procházení podél řeky kde každý strom má jméno lidé a psi míjejí stromy lidé, kteří nemají jmen procházení podél řeky po rozbahněném břehu a voda v korytu měkce vede kroky všech
PROBUDIL JSEM SE (1) Probudil jsem se ve 4:30, vzal jsem si potřebné věci a šel. Vesnice ještě spala. První pozorování jsem udělal u rybníka. Sedl jsem si a snažil se zjitřit pozornost, vnímat všechno jako poprve. Zvuky zvířat : nejdřív kohouti, pak psi, kachny, pleskající ryby, srnec a nakonec krávy. Ale všechny ty zvuky odváděly od intenzivního vnímání přítomnosti. Byly rušivé a povšechné. Začal jsem házet do vody kamínky různé velikosti. Zvuky. Odrazy světel na hladině vyvolávají ve mně něco ale není to to, co hledám. Začal jsem tlouct dvěma lipovýma dřevama o sebe. Zvuk složený ze tří až čtyř tónů. Ten zvuk taky něco znamenal, ale nebyl sám. Všude bylo příliš mnoho hluku. Když jsem se vyzul a začal chodit bosky, náhodou jsem šlápl na hladký špalek lipového dřeva. Ten dotek byl příjemný a měl význam sám o sobě. Byl jiný. Uvědomění si svého bytí souvisí s náhlou změnou. Šel jsem bosky přes strniště. Díval jsem se na jeho pravidelné, geometrické uspořádání. Pravidelnost, monotónnost pole, ticho to nejvíc míří do mého JÁ. Holé pole. Když jsem byl malý, hrozně rád jsem se díval na krajinu vzhůru nohama, protože byla najednou JINÁ. Když jsem uviděl vzhůru nohama les, stromy, které visely dolů ve mně vyvolaly závrať a strach. Žijeme nad propastí v nepřetržitém nebezpečí. V lese jsem udělal dva obřady přinesení dřeva do lesa. Veliký pařez jsem ozdobil oblými kamínky, které jsem sbíral v průběhu celého roku (tehdy jsem ještě nevěděl, k čemu je sbírám).sbíral jsem po celý rok při různých příležitostech kamínky, abych je teď nechal v lese. Pomíjivost. Blízkost Boha. Poto jsem pod pařez položil tři špalky habrového dřeva. O kus dál jsem udělal z šišek kruh a dovnitř jsem položil pěkný kus bílého lipového dřeva. Z dalších šišek jsem udělal šipku, která mířila na ten kruh. Lipový špalek se stal skutečným dřevem. Ještě byl pohled do hloubi lesa. I na tom nejvzdálenějším místě mezi stromy, kam až dohlédnu, není nějaká vzdálenost, ale je tam blízkost, intimita, soukromí. Je tam existence nezávislá na mě. Všude se tetelí bytí. Čím bujnější a zářivější příroda, tím lépe maskuje existenci.
IKEBANA (2) Jeli jsme všichni tři do Hrádku u Nechanic. Byli jsme v parku. Žena ležela na zádech a já s Jankem jsme jí na holé tělo kladli různé kameny. Celou jsme ji vyložili kamením a potom jsme ji ozdobili trávou.
KAMENY (3) Šel jsem kousek za město podél řeky na místo, kde ležela hromada kamení. Různě velké oblé kameny. Rozhrnul jsem je, lehl jsem si do nich a snažil jsem se přikrýt se jimi. Kameny mě postupně zakrývaly a tížily, že jsem jen s námahou zvedal hrudník, abych mohl dýchat. Byly chladné a překvapivě těžké. Zarývaly se mi do těla. Hmota kamene. Moje zranitelnost.
ŘEKA (4) Šel jsem se projít do centra města při největším provozu. Zajímalo mě, jestli je vnímání vlastního bytí opravdu spojené především s tichem a samotou. Opravdu : to co jsem viděl a slyšel byl totální povrch. Sprosté přežívání. ( Jedině řeka tekoucí městem, pohled z mostu do temné vody, to bylo jediné, co ve mně dokázalo probudit šimrající vědomí. Její tiché a stálé plynutí nezávislé na rámusu města.)
NOVINY (5) Vyšel jsem z domu brzo ráno a koupil jsem si noviny. Na titulní stránce jsem zahlédl prezidenta přednášejícího svůj projev v parlamentu. Nepřečetl jsem si nic, sbalil jsem noviny a šel za řeku na jedno místo v poli chráněné před větrem. Noviny jsem zapálil a když se rozhořely, hřál jsem si ruce a tvář. Zahřál jsem se. Když noviny úplně shořely, dotkl jsem se zuhelnatělých stránek, na kterých ještě byla vidět písmena. Rozpadly se. Vrátil jsem se domů s úsměvem a s teplýma rukama.
OKAMŽIK (6) Večer jsem se vykoupal, lehl jsem si do postele a usnul jsem. Nevěděl jsem o sobě. Neměl jsem žádný sen. Celé to trvalo jen okamžik. Probudil jsem se a bylo ráno. Nabyl jsem vědomí.
FIKUS (7) Postavil jsem před sebe rostlinu (fikus benjamin) a všechnu pozornost jsem věnoval jemu. Zjitřenost. Už nevím na co jsem myslel. Asi na nic. Zapomněl jsem se. Nevím co k tomu dodat. Se SLOVY to stejně nemá nic společného.
SPIRÁLA (8) V lese jsme všichni tři nasbírali baťoh velkých placatých kamenů. Doma v pokoji jsem z nich poskládal kamennou spirálu.
PROCHÁZKA (9) Procházka do pole. Ráno. Sledování života u potoka - myši - jiný, svébytný svět. Intenzivní a zdánlivě nezávislý na mém světě. Ale to je omyl. Svázanost světů (!) Poznání (prožití) nejsilnějšího principu principu matky. Nesobecká láska. Nicotnost intelektu před velkým srdcem přírody. Před každým srdcem. Přemýšlení nad MONOTÓNNÍM OPAKOVÁNÍM, jako nad jedním ze způsobů jak nalézt ztracený smysl.
STRNIŠTĚ (10) Přišel jsem na strniště, kde jsem se posadil. Díval jsem se na zem Zkoušel jsem se zkoncentrovat, ale dlouho se mi to nedařilo. Pak mi došla další věc : důležitost všeho. Spatřil jsem před sebou rostlinku, zcela nepatrnou, bez významu. Uvědomil jsem si sám sebe, jako bych se na sebe díval stejně a ze stále větší a větší výšky. Výsledným pocitem je úsměv. Laskavost. Důležitost všech nedůležitostí, nedůležitost všech důležitostí.
HA! (11) Dřepl jsem si na bobek uprostřed hustého porostu mladých borovic vejmutovek Poslouchal jsem. Čekal jsem na NIC. Cítil jsem se bezpečně, v pelechu, ztracený v zeleni Po dlouhém tichu jsem pocítil nutnost ozvat se. Vyrazil jsem ze sebe : HA! Svůj hlas. Znělo to velice zvláštně, jakoby mluvil někdo jiný. Zkoušel jsem to ještě párkrát a poslouchal jsem to. Za nějakou dobu jsem se zvedl a odešel jsem.
VĚCI (12) Seděl jsem sám v pokoji a poslouchal mlčení věcí.
JÍDLO (13) Těsně před příchodem jara, připravili jsme slavnostní jídlo a snědli jsme ho všichni pod stolem.