě rohy. Že by byl bez klobouku, aby se mu na ty jeho rohy každý koukal? A na levé noze prý mají kopyto? Že by chodil bos, aby každý to jeho kopyto viděl? Ale jděte! Nevyletěl z elektriky, nebyl bez klobouku, nebyl bos, všechno bylo jinak. Chcete vědět jak? Takto: Ten jeden se jmenoval Toník. Ten druhý byl Jeník. Tomu jednomu říkali Cvalík, tomu druhému Špunt. Toník byl Cvalík, Jeník byl Špunt. Když na ně volali, nevolali Jeníku! Toníku! Volali: Cvalíku! Špunte!

Cvalík byl Cvalík, protože byl cvalík, když se Špunt narodil. Špunt byl Špunt, protože to byl takový baculatý souček, aspoň takový byl tenkrát, když mu začali říkat Špunt. Je pravda, že to bylo již dávno. Tenkrát Cvalíkovi bylo nějakých pět let a co může takové pětileté děcko být, když ne cvalík? A co může být takové čtyřleté dítko, když ne špunt? Uznejte sami. Co by mohli být? Ze začátku jim tak říkali jen táta s mámou. To proto, že široko daleko nebyl nikdo jiný, kdo by jim tak mohl říkat. A široko daleko nikdo jiný nebyl, protože bydleli na samotě u lesa, na takové táhlé stráni, na které se v zimě krásně sáňkovalo a v létě ještě krásněji válely sudy. Táta s mámou měli na té stráni chalupu, u chalupy stáj, ve stáji dva či tři koně, protože táta se živil obchodováním s koňmi. Tady na jarmarku koně koupil, tam na jarmarku koně prodal. To se ví, od jednoho jarmarku do druhého si koně nechal doma, tomu vyléčil koliku, onomu spravil spěnky, spěnky jsou koňské nohy a moc, moc často koně bolívají a musí se jim léčit. Tak a to dělal táta. A máma? Ta se starala o chalupu, o nějakou slepici, aby byla vajíčka, o kocoura Bartoloměje, který jí za to domů nosil myši, o psa Alíka, který jí domů nenosil nic, ale místo toho v noci štěkal, aby se máma nebála. Pravda, někdy v noci místo štěkání vyl, ale to se musí psům dovolit, oni by bez toho vytí nemohli být. Když na to přijde, to vytí se moc krásně poslouchá, když jste v teple pod peřinou a můžete se spokojeně bát. Alík vyje, vám běhá mráz po zádech, krčíte se pod peřinou a říkáte si: To je dobře, že jsem v suchu a v teple. Co tam ten Alík má, že tak teskně vyje? Co by měl? Vyje si, protože je mu smutno. Protože široko daleko nemá žádného kamaráda, žádného Azora, který by mu odpověděl. A když náhodou někde v dálce nějaký Azor je a začne výt Alíkovi v odpověď, vyjí oba dva, a jsou rádi, že se slyší. To Cvalík a Špunt jsou na tom líp. Ti mají jeden druhého. Bodejť by neměl bráška brášku. Od toho přece 14

bratři jsou. Společně se táta s mámou lopotili na políčku za chalupou, aby na něm vypěstovali nějaký ten brambor do hrnce, trochu žita na chleba a trochu ovsa pro slepice. Ovsa. Kdepak na těch kopcích pšenici. Ta se pěstuje jen dole v rovinách. Tady na kotárech ji musí nahradit oves. I pro koně je oves to nejlepší. Když se koně léčí, musí se také krmit. Nemusí všechno zrní sezobat jen slepice. A když se sklidí trochu toho žita, musí ho táta naložit na vůz a odvézt do mlýna, aby je mlynář semlel na mouku. A to byl ten kámen úrazu. To žito. Táta s mámou ho sklidili, vymlátili, zrno vyfoukali, aby ho zbavili plev, nasypali je do pytlů a pytle naložili na vůz. No dobře. Jenže začalo pršet. Když na horách prší, tak neprší, ale lije. A když lije, nedá se jet do mlýna se zrním. Pytle ležely na voze, vůz stál ve stodole, a Cvalík se Špuntem nemohli ven, protože pršelo jako z konve. Co asi udělají takoví dva kluci, když nemohou ven? Nu, přece zalezou do stodoly. A co v takové stodole? Nu, přece vylezou na vůz. A co na takovém voze? Nu, přece si začnou hrát na piráty. Korba toho vozu, to je paluba korábu, oj vpředu je čeleň, uprostřed je stožár s plachtou, vzadu kormidlo A kde je ten stožár? Kde je to kormidlo? To je, prosím, těžké. Říká se, že kde nic není, ani smrt nebere. Ale co s takovým korábem, který nemá ani stožár, ani plachty, ani kormidlo? Řekněte sami: Co je to za koráb? To zas neznáte Cvalíka a Špunta. Kde má táta kladivo a hřebíky, věděli. Kde má pilu, věděli rovněž. A kde má srovnaná prkna, věděli také. Co by mohlo takovým dvěma vykutálencům uniknout? Věděli, kde jsou hřebíky, kladívko, prkna, a nebudete tomu věřit, nějakou náhodou, nějakou divnou náhodnou náhodou se ty hřebíky a ta prkna octly ve stodole. Kladívko rovněž. Úplně stejnou náhodou. S těmi prkny se to mělo tak: Přiznejme si to, táta byl trochu mlsná huba. Napadlo ho, že by si mohli 15

odchovat prasátko, aby byly v zimě jitrničky a jelítka a kousek ovaru, kousek uzeného na neděli a třeba tu a tam i nějaká pečínka. Proto si smyslel, že postaví chlívek, z naspořených grošů koupí selátko, vypěstují pašíka, a na Vánoce budou hody. Proto měl ta prkna, proto měl tu pilu a kladívko a hřebíky a právě se chystal, že se do té stavby pustí, když prkna zmizela. A také zmizela pila. Hřebíky byly také fuč. A kladívko jakbysmet. Když zmizí prkna, pila, kladívko, hřebíky, musí se po nich pátrat. A když se po něčem pátrá, přijde se i do stodoly. A uvidí se koráb. Uprostřed korábu se tyčí stožár z rozřezaných prken, vzadu trčí kormidlo z rozřezaných prken, od postranic vzhůru se táhne lanoví, pro změnu z tátových otěží a opratí, dokonce i z vazáků, jimiž se přivazovali koně ke žlabu ve stáji. To je to, co mu padlo do očí jako první. A pak mu padli do očí piráti. Krčili se za bočnicí vozu, jenom střapaté hlavy jim koukaly. Zatrápení uličníci! Aby vás čert vzal! Ulevil si táta a to neměl dělat. Říci aby vás čert vzal vůbec není tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo, protože nikdy nevíte, kdo vás vezme za slovo. Vy řeknete aby vás čert vzal, a do stodoly se vám všourá takový tatík, kde nic tu nic, možná něco mysliveckého, protože má zelený klobouk s pírkem, ale jen takový ten na tři facky, je vidět, že to pírko již prolezlo lecjakým houštím, protože z něj nezůstalo téměř nic, vlastně zůstal jen ten holý brk. A takový smutný kukuč ten chlapík má. To od toho, jak mu visí dolů kníry, které má pod nosem. Co s nimi asi dělá, když obědvá? Vytírá s nimi při každém soustu lžíci? Co byste rád, člověče? Ten člověk na kupce koní nevypadá. Takže se táta zeptat musí. Co kdyby to byl nějaký vandrovník, který nese vzkaz odněkud od doláka, od nějakého sedláka, který bydlí dole v rovině, a nestojí mu to za to 16

štrapacírovat se do toho kopce a do té stráně, aby se zeptal, jestli táta náhodou nemá právě teď na prodej pár valachů, vhodných k tahu. Já, jako, tento, trochu jako koktá chlapisko. Já bych, prosím, ty dva uličníky. Co byste? Nevěří svým uším táta a je mu jasné, že o koně asi nepůjde. No, ty dva uličníky, prosím. Jak jste říkal, že si je jako mám vzít. Tak jsem, prosím, tady. Pak se s takovým člověkem domluvte! Vy se chystáte naplácat svým dvěma klukům na zadek za zničená prkna, za rozsypané hřebíky, za ztracené kladívko, a on si přijde, že by si jako ty dva raubíře vzal. Kde by tátu napadlo, že právě řekl, aby si je čert vzal. Vždyť to se přece jen tak říká a říká se to stále. Ale ten nápad, že by vás čert vzal za slovo? No, to snad ne! Člověče A to, prosím, ne. Člověče mi, prosím, neříkejte. To je jen taková podoba, aby se lidé nelekali. Člověče mi neříkejte, protože já jsem čert. 17

Natálie Paterová Pro případ nouze Pro případ nouze si schovávám smrt ve spodním šuplíku nočního stolku. Dokud se srdci chce Tak sekni, bože! Dokud se srdci chce z hrudi vyskočit vyrvi mi páteř a pohni světem! Štědrovečerní Na dvoře muži vykostili anděla. Křížem ztloukli psa, když žebral a ke kostrám vysvlečených z rybích těl hleděli tak zbožně že by jim to člověk snad i uvěřil. 18

Adam Svozil (bez názvu) 1 Bože, jak jsou nechutná, jídla v aspiku třesoucí se okurky pepř a čas. Jak jsme se měli, chodili se navštěvovat a potom želatina přetekla i naše domy. Natekla mi do všech krabic a zásuvek, do rádia do knih i do hlavy a proto už tě ani nevolám, naše minulost je třaslavá a přítomnost pouhou hrou na jídlo. Dělí nás pět ulic a moře želatiny. Je mi to lhostejné? Jen kdyby všechno tak nekmitalo 6 nehybné páteční večery doma Slyšet kočku zašitou v pytli a kaskády tuku plnící tělo a přitom tak horké ruce! zase ujel autobus zase uvadá a hnědne listí a můj čas zde hučí v uších srůstají nohy na co myslet? prahne se po jiné, lepší tmě a hlavně po cizích vlasech ale svět mrzne a já s ním. 19

Velké Ticho Klára Váňová Moře, plodová voda mého snu. Jen několikrát jsem se u něj zastavila. Nejsem jím fascinovaná. Nepatří mi. Ani já mu nepatřím. Jsme jako dva cizí lidé, uctivě se jeden druhému pokloníme, víme o své existenci, ale za chvíli přejdeme na druhý chodník. Kolébá se. Namlouvá si, přitéká a odtéká. Pění se a nadává. Jemňoučce doráží, hystericky se směje. To vše beze slov. Je to ochrana před těmi zbytečnými slovy, před tím, co se tak obyčejně ve společnosti říká, co jsem já i vy slyšeli již mnohokrát. Všechno překryje, všechno. Není ani na začátku našich dní, není ani na jejich konci. Voda mezi mým nosem a ústy. Protéká mnou. Co když nevyplavu, napadne mě. Co když jen nevyplavu? Jenže utopit se by bylo tak snadné. Sůl štípe přece jen chvíli. A pak už jen ticho. Velké přestárlé ticho. Moře není mrazivé. Je jako jíní, cukrově pění, skládá ódy neforemnému tělu. I když je leden a zimní čas. Nejsou tu víry, nebezpečná místa. Vyplavu nad hladinu. Sípavě se nadechnu prochladlého vzduchu. Rozkašlu se. U břehu je moře mělké, vyvrhuje mě jako tvrdou slupku. Postavím se do bledého slunce. Kůže se mi proti vodní hladině temně leskne. Kotníky stále namočené v slaném nálevu. Oklepu se jak blechatý chundelatý pes. Budeš mít rýmu, říká ten člověk, který sedí na břehu, opřen v chladném písku o loket. Sedí bez hnutí, oči má přimhouřené. Kouř z tabáku, který všude s sebou nosí, se rychle rozplyne ve studeném vzduchu. 20

Asi ano, souhlasím. 21 Ale vyplavala jsi a to je moc dobře. Asi ano, kývu hlavou a kýchnu. Musíš k sobě přistupovat jinak než doposud, říká ten člověk. Jemněji. Naslouchám jeho slovům. Kolébají se. Nejsou vůbec hranatá. I já k tobě musím přistupovat jemněji, říká dál a popotáhne do plic sloupec dýmu. Smrtí to nekončí, obrací ke mně svůj zrak plný něhy. Víš to? Jak bych to mohla vědět? Jen jsem doufala, že mě potom už nebude nic trápit. Že zapomenu na všechny své nekontrolované a namyšlené zrůdnosti lidství. A že zlomenina pravé nohy před dávnými věky mě při změně počasí nebude bolet. K čemu tedy to velké divadlo? ptám se popuzeně. Aby se hlupáci zalekli, aby světu vládl strach, řekne a nabere do dlaní trochu toho sypkého písku. Ale já se nechci bát. Slyšíš? Nechci být stále ustrašená, nechci se stále třást, křičím na něj. Kdyby ses teď nebála o svůj život, utopila by ses, odvrací oči někam do dálky a odplivne si. Ví, že brzy odejdu. A že mě z té cesty nemůže zrazovat. Půjdeš ho tedy hledat? ptá se a oči má podlité řetězem náhodných a nepřítomných dní. Copak je ještě jiná možnost? ptám se sarkasticky. Třeba se jednou ke mně vrátíš, usměje se rozpačitě. A v té jediné chvíli, v té drobounké chvíli, se prokmitne v jeho tváři skořepina milosti. A co když ne? pátravě hledám v jeho pohledu. Uvažoval jsi někdy o tom, že se třeba nemusím

vrátit a nebude to mojí vinou? Víš, kudy se dát? Zavrtím hlavou. Za kolonádou by měl být velký dům. V dětství jsem o něm slýchával. Když se ztratím, půjdeš mě hledat? zkouším to znovu. Na tu cestu mě přece připravil on. To jedině tento člověk smyl z těla krutá znamení času a nepřístojností a seslal do něj trochu klidu a tepla. Nejsem si jistý, zda bych to zvládl. Takže mi nepomůžeš? Všechno jsi dokázala sama. A kdo hlídal můj spánek? Kdo ve mně věřil, dodával živočišné teplo, krmil nadějí? ptám se zcela ohromena. Mlčí a už se na mě nepodívá. Ticho praská v mých uších jak střelný prach. Všechno se dá shrábnout na chodník a počkat, až to popeláři odvezou do smetí. Věřila jsem, že máš laskavé srdce, říkám a z mých rtů vytekla do písku veškerá krev. Nemám vůbec žádné srdce, říká ten muž a vytahuje z kapsy pomuchlaný balíček tabáku. Patrně si již brzy ubalí další cigaretu. Oblékám se mlčky. Potopit se ještě jednou do moře by byl jen další marný pokus, jak ještě chvíli zůstat. Už nejsem součástí moře. Nejsem již součástí žádné důmyslnější stavby. Ani se neloučím. Moře zůstává za mnou tiché a bezejmenné. Neumělo mě pohřbít, nezvládlo mě utopit. Je ráno. Mlžné a mlaskavé. Jantarový písek mi křupe mezi bosými prsty. Na kolonádě se prohánějí 22

rackové. Krouží nad ocelovou konstrukcí, hledají společnost. Vyzobávají drobná zrna trav, která se uchytila v písku po přílivu. Mám olepená víčka nánosy řas, vzpomínek a zívání. Prohrábnu se v mastných vlasech. Jsou slané. Všechno je slané. Představa pšeničných tyčinek s krystalky soli, které se tak dobře chroupají před jakoukoli televizní obrazovkou. Stejně jako rackové jsem si vybírala ty, na kterých bylo soli nejvíce. Na pobřeží se rozprostírá slanost a trpkost budoucího dne. Slunce je ještě plaché a osamělé. Písek vychladlý nočními stesky a rozemletými lasturami. Šlápnout do něj mimo jitrem prohřátou stopu znamená zjistit znovu a opět, že je zimní období. Chtěla jsem vylovit z moře něco převratného. Něco, co by lidstvo posunulo dál. Pryč od jejich pozemských nenasytností. Hladu, věčně věků opakování stejných banálních chyb. Chtěla jsem se potopit až na dno, překonat malost každého pokušení, dotknout se prázdného prostoru, který se rozevírá. Položit život za něco většího než je každodenní štěrk, který vysypávám z rukávů. A tak jsem se vydala. Tebe hledám, křičím, tebe, který přinášíš úlevu unaveným smyslům. Jako rodič, do jehož náruče spěchám. Jako rodič, kterého do večera musím zničit, abych nebyla zničena sama. Odpovíš mi na otázky? Dáš mi živou vodu pro rány hlubší než je smrt sama? Pomůžeš mi namazat jizvy těch, kteří trpí, heřmánkovou mastí? Jdu za tebou. Kdysi jsem ti chtěla sloužit. Dnes žádám jen být. Alespoň na chvíli si nepřipadat jako ztracené jmelí na vysoké borovici. Prázdná kolonáda. Sloupy z mramorového kamene. Proplétám se jako užovka mezi nimi. Chladnokrevný živočich mezi bílými nosníky, na kterých zbyly otisky pompézní doby a vůně zašlých 23

časů v jelenicových rukavičkách. Lidí tu není. Je na ně příliš velká zima, než aby popíjeli z porcelánových kalíšků vodu slanější než jsou jejich vlastní slzy. A pletichařili, milovali, odporovali a vzdávali se. I ozvěna by pod jejich kroky umlkla. Chvíli tu bloumám, prohlížím mytologické obrazy nad sloupy. Rackové na sebe dorážejí a odpočívají na rampách. Najednou ji vidím. Opravdu ji vidím. Není to přelud, ale secesní vila. V ranním oparu nahmatávám její studené obrysy. Je jen pár kroků vzadu na vyvýšeném místě. Tam, kde se první půda s chomáčky trávy spojuje s dunami písku. Je nazelenalá jako mořské chaluhy. Šla jsem tudy tolikrát a přitom jsem ji nezahlédla. Brouzdala jsem se tudy sama i ve společnosti druhých lidí, a přece jsem na ni nikdy nenarazila. Co řekl ten člověk? Že o ní slyšel v dětství vyprávět? Spatřil ji vůbec někdy? Nebo o ni jen marně a tvrdohlavě snil? Několika hbitými kroky se dostanu až k ní. Na první pohled je vybledlá. Holka. Chudokrevné děvče s modravým jazýčkem, který jen s velkou námahou vyplazuje. Vysoká a bokatá. S dřevěnými krovy. Se zastřešenou verandou. Kdysi se tu muselo dobře sedět a hledět na moře. Sledovat jeho proměny a hrát s racky domino. Tak velkou touhu vetřít se k někomu do příbytku a na chvíli zůstat, jsem nikdy neměla. Na chvíli sklonit hlavu a dát ji někomu do dlaní. A říci, ano, zašla jsem příliš daleko a nemám se kam vrátit. Na několika místech se jí drolí omítka. A co je pod ní? Bytelné pálené cihly. Dům má i zelená dláždění. Potýraná okna se skleněnými ornamenty překrytá silným igelitem. Odhrnu jeden z nich. Okna jsou původní, při krajích jemně zbroušená. Nezdají se poničená, jen zaprášená dlouhým věkem. Vyběhnu venkovní schody do domu. Přidržuji se krátkého vratkého zábradlí. Spěchám a volám. Tak tady jsem. Dělej 24

Velká prostorná hala. Koberec s nízkým chlupem, podlouhlé zažloutlé zrcadlo na stěně. Kromě schodiště tu nic není. Vidím ten dům rozsvícený a pohostinný. Plný lidí, kteří si svlékají kabáty a vítají se s těmi, kteří tu bydlí. Celá ta scéna vypadá klidně a neuspěchaně. Pluje jak plachetnice s napnutými plachtami a dobrým větrem v zádech. Stoupám po schodišti, prsty se nervózně dotýkám dřevěných polic po obou stranách. Některé jsou prázdné, v jiných jsou vyskládané zbytky knih. Jejich názvy jsou v jazycích, které jsem se nezvládla nikdy naučit. Táhnou se jak davy ptáků po obloze. Spěchají na jiný kontinent, za jiným sluncem. Ani v prvním patře nikdo není. Jen troje zavřené dveře. Jsou nenápadné a neozdobené. Mám ostych je otevřít a podívat se, co je uvnitř. Několik bezbranných místností s dřevěnými trámy. Jsou prostorné, bez nábytku. A opět úplně holé. Zatažené žaluzie. Příjemný chládek a zbytky záclon, které se pohupují jako mořští koníci. A uprostřed těch místností široké postele, ve kterých by patrně mohly být pokrývky a polštáře. A bílá vypnutá prostěradla. Všichni spí. Mají buclaté obličeje, ruce volně splývající po polštářích, oči pevně zavřené. Pod víčky se jim míhají vodní sasanky, které doprovázejí jejich potulné sny. Je možné, že se před tím mnozí z nich milovali, zpomaleně jako příliv a odliv, komíhali kyčlemi, bloudili v dunách písku, šustili hedvábným povlečením. Jenže pak usnuli, a jsou tak nevinní, a tak hořce hořce krásní. Zavřu za sebou ten výjev a ocitnu se opět na schodišti. Je důkladné a vrzající jako život, po kterém kráčím. Už nemám nač čekat. Rozběhnu se vzhůru do těch schodů. Obdélníkový stůl o patro výš. Zimomřivé kachličky na podlaze plné vůní a laskajících dobrot. 25

Lampa v koutě se stínidlem, kredenc se zbytky bílého porcelánu. Na stole poházené stříbrné příbory. Desatero kuchyně, desatero ostrých nožů. A rodina, která tu večeří. Cinkání skleniček, drobky, neumyté nádobí. Slyším šoupnutí židle, dětské pošťuchování. Už není kam se vydat. Oslněná výškou a světlem, vcházím do poslední místnosti v domě. Parkety pod mými kroky jemně ševelí. Je to taneční sál nebo něco podobného? Ale proč je tedy tak zoufale prázdný? Vidím křišťálové barevné lustry s cingrlátky. A hořící oči návštěvníků, kteří tu zůstali přes noc. Je slyšet hudbu. Odněkud se nese. Balkónová okna jsou dokořán. Od moře jimi prochází slaná vůně a lehký pobřežní vítr. Lidé jsou rozesmátí, tancují, dovádějí. Dívky v dlouhých róbách s naducanými živůtky. Muži ve vybělených košilích a kravatách. Hudba zní veselá, skočná jako právě zadělávané těsto. Stojím uprostřed té nádhery a dívám se. Třeba i pro mě přijde nějaký tanečník a dostanu se do kola. Ale nikdo nepřichází, nikdo mě nevidí. Lidé okolo se smějí, důvěrně si šeptají a tancují své tance. Stojím tam uprostřed té nádhery a divím se, proč nikdo nepřichází. Proč mě nikdo z těch mužů taky nepožádá o tanec. Vždyť bych se určitě snažila jako ostatní dívky. Bylo by to milé zapojit se do toku času a na chvíli se vmísit mezi ostatní. Pak se však podívám na své ruce a zesinám. Jsou staré, plné pigmentových skvrn. Jsem překvapená či zaskočená? Zahledím se do broušeného zrcadla na stěně a užasnu. Světla podél něho se třepotají a oznamují mi, že mám obličej prokvetlý vráskami. Moje kdysi dlouhé tmavé vlasy zesvětlaly. Vítr z balkónu si s nimi hraje. Jsou zázračně bílé jako chomáčky vaty. Tohle tedy měl být cíl mé cesty? Tohle je odpověď na veškeré hledání a snažení? Podívaná perverznější než smích obrovských velryb? Rozeběhnu se ze schodů dolů. Nechci v tom divadle dál hrát. Schodiště se přede mnou divoce roztočí a vlní se stále rychleji. Už mě nic nemůže zastavit. 26

Jenže tohle není konec všemu dění. Těžce doklopýtám do sklepních prostor a narazím na schody zbudované z kluzkých kvádrů. Na nízké klenby. Na uhrančivé šero a mokré teplo. Držím se oběma rukama zavlhlých zdí. Až se mi začíná třást brada a zuby v ústech cvakají do rytmu. Pak uklouznu po jednom schodu. Naražená kostrč pálí, hlava je zmatená. Uvidím police s vínem. Sáhnu po jedné z těch lahví, podívám se skrz ní do světlého pruhu světla, které sem ze schodů dopadá. A jsem blízko. Tak blízko. Možná je to smrt, možná je to narození. Nové závěsy na oknech. Aby slunce nesežehlo všechny květiny. I mysl je jako průzračné proužkované pyžamo, ve kterém přicházejí jen dobré sny. Utrpení není bolestí, smích nakupenou hříčkou hloupých přání. Krása není souměrná, veselost není poznamenána sobectvím. A láska ta není požírající, zhoubná a násilná. Už brzy to spatřím. Dotknu se toho celou svou bytostí a nabídnu cokoliv. A sundám pavučiny okolo zavařovaček s třešňovým kompotem. V hloubce přede mnou, za regály dříve plnými jablek a jiného ovoce, tam, kde kdysi visely ryby a odpočívala zvěřina, překryté skruží, začíná opět mořské pobřeží. S důvěrou hledím do moře. Šumí mi u nohou jak láhev šampaňského. Z jeho hloubky na mě zírají dvě tmavé oči. Je to poťouchlý, ale neuhýbavý pohled. Nevím, kdo se to z hlubiny moře na mě dívá. Kdo mě pouští do svých hnědozelených sítí. Čí oči to jsou. Jsou moje. Praha, únor 2010 27

Dům omítku plnou nezhojených ran dešťovou vodou zpitý do němoty dům bezdomovec zůstal dokořán čůrá jak pes na všechny vaše ploty Zubní osmička vlevo nahoře je nekonečno s drobným kazem moudrost má blízko k pokoře a ta tě stáhne zpátky na zem 28 Poštolky měsíc nepořádně vykreslená omalovánka šišatý puk na kluzišti nebe a slunce rozhodčí na klesající tribuně sledují volnou jízdu poštolčího páru dvojité hvízdnutí přejíždí po zádech studenou bruslí vzpomínky stále jich přibývá mozek přepíná kanály propojí hokej s krasobruslením poštolčí hvízdání teď a tehdy v krajině přivlastňovací kamkoli pohlédnu obrázky naskakují jak rychlé by muselo být to velké závěrečné promítání...? Jana Martiníková

L altro anno a Venezia Předloni v Benátkách (úryvek) Vítězslav Kaprál Přitahuješ mě gravitační silou, mé zrychlení roste, už zase vyděluji jednotlivost z náčrtu a kompozici ztrácím ze zřetele, plamen vášně mi vskočil do tváří, hořím, hořím, hořím v éteru jako sirné proudy hvězd, má odvaha kypí k Velkému třesku, dychtím spatřovat Tě znovu a znovu, každé boží ráno na tomto světě chci být svědkem toho, jak procitáš, vyprovázet Tě k odchodu na zápraží a líbat na cestu; jsi-li daleko, volám ze skal po Tvém objetí, a přitom ve Tvé přítomnosti ztrácím sílu a bojím se Tě oslovit, ozvěnou se mi proto vrací leda vlastní hlas. Žiju osamocená, na vysoké skále, životem poustevnice. Na kostelní věži odbíjí celá hodina, utichá dusot kopyt, utkání končí; seskočil jsi z koně, snímáš přilbu, Tvé kaštanové kučery splývají na dálku s koňskou srstí. Stála bych tu za plůtkem bez hnutí (zato však s pohnutím v srdci) třeba celý den, hltala každý Tvůj pohyb, jen Tě mít stále na očích, ale nic se nikdy neodvíjí podle našich představ, nyní například musím naskočit na bicykl a ujet, co nejrychleji ujet bázni ze setkání, z hrozby možného zklamání a rozuzlení odsunout na večer. Uchystám vanu ke koupeli, ponořím se do nálevu z květů levandule a nasáknu nadějí. Ještě teď jitří mé nitro to starodávné odpoledne, ještě mi v uších zvoní zvony, kopyta koní, kostelní zvony. Ještě mám naději! Svět rozprostřený mým očím vodnatí, kapky se řasí pod okapy, řetízkují na zábradlí, zúží se, ukapávají a rozstřikují se mi v řasách, nutí mne mrkat. Slzy, které dříve nebo později oželím. Dosti už povzdechů, je hloupé truchlit pro ztrátu něčeho, co jsem nikdy neměla. Když nenalezne kuráž muž, musí ji v sobě najít žena 29

Vzduch pod lipami náhle zprudka zavoněl ambrózií, zezlátl medovým nektarem, to protože ses zhmotnil ve dveřích tanečního sálu (jsi skutečný, nezdáš se mi?), právě když jsem se chystala vstát a vejít, než vyhlásí dámskou volenku. Pomalu se napřimuji, strnulá, bez dechu, rozvzpomínám se na úsměv, v levandulovém uzardění svírám kapesník pod staženým hrdlem, ztratila jsem řeč, nedokážu si vybavit zvuk slova, stojím a vyzařuji půvab a důstojenství, hvězdy opouštějí své pevné místo, už jsi tak blízko, že rozeznám odstín Tvé vázanky i Tvou vůni, Královské kapradí. Póry kůže pronikavě vnímám všechny pachy, tóny i barvy noci. Jestli se mě teď dotkneš, přísahám, že omdlím. Šeptem jsi vyslovil mé jméno, hvězdy mi srší do očí, praskají v uších, žádáš mě o tanec; ano, tak jsem se dočkala, věděla jsem to, přece jsi musel vidět, co se mi po celou tu dobu zračí v očích, přesto odmítám Tvé rámě, tento večer rozvinul lístky jako krásná tropická květina, patří nám a já Tobě, pojďme si zatančit přímo zde, na terase, v doslechu hudby, avšak sami, svoji pod stříbroskvoucím Měsícem. Uchopil jsi mě v pase, nevím, jestli tančíme anebo se vznášíme, Tvůj purpurový dech mi hřejivě dopadá na líce, slábnu, slastně přivírám víčka, zakláním hlavu, sklouzl mi kapotek, padl do listí, odevzdávám se Ti, můj pane, jsem Tvá, beze zbytku, Tvůj ret se nepatrně rozvírá jako kalich vesmíru do mého úžení, a teď teď Věčnost uběhne v jediném okamžiku. Naše nejskvostnější, láskyplná vteřino, zrozená z milosrdenství večera, oplotím tě jako rajský sad, uložím na věčné časy v kanopě paměti, opevním si tě v srdci a již nikdy nic, ani smutek, ani příkoří, nenajde sil mě pokořit. Je to skutečnost. Je to sen? 30 Hlava se mi točí a zvony zvoní, zvony zvoní, zvoní, zvoní, zvoní!

Zima Ledovec rampouch v křoví lesklými ptáčky vypípán červené bobuloví uprostřed zimy tulipán Sv. Václav Sochy můžete kopí nekopí Životní díla nadživotní velikosti Na koni pod koněm nikdo nesmí stát Snad stát A vleže v Houštce ubíjejí se navzájem tóny bronzu ze Staré Boleslavi měla by se jmenovat Stará Václav Štěpán Špád 31

Zuzana Sušánková Smog Nevyrovnaná ústa hrají si se slovy. Nevyřknutá úcta chuť jakoby od soli. Vonný zápach jarních vloček a krátkých dnů slabý nátah smogu a probděných snů. Hádanky přilepené slinou na okno do nekonečna, kde miliony obrazů splynou a pára s nimi, ústy nedotčena. 32

Zdeněk Miška 33 Neviděné, leč, prožité skutečnosti?! O životě (úryvek) Život a smrt je de-fakto JEDNO* To co se nazývá Smrtí, je jen přechod k ŽIVOTU. Život je jen velmi krátká část našeho ŽIVOTA. Život je součástí ŽIVOTA* Tak jako realita je součástí REALITY* Můžeš být slepý a přesto vidět. Můžeš vidět.a přesto žít v temnotě. Můžeš být slepý, nebo vidět..a nemít nebo MÍT Srdce. Rozhodni se Člověče!

Tak nádherně se smála Brzoranní sen. Velké oparové nic a z dáli se přibližuje nádherná antická tvář a nádherně se směje. Anděl říkám, když mi prvně píp, píp, píp mobilový budík a hned ho přerušuji a vracím se zpět do snu. Chvála Bohu je tu a pořád se přibližuje, přímo na mě letí a tak nádherně, přenádherně se směje, beze zvuku, úsměv, co jaktěživ jsem neviděl. Několikrát odkládám vstávání, nemohu se nabažit té nádherné Andělské tváře. Už se směji a šťuřím i já. Nádherné prodloužené vstávání, tak tak, že stíhám vlak. Tudum, tudum podřimuji ve vlaku cestou TAM. V polospánku polodospávání cítím, jak jede rychle. Až to háže po kolejích a stojíme! Obec Chropyně? tu přeci rychlík nestaví! Vypíná se topení, motor mašiny a ticho.zkrátím to PŘIBRALI JSME NA PŘEJEZDU AUTO. 34

Abecední seznam účastníků literární soutěže Prvotiny 2010 Antoš, Matěj Antoš, Pavel Bačinská, Eva Baleková, Martina Bartoňková, Jana Bartošová, Monika Bařinová, Jitka Bébarová, Amálie Becová, Pavla Bekárek, Jan Beranová, Eliška Beranová, Silvie Bican, Vítězslav Bonaventurová, Jitka Borowska, Janina Brabcová, Jitka Brinda, Robert Brišová, Nikola Břečková, Alice Buchalová, Iveta Bundilová, Kateřina Búran, Miroslav Capůrková, Jana Cwik, David Čaníková, Sabina Čaníková, Sabina Čáp, Petr Čapoun, Milan Čermáková, Miroslava Černá, Barbora Černošková, Barbora Černucká, Veronika Černý, Bohumil Červenka, Jan Čičáková, Marie Čížek, Jaroslav Čunátová, Barbora de Quiz, Paul Derner, Vladimír Diatka, Vojta Dobiášová, Ester Dobrovítovská, Jitka Dočkalová, Minka Doleček, Martin Doležalová, Aneta Dostál, Karel Doubravová, Kristýna Drábiková, Ivana Ehrenberger, Jakub Engelmannová, Luci Filo, Andrej Fílová, Zuzana Fišer, Jakub Fuchsová, Vladana Gatalica, Goran Gavlasová, Michaela Gecová, Barbora Hajdíková, Zuzana Halfarová, Adéla Hanyášová, Tereza Havlenová, Klára Havlíčková, Míša Havlová, Mirka Hejnarová, Kateřina Hellinger, Roman Heto, Matyáš Hiklová, Helena Hinerová, Romana Hlavatá, Natálie Horák, Peter Horák, Radoslav Hospes, Vítězslav Hovorková, Marie Hradilová, Helena Hradilová, Lenka Hrdinová, Aneta Hušek, Dominik Chytilová, Hana Ivanecká, Lucie Janků, Iveta Janků, Radka Janská, Radka Jaroš, Mirek Javorková, Lucie Jiříčková, Jana Jurek, Jan Kabelíková, Zdeňka Kačírková, Petra Kalusová, Zlata Kaprál, Vítězslav Karoliová, Martina Kartal, Lena Jaro Ketnerová, Radka Klimeš, Milan Knappová, Ema Knoppová, Anna Kobulejová, Karolina Kolářová, Ivana Kolářová, Marika Kolovrat, Oldřich Konečná, Šárka Konečný, Vojtěch Kontová, Terézia Kopecká, Tereza Kopecký, Vít Kopečná, Helena Koreček, Vladimír Korytářová, Eva Kosíková, Žaneta Kotrla, Jirka Kozlová, Anna Kožnar, Robin Kráčmarová, Markéta Krahulcová, Anna Králík, Mirko Kramářová, Jana Krampolová, Zdeňka Krausová, Kateřina Kropp, Daniela Krupášová, Lucie Křivánková, Alena Kubíček, Jan Kubíková, Gabriela Kučerová, Nikola Kušová, Karin Kvapilová, Dorota Kyselová, Eliška Landová, Pavlína Lange, Adam Laryš, Jaroslav Lesa, Tomáš Líbalová, Zdenka Lírová, Jindra Loučková, Kamila Macková, Barbora Mahdalová, Miroslava Machačíková, Kristina Machovská, Hana Machovský, Honza Majáková, Denisa Maliková, Tereza Maloušková, Ivana Mareček, David Marek, Tomáš Martin, H.

Martiníková, Jana Martinková, Lenka Martínková, Aneta Marvan, Jakub Mašková, Aneta Matisová, Veronika Matys, Pavel Mazáč, Antonín Melounová, Karolína Menšík, Radovan Mikešová, Jana Miška, Zdeněk Mlčáková, Veronika Molčániová, Emília Montag, Boris Montagová, Kristýna Moravcová, Isabela Morongová, Magdaléna Mráčková, Milena Muchová, Zuzana Müller, Michal Nejedlý, Václav Nevrlá, Irena Nguyen, Mai Lan Nosálek, Pavel Novotný, Martin Ondoušková, Pavla Orthová, Monika Pálková, Barbora Pargačová, Tereza Pášová, Eva Paterová, Natálie Pavelková, Martina Pavlasová, Martina Pavlíček, Miroslav Pazdiorová, Helena Pechar, Martin Pěchoučková, Eva Peltanová, Alena Persein, Václav Peřinová, Karolína Piňous, Jan Pinta, Ondřej Pískovský, Daniel Plačko, Marcel Platonová, Tatiana Plicková, Martina Pohlová, Lenka Polák, Miloš Poláková, Petra Poláková, Lucie Polívková, Denisa Pospíšilová, Lenka Princ, Kamil Procházková, Hana Provazníková- Vydomusová, Dobroslava Přikryl, Radomil Přikrylová, Kristína Puškárová, Nikola Puškárová, Denisa Pyšná, Barbora Richterová, Alena Rudolfová, Lucie Rýsler, Jiří Řeháček, Jan Řezáčová, Bára Řezníček, Pavel Samková, Marie Sedláčková, Miroslava Sedlák, Jaroslav Schenková, Alexandra Schmidová, Věra Skula, Kryštof Slavík, Jiří Slonková, Veronika Smejkalová, Lada Smékalová, Naděžda Smékalová, Růžena Součková, Petra Spurná, Kateřina Srncová, Veronika Staněk, Martin Straková, Petra Straková, Kateřina Stránská, Karolína Stýblo, Pavel Sušánková, Zuzana Svašková, Dita Svobodová, Ivana Svozil, Adam Svozilová, Karolína Šárková, Alice Šebíková, Zdeňka Šimánek, Martin Šindelářová, Kateřina Škrabal, Radomír Šlechta, Antonín Šmajzrová, Katka Špačková, Dana Špád, Štěpán Špičková-Mecová, Marie Štafová, Eva Štarková, Petra Šťastný, Adam Štefanidesová, Anna Štěpaníková, Gabriela Štěpánková, Aneta Šustková, Hana Šušlíková, Jana Tisucká, Beáta Tulka, Tomáš Turčeková, Šárka Uhlíř, Petr Ulbrich, Martin Vaculíková, Zdena Valsová, Michaela Vaníčková, Silvie Váňová, Klára Vejnarová, Věra Veličková, Helena Věžník, Tomáš Vihan, Miloš Vlasák, Jan Vlčková, Jana Vodičková, Alena Vojáček, Libor Vojáčková, Hana Vondra, Martin Votruba, Svatopluk Voženílková, Simona Vrána, Ondřej Vrána, Václav Vrubel, Ondřej Vykydalová, Adéla Vysloužil, Richard Wagenknechtová, Petra Węglowski, Jan Zámečníková, Jana Zdráhalová, Iva Zdrůbecký, Josef Zedníková, Anna Zelinka, Martin Zemanová, Marta Zubalík, Petr

Ediční poznámka: Případné odchylky od ortografické normy v jednotlivých textech byly respektovány jako výraz autorského záměru. Obsah Karolína Peřinová Přání s. 2 Kateřina Hejnarová Kouzelník s. 3 Gabriela Štěpaníková (bez názvu) s. 8 Pavel Stýblo (bez názvu) s. 8-9 Jirka Kotrla Kronika Doryťánkových vesmírných dobrodružství s. 10 Karolína Peřinová Nepořádek s. 11 Robert Brinda (bez názvu) s. 13 Natálie Paterová Pro případ nouze s. 18 Štědrovečerní Dokud se srdci chce Adam Svozil (bez názvu) s. 19 Klára Váňová Velké Ticho s. 20 Jana Martiníková Dům s. 28 Zubní Poštolky Vítězslav Kaprál L altro anno a Venezia Předloni v Benátkách s. 29 Štěpán Špád Zima s. 31 Sv. Václav Zuzana Sušánková Smog s. 32 Zdeněk Miška Neviděné, leč, prožité skutečnosti O životě s. 33

Knihovna města Olomouce 2010 TISKÁRNA JO, spol. s r.o. ISBN 978-80-85061-42-0