Akce byla podpořena v rámci programu Prevence kriminality ze zdrojů Statutárního města Olomouce. Charita Olomouc

Akce byla podpořena v rámci programu Prevence kriminality ze zdrojů Statutárního města Olomouce. Charita Olomouc

Charita Olomouc, 2013 ISBN 978-80-905260-2-0

BEZDOMOVECTVÍ V KONTEXTU KRIMINALITY SBORNÍK Z KONFERENCE POŘÁDANÉ CHARITOU OLOMOUC U PŘÍLEŽITOSTI 11. ROČNÍKU DNŮ O BEZDOMOVECTVÍ A V RÁMCI OSLAV 20. VÝROČÍ ČINNOSTI CHARITY OLOMOUC pod záštitou Mgr. Evy Machové, náměstkyně primátora statutárního města Olomouce

Úvodní slovo Mgr. Eva Machová, náměstkyně primátora statutárního města Olomouce Vážení přátelé, máte ve svých rukách sborník z konference Bezdomovectví v kontextu kriminality. Možná si jej pouze prolistujete nebo ho odložíte, ale věřím, že si jej většina z Vás přečte. Není to odpočinkové téma, kdy se budete bavit, kdy budete spokojení, ale je to téma, které Vás může vrátit k přemýšlení o podpoře a pomoci lidem ve svém okolí, kteří se ocitli bez domova. Domov se pro lidi bez domova stal hodně vzdáleným místem. Jak bylo na konferenci uvedeno, ne všichni porušují zákon, ale často se stávají terčem různých kriminálních útoků. Nejen proto je potřeba nastavení podpory a pomoci společnosti. Myslím si, že je také morální povinností myslet na druhé, kteří se ocitli v nouzi a chtějí svoji situaci změnit. Vzhledem k tomu, že v České republice není žádná právní úprava definice pojmu bezdomovectví, je potřeba dle možností využít stávající právní předpisy i postupy, které jsou také ve sborníku uvedeny. Pevně věřím, že čtení následujících řádků zanechá ve Vás stopu, která naší společností pomůže být lepší a solidárnější.

Úvod ke sborníku Petr Prinz, vedoucí Střediska Samaritán Vážení čtenáři, konference související s tématem bezdomovectví se staly pro Charitu Olomouc a její Středisko Samaritán čímsi samozřejmým. Nejde nám o to, abychom dělali akce pro akce. Plody konferencí mnohdy sklidíme až po více letech. Častěji než s odpověďmi se totiž setkáváme s otázkami, které nás nenechají v klidu. Nezřídka byla otevřená témata předmětem pro následnou realizaci v našich službách. Velmi mě těší zájem účastníků o tyto naše akce a stejně mě těší i ochota a nasazení kvalitních lektorů. Nechceme bezdomovectví nechat na okraji odborného zájmu. Věřím, že i konference Bezdomovectví v kontextu kriminality k tomu přispěla. Kriminalita s tématem bezdomovectví úzce souvisí. My, kteří s lidmi bez domova pracujeme, to víme. Ta souvislost je však trochu jiná, než si myslí široká veřejnost, ale někdy i zástupci veřejné správy. Je těžké dobrat se konkrétních informací, které by nebyly založeny jen na názorech, a proto velmi oceňuji, pokud se do tohoto problému umíme ponořit v duchu konkrétních osudů lidí. Myslím, že konferenci, z níž předkládáme tento sborník, se to podařilo. Ač je osobní vyslechnutí příspěvku vždy výmluvnější než text ve sborníku, předložené informace poslouží pro řadu z Vás jako podklad, k němuž je možné se vracet. 3

Ztráta domova jako poslední stadium sociální exkluze Jan Keller, sociolog, vysokoškolský pedagog Co znamená domov a co bezdomovectví K pochopení toho, co nám poskytuje domov, může být účelné využít myšlenky z dnes už polozapomenuté knihy amerického antropologa Roberta Ardreye Teritoriální imperativ (1966). Domov je podle něho zdrojem tří klíčových kvalit. Na prvém místě poskytuje domov bezpečí. I ten nejtoulavější člověk potřebuje mít důvěrně známé místo, v němž se cítí jistě, přirozeně a útulně. Každodenním pocitem člověka bez domova je naproti tomu všudypřítomná nejistota a pocit permanentního ohrožení. Naprostý bezdomovec se nemá kam vracet, nezná rytmus života lidí, u nichž je nejistota cizího prostředí únosná proto, že je vyvážena právě možností návratu domů. Domov však kromě klidu a bezpečí představuje také vydatný zdroj stimulace. Sami mezi svými se v něm můžeme vyrovnávat s podněty, které by jinak pro nás byly jen těžko stravitelné. Kdo nemá domov, s podněty se míjí. Nemá si je kam odnést a v klidu rozebrat, míhají se kolem něho a on k nim zůstává v hloubi duše nevšímavý. Proto bezdomovectví znamená kromě strachu v nejistém světě paradoxně také všudypřítomnou, ubíjející nudu. Podněty stékají po mysli bezdomovců tím nevšímavěji, čím méně mají podobu uspokojení těch nejzákladnějších potřeb. A konečně pomáhá domov řešit také problém s vlastní identitou. Domov bývá vždy něčím trvalejším, časově i prostorově rozlehlejším než každý z jeho obyvatel. Ten, kdo se v určitém místě cítí doma, má možnost identifikovat se s něčím, co ho spojuje s lidmi, kteří zde byli doma před ním. Má také možnost myslet na ty, kdo zde budou jednou doma po něm. Bezdomovec žádnou takovou oporu nemá. Život nikde se stal 4

jeho údělem a marně hledá ostrov, který by ho uchránil před mořem anonymity, jež ho na každém kroku obklopuje a pohlcuje. Život bezdomovců je anonymní, úzkostlivý a při vší nejistotě zároveň nudný. Nejistota, nuda a problém, kým vlastně jsou, je v různé míře trápí všechny. Alkohol nebo droga je běžný způsob, jak toto strádání alespoň o den oddálit, jak ho přesunout na zítřek. Epizodické sdružování bezdomovců ulehčené alkoholem pomáhá čelit anonymitě prostředí. Alkohol rozptyluje nudu těm, kdo nemohou pomýšlet na žádné jiné rozptýlení. A zahání všudypřítomnou nejistotu a obavy. Příčiny nárůstu bezdomovectví Vývoj modernity nebyl zdaleka přímočarý. V zásadě se však moderní společnost vyvíjela tak, že přiznávala základní práva stále dalším a dalším kategoriím obyvatel a začleňovala je do společnosti jako plnohodnotné občany. To, co začínalo jako projekt bílých a zámožných mužů, jen postupně přiznávalo důstojnost také ženám, chudým lidem a příslušníkům jiných než bílé rasy. V ekonomicky vyspělých zemích vrcholil tento proces v průběhu třiceti poválečných let. Tehdy se věřilo, že stojíme na prahu společnosti jediné masivní střední vrstvy. Ještě v sedmdesátých letech 20. století se mělo za to, že celý projekt bude již brzy korunován kompletním přiznáním práv všem až dosud neplnoprávným skupinám. Na jejich podporu se tehdy formují četná nová sociální hnutí. Nejradikálnější z nich se dožadují, aby určitá práva byla rozšířena i mimo lidskou pospolitost. Vznikají hnutí na ochranu práv domácích i laboratorních zvířat, hnutí na ochranu zraňované krajiny a ohrožené přírody. Nesporně ušlechtilé emancipační úsilí šedesátých a sedmdesátých let a porozumění pro odlišnosti všeho druhu vyvolaly tolik pozornosti a rozvířily tolik sporů, že si téměř nikdo nepovšimnul zcela nového a zlověstného jevu. Došlo k zastavení historického procesu integrace a ze společnosti začaly být 5

naopak vylučovány (sociálně exkludovány) celé skupiny dříve zdánlivě spolehlivě integrovaných osob. Stále větší počty lidí začínají být vylučovány z přístupu k tomu, co si zvykly považovat za běžnou samozřejmost. Narůstá počet lidí, kteří mají potíže sehnat plnohodnotnou práci, množí se problémy s málo kvalitním bydlením, rostou počty těch, kterým příjem nedovoluje udržet úroveň spotřeby, na kterou byli dosud zvyklí, a oni se zadlužují. Začíná se mluvit o problémech marginality a o nové chudobě. Objevují se první práce pojednávající o problematice sociálního vyloučení čili exkluze. Krajním případem exkluze je bezdomovectví. Je příznačné, že o sociálním vyloučení se začíná mluvit stále hlasitěji právě v době, kdy narůstají pochybnosti o celém projektu společnosti jediné masivní střední vrstvy. Samotný termín sociálně vyloučení v sobě v zásadě neobsahuje nic více než jen údiv nad tím, že ve společnosti, která je jako celek stále bohatší, narůstají počty lidí, kteří jsou na tomto bohatství účastni čím dál méně. Právě proto je koncept sociální exkluze tak obtížně vymezitelný, že je definován jen negativně: Jako nesplněné očekávání v příchod společnosti širokých středních vrstev, příchod společnosti, ve které každý (anebo téměř každý) nalezne svůj zcela bezpečný a bohatě stimulující domov. V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století existovaly v ekonomicky vyspělých zemích jen zcela okrajově skupinky lidí a jednotlivci, kteří měli potíž udržet se na trhu práce a nebyli tedy schopni držet krok se stoupající životní úrovní. Z rozrůstajících se středních vrstev k nim mohli jednotlivci propadnout jen zcela ojediněle. Mohlo se jim to přihodit, pokud projevili slabost pro drogy, nevyrovnali se s náhlým rozvodem či jinou dramatickou životní situací. Tehdy ještě jejich problémy nijak nesouvisely s proměnami trhu práce, se zhoršováním podmínek bydlení ani s oslabováním sociálního pouta. Pokud se v té době ojediněle používal termín exkluze, pouze upozorňoval na skutečnost, že na samém okraji blahobytné společnosti přežívají lidé, kteří se neúčastní 6

rozdělování plodů ekonomického pokroku. Jejich existence byla považována za pozůstatek minulosti a nepředpokládalo se, že by jejich počty do budoucna narůstaly. Naopak se věřilo, že tento problém bude již brzy vyřešen. Svět spolehlivě integrovaných a svět těch, kdo žili na okraji společnosti, byl tehdy jednoznačně oddělen. Naprostá většina společnosti byla před pádem na dno spolehlivě pojištěna. Jejich jistota se odvíjela od plnohodnotného zaměstnání a vcelku stabilní rodiny. Ještě v polovině sedmdesátých let prakticky nikdo nepředpokládal, že by tomu mohlo být jinak. Svědčí o tom ve své době vlivná kniha, jejímž autorem byl vysoký státní úředník René Lenoir (1974). Jeho kniha vyšla rok po prvém ropném šoku, který otřásl vzestupnou dráhou poválečného vývoje a symbolizoval nástup hospodářských potíží. Přesto se její autor domnívá, že sociální exkluzí jsou ohroženi kromě lidí všemožně handicapovaných prakticky jen osoby asociální a kromě nich už jen příslušníci rasových a etnických menšin. Všichni ostatní budou mít i nadále plnohodnotnou práci a spolu s ní i spolehlivou záruku náležení k blahobytným středním vrstvám. Pojem sociální exkluze pak na nějakou dobu prakticky zapadl. Avšak od přelomu osmdesátých a devadesátých let se vynořuje o to výrazněji. Tehdy je již naplněn úžasem z toho, že projekt společnosti středních vrstev je v troskách. V zásadě má pojem sociální exkluze (podobně jako pojem bezdomovectví) pouze negativní vymezení. Do dlouhé řady exkludovaných jsou řazeni všichni ti, kdo z různých důvodů nemají vlastnosti středních vrstev. Na sociálně vyloučené je pohlíženo jako na lidi, kteří nejsou schopni odkládat odměnu do budoucna, a tedy vytvářet si spolehlivé rezervy. Exkludovaní nejsou zakotveni v prostoru. Jestliže je znakem středních vrstev vlastnění domu či alespoň bytu, pak exkludovaní jsou ti, kdo mají potíže s bydlením, v krajním případě zůstanou zcela bez domova. Exludovaní nejsou, opět na rozdíl od klasických středních vrstev, zakotveni ani v čase. Oni sami 7

nemají jistotu ani střednědobého výhledu a jejich děti jsou zpravidla bez jakékoliv perspektivy. Černobílý obraz sociálně vyloučených jako pouhého negativu vlastností pilných, snaživých, a proto zajištěných příslušníků středních vrstev se ovšem začíná poněkud problematizovat s tím, jak jejich počet narůstá. Nástup masové nezaměstnanosti a stále nejistější zaměstnání pro mnoho z těch, kdo nějakou práci zatím ještě mají, vede v osmdesátých letech k šíření konceptu zranitelnosti. Začíná se přiznávat, že existuje jakási střední pozice mezi spolehlivou integrací a úplnou exkluzí. Narůstají počty lidí, kteří zatím ještě domov mají, začínají však pociťovat, že jim pevná půda ujíždí pod nohama. Může za to v prvé řadě nejistá práce, a tedy silně kolísající příjmy. To je zapříčiněno proměnami ekonomiky. Stále více však za to může i rostoucí křehkost partnerských a rodičovských vztahů, což je důsledkem nové mentality, která se prosazuje od let šedesátých a která je nesena vnitřně silně ambivalentním požadavkem větší autonomie. To vše dohromady znamená, že už proti sobě nestojí naprostá většina spolehlivě integrovaných a malé, ostře ohraničené ostrůvky chudoby a exkluze. Šíří se stavy, které nejsou tím ani oním. Stále více lidí se dostává do situace, kdy jistota domova se přibližuje a opět vzdaluje. K bezdomovcům se zatím ještě nepočítají, s jistotou spolehlivé integrace se však už rozloučili. Je poměrně podrobně popsáno, jakým způsobem lidé reagují na hrozbu sociálního vyloučení a jak se chovají, když se jim domov vzdaluje. Jde o soubor obranných reakcí, které se liší v závislosti na tom, nakolik už proces vyloučení pokročil a návrat k domovu se stává nepravděpodobným, ba nemožným. Proces ztráty domova lze chápat ve dvou souběžných rovinách: v obecné rovině jako ztrátu sociálního zakotvení, příslušnosti ke společnosti a ve smyslu užším přímo jako problém s konkrétním domovem, tedy s bydlením a provozováním vlastní domácnosti. 8

Protože se zabýváme bezdomovectvím, přeskočíme počáteční fáze ohrožení domova a boje o domov a zaměříme se pouze na fázi pro mnoho lidí konečnou na fázi definitivní ztráty domova. V této fázi dochází ke kumulaci handicapů: ocitají se trvale vně trhu práce, mají rozbitou rodinu, přišli o bydlení, narůstají jejich zdravotní problémy. Nemají ani příjem z práce jako sociálně integrovaní, ani příjem ze sociálních dávek jako lidé ohrožení exkluzí. Kombinují nárazové zdroje obživy: charitu, práci načerno, žebrání, drobné krádeže. Na tuto situaci a na pocit zbytečnosti, který ji doprovází, mohou reagovat v zásadě dvojím způsobem. Mohou si uchovat zbytky vůle po sociální a profesní integraci, snažit se dostat zpět z okraje společnosti. Nejednou sní o tom, že odejdou jinam a začnou nový život. Jejich situace je však taková, že je krajně nepravděpodobné, že by se jim to mohlo podařit. Anebo se mohou smířit s živořením v bídě a rezignovat i na poslední snahu o znovunalezení pevnějšího domova. Vědí, že patří na dno společnosti, a necítí žádný problém obracet se na sociální služby a na charitu. Střídají přitom strategii sebeponižování a agrese, obojí v důraznějším provedení než ti, kdo ještě o návrat domů bojovali. Jsou to čistě defenzivní strategie, s jejichž pomocí se snaží své utrpení snášet, maskovat anebo zapomenout. Pomáhají jim při tom drogy a alkohol. Obranné reakce těch, kdo jsou fatálně ohroženi anebo již trpí ztrátou domova, se projevují ve strategiích distinkce, výbušné nostalgie a v pokusech o únik z reality. Strategie distinkce Tuto strategii zpravidla volí ti, kdo jsou definitivní ztrátou domova teprve ohroženi. Existuje mnoho různých forem, jimiž dokazují sobě i druhým, že ztráta domova či její aktuální hrozba je v jejich případě nedorozuměním. 9

K historicky nejstarším patří strategie zasloužilých chudých. V tomto případě lidé, kteří se dostali na sám okraj společnosti, poukazují na to, že na rozdíl od druhých nabízenou pomoc nezneužívají. Distancují se od těch, kdo zatajují část svých příjmů, a od těch, kteří mají pověst alkoholiků, lidí nespolehlivých či lenochů. S ještě větším oprávněním se lidé handicapovaní distancují od těch, kdo jsou zdraví a přitom nepracují. Podobný motiv je rozehrán v případě těch, kdo uznávají, že na poli práce úspěšní nebyli a nejsou, zdůrazňují však, že se to snaží vynahradit v jiných oblastech. Pokud ještě mají rodinu, zakládají si na tom, že se dobře starají o své děti, třebaže sami práci nemají. Dokládají tím svoji zodpovědnost na rozdíl od těch, kteří se o své potomky nestarají. Podobnou logiku má i strategie instrumentalizace situace. Sociálně potřebný člověk vychází společnosti vstříc v tom, že navenek přiznává a často i přehání svoji inferioritu, aby výměnou získal nabízenou pomoc. Je v tom prvek přetvářky a hry, je v tom však také riziko, že druzí se budou na dotyčného dívat se stejným despektem, s jakým vůči sobě vystupuje on sám. Prvky distancování se od druhých jsou obsaženy také ve strategii vyhýbání. Zejména ti, kdo jsou čerstvě ohroženi rizikem sociálního vyloučení, do bezdomovectví se však ještě nepropadli, se vyhýbají kontaktům s podobně postiženými. Stahují se do sebe, nevycházejí z bytu, nechtějí se vystavovat pohledům druhých. Co nejrychleji by odešli, pokud by měli kam jít. Distancují se tím od prostředí, ve kterém žijí. Zároveň však opouštějí sítě příbuzných, sousedů a známých, čímž se zbavují hmotné a psychologické podpory, což jejich situaci dále zhoršuje. Jinou běžně používanou strategií distinkce, která nastupuje už při pokročilejší exkluzi, je snaha ukázat, že člověk na tom zdaleka není nejhůř, že není poslední. Skutečně vyloučení jsou ti druzí. Lidé bývají velmi vynalézaví v tom, jak se sociálně ohraničit od těch, kdo jsou na tom ještě hůře než oni. Rubem této strategie je nejen rezignace na sítě podpory, pomoci a solidarity jako v případě předchozím, ale navíc ještě nastolení klimatu vzájemné řevnivosti, jež může přecházet až v násilí. 10

Vyhrocenou podobu této strategie představuje snaha odvrátit diskreditaci na druhé, tedy na ty, kdo jsou na tom zpravidla ještě hůře. Toto úsilí o stigmatizaci druhých může mít podobu vyvyšování domácích nad cizinci, mužů nad ženami, vdaných nad samoživitelkami, mladých nad staršími, zdravějších nad nemocnějšími. Každý pak pracuje na očerňování druhých, čímž blokuje rozvoj třeba i jen zárodků solidarity. Výbušná nostalgie Různé formy strategie distinkce rozehrávají jednotlivci, kteří se propadají do sociální exkluze a kteří sobě i druhým dokazují, že o domov v nejširším slova smyslu, tedy o začlenění do společnosti, přicházejí neprávem a nezaslouženě. Vyloučení se však dokáže šířit masově, pak postihuje celé početné kategorie lidí, týká se celých městských čtvrtí a může se dotčeným jevit jako zcela bezvýchodné. Tak je tomu v případě mladých lidí, zpravidla potomků imigrantů žijících na chátrajících předměstích velkých měst. Skutečný domov v zásadě nikdy neměli a ani nedoufají, že by ho kdy mohli získat. François Dubet byl jedním z prvých sociologů, který systematicky studoval reakce mladých lidí, z nichž někteří později propadnou bezdomovectví. Z jeho práce lze vyčíst, jak mladí lidé ve věku 16 až 25 let, kteří mají nízké vzdělání, žijí často v neúplných rodinách a nemají buď žádnou, anebo jen příležitostnou práci, reagují na rozpad struktur bezpečí, jak si opatřují stimulaci při nedostatku zdrojů a jak vypadá jejich identita, kterou nemají o co opřít a z čeho vybudovat. Nejsou schopni se trvaleji organizovat, o politiku se nezajímají, všechny politiky a všechny strany považují za stejně zkažené a licoměrné. Nejsou orientováni levicově ani pravicově. Nemají rádi odbory, protože ty hájí zájmy těch, kdo mají práci a kdo si žijí neskonale lépe než oni. Odmítají dělnickou kulturu, protože i ta je jim odepřena. Neudržují trvalejší přátelské vztahy, udržují pouze nárazové a povrchní známosti s mladými ze svého okolí. Sdružují se 11

do přechodných tlup či band, které se zase rychle rozkládají. Mnozí z nich se snažili získat pravidelnou práci, ale opakovaně neuspěli. Nemají zájem už dále hledat a odmítají i pomoc sociálních pracovníků. Pro jejich chování je příznačné nepředvídatelné střídání stavu hluboké apatie s náhlými výbuchy nekontrolovatelného hněvu. Jejich svět neoplývá bezpečím. Žijí v prostředí trvalé nejistoty. Pobírají minimální sociální dávky, přilepšují si drobnými krádežemi. Skoro každý z nich už něco ukradl. Okrádají se navzájem mezi sebou, protože skutečně bohatí lidé do jejich čtvrti nevkročí. Když jsou sami okradeni, nespoléhají se na pomoc druhých. Platí zásada nemíchat se do cizích věcí. Žijí u svých rodičů anebo příbuzných, sami by nezaplatili nájem. Je to svět mimořádně chudý na stimulaci. Mají sice hodně času, ale jen málo peněz. Vystačí jim na oblečení a jídlo. Protože žijí u rodičů anebo jiných příbuzných, ušetří za nájem. Nemají prostředky na to, aby opustili chátrající čtvrti, ze kterých mizí občanská vybavenost. Bezcílně bloumají a zabíjejí nudu v době, kdy jiní chodí do školy anebo pracují. Na hodnotnější volnočasové aktivity prostředky nemají. Mají potíže s identitou. Nemohou si ji stavět ani na práci, ze které jsou vyloučeni, ani na rodinném prostředí, jež většinou nebývá příliš uspokojivé, ba ani na pospolitosti se svými vrstevníky, která je povrchní a nestálá. Nemají minulost, na kterou by rádi vzpomínali, a na budoucnost raději vůbec nemyslí. Zbývá jim tak jen přítomný okamžik a bezprostřední zážitek. Může ho poskytnout hudba a společné povyražení, ale také drobná kriminální činnost. Kolektivní výbuchy hněvu, kterým čas od času propadají, nejsou pokusem o společenskou revoltu. Jsou přesvědčeni, že společnost se změnit nedá, a nečekají, že by jim někdo nebo něco mohlo pomoci. Vyznávají hodnoty středních vrstev, jejich styl života by rádi realizovali. Chtěli by mít svůj dům, lepší auto a dobře placenou práci. Nevěří však, že by se jim kdy mohl tento sen splnit. Chtěli by mít práci jako zdroj peněz a nezávislosti, ale nechtějí trávit celý život v práci jako dělníci. Na jinou činnost 12

přitom nemají kvalifikaci. Chtěli by mít tedy kvalitu života nejlépe vyšších pater středních vrstev, nemají však ani prostředky, jimiž disponovali ještě jejich rodiče, málo a středně kvalifikovaní dělníci. Jejich pohled na svět se v zásadě kryje s neoliberálním viděním. Každý se má snažit sledovat jen svůj osobní zájem, hlavním cílem všech je získat hodně peněz a udělat to pokud možno chytře, šikovně, bez zbytečné námahy. Boj každého jen za sebe má své vítěze a své poražené. Oni patří mezi poražené. Odmítají solidaritu s druhými, protože jim také nikdo nepomůže. Nenávidí slabost a ty nejslabší mezi sebou často šikanují. Také vstřícnost ze strany učitelů anebo sociálních pracovníků obvykle považují za slabost a zesměšňují ji. Považují se za ovládané, ale nevědí, kdo a proč je ovládá. Jejich frustrace tedy nemá žádný jasný cíl, výbuchy hněvu jsou namířeny proti všemu a všem. Nejednou útočí proti sobě navzájem, ničí zařízení, která by jim měla sloužit, a prohlubují devastaci čtvrti, ve které jsou odsouzeni žít. Ničí věci bez zjevné příčiny. Uznávají kult síly a věří, že skutečně svobodný je pouze ten, kdo je silnější než druzí. Zároveň nenávidí i uznávají ty, kdo je dokáží zvládnout, především policisty, kteří proti nim zasahují. Policisty sice nenávidí, zároveň jim však závidí jejich sílu. Někteří z těch, kdo na policisty útočí, by k nim rádi vstoupili, pokud by to bylo možné. Když se srocují, když zapalují auta a demolují zařízení své čtvrti, nejde o nějakou pomstu za společné utrpení a ponížení. Dokazují si, že jsou schopni obstát ve válce všech proti všem, že dokáží být ještě tvrdší a surovější než svět, ve kterém žijí. Podle Dubeta je život této masy mladých na okraji společnosti výsledkem konce průmyslové epochy. Postprůmyslová společnost pro ně nedokáže vytvořit nic, s čím by se mohli identifikovat, a nedovede je sociálně integrovat. Nemají třídní vědomí, protože to mizí s průmyslovou společností. Nejsou součástí ani žádného hnutí, protože nová sociální hnutí už od konce sedmdesátých let upadají. Vyskytují se ve vzniklém 13

prázdnu a nedokáží ani pojmenovat, proti čemu vlastně přesně jsou. Nemají žádnou ucelenější vizi světa, ani jejich postoje nejsou vnitřně koherentní. Jsou jen navztekaní. Jejich jednání se stalo nepředvídatelným i pro ně samotné. Únik z reality Třetí možná reakce na problém sociálního vyloučení má podobu různých forem úniku z reality. Pro bezdomovce je typická. Její nejmírnější podobou je popírání situace, do níž se člověk dostal. První i pokročilejší příznaky ztráty domova jsou ignorovány, situace je přikrášlována a vlastní možnosti přeceňovány. Popírání skutečných vyhlídek umožňuje uvěřit realitě, kterou si člověk iluzorně vytváří a ve které si zasluhuje mnohem více uznání než ve světě skutečném. Konfrontace se skutečnou realitou bývá nejednou blokována konzumací alkoholu a drog. Jinou strategií je naprostá rezignace, konec hledání východisek a přijetí negativního obrazu sebe sama včetně připuštění vlastní neschopnosti a neužitečnosti. Veškerá realita je pak redukována pouze na momentální přítomnost a je naplněna jen uspokojováním bezprostředních potřeb na minimálně uspokojivé úrovni. Odlišná forma úniku z reality má naopak velice energickou a dramatickou podobu. Ztráta zbytků bezpečí, uspokojivé stimulace a přijatelné identity může ponechat prostor už jen jediné cestě ještě rychlejšímu a beznadějnějšímu propadání. To může zoufalým lidem poskytovat iluzi, že přece jen něco mohou ještě vlastní vůlí ovlivnit. Vrhají se do pohromy s tužbou dostat se až na samé dno. Z vlastní exkluze pak dělají záměrný a chtěný proces. Vytvářejí si iluzi, že mají pod kontrolou alespoň vlastní sebedestrukci. Jako kdyby v této fázi měli ještě svobodu jednat také jinak. Na bezdomovectví můžeme pohlížet jako na produkt společnosti, která pod povrchem mnoha různými způsoby 14

vyznává kult boje, síly a násilí. Bezdomovci jsou ti, kdo v tomto boji podlehli. Spolu s Gaulejacem a Léonettim můžeme rozlišit čtyři základní podoby násilí vůči sociálně vyloučeným. První z nich je zakódována v rovině ekonomické. Žijeme ve společnosti, která vyhlásila ekonomickou válku všech proti všem a považuje ji za jednou provždy danou nutnost. Imperativ všudypřítomné konkurence jako přírodní nutnosti odsuzuje některé se stejně přírodní nutností do role poražených. I když prakticky nikdo nemůže vědět, zda mu jeho profesní a sociální místo zůstane rezervováno, střední vrstvy si stále ještě namlouvají, že přebytečnost se týká a bude týkat pouze těch, kdo stojí hluboko pod nimi. Příkaz nejvyšší možné mobility, flexibility a zodpovědnosti za sebe samého můžeme považovat za výraz sociálního násilí. Veřejné systémy vzájemné solidarity jsou oslabeny a neformální sítě, ve kterých se projevovala přirozená sociabilita, tak zbývají jako jediná forma možného zajištění. Bezdomovci se stávají ti, kdo nejsou pojištěni jedním ani druhým způsobem. Za třetí, řadu negativních dopadů plodí psychologické násilí. Má podobu trvalého napětí mezi tím, co je lidem doporučováno jako známka úspěchu, a jaké jsou zdroje, jimiž tito lidé reálně disponují ve snaze takového úspěchu dosáhnut. Bezdomovci již tuto snahu vzdali. A konečně je stupňování všech zmíněných forem násilí navíc ještě pojištěno v rovině symbolické. Zde je budován pro všechny stejně závazný obraz vzorově úspěšných jedinců v ostrém kontrastu s odmítnutím všech slabých, starých, nedostatečně vybavených. Kult výkonnosti a soupeření posiluje dichotomické vidění společnosti. Lidé už nejsou pozvolna odstupňováni podle svého přínosu celku. Jsou rozděleni na ty, kdo jakýmkoliv způsobem vyhráli, a na ty, kdo v soupeření podlehli a jsou tedy víceméně zbyteční a bezcenní jako všichni poražení. Můžeme dodat, že sociálně vyloučeným, tedy těm, kdo prohráli v boji za sociální uznání, dokáže naše společnost 15

doporučit jediné aby se co nejdříve stali vítězi. Žádná třetí cesta totiž pro ně neexistuje. Až dosud se modernita vyvíjela tím způsobem, že začleňovala do společnosti stále další skupiny neprivilegovaných. Bílí zámožní muži byli nuceni přiznat důstojnost také ostatním kategoriím obyvatel ženám, chudým lidem a příslušníkům jiných než bílé rasy. Postupující proces sociálního vylučování ukazuje, že společnost zařadila zpětný chod. Stále mocněji se uplatňují takové hodnoty a mechanismy, které opět vyřazují skupiny obyvatel, jimž se podařilo v minulosti pracně a za cenu velkého úsilí do společnosti se integrovat opět jsou to především lidé nemajetní, ženy a příslušníci jiných než bílé rasy. Zbude na konci tohoto procesu bílý majetný muž obklopený družinou těch, kteří mu mohou být nějak užiteční? Které kategorie jsou nejohroženější u nás Typický dnešní bezdomovec je muž, vyučený, ve věku nad 40 let. Výrazně přibydou mladší lidé a hlavně ženy (mladí skrze drogy a neshody s rodiči, ženy dosavadní prostitutky). Další velkou skupinou se mohou stát předlužení lidé, oběti exekucí majetku. Lze očekávat, že poměrně vysoké počty lidí zažijí sociální pokles. Se sociálním poklesem ovšem neklesají konzumní aspirace. Proto se budou tito lidé zadlužovat. (Ve Francii jsou tři čtvrtiny zadlužených domácností výsledkem ztráty práce, rozvodu a nemocí, to vše často v kombinaci. Mladí lidé se zase poměrně rychle zadlužují, když už nemohou provozovat tzv. rodinnou žebrotu, tedy počítat s pomocí svých rodičů.) A konečně přibydou senioři. Jejich situace se zhoršuje a dále zhorší především v souvislosti s růstem nákladů na bydlení (už jsme v nich překonali evropský průměr) a poněkud paradoxně také s dopady penzijní reformy (především v důsledku růstu nižší sazby DPH). Úlohu bude hrát také další nárůst nákladů spojených 16

s nemocemi (za posledních 5 let byla inflace u nás vcelku nízká, ceny léků však vzrostly o více než 40 %). Především navrhovaná penzijní reforma dnešní seniory těžce postihne. Jde o to, že právě ti lidé, kteří po celý život odváděli v sociálním pojistném peníze na starobní penze pro generaci svých rodičů, mají být nyní solidární se svými vnuky. V každém nákupu věcí základní potřeby zatíženém zvýšenou DPH budou hradit především skupině lidí do 35 let možnost připojistit se na stáří vyvedením části peněz z průběžného penzijního systému. Senioři však nebudou přispívat všem příslušníkům mladší generace. Budou doplácet jen na ty, kteří vydělávají nejlépe, takže se jim soukromé připojištění vyplatí. Velká část domácností seniorů žije dnes poměrně nízko nad hranicí bídy. Spojený dopad zmíněných reforem spolu s deregulací cen bydlení může mnohé z nich pod tuto hranici stlačit. Bude pak třeba připravit se na masovější formy bezdomovectví seniorů. Základní literatura: Ardrey, R. 1966.: The Territorial Imperative: A Personal Inquiry into: the Animal Origin of Property and Nations. Cambridge: Atheneum Press. Dubet, F. 1987. La Galère: jeunes en survie. Paris: Fayard. Gaulejac. V. de, Léonetti, I. T. 1994. La lutte des places. Paris: Desclée de Brouver. Lenoir, R. 1974. Les exclus. Un Français sur dix. Paris: Seuil. 17

Bezdomovectví a bezdomovci z pohledu kriminologie Markéta Štěchová, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha Úvod Bezdomovectví je považováno za konečnou fázi procesu sociální exkluze, kdy člověk postupně ztrácí schopnost zajistit si základní životní potřeby. V sociálním měřítku již není kam hlouběji spadnout. Bezdomovectví z historického pohledu rozhodně není problémem novým, dá se říci, že provází lidskou společnost odedávna. V průběhu doby se ovšem měnil přístup společnosti k tomuto jevu. Dá se říci, že v dnešní době na rozdíl od minulosti je jeho nepatřičnost vnímána ostřeji a výrazněji jako negativní společenský jev. V minulosti tomu tak vždy nebývalo a v některých zemích i v současnosti je tento fenomén chápán téměř jako něco běžného a normálního, i když nepříliš žádoucího (např. Indie a některé jihoamerické země). V současnosti jsou tudíž bezdomovci v české společnosti vnímáni jako pohoršení budící osoby, které žijí v parcích, nádražích a jiných veřejných prostranstvích, žebrají a vzbuzují averzi veřejnosti. Reakce lidí na jejich existenci jsou většinou negativní: odpor, pohrdání, ale i výčitky svědomí v souvislosti s nepříjemnou konfrontací s lidskou bídou. Část veřejnosti vůči nim však cítí současně i lítost a soucit. A mnozí lidé z nich mají strach, spojují si tuto skupinu lidí s negativními společenskými jevy včetně kriminality, obávají se nakažlivých chorob apod. Méně pak je veřejným míněním vnímáno skryté bezdomovectví osob žijících v azylových domech a v různých ubytovnách. Přehlíženo je ke škodě věci bezdomovectví potenciální, tedy takové, které hrozí lidem v sociální nouzi, zadluženým, neplatičům apod. Existence lidí bez domova vyvolává různé otázky, jednou z prvních je, odkud se tito lidé vlastně berou a jak je možné, 18